113 C 81/2023-60

Rubrum

Okresní soud v Karviné - pobočka v Havířově rozhodl samosoudkyní Mgr. et Mgr. Martinou Jílkovou ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] za účasti: [celé jméno účastnice], [datum narození] bytem [adresa účastnice] o nahrazení rozhodnutí správního orgánu takto:

Výrok

I. Řízení se co do částky 93 Kč zastavuje.

II. Další účastnice je povinna zaplatit žalobkyni částku 702 Kč a náhradu nákladů správního řízení ve výši 140 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Tento rozsudek nahrazuje II. a III. výrok rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu, odboru pro severomoravskou oblast, ze dne 13. 5. 2021, č. j. ČTÚ-6 615/2021-638/V vyř. – KrZ a rozhodnutí předsedkyně Rady Českého telekomunikačního úřadu ze dne 31. 10. 2022, č. j. ČTÚ-30 192/2021-603.

IV. Část žaloby, kterou se žalobkyně domáhala nahrazení rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu, odboru pro severomoravskou oblast, ze dne 13. 5. 2021, č. j. ČTÚ-6 615/2021-638/V vyř. – KrZ a rozhodnutí předsedkyně Rady Českého telekomunikačního úřadu ze dne 31. 10. 2022, č. j. ČTÚ-30 192/2021-603, aby byla další účastnice povinna zaplatit žalobkyni částku 216 Kč a částku 60 Kč na náhradu nákladů správního řízení, se zamítá.

V. Další účastnice je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 640 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobou podanou dne [datum] se žalobkyně domáhala, aby byla další účastnici stanovena povinnost zaplatit žalobkyni částku 1 011 Kč a náhradu nákladů správního řízení ve výši 200 Kč. K odůvodnění žaloby uvedla, že Český telekomunikační úřad, odbor pro severomoravskou oblast, rozhodnutím ze dne 13. 5. 2021, č. j. ČTÚ-6 615/2021-638/V vyř. – KrZ, nevyhověl návrhu žalobkyně, aby byla další účastnice povinna žalobkyni uhradit částku 1 011 Kč za předčasné ukončení smlouvy za období od [datum] do [datum] (II. výrok) a žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení (III. výrok). Proti II. a III. výroku rozhodnutí podala žalobkyně rozklad. Rozhodnutím předsedkyně Rady Českého telekomunikačního úřadu ze dne 31. 10. 2022, č. j. ČTÚ-30 192/2021-603, byly napadené výroky potvrzeny. Žalobkyně nepovažovala ujednání o úhradě za předčasné ukončení smlouvy za překvapivé, když toto bylo součástí smlouvy a bylo pouze doupraveno všeobecnými obchodními podmínkami, se kterými se další účastnice také seznámila, což stvrdila svým podpisem. Žalobkyně k tomu odkázala na ustanovení § 4 odst. 2, § [číslo] odst. 1 a § 1753 o. z. a na ustanovení § 65 odst. 3 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích, a dále na nálezy Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 625/03 a ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 3512/11 a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 33 ICdo 45/2017. Správní orgány svým výkladem redukovaly význam pravidla zakotveného v § 1753 o. z. tak, že je-li jakákoliv (byť sebetechničtější) část ujednání mající charakter blízký smluvní pokutě upravena v obchodních podmínkách, je třeba na dané ujednání mechanicky aplikovat úpravu § 1753 o. z. a vyhodnotit jej jako neúčinné z důvodu překvapivosti. Tento výklad je však v rozporu s textem zákona i judikaturou Nejvyššího a Ústavního soudu. Sporné ujednání bylo obsaženo ve smlouvě samotné a způsob výpočtu sporné úhrady uvedený ve smlouvě je převzat přímo ze zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích. Obě tato ujednání tvořila podstatnou část textu smlouvy. [ulice] podmínky pak obsahovaly pouze ujednání technického a vysvětlujícího charakteru. Další účastnice svým podpisem stvrdila, že se s obchodními podmínkami seznámila. Nad to žalobkyně poukázala na to, že z pouhého umístění ujednání v textu obchodních podmínek nelze dojít k závěru, že je takové ujednání překvapivé, jedná-li se o ujednání, které bývá pravidelně v obchodních podmínkách obsaženo. Vždy je třeba posuzovat, zda druhá smluvní strana mohla předmětné ujednání za daných podmínek očekávat. Žalobkyně dále zpochybnila aplikaci závěrů nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 3512/11, když skutkový stav byl výrazně odlišný od projednávané věci. K povaze úhrady za předčasné ukončení smlouvy uvedla, že tento nárok vyplývá z § 63 odst. 1 písm. p) zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích, a jedná se o speciální nárok odlišný od smluvní pokuty. Tento institut se svou povahou spíše než smluvní pokutě podobá odstupnému ve smyslu § 1992 o. z. Charakter je tedy kompenzační a nikoliv sankční. K tomu odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 33 Cdo 3608/2018. Z opatrnosti odkázala na rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 24 Co 120/2018-65, dle kterého lze sjednat smluvní pokutu pro případ předčasného skončení smlouvy zaviněného žalovanou stranou z důvodu nezaplacení kupní ceny za dodané služby. Není tak podstatné, kdo inicioval jednání vedoucí k zániku smlouvy. Ohledně určitosti ujednání odkázala na závěr rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 26. 1. 2022, č. j. 27 C 242/2021-64, dle kterého je ujednání dostatečně určité a nezpůsobuje interpretační problémy. K tomu dále odkázala na judikaturu Ústavního a Nejvyššího soudu, dle které právní jednání nemůže být vyhodnoceno jako neurčité, lze-li jeho obsah dovodit výkladem, a na ustanovení § 1812 odst. 1 o. z. Shrnula, že předmětné ujednání nelze považovat za překvapivé ani nepřiměřené, neboť bylo ve všech podstatných ohledech sjednáno v samotné smlouvě a nikoliv pouze ve všeobecných obchodních podmínkách. Navrhla, aby soud zavázal další účastnici řízení k úhradě částky 1 011 Kč a nahradil svým rozhodnutím II. a III. výrok rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu, odboru pro severomoravskou oblast, ze dne 13. 5. 2021, č. j. ČTÚ-6 615/2021-638/V vyř. – KrZ a rozhodnutí předsedkyně Rady Českého telekomunikačního úřadu ze dne 31. 10. 2022, č. j. ČTÚ-30 192/2021-603.

2. Další účastnice se k žalobě nevyjádřila.

3. Český telekomunikační úřad považoval žalobu za zcela nedůvodnou. Uvedl, že ze smlouvy samotné nelze zjistit, co se rozumí důvody na straně zákazníka, a takové důvody jsou blíže rozvedeny až v obchodních podmínkách žalobkyně. Ujednání o úhradě za předčasné ukončení smlouvy je kvazisankčním ujednáním, které nebylo sjednáno zcela ve smlouvě samotné, ale roztříštěně na více místech smluvní dokumentace, a proto jde vzhledem k závěrům vyjádřeným v nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 3512/11 o ujednání neplatné. Pokud spotřebitel konkrétní ujednání ve všeobecných obchodních podmínkách dohledá, tak má správní orgán za to, že pro něj bude velmi obtížné pochopit vůbec smysl takového ujednání. Kompletní ujednání o úhradě za předčasné ukončení smlouvy, kterého se žalobkyně domáhá, lze získat až spojením bodu f) smlouvy, článků 1.4, 6.8 a 6.9 všeobecných obchodních podmínek. Taková roztříštěnost ujednání je dle názoru správního orgánu zcela zjevně v rozporu se závěry vyjádřenými v nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 3512/11. Správní orgán považuje řetězení odkazů na různé části smluvní dokumentace nepřijatelným ve vztazích se spotřebiteli, neboť to činí ujednání o úhradě za předčasné ukončení smlouvy nesrozumitelným, obtížně čitelným a tedy i neplatným ve smyslu § 1800 odst. 1 o. z. Správní orgán rozporuje, že by pouhé mechanické připojení podpisu další účastnice na poslední stránce všeobecných obchodních podmínek naplnilo požadavky § 1753 o. z. V posuzované věci je zřejmé, že k podpisu smlouvy došlo prostřednictvím tabletu/signpadu, tedy s využitím tzv. dynamického biometrického podpisu. Na všeobecných obchodních podmínkách se nachází graficky zcela identický podpis další účastnice, jako je na smlouvě. Správní orgán má proto závažné pochybnosti, zdali v tomto případě další účastnice skutečně vedle smlouvy samotné, též individuálně podepsala i všeobecné obchodní podmínky, nebo (a tomu všechny okolnosti nasvědčují) podepsala pouze smlouvu samotnou, a žalobkyně následně její elektronický podpis již jen připojila k všeobecným obchodním podmínkám. K odkazu žalobkyně na ustanovení § 65 odst. 3 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích, uvedl, že toto ustanovení není právním titulem k účtování úhrady za předčasné ukončení smlouvy, a proto je argumentace žalobkyně tímto ustanovením zcela nepřípadná. K charakteru úhrady za předčasné ukončení smlouvy uvedl, že sice není smluvní pokutou v pravém slova smyslu, ale úhradou podle § 63 odst. 1 písm. p) zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích, stále se jedná o majetkovou sankci takové závažnosti, že nemůže být považována za pouhé ujednání technického nebo vysvětlujícího charakteru, které by postačilo uvést v obchodních podmínkách. Odkazovala-li žalobkyně na rozsudek Okresního soudu v Karviné ze dne 26. 1. 2022, č. j. 27 C 242/2021-64, pak tento řešil skutkově odlišnou situaci, a to případ, kdy smlouvu ukončil sám zákazník, který podepsal dohodu o ukončení smlouvy. Součástí této dohody bylo i ujednání o tom, že je povinen zaplatit poskytovateli úhradu za předčasné ukončení smlouvy. Žalobkyně navíc v rozporu se smlouvou nesprávně stanovila počátek i konec doby rozhodné pro výpočet úhrady za předčasné ukončení smlouvy. Žalobkyně vyúčtovala další účastnici úhradu za předčasné ukončení smlouvy za období od [datum] do [datum]. Výpověď smlouvy byla datovaná [datum] a měla být doručena další účastnici dne [datum]. Podle článku 6.8 všeobecných obchodních podmínek v případě, že žalobkyně smlouvu vypoví, běží patnáctidenní výpovědní lhůta. Výpovědní lhůta tedy uplynula až [datum]. Žalobkyně tedy měla úhradu požadovat až od tohoto data. Žalobkyně byla nejpozději od [datum] povinna poskytovat další účastnici sjednané služby, a nejpozději od tohoto data tak běžel závazek další účastnice k užívání služby v délce 12 měsíců, tedy do [datum]. Přesto však žalobkyně úhradu za předčasné ukončení smlouvy vypočetla až do [datum] (namísto do [datum]), aniž by k tomu poskytla jakékoliv zdůvodnění. Dle článku 6.9 všeobecných obchodních podmínek byl vznik nároku na úhradu za předčasné ukončení smlouvy podmíněn ukončením smlouvy ze strany další účastnice, k čemuž v tomto případě nedošlo, když smlouvu ukončila žalobkyně.

4. Následně podáním ze dne [datum] vzala žalobkyně žalobu co do částky 93 Kč zpět (za období od [datum] do [datum]).

5. Soud s ohledem na učiněný dispoziční úkon žalobkyně v podobě částečného zpětvzetí žaloby řízení co do částky 93 Kč dle ustanovení § 96 odst. 2 o. s. ř. ve výroku I. tohoto rozsudku zastavil.

6. Po konstatování skutečností, že žaloba byla podána včas ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí, že žalobkyně je k podání žaloby oprávněna dle § 246 odst. 1 o. s. ř. a že žaloba proti zamítavým výrokům rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu je přípustná, soud přistoupil k projednání a rozhodnutí věci samé. Ve věci bylo rozhodnuto bez nařízení soudního jednání podle § 115a o. s. ř. Další účastnici byla výzva k vyjádření se k rozhodnutí věci bez nařízení jednání doručena dne [datum] za použití fikce doručení podle § 50 odst. 2 o. s. ř. Další účastnice se dosud nevyjádřila, a proto má soud za to, že souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Žalobkyně v podání ze dne [datum] vyslovila souhlas s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Soud při rozhodování vycházel z listinných důkazů předložených žalobkyní a ze spisů správních orgánů.

7. Z obsahu správního spisu Českého telekomunikačního úřadu, odboru pro severomoravskou oblast, sp. zn. ČTÚ-6 [číslo], bylo zjištěno, že žalobkyně podala ke správnímu orgánu dne [datum] návrh na rozhodnutí sporu o povinnosti k peněžitému plnění podle § 129 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích. V návrhu požadovala po další účastnici uhrazení částky 540 Kč za zúčtovací období od [datum] do [datum], částky 540 Kč za zúčtovací období od [datum] do [datum] a částky 1 011 Kč, která představovala úhradu za předčasné ukončení smlouvy za období od [datum] do [datum]. Správní orgán ve věci rozhodl rozhodnutím ze dne 13. 5. 2021, č. j. ČTÚ-6 615/2021-638/V vyř. – KrZ, tak, že části návrhu v rozsahu dvou plateb po 540 Kč vyhověl (I. výrok), v části týkající se úhrady za předčasné ukončení smlouvy za období od [datum] do [datum] návrhu nevyhověl (II. výrok) a o nákladech rozhodl tak, že žádnému z účastníků se náhrada nákladů řízení nepřiznává (III. výrok). Správní orgán II. a III. výrok napadeného rozhodnutí odůvodnil tím, že žalobkyně po další účastnici požadovala de facto smluvní pokutu za porušení povinnosti setrvat ve smluvním vztahu po určitou dobu. Konstrukce ujednání tak, jak ji naformulovala žalobkyně, však neodpovídá platnému ujednání o smluvní pokutě. Podmínkou platnosti ujednání o smluvní pokutě je určení konkrétní povinnosti, na jejíž porušení je smluvní pokuta vázána, a dále musí být dostatečně specifikována výše smluvní pokuty nebo způsob jejího určení. Z žalobkyní předložené smlouvy a všeobecných obchodních podmínek vyplývá, že nárok na smluvní pokutu je podmíněn skutečností, že dojde před uplynutím sjednané doby trvání smluvního vztahu k jeho ukončení z důvodu porušení smluvních povinností ze strany další účastnice. Odstoupení od smlouvy ze strany žalobkyně, se kterou je tato smluvní pokuta spojena, nelze považovat za porušení smluvní povinnosti další účastnice, a to bez ohledu na důvod odstoupení. Správní orgán dále dospěl k závěru, že předmětné ujednání obsahuje nejasný způsob určení smluvní pokuty s ohledem na neurčité stanovení počátku doby, od které lze smluvní pokutu účtovat. Stanovení okamžiku, od kterého lze smluvní pokutu účtovat, nelze ponechat na vůli žalobkyně, ale musí být ujednán ve smlouvě. K odkazu žalobkyně na ustanovení § 63 odst. 1 písm. p) zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích, uvedl, že existenci této úhrady sice předpokládá přímo zákon, avšak ten hovoří o ukončení smlouvy výpovědí nebo dohodou. Z návrhu vyplývá, že k ukončení smluvního vztahu došlo odstoupením žalobkyně od smlouvy. Závěrem správní orgán odkázal na nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 3512/11 O nákladech správního řízení rozhodl na základě úspěchu ve věci tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně dne [datum] rozklad.

8. Z obsahu správního spisu předsedkyně Rady Českého telekomunikačního úřadu, sp. zn. ČTÚ-30 [číslo], bylo zjištěno, že o rozkladu žalobkyně bylo rozhodnutím ze dne 31. 10. 2022, č. j. ČTÚ-30 192/2021-603, rozhodnuto tak, že byl rozklad zamítnut a rozhodnutí správního orgánu bylo potvrzeno. V odůvodnění správní orgán II. stupně uvedl, že ačkoli s žalobkyní souhlasí, že úhrada za předčasné ukončení smlouvy není smluvní pokutou v zákonném slova smyslu, nelze zároveň přehlížet, že předmětný institut je svou povahou a důležitostí s institutem smluvní pokuty srovnatelný, neboť další účastnici z těchto ujednání plynou obdobné povinnosti a žalobkyni coby poskytovateli srovnatelná práva. Z uvedeného důvodu je tak nezbytné i na něj aplikovat nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 3512/11, neboť v daném případě jde o kvazisankční ujednání, které na spotřebitele klade povinnosti zasahující do jejich majetkové sféry, a tedy má bezesporu charakter nevýhodného ujednání. Správní orgán II. stupně vytkl žalobkyni, že ze smlouvy samotné nelze dovodit, co se rozumí důvody na straně zákazníka. Ve všeobecných obchodních podmínkách jsou pak důvody na straně zákazníka upraveny na několika místech (konkrétně v článcích 1.5, 4.5 a 6.8). Část ujednání o úhradě za předčasné ukončení smlouvy je obsažena přímo ve smlouvě, avšak další část ujednání, a to podmínky, které jsou podstatné pro vznik povinnosti k této úhradě, jsou obsaženy ve všeobecných obchodních podmínkách. Tato roztříštěnost je nepředvídatelná ve smyslu ustanovení § 1753 odst. 1 o. z. K argumentu žalobkyně ohledně toho, že další účastnice řízení všeobecné obchodní podmínky podepsala, a tudíž je výslovně přijala, uvedl, že samotný podpis zákazníka pod všeobecnými obchodními podmínkami dostatečným způsobem neprokazuje, že zákazník měl možnost seznámit se skutečně se všemi ujednáními, a to včetně takových, která obvykle obsahem obchodních podmínek nejsou, resp. být nemají, tj. mohou být překvapivá, a že je výslovně přijal. Shrnul, že neuvede-li poskytovatel tak zásadní ujednání, jako je ujednání ve smyslu § 63 odst. 1 písm. p) zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích, srozumitelně, přístupným způsobem a ve své úplnosti přímo ve smlouvě, ujednání nemůže vyhovět zákonným požadavkům a poskytovatel současně jedná vůči zákazníkovi nepoctivě. Závěrem správní orgán II. stupně dodal, že ujednání o úhradě za předčasné ukončení smlouvy nelze vykládat pouze na základě textu smlouvy, když bez všeobecných obchodních podmínek by muselo být dané ujednání posouzeno jako neurčité. Pojem důvody na straně zákazníka totiž sám o sobě představuje nekonečný a neidentifikovatelný soubor alternativ. Jedním z předpokladů platnosti ujednání o úhradě za předčasné ukončení smlouvy je dostatečně určité vymezení podmínek vzniku nároku, tedy vymezení situace či situací, kdy vzniká nárok na úhradu. Ve smlouvě žádné konkrétní důvody na straně zákazníka uvedeny nejsou a bez všeobecných obchodních podmínek nelze takové důvody vůbec zjistit. Následkem neurčitosti ujednání je podle § 553 odst. 1 o. z. zdánlivost, přičemž ke zdánlivému právnímu jednání se podle § 554 o. z. nepřihlíží.

9. Ze smlouvy o poskytování služeb elektronických komunikací [číslo] uzavřené dne [datum] se podává, že žalobkyně jako poskytovatel se zavázala poskytovat další účastnici jako zákazníkovi služby elektronických komunikací, a to GPON TANDEM RYCHLÝ za měsíční cenu 540 Kč [město] odběru služeb byla adresa [adresa] Smlouva byla uzavřena na dobu neurčitou s minimální dobou užívání služeb v délce 12 měsíců. Po dobu 2 měsíců od data zapojení služby byla další účastnici poskytnuta sleva ve výši 100 % měsíčního paušálu. Součástí smlouvy je ujednání o tom, že zákazník prohlašuje, že se zavazuje v případě ukončení této smlouvy z důvodů na straně zákazníka před uplynutím sjednané minimální doby trvání zaplatit poskytovateli v souladu s podmínkami úhradu ve výši 20 % součtu měsíčních paušálů zbývajících do konce sjednané minimální doby trvání smlouvy.

10. Dle čl. 1 všeobecných obchodních podmínek v případě nedodržení minimální doby užívání služeb je zákazník povinen zaplatit poskytovateli smluvní pokutu či úhradu dle čl. 6 podmínek. Článek 1.5 upravuje možnost poskytovatele podat písemnou výpověď smlouvy s výpovědní lhůtou 15 dnů ode dne doručení výpovědi zákazníkovi, pokud zákazník je v prodlení či neplatí vyúčtování dle čl. 6 podmínek (…), případně z jiných důvodů stanovených smlouvou nebo podmínkami. Dle čl. 6 může poskytovatel vypovědět smlouvu s výpovědní lhůtou 15 dnů ode dne doručení výpovědi zákazníkovi, nebo od smlouvy odstoupit, pokud zákazník vyúčtování platí soustavně opožděně nebo soustavně neplatí cenu za služby. Soustavně opožděným placením se rozumí zaplacení nejméně 2 po sobě jdoucích vyúčtování ceny po lhůtě splatnosti. Soustavným neplacením se rozumí existence nejméně 3 nezaplacených vyúčtování. Dle čl. 6 v případě, že byla sjednána minimální doba užívání služeb a zákazník poruší své povinnosti vyplývající ze smlouvy, např. pokud nezaplatí řádně a včas 2 po sobě jdoucí vyúčtování nebo bude-li v prodlení s úhradou nejméně 3 nezaplacených vyúčtování, je zákazník povinen zaplatit poskytovateli smluvní pokutu ve výši 20 % součtu měsíčních paušálů zbývajících do konce sjednané minimální doby užívání služeb od začátku suspendace, tj. od začátku přerušení či omezení poskytování služeb.

11. Dle předávacího protokolu byla služba žalobkyně zprovozněna dne [datum].

12. Z výpovědi smlouvy a předžalobní výzvy k úhradě dluhu ze dne [datum], odeslané další účastnici dne [datum], vyplývá, že u další účastnice byly evidovány dva závazky po splatnosti, a to vyúčtování za období od [datum] do [datum] a od [datum] do [datum], v celkové výši 1 080 Kč. Vzhledem k výše uvedenému vypověděla tímto podáním žalobkyně smlouvu [číslo].

13. Z faktury [číslo] vystavené dne [datum], splatné dne [datum], se podává, že žalobkyně požadovala po další účastnici úhradu za předčasné ukončení smlouvy, a to za období od [datum] do [datum] v částce 1 011 Kč.

14. Z předložených listinných důkazů soud učinil následující závěr o skutkovém stavu věci. Mezi žalobkyní a další účastnicí byla dne [datum] uzavřena smlouva o poskytování služeb elektronických komunikací [číslo]. Žalobkyně se ve smlouvě zavázala poskytovat další účastnici do odběrného místa na adrese [adresa], službu GPON TANDEM RYCHLÝ a další účastnice se za tuto službu zavázala hradit měsíční poplatek ve výši 540 Kč Smlouva byla sjednána na dobu neurčitou s minimální dobou užívání služeb v délce 12 měsíců. Protože další účastnice nehradila poplatek za službu řádně a včas, vypověděla žalobkyně podáním ze dne [datum] smlouvu [číslo]. Žalobkyně následně požadovala po další účastnici uhrazení poplatku za dodávané služby za období od [datum] do [datum] a od [datum] do [datum], v celkové výši 1 080 Kč, a úhradu za předčasné ukončení smlouvy, a to za období od [datum] do [datum] v částce 1 011 Kč. Další účastnice požadované částky žalobkyni neuhradila a žalobkyně podala návrh na rozhodnutí sporu o povinnosti k peněžitému plnění podle § 129 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích. O návrhu rozhodl Český telekomunikační úřad, odbor pro severomoravskou oblast, rozhodnutím ze dne 13. 5. 2021, č. j. ČTÚ-6 615/2021-638/V vyř. – KrZ, tak, že části návrhu v rozsahu dvou plateb po 540 Kč vyhověl (I. výrok), v části týkající se úhrady za předčasné ukončení smlouvy za období od [datum] do [datum] návrhu nevyhověl (II. výrok) a o nákladech rozhodl tak, že žádnému z účastníků se náhrada nákladů řízení nepřiznává (III. výrok). Proti II. a III. výroku podala žalobkyně rozklad, o kterém rozhodla předsedkyně Rady Českého telekomunikačního úřadu rozhodnutím ze dne 31. 10. 2022, č. j. ČTÚ-30 192/2021-603, tak že byl rozklad zamítnut a rozhodnutí správního orgánu bylo potvrzeno.

15. Dle ustanovení § 63 odst. 1 písm. p) zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích, ve znění do [datum], ve smlouvě o poskytování veřejně dostupné služby elektronických komunikací nebo připojení k veřejné komunikační síti musí být srozumitelným, úplným a snadno přístupným způsobem uvedeno vždy v případě ukončení smlouvy před uplynutím doby trvání, na kterou je smlouva uzavřena, ať již výpovědí, nebo dohodou smluvních stran, informace o výši úhrady, která nesmí být v případě smlouvy uzavřené se spotřebitelem vyšší než jedna pětina součtu měsíčních paušálů zbývajících do konce sjednané doby trvání smlouvy, nebo jedna pětina součtu minimálního sjednaného měsíčního plnění zbývajících do konce sjednané doby trvání smlouvy, a výše úhrady nákladů spojených s telekomunikačním koncovým zařízením, které bylo účastníkovi poskytnuto za zvýhodněných podmínek.

16. Dle ustanovení § 1 odst. 2 o. z. nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti.

17. Dle ustanovení § 553 odst. 1 o. z. o právní jednání nejde, nelze-li pro neurčitost nebo nesrozumitelnost zjistit jeho obsah ani výkladem.

18. Podle ustanovení § 554 o. z. k zdánlivému právnímu jednání se nepřihlíží.

19. Dle ustanovení § 555 odst. 1 o. z. právní jednání se posuzuje podle svého obsahu.

20. Dle ustanovení § 574 o. z. na právní jednání je třeba spíše hledět jako na platné než jako na neplatné.

21. Dle ustanovení § 1751 odst. 1 o. z. část obsahu smlouvy lze určit odkazem na obchodní podmínky, které navrhovatel připojí k nabídce nebo které jsou stranám známy. Odchylná ujednání ve smlouvě mají před zněním obchodních podmínek přednost.

22. Dle ustanovení § 1753 o. z. ustanovení obchodních podmínek, které druhá strana nemohla rozumně očekávat, je neúčinné, nepřijala-li je tato strana výslovně; k opačnému ujednání se nepřihlíží. Zda se jedná o takové ustanovení, se posoudí nejen vzhledem k jeho obsahu, ale i ke způsobu jeho vyjádření.

23. Dle ustanovení § 1800 odst. 1 o. z. obsahuje-li smlouva uzavřená adhezním způsobem doložku, kterou lze přečíst jen se zvláštními obtížemi, nebo doložku, která je pro osobu průměrného rozumu nesrozumitelná, je tato doložka platná, nepůsobí-li slabší straně újmu nebo prokáže-li druhá strana, že slabší straně byl význam doložky dostatečně vysvětlen.

24. Dle ustanovení § 1812 odst. 1 o. z. lze-li obsah smlouvy vyložit různým způsobem, použije se výklad pro spotřebitele nejpříznivější.

25. Dle ustanovení § 1813 odst. 1 o. z. zneužívající jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem poctivosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o hlavním předmětu závazku ani pro posouzení přiměřenosti vzájemného plnění, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.

26. Podle ustanovení § 1815 o. z. ke zneužívajícímu ujednání se nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá.

27. Podle ustanovení § 1992 o. z. ujednají-li si strany, že jedna z nich může závazek zrušit zaplacením odstupného, ruší se závazek zaplacením odstupného obdobně jako při odstoupení od smlouvy. Právo zrušit závazek zaplacením odstupného však nemá strana, která již, byť i jen zčásti, plnění druhé strany přijala nebo druhé straně sama plnila.

28. Podle ustanovení § 2048 o. z. ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém.

29. Soud se tedy nejdříve zabýval právním posouzením institutu úhrady za předčasné ukončení smlouvy. Zejména tím, zda úhrada za předčasné ukončení smlouvy je svým obsahem a účelem smluvní pokutou.

30. Komentářová literatura se kloní k tomu, že jde o smluvní pokutu sui generis. Ačkoliv totiž uvedená kompenzace je spojena s výkonem práva spotřebitele ukončit smlouvu uzavřenou na dobu určitou předčasně, a tedy by spíše měla představovat jakousi formu odstupného (i judikatura se obecně přiklání k závěru, že smluvní pokuta sjednaná pro případ výkonu práva je spíše odstupným), další ustanovení zákona (zejm. § 63 odst. 6 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích) již hovoří o sankci, a je tak tedy třeba k uvedené úhradě přihlížet (k tomu viz komentář k § 63 in: [příjmení], [jméno] a kol. Zákon o elektronických komunikacích: komentář. 2. vydání. [obec]: [příjmení], 2014).

31. Shodně se k tomuto institutu staví i Nejvyšší soud například v rozsudku ze dne 30. 10. 2019, sp. zn. 23 Cdo 1192/2019. Dle tohoto rozhodnutí„ ujednání stran, které vznik práva na smluvní pokutu váže kromě porušení právní povinnosti na další právní skutečnost, kterou je v tomto případě odstoupení od smlouvy věřitelem pro porušení povinnosti dlužníkem, není zakázáno, a je tedy přípustné. Zároveň přitom takové ujednání nevybočuje ani z limitů definičního vymezení smluvní pokuty, jak vyplývají z § 2048 o. z., nejde tedy o ujednání inominátní. Možnost takového ujednání nevylučuje ani právní úprava odstoupení od smlouvy (§ 2001 a násl. o. z.). Účelem takového ujednání může být sankcionovat stranu, která by svým jednáním nebo opomenutím porušila smlouvu takovým způsobem, který by odůvodnil právo druhé smluvní strany od smlouvy odstoupit, přičemž samotné odstoupení od smlouvy by nepředstavovalo dostatečnou sankci pro porušivší stranu. Smluvní pokuta tak plní i svou základní funkci kompenzační, kdy nahrazuje předpokládanou škodu. Zároveň takové smluvní ujednání dává oprávněné straně možnost nevyužít svého práva vůči smluvní straně, která porušila smlouvu, smluvní vztah ukončit odstoupením od smlouvy a dále pokračovat ve smluvním vztahu bez sankcionování porušivší smluvní strany. Závěr dosavadní judikatury o neplatnosti právního jednání, dosud dovozované dokonce jako neplatnosti absolutní, nesleduje přitom ochranu povinné strany. Oproti situaci, kdy by právo na smluvní pokutu vzniklo vždy bez dalšího již porušením, mají zde strany smluvní dohodou vytvořen prostor pro to, aby smluvní pokuta po porušení povinnosti dlužníkem zatím aktivována nebyla a dlužník mohl svůj dluh splnit ještě předtím, než věřitel případně od smlouvy odstoupí. Ochranný účel případné neplatnosti právního jednání svědčí v řešené otázce, tedy naopak pro opačný závěr, než při výkladu předchozí úpravy soukromého práva zastávala judikatura dříve. Nelze proto setrvávat na dosavadních závěrech o absolutní neplatnosti takového právního jednání. Ujednání, které je pro povinnou stranu výhodnější, by bylo v takových případech zakázáno a strany by byly nuceny sjednávat ujednání automatické, méně výhodné. Je přitom třeba zásadně odlišit situaci, kdy podle ujednání stran má smluvní pokutu zaplatit dlužník, odstoupí-li tento dlužník od smlouvy, od situace, kdy podle dohody stran právo na smluvní pokutu vznikne, poruší-li dlužník povinnost a současně věřitel odstoupí od smlouvy. V nyní projednávané věci není postihována strana, která odstupuje od smlouvy, nejde tedy o sankcionování výkonu práva. Základním principem, na němž je vystavěna úprava závazkového práva, je přitom princip autonomie vůle vyjádřený v čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Z tohoto principu a z funkce soukromoprávní smlouvy jako hlavního nástroje soukromoprávní regulace ustálená judikatura dovozuje jako základní princip výkladu smlouvy prioritu takového výkladu, který nevede k závěru o neplatnosti smlouvy, je-li takový výklad možný.“ 32. Soud se s výše uvedenými názory zcela ztotožňuje a uzavírá, že úhradu za předčasné ukončení smlouvy lze považovat za smluvní pokutu sui generis a lze ji navázat kromě na porušení právní povinnosti i na další právní skutečnost, kterou je v tomto případě odstoupení od smlouvy pro porušení povinnosti další účastnice.

33. Soud se dále zabýval tím, zda úhrada za předčasné ukončení smlouvy byla sjednána zákonným způsobem.

34. V daném případě byla úhrada za předčasné ukončení smlouvy upravena jak smlouvou, tak všeobecnými obchodními podmínkami. Je pravdou, že žalobkyní uvedené formulace nejsou příliš obratné, avšak tento fakt sám o sobě nemůže způsobit neplatnost daného ujednání. Základ úhrady za předčasné ukončení smlouvy je upraven ve smlouvě tak, že„ zákazník prohlašuje, že se zavazuje v případě ukončení této smlouvy z důvodů na straně zákazníka před uplynutím sjednané minimální doby trvání zaplatit poskytovateli v souladu s podmínkami úhradu ve výši 20 % součtu měsíčních paušálů zbývajících do konce sjednané minimální doby trvání smlouvy.“ Z této formulace je dle názoru soudu patrné, čeho se„ smluvní pokuta“ týká. Jedná se o paušály za období, které zůstane po předčasném ukončení smlouvy do konce sjednané doby trvání smluvního vztahu. Soud má za to, že z použitého slovního spojení tedy vyplývá jasné časové hledisko, které nelze jazykově vykládat jinak, než že jde o budoucí paušály pokrývající období po předčasném ukončení smlouvy do doby jejího původního minimálního trvání. Všeobecné obchodní podmínky pak blíže specifikují situace, ve kterých bude úhrada za předčasné ukončení smlouvy aplikována (důvody na straně zákazníka). Z čl. 6 všeobecných obchodních podmínek vyplývá, že v případě, že byla sjednána minimální doba užívání služeb a zákazník poruší své povinnosti vyplývající ze smlouvy, např. pokud nezaplatí řádně a včas 2 po sobě jdoucí vyúčtování nebo bude-li v prodlení s úhradou nejméně 3 nezaplacených vyúčtování, je zákazník povinen zaplatit poskytovateli smluvní pokutu ve výši 20 % součtu měsíčních paušálů zbývajících do konce sjednané minimální doby užívání služeb od začátku suspendace, tj. od začátku přerušení či omezení poskytování služeb.

35. Jde-li o obchodní podmínky, pak musí být splněna podmínka, že obchodní podmínky byly stranám známé nebo že byly k návrhu přiložené. Tato podmínka byla v dané věci splněna, neboť další účastnice ve smlouvě prohlásila, že se s obchodními podmínkami seznámila a souhlasí s nimi (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. 23 Cdo 240/2015). 36. [příjmení] fakt zařazení ujednání do obchodních podmínek by neměl vést k porušení § [číslo] ani § 1814 o. z. I smluvní pokuty v obchodních podmínkách by ve své konkrétní výši a podobě měly být testovány skrze § 1753 o. z. Týkat by se to mělo i spotřebitelských vztahů, kde je třeba samozřejmě současně aplikovat též § 1813 o. z. V judikatorní praxi má ovšem silný dopad kategorický zákaz vyslovený v nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 3512/11, dopadající na jakékoliv smluvní pokuty vůči spotřebiteli, na který podobně kategoricky navázal Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 32 ICdo 86/2015. Odlišný a správnější přístup zastává Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 33 Cdo 45/2017, ze kterého vyplývá, že samotná skutečnost, že smluvní pokuta je umístěna v obchodních podmínkách, nemá za následek její protiprávnost, je třeba zkoumat všechny relevantní okolnosti. Paušální kategorický zákaz byl hojně kritizován i odbornou literaturou a neměl by být uplatňován (k tomu viz komentář k § 1751 a 1753 in: PETROV, Jan a kol. Občanský zákoník: komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019).

37. Jde-li o správním orgánem II. stupně namítanou roztříštěnost ujednání o úhradě za předčasné ukončení smlouvy, tak k tomu soud uvádí, že je pravdou, že ujednání o úhradě za předčasné ukončení smlouvy je upraveno zčásti ve smlouvě a zčásti ve všeobecných obchodních podmínkách. Takové řešení však nemůže jít k tíži žalobkyně, která smlouvu i všeobecné obchodní podmínky koncipovala s ohledem na výše uvedenou judikaturu Ústavního soudu, když stěžejní část ujednání vtělila do samotné smlouvy a bližší specifikaci podmínek pak do všeobecných obchodních podmínek. Co se týče roztříštěnosti ujednání v rámci všeobecných obchodních podmínek, pak dle názoru soudu jsou obecné možnosti ukončení smlouvy upraveny v první části s názvem Smlouva, její uzavření, změny a trvání, a ujednání o úhradě za předčasné ukončení smlouvy v části 6 s názvem Cena, platební podmínky, sankce. Takové rozdělení samo o sobě nemůže být považováno za roztříštěné, když dělení obchodních podmínek do několika částí je běžnou praxí. Jak již bylo výše uvedeno, je pravdou, že žalobkyní uvedené formulace nejsou příliš obratné, avšak ani tento fakt nemůže způsobit nepředvídatelnost ujednání ve smyslu ustanovení § 1753 odst. 1 o. z.

38. Soud dospěl k závěru, že za situace, kdy správní orgány aplikovaly na daný případ nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 3512/11 bez toho, aniž by se zabývaly dalšími relevantními okolnostmi, tak nepostupovaly správně. Nález Ústavního soudu vychází ze staré právní úpravy. Současná právní úprava však stojí na zásadách, že nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona (§ 1 odst. 2 o. z.), a že na právní jednání je třeba spíše hledět jako na platné než jako na neplatné (§ 574 o. z.). Za této situace má soud výše uvedený nález Ústavního soudu za nepřiléhavý pro danou věc. Ujednání o úhradě za předčasné ukončení smlouvy bylo sjednáno z podstatné části ve smlouvě a součástí všeobecných obchodních podmínek byla pouze specifikace situací, ve kterých bude úhrada za předčasné ukončení smlouvy požadována. Další účastnice měla možnost se se smlouvou i všeobecnými obchodními podmínkami seznámit a úhrada za předčasné ukončení smlouvy není ujednáním, které by mohlo být pro spotřebitele překvapivé, neboť se s ním (v obdobné podobě) lze setkat v řadě spotřebitelských smluv (ať již s operátory či dodavateli energií). Soud tedy dospěl k závěru, že úhrada za předčasné ukončení smlouvy byla sjednána platně.

39. V řízení tak bylo prokázáno, že mezi účastníky řízení byla sjednána smlouva o poskytování služeb elektronických komunikací [číslo] dle ustanovení § 63 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích. Další účastnice neuhradila platby za služby za období od [datum] do [datum] a od [datum] do [datum] v celkové výši 1 080 Kč, žalobkyně tak měla dle ustanovení § 65 odst. 3 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích, možnost ukončit smluvní vztah. Dle ustanovení § 63 odst. 1 písm. p) zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích, ve znění do [datum], vyúčtovala žalobkyně další účastnici úhradu za předčasné ukončení smlouvy za období od [datum] do [datum] v částce 1 011 Kč.

40. Soud se tedy závěrem zabýval tím, zda žalobkyně vyúčtovala úhradu za předčasné ukončení smlouvy ve správné výši. Smlouva byla uzavřena na dobu neurčitou s minimální dobou užívání služeb v délce 12 měsíců a služba byla zprovozněna dne [datum]. Žalobkyně odstoupila od smlouvy výpovědí ze dne [datum], která se dostala do dispozice další účastnice dne [datum]. V souladu s čl. 6 všeobecných obchodních podmínek uběhla patnáctidenní výpovědní lhůta dne [datum]. Žalobkyně tedy mohla požadovat úhradu za předčasné ukončení smlouvy od [datum]. Žalobkyně požadovala úhradu za předčasné ukončení smlouvy do [datum] s odůvodněním, že další účastnici bylo podle smlouvy poskytnuto dvouměsíční bezúplatné čerpání služby, čímž byla minimální doba prodloužena z původních 12 na 14 měsíců. S tímto názorem žalobkyně se soud neztotožnil, když ze smlouvy je patrné, že další účastnici byla po dobu 2 měsíců od data zapojení služby poskytnuta sleva ve výši 100 % měsíčního paušálu, avšak nikde ve smlouvě ani ve všeobecných obchodních podmínkách není uvedeno, že se o toto období prodlužuje minimální doba užívání služeb. S ohledem na uvedené má soud za to, že období, za které měla žalobkyně požadovat úhradu za předčasné ukončení smlouvy, tak mělo správně být od [datum] do [datum]. Úhrada za předčasné ukončení smlouvy je stanovena ve výši 20 % z ceny měsíčního paušálu – 20 % z 540 Kč je 108 Kč. Denní sazba úhrady za předčasné ukončení smlouvy je pak ve výši 3,6 Kč (108 Kč děleno 30 dny). Za dobu 6 měsíců a 15 dní činí tedy úhrada za předčasné ukončení smlouvy celkovou částku 702 Kč (6 x 108 Kč + 15 x 3,6 Kč).

41. Soud s ohledem na provedené dokazování dospěl k závěru, že o věci má být rozhodnuto jinak, než rozhodl správní orgán, a proto ve II. výroku tohoto rozsudku zavázal další účastnici k povinnosti zaplatit žalobkyni částku 702 Kč a náhradu nákladů správního řízení ve výši 140 Kč, neboť žalobkyně byla ve správním řízení úspěšná co do 85 % a neúspěšná co do 15 % (úspěšná co do 1 782 Kč a neúspěšná co do 309 Kč), a má proto právo na náhradu nákladů správního řízení v rozsahu 70 %. Náhrada nákladů správního řízení sestává ze zaplaceného správního poplatku v částce 200 Kč. Soud tedy přiznal žalobkyni nárok na náhradu nákladů správního řízení v rozsahu 70 % z částky 200 Kč, tedy ve výši 140 Kč. Ve smyslu § 250j odst. 2 o. s. ř. pak soud ve III. výroku tohoto rozsudku uvedl, že rozsudek soudu nahrazuje zamítavá rozhodnutí správních orgánů.

42. Soud žalobu v rozsahu částky 216 Kč a náhrady nákladů správního řízení v částce 60 Kč ve IV. výroku tohoto rozsudku zamítl, neboť žalobkyně nemá na tyto částky nárok. Soud se neztotožnil s názorem žalobkyně, že další účastnici bylo podle smlouvy poskytnuto dvouměsíční bezúplatné čerpání služby, čímž byla minimální doba prodloužena z původních 12 na 14 měsíců. Tento závěr žalobkyně nevyplývá ani ze smlouvy, ani ze všeobecných obchodních podmínek. Dvanáctiměsíční období tedy skončilo dne [datum] a požadovala-li žalobkyně úhradu za předčasné ukončení smlouvy i za období od [datum] do [datum], pak na úhradu za toto období již neměla nárok. S ohledem na zásadu úspěchu ve věci posoudil soud nárok žalobkyně na náhradu nákladů správního řízení tak, že žalobkyně byla co do 85 % úspěšná a co do 15 % neúspěšná (úspěšná co do 1 782 Kč a neúspěšná co do 309 Kč), proto nárok žalobkyně na část nákladů správního řízení ve výši 60 Kč zamítl.

43. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. na základě úspěchu ve věci tak, že další účastnice je k jejich náhradě povinna žalobkyni, která byla ve věci úspěšná v rozsahu 40 % (žalobkyně byla úspěšná co do 70 % a neúspěšná co do 30 % z předmětu řízení včetně nákladů správního řízení). Náklady řízení žalobkyní účelně vynaložené činí částku 1 600 Kč a představují zaplacený soudní poplatek v částce 1 000 Kč a náklady řízení uplatněné v souladu s § 151 odst. 3 o. s. ř. za použití vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb., dle které účastníkovi řízení, jenž nebyl v řízení zastoupen a nedoložil výši hotových výdajů, náleží dle § 2 odst. 3 uvedené vyhlášky částka 300 Kč za každý úkon. Žalobkyni náleží náhrada nákladů řízení za dva úkony (sepis žaloby a předžalobní výzvy) v celkové výši 600 Kč. Na základě výše uvedeného tedy přiznal soud žalobkyni nárok na náhradu nákladů řízení v rozsahu 40 % z částky 1 600 Kč, tedy ve výši 640 Kč O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť soud neshledal podmínky pro její prodloužení či plnění ve splátkách.