17 C 3/2020 - 180

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudcem Ivem Krýsou ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] bytem [adresa žalobce] zastoupený advokátem JUDr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalované: Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti, IČO 00025429 sídlem [adresa státního zastupitelství] za niž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových sídlem [adresa] o zaplacení 146 666 Kč s příslušenstvím, takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 4 905 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 4 905 Kč od [datum] do zaplacení, to vše do 15 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba, jíž se žalobce po žalované domáhal zaplacení částky 141 761 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 141 761 Kč od [datum] do [datum] a úrokem z prodlení odpovídající 2T repo sazbě [obec] národní banky od [datum] do zaplacení se zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 31 922,50 Kč k rukám zástupce žalobce, JUDr. [jméno] [příjmení], advokáta, do 15 dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne [datum] se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 146 666 Kč s příslušenstvím v podobě zákonného úroku z prodlení z žalované částky do [datum] do [datum] a úroku z prodlení odpovídající 2 T REPO sazbě České národní banky od [datum] do zaplacení z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu nesprávným úředním postupem soudu spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného Okresním soudem v Děčíně pod sp. zn. 24 T 22/2012, resp. 24 T 79/2011 a 50 T 4/2019 (dále také jen„ posuzované řízení“). Uvedl, že usnesením Policie ČR ze dne 3.12.2010, č.j. KRPU-25390-21/TČ-2010-040281, bylo proti němu zahájeno trestní stíhání, proti čemuž podal stížnost, která byla Okresním státním zástupcem v Děčíně zamítnuta i přes důvodné výhrady. Dne [datum] byla podána obžaloba (sp.zn. 1 ZT 646/2010), přičemž věc byla u soudu vedena pod sp. zn. 24 T 22/2012, posléze pod sp.zn. 24 T 79/2011. Již při předběžném projednání žaloby soud nerespektoval příslušnost soudů, na což následně upozornily soudy vyššího stupně. Následně byl ve věci vyhlášen odsuzující rozsudek ze dne 27.5.2014, č.j. 24 T 79/2011-232. Odvolání žalobce bylo následně vyhověno usnesením ze dne 10.3.2015, č. j. 5 To 313/2014-252 Odvolací soud upozornil na zásadní nedostatky včetně místní nepříslušnosti soudu k projednání některých skutků, nevypořádání se s námitkou promlčení vznesenou žalobcem již na počátku řízení až po zásadní nedostatky při zjištění skutkového stavu a vymezení doby spáchání skutku. Další nedostatky zjistil i Vrchní soud v Praze v rozhodnutí ze dne 20. 10. 2016, sp.zn. 9 Ntd 17/2016 Trestní stíhání bylo dne [datum] zastaveno, usnesení bylo žalobci doručeno dne [datum] a nabylo právní moci dne [datum]. Řízení tak trvalo 8 let a 4 měsíce. Trestní stíhání považuje žalobce za šikanozní, neboť žalobce byl Policií ČR prověřován již od roku 2003. Žalobce se na délce řízení nepodílel. Soud opakovaně odročoval hlavní líčení pro nepřipravenost soudu k jednání či z jiných důvodů na straně soudu, spočívající například v nezapůjčení přílohového spisu. Základní příčina nepřiměřenosti délky řízení byla v procesním postupu soudu, na což upozornily soudy vyšších stupňů. Po celou dobu byl žalobce v nejistotě o výsledku řízení, které navíc od počátku považoval za nedůvodné. Žalobce soud již od počátku upozorňoval na skutečnost, že byl již pravomocně odsouzen za totožné jednání v časovém úseku, do kterého bylo nutno zahrnout i jednání projednávané před soudem. Stejně tak upozorňoval od počátku na neúčelnost trestního řízení s ohledem na předešlá odsouzení. Řízení nebylo skutkově ani právně složité. Soudy ani nerespektovaly požadavek žalobce na zajištění bankovních výpisů pro účely obhajoby k přesnému vymezení doby spáchání skutku, což následně soudu vytkly i soudy nadřízené. Tyto účty byly následně bankou po desetileté lhůtě skartovány, čímž byl zmařen zásadní důkaz. Zastavení trestního stíhání pro neúčelnost bylo procesní řešení věci, aby žalobce nemusel být obžaloby zproštěn. Dále uvedl, že vymezení skutků od počátku odporovalo všem zásadám trestního řízení a ustálené judikatuře pro vymezení skutků, tak aby toto bylo v souladu se zákonem a zásadou obžalovací, což bylo následně vytýkáno i soudy nadřízenými. Dalším pochybením soudu bylo spojení věcí, kdy soud nechal věc projednávat soudem okresním, přičemž věc vedená pod sp. zn. 24 T 22/2012 byla v příslušnosti okresního soudu a věc vedená pod sp. zn. 24 T 79/2011 byla v příslušnosti krajského soudu a souvisela s již dvěma odsouzenými věcmi žalobce (spis vedený Krajským soudem v Ústí nad Labem pod sp. zn. 51 T 7/2007 a 49 T 16/201). Dokazování soudu bylo taktéž zmatečné. Soud odročoval hlavní líčení kvůli opakování výslechu svědka, nezákonnému postupu soudu, pozdnímu vyžádání si spisu a jeho nedoručení soudu, příp. neseznámení soudu se spisem. Po změně dozorového státního zástupce, který dospěl k závěru, že s ohledem na skartační lhůtu bankovních výpisů, nelze vyhovět soudům vyšších stupňů, došlo k návrhu na zastavení trestního stíhání pro neúčelnost. Pro srovnání odkázal na nález ÚS sp. zn. II. ÚS 535/03 ze dne [datum]. Za rok řízení požadoval žalobce částku 20 000 Kč. K uplatnění nároku u žalované žalobce uvedl, že jej uplatnil dne [datum].

2. Žalovaná ve vyjádření k žalobě ze dne [datum] učinila nesporným, že u ní žalobce dne [datum] nárok uplatnil. Žalovaná však délku posuzovaného řízení zhodnotila jako přiměřenou a navrhla žalobu zamítnout. Zrekapitulovala posuzované řízení a uvedla, že to trvalo 8 let a 3 měsíce, ve věci rozhodoval soud okresní, krajský i vrchní a v řízení nedošlo k procesní nečinnosti soudů. Trestní řízení bylo složité, bylo vedeno pro několik skutků stíhaných jako zločin zpronevěry a přečin porušování povinností při správě cizího majetku. Žalobce se měl trestné činnosti dopouštět jako správce konkurzní podstaty několika úpadců, kdy měl porušit své zákonem dané povinnosti a způsobit tak škodu na majetkové podstatě úpadců. Bylo provedeno rozsáhlé dokazování, jak výslechem žalobce, několika svědků, tak bývalé konkurzní soudkyně, kterou musel soud zprostit mlčenlivosti. Soud prováděl dokazování listinnými důkazy, zejména konkurzními spisy. Žalobce se na délce řízení nepodílel, avšak několikrát požádal o odročení hlavního líčení. Žalovaná uvedla, že nelze přehlédnout, že v trestním řízení nebyl učiněn závěr o tom, zda žalobce skutky spáchal, či nikoliv. Žalovaná na jednu stranu ctí presumpci neviny, na druhou stranu žalobce nežádal o to, aby bylo v jeho trestním řízení pokračováno a tedy pro něj dopadlo příznivěji. Žalovaná má za to, že poskytování odškodnění v takových případech by mohlo vést k odškodňování skutečných pachatelů trestné činnosti, což by odporovalo dobrým mravům a spravedlnosti. Tímto není zpochybněn ani princip presumpce neviny, neboť žalobci, jakožto trestně stíhanému, byla dána možnost domoci se skončení řízení z pro něj příznivějšího důvodu, zejména pokud měl možnost trvat na projednání věci tak, aby dosáhl své plné rehabilitace (s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp.zn. 30 Cdo 3485/2013 či 30 Cdo 717/2014).

3. Usnesením ze dne 7.1.2021, č.j. 17 C 3/2020-127, byl zamítnut návrh žalované na spojení věci s věcí vedenou pod sp.zn. 12 C 133/2019. Usnesením ze dne 17.5.2021, č.j. 17 C 3/2020-134, bylo řízení přerušeno do pravomocného skončení věci vedené zdejším soudem pod sp.zn. 12 C 133/2019. Usnesením ze dne 24.1.2022, č.j. 17 C 3/2020-145, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2022, č.j. 91 Co 120/2022-157, bylo v řízení pokračováno.

4. Soud ve věci rozhodl při nařízeném jednání.

5. Na základě provedeného dokazování, soud učinil tato skutková zjištění a dospěl k následujícímu závěru o skutkovému stavu. [Obsah přílohového spisu] [Obsah přílohového spisu] [Obsah přílohového spisu] [Obsah přílohového spisu]

10. Ze stanoviska žalované ze dne [datum] (č.l. 89-93) soud zjistil, že žalovaná nevyhověla nároku žalobce na poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 146 666 Kč způsobenou mu nepřiměřenou délkou řízení vedeného Okresním soudem v Děčíně pod sp. zn. 24 T 79/2011 a krajským soudem v [obec] pod sp. zn. 50 T 4/2019, když dospěla k závěru, že délka řízení nebyla nepřiměřená.

11. Z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9.12.2009 sp. zn. 5 To 72/2009, soud zjistil, že jím byl zrušen napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 7. 2009, sp. zn. 51 T 7/2007 a znovu jím [ulice] soud odsoudil obžalovaného (žalobce) k úhrnnému trestu odnětí svobody na tři roky, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu 5 let a současně nad obžalovaným uložil dohled a zákaz činnosti výkonu funkce správce a likvidátora obchodních společností a družstev na 10 let.

12. Z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 11. 2013, sp. zn. 5 To 60/2013, soud zjistil, že jím byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 6. 2013, č. j. 49 T 16/2012-379 zrušen a bylo znovu rozhodnuto, že obžalovaný je vinen ze spáchání zde uvedeného jednání, kterým se dopustil zvlášť závažného zločinu zpronevěry dle § 206 odst. 1, 4 písm. b), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a byl odsouzen ke společnému a souhrnnému trestu odnětí svobody na 3 roky, jehož výkon byl podmíněně odložen na 5 let za současného vyslovení dohledu.

13. Z pravomocného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16.3.2021, č.j. 12 C 133/2019-123, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 7.12.2021, č.j. 12 Co 248/2021-166, soud zjistil, že se v rámci uvedeného řízení žalobci dostalo odškodnění za období trestního stíhání od [datum] do [datum] v řízení vedeném posléze Okresním soudem v Děčíně, sp.zn. 24 T 79/2011.

14. Z provedeného dokazování má soud za prokázaný závěr o skutkovém stavu, tak jak je tento popsán výše s tím, že za část řízení, které bylo posléze vedeno Okresním soudem v Děčíně, pod sp.zn. 24 T 22/2012, byl žalobce již odškodněn, a to za období od [datum] do [datum]. Ohraničení řízení je tak v tomto řízení širší, kdy trestní stíhání žalobce bylo zahájeno již dříve, a to konkrétně dne [datum], kdy bylo zahájeno trestní stíhání žalobce pro spáchání zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. b), písm. d) tr. zákoníku (č.j. KRPU-25390-21/TČ-2010-040281). Předmětem odškodnění je tedy období od [datum] do 14.4.2011 (řízení sp.zn. 24 T 79/2011) a pak od [datum] do [datum] (vedeno dále sp. zn. 50 T 4/2019), v ostatním byl již žalobce odškodněn odškodněn v rámci řízení sp.zn. 12 C 133/2019 (sp.zn. 50 T 4/2019). Rozhodná délka řízení ve vztahu k žalobci je tak 4 měsíce a 1 měsíc, celkem tedy 5 měsíců.

15. Soud posoudil předmětnou věc po právní stránce podle těchto ustanovení.

16. Podle § 1 OdpŠk stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

17. Podle § 2 OdpŠk odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit.

18. Podle § 5 písm. a), b) OdpŠk stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, a za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem.

19. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

20. Podle § 14 odst. 1 OdpŠk se nárok na náhradu škody uplatňuje u úřadu uvedeného v § 6.

21. Podle § 14 odst. 3 OdpŠk je uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

22. Podle § 15 odst. 2 OdpŠk platí, že poškozený se může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

23. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.

24. Podle 31a odst. 2 OdpŠk se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.

25. Podle § 31a odst. 3 OdpŠk v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

26. V řízení bylo učiněno nesporným, že žalobkyně nárok u žalované předběžně uplatnila ve smyslu § 14 odst. 1, 3 OdpŠk a proto věc může být projednána před soudem závorka § 15 odst. 2 OdpŠk).

27. Obecně platí, že předpokladem odpovědnosti státu za škodu podle OdpŠk je splnění tří podmínek: 1) existence odpovědnostního titulu (nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu), 2) vznik škody a 3) příčina souvislost mezi odpovědnostním titulem a vznikem škody. Nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup a vznik školy, tudíž musí být ve vzájemném poměru příčiny a následků. Absence i jen jednoho z těchto předpokladů odpovědnosti je přitom důvodem pro zamítnutí nároku na náhradu škody.

28. S ohledem na uvedené, soud prvotně posuzoval, zda došlo k nesprávnému úřednímu postupu, a to konkrétně, zda v posuzovaném řízení došlo k porušení povinnosti soudu vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Požadavek na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nesprávným úředním postupem představuje specifický nárok, který zákonodárce do právního řádu zakotvil, aby naplnil požadavek čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též jen„ Úmluva“), podle kterého každý, jehož práva a svobody přiznané touto Úmluvou byly porušeny, musí mít účinné právní prostředky nápravy před národním orgánem, i když se porušení dopustily osoby při plnění úředních povinností. Podle čl. 6 odst. 1 věta prvá Úmluvy platí, že každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Smyslem novelizace provedené zákonem č. 160/2006 Sb. tak primárně bylo přesunout rozhodování o náhradě nemajetkové újmy vzniklé porušením práva garantovaného čl. 6 odst. 1 Úmluvy z Evropského soudu pro lidská práva (dále jen„ ESLP“) na vnitrostátní úroveň. Ovšem je zřejmé, že má-li soud odškodňovat na vnitrostátní úrovni nemajetkovou újmu vzniklou porušením práva primárně zakotveného již Úmluvou, musí při svém rozhodování vycházet z judikatury ESLP. K odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6.9.2006, sp.zn. II. ÚS 553/03, soud uvádí, že tento na projednávanou věc nepřiléhá, neboť se zabýval věcí civilní a navíc se žalobce na délce řízení nepodílel (srov. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 12. 2021, č. j. 12 Co 248/2021-166).

29. Soud konstatuje, že žalobce byl za období [datum] do [datum] odškodněn v rámci řízení vedeného zdejším soudem pod sp. zn. 12 C 133/2019. Tedy posuzovaná část (ta, která nebyla odškodněna v rámci sp. zn. 12 C 133/2019) trestního stíhání žalobce trvala od [datum], kdy mu v rámci jeho výslechu bylo doručeno usnesení o zahájení trestního pro spáchání zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. b), písm. d) tr. zákoníku (KRPU [číslo]) do [datum] (od [datum] byl již odškodněn v rámci řízení sp. zn. 12 C 133/2019) a dále od [datum] (do [datum] byl odškodněn v rámci řízení sp. zn. 12 C 133/2019) do 25. 3. 2019 (doručení usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne [datum]). Soud dále uvádí, že při posouzení věci dále vycházel ze dvou samostatných období 1) od [datum] do [datum], tj. 4 měsíce a 2) [datum] do [datum], tj. 1 měsíc. Toto učinil s ohledem na to, že první část se týká řízení vedeného Okresním soudem v Děčíně pod sp. zn. 24 T 79/2011, které bylo následně spojeno s řízením vedeným pod sp. zn. 24 T 22/2012. Jde tedy o tzv.„ dožalovanou“ část trestního řízení, které bylo posuzováno v řízení vedeném pod sp. zn. 12 C 133/2019. Část druhá se týká samostatně vedeného řízení Krajským soudem v Ústí nad Labem pod sp. zn. 50 T 4/2019.

30. K první posuzované části soud uvádí následující. Soud odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 30 Cdo 2328/2015, dle kterého soud v případě dalšího uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení, které již bylo dříve posuzováno, bude při posuzování přiměřenosti délky řízení vycházet z celkové délky řízení, přičemž dospěje-li k závěru, že je třeba poskytnout přiměřené zadostiučinění v penězích, přizná zadostiučinění za tu fází řízení, jež nebyla v předchozím odškodňovacím řízení zohledněna. V řízení sp. zn. 12 C 133/2019 soud žalobci přiznal částku 15 000 Kč za rok trvání řízení, přičemž tato částka byla za první dva roky poloviční, tj. základní částka za 7 let a 10 měsíců byla ve výši 102 500 Kč. Tuto základní částku dále soud s ohledem na kritéria § 31a odst. 3 OdpŠk snížil o 10 % (vícestupňovost soudních instancí), dále ji snížil o 30 % z důvodu složitosti, dále ji snížil o 5 % z důvodu podílu žalobce na délce řízení. Naproti tomu jí zvýšil o 15 % z důvodu průtahů a nekoncentrovaného postupu soudu a zvýšil ji o dalších 20 % z důvodu vysokého významu předmětu žalobce pro žalobce. Základní částku tak soud snížil o celkových 10 % na výslednou částku 92 250 Kč. Soud neměl důvod a ani jinou možnost, než postupovat podle citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu, kdy žalobce byl již částečně za řízení vedené pod sp. zn. 24 T 79/2011 odškodněn a zbývá žalobce tedy odškodnit za zbývající část, tj. za 4 měsíce. Soud pro stručnost, neboť se jedná o řízení mezi týmiž účastníky, odkazuje na pravomocný rozsudek zdejšího soudu v řízení vedeného pod sp. zn. 12 C 133/2019, co se posouzení jednotlivých kritérií týká, kdy v tamním řízení soud dospěl k závěru, že je na místě žalobci přiznat celkovou částku 92 250 Kč za 7 let a 10 měsíců, tj. 981 Kč za měsíc řízení. Soud tak žalobci v tomto řízení přiznal za tuto část řízení částku 3 924 Kč (4x981).

31. K druhé posuzované části soud uvádí následující. Trestní řízení vedené Krajským soudem v Ústí nad Labem pod sp. zn. 50 T 4/2019, bylo zahájeno dne [datum] (vyloučením a postoupením spisu krajskému soudu) a ve vztahu k žalobci bylo skončeno dne [datum] (doručením usnesení o zastavení řízení). Délka řízení tak byla 1 měsíc. Posuzované řízení probíhalo pouze před soudem I. stupně, tj. Krajským soudem v Ústí nad Labem. Posuzované řízení lze typově zařadit mezi ta, která mají pro účastníky řízení presumovaný zvýšený význam (srovnej Stanovisko NS). Co se týká složitosti věci, soud neshledal v posuzované věci skutkovou, právní ani procesní složitost. Žalobce se na délce řízení nepodílel. Pokud se jedná o postup soudu, ten byl plynulý a úkony byly činěny v přiměřených lhůtách. V tomto řízení soud po zahájení řízení do 1 měsíce konal neveřejné zasedání, při němž řízení zastavil. Soud vzal do úvahy všechna shora uvedená kritéria jednotlivě i v jejich souhrnu a dospěl k závěru, že v posuzovaném řízení sp. zn. 50 T 4/2019 by k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě nedošlo, pokud by bylo vedeno samostatně. Jelikož však bylo vyloučeno z již dříve vedeného řízení, jehož délka byla shledána nepřiměřenou a pro žalobce se tak fakticky jednalo o pokračování běžícího trestního stíhání, je třeba z hlediska posuzování nároku žalobci na odškodnění za nemajetkovou újmu posuzovat tuto dílčí část řízení jako by tvořilo jeden celek z předchozím průtažným řízením. Pro žalobce tak řízení tvořilo jeden celek, když ani nemohl ovlivnit to, který soud a v jakém řízení bude skutek, v němž byl spatřován trestný čin projednávat. Z tohoto důvodu soud ani neposuzoval tuto část řízení jako samostatný nárok, ale z hlediska požadovaného odškodnění jej bral jako součást celého trestního stíhání žalobce. Soud proto dospěl k závěru, že je na místě žalobci přiznat celkovou částku 92 250 Kč za 7 let a 10 měsíců, tj. 981 Kč za měsíc řízení. Soud tak žalobci přiznal za tuto část řízení částku 981 Kč (1x981).

32. Celkově tak soud shledal žalobu důvodnou v částce 4 905 Kč (3 924 + 981), ve zbytku, tedy ohledně částky 141 761 Kč, žalobu jako nedůvodnou zamítl.

33. Soud žalobci přiznal zákonný úrok z prodlení z částky 4 905 Kč od [datum] do zaplacení. Úrok byl přiznán v zákonné výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., která byla ke dni [datum], tj. ke dni prodlení žalované, 10 %. Soud konstatuje, že žalobcem požadované navyšování úroku z prodlení dle REPO sazby ČNB nelze vyhovět, neboť výše úroků z prodlení je odvislá ode dne, kdy se žalovaná dostala do prodlení, tj. [datum] a dále se tato úroková sazba nezvyšuje. Žalovaná se dostala do prodlení uplynutím šesti měsíců od předběžného uplatnění nároku u žalované, když platí, že nárok věřitele na zaplacení úroků z prodlení vzniká podle § 1970 občanského zákoníku tehdy, nesplní-li dlužník svůj peněžitý dluh řádně a včas, tedy je-li v prodlení, a zároveň dle § 15 odst. 2 OdpŠk se poškozený může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen. K prodlení žalované s náhradou nemajetkové újmy proto došlo až marným uplynutím šestiměsíční lhůty určené k předběžnému projednání nároku, která začala běžet ode dne uplatnění nároku, tj. ode dne [datum], a teprve ode dne následujícího po uplynutí lhůty žalovanou stíhá povinnost zaplatit úrok z prodlení, když lhůta šesti měsíců skončila dnem [datum] (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. 25 Cdo 2060/2001).

34. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 3 o.s.ř., když žalobce sice s žalobou plně úspěšný nebyl, nicméně rozhodnutí o výši plnění záviselo na úvaze soudu, pročež se i částečný úspěch, spočívající v tom, že soudem byl nesprávný úřední postup, spočívající v nepřiměřené délce trestního řízení shledán a část požadovaného odškodnění žalobci přiznána, pro účely náhrady náklady řízení projeví jako úspěch plný. Náklady žalobce jsou představovány částkou 31 922,50 Kč, která sestává ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 2 000 Kč a nákladů právního zastoupení žalobce podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Zástupce žalobce učinil ve věci 6 úkonů právní služby, spočívajících v převzetí a přípravě zastoupení, sepisu žaloby, podání repliky ze dne [datum] k vyjádření žalované, vyjádření ze dne [datum] k odvolání žalované a účasti na soudním jednání dne [datum] a [datum] podle § 11 odst. 1 písm. a), d), g) a k) advokátního tarifu z tarifní hodnoty 50 000 Kč (podle § 7 bod 5, § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu, srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 3378/2013) á 3 100 Kč a 1 úkon právní služby v poloviční hodnotě spočívající v návrhu na pokračování v řízení ze dne [datum] podle § 11 odst. 3 ve spojení s § 11 odst. 2 písm. a) advokátního tarifu z téže tarifní hodnoty. Požadovanou náhradu nákladů za předžalobní výzvu žalované ze dne [datum] soud nepřiznal s poukazem na § 31 odst. 4 OdpŠk. K odměně advokáta dále náleží paušální náhrada hotových výdajů advokáta 7 x 300 Kč dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu. Žalobce doložil, že jeho advokát je plátcem daně z přidané hodnoty, proto mu soud dále přiznal náhradu za 21% DPH z uvedených částek ve výši 4 672,50 Kč (21 % z 22 250 Kč), celkem tedy náklady právního zastoupení činí 29 922,50 Kč. Žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve smyslu § 149 odst. 1 o. s. ř. k rukám jeho zástupce.

35. Lhůta k plnění ve věci samé i v nákladovém výroku byla stanovena v souladu s § 160 odst. 1 věta za středníkem o.s.ř., neboť se jedná o plnění ze státního rozpočtu, podléhající zákonu č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech, ve znění pozdějších předpisů, a je tak na místě poskytnout žalované lhůtu delší, která žalobce v principu nijak nepoškozuje.

Poučení