12 Co 445/2024 - 97

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Blanky Chlostové a soudců JUDr. Michala Holuba a JUDr. Zuzany Hanákové, LL. M. ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený dne [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: Česká republika – [ústřední orgán], IČO [IČO] sídlem [adresa] o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění ve výši 122 500 Kč s příslušenstvím k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 25. září 2024, č. j. 28 C 85/2024-46 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náklady odvolacího řízení v částce 300 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. V záhlaví uvedeným rozhodnutím soud I. stupně zamítl žalobu s návrhem, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 122 500 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náklady řízení ve výši 300 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám žalované (výrok II.).

2. Žalobce se podanou žalobou po jejím doplnění ze dne 9.8.2024 domáhal po žalované zaplacení v záhlaví uvedené částky z titulu nepřiměřené délky soudního řízení vedeného u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] ve výši 81 736 Kč a z důvodu nepřiměřené délky soudního řízení vedeného u téhož soudu pod sp. zn. [spisová značka] ve výši 40 764 Kč s odůvodněním, že podle něj se jedná o jedno řízení, neboť návrhem podaným k Obvodnímu soudu pro [adresa] ze dne 7.9.2016 se po žalobci, jakožto otci, matka domáhala zvýšení výživného pro nezletilou dceru [jméno FO]. O tomto návrhu rozhodl Obvodní soud pro [adresa] rozsudkem ze dne 10.12.2019 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v [místo] ze dne 23.9.2020 tak, že návrh na zvýšení výživného pro tehdy již zletilou dceru [jméno FO] zamítl. V mezidobí pak žalobce dne 9.12.2019 podal návrh na zrušení vyživovací povinnosti k již zletilé [jméno FO], přičemž toto řízení bylo skončeno na základě usnesení Obvodního soudu pro [adresa] ze dne 11.5.2023, kterým soud schválil soudní smír uzavřený mezi účastníky. Řízení tak trvalo od 7.9.2016 do 11.5.2023, tedy po dobu necelých šesti let a osmi měsíců, což je doba zjevně nepřiměřená. Smír uzavřel zejména z důvodu, že výsledek řízení se jevil být nedohlednu a již nechtěl čelit dalším nedůvodným trestním stíháním své již zletilé dcery a chtěl také ukončit běžící exekuční řízení. Žalobce předběžně nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění z obou těchto řízení uplatnil u žalované dne 27.9.2023, přičemž žalovaná po projednání této žádosti, mu poskytla odškodnění ve výši 37 500 Kč. Žalobce proto nárokuje doplatek do celkově uplatněné částky u žalované ve výši 160 000 Kč.

3. Žalovaná učinila nesporným, že u ní žalobce předběžně dne 27.9.2023 uplatnil nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění ve výši 160 000 Kč z důvodu nesprávného úředního postupu v řízení vedeném u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] dne 27.9.2023. K projednání žádosti žalobce došlo dne 27.3.2024, přičemž žalovaná dospěla k závěru, že v řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu a poskytla žalobci zadostiučinění ve výši 37 500 Kč. Žalovaná při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění vyšla z toho, že podkladové řízení trvalo tři roky a šest měsíců a dále z částky 15 000 Kč za rok trvání řízení. Základní částku pak žalovaná snížila o 10 % z důvodu chování žalobce, který se od podání návrhu v listopadu 2019 až do řádného doplnění žaloby v květnu 2021 o řízení o zrušení vyživovací povinnosti nezajímal. Naopak základní částku navýšila o 10 % z důvodu zvýšeného předmětu řízení pro žalobce podle ustálené judikatury Evropského soudu pro lidská práva, když se jednalo o věc opatrovnickou. Současně žalovaná vznesla námitku promlčení ve vztahu k celému žalobnímu nároku, tj. k poskytnutí přiměřeného zadostiučinění z důvodu nepřiměřené délky soudního řízení vedeného u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka], tedy vyjma řízení o návrhu na zrušení vyživovací povinnosti, tj. řízení vedeném pod sp. zn. [spisová značka].

4. Žalobce vznesenou námitku promlčení považoval za rozpornou s dobrými mravy s odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 379/2023, sp. zn. I. ÚS 1534/2023, sp. zn. IV. ÚS 1026/2022, sp. zn. I. ÚS 3226/2021, sp. zn. I. ÚS 1029/2021, sp. zn. I. ÚS 2904/2020 a sp. zn. ÚS 4293/2018, neboť zákonná šestiměsíční lhůta stanovená v zákoně č. 82/1998 Sb. je v rozsahu k obecné promlčecí lhůtě značně zkrácena, což svědčí ve prospěch žalované.

5. Soud I. stupně vyšel ze zjištěného skutkového stavu (podrobně uvedeném v bodě 5.-7. napadeného rozhodnutí), že žalobce předběžně u žalované dne 27.9.2023 uplatnil nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění ve výši 122 500 Kč s příslušenstvím z důvodu nepřiměřené délky soudního řízení vedeného u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka]. Žalovaná po projednání této žádosti dne 27.3.2024 dospěla k závěru, že délka podkladového řízení byla nepřiměřená a žalobci přiznala zadostiučinění ve výši 37 500 Kč.

6. Řízení u Obvodního soudu pro [adresa] sp. zn. [spisová značka] ([spisová značka]), bylo zahájeno dne 7.9.2016 návrhem, kterým se matka nezletilé domáhala na otci (žalobci) zvýšení výživného pro nezletilou [jméno FO] a bylo ukončeno na základě rozsudku Městského soudu v [místo] ze dne 23.9.2020, čj. [spisová značka], který nabyl právní moci dne 9. 10. 2020.

7. Žaloba na zrušení vyživovací povinnosti byla k Obvodního soudu pro [adresa] podána dne 7.5.2021 a projednávána pod sp. zn. [spisová značka], přičemž žalobce v řízení vystupoval v procesním postavení žalobce a předmětem řízení bylo zrušení vyživovací povinnosti k již zletilé dceři. Usnesením ze dne 8.6.2021 vyslovil Obvodní soud pro [adresa] svou místní nepříslušnost. Dne 11.5.2023 byl mezi účastníky řízení schválen soudem smír a toto usnesení nabylo právní moci dne 14.6.2023.

8. Soud I. stupně zjištěný skutkový stav soud posoudil po právní stránce podle ust. § 1, § 2, § 13 odst. 1, § 31a, § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále též jen „OdpŠk“) i s odkazem na judikaturu ESLP.

9. Na základě provedeného dokazování dovodil, že řízení byla dvě, když prvé řízení bylo zahájeno na návrh matky a týkalo se návrhu na zvýšení výživného pro tehdy nezletilou dceru [jméno FO], přičemž toto bylo vedeno pod sp. zn. [spisová značka] a druhé řízení pak bylo zahájeno na návrh žalobce, kterým se domáhal zrušení vyživovací povinnosti pro svou již zletilou dceru. Toto řízení pak bylo vedeno pod sp. zn. [spisová značka]. Jedná se proto o dvě samostatná řízení, vždy zahájena na návrh jinou osobou, s jiným okruhem účastníků a tato řízení byla vedena pod dvěma spisovými značkami. V rámci jednoho opatrovnického řízení, mohou být vedena i další samostatná řízení (např. řízení o schválení úkonu za nezletilého, řízení o návrhu na výkon rozhodnutí – v případě nerespektování rozhodnutí soudu některým z rodičů apod.). Soud proto posuzoval přiměřenost obou těchto řízení zvlášť, nikoliv jako řízení jediného.

10. Žalovaná vznesla námitku promlčení, týkající se řízení vedeného u Obvodního soudu pro [adresa] pod. sp. zn. [spisová značka]. Nemajetková újma v případě nepřiměřené délky soudního řízení vychází výlučně z nejistoty o výsledku řízení a tato nejistota pak končí právní mocí posledního rozhodnutí ve věci, což byl v posuzovaném řízení pod sp. zn. [spisová značka] rozsudek Městského soudu v [místo] ze dne 23.9.2020, který nabyl právní moci dne 9. 10. 2020. Od tohoto data proto počala žalobci běžet šestiměsíční promlčecí lhůta a je tak zjevné, že nárok žalobce na nemajetkovou újmu ve výši 81 736 Kč byl promlčen již ke dni jeho předběžného uplatnění u žalované dne 27.9.2023.

11. Soud I. stupně také neshledal žalovanou vznesenou námitku promlčení v rozporu s dobrými mravy podle § 2 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o.z.“, neboť promlčecí lhůta nároku na nemajetkovou újmu vyplývající ze zákona č. 82/1998 Sb. je vzhledem k obecné promlčecí lhůtě značně zkrácena (nicméně v této souvislosti žalobce netvrdil žádné konkrétní okolnosti, proč by právě ve vztahu k jeho věci měla být takto zákonem stanovená 6 měsíční doba rozporná s dobrými mravy, jinak řečeno, jaké konkrétní skutečnosti mu případně bránily v tom ji řádně využít). Při posouzení spornosti s dobrými mravy vycházel z názorů vyslovenými Nejvyšším soudem a Ústavním soudem. V nálezu sp. zn. I. ÚS 643/2004 pak Ústavní soud dospěl k závěru, že „vznesení námitky promlčení zásadně dobrým mravům neodporuje; mohou však nastat situace, kdy uplatnění této námitky je výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postupem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil“.

12. Dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívá k jistotě v právních vztazích, je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění promlčecí námitky by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazným zneužitím tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatněných práv a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (a odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22.8.2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 59/2004 a další rozhodnutí Nejvyššího soudu). Z průběhu řízení však soud nezjistil, že by žalovaná svou námitku promlčení podala v rozporu s dobrými mravy, tedy, že by jakýmkoliv způsobem zneužívala svého práva na úkor žalobce. Pokud jde o zakotvení zákonné šestiměsíční lhůty v § 32 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. pro promlčení nároku, soud sděluje, že k tomu se již opakovaně vyjadřoval Nejvyšší soud tak, že předmětná lhůta je sice kratšího charakteru (oproti obecné promlčecí lhůtě), nicméně nikterak nepřiměřeně krátká, aby její délka bránila řádnému uplatnění nároku na nemajetkovou újmu. Žalobci ničeho nebránilo poté, co rozhodnutí Městského soudu v [místo] ze dne 23.9.2020 nabylo právní moci, uplatnit svůj nárok na nemajetkovou újmu z titulu nepřiměřené délky tohoto řízení u žalované, potažmo u soudu. Ostatně důvody, pro které žalobce tak nemohl v zákonem stanovené době učinit žalobce ani netvrdil.

13. Při posouzení délky podkladového řízení vedeného u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] vyšel soud I. stupně z toho, že řízení bylo zahájeno dne 7.5.2021, tj. podáním návrhu žalobce na zrušení vyživovací povinnosti k již zletilé dceři a ukončeno na základě usnesení Obvodního soudu pro [adresa] ze dne 11.5.2023, které nabylo právní moci dne 14.6.2023. Celkem tak řízení trvalo dva roky a jeden měsíc.

14. Celkově dospěl k závěru, že v řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 zákona a je nutné uzavřít, že délka posuzovaného řízení byla nepřiměřená. V důsledku porušení tohoto práva vznikla žalobci nemajetková újma, jejíž vznik se předpokládá, kdy porušením práva na přiměřeně dlouhé řízení, je bez dalšího spojeno se vznikem nemajetkové, morální újmy na straně žalobce/stěžovatele, a to minimálně v důsledku jeho právní nejistoty resultující z nepřiměřeně dlouhé doby řízení a s tím spojené nejistoty, jakým způsobem spor dopadne.

15. Při výpočtu výše finančního zadostiučinění vycházel soud I. stupně ze stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, dle kterého je základní částkou přiznávanou za jeden rok průtahů v řízení částka 15 000 Kč až 20 000 Kč, přičemž za první dva roky je přiznávána v jedné polovině. Soud I. stupně s ohledem na celkovou nepřiměřenou délku řízení stanovil částku 15 000 Kč za rok, neboť neshledal, že by zde byly dány podmínky odůvodňující přiznání částky vyšší, když v daném případě se nejednalo o délku řízení extrémní a odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21.10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009.

16. V posuzované věci vypočetl jako základní částku za dva roky a jeden měsíc trvání řízení ve výši 15 000 Kč za rok trvání řízení, za první dva roky v poloviční výši podle Stanoviska Nejvyššího soudu, tj. celkem 16 250 Kč (15 000 Kč za dva roky trvání řízení a 1 250 Kč za měsíc trvání řízení), bez provedeného procentuálního ohodnocení na jednotlivých kritériích. Vzhledem k tomu, že žalovaná mimosoudně žalobci hradila částku 37 500 Kč, poskytla žalobci již dostatečné odškodnění za vzniklou nemajetkovou újmu v důsledku nepřiměřené délky zmíněného řízení, a proto žalobu výrokem I. rozsudku zamítl jako nedůvodnou.

17. Výrok o nákladech řízení pak odůvodnil ust. § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen „o. s. ř.“ 18. Proti tomuto rozhodnutí podal včasné odvolání žalobce, které odůvodnil tak, že soudu I. stupně vytýkám nesprávné právní posouzení věci. V řízení vedeném u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] a později [spisová značka], jako soudu prvního stupně, docházelo jednak k průtahům z důvodu nečinnosti, ale též proto, že některé úkony nebyly činěny koncentrovaně, soustředěně a procesně správně. Prodlevy a průtahy vznikaly především od května 2021 do schválení smíru 11. 5. 2023, kdy si Obvodní soud pro [adresa] a Obvodní soud pro [adresa] přehazovaly věc jako „horký brambor“.

19. Soud I. stupně se nesprávně vypořádal se vznesenou námitkou promlčení, a tedy především s tím, že je v rozporu s dobrými mravy pro chování žalované vůči žalobci i vůči dalším žadatelům uplatňujícím nároky dle zákona č. 82/1998 Sb. obecně.

20. V řízení vedeném u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] a sp. zn. [spisová značka] byl učiněn návrh na zrušení vyživovací povinnosti k dceři [jméno FO] v podání ze dne 9. 12. 2019. O tomto návrhu nebylo nikterak rozhodnuto a průtahy v tomto řízení trvaly i nadále po právní moci rozsudku Městského soudu v [místo] ze dne [datum], jímž bylo rozhodnuto jen o části projednávané věci, do 6. 5. 2021 a dne 7. 5. 2021 bylo pak podáno doplnění návrhu na zrušení vyživovací povinnosti, jež bylo projednáno pod spisovou značkou [spisová značka].

21. Řízení vedené pod sp. zn. [spisová značka], sp. zn. [spisová značka], mělo co do protinávrhu na zrušení vyživovací povinnosti pokračovat kontinuálně po dosažení zletilosti dcery [jméno FO]. Změna spisové značky relevantně neznamená, že bylo zahájeno jiné řízení, tedy celková délka jednoho, či ze zorného úhlu soudu dvou řízení trvala 8 let a 6 měsíců. Po celou dobu se jednalo o tytéž účastníky, o tutéž věc (výživné) a tentýž soud I. stupně. Prvotní návrh na zrušení výživného byl podán, jak již zmíněno, dne 9. 12. 2019. V tuto dobu ještě v řízení pod sp. zn. [spisová značka], [spisová značka]. In margine tak lze poznamenat, že průtahy zavinily tuto délku řízení i dceři, jež sice není účastnicí tohoto řízení, leč nekonečné řízení přispělo k tomu, že moje vztahy s dcerou byly sporné. Dělení nároku na dva je přepjatě formalistické a zjevně nespravedlivé.

22. Nerovné postavení žalované a žadatelů o náhradu nemajetkové újmy je dáno šestiměsíčními lhůtami dle § 15 zákona na jedné a § 32 odst. 3 zákona na straně druhé. Promlčecí lhůta je ve vztahu k žadatelům o náhradu nemajetkové újmy dle citovaného zákona zkrácena oproti obecné promlčecí lhůtě nároku na náhradu nemajetkové újmy ve prospěch České republiky.

23. Přístup žalované k věcem dle zákona č. 82/1998 Sb. ve vztahu k žadatelům je nezřídka ústavně nekonformní, o čemž svědčí skutečnost, že rozhodnutí obecných soudů jsou často rušena nálezy Ústavního soudu (např. ve věcech sp. zn. II. ÚS 379/23, I. ÚS 1534/23, IV. ÚS 1126/22, I. ÚS 3226/21, I. ÚS 1029/21, I. ÚS 2904/20, I. ÚS 4293/18, III. ÚS 53/18, IV. ÚS 3183/15).

24. Nezbytnou součástí právní jistoty je jak předvídatelnost práva, tak i legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými požadavky. Tato předvídatelnost je vyjádřením postulátu, podle kterého se lze v demokratickém právním státě spolehnout na to, že ve své důvěře v platné právo nebude nikdo zklamán.

25. U samotné výše náhrady, otázka je stále obdobná, do jaké míry je stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010 (dále jen „Stanovisko Nejvyššího soudu“) i po třinácti letech od jeho přijetí a po zásadních ekonomických změnách aplikovatelné pro všechny věci náhrad za nesprávný úřední postup, resp. v jakém rozsahu se od něj mohou soudy v jednotlivých konkrétních věcech v rámci soudcovské diskrece odchýlit, a to zejména ve vztahu k délce řízení a nastalých životních situací. Stanovisko Nejvyššího soudu není závazné potud, že by nebylo možné se od něj odchýlit.

26. V nálezu ze dne 2. 5. 2023 sp. zn. I. ÚS 2221/22 Ústavní soud konstatoval, že je nutné při rozhodování vycházet i z toho, že je třeba výsledek zasadit do ekonomického kontextu, ovšem v době, kdy je náhrada přiznávána. Tento právní názor lze analogicky aplikovat i na tuto souzenou věc.

27. Stanovisko Nejvyššího soudu by mělo být změněno i proto, že postrádá jakýkoliv preventivní a výchovný účinek. Ukazuje se to i z přístupu žalované, resp. za ní jednající organizační složky, která předem avizuje, že nestihne rozhodnout o žádosti o náhradu škody a odkazuje na soud. Zástupci organizační složky se – jako i v tomto souzeném případě – neúčastní soudních jednání (u soudu I. stupně). Ze soudů se tak stává de facto dependence [ústřední orgán], Obvodní soud pro [adresa] supluje v prvém sledu příslušný odbor [ústřední orgán] a stává se tak trochu součástí moci výkonné. Právo účastníků řízení garantované čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy je i tímto fakticky vyprázdněno.

28. Navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek soud I. stupně změnil a žalobě v plném rozsahu vyhověl.

29. Žalovaná se vyjádřila tak, že žalobce v odvolání neuvádí takové skutečnosti, které by mohly mít za následek změnu napadeného rozsudku a proto navrhla, aby rozsudek soudu I. stupně byl jako věcně správný potvrzen.

30. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně z podnětu podaného odvolání, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo podle ust. § 212 a ust. § 212a o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

31. Soud I. stupně si pro své rozhodnutí opatřil dostatek důkazů provedených zákonným způsobem, ze kterých čerpal správná a pro rozhodnutí o věci samé plně postačující skutková zjištění. Přitom provedl všechny účastníky navržené důkazy. V odůvodnění napadeného rozsudku řádně a jasně uvedl, jaká skutková zjištění z jednotlivých důkazů zjistil. Důkazy pak hodnotil postupem podle ust. § 132 o.s.ř. a skutkový stav také nedoznal žádných změn ani v odvolacím řízení.

32. Na základě takto zjištěného skutkového stavu věc právně posoudil podle odpovídající hmotné úpravy (zákona č. 82/1998 Sb.). Též lze souhlasit s jeho právními závěry.

33. Soud I. stupně si pro posouzení námitky promlčení opatřil dostatek důkazů provedených zákonným způsobem, ze kterých čerpal správná a pro rozhodnutí o věci samé plně postačující skutková zjištění.

34. Na základě takto zjištěného skutkového stavu věc právně posoudil podle odpovídající hmotné úpravy (zákona č. 82/1998 Sb.), přitom se neodchýlil ani od platné judikatury a nepochybil ani, jestliže neshledal námitku promlčení v rozporu s dobrými mravy.

35. K odvolacím námitkám žalobce je nutno zdůraznit, že v opatrovnickém řízení sp.zn. [spisová značka] pak podle ust. § 26 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštním řízení soudním, dále jen „z.ř.s.“, soud může překročit návrhy účastníků a přisoudit něco jiného nebo více, než čeho se domáhají, jestliže řízení bylo možno zahájit i bez návrhu. Proto ani soud I. stupně a ani odvolací soud nemusel výslovně zamítnout návrh na zrušení výživného podaného otcem, jestliže rozhodoval o výživném, jelikož v rámci tohoto rozhodování mohl rozhodnout jakkoli i bez návrhu účastníků. Účastenství je pak dáno ze zákona (ust. § 6 z.ř.s.). Ostatně z obsahu spisu vyplývá, že ani v odvolacím řízení ve věci sp.zn. [spisová značka] se žalobce nedomáhal změny rozhodnutí, ale potvrzení rozhodnutí soudu I. stupně.

36. Soud I. stupně tak správně dovodil, že řízení byla dvě, když prvé řízení bylo zahájeno na návrh matky a týkalo se návrhu na zvýšení výživného pro tehdy nezletilou dceru [jméno FO] a bylo vedeno pod sp. zn. [spisová značka] a druhé řízení pak bylo zahájeno na návrh žalobce, kterým se domáhal zrušení vyživovací povinnosti pro jeho již zletilou dceru. Toto řízení pak bylo vedeno pod sp. zn. [spisová značka]. Jedná se o dvě samostatná řízení, vždy zahájena na návrh jinou osobou, s jiným okruhem účastníků (v prvém řízení byla účastníkem řízení dcera a matka a otec, přičemž se nejedná o žádnou stranu žalující a ani žalovanou, ale o řízení nesporné podle zákona č. 292/2013 Sb., v druhém řízení byl žalobce na straně žalující a jeho dcera na straně žalované a jednalo se o řízení sporné podle zákona č. 99/1963 Sb.) a tato řízení byla správně vedena pod 2 spisovými značkami. V rámci jednoho opatrovnického řízení přitom může být vedeno více samostatných řízení.

37. Jak již uvedl soud I. stupně, pokud jde o zakotvení zákonné šestiměsíční lhůty v § 32 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. pro promlčení nároku podle ustálené judikatury předmětná lhůta je sice kratšího charakteru (oproti obecné promlčecí lhůtě), nicméně nikterak nepřiměřeně krátká, aby její délka bránila řádnému uplatnění nároku na nemajetkovou újmu. Žalobce není zdaleka prvním, kdo vznesl námitku nepřiměřenosti její délky. Subjektivní šestiměsíční lhůta byla opakovaně žadateli zpochybňována pro její tvrzený nesoulad s ústavním pořádkem, avšak rovněž opakovaně Ústavním soudem tato námitka jako zcela neopodstatněná byla odmítnuta (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 11. 2012, sp.zn. IV. ÚS 3252/12).

38. Podle ust. § 2 odst. 3 o. z. výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.

39. Podle ust. § 8 o. z. zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany.

40. Tato ustanovení patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, které přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 486/2002).

41. Uvedená ustanovení formulují zákaz zneužití subjektivních práv a zákaz výkonu subjektivních práv v rozporu s dobrými mravy. Dobré mravy jsou souhrnem etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti. Tento obecný horizont, který vývojem společnosti rozvíjí i svůj morální obsah v prostoru a čase, musí být posuzován z hlediska konkrétního případu také právě v daném čase, na daném místě a ve vzájemném jednání účastníků právního vztahu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. února 1998 sp. zn. II. ÚS 249/97).

42. Zásada zákazu zneužití subjektivních práv je charakterizována jako typ protiprávního chování, které sice formálně vyhovuje obsahovým hranicím subjektivního práva, porušuje však kritéria zákazu zneužití, která v různých právních řádech mohou být formulována odlišně (například výlučný úmysl škodit jinému bez vlastního užitku z výkonu práva-šikana, rozpor se společenským určením subjektivního práva, porušení rovnováhy zúčastněných zájmů apod.).

43. Zvláštním případem zneužití práva je šikana. Šikanou je takový výkon práva, jehož jediným cílem je poškodit jiného, jednání, které je šikanózní nebo které je zneužitím práva (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1567/2004).

44. Otázka zneužití práva byla zkoumána již v judikatuře také v souvislosti s námitkou promlčení (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 25 Cdo 539/2008). Není vyloučeno, že za určitých okolností může mít vznesení námitky promlčení zneužívající povahu.

45. Nicméně i Nejvyšší soud shledal, že výkon práva namítat promlčení uplatněného nároku může být shledán v rozporu s § 8 o. z., byl-li toliko prostředkem umožňujícím poškodit jiného účastníka právního vztahu, zatímco dosažení vlastního smyslu a účelu sledovaného právní normou by zůstalo vedlejší a z hlediska jednajícího by bylo bez významu. Jednalo by se tak sice o výkon práva, který je formálně se zákonem v souladu, avšak šlo by o výraz zneužití tohoto subjektivního práva (označované rovněž jako šikana) na úkor druhého účastníka, a tedy o výkon v rozporu s dobrými mravy. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/99, publikovaný v časopise Soudní judikatura, 2000, č. 11, pod číslem 126, obdobně tak rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. C 1058).

46. Dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění promlčecí námitky by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (srov. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2019 sp.zn. 30 Cdo 5495/2017).

47. O takový případ se však v souzené věci nejedná. Pro posouzení námitky promlčení je pak zcela právně irelevantní žalobcem uváděný údajný nezákonný postup v jiných věcech nijak nesouvisejících s věcí žalobce, natož zrušení či nezrušení některých z desetitisíců rozhodnutí soudů ve věcech nároků podle zákona č. 82/1998 Sb.

48. Žalobce pak ani netvrdil, že by z nějakých objektivních důvodů nemohl v zákonem stanovené době úkon učinit.

49. Lze tak přisvědčit, že nárok žalobce na náhradu nemajetkové újmy z řízení sp. zn. [spisová značka], sp. zn. [spisová značka], je promlčen, neboť dle ust. § 32 odst. 3 OdpŠk vznikla-li nemajetková újma nesprávným úředním postupem, neskončí promlčecí doba dříve než za 6 měsíců od skončení řízení, v němž k tomuto nesprávnému úřednímu postupu došlo. Subjektivní promlčecí lhůta ohledně nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem počala tak plynout dnem následujícím po dni právní moci konečného rozhodnutí. 9. 10. 2020. Od tohoto data proto počala žalobci běžet šestiměsíční promlčecí lhůta a marně uplynula dne 9.4.2021. Je tak zjevné, že nárok žalobce na nemajetkovou újmu ve výši 81 736 Kč byl promlčen již ke dni jeho předběžného uplatnění u žalované dne 27.9.2023.

50. Lze se však ztotožnit se závěrem soudu I. stupně o existenci odpovědnostního titulu ve formě nesprávného úředního postupu v podobě nepřiměřené délky řízení sp. zn. [spisová značka]. Správný je i závěr o nutnosti nemajetkovou újmu žalobkyně odškodnit v relutární formě.

51. Lze souhlasit i s výší stanovené částky a soud I. stupně nepochybil ani při výpočtu. Z důvodu hospodárnosti (§ 6 o.s.ř.) lze na přesvědčivé odůvodnění soudu I. stupně odkázat (bod 14. – 21. napadeného rozhodnutí).

52. K odvolací námitce k nutnosti valorizace částek vyčíslených ve Stanovisku Nejvyšší soud v prvé řadě poukazuje odvolací soud na ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, podle které je třeba při stanovení finančního zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení přiznat zadostiučinění přiměřené konkrétním okolnostem případu a závažnosti vzniklé újmy, naopak se vyvarovat mechanické aplikace práva s touhou po dosažení matematicky přesného výsledku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 4539/2011), přičemž na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění nemá vliv ani znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna kurzu měny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2989/2011, ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3331/2012, a ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5760/2017).

53. V části II. Stanoviska přitom Nejvyšší soud zdůraznil, že při posuzování předpokladů odpovědnosti státu za škodu způsobenou nevydáním rozhodnutí v přiměřené lhůtě, jakož i při úvaze o formě a výši zadostiučinění podle platné právní úpravy vyjádřené zejména v § 13 a v § 31a OdpŠk je nutno postupovat též v souladu s judikaturou ESLP vztahující se k čl. 6 odst. 1 Úmluvy. S využitím závěrů obsažených v rozhodnutích ESLP počítal evidentně i sám zákonodárce při přijímání nové vnitrostátní právní úpravy. Dokladem toho je zejména časová souvislost přijetí vnitrostátní právní úpravy a další nezpochybnitelné indicie, na něž Nejvyšší soud ve Stanovisku poukázal. Samozřejmě s ohledem na čl. 53 Úmluvy, podle kterého „v Úmluvě nebude vykládáno tak, jako by omezovalo nebo rušilo lidská práva a základní svobody, které mohou být uznány zákony každé Vysoké smluvní strany nebo každou jinou Úmluvou, jíž je stranou,“ platí, že na Úmluvu a na ni navazující judikaturu ESLP přísluší odkazovat především jako na minimální standard ochrany práva, který je nezbytné zaručit. Ohledně výše přiměřeného zadostiučinění Nejvyšší soud v části v části V Stanoviska vyšel z toho, že podle ESLP celková výše přiměřeného zadostiučinění přiznaného vnitrostátním orgánem smluvního státu nemusí dosahovat takové výše, kterou by ve svém rozhodnutí přiznal sám ESLP, jestliže celková výše zadostiučinění nebude nepřiměřeně nízká. K podobnému závěru dospěl i Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1145/2009. Takový postup je možný jen za podmínek, že příslušná rozhodnutí, která musí být v souladu s právní tradicí a životním standardem dotčené země, jsou rychlá, odůvodněná a velmi rychle vykonaná (viz rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 29. 3. 2006 ve věci Apicella proti Itálii, stížnost č. 64890/01, odst. 78 a 95). Uvedené neznamená, že poskytnuté zadostiučinění musí být vždy nižší než to, které by přiznal ESLP. Závisí vždy na posouzení okolností konkrétního případu, přičemž se jedná jen o zohlednění skutečností, že poškozený se prostřednictvím řízení před vnitrostátními orgány zpravidla domůže nápravy způsobené újmy snadněji, než kdyby musel se svou žádostí předstoupit před ESLP. Současně Nejvyšší soud poukázal, že podle rozsudku ve věci Apicella proti Itálii tam, kde stát zavedl kompenzační prostředek, musí ESLP ponechat širší prostor pro uvážení, aby tak byla umožněna náprava souladná s právním řádem, tradicemi a životní úrovní daného státu. K tomu ESLP dodal: „Bude zejména jednodušší pro domácí soudy odkazovat na částky přiznávané na vnitrostátní úrovni u jiných typů škod – například škody na zdraví, škody vztahující se ke smrti příbuzného či škody v případech pomluvy – a spolehnout se na své nejniternější přesvědčení, i když to bude mít za následek přiřčení částek nižších než těch, které jsou stanoveny [ESLP] v obdobných případech.“ Podle Nejvyššího soudu je nutno tuto úvahu ESLP interpretovat tak, že ve vnitrostátním prostředí může být vytvořen a aplikován vlastní model, podle něhož se dospěje k vyjádření celkové částky přiměřeného zadostiučinění, a to například na základě zkušeností z řízení o náhradě jiných typů škod, zásadně ale nelze vycházet z nějaké absolutní částky či absolutně daného limitu a je nutno přihlédnout k okolnostem konkrétního, individuálního případu, jakož i k judikatuře ESLP. Z části VI. Stanoviska přitom vyplývá, že podle rozsudku ve věci Apicella proti Itálii (odst. 78 a 95) bližší analýza mnoha rozhodnutí (…) umožnila dovodit jasný model, podle něhož ESLP postupuje při výpočtu přiměřeného zadostiučinění, přičemž částky v těchto případech přisouzené se liší jen podle specifických skutečností každého případu. Z jednotlivých rozhodnutí ESLP lze tedy vyabstrahovat některé obecné principy a zobecnění, jak v konkrétním případě postupovat. Z rozhodnutí ve věci Apicella proti Itálii je možné též dovodit, že ESLP považuje za přiměřené, pokud je vnitrostátním orgánem přiznáno poškozenému asi 45 % částky, kterou by přiznal sám. V době přijetí stanoviska se přitom částky přiznávané stěžovatelům v rozsudcích proti České republice z titulu morální újmy způsobené porušením práva na projednání věci v přiměřené lhůtě pohybovaly řádově v tisících EUR s průměrem okolo 5 000 EUR. Nejvyšší soud tak ve Stanovisku dospěl k závěru, že pro poměry České republiky je přiměřené, jestliže se základní částka, z níž se při určování výše přiměřeného zadostiučinění vychází, bude pohybovat v rozmezí mezi 15 000 Kč až 20 000 Kč (cca 600 až 800 EUR) za jeden rok řízení, tj. 1 250 Kč až 1 667 Kč (cca 50 až 67 EUR) za jeden měsíc řízení. Takto stanovená základní částka byla přitom obecně nastavena výrazně výše než 45 % toho, co za porušení předmětného práva přiznával ve věcech proti České republice ESLP (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 384/2012, nebo rozsudek ve věci Apicella proti Itálii, odst. 72).

54. Nejvyšší soud provedl analýzu rozhodovací činnosti ESLP stran nároků na náhradu nemajetkové újmy v důsledku porušení práva na přiměřenou délku řízení za posledních 5 let. Samozřejmě částky v těchto případech přisouzené se liší podle specifických skutečností každého případu.

55. V rozsudku ze dne 27. 6. 2019, Cosmoc Maritime Trading and Shipping Agency proti Ukrajině, stížnost č. 53427/09, rozhodoval ESLP o přiměřeném zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení zahájeného v roce 2003, které minimálně do poloviny roku 2018 stále probíhalo. V době rozhodnutí soudu tedy trvalo zhruba 15 let. V návaznosti na konstatované porušení přiznal ESLP zadostiučinění ve výši 10 000 EUR, tj. přibližně 250 000 Kč, tedy cca 16 700 Kč za jeden rok trvání řízení.

56. Řízení posuzované ESLP ve věci Galea a Pavia proti Maltě, rozsudek ze dne 11. 2. 2020, stížnost č. 77209/16 a 77225/16, trvalo více než 17 let napříč dvěma soudními instancemi. V rámci posouzení ESLP konstatoval porušení práva stěžovatelů a přiznal zadostiučinění ve výši 17 000 EUR, tj. přibližně 212 500 Kč pro každého stěžovatele, tedy cca 12 500 Kč za jeden rok trvání řízení.

57. Ve věci řešené rozsudkem ze dne 30. 7. 2020, Glavinić a Marković proti Chorvatsku, stížnost č. 11388/15 a 25605/15, trvalo v případě stěžovatelky Glavinić řízení 12 let a 2 měsíce v jediné instanci. Takovou délku řízení označil ESLP za a priori nepřiměřenou, konstatoval porušení práva stěžovatelky a přiznal jí zadostiučinění ve výši 3 900 EUR, tj. přibližně 97 500 Kč, tedy cca 8 125 Kč za jeden rok trvání řízení Při posuzování stížnosti stěžovatele Markoviće řízení do doby rozhodnutí soudu probíhalo již téměř 8 let, proto ESLP shledal porušení práva stěžovatele na rozhodnutí věci v přiměřené době a přiznal mu zadostiučinění ve výši 4 000 EUR, tj. přibližně 100 000 Kč, tedy cca[Anonymizováno]12 500 Kč za jeden rok trvání řízení.

58. V rozsudku ze dne 30. 7. 2020, Kirinčić a ostatní proti Chorvatsku, stížnost č. 31386/17, ESLP konstatoval, že délka řízení 15 let a 5 měsíců napříč třemi soudními instancemi je a priori nepřiměřená, a přiznal zadostiučinění ve výši 9 000 EUR každému ze stěžovatelů, tj. přibližně 225 000 Kč, tedy cca 14 500 Kč za jeden rok trvání řízení.

59. V rozsudku ze dne 1. 7. 2021, Nechay proti Ukrajině, stížnost č. 15360/10, trvalo řízení 12,5 roku. ESLP v návaznosti na shledaná porušení práv stěžovatele přiznal zadostiučinění ve výši 5 500 EUR, tj. přibližně 137 500 Kč, tedy cca 11 000 Kč za jeden rok trvání řízení.

60. V rozsudku ze dne 5. 4. 2022, Călin proti Rumunsku, stížnost č. 54491/14, posuzoval ESLP řízení trvající 10 let a 10 měsíců a v návaznosti na shledané porušení práva stěžovatelky jí přiznal zadostiučinění ve výši 15 000 EUR, tj. přibližně 375 000 Kč, tedy cca 34 700 Kč za jeden rok trvání řízení.

61. Řízení v délce 10 let a 8 měsíců odškodnil ESLP v rozsudku ze dne 5. 5. 2022, Mesić proti Chorvatsku, stížnost č. 19362/18, zadostiučiněním ve výši 2 000 EUR, tj. přibližně 50 000 Kč, tedy cca 4 600 Kč za jeden rok trvání řízení.

62. V rozsudku ze dne 24. 10. 2023, Altius Insurance Ltd proti Kypru, stížnost č. 41151/20, trvalo posuzované řízení více než 13 let a 6 měsíců. ESLP uzavřel, že v případě neexistence účinného vnitrostátního prostředku nápravy by stěžovatelce přiznal 16 600 EUR. Podotkl nicméně, že jí bylo přiznáno 5 000 EUR na vnitrostátní úrovni, proto stanovil zadostiučinění ve výši 11 600 EUR, tj. přibližně 415 000 Kč, tedy cca 30 740 Kč za jeden rok trvání řízení.

63. Rozsudkem ze dne 13. 2. 2024, Jann-Zwicker a Jann proti Švýcarsku, stížnost č. 4976/20, posuzovaná délka řízení činila téměř 10 let a 4 měsíce ve třech soudních instancích. ESLP v tomto případě shledal porušení práv stěžovatelů a oběma přiznal zadostiučinění v celkové výši 20 800 EUR, tj. přibližně 260 000 Kč pro jednoho stěžovatele, tedy cca 25 500 Kč za jeden rok trvání řízení.

64. Z výše popsané rozhodovací praxe vyplývá, že ESLP ani v době po přijetí Stanoviska Nejvyšším soudem nepřistoupil k valorizaci částek přiměřeného zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení, a to ani vzhledem k ekonomické situaci. Výše popsané závěry obsažené ve Stanovisku tak jsou i nadále pro poměry České republiky aktuální, přičemž je to rozhodovací činnost ESLP, která je pro nastavení výše odškodnění za porušení základních práv zaručených Úmluvou určující. Nadále platí, že částky přiznávané soudy v České republice za porušení práva na přiměřenou délku řízení lehce splňují kritéria stanovená judikaturou ESLP zejména v rozhodnutí ve věci Apicella proti Itálii, a rozhodně nelze uzavřít, že by nesplňovaly ani minimální standard, který z hlediska odškodňování judikatura ESLP i nadále představuje. Změny v cenové úrovni v České republice na daný závěr nemají žádný vliv.

65. Nadto je zřejmé, že v době přijetí Stanoviska, kdy ještě nebyla rozvinuta judikatura k odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu vzniklou z jiných důvodů, zejména z důvodu nezákonného omezení osobní svobody, nebo z důvodu trestního stíhání, které neskončilo odsouzením, nastavil Nejvyšší soud základní rozpětí pro odškodnění jednoho roku trvání průtažného řízení velmi štědře (tj. nad rámec shora uvedených 45 % z částky, kterou by přiznal ESLP). V průběhu času tak dochází k tomu, že se nastavení hladiny odškodnění mezi uvedenými typy újem, z nichž újma způsobená omezením svobody a trestním stíháním bývá typově závažnější než újma způsobená nepřiměřenou délkou řízení, teprve postupně vyrovnávají. I to je důvod, proč Nejvyšší soud není připraven základní rozpětí pro odškodnění porušení práva na přiměřenou délku řízení v tuto chvíli měnit.

66. Tento názor Nejvyššího soudu je ve shodě i s aktuální judikaturou Ústavního soudu, jak patrno např. z bodů 44. a 45. odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 1303/21, nebo z usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. IV. ÚS 723/22, ze dne 30. 8. 2022, sp. zn. I. ÚS 2064/22, ze dne 8. 8. 2023, sp. zn. IV. ÚS 1204/23, a ze dne 15. 11. 2023, sp. zn. IV. ÚS 2459/23. Z této recentní judikatury je totiž patrné, že klíčovou podmínkou, kterou musí přiznané odškodnění splňovat, je jeho přiměřenost, jež bude náležitě odrážet individuální okolnosti řešeného případu a k níž soud může v případě potřeby dospět i volbou jiné základní částky zadostiučinění, než jaká by odpovídala ve Stanovisku uvedenému finančnímu rozpětí. Bez ohledu na základní částky zadostiučinění stanovené postupem uvedeným ve Stanovisku je tak třeba zdůraznit princip, že tyto částky jsou jen orientační a nebrání soudu, aby je navýšil, pokud to považuje za nezbytné s ohledem na potřebu spravedlivého rozhodnutí ve věci (k tomu též srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. III. ÚS 1320/10, část V., čtvrtý odst.).

67. Nejvyšší soud i nadále má za to, že důvody pro případné navýšení částek zadostiučinění nad rámec daný Stanoviskem je nutno hledat jednak ve srovnání s aktuální judikaturou ESLP, aby částky přiznávané českými soudy nepřestaly naplňovat minimální standard ochrany práv vyplývající z Úmluvy a judikatury ESLP, jednak ve srovnání s částkami zadostiučinění přiznávanými českými soudy na náhradu jiných nemajetkových újem, nesvědčí-li i bez toho pro navýšení zadostiučinění, a to i základní částky za jeden rok řízení, potřeba spravedlivého rozhodnutí ve věci daná konkrétními okolnosti případu, zvláště pokud se tyto zjevně vymykají obvykle posuzovaným skutečnostem.

68. Nejvyšší soud nadále neshledává důvod pro navyšování základní částky zadostiučinění pouze z důvodu růstu životní úrovně ve společnosti (srov. i např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2025, č.j. 30 Cdo 2356/2024-72).

69. Proto odvolací soud napadené rozhodnutí soudu I. stupně jako věcně správné, včetně výroku o nákladech řízení, podle ust. § 219 o. s. ř. potvrdil.

70. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ust. § 224 ve spojení s ust. 142 odst. 1 o.s.ř. a žalované, která byla v odvolacím řízení plně úspěšná, přiznal náhradu hotových výdajů ve výši 300 Kč podle § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 1 odst. 1, 3 písm. a) a § 2 odst. 3 vyhl. č. 254/2015 o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a podle § 89a exekučního řádu (1 úkon po 300 Kč – vyjádření ve věci samé ze dne 6.2.2025). O lhůtě k plnění pak rozhodl podle ust. § 161 odst. 1 věta před středníkem o.s.ř.