27 C 242/2021-64

Rubrum

Okresní soud v Karviné rozhodl samosoudcem JUDr. Romanem Hlaváčem ve věci žalobkyně: ; [právnická osoba], IČ: [osobní údaje žalobkyně] sídlem [adresa žalobkyně] zastoupená advokátem Mgr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] za účasti: ; [celé jméno původního účastníka], [datum narození] bytem [adresa původního účastníka a žalovaného] o nahrazení rozhodnutí správního orgánu dle části páté o.s.ř. takto:

Výrok

I. Rozhodnutí předsedkyně Rady Českého telekomunikačního úřadu ze dne 20. 4. 2021, [číslo jednací], kterým byl zamítnut rozklad a potvrzen výrok II. a III. rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu, odboru pro severomoravskou oblast, ze dne 17. 8. 2020, [číslo jednací] vyř. – BéP, se nahrazuje tímto rozsudkem tak, že [celé jméno původního účastníka], narozený dne 10. 7. 1980, bytem [adresa], je povinen zaplatit žalobkyni částku 690 Kč a nahradit žalobkyni na nákladech řízení před správním orgánem prvního a druhého stupně částku 200 Kč, a to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. II. [celé jméno původního účastníka], [anonymizováno] dne [datum], bytem [adresa], je povinen nahradit žalobkyni na nákladech soudního řízení částku 3 904 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobou doručenou soudu dne 21. 6. 2021 domáhala se žalobkyně přezkoumání rozhodnutí předsedkyně Rady Českého telekomunikačního úřadu ze dne 20. 4. 2021, [číslo jednací] (dále jen jako„ Rozhodnutí o rozkladu“), kterým předsedkyně Rady Českého telekomunikačního úřadu rozhodla o rozkladu žalobkyně ze dne [číslo], jímž se žalobkyně domáhala zrušení výroků č. II. a III. rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu, odboru pro severomoravskou oblast, ze dne [číslo], [číslo jednací]. vyř. - BéP, tak, že podle § 90 odst. 5 správního řádu se rozklad zamítá a napadené výroky II. a III. rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu, odboru pro severomoravskou oblast, ze dne [číslo], čj. ČTÚ-16 [číslo] vyř. - BéP, se potvrzují (Výrok I.), a že žádnému z účastníků řízení se nepřiznává náhrada nákladů řízení o rozkladu (Výrok II.). Rozhodnutí o rozkladu je k dnešnímu dni pravomocné. Žalobkyně má za to, že o sporu mělo být rozhodnuto jinak, proto podává žalobu dle 5. části o.s.ř. Žalobkyně s účastníkem jako se spotřebitelem uzavřela smlouvu, na jejímž základě účastníkovi poskytovala připojení k síti internet a související služby (smlouva [číslo] uzavřená dne 27. 6. 2017; dále jen jako„ Smlouva“). Účastník ale nesplnil povinnost platit cenu za poskytované služby, a žalobkyně proto přistoupila k jednostrannému ukončení smlouvy. Jelikož takto Smlouva byla ukončena před uplynutím doby trvání, na kterou byla uzavřena, domáhala se žalobkyně u Českého telekomunikačního úřadu návrhem ze dne [číslo] mimo jiné také úhrady za předčasné ukončení smlouvy ve smyslu ustanovení § 63, odst. 1, písm. p) zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, v částce 690 s příslušenstvím (dále též jen„ [příjmení] nárok“). Žalobkyně uplatnila úhradu za předčasné ukončení smlouvy podle písm. f) Smlouvy, ve kterém je uvedeno:„ Zákazník prohlašuje, že se zavazuje v případě ukončení této Smlouvy z důvodů na straně Zákazníka před uplynutím sjednané minimální doby trvání zaplatit poskytovateli v souladu s Podmínkami úhradu ve výši 20 % součtu měsíčních paušálů zbývajících do konce sjednané minimální doby trvání Smlouvy.“ Týmž návrhem se žalobkyně domáhala také náhrady nákladů řízení. Český telekomunikační úřad, odbor pro severomoravskou oblast rozhodnutím ze dne [číslo], č.j. ČTÚ-16 910/2020-638/V. vyř. - BéP, rozhodl o nadepsaném návrhu žalobkyně tak, že v části, kde se žalobkyně domáhala úhrady za předčasné ukončení smlouvy návrhu nevyhověl (Výrok II.), což promítl i do rozhodnutí o náhradě nákladů řízení (Výrok III). Proti výše uvedenému rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu uplatnila žalobkyně dne rozklad ze dne [číslo], kterým se domáhala zrušení výroků II. a III. předmětného rozhodnutí a vrácení věci ČTÚ k novému projednání v prvním stupni. O rozkladu dle předchozího odstavce rozhodla předsedkyně Rady Českého telekomunikačního úřadu Rozhodnutím o rozkladu tak, jak je uvedeno v článku 1. této žaloby. Své rozhodnutí přitom založila na právním názoru, že ujednání o úhradě za předčasné ukončení smlouvy dle písm. f) smlouvy je neurčitým ujednáním, neboť není jednoznačně stanoveno, za jaké konkrétní období (resp. není znám počátek účtování) se úhrada ve výši 20 % měsíčních paušálů do konce sjednané minimální doby trvání vyúčtuje. Jak vyjádřila v odůvodnění Rozhodnutí o rozkladu, výkladový problém zde činí formulace„ měsíčních paušálů zbývajících“, když toto ujednání připouští více výkladů a je velmi nejasné. Dané ujednání dle odůvodnění Rozhodnutí o rozkladu neodpovídá ani na otázku, zda se do výpočtu odškodnění za předčasné ukončení smlouvy zahrnou i dříve splatné měsíční paušály, které účastník ještě neuhradil. Předsedkyně Rady Českého telekomunikačního úřadu v Rozhodnutí o rozkladu konečně uvedla, že smluvní ujednání musí být natolik určité, aby dávalo jasnou odpověď na otázku, co je obsahem práv a povinností účastníků smluvního vztahu bez toho, aby byl jejich výklad předmětem otevřené diskuse či dokonce aby odpověď ze smlouvy vůbec nevyplývala. Rozhodnutí o rozkladu je založeno na nesprávném právním posouzení, kdy je na zjištěný skutkový stav aplikována nesprávná právní norma, tj. právní norma, která se na něj nevztahuje. Předsedkyně Rady Českého telekomunikačního úřadu svou argumentaci v namítaném Rozhodnutí o rozkladu opírá o právní názor, že předmětné ustanovení smlouvy je neurčité, neboť – jak je uvedeno výše – umožňuje hned několik výkladů, které se liší tím, od kdy mají být počítány„ zbývající měsíční paušály“ tvořící dle smlouvy i zákona základ pro výpočet úhrady za předčasné ukončení závazku. Neurčitost je v právním řádu České republiky koncipována jako kategorie vůle (nikoliv jejího vyjádření) odlišná od pouhé nevhodně zvolené formulace. Vyjádří-li se někdo neurčitě, nebyla nejspíš určitá ani jeho vůle, tj. jednající přesně neví, jaké právní následky si přeje (viz Zuklínová, M. in Švestka J., Dvořák, J., Fiala, J., aj. Občanský zákoník: Komentář, Svazek I, (1 – 645). Praha: Wolters Kluwer (ČR), 2014, k § 553). Pokud by bylo zkoumané ustanovení neurčité, nepomohla by mu ani přesnější formulace ve Smlouvě, neboť vůle jednajícího by nebyla utvořena (např. ujednání o tom, že prodávající prodává buď svůj dům nebo svou chatu, přičemž obě nemovitosti jsou přesně identifikované, ale není dáno určení která varianta se má použít). O takový případ se v projednávané věci nejedná, neboť dané ustanovení zjevně směřuje ke konkrétnímu hospodářskému cíli. Je-li Rozhodnutí o rozkladu založeno na stanovisku, že formulace ujednání o úhradě za předčasné ukončení smlouvy ve smluvním vztahu mezi žalobkyní a účastníkem připouští různé varianty výkladu, přičemž není zřejmé, která by se měla uplatnit, jedná se v projednávané věci o typický případ kategorie právního jednání připouštějícího různé výklady tak, jak je předpokládáno v § 557 občanského zákoníku, a pro spotřebitelské smlouvy speciálně v § 1812 odst. 1 občanského zákoníku. S touto kategorií právního jednání spojuje zákon jasně daná pravidla výkladu, zajišťující také ochranu spotřebitele. Těmito pravidly se musí správní orgán při aplikaci práva bezvýhradně řídit a jejich prostřednictvím poskytovat ochranu slabší straně smluvního vztahu. Pokud by v těchto zákonem výslovně ošetřených případech správní orgán (nebo i soud) koncipoval vlastní pravidla ochrany spotřebitele, jednal by nezákonně a zároveň by překračoval svou pravomoc, neboť by tak zasahoval do sféry moci zákonodárné. Smluvními stranami Smlouvy obsahující sporné ujednání jsou na jedné straně podnikatel a na druhé straně spotřebitel. Při výkladu daného ustanovení je tedy nezbytné aplikovat mimo jiné zákonná ustanovení vztahující se ke spotřebitelským smlouvám a k ochraně slabší smluvní strany. Ochrana slabší smluvní strany ale při aplikaci práva nemůže být bezbřehá. Z respektu k ústavnímu pořádku plyne nutný závěr, že soudní moc (i moc výkonná, je-li jí zákonem svěřeno rozhodování soukromoprávních sporů, jako je tomu v posuzovaném případě) musí respektovat ochranný model vytvořený mocí zákonodárnou a její úloha v procesu ochrany slabší smluvní strany se musí odehrávat v tomto režimu. Zákonodárce občanskoprávní ochranný model založil na svobodném a odpovědném jednotlivci, kterého je potřeba chránit v hraničních situacích, které atakují potřebu, nikoliv poptávku skutečné ochrany, v případech, kdy by její odepření mohlo vést k neúnosnému napětí mezi formální a materiální smluvní svobodou. Možnosti rozšiřování ochrany následkem široce zastoupených úvah o rozsáhlé kontrole smluv pod heslem ochrany slabší smluvní strany a sílících sociálních vlivů ve smluvním právu jsou velmi omezeny (viz Janoušek, M. Ochrana slabší smluvní strany v občanském zákoníku. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2018, str. 151). Jakkoliv je tedy v mnoha ohledech společensky prospěšné při výkladu smluv chránit slabší smluvní stranu, například spotřebitele, veškerý takový výklad musí respektovat zákonná výkladová pravidla. Zákonná výkladová pravidla pak i pro posuzovaný případ založený v prvé řadě na regulaci dle zákona o elektronických komunikacích normuje občanský zákoník, jak v rozsudku č.j. 33 Cdo 3608/2018-114 o obdobné právní otázce judikoval Nejvyšší soud ČR:„ To, že je upravena citovaným zákonem, který v oblasti elektronických komunikací reguluje trh, čímž do právního poměru smluvních stran vsazuje prvek veřejnoprávní, nevylučuje použití občanského, příp. obchodního zákoníku jako legislativního základu všech občanskoprávních (obchodních) vztahů založených na zásadách právní rovnosti a autonomie vůle jejich subjektů, korigovaných a doplňovaných ustanoveními na ochranu spotřebitele (srov. nález Ústavního soudu ze dne 15. 6. 2009, sp. zn. I. ÚS 342/09).“ V posuzovaném případě tedy při výkladu sporného ustanovení spotřebitelské smlouvy musí být respektovány zákonem zakotvené postupy výkladu právních jednání a ochrana slabší straně musí být poskytována zásadně jen jejich prostřednictvím. Jedním ze základních principů výkladu smluv je priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba tyto výklady, přičemž neplatnost smlouvy má proto být výjimkou, nikoli zásadou (např. nálezy Ústavního soudu ČR ze dne 10. 07. 2008, sp. zn. I. ÚS 436/05, ze dne 22. 05. 2018, sp. zn. II. ÚS 658/18). Toto výkladové pravidlo bylo již dříve dovozováno z ústavní zásady autonomie vůle a obecného římskoprávního principu pacta sunt servanda a následně bylo zákonodárcem vtěleno do ustanovení § 574 občanského zákoníku. Tímto výkladovým pravidlem je vyjádřen a podporován princip autonomie smluvních stran, povaha soukromého práva a s tím spojená společenská a hospodářská funkce smlouvy. Není ústavně konformní a je v rozporu s principy právního státu taková praxe, kdy obecné soudy upřednostňují výklad vedoucí k neplatnosti smlouvy, před výkladem neplatnost smlouvy nezakládajícím (viz nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 625/03). Co zde bylo řečeno o soudech, se samozřejmě bez dalšího uplatní i pro rozhodování účastnických sporů před Českým telekomunikačním úřadem. Jestliže je možný alespoň nějaký výklad faktického jednání kontrahentů, který vede k zamýšleným právním následkům, je třeba aplikovat takový výklad, nevyplývá-li ze zákona něco jiného. Primárním výkladovým pravidlem je v případě spotřebitelských smluv kogentní ustanovení § 1812 odst. 1 občanského zákoníku, které zakotvuje, že lze-li obsah smlouvy vyložit různým způsobem, použije se výklad pro spotřebitele nejpříznivější. Ačkoliv obdobné pravidlo bylo obsaženo i ve starém občanském zákoníku (§ 55 odst. 3) a v čl. 5 směrnice 93/13 EHS o zneužívajících klauzulích, ustanovení § 1812 odst. 1 je formulováno výrazně extenzivněji. Na rozdíl od obou uvedených předchozích pramenů totiž nemá dopadat jen na situace, kdy je dána pochybnost o významu zkoumaného ustanovení, ale má se uplatnit dokonce vždy, pokud lze obsah smlouvy vyložit různým způsobem. Na rozdíl od předchozí úpravy také určuje povinnost pro spotřebitele superlativního, nejpříznivějšího výkladu, na rozdíl od výběru příznivější ze dvou sporných variant uvažovaných ve starém občanském zákoníku. Odborná nauka však i zde dovozuje, že bylo-li by výkladové pravidlo § 1812 odst. 1 v rozporu s bezpečně zjištěnou skutečnou vůlí stran, musí mít přednost výklad dle vůle stran (k tomu blíže viz Pelikánová, I. a Pelikán, R. in Švestka J., Dvořák, J., Fiala, J., aj. Občanský zákoník: Komentář, Svazek V, (1721 – 2520). Praha: Wolters Kluwer (ČR), 2014, k § 1812). Při pluralitě výkladových možností zkoumaného ujednání smlouvy musí tedy aplikující orgán zjistit, která varianta výkladu způsobující racionální právní následky (tj. respektující pravidlo in favorem negotii) je pro spotřebitele nejvýhodnější, a tu na právní vztah aplikovat. V opačném případě aplikující orgán jedná v rozporu se zákonem (§ 574 a § 1812 NOZ) i s čl. 4 odst. 4 Listiny, podle kterého při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod (v tomto případě smluvní volnosti stran) musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu a taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena (per analogiam srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 87/04, č. 75/2005 Sb. n. u. ÚS). Při výkladu právních jednání je nezbytné aplikovat také korektiv racionálního výkladu. Podobně jako se nepředpokládá, že by racionální zákonodárce měl v úmyslu přijmout nefungující nebo absurdní právní úpravu, neočekává se ani, že by soukromoprávní původce právního jednání zamýšlel dát jím tvořenému aktu absurdní nebo nerozumné důsledky (srov. nález sp. zn. I. ÚS 331/98 ze dne 12. 6. 2000 (N 86/18 SbNU 233), kde Ústavní soud používá argumenty obdobné). Soud by se měl proto při výkladu smlouvy vyhnout zejména takovému výkladu, který je pochybný, zejména s ohledem na absurdní či problematické důsledky, k nimž vede (viz nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 436/05). Obdobně judikoval Nejvyšší soud ve věci sp. zn. 1 As 9/2003:„ V souladu s principem právní jistoty má každý adresát právní normy právo očekávat, že řešení, která zákonodárce zvolí, jsou racionální a směřují k funkčnímu uspořádání společenských vztahů, a nikoliv naopak.“ V posuzovaném případě předsedkyně rady Českého telekomunikačního úřadu ve svém rozhodování nezohlednila skutečnost, že pasáž, jejíž neurčitost dovodil, byla přímo převzata ze zákona, jmenovitě z ustanovení § 63, odst. 1, písm. p) zákona o elektronických komunikacích. Je-li totiž neurčité a proto neaplikovatelné předmětné ustanovení Smlouvy, museli bychom tentýž závěr učinit i o zmiňovaném textu zákona. Takový závěr stojí nepochybně v rozporu s doktrínou racionálního zákonodárce, nevede k funkčnímu uspořádání společenských vztahů a ve svých důsledcích je absurdní. Důsledné zkoumání takového výkladu by jistě vedlo k závěru, že na zákonodárce jsou podle něj kladeny menší nároky na kvalitu jeho aktů, než na soukromý subjekt (operátora), což v podmínkách materiálního právního státu nelze akceptovat. Bylo-li cílem postupu aplikovaného v Rozhodnutí o rozkladu poskytnout zvýšenou ochranu slabší straně smluvního vztahu, bylo by na místě spíše postupovat cestou aplikace § 1812 odst. 1 občanského zákoníku. Jestliže hospodářský účel smluvního ujednání dle § 63, odst. 1, písm. p) zákona o elektronických komunikacích spočívá v náhradě za příjem žalobkyně za dobu, kdy smluvní vztah již netrvá, ačkoliv trvat měl, je naproti tomu zjevné, že náhrada dle tohoto ujednání nemá být hrazena za dobu, kdy smluvní vztah ještě trval. Sporná úhrada tedy musí být počítána až za dobu po zániku smluvního vztahu. Zákon i dané smluvní ujednání dále počítají s tím, že předmětná úhrada bude součtem měsíčních paušálů, tedy plateb vztahujících se k (celému) danému měsíci, zbývajících do konce sjednané minimální doby trvání Smlouvy. Je-li tedy za určitý měsíc placen paušál za trvající smluvní závazek, byť případě krácený dle trvání smlouvy v daném měsíci, neměl by se za daný měsíc platit také paušál za závazek zaniknuvší. Dnem, od kterého mají být počítány paušály dle § 63, odst. 1, písm. p) zákona o elektronických komunikacích, musí proto být první den kalendářního měsíce následujícího po měsíci, kdy byla předmětná smlouva ukončena. Ze všech uvažovaných variant výkladu předmětného ustanovení spotřebitelské smlouvy je tento výklad také pro spotřebitele nejvýhodnější, čímž je vyhověno závaznému výkladovému pravidlu obsaženému v § 1812 odst. 1 občanského zákoníku. Tento výklad také vede k založení práv a povinností, tedy ke vzniku platného závazku, vyhovuje tedy i interpretační zásadě in favorem negotii mj. dle § 574 občanského zákoníku. Předmětem posouzení je smluvní ujednání připouštějící různé výklady ve smyslu ustanovení § 557 a § 1812 odst. 1 občanského zákoníku. S ohledem na skutečnost, že posuzované ujednání je obsaženo ve spotřebitelské smlouvě, je zcela na místě poskytnout při jeho výkladu zvýšenou míru ochrany slabší smluvní straně, tj. spotřebiteli. Musí se tak ale stát v mezích zákonných interpretačních pravidel, jinak se ze strany rozhodujícího orgánu jedná o svévoli při výkonu veřejné moci a zásah do sféry moci zákonodárné. Těmito výkladovými pravidly jsou zejména výklad in favorem negotii dle § 574 občanského zákoníku, který je zároveň obecným interpretačním pravidlem odvoditelným ze zásady autonomie vůle, výklad ve prospěch spotřebitele dle § 1812 odst. 1 občanského zákoníku a výklad dle obsahu jednání a vůle stran dle § 555 a § 556 občanského zákoníku. Podpůrně lze uvažovat o aplikaci výkladového pravidla prvního užití zakotveného v § 557 občanského zákoníku. Veškerá tato interpretační pravidla vedou, každé zvlášť i všechna společně k jedinému možnému výkladu, a to že měsíční paušály vstupující do výpočtu výše úhrady dle § 63, odst. 1, písm. p) zákona o elektronických komunikacích se počítají od počátku měsíce bezprostředně následujícího po měsíci, v němž došlo k ukončení smlouvy. Ve svém namítaném Rozhodnutí o rozkladu Český telekomunikační úřad výklad popsaný výše neaplikoval, nejvhodnější výklad daného ustanovení vůbec nehledal a místo toho učinil nesprávný závěr o neurčitosti předmětného ustanovení. Tím nejen, že porušil odkazované interpretační postupy zakotvené v občanském zákoníku, ale nedodržel ani zásadu racionality výkladu právních jednání a preference funkčního uspořádání společenských vztahů, neboť pominul, že jím napadaná formulace„ měsíčních paušálů zbývajících“ je přímo převzata ze zákona, což na straně adresáta práva (zde operátora) s ohledem na doktrínu racionálního zákonodárce vyvolává legitimní očekávání, že taková formulace je z právního hlediska bezvadná.

2. Účastník [celé jméno původního účastníka] (dále jen účastník) se k věci nijak nevyjádřil.

3. Český telekomunikační úřad k věci uvedl, že žalobkyně se domáhá zaplacení„ úhrady za předčasné ukončení smlouvy“ s odkazem na výše uvedené smluvní ujednání. S námitkou žalobkyně, že smluvní ujednání o„ úhradě za předčasné ukončení smlouvy“ je určité, se správní orgán zásadně neztotožňuje. Na tomto místě je třeba úvodem zdůraznit, že správní orgán v rozhodnutí o rozkladu posoudil dotčené ujednání písm. f) smlouvy jako paušální odškodnění upravené v ustanovení § 63 odst. 1 písm. p) zákona o elektronických komunikacích, které má povahu ujednání o finančním vypořádání, resp. kompenzačního ujednání, jež má poskytovateli (částečně) kompenzovat budoucí plnění z předčasně ukončeného smluvního vztahu. V návaznosti na to se pak správní orgán zabýval tím, zda je toto smluvní ujednání platné a zda tedy byl uplatněný nárok žalobkyně vůči účastníkovi uplatněn oprávněně. Důvodem k vyúčtování úhrady za předčasné ukončení smlouvy může být i odstoupení od smlouvy z důvodu opakovaného nehrazení poskytovaných služeb, neboť se jedná o„ důvod na straně Zákazníka“ dle výše citovaného smluvního ujednání. Zároveň je ale potřeba poukázat na skutečnost, že dotčené zákonné ustanovení § 63 odst. 1 písm. p) zákona o elektronických komunikacích samo o sobě bez dalšího nezakládá právo na paušální odškodnění za předčasné ukončení smlouvy, neboť smluvní strany musí toto právo platně smluvně ujednat. Správní orgán došel po náležitém věcném a právním posouzení k závěru, že smluvní ujednání o úhradě za předčasné ukončení smlouvy dle písm. f) smlouvy je neurčitým ujednáním, neboť není jednoznačně stanoveno, za jaké konkrétní období (resp. není znám počátek účtování) se úhrada ve výši 20 % měsíčních paušálů do konce sjednané minimální doby trvání vyúčtuje. Výkladový problém zde činí formulace„ měsíčních paušálů zbývajících“, když toto ujednání připouští více výkladů a je velmi nejasné. Dané ujednání neodpovídá ani na otázku, zda se do výpočtu odškodnění za předčasné ukončení smlouvy zahrnou i dříve splatné měsíční paušály, které odpůrce ještě neuhradil. Na tomto místě je přitom nutno zdůraznit, že smluvní ujednání musí být natolik určité, aby dávalo jasnou odpověď na otázku, co je obsahem práv a povinností účastníků smluvního vztahu bez toho, aby byl jejich výklad předmětem otevřené diskuse či dokonce, aby odpověď ze smlouvy vůbec nevyplývala. V dané věci nelze aplikovat ani zákonné ustanovení § 556 odst. 1 občanského zákoníku, když v úvahu připadá hned několik možných výkladů ujednání a kdy úmysl jednajícího nelze jednoznačně zjistit. Právě s ohledem na to, že žalobkyně pouze zkopírovala text zákona týkajícího se zákonné limitace náhrady za předčasné ukončení smlouvy, existují důvodné pochybnosti o tom, zda sama žalobkyně věděla, jaké následky má předmětné ujednání vyvolat. V této souvislosti bylo v napadeném rozhodnutí správně konstatováno, že výkladem nelze nahrazovat skutečnou vůli smluvních stran. K tomu je třeba zdůraznit, že ustanovení § 63 odst. 1 písm. p) zákona o elektronických komunikacích neupravuje vlastní nárok na odškodnění za předčasné ukončení smlouvy, nýbrž pouze zákonnou limitaci takového nároku. Při aplikaci výkladu ze strany účastníka je třeba mít na zřeteli, že jednání lze vyložit pouze dle takového úmyslu, který byl anebo musel být adresátovi znám. S ohledem na skutečnost, že smlouva byla uzavřena se spotřebitelem a s ohledem na neurčitou formulaci dotčeného ustanovení, nelze předpokládat, že účastníkovi byla vůle žalobkyně známa. V tomto směru tedy nelze neurčitost projevu vůle a tedy i vlastního ujednání zhojit. Vůli stran nelze jednoznačně určit ani při zohlednění kritérií uvedených v § 556 odst. 2 občanského zákoníku. Vzhledem ke shora popsaným skutečnostem je třeba vycházet z objektivizujícího výkladu (tj. modelu obvyklého adresáta, hodnocení podle obvyklému významu), jak jej např. vymezilo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.02.2019, sp. zn. 20 Cdo 196/2019, tj. kdy„ se uplatní objektivní metoda interpretace a projevu vůle se přisuzuje význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen.“ V této souvislosti je třeba souhlasit s těmi závěry správního orgánu obsaženými v rozhodnutí o rozkladu, že i pro ujednání týkající se položky„ úhrada za předčasné ukončení smlouvy“ platí stejné požadavky a podmínky platnosti a účinnosti jako pro každé jiné ujednání smlouvy, když ujednání musí být i určité a srozumitelné podle § 553 občanského zákoníku. V tomto směru je třeba konstatovat, že ujednání obsažené v písm. f) smlouvy nenaplňuje požadavky občanského zákoníku týkající se určitosti ve smyslu ustanovení § 553 odst. 1 občanského zákoníku, a to v tom smyslu, že z ujednání není zřejmý jednoznačný způsob určení uplatněného nároku. Správní orgán trvá na závěru, že důvodem neplatnosti předmětného ujednání je skutečnost, že ujednání v otázce formulace„ měsíčních paušálů zbývajících do konce sjednané minimální doby trvání Smlouvy“ je neurčité co do nejednoznačné formulace„ měsíčních paušálů zbývajících“ a nejasné ve vztahu k možnosti více výkladů. Žalobkyně v uplatněné žalobě s tímto závěrem pouze obecně polemizuje co do možností výkladu smluvních ujednání či obecné zásady smluvní autonomie, aniž by toto ale mělo relevantní dopad na správnost závěrů obsažených v rozhodnutí správního orgánu. Zásadní význam v tomto směru má skutečnost, že určitost právního jednání jako projevu vůle vyjadřuje tu jeho obsahovou vlastnost, díky které lze z projevu vůle jednoznačně zjistit přesný obsah vůle stran, tj. jaká práva a povinnosti právní jednání (smlouva) vyvolává a s jakými právními následky bude spojeno. Správní orgán v rozhodnutí o rozkladu správně dovodil, že dotčené právní jednání ve formě ujednání podle písm. f) smlouvy tento elementární požadavek nesplňuje a nelze tak k němu přihlížet. Ačkoliv obecně platí, že neurčité je takové právní jednání, jehož obsah nelze zjistit ani výkladem, tak není možné připustit, aby byla – v rámci postupu při odstraňování nejednoznačnosti a nejasnosti ujednání výkladem - určitost právního jednání uměle dovozována i při existenci více takových (možných) výkladů, jako tomu je v daném případě a jak to také správní orgán v rozhodnutí o rozkladu výstižně popsal. V těchto souvislostech žalobkyně zcela pomíjí tu skutečnost, že závěry obsažené v rozhodnutí o rozkladu jsou založeny na neurčitosti dotčeného smluvního ujednání právě z toho důvodu, že je nejasné, nejednoznačné a připouštějící více výkladů a že není zřejmé, odkdy přesně má být úhrada požadována. V tomto kontextu se tak námitka žalobkyně spočívající v tom, že správní orgán ve svém rozhodnutí o rozkladu neaplikoval výkladová pravidla„ zásadu přednosti výkladu vedoucího k platnosti ujednání“ a že odmítl„ hledat výkladový postup zakládající platnost daného ujednání“, jeví jako zcela zavádějící a neodůvodněná. Stejně tak není v dané věci relevantní ani ta žalobní námitka, která je označena jako„ korektiv racionálního výkladu“, a to v tom směru, že správní orgán údajně nijak nezohlednil tu skutečnost, že předmětná„ pasáž, jejíž neurčitost dovodil“, byla„ přímo převzata ze zákona“, konkrétně z ust. § 63 odst. 1 písm. p) zákona o elektronických komunikacích. Tato neodůvodněná námitka je zjevně založena na nepochopení toho, že cílem i obsahem předmětného ustanovení zákona o elektronických komunikacích je výhradně zákonná limitace maximální výše úhrady pro případ předčasného ukončení účastnické smlouvy, a že se v žádném případě nejedná o jakýkoli„ legální základ“ a„ smluvní vzor“ pro konkrétní obsah a formulaci smluvního ujednání o„ úhradě“ ve smlouvách poskytovatelů služeb elektronických komunikací, které jsou zcela ve výlučné kompetenci a odpovědnosti těchto poskytovatelů. Z obsahu žaloby není dále zcela jasné, na základě jakého„ prostého výkladu“ lze dovodit závěr, že„ dnem, od kterého mají být počítány paušály vstupující do výpočtu dle § 63 odst. 1 písm. p) zákona o elektronických komunikacích, musí být první den kalendářního měsíce následujícího po měsíci, kdy byla předmětná smlouva ukončena respektive první den měsíčního zúčtovacího období následujícího po měsíčním zúčtovacím období ukončení smlouvy, je-li sjednáno od kalendářního měsíce“. Takový výklad ze stručného ujednání v písm. f) smlouvy nelze v žádném případě dovodit a proto ani tato argumentace nemůže zpochybnit závěry správního orgánu obsažené v rozhodnutí o rozkladu. V daných souvislostech navíc ani nelze plně aplikovat obecná pravidla pro výklad právních jednání podle § 556 občanského zákoníku, a to ani podle úmyslu jednajících, když zjevně v dané věci šlo o vzorovou a„ formulářovou“ smlouvu poskytovatele, jejíž obsah účastník jako spotřebitel nemohl ovlivnit. V tomto směru je třeba poukázat na skutečnost, že argumentace obsažená v závěru žaloby ohledně toho, že„ veškerá interpretační pravidla vedou, každé zvlášť i všechna společně k jedinému možnému výkladu“ je založena na jednostranném a účelovém výkladu ve prospěch poskytovatele (žalobkyně). Na tomto místě je nutné zdůraznit, že závěry týkající se neurčitosti dotčeného smluvního ujednání podle písm. f) smlouvy, je třeba zvláště senzitivně posuzovat i z toho hlediska, že jde v daném případě o spotřebitelskou smlouvu ve smyslu ust. § 1810 a násl. občanského zákoníku. Ačkoliv žalobkyně v žalobě na několika místech odkazuje na ustanovení § 1812 občanského zákoníku, děje se tak v zájmu jednostranného výkladu ve prospěch poskytovatele (žalobkyně) a nikoliv účastníka jako spotřebitele. V tomto ohledu je totiž nutné posuzovat zákonný požadavek na určitost smluvních ujednání, které předkládá spotřebiteli podnikatel ve formě své vzorové (formulářové) smlouvy s využitím všeobecných podmínek, zvláště striktně a důsledně, a to ve smyslu požadavku na jasnost a jednoznačnost takových ujednání vůči spotřebiteli, který je v tomto vztahu vždy slabší stranou. Jak mj. opakovaně zdůraznil Ústavní soud, tak spotřebitelské smlouvy je nutné vždy speciálně a individuálně posuzovat i z hlediska autonomie vůle, smluvní volnosti a vzájemného vyvažování principu„ pacta sunt servanda“ a principu ochrany slabší strany, což má nezanedbatelný význam i v posuzované věci a v kontextu aplikace § 1811 odst. 1 a § 1812 občanského zákoníku. V této souvislosti se správnímu orgánu jeví jako zcela zavádějící žalobní argumentace, která se pokouší shora popsané závěry Ústavního soudu a právní úpravu spotřebitelského práva suspendovat odkazem na zvláštní úpravu § 63 odst. 1 písm. p) zákona o elektronických komunikacích. Pokud pomineme již zmiňovanou skutečnost, že shora cit. ustanovení zákona o elektronických komunikacích je ustanovením o obsahovém požadavku účastnické smlouvy a zákonné limitace úhrady při jejím předčasném ukončení, tak je nezbytné v každé věci„ respektovat ústavní princip ochrany slabší smluvní strany zahrnující i princip ochrany spotřebitele, a promítnout jej do svých úvah a posouzení“. Pokud by v dané věci mělo být při posuzování určitosti dotčeného smluvního ujednání vycházeno (jen) z dodatečného výkladu poskytovatele služby elektronických komunikací, a to za situace, kdy smlouva je„ vzorovým“ smluvním dokumentem této silnější strany, tak by jen došlo k dalšímu prohloubení nerovnosti typické pro spotřebitelské vztahy, kterou„ by soudy měly užitím uvedených principů odstraňovat či zmírňovat“. Správní orgán tedy věc uzavírá konstatováním, že smluvní ujednání o„ úhradě za předčasné ukončení smlouvy“ rozhodně nelze považovat za platné ujednání ve spotřebitelských vztazích. Nad rámec výše uvedeného je možno doplnit, že žalobkyně měla dle svého žalobního tvrzení od předmětné smlouvy odstoupit dopisem ze dne 27. 11. 2017. Žalobkyně (navrhovatel) však ve správním řízení neprokázala, kdy a zda bylo odstoupení od smlouvy doručeno do sféry účastníka. Skutečnost, kdy bylo odstoupení od smlouvy doručeno účastníkovi, je ale stěžejní pro posouzení toho, zda smlouva byla ukončena předčasně. V dalších podrobnostech daného případu pak odkazujeme na veškerý spisový materiál vedený v této věci a na odůvodnění rozhodnutí správního orgánu I. a II. stupně, na kterém správní orgán trvá. Správní orgán je toho názoru, že v dané věci bylo rozhodnuto po právu, a proto navrhuje, aby soud žalobu v plném rozsahu zamítl.

4. Soud dne 22. 10. 2021 vyzval účastníky řízení, aby se ve lhůtě osmi dnů vyjádřili, zda souhlasí s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání podle § 115a o.s.ř. na základě listinných důkazů. Soud účastníky současně poučil, že nevyjádří-li se v této lhůtě, bude soud v souladu s ust. § 101 odst. 4 o.s.ř. předpokládat, že nemají proti takovému postupu soudu námitky. Žalobkyně s rozhodnutím bez jednání výslovně souhlasila. Účastník se ve lhůtě nijak nevyjádřil. Dle § 101 odst. 4 o.s.ř. se zde proto predikuje i souhlas účastníka, a soud proto ve věci rozhodl bez nařízení jednání.

5. Soud při zjišťování skutkového stavu vycházel z listinných důkazů, a to spisů ČTÚ sp. zn. ČTÚ-43 [číslo] a ČTÚ-16 [číslo], zejména rozhodnutí ČTÚ, odboru pro severomoravskou oblast, ze dne 17. 8. 2020, [číslo jednací] vyř. - BéP a rozhodnutí předsedkyně Rady ČTÚ ze dne 20. 4. 2021, [číslo jednací], smlouvy o poskytování služeb elektronických komunikací ř. [číslo], 3 faktur, protokolu o předání připojení k sít Internet, ukončení smlouvy o poskytování služeb elektronických komunikací, výpovědi smlouvy, dodejky a všeobecných podmínek žalobkyně.

6. Z výše uvedených listinných důkazů soud zjistil tento skutkový stav:

7. Ze smlouvy o poskytování služeb elektronických komunikací [číslo] ze dne 27. 6. 2017 soud zjistil, že žalobkyně jako poskytovatel a účastník jako zákazník tohoto dne uzavřeli smlouvu, jejímž předmětem byl závazek poskytovatele poskytovat zákazníkovi služby elektronických komunikací dle specifikace ve smlouvě (internet FIBER RYCHLÝ) za paušální měsíční poplatek 500 Kč. Nedílnou součástí smlouvy jsou Všeobecné podmínky poskytovatele. Dle bodu f) se zákazník zavazuje v případě ukončení této smlouvy z důvodů na straně zákazníka před uplynutím sjednané minimální doby trvání zaplatit poskytovateli v souladu s Podmínkami úhradu ve výši 20 % součtu měsíčních paušálů zbývajících do konce sjednané minimální doby trvání smlouvy. Tímto se celá smlouva stává smlouvou uzavřenou na dobu neurčitou s minimální dobou trvání 12 měsíců. Ze Všeobecných podmínek poskytování služeb elektronických komunikací a dalších souvisejících služeb [právnická osoba] a.s. pro spotřebitele soud zjistil, že dle bodu 1.5. smlouvu uzavřenou na dobu určitou i neurčitou může zákazník i poskytovatel kdykoliv ukončit písemnou výpovědí s výpovědní dobou v délce 1 měsíc. Výpovědní doba počíná běžet prvním dnem měsíce následujícího po doručení výpovědi. V případě výpovědi Smlouvy na dobu určitou zákazníkem je zákazník povinen zaplatit úhradu dle čl. 6. těchto všeobecných podmínek. Výpověď nelze ze strany zákazníka učinit v období, kdy mu na jeho žádost poskytovatel dočasně přerušil poskytování služeb. Dle bodu 6.9. v případě, že Smlouva byla uzavřena na dobu určitou a byla ukončena z důvodů na straně zákazníka před uplynutím sjednané doby určité tak, že účinnost ukončení smlouvy nastane dříve, než by uplynula doba, na kterou byla smlouva uzavřena, je zákazník povinen zaplatit poskytovateli úhradu ve výši úhrady nákladů spojených s telekomunikačním koncovým zařízením, které bylo zákazníkovi poskytnuto za zvýhodněných podmínek, a současně úhradu ve výši 20 % součtu měsíčních paušálů zbývajících do konce sjednané doby trvání smlouvy nebo 20 % součtu minimálního sjednaného měsíčního plnění zbývajících do konce sjednané doby trvání smlouvy. V případě, že Smlouva byla uzavřena s minimální dobou trvání a byla ukončena z důvodů na straně zákazníka před uplynutím sjednané minimální doby trvání tak, že účinnost ukončení Smlouvy nastane dříve, než by uplynula minimální doba trvání, je zákazník povinen zaplatit poskytovateli úhradu ve výši úhrady nákladů spojených s telekomunikačním koncovým zařízením, které bylo zákazníkovi poskytnuto za zvýhodněných podmínek, a současně úhradu ve výši 20 % součtu měsíčních paušálů zbývajících do konce sjednané minimální doby trvání Smlouvy nebo 20 % součtu minimálního sjednaného měsíčního plnění zbývajících do konce sjednané minimální doby trvání Smlouvy. Z Ukončení smlouvy ze dne 27. 10. 2017 soud zjistil, že tohoto dne smluvní strany uzavřely k smlouvě dodatek, v němž se dohodly na ukončení smlouvy k 30. 11. 2017 z důvodu stěhování účastníka na jinou adresu. V textu Ukončení je rovněž uvedeno:„ Paušální odškodné dle bodu 6.

9. VSP: Ano. Úhrada ve výši 20 % sjednaného měsíčního paušálu zbývajícího do konce sjednané doby trvání smlouvy.“ Z výpovědi smlouvy ze dne 27. 11. 2017 soud zjistil, že z důvodu prodlení úhrad specifikovaných ve výpovědi žalobkyně vypovídá předmětnou smlouvu. Z dodejky soud zjistil, že si žalovaný osobně převzal zásilku s výpovědí dne 28. 11. 2017 na adrese [adresa]. Z faktury [číslo] ze dne 8. 11. 2017 soud zjistil, že žalobkyně vyúčtovala účastníkovi úhradu za předčasné ukončení smlouvy za období 1. 12. 2017 – 27. 6. 2018 v celkové výši 690 Kč, a stanovila splatnost faktury na 20. 11. 2017. Ze správního spisu ČTÚ-16 [číslo] soud zjistil, že žalobkyně zaplatila dne 12. 5. 2020 správní poplatek 200 Kč. Rozhodnutím ČTÚ, odboru pro severomoravskou oblast, ze dne 17. 8. 2020, [číslo jednací] vyř. - BéP má soud za prokázáno, že tímto rozhodnutím ČTÚ v I. výroku vyhověl části návrhu žalobkyně a uložil účastníkovi zaplatit žalobci dlužnou cenu za poskytnutou službu elektronických komunikací v celkové výši 1 000 Kč s příslušenstvím. V II. výroku nevyhověl návrhu žalobkyně na zaplacení částky ve výši 690 Kč s příslušenstvím a ve III. výroku přiznal žalobkyně podle poměru úspěchu a neúspěchu ve věci náhradu nákladů správního řízení ve výši 38,68 Kč. Své rozhodnutí ohledně nepřiznání částky 690 Kč odůvodnil tím, že z části f) formuláře smlouvy o poskytování služeb elektronických komunikací doložené navrhovatelem je zřejmé, že se účastník (dále v textu obou správních rozhodnutí označován jako odpůrce) zavázal v případě ukončení této smlouvy z důvodů na své straně před uplynutím sjednané minimální doby trvání zaplatit poskytovateli (tedy navrhovateli) v souladu se Všeobecnými podmínkami navrhovatele úhradu ve výši 20 % součtu měsíčních paušálů zbývajících do konce sjednané minimální doby trvání smlouvy. Na uvedené ustanovení navazuje ustanovení části 6.9. uvedených Všeobecných podmínek, které stanoví bližší podmínky daného ustanovení z formuláře smlouvy (doslova zní: "V případě, že Smlouva byla uzavřena na dobu určitou a byla ukončena z důvodů na straně zákazníka před uplynutím sjednané doby určité tak, že účinnost ukončení smlouvy nastane dříve, než by uplynula doba, na kterou byla smlouva uzavřena, je zákazník povinen zaplatit poskytovateli úhradu ve výši úhrady nákladů spojených s telekomunikačním koncovým zařízením, které bylo zákazníkovi poskytnuto za zvýhodněných podmínek, a současně úhradu ve výši 20% součtu měsíčních paušálů zbývajících do konce sjednané doby trvání smlouvy nebo 20% součtu minimálního sjednaného měsíčního plnění zbývajících do konce sjednané doby trvání smlouvy. V případě, že Smlouva byla uzavřena s minimální dobou trvání a byla ukončena z důvodů na straně zákazníka před uplynutím sjednané minimální doby trvání tak, že účinnost ukončení Smlouvy nastane dříve, než by uplynula minimální doba trvání, je zákazník povinen zaplatit poskytovateli úhradu ve výši úhrady nákladů spojených s telekomunikačním koncovým zařízením, které bylo zákazníkovi poskytnuto za zvýhodněných podmínek, a současně úhradu ve výši 20% součtu měsíčních paušálů zbývajících do konce sjednané minimální doby trvání Smlouvy nebo 20% součtu minimálního sjednaného měsíčního plnění zbývajících do konce sjednané minimální doby trvání Smlouvy.). Je zřejmé, že smluvní vztah byl ukončen v předestřeném smyslu předčasně, neboť smlouva byla uzavřena dne 27. 6. 2017, byl sjednán závazek minimální doby jejího trvání v délce 12 měsíců (viz část ostatních ujednání ve formuláři smlouvy), a smlouva byla před jeho uplynutím ukončena dne 30. 11. 2017 a to z vůle odpůrce, jak o tom svědčí navrhovatelem doložený dokument„ Ukončení smlouvy o poskytování služeb el. komunikací“ ze dne 27. 10. 2017 podepsaný oběma smluvními stranami, ze kterého je patrné, že důvodem ukončení smlouvy k datu 30. 11. 2017 je stěhování odpůrce. Vzhledem k tomu, že účastníky dané smlouvy jsou na jedné straně poskytovatel a na druhé straně spotřebitel, nahlíží se na tuto smlouvu jako na smlouvu spotřebitelskou. Základním rysem těchto smluv je nerovné postavení účastníků smluvního vztahu spočívající především v tom, že poskytovatel při uzavírání a plnění smlouvy jedná v rámci své podnikatelské či jiné výdělečné činnosti, a proto takové smluvní vztahy vyžadují přísnější právní ochranu ve prospěch spotřebitele jako slabší smluvní strany. V nálezu pod sp. zn. I ÚS 3512/2011 ze dne 11. 11. 2013 Ústavní soud dovodil mj., že„ v rámci spotřebitelských smluv ujednání zakládající smluvní pokutu zásadně nemohou být součástí tzv. všeobecných obchodních podmínek, nýbrž toliko spotřebitelské smlouvy samotné.“. Dle správního orgánu je třeba vázat podobné úvahy také na úhradu požadovanou navrhovatelem v tomto správním řízení. Součástí smlouvy samotné musí být i případné ujednání o úhradě a to jako celek. Není postačující, pokud součástí formuláře smlouvy je pouze část ujednání, které pak odkazuje na další dokument - v tomto případě ovšem již mnohonásobně delší (stovky slov) a méně přehlednější (podstatně menší písmo a složitější struktura odstavců a pododstavců), tedy na Všeobecné podmínky, v němž jsou stanoveny konkrétnější podmínky vzniku nároku, a to vše mimochodem bez jakéhokoli zdůraznění důležitosti dotčených ustanovení. Takto řetězené ujednání je s přihlédnutím k charakteru a významu ujednání o úhradě v případě předčasného ukončení smluvního vztahu pro průměrného spotřebitele nejen nepřehledné, ale ve své podstatě též nelogické, což je v rozporu se zásadou poctivosti, jak ji mj. vykládá Ústavní soud ve shora uvedeném nálezu s tím, že podpis spotřebitele na poslední straně Všeobecných podmínek na posouzení cokoli nemění. Správní orgán tedy shledal ujednání části f) formuláře smlouvy ve spojení s ujednáním čl.

6. Všeobecných podmínek, o která zřejmě navrhovatel opírá svůj domnívaný nárok na úhradu, jako neplatné ujednání, respektive ve smyslu právní úpravy aktuálně se vztahující k dotčenému smluvnímu vztahu jako ujednání, ke kterému se nepřihlíží zejména s ohledem na § 1815 občanského zákoníku a taktéž ve smyslu již citovaného nálezu Ústavního soudu pod sp.zn. I ÚS 3512/2011 ze dne 11. 11. 2013. Správní orgán proto této části návrhu navrhovatele, s ohledem na shora přijaté právní závěry, v daném sporném správním řízení nevyhověl a rozhodl tak, jak je uvedeno ve II. výroku tohoto rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že nárok na zaplacení navrhovatelem uplatněné úhrady nevznikl, nevznikl ani nárok na zaplacení příslušenství této pohledávky. V souladu s § 129 odst. 4 zákona o elektronických komunikacích uplatnil navrhovatel své právo na náhradu nákladů řízení. Navrhovatel požadoval náhradu nákladů správního řízení za zaplacený správní poplatek vyměřený podle sazebníku, příloha zákona č. 634/2004 Sb., o správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, položka 110 písmeno c), ve výši 200 Kč. Podle § 129 odst. 4 zákona o elektronických komunikacích přizná správní orgán účastníku řízení, který měl ve věci plný úspěch, náhradu nákladů řízení potřebných k účelnému uplatňování či bránění práva v plné výši proti účastníku řízení, který ve věci úspěch neměl. Měl-li účastník řízení ve věci úspěch jen částečný, může být náhrada nákladů poměrně rozdělena, popřípadě rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá na náhradu nákladů právo. I když měl účastník řízení ve věci úspěch jen částečný, může mu být přiznána plná náhrada nákladů řízení, měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části. Vzhledem k tomu, že navrhovatel měl v řízení pouze částečný úspěch, a to ve výši 59,17 % sporné částky, byly navrhovateli přiznány ve smyslu § 129 odst. 4 zákona o elektronických komunikacích náklady odpovídající rozdílu mezi jeho úspěchem a úspěchem odpůrce, tj. ve výši 18,34 % jeho účelně vynaložených nákladů. Správní orgán tak navrhovateli přiznal náklady za uhrazený správní poplatek ve výši 36,68 Kč. Správní orgán na základě výše uvedeného rozhodl o nákladech řízení tak, jak je uvedeno ve III. výroku tohoto rozhodnutí. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně rozklad, o němž předsedkyně Rady ČTÚ rozhodla rozhodnutím ze dne 20. 4. 2021, [číslo jednací] tak, že v I. výroku rozklad žalobkyně zamítla a napadené rozhodnutí správního orgánu prvního stupně v II. a III. výroku potvrdila, a ve II. výroku rozhodla o náhradě nákladů řízení o rozkladu tak, že žádnému z účastníků správního řízení nepřiznala náhradu nákladů řízení o rozkladu. Rozhodnutí odůvodnila tím, že po posouzení předmětné věci s ohledem na rozklad navrhovatele je třeba konstatovat, že byť je rozklad navrhovatele částečně důvodný, když se správní orgán I. stupně v odůvodnění napadeného rozhodnutí nesprávně vypořádal s nepřiznáním nároku navrhovatele na položku„ Úhrada za předčasné ukončení smlouvy za období od 1. 12. 2017 – 27. 6. 2018“, přesto správní orgán I. stupně rozhodl ve výroku II. správně, když návrhu navrhovatele nevyhověl, přičemž nedostatek odůvodnění napadeného rozhodnutí lze napravit v rámci řízení o rozkladu, když by nebylo účelné ani procesně ekonomické pouze z tohoto důvodu vracet věc správnímu orgánu I. stupně k novému projednání. Navrhovatel uplatnil úhradu za předčasné ukončení smlouvy podle písm. f) smlouvy, ve kterém je uvedeno:„ Zákazník prohlašuje, že se zavazuje v případě ukončení této Smlouvy z důvodů na straně Zákazníka před uplynutím sjednané minimální doby trvání zaplatit poskytovateli v souladu s Podmínkami úhradu ve výši 20 % součtu měsíčních paušálů zbývajících do konce sjednané minimální doby trvání Smlouvy.“ Na písm. f) smlouvy dále navazuje článek 6.

9. VOP. Navrhovatel tvrdí, že odstoupil od smlouvy z důvodu na straně odpůrce (odpůrce řádně nehradil poskytované služby), přičemž předmětná smlouva skončila před uplynutím sjednané doby trvání a náleží mu tak paušální odškodnění za předčasné ukončení smlouvy. Zároveň nesouhlasí se závěrem správního orgánu I. stupně, že se jedná o smluvní pokutu, neboť paušální odškodnění ve smyslu § 63 odst. 1 písm. p) zákona o elektronických komunikacích je speciálním druhem nároku, odlišným od smluvní pokuty. Zároveň odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 5. 2019, čj. 33 Cdo 3608/2018-114. Navrhovatel tedy odmítá argumentaci správního orgánu I. stupně ve vztahu ke smluvním pokutám. Nesprávným je dle navrhovatele také názor správního orgánu I. stupně, že paušální odškodnění za předčasné ukončení smlouvy je omezeno pouze na výpověď nebo dohodu smluvních stran. Uvedené možnosti ukončení smlouvy jsou výčtem demonstrativním. S ohledem na výše uvedené správní orgán II. stupně konstatuje, že podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2019, čj. 33 Cdo 3608/2018-11„ Úhrada za předčasné ukončení smlouvy není – jak správně uvedl odvolací soud – smluvní pokutou (sankcí za porušení smluvní povinnosti ve smyslu § 544 a násl. obč. zák.) a i když je přímo odvozena od sjednaného peněžitého plnění za poskytovaní služeb elektronických komunikací, nemá povahu ceny plnění, neboť po ukončení smluvního vztahu podnikatel žádné služby neposkytuje (§ 56 odst. 2 obč. zák.). Úhrada v případě ukončení smlouvy před uplynutím doby trvání, na kterou byla uzavřena, jejíž výše nesmí být vyšší než jedna pětina součtu měsíčních paušálů zbývajících do konce sjednané doby trvání smlouvy, nebo jedna pětina součtu minimálního sjednaného měsíčního plnění zbývajících do konce sjednané doby smlouvy, je finančním vypořádáním, tj. odstupným za to, že oproti očekávání podnikatele kalkulujícího budoucí zisk z poskytovaných služeb smluvní vztah zanikl předčasně.“ Není tedy správné hodnotit nárok v části f) smlouvy jako ujednání o smluvní pokutě, když fakticky šlo o úhradu pro případ předčasného ukončení smlouvy. Je tedy nutno přitakat navrhovateli, že úhrada za předčasné ukončení smlouvy není smluvní pokutou, ale jedná se o finanční vypořádání. V této souvislosti správní orgán II. stupně poznamenává, že ačkoli paušální odškodnění za předčasné ukončení smlouvy není smluvní pokutou v zákonném slova smyslu, je předmětný institut svou povahou a důležitostí s institutem smluvní pokuty srovnatelný a vztahuje se na něj nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3512/11 ze dne 11. 11. 2013. Tento nález se výslovně zaobíral především problematikou smluvních pokut, nicméně jeho odůvodnění bylo širší a neomezilo se pouze na úpravu smluvních pokut, příp. rozhodčích doložek. Dále správní orgán II. stupně dospěl k závěru, že důvodem k vyúčtování úhrady za předčasné ukončení smlouvy může být i odstoupení od smlouvy z důvodu opakovaného nehrazení poskytovaných služeb, neboť se jedná o„ důvod na straně Zákazníka“ dle výše citovaného smluvního ujednání. Zároveň je potřeba poukázat na skutečnost, že ust. § 63 odst. 1 písm. p) zákona o elektronických komunikacích nezakládá právo na paušální odškodnění za předčasné ukončení smlouvy. Smluvní strany si tedy mohou sjednat paušální odškodnění za předčasné ukončení smlouvy také při jiném způsobu ukončení smlouvy. Správní orgán II. stupně však konstatuje, že ujednání o úhradě za předčasné ukončení smlouvy dle písm. f) smlouvy je neurčitým ujednáním, neboť není jednoznačně stanoveno, za jaké konkrétní období (resp. není znám počátek účtování) se úhrada ve výši 20 % měsíčních paušálů do konce sjednané minimální doby trvání vyúčtuje. Výkladový problém zde činí formulace„ měsíčních paušálů zbývajících“, když toto ujednání připouští více výkladů a je velmi nejasné. Dané ujednání neodpovídá ani na otázku, zda se do výpočtu odškodnění za předčasné ukončení smlouvy zahrnou i dříve splatné měsíční paušály, které odpůrce ještě neuhradil. V této souvislosti je nutno též poznamenat, že smluvní ujednání musí být natolik určité, aby dávalo jasnou odpověď na otázku, co je obsahem práv a povinností účastníků smluvního vztahu bez toho, aby byl jejich výklad předmětem otevřené diskuse či dokonce aby odpověď ze smlouvy vůbec nevyplývala. Závěrem je možno doplnit, že navrhovatel měl od předmětné smlouvy odstoupit dopisem ze dne 27. 11. 2017. Navrhovatel však v řízení neprokázal, kdy a zda bylo odstoupení od smlouvy doručeno do sféry odpůrce. Skutečnost, kdy bylo odstoupení od smlouvy doručeno odpůrci, je ale stěžejní pro posouzení toho, zda smlouva byla ukončena předčasně. Vzhledem k tomu, že předmětné ujednání je neurčité a nadto navrhovatel ani neprokázal, že by odstoupení od smlouvy bylo doručeno odpůrci, tak navrhovatelův nárok není po právu, a tudíž návrhu navrhovatele nelze vyhovět. Nezbývá proto než napadený výrok II. postupem dle § 90 odst. 5 správního řádu jako správný potvrdit. Za správný je třeba považovat i výrok III. napadeného rozhodnutí, který je za situace, kdy navrhovatel byl v řízení úspěšnější a odpůrce náhradu nákladů řízení nepožadoval, a to v souladu s ustanovením § 129 odst. 4 zákona o elektronických komunikacích. Správnímu orgánu II. stupně není známa a ani ze spisového materiálu nevyplývá skutečnost, že by odpůrci, coby účastníkovi řízení, který měl ve smyslu ustanovení § 129 odst. 4 zákona o elektronických komunikacích v řízení o rozkladu plný úspěch, vznikly náklady v rámci řízení o rozkladu, resp. že by jejich náhradu uplatnil. Vzhledem k výše uváděným skutečnostem rozhodl správní orgán II. stupně na základě svého oprávnění podle § 123 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích tak, jak je uvedeno ve výrokové části. Rozhodnutí bylo žalobkyni doručeno dne 20. 4. 2021 do datové schránky. Žaloba byla doručena do datové schránky soudu v pondělí dne 21. 6. 2021. Z ostatních listinných důkazů soud nezjistil žádné další skutečnosti rozhodné pro jeho skutkové závěry.

8. Podle § 244 odst. 1 o.s.ř. rozhodl-li orgán moci výkonné, orgán územního samosprávného celku, orgán zájmové nebo profesní samosprávy, popřípadě smírčí orgán zřízený podle zvláštního právního předpisu (dále jen„ správní orgán“) podle zvláštního zákona o sporu nebo o jiné právní věci, která vyplývá ze vztahů soukromého práva (§ 7 odst. 1 o.s.ř.), a nabylo-li rozhodnutí správního orgánu právní moci, může být tatáž věc projednána na návrh v občanském soudním řízení.

9. Na základě zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba byla podána důvodně, neboť správní orgán nerozhodl ve svých rozhodnutích ze dne 20. 4. 2021 a 17. 8. 2020 správně. Soud se nejprve zabýval včasností podání žaloby ve lhůtě stanovené v § 247 o.s.ř, která je lhůtou hmotněprávní. Poslední den dvouměsíční lhůty připadá s přihlédnutím ke skutečnosti, že 20. 6. 2021 byla neděle, na pondělí 21. 6. 2021. Jelikož žaloba došla soudu do datové schránky v poslední den lhůty, tedy 21. 6. 2021, soud dospěl k závěru, že žaloba byla podána včas.

10. Dále se soud zabýval otázkou, zda vůbec lze pro tuto situaci platně sjednat peněžitou sankci, přičemž dospěl z níže uvedených důvodů ke kladnému závěru, tedy že za účinnosti zákona č. 89/2012 sb. již takovou sankci lze sjednat platně. Soudu je známa starší rozhodovací praxe obecných soudů, která zastávala názor, že peněžitou sankci či smluvní pokutu v takovém případě nelze přiznat, neboť důvod, proč žalobkyně neobdržela zisk ve výši součtu měsíčních paušálů, nespočívá v jednání účastníka, ale ve skutečnosti, že žalobkyně účastníkovi účastnickou smlouvu vypověděla či od ní odstoupila. Pokud by tak neučinila, smluvní vztah by trval a žalovaná by měla nárok na vymáhání nezaplacených, ale poskytnutých služeb u Českého telekomunikačního úřadu. Tím, že žalobkyně smlouvu vypověděla či jinak jednostranně ukončila, se vzdala nároku rovněž na paušální náhrady, které jí účastník jinak byl povinen hradit. Žalobkyně nebyla nucena smlouvu vypovídat, rozhodla se tak na základě své zkušenosti a odpovědnosti za podnikatelské riziko a využila tak svého práva. Názor žalobkyně, že jí vznikla škoda ve formě ušlého zisku odpovídajícího minimálně součtu měsíčních paušálů vyúčtovaných za dobu sjednaného trvání účastnické smlouvy, neobstojí, neboť ušlým ziskem má judikatura na mysli takovou majetkovou újmu, která spočívá v tom, že u poškozeného nedojde v důsledku vzniku škody k rozmnožení majetkových hodnot, které by v případě pravidelného běhu věcí mohl očekávat. Ušlý zisk je tedy pouhým majetkovým přírůstkem. V kontextu daného případu tímto ziskem nemohly být paušální platby do konce doby trvání smlouvy, ale pouze rozdíl mezi těmito platbami a náklady žalobkyně, které na poskytnutí služeb pro žalovanou vynaložila.

11. Tento dřívější závěr soudní praxe však soud považuje za již překonaný (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 10. 2019, č. j. 23 Cdo 1192/2019-121, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 55/2020, či rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 5. 2018, č. j. 11 Co 408/2017-43). Dle tohoto výkladů stranám samozřejmě nic nebrání, aby si ujednaly vznik práva na smluvní pokutu (či jinou majetkovou sankci) jen ve vazbě na porušení povinnosti a současně (samostatně) předpoklady pro odstoupení od smlouvy, přičemž právo na smluvní pokutu nebude s odstoupením věřitele nijak svázáno. Pro současný závěr dovolacího soudu v projednávané věci je však podstatné, že stejně tak zákon nezakazuje, aby strany vznik práva na zaplacení smluvní pokuty kromě porušení povinnosti dlužníkem vázaly i na odstoupení od smlouvy věřitelem. Případně, aby vznik práva na smluvní pokutu vázaly jen na porušení povinnosti dlužníkem a na odstoupení od smlouvy věřitelem vázaly jen její splatnost. Soud pak poukazuje na obdobné ujednání o smluvním poplatku např. u společnosti innogy Energie, s.r.o., u níž si v části smlouvy označené jako„ Ostatní ujednání“ tato společnost jako obchodník a zákazník sjednávají pro případ, kdy zákazník učiní bez souhlasu obchodníka jakýkoliv právně relevantní projev vůle směřující k předčasnému ukončení smlouvy sjednané na dobu určitou a/nebo dodávky od obchodníka probíhající na základě takové smlouvy a/nebo obchodník v souladu s Energetickým zákonem od takové smlouvy oprávněně odstoupí z důvodu opakovaného porušení platebních povinností souvisejících s dodávkou ze strany zákazníka a/nebo zákazník způsobí svým jednáním nemožnost dodávky, smluvní poplatek zahrnující případnou náhradu škody vzniklé neodebráním pro zákazníka nasmlouvaného množství plynu ve výši 400 Kč pro kategorii Domácnost a 2 000 Kč pro kategorii Maloodběratel za každý kalendářní měsíc i jeho část následující po dni ukončení dodávky od žalobkyně do konce doby trvání smlouvy (vč. případné prolongace). V případě zákazníka zařazeného do nejnižšího pásma ročního odběru dle Ceníku obchodníka se částky smluvních pokut snižují o polovinu. Tento smluvní poplatek mající rovněž charakter smluvní pokuty a postihující stejnou situaci jako předmětná majetková sankce projednávaná v tomto řízení soudy běžně přiznávají. Soud vzhledem k aktuální judikatuře proto ujednání o smluvním poplatku pro případ takového porušení smluvních podmínek účastníkem, kvůli nimž žalobkyně uplatní své právo a odstoupí od smlouvy, shledává v souladu s právními předpisy, neboť smluvní poplatek takto ujednaný je v souladu s § 544 a násl., resp. § 2048 občanského zákoníku.

12. Byť zde projednávaná majetková sankce není smluvní pokutou, má tento charakter, proto se soud zabýval i způsobem sjednání ve světle nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 3512/11, a dospěl k závěru, že majetkovou sankci nelze v tomto případě shledat jako neplatně sjednanou ani dle nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 3512/11, dle nějž v rámci spotřebitelských smluv ujednání o smluvní pokutě zásadně nemohou být součástí tzv. Všeobecných obchodních podmínek, nýbrž toliko spotřebitelské smlouvy samotné (listiny, na nichž spotřebitel připojuje svůj podpis), neboť smluvní majetková sankce byla sjednána přímo ve smlouvě, a účastník byl tedy s její existencí, výší i podmínkami, za nichž bude po účastníkovi smluvní majetková sankce požadována, seznámen. Navíc se tato majetková sankce znovu objevuje v dohodě o ukončení smlouvy ze dne 27. 10. 2017.

13. Soud se proto dále zabýval závěrem ČTÚ o neurčitosti ujednání o majetkové sankci, které má mít za následek neplatnost tohoto ujednání. Soud však dospěl k opačnému závěru, než ČTÚ. Soud má za to, že formulace bodu f) smlouvy„ zákazník se zavazuje v případě ukončení této smlouvy z důvodů na straně zákazníka před uplynutím sjednané minimální doby trvání zaplatit poskytovateli v souladu s Podmínkami úhradu ve výši 20 % součtu měsíčních paušálů zbývajících do konce sjednané minimální doby trvání smlouvy“ je dostatečně určitá a nezpůsobuje interpretační problémy. Jak již soud uvedl výše, toto ujednání se formulačně neodlišuje od ujednání jiných společností poskytujících služby, ať již v oblasti telekomunikací či energetiky. Soud nepopírá, že třeba u již zmiňované společnosti innogy Energie, s.r.o. je pro období, za nějž je smluvní poplatek požadován, použita preciznější formulace, nicméně má za to, že ani formulaci uvedenou ve smlouvě žalobkyně nelze považovat za neurčitou v takové míře, aby bylo možno dovodit její neplatnost. Soud má za to, že pokud je ve smlouvě použit výraz„ měsíčních paušálů zbývajících do konce sjednané minimální doby trvání smlouvy“, není použitý pojem„ zbývajících“ interpretačně nejasný. Jazykově je sloveso„ zbývat“ (a logicky tedy i od něj odvozené adjektivum„ zbývající“) interpretováno jako„ zůstat jako poslední část nějakého celku, množství“. Jazykově je tedy možné vyložit celou formulaci bodu f) tak, že jde o paušály za období, které zůstane po předčasném ukončení smlouvy do konce jejího původního trvání. Soud má za to, že z použitého slovního spojení tedy vyplývá jasné časové vyjádření upravit majetkovou sankci pro futuro, a že jej nelze jazykově vykládat jinak, než že jde o budoucí paušály pokrývající období po předčasném ukončení smlouvy do doby jejího původního minimálního trvání, tedy paušály, které by účastník byl povinen v budoucnu do konce původního smluvního vztahu uhradit. Soud má za to, že jiný výklad by ani neodpovídal jazykovému vyjádření. Z uvedeného slovního vyjádření nelze nijak dovodit jinou variantu, např. že by se měly do majetkové sankce a jejího výpočtu zahrnovat i paušály za jiné období, třeba dříve splatné měsíční paušály, které odpůrce ještě neuhradil, jak dovozuje ČTÚ jako jednu z výkladových možností, takový výklad nemá oporu v použitém slovním vyjádření. Soud navíc zdůrazňuje, že v tomto konkrétním případu nelze pominout, že v Ukončení smlouvy ze dne 27. 10. 2017 strany znovu výslovně uvedly, že po účastníkovi bude požadována„ úhrada ve výši 20 % sjednaného měsíčního paušálu zbývajícího do konce sjednané doby trvání smlouvy“. Soud proto nemá v tomto případu pochybnosti, za jaké období má být majetková sankce po účastníkovi požadována, a že z jazykového i logického výkladů nepochybně vyplývá, že mělo jít jen o budoucí paušály, které by účastník zaplatil po 1. 12. 2017 do 27. 6. 2018 pokud smlouva i poté řádně trvala. S tímto jediným možným jazykovým a logickým výkladem ujednání koresponduje i výklad a způsob výpočtu majetkové sankce použitý žalobkyní v tomto případě. Soud proto dospěl k závěru, že použité slovní vyjádření v bodu f) smlouvy nepřináší více interpretačních možnosti než jednu jedinou uvedenou soudem, a že proto nelze považovat ujednání za neurčité a neplatné.

14. Soud nad rámec výše uvedeného zde ještě doplňuje, že v soudním řízení žalobkyně k prokázání doručení výpovědi žalovanému doložila doručenku prokazující převzetí výpovědi smlouvy účastníkem osobně dne 28. 11. 2017. Od následujícího dne by tedy začala běžet měsíční výpovědní lhůta. Soud však musí zdůraznit, že smluvní vztah zanikl nikoliv na základě výpovědi, ale na základě dohody stran ze dne 27. 10. 2017 z důvodu na straně účastníka již ke dni 30. 11. 2017, a že tedy výpověď byla již učiněna nadbytečně, a je zde bez právních účinků, neboť k ukončení smluvního vztahu došlo dříve než výpovědí již na základě dohody k 30. 11. 2017.

15. Soud má dále za to, že je rovněž nepochybný i význam dalších termínů obsažených v ujednání bodu f) smlouvy, tedy výše (20 % sjednaného měsíčního paušálu) a základu, z nějž je majetková sankce počítána. Měsíční paušál je ve smlouvě výslovně uveden ve výši 500 Kč. Majetková sankce proto nastoupila za dobu nenaplnění minimální doby, tedy v tomto případě za období od 1. 12. 2017 do dne 27. 6. 2018.

16. Soud provedl početní kontrolu správnosti výpočtu žalobkyně a dospěl k závěru, že 20 % ze sjednaného měsíčního paušálu 500 Kč a při délce doby, která od 1. 12. 2017 do dne 27. 6. 2018 (do nějž byla sjednána minimální doba trvání smlouvy), činí 5 měsíců a 27 dnů, a že celková výše majetkové sankce skutečně činí žalobkyní požadovanou částku 690 Kč 20 % za 1 měsíc činí 100 Kč. Za celých 5 měsíců tedy činí majetková sankce 6x 100 Kč, alikvótní část za zbývajících 27 dnů necelého 7. měsíce pak 90 Kč (100 Kč: 30 dnů * 27 dnů). Soud proto žalobě z výše uvedených důvodů vyhověl a nahradil svým rozhodnutím rozhodnutí správních orgánů tak, jak je uvedeno v I. výroku rozsudku, a uložil účastníkovi povinnost zaplatit žalobkyni částku 690 Kč v zákonné lhůtě dle § 160 odst. 1 o.s.ř. do tří dnů od právní moci rozsudku. Vzhledem k tomu, že žalobkyně byla dle rozsudku nahrazujícího správní rozhodnutí v správním řízení zcela úspěšná, uložil soud účastníkovi povinnosti nahradit žalobkyni na nákladech řízení před správním orgánem prvního a druhého stupně částku 200 Kč představující zaplacený správní poplatek, a to rovněž v zákonné lhůtě dle § 160 odst. 1 o.s.ř. do tří dnů od právní moci rozsudku.

17. O náhradě nákladů řízení před soudem soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o.s.ř. a uložil neúspěšnému účastníkovi povinnost nahradit úspěšné žalobkyni na nákladech částku 3 904 Kč Náklady řízení zde tvoří žalobkyní zaplacený soudní poplatek ve výši 1 000 Kč, odměna právního zástupce žalobkyně za 3 úkony právní pomoci po 500 Kč (ze základu 690 Kč) dle § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (za převzetí věci, sepis a podání žaloby a doplňující vyjádření), 3 režijní paušály po 300 Kč dle § 13 odst. 3 téže vyhlášky a 21% DPH.

Poučení