20 C 36/2020-392

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudcem JUDr. Zdeňkem Douděrou ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] o zaplacení částky 3 024 000 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci 9,75 % p. a. úrok z prodlení z částky 110 000 Kč od 14. 3. 2020 do 4. 6. 2020 do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 3 024 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 14. 3. 2020 do zaplacení, se zamítá.

III. Žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady řízení v částce 25 800 Kč, k rukám právního zástupce žalobce [příjmení] [jméno] [příjmení] [jméno], advokáta, do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobce se na žalované domáhal zaplacení částky 3 024 000 Kč s tím, že se jedná o finanční zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen„ zákon“) v příčinné souvislosti s trestním stíháním vedeným v rámci trestního řízení u [název soudu] pod sp. zn. [spisová značka] (dále též jen„ posuzované řízení“). Trestní stíhání žalobce bylo zahájeno dne 9. 6. 2016 pro spáchání přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku ve formě spolupachatelství dle § 23 trestního zákoníku a pro spáchání přečinu porušení povinnosti dozorčí nebo jiné služby podle § 390 odst. 1 trestního zákoníku. Žalobce proti usnesení o zahájení trestního stíhání podal podáním ze dne 17. 6. 2016 stížnost, která byla usnesením [anonymizována čtyři slova] [obec] – pobočka ve [obec] ze dne 24. 6. 2016 zamítnuta. Následně byla podána k [název soudu] obžaloba státního zástupce [anonymizováno] státního zastupitelství v [obec] – pobočka ve [obec] a o té bylo rozhodnuto rozsudkem [název soudu] ze dne 6. 4. 2017, kterým byl žalobce uznán vinným ze spáchání přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku ve formě spolupachatelství dle § 23 trestního zákoníku a spácháním přečinu porušení povinnosti dozorčí nebo jiné služby dle § 390 odst. 1 trestního zákoníku a byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let. Proti tomuto rozsudku podal žalobce odvolání, o kterém bylo rozhodnuto rozsudkem [název soudu] ze dne 23. 1. 2018, kterým odvolací soud ve výroku o vině ohledně žalobce pod bodem II. výroku a ve výroku o trestu žalobce odsuzující rozsudek soudu prvého stupně zrušil. Dle § 259 odst. 3 trestního řádu byl žalobce odsouzen pro skutek popsaný pod bodem II. výroku odsuzujícího rozsudku soudu prvého stupně, a to pro přečin porušení povinnosti dozorčí nebo jiné služby dle § 390 odst. 1 trestního zákoníku a zároveň žalobci soudem druhého stupně uložen stejný trest jako v odsuzujícím rozsudku soudu prvého stupně. Žalobce pak prodal dne 26. 4. 2018 dovolání prostřednictvím svého právního zástupce a dne 4. 9. 2018 Nejvyšší soud ČR usnesením zrušil odsuzující rozsudek soudu druhého stupně a odsuzující rozsudek soudu prvého stupně a přikázal soudu prvého stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Usnesením ze dne 14. 3. 2019 [název soudu] postoupil věc žalobce dle § 222 odst. 2 trestního řádu jinému orgánu, neboť nejde o trestný čin, avšak žalované skutky by mohly být jiným orgánem posouzeny jako kárné provinění, o nichž je tento orgán příslušný rozhodovat. Uvedené usnesení nabylo právní moci dne 14. 3. 2019. Uvedené trestné činnosti se měl žalobce dopustit jako [anonymizováno] [stát. instituce] v době, kdy vykonával dozorčí službu na služebně, tedy při výkonu své práce. Dále uvedl, že trestní řízení vůči [anonymizováno] [stát. instituce] je vysoce mediálně sledováno, jelikož veřejnost vnímá i přes média mimořádně citlivě jakékoliv zprávy o překročení nebo zneužívání pravomocí [anonymizováno] [stát. instituce], zejména s ohledem na skutečnosti, že se jedná o osoby, které mají právě nepravostem a porušování právních předpisů zabránit. Trestní stíhání tak představuje nenapravitelný zásah do pověsti žalobce, a to do každé části jeho života a osobnosti, který nelze napravit ani osvobozujícím rozsudkem. Žalobce byl postaven mimo službu po zahájení úkonů trestního řízení, následně byl propuštěn ze služebního poměru [anonymizováno] [stát. instituce] v důsledku pravomocného odsouzení soudem druhého stupně pro úmyslný trestný čin, což zvyšovalo stres, vnitřní neklid a obavy o budoucnost žalobce a budoucnost jeho rodiny pod tíhou probíhajícího trestního řízení, které bylo neopodstatněné nebo nedůvodné. Trestní stíhání žalobce trvalo 2 roky a 9 měsíců, znamenalo velmi závažný zásah do osobnostní sféry žalobce, který objasnění trestné činnosti sám žádným způsobem nebrzdil, neuplatňoval zbytečné důkazní návrhy, neměnil v průběhu trestního řízení svou výpověď ani nečinil žádné další kroky, které by mohly být hodnoceny jako taktické průtahy v trestním řízení a trval vždy na své nevině. Z důkazního hlediska nelze trestní řízení hodnotit jako náročné, počet obviněných taktéž nemohl být důsledkem délky trestního řízení, všichni 3, jak žalobce, tak jeho 2 kolegové nevykazovali nesrovnalosti ve výpovědích k totožnému skutku, pro který bylo zahájeno trestní stíhání. Naopak byly to orgány činné v trestním řízení, které nechtěly přisvědčit obhajobě žalobce, státní zástupce zamítl stížnosti žalobce a jeho kolegů jako nedůvodné, soudy nižších stupňů odsoudily žalobce a uložily mu trest, kdy byl žalobce k prokázání své neviny užít, jak řádných, tak mimořádných opravných prostředků. Se zřetelem na možné negativní reakce veřejnosti, včetně osob, které byly se žalobcem v rodinném, přátelském či pracovním vztahu, lze dovodit, že žalobce mohl utrpět právě v těchto aspektech újmu, což i sám tvrdí a Nejvyšší soud se k takovým aspektům vyjádřil v rozsudku ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, tak, že i„ při důsledném respektování presumpce neviny představuje každé trestní řízení významný zásah do soukromého a osobního života trestně stíhaného a negativně se dotýká jeho cti a dobré pověsti. Takový zásah je o to intenzivnější, prokáže-li se následně, že se skutek, z něhož byl jednotlivec obviněn a obžalován, nestal, případně nebyl trestným činem.“ Žalobce je živitelem šestičlenné rodiny. Musel vykrývat finanční výdaje své rodiny půjčkami od rodiny a blízkých, v průběhu trestního řízení bylo razantním způsobem zasaženo do jeho osobnostní sféry, když následkem několikaletého trestního řízení byla finanční nouze žalobce a jeho rodiny, ztráta zaměstnání u [stát. instituce], přerušení profesního růstu u [stát. instituce], medializace případu a propírání případu na veřejnosti, a pokud žalobce přerušení a oslabení kontaktu s kamarády a kolegy u [stát. instituce] a psychické vyčerpání. Žalobce byl udržován ve stavu nejistoty ohledně výsledku řízení, což mělo za následek morální poškození jeho osobnosti (integrity) a narušení jeho soukromého, rodinného i pracovního života. Ústavní soud v nálezu ze dne 13. 12. 2011, sp. zn. III. ÚS 1976/09, konstatoval, že přiměřené zadostiučinění„ bude muset být poskytnuto v penězích vždy tam, kde doba mezi vydáním usnesení o zahájení trestního stíhání a výrokem, podle něhož se skutek, z něhož byl jednotlivec obviněn a obžalován, nestal, případně jej nespáchal obžalovaný, anebo skutek nebyl trestným činem, bude delší než v řádu týdnů či měsíců, stigma trestního stíhání, která člověku neprávem ulpí, nelze totiž odčinit jen soudním výrokem, trvá-li potvrzení neviny příliš dlouho.“ Zásah do osobnostní sféry žalobce byl extrémně závažný až nenapravitelný, samotné trestní stíhání bylo pro něj stresující z důvodu, že se snažil vykonávat službu u [stát. instituce] a plnit služební povinnosti odpovědně, pečlivě s důrazem na dodržování, jak služebních, tak vnitřních pravidel [stát. instituce], nikdy nespáchal žádný přečin ani trestný čin, byl vychován podle přísných společenských a morálních zásad, ve svém osobním životě jako i při plnění povinností [anonymizováno] [stát. instituce] se vždy snažil být okolí, lidem v nouzi nebo kolegům, kamarádům a rodině ku prospěchu. Po celou dobu služebního poměru u [stát. instituce] si žalobce doplňoval vzdělání jako například vůdce malého plavidla, záchranářský kurz, kriminalistická technika, bakalářské studium zakončené státní závěrečnou zkouškou. V důsledku nezákonného trestního stíhání přišel žalobce o spoustu kurzů, které může obnovit až po právní moci rozsudku soudu prvého stupně ze dne 14. 3. 2019. Dne 24. 2. 2016 byl žalobce v důsledku zahájení úkonů trestního řízení zproštěn výkonu služby dle § 40 zákona o služebním poměru, proti čemuž podal odvolání dne 11. 3. 2016, a [anonymizována dvě slova] rozhodnutí o zproštění výkonu služby žalobce potvrdil rozhodnutím ze dne 15. 6. 2016. Zproštění výkonu služby trvalo do března 2019, kdy na základě rozhodnutí ředitele [stát. instituce] ve věci služebního poměru ze dne 6. 3. 2019 bylo ukončeno zproštění výkonu služby žalobce podle § 40 odst. 5 zákona o služebním poměru poté, co byl přijat do služebního poměru [anonymizováno] [stát. instituce]. V průběhu postavení mimo službu nemohl žalobce chodit do zaměstnání, musel zůstat doma, měl zákaz kontaktovat kolegy z práce, vstup na oddělení měl pouze po souhlasu vedoucího. Bylo mu rovněž zamezeno rozvíjet a udržovat sociální vazby se svými kamarády z práce, se kterými před zahájením trestního stíhání sportoval a jinak trávil volný čas. V průběhu nezákonného trestního stíhání měl žalobce nařízenou dosažitelnost, tj. 2 dny v týdnu musel být doma ke kontrole vedoucího. Psychicky bylo uvedené období pro žalobce mimořádně náročné a omezující ve společenském životě a kontaktu s přáteli. V únoru 2019 byl žalobce přijat do služebního poměru jako [anonymizováno] [stát. instituce] zpět dle rozhodnutí ředitele [stát. instituce] ve věcech služebního poměru ze dne 4. 2. 2019 na základě usnesení Nejvyššího soudu ČR, čímž odpadl důvod propuštění ze služebního poměru žalobce. Zároveň žalobce poukázal na záznam v rejstříku trestů, se kterým bylo pro něj obtížné najít si nové zaměstnání, byl omezen i v přístupu k alternativní seberealizaci ve složkách záchranného systému, to vše po nepřiměřeně dlouhou dobu v průběhu trestního řízení bez podpory svého zaměstnavatele [stát. instituce]. Po propuštění ze služebního poměru se žalobce pokoušel najít si práci u profesionálních hasičů. Z důvodu záznamu v rejstříku trestů však na toto místo nemohl nastoupit, když byl žalobce dne 14. 3. 2019 zproštěn obžaloby, nemohl k profesionálním [anonymizováno] již nastoupit z důvodu zákonného omezení věkové hranice u [anonymizována dvě slova], kterou žalobce překročil. Dále žalobce odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu, a to nález ze dne 13. 12. 2011, sp. zn. III. ÚS 1976/09, ve kterém se Ústavní soud obecně vyjádřil k problematice nemateriální újmy vzniklé v důsledku zahájení trestního stíhání a uvedl, že„ dle náhledu Ústavního soudu každé zahájení trestního stíhání negativně ovlivňuje osobní život stíhaného bez ohledu na výsledek trestní stíhání. Dvojnásob to platí u těch, jež skončí způsobem, který potvrdí nevinu obviněného, je sice pravda, že do okamžiku právní moci rozhodnutí o vině je třeba ctít presumpci neviny, avšak samotný fakt trestního stíhání je pro obviněného zátěží, psychickou a mnohdy i finanční. Samotné zahájení trestního stíhání výrazně zasahuje do soukromého a osobního života jednotlivce, do jeho cti a dobré pověsti.“ Nezákonné trestní stíhání a odsouzení se negativně projevilo i na psychice dětí žalobce, které s uvedenou situací byly konfrontovány ve škole a se spolužáky. Děti žalobce se jej snažily před spolužáky obhajovat, čímž celou situací trpěly, často plakaly a žalobce je musel s manželkou utěšovat. Uvedené trápení dětí působilo na žalobce tísnivě, měl výčitky, že celou nespravedlivou situací ohledně nezákonného trestního stíhání a odsouzení trpí i jeho děti. Důsledkem trestního stíhání byl i zájem médií o vývoj případu žalobce a jeho kolegů, prakticky ve všech mediálních výstupech byl žalobce označen jménem, ne tak další spoluobvinění, opakovaně a mnohokrát napříč tištěnými i elektronickými médii byla uváděna jeho fotografie spolu se jménem i informace o jeho propuštění ze služebního poměru [anonymizováno] [stát. instituce]. Žalobce tak byl hlavním aktérem negativní medializace z průběhu trestního řízení, která přímo souvisela s nezákonným trestním stíháním a odsouzením žalobce, jelikož novináři byli přítomni přímo v jednací síni na základě povolení soudce. Žalobce proto požadoval zaplacení zmíněné částky vypočtené tak, že počet dnů nezákonného trestního stíhání byl vynásoben částkou 3 000 Kč, jakožto ekvivalent vyvažující nemajetkovou újmu způsobenou žalobci nezákonným trestním stíháním a nezákonným odsouzením. To je 1008 x 3 000 = 3 024 000 Kč.

2. Žalovaná ve vyjádření k žalobě uvedla, že dne 13. 9. 2019 (dopisem z téhož dne) u ní žalobce uplatnil nárok na náhradu nemajetkové újmy, která měla být způsobena v souvislosti s posuzovaným řízením v částce 1 008 000 Kč, této žádosti bylo stanoviskem ze dne 26. 5. 2020 částečně vyhověno a žalovaná přiznala žalobci náhradu nemajetkové újmy z titulu nezákonného rozhodnutí – trestního stíhání v rámci posuzovaného řízení v částce 110 000 Kč. Ohledně částky 2 016 000 Kč, kterou žalobce požaduje v žalobě„ navíc“ oproti žádosti doručené žalované, to je nad rámec částky 1 008 000 Kč, žalovaná uvedla, že takovýto nárok u ní nebyl mimosoudně uplatněn a ve vztahu k této části nároku nejsou splněny podmínky § 14 a 15 zákona a konstatuje, že i pokud by tomu tak bylo, nebylo by tomuto nároku žalobce ze strany žalované vyhověno a v této souvislosti žalovaná vznesla i ohledně této části nároku žalobce námitku promlčení. Trestní stíhání v rámci posuzovaného řízení bylo ukončeno usnesením [název soudu] ze dne 14. 3. 2019, věc byla postoupena jinému orgánu, neboť se nejednalo o trestný čin, avšak žalované skutky by mohly být jiným orgánem posouzeny jako kárné provinění, o kterých je tento orgán příslušný rozhodovat. Usnesení nabylo právní moci dne 14. 3. 2019. Žaloba na náhradu nemajetkové újmy byla soudu doručena dne 13. 3. 2020. Data 14. 3. 2019 a 13. 3. 2020 dělí doba cca 1 roku, tedy doba delší 6 měsíců, v níž se nároky na náhradu nemajetkové újmy podle zákona promlčují. Daná promlčecí doba se ve vztahu k nároku na náhradu nemajetkové újmy v rozsahu částky 2 016 000 Kč (to je v rozsahu žalobního žádání přesahujícího částku 1 008 000 Kč) nestavěla ve smyslu § 35 odst. 1 zákona, proto žalobcem uplatněný nárok v rozsahu částky 2 016 000 Kč (to je v rozsahu žalobního žádání přesahujícího částku 1 008 000 Kč) podlehl před jeho uplatněním u soudu promlčení a ohledně této části vznesla žalovaná námitku promlčení. Žalovaná konstatovala, že v dané věci je dána existence odpovědnostního titulu v podobě nezákonného rozhodnutí (usnesení o zahájení trestního stíhání žalobce a rozsudek [název soudu] ze dne 6. 4. 2017 ve spojení s rozsudkem [název soudu], pobočka ve [obec] ze dne 23. 1. 2018). Tuto skutečnost žalovaná učinila nespornou. Dále pak v rámci mimosoudního projednání zkoumala další předpoklady odpovědnosti státu, a to povaha trestní věci, když pod tímto kritériem se má na mysli zejména závažnost trestného činu kladeného osobě poškozené za vinu. Žalobce byl trestně stíhán pro skutky právně kvalifikované jako přečiny a za daný skutek – zneužití pravomoci úřední osoby dle § 329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku teoreticky hrozí trest odnětí svobody na 1 rok až 5 let či zákaz činnosti, respektive za porušení povinnosti dozorčí nebo jiné služby dle § 390 odst. 1 trestního zákoníku teoreticky hrozí trest odnětí svobody až 1 rok, nicméně ze spisového materiálu posuzovaného řízení bylo zjištěno, že žalobce fakticky takovýto trest, respektive žádný nepodmíněný trest odnětí svobody nehrozil. Žalovaná přihlédla i k tomu, že žalobce měl skutek, který byl původně kvalifikován jako trestný čin, spáchat jako policista při plnění služebních úkolů. Dalším kritériem je délka trestního řízení zohledňující, po jak dlouhou dobu trval zásah do osobnostních služeb jednotlivce v důsledku proti němu vedenému trestnímu řízení. Žalovaná v této souvislosti zrekapitulovala průběh posuzovaného řízení, které trvalo 2 roky a 9 měsíců, uvedla, že věc byla řešena jednak v rámci řízení přípravného, dále na třech stupních soudní soustavy, o ústavní stížnosti poškozeného rozhodoval Ústavní soud, orgány činné v daném posuzovaném řízení, a to ve všech jeho fázích, konaly plynule bez období nečinnosti, věc po skutkové i právní a procesní stránce byla poměrně složitá a nevymykala se obdobným případům daného typu, délka trestního stíhání se tak jeví jako přiměřená konkrétním okolnostem řešeného případu. Dále se žalovaná zabývala následky způsobenými trestním řízení v osobnostní sféře poškozené osoby, když toto kritérium umožňuje zohlednit individuální následky trestního stíhání v osobnostní sféře poškozené osoby, a v této souvislosti je proto žalobci, aby vznik újmy, jakož i konkrétní zásah do některé části své osobnostní sféry tvrdil a prokázal, a zároveň, aby tvrdil závažnost konkrétního zásahu a intenzity vzniku té které újmy. Žalobce měl skutek, který byl původně kvalifikován jako trestný čin, spáchat jako [anonymizováno] při plnění svých služebních úkolů, co se týká hodnocení služebního hodnocení, byl hodnocen jako standardní policista (na škále hodnocení 1-5 byl hodnocen s celkovým výsledkem 3, to je v pásmu standardu, který konstatuje skutečnost, že hodnocený podává výkon služby, který vyžaduje stanovený standard pro služební místo, na kterém je zařazen). Nebylo zjištěno, že žalobci byla v průběhu let opakovaně udělena odměna (písemná pochvala, věcný dar či peněžitý dar/odměna). Dvakrát byl žalobce uznán vinným ze spáchání kázeňského přestupku. Co se týká medializace, žalovaná zjistila, že média informovala o skutečnosti, že skutek, pro který bylo trestní stíhání žalobce vedeno, nebyl trestným činem, věc byla postoupena do kázeňského řízení, a pokud žalobce uvádí, že referování ze strany médií nebylo objektivní, žalovaná konstatuje, že za tuto skutečnost odpovědnost nenese. Dále žalovaná uvedla, že vzala za prokázanou skutečnost, že žalobce byl v průběhu trestního řízení pravomocně odsouzen a až nejvyšší soud na základě podaného dovolání rozhodl, že ve věci se nejedná o trestný čin. Co se týká o postojích zaměstnavatele žalobce k jeho osobě, za tuto skutečnost žalovaná nenese odpovědnost. Dále žalovaná uvedla, že zásah do profesní sféry žalobce vzala v rámci mimosoudního projednání za prokázaný a bylo k němu ze strany žalované při hodnocení věci přihlíženo. Taktéž žalovaná vzala v potaz skutečnost, že v době svého dočasného propuštění ze služebního poměru [anonymizováno] [stát. instituce] měl žalobce záznam v rejstříku trestů z důvodu pravomocného odsouzení v daném trestním řízení, což ho částečně omezovalo na trhu práce. V návaznosti na uvedené žalovaná přihlédla i k tvrzení žalobce ohledně zhoršení celkové ekonomické a finanční situaci jeho rodiny (jejíž byl živitelem), kdy v době jeho trestního stíhání měl tento malé děti a byla u žalobce v tomto směru přítomna obava o jeho budoucnost a budoucnost jeho rodiny. Dále žalovaná přihlédla i k dočasnému narušení a oslabení sociálních vztahů ke kolegům z [stát. instituce], s nimiž se po dobu trestního stíhání žalobce nestýkal, či stýkal velmi omezeně, stejně jako k tvrzené psychické nepohodě žalobce v průběhu jeho trestního stíhání a po konfrontaci i dalších členů rodiny s trestním stíháním žalobce ze strany třetích osob z řad veřejnosti. Žalovaná dospěla k závěru že, že ohledně splnění předpokladů pro poskytnutí zadostiučinění v peněžní formě (bylo přihlíženo zejména k výše popsaným skutečnostem), byť nikoliv v částce žalobcem požadované, přičemž za přiměřené zadostiučinění žalovaná považovala částku 110 000 Kč, která byla poukázána k rukám žalobce na jeho adresu uvedenou v žádosti ze dne 13. 9. 2019. Zároveň žalovaná v souladu s požadavkem plynoucím z judikatury Nejvyššího soudu uvedla, že při hodnocení celé věci a stanovení formy a výše zadostiučinění, které žalobci v rámci mimosoudního projednání přiznala, přihlížela i k obdobným případům, a to ve věci vedené u zdejšího soudu pod sp. zn. 10 C 157/2012, dále pod sp. zn. 28 C 168/2016 a dále pod sp. zn. 22 C 130/2010 a pod sp. zn. 19 C 434/2014. Žalovaná neuznala požadavek žalobce na zaplacení úroku z prodlení ode dne 14. 3. 2019, neboť tento požadavek nemá oporu v příslušné právní úpravě a je s ní v rozporu. Žalované byla žádost žalobce o předběžné projednání nároku doručena dne 13. 9. 2019, a proto se žalovaná nemohla dostat do prodlení splnění v tomto rozsahu dříve než ke dni 14. 3. 2020. V případě částky 2 016 000 Kč, která u ní vůbec uplatněna mimosoudně nebyla, se do prodlení žalovaná nemohla dostat vůbec. Žalovaná navrhla, aby soud žalobu zamítl.

3. Soud vzal v řízení za prokázané, že žalobce prostřednictvím svého právního zástupce dopisem ze dne 13. 9. 2019 uplatnil u žalované nárok na náhradu nemajetkové újmy, která mu měla být způsobena nezákonným trestním stíháním v posuzovaném řízení, a požadoval zaplacení částky 1 008 000 Kč. Mezi účastníky nebylo sporné, že tento dopis byl žalované doručen téhož dne 13. 9. 2019. Žalovaná reagovala dopisem ze dne 26. 5. 2020, ve kterém žalobci sdělila, že v posuzovaném řízení došlo k vydání nezákonného rozhodnutí a za přiměřené zadostiučinění považuje částku 110 000 Kč.

4. Dále bylo v řízení prokázáno, že policejní orgán [anonymizována čtyři slova] usnesením ze dne 9. 6. 2016, [číslo jednací], zahájil trestní stíhání žalobce, [anonymizováno] [jméno] [příjmení] a [anonymizováno] [jméno] [příjmení], neboť zjištěné a odůvodněné skutečnosti nasvědčovali tomu, že dne 9. 2. 2016 v souvislosti s výkonem pravomoci [anonymizována čtyři slova] [číslo] v budově [anonymizována dvě slova] [stát. instituce] [anonymizována dvě slova] [obec] na ulici [ulice a číslo] poté, co zde byla eskortována [jméno] [příjmení], [datum narození], která byla téhož dne v 19:31 hod. zajištěna z důvodu, že v domě [číslo] v místě svého trvalého bydliště kopala do výtahu, čímž ho poškozovala a obvinění jmenovanou připoutali k [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] způsobem, že jí dvěma kusy pout připoutali vztažené a roztažené ruce nad hlavou zády k mříži tak, aby poškozená [jméno] [příjmení] nemohla dát ruce dolů a v takové výšce nad podlahou, že na ni poškozená bez způsobení si bolesti nemohla nohama dosáhnout a musela proto roztáhnout nohy a postavit se tak na postel nacházející se u protilehlých stěn cely a to po dobu cca 11 minut, kdy motivem společného jednání obviněných bylo, že chtěli poškozenou potrestat za její předchozí hrubé a vulgární chování v policejní cele vůči zde službu konajícím policistům a poškození zařízení, když hrubým a ponižujícím jednáním způsobili poškozené tělesné i duševní utrpení, přestože z doložených lékařských zpráv vyplývá, že poškozené nebylo tímto jednáním způsobeno žádné poškození tělesné integrity, čímž spáchali přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku formou spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku a dále žalobce v době od 20 hodin dne 9. 2. 2016 do 8 hodin dne 10. 2. 2016 na [anonymizována dvě slova] [stát. instituce] v [obec], ulice [ulice a číslo], v době výkonu dozorčí služby úmyslně porušil pravidla pro výkon této služby, neboť jako osoba odpovědná za řádný chod oddělení nezabezpečil řádný chod a režim v policejních celách v době, kdy zde byla eskortována poškozená [jméno] [příjmení], kterou společně s [anonymizováno] [jméno] [příjmení] a [anonymizováno] [jméno] [příjmení] připoutali k mříži policejní cely zmíněným způsobem, čímž spáchal přečin porušení povinnosti dozorčí nebo jiné služby podle § 390 odst. 1 trestního zákoníku. Policejní orgán v odůvodnění usnesení uvedl, že zahájení trestního stíhání pro uvedené skutky je odůvodněno zejména listinnými důkazními prostředky založenými ve spisu, dále vycházel z podání vysvětlení poškozené [jméno] [příjmení], [anonymizováno] [příjmení] [jméno] [příjmení], [anonymizováno] [jméno] [příjmení], [anonymizována dvě slova] [celé jméno žalobce], [anonymizováno] [jméno] [příjmení], [anonymizováno] [jméno] [příjmení], [jméno] [jméno], [anonymizována čtyři slova] [územní celek], [anonymizováno] [jméno] [příjmení], [anonymizována dvě slova] [anonymizováno], [jméno] [příjmení], zdravotnického [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] [územní celek], [anonymizováno] [jméno] [příjmení], [anonymizována čtyři slova] [obec], [anonymizována dvě slova] [jméno] [příjmení] ze dne 11. 2. 2016, ohledáním místa činu, prohlídky těla poškozené, vyjádření ředitele [anonymizována dvě slova] [územní celek], spisového materiálu, ze shromážděných důkazních prostředků, zejména audiovizuální nahrávky a podaných vysvětlení při zohlednění okolností, za kterých byla poškozená [příjmení] připoutána a jakým způsobem je zřejmé, že v ní jednání policistů vyvolalo obavu o její zdraví, byla jím ponížena a v důsledku něho došlo ke snížení její lidské důstojnosti a ohrožení důvěry v zákonné profesionální a ohleduplné chování [anonymizováno] [stát. instituce], čímž jí byla způsobena jiná závažná újma a po shromáždění a vyhodnocení všech uvedených důkazních prostředků lze konstatovat, že bylo bez pochyby prokázáno, že popsaným jednáním jmenovaní naplnili společně, jak po subjektivní, tak i objektivní stránce všechny znaky skutkové podstaty přečinu zneužití pravomoci úřední osoby a žalobce i přečinu porušení povinnosti dozorčí nebo jiné služby a z těchto důvodů je vydání usnesení o zahájení trestního stíhání dostatečně odůvodněno. Žalobci bylo usnesení o zahájení trestního stíhání doručeno dne 14. 6. 2016.

Poučení