12 C 31/2019 - 217

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudcem Mgr. Janem Jursíkem ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] trvale bytem [adresa], zastoupený advokátem [titul] [jméno] [příjmení], sídlem [adresa] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] bytem [adresa] zastoupený advokátem [titul] [jméno] [příjmení], sídlem [adresa] o ochranu autorského práva, takto:

Výrok

I. Žalovanému se ukládá, aby se ve své budoucí publikační činnosti zdržel prezentování díla„ The material Culture in south Bohemian rural society in the seventeenth and eighteenth centuries“ (které bylo publikováno v knize„ Wealth and Poverty in European Rural Societies from the Sixteenth to Nineteenht Century“), které je zpracovaným dílem„ Hmotná kultura a projevy mentality venkovské společnosti (jižní Čechy, 17. - 18. století)“ a„ The mentality of the rural population in the light of material culture (south Bohemia, seventeenth and eighteenth centuries)“, jako svého původního díla.

II. Zamítá se žaloba, aby 1) soud určil, že zveřejněním díla zveřejněným pod názvem„ The material Culture in south Bohemian rural society in the seventeenth and eighteenth centuries“, v knize„ Wealth and Poverty in European Rural Societies from the Sixteenth to Nineteenth Century“ žalovaný neoprávněně zasáhl do autorského práva žalobce, 2) bylo žalovanému uloženo, aby se ve své budoucí publikační činnosti zdržel prezentování díla„ The material Culture in south Bohemian rural society in the seventeenth and eighteenth centuries“ (které bylo publikováno v knize„ Wealth and Poverty in European Rural Societies from the Sixteenth to Nineteenht Century“), které je totožné s dílem„ Hmotná kultura a projevy mentality venkovské společnosti (jižní Čechy, 17. - 18. století)“ a„ The mentality of the rural population in the light of material culture (south Bohemia, seventeenth and eighteenth centuries)“, jako svého výhradního díla ve své budoucí publikační činnosti, 3) bylo uloženo žalovanému, aby neprezentoval dílo„ The material Culture in south Bohemian rural society in the seventeenth and eighteenth centuries“ jako dílo vlastní v seznamu své publikační činnosti, 4) bylo uloženo žalovanému zveřejnit omluvu v časopise Opera Historica, časopis pro dějiny raného novověku, vydávaného [anonymizováno] fakultou [anonymizováno] Univerzity, a to v následujícím znění:„ Omlouvám se [titul] [jméno] [příjmení], [titul], že jsem porušil jeho autorská práva a výhradně sobě si přisvojil výsledky našeho společného výzkumu hmotné kultury na jihočeských schwarzenberských dominiích v raném novověku a to tím, že jsem již jednou publikovanou odbornou studii znovu publikoval pouze pod svým jménem, tentokrát jako kapitolu s názvem The material Culture in south Bohemian rural society in the seventeenth and eighteenth centuries v knize Wealth and Poverty in European Rural Societies from the Sixteenth to Nineteenth Century. Tímto protiprávním jednáním, které je rovněž v přímém rozporu s etickým kodexem Akademie věd i [anonymizováno] univerzity, jsem získával profesní výhody a tím zpochybnil svou důvěryhodnost a prestiž, na které stojí jakákoliv vědecká i pedagogická činnost. Omlouvám se proto za své konání studentům a kolegům z [anonymizováno] univerzity; omlouvám se také tuzemským i zahraničním badatelům, působícím v oboru historie a etnografie, které jsem tímto způsobem oklamal. Tuto omluvu činím na základě pravomocného rozsudku soudu, který mi tuto povinnost uložil.“, a to do 180 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku, 5) bylo uloženo žalovanému zveřejnit omluvu v časopise Opera Historica, časopis pro dějiny raného novověku, vydávaného Filosofickou fakultou [anonymizováno] Univerzity, a to v následujícím znění:„ I hereby apologize to [titul] [jméno] [příjmení], [titul], for breaching his copyright by not identifying him as the co-author of the expert study, this study being the result of our joint research on materiál culture in South Bohemian Schwarzenberg domains in the early modern age, which I newly published in the form of chapter titled as The Material Culture in South Bohemian Rural Society in the Seventeenth and Eighteenth Centuries solely under my name in the book of Wealth and Poverty in European Rural Societies from the Sixteenth to Nineteenth Century, therewith entirely appropriating results of our joint research efforts. Owing to this unlawful conduct, inconsistent with The Code of Ethics of both the Academy of Sciences and the University of [sídlo] [sídlo], I received professional advantages, thereby raising doubts on my credibility and prestige, which are fundamental to any scientific and pedagogical activities. Therefore, I hereby apologize for my misconduct also to students and colleagues at the University of [sídlo] [sídlo] as well as to researchers and scientists in the fields of history and ethnography in my country and abroad for trying to deceive them.“, a to do 180 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku, 6) bylo uloženo žalovanému zveřejnit omluvu formou komerčního či jiného příspěvku v deníku Lidové noviny, jeho příloze Academia (člen mediální skupiny MAFRA), a to v následujícím znění:„ Omlouvám se [titul] [jméno] [příjmení], [titul], že jsem porušil jeho autorská práva a výhradně sobě si přisvojil výsledky našeho společného výzkumu hmotné kultury na jihočeských schwarzenberských dominiích v raném novověku a to tím, že jsem již jednou publikovanou odbornou studii znovu publikoval pouze pod svým jménem, tentokrát jako kapitolu s názvem The material Culture in south Bohemian rural society in the seventeenth and eighteenth centuries v knize Wealth and Poverty in European Rural Societies from the Sixteenth to Nineteenth Century. Tímto protiprávním jednáním, které je rovněž v přímém rozporu s etickým kodexem Akademie věd i [anonymizováno] univerzity, jsem získával profesní výhody a tím zpochybnil svou důvěryhodnost a prestiž, na které stojí jakákoliv vědecká i pedagogická činnost. Omlouvám se proto za své konání studentům a kolegům z [anonymizováno] univerzity; omlouvám se také tuzemským i zahraničním badatelům, působícím v oboru historie a etnografie, které jsem tímto způsobem oklamal. Tuto omluvu činím na základě pravomocného rozsudku soudu, který mi tuto povinnost uložil.“ a to do 90 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 17 182 Kč k rukám právního zástupce žalovaného do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žalobce je povinen zaplatit České republice na účet Krajského soudu v Českých Budějovicích náhradu nákladů ve výši 573,75 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

V. Žalovaný je povinen zaplatit České republice na účet Krajského soudu v Českých Budějovicích náhradu nákladů ve výši 191,25 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobce se v tomto řízení po opakovaných změnách žaloby připuštěných soudem domáhá jednak určení, že došlo k neoprávněnému zásahu do autorského práva žalobce (určovací nárok), dále uložení povinnosti žalovanému zdržet se prezentování díla totožného s jejich předchozím společným dílem jako svého výhradního díla (eventuálně prezentování tohoto díla, které je zpracovaným dílem jejich předchozího společného díla jako svého původního díla, eventuálně prezentování částí tohoto díla, která jsou shodná s jejich předchozím společným dílem, jako svého výhradního díla), dále zdržet se prezentování tohoto díla v seznamu své publikační činnosti jako svého vlastního díla (negatorní nároky zčásti ve formě eventuálního žalobního petitu), dále povinnosti žalovanému zveřejnit ve dvou časopisech a v deníku Lidové noviny omluvu žalovaného žalobci (satisfakční nárok). Původně požadoval ještě další nárok, a to uložit žalovanému vyvracet všechny zmínky o svém výhradním autorství ke spornému dílu (odstraňovací nárok), tento nárok vzal žalobce v průběhu řízení (v reakci na posouzení tohoto nároku odvolacím soudem za nepřiměřený) zpět a soud o něm řízení částečně zastavil. Své nároky odůvodňuje tím, že žalobce se společně s žalovaným zabýval výzkumem hmotné kultury venkovského obyvatelstva v raném novověku v prostoru jihočeských schwarzenberských dominií. Výsledkem výzkumu bylo autorské dílo Hmotná kultura a projevy mentality venkovské společnosti (jižní Čechy, 17. - 18. století), Český lid 96, 2009, s. 1-34, The mentality of the rural population in the light of material culture (south Bohemia, seventeenth and eighteenth centuries), přičemž výše uvedené dílo bylo publikováno (v českém a anglickém jazyce) v časopise Český lid č. 6 a Historika č. 14 (dále jen„ dílo II“). V roce 2014 žalovaný zveřejnil shodné autorské dílo pouze pod vlastním jménem, a tedy zamlčel autorství žalobce. Předmětný text žalovaný publikoval v knize„ Wealth and Poverty in European Rural Societies from the Sixteenth to Nineteenht Century“ na stranách 81-116 pod názvem„ The material Culture in south Bohemian rural society in the seventeenth and eighteenth centuries“ (dále jen„ dílo III“), který je podle žalobce plagiátem díla II. Plagiát sice není absolutně totožný s původním textem, avšak jediné úpravy provedené v plagiátu oproti společnému dílu se týkají úvodního historiografického přehledu (avšak i tento historiografický přehled v podstatných věcech vychází z autorského díla). Ve stati nejsou kromě banálních stylistických úprav (např. změně singuláru v plurál a naopak a v užívání synonym a zkrácení) provedeny fakticky žádné změny a je naprosto zjevné, že plagiát je téměř totožný s předcházejícím dílem (ač se žalovaný snaží tuto skutečnost účelově zakrýt). Strukturování plagiátu, uspořádání kapitol, dílčích témat a sdělení je naprosto shodné s původním dílem. Výsledkem předmětné studie (plagiátu) nejsou žádné nové poznatky, její závěr je opět zcela shodný jako závěr společného autorského díla. Na výzvu soudu žalobce doplnil, že naléhavý je právní zájem na určení existence neoprávněného zásahu do svých autorských práv jednáním žalovaného (požadovaný žalobní petit pod bodem 1) spatřuje v tom, že žalovaný porušil autorská práva žalobce, ale toto porušení sám popírá, proto je třeba, aby toto porušení bylo konstatováno soudem. Současně došlo k porušení práva žalobce na určení jeho autorství. Žalovaný neoprávněně užívá autorská díla žalobce a dochází ke každodenním zásahům do těchto práv. K námitce promlčení vznesené žalovaným žalobce uvedl, že autorskoprávní nároky promlčení nepodléhají. Dále argumentoval, že žalovaným uplatněná námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy proto, že„ je nutné pohlížet na otázku zneužití práv duševního práva citlivěji v akademickém prostředí, než je tomu u běžné populace“, zohlednění námitky promlčení by bylo při zohlednění okolností případu pro žalobce hrubě nespravedlivé, vyslalo by vůči akademické obci negativní signál tolerance neprofesionálního a protiprávního jednání žalovaného, které je též v rozporu s etikou akademické obce. Žalobce neuplatnil své nároky včas proto, že v minulosti působil v témže akademickém prostředí a podání této žaloby by zapříčinilo„ praktickou nemožnost žalobce v akademické obci nadále působit“.

2. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Předně vznesl námitku promlčení uplatněných nároků s odůvodněním, že ze samotné žaloby vyplývá, že o domnělém porušení svých práv se žalobce dozvěděl již v lednu 2016, když se dopisem z 25.1.2016 obracel na rektora [anonymizováno] univerzity s argumentací shodnou jako v žalobě. Nejpozději tehdy začala běžet subjektivní tříletá promlčecí lhůta, která uběhla v lednu 2019, žaloba byla podána až v prosinci 2019, tedy po uplynutí tříleté subjektivní promlčecí lhůty. Žalovaný dále popíral věcnou aktivní legitimaci žalobce jako spoluautora díla II, když příspěvek žalovaného ke vzniku díla spočíval pouze v poskytnutí technického nebo dokumentačního materiálu ve smyslu § 8 odst. 2 autorského zákona, tedy v daném případě jako archivář pouze poskytoval archiválie, ale materiálně spoluautorem není. Žalovaný žalobce sice uvedl jako spoluautora tohoto díla, činil tak proto, že se jej snažil podpořit jako externího doktoranda a začínajícího historika. Sporné dílo III je odbornou studií, která představuje písemnou verzi ústního referátu předneseného žalovaným na konferenci„ Wealth and Poverty in European Rural Societies from the Middle Ages to the present day. Standars of living, material culture and consumption patterns“, a to pod názvem„ The picture of wealth in South Bohemian rural society in the 17th and 18th centuries“ (dále jen dílo I). Žalovaný dále odmítá tvrzení žalobce o faktické shodě mezi dílem II a dílem III na úrovni 98 %. Žalovaný provedl srovnání shody obou textů systémem používaným pro odhalování plagiátů „odevzdej.cz“. Výsledkem srovnání bylo zjištění o shodě v rozsahu 13 %. Žalovaný dále nechal posoudit obě tato díla renomovanou historičkou [titul] [jméno] [příjmení], [titul], z jejího odborného vyjádření vyplývá, že dílo II je studií popisnou, kdežto dílo III je studií analytickou. Závěrem posouzení je, že dílo III není plagiátem díla II.

3. Soud prvního stupně o žalobě poprvé rozhodl rozsudkem ze dne 8.9.2020, č.j. 12 C 31/2019-112, ve kterém dospěl k těmto závěrům: 1) většina nároků je promlčena (nárok určovací, nároky satisfakční /na omluvu/ a nárok na vyvracení zmínek o autorství), 2) žalobce je ve věci aktivně věcně legitimován, neboť je spoluautorem díla II., 3) díla II. a III. nejsou identická a proto žalobce není spoluautorem díla III., 4) při vytvoření díla III. žalovaný porušil autorská práva žalobce jako spoluautora díla II. tím, že bez jeho svolení použil části společného díla k vytvoření díla III (neoprávněné užití společného díla a neoprávněný zásah do integrity společného díla). Přesto, že shledal zásah do autorských práv žalobce, nemohl vyhovět negatorním nárokům, neboť tyto byly formulovány tak, že zakazovaly žalovanému neoprávněné nakládání s dílem II. spočívající v „ prezentování“ díla III. jako svého výlučného díla, neboť soud výše uzavřel, že žalovaný skutečně je výlučným autorem díla III. (viz odstavec 27 odůvodnění předchozího rozsudku).

4. Odvolací soud usnesením ze dne 5.1.2022, č.j. 3 Co 114/2020-152 napadený rozsudek zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Závěry soudu prvního stupně označil za z části nesprávné a z části předčasné. První (určovací) nárok je sice nárokem, který se promlčuje, ale vytkl tomuto soudu, že se nezabýval námitkou rozporu námitky promlčení s dobrými mravy, bez toho nelze učinit definitivní závěr o promlčení. Dále uvedl, že„ závěr soudu prvního stupně o tom, že když nejsou díla II a III zcela totožná, nelze hovořit o porušení práv autora (spoluautora), je závěrem nesprávným“ (z předchozího odstavce však vyplývá, že soud prvního stupně dospěl k opačnému závěru o existenci zásahu).„ Pokud žalobce požaduje, aby se žalovaný zdržel neoprávněného nakládání s dílem tak, že prezentuje dílo III jako dílo výlučně vlastní a aby vyvracel všechny zmínky o svém výhradním autorství, pak tento požadavek má opět oporu v postavení autora/spoluautora jako osoby, která má právo na uvedení/uveřejnění informace o svém autorství/spoluautorství (§ 11 odst. 2 AZ), což se logicky týká i děl, která vzniknou spojením s dílem jiným (§ 8 odst. 4 AZ).“ Dále uvedl, že„ v novém řízení se soud prvního stupně bude zabývat především otázkou samotné existence spoluautorství žalobce u díla II, čímž se dosud k námitce žalovaného, který tvrdil, že přínos žalobce ke vzniku díla byl pouze organizační (§ 8 odst. 2 AZ), dostatečně nezabýval a ani ho nepoučil podle § 118a odst. 3 o.s.ř. o nedostatku důkazů k tomuto tvrzení. Vyšel pouze z tvrzení a důkazů předložených žalobcem, přestože žalobci svědčila zákonná domněnka autorství podle § 6 AZ.“ Dále uložil soudu prvního stupně, aby se zabývat otázkou, zda dílo II. bylo bez souhlasu žalobce jako spoluautora použito druhým ze spoluautorů v jeho díle III. (tímto se soud prvního stupně zabýval a výslovně formuloval a odůvodnil svůj závěr, že k tomuto došlo – viz odstavec 27 odůvodnění předchozího rozsudku). Dále upozornil na judikaturu SD EU a tam uvedený právní názor, že„ autorským právem jsou chráněny i části díla, jestliže se samy o sobě podílejí na původnosti díla jako celku“ (soud prvního stupně z tohoto názoru vycházel, když uzavřel, že při vytvoření díla III. žalovaný porušil autorská práva žalobce jako spoluautora díla II. tím, že bez jeho svolení použil části společného díla k vytvoření díla III - neoprávněné užití společného díla a neoprávněný zásah do integrity společného díla).

5. Soud prováděl dokazování pouze v omezeném rozsahu potřebném pro posouzení otázky promlčení a dále k otázce, zda sporné dílo III je či není shodné s dílem II, případně s dílem I, k otázce podobnosti těchto děl z hlediska tematického, obsahového a formulačního. Soud neprováděl další důkazy navrhované stranami pro nadbytečnost, neboť nebyly potřebné pro rozhodnutí tohoto sporu. Zejména neprováděl důkaz navržený žalobcem, a to znalecký posudek k určení, zda jsou díla II. a III. totožná. Tento soud shledal prokázaným (na základě provedení přímých důkazů – těchto děl samotných) skutkové tvrzení žalobce, že dílo III. obsahuje jednak doslovně převzaté pasáže díla II. a jednak pasáže, které jsou pozměněny pouze formulačně, nikoli obsahově (viz odst. 9). K této otázce je zbytečné a nesprávné (přednost mají důkazy přímé před nepřímými) provádět důkaz znaleckým posudkem. Otázka, zda něco je či není autorské dílo, či zda dva různé texty jsou díly shodnými či jsou ve vztahu dílo původní x dílo odvozené (zpracované), je otázkou právní, kterou musí řešit v posledku vždy soud. Znalecký posudek (jako specifický druh důkazního prostředku) směřuje ke zjišťování skutečností, jestliže je k tomu třeba odborných znalostí. Soud navíc provedl jako důkaz dvěma odbornými vyjádřeními renomovaných historiků, když oba se shodují na tom, že díla II. a III. jsou z hlediska odborného díla podobná, nikoli shodná, pouze se liší v míře jejich podobnosti (metodologie apod.).

6. Z dopisu žalobce adresovaného rektorovi [anonymizováno] univerzity, který v písemném vyhotovení založeném ve spise na č.l. 6 není ani datován, ani podepsán (avšak žalobce potvrdil, že se jedná o jeho dopis ze dne 25.1.2016, jak o něm hovoří v žalobě a tuto skutečnost potvrzují s ohledem na jejich dataci dvě odpovědi na tento dopis z pera žalovaného ze dne 25.1.2016 a děkana Filosofické fakulty [anonymizováno] univerzity ze dne 28.1.2016), vyplývá, že žalobce se nejpozději dne 25.1.2016 dozvěděl o existenci a obsahu díla III a v tomto dopise vůči němu vznáší shodné námitky jako v tomto řízení.

7. Z dopisu žalobce adresovaného rektorovi [anonymizováno] univerzity, který je v písemném vyhotovení založeném ve spise na č.l. 5, datovaném dne 19.3.2019 vyplývá, že žalobce označuje žalované jako„ zloděje“, který„ lže a krade“ a„ lže opakovaně“. V odstavci 4 dopisu je uvedeno:„ Nehodlám plýtvat svou energií na to, abych sám vstupoval do právního sporu s [jméno] [příjmení], nebo s jeho zaměstnavatelem, který jeho krádež a trvalé lhaní v tichosti toleruje.“ Zde je uveden subjektivní důvod, proč žalobce nepodal včas (do skončení běhu promlčecí lhůty) předmětnou žalobu, tedy jeho rozhodnutí nevstupovat do sporu, které přehodnotil až následně (žaloba podána 3.12.2019).

8. Soud dále provedl důkaz jak anglickými, tak českými verzemi děl I, II a III a provedl jejich obsahové srovnání s ohledem na tvrzení žalobce o tom, že určité pasáže v díle III jsou doslovně převzaty z díla II nebo jsou převzaty tak, že je ponechán jejich obsah a jsou přeformulovány jednotlivé věty. Soud nejprve porovnal dílo I s díly II a III vzhledem k obraně žalovaného, že dílo III je jinou verzí díla I. Toto tvrzení nelze akceptovat, již s ohledem na rozsah díla I (česká verze má rozsah pět stran A4 a anglická šest stran A4) v porovnání s rozsahem díla II (53 stran) a díla III (35 stran). Z hlediska obsahu a formulace díla je zřejmé, že první úvodní a obecná část díla I nemá žádné pokračování či souvislost s žádnou částí děl II a III, zbytek díla III, který se zabývá venkovským nábytkem, je tematicky, obsahově a částečně formulačně shodný s kapitolami v dílech II a III, které se zabývají stejným předmětem – venkovským nábytkem (jde o kapitoly Rural Furniture v díle II a kapitola VII Furniture in village households v díle III). Z uvedeného vyplývá, že dílo I, jehož výlučným autorem je žalovaný, se stalo východiskem pro zpracování tematicky shodných kapitol v dílech II a III.

9. Následně soud provedl srovnání děl II a III a zjistil, že sporné dílo III se skládá ze tří částí. První část je zcela originální a nemá žádnou obsahovou ani formulační souvislost s dílem II (jedná se o větší část kapitoly I úvod – zde jsou převzaty pouze první dvě věty a poslední zhruba tři věty prvního odstavce, dále jde o kapitolu V. 1 Ready Money, kapitola VI. Houses in the Czech lands, převážná část kapitoly VII. 4 Food a první polovina závěru, tedy kapitoly VIII.). Další část díla III je buď doslovně, nebo téměř doslovně převzata z díla II (pokud ve větě je změněno pouze jedno či dvě slova, aniž by byl změněn význam věty, hodnotí to soud jako téměř doslovné převzetí, jiné věty jsou převzaty doslovně ve stejném znění), jde o kapitolu 2 The archival sources, kapitolu III The development of landed property in early modern South Bohemia. Třetí část tvoří kapitola IV Local economy, subkapitoly V.2 a V.3, úvod kapitoly VII. a podkapitoly VII .1-3 a zhruba druhá polovina kapitoly VIII. závěr, kdy nejde o doslovné či téměř doslovné převzetí, ale jde o přeformulování vět, které mají stejný obsah a většinou je zachováno i členění vět a obsahu v obou dílech. Lze uzavřít, že vztah mezi dílem II a III je takový, že dílo III je tvořeno jednak pasážemi, které mají s dílem III vztah pouze tematický, nikoliv obsahový ani formulační, tedy zabývají se stejným tématem, ale jinak jsou zcela originální, dále pasáže, které mají s dílem II vztah jak tematický, tak obsahový, nikoliv formulační, tedy zabývají se stejným tématem a jejich obsahem jsou stejné myšlenky, které jsou jinak formulovány, poslední část tvoří pasáže, jejichž vztah k dílu II je shodný jak tematicky, obsahově, tak formulačně, když se jedná o doslovné či téměř doslovné převzetí celých vět, odstavců či kapitol.

10. S výše uvedeným souvisí žalovaným předložené porovnání děl II a III za pomocí systému odevzdej.cz, které zaznamenalo pouze 13% shodu mezi těmito díly, avšak jedná se o zjištění pouze doslovné shody. Uvedené je zřejmé například z první věty druhé kapitoly zabývající se archivními zdroji, když dílo II obsahuje větu:„ Examining material culture is one way to get at the mentality of the rural population.“ Dílo III obsahuje tuto větu:„ Examining material culture is one method of exploring the mentality of the rural population.“ Obě věty se liší minimálně, změnou dvou slov, bez změny významu věty. Tuto shodu systém odevzdej.cz nezaznamenal a tuto větu neoznačil červeně jako shodnou.

11. Z odborného vyjádření historičky [titul] [jméno] [příjmení], [titul] ze dne 13.6.2020 vyplývá, že tato porovnávala díla II a III a měla k dispozici i výše uvedené srovnání ze systému odevzdej.cz. Autorka vyjádření konstatuje, že z pohledu historika je doložitelný odlišný přístup obou prací, když dílo II představuje studii popisnou, dílo III je studií analytickou, s tím souvisí i odlišný metodologický způsob analýzy zkoumané problematiky, když dílo II pouze zveřejňuje pramenné informace, tzn. obsah pramenů, tak v díle III je již kladen důraz na interpretaci informací obsažených v pramenech. S tím souvisí také odlišný rozsah poznámkového aparátu i ohledně celkové dílky díla. Dílo III v poznámce č. 2 odkazuje na dílo II, tedy v této poznámce se žalovaný přímo odvolává na společné výzkumy s žalobcem. Autorka odborného vyjádření uzavírá, že dílo III není plagiátem díla II ani v rovině formální, ani v rovině obsahové.

12. Z odborného vyjádření historika [titul] [jméno] [příjmení], [titul] ze dne 12.11.2020 vyplývá, že porovnal díla II. a III., tato díla pojednávají o stejném tématu, neshledává mezi nimi metodologickou odlišnost, obě vycházejí ze shodných teoretických východisek a neobsahují žádné odlišné závěry. Mnohé pasáže či celé kapitoly se shodují slovo od slova. Za zarážející považuje, že tato díla na sebe vzájemně neodkazují. Převzetí rozsáhlých pasáží u jiného díla je z hlediska vědecké etiky nepřijatelné.

13. Ze vzájemné e-mailové komunikace účastníků v období od 24.1.2008 do 20.10.2008 (č.l. 41 – 43 spisu) vyplývá podíl žalobce na tvorbě díla II., a to společná tvorba účastníků názvu díla ([příjmení]:„ musíme vymyslet jiný název – přemýšlej o tom“), společná tvorba koncepce a obsahu díla ([příjmení]:„ očekávám Tvůj návrh – co použít pro polskou verzi, resp. co z ní vynechat“), oboustranná součinnost při tvorbě a formulaci textu díla ([příjmení]:„ prosím, úpravy a doplňky udělej, jak jsme se včera domluvili“, [příjmení]:„ dík za závěr – hned se na to vrhnu“, [příjmení]:„ celý den jsem si hrál s textem na základě Tvých podnětů“, [příjmení]:„ v příloze posílám pro tvé krácení text pro Český lid s upravenými poznámkami a citacemi“).

14. Ze svědecké výpovědi [jméno] [příjmení] (manželky žalovaného) vyplynulo, že žalobce přispěl k vytvoření díla II. tím, že přinesl pramenné rešerše. Protože je žalobce dysgrafik a má problémy se psaním, text díla formuloval výhradně žalovaný. Probíhalo to tak, že žalovaný sepsal určitou část a zaslal ji žalobci a ten měl občas nějaké připomínky.

15. Z e-mailu žalobce ze dne 10. 3. 2022 adresovaného děkanu teologické fakulty [anonymizováno] univerzity s nadpisem:„ plagiátor [příjmení] profesorem?“ vyplývá sdělení žalobce uvedenému funkcionáři, že proti žalovanému vede spor pro porušení svých autorských práv a vrchní soud v Praze„ uznal, že [příjmení] text je nesporným plagiátem“, žalobce dopis uzavírá otázkou:„ skutečně dovolíte, aby byl plagiátor [příjmení] ve světle tohoto soudního rozhodnutí jmenován na [univerzita] profesorem?“. Z diskuzního příspěvku žalobce, jež není datován, zveřejněném na facebooku teologické fakulty JU k tématu etická kultura ve veřejných a státních institucích se podává tento text:„ [titul] [jméno] [příjmení] publikoval v zahraničí naši společnou studii, kterou jsme již předtím dvakrát publikovali v českém a anglickém jazyce, výhradně pod svým jménem. A co na to vedení naší univerzity? Nařídilo mu omluvit se. To sice udělal, ale dál se chlubí (z poloviny) cizím peřím a vykazuje onu publikaci jako své autorské dílo.“ Z těchto důkazů má soud za prokázané, že žalobce využívá tohoto sporu k veřejné difamaci žalovaného.

16. Podle § 5 odst. 1 zákona č. 121/2000 Sb., autorský zákon, autorem je fyzická osoba, která dílo vytvořila.

17. Podle § 6 autorského zákona autorem díla je fyzická osoba, jejíž pravé jméno je obvyklým způsobem uvedeno na díle nebo je u díla uvedeno v seznamu předmětů ochrany vedeném příslušným kolektivním správcem, není-li prokázán opak; to neplatí v případech, kdy je údaj v rozporu s jiným údajem takto uvedeným. Toto ustanovení se použije i tehdy, je-li toto jméno pseudonymem, pokud autorem přijatý pseudonym nevzbuzuje pochybnosti o autorově totožnosti.

18. Podle § 8 odst. 1 autorského zákona právo autorské k dílu, které vzniklo společnou tvůrčí činností dvou nebo více autorů do doby dokončení díla jako dílo jediné (dílo spoluautorů) přísluší všem spoluautorům společně a nerozdílně. Na újmu vzniku díla spoluautorů není, lze-li výsledky tvůrčí činnosti jednotlivých spoluautorů do díla odlišit, pokud tyto nejsou způsobilé samostatného užití. Podle odstavce 2 téhož ustanovení spoluautorem není ten, kdo ke vzniku díla přispěl pouze poskytnutím pomoci nebo rady technické, administrativní nebo odborné povahy nebo poskytnutím dokumentárního nebo technického materiálu, anebo, kdo pouze dal ke vzniku díla podnět.

19. Podle § 609 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále jen o.z.) nebylo-li právo vykonáno v promlčecí lhůtě, promlčí se a dlužník není povinen plnit. Plnil-li však dlužník po uplynutí promlčecí lhůty, nemůže požadovat vrácení toho, co plnil.

20. Podle § 612 o.z. v případě práva na život a důstojnost, jméno, zdraví, vážnost, čest, soukromí nebo obdobného osobního práva se promlčují jen práva na odčinění újmy způsobené na těchto právech.

21. Podle § 629 odst. 1 o.z. promlčecí lhůta trvá tři roky.

22. Podle § 619 odst. 1 o.z. jedná-li se o právo vymahatelné u orgánu veřejné moci, počne promlčecí lhůta běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé. Podle odstavce 2 téhož ustanovení právo může být uplatněno poprvé, pokud se oprávněná osoba dozvěděla o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty, anebo kdy se o nich dozvědět měla a mohla.

23. Tento soud se nejprve zabýval otázkou aktivní věcné legitimace žalobce v tomto sporu vzhledem k výtce odvolacího soudu, že se jí nezabýval dostatečně a nepoučil žalovaného podle § 118a odst. 3 o.s.ř. o nedostatku důkazů k tomuto tvrzení (přínos žalobce k vytvoření díla II. byl pouze organizační). Soud proto vyzval žalovaného, aby k tomuto tvrzení navrhl důkazy. Žalovaný navrhl jediný důkaz a to výslech své manželky. Soud (jak níže podrobně odůvodní) dospěl po hodnocení důkazů k závěru, že aktivní věcná legitimace žalobce byla prokázána, v souladu se zásadou předvídatelnosti soudního rozhodnutí o tomto poučil účastníky před vydáním rozhodnutí ve věci jako o předběžném právním závěru (viz protokol o jednání ze dne 29. 3. 2022, strana 7, odstavec se zvýrazněným textem), dále poučil oba účastníky před vyhlášením rozsudku podle § 119a o.s.ř. (viz protokol o jednání ze dne 5. 4. 2022, strana 1, odstavec se zvýrazněným textem). Žalovaný žádné další důkazy k prokázání tohoto tvrzení nenavrhl.

24. Svou aktivní věcnou legitimaci ve sporu prokazuje zásadně žalobce, neboť je to on, kdo uplatňuje určitý nárok nebo se domáhá ochrany svého práva, musí proto prokázat, že mu nárok po právu náleží nebo takové právo má. V této věci svědčí žalobci ve smyslu § 6 autorského zákona vyvratitelná zákonná domněnka spoluautorství díla II., neboť byl jako jeho spoluautor uveden při jeho publikaci. Pokud žalovaný tvrdí, že žalobce není spoluautorem tohoto díla, tedy že jeho výlučným autorem je on – žalovaný, musí domněnku vyvrátit a prokázat opak. Zde se uplatní zásada dokazování, že se prokazuje zpravidla tvrzení pozitivní a negativní tvrzení (až na výjimky) prokázat nelze. Žalovaný má proto důkazní břemeno prokázat tvrzenou povahu podílu žalobce na vytvoření díla (organizační – obstarání pramenů) jako pozitivního tvrzení. Nemůže však prokázat, že nikdy – ani v jednom případě - nedošlo k tomu, že žalobce přispěl k vytvoření díla tvůrčím způsobem. Zde přechází důkazní břemeno na žalobce, který pozitivně tvrdí, že přispěl k vytvoření díla tvůrčím způsobem, tedy podílel se na tvorbě koncepce a obsahu díla, podílel se na vytvoření jeho názvu a v neposlední řadě se aktivně tvůrčím způsobem podílel i na formulaci textu díla. Důkazní břemeno je tedy v tomto sporu rozděleno mezi obě strany.

25. Soud k této otázce provedl důkazy navržené oběma stranami a to svědeckou výpověď manželky žalovaného a e-mailovou komunikaci mezi účastníky (viz odstavec 13 tohoto odůvodnění). Tyto důkazy nejsou v zásadním rozporu, spíše se vzájemně doplňují. Manželka žalovaného je svědkem se sníženou věrohodností, neboť je v blízkém rodinném vztahu k žalovanému a je na výsledku sporu osobně (finančně s ohledem na náklady řízení či reputačně – dopad na pověst manžela) angažována, při svědecké výpovědi projevila nepřehlédnutelné emoční nasazení při obhajobě verze svého manžela. Zastává – shodně s žalovaným – laický a nesprávný právní názor, že autorem slovesného díla je výhradně ten, kdo sepíše jeho definitivní textovou podobu. Přesto připouští, že se žalobce konzultačně podílel na textové formulaci díla. Obsah e-mailové komunikace účastníků doplňuje zjištěný rozsah podílu žalobce na vytvoření díla II., který kromě přispění, které by spoluautorství nezakládalo (zajištění pramenů), se podílel na vytvoření díla též tvůrčím způsobem - společnou tvorba názvu díla, společnou tvorbou koncepce a obsahu díla, a aktivně se podílel na dílčí (vytvoření konceptu části textu zaslaného žalovanému k redakci) i konečné (vyjadřování ke konceptu části díla vytvořeným žalovaným) formulaci textu díla. Soud uzavírá, že oba účastníci společně vytvořili dílo II., byť rozhodující podíl měl žalovaný (užití svého výlučného díla I. jako základu pro toto dílo, převažující podíl na vytvoření textové podoby díla). Soud uzavírá, že má za prokázanou aktivní spolupráci obou účastníků na tvorbě všech podstatných složek autorského díla. Oba je třeba považovat za spoluautory ve smyslu § 8 autorského zákona.

26. Protože autorský zákon neobsahuje úpravu promlčení autorskoprávních nároků, je třeba aplikovat obecný občanskoprávní kodex, tedy občanský zákoník. Vzhledem k tomu, že k tvrzenému porušení autorských práv žalobce mělo dojít publikací díla III, ke kterému došlo v roce 2014, je třeba použít občanský zákoník č. 89/2012 Sb., který byl platný a účinný od 1. 1. 2014 (§ 3028 odst. 1 o.z.).

27. Při určení přiléhavé právní úpravy otázky promlčení na autorskoprávní nároky je třeba přihlédnout k charakteru a povaze autorského práva:„ Autorské právo v našem doktrinálním i legálním pojetí je právem se silným osobnostním základem, v důsledku čehož je jako takové nepromlčitelné. To se týká i zvláštních práv, resp. nároků, které z autorského práva vyplývají. Zvláštní pohledávka na ochranu takového práva se promlčovat nemůže. Naopak se promlčují obecné soukromoprávní deliktní či kvazideliktní pohledávky, jež povahově vyplývají z ochrany všech soukromých práv, nejen zvlášť práva autorského. To platí i pro právo na odčinění způsobené nemajetkové újmy poskytnutím přiměřeného zadostiučinění, pro které platí obecná úprava (jednotného) práva na náhradu škody či jiné újmy, a to včetně promlčení.“ (viz komentář § 40 autorského zákona, odstavec 17 v publikaci: Telec, I., Tůma, P. autorský zákon, Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, 1295 s.). Z uvedeného vyplývá, že autorské právo jako právo se silným osobnostním základem, je třeba považovat za obdobné právu na život a důstojnost, jméno, zdraví, vážnost, čest a soukromí ve smyslu § 612 o.z., tedy na otázku promlčení autorských nároků je nutno aplikovat toto ustanovení. Podle něj se v zásadě autorskoprávní nároky nepromlčují, promlčují se pouze nároky na odčinění újmy způsobené na těchto právech. Jednotlivé typy nároků vyplývajících z porušení autorského práva uvádí § 40 autorského zákona a právní nauka je dělí na následující základní skupiny, a to nároky určovací (jedná se o nárok na určení autorství, tedy přímo autorského práva, nikoliv jakýkoliv určovací nárok nepřímo souvisejících s autorským zákonem), dále jsou to zápůrčí neboli negatorní nároky, tedy požadavky na zákaz jednání ohrožujícího či porušujícího autorské právo, dále jsou to nároky informační. Dalším typem jsou nároky odstraňovací, jejichž smyslem je odstranění důsledku porušení autorského práva nebo obnovení stavu před tímto porušením. Posledním typem nároků jsou nároky satisfakční, tedy nároky směřující k odčinění majetkové i nemajetkové újmy na autorských právech. Kromě nároků satisfakčních jsou všechny uvedené nároky se silným osobnostním základem přímo související s autorstvím, a proto se nepromlčují. Promlčují se pouze nároky na odstranění újmy (satisfakční), jak výslovně uvádí § 612 o.z. (srov. komentář § 612 v publikaci: Lavický, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1–654). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, 2292 s.).

28. Oproti předchozí právní úpravě (občanský zákoník č. 40/1964 Sb.), kdy se ze satisfakčních nároků promlčovaly pouze nároky na finanční plnění, nikoli ty ostatní (zejména na omluvu), současná právní úprava toto nerozlišuje a promlčení podléhají všechny typy satisfakčních nároků. K této otázce uvádí odborná literatura následující:„ Z § 612 plyne, že se právo na náhradu nemajetkové újmy v režimu právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 promlčuje, ať již má být tato újma odčiněna formou morální satisfakce (například omluvou), nebo poskytnutím přiměřeného zadostiučinění v penězích (shodně Elischer 2019).“ (viz komentář § 612 v publikaci: Lavický, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1–654). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, 2292 s.) Nároky na zveřejnění omluvy uplatněné žalobcem v tomto řízení tedy promlčení podléhají.

29. Pokud jde o okamžik počátku běhu promlčecí lhůty, je tento jednoznačně dán § 619 odst. 1 o.z., podle něhož u práv vymahatelných soudně počíná běžet promlčecí lhůta ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé. Je třeba zcela odmítnou právní názor žalobce, že zásah do autorských práv trvá kontinuálně a promlčecí lhůta počíná běžet každý den trvání zásahu (žalobce tento názor opíral o rozhodnutí NS ČR, sp. zn. 30 Cdo 2191/2017). Uvedené rozhodnutí se týká promlčení nároku na vydání bezdůvodného obohacení z porušení autorských práv, není relevantní pro nároky na odčinění nemajetkové újmy. Toto rozhodnutí je příspěvkem do diskuze o tom, zda se určité peněžité nároky promlčují jako celek, či postupně.

30. Z provedeného dokazování vyplývá, že žalobce se nejpozději dne 25. 1. 2016 dozvěděl o existenci a obsahu díla III a současně k tomuto datu již formuloval proti tomuto dílu námitky shodné s námitkami, které uplatňuje v tomto řízení. Tedy nejpozději k tomuto datu se dozvěděl o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty (§ 619 odst. 2 o.z.) a mohl své nároky uplatnit již v tomto okamžiku. Tehdy začala běžet subjektivní tříletá promlčecí lhůta, která uběhla nejpozději 26. 1. 2019. Protože žalobce tuto žalobu podal až dne 3. 12. 2019, jsou nároky, které podléhají promlčení, již promlčeny a žaloba ohledně těchto nároků musí být zamítnuta. Podle konstantní soudní praxe je jedním z hlavních projevů zásady procesní ekonomie, že v případě vznesení námitky promlčení, se soud prioritně zabývá touto otázkou a v případě závěru, že určitý nárok je promlčen, je žaloba ohledně takového nároku bez dalšího zamítnuta, aniž by se soud zabýval existencí či výší požadovaného nároku (srov. R 29/1983 aj.).

31. Soud dále posoudil důvodnost námitky žalobce, že žalovaným uplatněná námitka promlčení má být v rozporu s dobrými mravy, a dospěl k závěru, že tato námitka žalobce není důvodná. Tuto otázku podrobně a vyčerpávajícím způsobem řeší konstantní soudní judikatura, a to„ rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný pod č. 59/2004 Sb. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2011, sp. zn. 21 Cdo 85/2010, odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 21 Cdo 2057/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. 21 Cdo 389/2013, ze dne 11. 12. 2019, sp. zn. 21 Cdo 1170/2019, a ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. 21 Cdo 1269/2019, a v nich vyjádřený právní názor, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívá k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje, a že uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil, přičemž tyto okolnosti by musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení.“ (viz odůvodnění rozhodnutí NS ČR, sp. zn. 21 Cdo 2506/2021).

32. Z provedeného dokazování předně vyplynulo, že důvodem, proč žalobce zmeškal promlčecí lhůtu, bylo jeho původní rozhodnutí žalobu nepodávat (viz odstavec 7 tohoto odůvodnění). V chování žalovaného nelze spatřovat žádný podíl na zmeškání této lhůty žalobcem, tedy žádné nemravné jednání, které by přispělo k marnému uběhnutí promlčecí lhůtu (např. účelové předstírání ochoty jednat o mimosoudním vyřešení sporu motivované oddálením podání žaloby za účelem promlčení apod.). Naopak žalovaný učinil vůči žalobci včasnou omluvu. Nejde zde tedy o případ, že by žalobce marné uběhnutí promlčecí lhůty nezavinil, ani že by zamítnutí promlčených nároků bylo možno vůči žalobci považovat za nepřiměřeně tvrdé, neboť mu nic ve včasném podání žaloby nebránilo. Nelze akceptovat tvrzení žalobce, že žalobu nemohl podat údajně proto, že by to znamenalo nemožnost jeho dalšího působení v akademickém prostředí. Jedná se o zjevně účelové tvrzení, které je v rozporu s předchozí argumentací v téže námitce, že v akademickém prostředí je zneužití autorských práv vnímáno zvláště citlivě. Pokud tomu tak je (a soud o tom nemá důvod pochybovat), rozhodné bránění vlastních práv by i v akademickém prostředí bylo vnímáno pozitivně. V této souvislosti je třeba odkázat na klasickou právní zásadu Vigilantibus iura scripta sunt (klasické římskoprávní pravidlo, podle něhož se mocenská ochrana poskytuje jen těm subjektivním právům, jejichž držitelé o ně dbají a aktivně je vykonávají a v případě porušení vymáhají). Ustrašenost a neochota bránit svá práva nemůže požívat právní ochrany.

33. Vzhledem k argumentaci žalobce je třeba zvláště akcentovat rozhodnutí NS ČR, sp. zn. 25 Cdo 2648/2003 jehož právní věta zní:„ Rozpor uplatnění námitky promlčení s dobrými mravy nelze dovozovat z okolností a důvodů spojených pouze s uplatněným nárokem, ale z okolností, za nichž byla tato námitka uplatněna.“ Vztaženo na tento případ, nelze mít za naplněnou námitku rozporu s dobrými mravy pouze na základě povahy uplatněných nároků a postavení účastníků (povaha díla jako akademické vědecké práce a postavení účastníků jako osob působících v akademické sféře), ale musí být odůvodněna též okolností, jež souvisí s chováním účastníků v řízení nebo důvodem, proč došlo k marnému uběhnutí promlčecí lhůty. Žádné takové okolnosti soud neshledal, jak vysvětlil v předchozím odstavci. Nemravné jednání v řízení či v souvislosti s ním naopak shledal soud v chování žalobce, který využívá existenci tohoto sporu k difamaci žalovaného (viz závěr v odstavci 15 tohoto odůvodnění).

34. Okolnost, že žalovaný přináleží k určité profesní skupině, nemůže v žádném případě představovat výjimečný případ, kdy by tato okolnost odrážela zneužití práva (uplatnění námitky promlčení) žalovaným, či dokonce znamenala naplnění tohoto důvodu„ v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty“ ve formě odepření práva uplatnit námitku promlčení, jak požaduje výše uvedená judikatura. Předně platí zásada rovnosti před zákonem, která může být modifikována podle výše uvedené judikatury s ohledem na konkrétní okolnosti konkrétního případu. Argumentace žalobce o zvláštní povaze akademického prostředí však nereflektuje individuální okolnost tohoto případu, ale je založena na názoru, že určité skupině občanů (akademičtí pracovníci) má být upřeno právo užít námitku promlčení. Akceptace tohoto názoru by znamenala vyčlenění určité skupiny ze zásady rovnosti před zákonem a její diskriminaci, aniž by pro tento postup existovaly mimořádné věcné důvody. Soud uzavírá, že nelze shledat důvodnou námitku žalobce, že uplatnění námitky promlčení ze strany žalovaného má být v rozporu s dobrými mravy.

35. Pokud jde o určovací nárok pod bodem 1 (výrok II. odst. 1), tedy určení, že zveřejněním díla III žalovaný neoprávněně zasáhl do blíže neuvedených autorských práv žalobce, nejedná se o určovací nárok na určení autorství ve smyslu § 40 odst. 1 písm. a) autorského zákona (u kterého se mimo jiné nepožaduje prokázání naléhavého právního zájmu), neboť takto formulovaný žalobní petit se netýká určení autorství, ale jde o nárok satisfakční, který podléhá promlčení. Tento názor potvrdil i odvolací soud (viz odstavce 23 a 24 odůvodnění usnesení vrchního soudu ze dne 5. 1. 2022, č.j. 3 Co 114/2020-152).

36. Promlčeny jsou také nároky žalobce na zveřejnění omluvy (viz výše), naopak promlčeny nejsou nároky negatorní (jejich konečná podoba je formulována žalobcem v podáních na č.l. 195 a 206). Soud proto nároky, jež jsou promlčeny, zamítl.

37. Předmětem ochrany autorského práva nejsou myšlenky, postupy, metody, vědecké teorie apod., ale pouze jejich individuální tvůrčí ztvárnění. Předmětem tohoto řízení proto nemůže být posuzování totožnosti či originality myšlenek vyjádřených v dílech II a III. Tyto otázky přísluší sféře akademické - akademické diskusi či akademické kontrole. S uvedeným souvisí také pojem plagiát, který není právním pojmem, ale je pojmem používaný jak v obecné češtině, tak zejména v oblasti akademické. Soud se v tomto řízení proto zabývá otázkami právními a nehodnotí aspekty mimoprávní (vědecká hodnota díla, soulad s akademickým etickým kodexem apod.).

38. Soud v této fázi řešil otázku, zda díla II a III jsou díla totožná, pokud nikoliv, tak jaký je mezi nimi vztah. Zde nutno odkázat na výše zmíněná skutková zjištění v této otázce, z nichž vyplývá, že tato díla nejsou totožná, neboť doslovné či téměř doslovné převzetí vět, odstavců či kapitol se týká pouze části textu, naproti tomu určité části textu díla III jsou zcela originální a nemají žádnou obsahovou ani formulační souvislost s dílem II a zbývající část díla III má s dílem II souvislost pouze obsahovou, nikoliv formulační. Soud nevychází mechanicky z pouhého porovnání shodnosti textu. Pokud by dílo III. obsahovalo pouze ty dvě výše popsané části, které jsou shodné s dílem II. (první doslovně převzatá a druhá obsahově shodná, ale pouze přeformulovaná), pak by dílo III. bylo novou verzí díla II. a soud by uzavřel, že jde o díla shodná a žalobce je spoluautorem i díla III. Taktomu však není. Dílo III. obsahuje v nikoli zanedbatelném rozsahu část novou (originální), která se zabývá uceleně (jako nové kapitoly) dalšími aspekty tématu (kapitoly VI. Houses in the Czech lands, VII. 4 Food). Díla II. a III. jsou díla odlišná a samostatná.

39. Vztah mezi dílem II. a III. je vztahem díla původního a díla odvozeného. Dílo III. vzniklo (z větší části) zpracováním díla II. a to jak netvůrčím způsobem (části doslovně nebo téměř doslovně převzaté), tak tvůrčím způsobem (1. převzetí obsahu s vytvořením originálního textového vyjádření, 2. vytvoření tematicky shodné, ale obsahově i formulačně originální části).

40. Zpracování díla II. žalovaným je nakládáním s dílem, ke kterému potřeboval souhlas žalobce jako spoluautora tohoto díla původního. Zpracování díla původního také znamená zásah do integrity původního díla, ke kterému je také třeba svolení žalobce. Pokud tak žalovaný činil bez svolení žalobce, porušil tím jeho autorská práva jako spoluautora díla původního (díla II.). Svolení žalobce bylo třeba i ke zveřejnění díla III. a bude třeba i ke každému dalšímu budoucímu užití či zveřejnění díla III. Odborná literatura k této otázce uvádí:„ Svolení autora původního díla je ovšem zapotřebí nejen k jeho zpracování nebo k překladu (a to primárně ve vztahu k výkonu výlučného osobnostního práva na nedotknutelnost díla podle § 11 odst. 3), ale i k dalšímu užití tako nově vzniklého díla (např. k vysílání zpracování rozhlasem nebo televizí, k vydání překladu knižně apod.), protože každé takovéto nakládání s novým odvozeným dílem je ve své podstatě i nakládáním s dílem prvotním, resp. s jeho předlohou (tedy ve vztahu k výlučnému majetkovém právu dílo užít podle § 12 odst. 1).“ (komentář § 2 v publikaci: Telec, I., Tůma, P. Autorský zákon, Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, 1295 s.).

41. Autor díla původního však není automaticky autorem či spoluautorem díla zpracovaného.„ Autorské právo autora zpracování nebo překladu je sice samostatným autorským právem, které z hlediska jeho existence není závislé na autorském právu autora staršího díla, které bylo zpracováno nebo přeloženo. Toto právo vzniká a trvá vedle autorského práva k dílu překládanému nebo zpracovávanému, a je tudíž v tomto ohledu právem novým a samostatným.“ (komentář § 2 v publikaci: Telec, I., Tůma, P. Autorský zákon, Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, 1295 s.). Totéž platí i v případě, že ke zpracování dojde bez svolení autora díla původního. Tentýž zdroj uvádí dále:„ I kdyby došlo ke zpracování původního díla nebo k jeho překladu do jiného jazyka bez svolení autora, tj. protiprávně, neměnilo by to nic na autorskoprávní povaze díla odvozeně vzniklého. I takto vzniklé dílo by bylo předmětem samostatného autorského práva jeho autora (zpracovatele nebo překladatele), pokud by splňovalo legální pojmové znaky díla podle autorského zákona. Mezi tyto pojmové znaky totiž nepatří to, zda bylo dílo vytvořeno po právu anebo protiprávně. I dílo, které odvozeně vzniklo od díla původního, aniž k tomu autor původního díla svolil, může požívat autorskoprávní ochrany jako kterékoli jiné dílo. Vznik díla je totiž aktem tvůrčí povahy a objektivním výsledkem lidské činnosti. Nejde ani o právní jednání. Tzv. odvozené dílo zpracovatelské je obdobně jako každé jiné dílo, které je předmětem autorského práva, totiž objektivní kategorií. Objektivním faktem, že došlo ke vzniku díla, je pak determinován i samotný vznik autorského práva k němu. Odvozené dílo proto může vzniknout dokonce i v důsledku protiprávního jednání, tj. i v důsledku neoprávněného zásahu do autorského práva autora původního díla (např. do jeho výlučného osobnostního práva na nedotknutelnost díla, viz § 11 odst. 3 a komentář). Tím ovšem není dotčena objektivní odpovědnost zpracovatele či překladatele za neoprávněný zásah do autorského práva autora původního díla.“ 42. Tento soud se s výše uvedenou argumentací a závěry komentářové literatury plně ztotožňuje. Autorství či spoluautorství je výsledkem tvůrčí činnosti (Autorem je fyzická osoba, která dílo vytvořila - § 5 AZ), tedy výsledkem aktivní a vědomé činnosti. Žalobce nemůže být spoluautorem díla III., na jehož vzniku se nejen aktivně nepodílel, dokonce o jeho vzniku zprvu nevěděl. Žalobce má k dílu III. určitá práva (uvedená v odstavci 40 tohoto odůvodnění) vyplývající ze spoluautorství díla II., ale není spoluautorem díla III. Jediným autorem díla III. je žalovaný, který bez aktivní spolupráce žalobce vytvořil dílo III.

43. Zbývá posoudit, jak rozhodnout o negatorních nárocích žalobce. Prvním z nich je trojnásobný eventuální žalobní petit (jehož konečná podoba je formulována žalobcem v podáních na č.l. 195 a 206 spisu). Z povahy eventuálního žalobního petitu plyne, že soud o něm rozhoduje tak, že nejprve posoudí první z nich, pokud mu nelze vyhovět, zamítne jej a posuzuje druhý. Pokud druhému vyhovět lze, učiní tak a o třetí či dalších eventualitách již nerozhoduje. Takto soud o tomto eventuálním petitu rozhodl. Prvnímu eventuálnímu petitu (zdržet se prezentování díla III., které je shodné s dílem II., žalovaným jako svého výhradního díla) soud vyhovět nemohl, neboť uzavřel, že jednak dílo III. není shodné s dílem II. a jednak žalovaný je výlučným autorem díla III. Proto tento eventuální petit zamítl.

44. Ve smyslu závěru odvolacího soudu uvedeného v odstavci 26 zrušovacího usnesení, sice žalobce nemůže mít právo, aby byl uveden jako spoluautor díla III., jímž není, ale má právo, aby bylo respektováno jeho spoluautorství díla původního. Za situace, kdy tato jeho práva byla žalovaným porušena (právo svolit k užití a zásahu do integrity svého díla při zpracování a svolení ke zveřejnění zpracovaného díla), považuje soud za přiměřené a odůvodněné, aby bylo v souvislosti s dílem III. uváděno žalovaným, že jde o dílo zpracované mající původ v díle II. Soud proto shledal v pořadí druhý eventuální petit (zdržet se prezentování díla III., které je zpracovaným dílem díla II., jako svého původního díla) oprávněným a vyhověl mu. O třetí eventualitě již nerozhodoval.

45. Soud nemohl vyhovět ani dalšímu negatornímu petitu (uložit povinnost žalovanému neprezentovat dílo III. jako dílo vlastní). Tento nárok odporuje závěru soudu, že žalovaný je jediným autorem díla III. Této formulaci petitu by ovšem nemohlo být vyhověno ani v situaci, kdy by se soud ztotožnil s názorem žalobce, že oba účastníci jsou spoluautory díla III., neboť i v této situaci spoluautorství by dílo III. bylo vlastním dílem žalovaného.

46. Určovací a satisfakční (zveřejnění omluv) žalobní petity jako nároky promlčené soud zamítl. Tím vyčerpal předmět řízení.

47. O nákladech řízení soud rozhodoval podle § 142 odst. 2 o.s.ř. podle kritéria úspěchu ve věci. Žalobce v řízení uplatnil čtyři typy nároků: 1) určovací, 2) negatorní, 3) satisfakční a 4) odstraňovací (vyvracet zmínky o autorství). Poslední nárok vzal v průběhu řízení zpět, a to nikoli pro chování žalovaného, ale s ohledem na posouzení tohoto nároku odvolacím soudem jako nepřiměřeném. Z hlediska posouzení úspěchu v řízení to znamená totéž, co neúspěch. Ohledně nároků ad 1) a 3) nebyl úspěšný. Úspěch měl pouze ohledně nároku ad 2). Míra úspěchu žalobce představuje pouze 25%. Za této situace má žalovaný nárok na náhradu nákladů řízení v rozsahu 50% (míra jeho úspěchu 75% snížená o úspěch žalobce 25%). Soud přiznal žalovanému náhradu nákladů ve výši 17.182 Kč. Předmětem tohoto řízení byly po většinu času čtyři výše uvedené typy nároků, po částečném zastavení řízení jen tři. Prvním nárokem je nárok na určení porušení autorského práva, u nějž tarifní hodnota činí 35.000 Kč ve smyslu § 9 odst. 3 písm. a) vyhl. č. 177/1996 Sb. U ostatních nároků činí tarifní hodnota 10.000 Kč podle § 9 odst. 1 uvedené vyhlášky. Součet tarifních hodnot činí 65.000 Kč, sazba jednoho úkonu právní služby proto činí 3.700 Kč, po částečném zastavení řízení 3.300 Kč. Žalovaný požadoval náhradu v rozsahu sedmi úkonů právní služby (převzetí právního zastoupení, písemné vyjádření k žalobě ze dne 12. 8. 2020, vyjádření ve věci samé ze dne 21. 2. 2022 a 4 úkony za účast právního zástupce žalovaného u 4 jednání soudu). Za šest prvních úkonů činí sazba 3.700 Kč, tedy celkem 22.200 Kč, za poslední úkon (poslední jednání) náleží 3.300 Kč. Dále náleží sedm paušálních náhrad hotových výdajů advokáta po 300 Kč ve výši 2.100 Kč. Žalovanému dále přísluší náhrada za ztrátu času stráveného 4 cestami právního zástupce žalovaného ze sídla advokátní kanceláře v [obec] k jednání do [obec] a zpět v trvání jedné půlhodiny za cestu [obec] – [obec], tedy celkem 8 půlhodin po 100 Kč ve výši 800 Kč. Cestovné strana žalovaná nepožadovala. Poslední položkou je 21 % DPH. Výsledná částka činí 34.364 Kč, 50% z ní 17.182 Kč.

48. Podle stejného poměru úspěchu ve sporu soud podle § 148 o.s.ř. rozhodl o náhradě nákladů placených státem (svědečné svědkyně [příjmení] ve výši 765 Kč).