17 CO 72/2022 - 344

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Buriana a soudkyň JUDr. Ivany Tomkové a JUDr. Hany Příhodové ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] bytem [adresa] zastoupený advokátem JUDr. [jméno] [příjmení], sídlem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] sídlem Vyšehradská 16, 128 10 Praha 2 jednající Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových sídlem [adresa] o 200.000 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 21. 1. 2022, č. j. 12 C 358/2019-289, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 30.000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 30.000 Kč za dobu od [datum] do zaplacení ve lhůtě do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Ohledně částky 170.000 Kč s příslušenstvím se zamítavý výrok Ipotvrzu je.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady řízení před soudy obou stupňů v částce 48.908,60 Kč ve lhůtě do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. [jméno] [příjmení], advokáta se sídlem v [obec], [ulice a číslo].

Odůvodnění

1. Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou („ dále jen soud prvního stupně“) rozhodl rozsudkem ze dne 21. 1. 2022, č. j. 12 C 358/2019-289 (dále jen rozsudek soudu I. stupně“) tak, že žalobu, kterou se žalobce domáhal uložení povinnosti žalovanému zaplatit mu částku 200.000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od [datum] do zaplacení zamítl (výrok I) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému na nákladech řízení částku 4.145,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

2. Proti tomuto rozsudku podal žalobce obsáhlé odvolání, ve kterém podrobil kritice rozsudek soudu prvního stupně a jeho závěry. Podrobně shrnul závěry trestního stíhání, které vůči němu bylo vedeno a uvedl, že rozsudek soudu prvního stupně při posuzování majetkové újmy závěry obsažené v rozhodnutích vydaných v trestní věci nezohledňuje, naopak vykládá celou věc v rozporu se závěry uvedenými v rozsudcích vydaných v trestních řízeních, a to zjevně v jeho neprospěch. Žalobce zdůraznil, že jím uplatněný nárok není odvozován od nesprávného úředního postupu, který nebyl předmětem žaloby, ale z titulu nezákonného rozhodnutí. Namítl, že soud prvního stupně při svém rozhodování posoudil jeho postavení policisty jako přitěžující okolnost odlišně od rozhodnutí Krajského soudu v Brně vydaného v trestní věci dne 27. 11. 2018 pod č. j. 4 To 341/2018-730, kde soud dospěl k závěru, že skutečnost, že je policistou, společenskou škodlivost jeho jednání nezvyšuje, ale naopak snižuje. Žalobce vyslovil názor, že soud prvního stupně je při svém rozhodování těmito závěry uvedenými v trestním rozsudku vázán. Připomenul, že trestní stíhání vedené vůči němu v souvislosti s nákupem a prodejem zbraní Beretta bylo vyloučeno k samostatnému řízení a následně věc byla odložena, jelikož se prokázalo, že se žádného protiprávního jednání nedopustil. Toto jeho trestní stíhání nebylo dle žalobce příčinou jeho trestního stíhání v této věci. Žalobce připomenul, že rozsudek soudu prvního stupně pomíjí skutečnost, že formální stránka trestného činu byla naplněna pouze u zbraně [číslo] torza pušky [příjmení], u které však znalci konstatovali, že tato zbraň nebyla vůbec způsobilá ke střelbě. U pušky Flobert trestní soud konstatoval, že kategorizace zbraně není jednoznačná, takže ani formální stránka nebyla naplněna již vůbec, stejně tak u nalezeného střeliva. Dále připomenul, že Nejvyšší soud se ve svém usnesení ze dne 9. 4. 2019, č. j. 6 Tdo 351/2019-752 neztotožnil s právní kvalifikací jednání, pro které byl trestně stíhán. Již samotná kvalifikace dle § 279 odst. 3 písm. b) trestního zákoníku byla nesprávná. Napadené rozhodnutí dle žalobce zcela ignoruje materiální stránku jednání, které soudy posoudily zcela v jeho prospěch a soud ignoruje i samotný výsledek trestního stíhání. Trestní stíhání bylo dle žalobce zcela zbytečné a šikanózní. Žalobce soudu prvního stupně vytkl, že opomíjí ustálenou judikaturu Ústavního soudu, že každé nezákonné trestní stíhání znamená zásadní zásah do života člověka, který nelze bagatelizovat a který je třeba reparovat. Žalobce opakovaně jako v řízení před soudem prvního stupně zdůraznil, že trestní stíhání znamenalo zcela zásadní a devastační zásah do jeho osobního života, vznikla mu újma na psychickém stavu a na jeho zdraví. Namítl, že soud neobjektivně posoudil skutečnost, že trpěl nespavostí, nepříjemnými pocity, stresem ze stíhání, nervozitou po dobu stíhání, tedy celkem 2 roky a 7 dnů, což je znatelná doba života. To, že nebral žádné léky, označil žalobce za irelevantní. Závěr soudu prvního stupně, že policista by měl být odolnější, než„ obyčejný člověk“, označil za nepodložený a zjevně v rozporu se zásadou spravedlnosti a rovného přístupu k právu. Připomenul, že žil v nejistotě, jak trestní řízení dopadne, zda zůstane v zaměstnání nebo zda bude odsouzen a zda se kvůli odsouzení bude moci společensky uplatnit. Jeho nadřízení kontinuálně jeho trestní stíhání řešili a musel je vysvětlovat. Napadený rozsudek dle žalobce zcela pomíjí zásah do jeho osobního života a psychické pohody. Úkony, které [příjmení] provedla ve vztahu k němu a jeho rodině, znamenají citelný zásah do soukromí, psychiky a nedotknutelnosti vlastnictví a obydlí. Zde připomenul domovní prohlídku, která byla u něho provedena, prohlídku jiných prostor (garáže a šatny na pracovišti), prohlídku motorového vozidla, zabavení notebooku a mobilního telefonu a nemožnost jejich používání. Tyto skutečnosti by měly být dle žalobce zohledněny při rozhodování o jeho odškodnění. Žalobce připomenul, že trestní stíhání mu způsobilo újmu i v jeho profesním životě, v této souvislosti poukázal na výpověď svého nadřízeného Ing. [jméno] [příjmení]. Připomenul, že má v nejrůznějších evidencích neveřejného charakteru včetně operačně taktické evidence Policie ČR vyznačeno, že byl obžalován pro trestný čin, což je i v mezinárodní policejní spolupráci sdílená informace. Tuto skutečnost musí uvádět i při řízení o bezpečnostních prověrkách či žádostech o víza, a to jej do konce života handikapuje. Dále připomenul, že trestním stíháním byla zasažena jeho dobrá pověst ve městě, kde žije, přičemž v této souvislosti poukázal na zveřejnění jeho trestního stíhání ve Žďárském deníku. Omluvu, kterou mu poskytl žalovaný za nezákonné trestní stíhání označil žalobce za nedostačující, rozhodnutí soudu prvního stupně, které odvoláním napadl a kterým byl jeho nárok na finanční odškodnění zamítnut, označil za nesprávné a v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. V závěru odvolání namítl, že soud prvního stupně neprovedl srovnání s jinými obdobnými případy tak, jak vyžaduje judikatura Nejvyššího soudu. Žalobce navrhl, aby odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně a jeho žalobě vyhověl.

3. Žalovaný ve svém písemném vyjádření k odvolání žalobce uvedl, že rozsudek soudu prvního stupně považuje za správný a za stěžejní odvolací námitku žalobce označil neprovedení porovnání rozsudku s rozsudky v obdobných věcech. K tomuto žalovaný uvedl, že posuzování formy a výše odškodnění nedůvodných trestních stíhání je zpravidla třístupňové: 1. soud posuzuje, zda trestní stíhání bylo nedůvodné a způsobilo žalobci újmu, 2. je-li splněna první podmínka, soud zvažuje, zda postačí poskytnout konstatování porušení práva, popř. omluvu, 3. nepostačí-li konstatování porušení práva či omluva, soud zvažuje výši peněžitého zadostiučinění. Porovnání rozsudku s obdobnými případy se přitom provádí až ve fázi třetí, neboť jeho účelem je zajistit, aby výše přiznaného odškodnění odpovídala skutkově obdobným případům. V této věci však soud prvního stupně do třetí fáze posuzování nedospěl, neboť má za to, že finanční zadostiučinění žalobci nenáleží. Soud tedy neměl důvod provádět srovnání s obdobnými případy. V této souvislosti připomenul, že žalobcem ke srovnání nabízené rozsudky nejsou v této věci relevantní. Případ žalobce se od nich liší tím, že žalobce se dopustil protiprávní činnosti, která mu byla kladena za vinu, a naplnil všechny formální znaky trestného činu. Jeho jednání však nedosáhlo takové společenské škodlivosti, aby musel být za toto jednání odsouzen. Je nutno zcela jinak pohlížet na případ člověka, který se nedopustil žádného protiprávního jednání, a přesto byl trestně stíhán, od případu člověka, který se protiprávního jednání dopustil a odsouzen nebyl jen proto, že jeho protiprávní jednání nedosáhlo určitého stupně společenské škodlivosti. Tomuto rozdílu pak musí odpovídat i rozdíl formy odškodnění obou takto rozdílných případů. Žalovaný navrhl potvrzení rozsudku soudu prvního stupně.

4. Odvolací soud posoudil odvolání žalobce jako včas podané, podané osobou oprávněnou k podání odvolání, přípustné a řádné (§ 204 odst. 1, § 201, § 202 odst. 2 a contrario, § 205 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu – dále již jen o.s.ř.). Ve svých důvodech je odvolání podřaditelné pod ustanovení § 205 odst. 2 písm. e) a g) o.s.ř., tedy, že soud prvního stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním a že rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Skutečnosti zakládající odvolací důvod uvedený v ustanovení § 205 odst. 2 písm. a) o.s.ř., které zkoumá soud z úřední povinnosti, nebyly ze spisu zjištěny a v odvolání žalobce nebyly namítány.

5. Odvolací soud přezkoumal odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a poté dospěl k závěru, že odvolání žalobce je co do svého základu důvodné, nikoliv však co do jím požadované výše odškodnění.

6. Z obsahu spisu bylo odvolacím soudem zjištěno, že žalobce se svojí žalobou ze dne [datum] domáhal u soudu prvního stupně vydání rozhodnutí, kterým by žalovanému byla uložena povinnost zaplatit mu částku 200.000 Kč spolu s 10% úrokem z prodlení ročně od [datum] do zaplacení z titulu náhrady nemajetkové újmy, která mu vznikla v souvislosti s jeho trestním stíháním. Žalobce poukazoval na skutečnost, že Generální inspekce bezpečnostních sborů, oddělení vyšetřování v [obec], usnesením ze dne 10. 5. 2017, č. j. GI-419-30/TČ-2017-843071 zahájila vůči němu trestní stíhání pro přečin nedovoleného ozbrojování dle § 279 odst. 3 písm. b) trestního zákona, a to z důvodu přechovávání torza zbraně (pušky [příjmení]), dále pušky ráže 6 mm Flobert bez pažby a 20 kusů nábojů pro signální pistoli v neporušených obalech. Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou usnesením č. j. 1 T 81/2017-711 ze dne 20. 9. 2018 věc postoupil řediteli ochranné služby Policie České republiky [obec a číslo], neboť se nejednalo o trestný čin a zažalovaný skutek by mohl být posouzen jako přestupek nebo kárné provinění. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 27. 11. 2018, č. j. 4 To 311/2018-730 byla zamítnuta stížnost krajského státního zástupce a Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 9. 4. 2019, č. j. 6 Tdo 351/2019-752 dovolání odmítl. Žalobce se tedy domáhá finančního odškodnění za jeho nezákonné trestní stíhání, přičemž poukazoval na skutečnost, že toto trestní stíhání mělo zásadní a devastační zásah do jeho osobního života. Poukazoval na skutečnost, že byl dlouholetým policistou, osobou veřejně známou, bydlící na malém městě. Poukazoval na skutečnost, že mu hrozilo trestní stíhání 6 měsíců až 5 let, trpěl obavami o ztrátu zaměstnání. Byl pracovně omezen ve služebním postupu, má navždy evidován údaj o svém stíhání, což logicky jakýkoliv jeho pracovní postup ztěžuje. Poukázal na provedení domovní prohlídky, která způsobila újmu na jeho psychice, prohloubila jeho stres ze stíhání. Do celé věci byla zatažena i jeho rodina. Připomenul medializaci jeho případu ve Žďárských listech dne [datum]. Uváděl, že se zhoršily i jeho vztahy s manželkou, která jej z trestního stíhání vinila, ztratil chuť do života, přestal se věnovat své zálibě sbírání a studiu historických zbraní. Zhoršilo se i jeho postavení na pracovišti, kde musel věc stále vysvětlovat svým nadřízeným, to vše přispělo k jeho duševní nepohodě a stresu. Žalobce v žalobě poukazoval na skutečnost, že žalovaného vyzval dne [datum] k úhradě zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu v penězích, avšak žalovaný se k jeho výzvě nevyjádřil.

7. Žalovaný s žalobou vyslovil nesouhlas a nárok žalobce neuznal. Žalovaný připustil, že žalobce u něho dne [datum] uplatnil svůj nárok na finanční odškodnění ve výši 200.000 Kč, přičemž k projednání této žádosti žalovaným došlo dne [datum] s tím, že žalobci přiměřené zadostiučinění za nezákonné jeho trestní stíhání nebylo poskytnuto z důvodu aplikace ustanovení § 12 zákona č. 82/1998 Sb. Žalovaný poukazoval na skutečnost, že se žalobci za nezákonné trestní stíhání omluvil, avšak v daném případě nelze žalobci přiznat finanční odškodnění, neboť by to bylo v rozporu s dobrými mravy a principem spravedlnosti, když v průběhu trestního stíhání žalobce bylo zjištěno, že se žalobce jednání, které naplňovalo formální stránku skutkové podstaty trestného činu, dopustil, avšak jeho jednání nedosáhlo takového stupně společenské škodlivosti, jak uvádí ve svých rozhodnutích Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou, Krajský soud v Brně, jakož i Nejvyšší soud ČR.

8. Soud prvního stupně po provedeném dokazování, které v odůvodnění svého rozsudku popsal, dospěl k závěru, že nárok žalobce na zaplacení nemajetkové újmy 200.000 Kč spolu s blíže specifikovaným úrokem z prodlení není důvodný. Věc právně soud prvního stupně posuzoval dle ustanovení § 7 odst. 1, § 8 odst. 1, § 13 odst. 1 a 2, § 14 odst. 3, § 31a odst. 1 a 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále již jen zákon č. 82/1998 Sb.). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že protože žalobce nebyl pravomocně odsouzen, je třeba na usnesení o zahájení trestního stíhání žalobce ve světle judikatury pohlížet jako na nezákonné rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. Tuto skutečnost uznal i žalovaný a za toto nezákonné rozhodnutí se žalobci omluvil. Soud prvního stupně omluvu, kterou žalovaný žalobci vyslovil, posoudil jako dostatečné odškodnění žalobce, a proto jeho žalobu na finanční odškodnění zamítl. Soud prvního stupně uvedl, že žalobce neprokázal žádné ze svých tvrzení, že nezákonné trestní stíhání znamenalo zcela zásadní a devastační zásah do jeho osobního života. Soud prvního stupně konstatoval, že žalobce neprokázal, že mu byla způsobena újma na psychickém zdraví, žalobce hovořil pouze o nepříjemných pocitech, které měl, že byl nervózní, pociťoval nespavost. U lékaře s obtížemi nebyl, žádné léky nebral a nenabídl soudu žádný objektivní důkaz pouze svoje tvrzené pocity. Dle soudu prvního stupně by měl být žalobce jako policista odolnější, než obyčejný člověk. Újma způsobená ztrátou záliby zůstala pouze v rovně tvrzení. Stejně tak v případě újmy na spokojeném osobním životě. Žádné jiné objektivní srovnání mezi kvalitou osobního života před zahájením trestního stíhání a po něm žalobce nenabídl. Stejně tak zůstaly neprokázány tvrzené následky na jeho další profesní život. K poškození dobrého jména soud prvního stupně poukázal na vysoké hodnocení žalobce, kterého se mu dostalo ze strany jeho nadřízených, které podali v průběhu trestního řízení. Soud prvního stupně konstatoval, že žalobce jako osoba veřejně činná nevyhnutelně a vědomě předkládá široké veřejnosti ke kontrole každý svůj čin, a proto musí projevit vyšší stupeň tolerance. Soud prvního stupně rovněž konstatoval, že za zveřejnění případu žalobce v místním deníku nenese stát odpovědnost. V závěru odůvodnění soud prvního stupně zdůvodnil výrok o náhradě nákladů řízení poukazem na ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř. a na vyhlášku č. 254/2015 Sb. S bližším odkazuje odvolací soud na obsáhlé a podrobné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, který byl účastníkům řízení doručen a tito jsou s jeho obsahem seznámeni. Odvolací soud považuje za nadbytečné, aby znovu podrobně opakoval to, co je obsahem zmíněného odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně.

9. Žalobce se v tomto řízení domáhá vůči žalovanému přiznání finančního odškodnění nemajetkové újmy, která mu vznikla v souvislosti s jeho trestním stíháním zahájeným usnesením Generální inspekce bezpečnostních sborů, oddělení vyšetřování, oblast východ ze dne 10. 5. 2017, č. j. GI-419-30/TČ-2017-843071 pro přečin nedovoleného ozbrojování dle § 270 odst. 3 písm. b) trestního zákoníku, přičemž toto trestní stíhání bylo ukončeno usnesením Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 20. 9. 2018, č. j. 1 T 81/2017-711 tím, že věc byla postoupena řediteli ochranné služby Policie ČR [obec a číslo], neboť nejde o trestný čin a zažalovaný skutek by mohl být posouzen jako přestupek nebo kárné provinění, přičemž stížnost Krajského státního zastupitelství proti tomuto usnesení byla usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 27. 11. 2018, č.j. 4 To 341/2018-730 zamítnuta a dovolání proti tomuto usnesení Krajského soudu v Brně bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 4. 2019, č. j. 6 Tdo 351/2019-752 odmítnuto. Žalobce se tedy domáhá v tomto řízení odškodnění za jeho nezákonné trestní stíhání dle ustanovení § 31a zákona č. 82/1998 Sb.

10. Podle ustanovení § 31 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.

11. Podle ustanovení § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za níž k nemajetkové újmě došlo.

12. Soudní judikatura se ustálila na závěru, že podle zákona č. 82/1998 Sb. odpovídá stát i za škodu způsobenou zahájením (vedením) trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozhodnutím trestního soudu; protože zákon tento nárok výslovně neupravuje, vychází se z analogického výkladu úpravy nejbližší, a to z úpravy odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, za níž je považováno rozhodnutí, jímž se trestní stíhání zahajuje. Neposuzuje se tedy správnost postupu orgánů činných v trestním řízení při zahájení trestního stíhání (nejde o nesprávný úřední postup), rozhodující je výsledek trestního stíhání (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011). Stát za škodu ani nemajetkovou újmu způsobenou v takovém případě neodpovídá pouze tehdy, jestliže si poškozený trestní stíhání zavinil (způsobil) sám nebo tehdy, kdy byl poškozený zproštěn obžaloby nebo bylo proti němu trestní stíhání zastaveno jen proto, že není za spáchaný trestný čin trestně odpovědný nebo že mu byla udělena milost, anebo že trestný čin byl amnestován.

13. Na usnesení Generální inspekce bezpečnostních sborů ze dne 10. 5. 2017, č. j. GI-419-30/TČ-2017-843071, kterým bylo zahájeno trestní stíhání žalobce, je pak ve světle výše uvedeného třeba pohlížet jako na nezákonné rozhodnutí. Existence tohoto nezákonného rozhodnutí byla v řízení jednoznačně prokázána, přičemž žalovaný tuto skutečnost nijak nezpochybňoval, a jak vyplývá ze stanoviska žalovaného ze dne 14. 1. 2020, č. j. MSP-1280/2019-ODSK-ODSK/12, žalobci se za jeho nezákonné trestní stíhání omluvil, nicméně finanční odškodnění mu přiznat odmítl.

14. Podstata projednávané věci tedy spočívá v posouzení, zda žalobci za jeho nezákonné trestní stíhání přísluší zadostiučinění v penězích, v jaké výši, či za jeho nezákonné trestní stíhání postačí pouze konstatování porušení práva a omluva, jak se mu dostalo ze strany žalovaného (§ 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb.). Smyslem poskytnutí zadostiučinění podle tohoto ustanovení je kompenzace nemajetkové újmy, která poškozenému v důsledku vydaného nezákonného rozhodnutí vznikla. V řízení je pak na žalobci, aby spolu s odpovědnostním titulem (nezákonným rozhodnutím) tvrdil a prokazoval existenci skutečností, které lze právně kvalifikovat jako porušení konkrétního práva žalobce (např. práva na rodinný život), a vznik nemajetkové újmy (představované např. úzkostí, nepohodlím, nejistotou) vzniklé v příčinné souvislosti s danými skutečnostmi. Teprve dojde-li soud po provedeném dokazování k závěru, že odpovědnostním titulem byla porušena konkrétní práva žalobce a že v důsledku tohoto vznikla žalobci nemajetková újma, může se zabývat otázkami formy a případné výše zadostiučinění.

15. Po posouzení všech právně významných okolností případu, dospěl odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že odškodnění žalobce pouhou formou konstatování porušení práva a omluvou, není dostatečným odškodněním újmy, která žalobci v souvislosti s jeho trestním stíháním vznikla.

16. Z provedeného dokazování, zejména z příslušného spisu Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou, sp. zn. 1 T 81/2017 je zcela zřejmé, že u žalobce byla provedena domovní prohlídka v místě jeho bydliště, následně prohlídka jeho garáže a automobilu (mimo bydliště žalobce) jakož i prohlídka jeho osobní skříňky v zaměstnání. Provedení domovní prohlídky jakož i prohlídky garáže, automobilu i skříňky v zaměstnání, je dle názoru odvolacího soudu třeba považovat za nedílnou součást trestního stíhání žalobce (nikoliv však samostatně odškodněnou). I když domovní prohlídka u žalobce proběhla v souladu se zákonem, je nepochybné, že žalobce určitý stres při provádění této domovní prohlídky utrpěl a nepochybně byl při ní vystaven nepříjemné situaci. Již samotné provedení těchto prohlídek muselo být pro žalobce psychicky stresující. Rovněž i tím, že prohlídka byla prováděna na pracovišti žalobce, že žalobce musel o průběhu trestního stíhání informovat jako policista své nadřízené, že v souvislosti s trestním stíháním žalobce mohly u žalobce vzniknout důvodné obavy z případné ztráty zaměstnání, pokud by byl trestně odsouzen, muselo u žalobce vyvolat vyšší psychické zatížení a stres, než by tomu bylo v případě osoby, která by sice trestně stíhána byla, nicméně v zaměstnání takovéto osoby se o tomto trestním stíhání nikdo fakticky ani nedozvěděl. Odvolací soud tedy má za to, že provedení domovní prohlídky v místě bydliště, jakož i prohlídka jeho osobních věcí na pracovišti a vědomost ze strany zaměstnavatele žalobce o jeho trestním stíhání mohla vést k poškození dobrého jména žalobce, mohla snížit jeho vážnost a vzbudit podezření u osob blízkých v místě bydliště i na pracovišti, že je důvodně trestně stíhán, přičemž k tomuto také přispělo i zveřejnění případu žalobce ve Žďárském deníku. Již samotné tyto okolnosti případu jsou dle názoru odvolacího soudu důvodem pro to, aby žalobci bylo přiznáno odškodnění ve finanční podobě, když pouhé konstatování porušení práva a omluva žalovaného žalobci není dostačující.

17. Kritériemi, které je potřeba zohledňovat při rozhodování o odškodnění nemajetkové újmy vzniklé žalobci v souvislosti s jeho nezákonným trestním stíháním v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (např. rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 2813/2011) je a) povaha trestní věci, b) délka řízení, c) následky způsobené v trestním řízení v osobnostní sféře poškozené osoby. Pod kritérium uvedeném pod písmenem c) lze podřadit skutečnosti uvedené v předchozím odstavci, přičemž toto kritérium bude dále ještě blíže zohledněno.

18. Pokud se jedná o hledisko povahy trestní věci, pak pod tímto kritériem se má na mysli zejména závažnost trestného činu kladeného osobě poškozené za vinu, neboť ta zpravidla přímo úměrně zvyšuje intenzitu, s jakou osoba poškozená konkrétní trestní řízení proti ní negativně vnímá. To souvisí i s hrozbou trestního postihu (druhem a výší trestu) a případného společenského odsouzení. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že v případě žalobcova trestního stíhání se nejednalo o podezření z trestné činnosti, která by měla jakoukoliv souvislost s výkonem jeho zaměstnání jako policisty, ale měla podstatu v jeho sběratelské činnosti. Lze tak uzavřít, že povaha trestní věci nebyla natolik významným faktorem, že by opodstatňovala výrazně vyšší odškodnění žalobce. Navíc, jak se dále ukázalo i v průběhu trestního stíhání žalobce, společenská nebezpečnost jednání žalobce se ukázala jako nízká i s ohledem na to, že žalobce byl jako policista obeznámen s bezpečnostními předpisy při nakládání se zbraněmi. Nicméně přehlédnout nebylo možno skutečnost, že žalobce byl trestně stíhán pro přečin nedovoleného ozbrojování dle § 279 odst. 3 písm. b) trestního zákona, kde mu hrozil trest odnětí svobody od 6 ti měsíců do 5 ti let. Je sice pravdou, že žalobci dle této trestní sazby by mohl být eventuálně uložen i nepodmíněný trest odnětí svobody v případě jeho odsouzení, nicméně s ohledem na charakter zbraní, které byly u něho zjištěny, jejich rozsah i postavení žalobce jako policisty seznámeného používáním zbraně z hlediska bezpečnosti i s ohledem na bezúhonnost žalobce i jeho dobré hodnocení ze strany zaměstnavatele lze konstatovat, že s vysokou pravděpodobností žalobci i v případě jeho odsouzení by nepodmíněný trest odnětí svobody nehrozil. Nicméně i podmíněný trest odnětí svobody by v případě žalobce mohl vést ke ztrátě jeho zaměstnání, tudíž obava žalobce o ztrátu svého zaměstnání mohla být zcela reálná.

19. Trestní stíhání žalobce trvalo od [datum] do [datum], tedy 2 roky a 7 dnů, což je poměrně dlouhá doba, po kterou byl žalobce vystaven nejistotě, zda bude pravomocně odsouzen či nikoliv a zda případně nedojde ke ztrátě jeho zaměstnání. Tuto dobu považuje odvolací soud za poměrně dlouhou, a i z pohledu tohoto kritéria má odvolací soud za to, že pouhé konstatování porušení práva žalobce a omluva ze strany žalovaného je nedostačující.

20. V této souvislosti považuje odvolací soud za nezbytné rovněž uvést, že přesto, že žalobce mohl mít určitou obavu o ztrátu zaměstnání policisty v případě pravomocného odsouzení pro trestný čin, který mu byl kladem za vinu, nelze přehlédnout, že zaměstnavatel žalobce nepřikládal trestnímu stíhání žalobce natolik vysoký význam, že by považoval za nezbytné žalobce zprostit po dobu trestního stíhání výkonu jeho služby. Po celou dobu trestního stíhání žalobce vykonával své zaměstnání, mzda mu nebyla nijak krácena, tudíž tuto skutečnost bylo třeba rovněž při určení výše odškodnění žalobci zohlednit. Stejně tak bylo třeba přihlédnout ke skutečnosti, která vyplynula i z výpovědi svědka [příjmení] [jméno] [příjmení], nadřízeného žalobce, že určitá opatrnost a ostražitost ve vztahu k žalobci ze strany jeho kolegů po dobu jeho trestního stíhání existovala, nicméně jak vyplynulo z této výpovědi Ing. [jméno] [příjmení], on i nejbližší kolegové žalobce od počátku podezření o možnosti zásobování samopaly či jejich úpravy pro teroristy ve Francii ze strany žalobce považovali za absurdní.

21. Pokud se jedná o následky způsobené trestním řízením v osobnostní sféře poškozeného, pak k tomuto je třeba uvést, že byť žalobce při konstatování těchto následků použil silně emotivně zabarvené výrazy jako zásadní a devastační zásahy do jeho osobního života, ve výčtu těchto zásahů uváděl pouze obecná tvrzení, že trpěl nespavostí, nepříjemnými pocity, stresem ze stíhání, nervozitou, že došlo k zásahu do psychické pohody, že nemohl používat notebook, že došlo ke změně v jeho psychice, že se vzdal se své záliby sběratelství, manželka mu kladla za vinu, že jeho sběratelství je důsledkem trestního stíhání a že v zaměstnání musel opakovaně věc vysvětlovat a měl vnitřní obavy ze ztráty zaměstnání. Žádné tyto skutečnosti však dle názoru odvolacího soudu nelze považovat za zásadní a devastační zásahy do osobního života, ale za naprosto běžné zásahy, které by utrpěl téměř každý běžný člověk, který by byl vystaven trestnímu stíhání obdobně jako žalobce (zejména pocity nespavosti, stresu ze stíhání, nervozita, zásah do psychické pohody, případně vzdání se záliby, eventuálně běžné rozpory v rodině i obavy ze ztráty zaměstnání). K otázce obavy ze ztráty zaměstnání a opakovanému vysvětlování průběhu trestního stíhání zaměstnavateli, postavení žalobce v zaměstnání po dobu trestního stíhání se odvolací soud již vyjádřil výše. Odvolací soud se tedy ztotožňuje s názorem soudu prvního stupně, že žalobce kromě obecných tvrzení ohledně zásahu trestního stíhání do jeho osobního života neuváděl žádné zásadní skutečnosti, z nichž by bylo možno dovodit, že odškodnění žalobce by mělo být výrazněji navyšováno.

22. Pokud se jedná o poškození dobrého jména žalobce v místě jeho bydliště, pak žalobce toliko tvrdil, že byl poškozen uveřejněním případu ve Žďárském deníku a že po zveřejnění článku byl dotazován v restauraci známými, za co půjde do basy. Tyto skutečnosti nepovažuje odvolací soud za natolik významné, že by odůvodňovaly výraznější navýšení odškodnění žalobci. Dle názoru odvolacího soudu uveřejnění článku ve Žďárském deníku ve městě, které má přibližně [číslo] obyvatel a kde žalobce ani nevykonává výkon své služby policisty, nelze považovat za natolik významné, že by mohlo žalobce na jeho cti významněji poškodit. Takovéto medializování mohlo nabýt na významu a na zajímavosti pro veřejnost zejména tím, že trestní stíhání žalobce bylo dáno do souvislosti se závažným teroristickým útokem ve Francii, což učinil v tomto článku zástupce žalobce. Nebýt dání trestního stíhání žalobce do souvislosti s tímto teroristickým činem, pak by s vysokou pravděpodobností pro většinu čtenářů [příjmení] deníku bylo trestní stíhání žalobce nezajímavé. Že by žalobce byl osobou veřejně známou ve městě [obec] a že by tak mohl utrpět újmu na své cti v souvislosti se zveřejněním tohoto článku v širším rozsahu, žalobce netvrdil. Zveřejnění trestního stíhání žalobce ve Žďárském deníku tedy dle názoru odvolacího soudu nemohlo žalobce zásadním způsobem poškodit na jeho cti, tudíž odvolací soud má za to, že ani tato skutečnost není důvodem pro nějaké mimořádné navýšení jeho odškodnění. Nicméně zvěřejnění případu žalobce bylo třeba při odškdonění žalobce zohlednit.

23. Odvolací soud se ztotožnil se stanoviskem žalovaného, že při rozhodování o odškodnění žalobce je třeba zohlednit skutečnost, že žalobce svým jednáním, jak vyplývá z rozhodnutí v trestní věci, naplnil formální znaky trestného činu nedovoleného ozbrojování a že trestní stíhání neskončilo jeho odsouzením jen proto, že jeho jednání nenaplňovalo znaky společenské nebezpečnosti. Podle ustanovení § 135 odst. 1 o.s.ř. je soud vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů, a kdo jej spáchal, jakož i rozhodnutím o osobním stavu; soud však není vázán rozhodnutím v blokovém řízení. Odvolací soud byl tedy v této věci vázán rozhodnutím Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 20. 9. 2018, sp. zn. 1 T 81/2017, usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 4 To 341/2018 a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2019, sp. zn. 6 Tdo 351/2019 v tom smyslu, že žalobce nebyl pro své jednání trestně odsouzen a že svým jednáním naplnil formální znaky skutkové podstaty trestného činu nedovoleného ozbrojování dle § 297 odst. 1 trestního zákoníku, nicméně že v jeho jednání nebyla shledána společenská nebezpečnost, která by odůvodňovala jeho odsouzení. To však neznamená, že by v rámci tohoto občanskoprávního řízení při stanovování výše odškodnění žalobci za nezákonné rozhodnutí nemohlo být zohledněno, že žalobce svým jednáním formální znaky trestného činu naplnil. Skutečnost, že žalobce byl policistou a že byl seznámen s bezpečnostními předpisy ohledně manipulace se zbraněmi a jejich používání a že zbraň značky Mauser nebyla shledána střelby schopná a že v případě pušky Flaubert, jakož i signálního střeliva nešlo o zbraně neznamená, že by si žalobce neměl počínat zejména při nalezení zbraně [příjmení] obezřetněji a že tuto nalezenou zbraň neměl odevzdat a mohl ji bez dalšího držet. Skutečnost, že tato zbraň byla ve svém důsledku v rámci trestního řízení (po znaleckém zkoumání) označena jako za střelby neschopnou však neznamená, že žalobce neměl nález této zbraně oznámit a nepřechovávat ji, čímž určitým dílem ke svému trestnímu stíhání přispěl.

24. Po posouzení všech výše uvedených skutečností dospěl odvolací soud k závěru, že pouhé konstatování porušení práva a omluva žalobci za jeho nezákonné trestní stíhání je nedostačující, nicméně žalobcem požadovaná částka 200.000 Kč jako odškodnění za nemajetkovou újmu, která mu vznikla v důsledku nezákonného trestního stíhání, je nepřiměřená. Jako přiměřené odškodnění žalobci se odvolacímu soudu jeví celková částka 30.000 Kč.

25. Při rozhodování o výši odškodnění žalobci odvolací soud zohledňoval nejen kritéria, která byla popsána výše, ale prováděl i srovnání s jinými případy, zejména s případem vedeným u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 17 Co 49/2022, který je skutkově i právně případu žalobce nejbližší. Ve věci sp.zn. 17Co 49/2022 se jednalo o trestní stíhání vojáka z povolání pro přečin nedovoleného ozbrojování dle § 279 odst. 1 trestního zákona. Rovněž i u tohoto vojáka z povolání byly nalezeny zbraně, které držel jako sběratel historických zbraní a rovněž i v případě tohoto subjektu trestní stíhání nebylo ukončeno jeho pravomocným odsouzením, ale řízení bylo zastaveno, neboť skutek nebyl shledán trestným činem a nebyl shledán důvod postoupení věci. Žalobci v této věci vedené pod sp. zn. 17 Co 49/2022 bylo Krajským soudem v Brně rozsudkem ze dne 5. 5. 2022 pod č. j. 17 Co 49/2022-379 přiznáno odškodnění za nemajetkovou újmu v celkové výši 100.000 Kč. Rovněž i u této osoby byla provedena domovní prohlídka, prohlídka auta a byla provedena prohlídka na jeho pracovišti, stejně jako v případě žalobce v této věci, nicméně žalobce ve věci vedené pod sp. zn. 17 Co 49/2022 byl přes noc zadržen, domovní prohlídce byla přítomna jeho rodina, na rozdíl od žalobce v této věci byl postaven mimo službu, došlo ke snížení jeho platu, jeho trestní stíhání trvalo 4 roky a 4 měsíce. Rovněž i žalobce ve věci vedené pod sp. zn. 17 Co 49/2022 se vzdal své celoživotní záliby sběratelství historických zbraní, a i v jeho případě mělo dojít k psychickým problémům a jeho trestní stíhání mělo také ovlivnit rodinu. Rovněž i on uváděl pouze obecná tvrzení k těmto skutečnostem. Dle názoru odvolacího soudu, byť tedy žalobce v této věci byl trestně stíhán pro přečin nedovoleného ozbrojování dle ustanovení § 279 odst. 3 trestního zákona a hrozila mu vyšší sazba trestu odnětí svobody, nicméně důsledky trestního stíhání žalobce v této věci nebyly natolik významné, jak tomu bylo v případě žalobcve ve věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 17 Co 49/2022 (provedení domovní prohlídky za přítomnosti rodinných příslušníků, nasazení pout žalobci, jeho zadržení, jeho postavení mimo službu, snížení platu). Důsledky trestního stíhání žalobce ve věci 17 Co 49/2022 byly výrazně tíživější než v případě žalobce v této věci. Odvolací soud má tedy za to, že žalobci v této věci přísluší odškodnění za jeho trestní stíhání ve výši 30.000 Kč 26. Odvolací soud s ohledem na výše uvedené změnil rozsudek soudu prvního stupně pouze tak, že žalobci přiznal odškodnění ve výši 30.000 Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky od [datum] do zaplacení, jak žalobce požadoval, neboť žalovaný obdržel výzvu žalobce k úhradě nemajetkové újmy dne [datum] a ve lhůtě 6 ti měsíců, jak stanoví zákon č. 82/1998 Sb., žalobci odškodnění neposkytl (§ 220 o.s.ř.). Ve zbývající části ohledně žalobcem požadované částky 170.000 Kč spolu s blíže specifikovaným zákonným úrokem z prodlení odvolací soud zamítavý výrok I rozsudku soudu I. stupně jako věcně správný potvrdil (§ 219 o.s.ř.).

27. S ohledem na měnící rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé musel odvolací soud nově rozhodnout o nákladech řízení (§ 224 odst. 2 o.s.ř.).

28. Přestože žalobce byl v řízení úspěšný pouze z části, přiznal mu odvolací soud náhradu nákladů řízení v plné výši, a to s ohledem na ustanovení § 142 odst. 3 o.s.ř., neboť rozhodnutí o výši plnění záviselo zcela na úvaze soudu.

29. Náklady odvolacího řízení představují odměnu advokáta žalobce za jeho zastupování v řízení před soudem prvního stupně, přičemž odměnu za 1 úkon právní služby je třeba vypočítat z tarifní hodnoty 50.000 Kč dle § 9 odst. 4 písm. a), § 7 bodu 5 vyhlášky č. 177/1996 advokátního tarifu (dále již jen advokátní tarif). Odměna za 1 úkon právní služby pak činí 3.100 Kč. Zástupce žalobce v řízení před soudem prvního stupně učinil celkem 8 úkonů právní služby, a to převzetí zastoupení a poradu s klientem, podání žaloby, doplnění tvrzení a důkazů a vyjádření ke stanovisku žalovaného ze dne [datum], doplnění důkazních návrhů a repliku k vyjádření žalované ze dne [datum], vyjádření k duplice žalované ze dne [datum] a účast na jednání dne [datum], dne [datum] a dne [datum]. Za celkem 8 úkonů právní služby činí odměna 24. 800 Kč. Na těchto 8 úkonů právní služby činí paušální náhrada hotových výdajů celkem 2.400 Kč (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu) Náklady řízení dále představují náhradu za ztrátu času zástupce žalobce k výše uvedeným 3 jednáním u soudu prvního stupně, a to za 4 půlhodiny po 100 Kč (§ 14 odst. 1, odst. 3 advokátního tarifu) na jednu vykonanou cestu. Náklady řízení dále představují cestovné advokáta žalobce z [obec] do [obec] a zpět k výše uvedeným 3 soudním jednáním při ujetí 168 km každá cesta osobním automobilem tovární značky Hyundai I30, [registrační značka], průměrné spotřebě 6,9 l benzinu automobilového na 100 km jízdy dle doloženého technického průkazu od použitého vozidla. Sazba základní náhrady za 1 km jízdy v době jednání konaném dne [datum] a [datum] činila 4,40 Kč a cena 1 l benzinu automobilového 33,80 Kč (§ 1 písm. b), § 3 písm. a) vyhlášky č. 589/2020 Sb.). Při jednání konaném dne [datum] u soudu prvního stupně činila základní sazba náhrady za 1km jízdy 4,70 Kč a cena 1 l benzinu automobilového 95 oktanu 44,50 Kč (§ 1 písm. b), § 4 písm. a) vyhlášky č. 511/2021 Sb. Cestovné z [obec] do [obec] a zpět k jednání dne [datum] a dne [datum] činí 1.131 Kč za každou jízdu. Cestovné za cestu do [obec] z [obec] a zpět k jednání dne [datum] činí 1.305,44 Kč Celkem tedy cestovné k výše uvedeným třem jednáním před soudem prvního stupně činí 3.567,44 Kč. K celkovým výše uvedeným nákladům řízení 31.967,44 Kč je třeba připočítat 21% daň z přidané hodnoty, neboť daň z přidané hodnoty je součástí nákladů řízení (§ 137 odst. 3 o.s.ř.) a zástupce žalobce doložil, že je plátcem této daně. Náklady řízení po připočtu daně z přidané hodnoty pak činí 36.680 Kč, přičemž k této částce bylo třeba připočítat 2.000 Kč, což je žalobcem zaplacený soudní poplatek. Náklady řízení před soudem prvního stupně, které byly úspěšnému žalobci přiznány, činí 40.680,60 Kč.

30. Úspěšnému žalobci byly přiznány rovněž i náklady odvolacího řízení (§142 odst. 1 za použití ustanovení § 224 odst. 1 o.s.ř.), které představují odměnu advokáta za 2 úkony právní služby, a to za podání odvolání a účast u jednání před odvolacím soudem (§ 11 odst. 1 písm. d) a g) advokátního tarifu). Odměna za 1 úkon právní služby činí 3.100 Kč, na 2 úkony 6.200 Kč. K této částce bylo třeba připočítat 2x 300 Kč režijní náhradu hotových výdajů a 21% daň z přidané hodnoty, přičemž celkové náklady odvolacího řízení činí 8.228 Kč. Přestože žalobce požadoval zahrnout do nákladů odvolacího řázení soudní poplatek z odvolání, který uhradil, a který s ohledem na judikaturu Ústavního soudu (viz. Nález ze dne [datum] sp.zn. IV.ÚS 3283/18) hradit nemusel, nemohl k náhradě tohoto soudního poplatku zavázat žalovaného. Je věcí žalobce, aby požádal příslušný soud I. stupně o vrácení tohoto soudního poplatku, k jehož úhradě ho povinnost nestíhala.