12 C 25/2019-116

Rubrum

Okresní soud ve Vyškově rozhodl samosoudkyní JUDr. Karin Vrchovou, MBA, v právní věci žalobce: [osobní údaje žalobce] bytem [adresa žalobce] proti žalované: [osobní údaje žalované] sídlem [adresa] zastoupené advokátem Mgr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o odstranění uměle vytvořené překážky a obnovení přístupu k pozemku takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna odstranit ze svého pozemku [parcelní číslo] v k. ú. [obec], a to po celé délce se sousedícím pozemkem [parcelní číslo] v k. ú. [obec], návoz hlíny (tzv. hliněný val), a to do 2 měsíců od právní moci tohoto rozsudku.

II. Ve zbytku, tj. pokud se žalobce domáhá též uložení povinnosti žalované, aby umožnila žalobci po celé délce stávajícího hliněného valu přístup k jeho pozemku [parcelní číslo] v k. ú. [obec], se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobce se po doplnění své žaloby domáhal po žalované odstranění tzv. hliněného valu z jejího pozemku [parcelní číslo] v katastrálním území (dále již„ k. ú.“) [obec] a provedení takových úprav, aby došlo ke zpřístupnění jeho pozemku [parcelní číslo] v k. ú. [obec], a to způsobem vyloženým v žalobním petitu.

2. Žalobce svou žalobu (zkráceně vyjádřeno) postavil na tvrzení, že žalovaná z důvodu sporu s manžely [příjmení], ve snaze posledně jmenovaným znemožnit přístup k jimi údajně postavené černé stavbě, provedla na svém pozemku [parcelní číslo] v k. ú. [obec] návoz zeminy – vytvořila tzv. hliněný val, v důsledku čehož ovšem žalobci značně ztížila přístup k jeho pozemku [parcelní číslo] v k. ú. [obec].

3. Žalovaná v písemném vyjádření k žalobě navrhla její zamítnutí, neboť nesouhlasila s žalobní argumentací. K návozu zeminy (vytvoření tzv. hliněného valu) žalovaná uvedla, že na svém pozemku [parcelní číslo] v k. ú. [obec] provedla drobné terénní úpravy v podobě dosypání meze, a to ani zdaleka nedosahující do její původní výše. Provedení dosypání svahu nikterak nebrání žalobci v přístupu na jeho pozemek [parcelní číslo] v k. ú. [obec]. Žalovaná není povinna vytvářet žalobci podmínky k příjezdu a parkování k jeho uvedenému pozemku. Žalovaná„ provedla dosypání meze pouze a toliko v takovém rozsahu, aby se v daném místě pouze nerozmáhala nežádoucí činnost, ale aby přístup k žalobcovým schůdkům byl současně v rozumné míře zachován, což se také stalo.“ 4. Okresní soud ve Vyškově (dále již„ soud“) rozsudkem ze dne 3. 12. 2019, č. j. 12 C 25/2019-40, ve znění opravného usnesení ze dne 3. 12. 2019, č. j. 12 C 25/2019-43, výrokem I. uložil žalované povinnost odstranit ze svého pozemku [parcelní číslo] v k. ú. [obec], a to po celé délce se sousedícím pozemkem žalobce [parcelní číslo] v k. ú. [obec], návoz hlíny (tzv. hliněný val) a umožnit žalobci po celé délce přístup k jeho uvedenému pozemku, a to do 2 měsíců od právní moci tohoto rozsudku, když ve zbytku žalobu výrokem II. (pokud se žalobce domáhal také uložení povinnosti žalované uvést předmětný pozemek do původního bezbariérového stavu, obnovit příjezd z veřejné účelové komunikace za dále v petitu stanovených podmínek) zamítl, a výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení.

5. Soud po provedeném dokazování po skutkové stránce uzavřel, že žalovaná uvedeným opatřením – vytvořením hliněného valu na pozemku [parcelní číslo] v k. ú. [obec] mj. též po celé délce vlastnické hranice pozemku žalobce [parcelní číslo] v k. ú. [obec] – zásadním způsobem ztížila žalobci přístup k jeho uvedenému pozemku, což ve své podstatě představuje zlovolné chování, schválnost, šikanózní jednání, neboť za tvrzeným výkonem vlastnického práva žalované [název] je zde zastřena snaha podstatně ztížit přístup vlastníkům sousedního pozemku – manželům [příjmení], přičemž žalovaná tak věděla, že tímto jednáním zásadním způsobem ztíží žalobci užívání předmětného pozemku.

6. Na takto zjištěný skutkový stav soud aplikoval § 1012 větu druhou o. z., jež stanoví, že vlastníku se zakazuje nad míru přiměřenou poměrům závažně rušit práva jiných osob, jakož i vykonávat takové činy, jejichž hlavním účelem je jiné osoby obtěžovat nebo poškodit.

7. Soud v odůvodnění svého rozsudku dále vyložil, že žádná právní norma v tuzemsku neupravuje situaci vedoucí ke zlovolnému jednání, k šikaně či k obtěžování jiného vlastníka tím, že jiný vlastník na svém pozemku vykoná něco, kdy výsledek této činnosti znemožní či podstatně ztíží užívání vlastnického práva vlastníkem dotčeného pozemku. Soud pak na podporu své argumentace odkázal též na závěry renomované komentářové literatury, konkrétně na autora dr. Spáčila, předsedu tzv. vlastnického senátu Nejvyššího soudu.

8. K odvolání žalované Krajský soud v Brně (dále již„ odvolací soud“) usnesením ze dne 12. 1. 2022, č. j. 16 Co 60/2020-62, rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích I. a III. zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

9. Odvolací soud předně vytkl zdejšímu soudu (soudu prvního stupně), že ač žalovaná v řízení navrhovala jako důkaz provedení jednání na místě samém, resp. ohledání místa samého, a to za účelem zjištění možného přístupu k předmětnému pozemku i ke všem nemovitostem žalobce, jež se nacházejí v [katastrální uzemí], soud dokazování v tomto směru neprovedl, aniž by z odůvodnění rozsudku soudu bylo zřejmé, proč nebylo ohledání místa samého provedeno. Podle názoru odvolacího soudu tímto došlo k nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí pro nedostatek důvodů, a kromě toho rozsudek soudu je zčásti zatížen i vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přičemž za odvolacího řízení nemohla být zjednána náprava.

10. Odvolací soud s ohledem na charakter a předmět daného řízení a na dosud provedené dokazování i na veškeré skutečnosti a okolnosti, jež vyšly doposud z řízení najevo, přisvědčil žalované (odvolatelce) potud, pokud namítala, že za účelem náležitě zjištěného skutkového stavu mělo být provedeno i ohledání na místě samém, a to právě za účelem ověření a zjištění všech možných variant přístupu k nemovitostem ve vlastnictví žalobce.

11. Odvolací soud pro další řízení proto zavázal soud závazným právním názorem, že soud doplní dokazování jednáním na místě samém a případně provede i další účastníky navrhované důkazy, případně doplní dokazování ve smyslu § 120 odst. 2 o. s. ř. sám, ukáže-li se potřebné k dostatečnému zjištění skutkového stavu.

12. Závěrem odvolací soud uložil soudu, aby vzal rovněž v úvahu při právním posuzování a hodnocení daného sporu to, zda pozemek žalované [parcelní číslo] v k. ú. [obec] nemá charakter tzv. veřejné přístupové účelové komunikace ve smyslu § 7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích. V této souvislosti zohlední i k tomu adekvátní soudní judikaturu (např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 268/06, sp. zn. III. ÚS 2942/10, či rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 22 Cdo 2191/2002).

13. Soud se předně zabýval otázkou, zda vyložené právní závěry odvolacího soudu jsou pro soud závazné, či zda se může soud v některé části od tohoto názoru odvolacího soudu odchýlit.

14. V této věci se totiž jedná o případ, kdy soud prvního stupně učinil skutkový závěr o zlovolném, šikanózním jednání žalované coby vlastnice předmětného pozemku hraničící s pozemkem žalobce, kdy ona zlovolnost či projev šikany spočíval v tom, že žalovaná navezla podél vlastnické hranice pozemku žalobce, což je mezi účastníky nesporné, hlínu – vytvořila tzv. hliněný val, aby tam žalobce či kdokoli jiný nemohl parkovat s osobním vozidlem, a aby zamezila přístupu (sousedům žalobce) manželům [příjmení] k jimi (dle tvrzení žalované) černé stavbě představující úpravy v terénu pro příjezd na jejich pozemek.

15. Na takto zjištěný skutkový stav pak soud aplikoval již shora cit. § 1012 větu druhou o. z., který na skutkové poměry této věci aplikačně vyložil, a to za argumentační podpory též komentářové literatury, jejímž autorem je předseda tzv. vlastnického senátu 22 Cdo Nejvyššího soudu JUDr. Jiří Spáčil, CSc. Právě dr. Spáčil k § 1012 o. z. vyložil, že úprava v tomto paragrafu navazuje na § 7 o. z., odpírající právní ochranu zjevnému zneužití práva neboli šikaně, která je vlastníkovi zakázána, bez ohledu na to, zda jde o zásah do práv, který je závažný a přesahuje míru přiměřenou poměrům. Dále uvedený autor zdůraznil, že zákaz šikany vychází ze stejných kořenů jako zákaz výkonu práva v rozporu s dobrými mravy a je zvláštním případem takového výkonu. Občanský zákoník č. 40/1964 Sb. sice pojem zneužití práva neobsahoval, nicméně zákaz zneužívání práva byl dovozován z jeho § 3 odst. 1 (in zdroj citovaný v ad 18 prvně vydaného rozsudku soudu).

16. Ve vazbě na tyto aplikační závěry pak soud připomenul, že již za účinnosti předchozího občanského zákoníku Nejvyšší soud zaujal právní názor, že za zneužití práva lze považovat takové jednání, jehož cílem není dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou, nýbrž které je v rozporu s ustálenými dobrými mravy vedeno přímým úmyslem způsobit jinému újmu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/99).

17. Konečně soud poukázal též na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 33 Cdo 5086/2015, v němž byl vyložen a odůvodněn právní názor, že postup soudu podle § 3 odst. 1 obč. zák. má místo jen ve výjimečných situacích, kdy k výkonu práva založeného zákonem dochází z jiných důvodů, než je dosažení hospodářských cílů či uspokojování jiných potřeb, kdy hlavní nebo alespoň převažující motivací je úmysl poškodit či znevýhodnit povinnou osobu (tzv. šikanózní výkon práva), případně kdy je zřejmé, že výkon práva vede k nepřijatelným důsledkům projevujícím se jak ve vztahu mezi účastníky, tak na postavení některého z nich navenek.

18. V intencích vyloženého aplikačního závěru a s reflexí uvedené judikatury Nejvyššího soudu soud v odůvodnění písemného vyhotovení svého prvně vydaného rozsudku uzavřel, že z pohledu posouzení skutkových okolností lze tak hovořit o jakémsi zlovolném jednání, šikaně, zjevné schválnosti ze strany žalované, kteréžto negativní jednání zasáhlo i žalobce z pohledu ztížení výkonu jeho vlastnického práva k dotčenému pozemku, pročež za tohoto stavu soud proto žalobci poskytl v uvedeném směru (v rámci meritorního výroku I.) předmětnou soudní ochranu.

19. Na výše vyložené skutkové a právní závěry, včetně judikatury Nejvyššího soudu a komentářové literatury, však odvolací soud v odůvodnění svého kasačního usnesení vůbec nereagoval, jako by takové závěry soudem vůbec v odůvodnění jeho písemného vyhotovení rozsudku učiněny nebyly, a svou pozornost zaměřil na shora uvedené procesní výtky a na nezbytnost posuzování přístupu žalobce k jeho pozemkům.

20. Ovšem z pohledu soudem učiněného závěru o skutkovém stavu, který byl podroben právnímu posouzení, se zde nejednalo a nejedná o posouzení jaké žalobce má či nemá (reálné) přístupy ke svým pozemkům, nýbrž o posouzení, zda zjištěné zlovolné, šikanózní jednání žalované vůči žalobci má být předmětem právní regulace, či nikoliv, a pokud ano, pak v jakém směru, resp. s jakými hmotněprávními důsledky.

21. Soud přitom dospěl k závěru, že na takto zjištěný skutkový stav dopadá regulace obsažená v § 1012 věty druhé o. z., a proto při její aplikaci v meritu věci žalobě zčásti vyhověl, maje za to, že důsledky zlovolného, šikanózního jednání žalované v podobě vysypání hlíny (vytvoření hliněného valu) podél vlastnické hranice předmětného pozemku žalobce nelze v demokratickém právním státě tolerovat a při zjištění takové situace je třeba žalobci poskytnout (konvenující žalobnímu petitu či alespoň jeho části) odpovídající soudní ochranu. A to nezávisle na tom, zda žalovaná tímto„ opatřením“ usiluje primárně zabránit třetím osobám (manželům [příjmení]) v přístupu na jejich pozemek (vjíždění na obecní pozemek osobním vozidlem) přes pozemek žalobce, a v důsledku toho tedy i podél vlastnické hranice pozemku žalobce vytvořila předmětný hliněný val.

22. Otázka, zda má žalobce přístup ke svým pozemkům z jednoho či více směrů, zde pro soud nehrála žádnou roli a tato otázka je i nadále podle názoru zdejšího soudu zcela irelevantní.

23. Přímé nerespektování závazného právního názoru odvolacího soudu je nepochybně opětovným důvodem ke kasaci v dalším řízení takto vydaného rozsudku soudem prvního stupně. Avšak v procesní situaci plynoucí z daného případu, kdy odvolací soud v odůvodnění svého kasačního usnesení zcela pominul právně aplikační úvahu soudu (dokonce podepřenou i judikaturou Nejvyššího soudu a renomovanou komentářovou literaturou zpracovanou předmětným předsedou senátu Nejvyššího soudu) v tom směru, aby ji vytěsnil např. tím, že by si vytvořil podklady pro skutkový závěr, a poté konstatoval, že takto jím zjištěný skutkový základ jej důvodně vede – oproti soudu prvního stupně - k jinému právně aplikačnímu užití (čehož lze asi docílit opakováním důkazů v odvolacím řízení), pro jehož konečnou aplikaci by soud měl provést v tom kterém rozsahu dokazování atd., lze dospět k závěru, že tato otázka zůstala odvolacím soudem zcela pominuta, nevyřešena, nevyjasněna, pročež soud prvního stupně za uvedené procesní situace – pakliže takovou procesní okolnost odpovídajícím způsobem vyloží v odůvodnění svého rozhodnutí vydaného v dalším řízení, což tímto činí – z povahy věci uvedeným právním názorem být vázán nemůže.

24. Jinými slovy řečeno, jestliže odvolací soud v odůvodnění písemného vyhotovení svého kasačního rozhodnutí pominul vyložit, proč se má soud v dalším řízení oprostit od svého původního aplikačního závěru, pro který měl za to, že zjistil všechny pro rozhodnutí zásadně významné skutečnosti nezbytné pro aplikaci § 1012 věty druhé o. z., čemuž odpovídal i rozsah provedeného dokazování, pak je zde vytvořena procesní situace, která soudu prvního stupně dává možnost setrvat na svém původním a odvolacím soudem nijak nezpochybněném právním názoru. Teprve tehdy, pokud by odvolací soud explicitně takový užitý aplikační závěr soudu prvního stupně vytěsnil, by již soud prvního stupně napříště (v dalším řízení) byl tímto právním názorem odvolacího soudu vázán.

25. V tomto směru se soud opírá mj. i o názor renomovaného Beckova komentáře občanského soudního řádu z pera JUDr. Ljubomíra Drápala, bývalého předsedy senátu Nejvyššího soudu, dnes předsedy Krajského soudu v Praze, který k § 226 odst. 1 o. s. ř. mj. uvedl:„ Jestliže se odvolací soud ve zrušovacím usnesení omezil jen na to, že soudu prvního stupně uložil provést další důkazy, aniž by zaujal také stanovisko ke správnosti právních závěrů soudu prvního stupně, vyslovil tím pouze pokyny pro další postup v řízení po stránce procesní; takové pokyny nejsou ‚právním názorem‘, kterým by soud prvního stupně byl omezen v právním posouzení věci.“ (in Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád II. § 201 až 376. Komentář. I. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1797).

26. Vyložené úvahy soud předestírá z toho důvodu, že je přesvědčen o tom, že z procesního hlediska jeho aplikační závěr odvolacím soudem (v onom kasačním rozhodnutí) vytěsněn nebyl, resp. byl zcela odvolacím soudem pominut, když odvolací soud zavázal soud k dokazování za účelem zjišťování možných variant přístupu žalobce k jeho nemovitostem, ač s ohledem na soudem učiněný závěr o skutkovém stavu (s přihlédnutím k tomu, že není povinností žalobce žalobu právně kvalifikovat, takže je pak věcí rozhodujícího soudu, jaké skutečnosti na podkladě žalobních tvrzení a na základě provedeného dokazování budou zjištěny a k jakému právnímu posouzení věci – při zachování limitu žalobního petitu – soud nakonec dospěje, tj. jaký aplikační závěr v dané věci učiní) se zde jednalo o posouzení, zda lze, či nikoliv, poskytnout soudní ochranu žalobci při prokázaném zlovolném, šikanózním jednání žalované.

27. Zdejší soud tedy musí konstatovat, že odvolací soud se vůbec nevypořádal právě s uvedenou aplikací prvoinstančního rozhodnutí, které nebylo založeno na zjišťování toho, jaké jsou možné varianty přístupu žalobce k jeho pozemku. Z toho plyne, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází úplně z jiného právního náhledu, než rozhodnutí zdejšího soudu, aniž by z kasačního rozhodnutí vyplývalo, že zdejším soudem učiněné právní posouzení je ze základu nesprávné, pokud se odhlédne od procesní výtky směřující do absence odůvodnění, proč zdejší soud nepřistoupil k provedení žalovanou navrhovanému důkazu ohledáním na místě samém podle § 130 odst. 2 o. s. ř.

28. V kontextu výše vyloženého pak posuzování charakteru předmětného pozemku ve vlastnictví žalované, tj. zda má charakter veřejně přístupné účelové komunikace, či nikoliv, opět nedává smysl, neboť zdejší soud v prvně vydaném rozhodnutí právní posouzení věci založil na aplikaci (již opakovaně zmiňovaného) ustanovení § 1012 věty druhé o. z., které v podstatě zabraňuje šikanóznímu chování ze strany vlastníka, a zdejší soud pak dokonce pod bodem č. 18 v odůvodnění svého rozsudku pečlivě citoval závěry z Beckova komentáře, jejichž autorem je předseda senátu Nejvyššího soudu JUDr. Jiří Spáčil, CSc., na což odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí vůbec nereagoval. Přitom uvedené právní posouzení věci implicitně – vzhledem k soudem učiněným skutkovým zjištěním – považovalo důkaz ohledáním pozemků na místě samém z pohledu posuzování přístupu žalobce k jeho pozemkům za zjevně nadbytečný, neúčelný.

29. Zdejší soud je tedy povinen respektovat, že v uvedeném rozsahu došlo rozhodnutím odvolacího soudu ke kasaci jeho předcházejícího rozhodnutí, avšak vzhledem k tomu, že odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí vůbec nevyjasnil, proč by měl zdejší soud s ohledem na žalobcem učiněnou žalobní konstrukci v podobě jím vylíčených rozhodujících skutečností opustit svůj náhled z hlediska posuzování otázky aplikace § 1012 věty druhé o. z. ve vazbě na zdejším soudem vyložený Beckův komentář občanského zákoníku, nepovažuje zdejší soud tento jeho právní názor za vytěsněný předmětným kasačním rozhodnutím odvolacího soudu, a proto se bude i nadále primárně v dalším řízení zaměřovat na posouzení možnosti aplikace uvedeného paragrafu, přičemž v tomto směru přiměřeně postupuje též podle nálezové judikatury Ústavního soudu.

30. V nálezu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. I. ÚS 3235/15, Ústavní soud vyložil, že změny skutkových závěrů není možné provádět ani implicitně v rámci vyvozování nového právního závěru. Z toho soud usuzuje, že ani v odvolacím řízení nelze bez zajištění patřičného skutkového podkladu bez dalšího provést změnu právního náhledu, pakliže nižším soudem (na základě dokazování) učiněná skutková zjištění byla podřaditelná pod rozhodujícím soudem aplikované pravidlo chování, kterážto aplikační úvaha odvolacím soudem zpochybněna nebyla.

31. Dále soud zohlednil nálezovou judikaturu Ústavního soudu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 16. 1. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1881/11) při posuzování výše uvedené otázky týkající se závaznosti právního názoru odvolacího soudu i v tom směru, že jestliže závazný právní názor Ústavního soudu k předmětné problematice lze výjimečně nerespektovat v situaci, pokud soud ve svém rozhodnutí předloží dostatečně odůvodněnou (konkurující) argumentaci způsobilou vyložit, proč se od této judikatury odchyluje, lze podobným (přiměřeným) způsobem postupovat i v případě, pokud soud v dalším řízení dospěje k závěru, že odvolací soud v odůvodnění svého kasačního rozhodnutí se (vůbec) nevypořádal s uplatněným právním názorem soudu prvního stupně, který současně předurčoval rozsah provedeného dokazování za účelem zjištění skutečností, jež měly být pro takto posléze užitou aplikaci zásadně významné.

32. Jen pro dokreslení situace a jakýsi analogický náhled (ve vztahu ke kasačnímu rozhodnutí odvolacího soudu) možno též zmínit rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4896/2009, v němž dovolací soud zaujal právní názor, jinak reflektovaný v judikatuře Ústavního soudu, a to, že požadavek řádného odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku podle § 157 odst. 2 o. s. ř. je kladen jak na rozhodnutí soudu prvního stupně, tak i na rozhodnutí odvolacího soudu. Jestliže odvolací soud přistoupí k vydání rozhodnutí, jímž v meritu věci změní rozhodnutí soudu prvního stupně, neboť nesdílí právní posouzení věci soudem prvního stupně, je nezbytné, aby z odůvodnění jeho rozsudku vyplývala nejen argumentace, na jejímž základě odvolací soud přistoupil k jinému právnímu posouzení věci, ale též (alespoň) stručné zdůvodnění, proč odvolací soud nepřisvědčil právně kvalifikační úvaze soudu prvního stupně. V situaci, kdy odvolací soud svůj měnící rozsudek založí na právním posouzení věci, aniž by se vůbec vypořádal s okolnostmi či s úvahami, které byly významné pro tvorbu právního posouzení věci soudem prvního stupně, a tyto okolnosti ponechá zcela stranou (jako by jich nebylo) i ve svém právním posouzení věci, stává se takový rozsudek prakticky nepřezkoumatelný.

33. S přihlédnutím právě k nálezové judikatuře proto zdejší soud v (nyní již pravomocném) rozsudku ze dne 21. 6. 2021, č. j. 12 C 96/2019-276, vyložil a odůvodnil právní názor, že v soudní praxi mohou nastat situace, kdy – a to nejen pro změnu skutkového stavu věci či s ohledem na v mezidobí vydaný nález Ústavního soudu týkající se předmětné problematiky, kterým jsou obecné soudy ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky vázány – soud prvního stupně nemusí z výjimečných důvodů respektovat právní názor odvolacího soudu vyslovený v jím vydaném kasačním rozhodnutí.

34. Dále zdejší soud v označeném rozsudku také uvedl, že vyloží-li odvolací soud nesprávně v odůvodnění svého kasačního rozhodnutí právní názor plynoucí z jím odkazovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu, není soud prvního stupně v tomto rozsahu vázán právním názorem odvolacího soudu, odkáže-li na tuto okolnost v odůvodnění svého rozhodnutí vydaného v dalším řízení a dostatečně zřetelně vyloží své důvody, proč takto postupoval.

35. Z těchto všech důvodů proto zdejší soud pečlivě poměřoval dosah vázanosti vydaného kasačního rozhodnutí odvolacího soudu v této věci a jím učiněné názory v žádném ohledu nepředstavují„ protivení se“ vyslovenému názoru odvolacího soudu, nýbrž reflektování vyložených názorů a nálezové judikatury Ústavního soudu na straně jedné, a promítnutí vyložených okolností procesního charakteru do dalšího řízení a nově vydaného rozhodnutí na straně druhé.

36. Z hlediska skutkové stránky soud v dané věci učinil následující dílčí skutková zjištění.

37. Z fotografií na č. l. 4, 5, 6, 7, 27 a 28, jakož i z kopií katastrální mapy zachycujících pozemky dotčené žalobou v této věci na č. l. 8 a č. l. 31, a dále ze souhlasného vyjádření účastníků soud zjistil, že podél pozemku žalobce [parcelní číslo] v k. ú. [obec] žalovaná na svém pozemku [parcelní číslo] v k. ú. [obec] v měsíci říjnu 2017 provedla násyp zeminy (vytvořila tzv. hliněný val), kdy žalovaná tento návoz charakterizuje jako dosypání hlíny k dorovnání do původního svahu. Z uvedených fotografií, jejichž autenticitu ani žalovaná nijak v řízení nezpochybňovala, soud vzal dále za zjištěné, že žalobce dosud měl ke svému pozemku [parcelní číslo] v k. ú. [obec] nejkratší a nejvhodnější přístup z původní nezpevněné cesty vedoucí po pozemku [parcelní číslo] v k. ú. [obec] ve vlastnictví žalované, kdy původně tento pozemek byl co do druhu označován jako„ ostatní plocha s využitím ostatní cesta“, nyní v době rozhodování jako„ trvalý travní porost“, avšak v terénu s fakticky stále existující nezpevněnou cestou. Po provedení násypu (vytvořením hliněného valu) žalovanou žalobce již nemůže u svého pozemku případně zastavit, respektive zaparkovat autem a má pouze ztíženější pěší přístup na krajní část svého pozemku [parcelní číslo] v k. ú. [obec] z předmětného pozemku žalované.

38. Soud dále vycházel z vyjádření [zást.] žalované [název] při soudním jednání konaném dne 26. listopadu 2019, zejména, že hlavním důvodem, proč žalovaná přistoupila k návozu zeminy (vtvoření hliněného valu) byla okolnost, že parcela žalované [parcelní číslo] v k. ú. [obec] byla fakticky využívána jako cesta nebo parkoviště pro jeden osobní automobil, kdy právní předchůdci žalobce, respektive manželé [příjmení] provedli podle názoru žalované výrazné zabrání do meze a postavili v předmětné části černou stavbu – příjezd, kde byly provedeny obrovské terénní úpravy. Násypem zeminy tak žalovaná obec přistoupila k opatření, aby v dotčené části uvedená černá stavba nemohla být využívána jako předtím.

39. Z výslechu [zást.] [žalované] dle § 126 odst. 4 ve vztahu k § 131 odst. 2 o. s. ř. (viz protokol o jednáním před zdejším soudem ze dne 10. 5. 2022 na č. l. 110-112) soud zjistil, že žalovaná přistoupila k navážce zeminy (vytvoření hliněného valu) podél hranice pozemku [parcelní číslo] v k. ú. [obec] ve vlastnictví žalobce z důvodu, aby se tam zamezilo parkování osobním vozidlem a najížděním osobními auty (manžely [příjmení]) na pozemek žalované z pozemku žalobce s tím, že vše je jinak obsaženo ve zvukovém záznamu zachycují rozhovor žalobce se [zást. žalované] (k tomu zjištění níže).

40. Soud - s přihlédnutím k možnosti provedení takového dokazování s ohledem např. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2005, sp. zn. 30 Cdo 64/2004, a dále s ohledem na nález Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2014, sp. zn. II. ÚS 1774/14 - provedl dokazování třemi zvukovými záznamy (z MP3, které pořídil žalobce při rozhovoru se [zást.] žalované [název]), z nichž ze zvukových záznamů ze dne 5. 6. 2017 a ze dne 7. 11. 2018 žalobce učinil doslovný přepis. Ze zvukového záznamu (a z přepisu tohoto záznamu na č. l. 101-104) soud zjistil, že žalovaná provedla navážku zeminy podél hranice pozemku žalobce [parcelní číslo] v k. ú. [obec] z toho důvodu, aby v předmětné části zabránila parkování na svém pozemku, a dále také kvůli panu [příjmení], aby ze svého pozemku nenajížděl na pozemek žalované.„ Já přece [příjmení manželů] nenasypu hrázku, aby tam nemohli jezdit, a Vám to neudělám“, uvedl [zást.] žalované [název] dne 7. 11. 2018 v rozhovoru s žalobcem ve zvukovém záznamu, jehož přepis je nyní na č. l. 105-109.

41. Vzhledem k těmto skutkovým zjištěním a z něj vyvozenému závěru o skutkovému stavu soud neshledal důvod k provedení důkazu ohledáním předmětných pozemků na místě samém, neboť – opakovaně zdůrazněno – v této věci se nejedná o spor ohledně posuzování vhodného přístupu žalobce k jeho pozemkům, nýbrž o posouzení, zda jednání žalované, jež vyústilo ve vytvoření hliněného valu podél vlastnické hranice předmětného pozemku ve vlastnictví žalobce, naplňuje podmínky pro aplikaci § 1012 věty druhé o. z., či nikoliv.

42. Mezi účastníky je nesporné, že hliněný val (viz např. jeho fotografie na č. l. 27 nebo na č. l. 73 anebo na č. l. 75) žalovaná vytvořila podél vlastnické hranice pozemku [parcelní číslo] v k. ú. [obec] ve vlastnictví žalobce.

43. Ze sdělení [stát. instituce], odboru [anonymizováno] ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací], (na č. l. 66) soud zjistil, že na pozemku [parcelní číslo] v k. ú. [obec] (poznámka soudu: který je ve vlastnictví žalované) se nachází těleso pozemní komunikace, které je částečně zpevněno štěrkodrtí a postupně přechází v tzv. polní cestu a podle § 7 zákona o pozemních komunikacích splňuje znaky veřejně přístupné účelové komunikace. Tato účelová komunikace svým šířkovým uspořádáním ovšem nehraničí s pozemkem [parcelní číslo] v k. ú. [obec] (poznámka soudu: ve vlastnictví žalobce, správně k. ú. [obec]), neboť mezi účelovou komunikací a dotčeným pozemkem je část zeleného pásu (náspu); aby bylo možné určit faktický, skutečný stav a přesnou hranici mezi dotčenými pozemky a umístěním tělesa účelové komunikace, bylo by nutno provést geometrické zaměření účelové komunikace.

44. Na základě těchto zjištění soud učinil tento závěr o skutkovém stavu věci.

45. Do října 2017 žalobce realizoval přístup a příjezd ke svému pozemku [parcelní číslo] v k. ú. [obec] z původní nezpevněné cesty na pozemku [parcelní číslo] v k. ú. [obec] – mající charakter veřejně přístupné účelové komunikace ve vlastnictví žalované, která v říjnu 2017, s primárním úmyslem zabránit přístup manželům [příjmení] k jejich pozemku v téže lokalitě, kteří podle přesvědčení žalované v inkriminovaném území zrealizovali terénními úpravami černou stavbu, respektive k zabránění toho, aby manželé [příjmení] z uvedeného pozemku žalované osobním automobilem vjížděli (vyjížděli) na svůj pozemek sousedící s uvedeným pozemkem žalobce. Popsaným návozem zeminy (vytvořením hliněného valu) ovšem žalovaná fakticky výrazným způsobem a úmyslně – neboť si takového důsledku byla vědoma - ztížila dosavadní přístup žalobce k jeho pozemku [parcelní číslo] v k. ú. [obec], který v inkriminované části již nemůže ani zaparkovat své osobní vozidlo a ze svého či ke svému pozemku [parcelní číslo] v k. ú. [obec], pokud zvolí přístup z či k pozemku [parcelní číslo] v k. ú. [obec], jenž má charakter veřejně přístupné účelové komunikace a je ve vlastnictví žalované, musí při pěší chůzi překonat právě žalovanou vytvořený hliněný val.

46. Soud dospěl k závěru, že žaloba – vyjma požadavku žalobce, aby žalované byla též uložena povinnost umožnit žalobci po celé délce přístup k jeho uvedenému pozemku (k tomu odůvodnění níže) – je důvodná.

47. Z dokazování vyplynulo, že žalobce dosud využíval přístup ke svému pozemku [parcelní číslo] v k. ú. [obec] o výměře [výměra] z pozemku [parcelní číslo] v k. ú. [obec], který je ve vlastnictví žalované. Bylo rovněž prokázáno, že před podáním žaloby, a to minimálně po celé délce označeného pozemku žalobce, žalovaná provedla na svém pozemku [parcelní číslo] v k. ú. [obec] násyp zeminy, vytvořila tzv. hliněný val, čímž fakticky značně ztížila přístup žalobci k jeho pozemku shora, či cestu z jeho pozemku na pozemek [parcelní číslo] v k. ú. [obec] ve vlastnictví žalované, který má charakter veřejně přístupné účelové cesty.

48. Žalovaná toto své jednání odůvodnila tím, že tímto opatřením chtěla zamezit přístupu manželům [příjmení] k jimi vybudované černé stavbě představující úpravy v terénu pro příjezd na jejich pozemek, přičemž si musela být vědoma, že tímto opatřením výrazně zasáhne do výkonu vlastnického práva žalobce k jeho označenému pozemku.

49. Soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalovaná uvedeným opatřením – vytvořením hliněného valu na pozemku [parcelní číslo] v k. ú. [obec] mj. též po celé délce vlastnické hranice pozemku žalobce [parcelní číslo] v k. ú. [obec] – zásadním způsobem ztížila žalobci přístup k jeho uvedenému pozemku či výstup z jeho pozemku na shora uvedenou veřejně přístupnou účelovou komunikaci na pozemku ve vlastnictví žalované, což ve své podstatě představuje zlovolné chování, schválnost, šikanózní jednání, neboť za tvrzeným výkonem vlastnického práva žalované [název] je zde zastřena snaha podstatně ztížit primárně přístup vlastníkům sousedního pozemku – manželům [příjmení] a sekundárně žalovanému, neboť žalovaná byla srozuměna s tím, že tímto jednáním zásadním způsobem ztíží žalobci užívání předmětného pozemku ve formě popsané již shora.

50. Jakkoliv lze do jisté míry chápat obavy žalované [název] z možného přetížení či nadměrného obtěžování provozem ze strany vlastníků staveb nacházejících se v [katastrální uzemí], resp. občanů [obec] (kterýžto problém do hloubky shrnul právní zástupce žalované při jednání konaném u zdejšího soudu dne 3. 5. 2022; viz část tohoto protokolu na č. l. 96 verte a násl.), nic to nemění na okolnosti, že takovým způsobem v demokratickém právním státě a navíc z pozice [žalované] coby veřejnoprávní korporace postupovat nelze.

51. Pokud jde o důkaz – výzvu [stát. instituce], stavebního úřadu ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací], soud z něj neučinil žádné dílčí skutkové zjištění, neboť tato výzva stavebního úřadu směřuje vůči manželům [příjmení] a nijak nesouvisí s existencí a okolnostmi návozu hlíny žalovanou – vytvoření hliněného valu podél hranice předmětného pozemku ve vlastnictví žalobce.

52. Další účastníky navrhované důkazy soud neprováděl, neboť skutkový stav, jak byl shora zjištěn, naplnil zcela podmínky pro aplikaci dále uvedeného paragrafu občanského zákoníku; o tomto zamítnutí důkazních návrhů bylo soudem při jednání rozhodnuto.

53. Za takto zjištěného skutkového stavu soud proto dospěl k závěru, že žalobci je nezbytné poskytnout soudní ochranu způsobem, který je vyjádřen v rámci výroku I. tohoto rozsudku, a to na základě následujícího právního posouzení věci.

54. Podle § 8 o. z. zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany.

55. Podle § 1012 věty druhé o. z. vlastníku se zakazuje nad míru přiměřenou poměrům závažně rušit práva jiných osob, jakož i vykonávat takové činy, jejichž hlavním účelem je jiné osoby obtěžovat nebo poškodit.

56. Žádná právní norma v tuzemsku neupravuje situaci vedoucí ke zlovolnému jednání, k šikaně či k obtěžování jiného vlastníka tím, že jiný vlastník na svém pozemku vykoná něco, kdy výsledek této činnosti znemožní či podstatně ztíží užívání vlastnické práva vlastníkem dotčeného pozemku.

57. Úprava obsažena v § 1012 o. z. navazuje na § 8, odpírající právní ochranu zjevnému zneužití práva neboli tzv. šikaně, která je vlastníkovi zakázána vždy, bez ohledu na to, zda jde o zásah do práv, který je závažný a přesahuje míru přiměřenou poměrům. Zákaz šikany vychází ze stejných kořenů jako zákaz výkonu práva v rozporu s dobrými mravy a je zvláštním případem takového výkonu. Občanský zákoník č. 40/1964 Sb. sice pojem zneužití práva neobsahoval, nicméně zákaz zneužívání práva byl dovozován z jeho § 3 odst. 1 obč. zák. Zákaz zneužití vlastnického práva je stanoven v čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Proti zneužití vlastnických práv jinými subjekty bylo a je možné se dovolat ochrany zákona (Spáčil, J. a kol., Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976-1474). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 144).

58. Proto již za účinnosti předchozího občanského zákoníku Nejvyšší soud zaujal právní názor, že za zneužití výkonu práva lze považovat takové jednání, jehož cílem není dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou, nýbrž které je v rozporu s ustálenými dobrými mravy vedeno přímým úmyslem způsobit jinému účastníku újmu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/99).

59. Postup soudu podle § 3 odst. 1 obč. zák. má místo jen ve výjimečných situacích, kdy k výkonu práva založeného zákonem dochází z jiných důvodů, než je dosažení hospodářských cílů či uspokojení jiných potřeb, kdy hlavní nebo alespoň převažující motivací je úmysl poškodit či znevýhodnit povinnou osobu (tzv. šikanózní výkon práva), případně kdy je zřejmé, že výkon práva vede k nepřijatelným důsledkům projevujícím se jak ve vztahu mezi účastníky, tak na postavení některého z nich navenek (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 33 Cdo 5086/2015).

60. V posuzované věci žalované obci muselo být zcela zřejmé, že realizací hliněného valu dojde k podstatnému ztížení přístupu (výstupu) žalobce k (z) jeho shora označenému pozemku z (k ) pozemku ve vlastnictví žalované, i kdyby snad – jak [zást.] žalované [název] při jednání u zdejšího soudu uvedl – tímto opatřením se primárně sledovalo zamezení přístupu manželů [příjmení] k jimi postavené černé stavbě. Z pohledu posouzení skutkových okolností lze tak hovořit o jakémsi zlovolném jednání, šikaně, zjevné schválnosti ze strany žalované, kteréžto negativní jednání zasáhlo i žalobce z pohledu ztížení výkonu jeho vlastnického práva k dotčenému pozemku.

61. Žalovanou vytvořený hliněný val znemožňuje žalobci nerušený vstup či výstup z jeho pozemku [parcelní číslo] v k. ú. [obec] z či na pozemek [parcelní číslo] v k. ú. [obec] ve vlastnictví žalované, na kterém se nachází těleso pozemní komunikace, která má charakter veřejně přístupné účelové komunikace. Není přitom vůbec rozhodující, zda jde o vstup či výstup žalobce do či z jeho uvedeného pozemku, který má pouze výměru [výměra] a z něhož může dále přes opět jeho pozemek [parcelní číslo] v k. ú. [obec] pokračovat v přístupu k dalšímu svému pozemku [parcelní číslo] v k. ú. [obec], jehož součástí je stavební objekt č. ev. [číslo] v obci [obec].

62. Za tohoto stavu proto soud žalobci poskytl soudní ochranu, jak se podává z výroku I., kdy odstraněním hliněného valu bude odstraněno stávající obtěžování žalobce coby projev či důsledek jednání žalované mající charakter zlovolného jednání, obtěžování a šikany žalobce. Hodlá-li totiž [žalovaná] v dané lokalitě provádět regulaci, kterou naznačoval [zást. žalované] (či jeho právní zástupce) v tomto řízení, pak lze tak učinit jedině legálními prostředky, nikoliv však způsobem popsaným shora, který hmotnému civilnímu právu odporuje.

63. Odvolacím soudem (v odstavci 15. odůvodnění písemného vyhotovení jeho kasačního usnesení) označená judikatura Ústavního soudu či Nejvyššího soudu se na daný případ neuplatní, neboť – naposledy v tomto rozhodnutí zdůrazněno – v této věci soud přistoupil k aplikaci § 1012 věty druhé o. z. s již vyloženým aplikačním dosahem a z toho plynoucí (pro žalobce) poskytnutí soudní ochrany, což je zcela jiná materie právní regulace, než ta, která je řešena v odvolacím soudem zmíněné judikatuře.

64. Výrokem II. byla žaloba ve zbytku, tj. pokud se žalobce domáhal též uložení povinnosti žalované, aby umožnila žalobci po celé délce stávajícího hliněného valu přístup k jeho uvedenému pozemku, zamítnuta, neboť ve svém důsledku jde o pleonasmus, poněvadž odstraněním hliněného valu dojde ke zjednání nápravy a k vytvoření stavu, jaký tu byl v době před předmětným obtěžováním žalobce; potud soud – oproti předchozímu svému rozsudku – svůj názor reviduje.

65. Pokud jde o náklady řízení, soud ve smyslu § 142 odst. 2 o. s. ř. rozhodl, že žádný z účastníků na tuto náhradu nemá právo, jelikož při posouzení poměru úspěchu a neúspěchu té které procesní strany nelze dospět k závěru, že žalobce anebo žalovaná měla z převážné části předmětu sporu procesní úspěch.

Poučení