28 C 85/2024 - 46

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudkyní Mgr. Terezou Jachura Maříkovou ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: [Anonymizováno] o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění ve výši 122 500 Kč s přísl. takto:

Výrok

I. Žaloba s návrhem, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 122 500 Kč s příslušenstvím, se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náklady řízení ve výši 300 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám žalované.

Odůvodnění

1. Žalobce se podanou žalobou ve znění jejího doplnění ze dne 9.8.2024 domáhal po žalované zaplacení v záhlaví uvedené částky z titulu nepřiměřené délky soudního řízení vedeného u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. [Anonymizováno] ve výši 81 736 Kč a z důvodu nepřiměřené délky soudního řízení vedeného u téhož soudu pod sp. zn. [Anonymizováno] ve výši 40 764 Kč. Žalobce ve své žalobě stručně zkonstatoval průběh podkladových řízení, kdy podle žalobce se jedná o jedno řízení, neboť návrhem podaným k Obvodnímu soudu pro [adresa] ze dne 7.9.2016 se po žalobci, jakožto otci, matka domáhala zvýšení výživného pro nezletilou dceru [právnická osoba]. O tomto návrhu rozhodl Obvodní soud pro [adresa] rozsudkem ze dne 10.12.2019 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23.9.2020 tak, že návrh na zvýšení výživného pro tehdy již zletilou dceru [jméno FO] zamítl. V mezidobí pak žalobce konkrétně dne 9.12.2019 podal návrh na zrušení vyživovací povinnosti k již zletilé [jméno FO], přičemž toto řízení bylo skončeno na základě usnesení Obvodního soudu pro [adresa] ze dne 11.5.2023, kterým soud mezi účastníky řízení schválil soudní smír. Řízení tak podle názoru žalobce trvalo od 7.9.2016 do 11.5.2023, tedy po dobu necelých šesti let a osmi měsíců, což je doba zjevně nepřiměřená. Žalobce poukázal na to, že smír uzavřel zejména z důvodu, že výsledek řízení se jevil být nedohlednu a již nechtěl čelit dalším nedůvodným trestním stíháním své již zletilé dcery a chtěl také ukončit běžící exekuční řízení. Žalobce předběžně svůj nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění z obou těchto řízení uplatnil u žalované dne 27.9.2023, přičemž žalovaná po projednání této žádosti, mu poskytla odškodnění ve výši 37 500 Kč Žalobce proto nárokuje doplatek do celkově uplatněné částky u žalované ve výši 160 000 Kč.

2. Žalovaná ve svém vyjádření nesporovala skutečnost, že u ní žalobce předběžně dne 27.9.2023 uplatnil nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění ve výši 160 000 Kč z důvodu nesprávného úředního postupu v řízení vedeném u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. [Anonymizováno] dne 27.9.2023. K projednání žádosti žalobce došlo dne 27.3.2024, přičemž žalovaná dospěla k závěru, že v řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu a poskytla žalobci zadostiučinění ve výši 37 500 Kč, což mu sdělila svým stanoviskem z téhož data. Žalovaná při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění vyšla z toho, že podkladové řízení trvalo tři roky a šest měsíců a dále z částky 15 000 Kč za rok trvání řízení. Základní částku pak žalovaná snížila o 10 % z důvodu chování žalobce, který se od podání návrhu v listopadu 2019 až do řádného doplnění žaloby v květnu 2021 o řízení o zrušení vyživovací povinnosti nezajímal. Naopak základní částku navýšila o 10 % z důvodu zvýšeného předmětu řízení pro žalobce podle ustálené judikatury Evropského soudu pro lidská práva, když se jednalo o věc opatrovnickou. Současně žalovaná vznesla námitku promlčení ve vztahu k celému žalobnímu nároku tj. k poskytnutí přiměřeného zadostiučinění z důvodu nepřiměřené délky soudního řízení vedeného u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. [Anonymizováno], tedy vyjma řízení o návrhu na zrušení vyživovací povinnosti ze dne 9.12.2019 (tj. řízení vedeném pod sp. zn. [Anonymizováno]).

3. Vzhledem k tomu, že žalovaná se k nařízenému ústnímu jednání na den 23.9.2024 omluvila, jednal soud v její nepřítomnosti podle § 101 odst. 3 o.s.ř.

4. Při tomto ústním jednání se žalobce vyjádřil k žalovanou vznesené námitce promlčení, kterou považoval za rozpornou s dobrými mravy. V této souvislosti odcitoval některá rozhodnutí Ústavního soudu, např. sp. zn. II. ÚS 379/2023, sp. zn. I. ÚS 1534/2023, sp. zn. IV. ÚS 1026/2022, sp. zn. I. ÚS 3226/2021, sp. zn. I. ÚS 1029/2021, sp. zn. I. ÚS 2904/2020, sp. zn. ÚS 4293/2018, neboť má za to, že zákonná šestiměsíční lhůta stanovená v zákoně č. 82/1998 Sb. je v rozsahu k obecné promlčecí lhůtě značně zkrácena, což svědčí ve prospěch žalované.

5. Mezi účastníky řízení nebyla sporná skutečnost, že žalobce předběžně u žalované dne 27.9.2023 uplatnil nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění ve výši 122 500 Kč s příslušenstvím z důvodu nepřiměřené délky soudního řízení vedeného u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. [Anonymizováno]. Žalovaná po projednání této žádosti dne 27.3.2024 dospěla k závěru, že délka podkladového řízení byla nepřiměřená a žalobci přiznala zadostiučinění ve výši 37 500 Kč, což mu sdělila stanoviskem z téhož data.

6. Soud provedl dokazování spisem Obvodního soudu pro [adresa] sp. zn. [Anonymizováno] (sp. zn. [Anonymizováno]), konkrétně rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23.9.2020, čj. [Anonymizováno]. Z tohoto listinného důkazu se podává, že řízení bylo zahájeno dne 7.9.2016 návrhem, kterým se matka nezletilé domáhala na otci (žalobci v tomto řízení, pozn. soudu) zvýšení výživného pro nezletilou dceru [právnická osoba] a bylo ukončeno na základě rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23.9.2020, který nabyl právní moci dne 9. 10. 2020.

7. Dále soud provedl dokazování spisem Obvodního soudu pro [adresa] sp. zn. [Anonymizováno]. Z tohoto spisu se podává, že žaloba na zrušení vyživovací povinnosti byla k danému soudu podána dne 7.5.2021, přičemž žalobce v řízení vystupoval v procesním postavení žalobce a předmětem řízení bylo zrušení vyživovací povinnosti k již zletilé dceři. Usnesením ze dne 8.6.2021 vyslovil Obvodní soud pro [adresa] svou místní nepříslušnost. Věc byla postoupena Obvodnímu soudu pro [adresa] jako soudu místně příslušnému dne 7.9.2021. Přípisem ze dne 16.9.2021 byl právní zástupce žalované vyzván k doložení plné moci pro řízení. Na to reagoval podáním ze dne 29.9.2021. Přípisem ze dne 2.11.2021 vyzval soud žalovanou k vyjádření ve věci samé. Tato se vyjádřila podáním ze dne 26.11.2021 se současnou vznesenou námitkou místní nepříslušnosti daného soudu. Usnesením ze dne 30.11.2021 Obvodní soud pro [adresa] vyslovil svou místní nepříslušnost. Věc byla postoupena Obvodnímu soudu pro [adresa] jako soudu místně příslušnému. Přípisem ze dne 31.3.2022 Obvodní soud pro [adresa] vrátil spis zpět, neboť Obvodní soud pro [adresa] postupoval nesprávně, když věc měla být předložena s nesouhlasem společně nadřízenému soudu. Přípisem ze dne 25.4.2022 vyzval Obvodní soud pro [adresa] žalovanou ke sdělení, kde se zdržovala k datu podání žaloby. Opětovně pak přípisem ze dne 17.5.2022. Žalovaná na to reagovala podáním ze dne 30.5.2022. Následně byl spis opětovně předložen Obvodnímu soudu pro [adresa] s tím, že Obvodní soud pro [adresa] je již vydaným pravomocným usnesením o místní nepříslušnosti vázán, tudíž žádal Obvodní soud pro [adresa] o předložení věci nadřízenému soudu. Na to reagoval Obvodní soud pro [adresa] přípisem ze dne 24.6.2022 s tím, že i on je vázán dřívějším vydaným usnesení o místní nepříslušnosti. Věc byla Obvodním soudem pro [adresa] předložena Městskému soudu v Praze jako soudu nadřízenému dne 9.8.2022. Tento usnesením ze dne 19.8.2022 vyslovil, že nesouhlas Obvodního soudu pro [adresa] s postoupením věci je důvodný. Věc byla postoupena Obvodnímu soudu pro [adresa] dne 20.9.2022. Žalobce ve věci podal repliku dne 19.10.2022 k výzvě soudu ze dne 3.10.2022. Pokynem předsedy senátu ze dne 26.10.2022 bylo nařízeno ústní jednání na den 17.1.2023. K žádosti žalované ze dne 13.1.2023 z důvodu její zdravotní indispozice bylo jednání odročeno na den 13.4.2024. Dne 13.3.2023 podal žalobce návrh na vydání předběžného opatření. Usnesením ze dne 15.3.2023 byl tento návrh zamítnut. Proti tomuto usnesení podal žalobce odvolání ze dne 31.3.2023. Usnesením ze dne 5.4.2023 byl žalobce vyzván k zaplacení soudního poplatku za odvolání. Dne 13.4.2023 se konalo ústní jednání, které bylo za účelem možnosti vyřešit věc smírnou cestou odročeno na den 11.5.2023. Dne 11.5.2023 byl mezi účastníky řízení schválen soudem smír. Toto usnesení nabylo právní moci dne 14.6.2023.

8. Podle § 1 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen „zákon“) stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle § 5 písm. b) zákona odpovídá stát za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem. Podle § 2 zákona odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit. Podle § 13 odst. 1 zákona stát odpoví za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle § 31a odst. 1 zákona bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 cit. ust. se zadostiučinění poskytuje v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odst. 3 cit. ust. v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k celkové délce řízení, složitosti řízení, jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, postupu orgánů veřejné moci během řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného.

9. Podle § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. se nárok na náhradu nemajetkové újmy podle tohoto zákona promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen. Vznikla-li nemajetková újma nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, neskončí promlčecí doba dříve než za šest měsíců od skončení řízení, v němž k tomuto nesprávnému úřednímu postupu došlo.

10. Na základě provedeného dokazování a odkazem na shora citovaná zákonná ustanovení, posoudil soud věc po právní stránce následovně: nejprve soud předesílá, že nesdílí úvahu žalobce, že posuzované věci se jednalo toliko o jedno řízení, které bylo zahájeno dne 7.9.2016 a ukončeno dne 11.5.2023. Z provedeného dokazování vyplývá, že řízení byla dvě, kdy prvé řízení bylo zahájeno na návrh matky a týkalo se návrhu na zvýšení výživného pro tehdy nezletilou dceru [právnická osoba], přičemž toto bylo vedeno pod sp. zn. [Anonymizováno] a druhé řízení pak bylo zahájeno na návrh žalobce, kterým se domáhal zrušení vyživovací povinnosti pro svou již zletilou dceru. Toto řízení pak bylo vedeno pod sp. zn. [Anonymizováno]. Jedná se proto o dvě samostatná řízení, vždy zahájena na návrh jinou osobou, s jiným okruhem účastníků (v prvém řízení byla účastníkem řízení matka na straně žalující a otec na straně žalované, v druhém řízení byl žalobce na straně žalující a jeho dcera na straně žalované) a tato řízení byla vedena pod dvěma spisovými značkami. Z tohoto důvodu proto soud vyzval žalobce usnesením ze dne 30.7.2024, čj. [Anonymizováno], aby ke každému z těchto řízení rozčlenil, resp. vymezil částku, které se jakožto nemajetkové újmy z titulu nepřiměřené délky toho kterého řízení domáhá, kdy následně žalobce tuto výzvu splnil. V této souvislosti soud doplňuje, že ostatně v rámci jednoho opatrovnického řízení, mohou být vedena i další samostatná řízení (např. řízení o schválení úkonu za nezletilého, řízení o návrhu na výkon rozhodnutí – v případě nerespektování rozhodnutí soudu některým z rodičů apod.). Soud proto posuzoval přiměřenost obou těchto řízení zvlášť, nikoliv jako řízení jediného.

11. Vzhledem k tomu, že žalovaná vznesla námitku promlčení, týkající se řízení vedeného u Obvodního soudu pro [adresa] pod. sp. zn. [Anonymizováno] ve věci zvýšení výživného na nezletilou dceru (kdy konkrétně uvedla, že „vznáší námitku promlčení ve vztahu k celému žalobnímu nároku, vyjma řízení o návrhu na zrušení vyživovací povinnosti ze dne 9.12.2019“), zabýval se soud z hlediska procesní ekonomie nejprve touto námitkou. Za tímto účelem provedl dokazování rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23.9.2020, čj. [Anonymizováno]-458, ze kterého vzal za prokázané, že toto řízení bylo pravomocně skončeno dne 9. 10. 2020. Nemajetková újma v případě nepřiměřené délky soudního řízení vychází výlučně z nejistoty o výsledku řízení a tato nejistota pak končí právní mocí posledního rozhodnutí ve věci, což byl v posuzovaném řízení pod sp. zn. [Anonymizováno] rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23.9.2020, který nabyl právní moci dne 9. 10. 2020. Od tohoto data proto počala žalobci běžet šestiměsíční promlčecí lhůta a je tak zjevné, že nárok žalobce na nemajetkovou újmu ve výši 81 736 Kč byl promlčen již ke dni jeho předběžného uplatnění u žalované dne 27.9.2023.

12. Dále se soud zabýval námitkou žalobce, že žalovanou vznesená námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy, neboť promlčecí lhůta nároku na nemajetkovou újmu vyvěrající ze zákona č. 82/1998 Sb. je vzhledem k obecné promlčecí lhůtě značně zkrácena (nicméně v této souvislosti žalobce netvrdil žádné konkrétní okolnosti, proč by právě ve vztahu k jeho věci měla být takto zákonem stanovená 6 měsíční doba rozporná s dobrými mravy, jinak řečeno, jaké konkrétní skutečnosti mu případně bránily v tom ji řádně využít). Při posouzení spornosti s dobrými mravy vycházel soud z názorů vyslovenými Nejvyšším soudem a Ústavním soudem. Zde bylo řečeno, že zásada souladu práv, resp. jejich výkonu s dobrými mravy, představuje významný princip, který v odůvodněných případech dovoluje zmírňovat tvrdost zákona a dává soudci prostor k uplatnění spravedlnosti (ekvity) a také slušnosti. Pojem „dobré mravy“ totiž nelze vykládat pouze jako soubor mravních pravidel užívaných jako korektiv či doplňující obsahový faktor výkonu subjektivních práv a povinností, ale jako příkaz soudci rozhodovat v souladu s ekvitou, což ve svých důsledcích znamená nastoupení a prosazení cesty nalézání skutečné spravedlnosti. Ustanovení § 2 odst. 3 občanského zákoníku (dříve § 3 odst. 1) je tedy místem, skrze které jsou obecné soudy povinny nechat proniknout ideje materiálního právního státu do interpretace a aplikace podústavního práva. Ústavní soud posuzoval vztah dobrých mravů s námitkou promlčení, přičemž dovodil, že „ustanovení § 3 obč. zák., podle něhož výkon práv nesmí být v rozporu s dobrými mravy, platí i pro výkon práva vznést námitku promlčení“ (srov. např. nálezy sp. zn. II. ÚS 306/95 ze dne 15.1.1997 či sp. zn. II. ÚS 3168/2009 ze dne 5.8.2010). V nálezu sp. zn. I. ÚS 643/2004 pak Ústavní soud dospěl k závěru, že „vznesení námitky promlčení zásadně dobrým mravům neodporuje; mohou však nastat situace, kdy uplatnění této námitky je výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postupem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil“.

13. Dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívá k jistotě v právních vztazích, je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění promlčecí námitky by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazným zneužitím tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatněných práv a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22.8.2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 59/2004 a dále rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5.12.2002, sp. zn. 21 Cdo 486/2002, ze dne 28.11.2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/1999 ze dne 30.5.2001, sp. zn. 33 Cdo 1864/2000, ze dne 21.4.1999, sp. zn. 25 Cdo 484/99 ze dne 28.6.2000, sp. zn. 31 Cdo 992/99). Je přitom nutno zdůraznit, že tyto okolnosti musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do ústavně chráněného principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.11.2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99 nebo usnesení ze dne 24.5.2011, sp. zn. 30 Cdo 4112/2010). Z průběhu řízení však soud nezjistil, že by žalovaná svou námitku promlčení podala v rozporu s dobrými mravy, tedy, že by jakýmkoliv způsobem zneužívala svého práva na úkor žalobce. Pokud jde o zakotvení zákonné šestiměsíční lhůty v § 32 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. pro promlčení nároku, soud sděluje, že k tomu se již opakovaně vyjadřoval Nejvyšší soud tak, že předmětná lhůta je sice kratšího charakteru (oproti obecné promlčecí lhůtě), nicméně nikterak nepřiměřeně krátká, aby její délka bránila řádnému uplatnění nároku na nemajetkovou újmu. Podle názoru soudu tak žalobci ničeho nebránilo poté, co rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 23.9.2020 nabylo právní moci, uplatnit svůj nárok na nemajetkovou újmu z titulu nepřiměřené délky tohoto řízení u žalované, potažmo u soudu. Ostatně důvody, pro které žalobce tak nemohl v zákonem stanovené době učinit, jak již soud naznačil shora, žalobce ani netvrdil.

14. Při posouzení délky podkladového řízení vedeného u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. [Anonymizováno] vyšel soud z toho, že toto řízení bylo zahájeno dne 7.5.2021, tj. podáním návrhu žalobce na zrušení vyživovací povinnosti k již zletilé dceři a ukončeno na základě usnesení Obvodního soudu pro [adresa] ze dne 11.5.2023, které nabylo právní moci dne 14.6.2023. Celkem tak řízení trvalo dva roky a jeden měsíc. K jednotlivým kritériím podle § 31a odst. 3 zákona, ke kterým soud přihlíží, uvádí následující:

15. Kritérium postupu orgánů státu v rámci řízení z provedeného dokazování soud zjistil, že nalézací soudy (konkrétně podkladový soud a Obvodní soud pro [adresa]) se na délce řízení svým nekoncentrovaným postupem ohledně vyslovení místní nepříslušnosti a s tím spojeným nesouhlasem podílely. Jednak Obvodní soud pro [adresa] vyslovil svou místní nepříslušnost, ačkoliv tato nebyla nadřízeným soudem shledána jako důvodná a rovněž tak Obvodní soud pro [adresa] při vyslovení nesouhlasu s postoupením věci Obvodním soudem pro [adresa] postupoval procesně nesprávně, neboť předmětnou věc měl předložit nadřízenému soudu k posouzení jeho nesouhlasem s postoupením, tento však na místo toho znovu vyslovil svou místní nepříslušnost, čímž následně vznikl „procesní chaos“. Otázka místní příslušnosti soudu proto byla řešena v podstatě od 8.6.2021, kdy usnesením z téhož data Obvodní soud pro [adresa] vyslovil svou místní nepříslušnost až do data 20.9.2022, kdy byla věc, již po vyřešení místní příslušnosti, vrácena Obvodnímu soudu pro [adresa] zpět. Přestože soud dospěl k závěru, že se orgány státu určitým způsobem podílely na celkové délce řízení, základní částku na tomto kritériu nenavýšil, neboť celková délka podkladového řízení nebyla nikterak výrazná. V této souvislosti je také třeba vnímat, že samotná délka průtahů se jednak odráží ve zjištění stavu stran nepřiměřené délky řízení a zároveň má z podstaty věci pro poškozeného (pozitivní) vliv na výši odškodnění již ve vztahu k výpočtu základu přiměřeného zadostiučinění. Tedy jinak řečeno, odškodňuje se celková délka řízení, tedy i období, v němž k průtahům nedochází.

16. Počet stupňů soudní soustavy, před kterými se věc nacházela předmětná věc byla řešena toliko před nalézacím soudem, toto kritérium proto soud ponechal bez procentuálního hodnocení.

17. Kritérium podílu žalobce na délce řízení žalobce se na délce řízení žádným způsobem nepodílel, ani na tomto kritériu proto soud nečinil žádné procentuální ohodnocení.

18. Kritérium složitosti věci posuzovaná věc nevykazovala žádnou obtížnost jak po stránce procesní, skutkové, či právní. Ani na tomto kritériu proto soud nepřistoupil k procentuálnímu ohodnocení.

19. Význam předmětu řízení pro poškozeného obecně s tímto typem řízení není Evropským soudem pro lidská práva spojován vyšší význam předmětu řízení pro jeho účastníky oproti řízení typu: opatrovnických sporů (srov. rozsudek ESLP ve věci Kříž proti České republice ze dne 9. 1. 2007, č. 26634/03, § 72), pracovně právních sporů (srov. rozsudek ESLP ve věci Jírů proti České republice ze dne 26. 10. 2004, č. 65195/01, § 47), věci osobního stavu (rozsudek ESLP ve věci Kniat proti Polsku ze dne 26. 7. 2005, č. 71731/01, § 41), věci sociálního zabezpečení (rozsudek ESLP ve věci Salomonsson proti Švédsku ze dne 12. 11. 2002, č. 38978/97, § 38), trestní věci (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 67/2005) a věci týkající se zdraví nebo života (rozsudek ESLP ve věci [jméno FO] proti Portugalsku ze dne 23. 3. 1994, č. 14940/89, č. 14940/89, § 39). Tyto druhy řízení v obecné rovině více negativně ovlivňují a zatěžují osobní život poškozeného a mají tak pro poškozeného vyšší význam než řízení jiná (viz. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. 10.2010, sp.zn. 30 Cdo 4761/2010). Jelikož podkladové řízení nebylo již řízením opatrovnickým, za které automaticky náleží poškozenému statut vyššího významu řízení, nepřistoupil soud ani u tohoto kritéria k jeho procentuálnímu ohodnocení.

20. Celkově shrnuto s odkazem na popsaný průběh řízení dospěl soud k závěru, že v řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 zákona a je nutné uzavřít, že délka posuzovaného řízení byla nepřiměřená. V důsledku porušení tohoto práva vznikla žalobci nemajetková újma, jejíž vznik se předpokládá, kdy porušením práva na přiměřeně dlouhé řízení, je bez dalšího spojeno se vznikem nemajetkové, morální újmy na straně žalobce/stěžovatele (srov. rozsudek ESLP ve věci Apicella proti Itálii, § 93), a to minimálně v důsledku jeho právní nejistoty resultující z nepřiměřeně dlouhé doby řízení a s tím spojené nejistoty, jakým způsobem spor dopadne. V rozsudku ze dne 4.11.2010, sp. zn. 30 Cdo 763/2009 Nejvyšší soud uvedl, že „dospěje-li soud k závěru o porušení práva účastníka na projednání věci v přiměřené lhůtě, a tím tedy k závěru o nesprávném úředním postupu ve smyslu § 13 odst. 1 zákona, je na místě aby s přihlédnutím ke kritériím uvedeným v § 31a odst. 3 zákona stanovil odpovídající odškodnění v penězích. Pouze ve výjimečných případech, kdy je újma způsobena poškozenému zanedbatelná, lze uvažovat o jejím nahrazení formou konstatování porušení daného práva.“ Rovněž ve stanovisku (část V.) Nejvyšší soud konstatoval, že ESLP „jen zcela výjimečně nepřiznává zadostiučinění v penězích). V tomto ohledu je tedy na místě přistupovat k případnému zadostiučinění ve formě konstatace porušení práva jen za zcela výjimečných okolností (např. tehdy, byl-li význam předmětu řízení pro poškozeného nepatrný“). K uvedenému závěru se Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně přihlásil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.6.2014, sp. zn. 30 Cdo 3683/2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17.6.2015, sp. zn. 30 Cdo 722/2015).

21. Soud neprovedl k návrhu žalobce doplnění dokazování exekučním spisem sp. zn. [Anonymizováno], exekutor [Anonymizováno], neboť skutkový stav měl za dostatečně ozřejměný na podkladě učiněného dokazování. Také tento důkaz, který měl prokazovat skutečnost, že žalobce ukončil podkladové řízení smírem z důvodu, že již nechtěl s žalobkyní v podkladovém řízení pokračovat a rovněž nechtěl být již účasten předmětné exekuce, je pro věc irelevantní, neboť rozhodnutí ve věci uzavřít soudní smír s protistranou (tj. v řízení již nepokračovat), ať již z jakéhokoli důvodu, je plně na úvaze a v kompetenci účastníka řízení.

22. Ze zkonsolidované judikatury vyšších soudů (srov. stanovisko či nález Ústavního soudu ze dne 28.3.2011, sp. zn. I. ÚS 192/2011) plyne, že výši odškodnění je v odůvodnění rozsudku nutno stanovit s pomocí podrobně rozebraného aritmetického výpočtu (srov. právní věta pod bodem 9 stanoviska). V posuzované věci proto výpočet soudu vypadá následovně: základní částka za dva roky a jeden měsíc trvání řízení činí 15 000 Kč za rok trvání řízení, za první dva roky trvání řízení v poloviční výši podle Stanoviska Nejvyššího soudu, tj. celkem 16 250 Kč (15 000 Kč za dva roky trvání řízení a 1 250 Kč za měsíc trvání řízení), bez provedeného procentuálního ohodnocení na jednotlivých kritériích. Vzhledem k tomu, že žalovaná mimosoudně žalobci hradila částku 37 500 Kč, poskytla žalobci již dostatečné odškodnění za vzniklou nemajetkovou újmu v důsledku nepřiměřené délky zmíněného řízení a soud proto žalobu výrokem I. rozsudku zamítnul jako nedůvodnou.

23. Výrok o nákladech řízení Výrok o nákladech řízení je odůvodněn § 142 odst. 1 o. s. ř., podle něhož účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Vzhledem k tomu, že byla žalovaná ve sporu plně úspěšná, přiznal jí soud náklady tohoto řízení, které se skládají z náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč podle § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 1 odst. 1, 3 písm. a) a § 2 odst. 3 vyhl. č. 254/2015 o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a podle § 89a exekučního řádu (1 úkon po 300 Kč – vyjádření ve věci samé).