IV. ÚS 525/02

Rubrum

> Každému navrhovateli vzniká v řízení před orgánem veřejné moci legitimní očekávání, že bude-li postupovat v souladu se zákonem a konkrétními pokyny tohoto orgánu, povede to v případě úspěchu ve sporu k vydání reálně vykonatelného rozhodnutí. Soudy právního státu chránícího individuální lidská práva a svobody, jsou ústavně zavázány promýšlet důsledky svých rozhodnutí, zohledňovat svůj předchozí postup, dbát na vynutitelnost vydávaných rozhodnutí a neposuzovat věc jenom z hlediska izolovaného výkladu jednoho ustanovení. Důvěra v soudní rozhodování a reálná vynutitelnost práva totiž patří mezi základní mimoprávní atributy právního státu. <

Výrok

Ústavní soudrozhodl dne 11. listopadu 2003 v senátě ve věci ústavní stížnosti Ing. J. J., zastoupené advokátkou JUDr. J. Š., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 4. 2002, sp.zn. 9 Co 1040/2001, takto:

Odůvodnění

Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 4. 2002, sp.zn. 9 Co 1040/2001, se ruší pro rozpor s čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, ve spojení s čl. 6 odst.1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod

Poučení

I. Ústavní stížností ze dne 31. 7. 2002 se stěžovatelka domáhala zrušení usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 4. 2002, sp.zn. 9 Co 1040/2001, kterým bylo zrušeno opravné usnesení Okresního soudu v Přerově, vydané dle ust. § 164 občanského soudního řádu [zákon č. 99/1963 Sb., v tehdy účinném znění, dále jen "o.s.ř."] a tvrdila, že jeho vydáním Krajský soud v Ostravě porušil její ústavně zaručená práva, a to právo vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod(dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces, dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní stížnost byla posouzena jako včasná [§ 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon")] a protože byla i z hlediska dalších formálních podmínek ve shodě se zákonem [§ 34, § 35, § 72 odst. 1 a § 75 zákona], mohl Ústavní soud přikročit k posouzení stížnosti z hlediska její opodstatněnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady pro její meritorní projednání [§ 42 zákona]. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, je způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatelů. II. a) Napadeným rozhodnutím (9 Co 1040/2001) Krajský soud v Ostravě k odvolání protistrany zrušil opravné usnesení Okresního soudu v Přerově ze dne 19. 4. 2001 (7 C 281/91-366), vydané na základě návrhu stěžovatelky, který podala proto, že pravomocný a vykonatelný rozsudek okresního soudu (vydaný ve věci sporu o uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání nemovitosti) odmítl Katastrální úřad zapsat do katastru nemovitostí, pro neshodu údajů obsažených v soudem autoritativně potvrzené dohodě, s aktuální podobou systému identifikačních údajů katastru. Krajský soud své rozhodnutí odůvodnil tak, že okolnost, že návrh na vklad dohody "opírající se o rozsudek" okresního soudu do katastru nemovitostí byl zamítnut, nelze kvalifikovat jako zjevnou nesprávnost rozsudku ve smyslu ust. § 164 věta prvá o.s.ř. "Dovodil-li v tomto smyslu okresní soud opak (nadto bez bližšího odůvodnění, s poukazem navíc na jakousi - zákonem ostatně nepožadovanou 'účelnost' tohoto postupu), je jeho aplikace ust. § 164 o.s.ř. vadná". Dále své úvahy krajský soud nerozvedl. Okresní soud vydání opravného usnesení (7 C 281/91-366) odůvodnil tak, že jeho vydání je důvodné a účelné, protože žalobkyně se nachází v situaci, kdy rozsudek nabyl právní moci, protistrana splnila povinnost k uzavření dohody, ale žalovaná (správně má být žalobkyně) nemůže fakticky svá práva realizovat. II. b) Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že poté, co účastníci dohody o vydání věci (tedy stěžovatelka a Město Lipník nad Bečvou) dne 18. 9. 2000 podali u Katastrálního úřadu v Přerově návrh na vklad do katastru nemovitostí, úřad vklad práva zamítl, protože dohoda označuje předmět převodu zmatečně a neurčitě. Podle textu dohody měly být předmětem vydání domy s pozemkovými parcelami, ačkoli patrně šlo o domy s parcelami stavebními, což jsou odlišně evidované položky. Dohoda uzavřená v souladu s výrokovou částí rozsudku nebyla schopná vkladu, a proto se stěžovatelka nestala vlastnicí sporných nemovitostí. Pokus zvrátit rozhodnutí úřadu soudní cestou byl neúspěšný, proto se stěžovatelka dne 16. 10. 2000 obrátila na soud, který vadné rozhodnutí vydal, s návrhem na vydání opravného usnesení. Okresní soud v opravném usnesení upravil výrokovou část do vkladu schopné podoby, avšak k odvolání povinné osoby toto usnesení zrušil krajský soud. Stěžovatelka podala návrh na vydání nemovitostí sama již v roce 1991 a od tohoto podání, které dne 16. 12. 1991 na výzvu soudu upravila [tedy ještě před zřízením samotného katastru nemovitostí], se domáhala vydání nemovitostí, zapsaných na listu vlastnictví č. 48 u Střediska geodézie v Přerově. Blíže nárok nespecifikovala, ale doložila jedinou tehdy získatelnou identifikaci parcel, kde byly požadované parcely označeny jako stavební. Již od té doby muselo být okresnímu soudu zřejmé, že se domáhá vydání domů se stavebními parcelami. Soud ji o vadách nepoučil a stěžovatelka označení předmětu vydání od té doby nezměnila. Na základě jednoho z rušících rozhodnutí krajského soudu, nechala geometrickým plánem, schváleným Katastrálním úřadem v Přerově dne 20 . 9. 1999, oddělit část parcely, která převyšovala výměru parcely vlastněné jejím právním předchůdcem o 46 m2. Tento geometrický plán byl citován i v odůvodnění pravomocného rozsudku, přikazujícím povinné osobě dát souhlas k dohodě. Stěžovatelka připustila, že petit několikrát v průběhu řízení upravovala dle pokynů soudu, který však veškerou pozornost směřoval k označení povinné osoby a k důvodům odnětí věci státem, a k těmto otázkám dle pokynů také zaměřovala soudu svou pozornost stěžovatelka. Proto lze věc nesprávného označení předmětu vydání považovat za omyl žalobce, protože jak soud, tak účastníci řízení měli po celou dobu řízení na mysli stejné nemovitosti. Okresní soud vydal rozsudek a žalované Město Lipník nad Bečvou si odvolání nepodalo, protože ani ono nezpochybňovalo, že vlastní nemovitosti, jejichž vydání se domáhá. Rozsudek se stal pravomocným, dohoda byla uzavřena, ale stěžovatelka se na jejím podkladě vlastnictví nezískala. Proto se domohla vydání opravného usnesení, které by po nabytí právní moci umožnilo, aby dohoda byla zapsatelná do katastru a letité úsilí stěžovatelky domoci se svého majetku bylo úspěšné. Okresní soud aplikoval ust. § 164 o.s.ř.a odstranil zjevné nesprávnosti rozsudku, při vědomí zesílené poučovací povinnosti (nález Ústavního soudu sp.zn. III. ÚS 74/94) a po zjištění rozporu mezi odůvodněním a výrokem ve vztahu ke geometrickému plánu (nález Ústavního soudu sp.zn. III. ÚS 360/96). Stěžovatelka se domnívá, že krajský soud ve svém usnesení nepřihlédl k tomu, co se okresní soud snažil napravit, veden svým nevstřícným a formalistickým přístupem k jazykovému výkladu pojmu jiná zjevná nesprávnost. Proto tvrdí, že soud rozhodl v rozporu se skutkovým stavem věci, tím že nesplnil svou poučovací povinnost, která mu ukládala vyzvat stěžovatelku k úpravě petitu tak, aby byl v souladu s listinami založenými ve spise. Stěžovatelka se domnívá, že ve věci nastal extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a právními závěry, který umožňuje zásah Ústavního soudu. Proto žádala zrušení usnesení krajského soudu. Ústavní stížnost byla shledána způsobilou meritorního projednání (§ 42 odst. 1 zákona). II. c) Na výzvu se k věci vyjádřil Krajský soud v Praze, prostřednictvím předsedy senátu JUDr. J. H. (§ 42 odst. 4 a § 30 odst. 4 zákona). Ve svém vyjádření krajský soud uvedl, že ústavní stížnost nepovažuje za důvodnou a k argumentaci stěžovatelky zdůraznil, že ustanovení § 164 o.s.ř. neslouží k nápravě chyb, na které poukazuje stěžovatelka (aniž by zde krajskému soudu příslušelo (jak uvádí] činit zde k jejich existenci jakékoli závěry). Postupem dle tohoto ustanovení lze opravit pouze zjevné nesprávnosti, k nimž došlo při vyhlášení nebo písemném vyhotovení rozhodnutí (např. písařské chyby, omyly v součtech apod.). Je nepřípustné aby soud postupem podle ust. § 164 o.s.ř. měnil obsah rozsudku (srov. Bureš-Drápal-Mazanec: Občanský soudní řád - komentář, C.H. Beck, 5. vydání 2001, str. 593). Dále krajský soud výslovně uvedl, že napadeným usnesením krajského soudu nebyla porušena žádná základní práva stěžovatelky. Navíc problematika výkladu ust. § 164 o.s.ř. nemůže být úspěšně předmětem ústavní stížnosti, poněvadž Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů. Na výzvu se k věci vyjádřil rovněž vedlejší účastník řízení, Město Lipník nad Bečvou [§ 42 odst. 4 a § 30 odst. 1 zákona]. Přes existenci pravomocného rozhodnutí konstatoval, že nezměnil svůj procesní postoj, tedy že nemovitosti byly konfiskovány dle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. Krajský soud již dříve upozornil stěžovatelku, že petit by měl obsahovat č. popisná, čísla parcel atd. Stěžovatelka byla od samého počátku zastupována advokátkou, jako osobou znalou práva a bylo možno důvodně předpokládat, že označí nemovitosti přesně a správně. Není věcí strany žalované upozorňovat na chyby petitu. Stěžovatelka se v průběhu řízení zcela upnula k tomu, aby zvrátila názor okresního soudu a zřejmě opomenula věnovat náležitou péči znění petitu v označení předmětných nemovitostí. Okresní soud rozsudkem zavázal vedlejšího účastníka, k uzavření dohody o vydání věci, kde byly nemovitosti označeny v souladu s petitem. To, že respektoval příkaz soudu, neznamená, že považoval rozsudek za správný a že si nebyl vědom nesprávného označení předmětu sporu. Vedlejší účastník si byl vědom, že v katastrálním území Lipník nad Bečvou jsou pozemky vedeny ve dvou číselných řadách a je nezbytně nutné důsledně odlišovat, zda se jedná o parcelu stavební či pozemkovou. Protože však rozsudek uložil městu uzavřít dohodu specifikovanou ve výroku, nebylo možno se od výroku odchýlit. Město mohlo důvodně očekávat, že takto uzavřená dohoda nebude s největší pravděpodobností schopná vkladu do katastru nemovitostí. Tím byl dosažen jeho záměr udržet nemovitosti ve svém vlastnictví. Vedlejšímu účastníku nelze upírat právo na volbu procesní taktiky vedení sporu a právo na to, aby ve svůj prospěch využil chyby či nedůslednosti protistrany. Obě strany byly zastoupeny advokáty, kteří mají zákonnou povinnost řídit se příkazy zastoupeného, chránit jeho zájmy a důsledně využívat všech zákonných prostředků a uplatňovat vše, co podle svého přesvědčení pokládají za prospěšné. Pokud platí zásada, že právo svědčí bdělým, nelze přenášet následek toho, že jedna strana nebyla bdělá, na stranu, která toho využila. Závěrem vedlejší účastník uvedl, že v rozsudku se nejednalo o písařskou chybu a žalobkyně, zastoupená osobou znalou práva, měla dostatečný prostor ke specifikaci petitu. III. Dle § 48 odst. 1 zákona, Ústavní soud provádí důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu, přičemž rozhoduje, které z navrhovaných důkazů je třeba provést a může provést i jiné důkazy, než jsou navrhovány. Ústavními stížnostmi napadená rozhodnutí obecných soudů posuzuje Ústavní soud hlediskem dotčení ústavním pořádkem garantovaných základních práv a svobod, a nikoli přezkoumáním věci samé pohledem jednoduchého práva. Pro oblast dokazování z toho plyne maxima vést dokazování ke skutečnostem dokazujícím dotčení na základních právech a svobodách. Pro posouzení věci si Ústavní soud vyžádal spis Okresního soudu v Přerově sp.zn. 7 C 281/91 (dále jen "spis" a "příloha"). Při posuzování projednávané věci Ústavní soud vycházel z: - usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 4. 2002 sp.zn. 9 Co 1040/2001 [ve spise pod č.j 7 C 281/91-392]; - opravného usnesení Okresního soudu v Přerově ze dne 19. 4. 2001, č.j 7 C 281/91-366; - protokolu o jednání Okresního soudu v Přerově ze dne 24. 1. 2000, č.j 7 C 281/91-313 a 314; - rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 22. 3. 2000, č.j 7 C 281/91-337; - rozhodnutí Katastrálního úřadu v Přerově ze dne 21. 9. 2000, č.j 7 C 281/91-357; - návrhu na doplnění dokazování ze dne 11. 10. 1991, č.j 7 C 281/91-297 až 299; - sdělení starosty Lipníka nad Bečvou ze dne 29. 4. 1991, č.j 7 C 281/91-176; - výpisu z katastru nemovitostí ze dne 25. 4. 1997, č.j 7 C 281/91-161; - usnesení Krajského soudu v Ostravě- pob. v Olomouci ze dne 28. 11. 1996, č.j 7 C 281/91-144; - usnesení Okresního soudu v Přerově ze dne 6. 12. 1991, č.j 7 C 281/91-30;- oznámení státního notářství o Identifikaci parcel ze dne 16. 11. 1991, č.j 7 C 281/91-10 a 11; - vyjádření procesního předchůdce vedlejšího účastníka ze dne 14. 1. 1992, č.j 7 C 281/91-7. Podle ust. § 44 odst. 2 zákona může Ústavní soud upustit se souhlasem účastníků od ústního jednání, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Účastníci pro tento případ dali souhlas s upuštěním od ústního jednání a od ústního jednání bylo upuštěno. IV. a) Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a poté rozhodl, že ústavní stížnost je důvodná. Hodnocení ústavnosti zásahu veřejné moci do základních práv a svobod se skládá z několika prvků. Prvním je posouzení ústavnosti aplikovaného ustanovení právního předpisu (což vyplývá z ust. § 68 odst. 2 zákona). Dalšími prvky jsou hodnocení dodržení ústavně konformní interpretace a aplikace hmotného práva a respektování ústavních procesních práv. V předmětné věci Ústavní soud neshledal důvod k posuzování ústavnosti aplikovaného hmotného a procesního práva. Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a může tak činit jen tehdy, jestliže současně shledá porušení základního práva či svobody [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona, ve spojení s čl. 1 a 10 a dále čl. 3 Ústavy ČR], protože základní práva a svobody vymezují nejen rámec normativního obsahu, ale také interpretace a aplikace norem "jednoduchého" práva. Svévole při aplikaci (např. nerespektováním kogentní normy) anebo interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý právní formalismus), pak znamenají porušení základního práva či svobody. Ústavní soud byl v daném případě povolán k posouzení otázky, zda napadené rozhodnutí obecného soudu, použitou interpretací ustanovení § 164 občanského soudního řádu, nezasáhlo do ústavně zaručených základních práv či svobod. V daném případě připadá v úvahu - s ohledem na charakter projednávané věci a na podstatu námitek stěžovatelky - právo pokojně užívat svůj majetek a nebýt zbaven svého majetku, s výjimkou prokázaného veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva dle čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a svobod (dále jen "Protokol č. 1"), který chrání i nároky majetkové povahy, což potvrzuje judikatura Evropského soudu pro lidská práva. Právo domáhat se legitimního majetkového nároku spadá pod ochranu čl. 6 odst. 1 Úmluvy a pochopitelně také pod ochranu čl. 36 odst. 1 Listiny. IV. b) K náležitému posouzení otázky, zda zrušením opravného usnesení došlo k porušení legitimně očekávatelného hmotného zájmu, jehož nositelkou byla stěžovatelka, je důležité brát v úvahu průběh celého soudního sporu. Stěžovatelka na základě požadavků zákona č. 87/1991 Sb. požádala v roce 1991 o vrácení majetku (byl v rozhodném období od 25.února 1948 do 1.ledna 1990 odňat jejímu otci v důsledku polické perzekuce pro jeho příslušnost k sociální a majetkové skupině). Podnikala všechny jí dostupné kroky ke specifikaci sporného nároku, který vymezila na základě údajů poskytnutých subjekty pověřenými státem, tj. státním notářstvím a geodézií (č.l. 10 a 11). Nárok jako sporný potvrdil i odpůrce v rámci své odpovědi na mimosoudní výzvu, předmět sporu nezpochybňoval. Předmět sporu byl jasný, spor se soustředil na prokázání toho, zda stěžovatelka je nositelkou titulu dle zákona č. 87/1991 Sb., v platném znění. Procesní předchůdce vedlejšího účastníka potvrdil vymezení předmětu sporu již v počátku řízení (č.l. 8) a sám vedlejší účastník také již dne 29. 4. 1991 (č.l. 176) operoval s čísly parcel a výměrami (dům č.p. 336, par. č. 287 o výměře 472 m2 a dům č.p. 75 na parc. č. 147/1 o výměře 210 m2), přičemž k označení parcel nepřipojoval jakýkoli přívlastek. Rovněž výpis z katastru nemovitostí vyžádaný soudem užívá tatáž číselná označení a tytéž výměry (č.l. 161). Z označení sloupce "Parcelní číslo" nelze v žádném případě dovodit, že by v rámci tohoto sloupce mohly být ve skutečnosti uváděny dvě různé číselné řady údajů. Malá poznámka "st." uvedená před číslem parcely není na výpisu vysvětlena. Ani jinde není uvedeno vysvětlení, že v rámci tohoto sloupce nesmí být, pod hrozbou odepření zápisu, zaměňovány různé přívlastky označující typ parcely. Jinak žádoucí přísnost posuzování údajů dodávaných k zápisu, tedy není podporována odpovídající (ve vztahu k této přísnosti) formou prezentace údajů poskytovaných z tohoto veřejného registru provozovaného státem. Pokud subjekty pověřené státem vedením evidence nemovitostí dodávají v průběhu řízení informace o identifikaci předmětu sporu, na základě kterých je pak vydáno rozhodnutí, které subjekt povinný k evidenci odmítne údaje zapsat (č.l. 357) s poukazem na jejich nesprávnost, nutno zvážit, zda tento stav může jít k tíži toho, kdo spoléhal na údaje poskytnuté státem. V řízení o schválení dohody o vydání věci, se osoba, která tvrdí, že je osobou oprávněnou, snaží dosáhnout vydání soudního příkazu, jehož obsahem je povinnost adresovaná povinné osobě uzavřít dohodu, a to v rozsahu, který byl předmětem řízení, tak jak jej vymezuje žalobní žádání. Stěžovatelka označila předmět sporu v souladu s údaji, které jí poskytl stát. Soud ji v souladu s požadavky občanského řádu vedl ke zpřesňování petitu (č.l. 30 a 145), avšak své požadavky nespecifikoval co do výčtu požadovaných údajů natolik konkrétně, aby to mohlo vést závěru, že výsledná nemožnost zápisu pravomocného rozhodnutí je výsledkem nedostatečné bdělosti stěžovatelky. Na čísle listu 30 spisu je pouze usnesení nabádající stěžovatelku "ke konkretizaci petitu" a na čísle listu 145 pak odvolací soud (v odůvodnění zrušujícího usnesení) nabádá pouze k uvedení čísel popisných a parcelních (1. řádek zdola). Stěžovatelka v souladu s pokynem soudu nechala vyhotovit geometrický plán (č.l. 298), který soud učinil součástí skutkového stavu tak, jak byl dokázán (č.l. 313 verte). Na základě předmětu řízení skutkově vymezeného soudem, byla stěžovatelkou (opět za součinnosti soudu) zformulována formální identifikace sporných nemovitostí. Nastala situace, kdy soud rozhodl o předmětu sporu, souhlasně vymezeném jeho stranami, avšak vydané rozhodnutí nemohlo být vloženo do katastru nemovitostí, přestože předmět sporu byl charakterizován v souladu s pokyny soudu. Nejasnosti týkající se sporných nemovitostí se vztahovaly k jejich evidenčnímu vyjádření, nikoli k nim samotným a ani katastrální úřad nenamítal, že by v důsledku nepřesnosti hrozila záměna. Poté vyšel najevo tento rozpor mezi skutečným předmětem sporu a jeho alfanumerickou identifikací, který vedl katastrální úřad k tomu, že odmítl zapsat dohodu uzavřenou v souladu s autoritativním pokynem soudu. Proto nalézací soud na základě své znalosti sporu zvážil, co bylo skutečně předmětem sporu. Po posouzení výhrad katastrálního úřadu dospěl okresní soud k závěru, že požadavek stěžovatelky na vydání opravného usnesení je oprávněný. Přihlédl tak k účelu soudního řízení, jímž je efektivní a vynutitelné rozhodnutí sporu a založení míru mezi účastníky. Pokud krajský soud toto usnesení zrušil, poukazem na nedostatek zákonné opory pro tento postup, ignoroval požadavek ústavně konformní interpretace aplikovaných předpisů, k němuž je zavázán. IV. c) Zde se připomíná, že také Evropský soud pro lidská práva zastává právní názor, že pojem "majetku" z čl. 1 Protokolu č. 1 má autonomní obsah. Je proto důležité posoudit, zda okolnosti případu ve svém souhrnu činily stěžovatelku nositelkou hmotného zájmu (neomezovaného na hmotné statky) chráněného čl. 1 Protokolu č. 1, a to s ohledem na relevantní právní a skutkové prvky, bez ohledu na formální zařazení nároku podle domácího práva ["In that connection the Court points out that the concept of "possessions" in the first part of Article 1 has an autonomous meaning which is not limited to ownership of physical goods and is independent from the formal classification in domestic law: certain other rights and interests constituting assets can also be regarded as "property rights", and thus as "possessions" for the purposes of this provision. The issue that needs to be examined is whether the circumstances of the case, considered as a whole, conferred on the applicant title to a substantive interest protected by Article 1 of Protocol No.

1. The Court considers that that approach requires it to take account of the following points of law and of fact."- [srov. na http://hudoc.echr.coe.int/hudoc/default.asp např. rozh. č.33202/96 Beyeler proti Itálii, § 100, nebo rozh. č. 34049/96 Zwierzynski proti Polsku, § 63]. V. a) To vše vede Ústavní soud k závěru, že krajský soud při vydání napadeného usnesení nedostatečně zohlednil, že stěžovatelce vzniklo legitimní očekávání spočívající v tom, že soud své řízení vždy vede tak, aby jeho výsledkem byla v případě úspěchu žalobce (navrhovatele) faktická vymahatelnost nároku a že každý, kdo jedná v důvěru v údaje poskytnuté státem, má nárok na to, aby neutrpěl újmu na svých právech jen proto, že stát mezitím změnil (a třeba i zpřesnil) systematiku, a tím i žádoucí formu identifikace údajů, které poskytuje. Vstupem v právní moc získal nárok stěžovatelky majetkovou povahu. Soudy právního státu chránícího individuální lidská práva a svobody, jsou ústavně zavázány promýšlet důsledky svých rozhodnutí, zohledňovat svůj předchozí postup, dbát na vynutitelnost vydávaných rozhodnutí a neposuzovat věc jenom z hlediska izolovaného výkladu jednoho ustanovení. Důvěra v soudní rozhodování a reálná vynutitelnost práva totiž patří mezi základní mimoprávní atributy právního státu. Této povinnosti krajský soud nedostál. Z ustanovení § 164 o.s.ř. nelze dovodit, že by výše popsané opravné usnesení bylo vykročením (excesem) z formálních mezí tohoto ustanovení. Zákonný pojem "zjevná nesprávnost" je typickým relativně určitým ustanovením, jehož naplnění je třeba vždy vykládat z kontextu okolností (právních, skutkových, časových) vztahujících se k opravovanému usnesení a celé věci. Za této situace však muselo být pečlivě zváženo, zda vydáním opravného usnesení nedošlo k zásahu do práva vedlejšího účastníka. Zde nutno podotknout, že okresní soud zpochybnil jeho dobrou víru, když konstatoval, že Město Lipník nad Bečvou v rozporu se zákonným zákazem (§ 4 odst. 2 zákona č. 171/1991 Sb., v tehdy platném znění, srov. 7 C 281/91-344 verte) se nechalo zapsat v průběhu sporu jako vlastník sporných nemovitostí. Navíc město samo v korespondenci se stěžovatelkou vymezovalo předmět sporu shodně jako stěžovatelka. K poukazům na svobodu při volbě procesní taktiky pak lze pouze podotknout, že tato svoboda má taky svou druhou stranu, jíž je riziko, že soud se procesní taktikou nenechá vmanévrovat do vydání fakticky neúčinného rozhodnutí. Pokud vedlejší účastník nepodal odvolání na základě toho, že byl důvěrně obeznámen s tím, jak má být náležitě popsán předmět sporu, jehož vlastnictví se zmocnil a spoléhaje na to, že vydané rozhodnutí pravděpodobně nebude reálným titulem pro obnovení vlastnického práva, pak spoléhal, že soud nepoužije všechny dostupné zákonné prostředky k tomu, aby dosáhl promítnutí své pravomocně stvrzené vůle do faktického stavu věcí. Ohrožení tohoto typu právní jistoty vedlejšího účastníka se pak nejeví jako neproporcionální, a to jak v porovnání s legitimním očekáváním stěžovatelky, tak s obecnou důvěrou ve výroky pravomocných soudních rozhodnutí. Každému navrhovateli vzniká v řízení před orgánem veřejné moci legitimní očekávání, že bude-li postupovat v souladu se zákonem a konkrétními pokyny tohoto orgánu, povede to v případě úspěchu ve sporu k vydání reálně vykonatelného rozhodnutí. V. b) Na okraj se poznamenává, že řešená problematika nebyla primárně chápána jako problém naplnění restitučních předpisů, ale jako obecný problém podmínek, za nichž může soud, veden zájmem na vynutitelnosti práva, korigovat písemné vyjádření svého rozhodnutí tak, aby vyjádřilo jeho vůli podloženou skutkovými zjištěními, aniž by ohrozil princip právní jistoty a nezměnitelnosti pravomocných soudních rozhodnutí. K argumentaci krajského soudu se připomíná, že předmětem řízení o ústavní stížnosti může být jakékoli rozhodnutí orgánu veřejné moci, jímž mohlo být zasaženo do základního práva či svobody. Co je či není takovým zásahem nelze stanovit taxativně, např. výčtem jednotlivých typů rozhodnutí. Jde o otázku, která se vždy posuzuje teprve v průběhu řízení o ústavní stížnosti. VI. Ústavní soud proto ze shora uvedených důvodů ústavní stížnosti vyhověl a napadené usnesení Krajského soudu zrušil pro porušení čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, ve spojení s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Rubrum

I. II. a) II. b) II. c) III. IV. a) IV. b) IV. c) V. a) V. b) VI. Poučení: