21 C 236/2022-77

Rubrum

Okresní soud v Mladé Boleslavi rozhodl samosoudkyní Mgr. Janou Novotnou ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem Mgr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] za účasti: [celé jméno žalovaného], [datum narození] bytem [adresa] žaloba na nahrazení rozhodnutí správního orgánu takto:

Výrok

I. Rozhodnutí předsedkyně Rady Českého telekomunikačního úřadu ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací], kterým byl zamítnut rozklad a potvrzen výrok II. a III. rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu, odboru pro severomoravskou oblast, ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací] vyř. - [příjmení], se nahrazuje tímto rozsudkem tak, že [celé jméno žalovaného], [datum narození], trvalým pobytem [adresa], je povinen zaplatit žalobkyni částku 212 Kč a nahradit žalobkyni na nákladech řízení před správním orgánem prvního a druhého stupně částku 186 Kč, a to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. II. [celé jméno žalovaného], [datum narození], trvalým pobytem [adresa] je povinen zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně na náhradu nákladů řízení částku 3 178 Kč.

Odůvodnění

1. Žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne [datum] se žalobkyně domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud rozhodl, že rozhodnutí předsedkyně Rady Českého telekomunikačního úřadu ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací] (dále jen„ rozhodnutí o rozkladu“), kterým byl zamítnut rozklad a potvrzen výrok II. a III. rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu, odboru pro severomoravskou oblast, ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací] vyř. - [příjmení] se nahrazuje tak, že žalovaný je povinen uhradit žalobci částku ve výši 245 Kč a náhradu nákladů správního řízení ve výši 200 Kč za zaplacený správní poplatek. Současně žádala o přiznání náhrady nákladů řízení. Návrh odůvodnila tak, že s účastníkem v postavení spotřebitele uzavřela dne [datum] smlouvu o poskytování služeb elektronických komunikací [číslo] (dále jako„ smlouva“), na jejímž základě účastníkovi poskytovala připojení k síti internet a související služby. Účastník ale nesplnil povinnost platit cenu za poskytované služby, a žalobkyně proto přistoupila k jednostrannému ukončení smlouvy. Podle odstavce f) smlouvy byla žalobkyně oprávněna nárokovat si v souladu s § 63 odst. 1 písm. p) zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích, úhradu za předčasné ukončení smlouvy („ Zákazník prohlašuje, že se zavazuje v případě ukončení této Smlouvy z důvodů na straně Zákazníka před uplynutím sjednané minimální doby trvání zaplatit poskytovateli v souladu s Podmínkami úhradu ve výši 20 % součtu měsíčních paušálů zbývajících do konce sjednané minimální doby trvání Smlouvy“), kterou žalobkyně vyčíslila na 245 Kč s příslušenstvím. Nároků ze smlouvy se žalobkyně domáhala u Českého telekomunikačního úřadu (dále jen„ ČTÚ“), odboru pro severomoravskou oblast, který svým rozhodnutím ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací] vyř. – [příjmení] (dále jen„ rozhodnutí ČTÚ“) v části, kde se žalobkyně domáhala úhrady za předčasné ukončení smlouvy, návrhu nevyhověl (výrok II.), což promítl i do rozhodnutí o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Žalobkyně se rozkladem ze dne [datum] domáhala zrušení výroků II. a III. rozhodnutí ČTÚ a vrácení věci ČTÚ k novému projednání v prvním stupni. O rozkladu rozhodla předsedkyně Rady ČTÚ rozhodnutím o rozkladu tak, že se rozklad zamítá a žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění uvedla, že žalobkyni nevznikl nárok na úhradu za předčasné ukončení smlouvy, neboť nedošlo k naplnění podmínek, na základě kterých lze úhradu účtovat, a byť se nejedná o smluvní pokutu, svojí povahou a důležitostí se jí blíží, a proto je nutné na věc aplikovat nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3512/11 ze dne [datum]. Část jednání o úhradě při předčasném ukončení smlouvy je totiž obsažena přímo ve smlouvě, avšak další část ujednání (podmínky podstatné pro vznik povinnosti k této úhradě) je obsažena v jiném dokumentu (ve všeobecných obchodních podmínkách), a to na několika místech, takže snadno unikne pozornosti průměrného spotřebitele, kterým je účastník. Ujednání je tak pro spotřebitele nepřehledné, nedostatečné a nepředvídatelné. Podle žalobkyně je rozhodnutí o rozkladu založeno na nesprávném právním posouzení, neboť právní normy, které na věc dopadají, byly nesprávně vyloženy, což vedlo k nesprávnému výroku ve věci samé. [příjmení] nárok na úhradu částky 245 Kč z titulu úhrady za předčasné ukončení smlouvy byl ve smlouvě mezi žalobkyní a účastníkem sjednán řádně, platně a účinně. Ujednání odstavce f) smlouvy nelze považovat za překvapivé ani nepřiměřené, neboť bylo ve všech podstatných ohledech sjednáno v samotné smlouvě, a nikoliv pouze ve všeobecných obchodních podmínkách. Vymezení výrazu„ ukončení smlouvy z důvodu na straně zákazníka“ ve všeobecných obchodních podmínkách nemůže zakládat překvapivost daného ujednání, neboť představuje jen ujednání technického a vysvětlujícího charakteru. Žalovaný měl také možnost se s všeobecnými obchodními podmínkami seznámit stejně jako s textem smlouvy samotné a stejně jako smlouvu je i podepsal. V žádném z relevantních dokumentů (smlouva a všeobecné obchodní podmínky) nejsou rozhodná ustanovení uvedena malým či jinak odlišně vyvedeným písmem ani jinak skryta. Vymezení výrazu„ ukončení Smlouvy z důvodu na straně zákazníka“ je navíc navázáno na zákonné ustanovení o možnosti ukončení smlouvy dle § 65 odst. 3 zákona o elektronických komunikacích. Ukončení smlouvy z tohoto důvodu je navíc notorietou, kterou je možné v obdobných smluvních vztazích předvídat, neboť přímo souvisí s jejich základním pojmovým znakem, tedy s povinností platit cenu. Účastník nemohl být legitimně překvapen tím, že když soustavně neplatil sjednanou cenu, žalobkyně s ním uzavřenou smlouvu ukončila. Produktivním a přiléhavým není ani zpochybňování skutečnosti, že takové ukončení smlouvy bylo zapříčiněno důvody na straně účastníka, jmenovitě soustavným neplacením ceny. Předsedkyně Rady ČTÚ v rozhodnutí o rozkladu a i ČTÚ samotný v prvostupňovém rozhodnutí pochybily, jestliže zákon a dostupnou judikaturu Ústavního soudu vyložily mechanicky a formalisticky tak, že žádná část nároku na úhradu za předčasné ukončení smlouvy – ani technické definice souvisejících pojmů – nesmí být uvedena v obchodních podmínkách, respektive že taková dependence automaticky znamená překvapivost a nepoctivost či nepřiměřenost takového ujednání. V tomto ohledu zmíněné orgány nerespektovaly text zákona, aktuální rozhodovací praxi Nejvyššího soudu České republiky a ani skutečný obsah nálezu Ústavního soudu, o který se ve svých rozhodnutích opírají. Podrobněji rozvedeno. Ujednání ve smlouvě obsahuje všechny podstatné skutečnosti pro rozhodnutí účastníka, který se navíc prokazatelně seznámil se zněním všeobecných obchodních podmínek, které podepsal. Ujednání o úhradě za předčasné ukončení smlouvy tak pro něj nemohlo být překvapivé. Překvapivost ujednání je vyloučena i povahou údajně chybějící definice, která je jednak upravena přímo zákonem, jednak ji lze v daných poměrech označit za notorietu, přičemž je zcela legitimně zahrnuta do všeobecných obchodních podmínek. Žalobkyně také může poukázat na § 4 odst. 1 a 2 občanského zákoníku, § 1751 odst. 1 občanského zákoníku, § 1753 občanského zákoníku, § 65 odst. 3 zákona o elektronických komunikacích, nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 625/03 ze dne [datum], nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3512/11 ze dne [datum], rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 ICdo 45/2017 ze dne 28. 3. 2018 či rozsudek Vrchního soudu v Olomouci č. j. 9 Cmo 284/2008-97 ze dne 16. 9. 2009 potvrzený usnesením Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 589/2010 ze dne 31. 5. 2012. Předsedkyně Rady ČTÚ odhlíží od skutečnosti, že v případě odchýlení se ujednání ve smlouvě od ujednání všeobecných podmínek se postupuje podle § 1751 odst. 1 občanského zákoníku, dle kterého mají odchylná ujednání ve smlouvě přednost před zněním obchodních podmínek. Rozpor obou ustanovení tedy nelze vyřešit tím, že obě ustanovení budou pro vzájemný rozpor vyhodnocena jako neplatná, jak se stalo v rozhodnutí o rozkladu, nýbrž bude aplikováno ustanovení sjednané ve smlouvě. Navíc v řešené věci se odstavec f) smlouvy nedovolává článku 6.9 všeobecných podmínek ani z něj nelze dovozovat, že by se měl nárok řídit jiným ujednáním uvedeným v podmínkách. Spojení„ úhrada má být provedena v souladu s Podmínkami“ odkazuje na ustanovení o způsobu úhrady plateb v [číslo] všeobecných podmínek, čímž se reflektuje požadavek vyslovený Ústavním soudem v nálezu sp. zn. I. ÚS 3512/11, že všeobecné podmínky mají upravovat ujednání technického a vysvětlujícího charakteru, přičemž odkaz na podmínky uvedený v odstavci f) smlouvy sděluje, jakým způsobem má účastník předmětnou úhradu provést. Právní názor, na němž je rozhodnutí o rozkladu založeno, redukuje význam pravidla zakotveného v § 1753 občanského zákoníku a vyloženého (ve vztahu k předchozí právní úpravě) citovaným nálezem Ústavního soudu, když jej vykládá tak, že je-li jakákoliv – byť sebetechničtější – část ujednání majícího charakter blízký smluvní pokutě upravena v obchodních podmínkách, je třeba na dané ujednání mechanicky aplikovat právní úpravu § [číslo] a vyhodnotit jej jako neúčinné z důvodu překvapivosti. Takto reduktivní výklad je v rozporu s textem zákona i s judikaturou Nejvyššího soudu České republiky (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 ICdo 45/2017 ze dne 28. 3. 2018) a odporuje i samotnému nálezu Ústavního soudu, o který se rozhodnutí o rozkladu opírá. Shodné hodnocení reduktivních výkladů odkazovaného nálezu Ústavního soudu zaujala i odborná literatura, která jednoznačně odmítá paušalizující závěry o absolutním zákazu umístění smluvních pokut v obchodních podmínkách spotřebitelských smluv (viz např. [příjmení], M. Absolutní zákaz smluvních pokut v obchodních podmínkách spotřebitelských smluv. Opravdu? [webová adresa], 2018 Dostupný na [webová adresa]). V nálezu Ústavní soud vycházel ze skutkového stavu, kdy se spotřebitel s obchodními podmínkami nemohl seznámit před podpisem smlouvy a kdy byl navíc odkaz na obchodní podmínky napsán drobným písmem. Taková situace však v nyní projednávané věci nenastala, když sporné ustanovení je ve smlouvě samotné v rozsahu umožňujícím účastníkovi jako spotřebiteli kvalifikovaně posoudit smluvní vztah, do něhož podpisem smlouvy vstupuje, z textu smlouvy tedy účastník věděl, že pokud smlouva zanikne předčasně z důvodů na jeho straně, pak bude muset uhradit částku stanovenou dle vzorce uvedeného ve smlouvě a sporné ustanovení stejně jako včleňovací doložka jsou ve smlouvě uvedeny stejnou velikostí i vyvedením písma jako ostatní smluvní ujednání. Způsob výpočtu sporné úhrady uvedený ve smlouvě je textově přímo převzat ze zákona (§ 63 odst. 1 písm. p) zákona o elektronických komunikacích v rozhodném znění). Obchodním podmínkám jsou pak zcela v souladu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3512/11 ponechána pouze ujednání technického a vysvětlujícího charakteru, která jsou v oboru elektronických komunikací obvyklá a očekávaná, navíc žalovaný všeobecné obchodní podmínky podepsal a byl s nimi seznámen. [příjmení] nárok z titulu úhrady za předčasné ukončení smlouvy byl tedy ve smlouvě sjednán řádně, platně a účinně a ujednání nelze považovat za překvapivé ani nepřiměřené, neboť bylo ve všech podstatných ohledech sjednáno v samotné smlouvě, a nikoliv pouze ve všeobecných obchodních podmínkách, se kterými byl žalovaný seznámen. Jestliže zkoumané ustanovení smlouvy neobsahuje výslovné určení toho, co se rozumí„ ukončením Smlouvy z důvodů na straně zákazníka“, kdy tento pojem je blíže vyložen v přiložených všeobecných obchodních podmínkách, nelze z této skutečnosti dovozovat, že by předmětné ustanovení bylo překvapivé či nepoctivé. Vědomost o možnosti ukončení smlouvy pro neplnění hlavní povinnosti zákazníka musela být osobě mající rozum průměrného člověka i schopnost užívat jej s běžnou péčí a opatrností (§ 4 odst. 1 občanského zákoníku) dostupná při zvážení všech okolností případu, kdy zejména daná možnost přímo vyplývá ze zákona (§ 65 odst. 3 zákona o elektronických komunikacích), byla sjednána ve všeobecných obchodních podmínkách, které účastník podepsal, stejně jako smlouvu, a je na trhu zcela obvyklá a odpovídá hlavním pojmovým znakům sjednaného závazku ze smlouvy – účastník jako zákazník skutečně nemohl legitimně očekávat, že uzavřená smlouva s ním bude trvat i přesto, že soustavně neplatí sjednanou cenu. Možnost ukončení smlouvy pro nehrazení ceny nemůže být tedy pro zákazníka jakkoliv překvapivá, a to ani, pokud je upravena v obchodních podmínkách, či, s ohledem na zakotvení této možnosti přímo v zákoně, ani kdyby nikde v dokumentech žalobkyně uvedena nebyla. Opačný výklad ze strany ČTÚ je jednoznačně projevem přepjatého právního formalismu a tím pádem i odepřením spravedlnosti žalobkyni. Pravidlo, které by umožnilo konstatovat překvapivost ujednání bez dalšího jen na základě toho, že je z části obsaženo v obchodních podmínkách, nikde není (ani v zákoně, ani v judikatuře Nejvyššího soudu, dle které z pouhého umístění v textu obchodních podmínek závěr o nepřiměřenosti posuzovaného ustanovení vyplývat nemůže, a pokud ujednání pravidelně bývá v obchodních podmínkách, nemusí být překvapivé). Předsedkyně Rady ČTÚ vychází bez dalšího z nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3512/11 ze dne [datum], ale nález není normou se silou zákona, nýbrž slouží k interpretaci právních předpisů. Právní úprava aplikovaná v nálezu (zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, a zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník) je odlišná od právní úpravy, kterou se řídí posuzovaný spor a skutkový stav je odlišný od posuzovaného skutkového stavu. Ochrana slabší smluvní strany ale při aplikaci práva nemůže být bezbřehá a výklad musí respektovat relevantní právní úpravu, což se v případě rozhodnutí o rozkladu nestalo. Úhrada za předčasné ukončení smlouvy (ve smyslu § 63 odst. 1 písm. p) zákona o elektronických komunikacích) je speciálním druhem nároku odlišným od smluvní pokuty (viz rovněž systematika § 63 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích – písm. j) smluvní pokuta a písm. p) úhrada při předčasném ukončení smlouvy před uplynutím doby trvání). Rovněž Nejvyšší soud České republiky k tomuto v rozsudku č. j. 33 Cdo 3608/2018-114 ze dne 29. 5. 2019 judikoval, že:„ Úhrada za předčasné ukončení smlouvy není smluvní pokutou (…). Úhrada v případě ukončení smlouvy před uplynutím doby trvání, na kterou byla uzavřena, jejíž výše nesmí být vyšší než jedna pětina součtu měsíčních paušálů zbývajících do konce sjednané doby trvání smlouvy, nebo jedna pětina součtu minimálního sjednaného měsíčního plnění zbývajících do konce sjednané doby smlouvy, je finančním vypořádáním, tj. odstupným za to, že oproti očekávání podnikatele kalkulujícího budoucí zisk z poskytovaných služeb smluvní vztah zanikl předčasně.“ Proto nelze na sjednanou úhradu za předčasné ukončení smlouvy bez dalšího nahlížet jako na smluvní pokutu tak, jak činí předsedkyně Rady ČTÚ. I kdyby se však na spornou úhradu nahlíželo jako na smluvní pokutu, rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 24 Co 120/2018-65 v případu posouzení platnosti smluvní pokuty sjednané pro případ předčasného skončení smlouvy, zaviněného spotřebitelem z důvodu nezaplacení kupní ceny za dodanou elektřinu uvádí:„ Podle § 2005 odst. 2 a § 2048 o. z. lze sjednat smluvní pokutu, právo na jejíž zaplacení nebude dotčeno tím, že jedna strana od smlouvy odstoupí v případě, kdy druhá strana vytvoří podmínky pro toto odstoupení porušením smluvené povinnosti zajištěné smluvní pokutou.“ Právo na předmětnou úhradu tedy není dotčeno tím, že smlouva byla ukončena právním jednáním žalobkyně, jestliže podmínky pro toto jednání spočívající v neplacení ceny vytvořil účastník. Ve skutkově totožné věci žalobkyně a jiného účastníka pak Okresního soudu v Karviné rozhodl rozsudkem č. j. 27 C 242/2021-64 ve prospěch žalobkyně s tím, že formulace odstavce f) smlouvy je dostatečně určitá a nezpůsobuje interpretační problémy („ z použitého slovního spojení tedy vyplývá (…) a že jej nelze jazykově vykládat jinak, než že jde o budoucí paušály pokrývající období po předčasném ukončení smlouvy do doby jejího původního minimálního trvání, tedy paušály, které by účastník byl povinen v budoucnu do konce původního smluvního vztahu uhradit (…) Z uvedeného slovního vyjádření nelze nijak dovodit jinou variantu, např. že by se měly do majetkové sankce a jejího výpočtu zahrnovat i paušály za jiné období, třeba dříve splatné měsíční paušály, které odpůrce ještě neuhradil, jak dovozuje ČTÚ jako jednu z výkladových možností, takový výklad nemá oporu v použitém slovním vyjádření.“), formulačně se pak neodlišuje od ujednání jiných společností poskytujících služby, ať již v oblasti telekomunikací či energetiky. Z konstantní rozhodovací praxe soudů České republiky (viz například I. ÚS 222/2000, NS 23 Cdo 1570/2012, NS 23 Cdo 1122/2010 nebo NS 29 Odo 108/2003) plyne, že právní jednání nemůže být vyhodnoceno jako neurčité, lze-li jeho obsah dovodit výkladem, přičemž podle § 574 občanského zákoníku je prioritou výklad, který nezakládá neplatnost smlouvy, a podle § 1812 odst. 1 občanského zákoníku lze-li obsah smlouvy vyložit různým způsobem, použije se výklad pro spotřebitele nejpříznivější.

2. Účastník [celé jméno žalovaného] (dále jen„ účastník“) se ve věci nevyjádřil.

3. ČTÚ k věci uvedl, že bylo rozhodnuto po právu, a žaloba by proto měla být v plném rozsahu zamítnuta. Během řízení vyvstala pochybnost, zda k předčasnému ukončení smlouvy vůbec došlo, protože žalobkyně nedoložila, že by se výpověď ze dne [datum] dostala do dispoziční sféry žalovaného, ani nijak nedoložila její odeslání. Nárok na úhradu za předčasné ukončení smlouvy podle ČTÚ žalobkyni nevznikl, jelikož úhrada nebyla sjednána v souladu se zákonem. [ulice] důvod pro zamítnutí rozkladu byl shledán v roztříštěnosti ujednání o paušálním odškodném mezi smlouvou a všeobecnými podmínkami, neboť odstavec f) smlouvy nelze použít bez všeobecných podmínek. Slovní spojení„ důvod na straně Zákazníka“ ČTÚ považuje za neurčité s tím, že vodítko pro jeho interpretaci mohou představovat všeobecné podmínky. Důvodem ze strany zákazníka může být myšleno chování zákazníka, kvůli kterému může poskytovatel ukončit zákazníkovi smlouvu, právní jednání zákazníka, které vede k ukončení smlouvy, či oba tyto důvody. V případě použití § 1812 odst. 1 občanského zákoníku je pak nejpříznivějším výkladem pro spotřebitele závěr, že důvodem na straně zákazníka jsou myšlena pouze právní jednání učiněná ze strany zákazníka (tj. výpověď či odstoupení, případně dohoda na návrh zákazníka o ukončení smlouvy). Všeobecné podmínky pak umožňují ukončit smlouvu i právním jednáním operátora, ale toto je upraveno na dalších různých na sebe nenavazujících místech, a to v čl. 1 (poskytovatel může vypovědět zákazníkovi smlouvu, uvedl-li zákazník při uzavření smlouvy nepravdivé údaje, dále bylo-li se zákazníkem zahájeno insolvenční řízení nebo byla vůči zákazníkovi nařízena exekuce), v čl. 4 (poskytovatel je oprávněn vypovědět zákazníkovi smlouvu„ je-li podezření, že zákazník zneužívá služeb nebo neprovedl opatření potřebná k zabránění zneužití služeb jinou osobou a nesjedná nápravu ani na základě výzvy poskytovatele v jím stanovené lhůtě“) a v čl. 6 (výpověď, pokud zákazník platí vyúčtování soustavně opožděně nebo soustavně neplatí cenu za služby). Možnost ukončit smlouvu upravují dále také právní předpisy (např. zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník dohodou podle § 1981 či odstoupením od smlouvy podle § 2001 a násl.). Z všeobecných podmínek tak není zřejmé, zda všechny způsoby ukončení smlouvy skutečně patří do kategorie„ důvodů“, pro které by bylo možno požadovat po zákazníkovi úhradu za předčasné ukončení smlouvy (např. v případě nařízení exekuce či zahájení insolvence by takový nárok byl minimálně diskutabilní). Ujednání odstavce f) smlouvy ani nenaplňuje požadavky občanského zákoníku týkající se určitosti ve smyslu § 553 odst. 1 občanského zákoníku, neboť z ujednání nejsou zřejmé jednoznačné podmínky vzniku nároku. Předmětná úprava podmínek ukončení smlouvy ve všeobecných podmínkách nemá charakter pouze technického a vysvětlujícího obsahu. Ujednání, za jakých podmínek vzniká nárok žalobkyně na peněžité plnění, se přímo dotýká majetkové sféry zákazníka a jeho umístění do vedlejšího dokumentu, a to ještě na několika místech, je anti-spotřebitelským jednáním. V roztříštěnosti úpravy, kdy lze na různých místech všeobecných podmínek najít způsoby ukončení smlouvy, které souvisejí s jednáním zákazníka (tedy by bylo možno je podřadit pod širší výklad pojmu„ důvody na straně zákazníka“), spočívá vytýkaná překvapivost ujednání. Proto je třeba na daný případ aplikovat nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3512/11 ze dne [datum]. Rozsudek Okresního soudu v Karviné č. j. 27 C 242/2021-64 není skutkově obdobná věc, jelikož k ukončení smlouvy došlo dohodou smluvních stran, v níž zákazník potvrdil, že si je vědom paušálního odškodného, kdežto v posuzované věci není jisté, zda vůbec k ukončení smluvního vztahu došlo, dále účastník nepotvrdil, zda si je vědom paušálního odškodného a navíc odůvodnění neurčitosti ujednání tehdy bylo založeno na zcela jiné argumentaci, která v současné době není vůbec uplatňována. ČTÚ jsou známa rozhodnutí Okresního soudu v Karviné (č. j. 27 C 250/2022-65 a jemu obdobné), která však přehlíží mnohé aspekty a soud se v nich nevypořádal s veškerou argumentací správního orgánu. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR č. j. 23 Cdo 1192/2019-121 pak ČTÚ nepovažuje pro projednávanou věc za přiléhavý, přičemž ČTÚ netvrdil a ani netvrdí, že není možné sjednat smluvní pokutu vázanou vedle porušení povinnosti také na další právní skutečnost. Otázkou dále je, zda podpis znění všeobecných podmínek učiní všechna ustanovení všeobecných podmínek bez dalšího součástí smlouvy samotné, když odborná literatura dovozuje, že„ Výslovné přijetí obchodních podmínek jako celku (např. podpisem na jejich poslední straně) či přijetí jen jejich konkrétní strany podpisem zvlášť na této straně je možná formalisticky vzato výslovným přijetím jejich konkrétního překvapivého ustanovení, neboť je zahrnuto v podepsaném celku, nicméně neplní účel výslovného přijetí ve smyslu ustanovení § 1753 OZ, protože předkládající strana neidentifikovala konkrétní ustanovení, které může být překvapivé a nepředložila ho straně přijímající ke zvláštnímu přijetí.“ (viz [příjmení], M., [příjmení], S. [ulice] podmínky ve vztazích B2C. [obec]: Leges, 2018. Teoretik. ISBN [tel. číslo] [číslo]). Průměrný spotřebitel nemá šanci pochopit, že všechna ustanovení se stávají součástí smlouvy o poskytování služeb elektronických komunikací, ani pochopit vzájemnou provázanost konkrétních ustanovení smlouvy o poskytování služeb elektronických komunikací s ustanoveními všeobecných podmínek v celém komplexu. Překvapivost ujednání je dána umístěním do smlouvy a do všeobecných podmínek, v nichž je ujednání na několika různých spolu vzájemně nesouvisejících místech, kde snadno unikne pozornosti průměrného spotřebitele. Sporné ujednání bylo ve smlouvě obsaženo, avšak klíčová část (tj. za jakých podmínek nárok vznikne) byla obsažena teprve ve všeobecných podmínkách, navíc pojem„ ukončení Smlouvy z důvodů na straně zákazníka“ není ve všeobecných podmínkách přímo vyložen ve smyslu přesné definice, která by zákazníkovi zcela jasně vyložila, co pojem zahrnuje a co už ne. Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3512/11 ze dne [datum] výslovně poukazuje na nevýhodná ujednání v obecné rovině, přičemž smluvní pokuta je uvedena jako příklad, nikoliv jako jediný možný právní institut, na který lze nález aplikovat. Navíc sjednání úhrady za předčasné ukončení smlouvy je pro spotřebitele nevýhodným ujednáním, a pokud by si mohl vybrat, zvolil by smluvní vztah bez povinnosti úhrady, avšak taková možnost je v případě adhezních smluv omezená. Žalobce poukazuje na notoricky známou skutečnost, že nehradí-li někdo za služby, může mu být ukončena smlouva, nicméně to, že neplacení služeb je právním důvodem pro zaplacení úhrady za předčasné ukončení smlouvy, vyplývá z všeobecných podmínek, nikoliv ze smlouvy samotné. Za situace, kdy je ve smlouvě za prodlení s úhradou služeb sjednána smluvní pokuta (písm. d)), je nemorální za porušení jedné a té samé povinnosti účtovat smluvní pokutu i úhradu za předčasné ukončení smlouvy.

4. Účastníci řízení souhlasili s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle § 115a zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí.

5. Po provedeném dokazování učinil soud následující skutková zjištění.

6. Žalobkyně jako poskytovatel a účastník jako zákazník uzavřeli dne [datum] smlouvu o poskytování služeb elektronických komunikací [číslo], kterou se žalobkyně zavázala poskytnout účastníkovi služby elektronických komunikací dle specifikace ve smlouvě a účastník se zavázal platit cenu za poskytování služeb ve výši 350 Kč měsíčně. Smlouva byla uzavřena na dobu neurčitou s minimální dobou užívání služeb v délce 12 měsíců. Podle odstavce f) smlouvy:„ Zákazník prohlašuje, že se zavazuje v případě ukončení této Smlouvy z důvodů na straně Zákazníka před uplynutím sjednané minimální doby trvání zaplatit poskytovateli v souladu s Podmínkami úhradu ve výši 20 % součtu měsíčních paušálů zbývajících do konce sjednané minimální doby trvání Smlouvy“ Nedílnou součástí smlouvy byly Všeobecné podmínky poskytovatele (prokázáno smlouvu o poskytování služeb elektronických komunikací [číslo] ze dne [datum]).

7. Dle čl. 1 všeobecných podmínek smlouvu uzavřenou na dobu neurčitou může zákazník i poskytovatel kdykoliv ukončit písemnou výpovědí s výpovědní dobou v délce 30 dnů, pokud zákon, tyto podmínky nebo smlouva nestanoví jinak. Výpovědní doba počíná běžet prvním dnem měsíce následujícího po doručení výpovědi. Výpověď nelze ze strany zákazníka učinit v období, kdy mu na jeho žádost poskytovatel dočasně přerušil poskytování služeb. Poskytovatel je oprávněn písemně vypovědět smlouvu s výpovědní lhůtou 15 dnů ode dne doručení výpovědi zákazníkovi, pokud zákazník je v prodlení či neplatí vyúčtování dle čl. 6 těchto podmínek, uvedl-li zákazník při uzavření smlouvy nepravdivé údaje, bylo-li se zákazníkem zahájeno insolvenční řízení nebo byla vůči zákazníkovi nařízena exekuce, případně z jiných důvodů stanovených smlouvou či těmito podmínkami. Dle čl. 4 je-li podezření, že zákazník zneužívá služeb nebo neprovedl opatření potřebná k zabránění zneužití služeb jinou osobou a nesjedná nápravu ani na základě výzvy poskytovatele v jím stanovené lhůtě, je poskytovatel oprávněn smlouvu vypovědět s výpovědní lhůtou 7 dní ode dne doručení výpovědi zákazníkovi. Dle čl. 6 je poskytovatel oprávněn vypovědět smlouvu s výpovědní lhůtou 15 dnů ode dne doručení výpovědi zákazníkovi, nebo od smlouvy odstoupit, pokud zákazník vyúčtování platí soustavně opožděně nebo soustavně neplatí cenu za služby. Soustavně opožděným placením se rozumí zaplacení nejméně 2 po sobě jdoucích vyúčtování ceny po lhůtě splatnosti. Soustavným neplacením se rozumí existence nejméně 3 nezaplacených vyúčtování ceny. Dle čl. 6 v případě, že byla sjednána minimální doba užívání služeb a zákazník poruší své povinnosti vyplývající ze smlouvy, např. pokud nezaplatí řádně a včas dvě po sobě jdoucí vyúčtování nebo bude-li v prodlení s úhradou nejméně 3 nezaplacených vyúčtování, je zákazník povinen zaplatit poskytovateli smluvní pokutu ve výši 20% součtu měsíčních paušálů zbývajících do konce sjednané minimální doby užívání služeb od začátku suspendace, tj. od začátku přerušení či omezení poskytování služeb. Pokud smlouva skončí před uplynutím sjednané minimální doby užívání služeb z jiných důvodů než z důvodu porušení povinnosti zákazníka vyplývajících mu ze smlouvy, zejména pokud zákazník smlouvu vypoví či zruší odběr služby, je zákazník povinen poskytovateli zaplatit úhradu ve výši 20% součtu měsíčních paušálů zbývajících do konce sjednané minimální doby užívání služeb od začátku suspendace, tj. od začátku přerušení či omezení poskytování služeb. Všeobecné podmínky účastník podepsal dne [datum] (prokázáno Všeobecnými podmínkami poskytování služeb elektronických komunikací [právnická osoba] a.s. pro spotřebitele).

8. Účastník dne [datum] převzal od žalobkyně pronajaté zařízení a došlo ke zprovoznění služby (prokázáno předávacím protokolem z [datum], vystaveným [datum]).

9. Účastník neuhradil splátku splatnou dne [datum] a splátku splatnou dne [datum], a proto žalobkyně smlouvu o poskytování služeb elektronických komunikací vypověděla dopisem ze dne [datum] (prokázáno výpovědí smlouvy ze dne [datum]).

10. Výpověď byla účastníkovi odeslána dne [datum], uložena k vyzvednutí dne [datum] (téhož dne výzvou oznámeno účastníkovi) a vrácena žalobkyni dne [datum] (prokázáno odeslanou obálkou).

11. Žalobkyně účastníkovi fakturou vystavenou dne [datum] naúčtovala úhradu za předčasné ukončení smlouvy za období [datum] do [datum] v celkové výši 245 Kč, jejíž splatnost nastala dne [datum] (prokázáno fakturou – daňovým dokladem [číslo] vystavenou žalobkyní dne [datum]).

12. Žalobkyně zaplatila správní poplatek za návrh podaný k ČTÚ 200 Kč (prokázáno přehledem plateb ve správním spise ČTÚ, odbor pro severomoravskou oblast [číslo]).

13. ČTÚ, odbor pro severomoravskou oblast svým rozhodnutím [číslo jednací] vyř. – [příjmení] ze dne 14. 6 2021 v I. výroku vyhověl části návrhu žalobkyně a uložil účastníkovi zaplatit žalobkyni dlužnou cenu za poskytnutou službu elektronických komunikací v celkové výši 700 Kč s příslušenstvím, v II. výroku nevyhověl návrhu žalobkyně na zaplacení částky ve výši 245 Kč s příslušenstvím a ve III. výroku přiznal žalobkyni náklady řízení ve výši 96,30 Kč. Výrok II. se týkal nároku žalobkyně na úhradu položky„ Úhrada za předčasné ukončení smlouvy za období [datum] do [datum]“ ve výši 245 Kč naúčtované ve faktuře [číslo] byl odůvodněn tak, že odstavec f) smlouvy odpovídá paušálnímu odškodnění upravenému v § 63 odst. 1 písm. p) zákona o elektronických komunikacích. V souladu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3512/11 ze dne [datum] musí být toto paušální odškodnění sjednáno v těle účastnické smlouvy a nemůže být součástí všeobecných obchodních podmínek, což je naplněno, když odstavec f) smlouvy odpovídá ujednání čl. 6 všeobecných podmínek, nicméně formulace odstavce f) smlouvy není určitá, když z ujednání není zřejmý jednoznačný způsob určení výše nároku, výkladový problém činí formulace„ měsíčních paušálů zbývajících“, která je nejednoznačná a umožňuje více výkladů – není zřejmé, odkdy přesně má být úhrada požadována, zda od měsíce, v němž došlo k ukončení smlouvy, od měsíce následujícího, nebo dříve, než došlo ke skončení smlouvy. Žalobkyně požaduje zaplacení úhrady od [datum], nicméně není zřejmé, kdy výpověď datována dnem [datum] byla doručena účastníkovi, neboť dnem doručení výpovědi běží výpovědní lhůta dle čl. 6 všeobecných podmínek. Navíc po část měsíce září 2018, než byla výpověď zřejmě doručena účastníkovi a než uplynula výpovědní doba, byla smlouva nadále platná, ale současně je za toto období požadována úhrada, na kterou nárok vzniká až po skončení smlouvy. Pokud dluh vznikl před ukončením smlouvy, pak jsou zde další zbývající měsíční paušály, které ještě nebyly uhrazeny. Formulace ujednání neodpovídá jasně na otázku, zda se má vyúčtování započít datem skončení smlouvy anebo až počátkem měsíce následujícího po měsíci, v němž byla smlouva skončena, či dokonce zda se do výpočtu smluvní pokuty nemají zahrnout i dříve splatné měsíční paušály, které účastník ještě neuhradil. V posuzovaném případě by tak výklad nahrazoval vůli smluvních stran, což je nepřípustné. Předmětné ujednání proto bylo shledáno jako neurčité a neplatně sjednané, a proto k němu nelze přihlížet. Jelikož nárok na zaplacení žalobkyní uplatněné smluvní pokuty nevznikl, nevznikl ani nárok na zaplacení příslušenství této pohledávky. Jako náhradu nákladů správního řízení žalobkyně žádala úhradu zaplaceného soudního poplatku ve výši 200 Kč, jelikož však byla v řízení pouze částečně úspěšná (ve výši 74,07 % sporné částky), byly jí přiznány výrokem III. náklady za uhrazený správní poplatek ve výši 96,30 Kč, tj. ve výši 48,15 % jejích účelně vynaložených nákladů (prokázáno rozhodnutím ČTÚ, odboru pro severomoravskou oblast [číslo jednací] vyř. – [příjmení] ze dne [datum]).

14. Proti rozhodnutí ČTÚ, odboru pro severomoravskou oblast [číslo jednací] vyř. – [příjmení] ze dne [datum] podala žalobkyně rozklad (prokázáno rozkladem žalobkyně ze dne [datum]).

15. Rozhodnutím o rozkladu předsedkyně Rady ČTÚ výrokem I. rozklad žalobkyně zamítla a napadené rozhodnutí správního orgánu prvního stupně v II. a III. výroku potvrdila, a ve II. výroku rozhodla o náhradě nákladů řízení o rozkladu tak, že žádnému z účastníků správního řízení nepřiznala náhradu nákladů řízení o rozkladu. Rozhodnutí odůvodnila tím, že v řízení před správním orgánem prvního stupně žalobkyně nespecifikovala, jaké ustanovení všeobecných podmínek úhradu za předčasné ukončení smlouvy upravuje, to učinila až v podaném rozkladu. První věta článku 6.9 všeobecných podmínek upravuje smluvní pokutu a až druhá věta úhradu za předčasné ukončení smlouvy. Odstavec f) smlouvy hovoří o ukončení účastnické smlouvy z důvodů na straně účastníka před uplynutím sjednané minimální doby trvání, zatímco věta druhá čl. 6 všeobecných podmínek upravuje skončení smlouvy z jiných důvodů než z důvodů porušení povinností účastníka vyplývajících mu z účastnické smlouvy (zejm. by účastník vypověděl smlouvu či by zrušil odběr služby). Žalobkyně se domáhala„ Úhrady za předčasné ukončení smlouvy“, aniž by jí na tuto úhradu vznikl nárok, neboť nedošlo k naplnění podmínek (podle článku 6.9 všeobecných podmínek), na základě kterých lze tuto úhradu vyúčtovat. Ze smlouvy nelze dovodit, co se rozumí slovním spojením„ důvody na straně Zákazníka“. Může jít o projev vůle účastníka ukončit smlouvu (např. účastníkem podaná výpověď, odstoupení od smlouvy anebo návrh na dohodu o ukončení smlouvy), ale i o jednání účastníka, které neobsahuje jeho vůli k ukončení smlouvy, ale které může vést k tomu, že smlouvu ukončí poskytovatel (např. prodlení zákazníka s placením služeb, pro které poskytovatel zákazníkovi vypoví smlouvu). Část ujednání o úhradě při předčasném ukončení smlouvy je obsažena přímo ve smlouvě, ale další část ujednání (konkrétní důvody způsobilé vyvolat vznik povinnosti k úhradě za předčasné ukončení smlouvy) se nachází ve všeobecných podmínkách, kde je lze najít na několika místech, takže snadno uniknou pozornosti průměrného spotřebitele, kterým je i účastník. V souladu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3512/11 nelze považovat za dostatečné, pokud součástí smlouvy je pouze obecná část pro spotřebitele nevýhodného ujednání a další jeho část, zvláště pak konkrétní podmínky, je třeba dohledávat v dalších smluvních dokumentech. Pro spotřebitele je to nepřehledné, což je v rozporu se zásadou poctivosti a jedná se o překvapivou smluvní úpravu. Roztříštěnost je nepředvídatelná ve smyslu ustanovení § 1753 odst. 1 občanského zákoníku. Podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 32 ICdo 86/2015 ze dne 28. 2. 2017 pak pouhý odkaz v textu smlouvy na ustanovení o smluvní pokutě ve všeobecných podmínkách vytváří pro spotřebitele překážku pro to, aby se s takovým ujednáním před uzavřením smlouvy skutečně seznámil. Výsledek posouzení v rozkladovém řízení je založen na odlišné právní úvaze než rozhodnutí prvostupňového orgánu, nicméně výsledek je shodný jako v prvním stupni, a to že k ujednání nemůže být přihlíženo a žalobkyni nelze přiznat nárok vyplývající z ujednání. Proto byly oba napadené výroky potvrzeny (prokázáno rozhodnutím předsedkyně Rady Českého telekomunikačního úřadu ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací]).

16. Rozhodnutí bylo žalobkyni doručeno dne [datum] do datové schránky (prokázáno doručenkou ve správním spise ČTÚ [číslo]).

17. Žaloba byla doručena do datové schránky Okresního soudu v Mladé Boleslavi dne [datum].

18. Po právní stránce soud věc posoudil následovně:

19. Podle § 244 odst. 1 o. s. ř. rozhodl-li orgán moci výkonné, orgán územního samosprávného celku, orgán zájmové nebo profesní samosprávy, popřípadě smírčí orgán zřízený podle zvláštního právního předpisu (dále jen„ správní orgán“) podle zvláštního zákona o sporu nebo o jiné právní věci, která vyplývá ze vztahů soukromého práva (§ 7 odst. 1), a nabylo-li rozhodnutí správního orgánu právní moci, může být tatáž věc projednána na návrh v občanském soudním řízení.

20. Podle § 63 odst. 1 písm. p) zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění účinném do 31. 1. 2018 (dále jen„ zákon o elektronických komunikacích“), ve smlouvě o poskytování veřejně dostupné služby elektronických komunikací nebo připojení k veřejné komunikační síti musí být srozumitelným, úplným a snadno přístupným způsobem uvedeno vždy v případě ukončení smlouvy před uplynutím doby trvání, na kterou je smlouva uzavřena, ať již výpovědí, nebo dohodou smluvních stran, informace o výši úhrady, která nesmí být v případě smlouvy uzavřené se spotřebitelem vyšší než jedna pětina součtu měsíčních paušálů zbývajících do konce sjednané doby trvání smlouvy, nebo jedna pětina součtu minimálního sjednaného měsíčního plnění zbývajících do konce sjednané doby trvání smlouvy, a výše úhrady nákladů spojených s telekomunikačním koncovým zařízením, které bylo účastníkovi poskytnuto za zvýhodněných podmínek.

21. Žaloba splňuje podmínky § 247 odst. 1 o. s. ř. (tj. byla podána včasně a je přípustná).

22. Po zhodnocení provedených důkazů a zvážení všech okolností posuzovaného případu dospěl soud k závěru, že žaloba byla podána důvodně. Žalobkyně s účastníkem uzavřela smlouvu o poskytování služeb elektronických komunikací dle § 63 a násl. zákona o elektronických komunikacích, přičemž účastník byl v této smlouvě v postavení spotřebitele. Ve smlouvě byla v souladu s § 63 odst. 1 písm. p) zákona č. 127/2005 Sb. pro případ ukončení smlouvy z důvodů na straně účastníka před uplynutím sjednané minimální doby trvání (12 měsíců) sjednána jeho povinnost zaplatit žalobkyni v souladu s všeobecnými podmínkami úhradu ve výši 20 % součtu měsíčních paušálů zbývajících do konce sjednané minimální doby trvání smlouvy. Smluvená úhrada nemá povahu smluvní pokuty, ale představuje finančního ekvivalent za to, že oproti očekávání podnikatele kalkulujícího budoucí zisk z poskytovaných služeb smluvní vztah zanikl předčasně (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 33 Cdo 3608/2018). Rozhodnutí o rozkladu bylo založeno na tom, že spojení„ z důvodů na straně zákazníka“ je neurčité, přičemž konkrétní důvody způsobilé vyvolat vznik povinnosti k úhradě za předčasné ukončení smlouvy se nachází na několika místech všeobecných obchodních podmínek. Taková úprava je dle předsedkyně Rady ČTÚ v rozporu se zásadou poctivosti a pro spotřebitele je překvapivá. Soud se s hodnocením předsedkyně Rady ČTÚ při svém rozhodování neztotožnil. Oprávnění žalobkyně odstoupit od smlouvy či ji vypovědět v případě, že její zákazník za poskytnuté služby neplatí, musí být zřejmé každé průměrně smýšlející osobě (srov. 4 odst. 1 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb.), protože žalobkyně jakožto podnikatelka nemá zájem na tom, aby zákazníkovi poskytovala své služby zadarmo a bez profitu. Účastníkovi tak muselo být jasné, že když řádně a včas za poskytnuté služby nebude platit, žalobkyně nebude mít zájem v takovém smluvním vztahu setrvat. Pokud tedy pro neplacení služeb zákazníkem žalobkyně od smlouvy odstoupí či ji vypoví, došlo k ukončení smluvního vztahu pro chování zákazníka, tedy z důvodů na straně zákazníka. Pokud by takové ukončení smlouvy nebylo považováno za důvod na straně zákazníka, pak by se mohlo stát, že zákazník, který nebude chtít ve smlouvě pokračovat a současně nebude chtít ani platit úhradu za předčasné ukončení smlouvy, raději přestane platit a počká, až uplyne minimální doba trvání smlouvy či až ještě před uplynutím minimální doby smlouvu vypoví žalobkyně, jemu nevznikne povinnost platit sankci za předčasné ukončení a pouze doplatí dlužné částky. Byť sjednaná úhrada není smluvní pokutou, stále se v posuzovaném případě jedná o vztah mezi podnikatelem a spotřebitelem, a proto lze na způsob sjednání úhrady aplikovat nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3512/11, nicméně předmětnou úhradu nelze v tomto případě shledat jako neplatně sjednanou ani dle tohoto nálezu – úhrada byla sjednána přímo v textu smlouvy, nikoli ve všeobecných podmínkách, byla tedy součástí smlouvy samotné a účastník s ní, s její výší a podmínkami, za nichž bude účtována, byl seznámen. Všeobecné podmínky, které byly nedílnou součástí smlouvy a seznámení s nimiž účastník stvrdil svým podpisem na nich, pak již jen dovysvětlily běh výpovědní lhůty a další podmínky, za nichž je možné smlouvu ukončit, přičemž v části 6 všeobecných podmínek, která je nazvaná„ Cena, platební podmínky, sankce“, jsou uvedeny příklady, kdy k vyúčtování sankce za předčasné ukončení smlouvy může dojít. Ve smlouvě sjednanou úhradu za předčasné ukončení smlouvy proto soud s ohledem na výše uvedené důvody nepovažuje za neurčité ujednání.

23. Žalobkyně využila svého oprávnění a smlouvu z důvodu prodlení účastníka vypověděla dopisem ze dne [datum], který byl odeslán následujícího dne. Pošta účastníka vyrozuměla o vyzvednutí zásilky dne [datum], čímž se zásilka považuje dle judikatury za doručenou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 2734/2012). Od následujícího dne pak běžela 15denní výpovědní lhůta, jejímž posledním dnem bylo [datum]. Jelikož došlo k ukončení smlouvy před uplynutím sjednané minimální doby trvání smlouvy, vznikl žalobkyni nárok na úhradu ve výši 20 % součtu měsíčních paušálů zbývajících do konce sjednané minimální doby trvání smlouvy, tedy od [datum] do [datum] (3 měsíce). Výše úhrady činila 20 % z částky 1 050 Kč (3 měsíce * 350 Kč), tedy částku 210 Kč. Žalobkyně ve správním řízení požadovala přiznání celkové částky 945 Kč (700 Kč + 245 Kč), úspěšná však byla pouze co do částky 910 Kč (700 Kč + 210 Kč), tj. v 93 % (po odečtení jejího úspěchu 96,29 % od úspěchu účastníka 3,71 %). Náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování práva žalobkyně požadovala v částce 200 Kč představující zaplacený správní poplatek. Poměrná část nákladů ve výši 93 % z částky 200 Kč činí 186 Kč. Soud proto žalobě z výše uvedených důvodů vyhověl a nahradil svým rozhodnutím rozhodnutí správních orgánů tak, jak je uvedeno ve výroku I. rozsudku, tedy uložil účastníkovi povinnost zaplatit žalobkyni částku 210 Kč a povinnost nahradit žalobkyni na nákladech řízení před správním orgánem prvního a druhého stupně částku 186 Kč.

24. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a přiznal ve věci úspěšné žalobkyni právo na náhradu nákladů ve výši 3 178 Kč Tyto náklady v souladu s § 137 o. s. ř. sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 000 Kč a z nákladů na zastoupení advokátem, kterému náleží dle § 7 bodu 1. vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, odměna ve výši 900 Kč za tři úkony právní služby po 300 Kč (ze základu 245 Kč), dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu náhrada hotových výdajů ve výši 900 Kč za tří úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, výzva k plnění a písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. a) a d) advokátního tarifu) po 300 Kč a daň z přidané hodnoty v sazbě 21 % z odměny za zastupování a z paušálních náhrad ve výši 378 Kč.

25. Lhůta ke splnění všech povinností byla stanovena v obecné pariční lhůtě tří dnů (§ 160 odst. 1 věta prvá před středníkem o. s. ř.), když soud neshledal důvody pro její prodloužení; náhrada nákladů řízení pak na zákonné platební místo (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

Poučení