12 C 144/2020-298

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudkyní JUDr. Danielou Břízovou Ratajovou, LL.M. ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] [anonymizováno 6 slov] [adresa] pro zaplacení 1 297 822 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 126 269 Kč se zákonným úrokem z prodlení z uvedené částky od 9. 9. 2020 do zaplacení, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 1 171 553 Kč se zákonným úrokem z prodlení z uvedené částky od 9. 9. 2020 do zaplacení, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobou ze dne 25. 8. 2020 se žalobce domáhal náhrady újmy způsobené mu nezákonným trestním stíháním v celkové výši 1 297 822 Kč. Konkrétně se žalobce domáhal zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním ve výši 1 079 000 Kč (se zohledněním odškodnění poskytnutého žalovanou ve výši 110 000 Kč), dále náhrady nákladů na obhajobu ve výši 90 438 Kč (vč. DPH) a ušlý zisk ve výši 128 384 Kč. Žalobce uvedl, že dne 9. 6. 2016 bylo zahájeno trestní stíhání pro spáchání přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku ve formě spolupachatelství. Následně byla podána obžaloba a bylo vedeno řízení u Okresního soudu v Uherském Hradišti (dále jen„ OS“), pod sp.zn. 13 T 159/2016. Žalobce byl uznán vinným a navazující odvolání žalobce bylo odvolacím soudem zamítnuto. Následně žalobce podal dovolání. Dne 4. 9. 2018 Nejvyšší soud ČR zrušil rozsudek soudu II. stupně a odsuzující rozsudek OS a věc vrátil zpět k dalšímu řízení. Rozsudkem OS ze dne 14. 3. 2019 byl žalobce zproštěn obžaloby dle § 226 písm. b) trestního řádu. Následovalo odvolací řízení, které bylo pravomocně ukončeno 10. 9. 2019.

2. Žalobce požadoval na obhajném částku 90 438 Kč (74 742 Kč + DPH) s tím, že svému obhájci dosud uhradil částku 40 000 Kč + DPH (tj. 48 400 Kč) a zbytek byl žalobci pouze vyúčtován. Žalobce požadoval náhradu za úkony právní služby uvedené v příloze žaloby. Žalobce dále požadoval náhradu škody v podobě ušlé mzdy ve výši 128 384 Kč, a to za období od 1. 4. 2016 do 28. 2. 2017. V neposlední řadě požadoval odškodnění nemajetkové újmy. K ušlému zisku žalobce uvedl, že mu ušla mzda v důsledku propuštění ze [anonymizována tři slova] [stát. instituce] ke dni 31. 3. 2016. V době propuštění ze služebního poměru činila jeho hrubá mzda za 3 měsíce v roce 2016 přibližně 23 000 Kč. Od 1. 4. 2016 nastoupil do jiného zaměstnání, kde hrubá měsíční mzda činila 10 900 Kč. Žalobce se tedy domáhal rozdílu.

3. Ve vztahu k nemajetkové újmě pak žalobce uvedl, že trestné činnosti, pro níž byl stíhán, se měl dopustit jako příslušník Policie ČR v době, kdy vykonával službu na služebně, tedy při výkonu své práce. Trestní stíhání žalobce představuje nenapravitelný zásah do pověsti žalobce, do každé části jeho života a osobnosti. Žalobce byl v důsledku toho vystaven zvýšenému odsudku veřejnosti, jakož i svého okolí, přičemž žalobce bydlí v [anonymizováno] obci v [obec] [anonymizováno] [obec], kde každý o každém všechno ví. Žalobce trpěl v důsledku nezákonného trestního stíhání po dobu 2 let a 9 měsíců. Nadto negativní zásahy do jeho osobnostní sféry gradovaly, a to kvůli délce trestního řízení, tak i pravomocného odsouzení rozsudkem soudu II. stupně a následným záznamem v rejstříku trestů. Následkem několikaletého trestního stíhání byla také finanční nouze žalobce, rozpad fungující rodiny, ztráta kariéry u policie, medializace případu a propírání případu na veřejnosti a v okolí bydliště žalobce a dlouhodobé psychické vyčerpání. V důsledku trestního stíhání došlo k razantnímu zásahu do profesní sféry žalobce. Namísto toho, aby se policie za žalobce postavila, tak ze strany zaměstnavatele ([stát. instituce]) došlo dne 24.2.2016 ke zproštění výkonu služby žalobce. V důsledku vedených kroků zaměstnavatele a v důsledku absence projevení důvěry se následně žalobce rozhodl ukončit služební poměr u policie. Žalobcův služební poměr skončil ke dni 31. 3. 2016. Nezákonné trestní stíhání a odsouzení se mimořádně negativně projevilo i na psychice žalobce. V důsledku probíhajícího trestního řízení přišel o vysněné povolání, narušily se jeho vazby s kolegy a přáteli, žalobce se ocitl v tísnivé finanční situaci v důsledku nižšího příjmu po odchodu od policie. Kvůli tíživé situaci byl žalobce nucen prodat své dvě zbraně a odevzdat zbrojní průkaz u Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje. Vlivem [anonymizováno] probíhajícího trestního řízení byl žalobce vystaven i zvýšenému veřejnému odsudku, a proto se odstěhoval do jiného místa, kde jej lidé neznali. Žalobce dále nebyl schopen řešit vztahové problémy s manželkou, což nakonec vyústilo v jejich rozvod dne 26. 10. 2017. Žalobci se tak vlivem nezákonného trestního stíhání rozpadla rodina a výrazným způsobem se omezil jeho kontakt s nezletilou dcerou, která byla po rozvodu svěřena do péče matky. V souvislosti s medializací dále uvedl, že [anonymizováno] byli přítomni jednání v jednací síni, přičemž i dnes je v důsledku [anonymizováno] ovlivněn jeho život.

4. V podání ze dne 1. 10. 2020 žalovaná učinila nesporným, že u ní žalobce dne 8. 3. 2020 uplatnil svůj nárok na náhradu újmy. Žalovaná v rámci předběžného projednání uznala nárok co do částky 110 000 Kč, představující přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu, ve zbylém rozsahu nebyl nárok uznán. Ve vztahu k náhradě škody odpovídající nákladům na právní zastoupení pak žalovaná uvedla, že nebyla bez součinnosti žalobce schopna ověřit, zda byly splněny podmínky pro náhradu škody, když žalobce nereagoval na výzvu k doplnění potřebných skutečností. Proto žádosti vyhověno nebylo. Žalovaná pak uvedla, že i v případě předložení potřebných dokladů by neuhradila několik specifikovaných úkonů právní služby. Nadto, žalobce byl zastoupen obhájcem, který zastupoval další osobu, pročež dle žalované má žalobce nárok na náhradu škody v podobě obhajného ve výši 1 200 Kč za úkon právní služby, nikoli 1 500 Kč, jak požadoval.

5. V podání ze dne 3. 6. 2021 žalobce k výzvě soudu doplnil, že kvůli [anonymizováno] případu pociťoval psychickou bolest, duševní útrapy, které se projevovaly stavy úzkosti, deprese, podrážděného jednání, pocity ponížení, vyhýbání se setkáním s přáteli a všem druhům kolektivních akcí. Kvůli rapidně zhoršující se finanční situaci žalobce nevyhledal odbornou lékařskou pomoc a snažil se svůj psychický stav řešit sám. V důsledku rozpadu manželství, změny profese, která se nadto v důsledku globální pandemie stala velmi ekonomicky nestabilní, tak ekonomický i nemajetkový zásah do osobní i majetkové sféry žalobce trvá dodnes. Manželské spory mezi žalobcem a jeho tehdejší manželkou vznikly v souvislosti s trestním stíháním, psychickým stavem žalobce a zhoršenou ekonomickou situací, bez zjevné perspektivy. Manželské rozpory se postupně prohlubovaly a vedly k odcizení manželů a nenapravitelnému rozvratu manželství, který vyvrcholil rozvodem.

6. Při jednání dne 7. 12. 2021 žalovaná učinila výslovně nesporným provedení všech žalobcem požadovaných úkonů právní služby s výjimkou 4 právních rozborů, u nichž sporovala vznik nároku na náhradu škody, neboť zmíněné rozbory nebyly předloženy, a nebylo tak možné posoudit jejich účelnost. Žalovaná naopak nesporovala výpočet požadovaného cestovného za cesty obhájce žalobce.

7. Při jednání dne 5. 4. 2022 žalobce postavil najisto, že byl zastupován obhájcem, který zároveň zastupoval dalšího obviněného v předmětném řízení. Skutková zjištění:

8. Ze shodných tvrzení stran stejně jako z listinných důkazů (tj. žádost žalobce ze dne 8. 3. 2020 adresovaná žalované, přípis žalované ze dne 9. 3. 2020 a stanovisko žalované ze dne 24. 8. 2020) vzal soud za prokázané, že žalobce se dne 8. 3. 2020 obrátil na žalovanou s žádostí o náhradu újmy. Ze zmíněného stanoviska žalované soud dále zjistil, že žalovaná žádosti žalobce ve vztahu k nároku na odškodnění za nezákonné trestní stíhání částečně vyhověla, a to co do částky 110 000 Kč.

9. Soud tedy konstatuje, že žalobce splnil podmínku pro soudní uplatnění nároku na náhradu škody, resp. poskytnutí zadostiučinění způsobené nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem předvídanou § 14 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ OdpŠk“) představovanou předběžným uplatněním nároku u příslušného orgánu (tj. zde žalovaná).

10. Na základě záznamu GIBS ze dne 25. 2. 2016 byly zahájeny úkony trestního řízení dle § 158 odst. 3 trestního řádu ve věci podezření zdejšího žalobce a dalších dvou osob ze spáchání zločinu mučení a jiné nelidské a kruté zacházení dle § 149 odst. 1 a 2 písm. a) trestního zákoníku ve spolupachatelství, a dále z přečinu porušení povinnosti dozorčí nebo jiné služby dle § 390 odst. 1 trestního zákoníku, kterého se zdejší žalobce měl dopustit tím, že dne 9. 2. 2016 v policejní cele Obvodního oddělení Policie ČR – [obec] v době výkonu služby připoutal s dalšími osobami poškozenou ženu tím způsobem, že dvěma kusy pout byla připoutána k mříži se vzpaženými horními končetinami roztaženými nad hlavu, a to takovým způsobem, že se musela roztaženýma nohama podpírat na pelesti postele, čímž jí chtěli potrestat za její jednání, kdy jí takovýmto hrubým a ponižujícím zacházením způsobili silnou bolest a tělesné i duševní utrpení (srov. záznam GIBS o zahájení úkonu trestního řízení dle § 158 odst. 3 trestního řádu ze dne 25. 2. 2016).

11. Usnesením Generální inspekce bezpečnostních sborů ze dne 9. 6. 2016 bylo zahájeno trestní stíhání proti zdejšímu žalobci a dalším dvěma osobám s tím, že zdejší žalobce byl trestně stíhán pro podezření ze spáchání přečinu zneužití pravomoci úřední osoby dle § 329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku ve spolupachatelství. Zmíněné usnesení bylo doručeno zdejšímu žalobci dne 14. 6. 2016 (srov. usnesení Generální inspekce bezpečnostních sborů ze dne 9.6.2016, číslo jednací [anonymizováno] [číslo] [rok] a doručenka).

12. Rozsudkem OS ze dne 6. 4. 2017 byli obžalovaní, včetně zdejšího žalobce, uznáni vinnými ze spáchání přečinu zneužití pravomoci úřední osoby dle § 329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku ve spolupachatelství a žalobce byl odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání 1 roku s podmíněným odkladem (srov. rozsudek OS ze dne 6. 4. 2017, č.j. 13 T 159/2016-520). Rozsudkem Krajského soudu v Brně bylo zamítnuto odvolání zdejšího žalobce i poškozené proti rozsudku OS ze dne 6. 4. 2017 (srov. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 23. 1. 2018).

13. Usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. 9. 2018 byl rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 23. 1. 2018 a rozsudek OS ze dne 6. 4. 2017 zrušen a věc byla vrácena zpět k dalšímu řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 4.9.2018, čj. 7 Tdo 1032/2018-51).

14. Rozsudkem OS ze dne 14. 3. 2019 byl zdejší žalobce zproštěn obžaloby dle § 226 písm. b) trestního řádu, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem, s vyznačenou doložkou právní moci daného rozsudku dne 10. 9. 2019 (srov. rozsudek Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 14. 3. 2019, čj. 13 T 159/2016-754).

15. Žalobce dne 5. 2. 2018 odevzdal zbrojní průkaz, a to z důvodu ukončení činnosti na vlastní žádost (srov. potvrzení Policie ČR o převzetí zbrojního průkazu ze dne 5. 2. 2018).

16. Obhájce vyúčtoval žalobci odměnu za obhajobu v žalované výši, přičemž žalobce uhradil částku 48 400 Kč a dále 24 200 Kč (srov. vyúčtování s přehledem úkonů právní služby, zálohová faktura [číslo] pokladní doklad ze 7. 12. 2021).

17. Z účastnického výslechu žalobce soud zjistil následující skutečnosti: žalobce těžce nesl trestní stíhání, bylo obtížné se s tím vyrovnat, s nikým nechtěl pořádně komunikovat, což mělo vliv i na vztah s bývalou partnerkou. Lidé v okolí žalobce věděli o trestním stíhání a posmívali se mu. To vše vyústilo v to, že odešel od manželky a následně asi po roce se rozvedli. Žalobce rovněž musel odevzdat zbrojní průkaz a prodat zbraň, kterou měl, a to v návaznosti na pravomocné odsouzení. Žalobce v manželství nebyl schopen fungovat, neustále se s manželkou hádali, což mělo vliv i na jejich dceru. Před trestním stíháním neměli zvláštní problémy ve vztahu, ale problémy normální. Žalobce nedocházel k psychologovi, dělalo mu problém, aby se někomu svěřil. Měl deprese, strach, bál se chodit kamkoliv do společnosti, nechtěl se potkávat ani s rodinou, aby nemusel pořád vysvětlovat probíhající trestní stíhání. O stíhání žalobce věděla jeho rodina, kamarádi, známí, ale i širší veřejnost, neboť věc byla medializována. Dodneška, když žalobce zadá do vyhledávače Google své jméno, tak se zobrazí články a videa týkající se předmětného stíhání. Žalobce dále uvedl, že trestní stíhání bral jako zradu ze strany nadřízených, což vedlo k ukončení práce u policie.

18. Z výslechu svědkyně [jméno] [příjmení], bývalé manželky žalobce, soud zjistil následující skutečnosti: svědkyně byla v manželství se žalobcem od roku 2013, vše fungovalo naprosto v pořádku až do doby vzniku kauzy u policie, kdy byl žalobce postaven mimo službu, pak začaly velké problémy, protože se ocitli bez peněz. Žalobce se s tím neuměl vyrovnat, neboť je introvert. Své problémy nijak neřešil, chodil do hospody a pil. Mají spolu dítě, na které byla v té době svědkyně sama. Žalobce se od všeho distancoval. Svědkyně už toho měla dost, a proto požádala o rozvod. Pro svědkyni bylo důvodem rozvodu skutečnost, že nastala daná situace v práci žalobce, rodina neměla finanční zabezpečení a žalobce se na rodinu„ vykašlal,“ což byla pro svědkyni z jeho strany obrovská zrada, protože si myslela, že všechno mohou řešit jako rodina. Žalobci to však bylo jedno. Trestní stíhání mělo na žalobce obrovské psychické dopady. Soud hodnotí svědkyni jako věrohodnou a při výslechu nevyvstaly okolnosti zakládající pochybnosti o její výpovědi.

19. Rozsudkem OS ze dne 26. 10. 2017 bylo rozvedeno manželství zdejšího žalobce, které bylo uzavřeno dne 25. 5. 2013. V odůvodnění je uvedeno, že se manželé společným návrhem domáhali rozvodu manželství s odůvodněním, že jejich manželství již přestalo plnit svou funkci, výrazně déle než 6 měsíce spolu nežijí jako manželé, netvoří manželské a rodinné společenství, z manželství se narodilo 1 dítě (srov. rozsudek Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 26. 10. 2017, čj. 6 C 272/2017-13).

20. Rozhodnutím Policie ČR ze dne 9. 3. 2016 byl zdejší žalobce dle § 42 odst. 1 písm. m) zákona číslo 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů propuštěn ze služebního poměru příslušníka Policie ČR; služební poměr skončil dne 31. 3. 2016. Dle odůvodnění žalobce dne 4. 3. 2016 požádal o propuštění ze služebního poměru ke dni 31. 3. 2016 (srov. rozhodnutí Policie ČR ze dne 9. 3. 2016, č. [anonymizováno] [číslo] [rok]).

21. Obhájce zpracoval pro žalobce 4 rozbory právní služby v rámci trestního řízení, jejichž obsah však soudu není znám (srov. anonymizované záznamy o úkonu právní služby z 26. 4. 2018).

22. Soud dospěl na základě provedeného dokazování k závěru o skutkovém stavu, který je shodný se shora uvedenými skutkovými zjištěními. Soud pro nadbytečnost neprovedl důkazní návrhy (tj. protokol o veřejném zasedání, protokol o hlavním líčení, technický průkaz). Z dalších provedených důkazů (tj. pracovní smlouva uzavřená dne 1. 4. 2016 mezi společností [právnická osoba] a žalobcem, dohoda o rozvázání pracovního poměru ze dne 24. 2. 2017 mezi zdejším žalobcem a společností [právnická osoba], potvrzení o zdanitelných příjmech, přípis Policie ČR ze dne 24. 2. 2016, výpočet daně a daňového zvýhodnění žalobce ze dne 16. 3. 2017, potvrzení [stát. instituce] o mzdě žalobce, odvolání žalobce a odůvodnění odvolání, potvrzení z datové schránky advokáta [jméno] [příjmení], usnesení státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 24. 6. 2016, čj. [číslo jednací], dovolání zdejšího žalobce, obžaloba Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 23. 8. 2016, stížnost zdejšího žalobce proti usnesení o zahájení trestního stíhání, kupní smlouva z 25. 1. 2018) soud nezjistil další pro rozhodnutí věci relevantní skutečnosti, pročež se jimi v tomto rozsudku pro nadbytečnost nezabýval. Právní úprava:

23. Soud věc posoudil ve světle níže uvedených zákonných ustanovení.

24. Podle ustanovení § 1 OdpŠk stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle § 2 OdpŠk se odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona nelze zprostit.

25. Podle § 3 písm. a), b), c) OdpŠk stát odpovídá za škodu, kterou způsobily státní orgány, právnické a fyzické osoby při výkonu státní správy, která jim byla svěřena zákonem nebo na základě zákona, orgány územních samosprávných celků, pokud ke škodě došlo při výkonu státní správy, který na ně byl přenesen zákonem nebo na základě zákona.

26. Dle § 5 písm. a), b) OdpŠk stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, a za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem.

27. Podle § 7 OdpŠk mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda, právo na náhradu takové škody způsobené nezákonným rozhodnutím; právo na náhradu škody má i ten, s nímž nebylo jednáno jako s účastníkem řízení, ačkoliv s ním jako s účastníkem řízení jednáno být mělo.

28. Podle § 8 odst. 1 OdpŠk lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.

29. Podle § 15 odst. 1 OdpŠk přizná-li příslušný úřad náhradu škody, je třeba nahradit škodu do šesti měsíců od uplatnění nároku. Dle ustanovení § 15 odst. 2 zákona se poškozený může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

30. Podle § 26 OdpŠk, pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v zákoně občanským zákoníkem.

31. Podle § 31 odst. 1 a 3 OdpŠk náhrada škody zahrnuje náhradu takových nákladů řízení, které byly poškozeným účelně vynaloženy na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí nebo na nápravu nesprávného úředního postupu, přičemž náklady na zastoupení jsou součástí nákladů řízení a zahrnují účelně vynaložené hotové výdaje a odměnu za zastupování; výše této odměny se určí podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (tj. vyhláška č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), dále jen„ advokátní tarif“ nebo„ AT“).

32. Dle ustanovení § 31a odst. 1 OdpŠk platí, že bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 citovaného ustanovení se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Právní posouzení dané věci:

33. Jak plyne ze shora uvedeného, žalobce se domáhal (i) náhrady škody odpovídající obhajnému ve výši 90 438 Kč; (ii) náhrady ušlé mzdy ve výši 128 384 Kč a (iii) odškodnění nemajetkové újmy ve výši 1 079 000 Kč. Soud se tedy nejprve zabýval důvodností uplatněného nároku především z toho pohledu, zda jsou naplněny obecné předpoklady pro vznik nároku žalobce na náhradu požadované újmy.

34. Jak plyne ze shora uvedeného, OdpŠk v obecné rovině rozeznává dva odpovědnostní tituly, a to nezákonné rozhodnutí a nesprávný úřední postup (srov. § 5 OdpŠk). Stát přitom za újmu (majetkovou či nemajetkovou) způsobenou nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím odpovídá objektivně (tj. bez ohledu na zavinění – srov. § 2 OdpŠk) a za současného (kumulativního) splnění tří podmínek: (i) příslušný orgán státu vydal nezákonné rozhodnutí (či došlo k nesprávnému úřednímu postupu); (ii) poškozenému vznikla škoda či nemajetková újma; a (iii) újma je v příčinné souvislosti s takovým nezákonným rozhodnutím (či nesprávným úředním postupem), jinými slovy je mezi nimi dán vztah příčiny a následku (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 31 Cdo 1791/2011).

35. Soud v obecné rovině konstatuje, že nárok na náhradu újmy způsobené zahájením trestního stíhání, jež neskončilo pravomocným odsouzením, se posuzuje podle ustanovení § 5 písm. a), § 7 a § 8 OdpŠk jako nárok na náhradu újmy způsobené nezákonným rozhodnutím (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 1 Cz 6/90 ze dne 23. 2. 1990, sp. zn. 25 Cdo 1487/2001 ze dne 31. 3. 2003).

36. Jak uvedeno shora, stát stíhá objektivní odpovědnost. Z toho plyne, že vznik nároku na náhradu újmy není podmíněn prokázáním, že orgány činné v trestním řízení jednaly v rozporu se zákonem, nýbrž je založen na principu, podle kterého osoba, jež byla zproštěna obžaloby, resp. nebyla uznána vinnou ze spáchání trestného činu, má zásadně právo na náhradu škody (či jiné újmy) způsobené zahájením a vedením trestního stíhání, a to včetně nákladů na obhajobu (srov. § 31 OdpŠk).

37. Vzhledem k výsledku předmětného trestního řízení soud dospěl k závěru, že je dán odpovědnostní titul spočívající v nezákonném rozhodnutí (tj. nezákonném trestním stíhání žalobce), neboť žalobce byl obžaloby zproštěn. Existence odpovědnostního titulu ostatně ani nebyla mezi stranami sporná.

38. Zákon (č. 82/1998 Sb.) blíže nedefinuje pojem škody ani v obecné rovině neupravuje rozsah její náhrady. V této otázce je tudíž třeba vycházet ze zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění (dále jen„ o. z.“). Dle § 2951odst. 1 o. z. se škoda nahrazuje uvedením do předešlého stavu; není-li to dobře možné, anebo žádá-li to poškozený, hradí se škoda v penězích. Dle § 2952 o. z. pak platí, že se hradí skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk). Záleží-li skutečná škoda ve vzniku dluhu, má poškozený právo, aby ho škůdce dluhu zprostil nebo mu poskytl náhradu. Škodou je přitom míněna majetková újma, která nastala (projevuje se) v majetkové sféře poškozeného (spočívá ve zmenšení jeho majetkového stavu), je objektivně vyjádřitelná v penězích a je tudíž tedy napravitelná poskytnutím majetkového plnění, především peněz. Skutečnou škodou se rozumí majetková újma spočívající ve zmenšení majetkového stavu poškozeného oproti stavu před škodnou událostí. Ušlý zisk představuje ušlý majetkový prospěch spočívající v nenastalém zvětšení (rozmnožení) majetku poškozeného, které bylo možno - kdyby nenastala škodná událost - důvodně očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1158/2004 ze dne 18. 8. 2005 či sp. zn. 25 Cdo 1404/2004 ze dne 4. 11. 2004). (i) K náhradě škody odpovídající obhajnému 39. Žalobce požadoval náhradu škody odpovídající nákladům vynaloženým na obhajobu ve výši 90 438 Kč za 22 v žalobě specifikované úkony právní služby a náklady na cestu obhájce.

40. Za situace existence nezákonného rozhodnutí (tj. nezákonné trestní stíhání) na straně jedné a prokázaného (nesporného) provedení úkonů právní služby, vyúčtování odměny ze strany obhájce žalobce a prokázaného (byť částečného) zaplacení ze strany žalobce na straně druhé, soud nemohl dospět k jinému závěru, než že žalobou uplatněný nárok na náhradu nákladů na obhajobu je co do svého základu po právu. Soud se tedy dále zabýval rozsahem požadované náhrady škody.

41. Jelikož žalovaná nesporovala provedení daných úkonů, ani jejich účelnost či náklady na cesty obhájce, s výjimkou 4 právních rozborů a prostudování spisu, soud se pro nadbytečnost nezabýval nespornými úkony právní služby, a náhradu škody v daném rozsahu přiznal, a zabýval se pouze čtyřmi spornými úkony právní služby a sporným nahlížením do spisu.

42. Z provedeného dokazování vyplynulo, a rovněž nebylo sporné, že hodnota za jeden úkon právní služby by v souladu s AT činila v daném případě 1 500 Kč + 300 Kč nákladový paušál (bez DPH). Stejně tak bylo mezi stranami nesporné, že obhájce žalobce v tom samém trestním řízení obhajoval více obviněných. Soud proto dle § 12 odst. 4 AT snížil odměnu za 1 úkon o 20 %, tj. na 1 200 Kč + 300 Kč.

43. Soud přiznal náhradu škody za celkem 13 úkonů právní služby po 1 200 Kč + 300 Kč + 21 % DPH, tj. celkem 23 595 Kč. Dále byla přiznána náhrada cestovného v požadované výši 24 942 Kč + 21 % DPH a náhrada za promeškaný čas 10 200 Kč + 21 % DPH, tj. celkem 66 117 Kč (srov. výrok I.).

44. Naproti tomu soud nepřiznal náhradu za celkem 9 úkonů právní služby, a sice prostudování spisu při skončení vyšetřování dne 23. 3. 2018 a 26. 3. 2018 – celkem 5 úkonů (přiznán pouze 1 úkon, namísto požadovaných 6); dále 4 právní rozbory – 4 úkony. Dle soudu nebyla prokázána účelnost těchto úkonů právní služby. K právním rozborům pak soud uvádí, že dle žalobce se jejich obsah promítl do podaných opravných prostředků, nadto soud neměl ani k výzvě zmíněná stanoviska k dispozici, pročež nebylo možné posoudit jejich účelnost. Dále soud zamítl u všech úkonů rozdíl spočívající v žalobě požadované hodnotě za 1 úkon právní služby ve výši 1 500 Kč a v hodnotě přiznané ve výši 1 200 Kč, tj. 300 Kč. Žaloba tak byla zamítnuta u daného nároku v celkové výši 24 321 Kč (vč. DPH). (ii) K náhradě ušlé mzdy 45. Žalobce se dále domáhal náhrady ušlého zisku, resp. rozdílu mezi mzdou dosahovanou u policie a mzdou, kterou vydělal v novém zaměstnání, a to ve výši 128 384 Kč. Žalobce tvrdil, že v důsledku nezákonného trestního stíhání skončil jeho služební poměr u policie, kde dosahoval vyšších příjmů než v novém zaměstnání.

46. Z provedeného dokazování v daném ohledu vyplynulo, že žalobcův služební poměr byl ukončen na jeho vlastní žádost. Nadto sám žalobce uvedl, že vnímal jednání nadřízených v souvislosti s trestním stíháním jako zradu, pročež se rozhodl od policie sám odejít. Žalobci tedy„ ušla“ mzda v důsledku ukončení služebního poměru na jeho vlastní žádost, nikoli v důsledku trestního stíhání. Dle soudu tedy žádostí žalobce o propuštění došlo k přerušení příčinné souvislosti, a absentuje tak jedna z kumulativních podmínek pro vznik odpovědnosti žalované za škodu. Žaloba proto byla bez dalšího zamítnuta (srov. výrok II.). (iii) K odškodnění nemajetkové újmy 47. Co se týče vzniku nemajetkové újmy z důvodu zahájení a vedení trestního stíhání, nejde o vyvratitelnou domněnku, ale újma z důvodu trestního stíhání musí být prokázána (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2555/2010 či ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4280/2011). Soud tak vychází z toho, že vznik nemajetkové újmy (jakkoliv je každé trestní stíhání spojeno vždy s jistým zásahem do osobnostních práv trestně stíhaných osob – srov. nález Ústavního soudu ČR sp. zn. IV. ÚS 428/05) není na místě presumovat, ale prokazovat, stejně tak jako intenzitu (případné) újmy odůvodňující peněžité odškodnění.

48. Soud při stanovení formy a výše zadostiučinění vycházel v souladu s ustálenou judikaturou ze tří základních kritérií: (i) povaha trestní věci, (ii) délka trestního řízení a (iii) dopady trestního stíhání do osobnostní sféry žalobce. Povahou trestní věci se myslí zejména závažnost trestného činu, který byl poškozenému kladen za vinu, neboť ta zpravidla přímo úměrně zvyšuje intenzitu, s jakou poškozený trestní řízení vnímá (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011).

49. V daném případě byl žalobce trestně stíhání pro podezření ze spáchání přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku ve formě spolupachatelství, za což mu hrozil trest odnětí svobody až 5 let. Povahu věci soud hodnotí jako spíše závažnější, neboť ve společnosti je dle soudu uvedená trestná činnost (a to především při spáchání ze strany policistů) vnímána velmi negativně a s velkým potenciálem pohoršení ze strany veřejnosti.

50. Co se týče trvání zásahu spočívajícího ve vedení nezákonného trestního stíhání, tak ten trval od 14. 6. 2016 (kdy bylo žalobci doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání) do 10. 9. 2019 (kdy bylo trestní řízení pravomocně skončeno). Dle soudu délka předmětného trestního stíhání (tj. cca 3 roky a 3 měsíce) nebyla prima facie nepřiměřeně dlouhá, a to zejména s přihlédnutím ke složitosti věci. Soud nicméně vzal v úvahu skutečnost, že až do pravomocného zproštění byl žalobce v nejistotě ohledně výsledku stíhání. Nadto nebylo možné pominout ani skutečnost, že žalobce byl dokonce pravomocně odsouzen, a musel se zproštění domáhat až u Nejvyššího soudu ČR. Uvedená skutečnost zcela jistě ještě zesílila nejistotu a negativní dopady trestního stíhání do života žalobce.

51. Žalobce vylíčil dopady trestního stíhání ve své osobnostní, rodinné, zdravotní a pracovní sféře. Konkrétně tvrdil, že došlo k poškození jeho dobré pověsti tím, že byl trestně stíhán pro skutek, kterého se měl dopustit v souvislosti s výkonem služby u policie. Žalobce nakonec ukončil svůj služební poměr u policie a musel si najít novou práci. To však mělo dopad rovněž do jeho majetkové sféry, neboť v novém zaměstnání dosahoval nižších příjmů, což vedlo k tíživé finanční situaci. Ve vztahu k zásahům do pracovní sféry soud uvádí, že přihlédl k jistým dopadům trestního stíhání, neboť byl pozastaven jeho služební poměr, a o trestním stíhání žalobce se vědělo v jeho zaměstnání. Soud nicméně nemohl přihlédnout k ukončení služebního poměru a následnému nižšímu příjmu, neboť služební poměr byl ukončen na základě žádosti žalobce, a tudíž absentuje příčinná souvislost s trestním stíháním (k tomu srov. shora). Stejně tak soud uzavřel, že odebrání zbrojního průkazu a prodej zbraně není přičitatelné žalované, neboť se nejedná o bezprostřední důsledek trestního stíhání, když zbrojní průkaz byl žalobci odebrán kvůli ukončení činnosti u policie na vlastní žádost, a absentuje tak příčinná souvislosti.

52. Žalobce dále tvrdil, že kvůli trestnímu stíhání a souvisejícím depresím nebyl schopen řešit vztahové problémy s manželkou a jejich vztah se tak rozpadl, což mělo za následek omezení kontaktu žalobce s nezletilou dcerou. Soud však nemá za prokázané, že by k rozpadu manželství žalobce došlo pouze v důsledku trestního stíhání, a nemá tudíž za prokázaný kauzální nexus. Důvodem je především skutečnost, že manželství bylo rozvedeno na základě společného návrhu obou manželů, tedy včetně žalobce. Nadto ze svědeckého výslechu vyplynulo, že žalobcova bývalá manželka požádala o rozvod proto, že žalobce pil, nestaral se o rodinu a ona byla na vše sama. Nicméně soud vzal v úvahu, že trestní stíhání mělo jistý negativní dopad do rodinných poměrů žalobce.

53. Žalobce též tvrdil, že o trestním stíhání vědělo jeho okolí, neboť žalobce bydlí v [obec], což je [anonymizováno] obec a věc byla [anonymizováno]. Ve vztahu k medializaci věci soud uvádí, že dle ustálené judikatury je medializace trestního stíhání pouze důsledkem zásady veřejnosti trestního řízení, pročež ji nelze přičítat státu k tíži, neboť zde dochází k přetržení příčinné souvislosti mezi vedením trestního stíhání a skutečností, která újmu zakládá či zvyšuje, tj. medializace (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4280/2011). Nicméně dle soudu nelze pominout, že nebýt nezákonného trestního stíhání, medializace by nebyla, pročež soud vzal v úvahu, že uvedené zesiluje intenzitu negativních zásahů trestního stíhání do soukromé sféry poškozeného. Soud nicméně konstatuje, že žalobce neprokázal medializaci věci, a to ani po výzvě soudu dle § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř.

54. V souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (srov. např. rozhodnutí 30 Cdo 3212/2015 ze dne 16. 5. 2017) soud dále provedl srovnání s jinými případy odškodnění. V řízení vedeném u zdejšího soudu pod sp. zn. 20 C 36/2020 bylo rozhodováno o odškodnění žalobce, který byl stíhán spolu s žalobcem v totožném trestním řízení. Poškozený byl stíhání pro totožný trestný čin, za což mu hrozil stejný trest. Poškozený byl (jako žalobce) postaven mimo službu, nemohl najít zaměstnání s ohledem na záznam v rejstříku trestů, měl omezen přístup k alternativní seberealizaci ve složkách záchranného systému, má šestičlennou rodinu, finanční výdaje musel vykrýt půjčkami od rodiny a blízkých, trestní stíhání jej stresovalo, stíhání bylo medializováno, trestní stíhání na žalobce působilo negativně po psychické stránce, byl ve stresu, rodina mu byla oporou, žádné zdravotní potíže netvrdil, a dostalo se mu odškodnění ve výši (pouze od žalované) 110 000 Kč, což soud považoval za dostatečné odškodnění. Dle soudu však u zdejšího žalobce byly prokázány závažnější zásahy do osobnostní sféry, a to zejména rodinné a zdravotní – po stránce psychické.

55. S přihlédnutím ke shora uvedeným okolnostem dospěl soud k závěru, že žalobci vznikla nemajetková újmu spočívající v zásahu do jeho osobnostní sféry v důsledku zahájení a vedení trestního stíhání, což ostatně uznala sama žalovaná, když mu poskytla peněžité zadostiučinění. Soud dospěl k závěru, že přiměřeným odškodněním žalobce je peněžité plnění ve výši 180 000 Kč.

56. Soud vzal do úvahy, že žalovaná již žalobce odškodnila částkou 110 000 Kč, pročež přiznal zbytek uvedené částky, tj. 70 000 Kč (srov. výrok I) a ve zbylém rozsahu byla žaloba zamítnuta (srov. výrok II.). K úrokům z prodlení:

57. Žalobce požadoval zákonné úroky z prodlení od 9. 9. 2020.

58. Jak uvedeno shora, dle § 15 odst. 2 zákona se poškozený může domáhat se náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen. S ohledem na znění citovaného ustanovení stojí soudní judikatura na konstantním závěru, že se stát ocitá v prodlení s náhradou újmy způsobené nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím teprve marným uplynutím šestiměsíční lhůty určené k předběžnému projednání nároku, jež začíná běžet ode dne uplatnění nároku poškozeným u příslušného úřadu (tj. v dané věci žalované). Teprve ode dne následujícího po uplynutí zmíněné lhůty jej tedy stíhá povinnost zaplatit úrok z prodlení (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2060/2001 ze dne 24. 4. 2003, či sp. zn. 30 Cdo 2779/2012 ze dne 12. 6. 2013).

59. Uplatněním je pak okamžik doručení žádosti žalobkyně o náhradu újmy žalované, tj. v daném případě dne 8. 3. 2020 Lhůta 6 měsíců žalované uplynula dne 8. 9. 2020. Žalovaná se tak dostala do prodlení marným uplynutím 6 měsíců od uplatnění nároku dne 9. 9. 2020 a od tohoto dne (včetně) ji tudíž stíhala povinnost zaplatit příslušenství pohledávky. Z uvedeného důvodu soud přiznal žalobci zákonné úroky z prodlení od uvedeného data, které jsou odůvodněny ustanovením § 1970 o.z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. (srov. výrok I.). K nákladům řízení:

60. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 142 odst. 2 ve spojení s odst. 3 o.s.ř., dle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo.

61. Jelikož oba účastníci řízení byli v řízení oba částečně úspěšní a částečně neúspěšní, přičemž rozdíl úspěchu není příliš velký (úspěch žalobce cca 43 % a žalované cca 57 %), soud rozhodl, že si každý z účastníků ponese náklady řízení sám. Ke lhůtě k plnění:

62. Lhůta k plnění byla stanovena v souladu s § 160 odst. 1 o.s.ř. část věty za středníkem o.s.ř., když soudu je z jeho činnosti známo, že uvedená lhůta odpovídá technicko-organizačním podmínkám čerpání peněžních prostředků ze státního rozpočtu, jimiž se žalovaná jako organizační složka státu řídí.

Poučení