12 C 96/2021-136

Rubrum

Okresní soud v Chrudimi rozhodl samosoudkyní Mgr. Evou Bačkovskou ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] sídlem [adresa žalobkyně] zastoupený advokátkou [anonymizováno] [jméno] [příjmení] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] sídlem [adresa žalované] o určení vlastnictví k nemovitosti takto:

Výrok

I. Žaloba o určení, že vlastníkem pozemku parc. [číslo] ostatní plocha o výměře 2 902 m2, zapsaného pro katastrální území a [územní celek] na listu vlastnictví [anonymizováno] v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Pardubický kraj, Katastrální pracoviště Chrudim, je Česká republika, a žalobci náleží právo hospodařit s tímto pozemkem, se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 135 Kč do tří dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobou soudu doručenou dne 30.6.2021 se žalobce domáhal určení, že vlastníkem pozemku parc. [číslo] ostatní plocha o výměře 2 902 m2, zapsaného pro katastrální území a obec Svratouch na listu vlastnictví [anonymizováno] v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Pardubický kraj, Katastrální pracoviště Chrudim, je Česká republika (dále jen„ předmětný pozemek“), a žalobci náleží právo hospodařit s tímto pozemkem a uložení žalované zaplatit náhradu nákladů řízení. Žalobce tvrdil, že je žalovaná v katastru nemovitostí zapsána jako vlastník pozemku parc. [číslo] ostatní plocha o výměře 2 902 m2 zapsaného v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Pardubický kraj, Katastrální pracoviště Chrudim na [list vlastnictví] pro k.ú. a [územní celek] (dále také jen jako„ pozemek“), kdy tento zápis neodpovídá skutečnosti, neboť tento pozemek nebyl vydán z majetku České republiky ve prospěch oprávněných osob (právním předchůdcům [právnická osoba], [anonymizováno]) a nedošlo tedy k platnému převodu na žalovanou [právnická osoba], [anonymizováno] [příjmení] pozemku je tedy nadále Česká republika s právem žalobce, tj. [příjmení] [anonymizována tři slova] – [anonymizována dvě slova], hospodařit s majetkem státu. Uvedená skutečnost byla potvrzena rozsudkem Okresního soudu v Chrudimi ze dne 2.3.2018, č.j. 6 C 199/2005-587, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka Pardubice č.j. 18 Co 270/2018-657, ze dne 19.11.2018, pravomocného ke dni 10.1.2019, kterým byla zamítnuta žaloba [právnická osoba] [anonymizováno], [IČO], kterou se domáhala určení, že je vlastníkem uvedeného pozemku parc. [číslo] vzniklého z částí pozemku parc. [číslo] – původní kultura louka o výměře 0, 2678 ha a parc. [číslo] – původní kultura louka o výměře 0, 0224 ha, neboť tento pozemek byl do katastru nemovitostí zapsán na základě geometrického plánu [číslo] [rok] z parcely [číslo] nebyl v restitučním řízení pozemkovým úřadem vydán oprávněným osobám pro překážku ve smyslu § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě č. 229/1991 Sb. představovanou vodní nádrží – koupalištěm. V řízení vedeném Okresním soudem v Chrudimi pod sp. zn. 6 C 199/2005 bylo zjištěno, že koupaliště – nádrž na pozemku parc. [číslo] patří k rekreačnímu středisku [anonymizováno], přičemž již v roce 1964 byl pro potřeby budování autokempingu vytvořen geometrický plán oddělující části parcel [číslo] [číslo]. Žalobce má tedy za to, že tak bylo najisto postaveno, že předmětný pozemek nepřešel z vlastnictví České republiky, přičemž ani dle rozhodnutí Ministerstva zemědělství ČR – Pozemkového úřadu Chrudim [číslo jednací] ze dne 15.6.2005 nebyl tento pozemek oprávněným osobám vydán, tedy se oprávněné osoby, resp. žalovaná [právnická osoba] [anonymizováno] nikdy vlastníkem tohoto pozemku nestala a je tedy třeba dát právní stav do souladu se zápisem v katastru nemovitostí. Žalobce se ještě před podáním této žaloby pokusil podat návrh na vklad vlastnického práva k předmětnému pozemku ve prospěch skutečného vlastníka, a to České republiky s právem žalobce hospodařit s majetkem státu pouze na základě výše citovaných rozsudků zdejšího soudu, bohužel byl ale uvedený návrh na vklad zamítnut s tím, že ve výroku III. rozsudku Okresního soudu v Chrudimi ze dne 2.3.2018, č.j. 6 C 199/2005-587, je uvedeno, že se zamítá domáhání se určení [právnická osoba] [anonymizováno], že je výlučným vlastníkem předmětného pozemku, ale není zde uvedeno, kdo tím vlastníkem má být, proto uvedená listina nesplňuje podmínky pro povolení vkladu práv do katastru nemovitostí uvedené v § 17 odst. 4 zák. č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí a to rozhodnutím ze dne 24.3.2021, [číslo jednací]. Před podáním uvedeného návrhu na vklad i po jeho zamítnutí probíhala jednání mezi žalobcem a žalovanou ohledně vyřešení dané situace a poskytnutí součinnosti k uvedení zápisu do souladu se skutečností, kdy si je žalovaná vědoma té skutečnosti, že není v katastru nemovitostí zapsána oprávněně, kdy byla rovněž zvažována možnost postupu, kdy by se jako podkladová listina použilo potvrzení žalované o zániku vlastnického práva k danému pozemku ve smyslu ust. §66 odst. 1 písm. b) katastrální vyhlášky, když tato možnost byla konzultována s příslušným katastrálním úřadem, který sdělil, že takový postup není možný. Vzhledem k tomu, že se žalovaná podle rozsudku Okresního soudu v Chrudimi ze dne 2.3.2018, č.j. 6 C 199/2005-587 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka Pardubice č.j. 18 Co 270/2018-657 ze dne 19.11.2018, pravomocnému ke dni 10.1.2019 nestala vlastníkem předmětného pozemku, resp. její vlastnické právo k pozemku nevzniklo, nemohlo tudíž ani zaniknout. Žalobci tedy nezbývá než podat tuto žalobu o určení vlastnického práva k nemovitostem, na níž má dán naléhavý právní zájem, neboť bez tohoto určení není možné dát do souladu zápis vlastnického práva v katastru nemovitostí se skutečností.

2. Žalovaná 3.9.2021 navrhovala zamítnutí žaloby s tím, že je v katastru nemovitostí zapsána jako vlastník předmětného pozemku na základě kupní smlouvy ze dne 22.2.1995 uzavřené s restituenty, kteří původně nabyli pozemek od České republiky v restitučním řízení. Až poté, co žalovaná nabyla vlastnické právo k pozemku a byla zapsána jako vlastník do katastru nemovitostí, bylo pravomocně rozhodnuto pozemkovým úřadem o tom, že pozemek nebyl v restitučním řízení vydán oprávněným osobám pro překážku ve smyslu § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě č. 229/1991 Sb., neboť pozemek byl zastavěn vodní nádrží - koupalištěm. Žalovaná tedy nabývala vlastnické právo od restituentů v dobré víře, že právě oni jsou vlastníky pozemku. Dotčení restituenti podali proti rozhodnutí pozemkového úřadu dvě původně samostatné žaloby k soudu dne 13.7.2005 a 4.8.2005 a domáhali se určení, že jsou vlastníky souboru pozemků v k. ú. [obec], včetně pozemku, tyto žaloby byly spojeny ve společné řízení pod sp. zn. 6C 199/2005 a žalovaná byla v tomto soudním řízení nástupcem původních šesti žalobců. Okresní soud v Chrudimi sice v tomto řízení rozhodl rozsudkem ze dne 2.3.2018, čj. 6C 199/2005-587, o zamítnutí žaloby, kterou se žalovaná jako právní nástupce restituentů domáhala určení, že je výlučným vlastníkem mj. pozemku, ale vůbec se v rámci tohoto řízeni nezabýval platností kupní smlouvy a dobrou vírou žalované při nabytí vlastnického práva k pozemku. Bez dalšího posouzení dobré víry nabyvatele - žalované v době uzavření kupní smlouvy nelze učinit závěr, že kupní smlouva byla neplatná a že žalovaná nenabyla vlastnické právo k pozemku. Pravomocné rozhodnutí pozemkového úřadu o tom, že prodávající (restituenti) nebyli oprávněnými vlastníky pozemku a že pozemek jim neměl být vydán v rámci restitučního řízení, bylo totiž vydáno až po uzavření kupní smlouvy. Žalovaná tedy uzavřela kupní smlouvu s restituenty s důvěrou ve správnost zápisu v katastru nemovitostí. Rozhodnout po více než 20 letech od uzavření kupní smlouvy o tom, že vlastnické právo k pozemku nikdy nepřešlo na restituenty, a tedy ani na žalovanou, může být v rozporu s principem právní jistoty a ochranou vlastnického práva nabytého v dobré víře. Žalobce odvozuje svůj žalobní nárok, resp. vlastnické právo k pozemku, od rozhodnutí Okresního soudu v Chrudimi č. j. 6C 199/2005-587 potvrzeného rozhodnutím Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka Pardubice, č. j. 18 Co 270/2018-657, kterým byla zamítnuta žaloba žalované o určení vlastnického práva k nemovitým věcem v obci [obec], včetně mj. pozemku. Nicméně žalovaná má za to, že těmito rozhodnutími není určeno vlastnické právo k pozemku ve prospěch žalobce, když tato rozhodnutí konstatují, že pozemek neměl být vydán restituentům, avšak dále se již nezabývají ochranou dobré víry žalované jako nabyvatele vlastnického práva na základě kupní smlouvy od restituentů. U Okresního soudu v Chrudimi bylo pod sp. zn. 6C 23/2012 vedeno obdobné řízení o určení vlastnictví, jako je stávající řízení, v tomto řízení se naopak žalobce domáhal proti žalované určení vlastnického práva k jinému pozemku žalované parc. [číslo] o výměře 65 137 m2, k. ú. a [územní celek], přičemž tato žaloba žalobce byla soudem zamítnuta, když soud dospěl k závěru, že oprávněným vlastníkem pozemku parc. [číslo] v k. ú. [obec] je žalovaná, která je nyní zapsána v katastru nemovitosti jako jeho vlastník. Rozsudek Okresního soudu v Chrudimi ze dne 22.1.2020, č. j. 6C 23/2012-212, byl následně potvrzen také rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích jako soudu odvolacího ze dne 13.8.2020, č. j. 22 Co 107/2020-237. I v tomto řízení žalobce namítal, že v restitučním řízení nemělo dojít k vydržení pozemku parc. [číslo] v k.ú. [obec] jeho původním vlastníkem, od kterého žalovaná pozemek koupila kupní smlouvou ze dne 8.9.1995 a to pro překážku bránící vydání pozemku podle § 11 odst. 1 písm. e) zákona o půdě (zřízení tělovýchovného nebo sportovního zařízení na pozemku). Nicméně soud dospěl k závěru, že předmětná kupní smlouva je platná a že žalovaná nabyla vlastnické právo v dobré víře s důvěrou v tehdejší právní stav vyplývající z evidence v katastru nemovitostí a pravomocného rozhodnutí pozemkového úřadu, podle kterého byli oprávněnými vlastníky tohoto pozemku restituenti, kteří se žalovanou uzavřeli kupní smlouvu. Soudy ve výše uvedených rozhodnutích týkajících se pozemku parc. [číslo] v k.ú. [obec] poukázaly na závěry ustálené judikatury, z níž vyplývá, že,,osobě, která učinila určitý právní úkon s důvěrou v určitý, jí druhou stranou prezentovaný skutkový stav, navíc s pořízenými údaji z veřejné, státem vedené evidence, musí být v materiálním právním státě poskytována ochrana, neboť princip dobré víry chránící účastníky soukromoprávních vztahů je možno chápat jako jeden z klíčových projevů principu právní jistoty“ (viz např. nález Ústavního soudu ČR, sp. zn. II.ÚS 165/11). Oba soudy tedy v tomto případě dospěly k závěru, že žalovaná nabyla vlastnické právo k předmětnému pozemku v dobré víře, přestože bylo následně pravomocně rozhodnuto, že prodávající nenabyli vlastnictví k pozemku, jelikož jim neměl být vydán v restitučním řízení. Žalovaná tak nabyla vlastnické právo od nevlastníka, nicméně její dobré víře je nutné poskytnout právní ochranu. Výše popsané řízení týkající se pozemku parc. [číslo] v k.ú. [obec] je v podstatě totožné se stávajícím řízením sp. zn. 12C 96/2021, které se týká pozemku a žalovaná se proto domnívá, že by soud měl ve stávajícím řízení dospět ke stejnému závěru odůvodněnému principem dobré víry žalované jako nabyvatele, a tudíž žalobu zamítnout. V případě opačného rozhodnutí by mohlo dojít k nepřípustnému zásahu do právní jistoty a předvídatelnosti soudního rozhodování. Co se týče neposkytnutí součinnosti žalovanou žalobci k zápisu vlastnického práva k pozemku ve prospěch žalobce do katastru nemovitostí, skutečně spolu jednali, nicméně žalovaná se nikdy k poskytnutí takové součinnosti nezavázala a neuznala, že by byla v katastru nemovitostí zapsána jako vlastník pozemku neoprávněně, ona pouze uvažovala o možnosti uzavřít smír a poskytnout žalobci součinnost při zápisu změny vlastníka pozemku v katastru nemovitostí za předpokladu, že žalobce vezme zpět dovolání proti výše uvedenému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 13.8.2020, č.j. 22Co 107/2020-237, který se týká pozemku parc. [číslo] k.ú. [obec] a kterým bylo pravomocně potvrzeno, že vlastníkem tohoto pozemku je žalovaná, což žalobce odmítl. O smíru je žalovaná nadále připravena jednat. Z rozsudku Okresního soudu v Chrudimi ze dne 2.3.2018, č.j. 6C 199/2005-587 navíc nevyplývá, že vlastníkem pozemku je právě Česká republika, resp. žalobce s právem hospodařit s majetkem státu. Rovněž z tohoto důvodu byla žalovaná zdrženlivá k poskytnutí jakékoliv součinnosti v katastrálním řízení zejména s ohledem na povinnost jednat s péčí řádného hospodáře. Žalovaná by pravděpodobně také musela podle svých interních pravidel požádat svého jediného akcionáře o souhlas s poskytnutím takové součinnosti, neboť by v důsledku takového jednání docházelo ke zcizení vlastnického práva k nemovité věci. Kromě toho katastrální úřad by stejně potvrzení žalované o zániku vlastnického práva k pozemku ve smyslu § 6 odst. 1 písm. b) katastrální vyhlášky neakceptoval jako podkladovou listinu a zápis změny vlastníka by neprovedl, vyžadoval by soudní rozhodnutí o určení vlastníka. I v případě, že by soud nakonec určil jako vlastníka pozemku žalobce, žádá žalovaná přiznání práva na náhradu nákladů řízení nebo eventuálně nepřiznání tohoto práva žádnému z účastníků s odkazem na §§ 142a, 143 anebo l50 občanského soudního řádu, když žalobce nezaslal žalované předžalobní výzvu a současně žalovaná svým chováním nezavdala příčinu k podání žaloby, když po celou dobu je v dobré víře, že je vlastníkem pozemku, což je dle ustálené judikatury důvod pro použití § 143 občanského soudního řádu. Žalobce nesouhlasil s výše uvedeným návrhem žalované na smír, resp. dohodou o narovnání, která by upravila sporná vlastnická práva mezi účastníky, přičemž žalobce žádný jiný protinávrh nenabídl. Eventuálně by podle žalované bylo možné aplikovat § l50 občanského soudního řádu pro důvody hodné zvláštního zřetele.

3. Žalovaná k výzvě soudu podle § 118a občanského soudního řádu 20.10.2021 doplnila, že je mezi účastníky nesporné, že předmětný pozemek parc. [číslo] vznikl z části pozemku parc. [číslo] o výměře 2678 m2 a části pozemku parc. [číslo] o výměře 224 m2, a to na základě geometrického plánu [číslo] [rok] ze dne 26.11.2001 První část pozemku nyní dle geometrického plánu parc. [číslo] o výměre 2678 m2 (předtím pozemku parc. [číslo]) byla vytvořena z pozemku původně parc. [číslo] druhá část pozemku nyní dle geometrického plánu parc. [číslo] o výměře 224 m2 byla vytvořena z pozemku původně parc. [číslo]. Žalovaná nabyla vlastnické právo k předmětnému pozemku parc. c. [číslo] v době, kdy tato parcela ještě nebyla vytvořena výše uvedeným geometrickým plánem, a původní pozemky parc. [číslo] parc. [číslo] tvořící předmětný pozemek parc. [číslo] nabyla na základě dvou různých kupních smluv. Z tohoto důvodu se žalovaná vyjadřuje k dobré víře při nabytí vlastnického práva samostatně ve vztahu k pozemku parc. [číslo] [číslo]. Vlastnické právo k pozemku parc. [číslo] nabyla žalovaná na základě kupní smlouvy ze dne 22.2.1995 od prodávajících [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [anonymizována dvě slova] a [jméno] [příjmení] (dále,,původní spoluvlastníci"), každý vlastnící jednu ideální čtvrtinu. Jejich vlastnické právo v době uzavření kupní smlouvy bylo jednoznačně potvrzeno pravomocným rozhodnutím Okresního úřadu v Chrudimi, referát Pozemkový úřad, [číslo jednací], ze dne 17.11.1994, které nabylo právní moci dne 23.12.1994, kterým bylo určeno, že původní spoluvlastníci jsou spoluvlastníky mimo jiné pozemkových parcel [číslo] parc. [číslo] v k. ú. [obec], ze kterých vznikl předmětný pozemek nyní dle geometrického plánu parc. č. 1277/3. Vlastnické právo původních spoluvlastníků k pozemku č. 1277/2 v době uzavření kupní smlouvy rovněž potvrzuje výpis z katastru nemovitostí, [list vlastnictví] k.ú. [obec], který je datován dne 15.2.1995, tj. týden před uzavřením kupní smlouvy, kde jsou uvedeni jako oprávnění vlastníci původní spoluvlastníci, se kterými žalovaná uzavřela kupní smlouvu v dobré víře v tento zápis do katastru nemovitostí, ve výpisu byla uvedena poznámka spornosti vlastnického práva, která byla zapsána do katastru nemovitostí dne 15.2.1995 na základě návrhu domnělého vlastníka - [ulice] [anonymizována dvě slova] [právnická osoba], [IČO] ze dne 19.12.1994, a to z důvodu podáni žaloby o určení vlastnického práva, avŠak tato poznámka spornosti se vztahovala pouze k pozemkům parc. [číslo] na kterých bylo postaveno golfové hřiště. U pozemku parc. [číslo] tedy nebyla v době uzavření kupní smlouvy uvedena žádná poznámka spornosti ani spor o určení vlastnického práva se tohoto pozemku parc. [číslo] netýkal. Původní spoluvlastníci se současně i fakticky chovali jako oprávnění vlastníci pozemku a v kupní smlouvě všichni prohlásili, že jsou spoluvlastníky ideální čtvrtiny převáděného pozemku a že na pozemku neváznou žádné dluhy, věcná břemena, nebo jiná omezení vlastnického práva či jiné právní povinnosti. Žalovaná tedy neměla žádný důvod k pochybnostem o tom, zda původní spoluvlastníci jsou skutečnými oprávněnými vlastníky pozemku. Žalovaná tedy při nabytí vlastnického práva, resp. uzavírání kupní smlouvy s původními spoluvlastníky, k pozemku parc. [číslo] jednala prokazatelně v dobré víře, neboť jednala s důvěrou ve správnost zápisu v katastru nemovitostí, když původní spoluvlastníci byli v katastru nemovitostí zapsáni jako vlastníci oprávnění nakládat s předmětným pozemkem, jednala s důvěrou ve správnost pravomocného rozhodnutí Okresního úřadu v Chrudimi, kterým bylo určeno, že původní spoluvlastníci jsou spoluvlastníky předmětného pozemku a neměla žádné pochybnosti o tom, že původní spoluvlastníci jsou oprávněnými vlastníky pozemku, když v katastru nemovitostí nebyla ani zapsána poznámka spornosti ve vztahu k převáděnému pozemku parc. [číslo]. Navíc [anonymizována dvě slova] byla třetí osobou, která nebyla účastníkem předchozího restitučního řízení a pouze provozovala golfové hřiště na pozemku parc. [číslo] nebyla jako žalobce právním nástupcem ČR, který tehdy vlastnické právo původních vlastníků k předmětnému pozemku parc. [číslo] nijak nerozporoval. Na existenci dobré víry žalované nemohla mít vliv ani skutečnost, že [anonymizována dvě slova] podala související žalobu proti Okresnímu úřadu [obec], žalované a původním spoluvlastníkům na určení vlastnictví k pozemkům parc. Č. 1306/1 a parc. č. 1312/1 a že toto soudní řízení v době uzavření kupní smlouvy k pozemku parc. Č. [číslo] stále probíhalo u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 6C 162/94. Jednak se toto soudní řízeni týkalo jiných pozemků a jednak žalobu podala třetí osoba, navíc toto soudní řízení bylo zastaveno usnesením Okresního soudu v Chrudimi ze dne 7.7.1995, č.j. 6C 162/94-40, a to ještě před zahájením jednání ve věci samé, když [anonymizována dvě slova] vzala svou žalobu zpět až po uzavření kupní smlouvy mezi žalovanou a původními spoluvlastníky dne 22.2.1995 [anonymizována dvě slova] ještě podala dne 23.3.1995 návrh na přezkum rozhodnutí Okresního úřadu v Chrudimi mimo odvolací řízení, který se opět týkal pouze pozemků parc. [číslo] parc. [číslo] na nichž bylo postaveno golfové hřiště. Rovněž toto přezkumné řízení bylo zastaveno rozhodnutím Ministerstva zemědělství, Ústředního pozemkového úřadu, ze dne 17.8.1995, [číslo jednací], čímž bylo potvrzeno, že původní spoluvlastníci byli oprávněnými vlastníky těchto pozemků. Až následně bylo pravomocné rozhodnutí Okresního úřadu v Chrudimi zrušeno a po více než 10 letech dne 15.6.2005 rozhodlo Ministerstvo zemědělství, Pozemkový úřad Chrudim tak, že původní spoluvlastníci, resp. jejich dědicové, nejsou spoluvlastníky pozemků tvořících nynější předmětný pozemek parc. [číslo] že jim pozemky neměly být v restitučním řízení vydány, kdy toto rozhodnutí bylo poté potvrzeno rozhodnutím Ministerstva zemědělství, Ústředního pozemkového úřadu, [číslo jednací], ze dne 1.11.2005, jímž bylo zamítnuto odvolání jedním z původních spoluvlastníků. Nicméně tato následná řízení před pozemkovým úřadem nemohla nijak ovlivnit existenci dobré víry žalované při nabytí vlastnického práva, resp. uzavření kupní smlouvy, k pozemku parc. [číslo] v roce 1995. Žalovaná má za to, že prokazatelně nabyla vlastnictví k pozemku parc. [číslo] (nyní odpovídající část pozemku parc. [číslo] o výměře 2 678 m2) v dobré víře, a proto by jí měla být poskytnuta ústavně zaručená ochrana vlastnického práva. Vlastnické právo k pozemku parc. [číslo] (nyní druhá část pozemku parc. [číslo] o výměře 224 m2), nabyla žalovaná na základě kupní smlouvy ze dne 8.9.1995 od původních spoluvlastníků, jež byli spoluvlastníky tohoto pozemku každý jednou ideální čtvrtinou. I u tohoto pozemku bylo vlastnické právo původních spoluvlastníků v době uzavření kupní smlouvy jednoznačně potvrzeno pravomocným rozhodnutím Okresního úřadu v Chrudimi ze dne 17.11.1994, které nabylo právní moci dne 23.12.1994, konkrétně šlo o spoluvlastnictví mimo jiné pozemkových parcel [číslo] parc. [číslo] v k. ú. [obec], ze kterých vznikl předmětný pozemek nyní dle geometrického plánu parc. c. [číslo]) Jak již bylo uvedeno výše, [anonymizována dvě slova] jako třetí osoba nezúčastněná v předchozím restitučním řízení pouze provozovala golfové hřiště na pozemku parc. [číslo] podala žalobu proti Okresnímu úřadu Chrudim, žalované a původním spoluvlastníkům na určení vlastnictví k pozemkům parc. [číslo] parc. [číslo] řízení vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 6C 162/94 bylo zastaveno ke zpětvzetí žaloby před prvním jednáním usnesením ze dne 7.7.1995, čj. 6 C 162/94-40, tj. ještě před uzavřením kupní smlouvy dne 8.9.1995. [anonymizována dvě slova] dále dne 23.3.1995 ještě podala návrh na přezkum rozhodnutí Okresního úřadu v Chrudimi mimo odvolací řízení týkající se pozemků parc. č. 1306/1 a parc. č. 1312/1, kdy i toto přezkumné řízení bylo zastaveno rozhodnutím Ministerstva zemědělství, Ústředního pozemkového úřadu, ze dne 17.8.1995, č j. [číslo], čímž bylo potvrzeno, že původní spoluvlastníci byli oprávněnými vlastníky těchto pozemků., k čemuž došlo před uzavřením kupní smlouvy k pozemku parc. [číslo] dne 8.9.1995. V uvedeném rozhodnutí bylo navíc konstatováno, že nebyly splněny podmínky, za nichž nelze pozemky vydat a nebyly tedy ani splněny podmínky pro změnu či zrušení rozhodnutí Okresního úřadu v Chrudimi. Ačkoliv si žalovaná byla vědoma zapsané poznámky spornosti vlastnického práva ve vztahu k pozemku parc. [číslo] uzavřela kupní smlouvu k tomuto pozemku v dobré víře, že původní spoluvlastníci jsou oprávněnými vlastníky, žalovaná totiž uzavřela kupní smlouvu a současně podala návrh na vklad vlastnického práva k pozemku [číslo] do katastru nemovitostí až v okamžiku (dne 8.9.1995) po pravomocném zastavení soudního řízeni o určení vlastnického práva a zastavení řízeni o přezkumu rozhodnutí Okresního úřadu v Chrudimi týkajících se pozemku parc. [číslo] a [číslo], žalovaná tudíž nepředpokládala ani nemohla předpokládat, že žalobce bude někdy v budoucnu sporovat vlastnictví žalované, resp. původních spoluvlastníků k pozemku parc. [číslo] i parc. [číslo] (nyní předmětný pozemek parc. [číslo]), když navíc do té doby sám žalobce vlastnictví původních spoluvlastníků nijak nerozporoval a výše uvedená řízení byla zahájena na návrh třetí [anonymizována dvě slova]. Žalovaná ve svém návrhu na vklad do katastru nemovitostí řádně doložila, že zmíněná soudní řízení a přezkumné řízení byla zastavena, katastrální úřad pak zapsal vlastnické právo k pozemku parc. [číslo] zároveň vymazal poznámku spornosti vlastnického práva, protože byla v té době již bezpředmětná. Žalovaná uzavírala kupní smlouvu k pozemku [číslo] v dobré víře, že původní spoluvlastníci mají vlastnické právo k předmětným pozemkům jako oprávněné osoby, které tyto pozemky nabyly v restituci na základě pravomocného rozhodnutí příslušného orgánu veřejné moci, na jehož základě byli také uvedeni v katastru nemovitostí jako vlastníci předmětných pozemků. Původní spoluvlastníci se i v tomto případě fakticky chovali jako oprávnění vlastníci pozemku a V kupní smlouvě všichni prohlásili, že jsou spoluvlastníky ideální čtvrtiny převáděného pozemku a že na pozemku neváznou žádné dluhy, věcná břemena nebo jiná omezení vlastnického práva či jiné právní povinnosti. Žalovaná tedy neměla žádný důvod k pochybnostem o tom, zda původní spoluvlastníci jsou skutečnými oprávněnými vlastníky pozemku. Žalovaná při nabytí vlastnického práva, resp. uzavírání kupní smlouvy k pozemku parc. [číslo] jednala prokazatelně v dobré víře, neboť jednala s důvěrou se správnost zápisu v katastru nemovitostí, ve správnost pravomocného rozhodnutí Okresního úřadu v Chrudimi o určení původních spoluvlastníků jako spoluvlastníků předmětného pozemku a také rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Ústředního pozemkového úřadu o zastavení přezkumného řízení k tomuto rozhodnutí a neměla žádné pochybnosti o tom, že původní spoluvlastníci jsou oprávněnými vlastníky pozemku. Až následně po více než 10 letech dne 15.6.2005 bylo pravomocné Rozhodnutí Okresního Úřadu v Chrudimi zrušeno a rozhodlo Ministerstvo zemědělství, Pozemkový úřad Chrudim tak, že Původní spoluvlastníci, resp. jejich dědicové, nejsou spoluvlastníky pozemků tvořících nynější předmětný pozemek parc. [číslo] že jim pozemky neměly být v restitučním řízení vydány, kdy toto rozhodnutí ze dne 15.6.2005, [číslo jednací] bylo poté potvrzeno rozhodnutím Ministerstva zemědělství, Ústřední pozemkový úřad, [číslo jednací], ze dne 1.11.2005, jímž bylo zamítnuto odvolání jednoho z původních spoluvlastníků. Nicméně tato následná řízení před pozemkovým úřadem nemohla nijak ovlivnit existenci dobré víry žalované při nabytí vlastnického práva, resp. uzavření kupní smlouvy, k pozemku parc. c. [číslo]. Žalovaná tak má za to, že prokazatelně nabyla vlastnictví k pozemku parc. [číslo] (nyní odpovídající část pozemku parc. [číslo] o výměře 221 m2) v dobré víře, a proto by jí měla být poskytnuta ústavně zaručená ochrana vlastnického práva. K takovému závěru dospěly soudy v obdobném řízení právě ve vztahu k pozemku parc. [číslo] k.Ú. [obec], v nichž rozhodly ve prospěch vlastnictví žalované (viz rozsudek Okresního soudu v Chrudimi, č.j. 6 C 23/2012-212, a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, Č.j. 22 Co 107/2020-237), kdy rozhodly ve prospěch vlastnictví žalované a ztotožnily se s názorem žalované ohledně její dobré víry při uzavírání kupní smlouvy.

4. Žalobce k vyjádření žalované 1.11.2021 namítal, že dobrou víru nabyvatele nelze presumovat již tím, že nabyvatel vycházel ze stavu zápisů v katastru nemovitostí, je zapotřebí důsledně posuzovat všechny okolnosti, které Ústavní soud vyložil v nálezu sp. zn. [ústavní nález] (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16.11.2016, sp. zn. 30 Cdo 1305/2016). Ústavní soud v usnesení ze dne 30.8.2016, sp. zn. [ústavní nález], vyložil, že k nabytí vlastnického práva od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí může dojít skutečně jen v mimořádných situacích, v nichž dobrověrný nabyvatel nemohl ani při vynaložení veškerého úsilí, které po něm lze požadovat, seznat, že stav zapsaný v katastru nemovitostí neodpovídá skutečnosti. Je nutné vycházet z premisy, že právní řád v době převodu předmětných nemovitostí nabytí od nevlastníka neumožňoval. Výjimka je možná výhradně tehdy, pokud nabyvatel objektivně neměl možnost při zachování maximální obezřetnosti zjistit, že kupuje nemovitosti od osoby, která vlastníkem ve skutečnosti není. Při důvodných pochybnostech o dobré víře nelze výjimku z nemožnosti nabýt vlastnické právo od nevlastníka aplikovat. Dobrá víra se tedy posuzuje podle objektivních společenských hledisek, a nikoliv podle subjektivního přesvědčení nabyvatele. Podnět k přezkumu rozhodnutí [číslo jednací] ze dne 17.11.1994 (právní moc dne 23.12.1994) Okresního úřadu v Chrudimi jako příslušného pozemkového úřadu mimo odvolací řízení dle správního řádu byl podán dne 23.3.1995, tj. sice po uzavření kupní smlouvy k pozemku parc. [číslo] (dne 22.2.1995), ale až po uzavření kupní smlouvy k pozemku prac. [číslo] (dne 8.9.1995), když na základě tohoto podnětu bylo Ministerstvem zemědělství, Ústředním pozemkovým úřadem dne 18.7.1995 oznámeno zahájení správního přezkumného řízení. O zahájení uvedeného správního přezkumného řízení byli však vyrozuměni právní předchůdci žalované – oprávnění, ale rovněž byla vyrozuměna i samotná žalovaná, jak vyplývá z rozdělovníku adresátů rozhodnutí o zahájení řízení, kde byla uvedena jako třetí, když v tomto oznámení o zahájení řízení je žalovaná společnost označena za účastníka řízení a měla se vyjádřit. Z rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Ústředního pozemkového úřadu ze dne 17.8.1995, č.j. 1485/95-3150, bylo zjistitelné, že byl třetí osobou – [anonymizována tři slova] [obec] podán podnět k přezkumu, žalovaná tak věděla, že o vlastnictví tohoto pozemku probíhá spor, který nebyl pravomocně ukončen a proto měla v souladu s judikaturou vyvinout maximální opatrnost a obezřetnost a tedy nejprve vyčkat, zda do rozhodnutí nebude podán řádný opravný prostředek (ten byl podán pouhý jeden den po uzavření předmětné kupní smlouvy a až dne 11.9.1995 byl žalovanou podán návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí dle kupní smlouvy ze dne 8.9.1995) a vyčkat právní moci tohoto rozhodnutí, když namísto toho žalovaná v rámci plynutí lhůty k podání řádného opravného prostředku v přezkumném řízení uzavřela dne 8.9.1995 předmětnou kupní smlouvu, ačkoli velmi dobře jako účastník řízení věděla o tom, že probíhá správní přezkumné řízení zahájené dne 18.7.1995 ke změně či zrušení rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu v Chrudimi ze dne 17.11.1994, [číslo jednací] -nabývacího titulu vlastnického práva prodávajících; věděli to i prodávající, a i přes to, že věděli, že může být v tomto řízení původní rozhodnutí o nabytí vlastnictví k předmětnému pozemku změněno nebo zrušeno (což se také stalo – byť z podnětu třetí osoby), a tedy vlastnické právo je zpochybňováno, nevyčkali pravomocného rozhodnutí v tomto přezkumném řízení a vlastnické právo převedli kupní smlouvou na žalovanou, která ale byla o celém průběhu restitučního a přezkumného řízení velmi dobře informována a účastna. Oprávněné osoby a žalovaná jednaly k újmě České republiky, kdy přes to, že věděly, že probíhá přezkumné řízení, uzavřely kupní smlouvu dne 8.9.1995, s právními účinky vkladu ke dni 11.9.1995 (návrh na vklad vlastnického práva dle předmětné kupní smlouvy byl tedy podán až po podání rozkladu), a to zjevně ve snaze definitivně odstranit pozemek parc. [číslo] z dispoziční sféry ČR či jiného potencionálního vlastníka (např. [anonymizována dvě slova] – [anonymizována dvě slova], golfového oddílu), tedy jednaly v úmyslu znemožnit vrácení vlastnického práva pro Českou republiku či jiného vlastníka pro případ, že by rozhodnutí [číslo jednací] ze dne 17.11.1994 Okresního úřadu v Chrudimi jako příslušného pozemkového úřadu bylo zrušeno, tj. i pro případ, že by přezkumné řízení skončilo nepříznivě pro oprávněné osoby, což se nakonec také stalo, neboť konečným rozhodnutím ve správním řízení potvrzeným rozhodnutím Okresního soudu v Chrudimi oprávněné osoby vlastnictví k pozemku parc. [číslo] nenabyly. Žalovanou evidentně nebyla vynaložena dostatečná opatrnost, a to zřejmě úmyslně, dostatečná opatrnost je však zásadní pro posouzení existence dobré víry, a proto dle stávající judikatury není možné v tomto konkrétním případě výjimku z nemožnosti nabýt vlastnické právo od nevlastníka aplikovat. Tvrzení žalované, že výše specifikované přezkumné řízení bylo rozhodnutím Ministerstva zemědělství – Ústředního pozemkového úřadu ze dne 17.8.1995, [číslo jednací] zastaveno a tím tedy bylo potvrzeno, že původní spoluvlastníci byli oprávněnými vlastníky daných pozemků, nezakládá se její tvrzení na skutečnosti, neboť zcela záměrně opomíjí zásadní skutečnost, a to tu, že dané rozhodnutí nenabylo právní moci a že byl proti tomuto rozhodnutí podán řádný opravný prostředek v rámci přezkumného řízení (rozklad), když následně došlo ke zrušení uvedeného rozhodnutí. Přezkumné řízení v době uzavření kupní smlouvy nebylo ukončeno a nelze se tedy na toto rozhodnutí odvolávat jako na rozhodnutí, kterým bylo potvrzeno, že původní spoluvlastníci byli oprávněnými vlastníky daných pozemků. Naopak, to, že žalovaná a původní vlastníci nevyčkali skončení tohoto řízení a v jeho průběhu uzavřeli kupní smlouvu, podle žalobce jednoznačně zpochybňuje a vyvrací tvrzení žalované, že byla v dobré víře, neboť zde v době uzavření kupní smlouvy ze dne 8.9.1995 objektivně existovala možnost změny či zrušení nabývacího titulu vlastnického práva prodávajících (rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu v Chrudimi [číslo jednací] ze dne 17.11.1994), když nakonec k uvedenému zrušení nabývacího titulu vlastnického práva prodávajících rozhodnutím ministra zemědělství o rozkladu [číslo jednací] ze dne 19.2.1996 došlo. Žalovaná se tedy zcela nedůvodně dovolává až rozhodnutí ze dne 15.6.2005, přitom již dne 23.3.1995, kdy byl podán podnět k přezkumu nabývacího titulu prodávajících byla objektivně dána pochybnost o vlastnickém právu prodávajících a dne 19.2.1996, kdy byl nabývací titul prodávajících zrušen, bylo uvedené potvrzeno. K nabytí vlastnického práva od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí může dojít skutečně jen v mimořádných situacích, v nichž dobrověrný nabyvatel nemohl ani při vynaložení veškerého úsilí, které po něm lze požadovat, seznat, že stav zapsaný v katastru nemovitostí neodpovídá skutečnosti. Přitom je nutné vycházet z premisy, že právní řád v době převodu předmětných nemovitostí nabytí od nevlastníka neumožňoval. Je zcela evidentní, že stačilo vyčkat do dne 19.2.1996, kdy jednoznačně nebylo vlastnické právo prodávajících dáno, neboť byl zrušen nabývací titul právě v rámci přezkumného řízení. Žalovaná akciová společnost byla založena jediným zakladatelem společnosti – Fondem národního majetku ČR se sídlem v [obec a číslo], [ulice] [anonymizována dvě slova], na který přešel majetek státního podniku [příjmení] [anonymizována tři slova] podle § 11 odst. 3 zák. č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, kdy právě státní podnik [příjmení] [anonymizována tři slova], [anonymizováno] měl se sporným pozemkem právo hospodaření a vůči požadavku oprávněných osob se stal ve smyslu zákona o půdě povinnou osobou, která žádosti oprávněných osob na vydání předmětných pozemků nevyhověla. Zřejmě i z tohoto důvodu byla o zahájení uvedeného správního přezkumného řízení vyrozuměna i samotná žalovaná [právnická osoba] s právem k vyjádření ve věci jakožto účastník řízení. Žalovaná tedy byla velmi dobře informována o veškerých podrobnostech celého restitučního řízení a o přezkumném řízení a mohla mít pochybnosti o tom, že jsou původní vlastníci oprávněnými vlastníky. Pokud žalovaná odkazovala na rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem č.j. 22 Co 107/2020-237 ze dne 13.8.2020 o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Chrudimi č.j. 6 C 23/2012-212 ze dne 22.1.2020, kterým byl rozsudek soudu I. stupně potvrzen, pak žalobce se s daným rozhodnutím neztotožnil a podal proti výroku I. dovolání, o němž doposud nebylo rozhodnuto.

5. Žalovaná zpochybňovala tvrzení žalobce, že právní řád v době převodu předmětných pozemků neumožnoval nabytí nemovité věci od nevlastníka, které je nepřesné a účelové. Právní předpisy účinné v této době sice výslovně neupravovaly možnost nabytí vlastnického práva v dobré víře od nevlastníka a zásadu materiální publicity veřejného seznamu, ale judikatura Ústavního soudu tyto principy jednoznačně dovodila, jak vyplývá například z nálezu Ústavního soudu sp. zn. [ústavní nález], nálezů Ústavního soudu sp. zn. [ústavní nález], sp. zn. [ústavní nález], sp. zn. [ústavní nález]. Judikaturou uznaný princip dobré víry a princip materiální publicity veřejných seznamů pak výslovně zakotvil nový občanský zákoník (viz § 7 a § 984 odst. 1), kdy § 984 odst. 1 nového občanského zákoníku stanoví, že není-li stav zapsán ve veřejném seznamu v souladu se skutečným právním stavem, svědčí zapsaný stav ve prospěch osoby, která nabyla věcné právo za úplatu v dobré víře od osoby k tomu oprávněné podle zapsaného stavu. Dobrá víra se posuzuje k době, kdy k právnímu jednání došlo; vzniká-li věcné právo až zápisem do veřejného seznamu, tak k době podání návrhu na zápis. Podle důvodové zprávy k novému občanskému zákoníku by měla byt prosazována přednost zapsaného práva v katastru nemovitostí před právem nezapsaným. Tento princip dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí měl být ovšem aplikován i podle právní úpravy účinné v době převodu předmětných pozemků, jak to dovodila zmíněná judikatura Ústavního soudu. Žalobce vztahuje své námitky proti dobré víře žalované pouze k převodu pozemku parc. [číslo] předmětný pozemek parc. [číslo] přitom vznikl z větší části (2 678 m2) z pozemku parc. [číslo] k jehož převodu z původních vlastníků na žalovanou žalobce žádné námitky proti dobré víře žalované neuvedl. Pozemek parc. [číslo] vznikl z menší části (224 m2) také z části pozemku parc. [číslo] k jehož převodu žalobce směřuje své námitky proti dobré víře žalované. Žalobce tedy namítá absenci dobré víry žalované pouze ve vztahu k převodu nepatrné části (cca 8%) celkové výměry předmětného pozemku parc. [číslo] (2 902 m2). Dobrá víra žalované v době převodu pozemku parc. [číslo] i pozemku parc. [číslo] (resp. v době podání návrh na vklad do katastru nemovitostí) vycházela nejen ze stavu zápisu v katastru nemovitostí, kde byli jako oprávnění vlastníci těchto pozemků uvedeni původní vlastníci, ale opírala se také zejména o v té době pravomocné rozhodnutí Okresního úřadu v [obec], č.j. 1328/94, ze dne 17.11.1994, na základě kterého byli původní vlastníci zapsáni do katastru nemovitostí. Toto rozhodnutí bylo v právní moci jak v době uzavření kupní smlouvy k pozemku parc. [číslo] dne 22.2.1995, tak v době uzavření kupní smlouvy k pozemku parc. [číslo] dne 8.9.1995, kdy na právní moc rozhodnutí nemělo vliv ani soudní řízení u Okresního soudu v Chrudimi (sp. zn. 6C 162/94 zastavené 7.7.1995 ke zpětvzetí žaloby) ani přezkumné řízení u Ústředního pozemkového úřadu (sp zn. [číslo]), týkající se pozemků parc. č. 1306/1 a parc. č. 1312/l (tj. nikoliv pozemku parc. č. 1277/2), obě tato řízení přitom byla zahájena na návrh třetí osoby - TJ Lokomotiva-Ingstav. Rovněž přezkumné řízení bylo zastaveno (byt' nepravomocně) rozhodnutím Ústředního pozemkového úřadu ze dne 17.8.1995, č j [číslo]. I přestože proti rozhodnutí Ústředního pozemkového úřadu o přezkumu rozhodnutí Okresního úřadu bylo možné podat rozklad k ministrovi zemědělství ve lhůtě 15 dnů od jeho doručení, žalovaná nemohla důvodně předvídat, že státní orgány nakonec rozhodnou v budoucnu jinak, a sice že původní vlastníci nejsou oprávněnými vlastníky pozemku parc. [číslo] tím spíše že nejsou oprávněnými vlastníky pozemku parc. [číslo] vůči kterému podnět [anonymizována dvě slova] ani nesměřoval. Žalovaná dokonce vyčkala s uzavřením kupní smlouvy k pozemku parc. [číslo] do pátku 8.9.1995, kdy od vydání rozhodnutí Ústředního pozemkového úřadu uplynulo 22 dní a následující pracovní den v pondělí 11.9.1995 žalovaná podala návrh na vklad vlastnického práva k pozemku parc. [číslo] do katastru nemovitostí. Podle žalované den po uzavření kupní smlouvy a před podáním návrhu na vklad do katastru připadá na sobotu, případně neděli, tzn. a rozklad tedy mohl b t podán nejdříve v pondělí dne 11.9.1995, tj. nejdříve ve stejný den, kdy žalovaná podala návrh na vklad vlastnického práva k pozemku [číslo] do katastru nemovitostí, podání rozkladu podle žalované nemohlo narušit její dobrou víru. Žalovaná odmítla tvrzení žalobce, že po rozhodnutí ministra zemědělství o rozkladu [anonymizována dvě slova], [číslo jednací] ze dne 19.2.1996 bylo jednoznačné, že původní vlastníci nejsou vlastníky pozemku parc. [číslo] parc. [číslo] když se přezkumné řízení týkalo pouze pozemku parc. [číslo] parc. [číslo] tudíž žalovaná nemohla předvídat, že v budoucnu bude státními orgány zpochybněno vlastnické právo původních vlastníků i k pozemku parc. [číslo] jednak rozhodnutí ministra zemědělství o rozkladu nemuselo nutně znamenat, že v navazujícím řízení bude rozhodnuto v neprospěch původních vlastníků. Až po 10 letech v roce 2005 rozhodlo Ministerstvo zemědělství, Pozemkový úřad Chrudim, že původní spoluvlastníci, resp. jejich dědicové, nejsou spoluvlastníky pozemků tvořících současný pozemek parc. [číslo] že jim tyto pozemky neměly b t v restitučním řízení vydány. V každém případě restituční rozhodnutí Okresního úřadu v Chrudimi, [číslo jednací] ze dne 17.11.1994 bylo i v době uzavření kupní smlouvy k pozemku parc. [číslo] stále v právní moci. Žalovaná tedy zjevně jednala v dobré víře, že původní spoluvlastníci byli oprávněnými vlastníky tohoto pozemku. V tomto případě je nutné ctít princip presumpce správnosti aktů veřejné moci a ochrany nabytých práv. Je nepřípustné, aby žalovaná jednající v dobré víře v zápis v katastru nemovitostí a pravomocné rozhodnutí státního orgánu nesla riziko potenciální budoucí nesprávnosti tohoto aktu. Žalovaná jednala v dostatečně míře obvyklé péče a opatrnosti a bylo by nespravedlivé po ní požadovat, aby s převodem pozemku vyčkávala tři roky na to, zda nějaká třetí osoba, která ani neměla vlastnický vztah k předmětnému pozemku, podá mimořádný opravný prostředek (podnět k přezkumu) rozhodnutí Ústředního pozemkového úřadu, ze dne 17.8.1995, [číslo jednací] a zda o tomto mimořádném opravném prostředku bude rozhodnuto v neprospěch původních vlastníků. Princip presumpce dobré víry byl uznáván už za tehdejší právní úpravy a je nyní zakotven v § 7 nového občanského zákoníku, kdy se má za to, že ten, kdo jednal určitým způsobem, jednal poctivě a v dobré víře a důkazní povinnost absence dobré víry proto leží na žalobci. Dobrá víra žalované byla založena také na tom, že sám žalobce, resp. její právní předchůdce, žádným způsobem nebrojil proti rozhodnutí Okresního úřadu v Chrudimi [číslo jednací], ze dne 17.11.1994 v restitučním řízení-restitučnímu titulu původních vlastníků, kdy žalobce nepodal ani řádný ani mimořádná opravný prostředek proti tomuto rozhodnutí, naopak v přezkumném řízení mimo odvolací řízení zahájeném třetí osobou - [anonymizována dvě slova] žalobce výslovně sdělil, že vydané rozhodnutí respektuje a že se k návrhu třetí osoby na jeho přezkum nepřipojuje, jak bylo prokázáno v rámci odvolacího soud řízení o určení vlastnictví k pozemku parc. [číslo] (viz zejména bod 24 až 26 rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, č.j. 22 Co 10/2020-237). Skutečnost, že žalobce proti rozhodnutí nijak nebrojil, musí jít jednoznačně k jeho tíži při posuzování dobré víry žalované.

6. V katastru nemovitostí je pozemek p. [číslo] pro obec a k.ú. [obec] zapsán jako výlučné vlastnictví žalované.

7. Rozsudkem Okresního soudu v Chrudimi ze dne 2.3.2018, č.j. 6 C 199/2005-587 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka Pardubice č.j. 18 Co 270/2018-657 ze dne 19.11.2018, pravomocného ke dni 10.1.2019, bylo rozhodnuto mimo jiné výrokem III. o tom, že se zamítá žaloba žalobce [právnická osoba], [IČO], v části, kde se domáhal určení, že je výlučným vlastníkem pozemku nyní dle katastru nemovitostí označeného jako parcela [číslo] ostatní plocha o výměře 2 902 m2, zapsaného pro katastrální území a [územní celek] na listu vlastnictví [anonymizováno] v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Pardubický kraj, Katastrální pracoviště Chrudim. V tomto řízení byli účastníky [územní celek], [anonymizováno] [číslo], [příjmení] [anonymizována dvě slova], v [anonymizována dvě slova] [číslo], a Česká republika - Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, [IČO], a předmětem řízení bylo nahrazení části rozhodnutí Ministerstva zemědělství ČR, Pozemkového úřadu v Chrudimi ze dne 15.6.2005, [číslo jednací]. Ohledně předmětného pozemku [číslo] v k.ú. [obec] soud konstatoval, že pozemek [číslo] byl do katastru nemovitostí zapsán na základě geometrického plánu z roku 2001 [právnická osoba] žádal nahrazení zamítavého výroku správního úřadu, který však výslovně uvedl, že tento pozemek se nevydává z důvodu překážky zastavěnosti nádrží - koupalištěm, tedy překážkou dle § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě. Žalobce však ve vztahu k takto konstatované překážce neargumentoval (namítal nezákonné vytvoření této parcely). V řízení přitom bylo zjištěno, že koupaliště – nádrž na pozemku [číslo] patří k rekreačnímu středisku [anonymizováno], přičemž již v roce 1964 byl pro potřeby budování autokempinku vytvořen geometrický plán oddělující části parcel [číslo] [číslo]. Soud neměl důvod odchýlit se v této otázce od zjištění pozemkového úřadu - vydání pozemku [číslo] brání existující překážka ve smyslu § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě.

8. Rozsudkem Okresního soudu v Chrudimi ze dne 22.1.2020, č. j. 6C 23/2012-212, následně potvrzeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 13.8.2020, č. j. 22 Co 107/2020-237, byla zamítnuta žaloba ve věci týchž účastníků v týchž procesních postaveních o určení, že Česká republika je vlastníkem pozemku parc. [číslo] o výměře 65 137 m2 v katastrálním území a obci [obec] a že žalobci náleží právo hospodařit s tímto pozemkem. V tomto řízení žalobce namítal, že v restitučním řízení nemělo dojít k vydržení pozemku parc. [číslo] v k.ú. [obec] jeho původním vlastníkem, od kterého žalovaná pozemek koupila kupní smlouvou ze dne 8.9.1995 a to pro překážku bránící vydání pozemku podle § 11 odst. 1 písm. e) zákona o půdě (zřízení tělovýchovného nebo sportovního zařízení na pozemku). Nicméně soud dospěl k závěru, že předmětná kupní smlouva je platná a že žalovaná nabyla vlastnické právo v dobré víře s důvěrou v tehdejší právní stav vyplývající z evidence v katastru nemovitostí a pravomocného rozhodnutí pozemkového úřadu, podle kterého byli oprávněnými vlastníky tohoto pozemku restituenti, kteří se žalovanou uzavřeli kupní smlouvu. Soudy ve výše uvedených rozhodnutích týkajících se pozemku parc. [číslo] v k.ú. [obec] poukázaly na závěry ustálené judikatury, z níž vyplývá, že,,osobě, která učinila určitý právní úkon s důvěrou v určitý, jí druhou stranou prezentovaný skutkový stav, navíc s pořízenými údaji z veřejné, státem vedené evidence, musí být v materiálním právním státě poskytována ochrana, neboť princip dobré víry chránící účastníky soukromoprávních vztahů je možno chápat jako jeden z klíčových projevů principu právní jistoty“ (viz např. nález Ústavního soudu ČR, sp. zn. [ústavní nález]). Odvolací soud znovu v řízení provedl důkaz rozhodnutím Ministerstva zemědělství – Ústředního pozemkového úřadu ze dne 17.8.1995, [číslo jednací], z něhož zjistil a žalobce potvrdil, že podnět na přezkum restitučního rozhodnutí Okresního úřadu v Chrudimi ze dne 17.11.1994, [číslo jednací], mimo odvolací řízení podala pouze třetí osoba - [anonymizována tři slova] [obec], která provozovala golfové hřiště nacházející se (mimo jiné) na předmětném pozemku. Právní předchůdce žalobce, který v restitučním řízení byl v postavení povinné osoby, sdělil, že restituční rozhodnutí respektuje a k podanému podnětu na jeho přezkum se nepřipojil. Oba soudy tedy v tomto případě dospěly k závěru, že žalovaná nabyla vlastnické právo k předmětnému pozemku v dobré víře, přestože bylo následně pravomocně rozhodnuto, že prodávající nenabyli vlastnictví k pozemku, jelikož jim neměl být vydán v restitučním řízení.

9. Rozhodnutím Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu Chrudim ze dne 15.6.2005 ze dne [číslo jednací] bylo určeno, že oprávněné osoby [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] a dědicové po oprávněných osobách [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] a po [jméno] [příjmení] – [jméno] [příjmení] nejsou spoluvlastníky pozemku p. [číslo] v k.ú. [obec] (nyní dle geometrického plánu z. [číslo] [rok] části parcely [číslo] o výměře 0, 2678 ha a 0, 0224 ha), a to z důvodu zákonné překážky – zastavění koupalištěm. Rozhodnutím Ministerstva zemědělství – Ústředního pozemkového úřadu z 1.11.2005, zn. [číslo], bylo odvolání proti shora uvedenému rozhodnutí jako nepřípustné zamítnuto.

10. Z oznámení Katastrálního úřadu pro Pardubický kraj, Katastrálního pracoviště Chrudimi ze dne 29.1.2021 bylo zjištěno, že katastrální úřad nemůže povolit vklad vzniku práva vlastnického do katastru nemovitostí podle rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19.11.2018, č.j. 18Co 270/2018-657, neboť z rozhodnutí soudu není zřejmé, kdo je vlastníkem navrhované nemovitosti – pozemku p. [číslo] v k.ú. [obec], kdy ve výroku III. rozsudku Okresního soudu v Chrudimi z 2.3.2018, č.j. 6C 199/2005-587 je uvedeno pouze to, že se zamítá žaloba [právnická osoba] na určení jejího výlučného vlastnictví tohoto pozemku.

11. Kupní smlouvou ze dne 22.2.1995 s právními účinky vkladu k 24.2.1995 [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] a [jméno] a [jméno] [příjmení] prodali žalované pozemek p. [číslo] v k.ú. [obec] o výměře 5 906 m2, jenž vlastnili na základě rozhodnutí Okresního úřadu v Chrudimi, referátu Pozemkový úřad z 17.11.1994, [číslo jednací], kdy tímto rozhodnutím bylo deklarováno jejich spoluvlastnictví každého jednou čtvrtinou k p.p. [číslo] v k.ú. [obec]. Podle výpisu z katastru nemovitostí z 15.2.1995 byly tyto oprávněné osoby podílovými spoluvlastníky p.p. [číslo] o výměře 5 906 m2 v k.ú. [obec], každý čtvrtinou.

12. Z potvrzení Okresního soudu v Chrudimi bylo zjištěno, že 21.12.1994 podala [anonymizována čtyři slova] [obec] žalobu Okresnímu úřadu v [obec], žalované a oprávněným osobám o určení vlastnictví k nemovitostem. Katastrálnímu úřadu byla 21.12.1994 navržena blokace dispozičního práva ve prospěch [anonymizována čtyři slova] [obec] ohledně parcel [číslo] [číslo] v k.ú. [obec], tato blokace byla podle sdělení KÚ pro Pardubický kraj, KP Chrudim z 12.7.1995 vymazána ohledně p.p. [číslo] ke dni 18.9.1995 současně se zápisem kupní smlouvy, u p.p. [číslo] v k.ú. [obec] – nebyla poznámka domnělý vlastník zapsána nikdy. Usnesením Okresního soudu v Chrudimi ze 7.7.1995, č.j. 6C 162/94-40 bylo řízení ve věci [anonymizována čtyři slova] [obec] proti shora uvedeným žalovaným zastaveno pro zpětvzetí žaloby. Rozhodnutím Ministerstva zemědělství – Ústředního pozemkového úřadu ze dne 17.8.1995, zn. [číslo] bylo zastaveno řízení ve věci přezkumu mimo odvolací řízení k rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu Chrudim ze dne 17.11.1994, [číslo jednací], pravomocného 23.12.1994, bylo konstatováno, že nejsou splněny podmínky za kterých nelze pozemek podle § 11 odst. 1 písm. e) zákona o půdě vydat. Proti rozhodnutí bylo možné podat rozklad.

13. Kupní smlouvou a smlouvou o zřízení zástavních práv k nemovitosti ze dne 8.9.1995 s právními účinky vkladu k 11.9.1995 prodali [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] a [jméno] a [jméno] [příjmení] žalované své ideální podíly po jedné čtvrtině na parcele [číslo] o výměře 65 361 m2 v k.ú. [obec]. Návrhem podaným KÚ Chrudim 11.9.1995 se žalovaná domáhala povolení vkladu vlastnického práva a zástavního práva ohledně parcely [číslo] k.ú. [obec], kdy vzhledem k tzv. blokaci předkládala usnesení Okresního soudu v Chrudimi ze 7.7.1995, č.j. 6C 162/94-40 a rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Ústředního pozemkového úřadu ze dne 17.8.1995, zn. [číslo].

14. Podle § 80 občanského soudního řádu se určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem.

15. Úspěšná žaloba o určení předpokládá po procesní stránce existenci věcné legitimace účastníků a existenci naléhavého právního zájmu na žalovaném určení, je-li navrhováno určení vlastnického práva k nemovitosti, pak je na požadovaném určení vždy naléhavý právní zájem, pokud má být soudním rozhodnutím určované vlastnické právo zaznamenáno do katastru nemovitostí a má tak být dosaženo shody mezi stavem právním a stavem zapsaným v katastru nemovitostí. Soud v této věci shledal, že je dán naléhavý právní zájem žalobce na žalovaném určení, že vlastníkem předmětného pozemku parc. [číslo] v k.ú. [obec] je Česká republika a žalobci náleží právo hospodařit s ním, neboť je účasten tohoto právního vztahu a svědčí mu aktivní legitimace a zároveň chce dosáhnout změny v katastru nemovitostí, v němž je jako vlastník pozemku zapsán žalovaný.

16. Co se týče věci samé, mezi účastníky nebylo sporu o tom, že předmětný pozemek parc. [číslo] vše v k.ú. [obec], vznikl z části pozemku parc. [číslo] o výměře 2678 m2 a z části pozemku parc. [číslo] o výměře 224 m2, a to na základě geometrického plánu [číslo] [rok] ze dne 26.11.2001, kdy jedna část pozemku nyní dle geometrického plánu parc. [číslo] o výměre 2678 m2 (předtím pozemku parc. [číslo]) byla vytvořena z pozemku původně parc. [číslo] druhá část pozemku nyní dle geometrického plánu parc. [číslo] o výměře 224 m2 byla vytvořena z pozemku původně parc. [číslo] vše k.ú. [obec]. Sporným pak mezi účastníky bylo to, zda kupní smlouvou ze dne 8.9.1995 (blíže bod 13 odůvodnění tohoto rozsudku) došlo k platnému převodu vlastnického práva k předmětnému pozemku parc. [číslo] zda kupní smlouvou ze dne 22.2.1995 (blíže bod 11. odůvodnění tohoto rozsudku) došlo k platnému převodu vlastnického práva k pozemku parc. [číslo] v k.ú. [obec].

17. Okresní soud Chrudim v řízení pod jeho sp.zn. 6 C 199/2005 dospěl ve vztahu k pozemku p. [číslo] v k.ú. [obec] k závěru, že je kupní smlouva z 8.9.1995 neplatná a z tohoto důvodu zamítl žalobu žalovaného o určení jeho vlastnického práva k předmětnému pozemku s odůvodněním, že na pozemku se nachází areál golfového hřiště, a proto právní úprava § 11 odst. 1 písm. e) zákona o půdě brání jeho vydání, kdy tedy žalovaný nabyl kupní smlouvou předmětný pozemek od nevlastníka, a proto neplatně. Z tohoto důvodu byla žaloba [právnická osoba] proti [anonymizováno] [obec], [příjmení] [anonymizována čtyři slova] a České republice Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových o nahrazení části rozhodnutí Ministerstva zemědělství ČR, Pozemkového úřadu v Chrudimi ze dne 15.6.2005, [číslo jednací], v části, kde se žalobce domáhal určení svého výlučného vlastnictví k parcele [číslo] v k.ú. [obec] zamítnuta, přičemž rozhodnutí bylo pravomocně potvrzeno odvolacím soudem.

18. Meritorně jinak Okresní soud v Chrudimi s časovým odstupem posoudil věc určení vlastnictví téhož pozemku v řízení vedeném pod sp. zn. 6C 23/2012, kdy zamítl žalobu [anonymizováno 6 slov] o určení vlastnictví České republiky k pozemku p. [číslo] v k. ú. [obec] a o určení práva hospodaření tohoto žalobce s tímto pozemkem. Okresní soud odkázal na závěry ustálené soudní judikatury dle rozhodnutí sp.zn. [ústavní nález], podle níž princip právní ochrany nového nabyvatele působí proti principu ochrany vlastnického práva původního vlastníka, a proto je nutné najít praktickou koordinaci mezi oběma protikladně působícími principy tak, aby zůstalo zachováno maximum z obou, a není-li to možné, pak tak, aby výsledek byl slučitelný s obecnou představou spravedlnosti. Osobě, která učinila určitý právní úkon s důvěrou v určitý, jí druhou stranou prezentovaný skutkový stav, navíc potvrzený údaji z veřejné, státem vedené evidence musí být v materiálním právním státě poskytována ochrana, neboť princip dobré víry chránící účastníky soukromoprávních vztahů je možno chápat jako jeden z klíčových projevů principu právní jistoty. Vlastnické právo dalších nabyvatelů, pokud své právo nabyli v dobré víře, požívá ochrany a nezaniká v souladu s čl. 11 Listiny základních práv a svobod a v souladu s ústavními principy právní jistoty a ochrany nabytých práv. Opačná interpretace, podle níž dodatečným odpadnutím právního důvodu, na základě kterého nabyl vlastnictví kterýkoliv z právních předchůdců vlastníka, pozbývá tento vlastník ústavně zaručené a zákonem chráněné vlastnické právo, narušuje celý koncept právní jistoty a ochrany nabytých práv s tím, že to platí jen u práv nabytých v dobré víře. Pojetí materiálního právního státu zjevně neodpovídá akceptace výkladu, že zánikem kupní smlouvy, ať již z jakéhokoliv důvodu, která byla uzavřena v dobré víře jako první, by si vlastník, který nabyl vlastnické právo derivativně, nikdy nemohl být jist svým vlastnictvím. Platí však, že široká ochrana dobré víry nabyvatele musí být vždy pečlivě zkoumána vzhledem k individuálním okolnostem daného případu. Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu okresního, kdy shodně uzavřel, že v dané věci byla kupní smlouva ze dne 8.9.1995 uzavřena v době, kdy vlastnické právo prodávajících bylo potvrzeno pravomocným rozhodnutím Pozemkového úřadu v Chrudimi a také Ministerstvem zemědělství – Ústředním pozemkovým úřadem a bylo zapsáno v katastru nemovitostí, přičemž v této době také již bylo pro zpětvzetí žaloby pravomocně zastaveno řízení vedené před Okresním soudem v Chrudimi pod sp.zn. 6 C 162/1994 žalobcem [příjmení] [jméno] [příjmení] [jméno] proti žalovanému a dalším restituentům o určení, že vlastníkem (mimo jiné) předmětného pozemku je stát, a blokace tohoto pozemku u katastrálního úřadu v souvislosti s tímto řízením proto byla v době uzavření kupní smlouvy již bezpředmětná. Skutečnost, že [anonymizována tři slova] [obec] podala den po uzavření kupní smlouvy rozklad proti rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Ústředního pozemkového úřadu nemohla narušit dobrou víru nabyvatele z kupní smlouvy v den jejího uzavření. Nebylo totiž povinností restituentů vyčkávat tři roky, zda někdo (kdokoli) nepodá proti rozhodnutí Ústředního pozemkového úřadu mimořádný opravný prostředek. Soudy tak shodně dospěly k závěru, že žalovaný nabyl vlastnické právo k předmětnému pozemku v dobré víře, byť bylo následně (24 let po uzavření kupní smlouvy) pravomocně rozhodnuto, že prodávající nenabyli vlastnictví k prodávané nemovitosti a kupující tak nabyl vlastnické právo od nevlastníků, a proto je nutno poskytnout této dobré víře nabyvatele z kupní smlouvy právní ochranu.

19. Předmětem řízení pod sp.zn. 6C 199/2005 bylo projednání věci, o níž již bylo pravomocně rozhodnuto jiným orgánem dle části páté, § 244 a násl. o.s.ř., tedy přezkum správnosti rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu v Chrudimi ze dne 15.6.2005, [číslo jednací], a proto byly v uvedeném řízení přezkoumávány skutkové okolnosti a právní závěry rozhodné pro vydání předmětného pozemku p. [číslo] v k.ú. [obec] v restitučním řízení dle zákona o půdě ve vztahu mezi oprávněnými osobami a osobou povinnou. Oproti tomu předmětem řízení ve sporném civilním řízení podle části třetí a čtvrté občanského soudního řádu je rozhodnutí o sporné otázce vlastnictví, potažmo o nabytí vlastnického práva k pozemku p. [číslo] v k.ú. [obec] žalovanou dle uzavřených kupních smluv ze dne 22.2.1995 a ze dne 8.9.1995.

20. Soud přisvědčil žalované v tom, že žalobce vztahuje své námitky proti dobré víře žalované pouze k převodu pozemku parc. [číslo] předmětný pozemek parc. [číslo] přitom vznikl z větší části (2 678 m2) z pozemku parc. [číslo] k jehož převodu z původních vlastníků na žalovanou žalobce žádné námitky proti dobré víře žalované neuvedl. Námitky proti dobré víře žalované vztahuje žalobce pouze k pozemku parc. [číslo] v k.ú. [obec] [obec] víra žalované v době převodu pozemku parc. [číslo] v k.ú. [obec] vycházela ze stavu zápisu v katastru nemovitostí, kde byli jako oprávnění vlastníci těchto pozemků uvedeni původní vlastníci, opírala se o v té době pravomocné rozhodnutí Okresního úřadu v Chrudimi, [číslo jednací], ze dne 17.11.1994, k uzavření kupní smlouvy k pozemku parc. [číslo] došlo dne 22.2.1995. Ve vztahu k tomuto pozemku žalobce žádné konkrétní námitky nevznášel.

21. V dané věci je zřejmé, že sporné vlastnické právo žalované je odvozováno z kupních smluv uzavřených dne 22.2.1995 ohledně pozemku p. [číslo] v k.ú. [obec] a dne 8.9.1995 ohledně pozemku [parcelní číslo] v k.ú. [obec], obě smlouvy se řídí v dané době účinnou právní úpravou občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. K rozhodné právní úpravě nabytí vlastnického práva z titulu takového převodu se pak váže původně rozporná rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a Ústavního soudu týkající se možnosti nabytí vlastnictví k nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí od tzv. nevlastníka, tj. od osoby, která sice byla zapsána v katastru nemovitostí jako vlastník převáděné nemovitosti, ale vlastnické právo jí v době převodu nesvědčilo, zejména proto, že sama své vlastnictví odvozovala z neplatného právního důvodu (typicky z neplatné smlouvy) či z platného právního důvodu, který však následně odpadl (zejména ze smlouvy, od níž bylo s účinky ex tunc platně odstoupeno). Ve shodě s námitkami žalobce původní judikatura Nejvyššího soudu v takových případech vycházela z obecně přijímané zásady nemožnosti převodu vlastnického práva od nevlastníka na základě toho, že nikdo nemůže převést více práv než sám má. Oproti tomu však Ústavní soud ustáleně judikoval tak, že dle náležitého a přísného zhodnocení konkrétních okolností případu nelze odepřít ochranu vlastnickému právu nabytému od nevlastníka v dobré víře a v důvěře ve správnost zápisu v katastru nemovitostí, a to v souladu se zásadou právní jistoty, ochrany nabytých práv i dle zákonné a ústavněprávní ochrany vlastnictví a presumpcí správnosti aktů veřejné moci a zachování důvěry jednotlivců v tyto akty (viz nález Ústavního soudu ze dne 11.5.2011, sp.zn. [ústavní nález] a dále nález ze dne 17.4.2012, sp.zn. [ústavní nález]). Následně i Nejvyšší soud přistoupil ke sjednocení své judikatury s citovanými závěry Ústavního soudu, jak vyplývá z jeho rozsudku ze dne 22.6. 2016, sp.zn. 30 Cdo 2659/2016 a dále ze dne 21.3.2018, sp.zn. 30 Cdo 52/2018.

22. Při posuzování sporné otázky nabytí vlastnického práva k předmětnému pozemku žalovanou dle kupních smluv je třeba vycházet z toho, že pro poskytnutí ochrany právům nabytým žalovanou je rozhodná její dobrá víra jako nabyvatele v době uzavírání kupních smluv, při čemž je třeba přihlížet ke všem konkrétním jak obecným, tak individuálním okolnostem věci. Předmětný pozemek p. [číslo] resp. obě jeho tehdejší části p.p. [číslo] v k.ú. [obec], tehdy byly ve vlastnictví státu a byly předmětem restitučního řízení dle zákona o půdě mezi oprávněnými osobami a osobou povinnou, kterou byl právní předchůdce žalobce, jemuž svědčilo právo hospodaření s tímto státním majetkem. Předmětný pozemek (jeho části) byl v restitučním řízení nejprve pravomocným rozhodnutím příslušného státního orgánu vydán do vlastnictví oprávněných osob - rozhodnutím Okresního úřadu v Chrudimi ze dne 17.11.1994, [číslo jednací], na jehož základě byly také oprávněné osoby zapsány jako jeho (jejich) vlastníci v katastru nemovitostí. V této situaci došlo ke dni 22.2.1995 a ke dni 8.9.1995 k uzavření kupní smlouvy mezi oprávněnými osobami jako prodávajícími a žalovanou jako kupující. Na základě těchto smluvních převodů rovněž došlo v katastru nemovitostí k zápisu vlastnického práva ve prospěch žalované. Následně byl nabývací titul oprávněných osob (citované restituční rozhodnutí ze dne 17.11.1994, [číslo jednací]) zrušen a po novém projednání bylo v restitučním řízení pravomocně rozhodnuto tak, že předmětný pozemek (jeho části) nebyl oprávněným osobám vydán s tím, že jeho vydání brání překážka stanovená v § 11 odst.1, písm. e) zákona o půdě. V dané věci tak došlo ke střetu vlastnického práva k předmětnému pozemku mezi žalovanou jako jeho tvrzeným dobrověrným nabyvatelem dle uzavřených kupních smluv na jedné straně a státem, resp. žalobcem, jemuž svědčí právo hospodaření, na straně druhé. Při tomto střetu však může být zachováno pouze jedno z těchto vlastnických práv, a je třeba při rozhodování respektovat shora citovanou ustálenou judikaturu z pohledu obecného principu spravedlnosti po pečlivém a náležitém přihlédnutí ke všem konkrétním okolnostem věci, a to jak ke konkrétním skutečnostem obecným, tak ke konkrétním individuálním okolnostem daného případu. Žalovaná kupní smlouvy uzavírala v době, kdy prodávajícím jako v restituci oprávněným osobám jednoznačně svědčilo vlastnické právo k předmětnému pozemku (jeho částem) na základě pravomocného rozhodnutí příslušného orgánu veřejné moci, vydaného dle zákona o půdě v restitučním řízení mezi oprávněnými osobami a osobou povinnou, kdy z tohoto právního titulu byly oprávněné osoby také zapsány jako vlastníci předmětného pozemku (jeho částí) v katastru nemovitostí. Poznámka spornosti vlastnického práva u pozemku p. [číslo] v k.ú. [obec] již v době uzavírání kupní smlouvy 8.9.1995 nebyla relevantní, neboť soudní řízení, které bylo důvodem jejího zápisu do katastru nemovitostí sp.zn. 6C 162/1994, již bylo v této době pro zpětvzetí žaloby pravomocně zastaveno, což bylo potvrzeno výmazem této poznámky společně se zápisem vkladu vlastnického práva žalované dle uzavřené kupní smlouvy. U pozemku p. [číslo] v k.ú. [obec] nebyly žádné zpochybňující skutečnosti a nelze se dovolávat ani zpochybnění ve vztahu k p.p. [číslo]. Soud proto uzavřel, že žalované svědčila dobrá víra jak na základě důvěry ve správnost zápisu v katastru nemovitostí, tak zejména na základě jeho důvěry ve správnost a závaznost pravomocného rozhodnutí příslušného státního orgánu v restitučním řízení. Na základě této dobré víry proto žalovaná měla důvodně i oprávněně za to, že v době uzavírání kupní smlouvy svědčilo prodávajícím jako oprávněným osobám vlastnické právo k předmětnému pozemku (oběma jeho částem). V dané věci byla tato dobrá víra žalované založena také na tom, že proti uvedenému pravomocnému restitučnímu rozhodnutí jako právními titulu vlastnického práva prodávajících oprávněných osoba žádným způsobem nebrojila osoba v restitučním řízení povinná, tj. právní předchůdce žalobce, který byl účastníkem restitučního řízení a nepodal ani řádný, ani mimořádný opravný prostředek. Naopak bylo prokázáno, že v řízení zahájeném třetí osobu o přezkum tohoto rozhodnutí mimo odvolací řízení povinná osoba výslovně sdělila, že vydané rozhodnutí respektuje a k návrhu třetí osoby na jeho přezkum se nepřipojuje. Ani zahájené a pravomocně neskončené řízení o přezkum restitučního rozhodnutí, které bylo právním titulem vzniku vlastnického práva prodávajících oprávněných osob, nebylo způsobilé narušit dobrou víru žalované v době uzavírání kupní smlouvy, neboť bylo prokázáno, že v rozhodné době uzavírání kupních smluv bylo všem smluvním stranám známo, že přezkumné řízení bylo ve vztahu k restitučnímu rozhodnutí zahájeno jen z podnětu třetí osoby, která nebyla účastníkem restitučního řízení, a že naopak povinná osoba, tj. stát, pravomocné restituční rozhodnutí od počátku plně respektuje, a to vše za situace, kdy podaný podnět třetí osoby byl shledán nedůvodným a přezkumné řízení (byť nepravomocně) zastaveno. Při posuzování obecné spravedlnosti je v této věci na místě upřednostnit důvěru žalované v závaznost a správnost pravomocného rozhodnutí státního orgánu v restitučním řízení, která ke dni uzavření kupních smluv spolu s důvěrou ve správnost zápisu v katastru nemovitostí plně svědčila žalované, a proto soud žalované jako dobrověrnému nabyvateli poskytuje tímto svým rozsudkem právní ochranu ve prospěch jeho takto v dobré víře nabytých vlastnických práv k předmětnému pozemku. V souladu s principem obecné spravedlnosti je třeba ve prospěch žalované přihlédnout k tomu, že žalovaná nebyla účastníkem příslušného restitučního řízení a neměla tak žádný vliv na jeho průběh a výsledek, tedy ani na obsah konkrétního pravomocného restitučního rozhodnutí, z něhož pouze v dobré víře v jeho správnost, pravomoc a závaznost vycházela jako z aktu státní moci, a to i ve spojení s tím, že ani stát na straně povinné osoby se mu nijak nebránila a naopak ho plně respektovala. Oproti tomu k tíži žalobce jako právního nástupce povinné osoby je třeba v dané konkrétní věci přičíst, že jako účastník restitučního řízení proti rozhodnutí o vydání předmětného pozemku oprávněným osobám nijak nebrojil, zejména proti němu nepodal řádný ani mimořádný opravný prostředek, čímž sám přispěl k tomu, že restituční rozhodnutí o nabytí vlastnického práva oprávněnými osobami nabylo právní moci a že na jeho základě byly oprávněné osoby zapsány jako vlastníci pozemku (jeho částí) do katastru nemovitostí. Tyto konkrétní skutečnosti je proto třeba mít k tíži žalobce, neboť jemu jako právnímu nástupci povinné osoby je třeba připsat podíl na tom, že až následně muselo v rámci mimořádného přezkumu dojít (rozhodnutím ministra zemědělství ze dne 19.2.1996) mimo odvolací řízení ke zrušení restitučního rozhodnutí, které bylo nabývacím titulem vlastnického práva k pozemku. Tímto přičiněním žalobce tedy došlo k tomu, že až následně se zpětnými účinky došlo k odpadnutí nabývacího titulu, čehož se nyní žalobce v rozporu s obecným principem spravedlnosti ve svůj prospěch dovolává. V neprospěch žalobce pak svědčí i to, že proti uvedenému pravomocnému rozhodnutí nebrojil ani v rámci zahájeného a běžícího přezkumného řízení mimo odvolací řízení, v němž naopak jeho právní předchůdce výslovně uvedl, že toto rozhodnutí respektuje. Skutečnost, že až den po uzavření kupní smlouvy, byl třetí osobou podán řádný a včasný rozklad proti zamítavému prvostupňovému rozhodnutí ve věci přezkumu, nemůže dobrou víru k datu uzavření kupní smlouvy 8.9.1995 (u pozemku p. [číslo]) ovlivnit. Ve prospěch žalované jako dobrověrného nabyvatele je třeba zohlednit také dobu, po kterou bylo vedeno další restituční řízení, neboť je zřejmé, že po celou dobu v něm byla řešena základní sporná skutková a právní otázka ohledně možnosti vydání předmětného pozemku oprávněným osobám, a to existence golfového hřiště jako překážky bránící jeho vydání dle § 11 odst. 1, písm. e) zákona o půdě, jak vyplývá z rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 15.6.2005, [číslo jednací], a dále z rozsudku Okresního soudu v Chrudimi sp.zn. 6C 199/2005, ze dne 2.3.2018 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 19.11.2018, č.j. 18 Co 270/2018-657. Tento výsledek restitučního řízení však již nemá v této věci žádný skutkový ani právní význam, neboť nemůže mít žádný vliv na posuzovanou rozhodnou otázku existence dobré víry žalovaného v době uzavírání kupní smlouvy. Se zásadou spravedlivého a demokratického právního státu je totiž v příkrém rozporu, aby jednotlivec jednající v dobré víře v akt státu nesl zásadní riziko nesprávnosti, respektive chybovosti tohoto aktu, a to v souladu se zájmem na zachování důvěry jednotlivců v akty veřejné moci a se zachováním právní jistoty i spravedlnosti. Soud tedy žalobu v celém rozsahu zamítl, ztotožňuje se svým rozhodnutím ve smyslu § 13 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. s již vydanými meritorními rozhodnutími ve věci Okresního soudu v Chrudimi sp. zn. 6C 23/2012, které respektují aktuální judikaturu, kdy neshledal žádné odchylky v daném právním případu, které by jej vedly k jinému rozhodnutí. Každý, kdo se domáhá právní ochrany, totiž může důvodně očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný právní případ, který již byl rozhodnut a který se s jeho právním případem shoduje v podstatných znacích.

23. Pro plný úspěch žalované ve věci jí soud podle § 142 odst. l o.s.ř. přiznal i právo na náhradu nákladů řízení, které účtovala ve výši jízdného za cestu služebním vozidlem k prvnímu jednání soudu. Použit byl osobní automobil s průměrnou spotřebou 4,5 litru nafty v ceně 27,20 Kč při ujetých celkem 110 km. Náhradu nákladů řízení 135 Kč soud podle § 160 o.s.ř. stanovil žalobci zaplatit žalované v obecné třídenní lhůtě.

Poučení