18 CO 37/2022-179

Plný text

Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Aleny Pokorné a soudců JUDr. Víta Pejška a Mgr. Leony Poplerové ve věci žalobce: osobní údaje žalobce sídlem adresa zastoupený advokátkou titul jméno příjmení příjmení sídlem adresa proti žalované: osobní údaje žalované sídlem adresa o určení vlastnictví k nemovitostem, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Chrudimi ze dne. 26. 11. 2021, č.j. 12 C 96/2021-136, <b>I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.</b> <b>II. Žalobce je povinen nahradit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 279 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> 1. Okresní soud shora označeným rozsudkem zamítl žalobu o určení, že vlastníkem pozemku parc. [číslo] ostatní plocha o výměře 2 902 m2, zapsaného pro katastrální území a [obec] na listu vlastnictví [číslo] v katastru nemovitostí vedeném [státní instituce], [stát. instituce], je [územní celek], a že žalobci náleží právo hospodařit s tímto pozemkem (výrok I.), a uložil žalobci povinnost nahradit žalované náklady řízení ve výši 135 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.).

2. Z odůvodnění rozsudku a obsahu spisu vyplývá, že okresní soud rozhodoval o žalobě, kterou se žalobce domáhal proti žalované určení vlastnického práva k pozemku parc. [číslo] v [katastrální uzemí] s tvrzením, že zápis v katastru nemovitostí neodpovídá skutečnosti, neboť tento pozemek nebyl vydán z majetku [územní celek] ve prospěch oprávněných osob a nedošlo k platnému převodu vlastnického práva na žalovanou, neboť kupní smlouvy ze dne 22.2.1995 a ze dne 8.9.1995 nebyly uzavřeny platně, když prodávající nebyli vlastníky pozemku. Žalobce namítal, že obě kupní smlouvy byly uzavřeny v době mezi právní mocí rozhodnutí Okresního úřadu v [obec] ze dne 17.11.1994 a rozhodnutím ministra zemědělství o rozkladu ze dne 19.2.1996, kterým bylo zrušeno rozhodnutí Okresního úřadu v [obec], a věc byla vrácena k novému projednání. Tento pozemek tedy nepřešel z vlastnictví [územní celek], nebyl oprávněným osobám vydán, a proto se vlastníkem nemohla stát žalovaná. Žalobce k neexistenci dobré víry žalované namítal, že z její strany nebyla vynaložena dostatečná opatrnost, což je zásadní pro posouzení existence dobré víry, tuto dobrou víru musela narušit i poznámka spornosti, která byla zapsána v katastru nemovitostí k návrhu [název spolku] [název spolku] – [název spolku] [obec], a proto dle stávající judikatury se žalovaná nemohla nabytí vlastnického právo od nevlastníka dovolávat. Žalobce jednak odkazoval na nález Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2016, sp. zn. IV. ÚS 775/16, kdy k nabytí vlastnického práva od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí může dojít skutečně jen v mimořádných situacích a na skutečnost, že právní řád v době převodu předmětných nemovitostí nabytí od nevlastníka neumožňoval. Pokud žalovaná odkazovala na rozhodnutí [název soudu], a to rozsudek ze dne 13. 8. 2020, č.j. 22 Co 107/2020-237, kterým byl potvrzen rozsudek [název soudu] ze dne 22. 1. 2020, č.j. 6 C 23/2012-212, pak s tímto rozsudkem se žalobce neztotožnil a podal proti němu dovolání. Žalobce přitom tvrdil, že má v daném sporu naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva k nemovitostem, neboť bez tohoto určení není možné dát do souladu zápis vlastnického práva v katastru nemovitostí se skutečností.

3. Žalovaná s podanou žalobou nesouhlasila. Tvrdila, že v době uzavírání kupních smluv, tj. 22. 2. 1995 a 8. 9. 1995, byli vlastníci předmětných pozemků restituenti, tito také byli jako vlastníci v katastru nemovitostí zapsáni. Až poté, kdy žalovaná byla zapsána jako vlastník pozemku v katastru nemovitostí, bylo pravomocně rozhodnuto pozemkovým úřadem o tom, že pozemek nebyl v restitučním řízení vydán oprávněným osobám pro překážku ve smyslu § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, neboť pozemek byl zastavěn vodní nádrží - koupalištěm. Žalovaná tvrdila, a nebylo o tom mezi účastníky sporu, že předmětný pozemek parc. [číslo] vznikl z části pozemku parc. [číslo] o výměře 2678 m2 a z části pozemku parc. [číslo] o výměře 224 m2, přičemž žalovaná nabyla vlastnické právo k předmětnému pozemku parc. [číslo] v době, kdy tato parcela ještě nebyla vytvořena geometrickým plánem. Pokud žalobce zpochybňoval dobrou víru žalované poznámkou spornosti uvedenou v katastru nemovitostí, pak tato se vztahovala pouze k pozemkům parc. [číslo] nikoli k pozemku parc. [číslo]. Žalovaná tvrdila, že při nabytí vlastnického práva, resp. uzavírání kupní smlouvy ohledně pozemku parc. [číslo] jednala prokazatelně v dobré víře, neboť jednala s důvěrou ve správnost zápisu v katastru nemovitostí. I kupní smlouvu ohledně pozemku parc. [číslo] uzavřela v dobré víře, když návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí podala až v okamžiku po pravomocném zastavení soudního řízeni o určení vlastnického práva a zastavení řízeni o přezkumu rozhodnutí [název orgánu veřejné moci] [název orgánu veřejné moci] v [název orgánu veřejné moci]. Žalovaná tedy neměla žádný důvod k pochybnostem o tom, zda původní spoluvlastníci jsou skutečnými oprávněnými vlastníky pozemku, jednala při nabytí vlastnického práva v dobré víře, neboť jednala s důvěrou ve správnost zápisu v katastru nemovitostí, ve správnost rozhodnutí orgánů veřejné moci. Svou dobrou víru zakládala i na tom, že sám žalobce, resp. jeho právní předchůdce, žádným způsobem nebrojit proti rozhodnutí v restitučním řízení původních vlastníků, naopak v přezkumném řízení mimo odvolací řízení zahájeném třetí osobou - [název spolku] [název spolku] [název spolku] [obec] výslovně žalobce sdělil, že vydané rozhodnutí respektuje a k návrhu třetí osoby na jeho přezkum se nepřipojuje. Až následně po více než 10 letech bylo pravomocné rozhodnutí [název orgánu veřejné moci] [název orgánu veřejné moci] v [obec] zrušeno a rozhodnuto, že oprávněným osobám pozemky neměly být v restitučním řízení vydány. Žalovaná má za to, že tato následná řízení před pozemkovým úřadem nemohla nijak ovlivnit existenci dobré víry žalované při nabytí vlastnického práva v dobré víře, a proto by jí měla být poskytnuta ústavně zaručená ochrana vlastnického práva. Rozhodnout nyní po více než 20 letech od uzavření kupní smlouvy o tom, že vlastnické právo k pozemku nikdy nepřešlo na restituenty, a tedy ani na žalovanou, může být rozporu s principem právní jistoty a ochranou vlastnického práva nabytého v dobré víře a odkázala na judikaturu, zejména pak na nálezy Ústavního soudu (I. ÚS 143/07, II. ÚS 165/11, I. ÚS 2219/12 a I. ÚS 3061/11.

4. Okresní soud po provedeném dokazování uzavřel, že předmětný pozemek parc. [číslo] v k.ú. [obec], vznikl z části pozemku parc. [číslo] o výměře 2678 m2 a z části pozemku parc. [číslo] o výměře 224 m2, a to na základě geometrického plánu [číslo] [číslo] ze dne [datum], kdy jedna část pozemku parc. [číslo] o výměre 2678 m2 (předtím pozemku parc. [číslo]) byla vytvořena z pozemku původně parc. [číslo] druhá část pozemku parc. [číslo] o výměře 224 m2 byla vytvořena z pozemku původně parc. [číslo] vše k.ú. [obec]. Jako vlastník předmětného pozemku je v katastru nemovitostí zapsána žalovaná.

5. Okresní soud zjistil, že rozhodnutím [název orgánu veřejné moci] - [název orgánu veřejné moci] úřadu v [obec] ze dne 15. 6. 2005, [číslo jednací], bylo rozhodnuto o tom, že oprávněné osoby nejsou (spolu) vlastníky pozemků parc. [číslo] (nyní dle geometrického plánu části parcely [číslo] o výměře 0, 2678 ha a 0, 0224 ha) z důvodu zákonné překážky – zastavění koupalištěm. Rozhodnutím [stát. instituce] - [státní instituce] [státní instituce] úřadu ze dne 1.11.2005, zn. [číslo], bylo odvolání proti tomuto rozhodnutí jako nepřípustné zamítnuto. Toto restituční rozhodnutí bylo předmětem soudního přezkumu ve věci vedené před Okresním soudem v Chrudimi pod sp.zn. 6 C 199/2005, v němž vystupovala na místě žalobce žalovaná a jako povinná osoba (mimo jiné) žalobce, předmětem řízení bylo nahrazení části rozhodnutí [stát. instituce] - [státní instituce] úřadu v [obec] ze dne 15. 6. 2005, [číslo jednací]. Ohledně pozemku parc. [číslo] v k.ú. [obec] soud konstatoval, že pozemek parc. [číslo] byl do katastru nemovitostí zapsán na základě geometrického plánu z roku 2001 [právnická osoba] žádal nahrazení zamítavého výroku správního úřadu, který však výslovně uvedl, že tento pozemek se nevydává z důvodu překážky zastavěnosti nádrží - koupalištěm, tedy překážku dle § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě. Rozsudkem okresního soudu ze dne 2. 3. 2018 byla mimo jiné žaloba na určení, že žalobce [právnická osoba] je výlučným vlastníkem pozemku par. [číslo] v k.ú. [obec] zamítnuta, rozsudek byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové – pobočkou v Pardubicích č.j. 18 Co 270/2018-657 ze dne 19. 11. 2018.

6. Okresní soud dále zjistil, že pod jeho sp.zn. 6 C 162/1994 bylo žalobou ze dne 21. 12. 1994 žalobcem [název spolku] [název spolku] [název spolku] zahájeno řízení, v němž se žalobce proti žalované a dalším označeným oprávněným osobám domáhal určení vlastnictví k nemovitostem. [státní instituce] [státní instituce] byla dne 21. 12. 1994 navržena blokace dispozičního oprávnění k pozemkům parc. [číslo] v k.ú. [obec], tato blokace byla dne 12. 7. 1995 vymazána ohledně parcel parc. [číslo] ke dni 18. 9. 1995 současně se zápisem kupní smlouvy, přičemž ohledně pozemku parc. [číslo] nebyla poznámka domnělého vlastníka zapsána v kataru nemovitostí nikdy. Toto řízení bylo zastaveno z důvodu zpětvzetí usnesením ze dne 7. 7. 1995, č.j. 6 C 162/94-40.

7. Okresní soud dále zjistil, že v řízení vedeném pod jeho sp.zn. 6 C 23/2012 bylo vedeno řízení týchž účastníků v týchž procesních postaveních mimo jiné o určení, že [územní celek] je vlastníkem pozemku parc. [číslo] o výměře 65 137 m2 v k.ú. a obci [obec] a že žalobci náleží právo hospodařit s tímto pozemkem. Žaloba byla v této části zamítnuta. Soudy obou stupňů v tomto řízení poukázaly na závěry ustálené judikatury a dospěly k závěru, že žalovaná nabyla vlastnické právo k předmětnému pozemku v dobré víře, přestože bylo následně pravomocně rozhodnuto, že prodávající nenabyli vlastnictví k pozemku, jelikož jim neměl být vydán v restitučním řízení.

8. Okresní soud zjistil, že na základě kupní smlouvy ze dne 22. 2. 1995 [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] a [jméno] a [jméno] [příjmení] (coby podíloví spoluvlastníci každý v rozsahu 1 vzhledem k celku) prodali žalované pozemek parc. [číslo] v k.ú. [obec] o výměře 5 906 m2, a na základě kupní smlouvy ze dne 8. 9. 1995 prodali žalované pozemek [číslo] o výměře 65 361 m2 v k.ú. [obec], který vlastnili na základě rozhodnutí Okresního úřadu v [obec] ze dne 17. 11. 1994, č.j. 1328/94. Žalovaná podala návrh na vklad vlastnického práva a zástavního práva ohledně pozemku [číslo] dne 11. 9. 1995.

9. Při právním posouzení okresní soud odkázal na § 80 o.s.ř. s tím, že předpokladem úspěšnosti žaloby o určení je po procesní stránce věcná legitimaci účastníků a naléhavý právní zájem na požadovaném určení, a vysvětlil, že je-li navrhováno určení vlastnického práva k nemovitosti, je na požadovaném určení vždy naléhavý právní zájem, má-li být soudním rozhodnutím určující vlastnické právo zaznamenáno do katastru nemovitostí a tímto způsobem má být dosaženo shody mezi stavem právním a stavem zapsaným v katastru nemovitostí. Okresní soud shledal, že žalobce má naléhavý právní zájem na požadovaném určení, že vlastníkem předmětného pozemku parc. [číslo] v k.ú. [obec] je [územní celek] a žalobci náleží právo hospodařit s ním, neboť je účasten tohoto právního vztahu a svědčí mu aktivní legitimace a zároveň chce dosáhnout změny v katastru nemovitostí, v němž je jako vlastník pozemku zapsána žalovaná.

10. Okresní soud poukázal na řízení pod jeho sp.zn. 6 C 199/2005, ve kterém dospěl soud k závěru, že kupní smlouva ze dne 8. 9. 1995 je neplatná a z tohoto důvodu zamítl žalobu na určení vlastnického práva k pozemku parc. [číslo] [číslo] v k.ú. [obec] s odůvodněním, že na pozemku se nachází koupaliště, a proto právní úprava § 11 odst. 1, písm. e) zákona o půdě brání jeho vydání. V tomto řízení šlo o nahrazení části rozhodnutí [stát. instituce] - [státní instituce] úřadu v [obec] ze dne 15. 6. 2005, [číslo jednací]. Rozsudek okresního soudu byl pravomocně potvrzen odvolacím soudem. Poukázal i na meritorně jiné rozhodnutí okresního soudu vedené pod sp. zn. 6 C 23/2012, který s časovým odstupem posoudil věc určení vlastnictví téhož pozemku, kdy zamítl žalobu [právnická osoba] [právnická osoba], s.p. v likvidaci o určení vlastnictví [územní celek] k pozemku parc. [číslo] v k.ú. [obec] a o určení práva hospodaření tohoto žalobce s tímto pozemkem. Zde soudy obou stupňů uzavřely, že v dané věci byla kupní smlouva ze dne 8.9.1995 uzavřena v době, kdy vlastnické právo prodávajících bylo potvrzeno pravomocným rozhodnutím Pozemkového úřadu v [obec], bylo zapsáno v katastru nemovitostí, řízení vedené pod sp.zn. 6 C 162/1994 bylo zastaveno, blokace tohoto pozemku u katastrálního úřadu v souvislosti s tímto řízením proto byla v době uzavření kupní smlouvy již bezpředmětná. Ani rozklad proti rozhodnutí [stát. instituce] – [státní instituce] [státní instituce] úřadu nemohl narušit dobrou víru nabyvatele z kupní smlouvy v den jejího uzavření. Soudy tak shodně s odkazem na citovanou judikaturu dospěly k závěru, že žalovaná nabyla vlastnické právo k předmětnému pozemku v dobré víře, byť bylo následně (24 let po uzavření kupní smlouvy) pravomocně rozhodnuto, že prodávající nenabyli vlastnictví k prodávané nemovitosti a kupující tak nabyl vlastnické právo od nevlastníků, a proto je nutno poskytnout této dobré víře nabyvatele z kupní smlouvy právní ochranu.

11. Okresní soud dospěl k závěru, že sporné vlastnické právo žalované je odvozováno z kupních smluv uzavřených dne 22. 2. 1995 ohledně pozemku p. [číslo] v k.ú. [obec] a dne 8. 9. 1995 ohledně pozemku parc. [číslo] v k.ú. [obec], obě smlouvy se řídí v dané době účinnou právní úpravou občanského zákoníku – zák. č. 40/1964 Sb. Upozornil, že k rozhodné právní úpravě nabytí vlastnického práva z titulu takového převodu se pak váže původně rozporná rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a Ústavního soudu týkající se možnosti nabytí vlastnictví k nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí od tzv. nevlastníka, která byla následně sjednocena zejména nálezy ze dne 11. 5. 2011, sp.zn. II. ÚS 165/11 a ze dne 17. 4. 2012, sp.zn. I. ÚS 2219/12, které citoval.

12. Okresní soud vycházel z toho, že obě kupní smlouvy byly uzavřeny poté, kdy předmětný pozemek (jeho části) byl v restitučním řízení pravomocným rozhodnutím příslušného státního orgánu vydán do vlastnictví oprávněných osob - rozhodnutím [instituce] [instituce] v [obec] ze dne 17. 11. 1994, č.j. 1328/94, na jehož základě byly také oprávněné osoby zapsány jako jeho (jejich) vlastníci v katastru nemovitostí. Poznámka spornosti vlastnického práva u pozemku parc. [číslo] v k.ú. [obec] již v době uzavírání kupní smlouvy 8. 9. 1995 nebyla relevantní, neboť soudní řízení, které bylo důvodem jejího zápisu do katastru nemovitostí sp.zn. 6 C 162/1994, již bylo v této době pro zpětvzetí žaloby pravomocně zastaveno, což bylo potvrzeno výmazem této poznámky společně se zápisem vkladu vlastnického práva žalované dle uzavřené kupní smlouvy. U pozemku parc. [číslo] v k.ú. [obec] nebyly žádné zpochybňující skutečnosti a nelze se dovolávat ani zpochybnění ve vztahu k pozemku parc. [číslo]. Následně byl nabývací titul oprávněných osob zrušen a po novém projednání bylo v restitučním řízení pravomocně rozhodnuto tak, že předmětný pozemek (jeho části) nebyl oprávněným osobám vydán s tím, že jeho vydání brání překážka stanovená v § 11 odst.1, písm. e) zákona o půdě. V dané věci tak došlo ke střetu vlastnického práva k předmětnému pozemku mezi žalovanou jako jeho tvrzeným dobrověrným nabyvatelem dle uzavřených kupních smluv na jedné straně a státem, resp. žalobcem, jemuž svědčí právo hospodaření, na straně druhé. Při tomto střetu však může být zachováno pouze jedno z těchto vlastnických práv a je třeba při rozhodování respektovat shora citovanou ustálenou judikaturu. Soud na základě provedeného dokazování uzavřel, že žalované svědčila dobrá víra jak na základě důvěry ve správnost zápisu v katastru nemovitostí, tak zejména na základě jeho důvěry ve správnost a závaznost pravomocného rozhodnutí příslušného státního orgánu v restitučním řízení. Dobrá víra žalované byla založena také na tom, že proti uvedenému pravomocnému restitučnímu rozhodnutí jako právními titulu vlastnického práva prodávajících žádným způsobem nebrojila osoba v restitučním řízení povinná, tj. právní předchůdce žalobce. Naopak bylo prokázáno, že v řízení zahájeném třetí osobu o přezkum tohoto rozhodnutí mimo odvolací řízení povinná osoba výslovně sdělila, že vydané rozhodnutí respektuje a k návrhu třetí osoby na jeho přezkum se nepřipojuje. Ani zahájené a pravomocně neskončené řízení o přezkum restitučního rozhodnutí, které bylo právním titulem vzniku vlastnického práva prodávajících oprávněných osob, nebylo způsobilé narušit dobrou víru žalované v době uzavírání kupních smluv, naopak povinná osoba, tj. stát, pravomocné restituční rozhodnutí od počátku plně respektovala. Soud vzal v úvahu obecnou spravedlnost, ve prospěch žalované jako dobrověrného nabyvatele zohlednil i dobu, po kterou bylo vedeno další restituční řízení, a žalobu zamítl.

13. O nákladech řízení rozhodl okresní soud dle § 142 odst. 1 o.s.ř. a přiznal úspěšné žalované právo na náhradu nákladů řízení ve výši 135 Kč za jízdné za cestu k jednání služebním vozidlem a stanovil lhůtu k plnění podle § 160 odst. 1 věty před středníkem o.s.ř.

14. Proti rozsudku podal včas odvolání žalobce. Okresnímu soudu vytýkal nesprávné právní posouzení věci, na základě provedených důkazů pak nesprávné skutkové zjištění a také to, že okresní soud nepřihlédl k žalobcem tvrzeným skutečnostem. Znovu zopakoval obsah rozhodnutí vydaných ve věci před Okresním soudem v Chrudimi pod sp.zn. 6 C 199/2005, i před odvolacím soudem pod sp.zn. 18 Co 270/2018, ale i rozhodnutí v řízení vedeném pod sp.zn. 6 C 23/2012, v nichž soudy dospěly k závěru, že žalovaná nabyla vlastnické právo ke spornému pozemku v dobré víře a je nutno poskytnout této dobré víře nabyvatele právní ochranu. Žalobce však rozhodnutí odvolacího soudu napadl dovoláním, neboť se se závěry soudů o existenci dobré víry neztotožňuje a poukázal na rozhodnutí ústavního soudu, kdy k nabytí vlastního práva od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí může dojít jen v mimořádných situacích (např. usnesení ze dne 30. 8. 2016, sp.zn. IV. ÚS 775/16). Okresnímu soudu vytýkal, že se nezabýval námitkou žalobce, že právě uzavření kupní smlouvy dne 8. 9. 1995 v průběhu přezkumného řízení o přezkumu restitučního rozhodnutí, tedy nabývacího titulu prodávajících, narušilo a vylučuje existenci dobré víry žalované. Prodávající oprávněné osoby nevyčkaly ani uplynutí lhůty k podání řádného opravného prostředku, když namísto toho žalovaná v rámci plynutí lhůty k podání řádného opravného prostředku v přezkumném řízení uzavřela dne 8. 9. 1995 kupní smlouvu, ačkoliv věděla, že probíhá správní přezkumné řízení ke změně či zrušení nabývacího titulu. Žalobce má za to, že dle stávající judikatury není možné v tomto konkrétním případě výjimku z nemožnosti nabýt vlastnické právo od nevlastníka aplikovat. Žalovaná se zcela nedůvodně dovolávala až rozhodnutí ze dne 15. 6. 2005, přitom již dne 23. 3. 1995 byl dán podnět k přezkumu nabývacího titulu prodávajících, a byla dána objektivně pochybnost o vlastnickém právu prodávajících a dne 19. 2. 1996 byl nabývací titul prodávajících zrušen. Dle názoru žalobce stačilo tedy vyčkat, zda nebude podán opravný prostředek, který nakonec podán byl, a pokud ano, jak dopadne řízení o rozkladu. Pokud tak tyto osoby neučinily, nastala situace, kdy nabyli vlastnické právo od nevlastníka. Žalobce nesouhlasil s odůvodněním rozsudku okresního soudu, že by žalovaná nebyla účastníkem příslušeného restitučního řízení a neměla tak žádný vliv na jeho průběh. Upozornil, že žalovaná byla založena jediným zakladatelem společnosti, kterým byl [instituce] [instituce] [instituce], na který přešel majetek s.p. [právnická osoba] [právnická osoba] [právnická osoba] [právnická osoba] ve smyslu § 11 odst. 3 zák. č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, když právě [právnická osoba] [právnická osoba] [právnická osoba] [právnická osoba], s.p. měl se sporným pozemkem právo hospodaření a vůči požadavku oprávněných osob se stal ve smyslu zákona o půdě povinnou osobou a o zahájení správního přezkumného řízení byl vyrozuměn. Žalobce navrhl, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu změnil tak, že žalobě zcela vyhoví a přizná mu právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

15. Žalovaná se k odvolání žalobce vyjádřila tak, že je považuje za nedůvodné a rozsudek okresního soudu měla za správný. Uvedla, že okresní soud přihlédl ke všem skutečnostem tvrzeným účastníky a na základě provedených důkazů zjistil správný skutkový stav. Zdůraznila, že předmětný pozemek parc. [číslo] vznikl z větší části z pozemku parc. [číslo] (2 678 m2) a z menší části z pozemku parc. [číslo] (224 m2) Veškeré námitky žalobce směřují k převodu pozemku parc. [číslo] který tvoří velmi malou část (8%) celkové rozlohy nově vzniklého pozemku parc. [číslo]. Ohledně převodu pozemku parc. [číslo] však žalobce žádné námitky v odvolání neuvádí. Žalovaná se ztotožnila se závěry okresního soudu, že k nabytí vlastnického práva došlo na základě dobré víry žalované a to ve vztahu k oběma pozemkům. Přezkumné řízení se týkalo pouze pozemků parc. [číslo] parc. [číslo] tudíž žalovaná nemohla předvídat, že v budoucnu bude státními orgány zpochybněno vlastnické právo původních vlastníků i k pozemku parc. [číslo]. Až po 10 letech v roce 2005 rozhodlo [stát. instituce] - [státní instituce] [státní instituce] v [obec] o tom, že původní spoluvlastníci, resp. jejich dědicové, nejsou spoluvlastníky pozemků tvořících současný pozemek parc. [číslo] že jim tyto pozemky neměly být v restitučním řízení vydány. V každém případě restituční rozhodnutí [instituce] [instituce] v [obec] [číslo jednací] ze dne 17. 11. 1994 bylo v době uzavření kupní smlouvy k pozemku parc. [číslo] stále v právní moci. Bylo by nespravedlivé po žalované požadovat, aby s převodem pozemku vyčkávala 3 roky na to, zda nějaká třetí osoba, která ani neměla vlastnický vztah k předmětnému pozemku, podá mimořádný opravný prostředek a zda o tomto mimořádném opravném prostředku bude rozhodnuto v neprospěch původních vlastníků (restituentů). Skutečnost, že žalobce (resp. jeho právní předchůdce) proti restitučním rozhodnutím nijak nebrojil, musí jít jednoznačně k tíži žalobce při posuzování dobré víry žalované, přičemž odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2021, č.j. 24 Cdo 3877/2020-258, které se týká řízení mezi účastníky o určení vlastnictví k pozemku parc. [číslo]. Žalovaná nesouhlasila s tvrzením žalobce, že žalovaná byla účastníkem restitučního řízení, neboť opak vyplývá z předložené dokumentace soudu prvního stupně, neprokazuje toto tvrzení ani skutečnost, že zakladatelem žalované byl [instituce] [instituce] [instituce] [instituce]. Z tohoto nelze dovozovat absenci dobré víry. Odkázala na závěry rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích č.j. 22 Co 107/2020-237, ve kterém byla posuzována platnost stejné kupní smlouvy ze dne 8. 9. 1995 a dobrá víra nabyvatele, a soud uzavřel, že žalovaná nabyla pozemek parc. [číslo] na základě platně uzavřené smlouvy a na základě ní nabyla vlastnické právo v dobré víře.

16. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas (§ 204 o. s. ř.), osobou k němu oprávněnou (§ 201 o. s. ř.), je přípustné a obsahuje náležitosti dle § 205 odst. 1 o. s. ř., rozsudek z podnětu odvolání a v jeho mezích přezkoumal (§ 212 a § 212a odst. 1 o. s. ř.), a uzavřel, že odvolání není důvodné.

17. Odvolací soud se ztotožňuje se skutkovými i právními závěry okresního soudu, proto na ně odkazuje a s ohledem na námitky žalobce uvedené v odvolání dodává následující.

18. K námitce žalobce, že již bylo v jiném soudním řízení (sp.zn. 6 C 199/2005) rozhodnuto o tom, že kupní smlouva je neplatná a tudíž bylo o věci již rozhodnuto, odvolací soud uvádí, že zde není dána překážka projednání a rozhodnutí věci. V řízení vedeném pod sp.zn. 6 C 199/2005, které bylo vedeno mezi stejnými účastníky (pouze v opačném procesním postavení) a jehož předmětem bylo rozhodnutí o vlastnickém právu (mimo jiné) ke stejnému pozemku parc. [číslo] v k.ú. [obec], a to určení, že jeho vlastníkem je žalovaná, bylo předmětem projednání věci, o níž již bylo pravomocně rozhodnuto jiným orgánem dle části páté, § 244 a násl. o.s.ř., tedy přezkum správnosti rozhodnutí [stát. instituce] - [státní instituce] [státní instituce] v [obec] ze dne 15. 6. 2005, [číslo jednací]. V uvedeném řízení byly přezkoumávány skutkové okolnosti a právní závěry rozhodné pro vydání předmětného pozemku v restitučním řízení dle zákona o půdě ve vztahu mezi oprávněnými osobami a osobou povinnou. Oproti tomu předmětem tohoto řízení je ve sporném civilním řízení dle části třetí a čtvrté o.s.ř. rozhodnout na základě podané žaloby o sporné otázce nabytí vlastnického práva k předmětnému pozemku žalovanou dle uzavřených kupních smluv ze dne ze dne 22. 2. 1995 a ze dne 8. 9. 1995, tedy rozhodnout o tom, zda došlo k nabytí vlastnictví z titulu uvedeného dvoustranného soukromoprávního jednání mezi prodávajícími a žalovanou jako kupující. Odvolací soud ve shodě s okresním soudem tedy uzavřel, že není dána totožnost věci jako předmětu řízení, neboť není dána totožnost skutku, jímž je soud dle podané žaloby vázán a o němž rozhoduje na základě zjištěného rozhodného skutkového stavu a právního posouzení 19. Podle § 80 o.s.ř. se lze návrhem na zahájení řízení domáhat, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.

20. V souladu s § 80 o.s.ř. se lze žalobou na určení domáhat určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není pouze tehdy, je-li na takovém určení dán naléhavý právní zájem. Dle ustálené judikatury (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017 sp.zn. 30 Cdo 3875/2016) platí, že určovací žaloba je preventivního charakteru a má místo tam, kde je možné její pomocí eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu a k příslušné nápravě nelze dospět jinak, nebo když účinněji než jiné procesní prostředky vystihuje obsah a povahu daného právního vztahu a právě jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, představující určitý právní rámce, který je zárukou odvrácení budoucích sporů. Nelze-li v konkrétním případě očekávat, že toto bude určovací žaloba plnit, nebude splněna podmínka naléhavého právního zájmu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2003, sp.zn. 28 Cdo 2290/2003, či ze dne 14. 3. 2006, sp.zn. 30 Cdo 483/2006). Osobou aktivně legitimovanou k podání žaloby o určení neplatnosti smlouvy nebo neexistence konkrétního právního vztahu může být i osoba, která není signatářem smlouvy nebo přímým účastníkem právního vztahu. Předpokladem však je, že případný úspěch určovací žaloby se projeví ve zlepšení jeho právního postavení, a to zejména tím, že úspěšný žalobce by mohl uplatnit vlastní práva, která souvisejí s předmětem neplatné smlouvy (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 2 Cdon 1690/97).

21. Odvolací soud ve shodě s okresním soudem shledal naléhavý právní zájem žalobce na požadovaném určení ve smyslu § 80 o.s.ř., když oproti žalobcem tvrzenému stavu je jako vlastník předmětného pozemku v katastru nemovitostí zapsána žalovaná z titulu sporných kupních smluv, a žalobce je v řízení i osobou aktivně legitimovanou.

22. Podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 bylo možné nabýt vlastnické právo k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od nevlastníka, a to na základě dobré víry nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí, coby právní důsledek aplikace principu právní jistoty a ochrany nabytých práv a majetku ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (rozsudek Nejvyššího soud ČR sp. zn. 22 Cdo 88/2015, sp. zn. 22 Cdo 2766/2015, rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 31 Cdo 353/2016). Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2659/2016, vyložil, že skutková podstata (originárního) nabytí nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí byla Ústavním soudem precizována v jeho nálezu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/2012.

23. Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2659/2016, dále vyložil, že při řešení právní otázky nabytí nemovitosti od nevlastníka si nemohou obecné soudy samy svévolně stanovovat (určovat) kritéria či znaky, při jejichž osvědčení lze na danou právní otázku odpovědět kladně, nýbrž musejí důsledně vycházet z judikatury Ústavního soudu, především z jeho nálezu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/2012.

24. Ústavní soud v usnesení ze dne 30. 8. 2016, sp. zn. IV. ÚS 775/16, vyložil, že k nabytí vlastnického práva od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí může dojít skutečně jen v mimořádných situacích, v nichž dobrověrný nabyvatel nemohl ani při vynaložení veškerého úsilí, které po něm lze požadovat, seznat, že stav zapsaný v katastru nemovitostí neodpovídá skutečnosti. Je nutné vycházet z premisy, že právní řád v době převodu nemovitostí nabytí od nevlastníka neumožňoval. Výjimka z tohoto pravidla dovozená Ústavním soudem, znamenající poskytnutí ochrany nabyvateli, který nemovitosti nabyl od nevlastníka (proti původním vlastníkům), je možná výhradně tehdy, pokud nabyvatel objektivně neměl možnost při zachování maximální obezřetnosti zjistit, že kupuje nemovitosti od osoby, která vlastníkem ve skutečnosti není. Posouzení dobré víry musí být v těchto případech přísné a panují-li o ní důvodné pochybnosti, nelze výjimku z nemožnosti nabýt vlastnické právo od nevlastníka aplikovat.

25. Dle Nejvyššího soudu o takový případ může jít tehdy, pokud„ katastrální“ vlastník odvozuje dobrověrné nabytí s ohledem na předchozí (právně dosud nezpochybněné) převody, kdy k uzavření předmětné převodní smlouvy přistupoval za zcela standardních podmínek, tedy za stavu, který nevykazoval žádné defekty, jež by měly vést nabyvatele k patřičné právní obezřetnosti (např. z hlediska zkoumání platnosti předchozích nabývacích titulů či podmínek, za nichž byl uplatněn restituční nárok, resp. za nichž byl vydán příslušný restituční titul či uzavřena příslušná restituční majetková dohoda atd.) (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1257/2016, ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2605/2017, ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 30 Cdo 52/2018, nebo ze dne 13. 6. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1977/2018).

26. Pokud jde o posouzení dobré víry nabyvatele, je třeba také odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1305/2016:„ Poskytnutí ochrany nabyvateli, který nemovitosti nabyl od nevlastníka (proti původním vlastníkům), je možné výhradně tehdy, pokud nabyvatel objektivně neměl možnost při zachování maximální obezřetnosti zjistit, že kupuje nemovitosti od osoby, která vlastníkem ve skutečnosti není. Posouzení dobré víry musí být v těchto případech přísné a panují-li o ní důvodné pochybnosti, nelze výjimku z nemožnosti nabýt vlastnické právo od nevlastníka aplikovat.“. Dobrou víru nabyvatele nelze presumovat již tím, že nabyvatel vycházel ze stavu zápisů v katastru nemovitostí (není tedy možné, aby soud bez dalšího dovodil existenci jeho dobré víry již tím, že při nabývání vlastnictví k nemovitosti vycházel ze stavu zápisů v katastru nemovitostí, ale je zapotřebí důsledně posuzovat všechny okolnosti, které Ústavní soud vyložil v nálezu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/2012). Otázkou dobré víry při nabytí od nevlastníka se zabýval Ústavní soud v uvedeném nálezu ze dne 17. 4. 2014, sp.zn. I. ÚS 2219/2012, stejně tak Nejvyšší soud v usnesení ze dne 30. 11. 2021, sp.zn. 24 Cdo 3877/2020, který řešil dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 13. 8. 2020, č.j. 22 Co 107/2020-237 (spor mezi totožnými účastníky o určení vlastnického práva [země] k pozemku parc. [číslo] v k.ú. [obec] vedené pod sp.zn. 6 C 23/2012 u Okresního soudu v Chrudimi).

27. Odvolací soud dospěl ve shodě s okresním soudem k závěru, že sporné vlastnické právo žalované je odvozováno ze dvou kupních smluv uzavřených dne 22. 2. 1995 a dne 8. 9. 1995, které se řídí v dané době účinnou úpravou zákonem č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Předmětný pozemek parc. [číslo] vznikl ze dvou pozemků, a to parc. [číslo] parc. [číslo] v k.ú. [obec], tyto pozemky byly ve vlastnictví státu a byly předmětem restitučního řízení dle zákona o půdě mezi oprávněnými osobami a osobou povinnou, kterou byl právní předchůdce žalobce, jemuž svědčilo právo hospodaření s tímto státním majetkem. Vzhledem k tomu, že šlo o dva pozemky, ke kterým byly uzavřeny dvě kupní smlouvy v různých časových obdobích, je nutné se každou smlouvou zabývat samostatně. Pokud jde o pozemek parc. [číslo] pak tento byl v restitučním řízení nejprve pravomocným rozhodnutím příslušného státního orgánu vydán do vlastnictví oprávněných osob rozhodnutím [instituce] [instituce] v [obec] ze dne 17. 11. 1994, č.j. 1328/94, na jehož základě byly také oprávněné osoby zapsány jako jeho vlastníci v katastru nemovitostí. Rozhodnutí nabylo právní moci dne 23. 12. 1994 a i podle výpisu z katastru nemovitostí byly oprávněné osoby zapsány v katastru nemovitostí jako spoluvlastníci tohoto pozemku. Dne 22. 2. 1995 došlo k uzavření kupní smlouvy mezi oprávněnými osobami jako prodávajícími a žalovanou jako kupující, přičemž právní účinky vkladu nastaly k 24. 2. 1995. Návrh na přezkum rozhodnutí mimo odvolací řízení byl třetí osobou - [název spolku] [název spolku] [obec] podán až 23. 3. 1995 a předmětného pozemku se netýkal (týkal se pozemku [číslo]). Ke zrušení nabývacího titulu oprávněných osob došlo až rozhodnutím [stát. instituce] - [státní instituce] [státní instituce] v [obec] ze dne 15. 6. 2005, tedy po více než 10 letech od uzavření kupní smlouvy. Dle tohoto pravomocného rozhodnutí, které bylo napadeno ještě opravným prostředkem u [stát. instituce], [státní instituce] [státní instituce] [státní instituce] (odvolání bylo dne 1. 11. 2005 zamítnuto), tak předmětný pozemek nepřešel z vlastnictví státu do vlastnictví oprávněných osob a právo hospodaření s ním by proto nadále svědčilo žalobci jako právnímu nástupci povinné osoby.

28. Pokud jde o pozemek parc. [číslo] pak k otázce vlastnictví tohoto pozemku bylo provedeno rozsáhlé dokazování v řízení vedeném před Okresním soudem v Chrudimi pod sp.zn. 6 C 23/2012. V tomto řízení okresní soud žalobu na určení, že vlastníkem pozemku parc. [číslo] v k.ú. [obec] je [územní celek], zamítl, což bylo potvrzeno i rozsudkem odvolacího soudu ze dne 13. 8. 2020, č.j. 22 Co 107/2020-237 a věc byla přezkoumána k dovolání žalobce Nejvyšším soudem ČR, který dovolání odmítl usnesením ze dne 30. 11. 2021, č.j. 24 Cdo 3877/2020 Odvolací soud na tomto místě stručně rekapituluje časovou souslednost a uvádí, že i tento pozemek byl v restitučním řízení nejprve pravomocným rozhodnutím příslušného státního orgánu vydán do vlastnictví oprávněných osob stejným rozhodnutím [státní instituce] [státní instituce] v [obec] ze dne 17. 11. 1994, č.j. 1328/94, jako pozemek parc. [číslo] na jehož základě byly také oprávněné osoby zapsány jako jeho vlastníci v katastru nemovitostí. Rozhodnutí nabylo právní moci dne 23. 12. 1994 a tyto oprávněné osoby byly zapsány v katastru nemovitostí jako spoluvlastníci tohoto pozemku. Mezitím dne 19. 12. 1994 byla do katastru nemovitostí zapsána poznámka spornosti na základě domnělého vlastníka [název spolku] [název spolku] [obec], která se týkala pozemku parc. [číslo] dne 21. 12. 1994 žalobce [název spolku] [název spolku] [název spolku] podal k Okresnímu soudu v Chrudimi žalobu o určení vlastnictví k pozemkům parc. [číslo] která byla vedena pod sp.zn. 6 C 162/1994 a požadoval určit, že vlastníkem těchto pozemků je stát. Dne 7. 7. 1995 bylo řízení před soudem pro zpětvzetí zastaveno. Dne 23. 3. 1995 [název spolku] [název spolku] [název spolku] podala návrh na přezkum rozhodnutí [státní instituce] [státní instituce] v [obec] mimo odvolací řízení ohledně pozemků parc. [číslo] přičemž dne 18. 7. 1995 bylo oznámeno zahájení správního přezkumného řízení [stát. instituce], [státní instituce] [státní instituce] úřadem na podnět třetí osoby [název spolku] [název spolku] [obec] (odst. 4 rozsudku 22 Co 107/2020-237). Dne 17. 8. 1995 bylo zastaveno přezkumné řízení mimo odvolací řízení rozhodnutím [stát. instituce] č.j. 1485/95-3150 a běžela lhůta k podání rozkladu do 15 dnů od doručení tohoto rozhodnutí. V této odvolací lhůtě byla dne 8. 9. 1995 uzavřena kupní smlouva na pozemek parc. [číslo] den poté, tj. 9. 9. 1995 byl podán opravný prostředek třetí osobou [název spolku] [název spolku] [název spolku] proti zastavení přezkumného řízení (rozklad). Podání opravného prostředku ještě samo o sobě neznamenalo, že bude v navazujícím řízení rozhodnuto v neprospěch restituentů. Návrh na vklad vlastnického práva žalované do katastru nemovitostí byl podán až 11. 9. 1995, což bylo 25 dní po rozhodnutí o zastavení přezkumného řízení. Dne 18. 9. 1995 byl proveden v katastru nemovitostí výmaz blokace pozemku parc. [číslo] současně se zápisem kupní smlouvy. Ke zrušení nabývacího titulu došlo až dne 19. 2. 1996 rozkladem ministra zemědělství [číslo jednací] a věc byla vrácena k novému projednání (odst. 4 rozsudku 22 Co 107/2020-237). Ke zrušení nabývacího titulu oprávněných osob došlo rozhodnutím [stát. instituce] - [státní instituce] [státní instituce] v [obec] ze dne 15. 6. 2005, tedy po téměř 10 letech od uzavření kupní smlouvy. Dle tohoto pravomocného rozhodnutí, které bylo napadeno ještě opravným prostředkem u [stát. instituce], [státní instituce] [státní instituce] úřadu (odvolání bylo dne 1. 11. 2005 zamítnuto), tak předmětný pozemek nepřešel z vlastnictví státu do vlastnictví oprávněných osob a právo hospodaření s ním by proto nadále svědčilo žalobci jako právnímu nástupci povinné osoby.

29. Odvolací soud sdílí názor okresního soudu, že na základě shora uváděných skutečností došlo ke střetu vlastnického práva k předmětnému pozemku parc. [číslo] který vznikl z pozemku parc. [číslo] mezi žalovanou jako jeho tvrzeným dobrověrným nabyvatelem dle uzavřených kupních smluv dne 22. 2. 1995 a 8. 9. 1995 na straně jedné a státem, resp. žalobcem, jemuž svědčí právo hospodaření, na straně druhé. Při tomto střetu vlastnických práv pak musí soud vycházet z citované ustálené judikatury vyšších soudů a přihlédnout ke všem konkrétním okolnostem věci, a to jak ke konkrétním skutečnostem obecným, tak individuálním okolnostem daného případu (viz nález ze dne 17. 4. 2014, sp.zn. I. ÚS 2219/2012). Pokud jde o obecné skutečnosti, pak zde je třeba vážit, že na straně dobrověrného nabyvatele stojí širší zájem na zachování a nesnížení důvěry jednotlivců v akty veřejné moci (rozhodnutí katastrálního úřadu o povolení vkladu vlastnického práva k nemovitosti ve prospěch dobrověrného nabyvatele a z toho pramenící princip presumpce správnosti aktů veřejné moci, smysl vedení katastru nemovitostí, nedostatečnost a polovičatost právní úpravy zásady materiální pravdy versus principy právní jistoty a ochrany nabytých práv, konstitutivnost charakteru zápisů práv k nemovitostem, nepřípustnost, aby v demokratickém právním státě nesl jednotlivec jednající v dobré víře v akt státu zásadní riziko nesprávnosti, respektive chybovosti tohoto aktu, zájem na zachování důvěry jednotlivců v akty veřejné moci). Při hodnocení individuálních souvislostí je nutné vzít v potaz příkladmo délku doby, která uběhla od vadného zápisu do katastru nemovitostí, okolnosti, za nichž k takovému absolutně neplatnému právnímu úkonu a následnému zápisu do katastru nemovitostí došlo nebo investice, které již dobrověrný nabyvatel na danou nemovitost vynaložil, dále bude nezbytné zkoumat a zjišťovat existenci dobré víry nabyvatele, tuto přísně hodnotit, s ohledem na všechny okolnosti nabytí předmětných nemovitostí další nabyvatelem. Všechny tyto okolnosti okresní soud ve svém rozhodnutí pečlivě zvažoval, vyšel ze správných skutkových zjištění, přičemž nevycházel jen ze stavu zápisu v katastru nemovitostí, ale i z toho, že restituční titul nabyl právní moci.

30. Pokud jde o pozemek [číslo] pak kupní smlouva byla uzavřena 2 měsíce po nabytí právní moci rozhodnutí příslušného orgánu veřejné moci, vydaného dle zákona o půdě v restitučním řízení mezi oprávněnými osobami a povinnou osobou. V době, kdy těmto oprávněným osobám (restituentům) svědčilo vlastnické právo k předmětnému pozemku, byli tito restituenti zapsáni jako spoluvlastníci předmětného pozemku v katastru nemovitostí a ohledně tohoto konkrétního pozemku nebylo do doby uzavření kupní smlouvy vedeno žádné jiné další řízení, které by zpochybňovalo vlastnické právo restituentů. Návrh na přezkum správnosti rozhodnutí byl podáván třetí osobou až měsíc poté, kdy nastaly právní účinky vkladu vlastnického práva žalované do katastru nemovitostí. Odvolací soud proto shledal, že žalované svědčila dobrá víra jak na základě důvěry ve správnost zápisu v katastru nemovitostí, tak na základě důvěry ve správnost a závaznost pravomocného rozhodnutí příslušeného státního orgánu v restitučním řízení a na základě této dobré víry měla žalovaná důvodně za to, že v době uzavírání kupní smlouvy svědčilo prodávajícím vlastnické právo k převáděnému pozemku. Žalovaná tedy k uzavření kupní smlouvy přistupovala za zcela standardních podmínek, neměla v té době žádné pochybnosti o tom, že uvedený pozemek nabyla od oprávněných osob po právu, což odpovídá ustálené soudní praxi. Ostatně pokud jde o tento pozemek, žalobce dobrou víru žalované nijak nezpochybňoval, a to ani v odvolacím řízení, jeho námitky nedostatku dobré víry mířily vůči nabytí pozemku parc. [číslo].

31. Co se týká pozemku parc. [číslo] pak zde došlo k uzavření kupní smlouvy rovněž v době, kdy oprávněné osoby byly zapsány v katastru nemovitostí na základě shodného pravomocného rozhodnutí příslušného orgánu veřejné moci vydaného dle zákona o půdě, jak tomu bylo u pozemku parc. [číslo]. V té době byla sice v katastru zapsána u tohoto pozemku poznámka spornosti z důvodu podané žaloby k Okresnímu soudu v Chrudimi třetí osobou [název spolku] [název spolku] [obec], toto řízení však bylo ještě před uzavřením kupní smlouvy zastaveno pro zpětvzetí žaloby, měsíc před uzavřením kupní smlouvy bylo oznámeno zahájení přezkumného řízení [stát. instituce], [státní instituce] [státní instituce] [státní instituce] a to opět na podnět třetí osoby [název spolku] [název spolku] [název spolku], přičemž toto přezkumné řízení bylo 17. 8. 1995 zastaveno, byť nepravomocně a dne 8. 9. 1995 byla mezi restituenty a žalovanou uzavřena kupní smlouva ohledně pozemku parc. [číslo]. Podnět k přezkumu podala pouze třetí osoba, přičemž právní předchůdce žalobkyně, který byl v restitučním řízení v postavení povinné osoby naopak sdělil, že restituční rozhodnutí respektuje a k podanému podnětu na jeho přezkum se nepřipojil. K námitce žalobce, že žalovaná nezachovala dostatečnou míru obezřetnosti, věděla-li že může v důsledku opravných prostředků dojít ke změně rozhodnutí představující nabývací titul oprávněných osob a nevyčkala skončení řízení o nich, se vyjadřoval ve svém rozhodnutí ze dne 30. 11. 2021, sp.zn. 24 Cdo 3877/2020 již Nejvyšší soud, od jehož závěrů nemá odvolací soud žádný důvod se odchýlit. Nejvyšší soud odkázal k těmto otázkám na judikaturu Nejvyššího soudu i Ústavního soudu a uzavřel, že ani ohledně tohoto pozemku parc. [číslo] žalovaná neměla v době uzavření kupní smlouvy, tj. 8. 9. 1995, žádné pochybnosti o tom, že uvedený pozemek nabyla od oprávněných osobo po právu a je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, který reflektuje (nálezovou) rozhodovací praxi Ústavního soud. K námitce žalobce, že žalovaná byla účastníkem restitučního řízení odvolací soud uvádí, že z obsahu spisu žádné takové skutečnosti nevyplývají, naopak účastníkem restitučního řízení byl právní předchůdce žalobce. Při přísném zkoumání dobré víry nabyvatelky (žalované), nebylo možno po žalované spravedlivě požadovat, aby ke dni uzavření kupní smlouvy zkoumala podmínky, za nichž byl restituční nárok uplatněn, resp. za nichž byl vydán příslušný restituční titul. To platí tím spíše, pokud osoba povinná proti restitučnímu titulu nebrojila, což je významná individuální souvislost, která v poměrech posuzované věci byla vzata v potaz. Požadavek vznášený ze strany žalobce, aby smluvní strany kupní smlouvy vyčkávaly, zda v důsledku uplatnění opravného prostředku nedojde ke změně pravomocného restitučního titulu, je zjevně přepjatý, přehlížející právní institut právní moci rozhodnutí.

32. Odvolací soud po přihlédnutí ke všem shora uváděným okolnostem uzavřel, že okolnosti nastalé po uzavření kupních smluv – podání rozkladu a následné dlouhé řízení o vydání pozemku, které skončilo pro oprávněné osoby nakonec negativně - na dobrou víru žalované vliv mít nemůže. Odvolací soud má za to, že z těchto důvodů je třeba poskytnout žalované jako dobrověrnému nabyvateli právní ochranu ve prospěch jejích nabytých vlastnických práv k předmětnému pozemku parc. [číslo] když na její straně shledal dostatek dobré víry a v souladu s principem obecné spravedlnosti je třeba ve prospěch žalované přihlédnout i k tomu, že žalovaná nebyla účastníkem restitučního řízení, které probíhalo mezi prodávajícími, coby oprávněnými osobami a povinnou osobou, kterou naopak byl právní předchůdce žalobce, žalovaná neměla žádný vliv na výsledek ani průběh tohoto restitučního řízení, pouze vycházela v dobré víře v jeho správnost, pravomoc a závaznost jako aktu státní moci. Naopak, jak již bylo shora opakovaně uvedeno, povinná osoba – právní předchůdce žalobce toto rozhodnutí plně respektovala, nepodala proti němu žádný opravný prostředek. Ve prospěch žalované jako dobrověrného nabyvatele je třeba zohlednit v dané věci i dobu, po kterou bylo vedeno další restituční řízení, neboť je zřejmé, že ke zrušení nabývacího titulu došlo až se zpětnými účinky, přičemž k rozhodnutí o tom, že pozemky parc. [číslo] resp. pozemek parc. [číslo] nelze vydat, neboť se na něm nachází vodní nádrž - koupaliště, došlo až 15. 6. 2005, tj. více než 10 let od vydání restitučního rozhodnutí, kterým se oprávněným osobám pozemky dle zákona o půdě vydaly. Po celou dobu v tomto řízení byla řešena základní sporná skutková a právní otázka ohledně možnosti vydání předmětného pozemku oprávněným osobám, a to existence golfového hřiště jako překážky bránící jeho vydání dle § 11 odst. 1, písm. e) zákona o půdě, jak vyplývá z rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 15. 6. 2005, [číslo jednací], a dále z rozhodnutí okresního soudu ve věci sp.zn. [spisová značka], ze dne 2. 3. 2018 ve spojení s rozsudkem zdejšího odvolacího soudu ze dne 19. 11. 2018, č.j. [číslo jednací]. Pravomocně rozhodnuto o tom, že předmětný pozemek nelze z vlastnictví státu a hospodaření žalobce vydat do vlastnictví oprávněných osob, tedy bylo až po více než 24 letech. Tento výsledek restitučního řízení však již nemá v této věci žádný skutkový ani právní význam, neboť nemůže mít žádný vliv na posuzovanou rozhodnou otázku existence dobré víry žalované v době uzavírání kupních smluv dne 22. 2. 1995 a dne 8. 9. 1995.

33. Žalovaná tedy odvozovala své vlastnické právo od restituentů, kteří vlastnické právo nabyli na základě právního úkonu, jenž se později ukázal neplatným, tudíž tyto osoby ve skutečnosti vlastnické právo nenabyly, přesto odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že se žalovaná stala skutečným vlastníkem pozemku parc. [číslo] v k.ú. [obec] a došlo u ní k originárnímu nabytí vlastnického práva. Na straně žalované, coby dobrověrného nabyvatele, stojí též širší zájem na zachování a nesnížení důvěry jednotlivců v akty veřejné a zájem na zachováním právní jistoty i spravedlnosti, když je nutné vzít v potaz i délku doby, která uběhla od uzavření předmětných kupních smluv, od zápisu do katastru nemovitostí do doby, než bylo pravomocně rozhodnuto o neplatnosti restitučního titulu.

34. Odvolací soud zde dodává, že toto rozhodnutí je v souladu s ustanovením § 13 o.z., z kterého plyne, že každý, kdo se domáhá právní ochrany, má právo důvodně očekávat, že jeho věc bude rozhodnuta obdobně jako jiná již rozhodnutá podobná věc. V tomto pravidlu se v první řadě explicitně vyjadřuje princip rovnosti: s obdobnými věcmi se má nakládat obdobně a s různými různě (treat like cases alike and different cases differently), respektive zákon by měl být vykládán pro všechny případy splňující stejné podmínky stejně (sp.zn. II. ÚS 2588/16, sp.zn. I. ÚS 3324/15, sp.zn. II. ÚS 566/05), nejjednodušeji lze tento aspekt rovnosti před zákonem formulovat jako požadavek shodné interpretace ve stejných věcech (sp.zn. IV. ÚS 157/2011). Krom principu rovnosti je dále evidentní, že se v první části § 13 promítá i princip právní jistoty, prostupující právo ve stadiu jeho tvorby, interpretace i aplikace. Jádrem právní jistoty je předvídatelnost; ve vazbě na autoritativní interpretaci a aplikaci zákona rozhodujícím orgánem jde o předvídatelnost jeho rozhodnutí (sp.zn. I. ÚS 654/03). V tomto konkrétním případě tedy soud odkazuje na rozhodnutí ve věci vedené před Okresním soudem v Chrudimi pod sp.zn. [spisová značka], ve kterém byla řešena otázka vlastnictví pozemku parc. [číslo] v k.ú. [obec] mezi shodnými účastníky ve shodném procesním postavení a rozhodnutí bylo založeno na totožné argumentaci účastníků. Věc byla přezkoumána v odvolacím i dovolacím řízení a odvolací soud se v tomto řízení nemá důvod od závěrů těchto soudů odchýlit.

35. Odvolací soud proto ze všech shora uvedených důvodů rozsudek okresního soudu jako věcně správný potvrdil včetně správného výroku o náhradě nákladů řízení (§ 219 o.s.ř.).

36. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud dle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. a úspěšné žalované přiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 279 Kč spočívající v jízdném za cestu služebním vozidlem k jednání odvolacího soudu dne 18. 5. 2022 při ujetí 130 km, průměrné spotřebě 4,56 l motorové nafty /100 km a ceně 47,10 Kč motorové nafty. Lhůtu k plnění stanovil třídenní dle § 160 odst. 1 věty před středníkem o.s.ř.