27 C 274/2022-67

Rubrum

Okresní soud v Karviné rozhodl samosoudcem JUDr. Romanem Hlaváčem ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem Mgr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] za účasti: [celé jméno žalovaného], narozený dne 9. 12. 1988 bytem [adresa žalovaného] o nahrazení rozhodnutí správního orgánu dle části páté o.s.ř. takto:

Výrok

I. Rozhodnutí předsedkyně Rady Českého telekomunikačního úřadu ze dne 3. 6. 2022, č.j. ČTÚ-8 613/2021-603, kterým byl zamítnut rozklad a potvrzen výrok II. a III. rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu, odboru pro severomoravskou oblast, ze dne 11. 11. 2020, [číslo jednací] vyř. - PaL, se nahrazuje tímto rozsudkem tak, že [celé jméno žalovaného], narozený dne 9. 12. 1988, bytem [adresa žalovaného], je povinen zaplatit žalobkyni částku 200 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku, a žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení před správním orgánem prvního a druhého stupně. II. [celé jméno žalovaného], narozený dne 9. 12. 1988, bytem [adresa žalovaného], je povinen nahradit žalobkyni na nákladech soudního řízení částku 3 178 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobou doručenou soudu dne 9. 8. 2022 domáhala se žalobkyně přezkoumání rozhodnutí předsedkyně Rady Českého telekomunikačního úřadu ze dne 3. 6. 2022, [číslo jednací] (dále jen jako„ Rozhodnutí o rozkladu“), kterým předsedkyně Rady Českého telekomunikačního úřadu rozhodla o rozkladu žalobce ze dne 12. 11. 2020, jímž se žalobce domáhal zrušení výroků č. II. a III. rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu, odboru pro severomoravskou oblast, ze dne 11. 11. 2020, [číslo jednací] vyř. - PaL, tak, že podle § 90 odst. 5 správního řádu se rozklad zamítá, a napadené výroky II. a III. rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu, odboru pro severomoravskou oblast, ze dne 11. 11. 2020, [číslo jednací] vyř. - PaL, se potvrzují (Výrok I.), a že žádnému z účastníků řízení se nepřiznává náhrada nákladů řízení o rozkladu (Výrok II.). Rozhodnutí o rozkladu je k dnešnímu dni pravomocné. Žalobkyně má za to, že o sporu mělo být rozhodnuto jinak, proto podává žalobu dle 5. části o.s.ř. Žalobce s žalovaným jako se spotřebitelem dne 17. 2. 2017 uzavřel Smlouvu o poskytování služeb elektronických komunikací [číslo] na jejímž základě žalovanému poskytoval připojení k síti internet a související služby (dále jen jako„ Smlouva“). V odstavci f) Smlouvy žalobce s žalovaným podle ustanovení § 63, odst. 1, písm. p) zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (Dále též jen jako„ ZEK“), sjednal úhradu za ukončení Smlouvy před uplynutím doby trvání, na kterou byla smlouva uzavřena, (dále též jen„ úhrada za předčasné ukončení smlouvy“). Součástí Smlouvy byly dle jejího textu i Všeobecné podmínky poskytování služeb elektronických komunikací [právnická osoba] a.s. pro spotřebitele (dále jen„ všeobecné obchodní podmínky“). Na základě Smlouvy žalobce žalovanému řádně poskytoval sjednané služby elektronických komunikací. Jelikož žalovaný soustavně nesplnil povinnost platit cenu za poskytované služby dle Smlouvy, žalobce v souladu se sjednanými smluvními podmínkami přistoupil k jednostrannému ukončení Smlouvy. Jelikož takto byla Smlouva ukončena před uplynutím doby trvání, na kterou byla uzavřena, domáhal se žalobce u Českého telekomunikačního úřadu mimo jiné také výše uvedené úhrady za předčasné ukončení smlouvy v částce 200 Kč s příslušenstvím (dále též jen„ Sporný nárok“). Týmž návrhem se žalobce domáhal také náhrady nákladů řízení. Rozhodnutím Českého telekomunikačního úřadu, odboru pro severomoravskou oblast, ze dne 11. 11. 2020, [číslo jednací] vyř. - PaL Český telekomunikační úřad rozhodl o nadepsaném návrhu žalobce tak, že v části, kde se žalobce domáhal úhrady za předčasné ukončení smlouvy, návrhu nevyhověl (Výrok II.), což promítl i do rozhodnutí o náhradě nákladů řízení (Výrok III.). Proti výše uvedenému rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu uplatnil žalobce dne 12. 11. 2020 rozklad, kterým se domáhal zrušení výroků II. a III. předmětného rozhodnutí a vrácení věci ČTÚ k novému projednání v prvním stupni. O rozkladu dle předchozího odstavce rozhodla předsedkyně Rady Českého telekomunikačního úřadu Rozhodnutím o rozkladu tak, jak je uvedeno v článku 1. této žaloby. Své rozhodnutí přitom založila na právním názoru, že ačkoli je třeba s navrhovatelem souhlasit, že„ finanční vypořádání za předčasné ukončení smlouvy“ není smluvní pokutou v zákonném slova smyslu, nelze zároveň přehlížet, že předmětný institut je svou povahou a důležitostí s institutem smluvní pokuty srovnatelný, neboť odpůrci coby účastníkovi z těchto ujednání plynou obdobné povinnosti a navrhovateli coby poskytovateli srovnatelná práva. Z uvedeného důvodu je tak nezbytné i na něj aplikovat nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3512/11 ze dne 11. 11. 2013 přinášející stanovisko ke spotřebitelským smlouvám a překvapivým ujednáním, která jsou často ukrytá ve všeobecných podmínkách. Předsedkyně Rady Českého telekomunikačního úřadu v Rozhodnutí o rozkladu dále uzavřela, že část ujednání o úhradě při předčasném ukončení smlouvy je obsažena přímo ve smlouvě, avšak další část ujednání, a to podmínky, které jsou podstatné pro vznik povinnosti k této úhradě, jsou obsaženy v jiném dokumentu, a to ve všeobecných obchodních podmínkách. V duchu výše uvedeného nálezu sp. zn. I. ÚS 3512/11 dle ní nelze považovat za dostatečné, pokud součástí smlouvy je pouze obecná část pro spotřebitele nevýhodného ujednání a další jeho část, zvláště pak konkrétní podmínky, je třeba dohledávat v dalších smluvních dokumentech. Tímto způsobem koncipované ujednání je dle jejího názoru pro spotřebitele nepřehledné, což je v rozporu se zásadou poctivosti. Navíc jsou pak ony konkrétní podmínky (tj. podmínky, za nichž může navrhovatel ukončit smlouvu a které tedy znamenají důvody na straně zákazníka) ve všeobecných obchodních podmínkách dle odůvodnění Rozhodnutí o rozkladu rozesety na několika různých místech takovým způsobem, že snadno uniknou pozornosti průměrného spotřebitele, jímž odpůrce je. Z hlediska spotřebitele má tak jít o nepřehlednou, a tudíž překvapivou smluvní úpravu. Tato roztříštěnost má být nepředvídatelná ve smyslu ustanovení § 1753 odst. 1 NOZ. Sporné ujednání o úhradě za předčasné ukončení obsažené ve Smlouvě samotné (nikoliv v obchodních podmínkách) znělo následovně:„ Zákazník prohlašuje, že se zavazuje v případě ukončení této Smlouvy z důvodů na straně Zákazníka před uplynutím sjednané minimální doby trvání zaplatit poskytovateli v souladu s Podmínkami úhradu ve výši 20 % součtu měsíčních paušálů zbývajících do konce sjednané minimální doby trvání Smlouvy.“ Rozhodnutí o rozkladu je založeno na nesprávném právním posouzení věci, kdy je na zjištěný skutkový stav aplikována právní norma, která je nesprávně vyložena. Předsedkyně Rady Českého telekomunikačního úřadu své Rozhodnutí o rozkladu založila na právním názoru, že sporný nárok na úhradu částky 200 Kč z titulu úhrady za předčasné ukončení smlouvy je překvapivý, neboť je dle jejího názoru upraven zčásti ve smlouvě samé a zčásti ve všeobecných obchodních podmínkách. Tento názor je nesprávný zejména proto, že posuzované ujednání je ve všech rysech podstatných pro informované rozhodnutí spotřebitele upraveno již v samotné Smlouvě a pro žalovaného z tohoto důvodu nemohlo být překvapivé. Žalovaný se nadto prokazatelně seznámil i s plným zněním všeobecných obchodních podmínek a tyto podmínky podepsal, nelze tedy uvažovat o tom, že by pro něj bylo dané ujednání překvapivé. Překvapivost ujednání pak je vyloučena i povahou údajně chybějící definice, která je jednak upraven přímo zákonem a jednak ji lze v daných poměrech označit za notorietu, v každém případě pak tato definice představuje typický příklad ujednání technického a vysvětlujícího charakteru, pročež je zcela legitimně zahrnuta do všeobecných obchodních podmínek. Ustanovení § 4 odstavce 1. občanského zákoníku stanovuje, že:„ Má se za to, že každá svéprávná osoba má rozum průměrného člověka i schopnost užívat jej s běžnou péčí a opatrností a že to každý od ní může v právním styku důvodně očekávat.“ Ustanovení § 4 odstavce 2. občanského zákoníku stanovuje, že: „Činí-li právní řád určitý následek závislým na něčí vědomosti, má se na mysli vědomost, jakou si důvodně osvojí osoba případu znalá při zvážení okolností, které jí musely být v jejím postavení zřejmé. To platí obdobně, pokud právní řád spojuje určitý následek s existencí pochybnosti.“ Ustanovení § 1753 občanského zákoníku určuje, že:„ Ustanovení obchodních podmínek, které druhá strana nemohla rozumně očekávat, je neúčinné, nepřijala-li je tato strana výslovně; k opačnému ujednání se nepřihlíží. Zda se jedná o takové ustanovení, se posoudí nejen vzhledem k jeho obsahu, ale i ke způsobu jeho vyjádření.“ Ustanovení § 65, odst. 3 zákona o elektronických komunikacích určuje, že:„ Podnikatel uvedený v odstavci 1 může ukončit smluvní vztah nebo nezřídit účastníkovi přístup k veřejně dostupné službě elektronických komunikací v případech, kdy účastník úmyslně uvedl nesprávné osobní nebo identifikační údaje nebo soustavně opožděně platil nebo soustavně neplatil cenu za služby uvedené ve vyúčtování ceny, a to pouze po prokazatelném upozornění účastníka. Soustavným opožděným placením se pro účely tohoto ustanovení rozumí zaplacení nejméně 2 po sobě jdoucích vyúčtování ceny po lhůtě splatnosti. Soustavným neplacením se pro účely tohoto ustanovení rozumí existence nejméně 3 nezaplacených vyúčtování ceny.“ Ústavní soud v odkazovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 3512/11 ze dne 11. 11. 2013 judikoval, že:„ 28. Ve spotřebitelském právu je dodavatel ve fakticky výhodnějším postavení, neboť má odbornou převahu nad spotřebiteli, kterým své služby poskytuje. A proto kromě omezení vyplývajících z výše uvedeného principu rovností prostředků lze od dodavatele také očekávat (případně i vyžadovat), že se ve vztahu ke spotřebiteli bude chovat v obecné poloze poctivě. Nepostupuje-li tímto způsobem, zpronevěří se důvěře druhého účastníka smluvního vztahu v poctivost svého jednání, a takovému nepoctivému jednání nelze poskytnout právní ochranu (srov. § 265 obchodního zákoníku nebo § 6 nového občanského zákoníku)

29. V praxi se zásada poctivosti projevuje mimo jiné tím, že text spotřebitelské smlouvy, obzvláště jedná-li se o smlouvu formulářovou, má být pro průměrného spotřebitele dostatečně čitelný, přehledný a logicky uspořádaný. Například smluvní ujednání musí mít dostatečnou velikost písma, nesmějí být ve výrazně menší velikosti než okolní text, nesmějí být umístěna v oddílech, které vzbuzují dojem nepodstatného charakteru. Uvedená zásada poctivosti dopadá i na aplikaci všeobecných obchodních podmínek. Jak bylo uvedeno v bodě 9, i ve spotřebitelských smlouvách je možno všeobecné obchodní podmínky uplatnit, nicméně taková aplikace má nejen uvedená formální omezení, nýbrž i omezení obsahová.

30. Je třeba zdůraznit, že obchodní podmínky ve spotřebitelských smlouvách na rozdíl třeba od obchodních smluv mají sloužit především k tomu, aby nebylo nezbytné do každé smlouvy přepisovat ujednání technického a vysvětlujícího charakteru. Naopak nesmějí sloužit k tomu, aby do nich v často nepřehledné, složitě formulované a malým písmem psané formě skryl dodavatel ujednání, která jsou pro spotřebitele nevýhodná a o kterých předpokládá, že pozornosti spotřebitele nejspíše uniknou (například rozhodčí doložka nebo ujednání o smluvní pokutě). Pokud tak i přesto dodavatel učiní, nepočíná si v právním vztahu poctivě a takovému jednání nelze přiznat právní ochranu.“ V judikatuře Nejvyššího soudu České republiky, která se vyvinula v návaznosti na shora citovaný nález Ústavního soudu, bylo pak uvedené pravidlo podrobně vyloženo a rozvedeno do praktického detailu, a to v rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 ICdo 45/2017 ze dne 28. 3. 2018, kdy Nejvyšší soud judikoval následující: Názor prosazovaný dovolatelkou, že smluvní pokuta sjednaná v úvěrových podmínkách, které jsou součástí smlouvy o úvěru, je – bez dalšího – ujednáním neplatným ve smyslu § 55 odst. 2 a § 56 odst. 1 obč. zák., není správný. Dohoda dodavatele se spotřebitelem o smluvní pokutě podléhá primárně testu proporcionality (přiměřenosti) vyjádřenému v § 56 odst. 1 obč. zák. Ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele, jsou zakázaná, přičemž smluvní pokuta není výslovně uvedena mezi zakázanými ujednáními v demonstrativním výčtu § 56 odst. 3 obč. zák. … Do rozporu s požadavkem přiměřenosti se podnikatel dostává, nejedná-li poctivě. Nemůže-li rozumně očekávat, že by spotřebitel s ujednáním smluvní pokuty souhlasil, pokud by měl všechny informace (a ty byly poskytnuty jasně a srozumitelně), je dán rozpor s požadavkem přiměřenosti; … V rámci této části posouzení je třeba přihlédnout k tomu, zda a jak měl spotřebitel možnost seznámit se s obsahem ujednání o smluvní pokutě, a to z hlediska čitelnosti, rozsahu, míry srozumitelnosti a přehlednosti. Z pouhého umístění v textu obchodních (úvěrových) podmínek však závěr o nepřiměřenosti vyplývat nemůže. Měl-li spotřebitel možnost seznámit se s ujednáním předem, nemusí jít se zřetelem ke konkrétním okolnostem o ujednání po obsahové stránce nepřiměřené (zakládající významnou nerovnováhu), a pokud ujednání pravidelně bývá v obchodních (úvěrových) podmínkách, nemusí být překvapivé.“ Právní názor, na němž je Rozhodnutí o rozkladu založeno, absurdním způsobem redukuje význam pravidla zakotveného v § 1753 občanského zákoníku a vyloženého (ve vztahu k předchozí právní úpravě) citovaným nálezem Ústavního soudu, když jej vykládá tak, že je-li jakákoliv – byť sebetechničtější – část ujednání majícího charakter blízký smluvní pokutě upravena v obchodních podmínkách, je třeba na dané ujednání mechanicky aplikovat právní úpravu § 1753 a vyhodnotit jej jako neúčinné z důvodu překvapivosti. Takto reduktivní výklad je v rozporu s textem zákona i s judikaturou Nejvyššího soudu České republiky (viz výše – rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 ICdo 45/2017 ze dne 28. 3. 2018) a odporuje i samotnému nálezu Ústavního soudu, o který se Rozhodnutí o rozkladu opírá. Shodné hodnocení reduktivních výkladů odkazovaného nálezu Ústavního soudu zaujala i odborná literatura, která jednoznačně odmítá paušalizující závěry o absolutním zákazu umístění smluvních pokut v obchodních podmínkách spotřebitelských smluv (viz např. Janošek, M. Absolutní zákaz smluvních pokut v obchodních podmínkách spotřebitelských smluv. Opravdu? epravo.cz, 2018 Dostupný na https://www.epravo.cz/top/clanky/absolutni-zakaz-smluvnichpokut-v-obchodnich-odminkach-spotrebitelskych-smluv-opravdu-107061.html). Ústavní soud se v předmětném nálezu jasně vymezil proti překvapivým ujednáním, která jsou v některých smluvních vztazích skrývána v drobně psaném textu v mnohastránkových obchodních podmínkách s myšlenkou toho, že spotřebitel se o takovém ujednání ani nedozví do okamžiku, kdy již je smlouva uzavřena. V takových případech spotřebitel při uzavírání smlouvy neví, že předmětný institut bude součástí jeho smluvního vztahu, a tudíž je podnikatelem v podstatě uváděn v omyl ohledně obsahu závazků, ke kterým podpisem smlouvy přistupuje. Tak je tomu například, uzavře-li spotřebitel s podnikatelem smlouvu o úvěru a v samotné smlouvě mu je zamlčeno, že by mohl být povinen platit také smluvní pokutu, kdy daný institut je skryt v obchodních podmínkách, které jsou spotřebiteli neznámy. Taková ustanovení označuje Ústavní soud právem za překvapivá a chování podnikatele v podobných případech obecně jako nepoctivé, jemuž nenáleží právní ochrana. Pro úplnost doplňujeme, že Ústavní soud v projednávané věci vycházel ze skutkového stavu, kdy se spotřebitel s obchodními podmínkami nemohl seznámit před podpisem smlouvy a kdy byl navíc odkaz na obchodní podmínky (tzv. včleňovací doložka) napsán drobným písmem. Taková situace však v projednávané věci nenastala. Sporné ustanovení bylo obsaženo ve Smlouvě samotné v rozsahu všech klíčových aspektů umožňujících žalovanému jako spotřebiteli kvalifikovaně posoudit smluvní vztah, do něhož podpisem Smlouvy vstupuje. Žalovaný byl již z textu samotné Smlouvy seznámen se skutečností, že zanikne-li z důvodů majících původ na jeho straně Smlouva předčasně, bude povinen uhradit částku stanovenou dle vzorce uvedeného ve smlouvě. Způsob výpočtu sporné úhrady uvedený ve Smlouvě je textově přímo převzat ze zákona (§ 63 odst. 1 písm. p) zákona o elektronických komunikacích v rozhodném znění) a v jiné věci byl soudem shledán jako dostatečně určitý (viz níže v části 4. tohoto podání). Nejedná se tedy o situaci, kdy by sporný právní institut byl před žalovaným jakkoliv skrýván, nebo kdy by žalovaný bylo ohledně tohoto institutu uváděn v omyl či jinak nepoctivě manipulován. Smlouva samotná je extrémně stručná a jednoduchá a sporné ustanovení stejně jako včleňovací doložka jsou v ní uvedeny stejnou velikostí i vyvedením písma jako ostatní smluvní ujednání. Lze dokonce říci, že obě tato ujednání tvoří procentuálně podstatnou část textu Smlouvy, která je jinak velice krátká. Obchodním podmínkám jsou pak zcela v souladu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3512/11 ponechána pouze ujednání technického a vysvětlujícího charakteru, která jsou v oboru elektronických komunikací obvyklá a očekávaná. I přesto byly navíc v nynější věci všeobecné obchodní podmínky žalovaným podepsány stejně jako text samotné Smlouvy, čímž je dána zásadní odlišnost tohoto případu od věci posuzované Ústavním soudem v odkazovaném nálezu. Nelze tedy tvrdit, že by s obchodními podmínkami žalovaný nebyl obeznámen. Ze shora uvedených důvodů není možné přistoupit na argumentaci uvedenou v Rozhodnutí o rozkladu, že sjednané ustanovení o úhradě za předčasné ukončení smlouvy bylo pro žalovaného překvapivým ujednáním sjednaným v rozporu se zásadou poctivosti. Ačkoliv má žalobce za to, že údajná překvapivá povaha sporného ujednání je vyloučena již předchozími argumenty, z procesní opatrnosti uvádí i následující doplňující výklad týkající se situace, když by odkazované ujednání Smlouvy samotné nebylo samo o sobě vyhodnoceno jako dostatečné. Jestliže zkoumané ustanovení Smlouvy neobsahuje výslovné určení toho, co se rozumí„ ukončením Smlouvy z důvodů na straně zákazníka“, kdy tento pojem je blíže vyložen v přiložených všeobecných obchodních podmínkách, nelze z této skutečnosti dovozovat, že by předmětné ustanovení bylo překvapivé, či nepoctivé. Tím spíše, že„ ukončení Smlouvy z důvodu na straně zákazníka“ je v daném případě upraveno jako důsledek soustavného opožděného placení nebo soustavného neplacení ceny, což přímo odpovídá textu § 65 odst. 3 zákona o elektronických komunikacích. Neplacení ceny navíc představuje fundamentální a vážné porušení hlavní pojmové povinnosti žalovaného jako zákazníka ze smluvního vztahu o poskytování služby. Lze tak uzavřít, že možnost ukončení smlouvy pro uvedené kvalifikované nehrazení ceny nemůže být pro zákazníka nesoucího legitimně očekávané vlastnosti dle § 4 odst. 1 občanského zákoníku jakkoliv překvapivá, a to ani pokud je upravena v obchodních podmínkách, ba dokonce – s ohledem na zakotvení této možnosti přímo v zákoně – ani kdyby nikde v dokumentech žalobce uvedena nebyla. Opačný výklad ze strany Úřadu je jednoznačně projevem přepjatého právního formalismu a tím pádem i odepřením spravedlnosti žalobci. Zákon sám v § 1753 občanského zákoníku neoznačuje žádný právní institut obchodních podmínek za a priori překvapivý. Vždy je tedy třeba posuzovat, zda druhá smluvní strana mohla předmětné ujednání za daných podmínek očekávat. Jednoduché pravidlo, které by umožnilo konstatovat překvapivost ujednání bez dalšího jen na základě toho, že je z části obsaženo v obchodních podmínkách, zákon neobsahuje a soudní praxe jej sama o sobě nemůže zakotvit, neboť by tím zasahovala do sféry moci zákonodárné. Tento výklad ve shora citovaném rozsudku potvrdil i Nejvyšší soud ČR, kdy výslovně uvedl, že z pouhého umístění v textu obchodních podmínek závěr o nepřiměřenosti posuzovaného ustanovení vyplývat nemůže, a pokud ujednání pravidelně bývá v obchodních podmínkách, nemusí být překvapivé. Překvapivost daného ujednání Smlouvy tak musí být hodnocena v souladu s § 4 odst. 2 občanského zákoníku v návaznosti na to, zda by si vědomost o podmínkách uplatnění daného institutu mohla důvodně osvojit osoba případu znalá při zvážení okolností, které jí musely být v jejím postavení zřejmé. Takto lze zejména očekávat, že vědomost o možnosti ukončení smlouvy pro neplnění hlavní povinnosti zákazníka musela být osobě mající rozum průměrného člověka i schopnost užívat jej s běžnou péčí a opatrností (§ 4 odst. 1 občanského zákoníku) dostupná při zvážení všech okolností případu, kdy zejména (i) daná možnost přímo vyplývá ze zákona (§ 65 odst. 3 ZEK), (ii) daná možnost byla sjednána ve všeobecných obchodních podmínkách, které žalovaný podepsal stejně jako Smlouvu (iii) daná možnost je na trhu zcela obvyklá a odpovídá hlavním pojmovým znakům sjednaného závazku ze Smlouvy – žalovaný jako zákazník skutečně nemohl legitimně očekávat, že uzavřená Smlouva s ním bude trvat i přesto, že soustavně neplatí sjednanou cenu. Z Rozhodnutí o rozkladu plyne snaha předsedkyně Rady Českého telekomunikačního úřadu poskytovat maximální možnou míru ochrany zákazníkovi jakožto slabší straně smluvního vztahu. Ochrana slabší smluvní strany ale při aplikaci práva nemůže být bezbřehá. Z respektu k ústavnímu pořádku plyne nutný závěr, že soudní moc (i moc výkonná, je-li jí zákonem svěřeno rozhodování soukromoprávních sporů, jako je tomu v posuzovaném případě) musí respektovat ochranný model vytvořený mocí zákonodárnou a její úloha v procesu ochrany slabší smluvní strany se musí odehrávat v tomto režimu. Zákonodárce občanskoprávní ochranný model založil na svobodném a odpovědném jednotlivci, kterého je potřeba chránit v hraničních situacích, které atakují potřebu, nikoliv poptávku skutečné ochrany, v případech, kdy by její odepření mohlo vést k neúnosnému napětí mezi formální a materiální smluvní svobodou. Možnosti rozšiřování ochrany následkem široce zastoupených úvah o rozsáhlé kontrole smluv pod heslem ochrany slabší smluvní strany a sílících sociálních vlivů ve smluvním právu jsou velmi omezeny (viz [příjmení], M. Ochrana slabší smluvní strany v občanském zákoníku. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2018, str. 151). Jakkoliv je tedy v mnoha ohledech společensky prospěšné při výkladu smluv chránit slabší smluvní stranu, například spotřebitele, veškerý takový výklad musí respektovat relevantní právní úpravu, což se v případě Rozhodnutí o rozkladu nestalo. Úhrada za předčasné ukončení smlouvy ve smyslu § 63 odst. 1 písm. p) zákona o elektronických komunikacích v rozhodném znění je speciálním druhem nároku, nejen formálně ale i materiálně odlišným od smluvní pokuty. O tomto závěru svědčí i systematika ust. § 63 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích, kdy pod písm. j) jsou uvedeny„ smluvní pokuty nebo jiná sankční ustanovení za nedodržení nebo porušení smluvních povinností ze strany podnikatele poskytujícího službu nebo zajišťujícího přístup k síti nebo ze strany účastníka“, zatímco pod písm. p) je samostatně uvedena„ úhrada při předčasném ukončení smlouvy před uplynutím doby trvání, která nesmí být v případě smlouvy uzavřené se spotřebitelem vyšší než jedna pětina součtu měsíčních paušálů zbývajících do konce sjednané doby trvání smlouvy…“. Ze systematického výkladu zákona a samostatné úpravy obou institutů je zcela zřejmé, že zákonodárce považuje paušální odškodné ve smyslu § 63 odst. 1 písm. p) zákona o elektronických komunikacích za typ nároku zcela odlišný od smluvní pokuty nebo jiných sankčních ustanovení, které jsou samostatně uvedeny v ust. § 63 odst. 1 písm. j) zákona o elektronických komunikacích, když zákon sám váže nárok na paušální odškodné pouze na nedodržení sjednané doby trvání smlouvy. Argumentace předsedkyně Rady Českého telekomunikačního úřadu judikatorními závěry vztahujícími se ke smluvní pokutě tak není přiléhavá. Paušální odškodné ve smyslu § 63 odst. 1 písm. p) zákona o elektronických komunikacích se svou povahou spíše než smluvní pokutě blíží odstupnému ve smyslu § 1992 občanského zákoníku. Povaha daného ustanovení není primárně sankční, která by vyžadovala zpřísněný dohled, ale spíše kompenzační. Nejvyšší soud České republiky k tomuto v rozsudku č.j. 33 Cdo 3608/2018-114 ze dne 29.5.2019 judikoval, že:„ Úhrada za předčasné ukončení smlouvy není smluvní pokutou (…). Úhrada v případě ukončení smlouvy před uplynutím doby trvání, na kterou byla uzavřena, jejíž výše nesmí být vyšší než jedna pětina součtu měsíčních paušálů zbývajících do konce sjednané doby trvání smlouvy, nebo jedna pětina součtu minimálního sjednaného měsíčního plnění zbývajících do konce sjednané doby smlouvy, je finančním vypořádáním, tj. odstupným za to, že oproti očekávání podnikatele kalkulujícího budoucí zisk z poskytovaných služeb smluvní vztah zanikl předčasně.“ Ze shora uvedeného důvodu nelze na sjednanou úhradu za předčasné ukončení smlouvy bez dalšího nahlížet jako na smluvní pokutu tak, jak činí předsedkyně Rady Českého telekomunikačního úřadu v napadeném Rozhodnutí o rozkladu. Analogie legis, která je takto v Rozhodnutí o rozkladu aplikována, je v právním řádu mimořádným postupem, jenž nabourává právní jistotu adresátů práva a jejich legitimní očekávání, a který lze proto aplikovat pouze k nápravě mezer v zákoně. (viz například rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 9 As 69/2016 - 31). Taková mezera v zákoně v projednávané věci není dána. I kdybychom však na spornou úhradu nahlíželi jako na smluvní pokutu, z právní opatrnosti upozorňujeme na rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 24 Co 120/2018-65, v němž odvolací soud posuzoval platnost smluvní pokuty sjednané pro případ předčasného skončení smlouvy, zaviněného žalovanou (spotřebitelem) z důvodu nezaplacení kupní ceny za dodanou elektřinu:„ Podle § 2005 odst. 2 a § 2048 o. z. lze sjednat smluvní pokutu, právo na jejíž zaplacení nebude dotčeno tím, že jedna strana od smlouvy odstoupí v případě, kdy druhá strana vytvoří podmínky pro toto odstoupení porušením smluvené povinnosti zajištěné smluvní pokutou.“ Právo na předmětnou úhradu tedy není dotčeno tím, že Smlouva byla ukončena právním jednáním žalobce, jestliže podmínky pro toto jednání spočívající v neplacení ceny vytvořil žalovaný. To navíc plně odpovídá úpravě úhrad za předčasné ukončení smlouvy v § 63, odst. 1, písm. p) zákona o elektronických komunikacích v rozhodném znění, který taktéž nezkoumá, kdo inicioval jednání vedoucí k zániku smlouvy. Co do určitosti zkoumaného ujednání o úhradě za předčasné ukončení smlouvy, žalobce v plném rozsahu odkazuje na pravomocný rozsudek Okresního soudu v Karviné č. j. 27 C 242/2021-64, který ve skutkově totožné věci téhož žalobce, byť odlišného žalovaného, na základě téže formulace smlouvy nahradil prvostupňové rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu i rozkladové rozhodnutí předsedkyně Rady Českého telekomunikačního úřadu tak, že nároku žalobce v plném rozsahu vyhověl. Soud zde přitom nade vši pochybnost jasně vyslovil, že:„ Soud má za to, že formulace bodu f) smlouvy„ zákazník se zavazuje v případě ukončení této smlouvy z důvodů na straně zákazníka před uplynutím sjednané minimální doby trvání zaplatit poskytovateli v souladu s Podmínkami úhradu ve výši 20 % součtu měsíčních paušálů zbývajících do konce sjednané minimální doby trvání smlouvy“ je dostatečně určitá a nezpůsobuje interpretační problémy. Jak již soud uvedl výše, toto ujednání se formulačně neodlišuje od ujednání jiných společností poskytujících služby, ať již v oblasti telekomunikací či energetiky. … Soud má za to, že pokud je ve smlouvě použit výraz„ měsíčních paušálů zbývajících do konce sjednané minimální doby trvání smlouvy“, není použitý pojem„ zbývajících“ interpretačně nejasný. Jazykově je sloveso„ zbývat“ (a logicky tedy i od něj odvozené adjektivum„ zbývající“) interpretováno jako„ zůstat jako poslední část nějakého celku, množství“. Jazykově je tedy možné vyložit celou formulaci bodu f) tak, že jde o paušály za období, které zůstane po předčasném ukončení smlouvy do konce jejího původního trvání. Soud má za to, že z použitého slovního spojení tedy vyplývá jasné časové vyjádření upravit majetkovou sankci pro futuro, a že jej nelze jazykově vykládat jinak, než že jde o budoucí paušály pokrývající období po předčasném ukončení smlouvy do doby jejího původního minimálního trvání, tedy paušály, které by účastník byl povinen v budoucnu do konce původního smluvního vztahu uhradit. Soud má za to, že jiný výklad by ani neodpovídal jazykovému vyjádření. Z uvedeného slovního vyjádření nelze nijak dovodit jinou variantu, např. že by se měly do majetkové sankce a jejího výpočtu zahrnovat i paušály za jiné období, třeba dříve splatné měsíční paušály, které odpůrce ještě neuhradil, jak dovozuje ČTÚ jako jednu z výkladových možností, takový výklad nemá oporu v použitém slovním vyjádření. … Soud proto nemá v tomto případu pochybnosti, za jaké období má být majetková sankce po účastníkovi požadována, a že z jazykového i logického výkladů nepochybně vyplývá, že mělo jít jen o budoucí paušály, které by účastník zaplatil po 1. 12. 2017 do 27. 6. 2018 pokud smlouva i poté řádně trvala. S tímto jediným možným jazykovým a logickým výkladem ujednání koresponduje i výklad a způsob výpočtu majetkové sankce použitý žalobkyní v tomto případě. Soud proto dospěl k závěru, že použité slovní vyjádření v bodu f) smlouvy nepřináší více interpretačních možnosti než jednu jedinou uvedenou soudem, a že proto nelze považovat ujednání za neurčité a neplatné.“ procesní opatrnosti žalobce uvádí i to, že z konstantní rozhodovací praxe soudů České republiky (viz například I. ÚS 222/2000, NS 23 Cdo 1570/2012, NS 23 Cdo 1122/2010 nebo NS 29 Odo 108/2003) nade vši pochybnost plyne, že právní jednání nemůže být vyhodnoceno jako neurčité, lze-li jeho obsah dovodit výkladem. Nalézt a aplikovat příslušný výklad je přitom povinností orgánu aplikujícího právo (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20.6.2007, sp. zn. 32 Odo 1433/2006) – obvykle soudu, nicméně v účastnických sporech ve smyslu § 129 ZEK Úřadu. Dle citované judikatury musí být výklad založen v prvé řadě vždy na zákonných výkladových pravidlech, byť v některých případech je možné čerpat výklad i z jiných pramenů. Zákonnými výkladovými pravidly lze v tomto kontextu rozumět § 574 občanského zákoníku totiž prioritu výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba tyto výklady, přičemž neplatnost smlouvy má proto být výjimkou, nikoli zásadou, a dále § 1812 odst. 1 občanského zákoníku, který stanoví, že lze-li obsah smlouvy vyložit různým způsobem, použije se výklad pro spotřebitele nejpříznivější Sporný nárok na úhradu částky 973 Kč z titulu úhrady za předčasné ukončení smlouvy byl ve Smlouvě mezi žalobcem a žalovaným sjednán řádně, platně a účinně. Předmětné ujednání nelze považovat za překvapivé ani nepřiměřené, neboť bylo ve všech podstatných ohledech sjednáno v samotné Smlouvě, a nikoliv pouze ve všeobecných obchodních podmínkách. Vymezení výrazu„ ukončení Smlouvy z důvodu na straně zákazníka“ ve všeobecných obchodních podmínkách nemůže zakládat překvapivost daného ujednání, neboť představuje jen ujednání technického a vysvětlujícího charakteru. Žalovaný měl také možnost se s všeobecnými obchodními podmínkami seznámit stejně jako s textem Smlouvy samotné a stejně jako Smlouvu je i podepsal. V žádném z relevantních dokumentů, tedy ani ve Smlouvě ani ve všeobecných obchodních podmínkách nejsou rozhodná ustanovení uvedena malým či jinak odlišně vyvedeným písmem ani jinak skryta. Vymezení výrazu„ ukončení Smlouvy z důvodu na straně zákazníka“ je navíc navázáno na zákonné ustanovení o možnosti ukončení Smlouvy dle § 65 odst. 3 zákona o elektronických komunikacích. Ukončení smlouvy z tohoto důvodu je navíc notorietou, kterou je možné v obdobných smluvních vztazích předvídat, neboť přímo souvisí s jejich základním pojmovým znakem, tedy s povinností platit cenu. Žalovaný nemohl být legitimně překvapen tím, že když soustavně neplatil sjednanou cenu, žalobce s ním uzavřenou Smlouvu ukončil. Produktivním a přiléhavým není ani zpochybňování skutečnosti, že takové ukončení Smlouvy bylo zapříčiněno důvody na straně žalovaného, jmenovitě soustavným neplacením ceny. Předsedkyně Rady Českého telekomunikačního úřadu v Rozhodnutí o rozkladu a i Úřad samotný v prvostupňovém rozhodnutí pochybili, jestliže zákon a dostupnou judikaturu Ústavního soudu vyložili mechanicky a formalisticky tak, že žádná část nároku na úhradu za předčasné ukončení smlouvy – ani technické definice souvisejících pojmů - nesmí být uvedena v obchodních podmínkách, respektive že taková dependence automaticky znamená překvapivost a nepoctivost či nepřiměřenost takového ujednání. V tomto ohledu zmíněné orgány nerespektovaly text zákona, aktuální rozhodovací praxi Nejvyššího soudu České republiky a konečně ani skutečný obsah nálezu Ústavního soudu, o který se ve svých rozhodnutích opírají. Ze všech shora těchto důvodů je Rozhodnutí o rozkladu založeno na nesprávném právním posouzení věci, neboť právní normy, které na věc dopadají, byly nesprávně vyloženy, což vedlo k nesprávnému výroku ve věci samé. Požadavek ochrany smluvní svobody a autonomie vůle kontrahujících smluvních stran vyžaduje, aby soud práva a povinnosti stran sporu upravil jinak. V důsledku nesprávného Rozhodnutí o rozkladu byl žalobce dotčen ve svém právu na řádně sjednané smluvní plnění v uvedené částce a bylo mu odepřeno právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u jiného orgánu.

2. Účastník [celé jméno žalovaného] (dále jen účastník) se k věci nijak nevyjádřil.

3. Český telekomunikační úřad k věci uvedl, že v podané žalobě žalobce argumentuje, že: - ujednání o úhradě za předčasné ukončení smlouvy bylo ve všech podstatných ohledech sjednáno v samotné Smlouvě o poskytování služeb elektronických komunikací uzavřené mezi žalobcem a žalovaným dne 17. 2. 2017 (dále jen„ Smlouva“), a nikoliv pouze ve Všeobecných podmínkách poskytování služeb elektronických komunikací [právnická osoba] a.s. pro spotřebitele (dále jen„ VP“), - vymezení výrazu„ ukončení smlouvy z důvodu na straně zákazníka“ ve VP představuje jen ujednání technického a vysvětlujícího charakteru, - žalovaný VP podepsal, - výraz„ ukončení smlouvy z důvodu na straně zákazníka“ je navázán na § 65 odst. 3 zákona o elektronických komunikacích, - ukončení smlouvy z důvodu neplacení sjednané ceny je notorietou, kterou lze předvídat. Sporné ujednání uvedené v bodě f) Smlouvy zní:„ Zákazník prohlašuje, že se zavazuje v případě ukončení této Smlouvy z důvodů na straně Zákazníka před uplynutím sjednané minimální doby trvání zaplatit poskytovateli v souladu s Podmínkami úhradu ve výši 20 % součtu měsíčních paušálů zbývajících do konce sjednané minimální doby trvání Smlouvy“ VP obsahuje článek 6.9 VP, který zní:„ V případě, že byla sjednána minimální doba užívání služeb a zákazník poruší své povinnosti vyplývající ze Smlouvy, např. pokud nezaplatí řádně a včas dvě po sobě jdoucí vyúčtování nebo bude-li v prodlení s úhradou nejméně 3 nezaplacených vyúčtování, je zákazník povinen zaplatit poskytovateli smluvní pokutu ve výši 20 % součtu měsíčních paušálů zbývajících do konce sjednané minimální doby užívání služeb od začátku suspendace, tj. od začátku přerušení či omezení poskytování služeb. Pokud Smlouva skončí před uplynutím sjednané minimální doby užívání služeb z jiných důvodů než z důvodu porušení povinnosti zákazníka vyplývajících mu ze Smlouvy, zejména pokud zákazník Smlouvu vypoví či zruší odběr služby, je zákazník povinen poskytovateli zaplatit úhradu ve výši 20 % součtu měsíčních paušálů zbývajících do konce sjednané minimální doby užívání služeb od začátku suspendace, tj. od začátku přerušení či omezení poskytování služeb.“ Smluvní vztah mezi žalobcem a žalovaným byl ukončen výpovědí (datovanou 20. 11. 2017) ze strany žalobce z důvodu, že žalovaný porušil svou smluvní povinnost platit za služby. Žalobce poté žalovanému vyúčtoval fakturou – daňovým dokladem [číslo] ze dne 11. 12. 2017 úhradu za předčasné ukončení smlouvy za období 1. 12. 2017 17. 2. 2018 ve výši 200 Kč. Správní orgán má za to, že nárok, kterého se žalobce domáhal ve správním řízení a domáhá se nyní v řízení podle části páté o.s.ř., nevznikl, neboť nebyl sjednán v souladu se zákonem. Svůj právní názor zakládá na následujících bodech: i.) Primárním důvodem zamítnutí rozkladu žalobce byla roztříštěnost ujednání o paušálním odškodném mezi Smlouvu a VP. Ujednání písm. f) ve Smlouvě samo o sobě je totiž bez příslušných VP nepoužitelné. Správní orgán podrobně vysvětlil v odůvodnění svého napadeného rozhodnutí o rozkladu, proč považuje slovní spojení„ důvod na straně Zákazníka“ za neurčité s tím, že vodítko pro jeho interpretaci mohou představovat VP. K tomu správní orgán dodává, že čl. 6 VP obsahuje totožné ujednání, jako písm. f) Smlouvy. Jednak není zcela jasné, zda důvodem ze strany zákazníka je myšleno chování zákazníka, kvůli kterému může poskytovatel ukončit zákazníkovi smlouvu, anebo právní jednání zákazníka, které vede k ukončení smlouvy. Případně je též možný závěr, že„ důvodem“ jsou myšleny obě kategorie současně. Pokud by se přistoupilo na úvahu žalobce ohledně výkladu nejasného ustanovení podle § 1812 odst. 1 občanského zákoníku, pak nejpříznivějším výkladem pro spotřebitele je přirozeně závěr, že důvodem na straně zákazníka jsou myšlena pouze právní jednání učiněná ze strany zákazníka, tj. výpověď či odstoupení, případně dohoda na návrh zákazníka o ukončení smlouvy. ii.) Ve VP je vedle toho možnost ukončit smlouvu (právním jednáním operátora) upravena na dalších různých na sebe nenavazujících místech. Jednak v čl. 1, podle nějž může poskytovatel vypovědět zákazníkovi smlouvu, uvedl-li zákazník při uzavření smlouvy nepravdivé údaje, dále bylo-li se zákazníkem zahájeno insolvenční řízení nebo byla vůči zákazníkovi nařízena exekuce. Podle čl. 4 je poskytovatel oprávněn vypovědět zákazníkovi smlouvu„ je-li podezření, že zákazník zneužívá služeb nebo neprovedl opatření potřebná k zabránění zneužití služeb jinou osobou dle bodu 4.10 a nesjedná nápravu ani na základě výzvy poskytovatele v jím stanovené lhůtě“. Další možná ukončení smlouvy obsahuje čl. 6 VOP, a to výpověď, pokud zákazník platí vyúčtování soustavně opožděně nebo soustavně neplatí cenu za služby. Vedle toho pak samozřejmě také právní předpisy upravují možnost ukončit smlouvu (např. zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník dohodou podle § 1981 či odstoupením od smlouvy podle § 2001 a násl.). Z VP není zřejmé, zda se všechny tyto způsoby ukončení smlouvy skutečně kvalifikují do kategorie„ důvodů“, pro které by bylo možno požadovat po zákazníkovi úhradu za předčasné ukončení smlouvy (např. v případě nařízení exekuce či zahájení insolvence by takový nárok byl minimálně diskutabilní). Ujednání obsažené v písm. f) smlouvy tak nenaplňuje požadavky občanského zákoníku týkající se určitosti ve smyslu ustanovení § 553 odst. 1 občanského zákoníku, a to v tom smyslu, že z ujednání nejsou zřejmé jednoznačné podmínky vzniku nároku. iii.) Předmětná úprava podmínek ukončení smlouvy ve VP nemá charakter pouze technického a vysvětlujícího obsahu. Ujednání, za jakých podmínek vzniká nárok operátora na peněžité plnění, se přímo dotýká majetkové sféry zákazníka. Odsunout jej do vedlejšího dokumentu a v něm jej navíc rozmístit na různá místa je anti-spotřebitelské jednání, kterému nemůže být přiznána právní ochrana. Právě v uvedené roztříštěnosti úpravy, tedy ve skutečnosti, že na různých místech (v čl. 1, 4.2 a 6.9 VP) lze najít způsoby ukončení smlouvy, které souvisejí s jednáním zákazníka (tedy by bylo možno je podřadit pod širší výklad pojmu„ důvody na straně zákazníka“), tkví vytýkaná překvapivost ujednání. Dle správního orgánu je aplikace nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3512/11 ze dne 11. 11. 2013 zcela namístě. Nárok proto nelze přiznat ani na základě ujednání ve Smlouvě pro roztříštěnost, tudíž překvapivost úpravy. iv.) Vedle toho všeho je třeba též uvést, že ve správním řízení žalobce neprokázal, zda a kdy byla jeho výpověď ze dne 20. 10. 2017 doručena žalovanému. Ve VP je sjednána výpovědní doba 15 dnů ode dne doručení výpovědi poskytovatele zákazníkovi (čl. 1 a čl. 6). V projednávané věci nebylo prokázáno, kdy a zda vůbec k předčasnému ukončení smlouvy došlo. Za takových okolností nelze nárok, který přímo souvisí s předčasným ukončením smlouvy, přiznat. K dalším argumentům žalobce správní orgán stručně uvádí: - Překvapivost ujednání není dána pouhým umístěním ujednání do Smlouvy a do VP, nýbrž umístěním do Smlouvy a do VP a v jejich rámci na několik (minimálně tři) různých spolu vzájemně nesouvisejících míst, kde snadno uniknou pozornosti průměrného spotřebitele; - Sporné ujednání bylo ve Smlouvě obsaženo, avšak klíčová část, tj. za jakých podmínek nárok vznikne, byla obsažena teprve ve VP. Lze též říci, že jeho klíčová část sice byla ve Smlouvě vyjádřena, avšak vágně a neurčitě a pro její výklad je nutné hledat ve VP; - Pojem„ ukončení Smlouvy z důvodů na straně zákazníka“ navíc není ve VP přímo vyložen ve smyslu přesné definice, která by zákazníkovi zcela jasně vyložila, co pojem zahrnuje a co už ne tak, aby se zákazník nemusel o smyslu dohadovat. Argument, že VP výklad pojmu obsahují, je tedy třeba zvažovat s tím vědomím, že VP upravuje různé možnosti ukončení Smlouvy nekonzistentně a netransparentně; - Bod 30. nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3512/11 ze dne 11. 11. 2013 uvádí:„ Je třeba zdůraznit, že obchodní podmínky ve spotřebitelských smlouvách na rozdíl třeba od obchodních smluv mají sloužit především k tomu, aby nebylo nezbytné do každé smlouvy přepisovat ujednání technického a vysvětlujícího charakteru. Naopak nesmějí sloužit k tomu, aby do nich v často nepřehledné, složitě formulované a malým písmem psané formě skryl dodavatel ujednání, která jsou pro spotřebitele nevýhodná a o kterých předpokládá, že pozornosti spotřebitele nejspíše uniknou (například rozhodčí doložka nebo ujednání o smluvní pokutě). Pokud tak i přesto dodavatel učiní, nepočíná si v právním vztahu poctivě a takovému jednání nelze přiznat právní ochranu“. Argumentace správního orgánu je zcela namístě, neboť judikát samotný výslovně poukazuje na nevýhodná ujednání v obecné rovině, přičemž smluvní pokuta je uvedena jako příklad, nikoliv jako jediný možný právní institut, na který lze nález aplikovat. - Skutečnost, že sjednání úhrady za předčasné ukončení smlouvy je pro spotřebitele nevýhodným ujednání, není třeba nikterak podrobně obhajovat. Pokud by spotřebitel měl na výběr, zcela určitě by zvolil smluvní vztah bez povinnosti úhrady, avšak v případě adhezních smluv je taková možnost omezená. Bez dalšího lze tedy uvedené ujednání podřadit pod nevýhodné ujednání, na něž se nález sp. zn. I. ÚS 3512/11 vztahuje; - Rozsudek Okresního soudu v Karviné čj. 27 C 242/2021-64 je pro projednávanou věc zcela nepřiléhavý, neboť v dané věci vládl zcela jiný skutkový stav. K ukončení smlouvy v něm došlo dohodou smluvních stran, v níž zákazník potvrdil, že si je vědom paušálního odškodného (blíže viz bod 7 rozsudku3). Navíc odůvodnění neurčitosti ujednání tehdy bylo založeno na zcela jiné argumentaci, která v současné době není vůbec uplatňována; - Notorieta, jakkoliv známá, nezakládá nárok. Žalobce navíc poukazuje na notoricky známou skutečnost, že nehradí-li někdo za služby, může mu být ukončena smlouva. Tuto skutečnost správní orgán nesporuje. To, že neplacení služeb je právním důvodem pro zaplacení úhrady za předčasné ukončení smlouvy, však vyplývá až z VP, nikoliv ze Smlouvy samotné. Obzvláště za situace, kdy je ve Smlouvě za prodlení s úhradou služeb sjednána smluvní pokuta (písm. d), bylo by nemorální za porušení jedné a té samé povinnosti účtovat smluvní pokutu i úhradu za předčasné ukončení smlouvy. Správní orgán trvá na závěru, že mezi žalobcem a žalovaným úhrada za předčasné ukončení smlouvy pro případ, kdy žalobce předčasně vypověděl žalovanému smlouvu pro neplacení cen za služby, nebyla sjednána v souladu se zákonem.

4. Soud dne 18. 10. 2022 vyzval účastníky řízení, aby se ve lhůtě osmi dnů vyjádřili, zda souhlasí s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání podle § 115a o.s.ř. na základě listinných důkazů. Soud účastníky současně poučil, že nevyjádří-li se v této lhůtě, bude soud v souladu s ust. § 101 odst. 4 o.s.ř. předpokládat, že nemají proti takovému postupu soudu námitky. Žalobkyně s rozhodnutím bez jednání výslovně souhlasila. Účastník se ve lhůtě nijak nevyjádřil. Dle § 101 odst. 4 o.s.ř. se zde proto predikuje i souhlas účastníka, a soud proto ve věci rozhodl bez nařízení jednání.

5. Soud při zjišťování skutkového stavu vycházel z listinných důkazů, a to spisů ČTÚ sp. zn. ČTÚ-16 [číslo] a ČTÚ-8 [číslo], zejména rozhodnutí ČTÚ, odboru pro severomoravskou oblast, ze dne 11. 11. 2020, [číslo jednací] vyř. - PaL a rozhodnutí předsedkyně Rady ČTÚ ze dne 3. 6. 2022, [číslo jednací], smlouvy o poskytování služeb elektronických komunikací [číslo] faktur, protokolu o předání připojení k sít Internet, ukončení smlouvy o poskytování služeb elektronických komunikací, výpovědi smlouvy, dodejky a všeobecných podmínek žalobkyně.

6. Z výše uvedených listinných důkazů soud zjistil tento skutkový stav:

7. Ze smlouvy o poskytování služeb elektronických komunikací [číslo] ze dne 17. 2. 2017 soud zjistil, že žalobkyně jako poskytovatel a účastník jako zákazník tohoto dne uzavřeli smlouvu, jejímž předmětem byl závazek poskytovatele poskytovat zákazníkovi služby elektronických komunikací dle specifikace ve smlouvě (TANDEM) za paušální měsíční poplatek 390 Kč. Nedílnou součástí smlouvy jsou Všeobecné podmínky poskytovatele. Dle bodu f) se zákazník zavazuje v případě ukončení této smlouvy z důvodů na straně zákazníka před uplynutím sjednané minimální doby trvání zaplatit poskytovateli v souladu s Podmínkami úhradu ve výši 20 % součtu měsíčních paušálů zbývajících do konce sjednané minimální doby trvání smlouvy. Tímto se celá smlouva stává smlouvou uzavřenou na dobu neurčitou s minimální dobou trvání 12 měsíců. Ze Všeobecných podmínek poskytování služeb elektronických komunikací a dalších souvisejících služeb [právnická osoba] a.s. pro spotřebitele soud zjistil, že dle bodu 1.5. smlouvu uzavřenou na dobu určitou i neurčitou může zákazník i poskytovatel kdykoliv ukončit písemnou výpovědí s výpovědní dobou v délce 1 měsíc, pokud zákon, tyto podmínky nebo smlouva nestanoví jinak. Výpovědní doba počíná běžet prvním dnem měsíce následujícího po doručení výpovědi. Výpověď nelze ze strany zákazníka učinit v období, kdy mu na jeho žádost poskytovatel dočasně přerušil poskytování služeb. Poskytovatel je oprávněn vypovědět Smlouvu s výpovědní lhůtou 15 dnů ode dne doručení výpovědi zákazníkovi nebo od smlouvy odstoupit, mj. pokud zákazník je v prodlení, nebo neplatí vyúčtování dle č.l. 6 těchto podmínek. Dle bodu 6.8. je poskytovatel oprávněn vypovědět smlouvu s výpovědní lhůtou 15 dnů ode dne doručení výpovědi zákazníkovi, nebo od smlouvy odstoupit, pokud zákazník platí soustavně opožděně nebo soustavně neplatí cenu za služby. Soustavně opožděným placením se rozumí zaplacení nejméně 2 po sobě jdoucích vyúčtování ceny po lhůtě splatnosti. Soustavným neplacením se rozumí existence nejméně 3 nezaplacených vyúčtování ceny. Dle bodu 6.9. v případě, že Smlouva byla uzavřena na dobu určitou a byla ukončena z důvodů na straně zákazníka před uplynutím sjednané doby určité tak, že účinnost ukončení smlouvy nastane dříve, než by uplynula doba, na kterou byla smlouva uzavřena, je zákazník povinen zaplatit poskytovateli úhradu ve výši úhrady nákladů spojených s telekomunikačním koncovým zařízením, které bylo zákazníkovi poskytnuto za zvýhodněných podmínek, a současně úhradu ve výši 20 % součtu měsíčních paušálů zbývajících do konce sjednané doby trvání smlouvy nebo 20 % součtu minimálního sjednaného měsíčního plnění zbývajících do konce sjednané doby trvání smlouvy. V případě, že Smlouva byla uzavřena s minimální dobou trvání a byla ukončena z důvodů na straně zákazníka před uplynutím sjednané minimální doby trvání tak, že účinnost ukončení Smlouvy nastane dříve, než by uplynula minimální doba trvání, je zákazník povinen zaplatit poskytovateli úhradu ve výši úhrady nákladů spojených s telekomunikačním koncovým zařízením, které bylo zákazníkovi poskytnuto za zvýhodněných podmínek, a současně úhradu ve výši 20 % součtu měsíčních paušálů zbývajících do konce sjednané minimální doby trvání Smlouvy nebo 20 % součtu minimálního sjednaného měsíčního plnění zbývajících do konce sjednané minimální doby trvání Smlouvy. Z faktury [číslo] ze dne 11. 12. 2017 soud zjistil, že žalobkyně vyúčtovala účastníkovi úhradu za předčasné ukončení smlouvy za období 1. 12. 2017 – 17. 2. 2018 v celkové výši 200 Kč, a stanovila splatnost faktury na 21. 12. 2017. Z výpovědi smlouvy ze dne 20. 11. 2017 soud zjistil, že z důvodu prodlení úhrad specifikovaných ve výpovědi žalobkyně vypovídá předmětnou smlouvu. Z dodejky soud zjistil, že si žalovaný výpověď převzal dne 25. 11. 2017. Ze správního spisu sp. zn. ČTÚ-16 [číslo] soud zjistil, že žalobkyně zaplatila správní poplatek 200 Kč. Rozhodnutím ČTÚ, odboru pro severomoravskou oblast, ze dne 11. 11. 2020, [číslo jednací] vyř. - PaL, má soud za prokázáno, že tímto rozhodnutím ČTÚ v I. výroku vyhověl části návrhu žalobkyně a uložil účastníkovi zaplatit žalobci dlužnou cenu za poskytnutou službu elektronických komunikací v celkové výši 1 148 Kč s příslušenstvím. V II. výroku nevyhověl návrhu žalobkyně poplatek za deaktivaci 1 350 Kč a paušální odškodné ve výši 200 Kč a v III. výroku nepřiznal účastníkům náklady řízení. Své rozhodnutí ohledně nepřiznání částky 200 Kč odůvodnil tím, že z výše uvedeného je evidentní, že smluvní vztah byl uzavřen již v režimu nového zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ občanský zákoník“) - účinný od 1. 1. 2014. Ujednání o smluvní pokutě tak bude posuzováno dle právního předpisu účinného v době uzavření smlouvy, tj. dle výše uvedeného občanského zákoníku. Navrhovatel v návrhu konkrétně k požadované položce nic bližšího neuvedl, přiložil pouze fakturu [číslo] za měsíc prosinec 2017 obsahující úhradu za předčasné ukončení smlouvy za období 1. 12. 2017 – 17. 2. 2018. Navrhovatel se na odpůrci domáhá uhrazení předmětné částky jako paušálního odškodného za předčasné ukončení smlouvy o poskytnutí služeb elektronických komunikací, která byla uzavřena na dobu určitou, a to ze strany navrhovatele, s odkazem na úpravu úhrady za předčasného ukončení smlouvy ve smlouvě v bodě f) a ve Všeobecných obchodních podmínkách (dále také„ VP“) platných a účinných v době uzavření smlouvy o poskytování služeb elektronických komunikací, jež jsou nedílnou součástí uzavřené smlouvy. Správní orgán považuje ujednání o paušálním odškodném jako ujednání o smluvní pokutě a dále k tomu uvádí: Smluvní pokuta je způsobem zajištění závazku, jehož účelem je zpravidla peněžitá sankce za porušení či nesplnění smluvních povinností. Podle § 2048 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ občanský zákoník“), platí, že ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu. Z povahy tohoto ustanovení vyplývá, že podmínkou platnosti ujednání o smluvní pokutě je určení konkrétní povinnosti, na jejíž porušení je smluvní pokuta vázána a dále musí být dostatečně specifikována výše smluvní pokuty nebo způsob jejího určení. Vzhledem k tomu, že smlouva o poskytování služeb elektronických komunikací byla uzavřena mezi dodavatelem (poskytovatelem služby) a spotřebitelem (účastníkem/uživatelem), nahlíží se na tuto smlouvu jako na smlouvu spotřebitelskou, jež je upravena v ust. § 1810 a násl. občanského zákoníku. Základním rysem těchto smluv je nerovné postavení účastníků smluvního vztahu spočívající zejména v tom, že dodavatel při uzavírání a plnění smlouvy jedná v rámci své podnikatelské nebo jiné výdělečné činnosti, zatímco spotřebitel nikoliv, proto náleží spotřebiteli jakožto slabší smluvní straně zvýšená právní ochrana. Dle § 63 odst. 1 písm. p) zákona o elektronických komunikacích platí, že ve smlouvě o poskytování veřejně dostupné služby elektronických komunikací nebo připojení k veřejné komunikační síti musí být srozumitelným, úplným a snadno přístupným způsobem uvedeno vždy, že v případě ukončení smlouvy před uplynutím doby trvání, na kterou je smlouva uzavřena, ať již výpovědí, nebo dohodou smluvních stran, informace o výši úhrady, která nesmí být v případě smlouvy uzavřené se spotřebitelem vyšší než jedna pětina součtu měsíčních paušálů zbývajících do konce sjednané doby trvání smlouvy, nebo jedna pětina součtu minimálního sjednaného měsíčního plnění zbývajících do konce sjednané doby trvání smlouvy, a výše úhrady nákladů spojených s telekomunikačním koncovým zařízením, které bylo účastníkovi poskytnuto za zvýhodněných podmínek. Toto ustanovení hovoří o úhradě, a tato úhrada je svou povahou a důležitostí srovnatelná s institutem smluvní pokuty. Existenci tohoto ujednání předpokládá přímo zákon o elektronických komunikacích, k tomu, aby mohl poskytovatel služeb elektronických komunikacích úhradu požadovat, je potřeba mít toto ujednání zakomponované ve smluvní dokumentaci. Zákon o elektronických komunikacích v § 63 odst. 1 hovoří o tom, že ve smlouvě o poskytování služeb elektronických komunikacích musí být srozumitelným, úplným a snadno přístupným způsobem uvedeny náležitosti dle zákona o elektronických komunikacích. Správní orgán posoudil smluvní dokumenty a zjistil, že ujednání o úhradě náhrady (úhrada za předčasné ukončení smlouvy), vyúčtované ve faktuře [číslo] není součástí smlouvy. V předmětné smlouvě je uvedeno v bodě f):„ …..se zavazuje v případě ukončení této Smlouvy z důvodů na straně Zákazníka před uplynutím sjednané minimální doby trvání Smlouvy zaplatit poskytovateli v souladu s Podmínkami úhradu ve výši 20 % součtu měsíčních paušálů zbývajících do konce sjednané minimální doby trvání Smlouvy“ Správní orgán k uvedenému uvádí, že ujednání o úhradě náhrady není v těle smlouvy, ale je obsaženo ve Všeobecných podmínkách navrhovatele, které odpůrce podepsal na poslední straně. Navrhovatel v předmětném správním řízení ujednání o úhradě náhrady (úhrada za předčasné ukončení smlouvy) vtělil do Všeobecných podmínek bodu 6. 9., kde uvádí:„ V případě, že Smlouva byla uzavřena na dobu určitou a byla ukončena z důvodů na straně zákazníka před uplynutím sjednané doby určité tak, že účinnost ukončení smlouvy nastane dříve, než by uplynula doba, na kterou byla smlouva uzavřena, je zákazník povinen zaplatit poskytovateli úhradu ve výši úhrady nákladů spojených s telekomunikačním koncovým zařízením, které bylo zákazníkovi poskytnuto za zvýhodněných podmínek, a současně úhradu ve výši 20 % součtu měsíčních paušálů zbývajících do konce sjednané doby trvání smlouvy nebo 20 % součtu minimálního sjednaného měsíčního plnění zbývajících do konce sjednané doby trvání smlouvy.“ Nad rámec správní orgán uvádí, že rovněž Ústavní soud ČR v nálezu sp. zn. I. ÚS 3512/11 ze dne 11. 11. 2013 se vyslovil k obchodním podmínkám obsahujícím smluvní pokutu v tom směru, že v rámci spotřebitelských smluv ujednání zakládající smluvní pokutu zásadně nemohou být součástí tzv. všeobecných obchodních podmínek, nýbrž spotřebitelské smlouvy samotné (tzn. listiny, na niž spotřebitel připojuje svůj podpis). Tyto všeobecné obchodní podmínky mají obsahovat zejména ujednání technického a vysvětlujícího charakteru; nemají sloužit k tomu, aby do nich byla ukrývána nepřehledná, složitá a malým písmem psaná (pro spotřebitele nevýhodná) ustanovení, u nichž se předpokládá, že pozornosti spotřebitele nejspíše uniknou. To je v rozporu se zásadou poctivosti a takovým ustanovením není možné přiznat dle názoru Ústavního soudu právní ochranu. K jeho aplikovatelnosti na daný případ je nutno uvést, že dle § 419 občanského zákoníku je„ spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.“ K výše uvedenému správní orgán uvádí, že z doložených dokladů v návrhu vyplývá, že smlouva nebyla ukončena z důvodu na straně zákazníka, jak je stanoveno v bodu 6.

9. Všeobecných podmínek. V tomto případě došlo k ukončení smluvního vztahu ze strany navrhovatele. S ohledem ke skutečnosti, že ve Všeobecných podmínkách v bodu 6. 9. je uvedeno, že ujednání o úhradě náhrady (úhrada za předčasné ukončení smlouvy) bude naúčtováno v případě ukončení smluvního vztahu z důvodů na straně zákazníka, k čemuž nedošlo. Správní orgán dodává, že v uvedených Všeobecných podmínkách není konkrétně stanoven důvod na základě, kterého by byl důvodný vznik práva na úhradu náhrady a dále chybí od kdy do kdy se počítá. Správní orgán při posuzování platnosti ujednání o smluvní pokutě vycházel jednak z ustanovení § 63 ZEK, nálezu Ústavního soudu ČR sp. zn. I. ÚS 3512/11 ze dne 11. 11. 2013, zároveň přihlédl i k otázce překvapivého ujednání o smluvní pokutě a musí konstatovat, že požadovanému nároku na zaplacení smluvní pokuty ve výši 200,00 Kč se s ohledem na shora přijaté právní závěry v daném sporném správním řízení nevyhovuje, neboť tento nárok není po právu (právo na něj nevzniklo), a proto v této části návrhu rozhodl tak, jak uvedl ve výroku II. tohoto rozhodnutí. Navrhovatel ve vyúčtování [číslo] za zúčtovací období 1. 12. 2017 do 31. 12. 2017, požaduje úhradu za položku„ Deaktivace TV služby“, ve výši 1 350,00 Kč. Správní orgán se zabýval nárokem navrhovatele na deaktivační poplatek ve výši 1 350,00 Kč jako deaktivace služby na kovovém vedení a konstatuje, že definice deaktivačního poplatku tak jak je uvedena ve Všeobecných podmínkách platných a účinných od 21. 10. 2015 odpovídá smluvní pokutě, neboť pokud odpůrce nedodrží některou z povinností uvedenou v článku 6.5 VP nárok na slevu z deaktivačního poplatku mu nevznikne, deaktivační poplatek je svým způsobem sankce za nedodržení podmínek, neboť pro smluvní pokutu platí, že účastník má povinnost dodržovat smluvní podmínky, účastník nedodrží podmínky a účastníkovi vzniká povinnost uhradit sankci. Obecně platí, že smluvní pokuta je sjednána pro případ porušení smluvní povinnosti a plní funkci zajišťovací v situaci, kdy hlavní závazek nebude splněn řádně a včas. Nejprve tedy musí být porušena smluvní povinnost tak, aby mohl vzniknout nárok na smluvní pokutu, zároveň zaplacením smluvní pokuty hlavní závazek nezanikne. U této položky je evidentní, že odpůrce byl povinen splnit podmínky tak, aby mu zůstal nárok na slevu, přičemž tyto podmínky zakládající právo na poskytnutí slevy porušil, což lze vyložit tak, že porušil smluvní povinnosti, k nimž se zavázal, a následně toto porušení pak bylo sankcionováno tak, že mu nebyla poskytnuta sleva a byl mu doúčtován Deaktivační poplatek. Svým způsobem se tedy jedná o sankci, kdy účelem poskytnutí slevy bylo motivovat zákazníka plnit povinnosti, které byly zároveň definovány jako podmínky pro přiznání slevy. Smluvní pokuta byla pevně daná od počátku sjednání smlouvy, kdy odpůrce věděl, že pokud podmínky nesplní, zaplatí Deaktivační poplatek. Porušení smluvní povinnosti zde bylo shledáno, neboť toto porušení bylo definováno podmínkami pro poskytnutí slevy, zároveň poskytnutí slevy zajišťovalo to, aby tyto podmínky byly splněny odpůrcem. V daném případě je rozhodující otázkou posouzení platnosti smluvního ujednání, o které navrhovatel opírá svůj nárok na uplatnění smluvní pokuty. Smluvní pokuta je způsobem zajištění závazku, jehož účelem je zpravidla peněžitá sankce za porušení či nesplnění smluvních povinností. Podle § 2048 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ občanský zákoník“), platí, že ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu. Z povahy tohoto ustanovení vyplývá, že podmínkou platnosti ujednání o smluvní pokutě je určení konkrétní povinnosti, na jejíž porušení je smluvní pokuta vázána a dále musí být dostatečně specifikována výše smluvní pokuty nebo způsob jejího určení, zároveň musí být dodržena forma ujednání o smluvní pokutě či se nesmí jednat o překvapivé ujednání. Správní orgán zde na tomto místě konstatuje, že navrhovatel tím, že ujednání o smluvní pokutě skryl do Všeobecných podmínek, o kterých sice spotřebitele informoval, že jsou součástí smluvní dokumentace/a které jsou spotřebitelem sice připodepsány, v tomto případě na straně, kde se pojednává o smluvní pokutě nebo na poslední straně, neučinil ujednání o smluvní pokutě platně sjednaným. Vzhledem k tomu, že účastníky dané smlouvy jsou na dané straně poskytovatel a na druhé straně spotřebitel, nahlíží se na tuto smlouvu jako na smlouvu spotřebitelskou. Základním rysem těchto smluv je nerovné postavení účastníků smluvního vztahu spočívající především v tom, že poskytovatel při uzavírání a plnění smlouvy jedná v rámci své podnikatelské či jiné výdělečné činnosti, a proto takové smluvní vztahy vyžadují přísnější právní ochranu ve prospěch spotřebitele jako slabší smluvní strany. V nálezu sp. zn. I ÚS 3512/11 Ústavní soud dovodil, že„ v rámci spotřebitelských smluv ujednání zakládající smluvní pokutu zásadně nemohou být součástí tzv. všeobecných obchodních podmínek, nýbrž toliko spotřebitelské smlouvy samotné.“. Součástí smlouvy samotné musí být ujednání o smluvní pokutě jako celek. Není postačující, pokud součástí smlouvy je pouze část ujednání o smluvní pokutě, jež pak odkazuje na další dokumenty, v nichž jsou stanoveny konkrétní podmínky vzniku nároku na smluvní pokutu. Takové ujednání o smluvní pokutě je složité a nepřehledné, což je v rozporu se zásadou pocitovosti. V daném případě je souhrn povinností, za které je odpůrce sankcionován uveden pouze demonstrativně, příkladmo jsou vyjmenovány některé druhy právních povinností, ostatní jsou uvedeny odkazem na Všeobecné podmínky – viz„ zákazník bude plnit veškeré své povinnosti“. Výše smluvní pokuty je uvedena v Ceníku, který je sice součástí smluvní dokumentace, ale v souhrnu netvoří ujednání o smluvní pokutě jeden celek. Sankční ujednání o smluvní pokutě je tak upraveno roztroušeně v několika dokumentech a vyjeví se v úplnosti teprve spojením jejich ustanovení ve vzájemných souvislostech. Je pochopitelně připuštěna existence obchodních podmínek vedle samotné smlouvy, je však třeba rozlišovat, jaké povahy a důležitosti je to které smluvní ujednání, aby nedocházelo k začleňování zásadních a pro spotřebitele mnohdy překvapivých ujednání do obchodních podmínek, ceníku či jiných vedlejších smluvních dokumentů. V článku 6.5 Všeobecných podmínek je navíc uvedeno, že„ poskytovatel se může dohodnout se zákazníkem na poskytnutí podmíněné slevy….“. Není zřejmé, zda již toto samotné ujednání je zamýšlenou dohodou či zda se jedná o dohodu existující vedle smluvní dokumentace. Správní orgán také neshledal přiměřenost výše smluvní pokuty k porušení smluvní povinnosti, neboť odpůrce je sankcionován za porušení různých smluvních povinností, jejich důležitost může být diferencována. Nelze pak posoudit přiměřenost k porušení dané povinnosti. Správní orgán shledal ujednání stanovené v čl. 6 Všeobecných podmínek, podle kterého požaduje navrhovatel nárok na deaktivační poplatek jako neplatné ujednání s ohledem na § 1813 ve spojení s § 1815 občanského zákoníku a ve smyslu nálezu Ústavního soudu sp. zn I ÚS 3512/11. Vzhledem k tomu, že ujednání o smluvní pokutě uzavřené mezi navrhovatelem a odpůrcem není obsaženo ve smlouvě samotné, nýbrž ve Všeobecných obchodních podmínkách nebo Ceníku služeb poskytovatele, rozhodl správní orgán tak, jak uvedl ve II. výroku tohoto rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že nárok na zaplacení navrhovatelem uplatněné smluvní pokuty nevznikl, nevznikl ani nárok na zaplacení příslušenství této pohledávky. V souladu s § 129 odst. 4 zákona o elektronických komunikacích uplatnil navrhovatel své právo na náhradu nákladů řízení. Navrhovatel požadoval náhradu nákladů správního řízení za zaplacený správní poplatek. Správní poplatek byl vyměřen podle sazebníku, příloha zákona č. 634/2004 Sb., o správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, položka 110 písmeno c), a to ve výši 200 Kč. Podle § 129 odst. 4 zákona o elektronických komunikacích přizná správní orgán účastníku řízení, který měl ve věci plný úspěch, náhradu nákladů řízení potřebných k účelnému uplatňování či bránění práva v plné výši proti účastníku řízení, který ve věci úspěch neměl. Měl-li účastník řízení ve věci úspěch jen částečný, může být náhrada nákladů poměrně rozdělena, popřípadě rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá na náhradu nákladů právo. I když měl účastník řízení ve věci úspěch jen částečný, může mu být přiznána plná náhrada nákladů řízení, měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části. Vzhledem k tomu, že navrhovatel nebyl v řízení úspěšnější, nebyly mu přiznány žádné náklady řízení. Odpůrce náhradu nákladů nepožadoval. Správní orgán na základě výše uvedeného rozhodl o nákladech řízení tak, jak uvedl ve III. výroku tohoto rozhodnutí. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně rozklad, o němž předsedkyně Rady ČTÚ rozhodla rozhodnutím ze dne 3. 6. 2022, č.j. ČTÚ-8 613/2021-603 tak, že v I. výroku rozklad žalobkyně zamítla a napadené rozhodnutí správního orgánu prvního stupně v II. a III. výroku potvrdila, a ve II. výroku rozhodla o náhradě nákladů řízení o rozkladu tak, že žádnému z účastníků správního řízení nepřiznala náhradu nákladů řízení o rozkladu. Rozhodnutí odůvodnila tím, že správní orgán I. stupně rozhodl správně, když nároku navrhovatele na položky uvedené ve výroku II. nevyhověl. Správní orgán II. stupně uvádí k položce„ Úhrada za předčasné ukončení smlouvy“ odpovídající částce 200 Kč následující. Dle svého návrhu navrhovatel uplatnil podle článku f) smlouvy úhradu za předčasné ukončení smlouvy, která byla mezi smluvními stranami původně sjednána na dobu určitou. Ve smlouvě ze dne 17. 2. 2017 je uvedeno:„ Zákazník prohlašuje, že… f) se zavazuje v případě ukončení této Smlouvy z důvodů na straně Zákazníka před uplynutím sjednané minimální doby trvání zaplatit poskytovateli v souladu s Podmínkami úhradu ve výši 20 % součtu měsíčních paušálů zbývajících do konce sjednané minimální doby trvání Smlouvy“ Navrhovatel dále v rozkladu citoval úpravu čl. 6 VOP (:„ V případě, že Smlouva byla uzavřena na dobu určitou a byla ukončena z důvodů na straně zákazníka před uplynutím sjednané doby určité tak, že účinnost ukončení smlouvy nastane dříve, než by uplynula doba, na kterou byla smlouva uzavřena, je zákazník povinen zaplatit poskytovateli úhradu ve výši úhrady nákladů spojených s telekomunikačním koncovým zařízením, které bylo zákazníkovi poskytnuto za zvýhodněných podmínek, a současně úhradu ve výši 20 % součtu měsíčních paušálů zbývajících do konce sjednané minimální doby trvání Smlouvy nebo 20 % součtu minimálního sjednaného měsíčního plnění zbývajících do konce sjednané minimální doby trvání Smlouvy. V případě, že Smlouva byla uzavřena s minimální dobou trvání a byla ukončena z důvodů na straně zákazníka před uplynutím sjednané minimální doby trvání tak, že účinnost ukončení Smlouvy nastane dříve, než by uplynula minimální doba trvání, je zákazník povinen zaplatit poskytovateli úhradu ve výši úhrady nákladů spojených s telekomunikačním koncovým zařízením, které bylo zákazníkovi poskytnuto za zvýhodněných podmínek, a současně úhradu ve výši 20 % součtu měsíčních paušálů zbývajících do konce sjednané minimální doby trvání Smlouvy nebo 20 % součtu minimálního sjednaného měsíčního plnění zbývajících do konce sjednané minimální doby trvání Smlouvy.“ Dle navrhovatele tím, že předmětná smlouva skončila z důvodů na straně odpůrce před uplynutím sjednané doby trvání, konkrétně pro neplacení služeb, náleží navrhovateli paušální odškodnění za předčasné ukončení smlouvy dle zmíněného bodu f) smlouvy. Zároveň navrhovatel nesouhlasí se závěry, podle nichž by se mohlo jednat o smluvní pokutu, a argumentuje, že paušální odškodnění ve smyslu § 63 odst. 1 písm. p) zákona o elektronických komunikacích je speciálním druhem nároku odlišným od smluvní pokuty. Správní orgán II. stupně odkazuje shodně s navrhovatelem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 5. 2019, čj. 33 Cdo 3608/2018-111. Ačkoli tedy je třeba s navrhovatelem souhlasit, že„ finanční vypořádání za předčasné ukončení smlouvy“ není smluvní pokutou v zákonném slova smyslu, nelze zároveň přehlížet, že předmětný institut je svou povahou a důležitostí s institutem smluvní pokuty srovnatelný, neboť odpůrci coby účastníkovi z těchto ujednání plynou obdobné povinnosti a navrhovateli coby poskytovateli srovnatelná práva. Z uvedeného důvodu je tak nezbytné i na něj aplikovat nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3512/11 ze dne 11. 11. 2013 přinášející stanovisko ke spotřebitelským smlouvám a překvapivým ujednáním, která jsou často ukrytá ve všeobecných podmínkách. Ústavní soud zde mimo jiné vyslovil názor, že„ obchodní podmínky ve spotřebitelských smlouvách na rozdíl třeba od obchodních smluv mají sloužit především k tomu, aby nebylo nezbytné do každé smlouvy přepisovat ujednání technického a vysvětlujícího charakteru. Naopak nesmějí sloužit k tomu, aby do nich v často nepřehledné, složitě formulované a malým písmem psané formě skryl dodavatel ujednání, která jsou pro spotřebitele nevýhodná a o kterých předpokládá, že pozornosti spotřebitele nejspíše uniknou (například rozhodčí doložka nebo ujednání o smluvní pokutě). Pokud tak i přesto dodavatel učiní, nepočíná si v právním vztahu poctivě a takovému jednání nelze přiznat právní ochranu.“ Byť se nález výslovně zaobíral problematikou smluvních pokut, jeho odůvodnění bylo širší a neomezilo se pouze na úpravu smluvních pokut, příp. rozhodčích doložek, nýbrž na jakákoliv smluvní ujednání pro spotřebitele nevýhodná. Závěry Ústavního soudu se tak plně uplatní i na projednávanou věc, neboť v daném případě jde o quasisankční ujednání, které na spotřebitele klade povinnosti zasahující do jejich majetkové sféry, a tedy má bezesporu charakter nevýhodného ujednání. Ujednání písm. f) předložené smlouvy pojednává o povinnosti odpůrce uhradit navrhovateli úhradu v případě„ ukončení této Smlouvy z důvodů na straně Zákazníka před uplynutím sjednané minimální doby trvání“. Totožný význam pak vyplývá z druhé věty bodu 6.

9. VOP. Ze smlouvy samotné však nelze dovodit, co se rozumí slovním spojením„ důvody na straně Zákazníka“. Předně je nutné poukázat na mnohost„ důvodů na straně zákazníka“, pro něž je navrhovatel oprávněn ukončit smluvní vztah před uplynutím minimální doby trvání. Jedná se o pojem velmi obecný, který může zahrnovat, jak právní jednání učiněné zákazníkem obsahující jeho projev vůle ukončit smlouvu (např.: výpověď), kdy se jedná o přímý důvod, tak i jednání zákazníka, které neobsahuje jeho vůli k ukončení smlouvy, a tedy samo o sobě ukončení smlouvy přímo nezpůsobuje, ale které může vést k tomu, že smlouvu ukončí poskytovatel – takový důvod je pak nepřímý, resp. podmíněný. Důvody se mohou rovněž dělit podle jejich původu, tj. na zákonné (např.: následná nemožnost plnění) a smluvní. Všechny ujednané (smluvní) důvody jsou obsaženy výhradně ve VOP. Odpůrce se na ně musí obrátit, aby přesně zjistil konkrétní důvody, jež jsou způsobilé vyvolat vznik povinnosti k úhradě za předčasné ukončení smlouvy. Tyto důvody jsou navíc ve VOP roztříštěny na několika na sebe nenavazujících místech. Jsou jednak v bodě 1.

7. VOP, podle nějž může poskytovatel vypovědět zákazníkovi smlouvu kupříkladu, uvedl-li zákazník při uzavření smlouvy nepravdivé údaje, bylo-li se zákazníkem zahájeno insolvenční řízení nebo byla vůči zákazníkovi nařízena exekuce. Podle bodu 4.11 VOP je poskytovatel oprávněn vypovědět zákazníkovi smlouvu„ je-li podezření, že zákazník zneužívá služeb nebo neprovedl opatření potřebná k zabránění zneužití služeb jinou osobou dle bodu 4.10 a nesjedná nápravu ani na základě výzvy poskytovatele v jím stanovené lhůtě“. Další možná ukončení smlouvy obsahuje bod 6.

8. VOP, a to výpověď, pokud zákazník platí vyúčtování soustavně opožděně nebo soustavně neplatí cenu za služby. Část ujednání o úhradě při předčasném ukončení smlouvy je tedy obsažena přímo ve smlouvě, avšak další část ujednání, a to podmínky, které jsou podstatné pro vznik povinnosti k této úhradě, jsou obsaženy v jiném dokumentu, a to ve VOP. V duchu výše uvedeného nálezu sp. zn. I. ÚS 3512/11 nelze považovat za dostatečné, pokud součástí smlouvy je pouze obecná část pro spotřebitele nevýhodného ujednání a další jeho část, zvláště pak konkrétní podmínky, je třeba dohledávat v dalších smluvních dokumentech, potažmo pokud je nutné je v dalších dokumentech hledat skryty na různých místech. Tímto způsobem koncipované ujednání je pro spotřebitele nepřehledné, což je v rozporu se zásadou poctivosti.2 Navíc jsou pak ony konkrétní podmínky (tj. podmínky, za nichž může navrhovatel ukončit smlouvu a které tedy znamenají důvody na straně zákazníka) ve VOP rozesety na několika různých místech (bod 1.7., dále bod 4.11 a též bod 6.8) takovým způsobem, že snadno uniknou pozornosti průměrného spotřebitele, jímž odpůrce je. K tomu je třeba též vzít v úvahu skutečnost, že dle bodu 1.5 VOP může zákazník kdykoliv ukončit smlouvu písemnou výpovědí, přičemž je zde též výslovně uvedeno, že v případě výpovědi smlouvy na dobu určitou zákazníkem je zákazník povinen zaplatit úhradu dle čl. 6 VOP. U jiných způsobů ukončení smlouvy (z tzv. nepřímých důvodů) již odkaz na čl. 6 VOP chybí. Z uvedeného by mohl zákazník snadno získat dojem, že jediným relevantním důvodem ukončení smlouvy dle písm. f) smlouvy, na který se váže čl. 6 VOP, je výpověď ze strany zákazníka. Z hlediska spotřebitele jde o nepřehlednou, a tudíž překvapivou smluvní úpravu. Tato roztříštěnost je nepředvídatelná ve smyslu ustanovení § 1753 odst. 1 NOZ. Jelikož smlouvu odpůrce uzavřel v pozici spotřebitele, nelze než konstatovat, že z tohoto důvodu nemůže být nároku navrhovatele vyhověno pro neplatnost ujednání. Pokud navrhovatel namítal, že úprava úhrady za předčasné ukončení smlouvy tak, jak je obsažena ve smlouvě, je dostatečná sama o sobě, nelze s tímto závěrem souhlasit. Bez příslušných VOP by předmětné ujednání ve smlouvě pod písm. f) muselo být posouzeno jako neurčité. Pojem„ důvody na straně zákazníka“ totiž sám o sobě (bez doprovodných VOP) představuje nekonečný a neidentifikovatelný soubor alternativ. Jak bylo výše řečeno, institut úhrady za předčasné ukončení smlouvy je velmi podobný institutu smluvní pokuty. Lze proto analogicky dovodit, že jedním z předpokladů platnosti ujednání o úhradě za předčasné ukončení smlouvy je dostatečně určité vymezení podmínek vzniku nároku. U smluvní pokuty se jedná o dostatečně vymezenou utvrzovanou povinnost, tj. povinnost, jejíž porušení je sankcionováno, případně uzavřený soubor takových povinností. U předčasného ukončení smlouvy se pak jedná o vymezení situace či situací, kdy vzniká nárok na úhradu, tj. vyskytnutí se důvodu na straně zákazníka. Pojmu utvrzovaná povinnost pak svým účelem odpovídá pojem„ důvody na straně zákazníka“. Dostatečnou mírou určitosti vymezení utvrzovaných povinností se v minulosti zabýval též Nejvyšší soud ČR. V rozsudku ze dne 29. 4. 1998, sp. zn. 2 Odon 90/97 uvedl:„ Ze slov„ porušení smluvního vztahu“ nelze vyvodit, které konkrétní povinnosti ze smluvního vztahu, popř. jejich určitý souhrn měly být zajištěny smluvní pokutou, což je podmínkou pro to, aby při jejich porušení mohla být uplatněna tato sankce.“ Tak jako je třeba, aby byl ze smlouvy zřejmý určitý a identifikovatelný souhrn povinností, je analogicky nutné též, aby bylo možno zjistit konkrétní důvody, případně jejich soubor na straně zákazníka, které vyvolají ukončení smlouvy, a tedy vznik nároku na úhradu za předčasné ukončení. Ve smlouvě žádné konkrétní důvody na straně zákazníka uvedeny nejsou, a tudíž bez doprovodu VOP nelze takové důvody vůbec zjistit. Argumentace navrhovatele, že ujednání ve smlouvě obstojí i bez VOP, je proto mylná, neboť ujednání samo o sobě bez VOP by bylo neurčité. Správní orgán II. stupně připomíná, že následkem neurčitosti ujednání je podle § 553 odst. 1 občanského zákoníku zdánlivost, přičemž ke zdánlivému právnímu jednání se podle § 554 občanského zákoníku nepřihlíží. Skutečnost, že odpůrce VOP podepsal, přitom nehraje roli, neboť dle judikatury (příkladmo rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 33 Cdo 961/2017) i odborné literatury, výslovné přijetí obchodních podmínek jako celku (např. podpisem na jejich poslední straně) či přijetí jen jejich konkrétní strany podpisem zvlášť na této straně je možná formalisticky vzato výslovným přijetím jejich konkrétního překvapivého ustanovení, neboť je zahrnuto v podepsaném celku, nicméně neplní účel výslovného přijetí ve smyslu ust. § 1753 OZ, protože předkládající strana neidentifikovala konkrétní ustanovení, které může být překvapivé a nepředložila ho straně přijímající ke zvláštnímu přijetí (srov. SELUCKÁ, Markéta a Svatava VEVERKOVÁ. Obchodní podmínky ve vztazích B2C. Praha: Leges, 2018. Teoretik. ISBN [tel. číslo] [číslo]). Úřad v intencích výše uvedeného zastává názor, že samotný podpis zákazníka pod všeobecnými obchodními podmínkami dostatečným způsobem neprokazuje, že zákazník (zde odpůrce) měl možnost seznámit se skutečně se všemi ujednáními, a to včetně takových, která obvykle obsahem obchodním podmínek nejsou, resp. být nemají, tj. mohou být překvapivá, a že je výslovně přijal. Svou povahou je nutno obchodní podmínky chápat jako„ doplňující“ dokument, vytvořený jednostranně poskytovatelem, který nepřipouští žádné individualizované změny. Mnohá ustanovení všeobecných obchodních podmínek (ze samotné povahy věci) nebudou pro konkrétní smluvní vztah relevantní. Zejména by pak měly, jak judikoval Ústavní soud, obsahovat ujednání spíše technického a vysvětlujícího charakteru, které není možné vždy do smlouvy přepisovat. Závěrem je možno doplnit, že navrhovatel měl účastnickou smlouvu vypovědět dopisem ze dne 20. 11. 2017. Navrhovatel však v řízení ani vůbec neprokázal, kdy a zda byla výpověď smlouvy doručena do sféry vlivu odpůrce. Určení okamžiku dojití výpovědi do sféry vlivu odpůrce je stěžejní pro posouzení toho, zda smlouva vůbec byla ukončena předčasně a rovněž pro případný výpočet přesné výše paušálního odškodného. Správní orgán I. stupně v řízení učinil ohledně důvodu pro zamítnutí nároku„ Úhrada za předčasné ukončení smlouvy“ ne zcela přiléhavý závěr, když uvedl, že„ považuje ujednání o paušálním odškodném jak ujednání o smluvní pokutě“, uvedená skutečnost však nemá vliv na zákonnost rozhodnutí. Výsledek posouzení v rozkladovém řízení, byť založen na odlišné právní úvaze, je však shodný jako v prvním stupni, a to že k ujednání nemůže být přihlíženo a navrhovateli tudíž nelze přiznat jeho nárok z ujednání vyplývající. Nedostatek v odůvodnění byl tímto napraven v řízení o rozkladu, když by rozhodně nebylo účelné ani procesně ekonomické pouze z tohoto důvodu vracet věc správnímu orgánu I. stupně k opětovnému projednání. Co se týká rozsahu položky„ Deaktivace služby 1350 Kč“, správní orgán II. stupně se ztotožňuje se závěry správního orgánu I. stupně, přičemž v tomto ohledu neshledal nezákonnost napadeného rozhodnutí. Správní orgán II. stupně v této situaci postupem dle § 90 odst. 5 správního řádu napadený výrok II. rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrzuje. Za správný je třeba považovat i výrok III. napadeného rozhodnutí, který je za situace, kdy navrhovatel nebyl v řízení úspěšnější a odpůrce náhradu nákladů řízení nepožadoval, a ani ze správního spisu nevyplývá, že by odpůrci náklady řízení vznikly, v souladu s ustanovením § 129 odst. 4 zákona o elektronických komunikacích. Správnímu orgánu II. stupně není známa a ani ze spisového materiálu nevyplývá skutečnost, že by odpůrci, coby účastníkovi řízení, který měl ve smyslu ustanovení § 129 odst. 4 zákona o elektronických komunikacích v řízení o rozkladu plný úspěch, vznikly náklady v rámci řízení o rozkladu, resp. že by jejich náhradu uplatnil, z toho důvodu se náhrada nákladů řízení o rozkladu nepřiznává žádnému z účastníků řízení. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem rozhodl správní orgán II. stupně na základě svého oprávnění podle § 123 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích tak, jak je uvedeno ve výrokové části. Rozhodnutí bylo žalobkyni doručeno dne 9. 6. 2022 do datové schránky. Žaloba byla doručena do datové schránky soudu v pondělí dne 9. 8. 2022. Z ostatních listinných důkazů soud nezjistil žádné další skutečnosti rozhodné pro jeho skutkové závěry.

8. Podle § 244 odst. 1 o.s.ř. rozhodl-li orgán moci výkonné, orgán územního samosprávného celku, orgán zájmové nebo profesní samosprávy, popřípadě smírčí orgán zřízený podle zvláštního právního předpisu (dále jen„ správní orgán“) podle zvláštního zákona o sporu nebo o jiné právní věci, která vyplývá ze vztahů soukromého práva (§ 7 odst. 1 o.s.ř.), a nabylo-li rozhodnutí správního orgánu právní moci, může být tatáž věc projednána na návrh v občanském soudním řízení.

9. Na základě zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba byla podána důvodně, neboť správní orgán nerozhodl ve svých rozhodnutích ze dne 11. 11. 2020 a 3. 6. 2022 správně. Soud se nejprve zabýval včasností podání žaloby ve lhůtě stanovené v § 247 o.s.ř, která je lhůtou hmotněprávní. Jelikož žaloba došla soudu do datové schránky v poslední den lhůty, tedy 9. 8. 2022, soud dospěl k závěru, že žaloba byla podána včas.

10. Dále se soud zabýval otázkou, zda vůbec lze pro tuto situaci platně sjednat peněžitou sankci, přičemž dospěl z níže uvedených důvodů ke kladnému závěru, tedy že za účinnosti zákona č. 89/2012 sb. již takovou sankci lze sjednat platně. Soudu je známa starší rozhodovací praxe obecných soudů, která zastávala názor, že peněžitou sankci či smluvní pokutu v takovém případě nelze přiznat, neboť důvod, proč žalobkyně neobdržela zisk ve výši součtu měsíčních paušálů, nespočívá v jednání účastníka, ale ve skutečnosti, že žalobkyně účastníkovi účastnickou smlouvu vypověděla či od ní odstoupila. Pokud by tak neučinila, smluvní vztah by trval a žalovaná by měla nárok na vymáhání nezaplacených, ale poskytnutých služeb u Českého telekomunikačního úřadu. Tím, že žalobkyně smlouvu vypověděla či jinak jednostranně ukončila, se vzdala nároku rovněž na paušální náhrady, které jí účastník jinak byl povinen hradit. Žalobkyně nebyla nucena smlouvu vypovídat, rozhodla se tak na základě své zkušenosti a odpovědnosti za podnikatelské riziko a využila tak svého práva. Názor žalobkyně, že jí vznikla škoda ve formě ušlého zisku odpovídajícího minimálně součtu měsíčních paušálů vyúčtovaných za dobu sjednaného trvání účastnické smlouvy, neobstojí, neboť ušlým ziskem má judikatura na mysli takovou majetkovou újmu, která spočívá v tom, že u poškozeného nedojde v důsledku vzniku škody k rozmnožení majetkových hodnot, které by v případě pravidelného běhu věcí mohl očekávat. Ušlý zisk je tedy pouhým majetkovým přírůstkem. V kontextu daného případu tímto ziskem nemohly být paušální platby do konce doby trvání smlouvy, ale pouze rozdíl mezi těmito platbami a náklady žalobkyně, které na poskytnutí služeb pro žalovanou vynaložila.

11. Tento dřívější závěr soudní praxe však soud považuje za již překonaný (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 10. 2019, č. j. 23 Cdo 1192/2019-121, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 55/2020, či rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 5. 2018, č. j. 11 Co 408/2017-43). Dle tohoto výkladů stranám samozřejmě nic nebrání, aby si ujednaly vznik práva na smluvní pokutu (či jinou majetkovou sankci) jen ve vazbě na porušení povinnosti a současně (samostatně) předpoklady pro odstoupení od smlouvy, přičemž právo na smluvní pokutu nebude s odstoupením věřitele nijak svázáno. Pro současný závěr dovolacího soudu v projednávané věci je však podstatné, že stejně tak zákon nezakazuje, aby strany vznik práva na zaplacení smluvní pokuty kromě porušení povinnosti dlužníkem vázaly i na odstoupení od smlouvy věřitelem. Případně, aby vznik práva na smluvní pokutu vázaly jen na porušení povinnosti dlužníkem a na odstoupení od smlouvy věřitelem vázaly jen její splatnost. Soud pak poukazuje na obdobné ujednání o smluvním poplatku např. u společnosti innogy Energie, s.r.o., u níž si v části smlouvy označené jako„ Ostatní ujednání“ tato společnost jako obchodník a zákazník sjednávají pro případ, kdy zákazník učiní bez souhlasu obchodníka jakýkoliv právně relevantní projev vůle směřující k předčasnému ukončení smlouvy sjednané na dobu určitou a/nebo dodávky od obchodníka probíhající na základě takové smlouvy a/nebo obchodník v souladu s Energetickým zákonem od takové smlouvy oprávněně odstoupí z důvodu opakovaného porušení platebních povinností souvisejících s dodávkou ze strany zákazníka a/nebo zákazník způsobí svým jednáním nemožnost dodávky, smluvní poplatek zahrnující případnou náhradu škody vzniklé neodebráním pro zákazníka nasmlouvaného množství plynu ve výši 400 Kč pro kategorii Domácnost a 2 000 Kč pro kategorii Maloodběratel za každý kalendářní měsíc i jeho část následující po dni ukončení dodávky od žalobkyně do konce doby trvání smlouvy (vč. případné prolongace). V případě zákazníka zařazeného do nejnižšího pásma ročního odběru dle Ceníku obchodníka se částky smluvních pokut snižují o polovinu. Tento smluvní poplatek mající rovněž charakter smluvní pokuty a postihující stejnou situaci jako předmětná majetková sankce projednávaná v tomto řízení soudy běžně přiznávají. Soud vzhledem k aktuální judikatuře proto ujednání o smluvním poplatku pro případ takového porušení smluvních podmínek účastníkem, kvůli nimž žalobkyně uplatní své právo a odstoupí od smlouvy, shledává v souladu s právními předpisy, neboť smluvní poplatek takto ujednaný je v souladu s § 544 a násl., resp. § 2048 občanského zákoníku.

12. Zde projednávaná majetková sankce je dle článku 6.9. podmínek sjednána jako smluvní pokuta, proto se soud zabýval i způsobem sjednání ve světle nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 3512/11, a dospěl k závěru, že majetkovou sankci nelze v tomto případě shledat jako neplatně sjednanou ani dle nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 3512/11, dle nějž v rámci spotřebitelských smluv ujednání o smluvní pokutě zásadně nemohou být součástí tzv. Všeobecných obchodních podmínek, nýbrž toliko spotřebitelské smlouvy samotné (listiny, na nichž spotřebitel připojuje svůj podpis), neboť smluvní majetková sankce byla sjednána přímo ve smlouvě. Soud poukazuje na to, že účastník v závěru textu obchodních podmínek tyto podepsal, čímž stvrdil, že se s nimi seznámil, individualizoval je a tyto se tak nepochybně staly součásti samotného textu smlouvy. Účastník byl tedy s existencí sankce, výší i podmínkami, za nichž bude po účastníkovi smluvní majetková sankce požadována, seznámen.

13. Soud se proto dále zabýval závěrem ČTÚ o neurčitosti ujednání o majetkové sankci, které má mít za následek neplatnost tohoto ujednání. Soud však dospěl k opačnému závěru, než ČTÚ. Soud má za to, že formulace bodu f) smlouvy„ zákazník se zavazuje v případě ukončení této smlouvy z důvodů na straně zákazníka před uplynutím sjednané minimální doby trvání zaplatit poskytovateli v souladu s Podmínkami úhradu ve výši 20 % součtu měsíčních paušálů zbývajících do konce sjednané minimální doby trvání smlouvy“ je dostatečně určitá a nezpůsobuje interpretační problémy. Jak již soud uvedl výše, toto ujednání se formulačně neodlišuje od ujednání jiných společností poskytujících služby, ať již v oblasti telekomunikací či energetiky. Soud nepopírá, že třeba u již zmiňované společnosti innogy Energie, s.r.o. je pro období, za nějž je smluvní poplatek požadován, použita preciznější formulace, nicméně má za to, že ani formulaci uvedenou ve smlouvě žalobkyně nelze považovat za neurčitou v takové míře, aby bylo možno dovodit její neplatnost. Soud má za to, že pokud je ve smlouvě použit výraz„ měsíčních paušálů zbývajících do konce sjednané minimální doby trvání smlouvy“, není použitý pojem„ zbývajících“ interpretačně nejasný. Jazykově je sloveso„ zbývat“ (a logicky tedy i od něj odvozené adjektivum„ zbývající“) interpretováno jako„ zůstat jako poslední část nějakého celku, množství“. Jazykově je tedy možné vyložit celou formulaci bodu f) tak, že jde o paušály za období, které zůstane po předčasném ukončení smlouvy do konce jejího původního trvání. Soud má za to, že z použitého slovního spojení tedy vyplývá jasné časové vyjádření upravit majetkovou sankci pro futuro, a že jej nelze jazykově vykládat jinak, než že jde o budoucí paušály pokrývající období po předčasném ukončení smlouvy do doby jejího původního minimálního trvání, tedy paušály, které by účastník byl povinen v budoucnu do konce původního smluvního vztahu uhradit. Soud má za to, že jiný výklad by ani neodpovídal jazykovému vyjádření. Z uvedeného slovního vyjádření nelze nijak dovodit jinou variantu, např. že by se měly do majetkové sankce a jejího výpočtu zahrnovat i paušály za jiné období, třeba dříve splatné měsíční paušály, které odpůrce ještě neuhradil, jak dovozuje ČTÚ jako jednu z výkladových možností, takový výklad nemá oporu v použitém slovním vyjádření. Soud proto nemá v tomto případu pochybnosti, za jaké období má být majetková sankce po účastníkovi požadována, a že z jazykového i logického výkladů nepochybně vyplývá, že mělo jít jen o budoucí paušály, které by účastník zaplatil po 1. 12. 2017 do 17. 2. 2018, pokud smlouva i poté řádně trvala. S tímto jediným možným jazykovým a logickým výkladem ujednání koresponduje i výklad a způsob výpočtu majetkové sankce použitý žalobkyní v tomto případě. Soud proto dospěl k závěru, že použité slovní vyjádření v bodu f) smlouvy nepřináší více interpretačních možnosti než jednu jedinou uvedenou soudem, a že proto nelze považovat ujednání za neurčité a neplatné.

14. Soud má dále za to, že je rovněž nepochybný i význam dalších termínů obsažených v ujednání bodu f) smlouvy, tedy výše (20 % sjednaného měsíčního paušálu) a základu, z nějž je majetková sankce počítána. Měsíční paušál je ve smlouvě výslovně uveden ve výši 390 Kč. Majetková sankce proto nastoupila za dobu nenaplnění minimální doby, tedy v tomto případě za období od 1. 12. 2017 do 17. 2. 2018.

15. Soud má za to, že ani formulace části bodu f) smlouvy„ ukončení této Smlouvy z důvodů na straně Zákazníka před uplynutím sjednané minimální doby trvání“ není neurčitá. Stejně jako v případě předchozí argumentace soud poukazuje na to, že ochrana účastníka jako spotřebitele nemůže být bezbřehá a absolutní. I občanský zákoník v § 4 odst. 1 uvádí vyvratitelnou domněnku, že se má za to, že každá svéprávná osoba má rozum průměrného člověka i schopnost užívat jej s běžnou péčí a opatrností a že to každý od ní může v právním styku důvodně očekávat. Důvody ukončení smlouvy a sankce za ně v podobě smluvní pokuty dle článku 6.8 a 6.9 jsou umístěny přehledně a nepřekvapivě v části 6 nazvané„ CENA, PLATEBNÍ PODMÍNKY, SA“, kde již podle samotného označení části zákazník s nezbytnou mírou obezřetnosti může takové ujednání očekávat a najít. Soud proto neshledal dané ujednání jako neúčinné.

16. Žalobkyně pro neplnění podmínek smlouvy účastníkem, a to nehrazení služeb, v souladu se smlouvou a podmínkami dopisem ze dne 20. 11. 2017 smlouvu vypověděla, což založilo vznik nároku žalobkyně na majetkovou sankci dle článku 6.9 obchodních podmínek. Soud nad rámec výše uvedeného zde ještě doplňuje, že v soudním řízení žalobkyně k prokázání doručení odstoupení od smlouvy účastníkovi doložila doručenku prokazující převzetí výpovědi účastníkem osobně dne 25. 11. 2017. Soud provedl početní kontrolu správnosti výpočtu žalobkyně a dospěl k závěru, že 20 % ze sjednaného měsíčního paušálu 390 Kč a při délce doby, která 1. 12. 2017 – 17. 2. 2018 (do nějž byla sjednána minimální doba trvání prodloužené smlouvy), činí 2 měsíce a 17 dnů, a že celková výše majetkové sankce skutečně činí žalobkyní požadovanou částku 200 Kč. 20 % za 1 měsíc činí 78 Kč. Za celé 2 měsíce tedy činí majetková sankce 2x 78 Kč, alikvótní část za zbývajících 17 dnů necelého 2. měsíce pak 44 Kč (78 Kč: 30 dnů * 17 dnů). Soud proto žalobě z výše uvedených důvodů vyhověl a nahradil svým rozhodnutím rozhodnutí správních orgánů tak, jak je uvedeno v I. výroku rozsudku, a uložil účastníkovi povinnost zaplatit žalobkyni částku 200 Kč v zákonné lhůtě dle § 160 odst. 1 o.s.ř. do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalobkyně byla ve správním řízení úspěšná z cca 50 %. Dle správního rozhodnutí jí byla přiznána částka 1 148 Kč a nebyla přiznána částka 1 350 Kč, která však nebyla napadena rozkladem. Dle tohoto rozsudku nahrazujícího správní rozhodnutí v správním řízení v napadeném rozsahu jí byla přiznána další částka 200 Kč. Úspěch a neúspěch žalobkyně v správním řízení jsou tak přibližně stejné, proto soud rozhodl, že žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení před správním orgánem prvního a druhého stupně.

17. O náhradě nákladů řízení před soudem soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o.s.ř. a uložil neúspěšnému účastníkovi povinnost nahradit úspěšné žalobkyni na nákladech částku 3 178 Kč Náklady řízení zde tvoří žalobkyní zaplacený soudní poplatek ve výši 1 000 Kč, odměna právního zástupce žalobkyně za 3 úkony právní pomoci po 300 Kč (ze základu 200 Kč) dle § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (za převzetí věci, sepis a podání žaloby a doplňující vyjádření), 3 režijní paušály po 300 Kč dle § 13 odst. 3 téže vyhlášky a 21% DPH.

Poučení