12 Cmo 149/2021 - 335

Rubrum

Vrchní soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Mileny Filingerové a soudkyň JUDr. Evy Hodanové a Mgr. Kateřiny Černé ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] proti žalované: [Jméno žalované]., IČO [IČO žalované] sídlem [Adresa žalované] zastoupený advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] o zaplacení 14 819 719,10 Kč, o odvolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. června 2020, č. j. 30 Cm 5/2019-171 takto:

Výrok

Napadený rozsudek se zrušuje a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odůvodnění

1. Soud prvního stupně shora označeným rozsudkem uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 14 819 719,10 Kč jako odpovídající náhradu představující finanční prospěch žalované z neúčinného právního jednání – smlouvy o převodu cenných papírů uzavřené mezi [Anonymizováno], nar. [Anonymizováno], na straně jedné a žalovanou na straně druhé, na jejímž základě v souladu s pokynem [Anonymizováno] ze dne 20. 5. 2016 byly dne 25. 5. 2016 z majetkového účtu [Anonymizováno], nar. [Anonymizováno] uvedené pod č. [Anonymizováno] v souhrnné evidenci investičních nástrojů u [právnická osoba]., převedeny cenné papíry specifikované ve výroku I. rozsudku na majetkový účet žalované vedený v samostatné evidenci investičních nástrojů u [právnická osoba]., dále uložil žalobkyni povinnost zaplatit soudní poplatek ve výši 738 986 Kč (výrok II.) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve stejné výši (výrok III.). Podle odůvodnění rozsudku se žalobkyně původně domáhala určení neúčinnosti právního jednání mezi [Anonymizováno], nar. [Anonymizováno] a žalovanou, na jehož základě byly z majetkového účtu [Anonymizováno] vedeného pod č. [Anonymizováno] v samostatné evidenci investičních nástrojů u [právnická osoba] převedeny následující zaknihované cenné papíry: 3 111 239 ks zaknihovaných cenných papírů označených ISIN CZ [Anonymizováno] investičního [Anonymizováno] Fondu [Anonymizováno] v hodnotě 4 348 578,75 Kč, 1 530 895 ks zaknihovaných cenných papírů označených ISIN CZ [Anonymizováno] investičního [Anonymizováno] Fondu [Anonymizováno] v hodnotě 2.503.931,86 Kč, 1.641.057 ks zaknihovaných cenných papírů označených ISIN CZ [Anonymizováno] investičního [Anonymizováno] Fondu [Anonymizováno] v hodnotě 1.756.751,52 Kč, 2 696 940 ks zaknihovaných cenných papírů označených ISIN CZ [Anonymizováno] investičního [Anonymizováno] Fondu [Anonymizováno] v hodnotě 1 772 428,97 Kč, 5.270.817 ks zaknihovaných cenných papírů označených ISIN CZ [Anonymizováno] investičního [Anonymizováno] Fondu [Anonymizováno] v hodnotě 3 375 431,21 Kč, 3.480.953 ks zaknihovaných cenných papírů označených ISIN CZ [Anonymizováno] investičního [Anonymizováno] Fondu [Anonymizováno] v hodnotě 2 771 882,87 Kč, 2.628.779 ks zaknihovaných cenných papírů označených ISIN CZ [Anonymizováno] investičního [Anonymizováno] Fondu [Anonymizováno] v hodnotě 1 842 248,32 Kč (dále též jen „předmětné cenné papíry“) na majetkový účet žalované vedený v samostatné evidenci investičních nástrojů u [právnická osoba]., eventuálně finanční prostředky odpovídající hodnotě předmětných cenných papírů. Písemným podáním ze dne 4. 4. 2019 žalobkyně upřesnila „žalobní návrh s vyloučením eventuálního návrhu na určení neúčinnosti převodu finančních prostředků odpovídající hodnotě uvedených cenných papírů.“ Usnesením ze dne 9. 9. 2019 soud připustil změnu žaloby tak, jak je uvedeno ve výroku I. napadeného rozsudku. Žalobkyně odůvodnila žalobu tím, že měla vůči [Anonymizováno] pravomocnou a vykonatelnou pohledávku ve výši 19 202 787 Kč z titulu náhrady škody na základě rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 48 T 6/2011-3074 ze dne 8. 12. 2016. V důsledku částečného plnění a částečného zápočtu došlo ke snížení pohledávky na částku 14 819 719,10 Kč. Dlužník [Anonymizováno] své závazky vůči žalobkyni neuhradil a vlastněné podílové listy převedl na žalovanou společnost, v níž je společníkem a dříve zastával i funkci jednatele.

2. Žalovaná uvedla, že žalobkyní popsané právní jednání se nikdy neuskutečnilo, mezi ní a [Anonymizováno] nedošlo k bezúplatnému převodu podílových listů. Nevyloučila však, že mohlo dojít k úplatnému převodu. Žalované rovněž nebyl znám úmysl [Anonymizováno] zkrátit žalobkyni, není vlastníkem předmětných cenných papírů a smlouvu o jejich převodu nemá k dispozici.

3. Z provedeného dokazování (rozsudkem Krajského soudu v Ostravě č. j. 48 T 6/2011-3074 ze dne 8. 12. 2016, dopisy ze dne 31. 10. 2017, 22. 3. 2019, 3. 11. 2015, 22. 5. 2019 a 30. 7. 2019, výpisy transakcí, žádostí o registraci převodu cenných papírů, výkazem zisku a ztráty žalované společnosti za roky 2015 a 2016, přiznáním k dani z příjmů právnických osob téže společnosti za rok 2016, úplným výpisem z obchodního rejstříku) soud prvního stupně zjistil, že žalobkyně měla vůči [Anonymizováno] pravomocně přiznanou vykonatelnou pohledávku ve výši 19 202 787 Kč na základě shora uvedeného rozsudku, která zůstala ve výši 14 819 719,10 Kč neuhrazena, což nebylo žalovanou zpochybněno. Dále bylo prokázáno, že [Anonymizováno] byl vlastníkem předmětných cenných papírů v hodnotě, z níž bylo možné uspokojit pohledávku žalobkyně, a tyto dne 25. 5. 2016 převedl na žalovanou. V období od 27. 12. 2016 do 27. 6. 2018 došlo k pravidelným odkupům podílových listů ze strany žalované ve prospěch dalších osob „ve finančním plnění cca Kč 24 mil.“ 4. Takto zjištěný skutkový stav věci soud právně posoudil podle ustanovení § 589 odst. 1, § 590 odst. 1 písm. b) a c), § 595 odst. 1 a § 595 odst. 2 věty prvé zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění (dále jen o. z.). Uvedl, že v rámci trestního řízení cca 6 měsíců před vynesením rozsudku Krajským soudem v Ostravě muselo být [Anonymizováno] z výsledku dokazování známo, že společně s [Anonymizováno] mají závazek k náhradě škody ve výši 19 202 787 Kč. Pokud za této situace „vyvedl“ majetek v podobě podílových listů do společnosti, vedené jeho životní partnerkou [Anonymizováno] a spoluvlastněné jejím otcem [Anonymizováno], nemůže tato transakce požívat právní ochrany. Z účetních dokladů společnosti [právnická osoba]. vyplývá, že při minimálním obratu, bez hmotného majetku a zaměstnanců vykazovala společnost dlouhodobě ztrátu v hospodaření. I když bezúplatnost převodu předmětných cenných papírů byla žalovanou zpochybněna a zůstala pouze v rovině skutkového tvrzení žalobkyně, je obtížně představitelné, že by za stávající ekonomické situace byla žalovaná schopna zaplatit kupní cenu předmětných cenných papírů v řádu několika miliónů korun. I kdyby snad došlo k převodu peněžních prostředků z účtu žalované na účet [Anonymizováno], pak lze i takový převod uskutečnit „na oko“, kdy převodce poskytne „své společnosti“ příslušné finanční prostředky, aby je tato převedla převodci na účet. Z pohledu žalované, která v období převodu předmětných cenných papírů nevytvářela žádnou podnikatelskou činnost a negenerovala žádný zisk, postrádá převod a nabytí cenných papírů ekonomický smysl. Soud proto uzavřel, že jednání mezi [Anonymizováno] a žalovanou bylo právně neúčinné podle ustanovení § 590 odst. 1 písm. b) o. z., neboť žalované, zastoupené [Anonymizováno], musel být znám dlužníkův úmysl zkrátit věřitele. Na žalovanou lze vzhledem k personálnímu propojení nahlížet i jako na osobu blízkou (§ 590 odst. 1 písm. c/ o. z.). Vzhledem k tomu, že od konce roku 2016 do poloviny roku 2018 žalovaná realizovala převody podílových listů na třetí osoby v hodnotě cca 24 mil. Kč, domáhala se žalobkyně ve smyslu § 595 odst. 1 o. z. uspokojení své pohledávky z titulu náhrady škody z toho, co neúčinným jednáním ušlo z dlužníkova majetku. Soud proto žalobě po připuštění její změny vyhověl. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. dle úspěchu stran ve věci. Podle ustanovení § 4 odst. 1 písm. j) zákona č. 549/1991 Sb. byla dále žalobkyni uložena povinnost zaplatit nedoplatek soudního poplatku ve výši 738 986 Kč.

5. Žalovaná podala proti výrokům I. a III. rozsudku včasné odvolání, v němž navrhla jeho změnu tak, aby byla žaloba zamítnuta a byla jí přiznána náhrada nákladů řízení. Soudu prvního stupně vytkla, že své rozhodnutí zcela nedostatečně odůvodnil, neboť své úvahy, jimiž se při rozhodování řídil, uvedl pouze v jediném odstavci (bodu 25) svého rozhodnutí. Tento odstavec navíc obsahuje pouze jedinou úvahu, která je však pouhou spekulací. Soud konstatoval, že s ohledem na stávající ekonomickou situaci žalované je jen obtížně představitelné, že by [Anonymizováno] žalovaná zaplatila za předmětné cenné papíry kupní cenu v řádu několika milionů korun. Uvedl dále, že k převodu peněžních prostředků z účtu žalované na účet [Anonymizováno] mohlo dojít pouze „na oko“, a že převod a nabytí předmětných cenných papírů žalovanou, která v období, kdy k převodu došlo, nevykonávala žádnou podnikatelskou činnost a negenerovala žádný zisk, postrádá ekonomický smysl. Odvolatelka poukázala na to, že v řízení bylo prokázáno, že v období od 27. 12. 2016 do 27. 6. 2018 došlo „k pravidelným odkupům podílových listů příslušné specifikace ze strany žalované ve prospěch dalších osob ve finančním plnění cca 24 mil. Kč“. Je tedy evidentní, že žalovaná předmětné cenné papíry následně prodala, za což inkasovala částku 24 000 000 Kč, která mohla být zdrojem pro úhradu ceny za nabyté podílové listy. Vyjádřila dále nesouhlas s úvahou soudu prvního stupně, že mohla přijmout „jen tak bez ničeho“ finanční prostředky a následně je použít k zaplacení kupní ceny. Uvedla rovněž, že pokud by [Anonymizováno] disponoval v okamžiku prodeje podílových listů dostatkem finančních prostředků k úhradě jejich ceny (neboť podle soudu tyto prostředky měl a poskytl je žalované), pak měl logicky i dostatek prostředků k úhradě pohledávky žalobkyně a nemohl jednat v úmyslu zkrátit svého věřitele. Za nepodloženou označila žalovaná rovněž úvahu, že nabytí cenných papírů postrádalo z její strany ekonomický smysl. Soudu dále vytkla, že se nijak nevypořádal s její námitkou, že žaloba byla podána opožděně, tj. až po uplynutí dvouleté lhůty stanovené § 591 i § 590 odst. 1 písm. b) o. z. S poukazem na závěry rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 14 Co 268/2017 odvolatelka dále zdůraznila, že pokud soud dospěl k závěru, že se v daném případě jednalo o bezúplatný převod, měl aplikovat § 591 o. z., nikoli § 590 tohoto předpisu. Zjištění soudu jsou mimo to v extrémním rozporu s obsahem spisu, neboť v řízení nebyl proveden žádný důkaz, z něhož by vyplývala bezúplatnost transakce. Nebyl dále předložen ani žádný důkaz o tom, že převod podílových listů zkracoval uspokojení pohledávky žalobkyně. Řízení bylo založeno pouze na spekulacích žalobkyně, která při exekuci vedené proti [Anonymizováno] zjistila, že déle než 17 měsíců před exekucí převedl [Anonymizováno] na žalovanou podílové listy. Na základě toho žalobkyně vyfabulovala, že k převodu těchto cenných papírů došlo bezúplatně a tyto nepodložené spekulace soud převzal do odůvodnění svého rozsudku. Tím došlo k porušení práva žalované na spravedlivý proces, resp. k porušení principu rovnosti stran.

6. Žalobkyně navrhla potvrzení rozsudku. Uvedla, že tvrzení žalované jsou nepravdivá a předkládané argumenty nesprávné. Zcela liché je tvrzení, že žaloba nebyla podána v zákonné lhůtě. Předně ze skutečnosti, že žádost o převod předmětných cenných papírů byla podána dne 20. 5. 2016, nijak nevyplývá, že k tomuto data byla skutečně uzavřena smlouva o jejich převodu (k tomu mohlo dojít i později), především však z hlediska počátku běhu lhůty pro uplatnění neúčinnosti převodu cenných papírů není datum uzavření smlouvy podstatné, neboť podle § 1104 o. z. platí, že vlastnické právo k zaknihovanému cennému papíru se nabývá zápisem zaknihovaného cenného papíru na účet vlastníka. V řízení bylo prokázáno, že k tomuto zápisu na účet žalované došlo dne 26. 5. 2016. Žaloba byla podána dne 23. 5. 2018, tedy v průběhu dvouleté zákonné lhůty. Zcela neodpovídající obsahu napadeného rozsudku je pak tvrzení žalované, že soud prvního stupně věc nesprávně právně posoudil podle ust. § 591 o. z., když převod cenných papírů posoudil jako bezúplatný. Z odůvodnění rozsudku je naopak zcela zjevné, že soud tento převod posoudil jako úplatný a neúčinnost tohoto právního jednání posoudil podle § 590 odst. 1 písm. b) a c) o. z., neboť dané jednání splňovalo znaky obou těchto zákonných ustanovení. Soud rovněž správně vyhodnotil, že v řízení bylo prokázáno, že [Anonymizováno] žalobkyni jako věřitele zkrátil, když jí na její pohledávku ničeho nezaplatil a nemá žádný majetek, z něhož by pohledávka žalobkyně mohla mít uspokojena. Pokud by chtěla žalovaná uspět se svým tvrzením, že by snad pan Skandera měl v době převodu jiný majetek, musela by konkrétně tvrdit, o jaký majetek se jednalo a prokázat, že tento majetek je takové hodnoty, aby z něj pohledávka mohla být uhrazena. Nicméně pan [Anonymizováno] žádný jiný majetek, který by mohl sloužit k uspokojení pohledávky žalobkyně, nemá a ani v květnu 2016 neměl. Soud prvního stupně správně uvedl, že zkracující úmysl pana [Anonymizováno] lze dovodit ze všech dalších skutkových okolností, zejména z toho, že převod cenných papíru nedával pro žalovanou žádný ekonomický smysl, že žalovaná ve snaze převod utajit cenné papíry vůbec nezanesla do svého účetnictví, aktivně nepodnikala a neměla žádná aktiva, z nichž by mohla kupní cenu v hodnotě téměř 20 mil. Kč uhradit. Pro posouzení neúčinnosti právního jednání spočívajícího v převodu cenných papírů je pak irelevantní, jak s nimi žalovaná následně naložila. Skutečnost, že je prodala, měla proto vliv pouze na změnu žalobního petitu.

7. Odvolací soud věc projednal bez nařízení jednání dle ust. § 214 odst. 2 písm. d) o. s. ř. a dospěl k závěru, že nejsou dány podmínky pro potvrzení napadeného rozhodnutí ani pro jeho změnu.

8. Podle ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř., upravujícího obsahové náležitosti rozsudku, musí soud v odůvodnění rozsudku uvést, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyložit, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé. Odůvodnění uvedené v písemném vyhotovení rozsudku musí být souladu s vyhlášeným odůvodněním.

9. Jak vyplývá ze shora uvedeného, odůvodnění rozsudku musí obsahovat vylíčení skutečností, které dle soudu byly významné pro rozhodnutí ve věci a které byly dokazováním, shodnými tvrzeními účastníků nebo jiným zákonným způsobem prokázány, jakož i těch, které prokázány nebyly. U každé jednotlivé z nich musí soud vyjádřit, jak k tomuto závěru dospěl, tj. jak hodnotil provedené důkazy, zejména jde-li o důkazy vzájemně protichůdné. To vše pak musí být obsaženo v závěru o skutkovém stavu věci, který je rozhodný pro její následné právní posouzení.

10. S odvolatelkou je nutno souhlasit v tom, že napadený rozsudek těmto zákonným požadavkům nevyhovuje. V posuzované věci požaduje žalobkyně (poté, co byla soudem připuštěna změna žaloby) přiznání náhrady za předmětné cenné papíry, které neúčinným právním jednáním „ušly“ z majetku dlužníka [Anonymizováno] v důsledku jejich převodu na žalovanou, která je dále převedla na třetí osoby. V dané souvislosti odkazuje odvolací soud na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu, která se uplatní i v poměrech právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 a podle níž je smyslem odpůrčí žaloby, uvažováno z pohledu žalujícího věřitele, dosažení soudního rozhodnutí, jímž by bylo určeno, že je vůči němu neúčinný právní úkon, jenž zkracuje uspokojení jeho vymahatelné pohledávky. Rozhodnutí soudu, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno, pak představuje podklad k tomu, že věřitel se může na základě titulu způsobilého k výkonu rozhodnutí, vydaného proti dlužníku, domáhat nařízení výkonu rozhodnutí, postižením toho, co odporovaným úkonem ušlo z dlužníkova majetku, a to vůči osobě, s níž nebo v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn. Není-li to dobře možné, musí se věřitel místo určení neúčinnosti právního úkonu domáhat, aby ten, komu z odporovaného úkonu vznikl prospěch, mu vydal takto získané plnění. Vymahatelnou se rozumí taková pohledávka, jejíž splnění lze vynutit cestou výkonu rozhodnutí; dlužníkovy právní úkony zkracují pohledávku věřitele tehdy, vedou-li ke zmenšení majetku dlužníka a v důsledku nich nastalé zmenšení majetku má současně za následek, že věřitel nemůže dosáhnout uspokojení své pohledávky, a to ani z části. O úmysl dlužníka zkrátit věřitele se jedná zejména tehdy, jestliže dlužník chtěl právním úkonem zkrátit věřitele nebo věděl, že jím věřitele může zkrátit a pro případ, že se tak stane, byl s tím srozuměn (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2002, sp. zn. 21 Cdo 549/2001). Ke zkrácení pohledávky věřitele nemůže dojít, jestliže dlužník navzdory odporovanému úkonu a případným dalším dluhům vlastní majetek, který postačuje, aby se z něj věřitel uspokojil. Takovým majetkem je zejména movitý a nemovitý majetek a prostředky na účtu u peněžního ústavu, případně jiná práva majetkové povahy, na které by věřitel mohl s úspěchem vést výkon rozhodnutí některých ze způsobů uvedených v ust. § 258 odst. 1 o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2004, sp. zn. 30 Cdo 2474/2003).

11. V posuzované věci založil soud prvního stupně své vyhovující rozhodnutí na zjištění, že žalobkyně má vůči dlužníkovi [Anonymizováno] vykonatelnou pohledávku, která jí byla přiznána rozsudkem Krajského soudu v Ostravě č. j. 48 T 6/2011-3074 ze dne 8. 12. 2016 a která dosud nebyla uspokojena. Posuzoval tedy pouze to, zda je žalobkyně aktivně legitimována k podání odpůrčí žaloby. Uvedené zjištění však samo o sobě nepostačuje k přijetí závěru, že právním jednáním popsaným v žalobě, tj. bezúplatným převodem předmětných cenných papírů z dlužníka na žalovanou došlo ke zkrácení žalobkyně jako věřitele shora uvedené pohledávky. Přestože žalobkyně tvrdila, že v důsledku vytýkaného jednání nedisponuje dlužník dostatkem majetku, z něhož by mohla být uspokojena její pohledávka, soud prvního stupně se touto skutečností, která je jedním z předpokladů úspěšného výkonu odpůrčího práva, ve svém rozhodnutí vůbec nezabýval a nevedl k ní dokazování. Jím přijatý závěr, že převod předmětných cenných papírů postrádal z pohledu žalované ekonomický smysl, je pro posouzení, jaký byl celkový stav majetku dlužníka (jeho kvalita a kvantita) a zda v důsledku jednání vylíčeného v žalobě došlo ke ztížení či znemožnění uspokojení pohledávky žalobkyně z tohoto majetku, irelevantní. Z odůvodnění napadeného rozsudku se dále nepodává ani to, z čeho soud dovodil úmysl dlužníka (ať již přímý, či nepřímý) zkrátit své věřitele. Je tedy třeba uzavřít, že soud prvního stupně vycházel z neúplně zjištěného skutkového stavu věci, v důsledku čehož není napadené rozhodnutí pro nedostatek důvodů přezkoumatelné.

12. Soud prvního stupně pochybil rovněž v tom, že v odůvodnění svého rozhodnutí nevysvětlil, proč nevyhověl návrhu žalobkyně na provedení důkazu zprávou [Anonymizováno], soudního exekutora Exekutorského úřadu Ostrava, kterou navrhovala žalobkyně k prokázání majetkových poměrů dlužníka. Jak ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje Nejvyšší soud, je sice na soudu, které důkazy provede a které nikoliv (§ 120 odst. 1 o. s. ř.), nesmí však jít o výraz libovůle. Důvody, proč nebylo důkazním návrhům vyhověno, musí být v rozhodnutí vysvětleny (srov. např. rozsudky ze dne 25. 2. 2011, sp. zn. 23 Cdo 2900/2010, ze dne 24. 5.2017, sp. zn. 22 Cdo 135/2017, a ze dne 13. 8. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2870/2011). Ve světle judikatury Ústavního soudu jde o tzv. opomenuté důkazy, s nimiž Ústavní soud spojuje nejen posouzení rozhodnutí jako nepřezkoumatelného, ale současně též závěr o porušení práva na spravedlivý proces (z četných rozhodnutí Ústavního soudu srov. např. nález ze dne 18. 4. 2001, sp. zn. I. ÚS 549/2000, uveřejněný pod číslem 63/2001 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu nebo nález ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. I. ÚS 113/02, uveřejněný pod číslem 109/2002 tamtéž).

13. Další nesprávnost napadeného rozsudku spočívá v tom, že zjištěný skutkový stav soud právně posoudil podle ustanovení § 590 odst. 1 písm. b) a současně i podle ustanovení § 590 odst. 1 písm. c) o. z. Každá z obou skutkových podstat upravených těmito ustanoveními přitom vymezuje poněkud odlišnou situaci s odlišnými dopady do procesních povinností účastníků řízení. Zatímco v případě právního jednání, podřaditelného pod skutkovou podstatu uvedenou v ust. § 590 odst. 1 písm. b) o. z. (tj. jednání, kterým dlužník v posledních dvou letech zkrátil své věřitele, musel-li být druhé straně znám dlužníkům úmysl věřitele zkrátit) nese věřitel břemeno tvrzení i důkazní břemeno nejen ohledně toho, že k uspokojení jeho vymahatelné pohledávky prokazatelně nelze použít jiný majetek dlužníka, ale i ohledně úmyslu dlužníka zkrátit své věřitele a ohledně toho, že tento úmysl musel být druhé straně znám, v případě právního jednání mezi dlužníkem a osobou jemu blízkou nebo jednání dlužníka ve prospěch osoby jemu blízké (§ 590 odst. 1 písm. c/ o. z.) je úmysl dlužníka zkrátit svého věřitele zákonem předpokládán a je na osobách dlužníkovi blízkých, aby prokázaly opak (tj. že jim v době, kdy se právní jednání stalo, dlužníkův úmysl zkrátit věřitele znám nebyl a ani být nemusel). Pokud tedy soud prvního stupně založil svůj závěr o tom, že fraudulózní úmysl dlužníka [Anonymizováno] musel být žalované jako osobě tomuto dlužníkovi blízké znám, aniž žalované poskytl prostřednictvím poučení dle ust. § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. možnost vyvrátit právní domněnku plynoucí z ustanovení § 590 odst. 1 písm. c) o. z., tj. tvrdit a prokazovat, že jí skutečně nebylo nic o úmyslu dlužníka zkrátit věřitele známo a vzhledem k okolnostem dané věci jí ani nic známo být nemuselo, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a jejíž náprava nemohla být s ohledem na shora uvedené zjednána v odvolacím řízení (§ 219a odst. 1 písm. a), § 213 odst. 4 o. s. ř.).

14. S odvolatelkou je konečně nutno souhlasit i v tom, že soud prvního stupně se nijak nezabýval ani její výtkou, že žaloba byla podána opožděně. Přestože zachování lhůt stanovených § 590, resp. § 591 o. z. je jedním z předpokladů úspěšného dovolání se neúčinnosti dlužníkova odporovatelného úkonu, soud tuto otázku vůbec neučinil předmětem svého posouzení a tedy ani v tomto směru není napadený rozsudek v odvolacím řízení pro nedostatek důvodů přezkoumatelný. Odvolací soud připomíná, že podle ustálené judikatury Ústavního soudu zahrnuje právo na spravedlivý proces i právo na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí (srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 nebo sp. zn. III. ÚS 176/96 ze dne 26. 9. 1996). V dané souvislosti Ústavní soud rovněž mnohokrát zopakoval, že soudy mají povinnost se v odůvodnění svých rozhodnutí vypořádat s argumenty účastníků řízení způsobem, který odpovídá míře závažnosti těchto argumentů (srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 1589/07 ze dne 9. 4. 2008, sp. zn. II. ÚS 289/06 ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. III. ÚS 961/09 ze dne 22. 9. 2009). To samozřejmě neznamená, že soudy musí dát podrobnou odpověď na každý argument účastníků řízení; v úvahu je totiž třeba brát relevanci daného argumentu a jeho možnost ovlivnit výsledek řízení. V žádném případě ovšem nelze ignorovat argument, který je pro výsledek řízení klíčový (srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 1041/14 ze dne 4. 12. 2014 či sp. zn. I. ÚS 1895 ze dne 10. 3. 2015).

15. Z důvodů, které jsou shora uvedeny, odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé i v obou závislých výrocích podle ustanovení § 219a odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. zrušil a věc mu podle ust. § 221 odst. 1 písm. a) o. s. ř. vrátil k dalšímu řízení, v němž bude třeba, aby žalobou uplatněný nárok se zřetelem k výsledkům doplněného dokazování znovu posoudil. Pokud jde o zatížení sporných stran břemenem tvrzení a důkazním břemenem, vyjde soud v návaznosti na jím aplikovanou hmotněprávní normu ze závěrů shora uvedených, v případě potřeby poskytne účastníkům odpovídající procesní poučení a bude-li toho třeba, zváží i možnost řešení případného informačního deficitu některé ze sporných stran cestou uložení vysvětlovací povinnosti protistraně mající potřebné informace k dispozici (srov. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2014, sp. zn 30 Cdo 2822/2013, nebo ze dne 15. 12. 2016, sp. zn. 23 Cdo 1711/2016).

16. O nákladech odvolacího řízení rozhodne soud prvního stupně v novém rozhodnutí ve věci (§ 224 odst. 3 o. s. ř.).

Poučení