47 C 91/2024 - 96

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl samosoudkyní Mgr. Kateřinou Mlčochovou ve věci žalobců: a) [Jméno žalobce A], narozený [Datum narození žalobce A] bytem [Adresa žalobce A] b) [Jméno žalobce B], narozený [Datum narození žalobce B] bytem [Adresa žalobce B] oba zastoupeni advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti, IČO: 00025429 sídlem Vyšehradská 424/16, 128 10 Praha 2 - Nové Město pro zaplacení 146 916 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit každému z žalobců 28 817 Kč, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba, aby soud uložil žalované zaplatit každému z žalobců 118 099 Kč, se zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit každému z žalobců náklady řízení ve výši 7 440 Kč, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobců.

Odůvodnění

1. Žalobci se žalobou doručenou soudu dne 15. 5. 2024 domáhali odškodnění nemajetkové újmy ve výši 146 916 Kč pro každého z nich jakožto zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou žalobcům nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“) pod sp. zn.: [incidenční spisová značka] (dále jen „posuzované řízení“) s tím, že celková doba trvání řízení v délce 12 let a 7 měsíců je neúměrná náročnosti věci. Předmětem sporu byla žaloba na určení pravosti popřené pohledávky, když městský soud učinil první úkon ve věci až téměř po 2 letech od podání žaloby, a i posléze docházelo ve věci k opakovaným průtahům. Nepřiměřená délka byla dále způsobena i opakovaným rušením nesprávných rozhodnutí městského soudu ze strany odvolacího soudu. Z pohledu žalobců se nejednalo o spor skutkově či právně složitý. Se zřetelem na shora zmíněné požadovali relutární zadostiučinění ve výši 260 416 Kč pro každého z nich, když vycházeli ze základní částky 25 000 Kč za rok trvání řízení. Pokud žalovaná poskytla doposavad zadostiučinění ve výši 113 500 Kč pro každého z nich, domáhali se žalobou zbývající částky ve výši 146 916 Kč.

2. Žalovaná ve svém vyjádření z 15. 7. 2024 uvedla, že u ní žalobci dne 15. 11. 2023 uplatnili svůj nárok na přiznání zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen „OdpŠk“) ve výši 260 416 Kč pro každého z nich, jež jim měla vzniknout v souvislosti s nesprávným úředním postupem Městského soudu v Praze v řízení vedeném pod sp. zn. [incidenční spisová značka]. Žádosti žalobců bylo částečně vyhověno a žalovaná jim po projednání nároku dne[Anonymizováno]10. 5. 2024 poskytla relutární náhradu ve výši 113 050 Kč pro každého z nich. Konstatovala, že posuzovaná délka není délkou přiměřenou. Se zřetelem na délku naříkaného řízení žalovaná základní částku zadostiučinění navýšila na 17 000 Kč za rok trvání řízení, přičemž za první dva roky náleží částka v poloviční výši. Co se týká přezkoumaného řízení, tak řízení bylo zahájeno dne 19. 12. 2011 a probíhalo 12 let a 1 měsíc. V řízení bylo opakovaně meritorně rozhodováno na třech stupních soudní soustavy a před Ústavním soudem ČR. Soud prvního stupně rozhodl ve věci třikrát, rovněž jako odvolací soud. Dovolací soud rozhodl dvakrát, jako Ústavní soud. Z důvodů složitosti, stupně soudní soustavy a tzv. sdílenou újmu snížila žalovaná zadostiučinění o 40 %, neboť v řízení bylo provedeno poměrně rozsáhlé dokazování listinnými důkazy, výslechy svědků a účastníků. Závěrem uvedla, že poskytnuté zadostiučinění představuje odpovídající a dostatečnou kompenzaci vzniklé nemajetkové újmy a ve zbytku nárok žalobců nepovažuje za odůvodněný.

3. Protože byly splněny podmínky ust. § 115a o. s. ř., soud rozhodl, aniž by ve věci nařizoval jednání.

4. Z listinných důkazů zjistil soud tento skutkový stav:

5. Mezi účastníky nebylo sporu, že žalobci u žalované uplatnili svůj nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu za nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce posuzovaného řízení dne 15. 11. 2023.

6. Ze spisu Městského soudu v Praze sp. zn. [incidenční spisová značka] soud zjistil a vzal za prokázaný následující průběh posuzovaného řízení. Žaloba na určení pohledávky byla u Městského soudu v Praze podána dne 19. 12. 2011. Žalovaným byl insolvenční správce dlužníka [jméno FO] (insolvenční řízení vedené pod sp. zn. [Anonymizováno] [insolvenční spisová značka]). Dne 9. 10. 2013 byli žalobci vyzváni k zaplacení soudního poplatku. Dne 23. 10. 2013 žalobci požádali o prodloužení lhůty k zaplacení soudního poplatku. Usnesením ze dne 12. 11. 2013 soud řízení zastavil pro nezaplacení soudního poplatku. Dne 11. 12. 2013 podali žalobci odvolání. Dne 5. 3. 2014 bylo usnesení ze dne 12. 11. 2013 zrušeno, neboť žalobci soudní poplatek dodatečně uhradili. Dne 26. 8. 2014 žalobci vyzváni k doložení důkazů, žalovaný vyzván k vyjádření k žalobě. Dne 8. 9. 2014 žalobci žádají o prodloužení lhůty k doložení listin. Dne 12. 9. 2014 došlo vyjádření žalovaného k žalobě. Usnesením soudu z 9. 10. 2014 byla žalobcům lhůta prodloužena do 30. 10. 2014. Dne 25. 11. 2014 bylo nařízeno jednání na den 10. 12. 2014. Jednání se dne 10. 12. 2014 konalo, bylo odročeno na den 7. 1. 2015 za účelem dalšího dokazování. Dne 5. 1. 2015 oznámil vedlejší účastník [Anonymizováno] vstup do řízení na straně žalovaného. Další jednání se konalo dne 7. 1. 2015, bylo odročeno na den 9. 1. 2015 za účelem vyhlášení rozsudku. Rozsudek byl vyhlášen dne 9. 1. 2015 a žalobě bylo vyhověno. Dne 22. 1. 2015 podal odvolání proti rozsudku vedlejší účastník. Žalovaný podal odvolání proti rozsudku dne 27. 1. 2015. Dne 17. 2. 2015 výzva k zaplacen soudního poplatku z odvolání. Dne 24. 3. 2015 byl spis předkládán Vrchnímu soudu v Praze. Dne 26. 5. 2015 byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dne 16. 6. 2015 byl spis vrácen městskému soudu. Dne 11. 1. 2016 bylo nařízeno jednání na den 3. 2. 2016. Dne 19. 1. 2016 došla žádost žalobců o odročení jednání, rovněž jako 17. 2. 2016. Jednání se dne 3. 2. 2016 konalo, odročeno na den 9. 3. 2016 za účelem dalšího dokazování. Jednání se konalo dne 9. 3. 2016, bylo odročeno na den 16. 3. 2015 za účelem vyhlášení rozsudku. Dne 16. 3. 2015 soud vyhlásil rozsudek, žaloba byla zamítnuta. Žalobci podali proti rozsudku odvolání dne 15. 4. 2016. Dne 19. 4. 2016 vyzváni k zaplacení soudního poplatku. Dne 9. 5. 2016 soud vyzval žalobce k odstranění vad odvolání. Žalobci doplnili odvolání dne 24. 5. 2016. Dne 30. 5. 2016 byl spis předkládán vrchnímu soudu. Dne 18. 7. 2016 bylo nařízeno odvolací jednání na den 5. 9. 2016. Dne 15. 8. 2016 se k odvolání žalobců vyjádřil žalovaný. Dne 2. 9. 2016 bylo jednání nařízené na den 5. 9. 2016 zrušeno. Usnesením vrchního soudu ze dne 6. 9. 2016 byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc byla vrácena k dalšímu řízení. Městskému soudu byl spis vrácen dne 15. 9. 2016. Dne 21. 10. 2016 bylo nařízeno jednání na den 23. 11. 2016. Žalovaný podal dne 22. 11. 2016 dovolání. Jednání se konalo dne 23. 11. 2016, bylo odročeno na neurčito. Usnesením ze dne 1. 12. 2016 soud ustanovil tlumočníka. Dne 1. 12. 2016 bylo nařízeno jednání na den 15. 2. 2017. Jednání se konalo dne 15. 2. 2017, bylo odročeno na neurčito. Dne 3. 4. 2017 byl spis předkládán Nejvyššímu soudu ČR. Dne 15. 5. 2017 bylo nařízeno jednání na den 21. 6. 2017. Dne 21. 6. 2017 se jednání konalo, soud vyhlásil usnesení, jímž řízení přerušil do rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o dovolání žalovaného. Usnesením ze dne 9. 10. 2017 soud rozhodl o přiznání tlumočného. Nejvyšší soud ČR dne 30. 4. 2019 dovolání žalovaného odmítl. Dne 6. 6. 2019 byl spis vrácen městskému soudu. Dne 2. 7. 2019 soud pokračoval v přerušeném řízení. Dne 12. 8. 2019 bylo nařízeno jednání na den 28. 8. 2019. Dne 21. 8. 2019 se vyjádřil žalovaný, sdělil, že podal ústavní stížnost a navrhl přerušení řízení. Usnesením ze dne 26. 8. 2019 soud řízení přerušil do skončení řízení před Ústavním soudem ČR. Dne 26. 8. 2019 bylo jednání nařízené na den 28. 8. 2019 odročeno na neurčito. Žalobci podali dne 11. 9. 2019 odvolání proti usnesení o přerušení řízení. Ústavní soud ČR dne 7. 10. 2019 odmítl ústavní stížnost žalovaného. Dne 20. 11. 2019 soud změnil usnesení ze dne 26. 8. 2019 tak, že se řízení nepřerušuje. Dne 22. 11. 2019 bylo nařízeno jednání na den 13. 12. 2019. Dne 23. 11. 2019 požádal o odročení jednání vedlejší účastník. Dne 26. 11. 2019 požádal žalovaný o odročení jednání. Dne 9. 12. 2019 soud jednání odročil na den 29. 1. 2020. Jednání se konalo dne 29. 1. 2020, bylo odročeno na den 11. 3. 2020 za účelem mimosoudních jednání účastníků. Dne 10. 3. 2020 se vyjádřili žalobci. Jednání se konalo dne 11. 3. 2020, bylo odročeno na den 8.4.2020 za účelem pokračování v mimosoudním jednání. Dne 11. 3. 2020 soud obdržel závěrečný návrh vedlejšího účastníka. Dne 24. 3. 2020 soud vyzval žalovaného ke sdělení, zda došlo k uzavření mimosoudní dohody. Dne 2. 4. 2020 žalovaný sdělil, že k dohodě dosud nedošlo. Dne 6.4.2020 soud odročil jednání nařízené na den 8.4.2020 na neurčito z důvodu nouzového stavu v ČR. Dne 4. 6. 2020 bylo nařízeno jednání na den 24. 6. 2020. Jednání se dne 24. 6. 2020 konalo, soud vyhlásil rozsudek, kterým žalobu zamítl. Proti rozsudku podali dne 5. 8. 2020 odvolání žalobci. Dne 12. 8. 2020 soud žalobce vyzval k odstranění vad odvolání a k zaplacení soudního poplatku. Žalobci doplnili své odvolání dne 14. 8. 2020 a dne 21. 8. 2020. Soudní poplatek byl zaplacen dne 31. 8. 2020. Dne 23. 9. 2020 byl spis předkládán vrchnímu soudu. Dne 3. 10. 2020 se k odvolání žalobců vyjádřil vedlejší účastník. Dne 19. 10. 2020 vyzval vrchní soud účastníky ke sdělení, zda souhlasí s rozhodnutím bez nařízení jednání. Dne 9. 11. 2020 vrchní soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Spis byl dne 26. 11. 2020 vrácen městskému soudu. Žalobci dne 1. 2. 2021 podali dovolání. Dne 1. 3. 2021 soud žalobce vyzval k zaplacení soudního poplatku, jenž byl zaplacen dne 12. 3. 2021. Dne 18. 3. 2021 dovolání rozesláno k vyjádření. Dne 19. 4. 2021 byl spis předkládán Nejvyššímu soudu ČR. Dne 21. 9. 2021 se k dovolání žalobců vyjádřil žalovaný. Usnesením ze dne 28. 4. 2023 Nejvyšší soud dovolání žalobců odmítl. Spis byl dne 19. 5. 2023 vrácen městskému soudu. Usnesením ze dne 30. 1. 2024 Ústavní soud ČR odmítl ústavní stížnost žalobců.

7. Hlavním důkazem byl spis napadeného řízení, z kterého soud čerpal svá jednotlivá skutková zjištění, která vzal za prokázané. Soud vyčerpal předmět dokazování s tím, že výše uvedené je naprosto dostatečné pro rozhodnutí ve věci.

8. Zjištěný skutkový stav soud právně posoudil následovně:

9. Podle § 1 odst. 1 OdpŠk platí, že stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

10. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk platí, že stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

11. Podle § 14 odst. 3 OdpŠk platí, že uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

12. Podle § 15 odst. 2 OdpŠk platí, že domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

13. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk platí, že bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odstavce 2 ustanovení platí, že zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odstavce 3 ustanovení platí, že v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

14. Žalobci splnili podmínku pro soudní uplatnění nároku předvídanou ust. § 14 OdpŠk, neboť u žalované předběžně nárok uplatnili dne 15. 11. 2023, což bylo mezi účastníky nesporným.

15. Na základě provedeného dokazování a s odkazem na shora citovaná zákonná ustanovení, judikaturu Nejvyššího soudu ČR, judikaturu ESLP a stanovisko Nejvyššího soudu ČR z 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010 (dále jen „Stanovisko“) soud posoudil věc následovně: zákonná úprava zakotvuje odpovědnost státu za škodu, způsobenou nesprávným úředním postupem, spočívající v tom, že nebylo rozhodnuto v přiměřené lhůtě. Úprava postihuje případy, kdy poškození jsou vystaveni frustraci z nepřiměřeně dlouhého průběhu řízení. Přiměřenost délky řízení závisí na okolnostech jednotlivých případů. Rozhodující je přitom celková délka řízení, za kterou je náhrada poskytována. Nejedná se o odškodňování poškozeného za jednotlivý průtah v řízení (viz Stanovisko). V tomto smyslu Nejvyšší soud ve svém usnesení z 19. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1355/2012 také dovodil, že jednotlivé průtahy v řízení, nemusí vždy znamenat, že došlo k porušení práva na přiměřenou délku řízení, jestliže řízení, jako celek odpovídá dobou svého trvání, v němž je možné skončení řízení v obdobné věci zpravidla očekávat. Za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, které je ve svém důsledku nesprávným úředním postupem ve smyslu výše citovaného ustanovení § 13 OdpŠk, lze považovat jen takový postup soudu v řízení, kdy doba jeho průběhu neodpovídá složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a kdy délka řízení tkví v příčinách vycházejících z působení soudu v projednávané věci; oproti tomu stát nemůže odpovídat za průtahy, které jsou způsobeny nedostatkem součinnosti, či dokonce záměrným působením ze strany účastníků, či jsou vyvolány jinými okolnostmi, které nemají původ v povaze soudu a jejich institucionálním a organizačním vybavení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR z 8. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 508/2008).

16. V každé jednotlivé věci je třeba hodnotit právo účastníka, aby jeho věc byla projednána a rozhodnuta v přiměřené době, a zároveň obecný požadavek, aby v řízení bylo postupováno v souladu s právními předpisy a byla zajištěna spravedlivá ochrana práv účastníků. Nelze přitom vycházet z předem dané a paušálně stanovené doby řízení, která by z pohledu § 31a OdpŠk, popřípadě čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, mohla být pokládána za přiměřenou.

17. Předmětné řízení trvalo ve vztahu k žalobcům od 19. 12. 2011, kdy žalobci podali žalobu na určení popřené pohledávky. Řízení trvalo do 30. 1. 2024, kdy Ústavní soud odmítl ústavní stížnost žalobců, tj. 12 let a 1 měsíc. Lze shrnout, že v posuzovaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícím v nevydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě, čímž žalobcům vznikla nemajetková újma v podobě nejistoty ohledně výsledku posuzovaného řízení. Naříkané řízení bylo složitější, žalobci se na délce řízení částečně podíleli, v postupu orgánů moci nebyly shledány průtahy a jednalo se o řízení s běžným významem pro žalobce, kteří však újmu sdíleli. Nicméně s ohledem na nekoncentrovaný postup městského soudu, a to i v době kdy se již jednalo o řízení podléhající kontrole spisům starších řad a soud by měl k němu přistupovat se zvýšenou pečlivostí a s přihlédnutím již delší dobu posuzovaného řízení, která činí přes 12 let, není možné posuzované řízení ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk považovat za přiměřeně dlouhé, přestože se jednalo o řízení složitější. Pokud jde o formu zadostiučinění, soud dospěl k závěru, že se nejedná o řízení s nepatrným významem pro žalobce a celkovou délku řízení nelze klást k tíži žalobcům, proto se uplatní silná domněnka o adekvátnosti peněžitého zadostiučinění, když k případnému zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva u nepřiměřené délky soudních řízení lze přistupovat pouze ve výjimečných případech, což v daném případě není splněno, tuto formu zadostiučinění soud neshledal dostačující a dospěl k závěru, že je na místě odškodnit újmu v penězích.

18. Soud se při stanovení přiměřeného zadostiučinění zabýval kritérii vymezenými v ust. § 31a odst. 3 OdpŠk. Zmíněná kritéria nejsou jedinými, k nimž může soud při posouzení přiměřenosti délky řízení v konkrétní věci přihlédnout, jsou ale zpravidla těmi základními (viz bod IV. Stanoviska).

19. Z konstantní judikatury Evropského soudu pro lidská práva a Nejvyššího soudu ČR (viz např. rozsudek z 12. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1151/2009 nebo Stanovisko) plyne, že za soudní řízení lze přiznat účastníku řízení základní částku v rozmezí mezi 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva roky a dále pak za každý další rok řízení. Za posuzované soudní řízení v délce trvání 12 let a 1 měsíc, soud přiznal žalobcům základní částku ve výši 177 333 Kč, když vycházel z částky 16 000 Kč za první dva roky (každé soudní řízení musí trvat určitou dobu, přičemž nemajetková újma v prvních letech trvání řízení není příliš závažná) a z částky 16 000 Kč za každý další rok řízení a částky 1 333 Kč za jeden měsíc řízení. Částku ve výši 15 000 Kč ročně pak stanovil s ohledem na celkovou délku namítaného řízení, která překračuje jako celek dobu, ve které bylo možné uzavření rozumně očekávat, ale není extrémně dlouhá.

20. Žalobci se v žalobě domáhali odčinění ve výši 25 000 Kč za jeden rok řízení, avšak jak již bylo uvedeno výše, Nejvyšší soud vychází při rozhodování o výši odškodnění ze základní částky 15 000 Kč. Horní rozmezí částky ve výši 20 000 Kč za jeden rok řízení zvolil Nejvyšší soud v případě délky řízení 21 let, se zohledněním toho, že v době rozhodování v kompenzačním řízení nebylo řízení, ve kterém docházelo k průtahům stále skončeno (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1320/2011). Základní částku ve výši 18 000 Kč považovaly soudy za přiměřenou v řízení trvajícím 14 let a 11 měsíců (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3320/2014) nebo v řízení trvajícím déle než 15 let (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3379/2018). Při porovnáními s uvedenými rozhodnutími považoval proto soud za přiměřené zvýšit základní částku toliko na 16 000 Kč.

21. Posuzované řízení je nutno s ohledem na jeho předmět považovat za řízení skutkově i hmotněprávní (- minus 20 %) složitější. Jednalo se o žalobu na určení popřené pohledávky, když soud zkoumal, zda žalobci vymáhaná pohledávka byla skutečná a existující a zda lze uznání dluhu považovat za rozhodující okolnost. Ve věci bylo provedeno širší dokazování, a to jak listinnými důkazy, tak výslechy svědků či účastníků. Právní složitost je dána i tím, že k projednání sporu v prvním stupni byl příslušný krajský soud (k tomu srov. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. prosince 2020, č. j. 23 Co 318/2020- 122, „Soud I. stupně nepochybil, pokud právní složitost věci odůvodnil také poukazem na to, že k projednání sporu v prvním stupni byl příslušný krajský soud, neboť právě právní složitost věci hraje významnou roli při určení věcné příslušnosti soudu. Z ust. § 9 o. s. ř. je zřejmé, že spory a jiné právní věci, pro něž je typická skutková nebo právní obtížnost nebo které se v soudní praxi vyskytují méně často, zákon svěřuje v prvním stupni krajským soudům.“). Řízení probíhalo na třech stupních soudní soustavy. Zohlednění počtu instancí vyjadřuje zásadu, že délka řízení prodlužovaná zásadně o dobu za řízení před další instancí, tj. o dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu, pro jeho přezkumné posouzení a pro případné promítnutí výsledků přezkumu do dalšího postupu v řízení, je ospravedlnitelná (srovnej bod IV. Písm. a) Stanoviska). Soud prvního stupně rozhodoval ve věci samé třikrát, shodně jako odvolací soud. Nejvyšší a Ústavní soud rozhodovaly ve věci dvakrát. Soud proto snížil základní částku o 25 % (srov. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 1. 2021, č. j. 54 Co 361/2020 – 97: „Přitom již jen z toho důvodu, byla-li věc, stejně jako v tomto případě, projednávána celkem před soudy třech stupňů, přichází standardně v úvahu snížení obecné základní výše o 20 %...“).

22. Jde-li o kritérium jednání poškozeného, v tomto směru lze uzavřít, že žalobci se svým jednáním na délce řízení částečně podíleli, když opakovaně neplatili soudní poplatky za svá podání a činili tak až k výzvám soudu, či když i dále žádali o prodloužení lhůty k zaplacení soudního poplatku či k doložení listin. Pro úplnost soud konstatuje, že žádostem žalobců o odročení jednání nebylo ve věci vyhověno. Jednání žalobců tak sice řízení prodloužilo, avšak s ohledem na jeho celkovou délku pouze nepatrně, aby soud přistoupil ke snížení zadostiučinění.

23. Pokud jde o postup orgánů veřejné moci, zdejší soud seznal v řízení průtah v období od 19. 12. 2011, kdy byla podána žaloba, do 9. 10. 2013, kdy teprve soud vyzval žalobce k zaplacení soudního poplatku, v období od 5. 3. 2014, kdy soud zrušil usnesení o zastavení trestního stíhání, do 25. 11. 2014, kdy nařídil jednání na 10. 12. 2014, v období od 16. 6. 2015, kdy byl spis vrácen vrchním soudem, do 11. 1. 2016, kdy bylo nařízeno jednání na 3. 2. 2016, dále od 21. 6. 2017, kdy ve věci proběhlo jednání, do 30. 4. 2019, kdy Nejvyšší soud odmítl dovolání, rovněž jako v období od 19. 4. 2021 do 28. 4. 2023, kdy byl spis opětovně u Nejvyššího soudu. Konečně byl soud nucen přihlédnout, že jak první rozsudek městského soudu, tak v pořadí druhý, byly zrušena pro nepřezkoumatelnost, když se soud nevypořádal s namítaným promlčením a posléze nedostatečně a nesprávně zjistil skutkový stav. Se zřetelem na skutečnost, že průtahy v řízení činily více jak 50 % délky namítaného řízení a rozhodnutí městského soudu byla opakovaně rušena pro nepřezkoumatelnost soud přistoupil k zvýšení základní částky zadostiučinění o 35 %.

24. Jako poslední z hledisek soud zohlednil význam řízení pro žalobce, tento soud vidí jako standardní. Posuzované řízení byl spor o určení popřené pohledávky proti insolvenčnímu správci dlužníka žalobců. Vzhledem k předmětu řízení lze mít za to, že řízení mělo pro žalobce sice nezanedbatelný, avšak nikoli zvýšený význam. Předně uvést, že uvedené řízení nepatří mezi řízení, jež ze své podstaty mají pro poškozené vyšší význam. Obecně se podle judikatury ESPL neposkytuje poškozenému zvýšený význam řízení, oproti řízením typu: opatrovnických sporů (srovnej rozsudek ESLP ve věci Kříž proti České republice z 9. 1. 2007, č. 26634/03, § 72), pracovně právních sporů (srov. rozsudek ESLP ve věci Jírů proti České republice z 26. 10. 2004, č. 65195/01, § 47), věci osobního stavu (rozsudek ESLP ve věci Kniat proti Polsku z 26. 7. 2005, č. 71731/01, § 41), věci sociálního zabezpečení (rozsudek ESLP ve věci Salomonsson proti Švédsku z 12. 11. 2002, č. 38978/97, § 38), trestní věci (srovnej např. nález Ústavního soudu z 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 67/2005) a věci týkající se zdraví nebo života (rozsudek ESLP ve věci Silva Pontes proti Portugalsku z 23. 3. 1994, č. 14940/89, č. 14940/89, § 39). Tyto druhy řízení více negativně ovlivňují a zatěžují osobní život poškozeného a mají tak pro poškozeného vyšší význam než řízení jiná (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4761/2010). Jedná se o hledisko obecné, typové, k němuž není třeba vést dokazování, neboť plyne ze samotné podstaty zkoumaných řízení (shodně Stanovisko). Soud ale nepřehlédl, že nemajetková újma byla mezi účastníky sdílena. Institut sdílené nemajetkové újmy je možno použít tam, kdy se může dotýkat většího počtu osob z důvodu objektivně kumulovaných nároků, relativně samostatných společníků procesně organizovaných v samostatném společenství ve společném řízení. V daném případě žalobci vznikající újmu pociťovali společně a sdíleli nejen osud řízení, ale i újmu s jeho délkou související (srovnej rozsudek Městského soudu v Praze z 1. 12. 2020 č. j. 30 Co 361/2020-107, který modifikaci zadostiučinění na základě sdílené újmy v takových případech označil za správnou). Společenství žalobců nabízí totiž jisté rozprostření sdílených subjektivních dopadů vedeného sporu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 30 Cdo 3694/2011 a Stanovisko) a v případě zdejších žalobců i rozprostření nákladů řízení, když i oba byli zastoupeni jedním právním zástupcem. Soud tedy základní částku se zřetelem na uvedené okolnosti ponížil o 10 %.

25. Na základě výše uvedeného soud vyčíslil přiměřené zadostiučinění tak, že základ vypočtený ze základní částky 16 000 Kč/rok, se zohledněním poloviční částky za první dva roky snížil o 20 %. Celková částka, která náleží každému z žalobců jako přiměřené zadostiučinění proto činí 141 867 Kč, nicméně žalobcům bylo žalovanou již poskytnuto zadostiučinění ve výši 113 050 Kč, proto soud uložil žalované k doplacení toliko částku ve výši 28 817 Kč. Soud nárok žalobců ve zbývající části neshledal opodstatněným a žalobu na zaplacení nemajetkové újmy ve zbývajícím rozsahu 118 099 Kč jako nedůvodnou zamítl. Soud neshledal žádné další relevantní okolnosti pro zvýšení či snížení základní částky.

26. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle ust. § 142 odst. 3 o. s. ř., když žalobci byli úspěšní pouze částečně, avšak rozhodnutí o výši plnění záviselo na úvaze soudu. Náklady žalobců jsou představovány zaplaceným soudním poplatkem ve výši 2 000 Kč a náklady za právní zastoupení. Odměna advokáta byla určena dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), když advokát dle ust. § 9 odst. 4 písm. a), § 7 bod 5 (usnesení Nejvyššího soudu ČR z 29. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3378/2013) a § 11 odst. 1 písm. a), d) advokátního tarifu vykonal 2 úkony právní služby á 3 100 Kč, spočívající v převzetí a přípravě zastoupení a písemném podání ve věci samé. K odměně advokáta dále náleží paušální náhrada hotových výdajů advokáta za každý ze dvou vykonaných právních úkonů 300 Kč dle ust. § 13 odst. 4 advokátního tarifu. Závěrem soud uvádí, že ve smyslu ust. § 31 odst 4 OdpŠk nemá poškozený právo na náhradu nákladů zastoupení, které vznikly v souvislosti s projednáváním uplatněného nároku u příslušného úřadu. Odměna advokáta pro každého z žalobců činí 6 800 Kč, jíž soud v souladu s ust. § 12 odst. 4 a. t. snížil o 20 %, tudíž činí 5 440 Kč, spolu se zaplaceným soudním poplatek náklady každého z žalobců činí 7 440 Kč.

27. Lhůtu k plnění náhrady nákladů řízení i nároku samotného stanovil soud v souladu s § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř., neboť se jedná o plnění ze státního rozpočtu, podléhající zákonu č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech, ve znění pozdějších právních předpisů a je tak na místě poskytnout žalované lhůtu delší. O povinnosti žalované zaplatit náklady řízení k rukám zástupce žalobce bylo rozhodnuto dle § 149 odst. 1 o. s. ř.

Poučení