12 Co 310/2024 - 362

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Blanky Chlostové a soudců JUDr. Michala Holuba a JUDr. Zuzany Hanákové, LL.M. ve věci žalobce: [Jméno zainteresované osoby 0/0], dříve [jméno FO][Datum narození zainteresované osoby 0/0] v ČR naposledy bytem [adresa] nyní neznámého pobytu zastoupený advokátkou [tituly před jménem] [jméno FO] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0] proti žalované: Česká republika – [ústřední orgán], IČO: [IČO zainteresované společnosti 0/0] se sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] jednající [správní orgán], IČ [IČO], sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/1] o zaplacení 234 000 Kč s příslušenstvím k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 13. března 2024, č. j. 27 C 230/2013–332 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 900 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. V záhlaví uvedeným rozhodnutím soud I. stupně zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení 234 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 3. 1. 2014 do zaplacení (výrok I.) a žalobci uložil zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 2 100 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok II.).

2. Soud I. stupně takto rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobce domáhal na žalované náhrady škody ve výši 273 780 Kč s tvrzením, že mu byla způsobena usnesením Okresního soudu [adresa] ze dne 1. 3. 2012, č.j. [spisová značka], kterým byl žalobce vzat do vazby. Proti rozhodnutí o vzetí žalobce do vazby podal žalobce stížnost, která byla zamítnuta usnesením Krajského soudu v [místo] ze dne 16. 5. 2012, č.j. [spisová značka]. Dne 19. 10. 2012 byl žalobce z vazby propuštěn na základě usnesení Okresního státního zastupitelství [adresa] ze dne 19. 10. 2012, sp. zn. [spisová značka]. Nálezem sp. zn. IV. US [Anonymizováno]/12 ze dne 1. 11. 2012 rozhodl Ústavní soud o zrušení usnesení Okresního soudu [adresa] ze dne 1. 3. 2012, č.j. [spisová značka], a zrušení usnesení Krajského soudu v [místo] ze dne 16. 5. 2012, č.j. [spisová značka], a to z důvodu, že v případě žalobce došlo při rozhodnutí o vzetí žalobce do vazby k porušení čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Vzhledem k tomu, že žalobce strávil ve vazbě nezákonně 234 dní, požadoval po žalované náhradu ušlého zisku ve výši 170 Kč za každý započatý den (celkem částku 39 780 Kč), a to s odkazem na ust. § 30 zákona č. 82/1998 Sb., a zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu ve výši 1 000 Kč za každý započatý den strávený ve vazbě (celkem částku 234 000 Kč). Žalobce podal žádost o odškodnění u žalované dne 9. 5. 2013, přičemž žalovaná žádosti podáním ze dne 11. 12. 2013 nevyhověla.

3. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby, s tím, že trestní řízení, v rámci kterého byl žalobce vzat do vazby, nebylo dosud ukončeno a nešlo vyloučit, že žalobce bude odsouzen a vykonaná vazba mu bude započtena do délky výkonu trestu. Žalovaná současně učinila nesporným, že žalobce byl vzat do vazby, přičemž rozhodnutí o vzetí žalobce do vazby bylo následně zrušeno Ústavním soudem. Žalovaná vznesla námitku promlčení.

4. Soud I. stupně ve věci rozhodl rozsudkem ze dne 25. 6. 2015, č. j. [spisová značka], kterým žalobu zamítl pro předčasnost, neboť trestní řízení proti žalobci nebylo skončeno, který byl potvrzen odvolacím soudem. K dovolání žalobce Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 26. 7. 2017, č. j. [spisová značka], rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a stanovil, že je významný výsledek trestního řízení z pohledu charakteru vzniku újmy. O nároku na náhradu ušlého bylo pravomocně rozhodnuto částečným rozsudkem Obvodního soudu pro [adresa] ze dne 19. 1. 2017, č.j. [spisová značka], tedy žaloba byla zamítnuta v částce 39 780 Kč s příslušenstvím. Rozsudek nabyl právní moci dne 25. 2. 2017. Řízení bylo od 11. 10. 2017 do 8. 5. 2024 přerušeno za účelem vyčkání skončení trestního řízení.

5. V pokračovaném řízení žalovaná setrvala na námitce promlčení nároku a rovněž měla za naplněnou výluku z odpovědnosti státu za škodu, neboť si měl žalobce zavinit vazbu sám.

6. Soud I. stupně vyšel ze skutkového stavu zjištěného provedeným dokazováním, které podrobně uvedl pod body 7-10 rozsudku, z nějž učinil skutkový závěr, že žalobce byl usnesením Okresního soudu [adresa] ze dne 1. 3. 2012, č. j. [spisová značka] vzat do vazby z důvodu podle § 67 písm. a) a písm. c) tr. řádu tedy pro důvody vazby útěkové a předstižné, neboť žalobce neměl v té době žádné stálé zaměstnání, žádné stálé bydliště, nebyl vázán na stálé místo pobytu, v roce 2011 byl vyhoštěn z území České republiky, což úmyslně nerespektoval, což odůvodňoval tím, aby se mohl stýkat s družkou a šestiměsíčním synem. Páchal přitom rozsáhlou majetkovou trestnou činnost spočívající v déle trvajícím odcizování a předávání motorových vozidel odcizených na území České republiky a v cizině a následným ukrýváním na vrakovišti a rozebráním na náhradní díly a jejich prodejem do ciziny. Žalobci byl uložen osmiletý trest vyhoštění z České republiky rozsudkem Krajského soudu v [místo] ze dne 11. 7. 2008, sp. zn. [spisová značka], který nerespektoval a zapojil se do široce pojaté a dobře organizované trestné činnosti páchané v cizině a s vazbami v zahraničí a opakovaně svým pobytem v České republice porušoval zákon. Žádost žalobce o propuštění z vazby byla zamítnuta, stejně tak stížnost žalobce proti vazbě. Žalobce byl propuštěn dne 19. 10. 2012 usnesením státního zástupce Okresního státního zastupitelství [adresa] ze dne 19. 10. 2012, sp. zn. [spisová značka] z vazby z důvodu dovršení nejvyšší přípustné doby vazby. Nálezem Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. IV. ÚS [Anonymizováno]/12 bylo usnesení Okresního soudu [adresa] ze dne 1. 3. 2012, č. j. [spisová značka] a usnesení Krajského soudu v [místo] ze dne 16. 5. 2012, č. j. [spisová značka] zrušeno z důvodu, že ve věci žalobce došlo při rozhodnutí o vzetí žalobce do vazby k porušení čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

7. Soud I. stupně dále vyšel ze zjištění, že žalobce je biologickým otcem syna [jméno FO], nar. [datum], není však uveden v jeho rodném listě.

8. Žalobce páchal jako člen organizované skupiny ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech trestnou činnost, dále si opatřil a do doby zadržení dne 28. 2. 2012 přechovával pozměněný cestovní pas [stát] vydaný na jméno [jméno FO], který byl opatřen fotografií žalobce, taktéž přechovával padělaný řidičský průkaz [stát] na totéž jméno též opatřený fotografií žalobce a padělaný občanský průkaz [stát] na jméno [jméno FO] a padělaný řidičský průkaz [stát] na jméno [jméno FO].

9. Trestnou činnost žalobce páchal ve zkušební době podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětím svobody. Žalobce dle výpovědi jeho družky dva dny po propuštění z vazby odjel a družka jej již nikdy neviděla.

10. Soud I. stupně učinil skutkový závěr, že žalobce byl usnesením Okresního soudu [adresa] ze dne 1. 3. 2012, č. j. [spisová značka] vzat do vazby a toto rozhodnutí bylo nálezem Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2011, sp. zn. IV. ÚS [Anonymizováno]/12 zrušeno pro nezákonnost s tím, že při rozhodnutí o vzetí žalobce do vazby došlo k porušení čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Žalobce bezprostředně po propuštění z vazby uprchl, trestní řízení bylo proti němu vedeno jako proti uprchlému a je stále uprchlý. Pod bodem 9 soud I. stupně podrobně popsal rozsáhlou trestnou činnost žalobce, který byl naposledy odsouzen rozsudkem Obvodního soudu pro [adresa] ze dne 24. 4. 2014, sp. zn. [spisová značka], když tímto rozsudkem bylo upuštěno od uložení souhrnného trestu vzhledem k rozsudku Obvodního soudu pro [adresa] ze dne 17. 7. 2012, sp. zn. [spisová značka], jímž byl odsouzen podle § 216 odst. 4 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let s podmíněným odkladem na zkušební dobu tři roky. Soud I. stupně posoudil zjištěný skutkový stav podle zák. č. 82/1998 Sb., když nejprve se zabýval žalovanou vznesenou námitku promlčení, kterou shledal v rozporu s dobrými mravy, jak podrobně odůvodnil pod bodem 15 rozsudku.

11. Soud I. stupně vyšel ze zjištění, že nálezem Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2012, sp. zn. IV. ÚS [Anonymizováno]/12 bylo zrušeno rozhodnutí o vzetí žalobce do vazby pro nezákonnost a shledal, že podle § 8 zák. č. 82/1998 Sb. jde o škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím bez ohledu na výsledek trestního stíhání. Vyslovil proto, že žalobce, byť byl pravomocně odsouzen, má nárok na náhradu škody za splnění podmínek uvedených v § 8 zák. č. 82/1998 Sb., tedy bylo-li rozhodnutí o vazbě zrušeno pro nezákonnost. Tato situace se vztahuje na žalobce, neboť důvody podle § 12 zák. č. 82/1998 Sb. se ve věci neuplatní.

12. Soud I. stupně však shledal mimořádné důvody pro nepřiznání odškodnění, a to ani ve formě konstatování porušení práva. Vyslovil, že forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti s tím, že přiznání zadostiučinění je možné pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat a v této souvislosti odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. [spisová značka]. Shledal, že tomu tak v projednávané věci není, neboť žalobce si sám zavinil vzetí do vazby, před umístěním do vazby byl zadržen na území České republiky i přes platný trest vyhoštění a rovněž ve zkušební době odsouzení Krajským sudem v [místo] ve věci sp. zn. [spisová značka] (v právní moci dne 7. 5. 2009) pro trestný čin krádeže. Žalobce se vrátil do České republiky přes uložený trest ještě před tím, než jeho družka otěhotněla či se mu narodil syn, neboť z rodného listu plyne, že se syn narodil v dubnu 2011 a svědkyně uváděla, že s žalobcem začali bydlet v roce 2010. Argumentaci žalobce o tom, že se vrátil do ČR kvůli rodině, proto soud I. stupně nehodnotil jako věrohodnou. Žalobce měl navíc u sebe neplatné cizí doklady, byl bez stálého bydliště, zaměstnání a financí. I nabízenou finanční záruku za něj měla uhradit jeho rodina. Soud I. stupně proto uzavřel, že si žalobce zavinil oba vazební důvody sám svým jednáním ve smyslu § 67 písm. a), c) tr. řádu a přihlédl též k tomu, že se žalobce trestné činnosti dopustil, za což byl shledán vinným a odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody v řízení vedeném u Okresního soudu [adresa], jakož i k tomu, že žalobce ihned po propuštění z vazby uprchl a v dalším průběhu trestního řízení byl stíhán jako uprchlý. Proti rozhodnutí nepodal odvolání a rozhodnutí vůči němu nabylo právní moci. V této souvislosti posoudil i tvrzenou újmu na straně žalobce spočívající v nemožnosti žalobce být se svým synem a družkou kvůli pobytu ve vazbě jako zcela vágní, což bylo potvrzeno též tím, že dle sdělení družky, po návratu z vazby žalobce již ona či syn nikdy neviděli. V předchozí době občas žalobce synovi telefonoval, posléze již se žalobcem nemají žádný kontakt. Rovněž byla zcela vyvrácena argumentace žalobce o nemožnosti se domluvit ve vazbě se spoluvězni, neboť jak družka uvedla, žalobce hovořil česky dobře, všemu rozuměl.

13. Soud I. stupně proto uzavřel, že žalobce si způsobil vazbu sám svým chováním, byť v této souvislosti uvedl, že § 12 zák. č. 82/1008 Sb. se v případě žalobce neuplatní. Dovodil, že u žalobce došlo k naplnění obou vazebních důvodů, pro které byl umístěn do vazby, již v době rozhodování o vazbě a celé trestní řízení bylo vyvoláno chováním žalobce, který byl v závěru shledán vinným a odsouzen. Vyslovil se i k otázce tvrzené újmy žalobce, který sice strávil ve vazbě 234 dnů, nicméně ihned po propuštění uprchl z ČR a svého syna již nikdy neviděl, shledal proto, že nelze mít za to, že by dopady do rodinného života však měly představovat újmu žalobce. Z hlediska obecné slušnosti proto nelze jakoukoliv satisfakci přiznat.

14. Výrok o náhradě nákladů řízení odůvodnil ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. a tyto přiznal ve věci plně úspěšné žalované za sedm náhrad hotových výdajů po 300 Kč.

15. Proti tomuto rozsudku podal žalobce odvolání, v němž vytkl soudu I. stupně nesprávný závěr, že si žalobce nezákonnou vazbu zavinil sám a z tohoto důvodu nemá být za omezení osobní svobody odškodněn, jakož i nesprávný závěr, že důvodem pobytu žalobce v České republice nebyl jeho kontakt s rodinou a že pro něj rodinné vztahy s družkou a synem nebyly dostatečně důležité a vazbou mu tak nevznikla újma.

16. Soudu I. stupně žalobce dále vytkl, že nerespektoval závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2016, sp. zn. [spisová značka], jímž bylo zrušeno předchozí rozhodnutí soudu I. stupně.

17. Žalobce vytkl soudu I. stupně nesprávná skutková zjištění s tím, že nezohlednil, že podle výpovědi svědkyně [jméno FO] se znali se žalobcem od roku 2006, a ačkoliv spolu začali bydlet až po jejím otěhotnění byli partnery již před jejím otěhotněním. [jméno FO] byla v předmětné době družkou žalobce, trvale se zdržovala od devadesátých let v České republice a nehodlala se nikam stěhovat. Žalobce zdůraznil, že družka představuje rodinu a [jméno FO] takto vnímal a po narození syna bylo jeho pouto k České republice ještě silnější.

18. Ke zjištění, že žalobce měl u sebe neplatné cizí doklady, byl bez stálého bydliště, zaměstnání a financí, žalobce připustil, že měl u sebe neplatné doklady, aby mohl být se svou družkou a synem na území České republiky, měl stálé bydliště, což vyplývá z výpovědi svědkyně [jméno FO] a skutečnost, že finanční záruku za něj měla uhradit jeho rodina nelze posuzovat negativně, nýbrž i jako ochotou jeho rodiny žalobci pomoci.

19. Ke skutkovému zjištění soudu I. stupně, že žalobce ihned po propuštění z vazby uprchl a v dalším průběhu trestního řízení byl stíhán jako uprchlý žalobce namítl, že aktuálně není stíhán jako uprchlý, je na svobodě a byl mu uložen pravomocný podmíněný trest. Žalobce uvedl, že jeho orientace v českém právním řádu nebyla z důvodu jazykové bariéry vysoká a během svého nezákonného pobytu ve vazbě přestal důvěřovat ve spravedlnost trestního řízení. Za znevažující žalobce označil postup soudu, který bagatelizuje újmu vzniklou narušením nejbližších vztahů, a to jeho vztahu s [jméno FO] a jejich společným synem s tím, že tento vztah byl láskyplný a pevný. Žalobce připustil, že újma, kterou vazba způsobila jemu jako osobě, která již měla zkušenost s trestním řízením je mírnější, než újma, která by nastala u zcela bezúhodného občana, což však zohlednil v požadované výši náhrady 1 000 Kč za den vazby, což je střední hodnota podle judikatury Nejvyššího soudu.

20. Za nesprávný označil též závěr soudu I. stupně, že se žalobce s [jméno FO] a jejich synem po návratu z vazby již neviděl s tím, že jeho družka slyšená jako svědkyně uvedla, že se s ní osobně žalobce viděl bezprostředně po propuštění a se synem po příjezdu domů a následně si s ní i se synem Skypoval.

21. Nesouhlas vyjádřil též se závěrem soudu I. stupně, že dobře hovořil česky a všemu rozuměl s tím, že možnost hovořit v rodném jazyce a setkávat se s osobami s podobnou kulturou mohla snížit jeho pocit izolace a neporozumění ve vazební věznici. Uvedl, že česky sice do určité míry hovořil, trvalá komunikace v češtině pro něj však byla vyčerpávající a prostředí ve věznici k menšinové národnosti nepřátelské.

22. Žalobce uvedl, že nebyl schopen dále udržovat kontakt se svým synem a bývalou družkou, což bylo zejména v důsledku stresového období v době pandemie, vyjádřil nesouhlas s tím, že by to mohl být důvod pro naprosté popření újmy, která mu nezákonnou vazbou v roce 2012, tj. 7 let předtím, než svůj kontakt se synem a bývalou družkou omezil. Soudu I. stupně žalobce vytkl, že nevzal v úvahu, že se svou družkou měl dlouhodobý, stabilní a hezký partnerský vztah, což vyplynulo z výpovědi paní [jméno FO], do něhož vazba zasáhla. Dále namítl, že soud I. stupně nevzal v úvahu, že se na něm pobyt ve vazbě podepsal a v této souvislosti odkázal na výpověď družky a zdůraznil, že újma z důvodu omezení osobní svobody by měla být všeobecně přijímanou notorietou.

23. Žalobce zdůraznil, že před zadržením byl pečujícím otcem a syna měl rád a v této souvislosti odkázal na výpověď svědkyně [jméno FO], s tím, že z ní vyplynulo též to, že žalobce byl aktivním členem své širší rodiny, byl v pravidelném kontaktu se svými rodiči a že syna i poté, co s ním nebyl v přímém osobním kontaktu, podporoval podle svých možností finančně, posílal mu dárky, Skypoval si s ním a telefonoval mu.

24. Dále poukázal na to, že v době před zadržením usiloval a legalizaci svého pobytu v České republice, neboť si žádal o [stát] občanství, na které má jeho rodina díky smíšenému původu nárok.

25. Soudu I. stupně žalobce dále vytkl, že zpochybnil hodnotu jeho osobní integrity, svobody, soukromí a rodinného života, jestliže dovodil, že žalobci nelze přiznat žádnou náhradu nemajetkové újmy. Důvody, pro něž soud I. stupně nepřiznal náhradu nemajetkové újmy žalobci jako nelegální pobyt na území České republiky nebo držení cestovních dokladů na cizí jméno již byly předmětem posouzení ze strany trestního soudnictví a trestní soud dospěl k závěru, že ani ve svém souhrnu neodůvodňují nepodmíněný trest odnětí svobody.

26. Žalobce namítl, že soud I. stupně věc nesprávné právně posoudil s tím, že na žalobce se vztahuje ust. § 7 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb., podle nějž jsou podmínky pro vznik nároku na náhradu újmy splněny v případě zrušení nezákonného rozhodnutí o vazbě bez ohledu na výsledek daného trestního řízení. Vzhledem k tomu, že v projednávané věci nebylo možné započtení na nepodmíněný trest odnětí svobody, je namístě nemajetkovou újmu žalobce nahradit v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu. Soudu I. stupně žalobce dále vytkl, že nezohlednil skutečnost, že trestná činnost, pro niž byl žalobce odsouzen nebyla násilnou trestnou činností a poukázal na to, že několika měsíčním pobytem ve vazbě byla narušena žalobcova osobní sféra, svoboda pohybu, důstojnost, soukromí a jeho rodinný život, což soud I. stupně dostatečně nezohlednil.

27. Žalobce dále poukázal na rozpor rozhodnutí soudu I. stupně s ustálenou judikaturou Ústavního soudu, který v nálezu ze dne 6. 9. 2011 Pl ÚS 11/10 judikoval, že nezákonnou vazbu si nelze zavinit a dále odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1487/2001 ze dne 31. 3. 2003 týkající se objektivní odpovědnosti státu za škodu. Žalobce poukázal na to, že v jeho případě byly splněny podmínky pro přiznání náhrady za způsobenou újmu s tím, že nezákonné rozhodnutí bylo následně zrušeno příslušným orgánem, žalobce jako poškozený vyvíjel procesní aktivitu proti takovému rozhodnutí, došlo ke vzniku újmy a je dána příčinná souvislost mezi zrušeným rozhodnutím a vznikem újmy na straně žalobce. Žalobce dále zdůraznil rozdíl mezi zákonnou vazbu a nezákonnou vazbou s tím, že v případě nezákonné vazby zák. č. 82/1998 Sb. neumožňuje škůdci vyvinit se z pochybení tím, že prokáže, že si poškozený vazbu zavinil sám.

28. Soudu I. stupně žalobce dále vytkl, že zvolil takovou interpretaci skutkových okolností, které jsou v konečném důsledku mimořádně restriktivní k žalobcovým právům a neúměrně tvrdě posuzuje jeho osobní okolnosti a přikládá jeho jednání neodůvodněně nejhorší možnou motivaci a bagatelizuje pochybení orgánů činných v trestním řízení.

29. Soud I. stupně vyslovil, že nepřiznání náhrady nemajetkové újmy by nemělo být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti s tím, že žalobce nepovažuje za souladné s obecně sdílenou představou spravedlnosti, pokud je na někoho uvalena vazba v rozporu se zákonem, je několik měsíců v této vazbě držen a následně mu není poskytnuto ani přiměřené zadostiučinění v penězích ani konstatování porušení práva, aniž by byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody. Žalobce dále vyslovil názor, že na jeho situaci nelze aplikovat § 12 odst. 1 písm. a) zák. č. 82/1998 Sb., jehož kritéria dle názoru žalobce soud I. stupně fakticky použil. Sice v rozsudku uvedl, že splnění podmínky podle ust. § 12 odst. 1 písm. a) zák. č. 82/1998 Sb. nelze požadovat v případě nemajetkové újmy podle ust. § 7 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb., přesto podmínku „nezavinění si vazby" na žalobcův případ aplikoval a z jeho nesplnění dovodil, že nelze žalobci náhradu nemajetkové újmy přiznat.

30. Žalobce navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně změnil a žalované uložil povinnost nahradit žalobci nemajetkovou újmu ve výši 234 000 Kč s úrokem z prodlení ode dne 3. 1. 2014 do zaplacení, případně rozsudek soudu I. stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

31. Žalovaná navrhla potvrzení rozsudku soudu I. stupně jako věcně správného a přiznání náhrady nákladů odvolacího řízení. Odmítla, že by mezi účastníky byl nesporný skutkový stav, jak jej prezentuje žalobce. Poukázala na to, že v řízení bylo prokázáno, že žalobce byl trestně stíhán a dne 1. 3. 2012 byl vzat do vazby z důvodů uvedených v § 67 písm. a), písm. c) tr. řádu, tj. z důvodů vazby útěkové a předstižné; v rámci rozhodování o vazbě žalobce bylo Okresním soudem [adresa] zjištěno, že žalobce neměl žádné stálé zaměstnání, neměl prokazatelně žádné stálé bydliště, nebyl vázán na stálé místo pobytu, v ČR pobýval v rozporu s pravomocně uloženým trestem vyhoštění za předchozí trestnou činnost, kdy toto rozhodnutí úmyslně nerespektoval, páchal trestnou činnost ve velkém rozsahu za účelem získání finančních prostředků, kdy takto jednal ve vztahu k motorovým vozidlům odcizeným na území ČR i Německa ve značném rozsahu. Navzdory rozsáhlému páchání trestné činnosti však žalobce neměl žádné finanční prostředky.

32. Žalovaná dále zdůraznila, že v řízení bylo prokázáno, že v době zadržení měl žalobce u sebe padělaný pas [stát], padělané řidičské průkazy a občanské průkazy [stát], opatřené fotografií žalobce a znějící na různá jména; v rámci rozhodování o stížnosti žalobce proti rozhodnutí o vzetí do vazby Krajský soud v [místo] shledal oprávněným důvod vazby útěkové, neboť žalobce neměl v ČR žádné pevné ukotvení, byl zapojen do organizované trestné činnosti s vazbami na zahraničí, opakovaně porušoval zákony ČR a nerespektoval pravomocně uložené tresty a byla tedy dána důvodná obava, že žalobce uprchne nebo se bude skrývat a bude pro [Anonymizováno] nedosažitelný. Žalovaná uvedla, že soudem byly shledány i důvody vazby předstižné, když žalobce měl páchat trestnou činnost ve zkušební době podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody uloženého rozsudkem Krajského soudu v [místo] rovněž za krádeže automobilu, přičemž žalobce svého tehdejšího spolupachatele do této činnosti zaučoval, čímž vyvstala obava, aby se žalobce trestné činnosti nedopouštěl znovu. Žalovaná dále sdělila, že v průběhu trvání vazby bylo v rámci rozhodování o žádostech žalobce o propuštění z vazby shledáno, že důvody vazby nadále trvají. Rozhodnutí o vzetí žalobce do vazby byla zrušena z důvodu porušení práva žalobce na zákonného soudce, když o vazbě bylo rozhodováno nesouladně s rozvrhem práce a nálezem Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2012, sp.zn. IV. ÚS [Anonymizováno]/12 byla rozhodnutí o vzetí žalobce do vazby zrušena, žalobce byl z vazby propuštěn dne 19. 10. 2012 a dva dny po propuštění uprchl z ČR a po celou následující dobu byl stíhán jako uprchlý. Žalovaná dále zdůraznila, že žalobce od svého uprchnutí z ČR svého nezletilého syna a družku již nikdy osobně neviděl a nejevil o ně zájem a následně ukončil i digitální kontakt, který se předtím omezoval jen na občasné hovory při příležitosti narozenin a Vánoc.

33. Žalovaná dále namítla, že žalobce hovořil plynně česky a v ČR před svým úprkem pobýval několik let, rozsudkem Okresního soudu [adresa] ze dne 12. 7. 2023, č. j. [spisová značka] byl žalobce shledán vinným ze spáchání zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti, zločinu krádeže, přečinu padělání a pozměňování veřejné listiny a přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání, přičemž jednotlivých trestných činů se žalobce dopustil v přísnějších kvalifikovaných skutkových podstatách; žalobce byl za uvedené zločiny a přečiny a sbíhající přečiny podle již dříve pravomocných trestních rozsudků pravomocně odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let s podmíněným odkladem na zkušební dobu 3 let; soud uložil žalobci trest na samé spodní hranici trestní sazby, a to navzdory tomu, že žalobce byl již opakovaně odsouzen, dopustil se více trestných činů, byl stíhán jako uprchlý, nerespektoval již dříve uložené tresty a trestné činnosti se opakovaně dopouštěl ve zkušební době podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody.

34. Žalovaná odmítla tvrzení žalobce, který vznik nemajetkové újmy odůvodňoval dopady vykonané vazby do jeho rodinného života, tj. do vztahu k synovi a družce, tím, že byl vytržen ze svého jazykového a kulturního prostředí. K tomu žalovaná uvedla, že veškerá žalobcem tvrzená újma byla provedeným dokazováním vyvrácena a žalobce neunesl břemeno důkazní ve vztahu k tvrzeným zásahům. Z provedeného dokazování jednoznačně vyplynulo, že žalobce navzdory proklamovanému vztahu k synovi ihned po propuštění z vazby uprchl z ČR, aby se vyhýbal trestnímu stíhání a nezletilého syna z vlastního rozhodnutí již nikdy osobně neviděl, prakticky o něj nejevil zájem a v posledních letech ukončil i veškerý digitální kontakt, stejně tak ve vztahu k družce [jméno FO]. Nadto žalobce nechtěl být zapsán do rodného listu nezletilého jako jeho otec. Argumentaci žalobce, že to bylo z důvodu obstarávání dvojího občanství, označila žalovaná za zcela absurdní.

35. Žalovaná označila za správné, že soud I. stupně posoudil jako nepravdivé tvrzení žalobce, že měl být vazbou vytržen ze svého kulturního a jazykového prostředí, když z provedeného dokazování jednoznačně vyplynulo, že žalobce v té době hovořil plynně česky a v ČR se zdržoval řadu let.

36. Žalovaná vyjádřila souhlas se závěrem soudu I. stupně, že žalobce svým jednáním zavdal příčinu ke vzetí do vazby z důvodu možného útěku a opakování trestné činnosti. Z provedeného dokazování jednoznačně vyplynulo, že žalobce pobýval na území ČR navzdory pravomocnému trestu vyhoštění, měl u sebe padělané cestovní pasy a další průkazy na jiná jména, v ČR nikdy legálně nepracoval a jediný příjem měl z páchání trestné činnosti, za což byl opakovaně pravomocně odsouzen, neměl žádný jiný zdroj legálních příjmů a byl zcela bez prostředků. O důvodnosti útěkové vazby rovněž svědčí skutečnost, že žalobce ihned po propuštění z vazby uprchl z ČR a po celou dobu se skrýval, aby se vyhnul trestnímu stíhání. K tomu žalovaná poukázala na tu skutečnost, že soudy rozhodující o vazbě opakovaně posoudily vazbu jako důvodnou a rozhodnutí o vzetí do vazby bylo zrušeno z důvodu nesouladu s rozvrhem práce.

37. Žalovaná označila za správný závěr soudu I. stupně, dle kterého forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti a přiznání zadostiučinění je na místě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat. Žalovaná shrnula, že všechny výše uvedené skutečnosti svědčí o tom, že u žalobce je absence jakéhokoliv respektu k dodržování platných zákonů ČR. Žalobce se v ČR zdržoval pouze za účelem páchání trestné činnosti, za což byl opakovaně odsouzen, opakovaně nerespektoval uložené tresty, trestnou činnost páchal ve zkušební době podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody a vyhýbal se trestnímu stíhání, když uprchl z ČR.

38. Žalovaná zdůraznila, že se jedná o mimořádné důvody pro nepřiznání odškodnění za vazbu, která byla vzhledem k chování žalobce důvodná a přiznání jakéhokoliv zadostiučinění žalobci by bylo za této situace v přímém rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti.

39. Žalovaná poukázala na to, že žalobci byl uložen trest na samé spodní hranici trestní sazby, a to navzdory tomu, že žalobce byl již opakovaně odsouzen, dopustil se více trestných činů, byl stíhán jako uprchlý, nerespektoval již dříve uložené tresty a trestné činnosti se opakovaně dopouštěl ve zkušební době podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Tato skutečnost svědčí o tom, že žalobci se již dostalo zadostiučinění uložením nejmírnějšího možného trestu a žalobci nepřísluší jakékoliv další zadostiučinění. V souvislosti s tím žalovaná odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1684/2010, ve kterém Nejvyšší soud dospěl k závěru, že i samotný nález Ústavního soudu, kterým byl zrušen příkaz k domovní prohlídce, představuje morální zadostiučinění. V souladu s tímto názorem Nejvyššího soudu lze učinit závěr, že žalobci se dostalo morálního zadostiučinění již samotným nálezem Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2012, sp.zn. IV. ÚS [Anonymizováno]/12, kterým byla rozhodnutí o vzetí žalobce do vazby zrušena z důvodu porušení práva žalobce na zákonného soudce.

40. Odvolací soud přezkoumal rozhodnutí soudu I. stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, podle ust. § 212 a ust. § 212a o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

41. Soud I. stupně si pro své rozhodnutí opatřil dostatek důkazů, ze kterých čerpal správná a pro rozhodnutí o věci samé plně postačující skutková zjištění. Skutkový stav také nedoznal žádných změn ani v odvolacím řízení.

42. Zjištěný skutkový stav posoudil soud I. stupně podle odpovídající hmotněprávní úpravy.

43. Soud I. stupně se nejprve vypořádal s důvodně vznesenou námitkou promlčení, kterou shledal v rozporu s dobrými mravy, což odůvodnil dopisem žalované ze dne 20. 9. 2013, kde žalovaná žádala žalobce o posečkání s podáním žaloby o čtyři měsíce. Promlčecí lhůta začala běžet dne 12. 11. 2012, kdy se žalobce dozvěděl o nezákonnosti vazby. Dne 9. 5. 2013 (tj. tři dny před uplynutím šestiměsíční lhůty) žalobce uplatnil nárok u žalované, která jej dne 20. 9. 2013 požádala o posečkání s podáním žaloby o čtyři měsíce, což překrylo okamžik, kdy došlo k uplynutí šestiměsíční lhůty k uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy i po zohlednění jejího stavění ode dne uplatnění nároku u žalované. Žalobce podal žalobu dle instrukcí žalované, avšak po uplynutí promlčení lhůty. Soud I. stupně přihlédl k tomu, že se žalobce řídil žádostí žalované, a i kdyby žalobu podal již 14. 12. 2012, byl by nárok promlčený. Pro rozpor s dobrými mravy proto nárok žalobce promlčený neshledal.

44. Odvolací soud z důvodu hospodárnosti dále odkazuje na přesvědčivé odůvodnění napadeného rozhodnutí (zejména bod 16. - 19.).

45. K odvolacím námitkám Odvolací soud shledal rozsudek soudu I. stupně zcela správným, jak z hlediska skutkových zjištění, tak i právního posouzení. Soud I. stupně podrobně vyložil skutkové okolnosti věci, jakož i základ nároku, jímž je skutečnost, že nálezem Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2011, sp. zn. IV. ÚS [Anonymizováno]/12 jímž bylo zrušeno pro nezákonnost usnesení Okresního soudu [adresa] ze dne 1. 3. 2012, č. j. [spisová značka] z důvodu porušení čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, které spočívalo v tom, že o vazbě rozhodoval jiný soudce, než podle rozvrhu práce měl.

46. Soud I. stupně správně a podrobně vyložil, že i na žalobce, který byl pravomocně opakovaně odsouzen za úmyslnou trestnou činnost se vztahuje nárok na náhradu škody, neboť v projednávané věci se jedná o situaci, kdy rozhodnutí o vazbě bylo zrušeno pro nezákonnost. Nelze přitom postupovat podle § 12 zák. č. 82/1997 Sb.. V této souvislosti neshledal odvolací soud důvodnou odvolací námitku, že se v projednávané věci o nepřípustnou faktickou aplikaci kritérií ust. § 12 odst. 1 písm. a) zák. č. 82/1998 Sb..

47. Soud I. stupně zcela správně a v souladu s obecně sdílenou představou spravedlnosti dovodil, že v projednávané věci jsou dány mimořádné důvody pro nepřiznání odškodnění zcela tedy že nelze přiznat odškodnění ani ve formě konstatování porušení práva. Právní zástupce sice žalobce líčí jako téměř vzorného otcem starajícího se o svého nezletilého syna, který trpěl odloučením od družky a svého syna. Skutečnost zjištěná v průběhu řízení je však zcela odlišná. Žalobce bezprostředně poté, co byl z vazby propuštěn uprchl a již jej družka ani syn nikdy neviděli. Těžko tak lze považovat vztah žalobce s družkou a jejich synem za láskyplný a pevný, jak se snaží tvrdit jeho právní zástupce.

48. Soud I. stupně správně vzal v úvahu skutečnost, že žalobce před vzetím do vazby byl zadržen na území České republiky, a to přes platný trest vyhoštění, a přestože byl ve zkušební době pro předchozí trestnou činnost. V této souvislosti nelze přisvědčit odvolací námitce, že důvodem toho, že žalobce měl u sebe pozměněný cestovní pas [stát] vydaný na cizí jméno, který byl opatřen fotografií žalobce, jakož i padělaný řidičský průkaz [stát] taktéž opatřený fotografií žalobce, další občanský průkaz [stát] opatřený fotografií žalobce znějící na jiné jméno a další řidičský průkaz [stát] znějící na jiné jméno, než jméno žalobce, taktéž padělaný, tedy řadu padělaných neplatných dokladů bylo to, aby mohl být na území České republiky s družkou a synem, za situace, kdy bylo v řízení prokázáno, že do ČR přicestoval předtím, než jeho družka otěhotněla a tyto bezprostředně po propuštění z vazby opustil a již jej nikdy neviděli. Ani toto jednání nelze považovat za jednání zodpovědného otce a partnera.

49. Důvodnou není ani odvolací námitka, že žalobce aktuálně není stíhán jako uprchlý. Podstatné je, že trestní řízení vůči žalobci bylo vedeno jako proti uprchlému.

50. Důvodnou neshledal odvolací soud ani námitku spočívající v tom, že by žalobci působila újmu jazyková bariéra. Z výpovědi jeho družky [jméno FO] bylo zjištěno, že žalobce rozuměl i hovořil česky dobře 51. Námitka, že soud I. stupně nevzal v úvahu, že žalobce byl vzat do vazbě nezákonně neobstojí, neboť skutečnost, že se jednalo o nezákonnou vazbu je podstatou nároku. Soud I. stupně shodně se soudem odvolacím však vzal v úvahu okolnosti věci, které způsobily, že žalobci nelze jakékoli odškodnění přiznat.

52. Důvodnou neshledal odvolací soud ani námitku vytýkající soudu I. stupně, že nerespektoval závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2016, sp. zn. [spisová značka], neboť v tomto rozsudku Nejvyšší soud pouze vyslovil, že zamítavý rozsudek ohledně přiznání újmy způsobené nezákonným rozhodnutím je předčasný a uložil soudům vyčkat výsledku trestního řízení. Soud I. stupně tak nyní rozhodoval poté, co trestní řízení bylo skončeno a z uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu nelze dovozovat, že by v případě, že nebude možné započtení vazby na případný výkon trestu odnětí svobody, bylo třeba nahradit nemajetkovou újmu. Nadto v projednávané věci byl žalobci uložen pouze podmíněný trest odnětí svobody, byť se jednalo o trestnou činnost spáchanou ve zkušební době v době platného trestu vyhoštění a šlo o trestnou činnost, kterou žalobce spáchal jako člen organizované skupiny ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech za situace, kdy disponoval padělanými doklady.

53. Odvolací soud se ztotožňuje se závěrem soudu I. stupně, že poskytnutí jakéhokoliv odškodnění v projednávané věci by bylo v příkrém rozporu s obecným pojetím spravedlnosti i dobrých mravů.

54. Postupoval proto podle § 219 o. s. ř. a rozsudek soudu I. stupně jako správný potvrdil z důvodů v něm uvedených.

55. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1 ve spojení s ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. a přiznal zcela úspěšné žalované náklady odvolacího řízení ve výši 3 paušálů po 300 Kč za písemné vyjádření k odvolání a přípravu a účast na ústním jednání podle ust. § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 1 odst. 3 písm. a), b), c) a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.