27 C 446/2022-64

Rubrum

Okresní soud v Karviné rozhodl samosoudcem JUDr. Romanem Hlaváčem ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem Mgr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] za účasti: [celé jméno žalovaného], narozený dne [datum] trvale bytem [anonymizována dvě slova] [číslo], [PSČ] [okres] o nahrazení rozhodnutí správního orgánu dle části páté o.s.ř. takto:

Výrok

I. Rozhodnutí předsedkyně Rady Českého telekomunikačního úřadu ze dne 8. 9. 2022, [číslo jednací], kterým byl zamítnut rozklad a potvrzen výrok II. rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu, odboru pro severomoravskou oblast, ze dne 9. 2. 2021, [číslo jednací] vyř. - KuB, a změněn výrok III. rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu, odboru pro severomoravskou oblast, ze dne 9. 2. 2021, [číslo jednací] vyř. - KuB, tak, že nově zní:„ Žádnému z účastníků řízení se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení vedeného pod [číslo jednací] (prvostupňového řízení).“, se nahrazuje tímto rozsudkem tak, že [celé jméno žalovaného], narozený dne [datum], bytem [anonymizována dvě slova] [číslo], [PSČ] [okres], je povinen zaplatit žalobkyni částku 1 137 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku, a žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení před správním orgánem prvního a druhého stupně. II. [celé jméno žalovaného], narozený dne [datum], bytem [anonymizována dvě slova] [číslo], [PSČ] [okres], je povinen nahradit žalobkyni na nákladech soudního řízení částku 5 719 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobou doručenou soudu dne 21. 11. 2022 domáhala se žalobkyně přezkoumání rozhodnutí předsedkyně Rady Českého telekomunikačního úřadu ze dne 8. 9. 2022, [číslo jednací] (dále jen jako„ Rozhodnutí o rozkladu“), kterým předsedkyně Rady Českého telekomunikačního úřadu rozhodla o rozkladu žalobce ze dne 11. 2. 2021, jímž se žalobce domáhal zrušení výroků č. II. a III. rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu, odboru pro severomoravskou oblast, ze dne 9. 2. 2021, [číslo jednací] vyř. - KuB, tak, že podle § 90 odst. 5 správního řádu se rozklad zamítá, a napadené výroky II. a III. rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu, odboru pro severomoravskou oblast, ze dne 9. 2. 2021, [číslo jednací] vyř. - KuB, se potvrzují (Výrok I.), a že žádnému z účastníků řízení se nepřiznává náhrada nákladů řízení o rozkladu (Výrok II.). Rozhodnutí o rozkladu je k dnešnímu dni pravomocné. Žalobkyně má za to, že o sporu mělo být rozhodnuto jinak, proto podává žalobu dle 5. části o.s.ř. Žalobce s žalovaným jako se spotřebitelem dne 9. 1. 2018 uzavřel Smlouvu o poskytování služeb elektronických komunikací [číslo], na jejímž základě žalovanému poskytoval připojení k síti internet a související služby (dále jen jako„ Smlouva“). V odstavci f) Smlouvy žalobce s žalovaným podle ustanovení § 63, odst. 1, písm. p) zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (Dále též jen jako„ ZEK“), sjednal úhradu za ukončení Smlouvy před uplynutím doby trvání, na kterou byla smlouva uzavřena, (dále též jen„ úhrada za předčasné ukončení smlouvy“). Součástí Smlouvy byly dle jejího textu i Všeobecné podmínky poskytování služeb elektronických komunikací [právnická osoba] a.s. pro spotřebitele (dále jen„ všeobecné obchodní podmínky“). Na základě Smlouvy žalobce žalovanému řádně poskytoval sjednané služby elektronických komunikací. Jelikož žalovaný soustavně nesplnil povinnost platit cenu za poskytované služby dle Smlouvy, žalobce v souladu se sjednanými smluvními podmínkami přistoupil k jednostrannému ukončení Smlouvy. Jelikož takto byla Smlouva ukončena před uplynutím doby trvání, na kterou byla uzavřena, domáhal se žalobce u Českého telekomunikačního úřadu návrhem mimo jiné také výše uvedené úhrady za předčasné ukončení smlouvy v částce 1 137 Kč s příslušenstvím (dále též jen„ Sporný nárok“). Týmž návrhem se žalobce domáhal také náhrady nákladů řízení. Český telekomunikačního úřad rozhodnutím ze dne 9. 2. 2021, č.j. ČTÚ-38 261/2020-638/VII vyř. - KuB, rozhodl o nadepsaném návrhu žalobce tak, že v části, kde se žalobce domáhal úhrady za předčasné ukončení smlouvy, návrhu nevyhověl (Výrok II.), což promítl i do rozhodnutí o náhradě nákladů řízení (Výrok III). Proti výše uvedenému rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu uplatnil žalobce dne 11. 2. 2021 rozklad, kterým se domáhal zrušení výroků II. a III. předmětného rozhodnutí a vrácení věci ČTÚ k novému projednání v prvním stupni. O rozkladu dle předchozího odstavce rozhodla předsedkyně Rady Českého telekomunikačního úřadu Rozhodnutím o rozkladu tak, jak je uvedeno v článku 1. této žaloby. Své rozhodnutí přitom založila na právním názoru, že ačkoli je třeba s navrhovatelem souhlasit, že„ finanční vypořádání za předčasné ukončení smlouvy“ není smluvní pokutou v zákonném slova smyslu, nelze zároveň přehlížet, že předmětný institut je svou povahou a důležitostí s institutem smluvní pokuty srovnatelný, neboť odpůrci coby účastníkovi z těchto ujednání plynou obdobné povinnosti a navrhovateli coby poskytovateli srovnatelná práva. Z uvedeného důvodu je tak nezbytné i na něj aplikovat nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3512/11 ze dne 11. 11. 2013 přinášející stanovisko ke spotřebitelským smlouvám a překvapivým ujednáním, která jsou často ukrytá ve všeobecných podmínkách. Předsedkyně Rady Českého telekomunikačního úřadu v Rozhodnutí o rozkladu dále uzavřela, že část ujednání o úhradě při předčasném ukončení smlouvy je obsažena přímo ve smlouvě, avšak další část ujednání, a to podmínky, které jsou podstatné pro vznik povinnosti k této úhradě, jsou obsaženy v jiném dokumentu, a to ve všeobecných obchodních podmínkách. V duchu výše uvedeného nálezu sp. zn. I. ÚS 3512/11 dle ní nelze považovat za dostatečné, pokud součástí smlouvy je pouze obecná část pro spotřebitele nevýhodného ujednání a další jeho část, zvláště pak konkrétní podmínky, je třeba dohledávat v dalších smluvních dokumentech. Tímto způsobem koncipované ujednání je dle jejího názoru pro spotřebitele nepřehledné, což je v rozporu se zásadou poctivosti. Navíc jsou pak ony konkrétní podmínky (tj. podmínky, za nichž může navrhovatel ukončit smlouvu a které tedy znamenají důvody na straně zákazníka) ve všeobecných obchodních podmínkách dle odůvodnění Rozhodnutí o rozkladu rozesety na několika různých místech takovým způsobem, že snadno uniknou pozornosti průměrného spotřebitele, jímž odpůrce je. Z hlediska spotřebitele má tak jít o nepřehlednou, a tudíž překvapivou smluvní úpravu. Tato roztříštěnost má být nepředvídatelná ve smyslu ustanovení § 1753 odst. 1 NOZ. Sporné ujednání o úhradě za předčasné ukončení obsažené ve Smlouvě samotné (nikoliv v obchodních podmínkách) znělo následovně:„ Zákazník prohlašuje, že se zavazuje v případě ukončení této Smlouvy z důvodů na straně Zákazníka před uplynutím sjednané minimální doby trvání zaplatit poskytovateli v souladu s Podmínkami úhradu ve výši 20 % součtu měsíčních paušálů zbývajících do konce sjednané minimální doby trvání Smlouvy.“ Rozhodnutí o rozkladu je založeno na nesprávném právním posouzení věci, kdy je na zjištěný skutkový stav aplikována právní norma, která je nesprávně vyložena. Předsedkyně Rady Českého telekomunikačního úřadu své Rozhodnutí o rozkladu založila na právním názoru, že sporný nárok na úhradu částky 1 137 Kč z titulu úhrady za předčasné ukončení smlouvy je překvapivý, neboť je dle jejího názoru upraven zčásti ve smlouvě samé a zčásti ve všeobecných obchodních podmínkách. Tento názor je nesprávný zejména proto, že posuzované ujednání je ve všech rysech podstatných pro informované rozhodnutí spotřebitele upraveno již v samotné Smlouvě a pro žalovaného z tohoto důvodu nemohlo být překvapivé. Žalovaný se nadto prokazatelně seznámil i s plným zněním všeobecných obchodních podmínek a tyto podmínky podepsal, nelze tedy uvažovat o tom, že by pro něj bylo dané ujednání překvapivé. Překvapivost ujednání pak je vyloučena i povahou údajně chybějící definice, která je jednak upraven přímo zákonem a jednak ji lze v daných poměrech označit za notorietu, v každém případě pak tato definice představuje typický příklad ujednání technického a vysvětlujícího charakteru, pročež je zcela legitimně zahrnuta do všeobecných obchodních podmínek. Ustanovení § 4 odstavce 1. občanského zákoníku stanovuje, že:„ Má se za to, že každá svéprávná osoba má rozum průměrného člověka i schopnost užívat jej s běžnou péčí a opatrností a že to každý od ní může v právním styku důvodně očekávat.“ Ustanovení § 4 odstavce 2. občanského zákoníku stanovuje, že: „Činí-li právní řád určitý následek závislým na něčí vědomosti, má se na mysli vědomost, jakou si důvodně osvojí osoba případu znalá při zvážení okolností, které jí musely být v jejím postavení zřejmé. To platí obdobně, pokud právní řád spojuje určitý následek s existencí pochybnosti.“ Ustanovení § 1753 občanského zákoníku určuje, že:„ Ustanovení obchodních podmínek, které druhá strana nemohla rozumně očekávat, je neúčinné, nepřijala-li je tato strana výslovně; k opačnému ujednání se nepřihlíží. Zda se jedná o takové ustanovení, se posoudí nejen vzhledem k jeho obsahu, ale i ke způsobu jeho vyjádření.“ Ustanovení § 65, odst. 3 zákona o elektronických komunikacích určuje, že:„ Podnikatel uvedený v odstavci 1 může ukončit smluvní vztah nebo nezřídit účastníkovi přístup k veřejně dostupné službě elektronických komunikací v případech, kdy účastník úmyslně uvedl nesprávné osobní nebo identifikační údaje nebo soustavně opožděně platil nebo soustavně neplatil cenu za služby uvedené ve vyúčtování ceny, a to pouze po prokazatelném upozornění účastníka. Soustavným opožděným placením se pro účely tohoto ustanovení rozumí zaplacení nejméně 2 po sobě jdoucích vyúčtování ceny po lhůtě splatnosti. Soustavným neplacením se pro účely tohoto ustanovení rozumí existence nejméně 3 nezaplacených vyúčtování ceny.“ Ústavní soud v odkazovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 3512/11 ze dne 11. 11. 2013 judikoval, že:„ 28. Ve spotřebitelském právu je dodavatel ve fakticky výhodnějším postavení, neboť má odbornou převahu nad spotřebiteli, kterým své služby poskytuje. A proto kromě omezení vyplývajících z výše uvedeného principu rovností prostředků lze od dodavatele také očekávat (případně i vyžadovat), že se ve vztahu ke spotřebiteli bude chovat v obecné poloze poctivě. Nepostupuje-li tímto způsobem, zpronevěří se důvěře druhého účastníka smluvního vztahu v poctivost svého jednání, a takovému nepoctivému jednání nelze poskytnout právní ochranu (srov. § 265 obchodního zákoníku nebo § 6 nového občanského zákoníku)

29. V praxi se zásada poctivosti projevuje mimo jiné tím, že text spotřebitelské smlouvy, obzvláště jedná-li se o smlouvu formulářovou, má být pro průměrného spotřebitele dostatečně čitelný, přehledný a logicky uspořádaný. Například smluvní ujednání musí mít dostatečnou velikost písma, nesmějí být ve výrazně menší velikosti než okolní text, nesmějí být umístěna v oddílech, které vzbuzují dojem nepodstatného charakteru. Uvedená zásada poctivosti dopadá i na aplikaci všeobecných obchodních podmínek. Jak bylo uvedeno v bodě 9, i ve spotřebitelských smlouvách je možno všeobecné obchodní podmínky uplatnit, nicméně taková aplikace má nejen uvedená formální omezení, nýbrž i omezení obsahová.

30. Je třeba zdůraznit, že obchodní podmínky ve spotřebitelských smlouvách na rozdíl třeba od obchodních smluv mají sloužit především k tomu, aby nebylo nezbytné do každé smlouvy přepisovat ujednání technického a vysvětlujícího charakteru. Naopak nesmějí sloužit k tomu, aby do nich v často nepřehledné, složitě formulované a malým písmem psané formě skryl dodavatel ujednání, která jsou pro spotřebitele nevýhodná a o kterých předpokládá, že pozornosti spotřebitele nejspíše uniknou (například rozhodčí doložka nebo ujednání o smluvní pokutě). Pokud tak i přesto dodavatel učiní, nepočíná si v právním vztahu poctivě a takovému jednání nelze přiznat právní ochranu.“ V judikatuře Nejvyššího soudu České republiky, která se vyvinula v návaznosti na shora citovaný nález Ústavního soudu, bylo pak uvedené pravidlo podrobně vyloženo a rozvedeno do praktického detailu, a to v rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 ICdo 45/2017 ze dne 28. 3. 2018, kdy Nejvyšší soud judikoval následující: Názor prosazovaný dovolatelkou, že smluvní pokuta sjednaná v úvěrových podmínkách, které jsou součástí smlouvy o úvěru, je – bez dalšího – ujednáním neplatným ve smyslu § 55 odst. 2 a § 56 odst. 1 obč. zák., není správný. Dohoda dodavatele se spotřebitelem o smluvní pokutě podléhá primárně testu proporcionality (přiměřenosti) vyjádřenému v § 56 odst. 1 obč. zák. Ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele, jsou zakázaná, přičemž smluvní pokuta není výslovně uvedena mezi zakázanými ujednáními v demonstrativním výčtu § 56 odst. 3 obč. zák. … Do rozporu s požadavkem přiměřenosti se podnikatel dostává, nejedná-li poctivě. Nemůže-li rozumně očekávat, že by spotřebitel s ujednáním smluvní pokuty souhlasil, pokud by měl všechny informace (a ty byly poskytnuty jasně a srozumitelně), je dán rozpor s požadavkem přiměřenosti; … V rámci této části posouzení je třeba přihlédnout k tomu, zda a jak měl spotřebitel možnost seznámit se s obsahem ujednání o smluvní pokutě, a to z hlediska čitelnosti, rozsahu, míry srozumitelnosti a přehlednosti. Z pouhého umístění v textu obchodních (úvěrových) podmínek však závěr o nepřiměřenosti vyplývat nemůže. Měl-li spotřebitel možnost seznámit se s ujednáním předem, nemusí jít se zřetelem ke konkrétním okolnostem o ujednání po obsahové stránce nepřiměřené (zakládající významnou nerovnováhu), a pokud ujednání pravidelně bývá v obchodních (úvěrových) podmínkách, nemusí být překvapivé.“ Právní názor, na němž je Rozhodnutí o rozkladu založeno, absurdním způsobem redukuje význam pravidla zakotveného v § 1753 občanského zákoníku a vyloženého (ve vztahu k předchozí právní úpravě) citovaným nálezem Ústavního soudu, když jej vykládá tak, že je-li jakákoliv – byť sebetechničtější – část ujednání majícího charakter blízký smluvní pokutě upravena v obchodních podmínkách, je třeba na dané ujednání mechanicky aplikovat právní úpravu § 1753 a vyhodnotit jej jako neúčinné z důvodu překvapivosti. Takto reduktivní výklad je v rozporu s textem zákona i s judikaturou Nejvyššího soudu České republiky (viz výše – rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 ICdo 45/2017 ze dne 28. 3. 2018) a odporuje i samotnému nálezu Ústavního soudu, o který se Rozhodnutí o rozkladu opírá. Shodné hodnocení reduktivních výkladů odkazovaného nálezu Ústavního soudu zaujala i odborná literatura, která jednoznačně odmítá paušalizující závěry o absolutním zákazu umístění smluvních pokut v obchodních podmínkách spotřebitelských smluv (viz např. Janošek, M. Absolutní zákaz smluvních pokut v obchodních podmínkách spotřebitelských smluv. Opravdu? epravo.cz, 2018 Dostupný na https://www.epravo.cz/top/clanky/absolutni-zakaz-smluvnichpokut-v-obchodnich-odminkach-spotrebitelskych-smluv-opravdu-107061.html). Ústavní soud se v předmětném nálezu jasně vymezil proti překvapivým ujednáním, která jsou v některých smluvních vztazích skrývána v drobně psaném textu v mnohastránkových obchodních podmínkách s myšlenkou toho, že spotřebitel se o takovém ujednání ani nedozví do okamžiku, kdy již je smlouva uzavřena. V takových případech spotřebitel při uzavírání smlouvy neví, že předmětný institut bude součástí jeho smluvního vztahu, a tudíž je podnikatelem v podstatě uváděn v omyl ohledně obsahu závazků, ke kterým podpisem smlouvy přistupuje. Tak je tomu například, uzavře-li spotřebitel s podnikatelem smlouvu o úvěru a v samotné smlouvě mu je zamlčeno, že by mohl být povinen platit také smluvní pokutu, kdy daný institut je skryt v obchodních podmínkách, které jsou spotřebiteli neznámy. Taková ustanovení označuje Ústavní soud právem za překvapivá a chování podnikatele v podobných případech obecně jako nepoctivé, jemuž nenáleží právní ochrana. Pro úplnost doplňujeme, že Ústavní soud v projednávané věci vycházel ze skutkového stavu, kdy se spotřebitel s obchodními podmínkami nemohl seznámit před podpisem smlouvy a kdy byl navíc odkaz na obchodní podmínky (tzv. včleňovací doložka) napsán drobným písmem. Taková situace však v projednávané věci nenastala. Sporné ustanovení bylo obsaženo ve Smlouvě samotné v rozsahu všech klíčových aspektů umožňujících žalovanému jako spotřebiteli kvalifikovaně posoudit smluvní vztah, do něhož podpisem Smlouvy vstupuje. Žalovaný byl již z textu samotné Smlouvy seznámen se skutečností, že zanikne-li z důvodů majících původ na jeho straně Smlouva předčasně, bude povinen uhradit částku stanovenou dle vzorce uvedeného ve smlouvě. Způsob výpočtu sporné úhrady uvedený ve Smlouvě je textově přímo převzat ze zákona (§ 63 odst. 1 písm. p) zákona o elektronických komunikacích v rozhodném znění) a v jiné věci byl soudem shledán jako dostatečně určitý (viz níže v části 4. tohoto podání). Nejedná se tedy o situaci, kdy by sporný právní institut byl před žalovaným jakkoliv skrýván, nebo kdy by žalovaný bylo ohledně tohoto institutu uváděn v omyl či jinak nepoctivě manipulován. Smlouva samotná je extrémně stručná a jednoduchá a sporné ustanovení stejně jako včleňovací doložka jsou v ní uvedeny stejnou velikostí i vyvedením písma jako ostatní smluvní ujednání. Lze dokonce říci, že obě tato ujednání tvoří procentuálně podstatnou část textu Smlouvy, která je jinak velice krátká. Obchodním podmínkám jsou pak zcela v souladu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3512/11 ponechána pouze ujednání technického a vysvětlujícího charakteru, která jsou v oboru elektronických komunikací obvyklá a očekávaná. I přesto byly navíc v nynější věci všeobecné obchodní podmínky žalovaným podepsány stejně jako text samotné Smlouvy, čímž je dána zásadní odlišnost tohoto případu od věci posuzované Ústavním soudem v odkazovaném nálezu. Nelze tedy tvrdit, že by s obchodními podmínkami žalovaný nebyl obeznámen. Ze shora uvedených důvodů není možné přistoupit na argumentaci uvedenou v Rozhodnutí o rozkladu, že sjednané ustanovení o úhradě za předčasné ukončení smlouvy bylo pro žalovaného překvapivým ujednáním sjednaným v rozporu se zásadou poctivosti. Ačkoliv má žalobce za to, že údajná překvapivá povaha sporného ujednání je vyloučena již předchozími argumenty, z procesní opatrnosti uvádí i následující doplňující výklad týkající se situace, když by odkazované ujednání Smlouvy samotné nebylo samo o sobě vyhodnoceno jako dostatečné. Jestliže zkoumané ustanovení Smlouvy neobsahuje výslovné určení toho, co se rozumí„ ukončením Smlouvy z důvodů na straně zákazníka“, kdy tento pojem je blíže vyložen v přiložených všeobecných obchodních podmínkách, nelze z této skutečnosti dovozovat, že by předmětné ustanovení bylo překvapivé, či nepoctivé. Tím spíše, že„ ukončení Smlouvy z důvodu na straně zákazníka“ je v daném případě upraveno jako důsledek soustavného opožděného placení nebo soustavného neplacení ceny, což přímo odpovídá textu § 65 odst. 3 zákona o elektronických komunikacích. Neplacení ceny navíc představuje fundamentální a vážné porušení hlavní pojmové povinnosti žalovaného jako zákazníka ze smluvního vztahu o poskytování služby. Lze tak uzavřít, že možnost ukončení smlouvy pro uvedené kvalifikované nehrazení ceny nemůže být pro zákazníka nesoucího legitimně očekávané vlastnosti dle § 4 odst. 1 občanského zákoníku jakkoliv překvapivá, a to ani pokud je upravena v obchodních podmínkách, ba dokonce – s ohledem na zakotvení této možnosti přímo v zákoně – ani kdyby nikde v dokumentech žalobce uvedena nebyla. Opačný výklad ze strany Úřadu je jednoznačně projevem přepjatého právního formalismu a tím pádem i odepřením spravedlnosti žalobci. Zákon sám v § 1753 občanského zákoníku neoznačuje žádný právní institut obchodních podmínek za a priori překvapivý. Vždy je tedy třeba posuzovat, zda druhá smluvní strana mohla předmětné ujednání za daných podmínek očekávat. Jednoduché pravidlo, které by umožnilo konstatovat překvapivost ujednání bez dalšího jen na základě toho, že je z části obsaženo v obchodních podmínkách, zákon neobsahuje a soudní praxe jej sama o sobě nemůže zakotvit, neboť by tím zasahovala do sféry moci zákonodárné. Tento výklad ve shora citovaném rozsudku potvrdil i Nejvyšší soud ČR, kdy výslovně uvedl, že z pouhého umístění v textu obchodních podmínek závěr o nepřiměřenosti posuzovaného ustanovení vyplývat nemůže, a pokud ujednání pravidelně bývá v obchodních podmínkách, nemusí být překvapivé. Překvapivost daného ujednání Smlouvy tak musí být hodnocena v souladu s § 4 odst. 2 občanského zákoníku v návaznosti na to, zda by si vědomost o podmínkách uplatnění daného institutu mohla důvodně osvojit osoba případu znalá při zvážení okolností, které jí musely být v jejím postavení zřejmé. Takto lze zejména očekávat, že vědomost o možnosti ukončení smlouvy pro neplnění hlavní povinnosti zákazníka musela být osobě mající rozum průměrného člověka i schopnost užívat jej s běžnou péčí a opatrností (§ 4 odst. 1 občanského zákoníku) dostupná při zvážení všech okolností případu, kdy zejména (i) daná možnost přímo vyplývá ze zákona (§ 65 odst. 3 ZEK), (ii) daná možnost byla sjednána ve všeobecných obchodních podmínkách, které žalovaný podepsal stejně jako Smlouvu (iii) daná možnost je na trhu zcela obvyklá a odpovídá hlavním pojmovým znakům sjednaného závazku ze Smlouvy – žalovaný jako zákazník skutečně nemohl legitimně očekávat, že uzavřená Smlouva s ním bude trvat i přesto, že soustavně neplatí sjednanou cenu. Z Rozhodnutí o rozkladu plyne snaha předsedkyně Rady Českého telekomunikačního úřadu poskytovat maximální možnou míru ochrany zákazníkovi jakožto slabší straně smluvního vztahu. Ochrana slabší smluvní strany ale při aplikaci práva nemůže být bezbřehá. Z respektu k ústavnímu pořádku plyne nutný závěr, že soudní moc (i moc výkonná, je-li jí zákonem svěřeno rozhodování soukromoprávních sporů, jako je tomu v posuzovaném případě) musí respektovat ochranný model vytvořený mocí zákonodárnou a její úloha v procesu ochrany slabší smluvní strany se musí odehrávat v tomto režimu. Zákonodárce občanskoprávní ochranný model založil na svobodném a odpovědném jednotlivci, kterého je potřeba chránit v hraničních situacích, které atakují potřebu, nikoliv poptávku skutečné ochrany, v případech, kdy by její odepření mohlo vést k neúnosnému napětí mezi formální a materiální smluvní svobodou. Možnosti rozšiřování ochrany následkem široce zastoupených úvah o rozsáhlé kontrole smluv pod heslem ochrany slabší smluvní strany a sílících sociálních vlivů ve smluvním právu jsou velmi omezeny (viz Janoušek, M. Ochrana slabší smluvní strany v občanském zákoníku. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2018, str. 151). Jakkoliv je tedy v mnoha ohledech společensky prospěšné při výkladu smluv chránit slabší smluvní stranu, například spotřebitele, veškerý takový výklad musí respektovat relevantní právní úpravu, což se v případě Rozhodnutí o rozkladu nestalo. Úhrada za předčasné ukončení smlouvy ve smyslu § 63 odst. 1 písm. p) zákona o elektronických komunikacích v rozhodném znění je speciálním druhem nároku, nejen formálně ale i materiálně odlišným od smluvní pokuty. O tomto závěru svědčí i systematika ust. § 63 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích, kdy pod písm. j) jsou uvedeny„ smluvní pokuty nebo jiná sankční ustanovení za nedodržení nebo porušení smluvních povinností ze strany podnikatele poskytujícího službu nebo zajišťujícího přístup k síti nebo ze strany účastníka“, zatímco pod písm. p) je samostatně uvedena„ úhrada při předčasném ukončení smlouvy před uplynutím doby trvání, která nesmí být v případě smlouvy uzavřené se spotřebitelem vyšší než jedna pětina součtu měsíčních paušálů zbývajících do konce sjednané doby trvání smlouvy…“. Ze systematického výkladu zákona a samostatné úpravy obou institutů je zcela zřejmé, že zákonodárce považuje paušální odškodné ve smyslu § 63 odst. 1 písm. p) zákona o elektronických komunikacích za typ nároku zcela odlišný od smluvní pokuty nebo jiných sankčních ustanovení, které jsou samostatně uvedeny v ust. § 63 odst. 1 písm. j) zákona o elektronických komunikacích, když zákon sám váže nárok na paušální odškodné pouze na nedodržení sjednané doby trvání smlouvy. Argumentace předsedkyně Rady Českého telekomunikačního úřadu judikatorními závěry vztahujícími se ke smluvní pokutě tak není přiléhavá. Paušální odškodné ve smyslu § 63 odst. 1 písm. p) zákona o elektronických komunikacích se svou povahou spíše než smluvní pokutě blíží odstupnému ve smyslu § 1992 občanského zákoníku. Povaha daného ustanovení není primárně sankční, která by vyžadovala zpřísněný dohled, ale spíše kompenzační. Nejvyšší soud České republiky k tomuto v rozsudku č.j. 33 Cdo 3608/2018-114 ze dne 29.5.2019 judikoval, že:„ Úhrada za předčasné ukončení smlouvy není smluvní pokutou (…). Úhrada v případě ukončení smlouvy před uplynutím doby trvání, na kterou byla uzavřena, jejíž výše nesmí být vyšší než jedna pětina součtu měsíčních paušálů zbývajících do konce sjednané doby trvání smlouvy, nebo jedna pětina součtu minimálního sjednaného měsíčního plnění zbývajících do konce sjednané doby smlouvy, je finančním vypořádáním, tj. odstupným za to, že oproti očekávání podnikatele kalkulujícího budoucí zisk z poskytovaných služeb smluvní vztah zanikl předčasně.“ Ze shora uvedeného důvodu nelze na sjednanou úhradu za předčasné ukončení smlouvy bez dalšího nahlížet jako na smluvní pokutu tak, jak činí předsedkyně Rady Českého telekomunikačního úřadu v napadeném Rozhodnutí o rozkladu. Analogie legis, která je takto v Rozhodnutí o rozkladu aplikována, je v právním řádu mimořádným postupem, jenž nabourává právní jistotu adresátů práva a jejich legitimní očekávání, a který lze proto aplikovat pouze k nápravě mezer v zákoně. (viz například rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 9 As 69/2016 - 31). Taková mezera v zákoně v projednávané věci není dána. I kdybychom však na spornou úhradu nahlíželi jako na smluvní pokutu, z právní opatrnosti upozorňujeme na rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 24 Co 120/2018-65, v němž odvolací soud posuzoval platnost smluvní pokuty sjednané pro případ předčasného skončení smlouvy, zaviněného žalovanou (spotřebitelem) z důvodu nezaplacení kupní ceny za dodanou elektřinu:„ Podle § 2005 odst. 2 a § 2048 o. z. lze sjednat smluvní pokutu, právo na jejíž zaplacení nebude dotčeno tím, že jedna strana od smlouvy odstoupí v případě, kdy druhá strana vytvoří podmínky pro toto odstoupení porušením smluvené povinnosti zajištěné smluvní pokutou.“ Právo na předmětnou úhradu tedy není dotčeno tím, že Smlouva byla ukončena právním jednáním žalobce, jestliže podmínky pro toto jednání spočívající v neplacení ceny vytvořil žalovaný. To navíc plně odpovídá úpravě úhrad za předčasné ukončení smlouvy v § 63, odst. 1, písm. p) zákona o elektronických komunikacích v rozhodném znění, který taktéž nezkoumá, kdo inicioval jednání vedoucí k zániku smlouvy. Co do určitosti zkoumaného ujednání o úhradě za předčasné ukončení smlouvy, žalobce v plném rozsahu odkazuje na pravomocný rozsudek Okresního soudu v Karviné č. j. 27 C 242/2021-64, který ve skutkově totožné věci téhož žalobce, byť odlišného žalovaného, na základě téže formulace smlouvy nahradil prvostupňové rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu i rozkladové rozhodnutí předsedkyně Rady Českého telekomunikačního úřadu tak, že nároku žalobce v plném rozsahu vyhověl. Soud zde přitom nade vši pochybnost jasně vyslovil, že:„ Soud má za to, že formulace bodu f) smlouvy„ zákazník se zavazuje v případě ukončení této smlouvy z důvodů na straně zákazníka před uplynutím sjednané minimální doby trvání zaplatit poskytovateli v souladu s Podmínkami úhradu ve výši 20 % součtu měsíčních paušálů zbývajících do konce sjednané minimální doby trvání smlouvy“ je dostatečně určitá a nezpůsobuje interpretační problémy. Jak již soud uvedl výše, toto ujednání se formulačně neodlišuje od ujednání jiných společností poskytujících služby, ať již v oblasti telekomunikací či energetiky. … Soud má za to, že pokud je ve smlouvě použit výraz„ měsíčních paušálů zbývajících do konce sjednané minimální doby trvání smlouvy“, není použitý pojem„ zbývajících“ interpretačně nejasný. Jazykově je sloveso„ zbývat“ (a logicky tedy i od něj odvozené adjektivum„ zbývající“) interpretováno jako„ zůstat jako poslední část nějakého celku, množství“. Jazykově je tedy možné vyložit celou formulaci bodu f) tak, že jde o paušály za období, které zůstane po předčasném ukončení smlouvy do konce jejího původního trvání. Soud má za to, že z použitého slovního spojení tedy vyplývá jasné časové vyjádření upravit majetkovou sankci pro futuro, a že jej nelze jazykově vykládat jinak, než že jde o budoucí paušály pokrývající období po předčasném ukončení smlouvy do doby jejího původního minimálního trvání, tedy paušály, které by účastník byl povinen v budoucnu do konce původního smluvního vztahu uhradit. Soud má za to, že jiný výklad by ani neodpovídal jazykovému vyjádření. Z uvedeného slovního vyjádření nelze nijak dovodit jinou variantu, např. že by se měly do majetkové sankce a jejího výpočtu zahrnovat i paušály za jiné období, třeba dříve splatné měsíční paušály, které odpůrce ještě neuhradil, jak dovozuje ČTÚ jako jednu z výkladových možností, takový výklad nemá oporu v použitém slovním vyjádření. … Soud proto nemá v tomto případu pochybnosti, za jaké období má být majetková sankce po účastníkovi požadována, a že z jazykového i logického výkladů nepochybně vyplývá, že mělo jít jen o budoucí paušály, které by účastník zaplatil po 1. 12. 2017 do 27. 6. 2018 pokud smlouva i poté řádně trvala. S tímto jediným možným jazykovým a logickým výkladem ujednání koresponduje i výklad a způsob výpočtu majetkové sankce použitý žalobkyní v tomto případě. Soud proto dospěl k závěru, že použité slovní vyjádření v bodu f) smlouvy nepřináší více interpretačních možnosti než jednu jedinou uvedenou soudem, a že proto nelze považovat ujednání za neurčité a neplatné.“ Z procesní opatrnosti žalobce uvádí i to, že z konstantní rozhodovací praxe soudů České republiky (viz například I. ÚS 222/2000, NS 23 Cdo 1570/2012, NS 23 Cdo 1122/2010 nebo NS 29 Odo 108/2003) nade vši pochybnost plyne, že právní jednání nemůže být vyhodnoceno jako neurčité, lze-li jeho obsah dovodit výkladem. Nalézt a aplikovat příslušný výklad je přitom povinností orgánu aplikujícího právo (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20.6.2007, sp. zn. 32 Odo 1433/2006) – obvykle soudu, nicméně v účastnických sporech ve smyslu § 129 ZEK Úřadu. Dle citované judikatury musí být výklad založen v prvé řadě vždy na zákonných výkladových pravidlech, byť v některých případech je možné čerpat výklad i z jiných pramenů. Zákonnými výkladovými pravidly lze v tomto kontextu rozumět § 574 občanského zákoníku totiž prioritu výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba tyto výklady, přičemž neplatnost smlouvy má proto být výjimkou, nikoli zásadou, a dále § 1812 odst. 1 občanského zákoníku, který stanoví, že lze-li obsah smlouvy vyložit různým způsobem, použije se výklad pro spotřebitele nejpříznivější. Sporný nárok na úhradu částky 896 Kč z titulu úhrady za předčasné ukončení smlouvy byl ve Smlouvě mezi žalobcem a žalovaným sjednán řádně, platně a účinně. Předmětné ujednání nelze považovat za překvapivé ani nepřiměřené, neboť bylo ve všech podstatných ohledech sjednáno v samotné Smlouvě, a nikoliv pouze ve všeobecných obchodních podmínkách. Vymezení výrazu„ ukončení Smlouvy z důvodu na straně zákazníka“ ve všeobecných obchodních podmínkách nemůže zakládat překvapivost daného ujednání, neboť představuje jen ujednání technického a vysvětlujícího charakteru. Žalovaný měl také možnost se s všeobecnými obchodními podmínkami seznámit stejně jako s textem Smlouvy samotné a stejně jako Smlouvu je i podepsal. V žádném z relevantních dokumentů, tedy ani ve Smlouvě ani ve všeobecných obchodních podmínkách nejsou rozhodná ustanovení uvedena malým či jinak odlišně vyvedeným písmem ani jinak skryta. Vymezení výrazu„ ukončení Smlouvy z důvodu na straně zákazníka“ je navíc navázáno na zákonné ustanovení o možnosti ukončení Smlouvy dle § 65 odst. 3 zákona o elektronických komunikacích. Ukončení smlouvy z tohoto důvodu je navíc notorietou, kterou je možné v obdobných smluvních vztazích předvídat, neboť přímo souvisí s jejich základním pojmovým znakem, tedy s povinností platit cenu. Žalovaný nemohl být legitimně překvapen tím, že když soustavně neplatil sjednanou cenu, žalobce s ním uzavřenou Smlouvu ukončil. Produktivním a přiléhavým není ani zpochybňování skutečnosti, že takové ukončení Smlouvy bylo zapříčiněno důvody na straně žalovaného, jmenovitě soustavným neplacením ceny. Předsedkyně Rady Českého telekomunikačního úřadu v Rozhodnutí o rozkladu a i Úřad samotný v prvostupňovém rozhodnutí pochybili, jestliže zákon a dostupnou judikaturu Ústavního soudu vyložili mechanicky a formalisticky tak, že žádná část nároku na úhradu za předčasné ukončení smlouvy – ani technické definice souvisejících pojmů - nesmí být uvedena v obchodních podmínkách, respektive že taková dependence automaticky znamená překvapivost a nepoctivost či nepřiměřenost takového ujednání. V tomto ohledu zmíněné orgány nerespektovaly text zákona, aktuální rozhodovací praxi Nejvyššího soudu České republiky a konečně ani skutečný obsah nálezu Ústavního soudu, o který se ve svých rozhodnutích opírají. Ze všech shora těchto důvodů je Rozhodnutí o rozkladu založeno na nesprávném právním posouzení věci, neboť právní normy, které na věc dopadají, byly nesprávně vyloženy, což vedlo k nesprávnému výroku ve věci samé. Požadavek ochrany smluvní svobody a autonomie vůle kontrahujících smluvních stran vyžaduje, aby soud práva a povinnosti stran sporu upravil jinak. V důsledku nesprávného Rozhodnutí o rozkladu byl žalobce dotčen ve svém právu na řádně sjednané smluvní plnění v uvedené částce a bylo mu odepřeno právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u jiného orgánu.

2. Účastník [celé jméno žalovaného] (dále jen účastník) se k věci nijak nevyjádřil.

3. Český telekomunikační úřad k věci uvedl, že v podané žalobě žalobce argumentuje, že: - ujednání o úhradě za předčasné ukončení smlouvy bylo ve všech podstatných ohledech sjednáno v samotné Smlouvě o poskytování služeb elektronických komunikací uzavřené mezi žalobcem a žalovaným dne 9. 1. 2018 včetně případných dodatků (dále jen„ Smlouva“), a nikoliv pouze ve Všeobecných podmínkách poskytování služeb elektronických komunikací [právnická osoba] a.s. pro spotřebitele účinných od 1. 8. 2017 (dále jen„ VP“), - vymezení výrazu„ ukončení smlouvy z důvodu na straně zákazníka“ ve VP představuje jen ujednání technického a vysvětlujícího charakteru, - žalovaný VP podepsal, - výraz„ ukončení smlouvy z důvodu na straně zákazníka“ je navázán na ustanovení § 65 odst. 3 zákona o elektronických komunikacích, - ukončení smlouvy z důvodu neplacení sjednané ceny je notorietou, kterou lze předvídat. Sporné ujednání uvedené v bodě f) Smlouvy zní: Zákazník prohlašuje, že se zavazuje v případě ukončení této Smlouvy z důvodů na straně Zákazníka před uplynutím sjednané minimální doby trvání zaplatit poskytovateli v souladu s Podmínkami úhradu ve výši 20 % součtu měsíčních paušálů zbývajících do konce sjednané minimální doby trvání Smlouvy. VP obsahuje článek 6.9 VP, který zní: V případě, že byla sjednána minimální doba užívání služeb a zákazník poruší své povinnosti vyplývající ze Smlouvy, např. pokud nezaplatí řádně a včas dvě po sobě jdoucí vyúčtování nebo bude-li v prodlení s úhradou nejméně 3 nezaplacených vyúčtování, je zákazník povinen zaplatit poskytovateli smluvní pokutu ve výši 20% součtu měsíčních paušálů zbývajících do konce sjednané minimální doby užívání služeb od začátku suspendace, tj. od začátku přerušení či omezení poskytování služeb. Pokud Smlouva skončí před uplynutím sjednané minimální doby užívání služeb z jiných důvodů než z důvodu porušení povinností zákazníka vyplývajících mu ze Smlouvy, zejména pokud zákazník Smlouvu vypoví či zruší odběr služby, je zákazník povinen poskytovateli zaplatit úhradu ve výši 20% součtu měsíčních paušálů zbývajících do konce sjednané minimální doby užívání služeb od začátku suspendace, tj. od začátku přerušení či omezení poskytování služeb. Sporná částka (ve výši 1 137 Kč) byla odpůrci vyúčtována fakturou [číslo] ze dne 28. 3. 2018 (dále jen„ Faktura“). Ve Faktuře je vyúčtovaná položka označena jako položky„ Úhrada za předčasné ukončení smlouvy období 1. 3. 2018 – 16. 1. 2019“. Faktura neobsahuje odkaz na ustanovení Smlouvy či VP, podle kterého byla uvedená položka vyúčtována. Ve věci lze předně mít pochybnost, zda k předčasnému ukončení smluvního vztahu s žalovaným vůbec došlo. Žalobce v průběhu správního řízení doložil toliko dokument ze dne 5. 3. 2018 označený jako Výpověď smlouvy a předžalobní výzva k úhradě dluhu. Žalobce však vůbec nedoložil, že by se tento dokument dostal do dispoziční sféry žalovaného. Žalobce tudíž nedoložil, zda skutečně došlo k předčasnému ukončení smlouvy. V řízení před správním orgánem nebylo dokonce ani doloženo odeslání označeného dokumentu či odstoupení od smlouvy žalovanému. Již jen s ohledem na tuto situaci, kdy nebylo ani prokázáno, že k ukončení Smlouvy došlo, nebylo možné nároku na zaplacení úhrady za předčasné ukončení smlouvy vyhovět. Správní orgán má za to, že nárok, kterého se žalobce domáhal ve správním řízení a domáhá se nyní v řízení podle části páté o.s.ř., nevznikl. Kromě důvodu uvedeného pod bodem IV. tohoto vyjádření je třeba zkonstatovat, že úhrada za předčasné ukončení smlouvy nebyla sjednána v souladu se zákonem. Svůj právní názor zakládá na následujících bodech: i.) Primárním důvodem zamítnutí rozkladu žalobce byla roztříštěnost ujednání o paušálním odškodném mezi Smlouvu a VP. Ujednání písm. f) ve Smlouvě samo o sobě je totiž bez příslušných VP nepoužitelné. Správní orgán podrobně vysvětlil v odůvodnění svého napadeného rozhodnutí o rozkladu, proč považuje slovní spojení„ důvod na straně Zákazníka“ za neurčité s tím, že vodítko pro jeho interpretaci mohou představovat VP. Jednak není zcela jasné, zda důvodem ze strany zákazníka je myšleno chování zákazníka, kvůli kterému může poskytovatel ukončit zákazníkovi smlouvu, anebo právní jednání zákazníka, které vede k ukončení smlouvy. Případně je též možný závěr, že„ důvodem“ jsou myšleny obě kategorie současně. Pokud by se přistoupilo na úvahu žalobce ohledně výkladu nejasného ustanovení podle § 1812 odst. 1 občanského zákoníku, pak nejpříznivějším výkladem pro spotřebitele je přirozeně závěr, že důvodem na straně zákazníka jsou myšlena pouze právní jednání učiněná ze strany zákazníka, tj. výpověď či odstoupení, případně dohoda na návrh zákazníka o ukončení smlouvy. ii.) Ve VP je vedle toho možnost ukončit smlouvu (právním jednáním operátora) upravena na dalších různých na sebe nenavazujících místech. Jednak v čl. 1, podle nějž může poskytovatel vypovědět zákazníkovi smlouvu, uvedl-li zákazník při uzavření smlouvy nepravdivé údaje, dále bylo-li se zákazníkem zahájeno insolvenční řízení nebo byla vůči zákazníkovi nařízena exekuce. Podle čl. 4 je poskytovatel oprávněn vypovědět zákazníkovi smlouvu„ je-li podezření, že zákazník zneužívá služeb nebo neprovedl opatření potřebná k zabránění zneužití služeb jinou osobou a nesjedná nápravu ani na základě výzvy poskytovatele v jím stanovené lhůtě“. Další možná ukončení smlouvy obsahuje čl. 6 VOP, a to výpověď, pokud zákazník platí vyúčtování soustavně opožděně nebo soustavně neplatí cenu za služby. Vedle toho pak samozřejmě také právní předpisy upravují možnost ukončit smlouvu (např. zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník dohodou podle § 1981 či odstoupením od smlouvy podle § 2001 a násl.). Z VP není zřejmé, zda se všechny tyto způsoby ukončení smlouvy skutečně kvalifikují do kategorie„ důvodů“, pro které by bylo možno požadovat po zákazníkovi úhradu za předčasné ukončení smlouvy (např. v případě nařízení exekuce či zahájení insolvence by takový nárok byl minimálně diskutabilní). Ujednání obsažené v písm. f) smlouvy tak nenaplňuje požadavky občanského zákoníku týkající se určitosti ve smyslu ustanovení § 553 odst. 1 občanského zákoníku, a to v tom smyslu, že z ujednání nejsou zřejmé jednoznačné podmínky vzniku nároku. iii.) Předmětná úprava podmínek ukončení smlouvy ve VP nemá charakter pouze technického a vysvětlujícího obsahu. Ujednání, za jakých podmínek vzniká nárok operátora na peněžité plnění, se přímo dotýká majetkové sféry zákazníka. Odsunout jej do vedlejšího dokumentu a v něm jej navíc rozmístit na různá místa je anti-spotřebitelské jednání, kterému nemůže být přiznána právní ochrana. Právě v uvedené roztříštěnosti úpravy, tedy ve skutečnosti, že na různých místech (v čl. 1, 4.5 a 6.8 VP) lze najít způsoby ukončení smlouvy, které souvisejí s jednáním zákazníka (tedy by bylo možno je podřadit pod širší výklad pojmu„ důvody na straně zákazníka“), tkví vytýkaná překvapivost ujednání. Podle správního orgánu je aplikace nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3512/11 ze dne 11. 11. 2013 zcela namístě. Nárok proto nelze přiznat ani na základě ujednání ve Smlouvě pro roztříštěnost, tudíž překvapivost úpravy. K argumentaci žalobce pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Karviné č. j. 27 C 242/2021-64 správní orgán uvádí následující. Žalobce se mýlí, když tvrdí, že jde o skutkově obdobnou věc. Posuzováno bylo sice stejné, resp. obdobné, smluvní ujednání, ale skutkový stav se výrazně odlišoval. K ukončení smlouvy v žalobcem odkazované věci došlo dohodou smluvních stran, v níž zákazník potvrdil, že si je vědom paušálního odškodného (blíže viz bod 7 žalobcem odkazovaného rozsudku). V nyní žalované věci je stav jiný – pokud vůbec došlo k ukončení smluvního vztahu (viz bod IV. tohoto vyjádření), tak k němu došlo výpovědí Smlouvy ze strany žalobce. V nyní žalované věci žalovaný nikdy nepotvrdil, že si je vědom paušálního odškodného. Navíc odůvodnění neurčitosti ujednání tehdy bylo založeno na zcela jiné argumentaci, která v současné době není vůbec uplatňována. Správnímu orgánu je současně znám rozsudek Okresního soudu v Karviné č. j. 27 C 250/2022-65 a rozsudky jemu obdobné, ke kterým se dovoluje při plném respektu k plné jurisdikci soudu (ustanovení § 250e o. s. ř.) a faktu, že správní orgán není účastníkem řízení, vyjádřit. Odkazovaný rozsudek podle názoru správního orgánu přehlíží mnohé aspekty, které byly zmíněny v tehdy žalovaném rozhodnutí i v tehdejším vyjádření k žalobě. Soud se nevypořádal s veškerou argumentací správního orgánu, jakkoliv je to z logiky věci přinejmenším vhodné. V této souvislosti správní orgán poukazuje na chystanou novelu o. s. ř. (sněmovní tisk 48/0, 9. volební období, Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR). V této novele se zamýšlenou účinností od 1. 7. 2023 budou v řízeních o žalobách podle části V. o. s. ř. mj. posílena oprávnění správních orgánů.1 I za současné právní úpravy je ale přinejmenším vhodné, aby se soud vypořádal s argumentací správního orgánu. Správní orgán tuto povinnost soudu dovozuje předně z povahy řízení podle části páté o. s. ř., kdy je znovu rozhodováno o věci, o které v minulosti rozhodl správní orgán. Navíc umožnil-li zákonodárce v ustanovení § 250c odst. 2 o. s. ř. správnímu orgánu se k věci vyjádřit, dal tím najevo, že přikládá stanovisku správního orgánu určitou důležitost a soud by se měl s tímto vyjádřením vypořádat (min. uvést, proč sdílí/nesdílí názor správního orgánu). Jinak by vyjádření správního orgánu v řízení o žalobách podle části V. o. s. ř. zcela postrádalo význam a smysl (viz teleologický výklad právní normy). Správní orgán má s ohledem na výše uvedené odkazovaný rozsudek na projednávanou věc za neaplikovatelný. 1 Správní orgán bude moci uplatňovat svá práva v řízení, správní orgán bude vyrozumíván o termínech jednání soudu, může se těchto jednání účastnit a během řízení vyjadřovat svá stanoviska, soud má povinnost zaslat rozsudek správnímu orgánu a zejména má soud povinnost vypořádat se s argumentací správního orgánu. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR č. j. 23 Cdo 1192/2019-121 nepovažuje správní orgán pro projednávanou věc za přiléhavý. Správní orgán nikdy netvrdil a ani nyní netvrdí, že není možné sjednat smluvní pokutu vázanou vedle porušení povinnosti také na další právní skutečnost (odstoupení od smlouvy věřitelem pro porušení povinnosti dlužníkem). Žalobce se snaží soudu toliko podsunout to, že správní orgán tvrdí, že není možné sjednat smluvní pokutu či quasisankční ujednání navázané na jinou právní skutečnost. Při akceptaci shora v tomto bodě nastíněného je pak relativně nadbytečné se vyjadřovat k výkladu některých pojmů užitých ve Smlouvě. Samostatnou otázkou pak je, zda podpis znění VP učiní všechna ustanovení VP bez dalšího součástí Smlouvy samotné. Jakkoliv Okresní soud v Karviné razil ve věci sp. zn. 27 C 250/2022 názor, že ano, správní orgán si dovoluje s tímto názorem polemizovat. Odkazuje přitom na str. 10 žalovaného rozhodnutí předsedkyně Rady Českého telekomunikačního úřadu. Nauka (SELUCKÁ, M., VEVERKOVÁ, S. Obchodní podmínky ve vztazích B2C. Praha: Leges, 2018. Teoretik. ISBN 978-80-7502 -293-6) dovozuje následující:„ Výslovné přijetí obchodních podmínek jako celku (např. podpisem na jejich poslední straně) či přijetí jen jejich konkrétní strany podpisem zvlášť na této straně je možná formalisticky vzato výslovným přijetím jejich konkrétního překvapivého ustanovení, neboť je zahrnuto v podepsaném celku, nicméně neplní účel výslovného přijetí ve smyslu ustanovení § 1753 OZ, protože předkládající strana neidentifikovala konkrétní ustanovení, které může být překvapivé a nepředložila ho straně přijímající ke zvláštnímu přijetí“. S tímto názorem se lze jen ztotožnit, neboť VP žalobce představují 5stránkový text, kdy mnohé články VP obsahují více než 10 bodů hutného textu, kterýžto je silně vzájemně provázán, a to nejen mezi jednotlivými ustanoveními VP navzájem ale i s ustanoveními konkrétní smlouvy o poskytování služeb elektronických komunikací. Průměrný spotřebitel (osoba průměrného rozumu) nemá sebemenší šanci pochopit, že všechna ustanovení (včetně ustanovení sankčních, a tedy nevýhodných) se stávají součástí smlouvy o poskytování služeb elektronických komunikacích, natožpak aby pochopil vzájemnou provázanost konkrétních ustanovení smlouvy o poskytování služeb elektronických komunikací s ustanoveními VP v celém komplexu. Žalobce vychází z toho, že jemu je jasné, co zněním ustanovení VP zamýšlel, ale to nepostačuje pro oprávněnost nároku. Každý autor textu ví, co konkrétním textem chtěl říct, ale to ještě neznamená, že to skutečně řekl a že takto uvažuje druhá strana. K dalším argumentům žalobce správní orgán stručně uvádí: - Překvapivost ujednání není dána pouhým umístěním ujednání do Smlouvy a do VP, nýbrž umístěním do Smlouvy a do VP a v jejich rámci na několik (minimálně tří) různých spolu vzájemně nesouvisejících míst, kde snadno uniknou pozornosti průměrného spotřebitele; - Sporné ujednání bylo ve Smlouvě obsaženo, avšak klíčová část, tj. za jakých podmínek nárok vznikne, byla obsažena teprve ve VP. Lze též zkonstatovat, že jeho klíčová část sice byla ve Smlouvě vyjádřena, avšak vágně a neurčitě a pro její výklad je nutné hledat ve VP; - Pojem„ ukončení Smlouvy z důvodů na straně zákazníka“ navíc není ve VP přímo vyložen ve smyslu přesné definice, která by zákazníkovi zcela jasně vyložila, co pojem zahrnuje a co už ne tak, aby se zákazník nemusel o smyslu dohadovat. Argument, že VP výklad pojmu obsahují, je tedy třeba zvažovat s tím vědomím, že VP upravuje různé možnosti ukončení Smlouvy nekonzistentně a netransparentně; - Bod 30 nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3512/11 ze dne 11. 11. 2013 uvádí: Je třeba zdůraznit, že obchodní podmínky ve spotřebitelských smlouvách na rozdíl třeba od obchodních smluv mají sloužit především k tomu, aby nebylo nezbytné do každé smlouvy přepisovat ujednání technického a vysvětlujícího charakteru. Naopak nesmějí sloužit k tomu, aby do nich v často nepřehledné, složitě formulované a malým písmem psané formě skryl dodavatel ujednání, která jsou pro spotřebitele nevýhodná a o kterých předpokládá, že pozornosti spotřebitele nejspíše uniknou (například rozhodčí doložka nebo ujednání o smluvní pokutě). Pokud tak i přesto dodavatel učiní, nepočíná si v právním vztahu poctivě a takovému jednání nelze přiznat právní ochranu. Argumentace správního orgánu je zcela namístě, neboť judikát samotný výslovně poukazuje na nevýhodná ujednání v obecné rovině, přičemž smluvní pokuta je uvedena jako příklad, nikoliv jako jediný možný právní institut, na který lze nález aplikovat. - Skutečnost, že sjednání úhrady za předčasné ukončení smlouvy je pro spotřebitele nevýhodným ujednáním, není třeba nikterak podrobně obhajovat. Pokud by spotřebitel měl na výběr, zcela určitě by zvolil smluvní vztah bez povinnosti úhrady, avšak v případě adhezních smluv je taková možnost omezená. Bez dalšího lze tedy uvedené ujednání podřadit pod nevýhodné ujednání, na něž se nález sp. zn. I. ÚS 3512/11 vztahuje; - Notorieta, jakkoliv známá, nezakládá nárok. Žalobce navíc poukazuje na notoricky známou skutečnost, že nehradí-li někdo za služby, může mu být ukončena smlouva. Tuto skutečnost správní orgán nesporuje. To, že neplacení služeb je právním důvodem pro zaplacení úhrady za předčasné ukončení smlouvy, však vyplývá až z VP, nikoliv ze Smlouvy samotné. Obzvláště za situace, kdy je ve Smlouvě za prodlení s úhradou služeb sjednána smluvní pokuta (písm. d), bylo by nemorální za porušení jedné a té samé povinnosti účtovat smluvní pokutu i úhradu za předčasné ukončení smlouvy. Správní orgán trvá na závěru, že mezi žalobcem a žalovanou úhrada za předčasné ukončení smlouvy nebyla sjednána v souladu s právními předpisy (se zákonem). Žalobce v podané žalobě přehlíží mnohé závěry správního orgánu, ke kterým bylo poskytnuto účastníkům správního řízení obsáhlé odůvodnění. Žalobce správním orgánem podané odůvodnění dezinterpretuje a snaží se navodit dojem, že jeho nároky byly zamítnuty z jiných důvodů, než ve skutečnosti byly. Této snaze žalobce by neměl soud podlehnout. V dalších podrobnostech daného případu pak správní orgán odkazuje na veškerý spisový materiál vedený v této věci a na odůvodnění rozhodnutí správního orgánu I. a II. stupně. Správní orgán je toho názoru, že v dané věci bylo rozhodnuto po právu, a proto navrhuje, aby soud žalobu v plném rozsahu zamítl. Zaslaný spisový materiál po [příjmení] využití prosím vraťte na výše uvedenou adresu Českého telekomunikačního úřadu. Nad rámec tohoto vyjádření se dovoluje správní orgán vyjádřit obecně k žalobám podávaným [právnická osoba] a. s. stran položky„ úhrada za předčasné ukončení smlouvy“. Žaloby (jakkoliv textově shodné) nelze posuzovat paušálně, neboť znění VP žalobce se v průběhu času měnila, stejně tak se měnilo znění ustanovení konkrétní smlouvy. Správnímu orgánu jsou známy i případy, kdy je ujednání ve smlouvě v jiném písm.) smlouvy. Každá jedna věc vykazuje určité skutkové odlišnosti. Odlišnosti lze spatřovat zejména v následujících bodech: 1.) zda došlo k doložení skutečnosti, že se výpověď smlouvy dostala do dispoziční sféry žalovaných (a tudíž byla řádně vypovězena (předčasně ukončena) smlouva); 2.) zda byla uzavřena nějaká dvoustranná dohoda o úhradě za předčasné ukončení smlouvy, kterou by žalovaný podepsal, či žalobce pouze oznamoval existenci dluhu na položce„ úhrada za předčasné ukončení smlouvy“. Uvedené nicméně neznamená, že by nebyla dána určitá míra formulářového charakteru podávaných žalob. IČO: 70106975 9/9 Správní orgán je toho názoru, že v žalobách podávaných žalobcem stran položky„ úhrada za předčasné ukončení smlouvy“ je navíc žalobcem průběžně přehlíženo a dezinterpretováno odůvodnění žalovaných rozhodnutí. Na tuto skutečnost si dovoluje správní orgán soud upozornit.

4. Soud dne 25. 1. 2023 vyzval účastníky řízení, aby se ve lhůtě osmi dnů vyjádřili, zda souhlasí s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání podle § 115a o.s.ř. na základě listinných důkazů. Soud účastníky současně poučil, že nevyjádří-li se v této lhůtě, bude soud v souladu s ust. § 101 odst. 4 o.s.ř. předpokládat, že nemají proti takovému postupu soudu námitky. Žalobkyně s rozhodnutím bez jednání výslovně souhlasila. Účastník se ve lhůtě nijak nevyjádřil. Dle § 101 odst. 4 o.s.ř. se zde proto predikuje i souhlas účastníka, a soud proto ve věci rozhodl bez nařízení jednání.

5. Soud při zjišťování skutkového stavu vycházel z listinných důkazů, a to spisů ČTÚ sp. zn. ČTÚ-38 [číslo] a ČTÚ-13 [číslo], zejména rozhodnutí ČTÚ, odboru pro severomoravskou oblast, ze dne 9. 2. 2021, [číslo jednací] vyř. – KuB a rozhodnutí předsedkyně Rady ČTÚ ze dne 8. 9. 2022, [číslo jednací], smlouvy o poskytování služeb elektronických komunikací [číslo], faktury, dodejky, protokolu o předání připojení k sít Internet, výpovědi smlouvy a všeobecných podmínek žalobkyně.

6. Z výše uvedených listinných důkazů soud zjistil tento skutkový stav:

7. Ze smlouvy o poskytování služeb elektronických komunikací [číslo] ze dne 9. 1. 2018 soud zjistil, že žalobkyně jako poskytovatel a účastník jako zákazník tohoto dne uzavřeli smlouvu, jejímž předmětem byl závazek poskytovatele poskytovat zákazníkovi služby elektronických komunikací dle specifikace ve smlouvě (TANDEM RYCHLÝ) za paušální měsíční poplatek 540 Kč. Nedílnou součástí smlouvy jsou Všeobecné podmínky poskytovatele. Dle bodu f) se zákazník zavazuje v případě ukončení této smlouvy z důvodů na straně zákazníka před uplynutím sjednané minimální doby trvání zaplatit poskytovateli v souladu s Podmínkami úhradu ve výši 20 % součtu měsíčních paušálů zbývajících do konce sjednané minimální doby trvání smlouvy. Tímto se celá smlouva stává smlouvou uzavřenou na dobu neurčitou s minimální dobou trvání 12 měsíců. Ze Všeobecných podmínek poskytování služeb elektronických komunikací a dalších souvisejících služeb [právnická osoba] a.s. pro spotřebitele soud zjistil, že dle bodu 1.5. smlouvu uzavřenou na dobu určitou i neurčitou může zákazník i poskytovatel kdykoliv ukončit písemnou výpovědí s výpovědní dobou v délce 30 dnů, pokud zákon, tyto podmínky nebo smlouva nestanoví jinak. Výpovědní doba počíná běžet prvním dnem měsíce následujícího po doručení výpovědi. Výpověď nelze ze strany zákazníka učinit v období, kdy mu na jeho žádost poskytovatel dočasně přerušil poskytování služeb. Poskytovatel je oprávněn vypovědět Smlouvu s výpovědní lhůtou 15 dnů ode dne doručení výpovědi zákazníkovi nebo od smlouvy odstoupit, mj. pokud zákazník je v prodlení, nebo neplatí vyúčtování dle č.l. 6 těchto podmínek. Dle bodu 6.8. je poskytovatel oprávněn vypovědět smlouvu s výpovědní lhůtou 15 dnů ode dne doručení výpovědi zákazníkovi, nebo od smlouvy odstoupit, pokud zákazník platí soustavně opožděně nebo soustavně neplatí cenu za služby. Soustavně opožděným placením se rozumí zaplacení nejméně 2 po sobě jdoucích vyúčtování ceny po lhůtě splatnosti. Soustavným neplacením se rozumí existence nejméně 3 nezaplacených vyúčtování ceny. Dle bodu 6.9 v případě, že byla sjednána minimální doba užívání služeb a zákazník poruší své povinnosti vyplývající ze smlouvy, např. pokud nezaplatí řádně a včas po sobě jdoucí vyúčtování, nebo bude v prodlení s úhradou nejméně 3 nezaplacených vyúčtování, je zákazník povinen zaplatit poskytovateli úhradu ve výši 20 % součtu měsíčních paušálů zbývajících do konce sjednané minimální doby užívání služeb od začátku suspendace, tj. od začátku přerušení či omezení poskytování služeb. Pokud smlouva skončí před uplynutím sjednané minimální doby užívání služeb z jiných důvodů než z důvodu porušení povinnosti zákazníka vyplývajících mu ze smlouvy, zejména pokud zákazník smlouvu vypoví, či zruší odběr služby, je zákazník povinen poskytovateli zaplatit úhradu ve výši 20 % součtu měsíčních paušálů zbývajících do konce sjednané minimální doby užívání služeb od začátku suspendace, tj. od začátku přerušení či omezení poskytování služeb. Z výpovědi smlouvy ze dne 5. 3. 2018 soud zjistil, že z důvodu prodlení úhrad specifikovaných ve výpovědi žalobkyně vypovídá předmětnou smlouvu. Z dodejky soud zjistil, že výpověď byla účastníkovi doručena dne 12. 3. 2018. Z předávacího protokolu soud zjistil, že služba byla předána a zprovozněna dne 16. 1. 2018. Z faktury [číslo] ze dne 28. 3. 2018 soud zjistil, že žalobkyně vyúčtovala účastníkovi úhradu za předčasné ukončení smlouvy za období 1. 3. 2018 – 16. 1. 2019 v celkové výši 1 137 Kč, a stanovila splatnost faktury na 9. 4. 2018. Ze správního spisu ČTÚ-38 [číslo] soud zjistil, že žalobkyně zaplatila dne správní poplatek 200 Kč. Rozhodnutím ČTÚ, odboru pro severomoravskou oblast, ze dne 9. 2. 2021, [číslo jednací] vyř. - KuB má soud za prokázáno, že tímto rozhodnutím ČTÚ v I. výroku vyhověl části návrhu žalobkyně a uložil účastníkovi zaplatit žalobci dlužnou cenu za poskytnutou službu elektronických komunikací v celkové výši 1 459 Kč s příslušenstvím. V II. výroku nevyhověl návrhu žalobkyně na zaplacení částky ve výši 1 137 Kč s příslušenstvím a ve III. výroku přiznal žalobkyni náklady řízení ve výši 31,26 Kč. Své rozhodnutí ohledně nepřiznání částky 1 137 Kč odůvodnil tím, že správní orgán se zabýval nárokem navrhovatele na úhradu položky„ Úhrada za předčasné ukončení smlouvy“ ve výši 1 137,00 Kč a příslušenství, naúčtované ve vyúčtování [číslo] za zúčtovací období od 1. 3. 2018 do 31. 3. 2018 a uvádí následující: Navrhovatel v návrhu uvádí: "Faktura [číslo] obsahuje položku„ Úhrada za předčasné ukončení smlouvy“ což je úhrada kdy se má za to, že tato představuje úhradu za předčasné ukončení Smlouvy, která byla mezi smluvními stranami původně sjednána na dobu určitou. Odpůrce má tuto úhradu uvedenou ve Smlouvě bod f) (Zákazník prohlašuje, že se zavazuje v případě ukončení této Smlouvy z důvodu na straně Zákazníka před uplynutím sjednané minimální doby trvání zaplatit poskytovateli v souladu s Podmínkami úhradu ve výši 20% součtu měsíčních paušálů zbývajících do konce sjednané minimální doby trvání Smlouvy). Vzhledem k tomu, že došlo k ukončení smluvního vztahu z důvodů na straně zákazníka (tedy neplacení služeb) byla odpůrci vyčíslena úhrada za předčasné ukončení smluvního vztahu od doby posledního plného měsíčního paušálu za dodávané služby. Výpočet: Výpočet je za období od 1.3.2018 do 06. 1. 2019. Smluvní úvazek byl do 16. 1. 2019, tj. 12 měsíců trvání užívání služby. Měsíční paušál služba GPON TANDEM RYCHLÝ: 446,30 Kč bez DPH Jednodenní paušál služba GPON TANDEM RYCHLÝ: 14,87 Kč bez DPH 10 měsíců x 446,30 + 16 dnů x 14,87 = 4 700,92 x 20% = 940,20 Kč bez DPH.“ Navrhovatel v předmětném správním řízení, ujednání o úhradě položky, vtělil do těla uvedené smlouvy a to:„ f) se zavazuje v případě ukončení této Smlouvy z důvodů na straně Zákazníka před uplynutím sjednané minimální doby trvání zaplatit poskytovateli v souladu s Podmínkami úhradu ve výši 20 % součtu měsíčních paušálů zbývajících do konce sjednané minimální doby trvání Smlouvy. Tímto se celá smlouva stává uzavřenou na dobu neurčitou s minimální dobou trvání 12 měsíců.“ Správní orgán má za to, že navrhovatel de facto požaduje po odpůrci smluvní pokutu za porušení povinnosti setrvat ve smluvním vztahu po určitou dobu. Konstrukce ujednání, tak jak ji naformuloval navrhovatel však neodpovídá platnému ujednání o smluvní pokutě. Pro ujednání o smluvní pokutě platí určité podmínky. Smluvní pokuta je způsobem zajištění závazku, jehož účelem je zpravidla peněžitá sankce za porušení či nesplnění smluvních povinností. Podle § 2048 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ občanský zákoník“), platí, že ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu. Z povahy tohoto ustanovení vyplývá, že podmínkou platnosti ujednání o smluvní pokutě je určení konkrétní povinnosti, na jejíž porušení je smluvní pokuta vázána a dále musí být dostatečně specifikována výše smluvní pokuty nebo způsob jejího určení. V případě ustanovení o smluvní pokutě obsaženém v občanském zákoníku je jednoznačně stanoveno, že smluvní pokuta je sjednávána pro porušení smluvní povinnosti. Správní orgán však konstatuje, že porušení smluvní povinnosti je navázáno na předčasné ukončení smlouvy, nikoliv na porušení smluvní povinnosti setrvat ve smluvním vztahu po určitou dobu. Smluvní pokuta je vázána na projev vůle stran směřujících k ukončení smluvního vztahu, jedná se o aplikaci výkonu práva, což je projev vůle navrhovatele, který smlouvu ukončil z důvodu porušení povinností odpůrce, platit řádně a včas za služby elektronických komunikací. Dle formulace předmětného ustanovení o smluvní pokutě je vznik nároku navrhovatele na smluvní pokutu podmíněn skutečností, že dojde před uplynutím sjednané doby trvání smluvního vztahu k jeho ukončení z důvodu porušení smluvních povinností ze strany odpůrce (viz z důvodu na straně zákazníka). Odstoupení od smlouvy ze strany navrhovatele, se kterou je tato smluvní pokuta spojena, nelze považovat za porušení smluvní povinnosti odpůrce, a to bez ohledu na důvod odstoupení. Jde pouze o výkon práva, s nímž není možno spojovat nárok na smluvní pokutu. Nebyl tak splněn základní pojmový znak smluvní pokuty jako sankce za porušení smluvní povinnosti. Nárok navrhovatele byl podmíněn kumulativním splněním podmínky porušení právní povinnosti odpůrce a odstoupením od smlouvy ze strany navrhovatele. To, zda navrhovatel ukončí smluvní vztah či nikoli, a tedy zda nastane skutečnost rozhodná pro přiznání nároku na smluvní pokutu, tak záviselo plně na jeho vůli. Správní orgán spatřuje v ujednání smluvní pokuty rovněž nejasný způsob určení smluvní pokuty s ohledem na neurčité stanovení počátku doby, od které lze smluvní pokutu účtovat. Smluvní pokuta musí být sjednána tak, aby její výše byla zjistitelná ke dni porušení zajištěné povinnosti. Vzhledem k nejednoznačné identifikaci porušené povinnosti není patrné, od jakého okamžiku se navrhovatel rozhodl naúčtovat smluvní pokutu (např. datum splatnosti neuhrazeného vyúčtování, výpověď smlouvy, datum omezení odchozích služeb atd.) To, že lze u dílčích porušení povinností tuto dobu více či méně logicky dovozovat, není podstatné. Smluvní ujednání musí být natolik určité, aby dávalo jasnou odpověď o obsahu práv a povinností účastníků smluvního vztahu bez toho, aby byl jejich výklad předmětem otevřené diskuse, či dokonce jako v tomto případě, aby příslušná odpověď ze smlouvy vůbec nevyplývala. Správní orgán tak dospěl k závěru, že stanovení okamžiku, od kterého lze smluvní pokutu účtovat nelze ponechat na vůli navrhovatele, ale musí být ujednán ve smlouvě. Pokud měl navrhovatel v úmyslu požadovat úhradu ve smyslu § 63 odst. 1 písm. p) zákona o elektronických komunikacích, dle kterého je stanoveno:„ Ve smlouvě o poskytování veřejně dostupné služby elektronických komunikací nebo připojení k veřejné komunikační síti musí být srozumitelným, úplným a snadno přístupným způsobem uvedeno vždy v případě ukončení smlouvy před uplynutím doby trvání, na kterou je smlouva uzavřena, ať již výpovědí, nebo dohodou smluvních stran, informace o výši úhrady, která nesmí být v případě smlouvy uzavřené se spotřebitelem vyšší než jedna pětina součtu měsíčních paušálů zbývajících do konce sjednané doby trvání smlouvy, nebo jedna pětina součtu minimálního sjednaného měsíčního plnění zbývajících do konce sjednané doby trvání smlouvy, a výše úhrady nákladů spojených s telekomunikačním koncovým zařízením, které bylo účastníkovi poskytnuto za zvýhodněných podmínek.“, tak správní orgán uvádí, že existenci této úhrady sice předpokládá přímo zákon o el. komunikacích v § 63 odst. 1 písm. p), přičemž stanovuje maximální možnou výši úhrady v případě ukončení smlouvy, zákon však hovoří o ukončení smlouvy výpovědí nebo dohodou. Z návrhu vyplývá, že k ukončení smluvního vztahu došlo odstoupením navrhovatele od smlouvy. Navrhovatel doložil jako součást návrhu„ Výpověď smlouvy a předžalobní výzvu k úhradě dluhu“ ze dne 5. 3. 2018. Výpověď smlouvy ze strany navrhovatele, nelze považovat za porušení smluvní povinnosti odpůrce, a to bez ohledu na důvod výpovědi. Jde pouze o výkon práva, s nímž nelze spojovat nárok na smluvní pokutu. Vzhledem k tomu, že smlouva o poskytování služeb elektronických komunikací byla uzavřena mezi dodavatelem (poskytovatelem služby) a spotřebitelem (účastníkem/uživatelem), nahlíží se na tuto smlouvu jako na smlouvu spotřebitelskou, jež je upravena v ust. § 1810 a násl. občanského zákoníku. Základním rysem těchto smluv je nerovné postavení účastníků smluvního vztahu spočívající zejména v tom, že dodavatel při uzavírání a plnění smlouvy jedná v rámci své podnikatelské nebo jiné výdělečné činnosti, zatímco spotřebitel nikoliv, proto náleží spotřebiteli jakožto slabší smluvní straně zvýšená právní ochrana. Správní orgán k ujednání zakomponovaném do Všeobecných podmínek uvádí, že Ústavní soud ČR v nálezu sp. zn. I. ÚS 3512/11 ze dne 11. 11. 2013 se vyslovil k obchodním podmínkám obsahujícím smluvní pokutu v tom směru, že v rámci spotřebitelských smluv ujednání zakládající smluvní pokutu zásadně nemohou být součástí tzv. všeobecných obchodních podmínek, nýbrž spotřebitelské smlouvy samotné (tzn. listiny, na niž spotřebitel připojuje svůj podpis). Tyto všeobecné obchodní podmínky mají obsahovat zejména ujednání technického a vysvětlujícího charakteru; nemají sloužit k tomu, aby do nich byla ukrývána nepřehledná, složitá ustanovení, u nichž se předpokládá, že pozornosti spotřebitele nejspíše uniknou. To je v rozporu se zásadou poctivosti a takovým ustanovením není možné přiznat dle názoru Ústavního soudu právní ochranu. Požadavku navrhovatele na úhradu položky„ Úhrada za předčasné ukončení smlouvy“ ve výši 1 137,00 Kč se proto, s ohledem na shora přijaté právní závěry, v daném sporném správním řízení nevyhovuje, neboť tento nárok není po právu (právo na něj nevzniklo), a správní orgán proto návrh navrhovatele zamítl, jak uvedl ve výroku II. tohoto rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že nárok na zaplacení navrhovatelem uplatněné smluvní pokuty nevznikl, nevznikl ani nárok na zaplacení příslušenství této pohledávky. Správní orgán uvádí, že na základě částečného zpětvzetí ze strany navrhovatele vydal dne 9. 2. 2021 pod čj. ČTÚ-38 [číslo] vyř. – KuB usnesení o zastavení řízení v částce 3 699,00 Kč a příslušenství. V souladu s § 129 odst. 4 zákona o elektronických komunikacích uplatnil navrhovatel své právo na náhradu nákladů řízení. Navrhovatel požadoval náhradu nákladů správního řízení za zaplacený správní poplatek. Správní poplatek byl vyměřen podle sazebníku, příloha zákona č. 634/2004 Sb., o správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, položka 110 písmeno c), a to ve výši 252,00 Kč. Podle § 129 odst. 4 zákona o elektronických komunikacích přizná správní orgán účastníku řízení, který měl ve věci plný úspěch, náhradu nákladů řízení potřebných k účelnému uplatňování či bránění práva v plné výši proti účastníku řízení, který ve věci úspěch neměl. Měl-li účastník řízení ve věci úspěch jen částečný, může být náhrada nákladů poměrně rozdělena, popřípadě rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá na náhradu nákladů právo. I když měl účastník řízení ve věci úspěch jen částečný, může mu být přiznána plná náhrada nákladů řízení, měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části. Vzhledem ke skutečnosti, že navrhovatel požadoval v návrhu náhradu nákladů řízení, zabýval se správní orgán otázkou náhrady nákladů řízení. Dle usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2003 sp. zn. II. ÚS 563/2001 obecně platí, že náhradu nákladů sporného řízení ovládá zásada úspěchu ve věci, která je doplněna zásadou zavinění. Smyslem využití zásady zavinění je sankční náhrada nákladů řízení, které by při jeho řádném průběhu nevznikly. Zákon o elektronických komunikacích sice upravuje v § 129 odst. 4, že při zpětvzetí návrhu Úřad přizná náhradu nákladů řízení v plné výši účastníkovi také v případě, že byl pro chování dalšího účastníka řízení vzat zpět návrh, který byl účastníkem podán důvodně. Chováním účastníka je třeba rozumět situaci, kdy odpůrce po podání návrhu na zahájení správního řízení nárok navrhovatele uspokojí – např. tím, že zaplatí požadované dlužné ceny. V posuzovaném případě ovšem takový stav nenastal, neboť částečné zastavení řízení z procesního hlediska zavinil navrhovatel, který vzal návrh částečně zpět bez sdělení důvodu, přičemž zákon o elektronických komunikacích ani správní řád takovou situaci neřeší. Správní orgán se domnívá, že zavinění je třeba zkoumat z výlučně procesního hlediska vycházejíc z usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 18. 6. 2008 sp. zn. II. ÚS 2907/2007 a tento závěr lze analogicky aplikovat na sporné řízení správní, neboť právní úprava nákladů řízení v tomto řízení přebírá do značné míry dikci občanského soudního řádu. Zásady uvedené v usneseních Ústavního soudu vztáhl správní orgán i pro sporné řízení ve správním řízení a posuzoval otázku náhrady nákladů řízení s ohledem na zásadu zavinění. V dané věci lze mít za to, že částečné zastavení řízení zavinil navrhovatel, který vzal návrh částečně zpět, tzn. nikoliv pro pozdější chování odpůrce. Vzhledem k tomu, že navrhovatel měl v řízení pouze částečný úspěch, a to ve výši 56,20 % sporné částky, byly navrhovateli přiznány ve smyslu § 129 odst. 4 zákona o elektronických komunikacích náklady odpovídající rozdílu mezi jeho úspěchem a úspěchem odpůrce, tj. ve výši 12,40 % jeho účelně vynaložených nákladů. Správní orgán tak navrhovateli přiznal náklady za uhrazený správní poplatek ve výši 31,26 Kč. Správní orgán na základě výše uvedeného rozhodl o nákladech řízení tak, jak je uvedeno ve III. výroku tohoto rozhodnutí. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně rozklad, o němž předsedkyně Rady ČTÚ rozhodla rozhodnutím ze dne 8. 9. 2022, č.j. ČTÚ-13 205/2021-603 tak, že v I. výroku rozklad žalobkyně zamítla a napadené rozhodnutí správního orgánu prvního stupně v II. a III. výroku potvrdila, a ve II. výroku rozhodla o náhradě nákladů řízení o rozkladu tak, že žádnému z účastníků správního řízení nepřiznala náhradu nákladů řízení o rozkladu. Rozhodnutí odůvodnila tím, že po posouzení rozkladu navrhovatele správní orgán II. stupně konstatuje, že rozklad není důvodný. Správní orgán I. stupně rozhodl správně, když nevyhověl nároku navrhovatele na položku„ Úhrada za předčasné ukončení smlouvy období 1. 3. 2018 – 16. 1. 2019“, avšak odůvodnění podané správním orgánem I. stupně je třeba korigovat. Při této korekci je třeba odlišit závěry o zákonnosti a věcné správnosti výroku II. napadeného rozhodnutí a výroku III. napadeného rozhodnutí. Z dostupného spisového materiálu vyplývá, že navrhovatel s odpůrcem uzavřeli Smlouvu dne 9. 1. 2018 Smlouva byla uzavřena na dobu neurčitou s ujednáním minimální doby užívání služeb v délce 12 měsíců. Smlouva na straně 1 pod písm. f) obsahuje následující text:„ Zákazník prohlašuje, že se zavazuje v případě ukončení této Smlouvy z důvodů na straně Zákazníka před uplynutím sjednané minimální doby trvání zaplatit poskytovateli v souladu s Podmínkami úhradu ve výši 20 % součtu měsíčních paušálů zbývajících do konce sjednané minimální doby trvání Smlouvy“. Ustanovení čl. 6 VP zní:„ V případě, že byla sjednána minimální doba užívání služeb a zákazník poruší své povinnosti vyplývající ze Smlouvy, např. pokud nezaplatí řádně a včas dvě po sobě jdoucí vyúčtování nebo bude-li v prodlení s úhradou nejméně 3 nezaplacených vyúčtování, je zákazník povinen zaplatit poskytovateli smluvní pokutu ve výši 20% součtu měsíčních paušálů zbývajících do konce sjednané minimální doby užívání služeb od začátku suspendace, tj. od začátku přerušení či omezení poskytování služeb. Pokud Smlouva skončí před uplynutím sjednané minimální doby užívání služeb z jiných důvodů než z důvodu porušení povinností zákazníka vyplývajících mu ze Smlouvy, zejména pokud zákazník Smlouvu vypoví či zruší odběr služby, je zákazník povinen poskytovateli zaplatit úhradu ve výši 20% součtu měsíčních paušálů zbývajících do konce sjednané minimální doby užívání služeb od začátku suspendace, tj. od začátku přerušení či omezení poskytování služeb.“. Částka 1 137 Kč byla odpůrci vyúčtována fakturou [číslo] ze dne 28. 3. 2018 (dále jen„ Faktura“). Ve Faktuře je vyúčtovaná položka označena jako položky„ Úhrada za předčasné ukončení smlouvy období 1. 3. 2018 – 16. 1. 2019“. Faktura neobsahuje odkaz na ustanovení Smlouvy či VP, podle kterého byla uvedená položka vyúčtována. Podle ustanovení § 63 odst. 1 písm. p) zákona o elektronických komunikacích platí:„ Ve smlouvě o poskytování veřejně dostupné služby elektronických komunikací nebo připojení k veřejné komunikační síti musí být srozumitelným, úplným a snadno přístupným způsobem uvedeno vždy v případě ukončení smlouvy před uplynutím doby trvání, na kterou je smlouva uzavřena, ať již výpovědí, nebo dohodou smluvních stran, informace o výši úhrady, která nesmí být v případě smlouvy uzavřené se spotřebitelem vyšší než jedna pětina součtu měsíčních paušálů zbývajících do konce sjednané doby trvání smlouvy, nebo jedna pětina součtu minimálního sjednaného měsíčního plnění zbývajících do konce sjednané doby trvání smlouvy, a výše úhrady nákladů spojených s telekomunikačním koncovým zařízením, které bylo účastníkovi poskytnuto za zvýhodněných podmínek.“. Položka„ Úhrada za předčasné ukončení smlouvy období 1. 3. 2018 – 16. 1. 2019“ nepředstavuje smluvní pokutu, nýbrž úhradu ve smyslu ustanovení § 63 odst. 1 písm. p) zákona o elektronických komunikacích (tzv. paušální odškodné). V tomto se lze tedy ztotožnit s navrhovatelem. V této souvislosti lze odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 33 Cdo 3608/2018 (též odkazovaný navrhovatelem). S ohledem na uvedené je proto třeba odmítnout jako nepatřičnou část odůvodnění správního orgánu I. stupně označující předmětnou položku za smluvní pokutu. Paušální odškodné je však svou povahou a důležitostí ujednáním, které je se smluvní pokutou srovnatelné (má sankční, resp. quasisankční, charakter). Odpůrci (který je navíc spotřebitelem) totiž coby účastníkovi z těchto ujednání plynou obdobné povinnosti a navrhovateli coby poskytovateli srovnatelná práva. Z uvedeného důvodu je tak nezbytné i na ni aplikovat nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3512/11 přinášející stanovisko ke spotřebitelským smlouvám a překvapivým ujednáním, která jsou často ukrytá ve všeobecných podmínkách. Uvedený nález nebyl zatím v judikatuře Ústavního soudu překonán. Jedině Ústavní soud může změnit svou judikaturu a tím jí překonat. Nález sp. zn. I. ÚS 3512/11 dosud překonán nebyl. Správní orgán II. stupně aplikuje na projednávanou věc judikaturu Ústavního soudu i z toho důvodu, že Ústavní soud je mj. nadán pravomocí rušit rozsudky soudů obecných (včetně Nejvyššího soudu ČR). Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 3512/11 mj. vyslovil následující názor:„ …obchodní podmínky ve spotřebitelských smlouvách na rozdíl třeba od obchodních smluv mají sloužit především k tomu, aby nebylo nezbytné do každé smlouvy přepisovat ujednání technického a vysvětlujícího charakteru. Naopak nesmějí sloužit k tomu, aby do nich v často nepřehledné, složitě formulované a malým písmem psané formě skryl dodavatel ujednání, která jsou pro spotřebitele nevýhodná a o kterých předpokládá, že pozornosti spotřebitele nejspíše uniknou (například rozhodčí doložka nebo ujednání o smluvní pokutě). Pokud tak i přesto dodavatel učiní, nepočíná si v právním vztahu poctivě a takovému jednání nelze přiznat právní ochranu.“. Byť se nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3512/11 výslovně zaobíral problematikou smluvních pokut, jeho odůvodnění bylo širší a neomezilo se pouze na úpravu smluvních pokut, příp. rozhodčích doložek, nýbrž na jakákoliv smluvní ujednání pro spotřebitele nevýhodná. Závěry Ústavního soudu se tak plně uplatní i na projednávanou věc, neboť v daném případě jde o quasisankční ujednání, které na spotřebitele klade povinnosti zasahující do jejich majetkové sféry, a tedy má bezesporu charakter nevýhodného ujednání quasisankčního charakteru. K tomu, aby byl poskytovatel služeb elektronických komunikací oprávněn účtovat paušální odškodné, musí být předmětné ujednání obsaženo přímo v těle účastnické smlouvy, a to ve své úplnosti, nikoliv s odkazem na další dokumenty jako jsou všeobecné podmínky, či pouze v rámci takových podmínek. Tyto předpoklady nebyly v posuzovaném případě bezezbytku naplněny. Konkretizace podmínek vyúčtování paušálního odškodného byla uvedena až ve VP. Z novější judikatury lze odkázat například na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 32 Cdo 3530/2016, který ve shodě s citovaným nálezem Ústavního soudu dospěl k závěru, že v rámci spotřebitelských smluv ujednání zakládající smluvní pokutu zásadně nemohou být součástí tzv. všeobecných obchodních podmínek, nýbrž toliko spotřebitelské smlouvy samotné (listiny, na niž spotřebitel připojuje svůj podpis). Pouhý odkaz v textu smlouvy na ustanovení o smluvní pokutě v obchodních podmínkách a v dalších specifikovaných i nespecifikovaných dokumentech vytváří pro spotřebitele překážku pro to, aby se s takovým ujednáním před uzavřením smlouvy skutečně seznámil. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 33 Cdo 961/2017:„ Ve spotřebitelských smlouvách je možno všeobecné obchodní podmínky uplatnit, nicméně taková aplikace má nejen formální omezení (např. text má být dostatečně čitelný, přehledný, logicky uspořádaný), ale i omezení obsahová. Pro spotřebitelské smlouvy platí, že nesmějí pod hrozbou absolutní neplatnosti podle ustanovení § 56 občanského zákoníku obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Podle demonstrativního výčtu se za takové ustanovení považují mimo jiné ujednání, s nimiž se spotřebitel neměl možnost seznámit před podpisem smlouvy, což budou typicky právě obchodní podmínky, s nimiž se spotřebitel před podpisem smlouvy neměl možnost seznámit. Obchodní podmínky ve spotřebitelských smlouvách na rozdíl od obchodních smluv mají sloužit především k tomu, aby nebylo nezbytné do každé smlouvy přepisovat ujednání technického a vysvětlujícího charakteru. Naopak nesmějí sloužit k tomu, aby do nich v často nepřehledné, složitě formulované a malým písmem psané formě skryl dodavatel ujednání, která jsou pro spotřebitele nevýhodná a o kterých předpokládá, že pozornosti spotřebitele nejspíše uniknou (například rozhodčí doložka nebo ujednání o smluvní pokutě). Pokud tak i přesto dodavatel učiní, nepočíná si v právním vztahu poctivě a takovému jednání nelze přiznat právní ochranu. Samotný podpis pod tzv. včleňovací klauzulí přitom pro uplatnění obchodních podmínek sám o sobě nepostačuje, nýbrž je třeba, aby zároveň byl naplněn i druhý předpoklad, tedy známost smluvních podmínek či jejich přiložení.“. Východiska citovaného nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3512/11 a nálezů jemu obdobných se odrážejí v právní úpravě tzv.„ překvapivých klauzulí“ v obchodním podmínkách ve smyslu ustanovení § 1753 OZ. Ustanovení § 1753 OZ zní:„ Ustanovení obchodních podmínek, které druhá strana nemohla rozumně očekávat, je neúčinné, nepřijala-li je tato strana výslovně; k opačnému ujednání se nepřihlíží. Zda se jedná o takové ustanovení, se posoudí nejen vzhledem k jeho obsahu, ale i ke způsobu jeho vyjádření.“. K rozebírané problematice„ překvapivých ujednání“ v obchodních podmínkách blíže vysvětluje odborná literatura následující:„ Výslovné přijetí obchodních podmínek jako celku (např. podpisem na jejich poslední straně) či přijetí jen jejich konkrétní strany podpisem zvlášť na této straně je možná formalisticky vzato výslovným přijetím jejich konkrétního překvapivého ustanovení, neboť je zahrnuto v podepsaném celku, nicméně neplní účel výslovného přijetí ve smyslu ustanovení § 1753 OZ, protože předkládající strana neidentifikovala konkrétní ustanovení, které může být překvapivé a nepředložila ho straně přijímající ke zvláštnímu přijetí“ (viz SELUCKÁ, M., VEVERKOVÁ, S. Obchodní podmínky ve vztazích B2C. Praha: Leges, 2018. Teoretik. ISBN 978-80-7502 -293-6). Správní orgán II. stupně (resp. Český telekomunikační úřad jako celek) v intencích výše uvedeného zastává názor, že samotný podpis zákazníka pod všeobecnými obchodními podmínkami dostatečným způsobem neprokazuje, že zákazník (zde odpůrce) měl možnost seznámit se skutečně se všemi ujednáními, a to včetně takových, která obvykle obsahem obchodním podmínek nejsou, resp. být nemají (tj. mohou být překvapivá) a že je výslovně přijal. Svou povahou je nutno obchodní podmínky (VP) chápat jako„ doplňující“ dokument, vytvořený jednostranně poskytovatelem, který nepřipouští žádné individualizované změny. Mnohá ustanovení všeobecných obchodních podmínek (ze samotné povahy věci) nebudou pro konkrétní smluvní vztah relevantní. Zejména pak by měly spíše obsahovat ujednání technického a vysvětlujícího charakteru, které není možné vždy do smlouvy přepisovat (viz citace judikatury Ústavního soudu shora). Podpis zákazníka na všeobecných obchodních podmínkách tak podle názoru správního orgánu II. stupně nemá o nic větší„ váhu“, než podpis na smlouvě, v níž je uvedeno, že se účastník se všeobecnými obchodními podmínkami seznámil (přičemž v takovém případě není pochyb o tom, že smluvní pokuta/jiné sankční ujednání (byť jen v části) sjednaná/-é se spotřebitelem ve všeobecných podmínkách, by nebyla/-o sjednána/-o platně). Neuvede-li poskytovatel tak zásadní ujednání, jako je ujednání ve smyslu ustanovení § 63 odst. 1 písm. p) zákona o elektronických komunikacích srozumitelně, přístupným způsobem a ve své úplnosti přímo ve smlouvě, ujednání nemůže vyhovět zákonným požadavkům a poskytovatel současně jedná vůči zákazníkovi nepoctivě. Správní orgán II. stupně dále k projednávané věci uvádí, že slovní spojení„ z důvodů na straně zákazníka“ je značně neurčité. Ze Smlouvy samotné ani další smluvní dokumentace o výkladu tohoto pojmu nelze ničeho zjistit. Pojem„ z důvodů na straně zákazníka“ totiž sám o sobě (bez bližší konkretizace) představuje nekonečný a současně neidentifikovatelný soubor alternativ. Jak bylo výše řečeno, institut paušálního odškodného je velmi podobný institutu smluvní pokuty. Lze proto analogicky dovodit, že jedním z předpokladů platnosti ujednání paušálního odškodného je dostatečně určité vymezení podmínek vzniku nároku. U smluvní pokuty je předpokladem platnosti jejího sjednání dostatečné vymezení utvrzované povinnosti (tj. povinnosti, jejíž porušení je sankcionováno, případně uzavřený soubor takových povinností). U úhrady za předčasného ukončení smlouvy (paušálního odškodného) je pak předpokladem platnosti jejího sjednání vymezení situace či situací, kdy vzniká nárok na úhradu (tj. vyskytnutí se důvodu na straně zákazníka). Pojmu utvrzovaná povinnost pak svým účelem odpovídá pojem„ z důvodů na straně zákazníka“. Dostatečnou mírou určitosti vymezení utvrzovaných povinností se v minulosti zabýval též Nejvyšší soud ČR. V rozsudku sp. zn. 2 Odon 90/97 uvedl:„ Ze slov„ porušení smluvního vztahu“ nelze vyvodit, které konkrétní povinnosti ze smluvního vztahu, popř. jejich určitý souhrn měly být zajištěny smluvní pokutou, což je podmínkou pro to, aby při jejich porušení mohla být uplatněna tato sankce.“. Tak jako je třeba, aby byl ze smlouvy zřejmý určitý a identifikovatelný souhrn povinností, je analogicky nutné též, aby bylo možno zjistit konkrétní důvody, případně jejich soubor na straně zákazníka, které vyvolají ukončení smlouvy, a tedy vznik nároku na úhradu za předčasné ukončení. Ve Smlouvě ani jiné části smluvní dokumentace žádné konkrétní důvody na straně zákazníka uvedeny nejsou. Správní orgán II. stupně připomíná, že následkem neurčitosti ujednání je podle ustanovení § 553 odst. 1 OZ zdánlivost. Podle ustanovení § 554 OZ se ke zdánlivému právnímu jednání nepřihlíží. Správní orgán II. stupně dále podotýká, že navrhovatel v řízení ani dostatečně neprokázal, že skutečně došlo k ukončení, resp. předčasnému ukončení smluvního vztahu s odpůrcem. Navrhovatel sice doložil dopis ze dne 5. 3. 2018 označený jako„ Výpověď smlouvy a předžalobní výzva k úhradě dluhu“, avšak v řízení již nedoložil, že by uvedený dokument odpůrci skutečně doručil, tj. že se toto právní jednání navrhovatele dostalo do dispoziční sféry odpůrce. V řízení není dokonce doloženo ani odeslání výpovědi Smlouvy odpůrci. Správní orgán I. stupně tedy rozhodl z věcného hlediska správně, když nároku navrhovatele na úhradu položky„ Úhrada za předčasné ukončení smlouvy období 1. 3. 2018 – 16. 1. 2019“ nevyhověl. Připojil ovšem nepřiléhavé odůvodnění, které shora uvedenými závěry správní orgán II. stupně koriguje. Za nastalé situace správní orgán II. stupně potvrzuje napadený výrok II. rozhodnutí správního orgánu I. stupně, s tím, že nedostatek v odůvodnění lze napravit v řízení o rozkladu, když nebylo účelné ani procesně ekonomické pouze z tohoto důvodu vracet věc správnímu orgánu I. stupně k projednání. Výrok III. napadeného rozhodnutí je nezákonný, neboť výrok a odůvodnění na sebe vůbec nenavazují, resp. jsou v přímém rozporu. Ve výroku III. napadeného rozhodnutí správní orgán I. stupně přiznává právo na náhradu nákladů (prvostupňového) řízení odpůrci (viz„ Navrhovatel je povinen uhradit odpůrci náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování práva v celkové výši 31,26 Kč“). V odůvodnění výroku III. napadeného rozhodnutí je však argumentováno pro přiznání náhrady nákladů řízení navrhovateli. Navíc správní orgán I. stupně uvádí obsáhle z jaké judikatury vycházel, aby následně věc posoudil čistě podle míry úspěchu účastníků řízení. Podle ustanovení § 129 odst. 4 zákona o elektronických komunikacích (ve znění účinném do 31. 12. 2021):„ Úřad přizná účastníku řízení, který měl ve věci plný úspěch, náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku řízení, který ve věci úspěch neměl. Měl-li účastník řízení ve věci úspěch jen částečný, může Úřad náhradu nákladů poměrně rozdělit, popřípadě rozhodnout, že žádný z účastníků řízení nemá na náhradu nákladů právo. I když měl účastník řízení ve věci úspěch jen částečný, může mu Úřad přiznat plnou náhradu nákladů řízení, měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části nebo záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo na úvaze Úřadu. Úřad přizná náhradu nákladů řízení v plné výši účastníkovi řízení také v případě, že byl pro chování dalšího účastníka řízení vzat zpět návrh, který byl účastníkem řízení podán důvodně.“. Správní orgán II. stupně má dostatek podkladů, aby posoudil otázku náhrady prvostupňového řízení sám a nahradil nezákonné posouzení náhrady nákladů prvostupňového řízení správním orgánem I. stupně. Otázku zákonnosti jsou navíc správní orgány povinny zkoumat vždy. Předně z dostupného spisového materiálu vyplývá, že odpůrci v souvislosti s řízením vůbec žádné náklady nevznikly. Odpůrce ani právo na náhradu nákladů řízení neuplatňoval. Odpůrce byl v řízení zcela pasivní a vůbec své stanovisko k věci samé ani k otázce náhrady nákladů řízení nevyjádřil. V projednávané věci tak nelze vůbec hovořit o tom, že by měl odpůrce mít právo na náhradu nákladů řízení. Rozhodování o náhradě nákladů řízení se řídí dvěma zásadami: zásadou úspěchu ve věci a zásadou zavinění nákladů řízení. V projednávané věci se stran posouzení otázky náhrady nákladů prvostupňového řízení uplatní obě. Stran položky„ Deaktivace služby“ ve výši 3 699 Kč s příslušenstvím vzal navrhovatel návrh zpět a řízení bylo v této části pravomocně zastaveno. Navrhovatel nevzal návrh v části zpět pro chování druhého účastníka řízení (např. z důvodu zaplacení částky po podání návrhu). Za této situace je namístě aplikovat nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 315/07:„ Pokud pouze jedna procesní strana zaviní, že řízení je zastaveno, a proto o věci nemůže být meritorně rozhodnuto, a tím zjištěno, zda návrh byl podán důvodně, vzniká jí zásadně povinnost nahradit druhé procesní straně náklady řízení“. V citovaném nálezu je popsána zásada zavinění nákladů řízení. Zavinění nákladů se posuzuje pouze z procesního hlediska. V projednávané věci částečné zastavení řízení zavinil procesně navrhovatel, když k částečnému zpětvzetí návrhu nepřistoupil pro chování druhého z účastníků řízení. Řízení o návrhu tak bylo z větší části zastaveno pro dispoziční úkon navrhovatele. Shora citované ustanovení § 129 odst. 4 zákona o elektronických komunikacích vychází ze zásady úspěchu ve věci. Ve zbývající části návrhu měl navrhovatel úspěch co do částky 1 459 Kč (dlužné ceny). Co do částky 1 137 Kč (položka„ Úhrada za předčasné ukončení smlouvy období 1. 3. 2018 – 16. 1. 2019“) navrhovatel neuspěl – viz potvrzení zamítavého výroku II. napadeného rozhodnutí. Ve zbývající části návrhu tak činil úspěch navrhovatele 56,2 % zbývající sporné částky. Co do 43,8 % zbývající sporné částky uspěl odpůrce. Navrhovateli tak ryze podle zásady úspěchu přísluší rozdíl mezi jeho úspěchem a úspěchem odpůrce – tj. 12,4 % sporné částky. V projednávané věci ale nelze opomíjet specifické okolnosti, které nastaly. Stále nelze zapomínat že návrh původně zněl na celkovou částku 6 295 Kč. Co do částky 3 699 Kč bylo řízení zastaveno pro dispoziční úkon navrhovatele, co do částky 1 137 Kč navrhovatel neuspěl. Navrhovateli bylo pravomocně přiznáno toliko 1 459 Kč s příslušenstvím. O úspěchu navrhovatele tak nelze v projednávané věci hovořit. Za nastalého stavu postupoval správní orgán II. stupně proto podle ustanovení § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu a změnil výrok III. napadeného rozhodnutí tak, že se žádnému z účastníků řízení nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení vedeného pod čj. ČTÚ-38 [číslo] (prvostupňového řízení). K výroku III. tohoto rozhodnutí (výrok o náhradě nákladů řízení o rozkladu) podává správní orgán II. stupně následující odůvodnění. Správnímu orgánu II. stupně není známa a ani ze spisového materiálu nevyplývá skutečnost, že by odpůrci, coby účastníkovi řízení, který měl ve smyslu ustanovení § 129 odst. 4 zákona o elektronických komunikacích v řízení o rozkladu plný úspěch, vznikly náklady v rámci řízení o rozkladu, resp. že by jejich náhradu uplatnil. Navrhovatelův rozklad byl co do merita zamítnut. Navrhovateli tudíž právo na náhradu nákladů řízení o rozkladu vůbec nepřísluší. Ke změně výroku III. napadeného rozhodnutí došlo z jiných důvodů, než které uvádí navrhovatel v rozkladu. Z uvedených důvodu proto správní orgán II. stupně uzavírá, že se náhrada nákladů řízení o rozkladu nepřiznává žádnému z účastníků řízení. Rozhodnutí bylo žalobkyni doručeno dne 21. 9. 2022 do datové schránky. Žaloba byla doručena do datové schránky soudu v pondělí dne 21. 11. 2022. Z ostatních listinných důkazů soud nezjistil žádné další skutečnosti rozhodné pro jeho skutkové závěry.

8. Podle § 244 odst. 1 o.s.ř. rozhodl-li orgán moci výkonné, orgán územního samosprávného celku, orgán zájmové nebo profesní samosprávy, popřípadě smírčí orgán zřízený podle zvláštního právního předpisu (dále jen„ správní orgán“) podle zvláštního zákona o sporu nebo o jiné právní věci, která vyplývá ze vztahů soukromého práva (§ 7 odst. 1 o.s.ř.), a nabylo-li rozhodnutí správního orgánu právní moci, může být tatáž věc projednána na návrh v občanském soudním řízení.

9. Na základě zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba byla podána důvodně, neboť správní orgán nerozhodl ve svých rozhodnutích ze dne 9. 2. 2021 a 8. 9. 2022 správně. Soud se nejprve zabýval včasností podání žaloby ve lhůtě stanovené v § 247 o.s.ř, která je lhůtou procesní. Jelikož žaloba došla soudu do datové schránky v poslední den lhůty, tedy 21. 11. 2022, soud dospěl k závěru, že žaloba byla podána včas.

10. Dále se soud zabýval otázkou, zda vůbec lze pro tuto situaci platně sjednat peněžitou sankci, přičemž dospěl z níže uvedených důvodů ke kladnému závěru, tedy že za účinnosti zákona č. 89/2012 sb. již takovou sankci lze sjednat platně. Soudu je známa starší rozhodovací praxe obecných soudů, která zastávala názor, že peněžitou sankci či smluvní pokutu v takovém případě nelze přiznat, neboť důvod, proč žalobkyně neobdržela zisk ve výši součtu měsíčních paušálů, nespočívá v jednání účastníka, ale ve skutečnosti, že žalobkyně účastníkovi účastnickou smlouvu vypověděla či od ní odstoupila. Pokud by tak neučinila, smluvní vztah by trval a žalovaná by měla nárok na vymáhání nezaplacených, ale poskytnutých služeb u Českého telekomunikačního úřadu. Tím, že žalobkyně smlouvu vypověděla či jinak jednostranně ukončila, se vzdala nároku rovněž na paušální náhrady, které jí účastník jinak byl povinen hradit. Žalobkyně nebyla nucena smlouvu vypovídat, rozhodla se tak na základě své zkušenosti a odpovědnosti za podnikatelské riziko a využila tak svého práva. Názor žalobkyně, že jí vznikla škoda ve formě ušlého zisku odpovídajícího minimálně součtu měsíčních paušálů vyúčtovaných za dobu sjednaného trvání účastnické smlouvy, neobstojí, neboť ušlým ziskem má judikatura na mysli takovou majetkovou újmu, která spočívá v tom, že u poškozeného nedojde v důsledku vzniku škody k rozmnožení majetkových hodnot, které by v případě pravidelného běhu věcí mohl očekávat. Ušlý zisk je tedy pouhým majetkovým přírůstkem. V kontextu daného případu tímto ziskem nemohly být paušální platby do konce doby trvání smlouvy, ale pouze rozdíl mezi těmito platbami a náklady žalobkyně, které na poskytnutí služeb pro žalovanou vynaložila.

11. Tento dřívější závěr soudní praxe však soud považuje za již překonaný (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 10. 2019, č. j. 23 Cdo 1192/2019-121, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 55/2020, či rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 5. 2018, č. j. 11 Co 408/2017-43). Dle tohoto výkladů stranám samozřejmě nic nebrání, aby si ujednaly vznik práva na smluvní pokutu (či jinou majetkovou sankci) jen ve vazbě na porušení povinnosti a současně (samostatně) předpoklady pro odstoupení od smlouvy, přičemž právo na smluvní pokutu nebude s odstoupením věřitele nijak svázáno. Pro současný závěr dovolacího soudu v projednávané věci je však podstatné, že stejně tak zákon nezakazuje, aby strany vznik práva na zaplacení smluvní pokuty kromě porušení povinnosti dlužníkem vázaly i na odstoupení od smlouvy věřitelem. Případně, aby vznik práva na smluvní pokutu vázaly jen na porušení povinnosti dlužníkem a na odstoupení od smlouvy věřitelem vázaly jen její splatnost. Soud pak poukazuje na obdobné ujednání o smluvním poplatku např. u společnosti innogy Energie, s.r.o., u níž si v části smlouvy označené jako„ Ostatní ujednání“ tato společnost jako obchodník a zákazník sjednávají pro případ, kdy zákazník učiní bez souhlasu obchodníka jakýkoliv právně relevantní projev vůle směřující k předčasnému ukončení smlouvy sjednané na dobu určitou a/nebo dodávky od obchodníka probíhající na základě takové smlouvy a/nebo obchodník v souladu s Energetickým zákonem od takové smlouvy oprávněně odstoupí z důvodu opakovaného porušení platebních povinností souvisejících s dodávkou ze strany zákazníka a/nebo zákazník způsobí svým jednáním nemožnost dodávky, smluvní poplatek zahrnující případnou náhradu škody vzniklé neodebráním pro zákazníka nasmlouvaného množství plynu ve výši 400 Kč pro kategorii Domácnost a 2 000 Kč pro kategorii Maloodběratel za každý kalendářní měsíc i jeho část následující po dni ukončení dodávky od žalobkyně do konce doby trvání smlouvy (vč. případné prolongace). V případě zákazníka zařazeného do nejnižšího pásma ročního odběru dle Ceníku obchodníka se částky smluvních pokut snižují o polovinu. Tento smluvní poplatek mající rovněž charakter smluvní pokuty a postihující stejnou situaci jako předmětná majetková sankce projednávaná v tomto řízení soudy běžně přiznávají. Soud vzhledem k aktuální judikatuře proto ujednání o smluvním poplatku pro případ takového porušení smluvních podmínek účastníkem, kvůli nimž žalobkyně uplatní své právo a odstoupí od smlouvy, shledává v souladu s právními předpisy, neboť smluvní poplatek takto ujednaný je v souladu s § 544 a násl., resp. § 2048 občanského zákoníku.

12. Zde projednávaná majetková sankce je dle článku 6.9. podmínek sjednána jako smluvní pokuta, proto se soud zabýval i způsobem sjednání ve světle nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 3512/11, a dospěl k závěru, že majetkovou sankci nelze v tomto případě shledat jako neplatně sjednanou ani dle nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 3512/11, dle nějž v rámci spotřebitelských smluv ujednání o smluvní pokutě zásadně nemohou být součástí tzv. Všeobecných obchodních podmínek, nýbrž toliko spotřebitelské smlouvy samotné (listiny, na nichž spotřebitel připojuje svůj podpis), neboť smluvní majetková sankce byla sjednána přímo ve smlouvě. Soud poukazuje na to, že účastník v závěru textu obchodních podmínek tyto podepsal, čímž stvrdil, že se s nimi seznámil, individualizoval je a tyto se tak nepochybně staly součásti samotného textu smlouvy. Účastník byl tedy s existencí sankce, výší i podmínkami, za nichž bude po účastníkovi smluvní majetková sankce požadována, seznámen.

13. Soud se proto dále zabýval závěrem ČTÚ o neurčitosti ujednání o majetkové sankci, které má mít za následek neplatnost tohoto ujednání. Soud však dospěl k opačnému závěru, než ČTÚ. Soud má za to, že formulace bodu f) smlouvy„ zákazník se zavazuje v případě ukončení této smlouvy z důvodů na straně zákazníka před uplynutím sjednané minimální doby trvání zaplatit poskytovateli v souladu s Podmínkami úhradu ve výši 20 % součtu měsíčních paušálů zbývajících do konce sjednané minimální doby trvání smlouvy“ je dostatečně určitá a nezpůsobuje interpretační problémy. Jak již soud uvedl výše, toto ujednání se formulačně neodlišuje od ujednání jiných společností poskytujících služby, ať již v oblasti telekomunikací či energetiky. Soud nepopírá, že třeba u již zmiňované společnosti innogy Energie, s.r.o. je pro období, za nějž je smluvní poplatek požadován, použita preciznější formulace, nicméně má za to, že ani formulaci uvedenou ve smlouvě žalobkyně nelze považovat za neurčitou v takové míře, aby bylo možno dovodit její neplatnost. Soud má za to, že pokud je ve smlouvě použit výraz„ měsíčních paušálů zbývajících do konce sjednané minimální doby trvání smlouvy“, není použitý pojem„ zbývajících“ interpretačně nejasný. Jazykově je sloveso„ zbývat“ (a logicky tedy i od něj odvozené adjektivum„ zbývající“) interpretováno jako„ zůstat jako poslední část nějakého celku, množství“. Jazykově je tedy možné vyložit celou formulaci bodu f) tak, že jde o paušály za období, které zůstane po předčasném ukončení smlouvy do konce jejího původního trvání. Soud má za to, že z použitého slovního spojení tedy vyplývá jasné časové vyjádření upravit majetkovou sankci pro futuro, a že jej nelze jazykově vykládat jinak, než že jde o budoucí paušály pokrývající období po předčasném ukončení smlouvy do doby jejího původního minimálního trvání, tedy paušály, které by účastník byl povinen v budoucnu do konce původního smluvního vztahu uhradit. Soud má za to, že jiný výklad by ani neodpovídal jazykovému vyjádření. Z uvedeného slovního vyjádření nelze nijak dovodit jinou variantu, např. že by se měly do majetkové sankce a jejího výpočtu zahrnovat i paušály za jiné období, třeba dříve splatné měsíční paušály, které odpůrce ještě neuhradil, jak dovozuje ČTÚ jako jednu z výkladových možností, takový výklad nemá oporu v použitém slovním vyjádření. Soud proto nemá v tomto případu pochybnosti, za jaké období má být majetková sankce po účastníkovi požadována, a že z jazykového i logického výkladů nepochybně vyplývá, že mělo jít jen o budoucí paušály, které by účastník zaplatil po 1. 3. 2018 do 16. 1. 2019 pokud smlouva i poté řádně trvala. S tímto jediným možným jazykovým a logickým výkladem ujednání koresponduje i výklad a způsob výpočtu majetkové sankce použitý žalobkyní v tomto případě. Soud proto dospěl k závěru, že použité slovní vyjádření v bodu f) smlouvy nepřináší více interpretačních možnosti než jednu jedinou uvedenou soudem, a že proto nelze považovat ujednání za neurčité a neplatné.

14. Soud má dále za to, že je rovněž nepochybný i význam dalších termínů obsažených v ujednání bodu f) smlouvy, tedy výše (20 % sjednaného měsíčního paušálu) a základu, z nějž je majetková sankce počítána. Měsíční paušál je ve smlouvě výslovně uveden ve výši 540 Kč. Majetková sankce proto nastoupila za dobu nenaplnění minimální doby, tedy v tomto případě za období od 1. 3. 2018 do 16. 1. 2019.

15. Soud má za to, že ani formulace části bodu f) smlouvy„ ukončení této Smlouvy z důvodů na straně Zákazníka před uplynutím sjednané minimální doby trvání“ není neurčitá. Stejně jako v případě předchozí argumentace soud poukazuje na to, že ochrana účastníka jako spotřebitele nemůže být bezbřehá a absolutní. I občanský zákoník v § 4 odst. 1 uvádí vyvratitelnou domněnku, že se má za to, že každá svéprávná osoba má rozum průměrného člověka i schopnost užívat jej s běžnou péčí a opatrností a že to každý od ní může v právním styku důvodně očekávat. Důvody ukončení smlouvy a sankce za ně v podobě smluvní pokuty dle článku 6.8 a 6.9 jsou umístěny přehledně a nepřekvapivě v části 6 nazvané„ CENA, PLATEBNÍ PODMÍNKY, SA“, kde již podle samotného označení části zákazník s nezbytnou mírou obezřetnosti může takové ujednání očekávat a najít. Soud proto neshledal dané ujednání jako neúčinné. Listina z 5. 3. 2018, byť je označená jako výpověď, má ve skutečnosti dle č.l. 6 charakter odstoupení od smlouvy, neboť jednostranně ukončuje smluvní vztah pro neplacení služeb, což si strany sjednaly právě jako důvod pro odstoupení od smlouvy. Soud nad rámec výše uvedeného zde ještě doplňuje, že v soudním řízení žalobkyně k prokázání doručení výpovědi smlouvy účastníkovi doložila doručenku prokazující převzetí výpovědi účastníkem osobně dne 12. 3. 2018. Soud provedl početní kontrolu správnosti výpočtu žalobkyně a dospěl k závěru, že 20 % ze sjednaného měsíčního paušálu 540 Kč a při délce doby, která od 1. 3. 2018 do 16. 1. 2019 (do nějž byla sjednána minimální doba trvání smlouvy), činí 10 měsíců a 16 dnů, a že celková výše majetkové sankce skutečně činí žalobkyní požadovanou částku 1 137 Kč. 20 % za 1 měsíc činí 108 Kč. Za celých 10 měsíců tedy činí majetková sankce 10x 108 Kč, alikvótní část za zbývajících 9 dnů necelého 1. měsíce pak 57 Kč (108 Kč: 30 dnů * 16 dnů). Soud proto žalobě z výše uvedených důvodů vyhověl a nahradil svým rozhodnutím rozhodnutí správních orgánů tak, jak je uvedeno v I. výroku rozsudku, a uložil účastníkovi povinnost zaplatit žalobkyni částku 1 137 Kč v zákonné lhůtě dle § 160 odst. 1 o.s.ř. do tří dnů od právní moci rozsudku. Pokud jde o náklady správního řízení, dle prvoinstančního správního rozhodnutí byla žalobkyni přiznána částka 1 459 Kč a bylo zastaveno řízení ohledně částky 3 699 Kč, které však účastník svým chováním nezavinil. Dle tohoto rozsudku nahrazujícího správní rozhodnutí v správním řízení v napadeném rozsahu jí byla přiznána další částka 1 137 Kč. Ve věci tak byl převážně úspěšný účastník, proto by měl právo na poměrnou část nákladů správního řízení. Protože však účastníkovi se správním řízením náklady nevznikly, soud rozhodl, že žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení před správním orgánem prvního a druhého stupně.

16. O náhradě nákladů řízení před soudem soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o.s.ř. a uložil neúspěšnému účastníkovi povinnost nahradit úspěšné žalobkyni na nákladech částku 5 719 Kč Náklady řízení zde tvoří žalobkyní zaplacený soudní poplatek ve výši 1 000 Kč, odměna právního zástupce žalobkyně za 3 úkony právní pomoci po 1 000 Kč (ze základu 1 137 Kč) dle § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (za převzetí věci, sepis a podání žaloby a doplňující vyjádření), 3 režijní paušály po 300 Kč dle § 13 odst. 3 téže vyhlášky a 21% DPH.

Poučení