12 C 21/2021- 74

Rubrum

Okresní soud ve Vyškově rozhodl samosoudkyní JUDr. Karin Vrchovou, MBA, v právní věci žalobkyně: ; [právnická osoba], [IČO] sídlem [adresa žalobkyně] zastoupené advokátem [titul] [jméno] [příjmení], [titul] sídlem [adresa] proti; žalovanému: ; [celé jméno žalovaného], narozený dne [datum] trvale bytem [adresa] o 37.923,18 Kč s příslušenstvím a smluvní pokuty ve výši 2.455 Kč takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 29 731 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % z této částky od 27. 3. 2014 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Ve zbytku, tj. pokud se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení další částky 8 162,18 Kč s úrokem ve výši 13,90 % ročně z částky 37 923,18 Kč od 27. 3. 2014 do zaplacení, dále zákonného úroku z prodlení ve výši 8,05 % z částky 8 162,18 Kč od 27. 3. 2014 do zaplacení, a smluvní pokuty ve výši 2 455 Kč, se žaloba zamítá.

III. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 600 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Podanou žalobou se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení částky 37 923,18 Kč s úrokem z prodlení ve výši 13,90 % ročně z částky 37 923,18 Kč od 27. 3. 2014 do zaplacení, dále zákonného úroku z prodlení ve výši 8,05 % z částky 37 923,18 Kč od 27. 3. 2014 do zaplacení, a smluvní pokuty ve výši 2 455 Kč.

2. Žalované peněžité pohledávky žalobkyně po žalovaném požadovala na základě tvrzení, že mezi účastníky byla dne 7. 12. 2012 uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru [číslo] na základě které žalobkyně coby věřitel vyplatila žalovanému coby dlužníkovi na ve smlouvě sjednaný účet částku ve výši 56 000 Kč, přičemž žalovaný se uvedenou smlouvou zavázal tento úvěr vrátit žalobci zpět, společně se sjednaným úrokem z prodlení za jeho poskytnutí, ve 30-ti měsíčních splátkách po 4 913 Kč, a to počínaje měsícem lednem 2013.

3. Žalovaný uhradil žalobkyni v období od 1. 3. 2013 do 26. 3. 2014 ve splátkách celkem částku 26 239 Kč.

4. Z důvodu řádného nehrazení splátek byl úvěr zesplatněn a žalobkyně poté tuto pohledávku vůči žalovanému uplatnila v rozhodčím řízení, v němž rozhodce [titul] [jméno] [příjmení], se sídlem v [obec], [ulice a číslo], rozhodčím nálezem ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], uložil žalovanému, aby zaplatil žalobkyni částku 177 942 Kč se specifikovaným příslušenstvím a smluvní pokutou.

5. Na základě shora uvedeného rozhodčího nálezu byla pro uspokojení předmětných pohledávek žalobkyně vedena exekuce na majetek žalovaného, která byla ovšem usnesením Okresního soudu ve [obec] ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], ve spojení s usnesením Krajského soudu v [obec] ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], zastavena z důvodu nedostatku pravomoci rozhodce k vydání rozhodčího nálezu.

6. Jelikož samotné zastavení exekučního řízení neznamená, že by žalobkyně neměla nárok na tuto pohledávku, uplatnila ji – v souladu se závěry judikatury Nejvyššího soudu - nyní žalobkyně v soudním řízení.

7. Po zastavení exekuce žalobkyně své nároky vyplývající ze smlouvy přehodnotila a přepočítala uvedený úvěr, jako by byl úročen sazbou 13,90 % p. a., což je sazba dle časových řad ARAD vedených Českou národní bankou jako průměrná bankovní sazba v době vyplacení peněžních prostředků na účet žalovaného.

8. Žalobkyně dosud žalovaným provedené platby započetla nejprve na úhradu běžného úroku a následně na úhradu jistiny, a to dle § 330 odst. 2 obch. zák. Výsledný dluh na jistině tak činí 37 923,18 Kč. K tomu žalobkyně dále požaduje zákonný úrok z prodlení z této částky od 27. 3. 2014 do zaplacení a dále obvyklý úrok ve výši 13,90 % p. a. z uvedené částky od 27. 3. 2014 do zaplacení.

9. Konečně žalobkyně v žalobě vymezila tvrzení ohledně svého požadavku na zaplacení smluvních pokut. Vyložila, že v čl. 12 smluvních ujednání úvěrové smlouvy bylo sjednáno, že při prodlení splátky nebo její části o více než 15 dní po termínu splatnosti vzniká povinnost žalovanému uhradit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 8 % z výše splátky (tj. 4 913 x 0,008 = 393,04 Kč), a dále v případě prodlení s úhradou splátky nebo její části o více než 30 dní po termínu splatnosti vzniká povinnost žalovanému uhradit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 13 % z výše splátky (tj. 4 913 x 0,13 = 638,69 Kč). Za prodlení s úhradou splátek č. 1 a č. 2 žalobkyně uplatnila smluvní pokutu ve výši 393,04 Kč, tak i smluvní pokutu ve výši 638,69 Kč. Za prodlení s úhradou splátky č. 3 byla uplatněna pouze smluvní pokuta ve výši 393,04 Kč; celkem smluvní pokuty činí výši 2 456,50 Kč, přičemž žalobkyně na smluvních pokutách po žalovaném požaduje zaplacení částky 2 455 Kč.

10. Žalovaný (v podání na č. l. 51) vyslovil nesouhlas„ s vyčíslením úroků z dluhu a úroků z prodlení.“ Uvedl, že žalobkyni navrhl smírné řešení věci tak, že by jí zaplatil částku 100 000 Kč. V současné době je nezaměstnaný a nemůže zaplatit více, pokud by to bylo možné, tak formou splátkového kalendáře.

11. Žalobkyně v replice na podání žalovaného potvrdila přijetí uvedeného návrhu ze strany žalovaného. Žalobkyně obratem zaslala žalovanému vyčíslení dlužné částky v celkové výši 135 278,14 Kč s možností úhrady v měsíčních splátkách. K uzavření smíru pro odlišné právní náhledy účastníků proto nedošlo.

12. Soud učinil tato skutková zjištění:

13. Dne 12. 12. 2012 byla mezi žalobkyní jako věřitelem a žalovaným jako dlužníkem uzavřena smlouva [číslo] o revolvingovém úvěru, jejíž součástí byla i příslušná smluvní ujednání (viz níže); žalovaný současně uzavřel s žalobkyní i rozhodčí smlouvu, v níž bylo ujednáno, žepřípadné spory z této smlouvy budou řešeny v rozhodčím řízení.

14. Pokud jde o úvěrovou smlouvu, její obsah se zcela liší od shora uvedených žalobních tvrzení, neboť v této smlouvě (na č. l. 12-15) byla sjednána základní výše spotřebitelského úvěru ve výši 70 000 Kč, nikoliv 56 000 Kč, jak je tvrzeno v žalobě. Počet měsíčních splátek činil 30, avšak v žalobě je tvrzeno, že měsíční splátky úvěru měly činit výši 4 913 Kč, zatímco v uzavřené smlouvě činily 4 965 Kč.

15. Pochybnosti ohledně souladu návrhu na uzavření úvěrové smlouvy a její akceptace vyplývají z oznámení o schválení úvěru, učiněného žalobkyní dne 13. 12. 2012, jež bylo adresováno žalovanému (viz oznámení na č. l. 53-54), z něhož soud zjistil, že žalobkyně schválila úvěr žalovanému v celkové výši 56 000 Kč, ačkoliv žalovaný dne 7. 12. 2012 podepsal návrh smlouvy na uzavření úvěru ve výši 70 000 Kč.

16. Mezi účastníky je nesporné, že žalobkyně žalovanému bezhotovostně převedl na žalovaným označený bankovní účet dne 12. 12. 2012 částku 56 000 Kč a že žalovaný ke dni podání žaloby v této věci zaplatil žalobkyni ve splátkách celkem částku 26 239 Kč.

17. Dále soud zjistil, že žalobkyně zaslala předžalobní výzvu žalovanému k zaplacení dlužné částky dne 9. 5. 2013, přičemž lze předpokládat, že poštovní zásilky obsahující tuto výzvu se dostala do dispoziční sféry žalovaného dne 10. 5. 2013.

18. Podstatné pro tuto právní věc je výsledek předchozího exekučního řízení, které probíhalo u zdejšího soudu pod sp. zn. [spisová značka] podle vydaného rozhodčího nálezu rozhodce [titul] [jméno] [příjmení], se sídlem v [obec], [ulice a číslo], ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], kterým byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci částku 177 942 Kč s ročním úrokem z prodlení ve výši 7,05 % z této částky ode dne 20. 5. 2013 do zaplacení a smluvní pokutu ve výši 0,15 % denně za každý den prodlení s úhradou částky 140 390 Kč ode dne 24. 4. 2013 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozhodčího nálezu, a pravomocně skončilo zastavením exekuce, a to unesením zdejšího soudu ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], které bylo potvrzeno usnesením Krajského soudu v [obec] ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací].

19. Právě z posledně citovaného usnesení Krajského soudu v [obec] zdejší soud přejímá následující právní závěry: 20. „ Pochybnosti o schopnostech povinného (nyní žalovaného) splácet úvěr jsou patrné již ze samotného oznámení o schválení úvěru ze dne 13. 12. 2012, kde se uvádí, že po posouzení schopnosti povinného splácet úvěr došlo ze strany oprávněného (žalobce) ke schválení úvěru v základní celkové výši 56 000 Kč (namísto částky 70 000 Kč uvedené v návrhu na uzavření smlouvy o revolvingovém úvěru) a s výpůjční úrokovou sazbou úvěru 148,18 % (namísto návrhu uvedené výše 96,12 % p. a.); ostatně za tohoto stavu s ohledem na obsahový nesoulad návrhu na uzavření smlouvy a akceptace v podobě oznámení o schválení úvěru, vzniká otázka, zda mezi účastníky byla vůbec smlouva uzavřena.“ 21. „ Každopádně oprávněná si dostatečně neověřila podstatné informace poskytnuté povinným jako spotřebitelem svědčící o jeho schopnosti splácet úvěr, vycházela převážně jen z objektivně nepodloženého osobního prohlášení povinného, což způsobuje neplatnost úvěrové, jakož i na ni bezprostředně navázané rozhodčí smlouvy (§ 39 obč. zák.). Uvedené je ve shodě se závěry vyslovenými v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2019, sp. zn. 20 Cdo 1612/2019, kde se uvádí, že ‚nedošlo-li poskytovatelem úvěru před uzavřením úvěrové smlouvy k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele úvěr splácet, bylo by možné hodnotit úvěrovou smlouvu jako rozpornou s dobrými mravy…Posouzení, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18) .‘“ 22. „ Do kontextu nepřiměřených ujednání úvěrové smlouvy zapadají ujednání týkající se sankcí obsažených v bodě 12 samostatných smluvních podmínek, které se staly součástí smlouvy o úvěru tzv. včleňovací doložkou. Zde je obsaženo zajištění v podobě smluvních pokut, přičemž jedná se o jejich nepřiměřené řetězení. Vedle smluvní pokuty ze samostatných dlužných splátek, jež mají vzrůstající sazbu podle délky prodlení (8 % při více než 15 dnech prodlení, dalších 13 % při více než 30 dnech prodlení), zahrnuje i sazbu 25 % z dlužné nové jistiny, tj. dlužné jistiny a kapitalizovaného úroku, při jejím nesplacení do 10 dnů po zesplatnění úvěru do zaplacení. Takové nastavení smluvních pokut nesvědčí o snaze oprávněné přiměřeným způsobem přimět dlužníka k plnění jeho základní povinnosti řádně úvěr splácet, ale daleko spíše o snaze zajistit si další výrazné plnění (přesahující samotnou výši poskytnutého úvěru) nad rámec – ostatně již tak nepřiměřeně vysokého – smluvního úroku. Zmíněná smluvní ujednání, která se stala součástí smlouvy o úvěru (obvykle nazývána jako všeobecné obchodní podmínky), jsou čtyřstránkovým textem, který je psán velmi malým (špatně čitelným) typem písma, jde o text velice nepřehledný s celou řadou zkratek a odkazů na jednotlivá ustanovení, což jej činí obtížně pochopitelným. Jejich forma a obsah tak vyvolává jednoznačný dojem, že sloužily výhradně k tomu, aby do nich oprávněná v nepřehledné, složitě formulované a malým písmem psané formě skryla ujednání pro povinného jako spotřebitele nevýhodná (například právě ujednání o smluvní pokutě) a takovému nepoctivému jednání nelze přiznat právní ochranu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 3512/11).“ 23. Ač soud při jednání dne 12. 10. 2021 provedl celou řadu dalších důkazů, nakonec z nich neučinil skutková zjištění, neboť shora zjištěné skutečnosti, s přihlédnutím k právnímu názoru odvolacího soudu, jsou zcela dostatečné pro právní posouzení této věci.

24. Předně má soud za to, že mezi účastníky k uzavření předmětné smlouvy o úvěru dne 12. 12. 2012 nedošlo.

25. Jak vyplývá ze shora uvedených zjištění, žalovaný učinil (byť na formuláři zpracovaném žalobcem) vůči žalobci návrh na uzavřen předmětné úvěrové smlouvy, avšak na poskytnutí úvěru ve výši 70 000 Kč a za dále navržených smluvních podmínek, které ovšem žalobkyní dne 13. 12. 2012 nebyly akceptovány.

26. Z oznámení o schválení úvěru ze dne 13. 12. 2012 (viz na č. l. 53-54), které učinila žalobkyně vůči žalovanému, plyne, že žalobkyně žalovanému schválila úvěr ve výši 56 000 Kč za dále sjednaných podmínek, tedy neakceptovala návrh učiněný žalovaným.

27. Účastníci sledovali uzavření závazku ještě za účinnosti zákona č, 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, a dále za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v rozhodném znění, který v § 44 odst. 2 větě první stanovil, že přijetí návrhu, které obsahuje dodatky, výhrady, omezení nebo jiné změny, je odmítnutím návrhu a považuje se za nový návrh.

28. Předmětné oznámení o schválení úvěru žalobkyní vůči žalovanému je proto nutno posuzovat ve vztahu k návrhu žalovaného vůči žalobci za nový návrh, kterým nedošlo k uzavření předmětné úvěrové smlouvy, neboť na tento nový návrh žalobkyně již žalovaný nijak nereagoval.

29. Pokud odvolací soud ve shora cit. usnesení otázku, zda k uzavření úvěrové smlouvy nakonec došlo či nikoliv, výslovně neřešil, pouze se vyslovil v tom směru, že jsou zde o jejím uzavření pochybnosti, pak bylo povinností soudu v této právní věci tuto předběžnou otázku vyřešit, neboť tato otázka odvolacím soudem napevno vyřešena nebyla.

30. Žalobkyně tedy bez právního důvodu vyplatila žalovanému dne 12. 12. 2012 částku 56 000 Kč.

31. I kdyby se prosadil názor, že úvěrová smlouva byla mezi účastníky po právu uzavřena, pak by bylo nutné ve smyslu § 159a odst. 4 o. s. ř. vycházet ze shora uvedeného rozhodnutí zdejšího exekučního soudu a zejména pak ze shora rovněž označeného potvrzujícího usnesení Krajského soudu v [obec], v němž odvolací soud zcela jasně po právní stránce uzavřel, že předmětná úvěrová smlouva je jako celek absolutně neplatná.

32. Závěr odvolacího soudu o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy by v takovém případě byl i pro soud v této právní věci určující, resp. soud v této právní věci by z něj – pro případ, že by úvěrová smlouva mezi účastníky uzavřena byla – byl povinen vycházet, neboť by se jednalo o posuzování předběžné právní otázky mezi stejnými účastníky, totiž o posouzení otázky platnosti úvěrové smlouvy, kterou odvolací soud vyřešil tak, že tuto úvěrovou smlouvu shledal absolutně neplatnou.

33. Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 16. 10. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1335/2018, vyložil právní názor, že vznikne-li mezi účastníky spor o určení vlastnictví k nemovitostem při žalobním tvrzení, že převodní smlouva je absolutně neplatná, přičemž otázka její neplatnosti byla již řešena v jiném soudním sporu (o plnění z této smlouvy) mezi týmiž účastníky, je nezbytné, aby se soud v pozdějším řízení zabýval otázkou případné aplikace § 159a o. s. ř., avšak nikoliv z pohledu překážky věci rozsouzené, nýbrž z hlediska závaznosti rozsudku v řešení předmětné právní otázky ve smyslu § 159a odst. 4 o. s. ř. Obdobně je třeba postupovat i v případě vyřešení jiné předběžné právní otázky, jež je zásadně významná pro rozhodnutí v jiném řízení mezi týmiž účastníky. Nerespektování § 159a odst. 4 o. s. ř. může v konkrétním případě přivodit kolizi s ústavně právními předpisy. Možnost vydat konečné a závazné rozhodnutí, které je mimo předepsaný postup nezměnitelné, patří vedle nezávislosti, nestrannosti a dodržování esenciálních pravidel spravedlivého procesu k základním atributům pojmu soud ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Soud, který nerespektuje předchozí soudní rozhodnutí ve věci, která představuje předběžnou otázku v řízení následujícím, jedná excesivně při výkladu § 159a odst. 4 o. s. ř., a porušuje tím i základní ústavní princip spočívající v povinnosti neohrožovat důvěru osob v akty veřejné moci. Princip respektování smyslu pravomocných rozsudků patří k obecným právním principům požívajícím ústavní ochrany. Opačný aplikační postup je ve smyslu judikatury ústavního soudu doslova překrucováním práva. Jinak řečeno, povinnost respektovat dřívější rozsudky mají i soudy, jak jim ukládá § 159a odst. 4 o. s. ř. Ústavní soud rovněž konstatoval, že povinnost soudu zohledňovat svůj předchozí postup má ústavně zakotveného korespondenta v legitimním očekávání účastníků, jehož ochranu poskytuje čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen " Úmluva) - srov. rozhodnutí ze dne 11. 11. 2003 sp. zn. IV. ÚS 525/02, Sbírka rozhodnutí, svazek 31, nález č. 131, str .

173. Podobný přístup k relevanci předchozích pravomocných soudních rozhodnutí aplikuje i Evropský soud pro lidská práva. Ten např. v rozhodnutí Velkého senátu ze dne 28. 10. 1999 ve věci Brumarescu vs. Rumunsko konstatoval, že:„ ...právo na spravedlivý proces před soudem, zaručené čl. 6 odst. 1 Úmluvy, musí být interpretováno ve světle preambule Úmluvy, která označuje právní stát za prvek společného dědictví smluvních států. Jedním ze základních aspektů právního státu je princip jistoty právních vztahů, který mj. požaduje, aby řešení dané soudy konečným způsobem jakémukoli sporu již nebylo zpochybňováno" (srov. 28342/95, § 61). Rovněž i v nálezu ze dne 25. 6. 1997 sp. zn. I. ÚS 111/96 Ústavní soud označil nerespektování překážky věci pravomocně rozhodnuté za porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, a tedy i práva na spravedlivý proces (k tomu srov. též nález Ústavního soudu ze dne 27. srpna 2004, sp. zn. I. ÚS 647/02).

34. S přihlédnutím k rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, resp. s přihlédnutím k výše zmíněné závazné nálezové judikatuře Ústavního soudu soud v této právní věci, i kdyby tedy soud v této právní věci dospěl k závěru, že úvěrová smlouva mezi účastníky byla uzavřena, k čemuž ovšem – jak již výše bylo vyloženo – nakonec nedošlo, beztak by musel respektovat odvolacím soudem učiněný závěr o absolutní neplatnosti této úvěrové smlouvy, čímž by bylo nezbytné i tak danou věc posuzovat z pohledu naplnění podmínek pro vydání bezdůvodného obohacení.

35. Jestliže tedy žalobkyně bez právního důvodu vyplatila žalovanému dne 12. 12. 2012 částku 56 000 Kč, přičemž ke dni podání žaloby v této věci žalovaný vrátil žalobkyni (nezávisle na tom, zda mínil, že tak činí v rámci plnění svých smluvních povinností podle úvěrové smlouvy, která ovšem mezi účastníky uzavřena nebyla) celkem částku 26 239 Kč, pak za takto popsané hmotněprávní situace žalobci vůči žalovanému plynul nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 29 761 Kč (což je právě rozdíl mezi částkou 56 000 Kč, kterou žalobce vyplatil žalobci a částkou 26 239 Kč, kterou žalovaný ve splátkách vrátil žalobci ke dni podání žaloby v této věci).

36. Podle § 451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat.

37. Podle § 451 odst. 2 obč. zák. bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.

38. Podle § 456 věty první o. z. předmět bezdůvodného obohacení se musí vydat tomu, na jehož úkor byl získán.

39. Podle § 458 odst. 1 věty první obč. zák. musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením.

40. Na základě citované právní úpravy proto soud uložil žalovanému povinnost, aby vydal žalobkyni bezdůvodné obohacení spočívající v zaplacení částky 29 761 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

41. V návaznosti na to, s přihlédnutím k žalobě o zaplacení částky 37 923,18 Kč, soudu nezbylo, než žalobu ohledně částky 8 162,18 Kč zamítnout (žalobkyně žalovala na přisouzení částky 37 923,18 Kč s příslušenstvím, avšak nakonec jí tímto rozsudkem byla přisouzena pouze částka 29 731 Kč z titulu vydání bezdůvodného obohacení, takže ve zbytku – právě ohledně částky 8 162,18 Kč s příslušenstvím bylo nezbytné žalobu zamítnout).

42. Protože žalobkyně požadovala v žalobě mj. úroky z prodlení, byť z jiného právního důvodu, soud uvážil, že v situaci, kdy žalobkyně vyzvala žalovaného k vrácení peněžitého plnění, byť nesprávně podle zesplatněného úvěru shora, tedy mj. požadovala i vrácení částky rovnající se nyní přisouzenému vydání bezdůvodného obohacení, uplatní se v této situaci režim dle § 563 o. z. stanovící, že není-li doba splnění dohodnuta, stanovena právním předpisem nebo určena v rozhodnutí, je dlužník povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán.

43. Byl-li žalovaný žalobkyní vyzván k vrácení nepochybně i částky 29 731 Kč výzvou ze dne 9. 5. 2013, která se nepochybně dostala do dispoziční sféry žalovaného dne 10. 5. 2013, pak to znamená, že žalovaný se dnem 11. 5. 2013 ocitl v postavení dlužníka v prodlení.

44. Za posledně uvedené situace se proto uplatní režim podle § 517 odst. 2 obč. zák. stanovící, že jde-li o prodlení s plněním peněžitého dluhu, má věřitel právo požadovat od dlužníka vedle plnění úroky z prodlení, není-li podle tohoto zákona povinen platit poplatek z prodlení; výši úroků z prodlení a poplatku z prodlení stanoví prováděcí předpis, kterým v předmětnou dobu bylo nařízení vlády č. 142/1994 Sb., kterým se stanoví výše úroků z prodlení a poplatku z prodlení podle občanského zákoníku, a jež v § 1 stanovilo, že výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro poslední den kalendářního pololetí, které předchází kalendářnímu pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o sedm procentních bodů.

45. Ke dni prodlení žalovaného, tj. ke dni 11. 5. 2013, činila zákonná výše úroků z prodlení 8,05 % ročně. Žalobkyně požaduje zákonný úrok z prodlení až od 27. 3. 2014 do zaplacení.

46. Protože žalovaný byl s plněním svého peněžitého dluhu žalobkyni ve výši 29 371 Kč v prodlení, soud jej ve smyslu § 517 odst. 2 obč. zák. zavázal povinností, aby žalobkyni zaplatil též úroky z přisouzené částky tímto rozsudkem, a to ve výši 8,05 % od 27. 3. 2014 do zaplacení (jen pro úplnost a především adresu žalovaného; výše úroku z prodlení od 27. 3. 2014 do 19. 10. 2021 z částky 29 371 Kč činí 18 142,14).

47. Jelikož žalovaný, který byl v tomto řízení procesně úspěšný, pokud je porovnán procesní výsledek tohoto sporu nejen ohledně jistiny, ale též žalobkyní neúspěšně požadovaných úroků z prodlení – v případě jejich kapitalizace ke dni podání této žaloby - přesahujících žalovanou jistinu, náleží mu podle § 142 odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu nákladů řízení. Protože žalovaný v řízení nebyl právně zastoupen advokátem, soud rozhodl dle § 151 odst. 3 o. s. ř. o tom, že žalovanému náleží paušální náhrada podle vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu, a to v celkové výši 600 Kč (sestávající z náhrady po 300 Kč za dva úkony – písemné vyjádření k žalobě, resp. podání odporu a účast při jednání dne 12. 10. 2021).

Poučení