12 C 358/2019-289

Rubrum

Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou se sídlem [adresa], rozhodl samosoudkyní JUDr. Janou Trávníčkovou ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] zastupování státu ve věcech majetkových sídlem [adresa] o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu ve výši 200 000 Kč s přísl. takto:

Výrok

I. Žaloba, kterou se žalobce domáhal uložení povinnosti žalované zaplatit mu částku 200 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od [datum] do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náklady řízení ve výši 4 145,50 Kč k rukám jejího zástupce, a to ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobou ze dne [datum] se žalobce domáhal vydání rozhodnutí, kterým by soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 200 tis. Kč s 10 % úrokem z prodlení ročně od [datum] do zaplacení. Žalobce uvedl, že Generální inspekce bezpečnostních sborů, oddělení vyšetřování v [obec], usnesením ze dne 10. 5. 2017, č.j. GI-419-30/TČ-2017-843071, zahájila [anonymizováno] stíhání žalobce pro [anonymizováno] nedovoleného ozbrojování dle § 279 odst. 3, písm. b) trestního zákoníku, a to z tam uvedeného důvodu, že přechovával torzo zbraně (pušky [příjmení]) nalezené ve vypuštěném rybníce, dále pušku ráže 6mm Flobert bez pažby, a dále 20 ks nábojů pro signální pistoli v neporušených obalech. Žalobce namítal mimo jiné, že, pokud jde o první„ zbraň“, jedná se o zbraň původně kategorie A, která ztratila v důsledku svého stavu charakter zbraně. Pokud jde o zbraň druhou, namítal, že se jedná o zbraň kategorie D (historická zbraň) k jejímuž držení není zapotřebí povolení ani registrace, a pokud jde o signální náboje, jsou předmětné signální náboje ráže 26,5 mm se signálním efektem (šrapnelové) v civilním výrobním programu [právnická osoba] [obec], a je tedy sporné, zda se v daném případě jedná z hlediska materiálního o zakázanou zbraň kategorie A, přičemž v jiném řízení v případě srovnatelného množství střeliva byla věc OČTŘ posouzena pouze jako přestupek. Trestní stíhání bylo tedy zjevně nedůvodné, nehledě na prakticky nulovou společenskou nebezpečnost. Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou usnesením č. j. 1 T 81/2017-711 ze dne 20. 9. 2018 věc postoupil útvaru žalobce, tj. řediteli Ochranné služby PČR, [obec a číslo], neboť nejde o [anonymizováno] čin a zažalovaný skutek by mohl být posouzen jako přestupek nebo kárné provinění, přičemž dal v podstatné většině argumentů za pravdu žalobci, s tím závěrem, že tedy o trestný čin se nemůže jednat. Krajský soud v Brně usnesením č.j. 4 To 341/2018-730 ze dne 27. 11. 2018 zamítl stížnost KZS. Nejvyšší soud ČR usnesením č.j. 6 TDO 351/2019- 752 ze dne 9. 4. 2019 odmítl dovolání NSZ. Toto usnesení bylo doručeno žalobci dne [datum]. Tím tedy teprve trestní řízení skončilo. Nezákonné trestní stíhání znamenalo zcela zásadní a devastační zásah do osobního života žalobce. Žalobce je dlouholetým policistou (od roku 1993), tedy osobou, která je veřejnosti více známá než běžný občan, veřejností více sledovaná a která je závislá na dobrém jméně, navíc na malém městě. Odsouzení za trestný čin, který ve skutečnosti nespáchal, by pro žalobce mělo zcela zásadní následky. Žalobce by i v případě nepatrného trestu byl propuštěn od PČR, přišel by o zdroj obživy a v dnešní době by pro něj bylo velmi obtížné nalézt jakékoliv jiné zaměstnání. Žalobci hrozil trest odnětí svobody 6 měsíců až 5 let, neboť [příjmení] posoudila tvrzené jednání nesmyslně kvalifikovanou skutkovou podstatou dle § 279 odst. 3 písm. b). Trestní stíhání bylo zcela zbytečné a šikanózní, navíc když [příjmení] a státní zastupitelství bylo známo, že pro takové jednání nelze žalobce stíhat a soudy ve stejných věcech sběratele torz zbraní či historických zbraní zprošťují. [příjmení] provedlo také u žalobce domovní prohlídku, která způsobila žalobci újmu na jeho psychice, prohloubila jeho stres ze stíhání a z toho, že do věci je zatažena i jeho rodina, znamenala také újmu na soukromém a rodinném životě žalobce. Žalobce nebyl shledán vinným ani z přestupku. Trestní stíhání bylo medializováno, a sice ve Ždárských listech dne [datum] s titulkem„ Za rezavé torzo pušky a flobertku hrozí policistovi odchod s ostudou“. V článku bylo uvedeno jak jméno žalobce, tak jeho funkce. Článek následoval výše uvedené rozhodnutí Okresního soudu, které bylo sice v té chvíli pro žalobce pozitivní, nicméně stále bylo vydáno ve fázi řízení, kdy nebylo jasné, jak toto skončí, s tím, že bylo uvedeno, že státní zástupce podal stížnost a výsledek není tedy jasný. V článku se sice na obranu žalobce vyjadřuje i jeho obhájce, stejně tak se zde vyjadřuje ovšem i státní zástupce v jeho neprospěch. Nejde zde tedy o pouhé působení samotného média, a stát tedy nese za medializaci odpovědnost. Bohužel již dané médium ani PČR o výsledku stíhání neinformovali, takže veřejnost má pouze tu negativní informaci, že řízení pokračuje. Žalobce nebyl postaven mimo službu, nicméně musel se dostavit k vysvětlení daného stíhání zaměstnavateli, konkrétně k Odboru oddělení výkonu PČR, kam se musel dostavit vícekrát, což pochopitelně bylo nepříjemné, zhoršilo se tím jeho postavení na pracovišti, zejména pak to přispělo k [anonymizováno] nepohodě a stresu. Zjevné je, že žalobce byl pracovně omezen ve služebním postupu, a to nejen po dobu stíhání, ale i poté, neboť má navždy evidován údaj o svém stíhání, což logicky jakýkoli postup ztěžuje. Obava z následků odsouzení měla velmi negativní vliv na psychický stav a zdraví žalobce. Žalobce žil v nejistotě, jak trestní řízení dopadne, zda zůstane v zaměstnání nebo bude odsouzen a společensky se kvůli odsouzení nebude moci společensky uplatnit, v noci trpěl nespavostí. Žalobce ztratil chuť do života. Trestní stíhání trvalo celkem 2 roky a 7 dnů. Žalobce se nemohl věnovat svým koníčkům, kdy jeho hlavním koníčkem bylo právě sbírání a studium historických zbraní. Z důvodu stíhání s touto zálibou zcela přestal. Rodina jej sice do značné míry podporovala a nedošlo k vážnějším problémům, nicméně s manželkou se vztahy zhoršily, jelikož tato mu vyčítala pod vlivem stíhání, že se vůbec danou zálibou zabývá, opakovaně po něm požadovala, aby této záliby zanechal (což nakonec vlivem stíhání také učinil). Trestní stíhání žalobce mělo pochopitelně negativní vliv i na jeho rodinu, která měla zcela zákonitě obavu o žalobce. Nemateriální újma, která žalobci vznikla, je nevratná. Žalobce má v nejrůznějších evidencích neveřejného charakteru včetně operačně taktické evidence Policie ČR vyznačeno, že byl obžalován pro trestný čin, což je i v mezinárodní policejní spolupráci sdílená informace. Tuto skutečnost musí žalobce uvádět i při řízení o bezpečnostních prověrkách či žádostech o víza, což jej do konce života handicapuje. Žalobce přitom nijak nepřispěl k průtahům v řízení, snažil se využít dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, předmět řízení byl pro žalobce velmi významný, protože odsouzení by pro něj znamenalo ztrátu zaměstnání a zdroje obživy. V důsledku shora uvedených skutečností žalobce svoji nemajetkovou újmu ocenil částkou 200 000 Kč, kterou podrobněji vyčíslil takto: poškození dobrého jména v očích veřejnosti a kolegů, rovněž způsobené medializací případu, včetně vyjádření státního zástupce 100 000 Kč, újma způsobená žalobci na psychickém zdraví, životní pohodě 50 000 Kč, újma způsobená ztrátou záliby, tedy újma na osobním životě co do trávení volného času 20 000 Kč, újma na spokojeném rodinném životě žalobce 20 000 Kč, následky pro další profesní život 10 000 Kč. Přičemž v rámci uvedených částek zohledňuje zjevně nesprávný a šikanózní postup OČTŘ, již s ohledem na ustálenou soudní judikaturu ve věci a tvrzení obžaloby jsoucí v rozporu s důkazy, jakož i délku řízení, která je značná už s ohledem na jasnou skutkovou situaci a charakter věci. Žalobce vyzval žalovanou výzvou ze dne [datum] k úhradě zadostiučinění za vzniklou nemajetkové újmu v penězích, s ohledem na to, že ve smyslu § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., je zjevně zadostiučinění v nepeněžní formě nedostatečné. Žalovaná však do dnešního dne výzvu nevyřídila. S ohledem na uplynutí 6 měsíční lhůty pro vyřízení věci ze strany žalované dne [datum] a blížící se promlčecí lhůtu je nucen žalobce se domáhat zadostiučinění soudně, touto žalobou. Ode dne následujícího po uplynutí 6 měsíční lhůty pro vyřízení tedy žalobce uplatňuje úrok z prodlení z žalované částky, tedy ode dne [datum].

2. Žalovaná s podanou žalobou nesouhlasila, navrhovala její zamítnutí a uvedla, že žalobou uplatněný nárok neuznává. Žalovaná činí nespornou skutečnost, že u ní žalobce dne [datum] (žádostí ze dne [datum]) uplatnil z důvodů v žalobě popsaných nárok na přiměřené zadostiučinění ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., v celkové výši 200 000 Kč spočívající v náhradě nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání. K projednání žádosti žalobce došlo dne [datum]. Žalovaná konstatovala, že v předmětném řízení bylo vydáno nezákonné rozhodnutí ve smyslu § 7 zákona č. 82/1998 Sb., požadované přiměřené zadostiučinění však nebylo žalobci poskytnuto z důvodu aplikace ust. § 12 z. č. 82/1998 Sb. Ze spisu Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou, sp. zn. 1 T 81/2017 bylo žalovanou zjištěno, že dne [datum] bylo zahájeno trestní stíhání proti žalobci ze spáchání [anonymizováno] nedovolené ozbrojování dle § 279 odst. 3 písm. b) trestního zákoníku. Dne 26. 6. 2017 podalo Krajské státní zastupitelství v Brně, pobočka v Jihlavě obžalobu Okresnímu soudu ve Žďáru nad Sázavou. Dne [datum] bylo Okresním soudem ve Žďáru nad Sázavou rozhodnuto o postoupení věci řediteli Ochranné služby Policie ČR, neboť nejde o trestný čin a zažalovaný skutek by mohl být posouzen jako přestupek nebo kárné provinění. Žalovaná nárok na přiměřené zadostiučinění v částce 200 000 Kč shledala zcela nedůvodným. Po provedeném šetření dospěla k názoru, že dle současné judikatury se nárok na náhradu škody způsobené zahájením [anonymizováno] stíhání posuzuje dle § 5 písm. a), § 7 a § 8 z. č. 82/1998 Sb. jako nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím s tím, že rozhodujícím měřítkem je pozdější výsledek trestního řízení. Výše citované usnesení Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou, kterým byla věc postoupena k možnému projednání přestupku, je dle názoru žalované rozhodnutím, které zachovává kontinuitu ve stíhání osob za jejich protiprávní jednání, byť i s ohledem na intenzitu nebezpečnosti tohoto protiprávního jednání může být v konečném důsledku uložen stíhané osobě postih v řízení, které se řídí jiným právním předpisem, než řízení trestní. Usnesením Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 20. 9. 2018, č. j. 1 T 81/2017-711, byla věc postoupena řediteli Ochranné služby Policie ČR, neboť nejde o trestný čin a zažalovaný skutek by mohl být posouzen jako přestupek nebo kárné provinění. Dle rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 11. 2016, č. j. 30 Cdo 4669/2014-134 se v daném případě jedná o vydání nezákonného rozhodnutí ve smyslu § 7 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., za které je možné považovat usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne [datum]. Za jeho vydání se žalovaná žalobci omluvila. V daném případě však s vydáním tohoto rozhodnutí nemůže být spojen nárok žalobce na náhradu škody, neboť smyslem a účelem zákona č. 82/1998 Sb. je, že se poškozený nedopustil protiprávního jednání. Žalobce se jednání, které naplňovalo formální stránku skutkové podstaty [anonymizováno] činu, dopustil, avšak jeho jednání nedosáhlo takového stupně společenské škodlivosti, jak uvádí ve svých odůvodněních rozhodnutí Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou, tak Krajský soud v Brně, tak rovněž i Nejvyšší soud ČR Krajský soud v Brně v usnesení ze dne [datum] uvádí na str. 4 poslední odstavec, že„ obžalovaný sice způsobem popsaným v podané obžalobě, jakož i ve výroku napadeného usnesení, jednal protiprávně, tedy v rozporu s příslušnými ustanoveními Zákona, a po formální stránce tak naplnil zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu, avšak jeho jednání nedosáhlo takové stupně společenské škodlivosti.“ Bylo by v rozporu s dobrými mravy a principem spravedlnosti, aby osoba, která se dopustila nedovoleného jednání, měla být odškodněna za projednání takového jednání obdobně jako osoba, která se nedovoleného jednání nedopustila (nebo jí nebylo prokázáno nedovolené jednání). Přiznání práva na náhradu škody způsobené [anonymizováno] stíháním v případě, kdy se trestně stíhaná osoba dopustila protiprávního jednání odpovídající skutkové podstatě trestného činu (přestupku), by bylo v příkrém rozporu se zásadou ex iniuria ius non oritur (z bezpráví právo vzejít nemůže).

3. Žalobce posléze doplnil svá skutková tvrzení, když uvedl, že Policie ČR, ochranná služba, usnesením ředitele brig. Gen. JUDr. [jméno] [příjmení], ze dne 29. 10. 2019 č.j. OS-276-4/ČJ-2019-9500OK podezření ze spáchání přestupku odložila, a to s odůvodněním, mj., že sice žalobce po formální stránce naplnil znaky přestupku, avšak po podrobném zvážení naplnění materiálního znaku, tedy společenské nebezpečnosti, kdy s ohledem na stav torz nalezených zbraní [číslo] střeliva, které je po legislativní změně rovno zábavní pyrotechnice, a tedy s ohledem na střelby-schopnost zbraní a munice a motivaci žalobce, přičemž žalobce byl v dané době rovněž držitelem licence k držení zbraně, dochází Policie k závěru, že naplnění tohoto znaku zde v požadované míře dáno není. Žalobce nemůže doplácet na to, že pro OČTŘ byla daná věc nová nebo obtížně hodnotitelná. Byť skutečnost, že řízení je postoupeno k projednání přestupku, ani to, jakým způsobem řízení o přestupku skončí, samo o sobě nemá dle judikatury Nejvyššího soudu na nezákonnost trestního stíhání a újmu tím vzniklou žádný vliv, skutečnost, že ani Policie ČR neshledala v jednání žalobce naplnění přestupku, tím spíše svědčí o nedůvodnosti a nepodloženosti zahájení trestního stíhání. Uvedené svědčí rovněž o nedůvodnosti odmítnutí nároku ze strany žalované. Dále žalobce doplnil údaje o domovních prohlídkách a újmě tím mu vzniklé. [příjmení] provedlo u žalobce dne [datum] domovní prohlídku, dále prohlídky jiných prostor a pozemků (garáže a dále šatny na pracovišti žalobce) a dále prohlídku motorového vozidla žalobce. Pokud jde o domovní prohlídku, žalobce uvedl, že tato mu způsobila újmu na jeho psychice, prohloubila jeho stres ze stíhání a z toho, že do věci je zatažena i jeho rodina, znamenala také újmu na soukromém a rodinném životě žalobce. To je zřejmé již z faktu, že cizí osoby vniknou do bytu a naruší tak soukromí a domovní svobodu (byť procesně oprávněně na základě povolení) a prohledávají osobní věci. Prohlídka proběhla v jeho bydlišti v ul. [ulice a číslo] ve [obec], trvala dle protokolu od 11:55 do 12:10 (příkaz k prohlídce byl nicméně doručen v 11:45, tedy prohlídka začal již v tento okamžik), nešlo tedy sice o dlouhou dobu, nicméně i tak se jednalo o úkon velmi nepříjemný, navíc když ji provádělo 5 osob z [příjmení]. Přítomna byla rovněž jako nezúčastněná osoba [jméno] [příjmení], nar. 1989, tato přijela ovšem s [příjmení], žalobce ji nezná. [příjmení] bytu byla a je ovšem výlučně manželka žalobce, na což žalobce [příjmení] předem výslovně upozornil s tím, že by ji měli předem informovat a předat jí příkaz k prohlídce, na to ovšem [příjmení] reagoval jen tím, že tedy bude muset do bytu vzniknout násilím, na tento nátlak tedy žalobce byt otevřel. I přes uvedené upozornění [příjmení] před úkonem vlastníka bytu – manželku - nevyrozuměla, čímž porušila zákon. Tento příkaz jí doručili až odpoledne, poté co prohlídka proběhla. O prohlídkách se dozvěděl žalobce během dopoledne [datum] na služebně [příjmení] ve [obec]. Nejprve probíhal výslech, následně probíhaly až do večera prohlídky, kdy nakonec se jelo i na pracoviště žalobce do [obec]. Takže celý den tím byl pro žalobce ztracený, měl naplánovanou přitom svoji práci, kterou nemohl udělat, ani nic zařídit, jelikož [příjmení] ho o předpokládané délce úkonů a jejich rozsahu neinformovalo. Při prohlídce byl zabaven žalobci notebook ASUS, o němž žalobce uvedl, že jej používá celá rodina, včetně syna a dcery. Vrátili jej až za cca dva až tři měsíce, samozřejmě se do něj dívali a prohledávali mu emaily a adresáře. Z prohlídky bytu byla pořízena fotodokumentace, která je součástí trestního spisu. Ačkoli již při předcházejícím výslechu uvedl žalobce, že žádnou z tvrzených zbraní doma (ani jinde), nemá, byla prohlídka provedena, neboť [příjmení] o tom měl údajně pochybnosti, prohlídkou bylo nicméně potvrzeno, že se u žalobce tyto předměty nenachází. [příjmení] totiž hledala (poměrně nesmyslně) volně prodejné flobertky, které už dávno předtím žalobce prodal – šlo o legální prodej – a to nebyla ani předmětem stíhání. S ohledem na denní dobu náhodou v bytě nikdo kromě žalobce nebyl. [příjmení] [příjmení] procházeli celý byt, všechny pokoje, včetně pokojů dětí, kuchyň, otevřeli skříně, dívali se pod postele, pod oblečení. V té době v bytě bydleli také syn a dcera. Prohlídka se neutajila před sousedy. [příjmení] den [datum] provedla [příjmení] prohlídku jiných prostor a pozemků, konkrétně garáže v ul. [obec], v majetku žalobce a jeho manželky. Byla zahájena v 9:44 (předání příkazu žalobci, vlastní úkon od 10:07), skončena v 10:

35. Přítomna byla opět jako nezúčastněná osoba [jméno] [příjmení], nar. 1989, a 5 příslušníků [příjmení]. [příjmení] přitom nalezla a zabavila torza (většinou zkorodovaná) zbraní, z nichž byla předmětem stíhání pak dvouhlavňová puška Flobert (bez pažby) a torzo pušky [příjmení]. Byla pořízena fotodokumentace. [příjmení] den [datum] provedla [příjmení] dále prohlídku vozidla žalobce, a to před garáží v ul. [obec], přičemž platí výše uvedené. Přítomna byla opět jako nezúčastněná osoba [jméno] [příjmení], nar. 1989 (která ovšem přijela s [příjmení]), a 5 příslušníků [příjmení]. Příkaz k prohlídce byl předán žalobci v 9:44, vlastní prohlídka započala v 10:49, ukončena byla v 10:52, nic se nenalezlo (tedy byla potvrzena výpověď žalobce). Fotodokumentace nebyla ani prováděna. [příjmení] den [datum] provedla [příjmení] dále prohlídku jiných prostor a pozemků, a sice šatní místnosti 101 žalobce v objektu PČR na ul. [adresa], kde žalobce pracoval a pracuje. [příjmení] hodlala, jak uvedeno v protokolu, tuto provést za účelem nalezení zbraní označených v úvodu protokolu, prohlídkou bylo potvrzeno, že žádné takové zbraně se tam ovšem nenachází, žalobce před prohlídkou uvedl, že má ve skříňce jen několik nábojů ráže 9mm a možná také několik světlic, které byly následně nalezeny a zabaveny. Přítomni byli 4 příslušníci [příjmení]. Prohlídka byla zahájena dle protokolu 15:10 a skončena v 15:

25. Byla pořízena fotodokumentace. Přítomen byli nadřízení žalobce - velitel směny por. Mgr. [příjmení] [jméno] a dále Mjr. [příjmení] – velitel oddělení. I další kolegové se to následně dozvěděli, dotazovali se ho, o co se jedná, takže se před nimi cítil dost nepříjemně, někteří z nich na něj pohlíželi po nějakou dobu poté negativně, cítil, že jejich vztah ochladl. Pokud je o újmu na psychickém zdraví a osobním životě, žalobce doplnil, že uvedené prohlídky, a čas jimi strávený (kdy tím ztratil celý den od brzkého rána do večera) na něj působily velice negativně, nepříjemné pocity přetrvávaly ještě poměrně dlouhou dobu, vadilo mu také, že nedali vědět manželce jako vlastníkovi bytu, že upozornění ignorovali, a že se dívali i do věcí jeho dětí. Po dobu stíhání žil ve stresu, ztratil radost ze života, svoji zálibu zcela přestal provozovat. Pokud jde o újmu na profesním životě, žalobce uvedl, že sice nebyl postaven mimo službu, nicméně musel se dostavit vícekrát k vysvětlení daného stíhání zaměstnavateli, konkrétně k Odboru oddělení výkonu PČR, což pochopitelně bylo nepříjemné, zhoršilo se tím jeho postavení na pracovišti, zejména pak to přispělo k duševní nepohodě a stresu. Někteří kolegové vůči němu ochladli po provedené prohlídce na pracovišti a pak také po zveřejnění uvedeného článku, bavili se o tom na pracovišti a dotazovali se ho na stíhání, nadřízení byli navíc přítomni prohlídce šatny. Poté, co byl uveřejněn článek ve Žďárských listech, se opět kolegové dozvěděli další informace o jeho stíhání, někteří se jej dotazovali, o co jde, musel na dotazy odpovídat, což mu pochopitelně nebylo příjemné. Dále žalobce uvedl, že poté, co vyšel článek ve Žďárských listech, se jej ptali lidé např. v restauraci na sídlišti ve [obec]„ co vyvedl“, že„ píšou, že dostane basu natvrdo“, pozastavovali se nad tím, že je stíhán kvůli zbraním atd. Dále žalobce poukazoval na hodnocení jeho osoby jeho nadřízenými zjištěné trestním soudem. Jeho dobrá pověst tedy byla stíháním znatelně postižena. Žalobce dále uvedl, že bylo zřejmé, že [příjmení], která stíhání zahájila, sama nejen, že nevěděla, zda se vůbec o„ zbraně“ jedná (ač to bylo prakticky na první pohled zřejmé, že nikoli), i přesto však žalobce obvinila, přitom však ke zjištění její historické, muzejní hodnoty a hodnoty finanční oslovila několik institucí, z čehož je patrné, že sama [příjmení] si víceméně byla vědoma, že o žádnou zbraň ve smyslu zákona se nemůže jednat a potvrzuje to nepodloženost daného postupu. Dále žalobce odkazoval na dokazování provedené trestním soudem. Trestní stíhání, jak bylo od počátku zřejmé z důkazů, a jak potvrdili znalci v řízení, jakož i odborník z Českého úřadu pro zkoušení zbraní a střeliva, bylo tedy zcela zbytečné a šikanózní. K vyjádření žalované potom žalobce uvedl, že její právní názor je ve zjevném rozporu se zákonem č. 82/98 Sb., jakož i trestním zákoníkem a jeho principy a vykazuje tak neznalost daných předpisů a principů trestní odpovědnosti vůbec, a je tak rovněž v rozporu se zásadou spravedlivého procesu. Žalovaná účelově opomíjí, že dle trestního zákona musí být pro trestní odpovědnost splněna jak formální stránka (kdy tato byla formálně naplněna, jak konstatoval zprošťující usnesení č. j. 1 T 81/2017-711 ze dne 20. 9. 2018, pouze u zbraně [číslo] torza pušky [příjmení]. U pušky Flobert konstatoval soud, že kategorizace zbraně není ani jednoznačná, takže ani formální stránka nebyla naplněna, již vůbec pak u zabaveného„ střeliva“), tak stránka materiální. Pokud jedna z nich není dána, není zde ani trestní odpovědnost (a to vůbec). Jak konstatoval trestní soud. Podstatné je tedy pouze a jenom rozhodnutí soudu či jiného orgánu, kterým se řízení končí, buď tedy zproštění, nebo postoupení k projednání případného přestupku (které má však stejný účinek a podstatu). Navíc přestupkový orgán konstatoval, že materiální prvek nebyl dán ani z pohledu přestupkového práva. Nejvyšší soud v usnesení č.j. 6 TDO 351/2019- 752 ze dne 9. 4. 2019 navíc konstatoval – ohledně jediné uvedené zbraně -, že„ obviněný prap. [celé jméno žalobce] svým protiprávním jednáním naplnil zákonné znaky toliko základní skutkové podstaty přečinu nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku“, neztotožnil se tedy s právní kvalifikací jednání obviněného ve smyslu podané obžaloby.

4. Žalovaná zareagovala duplikou, v níž uvedla, že v průběhu trestního řízení vedeného u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 1 T 81/2017, Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 4 To 341/2018 i Nejvyššího soudu pod sp. zn. 6 Tdo 351/2019 bylo zjištěno, že žalobce naplnil svým jednáním znaky skutkové podstaty trestného činu nedovolené ozbrojování. V případě žalobce byla zásada, že je třeba vyvodit trestní odpovědnost za každý protiprávní čin, který vykazuje znaky uvedené v trestním zákoníku, korigována zásadou subsidiarity trestní represe. Žalovaná poté odkazovala na odůvodnění rozhodnutí uvedených soudů. Uvedla dále, že podezření ze spáchání přestupku žalobcem bylo odloženo usnesením ředitele Ochranné služby PČR ze dne 21. 10. 2019 č.j. OS-276-4/ČJ-2019-9500OK, ve kterém se uvádí, že„ …jednáním příslušníka (tj. žalobce) byly naplněny všechny formální znaky skutkové podstaty přestupku porušením ustanovení § 76 odst. 1 zákona o zbraních…“ 5. Nelze přehlížet, že k postoupení věci trestním soudem přestupkovému orgánu došlo nikoliv proto, že jednání žalobce bylo posouzeno jako jednání dovolené, ale proto, že intenzita škodlivosti jednání nenaplnila znaky trestného činu. Ze stejného důvodu došlo k ukončení přestupkového řízení. Lze uzavřít, že žalobce se dopustil jednání zákonem nedovoleného, jeho jednání lze kvalifikovat jako protiprávní, ač nedošlo k uplatnění trestní represe. K tomu žalovaná odkazovala na pravomocný rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 25. 6. 2020 č.j. 17 Co 119/2019 a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1772/2015, z nichž dovozovala, že za situace, kdy se obžalovaný dopustil jednání vykazující znaky trestného činu, nelze odpovědnost státu za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním žalobci vůbec dovodit. Pokud by však soud z důvodů existence titulu, tj. usnesení o zahájení trestního stíhání, dovodil odpovědnost státu za nemajetkovou újmu způsobenou žalobci, pak vzhledem ke shora uvedeným okolnostem, má žalovaná za to, že při stanovení formy zadostiučinění podle ust. § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), v pl. znění (dále jen„ zákon č. 82/1998 Sb.“) nepřichází do úvahy zadostiučinění ve formě poskytnutí peněžního odškodnění. Žalovaná poté poukázala, že žalobci by neměla být přiznána náhrada nemajetkové újmy ve formě peněžního zadostiučinění, neboť žalobce se dopustil útoku na zájmy chráněné trestním právem, proto lze považovat v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, kdyby žalobci měla být přiznána peněžní satisfakce. Závěr žalované, že je v rozporu s dobrými mravy a principem spravedlnosti, aby osoba, která se dopustila nedovoleného jednání, měla být odškodněna, je souladný s judikaturou Nejvyššího soudu (např. sp. zn. 30 Cdo 1810/2018 ze dne 26. 6. 2019), a nikoliv v rozporu se zákonem a nelogické, jak jej shledal žalobce. Z hlediska nároku na náhradu nemajetkové újmy, je třeba přihlédnout i k okolnostem, které v rámci trestního řízení hodnoceny být nemohly. Takovou je skutečnost, že žalobce (navíc jako policista) zbraň nalezenou ve vypuštěném [příjmení] rybníce ve [obec] (torzo opakovací pušky [příjmení]) jako věc nalezenou neodevzdal a ponechal si ji. Další okolností, která není pro posouzení formy a výše přiměřeného zadostiučinění bez vlivu, je i osoba žalobce jako příslušníka policie (navíc vyučeného puškaře), kdy vzhledem k jeho odbornosti, je od něj možné požadovat určitou znalost a pečlivost, která je s výkonem takového povolání spojena. Dodržování právní úpravy a její ctění, lze od žalobce očekávat tím spíše. Žalovaná dále uvedla, že k medializaci trestního stíhání žalobce došlo pouze na místní úrovni. Už z názvu tisku [příjmení] listy (dle názoru žalované se navíc jedná o [příjmení]„ deník“, nikoliv„ listy“), je zřejmé, že okruh jeho čtenářů je omezený danou lokalitou. Žalobce má místo výkonu práce v [obec]. Těžko si představit, že kolegové žalobce z práce (z [obec], případně celé České republiky) sledují lokální noviny okresu [obec], proto ani medializací případu v uvedeném tisku nemohlo dojít k tvrzeným následkům v profesním životě žalobce. Medializaci případu především nelze přičítat k tíži státu. Trestní řízení je ovládáno zásadou veřejnosti a medializace je jejím prostým důsledkem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 8. 2019 sp. zn. 30 Cdo 1141/2018). Jako přičitatelné k tíži státu by podle uvedeného rozhodnutí bylo možné považovat excesivní vyjádření orgánu činného v trestním řízení pro tisk. V tomto případě je vůbec sporné, zda autor článku pouze necitoval vyjádření státního zástupce v trestním řízení, aniž by šlo o výrok státního zástupce pro noviny. Výrok, kterým měl státní zástupce zasáhnout do práv žalobce, zní:„ Trvám na tom, že jednání obžalovaného je [anonymizováno] činem“. I v případě, že by se takovým způsobem vyjádřil orgán činný v trestním řízení pro noviny, pak se rozhodně nejedná o excesivní vyjádření, které by mohlo být státu přičítáno. Takové vyjádření státního zástupce pouze odráží jeho postavení v trestním řízení a povinnost stíhat [anonymizováno] činy. Měl-li žalobce potřebu, aby o výsledku trestního řízení daný tisk informoval, mohl využít svého práva na uveřejnění dodatečného sdělení podle ust. § 11 zákona č. 46/2000 Sb. tiskový zákon. Nemajetkovou újmu způsobenou žalobci medializací trestního stíhání tedy nelze státu přičítat vůbec. Usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne [datum] je považováno za oné nezákonné rozhodnutí, které je příčinou žalobcem tvrzené nemajetkové újmy, přičemž současně újma musí být v příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím. Domovní prohlídka i prohlídky jiných prostor a pozemků byly provedeny dne [datum] Příkazy k domovní prohlídce ani příkazy k prohlídkám jiných prostor a pozemků nebyly zrušeny jako nezákonné. Nezákonnost domovní prohlídky, prohlídky jiných prostor a pozemků nezpůsobuje ani skutečnost, že žalobce nebyl následně v trestním řízení shledán vinným. Má-li být usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne [datum] jako nezákonné rozhodnutí příčinou následku, tj. nemajetkové újmy způsobené ve sféře osobnostních práv žalobce, pak je z hlediska logiky příčinné souvislosti příčiny a jejího následku vyloučeno, aby následek (nemajetková újma způsobená domovní prohlídkou dne [datum]) předcházel příčině (usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne [datum]). Pokud chybí nezákonné rozhodnutí jako základ odpovědnosti státu, je možno uvažovat o nesprávném úředním postupu. Žalovaná tedy nevylučuje možnou odpovědnost státu za jednání orgánů činných v trestním řízení před zahájením trestního stíhání. Avšak žalobcem tvrzené zásahy (neoznámení domovní prohlídky manželce žalobce, přítomnost nezúčastněné osoby, zabavení věcí, prohlídka věcí dětí), by snad mohly být z hlediska odpovědnostního titulu shledány jako nesprávný úřední postup, tedy jako samostatný nárok, nikoliv jako následek usnesení o zahájení trestního stíhání. Jestliže chybí rozhodnutí, které by prohlašovalo za nezákonné a rušilo napadené rozhodnutí nebo jej měnilo (§ 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.), pak lze uvažovat o nesprávném úředním postupu (ust. § 13 zákona č. 82/1998 Sb.). V takovém případě však běží 6 měsíční promlčecí lhůta ode dne, kdy se poškozený o vzniklé nemajetkové újmě dozvěděl. Domovní prohlídka a prohlídky jiných prostor a pozemků byly provedeny u žalobce dne [datum]. Proto pokud jde o nárokovanou nemajetkovou újmu žalobce vzniklou z tohoto titulu, žalovaná vznáší námitku promlčení. Záliba žalobce v historických zbraních, nebyla pouhou zálibou, ale žalobce také zbraně cíleně nakupoval s účelem je prodat, jak vyplývá z výslechu žalobce ze dne [datum]. V příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím jistě není, že žalobce (jak tvrdí) se přestal věnovat této činnosti, tedy sběru historických zbraní. Je zřejmé, že při této zálibě je třeba dbát zvýšené opatrnosti, nicméně žalobce si už tím, že nalezenou zbraň neodevzdal, počínal velmi nedbale. Nadto nešlo o pouhou zálibu. Žalobce rovněž nakupoval a prodával zbraně, aniž by je chtěl sbírat, ale za účelem zisku. I taková činnost žalobce se dle názoru žalované pohybovala na hraně zákona. Přestal-li se žalobce zálibě věnovat, činil tak pouze z vlastního rozhodnutí, nikoliv v důsledku trestního stíhání. Žalobce tvrdí, že i přes upozornění [příjmení] před úkonem, tj. domovní prohlídkou nevyrozuměla vlastníka bytu – manželku žalobce, čímž porušila zákon. Podle ust. § 83 trestního řádu příkaz k domovní prohlídce se doručí osobě, u níž se prohlídka koná, při prohlídce, a není-li to možné, nejpozději do 24 hodin po odpadnutí překážky, která brání doručení. Osoba, u níž se prohlídka koná, je osoba, která prohlížené obydlí skutečně užívá. Touto osobou může být vlastník bytu nebo domu, nájemník, podnájemník, popř. osoby jim blízké. Této osobě musí být zásadně příkaz v opise doručen při prohlídce, a není-li to možné, nebyl-li zastižen při prohlídce, nejpozději do 24 hodin po odpadnutí překážky. Z judikatury obecných soudů vyplývá, že je-li takových osob více, postačí doručit opis příkazu kterékoli z nich (komentář Wolters Kluwer k ust. § 83 zákona č.141/1961 Sb., dostupné v ASPI). Příkaz k domovní prohlídce byl žalobci jako osobě užívající byt doručen před zahájením domovní prohlídky v 11:45 hodin. Žalované tedy není zřejmé, jaký zákon byl dle žalobce porušen. Žalovaná dále uvedla, že má za to, čemuž odpovídal i průběh samotného trestního řízení, že domovní prohlídka i prohlídky jiných prostor a pozemků proběhly v souladu se zákonem, přiměřeně v kontextu účelu jejich použití i k okolnostem, nikoliv excesivně. Protokol o domovní prohlídce i protokoly o prohlídkách jiných prostor a pozemků žalobce podepsal bez námitek. Z protokolu o domovní prohlídce i z protokolů o prohlídkách jiných prostor a pozemků vyplývá, že zásah příslušníků [příjmení] trval vždy skutečně pouze nezbytnou dobu. Žalovaná potom uvedla, že povinností orgánů činných v trestním řízení je v souladu se zásadou oficiality a zásadou vyhledávací (§ 2 odst. 4 a 5 trestního řádu) prověřovat skutečnosti nasvědčující tomu, že byl spáchán trestný čin, a to tak, aby byl zjištěn skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Policejní orgán je povinen na základě vlastních poznatků, trestních oznámení i podnětů jiných osob a orgánů, na jejichž základě lze učinit závěr o podezření ze spáchání trestného činu, učinit všechna potřebná šetření a opatření k odhalení skutečností nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, a směřující ke zjištění jeho pachatele (§ 158 odst. 1 trestního řádu). Žalobce dále uvedl, že namístě je připomenout, že v průběhu trestního řízení bylo soudy konstatováno, že žalobce se dopustil jednání, které naplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu nedovolené ozbrojování. Postup OČTVŘ byl tak zcela namístě.

6. Žalobce na to potom zareagoval, když dále uvedl, že mu byl dne [datum] na služebně [příjmení] ve [obec] zabaven jeho mobilní telefon (spolu se [příjmení] kartou a paměťovou kartou), za účelem zjištění komunikace v něm obsažené, přičemž vrácen mu byl [datum], tedy po 4 dnech. Telefon byl formálně vzato vydán„ dobrovolně“ ovšem fakticky nedobrovolně, neboť jak plynulo již z poučení, nevydal-li by jej žalobce dobrovolně, byl by mu odňat. Dne [datum] [příjmení] zajistila data z telefonu. To žalobci způsobilo značnou újmu na osobním životě, konkrétně v tom, že nemohl používat telefon pro komunikaci s rodinou a přáteli, jakož i kolegy z práce, tak jak bylo běžné do té doby, což bylo nepříjemné prakticky. Z toho důvodu tedy byl nucen si prakticky ihned koupit telefon z bazaru a novou [příjmení] kartu, neměl k dispozici však seznam telefonních kontaktů, takže volání bylo obtížné nebo jednoduše některým lidem volat po danou dobu nemohl, u těch nejdůležitějších si musel zjistit čísla osobně nebo přes třetí osoby. Zabavení telefonu trvalo sice„ pouze“ 4 dny, nicméně je zřejmé, že i tak byla výše uvedená újma zřejmá, navíc žalobce vůbec nevěděl, jak dlouho to bude trvat, to mu řečeno ze strany [příjmení] nebylo. Nepříjemné to bylo rovněž psychicky – neboť to prohlubovalo jeho stres ze stíhání, žalobce měl silný pocit ztráty osobní svobody a pocit, že mu cizí lidé sledují jeho SMS a výpisy hovorů. Měl obavu rovněž z toho, aby někomu ze seznamu jeho přátel a kolegů [příjmení] nevolala, nebo nekontaktovala k podání vysvětlení atd., což by pro něj bylo ještě nepříjemnější, znamenalo by to další zásah do jeho dobrého jména a poškození vztahů s těmito osobami. K zabavení notebooku žalobce doplnil, že k jeho vrácení došlo až dne [datum]. Nemožnost používat notebook po tak dlouho dobu způsobila rodině žalobce značnou újmu v osobním životě, neboť jak uvedl žalobce, počítač používala celá rodina. Měli v té době jen tento jediný počítač společně. Nejvíce byla postižena dcera, která používala počítač pro školní výuku (kdy v současné době nelze bez počítače ani studovat, neboť vedle nutnosti zpracování úkolů atd., je řada zadání a komunikace se školou prováděna přes internet.) Dcera byla tedy nucena shánět úlohy, zadání ze školy od jiných spolužáků, což bylo dost časově a psychicky náročné, přitom již zpracované soubory jí chyběly a neměla je k dispozici. Obě děti používaly počítač také ke hraní her. Manželka i žalobce měli v počítači rovněž své adresáře, osobní údaje a záležitosti, včetně fotografií. Nikdo z nich po celé období nemohl tedy používat počítač pro čtení a psaní emailů a jiné komunikace, nemohli si zjišťovat běžné údaje z internetu, což je dost zásadně omezovalo. Zabavení počítače bylo tíživé rovněž psychicky – neboť to prohlubovalo stres žalobce a celé rodiny ze stíhání, žalobce měl silný pocit ztráty osobní svobody, přičemž mu bylo jasné, že [příjmení] celý obsah počítače prohledá a bude nahlížet do soukromých údajů, souborů, údajů o finanční situaci, fotografií, a to celé rodiny. Žalobce v žalobě uvedl, že je zjevné, že žalobce byl pracovně omezen ve služebním postupu, a to nejen po dobu stíhání, ale i poté, neboť má navždy evidován údaj o svém stíhání, což logicky jakýkoli postup ztěžuje. Tato skutečnost je míněna v rovině obecné, neboť žalobce neměl zatím konkrétní příležitost ve svém zaměstnání být konfrontován s údajem o svém stíhání ve vztahu k možnému postupu, neboť tento případ zatím nenastal. I tato obecná rovina však je zásadní, neboť daný údaj je zaměstnavatelem a PČR veden v patrnosti (viz též informační systémy níže uvedené pod bodem 6), a pokud by např. hodlal přestoupit žalobce k jinému útvaru nebo pokud by si i doplnil vzdělání a hodlal postupovat v rámci svého útvaru, bude jeho stíhání bráno v potaz, neboť je to obecným pravidlem. Žalobce není bohužel schopen předložit důkaz o ztížení dalšího postupu od svého zaměstnavatele. PČR disponuje řadou různých informačních systémů a evidencí v souvislosti s trestními řízeními a svou činností obecně. Při řešení jakéhokoli případu jakýkoli útvar PČR či [příjmení] využije dostupné informační systémy, aby zjistil, zda daná osoba byla již někdy stíhána a proč. Většina informačních systémů je dostupná pro všechny útvary PČR po celé republice, informace z některých z nich jsou pak předávány rovněž dalším orgánům nebo mezinárodním protizločineckých organizacích (INTERPOL atd.). Žalobce uvedl zřejmě nejpodstatnější a nejzákladnější, informační systémy, a to: ESSK - Evidenčně statistický systém kriminality a ETŘ – evidence trestního řízení. Žalobce nicméně nevylučuje, že je předmětem rovněž dalších informačních systémů a evidencí PČR, současně nevylučuje, že dotčené databáze jsou již upravovány novějšími předpisy. Žalobce nicméně nemá přístup ke konkrétnějším údajům a vnitřním předpisům upravujícím tyto informační systémy, které jsou jen obtížně veřejně dostupné. Dále žalobce se vyjadřoval k replice žalované s tím, že žalovaná hodnotí ovšem podmínky trestní odpovědnosti a odpovědnosti za přestupek zjevně zcela jednostranně a neúplně. Žalovaná zde účelově opomíjí, že dle trestního zákona musí být pro trestní odpovědnost splněna jak formální stránka, tak stránka materiální. Pokud jedna z nich není dána, není zde ani trestní odpovědnost (a to vůbec). Jak konstatoval trestní soud:“ Podle § 12 odstavec 2 trestního zákoníku trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.“ Podstatné je tedy pouze a jenom rozhodnutí soudu či jiného orgánu, kterým se řízení končí, buď tedy zproštění, nebo postoupení k projednání případného přestupku. Nejvyšší soud v usnesení č.j. 6 Tdo 351/2019- 752 ze dne 9.4.2019 navíc konstatoval – ohledně jediné uvedené zbraně -, že„ obviněný prap. [celé jméno žalobce] svým protiprávním jednáním naplnil zákonné znaky toliko základní skutkové podstaty přečinu nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku“, neztotožnil se tedy s právní kvalifikací jednání obviněného ve smyslu podané obžaloby. Tedy už samotná kvalifikace - § 279 odst. 3, písm. b) trestního zákoníku – tj. kvalifikovaný trestný čin - byla od počátku nesprávná – avšak pro tento TČ, a ne jiný, byl žalobce zcela neoprávněn stíhán – se znatelně vyšší sazbou a následky pro život žalobce. Žalovaná tedy nemůže tvrdit, že toto stíhání bylo v základu důvodné. Žalobce rovněž nesouhlasil s výkladem žalovanou uvedeného rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 6. 2020 č.j. 17 Co 119/2019 ve spojení s rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1772/2015. Podle žalobce je zásadní též to, že žalovaná předjímá, že se žalobce nějakého protiprávního jednání dopustil, avšak to je v rozporu se skutečností, neboť žádný orgán to pravomocně nekonstatoval, naopak soud i přestupkový orgán meritorně konstatovaly, že nedošlo k žádnému protiprávnímu jednání (samotná formální stránka činu je přitom zcela nedostatečným argumentem). Žalovaná tedy nepostupuje dle zásady presumpce neviny, ale naopak předpokládá vinu. Rovněž podle žalobce bylo zásadní, že byl obviněn z kvalifikované podstaty trestného činu, která byla zcela nedůvodná, jako bylo zřejmé již v průběhu řízení – hrozil mu tedy vyšší trest, a horší následky pro jeho osobní a profesní život. Dále žalobce uvedl, že názor žalované o tom, že i kdyby i odpovědnost státu v základu byla dána, není na místě poskytnout zadostiučinění v penězích, je rovněž v rozporu s judikaturou. Pokud jde o článek ve Žďárských listech, potom zásadní je dle žalobce to, že se o stíhání dozvěděla široká veřejnost v okrese [obec], jeho sousedé, známí, přátelé. Pokud jde o kolegy, jiným zdrojem je míněno zejména to, že se pochopitelně nemohli nedozvědět o jeho stíhání, když na jeho pracovišti byla provedena příslušníky [příjmení] prohlídka šatní místnosti 101 žalobce v objektu PČR na ul. [adresa], kde žalobce pracoval a pracuje. To ovšem také odpovídá skutečnosti, a to již z toho důvodu, že velitel směny nadporučík Ing. [jméno] [příjmení] má rovněž bydliště u [obec], stejně jako další 2 kolegové z útvaru. [příjmení] deník tedy četli a dozvěděli se tak další skutečnosti o stíhání žalobce a o tom, že je jeho případ medializován. Podle žalobce potom to, zda šlo v případě výroku státního zástupce přímo o výrok na dotaz novináře nebo o výrok v rámci hlavního líčení, není podstatné, jelikož pokud se za přítomnosti novináře státní zástupce vyjadřuje k újmě žalobce a tvrdí, že spáchal trestný čin, pak je zřejmé, že jde o jednání, které státu je přičitatelné. Daný výrok svědčí spíše pro verzi vyjádření pro novináře. Daný výrok, jakož i vyjádření v tom smyslu, že podává ihned stížnost, u veřejnosti zcela mimo pochyb vyvolávají dojem, že žalobce byl minimálně vážně podezřelý nebo že jde jasně o trestný čin, neboť orgánu státu je přičítána mnohem větší důvěryhodnost nežli např. advokátu obviněného. Podstatné je též vždy to, že vůbec k medializaci došlo. Její důsledky jsou prakticky nevratné. Žalobce dále uvedl, že nestaví nárok jako nárok na zadostiučinění za nesprávný úřední postup, ale jako nárok na zadostiučinění za nezákonné rozhodnutí (což je zjevné jak z výzvy, tak žaloby), kterým je usnesení o zahájení trestního stíhání, přičemž prohlídka bytu, garáže, atd. byly úkony, které byly provedeny v rámci totožného trestního řízení (které má několik fází, včetně fáze vyšetřovací) a vyústilo ve vydání usnesení o zahájení trestního stíhání. Navíc je zřejmé, že právní názor žalované je nesprávný pokud je totiž úkon proveden formálně správně (dle příkazu soudu, při náležitém poučení atd.), o žádný nesprávný úřední postup se nejedná a žádný nárok by žalobci přiznán být v roce 2016 nemohl, tyto úkony (které tvoří integrální součást TŘ) lze odškodnit pouze poté, co se ukáže, že trestní stíhání a celé řízení bylo nezákonné, tedy po zprošťujícím rozsudku (nebo usnesení o postoupení k projednání případného přestupku), teprve pak se stane zřejmým a postaveno na jisto, že dané úkony provedeny být neměly, a teprve od té chvíle je možno (pouze a jenom v rámci nároku na zadostiučinění za nezákonného trestního stíhání) tyto v rámci toho uplatnit a odškodnit. K tomu odkazoval žalobce např. na rozsudek Městského soudu v Brně č.j. 108 C 309/2014-257 ze dne 22.10.2020. To, zda je záliba žalobce současně také v některých případech byla výdělečná či nikoli, je zcela nepodstatné a bezpředmětné, podstatné je pouze to, že vlivem stíhání s takovou činností žalobce byl nucen přestat (jak kvůli neshodám s manželkou, kdy tato mu danou skutečnost ve vztahu k jeho stíhání vyčítala, tak z předběžné opatrnosti s ohledem na neadekvátní postup [příjmení] v takových případech). Úvaha žalované je nicméně zcela mimo předmět sporu, tím spíše, že [příjmení] ani PČR nikdy takové obvinění ohledně prodeje zbraní (typu pušky Flobert apod.) nevznesli, ani státní zástupce danou činnost za nelegální nepovažoval, tato byla naopak zcela legální. Pokud jde o konání domovní prohlídky, nicméně, i pokud by byl v tomto případě jako správný shledán právní názor žalované, nic to nemění na tom, že domovní prohlídka jako taková (i procesně v souladu s TŘ) byla zásadním zásahem do osobního života žalobce a jeho rodiny a je třeba ji zohlednit v rámci nároku.

7. Žalovaná na právě uvedené zareagovala a uvedla ve vztahu k mobilnímu telefonu a notebooku žalobce, že žalobce popisuje následky způsobené tím, že mu tyto dvě věci byly zajištěny jako následky, které vůbec nemohou být posouzeny jako nemajetková újma. Žalobce tak byl po dobu od [datum] do [datum] vyloučen z dispozice s mobilním telefonem a po dobu od [datum] do [datum] vyloučen z dispozice s notebookem, což lze posoudit jako majetkové právo žalobce, nikoliv jako nemajetkovou újmu v osobní sféře žalobce. Charakter škody, která může vzniknout v bránění dispozici s těmito věcmi, je majetkový. Žalovaná měla za to, že škodu způsobenou zajištěním majetku tedy nelze požadovat v rámci zadostiučinění za nemajetkovou újmu. K vrácení mobilního telefonu i notebooku do dispozice žalobce došlo ještě před vydáním nezákonného rozhodnutí, tj. usnesením o zahájení trestního stíhání žalobce (ze dne [datum]). Žalobce nemohl pociťovat v době zabavení věcí stres ze stíhání, když trestní stíhání žalobce v té době zahájeno nebylo. Žalobce opakuje, že je zjevné, že byl pracovně omezen ve služebním postupu nejen v době trestního stíhání, ale i poté, neboť v nejrůznějších evidencích je uveden údaj o jeho stíhání. Sám žalobce dále uvádí, že se jedná o nárok v obecné rovině, který ocenil částkou 10 000 Kč, neboť doposud nenastala situace, že by byl v zaměstnání konfrontován s údajem o vedeném trestním stíhání. Předmětem odškodňování podle § 31a zákona č. 82/1998 Sb. je skutečná, vzniklá a existující újma v podobě skutečného a prokázaného následku škodní události, která zasáhla do osobnostních nemajetkových práv člověka. Předmětem odškodňování podle našeho názoru nemůže být hypotetická újma, jejíž vznik možná někdy v budoucnu hrozí.„ Trvání negativního zásahu v osobnosti žalobce se nutně ohraničuje maximálně dobou trvání řízení, neboť z hlediska časového je téměř vyloučeno určit dobu, po kterou bude mít zahájení a vedení trestního stíhání v osobnostní rovině žalobce (osoby poškozené) negativní následky i po jeho skončení“ (z rozsudku Nejvyššího soudu ČR – senátu ze dne 27. 6.2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011). Újma, která nenastala, nemůže být odškodňována. Žalovaná dále uvedla, že vychází z premisy vyjádřené i judikaturou Nejvyššího soudu, aby odškodnění nebylo v rozporu s obecně vnímanou představou spravedlnosti. Přiznání peněžitého zadostiučinění v daném případě významně ovlivňuje skutečnost, že ačkoliv jednání žalobce nebylo soudem posouzeno jako trestný čin, nejednalo se ani o jednání dovolené. Žalobce se dopustil jednání popsaného v trestním zákoně v základní skutkové podstatě přečinu nedovolené ozbrojování. Nedošlo k uplatnění trestní represe z důvodu nízkého stupně společenské škodlivosti. Nejde o názor předjímaný žalovanou, ale o závěry soudů, které v dané trestní věci rozhodovaly. Pokud jde o torzo opakovací pušky [příjmení], pak žalovaná znovu poukazovala na povinnost žalobce odevzdat nalezenou věc, ať už by se jednalo o zbraň či nikoliv (ust. § 135 zákona č. 40/1964 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2013 s ohledem na nález věci). Žalobce nebyl oprávněn si takovou věc ponechat. Neznamená, že když některé okolnosti případu nebyly rozhodující pro posouzení věci v trestním řízení, že jsou bez významu i pro posouzení nároku žalobce na přiměřené zadostiučinění. Žalovaná trvala na názoru, že nelze medializaci případu přičítat k tíži státu. Závěr žalobce, že žalovaná nezpochybňuje, že v důsledku uveřejnění článku ve Žďárském deníku, došlo k újmě na dobrém jméně a osobní cti u občanů okresu [obec], sousedů, přátel a těch, kdo článek četli, je rozhodně nesprávný, přičemž je na žalobci svá tvrzení prokázat. Žalovaná dále měla za to, že posouzení toho, zda se žalobce vzdal své ušlechtilé sběratelské záliby v příčinné souvislosti s trestním stíháním, je třeba posoudit v širších souvislostech zahájeného trestního stíhání. Žalobce se do zájmu Policie ČR (resp. [příjmení]) dostal v souvislosti s nákupem tzv. expanzních zbraní ze Slovenské republiky, kdy tyto zbraně dále prodával. Ačkoliv se usnesení o zahájení trestního stíhání proti žalobci netýkalo shora uvedených expanzních zbraní, stály tyto zbraně za důvodem začátku vyšetřování žalobce Policií ČR (resp. [příjmení]). V tomto případě je tedy zřejmý širší zájem společnosti na vyšetřování. Žalovaná především v této souvislosti poukázala na to, aby chování žalobce nebylo zlehčováno jako pouhé„ sbírání starých artefaktů zbraní či střeliva“ a na žalobce by proto nemělo být pohlíženo pouze jako na sběratele. Rozhodl-li se žalobce zanechat této činnosti, učinil tak po vlastním uvážení. Žalovaná nerozporovala, že k doručení trestního příkazu manželce žalobce došlo po konání domovní prohlídky. Nicméně z textu ust. § 83 odst. 1 trestního řádu neplyne žádné pořadí, které by mělo být při doručování trestního příkazu k domovní prohlídce dodrženo. Pokud se žalobce domnívá, že domovní prohlídka byla provedena v rozporu se zákonem, pak je s podivem, že se žalobce nijak nebránil, nedomáhal se vyslovení nezákonnosti domovní prohlídky, přičemž žalovaná odkazovala na usnesení Ústavního soudu ze dne [datum] č.j. I ÚS 1803/17, který vyslovil závěr, že„ z této judikatury tedy neplyne, že osvobozující rozsudek činí předchozí domovní prohlídku nezákonnou; a stejně tak z ní neplyne obviněnému, který byl zproštěn obžaloby, právo být odškodněn za domovní prohlídku. Ústavní soud podotýká, že okresní soud se zabýval zákonností nařízení domovní prohlídky v rámci svých skutkových zjištění a krajský soud výslovně i v právním hodnocení případu, a zdůrazňuje, že stěžovatel zákonnost nařízení domovní prohlídky nezpochybnil.“ Žalovaná potom nesouhlasila s názorem žalobce o nepoužitelnosti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 6. 2020 č.j. 17 Co 119/2019. Setrvala na svém stanovisku s tím, že jestliže však v řízení nevyšlo najevo, že jednání žalobce bylo dovolené, pak by za dané skutkové situace nemělo být žalobci přiznáno právo na náhradu škody, ať už z důvodu, že není shledána odpovědnost státu (rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 25. 6. 2020 č.j. 17 Co 119/2019-112) či z důvodu okolností významných pro posouzení věci – zjištění, že se žalobce dopustil jednání, pro které byl stíhán (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2018 sp. zn. 30 Cdo 6069/2016).

8. A žalobce znovu replikoval, kde znovu polemizoval s vyjádřením žalované k jeho tvrzením. Žalobce odmítl jako zcela irelevantní to, zda na začátku vyšetřování byl či nebyl zájem Policie ČR o nákup tzv. expanzních zbraní, což označil za zcela mimo pochyb, když [příjmení] ani Policie ČR nikdy takové obvinění ohledně prodeje zbraní nevznesly, ani státní zástupce danou činnost za nelegální neshledal. Dále žalobce polemizoval s judikaturou citovanou žalovanou, předkládal svůj vlastní výklad. Znovu připomněl, že i přestupek v jeho případě byl meritorně projednán a odložen, neboť ani u něho nebylo naplnění materiální stránky shledáno.

9. Soud ve věci vydal dne 9. 12. 2019 pod čj. 12 C 358/2019-30 platební rozkaz, který žalovaná napadla včas podaným odporem.

10. Z provedeného dokazování, a to z výzvy ze dne [datum] soud zjistil, že žalobce v této výzvě uvedl naprosto totožná tvrzení jako v žalobě a jak je soud uvedl shora s tím, že uvedené zadostiučinění žalobce požadoval s odkazem na podobné případy, např. věc řešenou u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 21 C 167/2015, kde poškozenému policistovi bylo přiznáno zadostiučinění ve výši 200 tis. Kč.

11. Ze sdělení Ministerstva spravedlnosti ČR ze dne [datum] soud zjistil, že žalovaná potvrdila, že jí dne [datum] bylo doručeno podání týkající se právní věci projednávané před [příjmení], Okresním soudem ve Žďáru nad Sázavou, Krajským soudem v Brně pod sp. zn. GI [číslo] 2017, 1 T 81/2017 a 4 To 341/2018. Věci byla přidělena sp. zn. MSP-1280/2019 -ODSK. Žalobce byl také mimo jiné informován o tom, že po dobu mimosoudního projednávání nároku žalobce nejdéle však po dobu 6 měsíců se zastavuje běh promlčecích lhůt (§ 35 odst. 1 zák. č. 82/98 Sb.).

12. Ze stanoviska žalované ze dne [datum] navazujícího na shora uvedené sdělení soud zjistil, že žalovaná posoudila podání žalobce, kterým uplatnil nárok na přiměřené zadostiučinění ve výši 200 000 Kč jako žádost podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, v platném znění (dále jen„ zákon“). Podle tohoto zákona stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Zákonná úprava přitom stanoví, že stát odpovídá za škodu na principu objektivním, přičemž odpovědnost státu je založena na současném splnění tří podmínek: 1) nesprávný úřední postup nebo nezákonné rozhodnutí, 2) vznik škody, 3) příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody, přičemž uvedené předpoklady musí být splněny kumulativně, pouhé nesplnění jednoho z nich vede k zamítnutí nároku na náhradu škody (viz usnesení Nejvyššího soud ČR ze dne 23. 2. 2005, sp. zn.: 25 Cdo 773/2004, usnesení Nejvyššího soudu České republiky č. j. 28 Cdo 4231/2010-113 ze dne 9. 11. 2011). Žadatel ve své žádosti požaduje přiměřené zadostiučinění ve výši 200 000 Kč z titulu nezákonného rozhodnutí vydaného v řízení vedeném Okresním soudem ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 1 T 81/2017. Ze spisu Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou, sp. zn. 1 T 81/2017 bylo zjištěno, že dne [datum] bylo Okresním soudem ve Žďáru nad Sázavou rozhodnuto o postoupení věci řediteli Ochranné služby Policie ČR, neboť nejde o trestný čin a zažalovaný skutek by mohl být posouzen jako přestupek nebo kárné provinění. Dle současné judikatury se nárok na náhradu škody způsobené zahájením trestního stíhání posuzuje dle § 5 písm. a), § 7 a § 8 z. č. 82/1998 Sb. jako nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím s tím, že rozhodujícím měřítkem je pozdější výsledek trestního řízení. Výše citované usnesení Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou, kterým byla věc postoupena k možnému projednání přestupku, je dle našeho názoru rozhodnutím, které zachovává kontinuitu ve stíhání osob za jejich protiprávní jednání, byť i s ohledem na intenzitu nebezpečnosti tohoto protiprávního jednání může být v konečném důsledku uložen stíhané osobě postih v řízení, které se řídí jiným právním předpisem, než řízení trestní. Podle § 12 odst. 1 písm. a) z. č. 82/1998 Sb. právo na náhradu škody nemá ten, kdo si vazbu, odsouzení nebo uložení ochranného opatření zavinil sám. Dle rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 11. 2016, č. j. 30 Cdo 4669/2014-134 se v daném případě jedná o vydání nezákonného rozhodnutí ve smyslu § 7 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., za které je možné považovat usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne [datum]. Za jeho vydání se zdejší úřad velmi omlouvá. V daném případě však s vydáním tohoto rozhodnutí nemůže být spojen nárok žadatele na náhradu škody, neboť smyslem a účelem zákona č. 82/1998 Sb. je, že se poškozený nedopustil protiprávního jednání. Žadatel se jednání, které naplňovalo formální stránku skutkové podstaty trestného činu, dopustil, avšak jeho jednání nedosáhlo takového stupně společenské škodlivosti, jak uvádí ve svých odůvodněních rozhodnutí Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou, tak Krajský soud v Brně, tak rovněž i Nejvyšší soud ČR. Bylo by v rozporu s dobrými mravy a principem spravedlnosti, aby osoba, která se dopustila nedovoleného jednání, měla být odškodněna za projednání takového jednání obdobně jako osoba, která se nedovoleného jednání nedopustila (nebo jí nebylo prokázáno nedovolené jednání). S poukazem na ust. § 12 z. č. 82/1998 Sb. musí zdejší úřad konstatovat, že nebyly naplněny podmínky pro vznik nároku dle zákona č. 82/1998 Sb., proto nárok žadatele nemůže být uznán, a přiměřené zadostiučinění přiznáno.

13. Z obsahu připojeného spisu Ochranné služby Policie České republiky sp. zn. OS [číslo] OK soud zjistil, že usnesením ze dne [datum] bylo zahájeno trestní stíhání žalobce jako obviněného ze spáchání přečinu nepovoleného ozbrojování dle ust. § 279 odst. 3 tr. zákoníku, které se měl dopustit tím, že přesto, že do [datum] nebyl držitelem zbrojního průkazu ve smyslu zákona č. 119/2002 Sb. o střelných zbraních a střelivu pro žádnou skupinu (od [datum] držitelem zbrojního průkazu pro skupinu B a od [datum] držitelem zbrojního průkazu pro skupinu D), ani mu nebyla příslušným útvarem Policie ČR udělena výjimka k držení zakázaných zbraní kategorie A dle § 9 odst. 2 zákona o zbraních a přesto, že v rozporu s § 41 odst. 2 zákona o zbraních neohlásil nabytí vlastnictví ke zbrani kategorie C a nepředložil ji příslušnému útvaru policie k registraci, přičemž každá zbraň kategorie A i C musí být zaregistrována podle § 41 odst. 1 zákona o zbraních tak, že: a) po dobu asi 10 let od přesně nezjištěné doby do [datum] na přesně nezjištěných místech přinejmenším však v garáži nacházející se na pozemku [parcelní číslo] na ulici [obec] ve [obec], jíž je uživatelem, bez povolení přechovával střelnou zbraň, torzo vojenské opakovací pušky [příjmení] 98k, ráže 7,92 mm [příjmení], výrobní [číslo] b, na horní straně pouzdra závěru s označením„ 337“ a na zadní části hlavně s označením„ 39 RU 177“ odpovídající zbraně kategorie A (vojenská zbraň dle § 4 písm. a) bodu 1. zákona o zbraních) – dále jen zbraň [číslo] kterou našel ve vypuštěném rybníce [ulice] rybník ve [obec], přičemž v úmyslu tuto zbraň si nadále ponechat a přechovávat za nezjištěným účelem, nález této zbraně neohlásil. b) dále po dobu asi 5 let od přesně nezjištěné doby do [datum] na přesně nezjištěných místech, přinejmenším však v garáži nacházející se na pozemku p. [číslo] na ulici [obec] ve [obec], jíž je uživatelem, bez povolení přechovával střelnou zbraň dvouhlavňovou pušku ráže 6 mm Flobert, bez pažby, bez výrobního čísla a bez jakéhokoli označení, odpovídající zbrani kategorie C (jednoranová nebo víceranová zbraň pro střelivo s okrajovým zápalem, jejíž celková délka se rovná nebo je větší než 280 mm dle § 6 písm. a) zákona o zbraních) – dále jen zbraň [číslo] kterou v úmyslu si ji následně ponechat a přechovávat za nezjištěným účelem, obstaral za blíže nezjištěných okolností na burze věcí v obci [obec], okr. [obec] c) a dále od nezjištěné doby do [datum] na přesně nezjištěných místech, přinejmenším v šatní skříňce přidělené mu k užívání při výkonu jeho služební činnosti, která se v době prohlídky nacházela v objektu Policie ČR, na adrese [adresa], bez povolení přechovával munici – celkem 20 ks 26,5 mm šrapnelových nábojů pro signální pistoli uložených ve dvou neporušených původních obalech označených čísly„ [číslo]“ a nápisem„ nábojnice hliníková“ odpovídajících zbrani kategorie A (munice dle § 4 písm b) bod 4 zákona o zbraních) – dále jen zbraň [číslo] kterou si v úmyslu si ji následně ponechat a přechovávat za nezjištěným účelem opatřil v nezjištěné době a nezjištěným způsobem, kdy všechny uvedené zbraně byly dne [datum] nalezeny na uvedených místech při prohlídkách jiných prostor a pozemků vykonaných policejním orgánem [příjmení] ve smyslu § 82 odst. 1, 2 trestního řádu, přičemž všechny uvedené zbraně si opatřil a následně přechovával, ač věděl, že k opatření a držení těchto braní nemá povolení, tedy bez povolení sobě opatřoval a hromadil zbraně. Z odůvodnění tohoto usnesení vyplývá, že dne [datum] byl na [příjmení] přijat podnět od Policie ČR, KŘ policie kraje [obec], písemný podnět ze dne [datum] s názvem - [celé jméno žalobce], [datum narození] – zaslání poznatku k přečinu nedovolené ozbrojování podle § 279 tr. zákoníku. Z tohoto podnětu vyplynulo, že Úřadem služby kriminální policie a vyšetřování Policejního prezidia ČR byla zpracovávána problematika dovozu do České republiky tzv. expanzních zbraní ze Slovenské republiky mimo jiné i zbraní dodaných společností [právnická osoba], kdy bylo dáno podezření, že u zbraní dodávaných touto společností by se mohlo s největší pravděpodobností jednat o zbraně kategorie A dle § 3 zákona o zbraních, přičemž na Slovensku byly tyto zbraně do [datum] zařazeny do kategorie D. Po provedeném šetření, jemuž předcházelo zjištění, že několik zbraní ze slovenské republiky od této společnosti koupil i [celé jméno žalobce], příslušník Policie ČR, dle zákona o [příjmení] a § 158 odst. 1 trestního řádu, byly zjištěny skutečnosti důvodně nasvědčující tomu, že byl spáchán trestný čin, a proto byly policejním orgánem [příjmení] dne [datum] zahájeny úkony trestního řízení dle § 158 odst. 3 trestního řádu pro nedovolené ozbrojování podle § 279 odst. 1 trestního zákoníku, kterého se mohl dopustit [celé jméno žalobce], neboť v časovém období od konce roku 2011 nejpozději do listopadu 2014 si zde popsaným způsobem bez příslušného povolení objednal a opatřil celkem 14 ks palných zbraní označených jako TOS 17 kal. 6 mm Flobert a 5 ks expanzních zbraní označených jako Beretta M71, kal. 6 mm, přičemž všechny zbraně mu byly doručeny zásilkovými službami do místa jeho trvalého bydliště. Tyto zbraně potom následně prodal pravděpodobně v roce 2012 se ziskem neznámým osobám na burze věcí v obci [obec]. V rámci prověřování tak byly zjištěny skutečnosti zakládající podezření ze spáchání přečinu nedovolené ozbrojování dle § 279 odst. 3 písm. b) trestního zákoníku. V průběhu prověřování uvedené trestní věci byla provedena řada úkonů trestního řízení, přičemž z některých z nich vzniklo důvodné podezření, že by se [celé jméno žalobce] mohl dopustit právě uvedeného přečinu, a to jednáním uvedeným ve výrokové části tohoto usnesení. Na základě prohlídek jiných prostor a pozemků a domovní prohlídky tak, jak zde byly popsány, potom byly nalezeny a zajištěny mimo jiné i zbraně uvedené výroku tohoto usnesení. Z odůvodnění dále vyplývá mimo jiné, že každý, kdo nalezne zbraň kategorie A, B nebo C, nebo zbraň kategorie D, je povinen neprodleně oznámit jejich nález nejbližšímu příslušníkovi policie nebo útvaru policie anebo orgánu místní samosprávy. Útvar policie uloží nalezenou zbraň a zabezpečí její úschovu po dobu 6 měsíců od jejich uložení. Nepřihlásí-li se jejich vlastník v této lhůtě, připadají nalezené zbraně do vlastnictví státu. Zbraň kategorie A je zakázáno nabývat do vlastnictví, držet nebo nosit. Policie ČR může udělit výjimku držiteli zbrojního průkazu skupiny A nebo C. Pokud jde o torza zbraní nebo nefunkční a neopravitelné zbraně nalezené a vyzvednuté ze země, z hlediska zákona o zbraních je na ně nutné pohlížet jako na zbraně těch kategorií jako by šlo o zbraně funkční. [celé jméno žalobce] není držitelem zbrojního průkazu pro skupinu A a tudíž mu nebyla udělena výjimka pro držení zbraně kategorie A ve smyslu § 9 a 10 zákona o zbraních. Vydání tohoto usnesení potom předcházelo sepsání Záznamu o zahájení úkonů trestního řízení dne [datum] [příjmení], 17. oddělení pro Jihomoravský a Zlínský kraj a kraj [obec], pracoviště [obec], čj. GI-TC [číslo] 2016, pro podezření ze spáchání přečinu nedovoleného ozbrojování dle § 279 odst. 1 tr. zákoníku, neboť žalobce v době od [datum] do [datum] objednal opatřil bez příslušného povolení celkem 14 kusů palných zbraní označených jako TOZ flobert a 5 kusů expanzních zbraní označených jako Beretta M 71. Z protokolu o provedení prohlídky jiných prostor a pozemků, a to garáží bez čp/če v obci [obec], na ulici [obec], na p. [číslo] v SJM žalobce a jeho manželky [jméno] [příjmení], p. [číslo] ve vlastnictví žalobce soud zjistil, že oba příkazy k provedení prohlídek byly žalobci doručeny před započetím prohlídek dne [datum] v 9:44 hod. Potom byl k věci vyslechnut žalobce jako osoba, u níž má být provedena prohlídka, a který uvedl, že žádnou ze zbraní, kterou nakoupil od slovenské společnosti, tzv. TOZky a Beretty již v držení nemá a v předmětných garážích se tyto zbraně nenachází. V garáži na p. [číslo] potom měl mít jednorannou malorážku, na kterou má zbrojní průkaz, dále asi 3 ks střelných zbraní na náboje flobert, k nimž nemá doklady a jde o kategorii D, a dále 7-8 vzduchových pušek a 1 vzduchovou pistoli. Prohlídky byly provedeny, protože nebylo rozptýleno podezření, že žalobce nemá věci, jež jsou předmětem prohlídky, uloženy v prostorách, které jsou předmětem prohlídky. Odpor nebyl překonáván. Při prohlídce garáže na p. [číslo] byly nalezeny 4 věci – 1) pažba bez čísla k brokové zbrani, 2-3) hlavně se zde uvedeným číslem, dále dvě hlavně zde blíže popsané a 4) dále hlaveň s označením ČZ [obec]. S prohlídkou bylo započato v 10:07 hod a byla skončena v 10:35 hod. Žalobce umožnil osobám vykonávajícím prohlídku tím, že ji sám odemkl. K nalezeným věcem pod 2-4) uvedl po skončení prohlídky, že je našel ve vypuštěném rybníce [příjmení], který se nachází v blízkosti jeho garáží asi před 10 lety a s ničím nestřílel ani nic neupravoval. Ve druhé garáži nebyly nalezeny žádné věci důležité pro trestní řízení. Prohlídka proběhla od 10:49 hod. do 10:52 hod. Z protokolu o provedení domovní prohlídky ze dne [datum] soud zjistil, že byla provedena v družstevním bytě [číslo] ve 4. podlaží v domě č. or. 34, [adresa] na ulici [ulice] ve Žďáře nad [jméno], a společných částech domu ve Žďáře nad [jméno], ve vlastnictví [ulice], stavební bytové družstvo, kdy předmětná bytová jednotka [číslo] je v členské evidenci družstva vedená výlučně na členku a nájemce družstva [jméno] [příjmení], [datum narození], manželku [příjmení] [celé jméno žalobce] Příkaz k prohlídce byl doručen v 11:45 hod. osobě, u níž má být prohlídka provedena, tedy žalobci, který uvedl, že žádnou z uvedených zbraní, již nemá v držení a neví, kde jsou. [příjmení] nemá žádné jiné věci, které jsou předmětem prohlídky dle příkazu policie. Vlastní prohlídka začala v 11:55 hod. a skočila ve 12:10 hod. Při prohlídce byl nalezen 1 ks notebooku zn. ASUS, a to v dětském pokoji na psacím stolku. Nedošlo k poškození věcí a zařízení objektu. Žalobce umožnil osobám vykonávajícím prohlídku bytu tím, že ho sám odemkl vlastními klíči. K notebooku uvedl, že z něho prováděl objednávky přes e:mail u té slovenské firmy [email]). Jiné skutečnosti, ze kterých by vyplývalo možné podezření z nějaké trestné činnosti tam nejsou. Notebook používá celá rodina. Z protokolu o provedení prohlídky jiných prostor a pozemků z téhož dne, tj. [datum] potom vyplynulo, že byla provedena prohlídka za účelem nalezení zde popsaných zbraní (14 ks palných zbraní TOZ, 5 ks expanzních zbraní označených jako Beretta M 71, a dále další zbraně, popř. střelivo charakterizované jako zakázané, a dále elektronická zařízení, na kterých by mohly být důkazy o příp. trestné činnosti žalobce – komunikace při objednávání či prodávání zbraní) v šatní místnosti [číslo] v 1. NP v objektu P ČR na adrese [adresa]. Žalobce před započetím prohlídky uvedl, že žádnou z těchto zbraní ve skříňce nemá, pouze tam má několik nábojů a možná několik světlic. S prohlídkou bylo započato v 15,10 hod. a skončila v 15,15 hod. a byly zde nalezeny 3 krabice se zde popsaným střelivem. Dne [datum] potom byla na žalobce podána u zdejšího soudu Krajským státním zastupitelstvím v [obec] obžaloba pod sp. zn. 4 KZV 6/2017 pro přečin nedovoleného ozbrojování dle § 279 odst. 3 písm. a tr. zákoníku. Po provedeném dokazování v hlavním líčení (ve věci byl sice vydán trestní příkaz, a to dne 10. 7. 2017 čj. 1 T 81/2017-543, který ale žalobce napadl včas podaným odporem) potom soud usnesením ze dne 20. 9. 2018 čj. 1 T 81/2017-711 podle § 222 odst. 2 tr. řádu trestní věc žalobce dle shora citované obžaloby byla postoupena k projednání řediteli Ochranné služby Policie České republiky, P.O. [příjmení] 62/OS, [PSČ] [obec a číslo], neboť nejde o trestný čin a zažalovaný skutek by mohl být posouzen jako přestupek nebo kárné provinění. Ohledně zbraně – torzo vojenské opakovací pušky [příjmení] [příjmení] úřad pro zkoušení zbraní a střeliva uvedl, že se jedná o sestavu hlavních částí (hlaveň, pouzdro závěru a závěr) zakázané zbraně kategorie A podle § 4 písmeno a) bodu 1. zákona č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon). Zpracovatel tohoto vyjádření ing. [jméno] [příjmení] u hlavního líčení doplnil vyjádření úřadu, že se jedná o původní vojenskou opakovací pušku, na které nebyly zjištěny civilní značky, které by takové torzo nebo jeho hlavní části převedly do kategorie C zákona. Proto i taková torza zůstávají v kategorii A zákona jako vojenská zbraň. Zbraň vlastně není posuzovaná jako celek, navíc v tomto případě se jedná o torzo, ale je zohledněna využitelnost jeho jednotlivých částí například pro jinou zbraň. Pro zařazení do příslušného typu kategorie podle zákona nemá význam funkčnost torza jako celku. Z pohledu zákona č. 119/2002 Sb. o zbraních a střelivu se stále jedná o zbraň vojenskou, tedy kategorii A zákona. Tento úřad je jediný, kdo je oprávněn posoudit, zda se jedná o zbraň podléhající registraci. U zbraně [číslo] tj. dvouhlavňovou pušku ráže 6 mm Flobert dle závěrů odborného vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví balistika, se jednalo o zbraň kategorie C podle § 6 písm. a) zákona. Posléze posuzovatel pplk. Ing. [příjmení] vyslovil další názor, že rok výroby se nedá přesně určit a připustil, že na základě konstrukčních znaků se jedná o zbraň z konce 19. st., takže je docela možné, že se také jedná o zbraň historickou, tedy kategorii D zákona. Český úřad pro zkoušení zbraní a střeliva v písemném posudku ale uvedl, že se jedná o podomácku vyrobenou zbraň, a proto je na místě učinit závěr, že se jedná o zbraň kategorie C zákona, neboť se jedná o vícerannou zbraň pro střelivo s okrajovým zápalem, jehož délka je větší než 280 mm. Znalec pplk. ing. [jméno] [příjmení] z oboru kriminalistika, odvětví balistika ve svém odborném vyjádření zkoumal také mimo jiné střelivo [číslo] dospěl k závěru, že se jedná o 20 ks 26,5 mm šrapnelových nábojů do signální pistole uložených ve dvou původních krabicích s neporušeným voskovým obalem a označeném„ [číslo]“ (šarže [číslo] z roku 1987). Nábojky jsou určeny k signální střelbě z rážově příslušných signálních zbraní. Podle odborného vyjádření ze dne [datum] se jednalo náboje odpovídající svým charakterem munici zbraně kategorie A zákona. Jedná se o munici pocházející zcela evidentně z výzbroje československé armády, při užití imituje použití ostré munice, má efekt světelný, dýmový nebo zvukový, při dodržení bezpečnostních nařízení se jedná o bezpečné střelivo. Ve vztahu ke střelivu nalezeném v šatní skříňce žalobce na jeho pracovišti potom obžaloba vycházela z odborného vyjádření ve shora uvedeném oboru, dle kterého se jedná o zakázanou zbraň kategorie A podle § 4 písm. b) bod 4 zákona. Žalobce k nim před soudem uvedl, že nejsou jeho majetkem, že ve skříňce zůstaly po cizinecké policii, nikoho na ně neupozornil a zapomněl na ně. Toto střelivo potom dle již shora uvedeného znalce je určeno k signální střelbě z rážově příslušných signálních zbraní. Jednalo se o náboje odpovídající svým charakterem munici zbraní kategorie A) pocházející zcela evidentně z výzbroje čsl. armády. Český úřad pro zkoušení zbraní a střeliva potom poukázal na to, že zákon č. 229/2016 Sb. s účinností od [datum] zmírnil kategorii vojensky označeného střeliva úpravou munice v zákoně, takže s účinností k [datum] zákon č. 229/2016 Sb. zmírnil kategorii vojensky značeného střeliva úpravou munice v zákoně, takže vojensky značené střelivo se střelou dovoleného výrobního provedení je zařazeno od tohoto data do zbraní kategorie A, B, C, které není zakázané. Podle vyhl. č. 370/2002 Sb. je signální střelivo do signálních zbraní dovoleným výrobním provedením střeliva. Množství zajištěného střeliva do signální zbraně při použití podle návodu nemá a nemůže mít charakter zbraně hromadně účinné. Z usnesení vyplynulo rovněž, že přečinu nedovoleného ozbrojování přečinu nedovolené ozbrojování podle § 279 odst. 3 písm. b) trestního zákoníku se dopustí ten, kdo bez povolení hromadí, vyrábí nebo sobě nebo jinému opatřuje zbraně nebo ve značném množství střelivo. Hromaděním zbraní se rozumí postupné opatřování spolu s dalším přechováváním, přičemž se jedná o činnost spočívající v postupném neoprávněném shromažďování zbraní ve větším množství, jakož i jejich další přechovávání. Vodítkem pro určení značného množství střeliva může být zejména účinnost, která by měla v případě, že by bylo tohoto množství užito s konkrétní zbraní, znamenat pro bezpečnost společnosti a lidí srovnatelné ohrožení, jako by mohla způsobit jedna zbraň hromadně účinná (rozhodnutí č. 44/1977 Sb. rozh. tr.). K osobě žalobce potom soud zjistil, že je příslušníkem Policie ČR od [datum]. Po celou dobu výkonu služby je zařazen u Ochranné služby Policie ČR v přímém výkonu služby ve služební hodnosti inspektor, odboru ochrany zastupitelských úřadů a určených objektů. Jeho nadřízený vedoucí oddělení uvedl, že vnímá aktuálně velkou aktivitu obžalovaného z hlediska plnění služebních úkolů, dále časovou a prostorovou flexibilitu, která je u jeho služebního zařazení velice důležitá. Obžalovaný má velmi dobrou osobní znalost při ochraně určených objektů, je ochotný a odpovědný, zastával důležité posty při ochraně svěřeného úseku. Služební úkoly plní na nadstandardní úrovni a z hlediska výkonu služby jeho nadřízení k němu nemají jakékoliv výhrady. Nevyskytuje se u něj častá pracovní neschopnost nebo jiná nepřítomnost. Z hlediska služební přípravy i přes svůj vyšší věk je schopen plnit limity pro funkci, na kterou je zařazen. Taktika služebních zákroků je v jeho případě na velmi dobré úrovni. V kolektivu příslušníků má obžalovaný pověst spolehlivého policisty. V rámci kolektivu 150 policistů služebně zařazených na druhé oddělení patří obžalovaný z hlediska výkonu služby mezi nejlepší. Obžalovaný nebyl soudně trestán ani postižen pro přestupek. Z vyjádření [ulice] školy - centrum odborné přípravy technické - [obec] bylo zjištěno, že obžalovaný ve školním roce 2013 2014 absolvoval dálkové studium v oboru [číslo], kdy závěrečnou zkoušku vykonal dne [datum]. Obžalovaný je od [datum] držitel zbrojního průkazu pro skupinu B a od [datum] pro skupinu D, tedy od této doby by mohl být oprávněným držitelem i zbraně kategorie C při splnění dalších podmínek podle zákona. Není držitelem zbrojního průkazu skupiny A, takže mu nebyla udělena výjimka na zbraň kategorie A podle zákona. Na uvedený zbrojní průkaz vlastní jednu kulovou zbraň, a to malorážku jednoranovou, ráže 22 LR, výrobní [číslo] na kterou byl vydán průkaz zbraně. Žádné jiné zbraně ve smyslu zákona nemá registrované a ani nepřevedl vlastnictví zbraně na jinou osobu. Ke stížnosti st. zástupce potom ve věci rozhodoval Krajský soud v Brně, který svým usnesením ze dne 27. 11.2018 čj. 4 To 341/2018-730 stížnost st. zástupce zamítl. Ve svém usnesení uvedl mimo jiné, že lze konstatovat, že soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav, tak jak má na mysli ustanovení § 2 odst. 5 tr. řádu. [příjmení] důvodné pochybnosti bylo prokázáno, že obžalovaný skutečně v rozporu s ustanovením § 8, § 9 odst. 2, § 41 odst. 2 zák. č. 119/2002 Sb. o střelných zbraní a střelivu (dále je„ Zákona“), nabyl a držel torzo zakázané zbraně kategorie A dle § 4 písm. a) bodu 1 Zákona (jednání pod bodem 1 výroku napadeného usnesení), zbraň kategorie C dle § 6 písm. a) Zákona (jednání pod bodem 2 výroku napadeného usnesení) a střelivo kategorie A dle § 4 písm. b) bodu 4 Zákona (jednání pod bodem 3 výroku napadeného usnesení). Z pohledu stížnostního soudu ve vztahu k jednání pod bodem 1 výroku napadeného usnesení nelze především nepřehlédnout charakter sestavy hlavních částí zakázané zbraně kategorie A, kterou obžalovaný přechovával. Byť je nesporné, že se skutečně jedná o zakázanou zbraň kategorie A, jde o torzo vojenské opakovací pušky [příjmení] 98k ráže 7,92 mm [příjmení], užívané ve výzbroji Wehrmachtu v průběhu 2. světové války, které samo osobě střelbyschopné. Byť znalci připustili možnost obnovení střelbyschopnosti této zbraně, nebylo prokázáno, že by se o to obžalovaný, který s ohledem na své vzdělání disponoval odbornými znalostmi a schopnostmi, o něco takového byť jen pokusil. I stížnostní soud má ve shodě se soudem nalézacím za to, že v daném případě jedinou motivací obžalovaného ke k opatření a přechovávání této zbraně byl, stejně jako v případě pod bodem 2 výroku napadeného usnesení, jeho koníček, tedy snaha vlastnit historické zbraně. Namítá-li v podané stížnosti státní zástupce, že i tak měl obžalovaný povinnost nalezené torzo vojenské pušky [příjmení] 98k odevzdat jako každou jinou nalezenou věc, v zásadě této námitce přisvědčit lze, ovšem nutno poukázat na to, že obžalovanému nebylo toto jednání (které by případně bylo možno kvalifikovat jako přečin zatajení věci dle § 219 tr. zákoníku, případně obdobný přestupek), kladeno za vinu. S ohledem na dobu, kdy měl obžalovaný předmětné torzo nalézt by jeho trestní odpovědnost odpovědnost za takový skutek v souladu s ustanovením § 34 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku již zanikla. Stížnostní soud má za to, že skutečnost, že obžalovaný je policistou (navíc policistou dlouholetým a s výborným služebním hodnocením), společenskou škodlivost jeho jednání nezvyšuje, ale naopak snižuje, a to zejména v situaci, kdy nebylo v průběhu trestního řízení ani prověřování prokázáno, že by obžalovaný zbraně podléhající regulaci dle Zákona užil k jakémukoliv dalšímu jinému protiprávnímu jednání, případně s nimi nedovoleně obchodoval. Lze souhlasit s argumentem státního zástupce, že závěr nalézacího soudu, že obžalovaný měl jako příslušník PČR licenci k držení zbraní, správným není; skutečnost, že byl a je policistou jej jako taková nikdy neopravňovala držet jiné zbraně, než je jeho vlastní služební zbraň, a to pouze v rámci výkonu jeho služby. Tato skutečnost však, a to právě přihlédnutím k tomu, že je policistou řádně proškoleným v oblasti nakládáním se střelnou zbraní, jakož i s dlouholetými zkušenostmi na tomto úseku, snižuje míru společenské škodlivosti jeho jednání, jelikož tak výrazně omezuje riziko ohrožení chráněného zájmu, tedy zájem společnosti na bezpečnosti lidí proti možnému ohrožení života a zdraví, vyplývajícího z nekontrolovaného držení, nošení nebo výroby střelných zbraní, jejich hlavní části nebo dílů střeliva a výbušnin. Pokud pak jde o skutek vymezený pod bodem 3 výroku napadeného usnesení, zde stížnostní soud ve shodě se soudem nalézacím akcentuje zejména povahu zajištěného střeliva, sice v rozhodné charakteru zakázaného kategorie A, nicméně svou povahou (signální střelivo) odpovídající spíše zábavní pyrotechnice. Tato skutečnost nejenže vylučuje po formální stránce naplnění kvalifikované skutkové podstaty § 279 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, ale současně významně snižuje stupeň společenské škodlivosti jednání obžalovaného. Stížnostní soud považuje závěr soudu nalézacího, že obžalovaný sice způsobem popsaným v podané obžalobě, jakož i ve výroku napadeného usnesení, jednal protiprávně, tedy v rozporu s příslušnými ustanoveními Zákona, a po formální stránce tak naplnil zákonné znaky (základní) skutkové podstaty trestného činu, avšak jeho jednání nedosáhlo takové stupně společenské škodlivosti, aby bylo možno ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku uplatnit odpovědnost trestní, za správný. Odpovídající provedenému dokazování je i zjištění soudu prvního stupně, že se tak obžalovaný mohl dopustit přestupku či kárného provinění, o kterém je v jeho případě příslušný rozhodnout ředitel ochranné služby PCŘ. K dovolání podaným nejvyšším státním zástupcem potom rozhodoval Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 4. 9. 2019 čj. 6 Tdo 351/2019-752 tak, že jeho dovolání zamítl, když uvedl, že v obecné rovině lze uvést, že zákon nepožaduje, aby soud zjistil a konstatoval, že žalovaný skutek je skutečně přestupkem nebo kárným proviněním, ale postoupení věci zde váže pouze na odůvodněný předpoklad, že skutek by mohl být příslušným orgánem takto posouzen. Postoupení věci se týká vždy skutku, nikoli jeho právního posouzení. Jen orgán oprávněný projednávat přestupky nebo kárná provinění je oprávněn v rámci své pravomoci učinit v tomto směru závazné rozhodnutí. Proto tento orgán není při rozhodování vázán právním názorem soudu, který mu věc postoupil, a nemusí skutek posoudit jako přestupek nebo kárné provinění. Pojem společenské škodlivosti, který je v ust. § 12 odst. 2 trestního zákoníku používán, se vztahuje ke spáchanému činu, který zasáhl zájmy chráněné trestním zákoníkem, a v tomto smyslu je tedy poškodil. Zákonným znakem trestného činu ovšem není společenská škodlivost činu, protože ta má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Zásadně je třeba vyvodit trestní odpovědnost za každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku. Tento závěr je však u méně závažných trestných činů korigován právě zásadou subsidiarity trestní represe. Společenskou škodlivost je třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě s ohledem na intenzitu naplnění kritérií uvedených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, podle něhož jsou povaha a závažnost trestného činu určovány zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou, záměrem nebo cílem. Je přirozené, že ne všechna kritéria budou v každém konkrétním případě významná nebo stejně významná. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Nejvyšší soud se ztotožnil s názorem dovolatele, že jednáním popsaným pod bodem 1) až 3) obžaloby obviněný naplnil formální znaky skutkové podstaty trestného činu nedovoleného ozbrojování § 279 odst. 1 tr. zákoníku, nikoli kvalifikované skutkové podstaty podle § 279 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, jak jednání obviněného kvalifikovala obžaloba. Ačkoli lze souhlasit s obecnými východisky uváděnými dovolatelem, jeho argumentace konkrétními okolnostmi činu a jejich aplikací na obecná pravidla není přiléhavá. Předmětná trestní věc se od typických případů (nedovoleného ozbrojování) zásadně odlišuje, a to v několika směrech, na které soudy nižších stupňů poukázaly. Ačkoli jde v případě shora uvedeného jednání skutečně o naplnění znaků trestného činu, je daný případ charakteristický právě tím, že i přes jejich naplnění, respektive z hlediska způsobu a intenzity jejich naplnění, je značně netypickým, ba výjimečným. Předpisem regulujícím nakládání se střelnými zbraněmi je zákon § 119/2002 Sb. o střelných zbraních a střelivu, ve znění pozdějších předpisů (nadále zákon o zbraních), který upravuje mimo jiné kategorie střelných zbraní (dále jen "zbraně") a střeliva, podmínky pro nabývání vlastnictví, držení, nošení a používání zbraní nebo střeliva, práva a povinnosti držitelů zbraní nebo střeliva (§ 1 citovaného zákona). Zbraň popsaná pod bodem 1) obžaloby, má charakter zbraně kategorie A, a to jakkoliv je toto zařazení samotným zástupcem Českého úřadu pro zkoušení zbraní a střeliva označeno za nepřiměřeně přísné. Z provedeného dokazování rovněž vyplynulo, že se jednalo o pouhé torzo zbraně kategorie A, které nebylo v důsledku nevýkonného mechanismu a koroze střelbyschopné. Soudy nižších stupňů tak na základě uvedených informací uzavřely, že ačkoliv k držení zbraně kategorie A nedisponoval obviněný příslušným oprávněním, právě s ohledem na skutečnost, že se jednalo o pouhé nestřelbyschopné torzo původní zbraně, je třeba posuzovat jeho jednání ve smyslu jeho závažnosti jako jednání, které nedosahuje spodní hranice trestnosti běžně se vyskytujících trestných činů dané skutkové podstaty. K jednání obviněného popsaném v bodě 2) obžaloby Nejvyšší soud uvádí, že je sice pravdou, že uvedená zbraň spadá do kategorie C, a tedy kategorie, k níž obviněný nedisponoval a nedisponuje příslušným oprávněním, nicméně z výslechu obviněného vyplynulo, že se obviněný při pořízení předmětné zbraně domníval, že se jedná o zbraň historickou, nepodléhající žádné evidenci, k jejímuž držení není třeba zvláštního oprávnění. Z odborného vyjádření a z vyjádření zástupce Českého úřadu pro zkoušení zbraní a střeliva vyplynulo, že kategorizace předmětné zbraně je záležitostí velmi složitou, neboť i osoby, které lze bezesporu považovat za odborníky v daném oboru, označili kategorii předmětné zbraně za nesnadnou, přičemž muselo dojít v průběhu trestního řízení k její opravě, a až na základě zkoumání byla zařazena do kategorie C. V kontextu všech těchto informací tak Nejvyšší soud shodně se soudy nižších stupňů, považuje tuto okolnost za okolnost snižující společenskou škodlivost. Ve vztahu k jednání obviněného, které bylo popsáno pod bodem 3) obžaloby Nejvyšší soud pouze pro úplnost uvádí, že v konkrétním případě dospěly soudy nižších stupňů k závěru o nenaplnění znaku skutkové podstaty předmětného trestného činu, a sice hromadění střeliva ve značném množství, přičemž odkázal na hodnotící závěry soudů I. i II. stupně. V souvislosti s použitím ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku nelze dle názoru Nejvyššího soudu přehlížet skutečnosti, které charakterizují osobu obviněného, dosavadní způsob jeho života i pracovní působení pouze pozitivně. Usnesením ze dne [datum] čj. OS [číslo] OK potom brigádní generál JUDr. [jméno] [příjmení], ředitel Ochranné služby Policie ČR podle ust. § 189 odst. 1 písm. p) zák. č. 361/2003 Sb. o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů odložil podezření ze spáchání jednání, které má znaky přestupku dle ust. § 76 odst. 1 písm. a) zák. č. 119/2002 Sb. o střelných zbraních a střelivu, kterého se měl dopustit žalobce již shora popsaným jednáním, neboť došlé oznámení neodůvodňuje zahájení řízení o jednání, které má znaky přestupku. Uvedl zde mimo jiné, že vzhledem ke skutečnosti, že ke spáchání jednání bod 1-3, které je příslušníkovi kladeno za vinu došlo přinejmenším dne [datum], byla odpovědnost příslušníka posuzována ve smyslu ust. § 2 odst. 1 zákona [číslo] 2016, resp. § 7 odst. 1 zákona č. 200/90 Sb. o přestupcích, tedy podle zákona účinného v době spáchání. Celkovým posouzením věci po prostudování kompletního spisového materiálu lze z čistě formálního hlediska uvést, že jednáním příslušníka byly naplněny všechny formální znaky skutkové podstaty přestupku porušením ust. § 76 odst. 1 zákona o zbraních, které uvádí, že fyzická osoba se dopustí přestupku, jestliže vlastní, drží nebo nosí zbraň nebo střelivo v rozporu s § 8 zákona o zbraních. V dané věci rozhodující správní orgán považoval za nezbytné uvést k jednotlivým zbraním a střelivu zde uvedené skutečnosti. Ke zbrani pod bodem 1. uvedl, že zbraň má sice charakter kategorie A, ale i samotným zástupcem Českého úřadu pro zkoušení zbraní a střeliva je toto označení nepřiměřeně přísné. Ve vztahu ke zbrani pod bodem 2. a střelivu pod bodem 3. potom uvedl shodné skutečnosti, které vyplývaly i z rozhodnutí soudu. Uvedl dále, že ze spisového materiálu vyplývá, že příslušník sice způsobem popsaným v podané obžalobě, jakož i ve výroku usnesení soudu I. stupně jednal protiprávně, tedy v rozporu s příslušnými ustanoveními zákona o zbraních, resp. zákonem č. 200/90 Sb. o přestupcích, čímž po formální stránce v tomto bodu rovněž naplnil zákonné znaky skutkové podstaty přestupku, avšak jeho jednání nedosáhlo takového stupně společenské škodlivosti, čímž by bylo možno uplatnit správní odpovědnost. Naplnění skutkové podstaty přestupku je vedle naplnění formálních znaků třeba, aby jednání dosáhlo i určité intenzity společenské škodlivosti. Při zkoumání odpovědnosti za přestupek je tak správní orgán povinen zjišťovat naplnění jeho materiální stránky, přičemž odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. NSS 7 Afs 27/2008 či NSS 5 As 4/2013. Uvedl dále, že společenská škodlivost jednání, tedy materiální stránka přestupku by nebyla naplněna, pokud by existovaly zvláštní okolnosti případu, jež by škodlivost předmětného jednání zásadním způsobem snižovaly. Jestliže jednání osoby přistoupí další okolnosti, které znemožní, aby toto jednání porušilo nebo ohrozilo zájem společnosti, k naplnění materiálního znaku přestupku nedojde. Z toho vyplývá, že jednání, které má sice formální znaky přestupku, ale není jím porušen nebo ohrožen zájem společnosti, není přestupkem, a proto nemá společnost důvod je postihovat. Na základě spisového materiálu byla hodnocena míra společenské škodlivosti příslušníka spočívající v držení zbraní [číslo] držení zakázaného střeliva pod bodem 3. Je nezbytné poukázat na stav nalezených torz zbraní, jak bylo popsáno, k bodu 3., že držené střelivo je po legislativní změně v konečném důsledku de facto„ zábavní pyrotechnikou“. V daném případě bylo nezbytné přihlédnout mimo jiné k funkčnosti či střelbyschopnosti nelegálně držených zbraní (zda tyto vůbec byly způsobilé vyvolat reálné ohrožení), dále k motivaci příslušníka (příslušník je opatřoval pouze ze sběratelského zájmu a následně je neoprávněně přechovával) a v neposlední řadě ke skutečnosti, že příslušník byl v době páchání protiprávního jednání policistou s tzv. licencí k držení zbraně, kterážto skutečnost může zásadně snižovat společenskou škodlivost jednání, a to i s přihlédnutím k závěrům plynoucím z rozsudku soudů I. a II. st. Příslušník je svými nadřízenými hodnocen velmi dobře, bez jakýchkoliv excesů. Pečlivým zvážením všech skutečností je na místě uvést, že jednáním nebyl naplněn materiální znak přestupku. Vzhledem ke skutečnosti, že jednání jmenovaného nemá zákonné znaky přestupku a došlé oznámení neodůvodňuje zahájení řízení, rozhodující správní orgán věc odložil. Uvedl rovněž, že příslušník nemůže v žádném případě doplácet na to, že daná problematika byla pro orgány činné v trestním řízení nová, či obtížně zhodnotitelná. Je třeba přihlížet i k tomu, že probíhající trestní a soudní řízení jednoznačně negativně ovlivnilo osobní život příslušníka, na kterého je sice do okamžiku právní moci meritorního rozhodnutí třeba pohlížet jako na nevinného, avšak samotný fakt trestního stíhání je zátěží pro každého obviněného. K vymezenému jednání došlo cca v roce 2011, k [anonymizováno] a soudnímu řízení v letech 2017 [číslo], pakliže by bylo zahájeno řízení o jednání mající znaky přestupku a z čistě formálního hlediska by byl příslušník uznán vinným, byl by časový odstup od jednání a trestu 13, resp. 8 a 3 let. Z uvedeného plyne, že jakákoliv způsobilost trestu výchovně působit na společnost je po tak dlouhé době velmi snížena a z hlediska účelu či funkce ve vztahu k příslušníkovi by byla čirou represí.

14. Z novinového článku publikovaného v novinách Deník dne [datum] pod názvem„ Za rezavé torzo pušky s flobertkou hrozí policistovi ochod s ostudou“ soud zjistil, že jeho autorem je [jméno] [příjmení], že hovoří o žalobci [celé jméno žalobce] ze [obec], dlouholetém policistovi a členu ochranky na [příjmení] [jméno] [jméno] v [obec], který čelí obvinění z nedovoleného ozbrojování. Podle obžaloby si měl opatřit a přechovávat zakázané zbraně a střelivo a za to mu hrozí trest v rozmezí 6 měsíců až 5 let a v případě odsouzení by pak mohl přijít o místo i výsluhu. Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou dospěl k názoru, že nejde o trestný čin, ale nanejvýš přestupek, kterým by se měli zabývat jeho nadřízení. Obhájce policisty [jméno] [příjmení] uvedl, že soud uznal jejich argumenty, kterými zpochybnili žalobu a pokud rozhodnutí soudu nabyde právní moci, není vyloučeno, že jeho klient bude po státu požadovat odškodnění za způsobenou újmu. Státní zástupce [jméno] [příjmení] totiž proti rozhodnutí soudu podal okamžitě stížnost a případem se tak bude muset ještě zabývat Krajský soud v Brně, když uvedený státní zástupce konstatoval, že trvá na tom, že jednání obžalovaného je trestným činem. V článku se dále uvádí, že podle [jméno] [příjmení] souvisí případ s obří mezinárodní policejní akcí Mars před zhruba 3 lety, kdy tehdy policisté zabavovali zbraně lidem, kteří si kdysi nakoupili znehodnocené samopaly ze Slovenska. Typ těchto zbraní byl totiž použit při teroristickém útoku na časopis [příjmení] [příjmení] ve Francii. Pokud byl držitelem zbraně policista, musela u něho být provedena domovní prohlídka. Jeho klient ale zbraň v té době už nevlastnil. V článku je rovněž uvedeno, že při domovní prohlídce pak policie u [celé jméno žalobce] našlo torzo vojenské opakovací pušky [příjmení] 98k, ráže 7,92 mm, kterou měl [celé jméno žalobce] najít ve vypuštěném rybníce ve [obec] a podle obžaloby jde o zakázaný typ zbraně kategorie A a [celé jméno žalobce] na jeho držení neměl povolení. V garáži pak policie našla ještě dvouhlavňovou pušku ráže 6mm, Flobert bez pažby, která patří do kategorie C a ani na tu neměl policista povolení. Když ještě policie udělal prohlídku šatní skříňky na letišti, našli tam 20 šrapnerových nábojů do signální pistole. [jméno] [příjmení] uvedl, že toto klient vysvětlil tak, že náboje už ve skříňce byly, když ji zdědil po předchozím majiteli a je mu vyčítáno, že je nevrátil do skladu. Na letišti se prý kdysi používaly na plašení ptáků. [celé jméno žalobce] pracuje u policie od roku 1993 dodnes. Takto zní závěr článku.

15. Z protokolu o vydání věci ze dne [datum] soud zjistil, že žalobce byl vyzván Policií ČR k vydání mobilního telefonu, jehož je uživatelem, jako hmotné věci důležité pro trestní řízení, a žalobce jej po poučení dle § 78 tr. řádu dobrovolně vydal a dobrovolně uvedl telefonní číslo i [příjmení]. Dne [datum] potom byl uvedený mobilní telefon včetně [příjmení] karty do paměťové karty vrácen zpět žalobci.

16. Z výpovědi svědka [příjmení] [jméno] [příjmení] soud zjistil, že žalobce zná, jsou v přátelském vztahu, ale i v pracovním, kdy je jeho nadřízený. Jako nadřízený žalobce byl informován o zásahu pracovníků [příjmení] již od samého počátku. Uvedl, že se může jednat o začátek tak před 3 či 5 lety. Prvotní impuls byl pro svědka nečekaný. Byl požádán o informaci od jejich velitele odborů, zda neví něco o tom, jaký má žalobce problém. Zcela náhle na jejich pracoviště na letišti se přiřítili pracovníci [příjmení] spolu se žalobcem a požadovali otevření jeho skříňky, čemuž bylo vyhověno. Žalobcem byl později informován o tom, co se dělo ještě dále tady ve Žďáře n. S., že zde proběhly nějaké domovní prohlídky a prohlídky jiných prostor. Vybavilo se mu, že tehdy jejich velitel zvažoval postavení žalobce mimo službu. Zpočátku totiž obvinění, resp. podezření, ze strany [příjmení] byla docela závažná. Svědek se žalobcem jako jeho nadřízený sepisoval úřední záznam – vyjádření k celé věci včetně uvedení popisů zásahů, tedy těch domovních prohlídek apod. Výsledkem toho bylo, že žalobce postaven mimo službu nebyl. Postupně byl svědek o dané věci ze strany pana [celé jméno žalobce] informován. Vše se postupně posouvalo do další roviny, i jejich nadřízení se o danou kauzu zajímali. Podle svědka celá ta záležitost byla zpočátku docela monstrózní, v podstatě to začínalo na nějakém podezření o napomáhání [anonymizováno] ve Francii, posléze úpravě zbraní v této souvislosti, nakonec se to všechno rozdrobilo až do výsledku toho, že snad měl p. [celé jméno žalobce] připravit zdejší muzeum o nález dvou zrezlých hlavní. Svědek věděl o tom, že nakonec byl žalobce zproštěn viny. V rámci té kauzy pan [celé jméno žalobce] na pracovišti z hlediska pracovního perzekuován určitě nebyl, nicméně jsou policisté, a pokud je některý z nich vyšetřován, budí to v nich určitý pocit opatrnosti a nejistoty. [příjmení] i proto, zda není kolega odposloucháván. Svědek věděl, že když p. [celé jméno žalobce] odňali telefon a až po nějaké době mu ho vrátili, že byl v nejistotě ohledně toho, co si řekli soukromého. Je to takový nepříjemný pocit. Dle svědka i na pracovišti po určitou dobu trvala nejistota, jak celá věc skončí, ale odehrávalo se to víceméně v otázce vztahu mezi kolegy. To však bylo v té době, kdy celá kauza probíhala, teď už nic takového není. Celá tato kauza ani v době, kdy probíhala, nebránila žalobci v kariérním postupu. Žalobce vykonává samostatnou práci ostrahy určitého objektu, svědek měl dojem, že to je z důvodu rozhodnutí vlády. Pracuje samostatně a tomu také odpovídá jeho odpovědnost. Svědek rovněž uvedl, že měl povědomost o tom, neboť na to byl sám dotazován svými známými i mimo [obec], co se to u nás na letišti děje. Měl dojem, že to vše vzniklo v souvislosti s nějakým článkem v místním plátku. Dle svědka i pro pana [celé jméno žalobce] to muselo být nepříjemné, pokud se o tom dozvěděl. Určitě se celá tato kauza na Jardovi projevila. V té době začal být ostražitější, nedůvěřivější, také hovořil o tom, že snad u policie skončí, nebo že bude muset změnit pracoviště. Celá záležitost pro něho musela být nepříjemná i přesto, že je to dospělý muž. Rozhodně muselo být pro něho nepříjemné i to, že se to dotýkalo jeho rodiny. Tím spíše, že se nejednalo o nějakou krátkodobou záležitost trvající třeba měsíc. Jarda žil v nejistotě, jak celá tato záležitost vlastně skončí. Svědek dále uvedl, že ochranná služba je největším útvarem PČR a jenom jejich oddělení čítá cca 150 lidí. O tom zásahu [příjmení] u nich na letišti v podstatě věděli všichni, protože Jarda u ochranné služby pracuje mnohem déle než svědek, možná více jak 25 let a takový zásah, který se tam udál, se přece jenom u nich běžně neděje. Po dobu, co ta kauza trvala, čili ten rok až dva, bylo patrné i u kolegů v podstatě to, o čem svědek hovořil ve vztahu k sobě. Ta možnost odposlechů tady také byla, takto prostě u policie nastaveno je. Nicméně dnes již nic takového není, byť se o problému p. [celé jméno žalobce] ví doposud. Dle svědka nějaká povědomost mezi veliteli o tom, že snad existuje nějaká databáze trestně stíhaných osob včetně policistů je, ale že by to mělo nějaký vliv na hodnocení daného policisty, jeho kariérní postup či odměňování, takto rozhodně nemá. Takové skutečnosti se nikde v rámci okruhu naší práce nevyplňují. Svědek jako velitel, případně jeho kolegové, takové skutečnosti neposuzují, nepřihlížejí k nim. Snad možná hypoteticky by se mohla tato informace projevit v případě, že by v případě potřeby vyššího zařazení žalobce vyvstala potřeba vyššího stupně prověrky [anonymizováno] skutečností na skupinu D, ale to skutečně se jedná o hypotetickou úvahu, nic takového zatím nenastalo. Svědek dále uvedl, že četl onen článek v novinách, i ke mně se to dostalo. Svědek uvedl, že on sám a stejně tak nejbližší kolegové Jardy od samého počátku považovali podezření o možnosti zásobování samopaly či jejich úpravy pro [anonymizováno] ve Francii ze strany Jardy za absurdní. Svědek věděl, že si Jarda rád čte o zbraních, je to jeho koníček, udělal si i zbrojařský kurz, ale takové obvinění považovali za absurdní. Samozřejmě nemohl mluvit za ty, kteří se s ním potkají třeba 3x do roka.

17. Z výpovědi žalobce jako účastníka řízení soud zjistil, že újmu mu způsobilo už jen samo zahájení trestního stíhání. Už při prvním jednání zde před soudem si uvědomil, že by se mělo jednat pouze o přestupek, když k tomuto závěru došel hlavně poté, co byly provedeny podrobné a důkladné výslechy znalců v této věci. Obvinění státního zástupce z kvalifikovaného trestného činu nedovoleného ozbrojování podle odst. 3 § 279 tr. zák. vnímal špatně, velmi se ho to dotklo. Pokud se týče úkonů [příjmení] v trestním řízení, jako byly domovní prohlídky, prohlídky nebytových prostor atd. tak, to vnímal rovněž velmi špatně, a to proto, že se to dotklo jeho rodiny, byla tím zasažena. V bytě domovní prohlídka proběhla i přesto, že [příjmení] tvrdil od počátku, že v bytě nic není. Rovněž mu vadilo, že o domovní prohlídce neinformovali vlastníka bytu. Manželce o tom dát vědět nemohl, neboť hned z rána mu zabavili telefon. V bytě hledali flobertky zakoupené na Slovensku. Domovní prohlídka probíhala tak, že byly prohledány všechny místnosti v bytě, nahlíželi pod postele, do šatních skříní, pod polštáře. Pokud se týče jejich osobních věcí, tak ty prohlíželi spíš vizuálně nebo pohmatem zvenku. Při domovní prohlídce jim byl zabaven počítač, který tehdy měli jenom jeden a využívaly ho zejména děti. [příjmení] sám tam v podstatě nic neměl, snad pár e-mailových relací. Počítač byl zabaven asi na tři měsíce. Zkomplikovalo jim to život. Domovní prohlídky na něho i jeho rodinu zapůsobily negativně, narušilo jim to vztahy v rodině, manželka to nesla nelibě, trvalo delší dobu, než se zase vše dostalo do normálu. Znovu se to potom otevřelo, když začal soud. Manželce vadilo, že o domovní prohlídce nevěděla, že jí někdo prohlížel věci. Za vinu to kladla [příjmení], ale i žalobci, že se zabýval takovým koníčkem. Dle žalobci si z telefonu a počítače stáhli všechno, co bylo potřebné, že stáhli všechno. V souvislosti s provedenými domovními prohlídkami žalobce neměl žádné [anonymizováno] problémy, nikde u lékaře nebyl, nicméně necítil se dobře, byl jsem nervózní, pociťoval nespavost. Léky na toto nebral. V zaměstnání se velmi rychle se rozšířilo, že žalobce má nějaké problémy, zejména potom poté, co byla provedena prohlídka šatní skříňky. Ta proběhla poté, co byly provedeny domovní prohlídky u žalobce doma. Na pracovišti žalobce je nepřetržitá služba, počty lidí jsou stejné. Všichni se dotazovali, co se děje. [příjmení] o prohlídce neinformoval ani velitele odboru, pouze sdělili, že zde provádějí svoje šetření. Dle žalobce o celé té události určitě věděla celá jeho směna, což čítá 30 lidí. Směn je u nich pět. Žalobce pocítil jsem změnu v chování u některých kolegů, že se s ním již tak nekamarádili, odklonili se od něho a podle něho se to ještě doposud nezměnilo, věděl jistě, že to věděla jeho směna, u těch ostatních mohl říct, že určitě se to dozvěděli, ale nepřijde s nimi do styku. Pro žalobce to příjemné pro mne nebylo. I když byl některým z kolegů konkrétně dotazován na to, co se děje, konkrétní odpověď jim nedal, spíš si to nechával pro sebe. Nadřízené musel informovat o každém výslechu na [příjmení], o každém nařízeném jednání či hlavním líčení. Byl také povolán na oddělení podpory výkonu na ředitelství, kde rovněž tyto informace musel podávat. Pokud se týkalo jeho vlastní práce, tak žalobce měl spíše vnitřní obavu o to, jaké dopady na jeho zaměstnání to všechno bude mít. Ze strany nadřízených však nic naznačováno nebylo. Postupně, jak se celá věc vyvíjela, a bylo zřejmé, že se jedná o věc přestupkovou, tak už i toto pominulo. Obavy o to, že by žalobce musel skončit u policie, samozřejmě byly i doma. Protože kdyby se skutečně prokázalo, že něco takového se stalo, o práci bych přišel. Žalobce uvedl, že do té doby než vyšel ten článek v novinách, se v podstatě nic nedělo. Pár sousedů sice zaregistrovalo domovní prohlídku, ale byl klid. Až potom, co vyšel ten článek v novinách, kde bylo uvedeno celé jeho jméno, kde pracuje, a co mu bylo kladeno za vinu a jak celá věc u zdejšího soudu skončila, tak se ho začali lidé dotazovat. Žalobce z toho cítil spíš škodolibost. Žalobce již nebyl schopen uvést nějaká konkrétní jména, ale byl na toto dotazován při návštěvě restaurace. Byl dotazován na to, co s těmi zbraněmi vlastně dělal, zda půjde do basy. To však trvalo jenom chvíli, postupem času se na to zapomnělo. Podle žalobce ti, co se ho shora uvedeným způsobem dotazovali, si stále myslí to, co bylo obsaženo v článku, a to proto, že již další článek o tom, jak do skutečně dopadlo, uveřejněn nebyl. V podstatě se ptali na to, co si v tom článku přečetli. V tom období trestního stíhání žalobce byl rozrušený, nemohl se soustředit. Obával se, že zase zazvoní telefon. Nebyl jsem v pohodě. I zabavený telefon těžce nesl, měl v něm uloženou veškerou komunikaci s rodinou, příbuznými, nemohl nikam volat. [příjmení] si koupit jiný telefon s jinou SIM. O mírném odcizení či menším kamarádství ze strany kolegů žalobce uvedl, že se jednalo spíš o kolegy vzdálenější, nikoliv o ty jemu blízké. I když zpočátku i ze strany těch bližších kolegů a kamarádů určitý odstup pociťoval, to však s vývojem věci ustupovalo.

18. Dle ust. § 7 odst. 1 zák. č. 82/98 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem v pl. zn. právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda.

19. Dle ust. § 8 odst. 1 cit. zák. nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.

20. Dle ust. § 13 odst. 1 a 2 cit. zák. stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

21. Dle ust. § 14 odst. 3 cit. zák. uplatnění nároku na náhradu škody dle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

22. Dle ust. § 31a odst. 1 cit. zák. bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.

23. Dle ust. § 31a odst. 2 cit. zákona zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.

24. Žalobce se v tomto řízení domáhal odškodnění nemateriální újmy po žalované, když tvrdil, že trestní stíhání, které bylo zahájeno usnesením Generální inspekce bezpečnostních sborů ze dne [datum] pro přečin nedovoleného ozbrojování dle § 279 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, bylo zjevně nedůvodné, neboť Okresní soud ve Žďáře nad Sázavou, k němuž posléze byla podána Krajským státním zastupitelstvím v [obec] obžaloba, usnesením ze dne [datum] rozhodl tak, že věc postoupil útvaru žalobce, tj. Ochranné službě Policie ČR s tím, že nejde o trestný čin a zažalovaný skutek by mohl být posouzen jako přestupek nebo kárné provinění. Následně žalobce nebyl shledán vinným ani z přestupku. Toto nezákonné trestní stíhání znamenalo zcela zásadní a devastační zásah do jeho osobního života a za toto tedy žalobce požadoval přiměřené zadostiučinění, které ocenil částkou 200 tis. Kč.

25. Žalovaná s podanou žalobou nesouhlasila, navrhovala její zamítnutí s tím, že se žalobci se za vydané usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne [datum], které je možno považovat za nezákonné rozhodnutí ve smyslu ust. § 7 odst. 1 zák. č. 82/98 Sb., omluvila. Nárok žalobce na přiměřené zadostiučinění v částce 200 tis. Kč shledala zcela nedůvodným, neboť žalobce sice nebyl odsouzen, ale dopustil se protiprávního jednání, které po formální stránce naplňovalo skutkovou podstatu trestního činu, ale nedosáhlo takového stupně společenské škodlivosti, aby vůči němu bylo postupováno ve smyslu trestní represe.

26. Soud ve věci provedl dokazování v navrženém rozsahu a po zhodnocení provedených důkazů, a to každého jednotlivě i ve vzájemné souvislosti, došel k závěru, že žalobě nelze vyhovět.

27. Protože žalobce uplatnil svůj nárok na náhradu škody v souladu s ust. § 14 odst. 3 zák. č. 82/98 Sb. v pl. zn. u žalované, což vyplynulo z provedeného dokazování, soud mohl o žalobě žaloce rozhodnout.

28. Z provedeného dokazování má soud za prokázané, a o tom ani nebylo mezi stranami sporu, že usnesením ze dne [datum] Generální inspekce bezpečnostních sborů, oddělení vyšetřování [obec], zahájila trestní stíhání žalobce jako obviněného ze spáchání přečinu nedovoleného ozbrojování dle § 279 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku o již shora uvedeném obsahu. Vydání tohoto usnesení předcházely úkony přípravného řízení ve smyslu ust. § 158 odst. 1 a 3 tr. řádu v návaznosti na Záznam o zahájení úkonů trestního řízení ze dne [datum] pro podezření ze spáchání přečinu nedovoleného ozbrojování dle § 279 odst. 1 tr. zákoníku, tedy mimo jiné i domovní prohlídky provedené u žalobce v jeho bytě, garážích a na pracovišti dne [datum] s následným zadržením notebooku a mobilního telefonu žalobce, když obě tyto věci byly žalobci vráceny. Žalobce tedy s orgány činnými v trestním řízení spolupracoval, dobrovolně vydal mobilní telefon, umožnil domovní prohlídky ve svém bytě, garážích i na svém pracovišti. Proti žádnému z těchto úkonů žalobce neprotestoval, neměl žádný námitek a ani v průběhu řízení před orgány činnými v trestním řízení (tedy policejními orgány či soudem I. stupně) nenapadl tvrzením, že byly provedeny v rozporu se zákonem, tedy že se jednalo o nesprávný úřední postup. Stejně tak provedení domovní prohlídky v bytě či garáži v SJM nenapadla ani jeho manželka, pokud se cítila být provedenou domovní prohlídkou poškozena a zastávala názor, ostatně jako žalobce v tomto řízení, že byla provedena nesprávně, když jí jako další uživatelce předmětného družstevního bytu nebylo doručeno povolení k provedení domovní prohlídky, resp. jí bylo doručeno až po jejím provedení.

29. Podle názoru soudu je v této věci velmi významným to, že žalobce je dlouholetým policistou (od roku 1993), služebně zařazeným u Ochranné služby Policie ČR s místem výkonu práce v [obec]. Jeho pracovní zařazení podle názoru soudu, ostatně podepřeného hodnocením nadřízených žalobce a svědkem [příjmení] [příjmení], vyžaduje vysokou míru samostatnosti, odpovědnosti a organizačních schopností, ale také znalost zákonů s výkonem jeho práce spojených. Jako příslušník policie patří k ozbrojeným složkám této země, tedy se předpokládá určitá míra znalostí zbraní, jejich fungování i zařazení zbraní a střeliva do jednotlivých kategorií zákona (u držitele zbrojního průkazu, kterým žalobce je, se znalost zákona o zbraních a střelivu předpokládá) o zbraních a střelivu, umocněná jeho koníčkem – zájmem o zbraně, a v důsledku toho tedy i zvýšenou míru odpovědnosti s nakládáním se zbraněmi, než by tomu bylo u obyčejného člověka – laika. Proto soud chování a jednání žalobce spočívající v jeho nákupu palných a expanzních zbraní, ale i v jeho postupu při nálezech torz zbraní či střeliva (tedy neoznámení nálezů zbraní, byť šlo o jejich torza, či neoznámení nálezu krabiček se střelivem, které dle tvrzení žalobce zůstalo v jeho skříňce na pracovišti po předchozích útvarech) považuje za při nejmenším nezodpovědné. Důsledkem tohoto nezodpovědného či situaci podceňujícího chování žalobce potom bylo to, že se dostal, resp. zůstal v zájmu policejních orgánů prošetřujících nákupy zbraní palných a expanzních ze Slovenska v souvislosti s policejní akcí MARS. V této souvislosti soud považuje za nutné uvést, že se rozhodně neztotožňuje s názorem žalobce, že počátek toho všeho je v této věci irelevantní. Pokud by totiž tohoto podezření v důsledku nákupu žalobce na Slovensku nebylo, nedostal by se vůbec do zorného pole policie, nebyl by vůbec dán důvod pro to, aby vůči němu vůbec směřovalo podezření či zájem policie jako o někoho, kdo kupoval expanzní zbraně. Sám obhájce žalobce [příjmení] [příjmení] po rozhodnutí zdejšího soudu o postoupení trestní věci žalobce jeho nadřízeným o tomto hovořil pro místní deník a zcela otevřeně uvedl, že pokud byl držitelem takových zbraní policista, musela u něho být provedena domovní prohlídka. Bylo by naprosto v rozporu s povinností policejního orgánu, pokud by neopatřil všechny potřebné podklady a nezbytná vysvětlení, tedy aby i přes tvrzení žalobce o tom, že žádné zbraně uvedeného charakteru doma ani v garáži či šatní skříňce nemá, tyto úkony neprovedl, a to tím spíše, že po jeho vysvětlení nebylo rozptýleno podezření, že žalobce nemá věci, jež jsou předmětem prohlídky v daných prostorech. Výsledkem těchto prohlídek byly nálezy již shora mnohokrát zmiňovaných torz zbraní a střeliva (tvrzení žalobce se ukázalo být nepravdivým). Byl to tedy sám žalobce, kdo svým jednáním a chováním napomohl tomu, aby vůči němu bylo zahájeno trestní stíhání pro podezření ze spáchání přečinu nedovoleného ozbrojování, když bez povolení měl ve svém držení zbraň, resp. torzo zbraně zařazené zákonem do kategorie A, stejně tak střeliva spadajícího do téže kategorie. Dle názoru soudu se tak žalobce choval nedovoleným způsobem, porušil jako policista zákon o zbraních a střelivu, a to bez ohledu na to, že šlo o střelby neschopnou zbraň. Ohledně nalezeného střeliva ve prospěch žalobce zasáhla pouze novela uvedeného zákona o zbraních a střelivu účinná od [datum], která toto střelivo, původně zákonem zařazeného rovněž do kategorie A | (když pro držení zbraní a střeliva zařazených do této kategorie žalobce neměl oprávnění) nově zařadila jako střelivo, které není zákonem zakázané. Toto také podle názoru soudu vedlo ke vznesení obvinění vůči žalovanému, ke kterému došlo téměř až za rok po provedení domovních prohlídek u žalobce.

30. Protože žalobce nebyl pravomocně odsouzen pro jednání, které mu obžaloba podaná u zdejšího soudu podána a projednána pod sp. zn. 1 T 81/2017, je třeba na usnesení o zahájení trestního stíhání jeho osoby ve světle judikatury pohlížet jako na nezákonné rozhodnutí ve smyslu ust. § 7 odst. 1 zák. č. 82/98 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci. Proto mu také náleží odškodnění ve smyslu tohoto zákona. Žalovaná uznala odpovědnost státu za vydané nezákonné rozhodnutí a omluvila se. Žalobce se však s omluvou nespokojil a podal si shora uvedenou žalobu.

31. Pokud jde o vlastní nemateriální újmu, kterou měl žalobce v důsledku proběhlého trestního řízení utrpět, potom se soud k tomuto jeho názoru nepřiklonil.

32. Žalobce bagatelizoval své jednání, které bylo opakovaně soudy potvrzeno jako nedovolené (viz shora citované rozhodnutí Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou, Krajského soudu v Brně i Nejvyššího soudu ČR), ale zcela neúměrně nadsazoval a zveličoval údajnou újmu, kterou měl utrpět. Dle názoru soudu však neprokázal žádné ze svých nasazených tvrzení, protože jak jinak označit tvrzení žalobce, že nezákonné trestní stíhání znamenalo zcela zásadní a devastační zásah do jeho osobního života.

33. Žalobce neprokázal, že by mu byla skutečně způsobena újma na psychickém zdraví. Sám žalobce hovořil pouze o nepříjemných pocitech, které měl, že byl nervózní, pociťoval nespavost. Leč u lékaře se svými tvrzenými obtížemi nebyl, nebral žádné léky, nenabídl soudu žádný objektivní důkaz, pouze svoje tvrzené pocity. Ovšem takové pocity podle názoru soudu má téměř každý člověk, když se ocitne v pozornosti policie. Žalobce jako policista však dle názoru soudu by měl být vůči takovým pocitům odolnější než„ obyčejný člověk“.

34. Pokud jde o újmu způsobenou ztrátou záliby, potom zde žalobce zůstal opět v rovině svých tvrzení. Žalobce jen tvrdil, že jeho zájem o střelné zbraně je pouze jeho koníčkem, že se to jeho ženě nelíbilo a že posléze s tímto přestal. Soudu nenabídl žádný důkaz, a to i přesto, že byl soudem poučen dle ust. § 118a odst. 3 o.s.ř.

35. Stejně tak zůstalo pouze v rovině tvrzení k odškodnění požadovaná újma na spokojeném osobním životě. Soud neměl k dispozici žádné jiné objektivní srovnání mezi kvalitou osobního života žalobce před zahájením trestního stíhání a po něm. Nelibost manželky s domovní prohlídkou či zadržením notebooku se nikde v průběhu trestního řízená neobjevila, nikde nebyla namítána ani zmiňována, až poprvé v žalobě žalobce, jak o tom už ostatně se již soud zmínil shora, a to opět pouze žalobcem. Žádný důkaz žalobce soudu nenabídl.

36. Stejně tak zůstaly neprokázány tvrzené následky trestního stíhání žalobce na jeho další profesní život. Jednak mu fakticky žádná újma nevznikla. To, že se měl dle svého tvrzení dostavovat ke svým nadřízeným k podání vysvětlení, žalobce pouze tvrdil, ale nic konkrétního neuvedl. Stejně tak na jeho profesní život neměly žádný vliv ani jeho tvrzené nepříjemné pocity vůči kolegům a naopak, zejména za situace, jak uvedl slyšený svědek [příjmení] [příjmení], kdy on i žalobci nejbližší kolegové obvinění žalobce považovali za absurdní. Ani tento slyšený svědek jako přítel žalobce a také jako jeho nadřízený nepotvrdil tvrzení žalobce o nejrůznějších evidencích neveřejného charakteru včetně operačně taktické evidence Policie ČR, když uvedl, že nějaká povědomost mezi veliteli o tom, že snad existuje nějaká databáze trestně stíhaných osob včetně policistů je, ale že by to mělo nějaký vliv na hodnocení daného policisty, jeho kariérní postup či odměňování, takto rozhodně nemá. Pouze hypoteticky tento svědek uvedl, že taková informace by se mohla objevit v případě, že snad hypoteticky mohla nastat potřeba vyššího stupně prověrky utajovaných skutečností u žalobce. V podstatě to ale vyloučil.

37. Žalobce dále požadoval odškodnění nemateriální újmy, a to nejvyšší měrou 100 tis. Kč za poškození dobrého jména v očích veřejnosti a kolegů, medializací jeho případu včetně vyjádření st. zástupce.

38. Ve vztahu k údajnému poškození dobrého jména žalobce vůči kolegům soud odkazuje na již shora uvedené a zejména potom na hodnocení, které nadřízení žalobce podali v rámci trestního řízení. Toto hodnocení bylo velmi vysoké, oceňující jak profesionální, tak osobní vlastnosti žalobce, kdy žalobce je popisován jako velmi aktivní, časově a prostorově flexibilní při plnění služebních úkolů, což je při jeho služebním zařazení velmi důležité. Je hodně ochotný a zodpovědný. Služební úkoly plní na nadstandardní úrovni, v kolektivu má pověst spolehlivého policisty a patří mezi nejlepší. Je zjevné, že tedy k poškození dobrého jména žalobce nedošlo. Naopak, právě toto vysoké ocenění žalobce jako policisty vedlo k tomu, že jeho nedovolené jednání, jak o něm hovořil soud shora, vedlo soudy, ale i nadřízeného žalobce k tomu, že míra společenské nebezpečnosti jeho nedovoleného jednání byla tak nízká, že v jeho nedovoleném jednání nebyl spatřován ani přestupek (bez ohledu na to, že uplynula i doba při případný postih dle příslušného zákona).

39. Žalobce je policistou, tedy osobou veřejně činnou. Jak uvedl Nejvyšší soud ČR ve svém rozsudku ze dne 3. 9. 2019 sp. zn. 25 Cdo 3988/2018, osoba veřejně činná nevyhnutelně a vědomě předkládá široké veřejnosti ke kontrole každý svůj čin, a proto musí projevit vyšší stupeň tolerance. [příjmení] [příjmení] Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 453/03 věcí veřejnou jsou: agenda státních institucí, jakož i činnost osob působících ve veřejném životě. Tyto veřejné záležitosti, resp. veřejná činnost jednotlivých osob mohou být veřejností posuzovány. Z těchto závěrů soudů nejvyšších instancí také soud při svém rozhodování vycházel a tvrzenou újmu žalobce posuzoval a došel k závěru, že dobré jméno žalobce poškozeno nebylo. Navíc sám svědek [příjmení] [příjmení] hovořil o článku, ze kterého žalobce rovněž poškození svého dobrého jména dovozoval, hovořil jako o článku v místním plátku, tedy tomu nepřikládal důležitost. Žalobci nic nebránilo, aby týmž způsobem v uvedeném místním plátku sdělil veřejnosti výsledek, resp. potvrzení toho, že v jeho případě nejen že nešlo o trestný čin, jak bylo již shora uvedeno, ale ani o přestupek. Pokud žalobce za poškození svého dobrého jména považoval sdělení státního zástupce, že trvá na tom, že jednání žalobce je trestným činem, potom je to v podstatě povinné prohlášení státního zástupce. Ovšem ze zmiňovaného článku není zřejmé, kdy tak měl státní zástupce učinit. Zřejmé je pouze to, že pisatel článku se zúčastnil jako veřejnost či tisk uvedeného hlavního líčení, ale v žádném případě z článku nelze vysledovat, kdy měl státní zástupce toto prohlášení učinit, zda na začátku hlavního líčení, v jeho průběhu či na jeho konci, zda přecházelo vyjádření obhájce žalobce či až po něm. Dle názoru soudu vyjádření obhájce žalobce o možném spojení trestní věci žalobce s [anonymizováno] útoky v Paříži přilákalo mnohem vyšší pozornost než titulek sám, přičemž sám obhájce žalobce jednání svého klienta o držení byť zbytků zbraní, ke kterým žalobce neměl oprávnění je držet, ještě zdůraznil a toto bagatelizoval. Veřejnosti je tak samotným obhájcem žalobce, byť v místním plátku, potvrzeno, že se žalobce – policista dopustil nedovoleného jednání. Ovšem dle názoru soudu za takový obsah článku v žádné případě nenese odpovědnost stát. A proto také nemůže být žalobce za případnou újmu odškodněn státem, tedy žalovanou.

40. Soud zcela jednoznačně sdílí závěry Nejvyššího soudu ČR obsažené v jeho rozhodnutí ze dne 27. 6. 2012 sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, že forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, tj. její přiznání je nad rámec konstatování porušení práva na místě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat. O toto se však v případě žalobce rozhodně nejedná. Žalobce se dopustil nedovoleného jednání. Pouze to, že v konečném výsledku charakter zbraní, které držel bez příslušného oprávnění, a změna zákona, která odstranila nedovolenost držení střeliva, a vysoké hodnocení osoby žalobce ze strany jeho nadřízených vedly ve svém konečném výsledku k tomu, že jeho nedovolené jednání nedosahovalo takové míry společenské nebezpečnosti, aby bylo posuzováno jako trestný čin či přestupek. Proto omluva, kterou žalovaná vůči žalobci vyslovila, je podle názoru soudu dostatečným odškodněním žalobce, a proto jeho žalobu na další odškodnění jako zcela nedůvodnou zamítl.

41. Pouze na okraj ještě soud poznamenává, že rozhodnutí soudů, která žalobce předkládal na podporu svých tvrzení, tedy srovnávací judikaturu, se s jeho případem vůbec nedají srovnat. Žalobce nebyl ani postaven mimo službu, jeho služební poměr nebyl ukončen, rodina žalobce ani jeho profesní život se nerozpadl, žalobce nebyl krácen na svém příjmu, neutrpěl žádnou zdravotní újmu, pouze trpěl nepříjemnými pocity, jak sám uvedl. Žalobce svoji újmu nadsazoval a přeceňoval a svoje nedovolené jednání bagatelizoval.

42. Protože jde o rozhodnutí, kterým se řízení před soudem končí, rozhodoval soud i o nákladech řízení (§ 151 odst. 1 o.s.ř.) a rozhodl s odkazem na § 142 odst. 1 o.s.ř., dle kterého soud účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. V této věci byla plně úspěšná žalovaná, která nebyla v řízení před soudem zastoupena advokátem. Náklady řízení žalované tak tvoří paušální náhrada nákladů řízení dle ust. § 151 odst. 3 o.s.ř. a dle vyhl. č. 254/2015 Sb. za 7 úkonů po 300 Kč v celkové výši 2 100 Kč (odpor ze dne [datum], vyjádření k žalobě ze dne [datum], jednání soudu dne [datum], vyjádření k doplněným skutkovým tvrzením ze dne [datum], další vyjádření – duplika ze dne [datum], jednání soudu dne [datum] a jednání soudu dne [datum]), a náhrada cestovních nákladů k jednáním soudu vždy z [obec] do sídla soudu a zpět vždy v celkové délce 154 km a vždy motorovým vozidlem tov. zn. Škoda Fabia, [registrační značka], s kombinovanou spotřebou 5,9 l benzinu Natural [číslo] km, a to dne [datum] při ceně PHM 33,80 Kč a opotřebení vozidla 4,40 Kč/km dle vyhl. č. 375/2021 Sb. ve výši 984, 70 Kč a dne [datum] při ceně PHM 37,10 Kč a opotřebení vozidla ve výši 4,70 Kč/km dle vyhl. č. 511/2021 Sb. ve výši 1 060,80 Kč Náklady řízení žalované tak celkem činí částku 4 145,50 Kč a k úhradě této částky také soud neúspěšného žalobce zavázal, když stanovil současně lhůtu splatnosti a platební místo.

Poučení