23 Co 97/2024 - 155

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jitky Denemarkové a soudkyň Mgr. Andrey Grycové a Mgr. Patricie Adamičkové ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený dne [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: Česká republika - [ústřední orgán], IČO [IČO] sídlem [adresa] za níž jedná [správní orgán] sídlem [adresa] o zaplacení 222 196,36 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 5. ledna 2024, č. j. 12 C 275/2021-96, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího a dovolacího řízení ve výši 1 500 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Rozsudkem ze dne 5. 1. 2024, č. j. 12 C 275/2021-96, soud I. stupně zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 222 196,36 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z uvedené částky jdoucím od 29. 11. 2021 do zaplacení (výrok I) a uložil žalobci zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 2 400 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II).

2. Soud I. stupně takto rozhodl v pořadí druhým rozsudkem o žalobě, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 222 196,36 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody, jež mu vznikla v souvislosti s nezákonným trestním stíháním, dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“). Trestní stíhání žalobce bylo zahájeno usnesením [bezpečnostní sbor], ze dne 13. 1. 2017, č. j. [spisová značka], a bylo následně vedeno u Okresního soudu v [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] (dále jen „trestní řízení“). Následně bylo v trestním řízení rozhodnuto o postoupení věci dle § 222 odst. 2 trestního řádu (dále jen „TrŘ“), tudíž je třeba v souladu s konstantní judikaturou považovat trestní řízení za nezákonné. Žalovanou částku žalobce žádal z titulu nákladů obhajoby, a to dle faktury [tituly před jménem] [jméno FO] za úkony právní služby učiněné od 3. 6. 2015 do 14. 7. 2015 v celkové výši 60 650 Kč, a ve zbývající části za úkony právní služby učiněné od 23. 9. 2015 [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly před jménem] [jméno FO] a [tituly před jménem] [jméno FO].

3. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s tím, že uplatněný nárok neuznává. Odkázala na odůvodnění usnesení Krajského soudu v [místo] v trestním řízení, z něhož plyne, že k postoupení věci jinému orgánu došlo z důvodu změny právní úpravy, a proto nelze dovodit, že by usnesení o zahájení trestního stíhání bylo zrušeno pro svou nezákonnost ve smyslu OdpŠk, tudíž není dána odpovědnost státu. Nároky vyplývající z usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 14. 12. 2016, které bylo zrušeno na základě stížnosti usnesením Okresního státního zastupitelství v [adresa] ze dne 4. 1. 2017, jsou již promlčeny.

4. Soud I. stupně po provedeném dokazování a na základě nesporných skutečností, jež vzal za svá skutková zjištění, dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu. Dne 14. 12. 2016 bylo vydáno usnesení o zahájení trestního stíhání žalobce pro přečin legalizace výnosů z trestné činnosti dle § 216 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku (dále jen „TrZ“), usnesením Okresního státního zastupitelství v [adresa] ze dne 4. 1. 2017 bylo usnesení o zahájení trestního stíhání zrušeno a uloženo policejnímu orgánu, aby ve věci znovu jednal a rozhodl. Dne 13. 1. 2017 bylo vydáno další usnesení o zahájení trestního stíhání žalobce pro shodnou skutkovou podstatu, dne 8. 7. 2020 vydal Okresní soud v [adresa] v pořadí druhý rozsudek, kterým byl mimo jiné žalobce uznán vinným pro nedbalostní trestný čin dle § 217 TrZ a odsouzen k peněžitému trestu 40 000 Kč s náhradním nepodmíněným trestem odnětí svobody na 4 měsíce. Proti tomuto odsuzujícímu rozsudku podal žalobce odvolání, přičemž ohledně žalobce byl usnesením Krajského soudu v [místo] ze dne 10. 12. 2020, č. j. [spisová značka] (dále jen „usnesení KS v [místo]“), rozsudek soudu I. stupně zrušen a rozhodnuto o postoupení dle § 222 odst. 2 TrŘ [správní orgán 2], kdy z odůvodnění usnesení KS v [místo] vyplývá, že odvolací trestní soud považoval skutkové i právní závěry včetně právní kvalifikace v době, kdy rozhodoval soud I. stupně, za správné, přičemž však po vyhlášení odsuzujícího rozsudku došlo k nabytí účinnosti novely měnící § 138 odst. 1 TrZ, v jehož důsledku skutek spáchaný žalobcem přestal být trestným činem.

5. Po právní stránce aplikoval soud I. stupně na daný případ § 1 odst. 1, § 5 písm. a), § 7 odst. 1, § 8 odst. 1 a § 12 odst. 1, 2 OdpŠk s tím, že soud je vázán žalobními tvrzeními žalobce, který tvrzenou škodu odvíjel od usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 13. 1. 2017, když dle konstantní judikatury Nejvyššího soudu ČR se v obecné rovině nárok na náhradu škody způsobené zahájením trestního stíhání, jež neskončilo pravomocným odsouzením, posuzuje jako nárok na náhradu újmy způsobené nezákonným rozhodnutím, přičemž se jedná o objektivní odpovědnost. Soud I. stupně konstatoval, že měřítkem opodstatněnosti (zákonnosti) zahájení a vedení trestního stíhání je tudíž pozdější výsledek trestního řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2614/2003). Nicméně to neznamená, že by každé jiné rozhodnutí, než pravomocné odsouzení automaticky vedlo k závěru o nesprávnosti usnesení o zahájení trestního stíhání. Dále soud uvedl, že obecně se dle judikatury Nejvyššího soudu ČR za nezákonné rozhodnutí považuje i takové trestní řízení, které skončilo postoupením věci jinému orgánu s tím, že skutek by mohl být jiným orgánem posouzen jako přestupek. Otázka, zda se žalobce dopustil přestupku, nemůže mít vliv na posouzení nezákonnosti usnesení o zahájení trestního stíhání, neboť přestupkové řízení není pokračováním trestního stíhání. Oproti výše uvedeným závěrům se však v projednávané věci KS v [místo] jakožto odvolací soud ztotožnil jak se skutkovými závěry prvostupňového soudu, tak s jeho závěry právními, přičemž dospěl k závěru, že žalobce se k okamžiku rozhodování prvostupňového soudu (a tudíž i k okamžiku zahájení trestního stíhání) trestného činu dopustil. K postoupení věci jinému orgánu s tím, že skutek by mohl být jiným orgánem posouzen jako přestupek, došlo jen z toho důvodu, že v mezidobí (dva měsíce před vyhlášením usnesení odvolacího soudu) nabyla účinnosti novela TrZ měnící § 138 odst. 1 TrZ týkající se výše škod. Právě z toho důvodu skutek, jehož se žalobce dle rozhodnutí trestních soudů dopustil, přestal být trestným činem. Z usnesení KS v [místo] tedy nikterak neplyne nezákonnost usnesení o zahájení trestního stíhání, a proto soud I. stupně neshledal naplnění předpokladu nezákonného rozhodnutí s tím, že soudu I. stupně nepřísluší, aby sám posuzoval zákonnost usnesení o zahájení trestního stíhání, naopak je vázán závěry usnesení KS v [místo], jímž trestní řízení skončilo. Soud I. stupně neshledal důvodnou ani námitku žalobce, že se proti usnesení o postoupení věci jinému orgánu nemohl bránit opravnými prostředky, neboť dle zásady vigilantibus iura scripta sunt je na osobě, která se cítí být rozhodnutím vydaným orgánem veřejné moci dotčena na svých právech, aby se proti takovému rozhodnutí bránila prostřednictvím opravných prostředků, přičemž v případě rozhodnutí, u nichž zákonodárce dospěje k závěru, že jejich přezkum v opravném prostředku není důvodný, by bylo proti smyslu zákonné úpravy, aby tato rozhodnutí byla přezkoumávána v řízení odškodňovacím. Nezákonnost usnesení o zahájení trestního stíhání nelze spatřovat ani v namítaném překvalifikování na trestný čin s nižší trestní sazbou. Soud I. stupně tak shledal žalobu nedůvodnou. O nákladech řízení rozhodl dle § 142 odst. 1 o. s. ř.

6. Proti rozsudku podal žalobce včasné a přípustné odvolání dle § 205 odst. 2 písm. b) až g) o. s. ř. Nesouhlasí s neexistencí předpokladu nezákonného rozhodnutí, když takový právní závěr je ryze formalistický. Každý nárok na náhradu škody způsobený nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem je nutné posuzovat komplexně, při zohlednění jedinečností každého případu. V daném případě se nelze spokojit s dílčím závěrem o novelizaci TrZ po zahájení trestního stíhání a zcela rezignovat na komplexní posouzení několik let trvajícího trestního řízení a jeho výsledků, např. opakovaná změna právní kvalifikace, významné zredukování skutku v průběhu řízení, když takový postup hraničí s odepřením spravedlnosti. Dle žalobce při objektivním posouzení trestního spisu je nutné dospět k závěru, že na straně žalobce nebyly naplněny předpoklady trestněprávní odpovědnosti (objekt, objektivní stránka, subjekt, subjektivní stránka) a z materiálního hlediska bylo usnesení o zahájení trestního stíhání nezákonné. V případě postupu trestního soudu ve smyslu § 222 TrŘ je obžalovaný zbaven jakékoli možnosti proti takovému postupu brojit či jej zvrátit a domáhat se vydání zprošťujícího výroku. Žalobce v tomto směru citoval judikaturu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1774/08 a III. ÚS 847/23 i rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 3485/2013. Žalobce je přesvědčen, že po objektivním posouzení trestního spisu je nutné dospět k závěru, že z materiálního hlediska bylo usnesení o zahájení trestního stíhání nezákonné. Do dnešního dne pak nebyla vina žalobce vyslovena ani rozhodnutím správního orgánu a na žalobce je třeba pohlížet jako na bezúhonného, proto ve světle principu presumpce neviny je závěr soudu I. stupně, že nebýt novelizace TrZ, došlo by k odsouzení žalobce, ryze spekulativní. V řízení o odpovědnosti státu za škodu je na obecném soudu, zda při výkladu podústavního práva dospěje k závěru o podřazení pod pojem „nezákonného rozhodnutí“ či pod pojem „nesprávného úředního postupu“, když žalobce uvádí, že za nesprávný úřední postup lze v daném případě považovat stanovení právní kvalifikace státním zástupcem v obžalobě, kdy tato byla podána pro úmyslný trestný čin a zpřísnění právní kvalifikace státním zástupcem podáním ze dne 22. 11. 2018. V průběhu řízení doznal předmět řízení výrazných změn, a to jak v popisu skutku, tak i v právní kvalifikaci. Žalobce navrhl, aby odvolací soud změnil napadený rozsudek tak, že žalobě zcela vyhoví a přizná žalobci náklady řízení, eventuálně jej zruší a vrátí věc soudu I. stupně k dalšímu řízení.

7. Žalovaná se k odvolání vyjádřila tak, že navrhla potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného, když soud I. stupně učinil správná skutková zjištění a po právní stránce věc řádně posoudil. Shrnula průběh trestního řízení s tím, že v daném případě se nejedná o nezákonné rozhodnutí, neboť za nezákonné nelze považovat rozhodnutí, jestliže důvodem jeho zrušení nebo změny byly skutečnosti, které nastaly po jeho vydání. Při posouzení (ne)zákonnosti rozhodnutí je třeba vycházet z odůvodnění předmětného zrušujícího rozhodnutí, z něhož je zřejmé, že rozhodnutí bylo zrušeno nikoli pro nezákonnost, nýbrž pro změnu právního prostředí. V tomto směru odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 30 Cdo 443/2013 a usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 105/04. Ze skutkových závěrů trestního soudu vyplývá, že žalobce se k okamžiku rozhodování soudu I. stupně, a tudíž i k okamžiku zahájení trestního stíhání trestného činu dopustil. V daném případě tak není dána odpovědnost žalované, neboť pokud se žalobce dopouštěl vědomého porušování právních norem, nenáleží mu finanční náhrada, kdy v daném případě je třeba zhodnotit i morální a charakterové vlastnosti žalobce.

8. Odvolací soud ve věci poprvé rozhodl rozsudkem ze dne 6. 5. 2024, č. j. [spisová značka], jímž rozsudek soudu I. stupně potvrdil (výrok I) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 600 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, když dospěl k právnímu závěru, že v projednávané věci nebyl naplněn předpoklad nezákonného rozhodnutí. K dovolání žalobce Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 6. 3. 2025, č. j. [spisová značka], zrušil shora citovaný rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud vyslovil v citovaném rozsudku následující závazný právní názor: „V právní otázce, zda zákon č. 82/1998 Sb. přiznává odškodnění i tomu, jehož trestní stíhání bylo zastaveno, aniž by byl učiněn závěr o tom, zda daný skutek spáchal, či nikoli, dospěla judikatura Nejvyššího soudu k závěru, že při striktní aplikaci principu presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) by taková osoba měla mít na odškodnění nárok; takový výklad by však v některých případech vedl k „odškodnění“ skutečných pachatelů trestných činů, což by odporovalo dobrým mravům i obecnému chápání spravedlnosti (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 605/2012). Nepřiznáním odškodnění v těchto případech není princip presumpce neviny zpochybněn, jestliže trestně stíhanému byla dána možnost domoci se skončení řízení z pro něj příznivějšího důvodu, zejména pokud měl možnost trvat na projednání věci tak, aby dosáhl své plné rehabilitace, a to v prvé řadě zprošťujícím rozsudkem (viz § 11 odst. 4 trestního řádu), a na tomto základě posléze i náhrady škody (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2458/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3713/2016). Právě uvedený závěr byl jako ústavně konformní aprobován i Ústavním soudem v nálezu ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. III. ÚS 1391/15, dle kterého požadavek soudů v kompenzačním řízení na vyčerpání prostředku nápravy v podobě využití možnosti obviněného v trestním řízení pokračovat a domoci se tak pravomocného zprošťujícího rozsudku a tím i kompenzace za nezákonné trestní stíhání, za předpokladu, že (pro promlčení) zastavené trestní řízení nebylo zahájeno, respektive vedeno svévolně, nelze pokládat za rozporný s ústavně garantovaným právem na náhradu škody (či nemajetkové újmy) způsobené veřejnou mocí v rozporu se zákonem (čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod). Posouzení oné svévole při zahájení nebo vedení trestního řízení je pak dle citovaného nálezu Ústavního soudu úkolem soudu rozhodujícího v kompenzačním řízení (srov. odstavec 25 rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2024, sp. zn. 30 Cdo 619/2024). V posuzované trestní věci odvolací soud (Krajský soud v [místo]) usnesením ze dne 10. 12. 2020, č. j. [spisová značka], podle § 257 odst. 1 písm. b) trestního řádu zrušil rozsudek soudu prvního stupně (Okresního soudu v [adresa]) ze dne 8. 7. 2020, č. j. [spisová značka], jímž byl žalobce uznán vinným ze spáchání nedbalostního trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 217 odst. 1 trestního zákona s tím, že věc postoupil k projednání přestupku, protože po novele trestního zákona č. 333/2020 Sb. skutek, jehož se žalobce dopustil, není na místě posoudit jako trestný čin, ale mohl by být shledán přestupkem. Podle § 265a odst. 2 písm. d) trestního řádu lze usnesení odvolacího soudu o postoupení věci jinému orgánu napadnout dovoláním; důvody, pro které je možné dovolání podat, vymezuje ustanovení § 265b trestního řádu. Žalobce tedy byl osobou oprávněnou k podání dovolání proti rozhodnutí o ukončení svého trestního stíhání postoupením věci pro přestupek. Za takových okolností se odvolací soud při zvažování důvodnosti požadavku žalobce měl zabývat i tím, jestli případné dovolání z jeho strany by mu v posuzovaném případě poskytlo možnost, jak se domoci plné rehabilitace, k níž dochází především skrze následné vydání zprošťujícího rozsudku v trestním řízení, když za takovou plnou rehabilitaci nelze pokládat případný pro žalobce pozitivní výsledek přestupkového řízení (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4771/2015).

9. K dotazu odvolacího soudu zástupce žalobce uvedl, že nemá informaci o tom, zda žalobce coby obžalovaný v trestním řízení podal dovolání proti usnesení o postoupení věci do správního řízení, kdy předpokládá, že jej nepodal.

10. Odvolací soud proto znovu přezkoumal z podnětu včasného a přípustného odvolání napadený rozsudek včetně předcházejícího řízení podle § 212 a § 212a odst. 1, 5 o. s. ř., a poté dospěl k závěru, že odvolání žalobce je nedůvodné.

11. Předně odvolací soud k námitce žalobce, že je na soudech, aby při výkladu podústavního práva samy podřadily, zda se v daném případě jedná o nesprávný úřední postup či nezákonné rozhodnutí, uvádí, že právní posouzení sice činí soud, avšak tento je vázán tím, co žalobce po skutkové stránce vymezí jako příčinu vzniku tvrzené škody. Z obsahu žaloby v dané věci je zřejmé, že žalobce v žalobě po skutkové stránce vymezil vznik škody spočívající v nákladech na obhajobu v příčinné souvislosti s usnesením [bezpečnostní sbor], ze dne 13. 1. 2017, č. j. [spisová značka], jímž bylo zahájeno trestní stíhání žalobce pro podezření ze spáchání přečinu legalizace výnosů z trestné činnosti dle § 216 odst. 1 písm. a) TrZ, když pravomocným usnesením KS v [místo] byla věc postoupena [správní orgán 2] z důvodu, že skutek není trestným činem, ale mohl by být posouzen jako přestupek. Teprve u ústního jednání před soudem I. stupně dne 25. 10. 2022 žalobce začal tvrdit, že v daném případě by byla dána odpovědnost i z titulu nesprávného úředního postupu spočívajícího ve skutečnosti, že orgány činné v trestním řízení měly od počátku posuzovat jednání žalobce jako nedbalostní jednání, a z tohoto důvodu by potom také sazby, které byly vynakládány na obhajobu, byly nižší, přičemž následně podáním ze dne 12. 12. 2022 dále ještě doplnil, že nesprávný úřední postup spočívá v nesprávné právní kvalifikaci státním zástupcem v obžalobě a ve zpřísnění právní kvalifikace státním zástupcem. Soud I. stupně výše uvedené správně posoudil jako návrh na změnu (rozšíření) žaloby, přičemž však usnesením ze dne 28. 4. 2023 nebyla tato změna žaloby soudem I. stupně připuštěna. Předmětem řízení tak nadále zůstal nárok žalobce na náhradu škody způsobené nezákonným usnesením o zahájení trestního stíhání ze dne 13. 1. 2017. Z tohoto důvodu je tak výše uvedená odvolací námitka žalobce nedůvodná.

12. Odvolací soud dále konstatuje, že v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu se nárok na náhradu škody způsobený zahájením trestního stíhání posuzuje jako nárok z titulu odpovědnosti za nezákonné rozhodnutí dle § 8 OdpŠk. Předpoklady odpovědnosti žalované dle § 8 OdpŠk jsou dány při současném naplnění 3 předpokladů, a to nezákonného rozhodnutí, vzniku škody a příčinné souvislosti mezi vznikem škody a nezákonným rozhodnutím. Ve vztahu k předpokladu nezákonného rozhodnutí v případech trestního stíhání, kdy toto bylo skončeno, aniž by byl učiněn závěr o tom, zda obviněný daný skutek spáchal či nikoli, není nepřiznání odškodnění v rozporu s principem presumpce neviny a s ústavně garantovaným právem na náhradu škodu, jak ostatně ve svém rozsudku konstatoval dovolací soud v dané věci, pokud v kompenzačním řízení trvaly soudy na vyčerpání prostředku nápravy v podobě využití možnosti obviněného v trestním řízení pokračovat a domoci se tak plné rehabilitace zejména v podobě zprošťujícího rozsudku. Dovolací soud v dané věci konstatoval, že žalobce mohl usnesení KS v [místo] napadnout dovoláním dle § 265a odst. 2 písm. d) TrŘ a uložil odvolacímu soudu se zabývat tím, jestli dovolání proti usnesení o postoupení věci (usnesení KS v [místo]) z důvodu dle § 265b odst. 2 písm. f) TrŘ by v posuzovaném případě představovalo dostupný a účinný prostředek, jak by se žalobce posléze ve spojení s postupem orgánů činných v trestním řízení po vyhovění dovolání mohl domoci plné rehabilitace. Trestní stíhání by dle Nejvyššího soudu mohlo být v daném případě pokládáno za nezákonné, jestliže dovolání, které má žalobce (obviněný) proti usnesení o postoupení věci k dispozici, by takový dostupný a účinný prostředek nepředstavovalo. Odvolací soud se tedy v souladu s tímto závazným právním pokynem zabýval touto otázkou.

13. Žalobce v odvolání tvrdil a namítal, že při objektivním posouzení obsahu listin trestního spisu bylo třeba v trestním řízení dospět k závěru, že nebyla naplněna ani trestněprávní ani správněprávní odpovědnost za přestupek. Pokud měl tedy žalobce za to, že se nedopustil ani přestupku, měl a mohl za účelem úplné rehabilitace napadnout usnesení KS v [místo] dovoláním a v něm vylíčit rozhodné skutečnosti, na nichž by vystavěl tuto svou obranu. Pokud by dovolací soud akceptoval skutkové a právní závěry žalobce jakožto obžalovaného, tj. že se žalobce nedopustil ani přestupku, mohl dovolací soud zrušit rozhodnutí o postoupení věci (usnesení KS v [místo]) s tím, že v daném případě nebyly splněny předpoklady pro postoupení věci, přičemž v takovém případě mohl dovolací soud dokonce přikázat věc státnímu zástupci k došetření dle § 265l odst. 1 TrŘ a následně pokud by státní zástupce dospěl k závěru, že v daném skutku nelze spatřovat ani přestupek, musel by státní zástupce rozhodnout o zastavení trestního stíhání dle § 172 odst. 1 písm. b) TrŘ. V tomto směru lze odkázat i na dovolacím soudem citované rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. [spisová značka]. Odvolací soud tedy dospěl k právnímu závěru, že dovolání proti usnesení o postoupení věci (usnesení KS v [místo]) v daném případě představovalo, resp. mohlo představovat dostupný a účinný prostředek, jímž se žalobce mohl domoci úplné rehabilitace. Není tak pravdivá námitka žalobce, že tento byl jakožto obžalovaný zbaven jakékoli možnosti brojit proti usnesení KS v [místo]. Jelikož žalobce proti usnesení KS v [místo] dovolání nepodal, nelze ve smyslu závazného právního názoru dovolacího soudu shora citovaného považovat trestní stíhání žalobce v dané věci za nezákonné a není tak naplněn základní předpoklad odpovědnosti žalované za škodu.

14. S ohledem na shora uvedené odvolací soud postupem dle § 219 o. s. ř. napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil, když věcně správným shledal i nákladový výrok.

15. O nákladech odvolacího a dovolacího řízení pak bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaná byla úspěšná i v těchto fázích řízení. Náklady žalované spočívají v paušální náhradě za 5 úkonů nezastoupeného účastníka (vyjádření k odvolání ze dne 25. 3. 2023, účast na jednání odvolacího soudu dne [datum], vyjádření k dovolání ze dne 2. 9. 2024, příprava na jednání, účast u ústního jednání dne [datum]), vždy ve výši 300 Kč/úkon podle § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s vyhláškou č. 254/2015 Sb. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto podle § 211 a § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.

Poučení