12 C 275/2021-96

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl samosoudcem JUDr. Ondřejem Růžičkou ve věci žalobce: Jméno zainteresované osoby 0/0 , narozený Datum narození zainteresované osoby 0/0 bytem Adresa zainteresované osoby 0/0 zastoupený advokátem Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0 sídlem Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0 proti žalované: Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti, IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/1 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 pro zaplacení 222 196,36 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky , částka, s úrokem z prodlení ve výši 8,5% ročně z uvedené částky jdoucím od , datum, do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši , částka, , a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobce se žalobou podanou dne , datum, domáhal, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku , částka, s úrokem z prodlení ve výši 8,5% ročně z této částky od , datum, do zaplacení představující náhradu škody v souvislosti s nezákonným trestním stíháním podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“). Trestní stíhání žalobce bylo zahájeno usnesením Policie ČR, Krajské ředitelství policie Středočeského kraje, SKPV, Odbor obecné kriminality – 3. oddělení, , adresa, , ze dne , datum, , č. j. KRPS, tel. číslo, /TČ-2014-010073-BA, a bylo následně vedeno u Okresního soudu v , adresa, pod sp. zn. , spisová značka, (dále jen „předmětné řízení“). Žalovanou částku žalobce žádal z titulu nákladů obhajoby, a to dle faktury , tituly před jménem, , jméno FO, za úkony právní služby od , datum, do , datum, v celkové výši , částka, . Ve zbývající části za úkony právní služby od , datum, , tituly před jménem, , jméno FO, , , tituly před jménem, , jméno FO, a , Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0, .

2. Žalovaná učinila nesporným uplatnění nároku dne , datum, . Odkázala na odůvodnění usnesení Krajského soudu v Praze, z nějž plyne, že k postoupení věci jinému orgánu došlo z důvodu změny právní úpravy. Z odůvodnění rozhodnutí tak nelze dovodit, že by usnesení o zahájení trestního stíhání bylo zrušeno pro svou nezákonnost ve smyslu zákona 82/98 Sb.. Nešlo tak o přezkoumání správnosti dřívějších rozhodnutí, nýbrž o posouzení nového stavu, který nastal změnou právního prostředí, což odpovědnost státu nezakládá. Nároky vyplývající z usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne , datum, , které bylo zrušeno na základě stížnosti usnesením Okresního státního zastupitelství v , adresa, ze dne , datum, , jsou již promlčeny.

3. Při jednání dne , datum, zástupce žalobce navrhl rozšíření žaloby tak, že žalované částky se domáhá též z titulu nesprávného úředního postupu spočívajícího v tom, že orgány činné v trestním řízení měly od počátku jednání žalobce právně kvalifikovat jako jednání nedbalostní, což žalobce k výzvě soudu dále konkretizoval tak, že nesprávný úřední postup měl spočívat ve stanovení právní kvalifikace státním zástupcem v obžalobě, kdy byla obžaloba podána pro úmyslný trestný čin, a ve zpřísnění právní kvalifikace státním zástupcem podáním ze dne , datum, . Soud při jednání dne , datum, žalobce rovněž vyzval, aby v případě, že bude tvrzenou škodu uplatňovat rovněž z titulu nesprávného úředního postupu, konkretizoval, jaká konkrétní škoda v příčinné souvislosti s takto tvrzeným nesprávným úředním postupem žalobci měla vzniknout. Při jednání dne , datum, soud změnu žaloby nepřipustil, neboť žalobce jednak nekonkretizoval, jaké částky se z toho kterého odpovědnostního titulu domáhá, jednak ve vztahu k právě specifikovanému nesprávnému úřednímu postupu neuplatnil nárok u žalované.

4. Obvodní soud pro , adresa, dne , datum, , rozhodl rozsudkem pod č. j. , spisová značka, , tak že žalobu zamítl. K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací dne , datum, pod čj. , spisová značka, rozsudek soudu I. stupně zrušil, pouze z důvodu procesního pochybení soudu I. stupně. Soud tak nově napravil procesní chybu spočívající původně v nepředvolání žalobce, nařídil jednání na den , datum, , ke kterému se žalobce osobně nedostavil a ve věci samé rozhodl.

5. Mezi stranami byl nesporný (soud jej má nadto za prokázaný ze spisu) následující průběh předmětného řízení vedeného původně u Okresního soudu v , adresa, pod sp. zn. , spisová značka, , tak, že dne , datum, bylo vydáno usnesení o zahájení trestního stíhání žalobce pro přečin legalizace výnosů z trestné činnosti dle § 216 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku a dále o zahájení trestního stíhání , jméno FO, pro přečin legalizace výnosů z trestné činnosti dle § 216 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku (bod 1) a pro přečin legalizace výnosů z trestné činnosti dle § 216 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákoníku (bod 2). Proti rozhodnutí podali oba stížnost. Dne , datum, bylo rozhodnuto usnesením Okresního státního zastupitelství v , adresa, , že se usnesení o zahájení trestního stíhání ruší a ukládá se policejnímu orgánu, aby ve věci znovu jednal a rozhodl. Dne , datum, bylo vydáno další usnesení o zahájení trestního stíhání pro shodné skutkové podstaty. Dne , datum, Okresní státní zastupitelství v , adresa, podalo obžalobu k Okresnímu soudu v , adresa, . Dne , datum, byl vydán trestní příkaz, proti kterému podali oba odpor. Po proběhnuvších hlavních líčeních byl dne , datum, vydán rozsudek, kterým byli žalobce a spoluobviněný zproštěni obžaloby dle § 226 písm. b) trestního řádu, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem. Proti rozhodnutí bylo podáno státním zástupcem odvolání. Dne , datum, odvolací soud v neveřejném zasedání zrušil rozsudek a vrátil zpět soudu I. stupně. Dne , datum, byl vydán v pořadí druhý rozsudek, kterým byli jak žalobce, tak spoluobviněný uznáni vinnými, žalobce byl odsouzen k peněžitému trestu , částka, s náhradním nepodmíněným trestem odnětí svobody na 4 měsíce a spoluobviněný , jméno FO, k trestu odnětí svobody v délce 18 měsíců s podmíněným odkladem na tři roky. Proti rozhodnutí podali jak žalobce a spoluobviněný, tak státní zástupce odvolání. Dne , datum, se konalo veřejné zasedání u Krajského soudu v Praze s tím, že věc žalobce byla vyloučena k samostatnému projednání v neveřejném zasedání, v případě , jméno FO, byl vydán rozsudek, kterým byl uznán vinným a odsouzen k trestu odnětí svobody v délce 18 měsíců s podmíněným odkladem na 3 roky. Odvolání státního zástupce soud zamítl. Stran žalobce bylo vydáno usnesení, kterým se rozsudek soudu I. stupně zrušil a znovu bylo rozhodnuto o postoupení věci k projednání přestupkové komisi při Městském úřadu , adresa, . , jméno FO, podal dovolání do rozhodnutí. Nejvyšší soud ČR vydal usnesení, kterým byl rozsudek soudu odvolacího zrušen a věc vrácena zpět. Dne , datum, vydal odvolací soud usnesení, kterým rozsudek soudu I. stupně zrušil a znovu rozhodl o tom, že se věc postupuje do přestupkového řízení.

6. Z usnesení Krajského soudu v Praze ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, , má soud za prokázané, že tímto usnesením Krajský soud v Praze podle § 257 odst. 1 písm. b) trestního řádu v případě obžalovaného , jméno FO, napadený rozsudek zrušil a znovu rozhodl podle § 222 odst. 2 trestního řádu tak, že věc postoupil k projednání přestupkové komisi při Městském úřadu ve Strakonicích. V odůvodnění usnesení uvedl: „Poté, co soud I. stupně opětovně a ve všech souvislostech posoudil všechny provedené důkazy, přičemž přitom musel akceptovat i připomínky odvolacího soudu prezentované v jeho zrušovacím rozhodnutí, dospěl k závěru o vině obžalovaného, avšak nikoliv tak, jak bylo navrhováno státním zástupcem, ale pod bodem 2) výroku rozsudku pouze přečinem legalizace výnosů z trestné činnosti z nedbalosti dle § 217 odst. 1 tr. zákoníku. Dle názoru soudu I. stupně totiž není možné na základě výsledků provedeného dokazování, a to ani s přihlédnutím k názoru odvolacího soudu jednoznačně dovodit u obou obžalovaných úmyslné zavinění (ať už ve formě přímého či nepřímého úmyslu dle § 15 odst. l písm. a), b) tr. zákoníku) ve vztahu k přečinu, příp. zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti dle § 216 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, jednoznačnou vědomost o nelegálnosti původu odcizených autosoučástek uvedených v bodech 1) a 2) obžaloby, resp. vědomost o tom, že by pocházely ze zločinu. Naopak, jak to ostatně naznačil ve svém rozhodnutí i odvolací soud, lze na základě provedeného dokazování u obžalovaného dovodit minimálně nevědomou nedbalost (§ 16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku) ve vztahu ke skutkové podstatě přečinu legalizace výnosů z trestné činnosti dle § 217 odst. 1 tr. zákoníku, neboť z nedbalosti umožnil zastřít původ věcí větší hodnoty, které jsou výnosem z trestné činnosti spáchané na území České republiky. V případě obžalovaného , jméno FO, lze poukázat na to, že jde o člověka s nadstandardními znalostmi v oboru IT, jež stejně jako obžalovaný , jméno FO, od svědků žádný doklad o původu navigací při jejich ‚oživování‘ nepožadoval, a ani za své služby jim žádný doklad nepředal. V potaz je pak nutno vzít i zjištěný způsob ‚oživování‘ navigací, při které musela být překonána komponentní ochrana, jakož i výpověď svědka Holuba o tom, že postup , jméno FO, při instalování navigací se mu zdál podezřelý, nestandardní, dokonce tento svědek vypovídal i o ‚zelené obrazovce‘ a o třech možnostech odemknutí přístroje s tím, že obžalovaný , adresa, mu sdělovat, že jestli se to nepodaří třikrát za sebou, že se to smázne atd., jak je to zachyceno ve výpovědi tohoto svědka z hlavního líčení. Tyto údaje svědka tak zpochybňují obhajobu obžalovaného , jméno FO, o tom, že on na předmětných navigacích tzv. zelené menu ani neviděl. Přeceňovat pak nelze zjištění vyplývající z listin týkající se svědka Majera (čestné prohlášení a předávací protokol), neboť i když jsou datovány dnem , datum, a opatřeny podpisem svědka Majera a obžalovaného , jméno FO, , tak neobsahují žádný objektivní prvek, který by spolehlivě potvrzoval, že skutečně pocházejí z data na nich uvedeném. Obžalovaný , adresa, přitom zprovozňoval navigace i jiným osobám, minimálně svědkům uvedeným v bodě 2) výroku obžaloby, a ani od jednoho z nich si žádné takové čestné prohlášení nenechal vystavit. I přesto, že program Teamviewer je zcela běžným programem pro vzdálený přístup k jinému počítači, který lze i volně stáhnout, jak uvedl znalec , právnická osoba, že program , jméno FO, nelze z technického důvodu použít k tzv. hackingu MIB jednotek či k odstranění jejich ochrany komponent v režimu offline mimo jiné i u vozidel zn. Škoda, jak vyplynulo z prohlášení výrobce programu ze dne , datum, založeném na č. l. 1466 spisu, nemohou tyto důkazy natolik zpochybnit skutkový závěr obžaloby o tom, že prostřednictvím tohoto programu a s použitím zajištěné kabeláže obžalovaný , adresa, obcházel či zasahoval do tzv. komponentní ochrany dílů. V této souvislosti je nutno upozornit na to, že u obžalovaného , jméno FO, , který je v problematice IT zkušeným odborníkem, byl policejními orgány zajištěn přístroj domácí výroby skládající se mj. z kabeláže a dvou jednotek gateway, přičemž právě pomocí těchto jednotek lze zjištěné připojení a ‚oživení‘ navigace učinit. Nelze pak uvažovat ani to, že obžalovaným , jméno FO, instalované navigace do vozidel svědků popsané v bodě 2) výroku, neměly v sobě zabudovanou komponentní ochranu, neboť je z důkazů zjevné, že obžalovaný pracoval s navigacemi zakoupenými od spoluobžalovaného , jméno FO, , u kterého byly nalezeny navigace odcizené, přičemž z přílohových spisů a dalších důkazů je zřejmé, že odcizené navigace tuto ochranu měly zabudovánu. Ze všech těchto důvodu tak soud I. stupně ve shodě se soudem odvolacím dovodil u obžalovaného , jméno FO, opět přítomnost minimálně nevědomé nedbalosti (§16 odst. 1 písm. b) tr.zákoníku) ve vztahu ke skutkové podstatě nedbalostního přečinu legalizace výnosů z trestné činnosti dle § 217 odst. 1 tr.zákoníku s tím, že v tomto směru také došlo k úpravě popisu skutku pod bodem 2) výroku tak, aby souhlasil s výsledky provedeného dokazování před soudem. Souhrnně je třeba konstatovat, že prvý soud zjistil správně skutkový stav. Jestliže hodnotí formu zavinění tak, že nelze dovodit u obžalovaného , jméno FO, úmysl ve vztahu k jeho jednání, musí odvolací soud takový závěr akceptovat. Byť by se nabízelo, s ohledem na sofistikovaný a propracovaný způsob, jakým obžalovaný jednal, uzavřít, že vzhledem k okolnostem a svým poměrům byl srozuměn s tím, že navigace pocházejí z trestné činnosti, závěr prvého soudu, že svou nedbalostí způsobil porušení majetkových zájmů chráněných trestním zákoníkem, vychází z precizní argumentace obsažené v odůvodnění napadeného rozsudku, přičemž prvý soud má, samozřejmě, díky charakteru hlavního líčení a plnému uplatnění zásad bezprostřednosti a ústnosti širší možnost komplexně provedené důkazy hodnotit. Soud odvolací může zasahovat do skutkových závěrů prvého soudu, jen pokud jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy, jsou vyloženě nelogické nebo skutková zjištění jsou kusá a neúplné a to v nynějším případě zjistit nelze. V době, kdy prvý soud rozhodoval, byl správný i jeho závěr právní, pokud jde o právní kvalifikaci jednání obžalovaného. Ode dne , datum, , kdy vstoupila v účinnost novela trestního zákoníku č. 333/2020 Sb. však došlo k podstatné změně § 138 odst. 1 trestního zákoníku týkající se výše škod a odvozeně i výše majetkového prospěchu, hodnoty věcí apod. Nedbalostního přečinu legalizace výnosů z trestné činnosti dle § 217 odst. 1 tr. zákoníku se lze dopustit toliko vůči věci větší hodnoty a za věc větší hodnoty se po shora zmíněné novelizaci považuje věc v hodnotě , částka, a výše. Je přitom zřejmé, že hodnota jedné navigace činila , částka, , byla nižší než , částka, , když hodnoty tří věcí nelze v tomto případě sečíst, vzhledem k absenci jeho jednotícího úmyslu ke způsobení následku (prvý soud uznal toliko zavinění nedbalostní), zejména proto, že obžalovaný , adresa, se avizovaných tří jednání dopustil odděleně, ve prospěch tří různých osob, postupně. Podle zákona pozdějšího je pak třeba jednání pachatele posuzovat, když je to pro něj výhodnější, což v tomto případě je. Soudu odvolacímu nezbylo než uzavřít, že za nového zákonného stavu nepokrývá jednání obžalovaného všechny znaky skutkové podstaty přečinu, za který byl prvým soudem uznán vinným, právní kvalifikace popsaného skutku je tudíž vadná. Skutek, tak jak je popsán, je-li dovozeno pouze zavinění ve formě nedbalosti, nemůže být trestním činem, pro který byl obžalovaný prvým soudem odsouzen a není ani trestným činem jiným.“7. Soud ve věci vycházel z nesporných tvrzení účastníků a z výše uvedeného dokazování a učinil závěr o skutkovém stavu, který koresponduje těmto zjištěným skutečnostem, tak, že žalobce byl trestně stíhán pro přečin legalizace výnosů z trestné činnosti dle § 216 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku. Soud prvního stupně následně dospěl k závěru, že se žalobce dopustil trestného činu z nedbalosti, dle § 217 trestního zákoníku. Po vyhlášení prvostupňového odsuzujícího rozsudku došlo k nabytí účinnosti novely měnící § 138 odst. 1 trestního zákoníku, v kterémžto důsledku skutek spáchaný žalobcem přestal být trestným činem. Z toho důvodu odvolací soud prvostupňový rozsudek zrušil a věc postoupil k projednání přestupkové komisi při Městském úřadu ve Strakonicích.

8. Podle § 1 odst. 1 OdpŠk, stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle § 2 OdpŠk odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit. Podle § 5 OdpŠk stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem. Podle § 7 odst. 1 OdpŠk právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda. Podle § 8 odst. 1 OdpŠk nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán. Podle § 26 OdpŠk, pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v zákoně občanským zákoníkem. Podle § 14 odst. 1 OdpŠk se nárok na náhradu škody uplatňuje u úřadu uvedeného v § 6, přičemž podle odst. 3 cit. § je uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu. Podle § 15 odst. 2 OdpŠk se poškozený může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen. V řízení bylo prokázáno, že žalobce svůj nárok u žalované předběžně uplatnil ve smyslu § 14 odst. 1, 3 OdpŠk, proto věc může být projednána před soudem (§ 15 odst. 2 OdpŠk).

9. Předpokladem odpovědnosti státu za škodu je splnění tří podmínek: 1) existence nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem nebo nezákonným rozhodnutím a vznikem škody. Nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup a vznik škody tudíž musí být ve vzájemném poměru příčiny a následku.

10. Soud je vázán žalobními tvrzeními žalobce tak, že tento tvrzenou škodu odvíjel od odpovědnostního titulu, jimž bylo usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne , datum, . Pokud jde o škodu, která měla spočívat ve vynaložených nákladech na úkony právní služby učiněné před právě uvedeným datem, je žaloba v tomto rozsahu nedůvodná již z toho důvodu, že mezi takto tvrzenou škodou a tvrzeným nezákonným zahájením trestního stíhání nelze shledat příčinnou souvislost. Již z hlediska časového, uvedené úkony nemohly být úkony účelně vynaloženými na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí, pokud toto rozhodnutí ještě nebylo vydáno. S jiným rozhodnutím žalobce vznik škody nespojoval.

11. Soud v obecné rovině konstatuje, že nárok na náhradu škody (či poskytnutí zadostiučinění) způsobené zahájením trestního stíhání, jež neskončilo pravomocným odsouzením, se (s výjimkami uvedenými níže) posuzuje podle ustanovení § 5 písm. a), § 7 a § 8 OdpŠk jako nárok na náhradu újmy způsobené nezákonným rozhodnutím (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 1990, sp. zn. 1 Cz 6/90, nebo ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1487/2001).

12. Žalovanou stíhá objektivní odpovědnost. Z uvedeného plyne, že vznik práva na odčinění újmy není podmíněn prokázáním, že orgány činné v trestním řízení jednaly v rozporu se zákonem, nýbrž je založen na principu, podle kterého osoba, jež byla zproštěna obžaloby, resp. nebyla uznána vinnou ze spáchání trestného činu, má zásadně právo na náhradu škody (či jiné újmy) způsobené zahájením a vedením trestního stíhání, a to včetně nákladů na obhajobu (srov. § 31 OdpŠk).

13. Rozhodujícím měřítkem opodstatněnosti (zákonnosti) zahájení a vedení trestního stíhání je tudíž pozdější výsledek trestního řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2614/2003). Nicméně to neznamená, že by každé jiné rozhodnutí, než pravomocné odsouzení automaticky vedlo k závěru o nesprávnosti usnesení o zahájení trestního stíhání. Dle § 12 odst. 1 OdpŠk totiž právo na náhradu škody nemá ten, kdo si vazbu, odsouzení nebo uložení ochranného opatření zavinil sám nebo kdo byl zproštěn obžaloby nebo bylo proti němu trestní stíhání zastaveno jen proto, že není za spáchaný trestný čin trestně odpovědný nebo že mu byla udělena milost anebo že trestný čin byl amnestován. Dle § 12 odst. 2 OdpŠk pak právo na náhradu škody nevznikne ani tehdy, pokud v řízení nebylo možno pokračovat z důvodů uvedených ve zvláštním předpisu, trestní stíhání bylo podmíněně zastaveno a nastaly účinky zastavení trestního stíhání, výrok o zastavení trestního stíhání byl součástí rozhodnutí o narovnání či trestní stíhání bylo zastaveno z důvodů uvedených ve zvláštním předpisu (např. § 172 odst. 2 tr. ř., dle něhož se trestní stíhání zastaví, jestliže trest, k němuž může trestní stíhání vést, by byl zcela bez významu vedle trestu, který pro jiný čin byl obviněnému již uložen nebo který ho podle očekávání postihne). Mezi další rozhodnutí, která nebudou mít za následek nezákonnost trestního stíhání, patří např. zastavení trestního stíhání z důvodu zániku trestnosti promlčením [dle § 172 odst. 1 písm. d) tr. ř. ve spojení s § 11 odst. 1 písm. b) tr. ř.; srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 605/2012] či např. zastavení trestního stíhání pro zpětvzetí souhlasu poškozeného [§ 172 odst. 1 písm. d) tr. ř. ve spojení s § 11 odst. 1 písm. i) tr. ř.].

14. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvádí, že v souladu se zásadou presumpce správnosti rozhodnutí není soud v řízení o odpovědnosti státu za škodu oprávněn sám posuzovat zákonnost rozhodnutí vydaného v jiném řízení a podmínka nezákonnosti rozhodnutí je splněna pouze tehdy, bylo-li toto pravomocné rozhodnutí skutečně jako nezákonné zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Z výslovného znění zákona samého totiž nelze nikterak dovodit, že by stát odpovídal za škodu způsobenou rozhodnutím, které nebylo zrušeno. Neexistuje zákonný podklad pro to, aby byla žalobci přiznána náhrada škody v situaci, kdy rozhodnutí, proti němuž brojí, nebylo zrušeno či změněno (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2025/2009).

15. Požadavku materiálního chápání výkladu pojmu nezákonného rozhodnutí v komentovaném ustanovení již dlouhodobě pak odpovídá východisko, dle kterého právo na náhradu škody způsobené tím, že trestní řízení bylo vůbec vůči poškozenému zahájeno, vedeno a neskončilo jeho pravomocným odsouzením v důsledku zastavení trestního stíhání či zproštění obžaloby pro určité důvody, je odrazem nezákonně zahájeného trestního stíhání bez ohledu na zákonem stanovenou formu takového zahájení.

16. Nejvyšší soud ve své judikatuře dovodil, že pokud trestní řízení skončilo postoupením věci jinému orgánu s tím, že skutek by mohl být jiným orgánem posouzen jako přestupek, a v přestupkovém řízení byl obviněný za totožný skutek uznán vinným z přestupku, výsledek řízení neodpovídá postupu policejního orgánu, jenž rozhodl o zahájení trestního stíhání. Jinými slovy řečeno zahájení trestního stíhání bylo reakcí neadekvátní, a i nezákonnou, byť se uvedená nezákonnost projevila až následně (ve fázi řízení před soudem). I za situace, kdy trestní stíhání skončilo postoupením věci, se tak uplatní závěr, že usnesení o zahájení trestního stíhání bylo nezákonné. Otázka, zda se žalobce dopustil přestupku, nemůže mít vliv na posouzení nezákonnosti usnesení o zahájení trestního stíhání, a tím ani na založení odpovědnosti státu za újmu jím způsobenou podle zákona, neboť přestupkové řízení není pokračováním trestního stíhání. Tuto judikaturu posléze aproboval i Ústavní soud (nález ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. II. ÚS 1930/17), když poukázal na to, že účelem trestního řízení je odhalení a potrestání pachatele trestné činnosti, a ukáže-li se později, že se obviněný nedopustil trestné činnosti, pak je třeba mít veškeré úkony, které byly v trestním řízení provedeny, za vadné a hledět na usnesení o zahájení trestního stíhání jako na nezákonné, přičemž v následném kázeňském řízení již nebylo možno odčinit pro poškozeného následky „zbytečně“ vedeného trestního řízení.

17. Oproti výše uvedeným závěrům v nyní projednávané věci však Krajský soud v Praze v pozici odvolacího soudu se ztotožnil jak se skutkovými závěry soudu prvního stupně, tak s jeho závěry právními, přičemž dospěl k závěru, že žalobce se k okamžiku rozhodování soudu prvního stupně (a tudíž i k okamžiku zahájení trestního stíhání) trestného činu dopustil. K postoupení věci jinému orgánu s tím, že skutek by mohl být jiným orgánem posouzen jako přestupek, došlo jen z toho důvodu, že v mezidobí (dva měsíce před vyhlášením usnesení odvolacího soudu) nabyla účinnosti novela trestního zákoníku měnící § 138 odst. 1 týkající se výše škod. Právě z toho důvodu skutek, jehož se žalobce dle rozsudků soudů obou stupňů dopustil, přestal být trestným činem. Z usnesení o postoupení věci tak nikterak neplyne nezákonnost usnesení o zahájení trestního stíhání. Právě naopak z tohoto usnesení se podává závěr, že žalobce trestně stíhán být měl a měl být rovněž odsouzen, ke kterémuž odsouzení nedošlo pouze z důvodu beneficia, kterého se žalobci dostalo v důsledku změny právní úpravy. Uvedený závěr není nikterak v rozporu s žalobcem namítanou zásadou presumpce nevinny. Soud ve zdejším řízení vychází z presumpce nevinny žalobce. Výše uvedený § 8 odst. 1 OdpŠk však zdejšímu soudu rovněž ukládá, aby vycházel z presumpce zákonnosti aktů orgánů veřejné moci. Zdejšímu soudu nepřísluší, aby sám posuzoval zákonnost namítaného usnesení o zahájení trestního stíhání. Naopak je vázán závěry rozhodnutí, jímž trestní řízení skončilo, přičemž jak bylo vysvětleno výše, z tohoto rozhodnutí ani při materiálním posouzení nikterak neplyne závěr, že by usnesení o zahájení trestního stíhání bylo nezákonným, resp. že trestní stíhání v okamžiku jeho zahájení vůči žalobci zahajováno být nemělo.

18. Namítal-li žalobce, že proti usnesení o postoupení věci jinému orgánu se žalobce nemůže bránit žádnými opravnými prostředky, pak rovněž tato námitka již je ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu vypořádána. Podmínka zakotvená v citovaném ustanovení brání tomu, aby odškodňovací řízení plnilo funkci, která náleží opravným prostředkům. , právnická osoba, se zásadou vigilantibus iura scripta sunt je na osobě, která se cítí být rozhodnutím vydaným orgánem veřejné moci dotčena na svých právech, aby se proti takovému rozhodnutí bránila prostřednictvím opravných prostředků a docílila tak jeho zrušení. Ani v případě prvostupňových rozhodnutí, proti nimž není přípustný opravný prostředek, nelze obecně dojít k závěru, že absenci opravného prostředku by mělo nahradit odškodňovací řízení. Soudní řízení není, až na výjimky, povinně dvojinstanční. V případě rozhodnutí, u nichž zákonodárce dospěje k závěru, že jejich přezkum v opravném řízení není důvodný, by bylo proti smyslu zákonné úpravy, aby tato rozhodnutí byla přezkoumávána v řízení odškodňovacím. Splnění požadavku změny či zrušení rozhodnutí pro nezákonnost nelze obecně nahradit předběžným posouzením rozhodnutí jako nezákonného v odškodňovacím řízení ani v případě prvostupňových rozhodnutí, proti nimž není přípustný opravný prostředek (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4286/2013, uveřejněný pod číslem 35/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní).

19. Nezákonnost usnesení o zahájení trestního stíhání nelze spatřovat ani v dovolatelem namítaném překvalifikování na trestný čin s nižší trestní sazbou (k tomu srov. již výše citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 605/2012).

20. Soud tudíž dospěl k závěru, že v projednávané věci není splněna již první podmínka zakládající odpovědnost žalované, a to existence žalobcem tvrzeného nezákonného rozhodnutí jakožto odpovědnostního titulu. Z toho důvodu žalobu jako nedůvodnou v plném rozsahu zamítl.

21. Zcela úspěšné žalované, která nebyla v řízení zastoupena a nedoložila výši svých hotových výdajů, tak vznikl nárok na náhradu za 8 úkonů po , částka, (tj. vyjádření ze dne , datum, , příprava na jednání, účast na jednání dne , datum, a příprava k samotnému jednání a jednání dne , datum, , vyjádření k odvolání, účasti na jednání , datum, a příprava k samotnému jednání).