12 Co 217/2022- 391

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Klášterky a soudců JUDr. Blanky Chlostové a JUDr. Michala Holuba ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] pro [částka] s příslušenstvím k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 12C 56/2017 – 331 opraveného usnesením téhož soudu ze dne [datum rozhodnutí], 12C 56/2017 – 346, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se v zamítavém výroku III. mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci dalších [částka] s úrokem z prodlení ve výši 8,05% ročně od [datum] do zaplacení, jinak se v tomto výroku ohledně částky [částka] potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů částku [částka] do 15 dnů od právní moci rozsudku k rukám JUDr. [jméno] [příjmení], advokáta.

Odůvodnění

1. V záhlaví uvedeným rozhodnutím soud I. stupně zastavil řízení ohledně částky [částka] s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z uvedené částky od [datum] do zaplacení (výrok ad I.), který odůvodnil ust. § 96 o. s. ř., dále uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku ve výši [částka] s úrokem z prodlení ve výši 8,05% ročně z této částky od [datum] do zaplacení (výrok ad II.), zamítl žalobu na zaplacení částky [částka] s příslušenstvím (výrok ad III.), a o nákladech řízení rozhodl tak, na jejich náhradu nemá právo žádný z účastníků (výrok ad IV.).

2. Soud I. stupně takto rozhodl o žalobě, jíž se žalobce domáhal podle zák. č. 82/1998 Sb. po žalované poskytnutí přiměřeného zadostiučinění ve výši [částka] za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku odepření práv oběti trestného činu a vydáním nezákonného rozhodnutí, a dále odškodnění ve výši [částka] za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou vyšetřování, resp. prodlením s efektivním vyšetřováním, a to v řízení vedeném u Policie ČR, Obvodní ředitelství policie [obec] I, Služba kriminální policie a vyšetřování, 3. Oddělení hospodářské kriminality, pod sp. zn. ORI [číslo] a posléze pod sp. zn. KRPA [číslo]. Žaloba byla odůvodněna tím, že žalobce je jedním z několika desítek oznamovatelů trestné činnosti páchané podezřelými Ing. [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení], jíž byl žalobce přímo dotčen na svých základních lidských právech. Žalobce tvrdil, že u zmíněných osob byla naplněna skutková podstata trestného činu obchodu s lidmi, kdy žalobce a ostatní dělníci vykonávali práci nuceně pod hrozbou trestu a bez dobrovolného souhlasu, čímž byla porušena jejich práva garantovaná čl. 1, 8, 9, 10 a 28 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina).

3. Žalobce uvedl, že dne [datum] podal trestní oznámení k Městskému státnímu zastupitelství v [obec]. Dle žalobce došlo k nesprávnému úřednímu postupu orgánů činných v trestním řízení, když [ulice] státní zastupitelství postoupilo trestní oznámení (jiných osob podané dříve) Městskému státnímu zastupitelství v [obec], které jej postoupilo Obvodnímu státnímu zastupitelství pro [část Prahy] vyšetřováním byla pověřena Policie ČR, Obvodní ředitelství policie [obec] I, služba kriminální policie a vyšetřování, 3. oddělení hospodářské kriminality; věc byla vedena pod [číslo jednací], čímž podle názoru žalobce došlo k závažnému nesprávnému úřednímu postupu orgánů činných v trestním řízení, neboť případ takového materiálního a územního rozsahu nelze posuzovat toliko ve dvou lidech. Za celou dobu prověřování uskutečnily výslechy toliko tří osob z několika desítek poškozených, z označených svědků nebyl vyslechnut žádný a prověřen nebyl ani žádný jiný důkaz, vyjma výslechu podezřelého [příjmení].

4. Za další nesprávný úřední postup označil žalobce skutečnost, že došlo k rozdělení předmětné věci poté, co podezření ze spáchání trestného činu [uvedeného] bylo jako poznatek k dalšímu opatření předáno Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu. Žalobce zdůrazňoval, že důsledně poukazoval na nutnost posuzovat celé jednání pánů [příjmení] a [příjmení] komplexně v celém jeho rozsahu, dne [datum] byla věc dále rozdělena, a to na následující části: (i) podezření ze spáchání trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociálním zabezpečení, na úrazové pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti dle § 147 tr. zákona ve vztahu ke společnosti [právnická osoba], (ii) podezření ze spáchání trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociálním zabezpečení, na úrazové pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti dle § 147 tr. zákona ve vztahu ke společnosti [právnická osoba], postoupeno na PČR, KŘP [obec], ÚO [okres], SKPV, OHK, (iii) podezření ze spáchání trestného činu podvodu ve vztahu k poškozeným vietnamské státní příslušnosti, postoupeno na PČR, OŘP [obec] IV, SKPV OHK, a (iv) podezření ze spáchání trestného činu podvodu ve vztahu k poškozeným rumunské a slovenské státní příslušnosti, postoupeno na PČR, KŘP Středočeského kraje, ÚO [okres], SKPV, OHK. V důsledku zmíněného rozdělení byla věc rozštěpena na dvě základní větve, a to prověřování skutku spáchaného vůči slovenským a rumunským poškozeným, kdy věc byla prověřována Obvodním ředitelstvím policie [obec] I, a prověřování skutku spáchaného vůči vietnamským poškozeným, kdy toto bylo prověřováno Obvodním ředitelstvím policie [obec] IV, přestože se jednalo o komplexní záležitost. Útvar pro odhalování organizovaného zločinu uzavřel šetření úředním záznamem založeným do spisu dne [datum] s tím, že ve věci nespatřuje trestný čin obchodování s lidmi a věc následně postoupil na OŘ Policie [obec] IV s tím, že se jedná o podezření z trestného činu podvodu, nebezpečného vyhrožování a vydírání, s výslovným příkazem věc dále prověřit a dále navrhl, aby trestní věc byla postoupena na KŘ Policie ČR hl. m. [obec], a to z důvodu rozsáhlosti a závažnosti trestné činnosti. KŘ Policie ČR hl. m. [obec] však trestní věc postoupilo na OŘ policie [obec] IV s odůvodněním, že tento orgán policie je místně a věcně příslušný. Věc, která byla vedena Obvodním ředitelstvím policie [obec] IV, byla postoupena na Obvodní ředitelství policie [obec] I s tím, že je zde dána věcná a místní příslušnost. Obvodní ředitelství policie [obec] I pak věc opětovně postoupilo zpět na Obvodní ředitelství policie [obec] IV. Dle žalobce se policejní orgány závěry prověřování Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu nadále nezabývaly. Obvodní ředitelství policie [obec] I dne [datum] uložilo„ ad acta“ prověřování trestní věci podvodu vůči slovenským a rumunským poškozeným. Proti tomu podali poškození stížnost, které bylo Obvodním státním zastupitelstvím pro [část Prahy] a bylo nařízeno policejnímu orgánu provést další prověřování a zahájit úkony trestního řízení. Dne [datum] byly následně zahájeny úkony trestního řízení, po roce prověřování, kdy policejní orgán dle žalobce neprovedl téměř žádné úkony, byla trestní věc odložena dne [datum]. Proti tomuto usnesení a následnému usnesení Obvodního státního zastupitelství pro [část Prahy] dne [datum rozhodnutí], čj. [číslo jednací], kterým byly zamítnuty stížnosti proti výše uvedenému usnesení Policie ČR, Obvodního ředitelství policie [obec] I, podali poškození ústavní stížnost.

5. Žalobce dále uvedl, že souběžně probíhalo prověřování trestní věci podvodu vůči vietnamským poškozeným, kdy OŘ policie [obec] IV poté, co mu byla trestní věc postoupena ze strany OŘ policie [obec] I, dne 23. 9 2011 prověřování uložilo bez dalšího opatření. Vietnamští poškození proti tomuto opatření podali stížnost, kterou Obvodní státní zastupitelství pro [část Prahy] [datum] zamítlo. Vietnamští poškození proti tomuto usnesení podali žádost o přezkum k Městskému státnímu zastupitelství v [obec], které dne [datum] shledalo žádost důvodnou, neboť policejní orgán neprovedl všechny úkony k prověření podezření z trestného činu a prověřování probíhalo v rozporu s trestním řádem. [ulice] státní zástupkyně dala poškozeným za pravdu a uložila, aby bylo řízení vedeno dle §158 odst. 3 tr. ř. Policejní orgán proto dne [datum] zahájil úkony trestního řízení. Dne [datum] pak usnesením Policie ČR, obvodní ředitelství policie [obec] IV, služby kriminální policie a vyšetřování, ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací] byla i tato trestní věc podezření ze spáchání trestného činu podvodu podle § 250 tr. zákona odložena, neboť policejní orgán dospěl k závěru, že se ve věci nejedná o trestný čin a věc nelze vyřídit jinak. Proti usnesení podali vietnamští poškození stížnost, která byla [datum] usnesením Obvodního státního zastupitelství pro [část Prahy] dne 2. září 2014, č.j. 3 ZN 5103/2011 – 82, zamítnuta. Žalobce tvrdil, že poškození využívali všech dostupných procesní prostředků obrany, avšak jejich stížnosti byly většinou odmítány pro podání osobou neoprávněnou.

6. Žalobce v žalobě poukazoval též na to, že roztříštěním věci se do značné míry snížila pravděpodobnost, že výše popsaná jednání pánů [příjmení] a [příjmení] budou řádně posouzena. Uváděl, že jednotlivé složky Policie ČR spolu vůbec nekooperovaly, nepředávaly si zjištěné informace, přičemž policie se věcí vůbec nechtěla zabývat. Uvedený postup má podle názoru žalobce za následek, že prověřování trestné činnosti trvá již nepřiměřeně dlouhou dobu, což ostatně konstatoval i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 3626/2013, jímž bylo v plném rozsahu vyhověno ústavní stížnosti některých poškozených (žalobce sám ústavní stížnost nepodal), přičemž Ústavní soud mj. konstatoval, že ve věci bylo orgány činnými v trestním řízení postupováno povrchně a nekonzistentně a že procesní postup při prověřování trestního oznámení neodpovídal rozsahu, povaze a závažnosti projednávané věci; řízení bylo nelogicky a neorganicky roztříštěno mezi několik policejních orgánů. Tímto postupem bylo znemožněno efektivně vyšetření trestné činnosti.

7. Žalobce se s ohledem na délku řízení a neefektivní postup orgánů činných v trestním řízení domáhal zadostiučinění ve výši [částka] za každý měsíc nesprávného postupu příslušných orgánů spočívajícího v prodlení s efektivním vyšetřováním, celkem částky [částka] a částky [částka] za odepření práv oběti trestného činu, po rozšíření žaloby o zákonný úrok z prodlení též zákonného úroku ze žalované částky ode dne podání žaloby, tj. od [datum] do zaplacení. Žalobce dále uvedl, že trestní řízení je neefektivně vedeno již více než osm let, kdy příslušné orgány nebyly schopny zahájit trestní stíhání s tím, že i Ústavní soud deklaroval značné průtahy při prověřování věci. Žalobu vzal dne [datum] částečně zpět co do částky [částka] s přísl. odpovídající zadostiučinění za nezákonná rozhodnutí a odepření práv oběti trestného činu. Soud I. stupně rozhodoval věcně o odškodnění ve výši [částka] s příslušenstvím za újmu způsobenou prodlením s efektivním vyšetřováním, resp. délkou trestního řízení.

8. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s tím, že žalobce dne [datum] uplatnil nárok na přiměřené zadostiučinění, aniž by specifikoval jednotlivé nároky. Vznesla námitku promlčení nároku na nemajetkovou újmu z titulu nezákonného rozhodnutí, kterou odůvodnila tím, že rozhodnutí Ústavního soudu, který konstatoval porušení práva žalobce v předmětné věci, bylo vydáno dne [datum] a doručeno právnímu zástupci poškozených dne [datum]. Nejpozději tedy tohoto dne se poškození dozvěděli, že došlo k porušení jejich práv a nejpozději tohoto dne počala běžet promlčecí lhůta. Dle žalované nadto nelze ze strany soudu přezkoumávat postup policejního orgánu, který může být ovlivněn pouze opravnými prostředky v rámci konkrétního trestního řízení. Namítla též, že žalobce není účastníkem trestního řízení, není proto v dané fázi řízení dán nárok na odškodnění.

9. V podání ze dne [datum] žalovaná uvedla, že trestní řízení skončilo rozhodnutím o odložení. Namítala, že žalobce dosud nevyčíslil žádnou škodu, která mu vznikla, ani nikdy žádné listinné důkazy nepředložil. Zájem žalobce označila za čistě majetkového charakteru.

10. Žalobce v této souvislosti poukázal na tu skutečnost, že jde v pořadí již o třetí usnesení o odložení věci, když první dvě byla zrušena Ústavním soudem nebo dozorujícím státním zastupitelstvím, a proti zmiňovanému třetímu usnesení ze dne [datum] byla ze strany poškozených podána stížnost dne [datum], o níž nebylo zatím rozhodnuto. Žalobce zdůraznil, že již v trestním oznámení uplatnil nárok na náhradu škody ve výši nevyplacené mzdy za dva měsíce práce, přičemž přislíbená odměna za jeden měsíc činila minimálně [částka], celkem tedy za dva měsíce jde o částku [částka]. Jako poškozený se domáhá i nákladů vynaložených na zmocněnce, a může se domáhat i náhrady nemajetkové újmy způsobené trestnou činností včetně úroků z prodlení.

11. Žalobce tvrdil vyšší význam posuzovaného trestního řízení, uvedl, že do insolvenčního řízení vedeného na majetek [právnická osoba] Servis se nepřihlásil z toho důvodu, že bylo zřejmé, že majetek zmíněné společnosti není dostatečný a konkurz bude zrušen. Majetkového nároku se žalobce domáhal z titulu nevyplacené mzdy za období přibližně dvou měsíců, kdy žalobce vykonával práci od 15. 7. do [datum], za což mu byla slíbená odměna v rozmezí od [částka] [anonymizováno] do [částka], nebylo mu vyplaceno ničeho, resp. maximálně desítky EUR.

12. Soud I. stupně vyšel ze zjištění, že podáním ze dne [datum] žalobce spolu s dalšími poškozenými oznámil Městskému státnímu zastupitelství v [obec] skutečnosti nasvědčující tomu, že byl spáchán trestný čin ze strany [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení]. Žalobce v oznámení uvedl, že se stal obětí organizované skupiny, která pod záminkou zajištění výdělku vylákala značné množství zahraničních dělníků na práce v lese, kde tyto dělníky nechala i několik měsíců pracovat, aniž by jim za odvedenou práce měla v úmyslu zaplatit; žalobce měl vykonávat práci pro podezřelé v období od 15. 7. – [datum]. Ohledně délky trestního řízení ve vztahu k žalobci vycházel soud I. stupně ze zjištění, že trvalo od [datum], kdy žalobce podal trestní oznámení o skutečnostech nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, trestní řízení dosud neskončilo a dosud nebylo zahájeno trestní stíhání žádné osoby. Konec rozhodného období proto soud I. stupně spatřoval k datu [datum], tj. k datu vyhlášení rozsudku soudu I. stupně za situace, kdy bylo rozhodnuto o odložení věci, proti čemuž žalobce a další poškození podali stížnost, o níž zatím nebylo rozhodnuto (srov. § 154 odst. 1 o.s.ř.). Vycházel z celkové doby posuzovaného řízení, resp. rozhodného období ve vztahu k nemajetkové újmě žalobce, v délce 10 let a 6 měsíců.

13. Soud I. stupně podrobně popsal průběh posuzovaného řízení pod body 19 až 21 rozsudku. Vyšel dále ze zjištění, že konkurz na majetek dlužníka [právnická osoba] byl zrušen, neboť majetek dlužníka je pro uspokojení věřitelů zcela nedostačující.

14. Soud I. stupně se tedy po částečném zpětvzetí zabýval žalobou, jíž se žalobce domáhal zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši [částka] s příslušenstvím s tvrzením, že mu vznikla v důsledku nepřiměřené délky, a průtahů při vyšetřování na základě jeho trestního oznámení, jakož i neefektivním vyšetřováním.

15. Soud I. stupně zjištěný skutkový stav posoudil po právní stránce podle zák. č. 82/1998 Sb. a nejprve se zabýval tím, zda jsou kumulativně splněny podmínky § 13 a § 31a zák. č. 82/1998 Sb. a zda je založena odpovědnost státu za újmu, tedy, zda došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce řízení, zda na straně žalobce vznikla újma, a zda je dána příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vzniklou újmou. Na věc aplikoval čl. 6 odst. 1 věta prvá Úmluvy, jakož i judikaturu ESLP a judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu. Dovodil, že sice dosud nedošlo k zahájení trestního stíhání, žalobce je však oznamovatel trestné činnosti a má právo na rozhodnutí v přiměřené lhůtě ve smyslu citovaných ustanovení a čl. 6 Úmluvy.

16. Soud I. stupně vycházel z celkové doby posuzovaného řízení v rozsahu 10 let a 6 měsíců, a to od [datum], kdy žalobce podal trestní oznámení a tímto okamžikem mohla u žalobce vzniknout nemajetková újma v důsledku jeho nejistoty odvíjející se od délky řízení. Za konec rozhodného období soud I. stupně stanovil den vyhlášení jeho rozsudku, tedy [datum].

17. Soud I. stupně se dále zabýval jednotlivými kritérii uvedenými v § 31a zák. č. 82/1998 Sb. Význam předmětu řízení pro žalobce hodnotil jako standardní s tím, že se nejedná o žádné z řízení, která jsou uvedena jako řízení s presumovaným zvýšeným významem ve stanovisku Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010. Přihlédl též k té skutečnosti, že u žalobce se jedná v podstatě o adhezní řízení a význam pro žalobce hodnotil jako čistě majetkové povahy v podobě nevyplacené mzdy, když přihlédl též k té skutečnosti, že sjednaná výše mzdy nebyla spolehlivě prokázána, nebylo prokázáno ani to, kolik bylo žalobci vyplaceno. Ve vztahu k výši přiměřeného zadostiučinění proto uvažoval o částce [částka] s tím, že tato částka odpovídá [částka] v kurzu ke dni vyhlášení rozsudku. Úvahu proto vedl v tom směru, že tato částka je pro žalobce„ v sázce“. Neshledal přitom ani důvod pro snížení významu předmětu řízení pro žalobce z důvodu sdílené újmy, neboť nebylo prokázáno, že by poškození mohli újmu sdílet, když pocházeli z různých států a patrně se ani neznali.

18. Dále uvedl, že žalobce se na celkové délce řízení nepodílel, naopak namítal průtahy a podával stížnosti a návrhy ve vztahu k postupu orgánů činných v trestním řízení.

19. Z hlediska složitosti řízení shledal, že posuzované řízení je velmi složité, jak po stránce skutkové, tak i trestní, je prověřováno více podezřelých osob, je značné množství poškozených na území několika států, byly obstarávány listinné důkazy a využívána zahraniční pomoc orgánů činných v trestním řízení na Slovensku, v Rumunsku a ve Vietnamu. Jednalo se o časově velmi náročné úkony.

20. Při posuzování postupu státních orgánů soud I. stupně dospěl k závěru, že došlo ke zjevným obdobím nečinnosti, třikrát došlo k odložení věci, což bylo zatím dvakrát zrušeno, přihlédl k závěrům Ústavního soudu v tom směru, že trestní řízení bylo neorganicky roztříštěno mezi několik policejních orgánů, jejichž postup byl nekoncentrovaný a došlo k zásadním průtahům. Dobu trestního řízení ve fázi prověřování trvající více než 10 let hodnotil soud I. stupně jako nepřiměřeně dlouhou, když přihlédl též k té skutečnosti, že postup orgánů veřejné moci byl v posuzovaném řízení již kritizován i Ústavním soudem v nálezu ze dne [datum], jakož i Nejvyšším soudem v rozsudku sp. zn. 30 Cdo 2889/2020.

21. Na základě uvedených kritérií dospěl soud I. stupně k závěru, že v posuzované věci došlo k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě v důsledku čehož vznikla žalobci nemajetková újma, jejíž vznik se předpokládá.

22. Soud I. stupně se dále zabýval formou a výší zadostiučinění. Vedle shora uvedených kritérií přihlédl k tomu, co je pro žalobce„ v sázce" s tím, že v této souvislosti vycházel z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 4761/2009. Výši částky přiměřeného zadostiučinění pak stanovil podle konkrétní částky, o kterou žalobci primárně šlo, což je částka, kterou označil jako částku, která je pro žalobce„ v sázce“, za kterou považoval částku [částka] [anonymizováno] až [částka] za měsíce. Vzhledem k tomu, že žalobce neprokázal, jak dlouho skutečně danou práci vykonával, svou pohledávku nepřihlásil do insolvenčního řízení, považoval za přiměřené odškodnění částku, která je pro žalobce„ v sázce“, tedy částku [částka], když vycházel z částky [částka] a kurzu eura ke dni vyhlášení rozsudku soudu I. stupně ve výši [částka] za [částka].

23. Výrok o příslušenství pohledávky odůvodnil ust. § 1970 o.z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. a tyto přiznal žalobci dle jeho požadavku od podání žaloby.

24. Výrok o nákladech řízení odůvodnil ust. § 142 odst. 2 a 3 o. s. ř., neboť dospěl k závěru, že žalobce byl částečně úspěšný co do nároku na zadostiučinění za nepřiměřenou délku trestního řízení, neúspěšný byl co do nároku na zadostiučinění za nezákonné rozhodnutí, kdy u obou nároků je tarifní hodnota vždy [částka]. Rozhodl proto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

25. Proti tomuto rozsudku podal žalobce odvolání směřující do zamítavého výroku ad III. a do výroku ad IV., v němž vytkl soudu I. stupně nesprávně stanovenou částku finančního zadostiučinění. V této souvislosti odkázal na stanovisko kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010 a na rozhodovací praxi odvolacího soudu, který v obdobných věcech za základní částku považuje částku [částka] za rok vedeného řízení. Soudu I. stupně vytkl, že základní částku nestanovil a jeho poměrně rozsáhlé skutkové závěry ohledně různých kritérií způsobilých modifikovat základní částku se neodrazily v právním posouzení věci.

26. Soudu I. stupně žalobce dále vytkl, že jako poškozený uplatnil nárok na náhradu škody za nevyplacenou mzdu za dva měsíce, přičemž mzda se měla pohybovat v rozmezí 1 500 až [částka] za jeden měsíc, za dva měsíce tedy minimálně [částka], soud I. stupně však považoval za částku, která je pro žalobce„ v sázce“ pouze částku [částka]. Žalobce namítl, že tento závěr postrádá logické zdůvodnění a ze strany soudu I. stupně se jedná o nepochopení charakteru trestního řízení a postavení žalobce v trestním řízení jako oběti trestného činu obchodování s lidmi. Žalobce uvedl, že je zvlášť zranitelnou obětí trestného činu obchodování s lidmi, což je závěr, který v předmětné věci zastává Vrchní státní zastupitelství v Praze a vyplývá též z nálezu Ústavního soudu. Za absurdní za této situace pak označil postup soudu I. stupně, který žalobci vyčítá, že neprokázal, jak dlouho reálně pracoval a jakou částku obdržel. Nadto soud I. stupně žalobce nepoučil ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. o nutnosti doplnění tvrzení a důkazů ohledně této skutečnosti.

27. Rozhodnutí Nejvyššího soudu či Ústavního soudu, která uvedl soud I. stupně v rozsudku, označil za rozhodnutí, která nelze na daný případ vztáhnout. K rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4761/2009 uvedl, že z něj v obecné rovině plyne, že přiměřenost délky soudního řízení je třeba hodnotit s ohledem na složitost věci, chování žalobce, postup vnitrostátních orgánů a toho, co je pro žalobce v řízení v sázce. Otázka, co je pro žalobce v sázce je tak pouze jednou z otázek, která by měla být vyhodnocena, nevyplývá však z tohoto rozhodnutí, že by mělo dojít k zastropování finančního zadostiučinění na částku, kterou žalobce v trestním či jiném řízení uplatnil. K rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 3412/2011 žalobce uvedl, že z něj vyplývá, že při posouzení kritéria významu řízení pro poškozeného podle § 31a odst. 3 písm. e) zák. č. 82/1998 Sb. je třeba přihlédnout ke všemu, co je pro účastníka v sázce.

28. Žalobce shrnul, že ze soudem I. stupně citovaných rozhodnutí nevyplývá, že by mělo být finanční odškodnění za průtahy v řízení stanoveno maximálně ve výši nároku uplatněného v posuzovaném řízení, a to ještě nároku představujícího pouhou jistinu. Vyplývá z něj pouze, že by měl soud při stanovení výše zadostiučinění posuzovat i to, co je pro žalobce„ v sázce“.

29. Soudu I. stupně žalobce vytkl, že nerespektoval právní názor Nejvyššího soudu, který vyplývá z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3412/2011, když nezohlednil, že pro žalobce jakožto poškozeného a zvlášť zranitelnou oběť v trestním řízení jsou vedle náhrady škody za nevyplacenou mzdu ve výši [částka]„ v sázce“ také úroky z prodlení a náhrada za nemajetkovou újmu, a to přesto, že na ně žalobce poukazoval. Soudu I. stupně pak žalobce dále vytkl, že žalobce nevyzval, aby sdělil či prokázal výši nákladů jeho zmocněnce.

30. Žalobce soudu I. stupně vytkl též nerespektování názorů Nejvyššího soudu, které byly opakovaně vyjádřeny Nejvyšším soudem při rozhodování obdobných věcí jiných„ stromkařů“, a to zejména rozhodnutí č. j. 30 Cdo 2081/2021-298, č. j. 30 Cdo 2457/2020-278, č. j. 30 Cdo 2889/2020-270 a poukázal na to, že v uvedených případech bylo finanční zadostiučinění stanoveno několikanásobně vyšší, než byla výše požadované náhrady za nevyplacenou mzdu v trestním řízení.

31. Žalobce sdělil, že po rozhodnutí soudu I. stupně rozhodlo o stížnosti proti usnesení o odložení trestní věci dne 25. 1. 2022 Vrchní státní zastupitelství v Praze č. j. 1 VZS 1575/2021-93 tak, že usnesení o odložení věci zrušilo a policejnímu orgánu uložilo, aby ve věci znovu jednal a rozhodl. Usnesení o odložení trestní věci označilo [ulice] státní zastupitelství za nezákonné co do absence provedení řádného řízení. V této souvislosti uvedl žalobce, že má za to, že je třeba zadostiučení navýšit v souvislosti s kritériem postupu orgánů činných v trestním řízení víc, než jej ponížit pro složitost řízení, neboť postup orgánů činných v trestním řízení je plný pochybení a podílející se na průtazích v řízení mnohem větší měrou, než kritérium složitosti věci.

32. Žalobce dále vyjádřil nesouhlas se způsobem rozhodnutí o nákladech řízení s tím, že poté, co žalobce dne [datum] na jednání vzal částečně žalobu zpět co do nároku na nemajetkovou újmu za nezákonné rozhodnutí, vedlo se řízení již pouze ohledně jednoho nároku, v němž byl žalobce úspěšný. Povinností soudu I. stupně pak bylo učinit neprodleně procesní kroky a řízení částečně zastavit zejména za situace, kdy se žalovaná ke zpětvzetí ve svém podání ze dne [datum] nevyjádřila, ač tak mohla učinit. V této souvislosti žalobce odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 498/2014 podle nějž v případě, kde je v jedné věci více řízení před soudem I. stupně, musí být úspěch účastníka počítán pro každé řízení zvlášť a musí být přihlédnuto k výši předmětu řízení v každém z těchto řízení a úspěch účastníka je dán tím, v jaké části předmětu těchto řízení účastník v konečném důsledku uspěl. Uvedené závěry lze přitom vztahovat i na odvolací a dovolací řízení. Žalobci tak měla být přiznána odměna za vyjádření k podání žalovaného ze dne [datum], účast na jednání dne [datum] a účast při vyhlášení rozhodnutí soudu I. stupně dne [datum], tedy celkem za 2,5 úkonu právní služby a tři režijní paušály. V této souvislosti žalobce poukázal na rozhodování o nákladech řízení v obdobných věcech stromkařů vedených u Městského soudu v Praze, kdy náklady řízení jsou rozhodovány tak, že žalobcům jsou přiznávány náklady řízení od okamžiku, kdy se řízení vede ohledně jednoho úspěšného nároku.

33. Žalobce navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně ve znění opravného usnesení téhož soudu ve výrocích III. a IV. změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku [částka] s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od [datum] do zaplacení do 15 dnů od právní moci rozsudku a nahradit mu náklady řízení před soudy obou stupňů.

34. Při jednání odvolacího soudu právní zástupce žalobce poukázal na nejnovější rozhodnutí dovolacího soudu ze dne [datum], jímž Nejvyšší soud rozhodl o otázce limitace náhrady škody k dovolání žalované, která namítala, že není možné, aby žalobce obdržel na zadostiučinění více, než požadoval jako náhradu škody v trestním řízení. Dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto s tím, že v dané věci je judikatura konstantní. Právní zástupce žalobce zdůraznil, že není namístě v dané věci uplatňovat limitaci, a to ani tak, jak učinil v projednávané věci soud I. stupně.

35. Žalovaná navrhla potvrzení rozsudku soudu I. stupně jako věcně správného.

36. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu I. stupně podle § 212 a § 212a o. s. ř. a dokazování doplnil v souladu s ust. § 213 odst. 4 o. s. ř. usnesením Vrchního státního zastupitelství v [obec] ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací] na č.l. 354 až 361, jímž bylo zrušeno usnesení policejního orgánu [obec] ČR, Krajské ředitelství police hl. m. [obec] SKPVOOK třetí oddělení ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací], kterým byla odložena trestní věc podezření ze spáchání zločinu obchodování s lidmi týkající se mimo jiné žalobce.

37. Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem I. stupně po provedeném obsáhlém dokazování s přihlédnutím ke shora provedenému důkazu.

38. Soud I. stupně vycházel ze správných základních kritérií pro posouzení nesprávného úředního postupu. Správně uvedl, že délka řízení je ve smyslu judikatury ESLP nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících z působení státu v projednávané věci, nikoliv stěžovatele, případně od něj odlišných účastníků řízení. Soud ve své judikatuře upřednostňuje globální, celkový pohled na řízení. Proto existující průtah jen v určité fázi řízení ESLP toleruje za předpokladu, že celková doba řízení nebude nepřiměřená, naopak i v řízení, v němž soud činil úkony v přiměřených lhůtách a jeho postup byl plynulý, lze dle ESLP konstatovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tehdy, když se s přihlédnutím ke všem okolnostem celková doba řízení jeví nepřiměřeně dlouhou. Nepřiměřeně dlouhými shledává ESLP nicméně i ta řízení, která sice trvala relativně nepříliš dlouho, byla však zatížena nepřiměřeným obdobím nečinnosti ve vztahu k celkové délce řízení.

39. Odvolací soud odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu např. rozsudek ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 987/2015, v němž Nejvyšší soud vyslovil, že„ v případě, že se zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou v důsledku nepřiměřené délky řízení domáhá osoba, jež měla v trestním řízení postavení poškozeného, který uplatnil nárok na náhradu škody či nemajetkové újmy v penězích, případně nárok na vydání bezdůvodného obohacení (§ 43 odst. 3 tr. řádu), je třeba důvodnost jejího kompenzačního nároku odvíjet vždy od závěru o nepřiměřenosti délky trestního stíhání. Předpoklad zvýšeného významu řízení pro účastníka se neuplatní, domáhal-li se účastník nároku na náhradu škody na zdraví jako poškozený v adhezním řízení.“ V souzené věci však dosud nedošlo ani ke sdělení obvinění. K tomu soud I. stupně správně (bod [číslo] rozsudku) odkázal na rozhodnutí ESLP zabývající se aplikovatelností čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) na postavení poškozených v trestním řízení ve věci [příjmení] proti Francii ze dne [datum], stížnost [číslo]. Byl v něm učiněn závěr, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy je použitelný i na řízení, v nichž se poškozený připojil k řízení již ve stádiu samotného předběžného šetření, přičemž není podstatné, zda poškozený formálně v trestním řízení uplatnil právo na náhradu škody. Uvedený závěr tak dopadá i na případy, kdy se v trestním řízení teprve rozhoduje o trestním obvinění. Tím je vyvrácena obrana žalované, že v řízení, kde nebylo sděleno obvinění a neprobíhá adhezní řízení, nemůže dojít ke vzniku nemajetkové újmy poškozeného v důsledku nesprávného úředního postupu za dlouhotrvající řízení. S tímto závěrem se ztotožnil i Nejvyšší soud při rozhodování o zadostiučinění nemajetkové újmy při rozhodování o nárocích jiných poškozených ve stejné trestní věci. Jedná se např. o rozhodnutí ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 2889/2020 nebo ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 3764/2020.

40. Soud I. stupně správně vázal vznik nemajetkové újmy k okamžiku oznámení žalobce o jemu způsobené škodě podvodným jednáním obviněných, tedy ke dni [datum]. Délku řízení pak správně posuzoval ke dni rozhodnutí soudu I. stupně, neboť trestní řízení dosud nebylo ukončeno, tedy do [datum] podle § 154 odst. 1 o.s.ř. O trestním oznámení žalobce nebylo pravomocně rozhodnuto po dobu 10 let a 6 měsíců. Následně správně posuzoval délku řízení dle kritérií stanovených v § 31a odst. 3 zák. č. 82/1998 Sb. a odkázal na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, např. Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. Cpjn 206/2010, jakož i další rozhodnutí Nejvyššího soudu např. 30 Cdo 987/2015 ze dne 24.8. 2016 a řadu dalších.

41. Odvolací soud se ztotožňuje se závěry soudu I. stupně o skutkové a procesní složitosti posuzovaného řízení s ohledem na rozsah trestné činnosti, kdy mělo dojít k poškození desítek osob, nadto cizích státních příslušníků (§ 31a odst. 3 písm. b) zák. č. 82/1998 Sb.), o tom, že žalobce nepřispěl k průtahům v řízení (§ 31a odst. 3 písm. c) zák. č. 82/1998 Sb.), že postup orgánů činných v řízení byl zatížen průtahy, byl nekoncentrovaný, trestní řízení bylo roztříštěno mezi několik pojicejních orgánů, jejichž postup byl nekoordinovaný, věc je stále pravomocně neskončená (§ 31a odst. 3 písm. d) zák. č. 82/1998 Sb.) a že řízení má pro žalobce jako poškozeného standardní význam dotýkající se pouze jeho majetkové sféry (§ 31a odst. 3 písm. d) zák. č. 82/1998 Sb.). Soud I. stupně učinil správný závěr, že délka řízení je nepřiměřená, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věta prvá a třetí zák. č. 82/1998 Sb., neboť nic z toho neodůvodňuje, že prošetření trestního oznámení po dobu, ke dni rozhodnutí soudu I. stupně deset a půl roku, nebylo, bez ohledu na jeho výsledek, pravomocně skončeno. Za dané situace dospěl ke správnému závěru, že je namístě odškodnit žalobce v penězích podle § 31a odst. 2 o.s.ř.

42. Úvahu soudu o výši přiměřeného zadostiučinění však odvolací soud již správnou neshledal. Soud I. stupně vázal výši přiměřeného zadostiučinění na částku, kterou označil jako částku, která je pro žalobce„ v sázce“. Vycházel z výše jedné měsíční mzdy přislíbené žalobci společností [právnická osoba] tedy z částky [částka]. Tuto částku přiznal žalobci podle kurzu platného ke dni rozhodnutí soudu I. stupně. Žalobci je třeba přisvědčit, že tento postup nemá zákonnou ani judikatorní oporu, že soud I. stupně měl postupovat v souladu se stanoviskem kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010 a základní částku stanovit za rok vedeného řízení, která činí podle rozhodovací praxe odvolacího soudu částku [částka] za jeden rok vedeného řízení (se snížením za první dva roky na poloviční částku). Tuto částku pak modifikovat podle kritérií stanovených v ust. § 31a odst. 3 zák. č. 82/1998 Sb. Soud I. stupně správně aplikoval kritéria § 31a odst. 3 zák č.82/1998 Sb., ovšem vzhledem k nesprávně stanovené částce dospěl k nesprávnému výsledku.

43. Odvolací soud dospěl k závěru, že v projednávané věci je třeba výši přiměřeného odškodnění stanovit v souladu s citovaným stanoviskem kolegia Nejvyššího soudu, tedy částkou v rozmezí 15 000 až [částka] za jeden rok vedeného posuzovaného řízení s tím, že první dva roky se stanoví částkou poloviční. Odvolací soud přitom přihlédl k judikatuře Městského soudu v Praze např. rozhodnutí č. j. 19 Co 105/2021 – 319 ze dne [datum rozhodnutí], jímž byla žalobci přiznána částka ve výši [částka] za jeden rok řízení (ve výši poloviny za první dva roky), o dovolání proti němuž rozhodl Nejvyšší soud usnesením č. j. 30 Cdo 3390/2021 – 360 ze dne [datum rozhodnutí], jímž dovolání žalobce proti tomuto rozhodnutí odmítl, dále např. rozhodnutí Městského soudu v Praze taktéž v obdobné věci č. j. 17 Co 329/2020-376, dovolání, proti němuž bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí] č. j. 30 Cdo 1732/2022-408 odmítnuto a řada dalších. Žalobce správně odkázal na další rozhodnutí Nejvyššího soudu v obdobných věcech např. č. j. 30 Cdo 2081/2021-298, č. j. 30 Cdo 2457/2020-278 či č. j. 30 Cdo 2889/2020-270.

44. Odvolací soud stanovil základní částku shodně se soudem I. stupně za období od [datum] do rozhodnutí soudu I. stupně ke dni [datum] tedy za 10 let a 6 měsíců ve výši [částka] za jeden rok posuzovaného řízení s tím, že první dva roky byly stanoveny částkou poloviční. Celkem tak dospěl k částce [částka].

45. Takto stanovenou základní částku podrobil kritériím podle § 31a odst. 3 zák. č. 82/1998 Sb. a dospěl k závěru, že za složitost věci spočívající v tom, že v řízení vystupovali desítky poškozených z různých zemí (Slovensko, Rumunsko a Vietnam), byly činěny úkony trestního řízení pro podezření ze spáchání více trestných činů, např. proti svobodě, majetku, hospodářské kriminalitě, byla provedena řada dožádání, jak v rámci České republiky, tak i v rámci mezinárodní právní pomoci a vyslechnuto množství osob. Odvolací soud proto dospěl k závěru o snížení základní částky o 30 %.

46. Ve vztahu k postupu orgánů veřejné moci v posuzovaném řízení dospěl odvolací soud k závěru o nutnosti zvýšení základní částky, a to i s přihlédnutím k závěrům Ústavního soudu, který odkazoval na průtahy v posuzovaném řízení, nekoncepční roztříštění věci a opakované odložení věci. Základní částku z tohoto důvodu navýšil o 30 %.

47. Odvolací soud považuje za správné závěry týkající se významu řízení, které se však neodrazily ve výsledné částce. Zájem žalobce na trestním řízení je čistě majetkové povahy, netýká se jej presumovaný zvýšený význam trestního řízení podle § 31a odst. 3 písm. e) zák. č. 82/1998 Sb., které se týká obviněných, nikoli poškozených. V této souvislosti odkazuje odvolací soud na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 987/2015, jakož i na rozhodnutí ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 5091/2017 Odvolací soud proto základní částku pro význam řízení pro žalobce snížil o 20%.

48. K dalšímu kritériu týkajícímu se jednání poškozeného ve smyslu § 31a odst. 3 písm. c) zák. č. 82/1998 Sb. uvádí odvolací soud, že se jedná o subjektivní kritérium, žalobce se na délce řízení nijak negativně nepodílel, není však na místě ani moderace podle tohoto kritéria.

49. Žalobci tak na základě výše uvedené moderace přísluší zadostiučinění ve výši 80% z částky [částka], tedy částka [částka] (100% 30% + 30% - 20%).

50. Soud I. stupně se správně vypořádal s prodlením podle § 15 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb. a nárokem na úroky z prodlení dle § 1970 o.z. ve výši podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. K uplatnění nároku u žalované došlo dne [datum]. Následujícím dnem po marném uplynutí 6 měsíční lhůty pro jeho uhrazení, tj. od [datum], se žalovaná dostala do prodlení. Soud I. stupně rozhodl o příslušenství správně za situace, kdy je vázán návrhem žalobce, který požadoval příslušenství od podání žaloby.

51. Soud I. stupně správně rozhodl o lhůtě k plnění dle § 160 odst. 1 věta za středníkem o.s.ř, neboť žalovaná se řídí zákonem č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (dále jen„ rozpočtová pravidla").

52. Soudem I. stupně bylo žalobci přiznáno [částka] s příslušenstvím, odvolací soud proto změnil rozsudek soudu I. stupně v zamítavém výroku ad III. podle § 220 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. tak, že žalobci přiznal další částku ve výši [částka] s úrokem z prodlení ve výši 8,05% ročně od [datum] do zaplacení, ve zbývající části zamítavého výroku jej podle § 219 o. s. ř. jako správný potvrdil.

53. Vzhledem ke změně výroku ve věci samé, rozhodl odvolací soud znovu o nákladech řízení před soudy všech stupňů podle § 224 odst. 2 o.s.ř. ve spojení s § 142 o.s.ř. Soud I. stupně opomněl, že žalobce požadoval dva nároky z titulu nemajetkové újmy, a to ve výši [částka] z titulu nesprávného úředního postupu za nepřiměřenou délku řízení a ve výši [částka] z titulu nezákonných rozhodnutí. Podle § 12 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. platí, že při spojení dvou a více věcí, pro něž spojení ke společnému projednání není stanoveno jiným právním předpisem, se za tarifní hodnotu považuje součet tarifních hodnot spojených věcí. Pro oba nároky je třeba vyjít ze shodné tarifní částky, když rozhodnutí o výši plnění závisí na úvaze soudu (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 2448/2014), tedy z částky [částka] [anonymizováno] dle § 9 odst. 4 písm. a) vyhl. č. 177/1996 Sb. ve spojení s § 7 bod 5 vyhl. č. 177/1996 Sb. s ohledem na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 3378/2013. V projednávané věci byly uplatněné nároky spojeny ke společnému projednání, tarifní hodnota činí částku [částka] ([částka] + [částka]). K tomu lze odkázat na judikaturu Nejvyššího soudu např. usnesení ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 4401/2016 nebo ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 1435/2015, který se zabývá objektivní kumulací nároků se závěrem, že„ je třeba vycházet ze vzájemného poměru tarifních hodnot takto uplatněných nároků, jež se stanoví podle § 8 a násl. vyhl. č. 177/1996 Sb.“. Žalobce nebyl úspěšný ohledně nemajetkové újmy z titulu nezákonných rozhodnutí za odepření práv oběti trestného činu. Do zpětvzetí žaloby dne [datum] ohledně částky [částka], tak byl úspěch jen do 50%.

54. Řízení poté pokračovalo již jen o nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou dlouhotrvajícím řízením, v němž byl žalobce částečné úspěšný, náleží mu však náklady ve smyslu § 142 odst. 3 o.s.ř. Tyto se sestávají z odměny za každý úkon právní služby dle § 11 vyhl. č. 177/1996 Sb. ve výši [částka], paušální náhrady [částka] dle § 13 odst. 1, 4 vyhl. č. 177/1996 Sb. a 21% DPH. Žalobci tak přísluší náklady za řízení před soudem I. stupně sestávající z odměny za dva úkony po [částka] za písemné podání ze dne [datum] a účast u jednání dne [datum], a za jeden úkon v poloviční výši za účast při vyhlášení rozsudku dne [datum] ve výši [částka], tedy 2x [částka], 3x [částka], [částka] Kč a 21% DPH ve výši [částka], tj. částka [částka].

55. V odvolacím řízení vznikly žalobci náklady za dva úkony právní služby, za odvolání a účast u jednání u odvolacího soudu dne [datum], tedy 2x [částka], 2x [částka] a 21% DPH z částky [částka], tj. [částka], tedy částka [částka].

56. Lhůta k zaplacení celkových nákladů řízení ve výši [částka] byla stanovena opět s ohledem na rozpočtová pravidla v trvání 15 dní podle § 160 odst. 1 věta za středníkem o.s.ř. a místo plnění dle § 149 odst. 1 o.s.ř.

Poučení