12 C 133/2019-123

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudkyní JUDr. Danielou Břízovou Ratajovou, LL.M. ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] [anonymizováno 5 slov] sídlem [adresa] pro zaplacení 138 333 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku ve výši 92 250 Kč s 9,75 % úrokem z prodlení ročně z částky 92 250 Kč od 5. 4. 2019 do zaplacení, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 46 083 Kč s 10 % úrokem z prodlení ročně z částky 46 083 Kč od 5. 4. 2019 do zaplacení, a s úrokem z prodlení ve výši 0,25% ročně z částky 92 250 Kč od 5. 4. 2019 do zaplacení, se zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 26 684 Kč k rukám právního zástupce žalobce, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou ze dne 13. 6. 2019 domáhal na žalované zaplacení částky 138 333 Kč s příslušenstvím coby zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou trestního řízení. Žalobce uvedl, že dne 13. 10. 2011 bylo proti jeho osobě zahájeno trestní stíhání na základě usnesení Policie ČR, č.j.: KRPU -1370-61/TČ-2011-040281, proti němuž podal stížnost, která byla dozorovým státním zástupcem zamítnuta. Trestní stíhání bylo zahájeno pro skutky z roku 1998, resp. 1999, tedy pro skutky, k nimž mělo dojít před více než 10 let před zahájením trestního stíhání. I přes uvedené skutečnosti byla podána dne 14. 2. 2012 obžaloba k Okresnímu soudu v Děčíně (dále jen„ OS“) a následně bylo vedeno trestní řízení pod sp. zn. 1 ZT 221/2011. Soudem byla v dané věci přidělena spisová značka 24 T 22/2012. Dne 14. 4. 2011 bylo zahájeno trestní stíhání žalobce na základě usnesení Policie ČR ze dne 14. 4. 2011 pro skutek a následně vedeno u OS pod sp. zn. 24 T 79/2011, přičemž obě trestní stíhání byla následně spojena a vedena pod stejnou spisovou značkou 24 T 79/2011. Ve věci následně OS vydal odsuzující rozsudek dne 27. 5. 2014, proti němuž bylo podáno odvolání, kterému odvolací soud vyhověl usnesením ze dne 10. 3. 2015. Ve zmíněném usnesení Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen„ KS“) vytkl nalézacímu soudu řadu zásadních nedostatků včetně věcné nepříslušnosti k projednání některých skutků, nevypořádání se s námitkou promlčení skutku uplatňovanou zdejším žalobcem již od počátku trestního stíhání a dále nedostatky při zjištění skutkového stavu o vymezení doby spáchání skutku. S ohledem na důkazní nouzi, která byla žalobcem namítána od počátku trestního stíhání, trvalo trestní stíhání žalobce od 14. 4. 2011, resp. 13. 10. 2011, do 12. 7. 2018, resp. 23. 9. 2019 Odvolací soud usnesením ze dne 12. 7. 2018 rozhodl o zastavení trestního stíhání z důvodu neúčelnosti s ohledem na předešlé odsouzení žadatele. Žalobce dále uvedl, že toto rozhodnutí bylo možno učinit již v době přijetí obžaloby soudem, neboť již v dané době byly projednávány skutky z roku 1998.

2. Žalobce dále popsal průběh trestního řízení, jehož délka byla dle žalobce nepřiměřeně dlouhá, přičemž morální újma mu vznikla tím, že byl po celou dobu v nejistotě ohledně výsledku trestního řízení. Věc nebyla dle žalobce skutkově ani právně složitá, přičemž byl trestně stíhán za již promlčené skutky a za stavu důkazní nouze, kdy absentoval výpis z banky, což byl stěžejní důkaz. Trestní stíhání z uvedených důvodů považuje žalobce za šikanózní. Žalobce dále uvedl, že svůj nárok uplatnil u žalované dne 4. 10. 2018, což žalovaná potvrdila přípisem ze dne 11. 10. 2018, avšak do podání žaloby žalovaná žádost nevyřídila.

3. V podání ze dne 27. 2. 2020 žalovaná žalobní nárok neuznala a navrhla zamítnutí žaloby. Žalovaná učinila nesporným, že u ní žalobce dne 4. 10. 2018 uplatnil svůj nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 115 000 Kč a podáním ze dne 25. 4. 2019 svůj nárok rozšířil na částku 138 333 Kč. Dle žalované byla délka trestního řízení u OS sp. zn. 22 T 22/2012 přiměřená. Žalovaná dále stručně popsala průběh namítaného řízení, které trvalo bezmála 8 let a bylo složité, bylo vedeno pro několik skutků stíhaných jako zločin zpronevěry a přečinu porušování povinnosti při správě cizího majetku. Žalobce se měl trestné činnosti dopouštět jako správce konkursní podstaty několika úpadců, kdy měl porušit své zákonem stanovené povinnosti a způsobit tak škodu na majetkové podstatě úpadců. Bylo prováděno rozsáhlé dokazování jak výslechem samotného žalobce, tak svědků, a dále probíhalo rozsáhlé dokazování listinnými důkazy. Dle žalované nedošlo k nepřiměřené délce řízení a není tedy dán nárok na zadostiučinění.

4. V podání ze dne 8. 4. 2020 žalobce zdůraznil, že trestní stíhání bylo vedeno pro skutek, jehož trestnost byla promlčena, na což poukazoval od počátku trestního stíhání, stejně jako na další nedostatky zahájení trestního stíhání. Nadto došlo k dalšímu zásadnímu pochybení, a sice při spojení dvou zmíněných trestních stíhání, přičemž ve vztahu k jednomu skutku byla dána věcná příslušnost okresního soudu a k jednomu příslušnost krajského soudu. Zásadní pochybení v postupu soudu tedy bylo v rámci předběžného projednání obžaloby v tom, že byla ponechána věc vedená pod sp. zn. 24 T 79/2011 ve věcné příslušnosti okresního soudu, a to i přesto, že se zcela zjevně jednalo o příslušnost krajských soudů. Postup nalézacího soudu byl zmatečný. Žalobce dále uvedl, že docházelo k účelovým odročením hlavních líčení a k průtahům. Dle žalobce nelze tolerovat nerespektování zásad trestního řízení a tolerovat jistou zlovůli při obstarávání základních důkazů. Žalobcův nárok na zadostiučinění je tedy důvodný.

5. Dne 12. 1. 2020 se ve věci konalo jednání, během něhož účastníci setrvali na svých tvrzeních. Žalovaná doplnila, že nebylo v předmětných trestních řízeních zjištěno, zda se žalobce dopustil či nedopustil trestné činnosti, neboť ten se spokojil se zastavením trestního stíhání, přestože měl možnost v něm pokračovat. Právní zástupce žalobce dále upřesnil, že původně byla dvě zmíněná trestní stíhání vedena samostatně a byly podány dvě obžaloby. Následně OS obě dvě trestní věci spojil do jednoho řízení pod sp. zn. 79/2011, a od té doby až do posledního jednání před OS bylo řízení vedeno jako jediná věc. Poté došlo k zastavení jedné věci a vyloučení té druhé k rozhodnutí krajským soudem v I. stupni. Účastníci dále učinili nesporným, že předmětem řízení je zadostiučinění žalobce za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou trestního řízení, a to za období od 14. 4. 2011 do 29. 3. 2019. Dále během jednání žalobce změnil žalobu ve smyslu vymezení délky namítaného trestního řízení, a tedy že požadoval zadostiučinění od 14. 4. 2011 do 27. 2. 2019, tedy za dobu 7 let a 10 měsíců, přičemž dne 27. 2. 2019 bylo trestní řízení před OS definitivně pravomocně skončeno a následně po vyloučení některých skutků bylo pokračováno před KS. Během jednání byla připuštěna změna žaloby.

6. V podání ze dne 5. 2. 2021 žalobce změnil požadované příslušenství tak, že požadoval úrok z prodlení ve výši 10 % od 5. 4. 2019 do zaplacení. Při jednání dne 16. 3. 2021 byla změna žaloby připuštěna. K uplatnění nároku u žalované:

7. Ze shodných tvrzení účastníků řízení ve spojení listinnými důkazy (tj. žádost žalobce ze dne 4. 10. 2018 doplněná dne 25. 4. 2019, přípis žalované ze dne 4. 10. 2018 a stanovisko žalované ze dne 27. 2. 2020) vzal soud za prokázané, že žalobce se dne 4. 10. 2018 obrátil na žalovanou s žádostí o odškodnění újmy z důvodů uvedených v žalobě. Ze zmíněného stanoviska žalované soud dále zjistil, že žádosti vyhověno nebylo, neboť dle žalované nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu.

8. Podle § 14 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon“), se nárok na náhradu škody uplatňuje u orgánu uvedeného v § 6 zákona (tj. zde žalovaná). Podle § 15 odst. 1 zákona platí, že přizná-li příslušný úřad náhradu škody, je třeba nahradit škodu do šesti měsíců od uplatnění nároku. Dle § 15 odst. 2 zákona se poškozený může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

9. S přihlédnutím ke shora uvedenému tedy soud konstatuje, že žalobce splnil podmínku pro soudní uplatnění nároku na náhradu újmy způsobené nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem předvídanou § 14 zákona, která spočívá v předběžném uplatnění nároku u příslušného orgánu (tj. zde žalované). Skutková zjištění:

10. Ze spisu OS sp. zn. 50 T 4/2019 soud zjistil následující skutečnosti (vypočteny jsou jen nejpodstatnější úkony či rozhodnutí soudu a podání účastníků řízení), přičemž následující průběh trestního řízení byl mezi stranami nesporný: -) Dne 14.4.2011 bylo usnesením zahájeno trestní stíhání žalobce pro spáchání zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 2, odst. 4 písm. b), písm. d) tr. zákona (KRPU -1370-35/TČ-2011-040281), kterého se měl dopustit tím, že si jako správce konkursní podstaty společnosti s ručením omezeným přisvojil peněžní prostředky ze zpeněžení konkursní podstaty ve výši nejméně celkem cca 2,5 mil. Kč, které mu byly svěřeny jako osobě, která měla zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy poškozeného. Zmíněné usnesení o zahájení trestního stíhání bylo žalobci doručeno 28.4.2011. -) Dne 2.5.2011 obviněný podal blanketní stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání. Dne 10.5.2011 stížnost odůvodnil. -) Dne 23.6.2011 proběhl výslech obviněného. Dále jsou ve spise založeny listiny z konkursních spisů včetně smluv a přehledu přihlášených pohledávek, rozhodnutí konkursního soudu a dalších. -) Přípisem ze dne 23.6.2011 policie vyrozuměla žalobce o možnosti prostudovat trestní spis. -) Usnesením ze dne 15.7.2011 státní zástupce stížnost obviněného zamítl jako nedůvodnou. -) Dne 19.7.2011 byl slyšen svědek. -) Dne 21.7.2011 navrhla policie státnímu zástupci podání obžaloby proti zdejšímu žalobci. -) Dne 21.9.2011 uplatnila poškozená společnost svůj nárok na náhradu škody. -) Dne 13.10.2011 bylo zahájeno trestní stíhání žalobce pro spáchání zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 2, odst. 4 písm. b) písm. d) tr. zákona a pro spáchání přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, odst. 2 písm. a, písm. b) tr. zákona (KRPU -1370-61/TČ-2011-040281). -) Usnesením ze dne 19.10.2011 bylo státním zástupcem částečně zrušeno usnesení policejního orgánu, neboť pro dané skutky bylo vydáno opakovaně, a tedy v rozporu se zákonem. V odůvodnění je uvedeno, že státní zástupce zjistil, že stejnými usneseními je obviněný opakovaně stíhán pro zločin zpronevěry. -) Přípisem ze dne 21.10.2011 policejní orgán sdělil žalobci, že celková škoda na majetku poškozených, která je projednávána, je 1 924 282 Kč, podobný přípis byl zaslán rovněž jeho obhájci. -) Dne 1.11.2011 podal obviněný stížnost proti usnesení policejního orgánu ze dne 13.10.2011. Dne 11.11.2011 stížnost odůvodnil. -) Dne 7.12.2011 proběhl výslech obviněného. -) Dne 8.12.2011 bylo ze strany policie provedeno šetření k pobytu osoby možných svědků. -) Usnesením ze dne 5.1.2012 státní zástupce stížnost zamítl jako nedůvodnou. -) Obžaloba byla podána dne 15.2.2012 – spis veden pod sp. zn. 24 T 22/2012. -) Hlavní líčení proběhlo dne 11.10.2012. -) Dne byl 13.11.2012 soudu předložen návrh obžalovaného na provedení důkazů. -) Hlavní líčení proběhlo dne 19.2.2013. -) Dne 4.11.2013 požádal obhájce obžalovaného o odročení hlavního líčení. -) Hlavní líčení proběhlo dne 10.4.2014, dne 15.4.2014, dne 24.4.2014 a dne 27.5.2014, kdy byl vyhlášen rozsudek; žalobce se proti rozsudku odvolal. -) Dne 26.6.2014 obžalovaný odůvodnil své odvolání. -) Dne 14.8.2014 byl spis předložen Krajskému soudu v Ústí nad Labem. -) Dne 10.3.2015 proběhlo neveřejné zasedání, krajský soud vyhlásil usnesení, kterým rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. -) Dne 1.4.2015 byl spis vrácen okresnímu soudu. -) Dne 22.6.2015 požádal obžalovaný o odročení hlavního líčení. Hlavní líčení se dne 17.9.2015 nekonalo, když nebylo vykázáno doručení obžalovanému. -) Hlavní líčení proběhlo dne 10.11.2015. -) Dne 4.1.2016 požádal obžalovaný o odročení hlavního líčení. -) Dne 19.4.2016 požádal obžalovaný o odročení hlavního líčení. -) Dne 28.4.2016 se konalo neveřejné zasedání, soud vyhlásil usnesení, kterým rozhodl o předložení věci Vrchnímu soudu v Praze k rozhodnutí o věcné příslušnosti ohledně jednotlivých skutků. -) Spis byl dne 11.10.2016 předložen Vrchnímu soudu v Praze. -) Dne 20.10.2016 proběhlo neveřejné zasedání, Vrchní soud vyhlásil usnesení, kterým rozhodl, že k projednání je příslušný Okresní soud v Děčíně. -) Dne 31.10.2016 byl spis vrácen okresnímu soudu. -) Hlavní líčení proběhlo dne 17.1.2017, zahájeno v 8:00 hod., ukončeno v 8:25 hod., byl proveden stručný, krátký výslech zdejšího žalobce, jednání bylo odročeno z důvodu vyžádání si výpisů z bankovních ústavů. -) Hlavní líčení proběhlo dne 21.3.2017, zahájeno v 8:30 hod., ukončeno v 8:55 hod., během něhož byly zopakovány dosavadní výsledky dokazování, byl konstatován podstatný obsah spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem sp.zn. 51 T 7/2007, dále byly k důkazu provedeny výpisy z účtů a dále bylo konstatováno, že vzhledem k tomu, že spis došel předchozího dne, tak bylo hlavní líčení odročeno z důvodu možnosti prostudování výpisu z účtů na 18.4.2017. -) Dne 18.4.2017 se konalo další hlavní líčení, zahájeno v 8:30 hod., ukončeno v 8:55 hod., jednání bylo odročeno za účelem opětovného vyžádání spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem na 30.5.2017. -) Dne 30.5.2017 se konalo další hlavní líčení, zahájeno v 8:30 hod., skončeno v 9:00 hod., během něhož bylo konstatováno, že je stranám umožněno, aby měly dostatek času si spis prostudovat, přičemž daný spis přišel. Jednání bylo odročeno za účelem možnosti prostudovat si spis na 26.7.2017. -) Dne 26.7.2017 se konalo další hlavní líčení, byly zopakovány dosavadní výsledky dokazování, zahájeno v 8:30 hod., ukončeno v 9:00 hod., byl konstatován podstatný obsah spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem sp.zn. 49 T 16/2012, k čemuž obhájce žalobce upozornil, že ve spise chybí listiny. Na to bylo hlavní líčení odročeno z důvodu zajištění výpisu z konkursního spisu. -) Hlavní líčení proběhlo dne 24.10.2017, zahájeno ve 12:30 hod., ukončeno ve 14:00 hod., během něhož byly prováděny konkursní spisy, a hlavní líčení odročeno na 7.12.2017. -) Hlavní líčení se konalo dne 7.12.2017, zahájeno v 10:00 hod., ukončeno ve 12:40 hod., vzhledem k tomu, že zemřel jeden přísedící, tak předseda senátu požádal státní zástupkyni o opětovný přednes obžalob, což bylo učiněno a bylo prováděno dokazování, hlavní líčení odročeno na 11.1.2018. -) Hlavní líčení se konalo dne 11.1.2018, zahájeno ve 12:50 hod., skončeno ve 13:05 hod., během něhož byly čteny protokoly z hlavních líčení a jednání bylo odročeno na 13.2.2018. -) Hlavní líčení proběhlo dne 13.2.2018, zahájeno v 9:00 hod., ukončeno v 10:40 hod., prováděno dokazování konkursními spisy a odročeno na 10.4.2018. -) Hlavní líčení proběhlo dne 10.4.2018, zahájeno v 8:30 hod., skončeno v 9:00 hod., bylo provedeno krátké dokazování a hlavní líčení odročeno z důvodu vyžádání si zproštění mlčenlivosti soudkyně a jejího předvolání dne 26.4.2018. Dále ve spise založen přípis Krajského soudu v Ústí nad Labem, v němž předseda zprostil soudkyni JUDr. [jméno] [příjmení] mlčenlivosti. -) Hlavní líčení proběhlo dne 26.4.2018, zahájeno ve 12:30 hod., skončeno ve 12:50 hod., bylo čteno několik listin a hlavní líčení odročeno na 24.5.2018. Předvolaná soudkyně se k výslechu nedostavila ze zdravotních důvodů, za což se omluvila. -) Další hlavní líčení konáno dne 24.5.2018, zahájeno ve 12:30 hod., ukončeno ve 12:52 hod., a bylo během něho pouze vyhlášeno usnesení o odročení hlavního líčení z důvodu opětovného předvolání svědkyně [příjmení] [příjmení] na 28.6.2018 a 13.9.2018. -) Další hlavní líčení se konalo 28.6.2018, zahájeno ve 13:30 hod., ukončeno v 15:00 hod., během něho proběhl výslech svědkyně [příjmení] [příjmení] -) Hlavní líčení se konalo dne 12.7.2018, zahájeno v 8:30 hod., ukončeno v 8:55 hod., během hlavního líčení byla konstatována omluva a žádost obžalovaného, tedy zdejšího žalobce o konání hlavního líčení v jeho nepřítomnosti, a po závěrečné poradě předseda senátu vyhlásil usnesení, jímž byl vyloučen skutek z obžaloby vedené pod sp.zn. 24 T 79/2011 a skutek ad 2/ obžaloby vedené před spojením pod sp.zn. 24 T 22/2012 k samostatnému projednání. Trestní stíhání zdejšího žalobce bylo částečně zastaveno dle § 172 odst. 2 písm. a) trestního řádu ve vztahu k tam uvedeným skutkům, jimiž ml žalobce způsobit škodu ve výši nejméně 3 040 000 Kč, a to z toho důvodu, že trest, k němuž může trestní stíhání vést, je zcela bez významu vedle trestu, který pro jiný čin byl obžalovanému již uložen nebo který ho podle očekávání postihne. Zmíněné usnesení o zastavení trestního stíhání žalobce ve vztahu k několika skutkům nabylo právní moci dne 13.7.2018, a to po vzdání se práva na odvolání ze strany státního zástupce. -) Hlavní líčení se konalo dne 8.11.2018, přednesena obžaloba k vyloučeným skutkům, vyhlášeno usnesení, že věc bude předložena Vrchnímu soudu v Praze k rozhodnutí o věcné příslušnosti. -) Spis byl vrchnímu soudu předložen dne 7.2.2019. -) Dne 13.2.2019 proběhlo u Vrchního soudu neveřejné zasedání, bylo vyhlášeno usnesení, kterým vrchní soud rozhodl, že k projednání věci je příslušný krajský soud. -) OS byl spis vrácen dne 25.2.2019 a následně pokračovalo trestní řízení, které již není předmětem tohoto řízení.

11. Soud dospěl na základě provedeného dokazování k závěru o skutkovém stavu, který je shodný se shora uvedenými skutkovými zjištěními. Právní úprava nesprávného úředního postupu a přiměřeného zadostiučinění:

12. Soud věc posoudil ve světle níže uvedených zákonných ustanovení.

13. Podle ustanovení § 1 zákona stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle § 2 zákona se odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona nelze zprostit.

14. Podle § 3 písm. a), b), c) zákona stát odpovídá za škodu, kterou způsobily státní orgány, právnické a fyzické osoby při výkonu státní správy, která jim byla svěřena zákonem nebo na základě zákona, orgány územních samosprávných celků, pokud ke škodě došlo při výkonu státní správy, který na ně byl přenesen zákonem nebo na základě zákona.

15. Podle § 13 odst. 1 stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

16. Dle ustanovení § 31a odst. 1 zákona platí, že bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 citovaného ustanovení se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odst. 3 citovaného ustanovení v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí zákona nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí zákona, se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění přihlédne rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného. Právní posouzení dané věci:

17. Žalobce se domáhal zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nepřiměřenou délku posuzovaného trestního řízení za období od 14. 4. 2011 do 27. 2. 2019. Soud se tedy nejprve zabýval důvodností uplatněného nároku především z toho pohledu, zda jsou naplněny obecné předpoklady pro vznik nároku žalobce na náhradu újmy.

18. K tomu, aby byla založena odpovědnost státu za újmu dle zákona, je třeba, aby byly současně splněny následující kumulativní podmínky: (i) existence odpovědnostního titulu, tj. v daném případě nepřiměřené délky řízení představující nesprávný úřední postup; (ii) vznik újmy a (iii) příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vzniklou újmou, jinými slovy je mezi nimi dán vztah příčiny a následku (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 31 Cdo 1791/2011).

19. Podle čl. 6 odst. 1 věta první Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb., dále jen„ Úmluva“) má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Délka řízení je ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen„ ESLP“) nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících z působení státu (tj. soudu) v projednávané věci, nikoliv stěžovatele, příp. od něj odlišných účastníků řízení. ESLP ve své judikatuře upřednostňuje globální, celkový pohled na řízení. Proto existující průtah jen v určité fázi řízení ESLP toleruje za předpokladu, že celková doba řízení nebude nepřiměřená. Naproti tomu i v řízení, v němž soud činil úkony v přiměřených lhůtách a jeho postup byl plynulý, lze dle ESLP konstatovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tehdy, když se s přihlédnutím ke všem okolnostem celková doba řízení jeví nepřiměřeně dlouhou. Nepřiměřeně dlouhými shledává ESLP nicméně i ta řízení, která sice trvala relativně nepříliš dlouho, byla však zatížena nepřiměřeným obdobím nečinnosti ve vztahu k celkové délce řízení.

20. Podle stanoviska Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. Cpjn 206/2010, ze dne 13. 4. 2011, je třeba vnímat rozdíl mezi nepřiměřenou délkou řízení a vznikem tzv. průtahů v jeho průběhu. K porušení práva na přiměřenou délku řízení dochází tehdy, jestliže řízení trvá nepřiměřeně dlouhou dobu, a to bez ohledu na to, zda v daném případě byly zaznamenány průtahy ze strany příslušného orgánu. K přiměřenosti délky řízení Nejvyšší soud ČR dále uvádí, že je nutné vzít v úvahu dvě složky práva na spravedlivý proces, a to právo účastníka, aby jeho věc byla projednána a rozhodnuta v přiměřené době, a obecný požadavek, aby v řízení bylo postupováno v souladu s právními předpisy a byla zajištěna spravedlivá ochrana účastníků. Nelze tedy vycházet z určité abstraktní a předem dané délky řízení, která by mohla být považována za přiměřenou, ale vždy je třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem individuálního případu.

21. S přihlédnutím ke shora uvedenému se soud nejprve zabýval otázkou, zda v průběhu původního řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu, a to konkrétně k porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Při posuzování této otázky se tak soud (ve světle judikatury ESLP i Nejvyššího soudu ČR) zabýval jednak celkovou délkou původního řízení, resp. rozhodným obdobím, a jednak tím, zda v jeho průběhu došlo k průtahům.

22. V dané věci začalo rozhodné období původního řízení běžet dne 28. 4. 2011, kdy bylo žalobci doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 14. 4. 2011. Konec rozhodného období soud spatřuje v datu 27. 2. 2019 (období vymezeno žalobcem, kdy skončilo řízení před OS. Celková doba posuzovaného řízení, resp. rozhodného období ve vztahu k nemajetkové újmě žalobce, tedy činila cca 7 let a 10 měsíců.

23. Posuzované řízení probíhalo na dvou stupních soudní soustavy, přičemž rozhodoval též Vrchní soud v Praze o věcné příslušnosti soudů, dále před podáním obžaloby probíhalo řízení u policie za dozoru státního zastupitelství. V daném ohledu soud konstatuje, že již samo vedení řízení u několika stupňů soudní soustavy, resp. několika orgánů, nutně muselo mít za následek prodloužení délky původního řízení. Ačkoli sice nelze klást k tíži účastníkům řízení, že využívají svých procesních práv daných jim vnitrostátním právním řádem, na druhou stranu ani nelze přičítat k tíži státu prodloužení délky řízení v důsledku nutnosti reagovat na takové návrhy či podání účastníků řízení (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010).

24. Po skutkové i hmotněprávní stránce soud věc hodnotí jako složitou, neboť se jednalo o trestní stíhání v oblasti hospodářské kriminality (žalobce se měl dopouštěn trestné činnosti coby správce konkurzní podstaty), což se obvykle vyznačuje vyšší sofistikovaností a tudíž složitostí. Nadto bylo proti žalobci vedeno více trestních stíhání, bylo slyšeno několik svědků a k důkazu bylo rovněž prováděno množství listin. Po stránce procesní byla věc dle soudu rovněž velmi složitá, neboť v průběhu posuzovaného řízení bylo vydáno mnoho rozhodnutí a byla činěna řada jiných úkonů: konalo se několik hlavních líčení, k nimž museli být účastníci, ale i svědci předvoláváni, proběhlo i několik neveřejných zasedání soudů, žalobce podal 2x námitky, o nichž bylo rozhodováno, řízení bylo částečně zastaveno, OS si obstarával zprávy od dalších správců konkurzní podstaty, poškozená společnost uplatnila škodu v rámci trestního stíhání, v neposlední řadě byl spis opakovaně předáván mezi jednotlivými soudními instancemi, bylo rozhodováno o věcné příslušnosti soudů. V souhrnu tak soud hodnotí věc jako složitější.

25. Dále je třeba konstatovat, že žalobce se na celkové délce posuzovaného řízení nepodílel ve smyslu obstrukcí či nečinnosti. Soud zároveň nemohl přehlédnout, že žalobce opakovaně žádal o odročení hlavního líčení, což mělo též vliv na délku posuzovaného řízení.

26. Pokud jde o význam řízení, tak vzhledem k druhové stránce řízení, resp. jeho předmětu, jej soud hodnotí jako zvýšený, neboť se jednalo o trestní stíhání, u něhož se presumuje zvýšený význam (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. Cpjn 206/2010, ze dne 13. 4. 2011).

27. Konečně pokud se jedná o postup soudů coby jedno z klíčových kritérií pro posouzení přiměřenosti doby řízení, tak soud v posuzovaném řízení zaznamenal několik průtahů, a sice v období od 15. 2. 2012 (podání obžaloby) do 11. 10 2012 (hlavní líčení), tj. průtah cca 8 měsíců. Dále v období od 19. 2. 2013 (hlavní líčení) do 4. 11. 2013, kdy požádal obhájce obžalovaného o odročení hlavního líčení, a další se tak konalo až dne 10. 4. 2014, tj. cca po 14 měsících. Dále v období od 14. 8. 2014 (kdy byl spis předložen KS) do 10. 3. 2015 (kdy proběhlo neveřejné zasedání), tj. průtah cca 7 měsíců. Dále v období od 28. 4. 2016 (kdy se konalo neveřejné zasedání, soud vyhlásil usnesení, kterým rozhodl o předložení věci Vrchnímu soudu v Praze k rozhodnutí o věcné příslušnosti ohledně jednotlivých skutků) do 11. 10. 2016 (kdy byl spis předložen Vrchnímu soudu v Praze), tj. průtah cca 6 měsíců.

28. Soud rovněž dospěl k závěru o jistém nekoncentrovaném postupu orgánů činných v trestním řízení v posuzovaném trestním řízení, a to konkrétně když bylo vydáno druhé usnesení o zahájení trestního stíhání žalobce pro skutky, pro ně již byl trestně stíhán, pročež bylo dané usnesení následně zrušeno, až v roce 2016 a poté v roce 2018 byla věc předložena Vrchnímu soudu v Praze k rozhodnutí o věcné příslušnosti ve vztahu k několika skutkům, ve věci se konalo mnoho hlavních líčení, avšak některá trvala pouze velmi krátkou dobu a byla odročována, např. za účelem zajištění zbavení mlčenlivosti soudkyně či za účelem nalezení soudního spisu, což však soud hodnotí jako ne příliš efektivní a koncentrovaný postup směřující k co nejrychlejšímu skončení věci. Přitom právě v trestních věcech by orgány státu měly postupovat s maximálním urychlením.

29. Ve vztahu k tvrzení žalobce, že již od počátku namítal promlčení, k čemuž však orgány činné v trestním řízení nepřihlédly, soud konstatuje, že řízení o náhradě škody není řízením revizním, a tudíž nemůže docházet k přezkoumávání obsahové správnosti či zákonnosti rozhodnutí či postupů vydaných v namítaném řízení. Přezkum zákonnosti rozhodnutí je možný pouze v rámci instančního přezkumu odvolacím či dovolacím soudem a za podmínek stanovených zákonem pak Ústavním soudem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2162/2005).

30. Soud vzal do úvahy všechna shora uvedená kritéria jednotlivě i v jejich souhrnu, a s přihlédnutím k uvedeným skutkovým okolnostem a k relevantním zákonným ustanovením dospěl k závěru, že délka posuzovaného řízení byla nepřiměřená, a tudíž došlo k nesprávnému úřednímu postupu. Z uvedených důvodů soud zároveň uzavřel, že v dané věci došlo k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě.

31. V důsledku porušení tohoto práva vznikla žalobci nemajetková újma, jejíž vznik se předpokládá (jde o vyvratitelnou právní domněnku). Porušení práva na přiměřenou délku řízení je tedy bez dalšího spojeno se vznikem nemajetkové újmy na straně žalobce. Bylo tak na žalované, aby vznik újmy vyvracela, která tak však nečinila.

32. S ohledem na shora uvedené a na skutečnost, že byly splněny kumulativní podmínky pro vznik nároku (srov. bod 18 shora) soud dospěl k závěru, že požadavek žalobce na zaplacení přiměřeného zadostiučinění v penězích je co do základu oprávněný, když samotné konstatování porušení práva (k němuž sám ESLP nepřistupuje často) se soudu nejeví jako zcela dostatečné.

33. Pokud se jedná o výši žalobou požadovaného přiměřeného zadostiučinění, soud má za to, že tu je nutno hodnotit jako nepřiměřeně vysokou. Soud na základě kritérií stanovených shora citovaným § 31a odst. 3 zákona (k nimž se v konkrétních souvislostech vyjádřil podrobněji již výše) dospěl k následujícím závěrům o přiměřeném odškodnění žalobce.

34. Při stanovení výše zadostiučinění soud vycházel ze sazby 15 000 Kč za první dva roky řízení a 15 000 za každý další rok řízení (tj. 90 000 Kč) a částky 12 500 Kč za dalších 10 měsíců posuzovaného řízení. Soud má za to, že není namístě přiznat vyšší základní částku, což by bylo důvodné v řízeních trvajících po extrémně dlouhou dobu, zpravidla přesahující 10 let.

35. Vypočtená základní částka ve výši 102 500 Kč byla ponížena o 10 % odpovídající tomu, že se na rozhodování podílely soudy dvou stupňů soudní soustavy, a další orgány činné v trestním řízení, a dále Vrchní soud v Praze v procesních otázkách. Dále byla ponížena o 30 % z důvodu celkové (tj. procesní, hmotněprávní i skutkové) složitosti věci, a o 5 % z důvodu jistého podílu žalobce na prodloužení řízení. Naproti tomu byla základní částka navýšena o 15 % z důvodu průtahů a jistého nekoncentrovaného postupu soudů, a o dalších 20 % z důvodu vysokého významu pro žalobce. Co se týče ostatních základních kritérií, byť se jedná o jejich demonstrativní výčet, soud neshledal žádná další způsobilá kritéria uvedenou částku zvýšit či naopak ponížit. Ve výsledku tedy došlo k modifikaci základní částky jejím ponížením o 10 % na výslednou částku 92 250 Kč.

36. S ohledem na shora uvedené tedy bylo žalobě částečně vyhověno co do částky 92 250 Kč (srov. výrok I.) a ve zbylém rozsahu 46 083 Kč s přísl. byla žaloba zamítnuta (srov. výrok II.). K úrokům z prodlení:

37. Žalobce dále požadoval úroky z prodlení od správného data 5. 4. 2019 do zaplacení.

38. Jak uvedeno shora, dle § 15 odst. 2 zákona se poškozený může domáhat se náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen. S ohledem na znění citovaného ustanovení stojí soudní judikatura na konstantním závěru, že se stát ocitá v prodlení s náhradou újmy způsobené nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím teprve marným uplynutím šestiměsíční lhůty určené k předběžnému projednání nároku, jež začíná běžet ode dne uplatnění nároku poškozeným u příslušného úřadu (tj. v dané věci žalované). Teprve ode dne následujícího po uplynutí zmíněné lhůty jej tedy stíhá povinnost zaplatit úrok z prodlení (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2060/2001 ze dne 24. 4. 2003, či sp. zn. 30 Cdo 2779/2012 ze dne 12. 6. 2013).

39. Uplatněním je pak okamžik doručení žádosti žalobkyně o náhradu újmy žalované, tj. v daném případě dne 4. 10. 2018 Lhůta 6 měsíců žalované uplynula dne 4. 4. 2019 (čtvrtek). Žalovaná se tak dostala do prodlení marným uplynutím 6 měsíců od uplatnění nároku dne 5. 4. 2019, a od tohoto dne (včetně) ji tudíž stíhala povinnost zaplatit příslušenství pohledávky.

40. Z uvedeného důvodu soud přiznal žalobci zákonné úroky z prodlení v zákonné výši 9,75 % (srov. výrok I.). Jelikož žalobce požadoval zákonný úrok z prodlení ve výši 10 %, což přesahuje zákonnou výši, soud v daném rozdílu (tj. 0,25 %) žalobu zamítl (srov. výrok II.). Zákonné úroky z prodlení jsou pak odůvodněny ustanovením § 1970 o.z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb.. K nákladům řízení:

41. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 142 odst. 3 o.s.ř., podle něhož, i když měl účastník ve věci úspěch jen částečný, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části nebo záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu.

42. Náklady řízení žalobce sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 2 000 Kč a z odměny za právní zastoupení dle § 7 bod č. 5 ve spojení s § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 1. 2014 sp. zn. 30 Cdo 3378/2013), kdy tak za jeden úkon právní služby přísluší částka 3 100 Kč (z tarifní hodnoty 50 000 Kč).

43. V daném případě bylo provedeno 6 úkonů právní služby. Konkrétně se jednalo o následující úkony právní služby dle § 11 advokátního tarifu: převzetí věci, podání žaloby, vyjádření ze dne 8. 4. 2020 a z 1. 7. 2020 a účast na 2 jednáních soudu (tj. 18 600 Kč), a dále 6 režijních paušálů po 300 Kč dle § 13 odst. 3 advokátního tarifu, tj. 1 800 Kč. Celková částka 20 400 Kč pak byla navýšena o 21% DPH na 24 684 Kč + 2 000 Kč soudní poplatek (srov. výrok III.). Ke lhůtě k plnění:

44. Lhůta k plnění byla stanovena v souladu s § 160 odst. 1 o.s.ř. část věty za středníkem o.s.ř., když soudu je z jeho činnosti známo, že uvedená lhůta odpovídá technicko-organizačním podmínkám čerpání peněžních prostředků ze státního rozpočtu, jimiž se žalovaná jako organizační složka státu řídí.