12 Co 446/2024 - 110

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Blanky Chlostové a soudců JUDr. Zuzany Hanákové, LL.M. a JUDr. Michala Holuba ve věci žalobců: a) [Jméno žalobce A], narozený [Datum narození žalobce A], bytem [Adresa žalobce A] b) [Jméno žalobce B], narozený [Datum narození žalobce B], bytem [Adresa žalobce B] oba zastoupeni advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: Česká republika - [ústřední orgán], IČO: [IČO] sídlem [adresa] o 146 916 Kč k odvolání žalobců proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 28. srpna 2024, č. j. 47 C 91/2024-96, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se v zamítavém výroku II mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit každému ze žalobců 32 695,50 Kč, jinak se v tomto výroku potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit každému ze žalobců na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 10 340 Kč, k rukám zástupce žalobců [Jméno advokáta], advokáta, do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. V záhlaví uvedeným rozsudkem soud I. stupně uložil žalované povinnost zaplatit každému ze žalobců 28 817 Kč (výrok I), žalobu s tím, aby soud uložil žalované povinnost zaplatit každému ze žalobců 118 099 Kč zamítl (výrok II). O nákladech řízení rozhodl tak, že žalované uložil povinnost zaplatit každému ze žalobců náklady řízení ve výši 7 440 Kč (výrok III).

2. Takto soud I. stupně rozhodl o žalobě, kterou se žalobci domáhali doplacení částky 146 916 Kč pro každého z nich jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Městského soudu v [místo] pod sp. zn. [incidenční spisová značka] (dále jen „posuzované řízení“), které trvalo celkem 12 let a 7 měsíců a týkalo se určení pravosti popřené pohledávky. Průtahy byly způsobeny zejména opožděným zahájením řízení (první úkon učiněn až téměř po 2 letech), opakovanými průtahy v jeho průběhu a následným rušením nesprávných rozhodnutí Městského soudu v [místo] odvolacím soudem. Žalobci vycházeli ze základní částky 25 000 Kč za každý rok řízení a požadovali celkem 260 416 Kč pro každého z nich. Žalovaná však již poskytla částečné zadostiučinění ve výši 113 500 Kč na osobu, žalobci se proto domáhali doplatku ve výši 146 916 Kč pro každého.

3. Žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby. Uvedla, že žalobci dne 15. 11. 2023 u ní uplatnili nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 260 416 Kč pro každého z nich. Po projednání nároku jim dne 10. 5. 2024 poskytla peněžní náhradu ve výši 113 050 Kč na osobu. Konstatovala, že délka posuzovaného řízení nebyla přiměřená, a základní částku zadostiučinění stanovila na 17 000 Kč za rok trvání řízení, přičemž za první dva roky náleží poloviční částka. Vzhledem k délce řízení (12 let a 1 měsíc), složitosti věci, rozhodování na třech stupních soudní soustavy a Ústavním soudem, jakož i s ohledem na rozsáhlé dokazování a tzv. sdílenou újmu, snížila zadostiučinění o 40 %. Již poskytnuté zadostiučinění tak považovala za přiměřené a dostatečné.

4. Soud I. stupně provedl dokazování, jehož závěry jsou obsaženy v bodě 6 napadeného rozsudku, na nějž odvolací soud pro stručnost odkazuje a z něhož vyplynulo zejména, že žaloba na určení pohledávky byla u Městského soudu v [místo] podána dne 19. 12. 2011, první úkon ve věci byl učiněn až dne 9. 10. 2013, kdy byli žalobci vyzváni k zaplacení soudního poplatku. Následně, po žádosti o prodloužení lhůty k zaplacení soudního poplatku, bylo řízení dne zastaveno 12. 11. 2013 zastaveno, následné odvolání žalobců však vedlo dne 5. 3. 2014 ke zrušení usnesení o zastavení řízení. Dne 26. 8. 2014 byli žalobci vyzváni k doložení důkazů a žalovaný k vyjádření k žalobě. Po několika odročených jednáních bylo ve věci rozhodnuto dne [datum] rozsudkem Městského soudu v [místo], kterým bylo žalobě vyhověno. Proti tomuto rozsudku podali vedlejší účastník i žalovaný odvolání. Dne 26. 5. 2015 Vrchní soud v [místo] rozsudek zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Po několika jednáních Městský soud dne 16. 3. 2016 vydal nový rozsudek, kterým žalobu zamítl. Žalobci podali odvolání, načež Vrchní soud v [místo] dne 6. 9. 2016 opět rozsudek Městského soudu v [místo] zrušil a vrátil věc k dalšímu řízení. Spis byl Městskému soudu v [místo] vrácen dne 15. 9. 2016. Mezitím žalovaný dne 22. 11. 2016 podal dovolání, které bylo předloženo Nejvyššímu soudu dne 3. 4. 2017. Dne 21. 6. 2017 bylo řízení přerušeno do rozhodnutí Nejvyššího soudu, který dovolání žalovaného odmítl dne 30. 4. 2019. Po vrácení spisu Městskému soudu v [místo] dne 6. 6. 2019 řízení pokračovalo, avšak žalovaný podal ústavní stížnost, kvůli které Městský soud v [místo] usnesením ze dne 26. 8. 2019 řízení přerušil, uvedené usnesení bylo dne 20. 11. 2019 k odvoláním změněno tak, že řízení se nepřerušuje. Ústavní soud ústavní stížnost odmítl dne 7. 10. 2019, poté Městský soud pokračoval v řízení a dne 24. 6. 2020 vydal druhý rozsudek, kterým žalobu zamítl. Následovalo další odvolání žalobců, které bylo předloženo Vrchnímu soudu v [místo] dne 23. 9. 2020, přičemž Vrchní soud rozsudek Městského soudu v [místo] potvrdil dne 9. 11. 2020. Žalobci poté podali dovolání, které bylo Nejvyšším soudem dne 28. 4. 2023 odmítnuto. Ústavní soud následně dne 30. 1. 2024 odmítl ústavní stížnost žalobců, čímž bylo řízení pravomocně ukončeno. V průběhu řízení rozhodoval Městský soud v [místo] rozsudkem celkem třikrát (9. 1. 2015, 16. 3. 2016, 24. 6. 2020), Vrchní soud v [místo] třikrát (26. 5. 2015, 6. 9. 2016, 9. 11. 2020), Nejvyšší soud dvakrát (30. 4. 2019, 28. 4. 2023) a Ústavní soud dvakrát (7. 10. 2019, 30. 1. 2024). Řízení tak trvalo 12 let a 1 měsíc, skutečnost, že žalobci uplatnili u žalované nárok dne 15. 11. 2023 byla mezi účastníky nesporná.

5. Soud I. stupně s odkazem na ust. § 1 odst. 1, § 13 odst. 1, § 14 odst. 3, § 15 odst. 2, § 31a a § 14 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen „zákon č. 82/1998 Sb.“), relevantní judikaturu Nejvyššího soudu ČR, judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (ESLP) a stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále také jen „Stanovisko“) dospěl k závěru, že ve věci došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., který spočíval v nevydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě, neboť řízení trvalo od 19. 12. 2011 do 30. 1. 2024, tj. 12 let a 1 měsíc. Postup Městského soudu v [místo] byl nekoncentrovaný, došlo k nečinnosti v jednotlivých fázích řízení a opakovanému zrušení rozhodnutí Městského soudu v [místo] pro nepřezkoumatelnost. To vedlo k nepřiměřené délce řízení, v důsledku čehož žalobcům vznikla nemajetková újma spočívající v nejistotě ohledně výsledku řízení. Vzhledem k celkové délce řízení bylo na místě peněžité zadostiučinění, neboť konstatování porušení práva by nebylo dostačující.

6. Při výpočtu zadostiučinění soud I. stupně vyšel ze základní částky 16 000 Kč za rok řízení, přičemž za první dva roky stanovil sníženou částku 8 000 Kč. Základní částku pak modifikoval podle kritérií uvedených v § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. tak, že z důvodu skutkové a hmotněprávní složitosti snížil základní částku o 20 %, neboť se jednalo se o žalobu na určení popřené pohledávky, když soud zkoumal, zda žalobci vymáhaná pohledávka byla skutečná a existující a zda lze uznání dluhu považovat za rozhodující okolnost. Ve věci bylo provedeno širší dokazování, a to jak listinnými důkazy, tak výslechy svědků či účastníků. Právní složitost byla, podle soudu I. stupně, dána i tím, že k projednání sporu v prvním stupni byl příslušný krajský soud. Zároveň soud I. stupně snížil základní částku o 25 % s ohledem na to, že řízení probíhalo před třemi instancemi a každá z nich rozhodovala opakovaně. Soud přihlédl k tomu, že řízení bylo přezkoumáváno odvolacím i dovolacím soudem, což přirozeně prodlužuje jeho délku. Zároveň snížil základní částku o 10 % s ohledem na sdílenou újmu mezi žalobci. Soud vycházel z toho, že žalobci řízení vnímali jako společnou záležitost a že sdílení újmy znamenalo její relativní rozprostření mezi oba žalobce. Celkově tak základní částku snížil od 55 %. Zároveň však přistoupil ke zvýšení základní částky o 35 % s ohledem na zjištěné průtahy. V této souvislost konstatoval, že došlo k následujícím průtahům: v období od 19. 12. 2011, kdy byla podána žaloba, do 9. 10. 2013, kdy teprve soud vyzval žalobce k zaplacení soudního poplatku, v období od 5. 3. 2014, kdy soud zrušil usnesení o zastavení trestního stíhání (správně zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku – pozn. odvolacího soudu), do 25. 11. 2014, kdy nařídil jednání na 10. 12. 2014, v období od 16. 6. 2015, kdy byl spis vrácen vrchním soudem, do 11. 1. 2016, kdy bylo nařízeno jednání na 3. 2. 2016, od 21. 6. 2017, kdy ve věci proběhlo jednání, do 30. 4. 2019, kdy Nejvyšší soud odmítl dovolání, rovněž jako v období od 19. 4. 2021 do 28. 4. 2023, kdy byl spis opětovně u Nejvyššího soudu. Zároveň soud I. stupně přihlédl ke skutečnosti, že první i druhý rozsudek Městského soudu v [místo] byly zrušeny pro nepřezkoumatelnost, když se soud nevypořádal s namítaným promlčením a posléze nedostatečně a nesprávně zjistil skutkový stav. Soud I. stupně proto konstatoval, že průtahy v řízení činily více jak 50 % délky posuzovaného řízení. Význam řízení pro žalobce považoval za standartní s ohledem na skutečnost, že se nejednalo o opatrovnický nebo pracovněprávní spor nebo spor ve věci osobního stavu, ve věci sociálního zabezpečení, trestní věci nebo ve věci týkající se zdraví nebo života. Zároveň neshledal důvod pro snížení základní částky z důvodu jednání žalobců. Po úpravách základní částky ve výši 16 000 Kč za rok řízení (8 000 Kč za první dva roky řízení) s ohledem na složitost řízení (-20 %), počet instancí (-25 %), zjištěné průtahy (+35 %) a význam řízení pro žalobce (-10 %) soud stanovil přiměřené zadostiučinění za řízení trvající 12 let a 1 měsíc na částku 141 867 Kč pro každého z žalobců. Vzhledem k tomu, že žalovaná již žalobcům poskytla zadostiučinění ve výši 113 050 Kč, soud žalované uložil doplatit částku 28 817 Kč. Ve zbývající části nárok žalobců zamítl.

7. O nákladech řízení rozhodl soud I. stupně podle ust. § 142 odst. 3, zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a přiznal žalobcům jejich plnou náhradu za právní zastoupení a zaplacený soudní poplatek.

8. Proti zamítavému výroku II napadeného rozsudku podali žalobci včasné odvolání. Namítali v něm, že soud I. stupně nesprávně přistoupil ke snížení základní částky zadostiučinění o 25 %, z důvodu, že řízení probíhalo na třech stupních soudní soustavy. Takové snížení je nespravedlivé a v rozporu s právem na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem podle čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Podle žalobců nebylo důvodem délky řízení jeho právní nebo skutková složitost, ale nesprávným byl postup soudu I. stupně, který vedl k opakovanému rušení jeho rozhodnutí. Vrchní soud v [místo] dvakrát zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně, a to usnesením ze dne 26. 5. 2015, protože soud I. stupně opomenul namítané promlčení pohledávky a nevypořádal se s rozpory mezi tvrzeními dlužníka a přihláškou pohledávky, což činilo jeho rozhodnutí nepřezkoumatelným, a usnesením ze dne 6. 9. 2016, protože soud I. stupně pochybil při dokazování, kdy dlužníka nesprávně vyslechl jako účastníka nikoliv jako svědka a neprovedl výslech žalobců, ačkoliv byl navržen. Žalobci poukázali na judikaturu Ústavního soudu, který v nálezu sp. zn. III. ÚS 1303/21-1 uvedl, že tzv. soudní ping-pong nelze klást k tíži účastníků řízení, ale naopak by měl vést ke zvýšení odškodnění, protože se nejedná o přirozený projev instančnosti řízení, ale o nedostatek efektivity soudního systému. Soud I. stupně nesprávně hodnotil délku řízení jako důsledek složitosti věci, a proto přistoupil ke snížení zadostiučinění, ačkoliv z judikatury Nejvyššího soudu i Evropského soudu pro lidská práva (ESLP) vyplývá, že nesprávný úřední postup v podobě opakovaného rušení rozhodnutí pro vady řízení je plně přičitatelný státu a nelze jej odůvodňovat složitostí případu. Žalobci v této souvislosti odkázali na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1328/2009, podle něhož pokud dojde ke zrušení rozhodnutí z důvodu jeho závažné vady (např. nepřezkoumatelnost, nesprávný procesní postup), pak je třeba tuto skutečnost zohlednit ve prospěch poškozeného při posuzování celkové délky řízení, neboť chyby soudu vedou k neopodstatněnému prodloužení řízení a na rozsudek ESLP ve věci Wierciszewska proti Polsku (stížnost č. 41431/98, bod 46, ze dne 25. 2. 2004), kde soud konstatoval, že opakované zrušení rozhodnutí soudy vyšší instance je závažným nedostatkem soudního systému a nelze jím odůvodňovat prodloužení řízení. Žalobci proto navrhli, aby místo snížení zadostiučinění o 25 % došlo naopak k jeho zvýšení o 20 %, a to z důvodu nesprávného postupu soudu I. stupně, který vedl k opakovanému rušení jeho rozhodnutí. Podle jejich výpočtu soud I. stupně nesprávně snížil každému z žalobců zadostiučinění o 48 334 Kč, a ti naopak měli obdržet zvýšenou částku o 39 040 Kč, tedy celkově tak zkrátil každého ze žalobců o 87 374 Kč. Navrhli proto, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil odpovídajícím způsobem.

9. Žalovaná se k odvolání žalobců nijak nevyjádřila.

10. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu I. stupně včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (ust. § 212 a § 212a o. s. ř.), aniž ve věci nařizoval jednání, neboť odvolání bylo podáno jen z důvodu nesprávného právního posouzení věci a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali (§ 214 odst. 3 o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání žalobců je částečně důvodné.

11. Odvolací soud považuje za správný závěr soudu I. stupně o tom, že řízení trvalo 12 let a 1 měsíc, (tj. od podání žaloby dne 19. 12. 2011 do 30. 1. 2024, kdy Ústavní soud odmítl poslední ústavní stížnost) a že řízení bylo nepřiměřeně dlouhé a došlo tak ve smyslu ust. § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. k nesprávnému úřednímu postupu, stejně jako jeho závěr, že z uvedeného důvodu vznikla žalobcům nemajetková újma, kterou je třeba odčinit v penězích ve smyslu ust. § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., neboť vzhledem k délce řízení konstatování porušení práva nepostačuje.

12. Na rozdíl od soudu I. stupně však odvolací soud považuje za přiléhavou základní částku ve výši 15 000 Kč, nikoliv ve výši 16 000 Kč, kterou považoval za základní soud I. stupně, a to s přihlédnutím ke Stanovisku, které vychází ze základní částky mezi 15 000 Kč a 20 000 Kč za rok řízení (snížené na polovinu za první dva roky řízení), a zároveň s přihlédnutím k závěrům vyjádřeným v rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. 1. 2025, sp. zn. 34 Cdo 2356/2024-72, v němž Nejvyšší soud mimo jiné odkázal na různá rozhodnutí ESLP vycházející dokonce z nižších částek, než je částka 15 000 Kč za rok řízení, a to např. na rozsudek ze dne 30. 7. 2020, Kirinčić a ostatní proti Chorvatsku, stížnost č. 31386/17, ve kterém ESLP konstatoval, že délka řízení 15 let a 5 měsíců napříč třemi soudními instancemi je a priori nepřiměřená, a přiznal zadostiučinění ve výši 9 000 EUR každému ze stěžovatelů, tj. přibližně 225 000 Kč, tedy cca 14 500 Kč za jeden rok trvání řízení nebo na rozsudek ESLP ve věci Galea a Pavia proti Maltě, ze dne 11. 2. 2020, stížnost č. 77209/16 a 77225/16, kde řízení trvalo více než 17 let napříč dvěma soudními instancemi a ESLP konstatoval porušení práva stěžovatelů a přiznal zadostiučinění ve výši 17 000 EUR, tj. přibližně 212 500 Kč pro každého stěžovatele, tedy cca 12 500 Kč za jeden rok trvání řízení.

13. Odvolací soud rovněž nesouhlasí se závěry soudu I. stupně, že by předmět řízení byl hmotněprávně a skutkově složitý a že by z uvedeného důvodu měla být základní částka snížena o 20 %. V posuzovaném řízení se jednalo o žalobu na určení popřené pohledávky, soud měl tedy zkoumat, zda vymáhaná pohledávka existovala a zda došlo k uznání dluhu. Jak uvedl sám soud I. stupně, věc byla projednávána na úrovni krajského soudu. K tomu je třeba zdůraznit, že krajský soud je k projednání takového nároku povolán zákonem (§ 7a písm. b) zákona č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon), věc tedy byla projednávána specializovaným senátem ICm, který se zabývá incidenčními spory v rámci insolvenčních řízení. Tyto senáty mají specifickou agendu a odborné zaměření na řešení sporů, které vznikají v souvislosti s insolvenčními řízeními, jako jsou spory o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek (viz § 159 odst. 1 insolvenčního zákona). Předmět uvedeného řízení tak byl z hmotněprávního a skutkového hlediska naprosto standartní.

14. Z dokazování před soudem I. stupně pak vyplynulo, že ve věci meritorně rozhodoval třikrát Městský soud v [místo], třikrát Vrchní soud v [místo], dvakrát Nejvyšší soud a dvakrát Ústavní soud. Je sice pravdou, že rozhodnutí Městského soudu v [místo] byla dvakrát zrušena pro nepřezkoumatelnost (odst. 23 napadeného rozsudku), Nejvyšší soud však dvakrát odmítl dovolání a Ústavní soud dvakrát odmítl ústavní stížnost. Odvolací soud je proto toho názoru, že uvedený postup ještě nepředstavuje justiční ping-pong tak, jak jej má na mysli žalobcem zmíněné rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS [Anonymizováno]/21, ve kterém rozhodoval pětkrát obvodní soud, pětkrát Městský soud v [místo] a třikrát Nejvyšší soud.

15. Zároveň také odvolací soud neshledal důvod pro zvýšení základní částky o 20 % pro zrušení dvou rozhodnutí Městského soudu v [místo] pro nepřezkoumatelnost, jak navrhovali žalobci v odvolání, neboť předchozí nesprávný postup orgánů veřejné moci (rušení rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost) se projevil již ve zcela správném výrazném zvýšení základní částky o 35 % za postup orgánů veřejné moci. Toto zvýšení pak, podle názoru odvolacího soudu, vyhovuje i závěrům vyjádřeným v rozhodnutí ESLP ze dne 25. 11. 2003 ve věci Wierciszewska proti Polsku (stížnost č. 41431/98), v němž ESLP v bodech 46-48 konstatoval, že opakované vracení věci k novému projednání obvykle souvisí s pochybeními nižších soudů a vede k závěru, že případ nebyl projednán v přiměřené lhůtě, jako tomu bylo i v tomto případě.

16. Odvolací soud se nicméně přiklání k závěru soudu I. stupně, že věc vykazovala procesní složitost, neboť byla rozhodována na více instancích, a to soudem I. stupně, odvolacím soudem, Nejvyšším soudem a Ústavní soudem. Nejvyšší soud k tomu ve Stanovisku vyjádřil názor, že: „složitost řízení z pohledu Evropského soudu zahrnuje ve své konkretizaci jednak počet instancí, v nichž byla věc řešena a dále složitost věci samu o sobě. V této souvislosti je však nutno upozornit na to, že účastník může zasáhnout do délky řízení i tím, že využívá svého procesního práva podávat opravné prostředky, popřípadě uplatňuje jiné námitky dané mu k dispozici procesními předpisy, a případ tak projednávají soudy, popřípadě jiné orgány veřejné moci, ve více stupních, což však zpravidla nelze klást k tíži poškozeného (viz kritérium ad b/). Lze však vyjít z toho, že řízení ve více instancích obecně zakládá dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu, pro jeho přezkumné posouzení a pro případné promítnutí výsledků přezkumu do dalšího postupu v řízení, pročež je ospravedlnitelná celková délka řízení prodlužována zásadně o dobu za řízení před další instancí.“ V této souvislosti zohlednil odvolací soud skutečnost, že dovolání žalobců bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2023 a také, že Ústavní soud odmítl ústavní stížnost žalobců usnesením ze dne 30. 1. 2024. Skutečnost, že věc byla projednávána na třech stupních soudní soustavy obecných soudů, a i před Ústavním soudem tak měla za objektivní následek, že se řízení fakticky procesně prodloužilo, a proto podle názoru odvolacího soudu bylo na místě snížení základní částky o 20 %.

17. Soud I. stupně pak správně posoudil kritérium jednání poškozených (§ 31a odst. 3 písm. c) zákona č. 82/1998 Sb.) tak, že nemělo žádný vliv na snížení základní částky a zároveň správně posoudil význam řízení pro žalobce jako standartní (§ 31a odst. 3 písm. e) zákona č. 82/1998 Sb.). Přiléhavý pak byl také závěr soudu I. stupně o tom, že bylo na místě snížit základní částku pro každého ze žalobců o 10 %, neboť se jednalo o sdílenou újmu, jak připouští Nejvyšší soud i ve Stanovisku, ve kterém uvádí, že v případě řízení, v němž vystupovalo více účastníků žádajících náhradu nemajetkové újmy za jeho nepřiměřenou délku, je možno částku odškodnění náležející každému z nich přiměřeně snížit oproti částce, jež by byla poškozenému přiznána v případě, že by se řízení na jedné straně účastnil sám.

18. Vzhledem ke skutečnosti, že řízení trvalo 12 let a 1 měsíc a základní částka měla činit 15 000 Kč za rok, s přihlédnutím k tomu, že za první dva roky se jednalo o částku ve výši 7 500 Kč, a že základní částka měla být snížena o 20 % pro procesní složitost z důvodu projednání věci před 3 soudními instancemi a Ústavním soudem a o 10 % za sdílenou újmu a zvýšena o 35 % za postup orgánů veřejné moci, měla být základní částka ve výsledku zvýšena o 5 %, nikoliv snížena o 20 %, jak učinil soud I. stupně. Základní částka bez přihlédnutí ke zvýšení o 5 % tak činí za první dva roky 15 000 Kč, za dalších 10 let 150 000 Kč (tj. 10 x 15 000 Kč) a za poslední 1 měsíc 1 250 Kč, výsledná základní částka tak činí 166 250 Kč (tj. 15 000 + 150 000 +1 250 Kč). Základní částka zvýšená o 5 % pak činí 174 562,5 Kč pro každého ze žalobců. Každý ze žalobců již obdržel 113 050 Kč, každému by proto měla žalovaná doplatit ještě 61 512,5 Kč.

19. Výrokem I napadeného rozsudku, proti kterému nebylo podání odvolání, vyhověl soud I. stupně žalobě ve vztahu ke každému ze žalobců již co do částky 28 817Kč, každému ze žalobců tak ještě náleží částka ve výši 32 695,50 Kč (61 512,50 – 28 817).

20. Výrokem II soud I. stupně zamítl žalobu co do částky 118 099 Kč, odvolací soud proto dle ust. § 220 odst. 1 o. s. ř. změnil zamítavý výrok II napadeného rozsudku tak, že žalobě vyhověl ještě co do částky 32 695, 50 Kč, jinak tento zamítavý výrok podle ust. § 219 o. s. ř. potvrdil, neboť žaloba byla ve zbývající části nedůvodná z důvodů uvedených výše.

21. V souvislosti se změnou rozsudku odvolací soud rozhodl i o nákladech řízení před soudy obou stupňů podle § 224 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s ust. § 142 odst. 3 o. s. ř. a přiznal žalobcům, jejich plnou náhradu (viz nález ÚS ze dne 7. 5. 2024, sp. zn. II. ÚS 2608/23).

22. Náklady řízení žalobců za řízení před soudem I. stupně tvoří zaplacený soudní poplatek ve výši 2 000 Kč, odměna za zastupování advokátem za 2 úkony právní služby dle ust. § 6, 7 a § 9 odst. 4 písm. a) a. t. (ve znění do 31. 12. 2024) ve spojení s ust. § 11 odst. 1 písm. a), d, g) vyhlášky č. 177/1996, Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.“), z tarifní hodnoty 50 000 Kč, po 3 100 Kč, v celkové výši 6 200 Kč, a to za převzetí a přípravu zastoupení a žalobu. Vzhledem k zastupování více účastníků však bylo na místě její snížení o 20 % ve smyslu ust. § 12 odst. 4 a. t., na částku 4 960 Kč Další část náhrady nákladů řízení činí náhrada hotových výdajů podle ust. § 13 odst. 1 a 4 a. t. po 300 Kč za jeden úkon právní služby, a to za 2 úkony právní služby, tj. celkem 600 Kč. S připočtením soudního poplatku ve výši 2 000 Kč tak činí náhrada nákladů za řízení před soudem I. stupně částku 7 560 Kč pro každého ze žalobců.

23. Náhrada nákladů odvolacího řízení pak byla znovu stanovena odměnou v sazbě 3 100 Kč dle ust. § 6, 7 a § 9 odst. 4 a. t. (ve znění do 31. 12. 2024) ve spojení s ust. § 11 odst. 1 písm. d a. t za 1 úkon právní služby – odvolání, a to snížená o 20 % dle ust. § 12 odst. 4 a. t. (ve znění do 31. 12. 2024) na částku 2 480 Kč, k níž náleží jedna paušální náhrada hotových výdajů po 300 Kč podle § 13 odst. 4 a. t. Náklady odvolacího řízení každého ze žalobců tak činí 2 780 Kč.

24. Náhrada nákladů každého ze žalobců za řízení před soudy obou stupňů tak činí částku v celkové výši 10 340 Kč.

Poučení