17 CO 49/2022 - 378

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Buriana a soudkyň JUDr. Hany Příhodové a JUDr. Ivany Tomkové, ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] bytem [adresa] zastoupený JUDr. [jméno] [příjmení], advokátem se sídlem [adresa] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] sídlem [adresa] jednající [anonymizováno] pro zastupování státu ve věcech majetkových sídlem [adresa] [IČO] o 250.000 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 22. 12. 2021, č. j. 14 C 55/2017-358, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I stupně se výroku I. mění jen tak, že žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci částku 150.000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 150.000 Kč od 23. 6. 2017 do zaplacení se zamítá. Ohledně povinnosti žalovaného zaplatit žalobci částku 80.000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 100.000 Kč za dobu od 23. 6. 2017 do 2. 1. 2019 a s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 80.000Kč od 3. 1. 2019 do zaplacení se rozsudek soudu I. stupně ve výroku Ipotvrzu je.

II. Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku II mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 56.794 Kč ve lhůtě do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. [jméno] [příjmení], advokáta se sídlem v [obec], [ulice a číslo].

III. Žalovaný je povinen zaplati žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 4.114 Kč ve lhůtě do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. [jméno] [příjmení], advokáta se sídlem v [obec], [ulice a číslo].

Odůvodnění

1. Okresní soud ve Znojmě („ dále jen soud prvního stupně“) rozhodl rozsudkem ze dne 22. 12. 2021, č. j. 14 C 55/2017-358 (dále jen rozsudek soudu prvního stupně) tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku částku 230.000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05% ročně z částky 250.000 Kč od 23. 6. 2017 do 2. 1. 2019, a s úrokem z prodlení ve výši 8,05% ročně z částky 230.000 Kč od 3. 1. 2019 do zaplacení (výrok I). Žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku náklady řízení ve výši 52.680 Kč k rukám zástupce žalobce (výrok II).

2. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný odvolání, ve kterém namítl, že sice nezpochybňuje, že se žalobce dopustil trestného činu, avšak to neznamená, že by jednání žalobce bylo v souladu s právem, přičemž tuto okolnost je třeba při úvaze o přiměřeném zadostiučinění zohlednit. Pro stanovení formy či výše přiměřeného zadostiučinění má velký význam otázka, zda se poškozený skutečně dopustil protiprávního jednání, které mu bylo kladeno za vinu, či nikoliv. Je nepochybné, že člověk, který byl stíhán, přestože se nedopustil žádného protiprávního jednání, musí při vědomí vlastní nevinnosti pociťovat mnohem vážnější újmu, než člověk, který se protiprávního jednání sice dopustil, avšak nebyl odsouzen např. s poukazem na zásadu subsidiarity trestní represe, jako je tomu v případě žalobce. Žalovaný poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu, a to velkého senátu [anonymizováno] kolegia ze dne 5. 10. 2017, sp. zn. [spisová značka], a na závěry zde uvedené. Zdůraznil, že závěr o zániku trestní odpovědnosti podle článku II bodu prvního věty první zákona č. 170/2013 Sb. vyžaduje, aby pachatelé trestného činu neoprávněného ozbrojování svůj úmysl nelegálně drženou zbraň dobrovolně odevzdat projevili navenek jednáním majícím konkrétní podobu dobrovolného a faktického odevzdání zbraně do úschovy policie nebo jejího přenechání ve prospěch státu. V daném případě při domovní prohlídce provedené u žalobce dne 2. 9. 2014, tj. necelé 4 měsíce před uplynutím lhůty pro účinnou lítost (tzv. zbraňovou amnestii) žalobce nevydal veškeré zbraně, které v té době držel. Policejní orgán pak nevydané zbraně zajistil proti vůli obviněného, a proto je třeba učinit dle žalovaného závěr, že tzv. zbraňová amnestie se na případ obviněného neaplikuje. Jeho trestní odpovědnost za spáchání přečinu podle § 279 odst. 1 trestního zákoníku u všech nelegálně držených zbraní nezanikla. Pokud šlo o kulomet MG – 42, byla aplikována zvláštní forma účinné lítosti (zbraňová amnestie), pokud šlo o další tři hlavně starých vojenských zbraní a tři kusy podomácku vyrobených zbraní, zde trestnost jednání z důvodu účinné lítosti nezanikla. Soud však zhodnotil společenskou škodlivost jednání žalobce jako nižší a s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe dospěl k závěru, že v této věci by postačilo uplatnění odpovědnosti dle jiného právního předpisu. V této souvislosti poukázal žalovaný na závěry usnesení Okresního soudu ve [obec] ze dne 4. 1. 2018, č. j. [číslo jednací], kterým bylo trestní stíhání žalobce zastaveno. Žalovaný konstatoval, že žalobce se skutečně dopustil útoku na zájem chráněný trestním zákonem a jeho jednání není na místě bagatelizovat poukazem, že žalobce se věnoval pouze své zájmové činnosti. Žalovaný uvedl, že omluva a částka 20.000 Kč, kterou žalobce jako zadostiučinění obdržel, představuje přiměřené zadostiučinění. Žalovaný dále vyslovil nesouhlas se závěrem, který vyslovil odvolací soud ve svém předchozím zrušovacím usnesení v této věci ze dne 24. 9. 2021, č. j. 17 Co 109/2020-346, že negativní výsledek trestního stíhání může sám o sobě„ zprotiprávnit“ jednotlivé úkony trestního stíhání, přičemž za protiprávní mohou být tyto úkony považovány pouze tehdy, pokud při nich došlo k nesprávnému úřednímu postupu. Tento nesprávný úřední postup ovšem musí být tvrzen a prokázán. V této souvislosti žalovaný poukázal na rozhodnutí Ústavního soudu, zejména na nález tohoto soudu ze dne 13. 1. 2022, sp. zn. I. ÚS 1029/21 a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3310/2013. Žalovaný popřel, že by orgány [příjmení] při zadržení žalobce a domovní prohlídce postupovaly jakkoliv nepřiměřeně. Připomenul, že jakékoliv zadržení a domovní prohlídka musí být z povahy věci provedeny nečekaně a s použitím přiměřené síly tak, aby nedošlo ke zmaření účelu těchto úkonů. Na pravdě se nezakládá ani tvrzení, že žalobce chtěl hledané zbraně dobrovolně vydat, když před prohlídkou pouze uvedl, že má a vydá kulomet. Nalezeny však byly i další zbraně či jejich podstatné části. S ohledem na podezření, že žalobce nelegálně shromažďuje zbraně a střelivo, bylo zcela na místě omezení osobní svobody žalobce a přiložení pout. Žalovaný zdůraznil, že při domovní prohlídce byly skutečně nalezeny nelegálně držené zbraně. Ve srovnání s jinými případy žalovaný uvedl, že odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně v této části není přesvědčivé. Soud si bez bližšího vysvětlení vybral případ extrémní, který se danému případu nijak nepodobá. Žalovaný podrobně uvedl, v čem se dle soudu prvního stupně srovnatelný případ odlišuje od projednávané věci. Žalovaný navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu zamítl.

3. Žalobce se k podanému odvolání písemně nevyjádřil, při ústním jednání před odvolacím soudem poukázal na předchozí vyjádření ze dne 19. 4. 2021 a nad jeho rámec poukázal na nízkou společenskou nebezpečnost jednání žalobce, která byla rovněž zohledněna v usnesení o zastavení jeho trestního stíhání. Dále uvedl, že zbraně, které byly zadrženy při domovní prohlídce, a které žalobce dobrovolně nevydal, byly zcela nefunkční. Vyjma kulometu veškeré zadržené části zbraní byly důsledkem pouze sběratelské činnosti žalobce. Opakovaně poukázal na nepřiměřenost prostředků, které byly použity při domovní prohlídce. Judikaturu, na kterou poukázal žalovaný ve svém odvolání, označil žalobce za nepoužitelnou na daný případ. Přiznané zadostiučinění soudem prvního stupně žalobce označil za přiměřené.

4. Odvolací soud posoudil odvolání žalovaného jako včas podané, podané osobou oprávněnou k podání odvolání, přípustné a řádné (§ 204 odst. 1, § 201, § 202 odst. 2 a contrario, § 205 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu – dále již jen o.s.ř.). Ve svých důvodech je odvolání žalovaného podřaditelné pod ustanovení § 205 odst. 2 písm. e) a g) o.s.ř., tedy, že soud prvního stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním a že rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Skutečnosti zakládající odvolací důvod uvedený v ustanovení § 205 odst. 2 písm. a) o.s.ř., které zkoumá soud z úřední povinnosti, nebyly ze spisu zjištěny a v odvolání žalovaného nebyly namítány.

5. Odvolací soud přezkoumal odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a poté dospěl k závěru, že odvolání žalovaného je z části důvodné.

6. Z obsahu spisu bylo zjištěno, že žalobce se žalobou ze dne 14. 7. 2017 po žalovaném domáhal zaplacení částky 250.000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05% ročně z částky 250.000 Kč ode dne 23. 6. 2017 do zaplacení z titulu nemajetkové újmy, která mu vznikla v souvislosti s nezákonným rozhodnutím Generální inspekce bezpečnostních sborů, 17. oddělení [obec] – pracoviště [obec], usnesením ze dne 3. 9. 2014, [číslo jednací], kterým bylo zahájeno jeho trestní stíhání pro přečin nedovoleného ozbrojování dle § 279 odst. 1 trestního zákoníku a s tím související předcházející domovní prohlídkou, prohlídkou jeho osobního automobilu, prohlídkou osobních věcí na pracovišti a jeho zadržením. Žalobce popsal průběh trestního řízení, vedeného vůči němu, které bylo ukončeno usnesením Okresního soudu ve [obec] ze dne 4. 1. 2018, č. j. [číslo jednací], jímž bylo řízení zastaveno, neboť skutek nebyl shledán trestným činem a nebyl důvod k postoupení věci. Toto usnesení nabylo právní moci dne 15. 1. 2018. Žalobce popsal, jakým způsobem se trestní stíhání vedené vůči němu promítlo do jeho osobního, rodinného a pracovního života. Částku 250.000 Kč, kterou po žalovaném požadoval uhradit, specifikoval tak, že za poškození dobrého jména v očích veřejnosti zejména jeho vystavování v poutech zraku veřejnosti požaduje 120.000 Kč, za újmu způsobenou mu na psychickém zdraví, pohodě a včetně pobytu v cele požaduje 50.000 Kč, za újmu na spokojeném životě rodinném částku 20.000 Kč, za újmu na zabránění v obvyklém způsobu života částku 10.000 Kč, za újmu za vyčlenění z pracovního kolektivu částku 20.000 Kč, a za délku trestního řízení částku 20.000 Kč, a za následky pro další profesní život částku 10.000 Kč.

7. S ohledem na skutečnost, že žalovaný žalobci na náhradu nemajetkové újmy poskytl částku 20.000 Kč, žalobce vzal co do této částky žalobu zpět, a soud prvního stupně usnesením ze dne 4. 3. 2020, pod č. j. 14 C 55/2017-315 řízení ohledně částky 20.000 Kč zastavil.

8. Ve věci již bylo jednou rozhodnuto soudem prvního stupně, a to rozsudkem ze dne 26. 2. 2020, č. j. 14 C 55/2017-304 tak, že soud prvního stupně žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku částku 230.000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05% ročně z částky 250.000 Kč od 23. 6. 2017 do 2. 1. 2019, a s úrokem z prodlení ve výši 8,05% ročně z částky 230.000 Kč od 3. 1. 2019 do zaplacení a dále náklady řízení ve výši 52.680 Kč. Tento rozsudek byl zrušen usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 24. 9. 2021, č. j. 17 Co 103/2020-346, přičemž tímto usnesením bylo soudu prvního stupně uloženo, aby při stanovení výše odškodnění žalobci bylo provedeno srovnání s jinými obdobnými případy s ohledem na závěry vyslovené v rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, a to v případě, že žalobci přizná odškodnění vyšší, než mu vyplacených 20.000 Kč. Dále odvolací soud vyslovil názor, že úkony, které byly orgány činnými v trestním řízení učiněny před zahájením trestního stíhání žalobce, je třeba při rozhodování o výši majetkové újmy, která mu bude případně přiznána v důsledku vydání nezákonného rozhodnutí v podobě zahájení trestního stíhání, zohledňovat. V této souvislosti poukázal odvolací soud na nález Ústavního soudu ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. II. ÚS 590/08. Soud prvního stupně poté, co byl jeho předchozí rozsudek usnesením Krajského soudu v Brně zrušen, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení se souhlasem účastníků bez nařízení jednání, vydal nový rozsudek ze dne 22. 12. 2021, č. j. 14 C 55/2017-358, který je předmětem přezkumu v rámci tohoto odvolacího řízení.

9. Soud prvního stupně odvoláním napadeným rozsudkem rozhodl stejně jako předchozím rozsudkem ze dne 26. 2. 2020, č. j. 14 C 55/2017-304 a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku částku 230.000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05% ročně z částky 250.000 Kč od 23. 6. 2017 do 2. 1. 2019, a s úrokem z prodlení ve výši 8,05% ročně z částky 230.000 Kč od 3. 1. 2019 do zaplacení. Soud prvního stupně poukázal na obsah trestního spisu Okresního soudu ve [obec], sp. zn. [spisová značka], k průběhu domovní prohlídky provedené u žalobce dne 2. 9. 2014 vyslechl svědky a poté konstatoval, že bylo prokázáno, že újma žalobce započala vstupem taktické skupiny Generální inspekce bezpečnostních sborů do jeho domácnosti, tato pokračovala až do konce jeho trestního stíhání. Soud prvního stupně popsal, která základní práva vyplývající z Listiny základních práv a svobod byly v daném případě u žalobce porušena. Poté provedl výčet jednotlivých rozhodnutí, která byla jinými soudy vydána, a jež se vztahovala k odškodnění osob v důsledku jejich nezákonného trestního stíhání. Jedná se o výčet rozhodnutí uvedených pod body 19 až 30, přičemž soud prvního stupně konstatoval, že v řízení byly předloženy případy převážně nepodobné, neboť se zde jednalo o případy, kdy trestní stíhání probíhalo i bez vzetí do vazby. Případ zde projednávaný vykazuje oproti těmto několik jedinečných narušení soukromí žalobce. Za jediný srovnatelný případ označil soud prvního stupně rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. 11. 2017, č. j. 69 Co 302/2016-391, kdy žalobci bylo přiznáno odškodnění za nemajetkovou újmu ve výši 675.000 Kč. Podobnost shledal soud prvního stupně v délce trestního stíhání a ve skutečnosti, že žalobce byl vystaven ostuzení spočívajícím v tom, že žalobce byl v atmosféře okresního města jako známá osoba na veřejnosti držen v poutech, ve spodním prádle držen v poutech před očima nezletilých dětí a celé rodiny a byla prováděna domovní prohlídka, byl vzat do vazby a jednou provždy se vzdal z obavy své celoživotní záliby. Soud prvního stupně uzavřel, že tím se zavděčil pokynu a právnímu názoru odvolacího soudu a ustanovení § 13 občanského zákoníku. V závěru odůvodnění rozsudku soud prvního stupně zdůvodnil výrok o náhradě nákladů řízení mezi účastníky navzájem, a to poukazem na ustanovení § 146 odst. 1 o.s.ř. a na příslušná ustanovení vyhlášky č. 177/1996 Sb.

10. Především je třeba uvést, že pokud se jedná o skutkové okolnosti případu, pak nebylo pochyb o tom, že dne 2. 9. 2014 byla v bydlišti žalobce [příjmení], [ulice] [číslo] provedena domovní prohlídka za účelem zjištění, zda žalobce nezákonně nedrží zbraně, výbušniny či jiné součásti zbraní a zda tak z jeho strany nedochází k nedovolenému ozbrojování. Průběh domovní prohlídky tak, jak byl žalobcem popsán, v podstatě odpovídá svědeckým výpovědím, které byly učiněny v řízení před soudem prvního stupně. Provedena byla také prohlídka automobilu žalobce před místem jeho bydliště, prohlídka v místě jeho pracoviště a žalobce byl také přes noc zadržen (nikoli však vzat do vazby, jak uvádí soud I. stupně pod bodem 31. odůvodnění rozsudku). Z usnesení Generální inspekce bezpečnostních sborů, 17. oddělení [obec], pracoviště [obec] ze dne 3. 9. 2014, [číslo jednací] vyplývá, že tímto usnesením bylo zahájeno trestní stíhání žalobce obviněného z přečinu nedovolené ozbrojování podle § 279 odst. 1 trestního zákoníku Trestní stíhání žalobce bylo ukončeno až usnesením Okresního soudu ve [obec] ze dne 4. 1. 2018, č. j. [číslo jednací] tak, že trestní stíhání žalobce bylo zastaveno, neboť skutek není trestným činem a není důvod k postoupení věci. Sporu nebylo také o tom, že žalobce byl v době od 8. 9. 2014 do 11. 7. 2016 postaven mimo službu a že po tuto dobu mu byla mu vyplácena pouze část mzdy.

11. Žalobce se v této věci s ohledem na jeho doplňující vyjádření v řízení před soudem I. stupně zcela jednoznačně domáhá zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu vznikla v souvislosti s jeho nezákonným trestním stíháním, a to dle ustanovení § 31a zákona č. 82/1998 Sb.

12. Podle ustanovení § 31a odstavce prvního zákona č. 82/1198 Sb. bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.

13. Podle ustanovení § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.

14. Soudní judikatura se ustálila na závěru, že podle zákona č. 82/1998 Sb. odpovídá stát i za škodu způsobenou zahájením (vedením) trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozhodnutím trestního soudu; protože zákon tento nárok výslovně neupravuje, vychází se z analogického výkladu úpravy nejbližší, a to z úpravy odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, za něž je považováno rozhodnutí, jímž se trestní stíhání zahajuje. Neposuzuje se tedy správnost postupu orgánů činných v trestním řízení při zahájení trestního stíhání (nejde o nesprávný úřední postup), rozhodující je výsledek trestního stíhání (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011). Stát za škodu ani nemajetkovou újmu způsobenou v takovém případě neodpovídá pouze tehdy, jestliže si poškozený trestní stíhání zavinil (způsobil) sám nebo tehdy, kdy byl poškozený zproštěn obžaloby nebo bylo proti němu trestní stíhání zastaveno jen proto, že není za spáchaný trestný čin trestně odpovědný nebo že mu byla udělena milost anebo že trestný čin byl amnestován. O takovýto případ se v dané věci nejedná.

15. Na usnesení, kterým bylo zahájeno trestní stíhání žalobce, v daném případě usnesení Generální inspekce bezpečnostních sborů 17. oddělení [obec] – pracoviště [obec] ze dne 3. 9. 2014, [číslo jednací] je ve světle výše uvedeného třeba pohlížet jako na nezákonné rozhodnutí. Existence tohoto nezákonného rozhodnutí byla v řízení jednoznačně prokázána, přičemž žalovaný ji nijak nezpochybňoval. Nezpochybňoval ani to, že žalobci v souvislosti s tímto nezákonným rozhodnutím a následným jeho trestním stíháním vznikla nemajetková újma, kterou je třeba odškodnit finančně, když pouhou omluvu konstatování porušení práva nepovažoval ani za dostačující. Proto žalobci na nemajetkovou újmu v souvislosti s vydáním nezákonného rozhodnutí a jeho trestním stíháním vyplatil již zmíněnou částku 20.000 Kč.

16. Ani odvolací soud nemá pochyb o tom, že v souvislosti s výše citovaným usnesením o zahájení trestního stíhání žalobce, jeho následným trestním stíháním, které skončilo zastavením trestního stíhání, vznikla žalobci újma, za kterou mu přísluší přiměřené zadostiučinění v penězích dle ustanovení § 31a zákona č. 82/1998 Sb. Smyslem poskytnutí zadostiučinění podle tohoto ustanovení je kompenzace nemajetkové újmy, která poškozenému v důsledku vydaného nezákonného rozhodnutí vznikla. V řízení je pak na žalobci, aby spolu s odpovědnostním titulem (nezákonným rozhodnutím) tvrdil a prokazoval i existenci skutečností, které lze právně kvalifikovat jako porušení konkrétního práva žalobce (např. práva na rodinný život), a vznik nemajetkové újmy (představované např. úzkostí, nepohodlím, nejistotou) vzniklé v příčinné souvislosti s danými skutečnostmi. Teprve dojde-li soud po provedeném dokazování k závěru, že odpovědnostním titulem byla porušena konkrétní práva žalobce a že v důsledku toho vznikla žalobci nemajetková újma, může se zabývat otázkami formy a případné výše zadostiučinění.

17. Odvolací soud nemá pochyb o tom, že tím, že u žalobce byla provedena domovní prohlídka, následně prohlídka jeho osobního automobilu v místě jeho bydliště a prohlídka věcí v zaměstnání, tím, že byl zadržen v cele a že vůči němu bylo vedeno trestní stíhání, jakož i tím, že byl po určitou dobu zproštěn výkonu svého zaměstnání, že byl vystaven psychickému stresu, byl nepochybně ovlivněn jeho rodinný život. V důsledku snížení platu byly omezeny příjmy rodiny a snížena její životní úroveň. Trestní stíhání nepochybně také určitým způsobem mohlo ovlivnit pověst žalobce v místě jeho bydliště i na pracovišti, nicméně nebylo možno odhlédnout od skutečnosti, že žalobce ani netvrdil, že by předmětné trestní stíhání mělo pro něho důsledky vyšší, než důsledky v obecné rovině, které se dají předpokládat u téměř každé fyzické osoby, která by se v daném případě v jeho situaci nacházela. Žalobce netvrdil, že by se v důsledku jeho nezákonného trestního stíhání výrazným způsobem zhoršil jeho zdravotní stav, netvrdil, že by byl nucen v souvislosti s trestním stíháním vyhledat lékařskou pomoc. Rovněž i tvrzení ohledně vlivu vzniklé situace na jeho rodinný život byly v obecné poloze, rodinné vazby mezi nejbližšími rodinnými příslušníky zůstaly zachovány. Pokud se jedná o poškození pověsti žalobce, pak k tomuto žalobce nic bližšího netvrdil a rovněž ani kromě obecného tvrzení o vyčlenění z pracovního kolektivu nic neuváděl. Lze připustit, že žalobce se v důsledku trestního stíhání, zejména v důsledku provedené domovní prohlídky v jeho bydlišti mohl cítit nekomfortně jak v místě svého bydliště, tak i na svém pracovišti, nicméně z žádného žalobcova tvrzení nevyplývá, že by mu někdo z jeho blízkého okolí či někdo z blízkých spolupracovníků dával najevo, že je osobou trestně stíhanou. Odvolací soud nicméně připouští, že provedení domovní prohlídky v místě bydliště žalobce, jakož i prohlídka osobních věcí na pracovišti a zproštění žalobce po určitou dobu výkonu práce mohla u žalobce vést k určitému poškození jeho dobrého jména, snížit jeho vážnost a vzbudit podezření u osob blízkých v místě bydliště i na pracovišti, že je důvodně trestně stíhán. Že by se však jednalo o snížení vážnosti v širším rozsahu, žalobce nijak netvrdil.

18. Se soudem prvního stupně se odvolací soud ztotožnil v tom, že žalobce prožíval pocit nejistoty, zda bude moci své zaměstnání nadále vykonávat, byl nepochybně vystaven ekonomickým problémům, jakož i obavám, jak bude přijat svými blízkými spolupracovníky či známými a nepochybně byl vystaven pocitu viny ve vztahu ke své rodině, že ji do této situace přivedl.

19. Pokud žalovaný poukazoval na judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu v souvislosti s odškodňováním úkonů činných v trestním řízení před zahájením trestního stíhání, tedy v daném případě domovní prohlídky provedené u žalobce, má odvolací soud za to, že v daném případě je skutečnost, že u žalobce byla provedena domovní prohlídka a následná prohlídka jeho automobilu před domem, jakož i prohlídka v místě jeho pracoviště, a že byl pře noc zadržen, je třeba při stanovení výše odškodnění žalobci zohlednit jako jedno z kritérií pro stanovení výše tohoto odškodnění. Provedení domovní prohlídky je třeba považovat dle názoru odvolacího soudu za nedílnou součást trestního stíhání žalobce (byť ne samostatně odškodňovanou). I když domovní prohlídka u žalobce proběhla v souladu se zákonem, je nepochybné, že žalobce určitý stres při provádění domovní prohlídky utrpěl a že byl vystaven velmi nepříjemné situaci. Odvolacímu soudu nepřísluší hodnotit, zda přiložení pout žalobci a jeho pohyb v poutech a další průběh domovní prohlídky tak, jak ho žalobce popisoval, byl nepřiměřeným zákrokem, když takovéto posouzení by příslušelo zcela jiným orgánům, než soudu v rámci řízení o přiznání nemajetkové újmy žalobci za nezákonné rozhodnutí. Z obsahu spisu nevyplývá, že by provedení domovní prohlídky u žalobce bylo příslušnými orgány shledáno v rozporu se zákonem či jako nepřiměřené.

20. Při stanovení nemajetkové újmy žalobci v penězích bylo třeba postupovat podle kritérií, které vyplývají z judikatury Nejvyššího soudu (např. z rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 2813/2011), kterými jsou a) povaha trestní věci, b) délka řízení, c) následky způsobené trestním řízením v osobnostní sféře poškozené osoby.

21. Poslední uvedené kritérium bylo v podstatě rozebráno v předchozích odstavcích, tudíž se odvolací soud dále zabýval povahou trestní věci, jakož i délkou řízení.

22. Se soudem prvního stupně lze souhlasit, že trestní stíhání, které probíhalo 3 roky 4 měsíce a 12 dní je možno označit za nepřiměřeně dlouhé, přičemž nelze z pohledu odškodnění žalobce brát v úvahu skutečnost, že v době trestního stíhání žalobce existovala určitá nejasnost v právním posuzování tzv. zbraňové amnestie a tato nejasnost vedla k nepřiměřené délce řízení.

23. Pokud se jedná o hledisko povahy trestní věci, pak pod tímto kritériem se má na mysli zejména závažnost trestného činu kladeného osobě poškozené za vinu, neboť ta zpravidla přímo úměrně zvyšuje intenzitu, s jakou osoba poškozená konkrétní trestní řízení proti ní vedené negativně vnímá. To souvisí i s hrozbou trestního postihu (druhem a výší trestu) a případného společenského odsouzení. Je třeba konstatovat, že v případě žalobcova trestního stíhání se nejednalo o podezření z trestné činnosti, která by měla jakoukoliv souvislost s výkonem jeho zaměstnání jako policisty a s ohledem na skutečnost, že trestná činnost žalobce v podobě nedovoleného ozbrojování měla podstatu v jeho sběratelské činnosti, lze pak konstatovat, že povaha trestní věci nebyla natolik významným faktorem, že by opodstatňovala výrazně vyšší odškodnění. Navíc, jak se dále projevilo i v průběhu trestního stíhání žalobce, společenská nebezpečnost jednání žalobce se ukázala jako nízká i z toho pohledu, že žalobce byl jako policista obeznámen s bezpečnostními předpisy při nakládání se zbraněmi. Trestní sazba přečinu dle § 279 odst. 1 trestního zákoníku, pro který byl žalobce stíhán, představovala trest odnětí svobody až na dvě léta, zákaz činnosti a propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty. Žalobci tedy nehrozil nijak závažný trestní postih a s ohledem na charakter zbraní, které u něho byly nalezeny, mohl žalobce důvodně očekávat, že i v případě, že by byl pravomocně odsouzen, by mu byl uložen podmíněný trest odnětí svobody. Nicméně i takovýto podmíněný trest odnětí svobody by mohl mít pro žalobce jako policisty negativní důsledky v jeho zaměstnání, z čehož mohl mít žalobce zcela důvodné obavy. Význam řízení pro žalobce musela nepochybně snižovat skutečnost, že si musel být vědom toho, že se určitého protiprávního jednání v souvislosti s držením zbraní skutečně dopustil.

24. Po zohlednění všech výše uvedených skutečností dospěl odvolací soud k závěru, že částka 20.000 Kč poskytnutá žalovaným žalobci jako zadostiučinění za nezákonné rozhodnutí (jeho nezákonné trestní stíhání) je částkou nedostačující, nicméně žalobcem požadovanou částku 250.000 Kč jako finanční odškodnění nepovažuje odvolací soud za přiměřenou. Jako přiměřená se odvolacímu soudu jeví celková částka 100.000 Kč, přičemž odvolací soud se neztotožnil se srovnáním dané věci s případem vedeným pod sp. zn. 69 Co 302/2016 u Městského soudu v Praze Odvolací soud se ztotožňuje s názorem žalovaného, že tento případ není s projednávanou věcí srovnatelný. Ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 69 Co 302/2016 se jednalo o trestní stíhání vysoce postaveného vojáka generálního štábu, s vysokou hodností, a to pro trestnou činnost související s výkonem služebních povinností, přičemž trestně stíhané osobě v této věci hrozil výrazně vyšší trest než žalobci, případ byl medializován, došlo k zastavení kariérního růstu trestně stíhané osoby a trestní stíhání trvalo déle než v případě žalobce.

25. K samotnému požadavku na srovnání přiznávání výše odškodnění s jinými obdobnými případy odvolací soud uvádí, že v řadě případů bývá velmi obtížné takovéto srovnání provést, když ne vždy lze obdobný případ shodující se v podstatných znacích nalézt. V daném případě lze dle názoru odvolacího soudu provést srovnání spíše s jinými případy, a to s případy vedenými u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 15 Co 395/2015, 19 Co 421/2014 a § 14 Co 361/2016, kdy se ve všech případech jednalo o trestní stíhání příslušníků Policie ČR. Ve všech případech bylo stíhaným příslušníkům přiznáno zadostiučinění ve finanční formě za jejich nezákonné trestní stíhání, neboť všichni byli zproštěni obžaloby, neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro něž jsou obžalovaní stíháni. Všichni také byli zproštěni po určitou dobu z výkonu své služby a pobírali nižší plat. Ve všech případech došlo nepochybně i k určité dehonestaci těchto osob v jejich zaměstnání. V tom lze u těchto případů shledávat shodné znaky s případem žalobce.

26. Ve všech výše uvedených případech se však jednalo o trestní stíhání příslušníků Policie ČR v souvislosti s výkonem jejich služebních povinností pro přečin zneužití pravomoci úřední osoby spáchané formou spolupachatelství, což lze považovat za výrazně závažnější trestnou činnost, než v případě žalobce. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 3. 5. 2018, č. j. 15 Co 395/2015-341 bylo žalobci v této věci přiznáno odškodnění ve výši 150.000 Kč, přičemž žalobce v této věci pracoval jako vedoucí [anonymizováno] odboru Policie [obec], byl v průběhu trestního stíhání postaven mimo službu a celá věc byla celostátně medializovaná. V souvislosti s trestním stíháním byl nucen rovněž vyhledat zdravotní pomoc. Žalobce byl ve výše uvedené věci vedené u Městského soudu odškodněn částkou 150.000 Kč, což je částka o 50.000 Kč vyšší, než v případě žalobců ve věci Městského soudu v Praze vedené pod sp. zn. 19 Co 421/2014 a 14 Co 361/2016, kterým bylo každému přiznáno odškodnění ve výši 100.000 Kč, když jak již bylo výše uvedeno, všechny tyto osoby byly stíhány pro spáchání přečinu zneužití pravomoci úřední osoby ve formě spolupachatelství. Jestliže tedy trestně stíhané osobě na pozici vedoucího územního odboru policie za trestní stíhání pro trestný čin, kterého se měl dopustit v souvislosti s výkonem svých služebních povinností, kdy byl zproštěn služby, kdy jeho případ byl celostátně medializován, což nepochybně vedlo k jeho dehonestaci, a kdy se u něho projevily zdravotní problémy, obdržel odškodnění ve výši 150.000 Kč, jeví se tak z pohledu toto rozhodnutí požadavek žalobce na vyplacení částky 250.000 Kč za jeho trestní stíhání jako nepřiměřený. Jeho případ se blíží spíše případům odškodnění provedeným Městským soudem v Praze ve věci vedené pod sp. zn. 19 Co 421/2014, kdy bylo žalobci v této věci přiznáno odškodnění ve výši 100.000 Kč a ve věci Městského soudu v Praze vedené pod sp. zn. 14 Co 361/2016, kdy bylo rovněž žalobci v této věci přiznáno odškodnění ve výši 100.000 Kč. V těchto dvou případech se jednalo rovněž o policisty, medializace jejich případu se jich týkala okrajově, byli zproštěni služby, avšak byli stíháni pro výrazně závažnější trestnou činnost než žalobce. Nicméně v případě stanovení výše odškodnění žalobce bylo zohledněno to, že trestní stíhání v jeho případě trvalo delší dobu než ve výše uvedených dvou případech vedených u Městského soudu v Praze a že u něho v jeho bydlišti byla provedena domovní prohlídka, byl zadržen, tedy omezen na osobní svobodě a byla provedena prohlídka jeho osobních věcí na pracovišti, což jsou skutečnosti, které jsou naopak oproti výše uvedeným srovnávaným případům významné pro přiznání odškodnění žalobci. Byť tedy výše uvedené případy se zcela neshodují, v určitých výše uvedených rysech je možno shledat jejich podobnost a částka 100.000 Kč jako zadostiučinění, které by mělo být žalobci vyplaceno, je v souladu s obecně sdílenou představou spravedlnosti.

27. S přihlédnutím k výše uvedenému odvolací soud dospěl k závěru, že po zohlednění částky 20.000 Kč, která byla žalobci žalovaným uhrazena, jeho žaloba důvodná v rozsahu 80.000 Kč spolu s blíže specifikovaným úrokem, jak soud I. stupně přiznal, a ve zbývající částce 150.000 Kč rovněž spolu s blíže specifikovaným úrokem je žaloba nedůvodná. Tomu odpovídá výrok I tohoto rozsudku (§ 220 odst. 2, § 219 o.s.ř.).

28. S ohledem na skutečnost, že odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně (§ 220 odst. 2 písm. a) o.s.ř.), musel nově rozhodnout o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (§ 224 odst. 2 o.s.ř.).

29. Soud prvního stupně úspěšnému žalobci zcela správně přiznal náhradu nákladů řízení, byť v odůvodnění rozsudku je patrně v důsledku písařské chyby uvedeno ustanovení § 146 odst. 1 o.s.ř. namísto správného ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř. Soud prvního stupně také správně vycházel z tarifní hodnoty 50.000 Kč ustanovení § 9 odst. 4 písm. a), § 7 bodu pátého vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále již jen advokátní tarif). Odvolací soud se také ztotožnil s výčtem úkonů právní služby učiněné zástupcem žalobce, za které byla soudem prvního stupně žalobci přiznána odměna a stejně tak považuje za správný výpočet dalších nákladů řízení v podobě cestovného zástupce žalobce k jednání u soudu prvního stupně, v podobě ztráty času zástupce žalobce i v podobě paušálních náhrad, přičemž odvolací soud odkazuje na bod 33 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, když vypočtenou částku 52.680 Kč včetně DPH považuje za správnou. Nicméně soud prvního stupně při výpočtu náhrady nákladů řízení opomenul, že zástupce žalobce učinil ve věci ještě jeden úkon právní služby v podobě vyjádření se k odvolání žalovaného proti rozsudku vydanému soudem prvního stupně v této věci dne 26. 2. 2020, č. j. 11 C 55/2017-304. Vzhledem k tomu, že tento rozsudek byl usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 24. 9. 2021, č. j. 17 Co 103/2020-346 zrušen, mělo být o těchto nákladech odvolacího řízení rozhodnuto soudem prvního stupně v novém rozhodnutí (§ 224 odst. 3 o.s.ř.) Odvolací soud proto k částce 52.680 Kč, která byla žalobci jako náhrada nákladů řízení přiznána, přičetl částku 3.114 Kč, což je částka představující odměnu za jeden úkon právní služby – vyjádření k odvolání, 1x 300 Kč režijní paušál hotových výdajů, vše navýšeno o 21% daň z přidané hodnoty. Celkové náklady řízení, které byly žalobci přiznány pod výrokem II tohoto rozsudku, činí 56.794 Kč.

30. Při rozhodování o náhradě nákladů odvolacího řízení vycházel odvolací soud ze skutečnosti, že byť žalovaný byl se svým odvoláním částečně úspěšný, nelze přehlédnout, že žalobce byl co do částky 80.000 Kč se svojí žalobou úspěšný, přičemž výše plnění v dané věci, která byla žalobci přisouzena, závisela zcela na úvaze soudu. Z tohoto důvodu a s ohledem na ustanovení § 142 odst. 3 o.s.ř. za použití ustanovení § 224 odst. 1 o.s.ř. přísluší žalobci náhrada nákladů odvolacího řízení v plné výši, spočívající v odměně advokáta a jeho účast u odvolacího jednání (§ 11 odst. 1 písm. g) advokátního tarifu. Odměna za 1 úkon právní služby dle ustanovení § 9 odst. 4 písm. a), § 7 bod 5 advokátního tarifu činí 3.100 Kč. K této částce bylo třeba připočítat 300 Kč režijní náhradu hotových výdajů (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu) a 21% daň z přidané hodnoty, neboť zástupce žalobce je plátcem této daně a daň z přidané hodnoty je součástí nákladů řízení). Celkové náklady odvolacího řízení, které byly žalobci přiznány, činí 4.114 Kč.

Poučení