12 Co 55/2025 - 107

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Blanky Chlostové a soudců JUDr. Michala Holuba a JUDr. Zuzany Hanákové, LL. M. ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený dne [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: Česká republika – [ústřední orgán], IČO [IČO] sídlem [adresa] jednající [správní orgán] sídlem [Adresa žalované] o zaplacení částky 69 105 Kč s příslušenstvím o odvolání žalované do rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 6. listopadu 2024, č. j. 11 C 110/2024-59 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se ve vyhovujícím výroku I. mění tak, že se žaloba zamítá i co do částky 50 202 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 46 484 Kč od 4. 7. 2024 do zaplacení, jinak se v tomto výroku potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náklady řízení před soudy obou stupňů v částce 44 238,19 Kč k rukám advokáta [Jméno advokáta] do patnácti dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. V záhlaví uvedeným rozhodnutím soud I. stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 66 140 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 54 984 Kč od 4. 7. 2024 do zaplacení do patnácti dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), zamítl žalobu v části, ve které žalobce požadoval zaplacení částky 2 965 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 2 965 Kč od 4. 7. 2024 do zaplacení a zaplacení úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 11 156 Kč od 4. 7. 2024 do zaplacení (výrok II.) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci náklady řízení v částce 32 107,49 Kč do patnácti dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta [Jméno advokáta] (výrok III.).

2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobce domáhal na žalované zaplacení částky 27 042 Kč s příslušenstvím z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u Okresního soudu v [místo] (dále též jen „OS [místo]“) pod sp. zn. [spisová značka] (dále též jako „posuzované řízení“). Řízení bylo zahájeno dne 23. 4. 2019 žalobou, kterou se domáhal zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k pozemkům v obci [adresa] a k.ú. [adresa]. Teprve až při jednání konaném dne [datum] došlo k vyřízení věci, když však soud nerozhodoval ve věci meritorně, ale došlo ke schválení účastníky uzavřeného smíru, který nabyl právní moci v meritu dne 28. 11. 2023. Usnesením o schválení soudního smíru však nebylo rozhodnuto o nákladech státu, o kterých mělo být rozhodnuto samostatným usnesením a dosud nebyl učiněn poslední úkon ve spise. Posuzované řízení bylo ve věci pravomocně ukončeno až po 4 letech a 7 měsících. Přitom se jednalo o skutkově i právně poměrně jednoduchou záležitost, neboť žalobce se domáhal zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví ke třem pozemkům, které spolu přímo sousedily, a sám soudu předkládal různé alternativy, jak lze věc vyřešit, vždy byl ve věci aktivní a snažil se o co nejdřívější projednání věci. Má za to, že v posuzovaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu, kdy soudy porušily svou povinnost směřovat k brzkému vyřízení věci a postupovat tak, aby nedocházelo k nedůvodným průtahům.

3. V důsledku takto popsaného nesprávného úředního postupu vznikla žalobci nemajetková újma, za kterou požadoval poskytnout zadostiučinění v penězích částkou 71 667 Kč. Věc nebyla nijak složitá, když o ní bylo možno rozhodnout při jediném jednání, neboť veškeré potřebné podklady žalobce přikládal již ke své žalobě, žalobce k délce řízení nijak nepřispěl a význam předmětu řízení pro žalobce byl značný s ohledem na to, že věc se týkala majetkových práv a obecně majetku dosahujícího milionových hodnot. V průběhu vedení řízení byl žalobce nucen provést demolici stavby, která byla nebezpečná a ohrožující, na čemž se žalovaný nechtěl nijak podílet, došlo k opakovaným atakům ze strany žalovaného, když žalobce navštívil společné pozemky, a vzájemné vztahy žalobce a žalovaného tak v důsledku liknavosti soudu fakticky jen eskalovaly, což značně narušovalo jak možnost využívání společného majetku žalobcem, tak i žalobcovu psychickou pohodu, jakož i jeho obchodní záměry. Od samého počátku posuzovaného řízení měl zájem na tom, aby toto proběhlo v co nejkratším čase, o čemž svědčí jeho procesní aktivita. Žalobce tak činil v mezidobí vše pro to, aby věc mohla být smírně vyřešena, ovšem v závěru žalovaný odmítl poskytnout součinnost. Postupem OS [místo] byla též silně otřesena důvěra žalobce v právo a spravedlnost a rovněž v činnost a kvalitu práce soudů obecně. Nárok žalobce uplatnil u žalované dne 3. 1. 2024. Žalovaná na žádost reagovala sdělením ze dne 24. 6. 2024, ve kterém uznala, že došlo k porušení práv žalobce, a současně žalobci přiznala finanční kompenzaci v částce 44 625 Kč. Jelikož s takovým vyřízením nároku žalobce nesouhlasil, domáhal se podanou žalobou zaplacení částky 27 042 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 4. 7. 2024 do zaplacení.

4. Žalobce pak dne 6. 11. 2024 rozšířil žalobu s tím, že o nákladech státu bylo v posuzovaném řízení pravomocně rozhodnuto až ke dni 27. 7. 2024. Zadostiučinění za nemajetkovou újmu rozšířil tak, že toto požadoval za celou dobu trvání posuzovaného řízení až do jeho celkového skončení, tj. za dobu 5 let a 3 měsíců a při zachování dříve uplatněného způsobu výpočtu, když vycházel ze základní částky 28 179 Kč za rok trvání řízení by tak celková výše zadostiučinění měla činit 113 730 Kč, ze kterých žalovaná poskytla jen 44 625 Kč. Žalobce se tak celkově domáhal zaplacení částky 69 105 Kč s příslušenstvím.

5. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s tím, že u ní žalobce uplatnil dne 3. 1. 2024 nárok na přiznání zadostiučinění za nemajetkovou újmu z titulu nesprávného úředního postupu v posuzovaném řízení, který vyčíslil na částku 97 975 Kč. Žalovaná nárok žalobce posoudila tak, že v daném případě došlo k nesprávnému úřednímu postupu v tom směru, že celková délka řízení nebyla přiměřená, a poskytla žalobci zadostiučinění v penězích ve výši 44 625 Kč. Na tomto stanovisku ze dne 24. 6. 2024 žalovaná i nadále setrvává. Délku řízení lze hodnotit jako nepřiměřenou, a došlo tak k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věta druhá a třetí zákona č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále též jen „OdpŠk“. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění žalovaná nejprve dospěla k základní částce 52 500 Kč, když vycházela ze základní částky 15 000 Kč za rok trvání řízení, resp. 1 250 Kč za měsíc trvání řízení, s výjimkou prvních dvou let, za které byla poskytnuta částka poloviční. V daném případě nebyly shledány žádné okolnosti, které by měly vést k závěru o nutnosti navyšovat základní částku zadostiučinění. Tato základní částka pak byla snížena s ohledem na složitost projednávané věci o 15 %. Předmětem řízení byla žaloba o vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitostem a již od počátku bylo řízení komplikováno pro velmi špatné vztahy mezi žalobcem a jeho bratrem jako žalovaným. Soud řešil, jakým způsobem spoluvlastnictví vypořádat, byl ustanoven mediátor a řízení bylo i na dobu zhruba půl roku přerušeno za účelem možného uzavření dohody mezi účastníky. V řízení byl též vypracován znalecký posudek z oboru geodézie a kartografie a zohledněny byly různé varianty. Význam řízení zhodnotila žalovaná jako standardní. Poskytnuté zadostiučinění považovala žalovaná za zcela přiměřené a dostačující.

6. Původně u ní byl nárok uplatněn jen za dobu do 28. 11. 2023, tj. za dobu do meritorního skončení posuzovaného řízení. Pokud by pak měl být shledán důvodným požadavek na zadostiučinění i za pokračující dobu trvání posuzovaného řízení, nemůže být s poskytnutím takového zadostiučinění v prodlení. Dále pak namítla, že význam předmětu posuzovaného řízení pro žalobce v době po schválení smíru již byl nízký, když o meritu věci již bylo rozhodnuto a v tomto směru již nejistota žalobce pominula. Pokud jde o požadavek žalobce na valorizaci základní částky z důvodu inflace, tento je v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu.

7. Soud I. stupně vyšel ze zjištěného skutkového stavu, podrobně uvedeného v bodě 14. napadeného rozhodnutí, že žalobou podanou u OS [místo] dne 23. 4. 2019 se žalobce domáhal zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k pozemkům parc. č. st. [číslo] – zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba č. p. [číslo] – rodinný dům (dále jen „pozemek A“), parc. č. [číslo] – zahrada (dále jen „pozemek B“) a parc. č. [číslo] – zahrada (dále jen „pozemek C“), vše zapsáno na LV č. [hodnota] pro k. ú. [adresa], obec [adresa], s tím, že žalobce a žalovaný jsou každý vlastníkem spoluvlastnického podílu o velikosti . V žalobě žalobce uvedl, že žalovanému je záměr žalobce zrušit podílové spoluvlastnictví znám, účastníci však mezi sebou již delší dobu nekomunikují a jakákoliv dohoda mezi nimi je vyloučena. Dále žalobce uvedl, že návrh podává i z toho důvodu, že stavba, která je součástí pozemku A, je v dezolátním stavu a ohrožuje okolí, když žalobce již dříve inicioval u příslušného stavebního úřadu zahájení řízení o odstranění stavby. Jako způsob vypořádání žalobce preferoval a též navrhoval prodej předmětných pozemků ve veřejné dražbě a rozdělení výtěžku mezi účastníky rovným dílem. V podání ze dne 18. 8. 2020 žalovaný uvedl, že stran domu č. p. [číslo] bylo stavebním úřadem nařízeno odstranění kvůli havarijnímu stavu, což učinil žalobce a žalovaný mu uhradil polovinu nákladů, účastnici spolu nekomunikují a docházelo mezi nimi ke sporům, proto spolu již v roce 1995 uzavřeli dohodu, jakou část pozemků může každý z nich užívat pro svoji potřebu a takovéto rozdělení žalovanému vyhovovalo. Proti zrušení a vypořádání spoluvlastnictví žalovaný ničeho nenamítal, avšak navrhoval reálné rozdělení v obdobném režimu jako v případě dřívější dohody o užívání, tedy rozdělit na dvě stejné části každá o výměře 1 500 m2 tak, že rozdělení bude vedeno skrze stávající napojení pozemku A na veřejnou cestu tak, že každá nově vzniklá část bude mít napojení na veřejnou cestu o šíři 3,19 m. K tomu žalovaný předkládal geometrický plán zpracovaný [tituly před jménem] [jméno FO]. Usnesením ze dne 12. 1. 2021 soud nařídil účastníkům první setkání s mediátorem a řízení přerušil do dne 13. 4. 2021. Dne 25. 3. 2021 žalobce sdělil soudu, že k dohodě mezi účastníky nedošlo. Usnesení o přerušení řízení dle § 110 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen „o. s. ř.“, nabylo právní moci dne 16. 7. 2021. Dne 1. 12. 2021 žalobce navrhl pokračování v řízení. Usnesením ze dne 10. 8. 2022 soud ustanovil znalce z oboru geodézie a kartografie, kterému uložil zpracovat geometrické plány rozdělení pozemků dle návrhů žalobce a odpovědět na otázky. Znalecký posudek byl doručen soudu dne 19. 1. 2023. Dne 9. 3. 2023 byl spis s odvoláním žalobce předložen Krajskému soudu v [místo] (dále též jen „KS [adresa]“). KS [adresa] usnesením ze dne 28. 3. 2023 napadené usnesení potvrdil. V podání ze dne 11. 10. 2023 žalobce sděloval, že stran odprodeje části obecního pozemku sousedce již probíhá vkladové řízení na katastru nemovitostí. Při ústním jednání dne [datum] byl proveden důkaz znaleckým posudkem a znalec byl vyslechnut a následně účastníci uzavřeli smír. Usnesením vyhlášeným při jednání soud uzavřený smír účastníků schválil. Dne [datum] došlo soudu vyúčtování znalečného za účast znalce u jednání soudu. Usnesením ze dne 1. 7. 2024, které nabylo právní moci dne 30. 7. 2024, bylo rozhodnuto, že každý z účastníků je povinen zaplatit na náhradě nákladů státu částku 10 457,50 Kč.

8. Žádostí ze dne 27. 12. 2023, došlou žalované dne 3. 1. 2024, uplatnil žalobce z důvodů následně uvedených v podané žalobě požadavek na zaplacení částky 97 975 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu z titulu nepřiměřené délky posuzovaného řízení za dobu do 28. 11. 2023. Žalovaná žádost vyřídila stanoviskem ze dne 24. 6. 2024, kterým z důvodů následně uvedených ve vyjádření k žalobě přiznala žalobci zadostiučinění ve výši 44 625 Kč.

9. Soud I. stupně zjištěný skutkový stav soud posoudil po právní stránce podle ust. § 1, § 2, § 13 odst. 1, § 31a, § 32 odst. 3 OdpŠk.

10. Uzavřel, že posuzované řízení bylo zahájeno podáním žaloby dne 23. 4. 2019 a ve věci samé skončilo nabytím právní moci usnesení o schválení smíru dne 10. 11. 2023. Celkově pak řízení skončilo nabytím právní moci usnesení o náhradě nákladů státu dne 30. 7. 2024. Řízení tedy trvalo celkem 5 let a 3 celé měsíce, resp. 63 celých měsíců, z toho 4 roky a 6,5 měsíců, resp. 54,5 měsíců trvalo řízení ve věci samé a dalších 8,5 měsíců pak trvalo rozhodování o náhradě nákladů státu.

11. Na základě všech popsaných hledisek, která lze (postup soudů) či nelze (složitost řízení) přičítat státu, a s přihlédnutím ke zvýšenému významu předmětu řízení pro žalobce a jeho přispění k urychlení řízení, dospěl soud k závěru, že dobu řízení v délce 5 let a 3 měsíců nelze považovat za dobu přiměřenou, a že tedy došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk. Uvedený nesprávný úřední postup pak byl způsobilý vyvolat na straně žalobce nemajetkovou újmu, kdy vznik takové újmy představované stavem nejistoty, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden a v níž byl tak udržován, se předpokládá (viz např. usnesení NS sp. zn. 30 Cdo 3007/2010). Žádné skutečnosti, které by uvedenou domněnku měly vyvrátit, žalovaná v řízení neuvedla. Za předmětnou nemajetkovou újmu je namístě poskytnout zadostiučinění v penězích, když pouhé konstatování porušení práva se s ohledem na celkovou dobu řízení a trvání stavu nejistoty nejeví jako přiměřené a dostačující.

12. Shledal, že posuzované řízení bylo do meritorního skončení po skutkové stránce složitější, zkoumala se realizovatelnost variant prosazovaných účastníky. Po právní stránce nebylo posuzované řízení nijak zvlášť složité, těžiště složitosti sporu bylo ve skutkovém zjišťování.

13. Část posuzovaného řízení po schválení smíru pak nebyla složitá v žádném ze zvažovaných aspektů.

14. Pokud jde o postup orgánů veřejné moci (soudů), z provedeného dokazování vyplynulo, že OS [místo] nepostupoval ve věci plynule a řízení zatížil celou řadou nedůvodných průtahů.

15. Žalobce svým postupem k délce nijak nepřispěl. Význam předmětu řízení pro poškozeného hodnotil za dobu do meritorního vyřízení věci jako zvýšený a význam předmětu řízení po schválení smíru, kdy šlo jen o náhradu nákladů státu, naopak hodnotil jako výrazně snížený. Předně šlo jen o částku těsně nad hranicí, považovanou právními předpisy za bagatelní, jednak žalobce měl, jak vyplynulo z jeho výpovědi, příjem 3 000 000 Kč z prodeje pozemků a uvedená částka tak nemohla být nijak zvláště významná ani z hlediska jeho individuálních poměrů, přestože měl již odejít do starobního důchodu.

16. Při stanovení výše tohoto zadostiučinění soud vyšel ze stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia NS sp. zn. Cpjn 206/2010, když dovodil, že je možné vyjít při stanovení základní částky z částky na spodní hranici rozpětí uvedeného v odkazovaném stanovisku, avšak zároveň zastal názor, že Stanovisko bylo přijato před 13 lety, tj. za zcela jiné ekonomické situace, zejména pokud jde o výši mezd a cenovou úroveň a částky v něm stanovené již neodpovídají současné ekonomické realitě, když v mezidobí došlo k výraznému snížení hodnoty peněz. Považoval za odpovídající vycházet z rozmezí uvedeného v odkazovaném stanovisku navýšeného o 50 %, tj. z částek 22 500 Kč až 30 000 Kč za rok řízení. Považoval tak za přiměřenou zjištěným okolnostem věci částku 22 500 Kč za rok řízení, resp. částku 1 875 Kč za 1 měsíc řízení, redukovanou na za první dva roky trvání řízení.

17. Podle ust. § 31a odst. 3 OdpŠk z hlediska popsané složitosti věci do jejího meritorního skončení soud snížil základní částku o 15 %, za dobu rozhodování o nákladech státu částku z důvodu složitosti nijak nemodifikovat. Z důvodu postupu orgánů státu v posuzovaném řízení, který měl na celkovou dobu řízení výrazně negativní vliv (a to jak do schválení smíru, tak v době následující), zvýšil základní částku o 20 %. Z hlediska přispění žalobce k délce řízení, resp. k urychlení řízení, zvýšil základní částku pro část řízení do doby schválení smíru o 10 %. Za dobu po schválení smíru pak základní částku na základě tohoto kritéria nijak nemodifikoval. Z důvodu popsaného zvýšeného/sníženého významu předmětu řízení pro žalobce pak soud základní částku za dobu do schválení smíru zvýšil o 10 % a za dobu následující snížil o 50 %.

18. Soud I. stupně tedy uzavřel, že by základní částka zadostiučinění měla být za dobu do schválení smíru zvýšena o 25 % a za dobu následnou snížena o 30 %. Na základě takového závěru pak soud považoval za důvodný požadavek na poskytnutí zadostiučinění v celkové výši 110 765 Kč vypočtenou následovně: 54,5 (měsíců trvání řízení) x 1 875 Kč (za 1 měsíc řízení) – 12 x 1 875 Kč (modifikace na za první dva roky řízení) = 79 687,50 Kč x 1,25 (zvýšení o 25 %) = 99 609 Kč + 8,5 (měsíců trvání řízení) x 1 875 Kč (za 1 měsíc řízení) = 15 937,50 Kč x 0,7 (snížení o 30 %) = 11 156 Kč. Jelikož žalobce na zadostiučinění za nemajetkovou újmu dosud obdržel jen částku 44 625 Kč, shledal soud jeho žalobu důvodnou do částky 66 140 Kč, do které jí vyhověl, a ve zbylém požadavku na zaplacení částky 2 965 Kč ji jako nedůvodnou zamítl.

19. Výrok o nákladech řízení odůvodnil ust. § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen „o. s. ř.“ 20. Proti tomuto rozhodnutí do vyhovujícího výroku II. podala včasné odvolání žalovaná s odkazem na odvolací důvody podle § 205 odst. 2 písm. e) a g) o. s. ř. s tím, že soud prvního stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním a jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

21. Soud prvního stupně ve vztahu k uplatněnému nároku dospěl k závěru, že peněžité plnění, které žalovaná na základě tohoto titulu před podáním žaloby poskytla žalobci, nebylo dostatečné a nad rámec již uhrazeného zadostiučinění přiznal žalobci nárok na 66 140 Kč s příslušenstvím. Soud prvního stupně přitom při posouzení této otázky vycházel ze závěru, že posuzované řízení bylo nepřiměřeně dlouhé a je na místě odškodnit žalobce v penězích s tím, že při určení výše odškodnění vycházel ze základní částky 22 500 Kč za jeden rok trvání řízení, kterou následně na základě hodnocení kritérií dle § 31a odst. 3 OdpŠk ponížil o 15 % z důvodu složitosti řízení, a to za část posuzovaného řízení do vydání meritorního rozhodnutí (schválení smíru), zvýšil o 20 % z důvodu postupu orgánů státu v posuzované věci, zvýšil o 10 % na základě posouzení kritéria jednání žalobce v posuzovaném řízení, a to za část posuzovaného řízení do vydání meritorního rozhodnutí ve věci, zvýšil o 10 % s ohledem na význam řízení pro žalobce za část řízení do vydání meritorního rozhodnutí ve věci a snížil o 50 % rovněž z důvodu významu řízení pro žalobce za část řízení po vydání meritorního rozhodnutí ve věci. Celkově tedy soud základní částku zvýšil o 25 % ve vztahu k části posuzovaného řízení od zahájení do vydání meritorního rozhodnutí ve věci a snížil o 30 % ve vztahu k části posuzovaného řízení následující po vydání meritorního rozhodnutí ve věci.

22. S takovým posouzením věci žalovaná nesouhlasí, když především základní částka 22 500 Kč za jeden rok trvání řízení při délce trvání posuzovaného řízení celkem 5 let a 3 měsíce (z toho 4 roky a 6,5 měsíce trvalo řízení ve věci samé a 8,5 měsíců trvalo rozhodování o náhradě nákladů státu) naprosto vybočuje ze zavedené rozhodovací praxe soudů a je v rozporu s dosud nepřekonanou judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a poukázala na ustálenou judikaturu, že na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění přitom nemá vliv znehodnocení měny v důsledku inflace, změna kursu měny ani změna životní úrovně (s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2989/2011, ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3331/2012, a ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5760/2017, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 29. 10. 2019, sp. zn. III. ÚS 1548/19, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1153/2019, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. IV. ÚS 4059/1, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2207/2022, ze dne 15. 3. 2024, sp. zn. 30 Cdo 287/2024, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8.10.2024, č.j. 30 Cdo 1885/2024-524, nález Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 1303/21, usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. IV. ÚS 723/22, ze dne 30. 8. 2022, sp.zn. I. ÚS 2064/22, ze dne 8. 8. 2023, sp. zn. IV. ÚS 1204/23, a ze dne 15. 11. 2023, sp. zn. IV. ÚS 2459/23).

23. Též ve věci nebyly prokázány žádné konkrétní osobní a majetkové poměry žalobce, pro které by bylo možné uzavřít, že předmětné řízení mělo pro žalobce zvýšený význam. Jak vyplynulo z výpovědi žalobce i ze spisu vedeného v posuzovaném řízení, ve věci šlo o vypořádání spoluvlastnictví žalobce a jeho bratra k pozemkům, které v minulosti nabyli od rodičů, přičemž součástí jednoho z dotčených pozemků byla stavba, která však byla v dezolátním stavu, ohrožovala okolí a příslušným stavebním úřadem byla s ohledem na její havarijní stav nařízena demolice, která byla skutečně realizována. Žalobce již neměl v úmyslu setrvat s bratrem ve spoluvlastnictví k pozemkům, a to i s ohledem na jejich nedobré vztahy, které panovaly již před zahájením posuzovaného řízení a pro které mezi nimi nebylo možné dosáhnout dohody ohledně vypořádání spoluvlastnictví. Svůj podíl na pozemcích měl žalobce v úmyslu prodat, přičemž dle jeho výslovného vyjádření nebyl v situaci, kdy by nutně potřeboval finance získané z prodeje pozemků, jelikož ve vlastnictví má ještě byt.

24. Je zřejmé, že dotčené nemovitosti nebyly jediným majetkem žalobce, které by pro něj z existenčního hlediska představovaly zásadní položku, a posuzované řízení tedy bylo majetkoprávním sporem se standardním významem pro žalobce. Pokud žalobce zvýšený význam řízení odůvodňoval tím, že došlo ke zhoršení vztahů s bratrem, jak ze žaloby podané v posuzovaném řízení, tak z vyjádření žalovaného k této žalobě a ostatně i z výpovědi žalobce vyplývá, že již v okamžiku zahájení posuzovaného řízení spolu strany sporu dlouhodobě nekomunikovaly a docházelo mezi nimi ke sporům a nelze tak uzavřít, že primární příčinou takového stavu bylo právě posuzované řízení.

25. Co se týče závěru soudu prvního stupně k významu posuzovaného řízení poté, co došlo k vydání usnesení o schválení soudního smíru, výrokem VII. usnesení o schválení smíru ze dne 13.10.2024 vydaném v posuzovaném řízení bylo účastníkům řízení uloženo, že každý z nich ponese rovným dílem náklady státu (uvedený výrok nabyl právní moci dne 10.11.2023). Z průběhu řízení bylo zcela zřejmé, že náklady státu v daném případě činí znalečné v souvislosti se zpracováním znaleckého posudku 6/2022 zpracovaným [tituly před jménem] [jméno FO] a s jeho následným výslechem při jednání Okresního soudu v [adresa] dne 13.10.2023. O znalečném ve výši 32.026,18 Kč za zpracování znaleckého posudku bylo v dané věci rozhodnuto usnesením Okresního soudu v [adresa] ze dne 1.2.2023 č.j. [spisová značka], které nabylo právní moci dne 20.4.2023 ve spojení s usnesením Krajského soudu v [místo], pobočka ve [adresa] ze dne 28.3.2023 č.j. [spisová značka]. O znalečném za účast znalce při jednání soudu dne 13.10.2023 ve výši 4 888,81 Kč bylo rozhodnuto usnesením č.j. [spisová značka] ze dne 1.12.2023, které nabylo právní moci dne 22.12.2023.

26. Již od vydání shora označeného usnesení č.j. [spisová značka] ze dne 1.12.2023 bylo tak žalobci zřejmé, kolik činí náklady státu v daném řízení a vydání usnesení dle výroku VII. usnesení o schválení soudního smíru tak již bylo de facto formalitou. Žalobce v tomto směru nemohl trpět jakoukoliv nejistotou ohledně výsledku řízení, neboť rozhodnutí ve věci samé již bylo vydáno, stejně tak byla známa výše nákladů státu, které budou žalobci uloženy k úhradě.

27. Uvedená část řízení tak měla pro žalobce zcela zřejmě nepatrný význam. Žalovaná tak má za to, že vzhledem k uvedenému nárok žalobce na zadostiučinění v penězích za část řízení po vydání usnesení o schválení soudního smíru není dán.

28. Navrhla, aby odvolací soud v napadeném rozsahu rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žaloba se zamítá a současně aby odvolací soud přiznal žalované nárok na náhradu nákladů řízení před odvolacím soudem v zákonné výši.

29. Žalobce se k odvolání vyjádřil tak, že se s napadeným rozsudkem plně ztotožňuje, jelikož rozhodnutí soudu I. stupně považuje za zcela správné, plně odůvodněné, tedy přezkoumatelné, a především za spravedlivé v poměrech demokratického právního státu. Přistoupil-li soud I. stupně ke zohlednění ekonomické reality, inflace, vývoje cen a toto promítl do rozhodnutí, své úvahy soud I. stupně také velmi podrobně rozepsal a srozumitelně odůvodnil.

30. Ohledně významu řízení a zejména hodnoty majetku, který byl zatížen dlouhotrvajícím soudním řízením, učinil soud I. stupně zcela správné závěry, správně dovodil, že nemožnost dispozice s majetkem v milionových hodnotách je podstatným zásahem do vlastnického práva a že tedy toto má velký dopad na žalobce coby vlastníka.

31. Co se týče zhoršení vztahů s bratrem (žalovaným spoluvlastníkem v naříkaném řízení), ze vztahu spíše rezervovaného tak došlo ke zhoršení, kdy aktuálně lze hovořit prakticky o vztahu nesnášenlivém.

32. K otázce vyčíslení nákladů státu v naříkaném řízení, jehož se žalobce musel opakovaně dožadovat, též slovy žalovaného se jednalo o pouhou formalitu, jednoduchý výpočet – je tedy otázkou, proč zde byl takový problém toto formální a obsahově velmi jednoduché usnesení vydat a na tuto otázku žalobce dodnes nedostal uspokojivou odpověď. Ve vztahu k této části řízení soud I. stupně konstatoval nižší zájem žalobce a dle přesvědčení žalobce toto opět soud I. stupně posoudil zcela správně a přiznaná náhrada mu náleží.

33. Nepřiměřená délka soudního sporu byla dominantně způsobena nesprávným vedením soudního sporu a opakovanou nečinností ze strany soudu 1. stupně. Stát by měl nést plnou, a tedy i finanční odpovědnost za práci svých zaměstnanců (zde paní soudkyně) a nepřiměřenou délku soudního sporu spravedlivě odškodnit peněžní částkou v reálné hodnotě odpovídající přiznanému zadostiučinění, a ne dle finančních rozmezí starých 14 let.

34. Navrhl, aby odvolací soud napadený ve výrocích I. a III. potvrdil a žalobci přiznal nárok na náhradu nákladů odvolacího řízení.

35. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně z podnětu podaného odvolání, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo podle ust. § 212 a ust. § 212a o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalované je z větší části důvodné.

36. Soud I. stupně si pro své rozhodnutí opatřil dostatek důkazů provedených zákonným způsobem, ze kterých čerpal správná a pro rozhodnutí o věci samé plně postačující skutková zjištění. Přitom provedl všechny účastníky navržené důkazy. V odůvodnění napadeného rozsudku řádně a jasně uvedl, jaká skutková zjištění z jednotlivých důkazů zjistil. Důkazy pak hodnotil postupem podle ust. § 132 o.s.ř. a skutkový stav také nedoznal žádných změn ani v odvolacím řízení.

37. Na základě takto zjištěného skutkového stavu věc právně posoudil podle odpovídající hmotné úpravy (zákona č. 82/1998 Sb.).

38. Nicméně odvolací soud nemůže souhlasit s jeho právními závěry, když soud I. stupně se vědomě odchýlil od platné judikatury, aniž by v souzené věci konkrétní skutečnosti takový odklon jakkoli odůvodňovaly.

39. Odvolací soud se sice ztotožňuje se závěrem soudu I. stupně, který ostatně nerozporovala ani žalovaná, že v namítaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu a je zde dána odpovědnost žalované podle § 5 a § 13 odst. 1 OdpŠk a nárok žalobce na nemajetkovou újmu byl uplatněn včas.

40. K odvolací námitce k nedůvodnosti valorizace částek vyčíslených ve Stanovisku Nejvyšší soud v prvé řadě poukazuje odvolací soud na ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, podle které je třeba při stanovení finančního zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení přiznat zadostiučinění přiměřené konkrétním okolnostem případu a závažnosti vzniklé újmy, naopak se vyvarovat mechanické aplikace práva s touhou po dosažení matematicky přesného výsledku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 4539/2011), přičemž na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění nemá vliv ani znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna kurzu měny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2989/2011, ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3331/2012, a ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5760/2017).

41. V části II. Stanoviska přitom Nejvyšší soud zdůraznil, že při posuzování předpokladů odpovědnosti státu za škodu způsobenou nevydáním rozhodnutí v přiměřené lhůtě, jakož i při úvaze o formě a výši zadostiučinění podle platné právní úpravy vyjádřené zejména v § 13 a v § 31a OdpŠk je nutno postupovat též v souladu s judikaturou ESLP vztahující se k čl. 6 odst. 1 Úmluvy. S využitím závěrů obsažených v rozhodnutích ESLP počítal evidentně i sám zákonodárce při přijímání nové vnitrostátní právní úpravy. Dokladem toho je zejména časová souvislost přijetí vnitrostátní právní úpravy a další nezpochybnitelné indicie, na něž Nejvyšší soud ve Stanovisku poukázal. Samozřejmě s ohledem na čl. 53 Úmluvy, podle kterého „v Úmluvě nebude vykládáno tak, jako by omezovalo nebo rušilo lidská práva a základní svobody, které mohou být uznány zákony každé Vysoké smluvní strany nebo každou jinou Úmluvou, jíž je stranou,“ platí, že na Úmluvu a na ni navazující judikaturu ESLP přísluší odkazovat především jako na minimální standard ochrany práva, který je nezbytné zaručit. Ohledně výše přiměřeného zadostiučinění Nejvyšší soud v části v části V Stanoviska vyšel z toho, že podle ESLP celková výše přiměřeného zadostiučinění přiznaného vnitrostátním orgánem smluvního státu nemusí dosahovat takové výše, kterou by ve svém rozhodnutí přiznal sám ESLP, jestliže celková výše zadostiučinění nebude nepřiměřeně nízká. K podobnému závěru dospěl i Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1145/2009. Takový postup je možný jen za podmínek, že příslušná rozhodnutí, která musí být v souladu s právní tradicí a životním standardem dotčené země, jsou rychlá, odůvodněná a velmi rychle vykonaná (viz rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 29. 3. 2006[Anonymizováno]ve věci Apicella proti Itálii, stížnost č. 64890/01, odst. 78 a 95). Uvedené neznamená, že poskytnuté zadostiučinění musí být vždy nižší než to, které by přiznal ESLP. Závisí vždy na posouzení okolností konkrétního případu, přičemž se jedná jen o zohlednění skutečností, že poškozený se prostřednictvím řízení před vnitrostátními orgány zpravidla domůže nápravy způsobené újmy snadněji, než kdyby musel se svou žádostí předstoupit před ESLP. Současně Nejvyšší soud poukázal, že podle rozsudku ve věci Apicella proti Itálii tam, kde stát zavedl kompenzační prostředek, musí ESLP ponechat širší prostor pro uvážení, aby tak byla umožněna náprava souladná s právním řádem, tradicemi a životní úrovní daného státu. K tomu ESLP dodal: „Bude zejména jednodušší pro domácí soudy odkazovat na částky přiznávané na vnitrostátní úrovni u jiných typů škod – například škody na zdraví, škody vztahující se ke smrti příbuzného či škody v případech pomluvy – a spolehnout se na své nejniternější přesvědčení, i když to bude mít za následek přiřčení částek nižších než těch, které jsou stanoveny [ESLP] v obdobných případech.“ Podle Nejvyššího soudu je nutno tuto úvahu ESLP interpretovat tak, že ve vnitrostátním prostředí může být vytvořen a aplikován vlastní model, podle něhož se dospěje k vyjádření celkové částky přiměřeného zadostiučinění, a to například na základě zkušeností z řízení o náhradě jiných typů škod, zásadně ale nelze vycházet z nějaké absolutní částky či absolutně daného limitu a je nutno přihlédnout k okolnostem konkrétního, individuálního případu, jakož i k judikatuře ESLP. Z části VI. Stanoviska přitom vyplývá, že podle rozsudku ve věci Apicella proti Itálii (odst. 78 a 95) bližší analýza mnoha rozhodnutí (…) umožnila dovodit jasný model, podle něhož ESLP postupuje při výpočtu přiměřeného zadostiučinění, přičemž částky v těchto případech přisouzené se liší jen podle specifických skutečností každého případu. Z jednotlivých rozhodnutí ESLP lze tedy vyabstrahovat některé obecné principy a zobecnění, jak v konkrétním případě postupovat. Z rozhodnutí ve věci Apicella proti Itálii je možné též dovodit, že ESLP považuje za přiměřené, pokud je vnitrostátním orgánem přiznáno poškozenému asi 45 % částky, kterou by přiznal sám. V době přijetí stanoviska se přitom částky přiznávané stěžovatelům v rozsudcích proti České republice z titulu morální újmy způsobené porušením práva na projednání věci v přiměřené lhůtě pohybovaly řádově v tisících EUR s průměrem okolo 5 000 EUR. Nejvyšší soud tak ve Stanovisku dospěl k závěru, že pro poměry České republiky je přiměřené, jestliže se základní částka, z níž se při určování výše přiměřeného zadostiučinění vychází, bude pohybovat v rozmezí mezi 15 000 Kč až 20 000 Kč (cca 600 až 800 EUR) za jeden rok řízení, tj. 1 250 Kč až 1 667 Kč (cca 50 až 67 EUR) za jeden měsíc řízení. Takto stanovená základní částka byla přitom obecně nastavena výrazně výše než 45 % toho, co za porušení předmětného práva přiznával ve věcech proti České republice ESLP (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 384/2012, nebo rozsudek ve věci Apicella proti Itálii, odst. 72).

42. Nejvyšší soud provedl analýzu rozhodovací činnosti ESLP stran nároků na náhradu nemajetkové újmy v důsledku porušení práva na přiměřenou délku řízení za posledních 5 let. Samozřejmě částky v těchto případech přisouzené se liší podle specifických skutečností každého případu 43. V rozsudku ze dne 27. 6. 2019, Cosmoc Maritime Trading and Shipping Agency proti Ukrajině, stížnost č. 53427/09, rozhodoval ESLP o přiměřeném zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení zahájeného v roce 2003, které minimálně do poloviny roku 2018 stále probíhalo. V době rozhodnutí soudu tedy trvalo zhruba 15 let. V návaznosti na konstatované porušení přiznal ESLP zadostiučinění ve výši 10 000 EUR, tj. přibližně 250 000 Kč, tedy cca 16 700 Kč za jeden rok trvání řízení.

44. Řízení posuzované ESLP ve věci Galea a Pavia proti Maltě, rozsudek ze dne 11. 2. 2020, stížnost č. 77209/16 a 77225/16, trvalo více než 17 let napříč dvěma soudními instancemi. V rámci posouzení ESLP konstatoval porušení práva stěžovatelů a přiznal zadostiučinění ve výši 17 000 EUR, tj. přibližně 212 500 Kč pro každého stěžovatele, tedy cca 12 500 Kč za jeden rok trvání řízení.

45. Ve věci řešené rozsudkem ze dne 30. 7. 2020, Glavinić a Marković proti Chorvatsku, stížnost č. 11388/15 a 25605/15, trvalo v případě stěžovatelky Glavinić řízení 12 let a 2 měsíce v jediné instanci. Takovou délku řízení označil ESLP za a priori nepřiměřenou, konstatoval porušení práva stěžovatelky a přiznal jí zadostiučinění ve výši 3 900 EUR, tj. přibližně 97 500 Kč, tedy cca 8 125 Kč za jeden rok trvání řízení Při posuzování stížnosti stěžovatele Markoviće řízení do doby rozhodnutí soudu probíhalo již téměř 8 let, proto ESLP shledal porušení práva stěžovatele na rozhodnutí věci v přiměřené době a přiznal mu zadostiučinění ve výši 4 000 EUR, tj. přibližně 100 000 Kč, tedy cca 12 500 Kč za jeden rok trvání řízení.

46. V rozsudku ze dne 30. 7. 2020, Kirinčić a ostatní proti Chorvatsku, stížnost č. 31386/17, ESLP konstatoval, že délka řízení 15 let a 5 měsíců napříč třemi soudními instancemi je a priori nepřiměřená, a přiznal zadostiučinění ve výši 9 000 EUR každému ze stěžovatelů, tj. přibližně 225 000 Kč, tedy cca 14 500 Kč za jeden rok trvání řízení.

47. V rozsudku ze dne 1. 7. 2021, Nechay proti Ukrajině, stížnost č. 15360/10, trvalo řízení 12,5 roku. ESLP v návaznosti na shledaná porušení práv stěžovatele přiznal zadostiučinění ve výši 5 500 EUR, tj. přibližně 137 500 Kč, tedy cca 11 000 Kč za jeden rok trvání řízení.

48. V rozsudku ze dne 5. 4. 2022, Călin proti Rumunsku, stížnost č. 54491/14, posuzoval ESLP řízení trvající 10 let a 10 měsíců a v návaznosti na shledané porušení práva stěžovatelky jí přiznal zadostiučinění ve výši 15 000 EUR, tj. přibližně 375 000 Kč, tedy cca 34 700 Kč za jeden rok trvání řízení.

49. Řízení v délce 10 let a 8 měsíců odškodnil ESLP v rozsudku ze dne 5. 5. 2022, Mesić proti Chorvatsku, stížnost č. 19362/18, zadostiučiněním ve výši 2 000 EUR, tj. přibližně 50 000 Kč, tedy cca 4 600 Kč za jeden rok trvání řízení.

50. V rozsudku ze dne 24. 10. 2023, Altius Insurance Ltd proti Kypru, stížnost č. 41151/20, trvalo posuzované řízení více než 13 let a 6 měsíců. ESLP uzavřel, že v případě neexistence účinného vnitrostátního prostředku nápravy by stěžovatelce přiznal 16 600 EUR. Podotkl nicméně, že jí bylo přiznáno 5 000 EUR na vnitrostátní úrovni, proto stanovil zadostiučinění ve výši 11 600 EUR, tj. přibližně 415 000 Kč, tedy cca 30 740 Kč za jeden rok trvání řízení.

51. Rozsudkem ze dne 13. 2. 2024, Jann-Zwicker a Jann proti Švýcarsku, stížnost č. 4976/20, posuzovaná délka řízení činila téměř 10 let a 4 měsíce ve třech soudních instancích. ESLP v tomto případě shledal porušení práv stěžovatelů a oběma přiznal zadostiučinění v celkové výši 20 800 EUR, tj. přibližně 260 000 Kč pro jednoho stěžovatele, tedy cca 25 500 Kč za jeden rok trvání řízení.

52. Z výše popsané rozhodovací praxe vyplývá, že ESLP ani v době po přijetí Stanoviska Nejvyšším soudem nepřistoupil k valorizaci částek přiměřeného zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení, a to ani vzhledem k ekonomické situaci. Výše popsané závěry obsažené ve Stanovisku tak jsou i nadále pro poměry České republiky aktuální, přičemž je to rozhodovací činnost ESLP, která je pro nastavení výše odškodnění za porušení základních práv zaručených Úmluvou určující. Nadále platí, že částky přiznávané soudy v České republice za porušení práva na přiměřenou délku řízení lehce splňují kritéria stanovená judikaturou ESLP zejména v rozhodnutí ve věci Apicella proti Itálii, a rozhodně nelze uzavřít, že by nesplňovaly ani minimální standard, který z hlediska odškodňování judikatura ESLP i nadále představuje. Změny v cenové úrovni v České republice na daný závěr nemají žádný vliv.

53. Nadto je zřejmé, že v době přijetí Stanoviska, kdy ještě nebyla rozvinuta judikatura k odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu vzniklou z jiných důvodů, zejména z důvodu nezákonného omezení osobní svobody, nebo z důvodu trestního stíhání, které neskončilo odsouzením, nastavil Nejvyšší soud základní rozpětí pro odškodnění jednoho roku trvání průtažného řízení velmi štědře (tj. nad rámec shora uvedených 45 % z částky, kterou by přiznal ESLP). V průběhu času tak dochází k tomu, že se nastavení hladiny odškodnění mezi uvedenými typy újem, z nichž újma způsobená omezením svobody a trestním stíháním bývá typově závažnější než újma způsobená nepřiměřenou délkou řízení, teprve postupně vyrovnávají. I to je důvod, proč Nejvyšší soud není připraven základní rozpětí pro odškodnění porušení práva na přiměřenou délku řízení v tuto chvíli měnit.

54. Tento názor Nejvyššího soudu je ve shodě i s aktuální judikaturou Ústavního soudu, jak patrno např. z bodů 44. a 45. odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 1303/21, nebo z usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. IV. ÚS 723/22, ze dne 30. 8. 2022, sp. zn. I. ÚS 2064/22, ze dne 8. 8. 2023, sp. zn. IV. ÚS 1204/23, a ze dne 15. 11. 2023, sp. zn. IV. ÚS 2459/23. Z této recentní judikatury je totiž patrné, že klíčovou podmínkou, kterou musí přiznané odškodnění splňovat, je jeho přiměřenost, jež bude náležitě odrážet individuální okolnosti řešeného případu a k níž soud může v případě potřeby dospět i volbou jiné základní částky zadostiučinění, než jaká by odpovídala ve Stanovisku uvedenému finančnímu rozpětí. Bez ohledu na základní částky zadostiučinění stanovené postupem uvedeným ve Stanovisku je tak třeba zdůraznit princip, že tyto částky jsou jen orientační a nebrání soudu, aby je navýšil, pokud to považuje za nezbytné s ohledem na potřebu spravedlivého rozhodnutí ve věci (k tomu též srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. III. ÚS 1320/10, část V., čtvrtý odstavec).

55. Nejvyšší soud i nadále má za to, že důvody pro případné navýšení částek zadostiučinění nad rámec daný Stanoviskem je nutno hledat jednak ve srovnání s aktuální judikaturou ESLP, aby částky přiznávané českými soudy nepřestaly naplňovat minimální standard ochrany práv vyplývající z Úmluvy a judikatury ESLP, jednak ve srovnání s částkami zadostiučinění přiznávanými českými soudy na náhradu jiných nemajetkových újem, nesvědčí-li i bez toho pro navýšení zadostiučinění, a to i základní částky za jeden rok řízení, potřeba spravedlivého rozhodnutí ve věci daná konkrétními okolnosti případu, zvláště pokud se tyto zjevně vymykají obvykle posuzovaným skutečnostem.

56. Nejvyšší soud nadále neshledává důvod pro navyšování základní částky zadostiučinění pouze z důvodu růstu životní úrovně ve společnosti (srov. i např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2025, č.j. 30 Cdo 2356/2024-72).

57. Proto i v souzené věci je zapotřebí vycházet ze základní částky 15 000 Kč za jeden rok.

58. Podle ust. § 31a OdpŠk se bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d)postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

59. Uvedeným způsobem stanovenou základní částku zadostiučinění pak i odvolací soud modifikoval dle jednotlivých kritérií upravených v § 31a odst. 3 OdpŠk, pro které lze základní částku zvýšit či snížit. Shledal, že posuzované řízení bylo do meritorního skončení po skutkové stránce složitější, zkoumala se realizovatelnost variant předložených účastníky, když pro žalovaného byla neakceptovatelná varianta předložená žalobcem. To se pak promítlo do procesně náročnějšího dokazování, kdy musel být zpracován znalecký posudek a znalec vyslechnut, když účastníci nebyli ochotni akceptovat relevanci protistranou předkládaného geometrického plánu. Též po dobu necelých 3 měsíců, kdy bylo řízení přerušeno z důvodu nařízení prvního setkání s mediátorem, a dobu asi 8 měsíců (od vydání usnesení o přerušení řízení dne 23. 6. 2021 do právní moci usnesení o pokračování v řízení dne 16. 2. 2022), kdy bylo řízení přerušeno dle § 110 o. s. ř. na shodný návrh účastníků (tedy i žalobce) za účelem mimosoudního vyřešení věci. Nelze klást k tíži státu, že žalovaný předjednanou dohodu nedodržel a ke smírnému vyřešení věci dle návrhu žalobce nedošlo, i když si to zřejmě žalobce přál. OS [místo] rozhodoval 1x ve věci a dále vydal větší množství procesních rozhodnutí (nařízení mediace, přerušení řízení, pokračování v řízení, ustanovení znalce, znalečné), 1x v řízení rozhodoval též KS [adresa] (o odvolání žalobce proti usnesení o znalečném). Po právní stránce nebylo posuzované řízení nijak zvlášť složité, těžiště složitosti sporu bylo ve skutkovém zjišťování. Nicméně z důvodu procesní složitosti je zapotřebí základní částku přiměřeně snížit o 20 % do meritorního rozhodnutí ve věci.

60. Naopak vzhledem ke zjištěným průtahům i odvolací soud má (v souladu se závěry soudu I. stupně) za to, že postup orgánů státu v posuzovaném řízení, který měl na celkovou dobu řízení výrazně negativní vliv (a to jak do schválení smíru, tak v době následující), je naopak nutno částku přiměřeně zvýšit o 20 %.

61. Význam řízení pro žalobce pak byl zcela běžný, jednalo se o vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovité věci, kterou žalobce neužíval k uspokojování svých bytových potřeb a pouze se ji snažil zpeněžit. Z hlediska rodinných vztahů se pak již před zahájením řízení, jakož i po jeho zahájení jednalo pouze o spor o majetek a z toho vyplývající narušené vztahy mezi bratry. I demolice stavby na pozemku byla nařízena ještě před zahájením řízení (dle samotných žalobních tvrzení žalobce) a hodnota pozemků v ČR v čase pouze stoupá (obecně známá skutečnost ve smyslu § 121 o.s.ř.). Do uzavření smíru není tedy na místě jakkoli základní částku modifikovat.

62. Též chování žalobce na délku řízení nemělo žádný vliv, uzavření smíru je dvoustranný úkon, který tedy nebyl závislý pouze na vůli žalobce a ani z tohoto hlediska pak není důvodu k modifikaci přiznané částky a jeho motivace k tomuto úkonu je pak zcela právně irelevantní.

63. Po uzavření smíru pak dochází k významnému snížení významu pro žalobce, když již věděl, jaký podíl nákladů bude platit a z rozhodnutí soudů věděl i z jakých konkrétních částek. Usnesení soudu o výši nákladů pak již pro žalobce nemělo žádného relevantního významu. Z důvodu popsaného sníženého významu předmětu řízení pro žalobce pak je zapotřebí základní částku za dobu po schválení smíru snížit o 50 %.

64. Při výši 1 250 Kč/měsíc, za prvních 24 měsíců ve výši jedné poloviny, náleží za 54,5 měsíce částka 53 125 Kč a za řízení po uzavření smíru pak částka 10 625 Kč snížená o 30 % na 7 438Kč.

65. Celkem tak žalobci náleží částka 60 563 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 53 125 Kč od 4. 7. 2024 do zaplacení. Vzhledem k tomu, že žalovanou již bylo zaplaceno 44 625 Kč, tedy zbývá zaplatit 15 938 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 8 500 Kč od 4. 7. 2024 do zaplacení.

66. Proto podle ust. § 220 odst. 1 písm. a) o.s.ř. odvolací soud rozsudek soudu I. stupně ve vyhovujícím výroku I. změnil tak, že se žaloba zamítá i co do částky 50 202 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 46 484 Kč od 4. 7. 2024 do zaplacení, jinak jej podle ust. § 219 o.s.ř. v tomto výroku potvrdil (výrok I.).

67. O nákladech řízení před soudy obou stupňů rozhodl odvolací soud podle ust. § 224 ve spojení s ust. 142 odst. 3 o.s.ř. a žalobci, který byl v řízení co do základu plně úspěšný, přiznal náhradu nákladů řízení, která se skládá ze zaplaceného soudního poplatku dle položky č. 8a Sazebníku soudních poplatků ve výši 2 000 Kč, 6x odměna právního zástupce za šest úkonů právní služby (převzetí a příprava zastoupení, sepis žaloby, sepis doplnění ze dne 13. 8. 2024, sepis doplnění ze dne 6. 9. 2024, 2x účast na jednání soudu, které trvalo více než 2 hodiny, dne 6. 11. 2024) dle § 7 bodu 5. vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, dále jen „advokátní tarif“, ve znění do 31.12.2024 v celkové výši 18 600 Kč (6x 3 100 Kč), když za tarifní hodnotu byla dle § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu vzata částka 50 000 Kč, 2x odměna podle ust. § 9a odst. 2 písm. a) ve spojení s § 7 bod 6. dle advokátního tarifu ve znění vyhlášky č. 258/2024 Sb. ve výši 2x1 740 Kč, paušální náhrada hotových výdajů právního zástupce za šest úkonů právní služby dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu v celkové výši 1 800 Kč (6x 300 Kč), dvakrát paušální náhrada hotových výdajů právního zástupce za 2 úkony právní služby dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve znění vyhlášky č. 258/2024 Sb. v celkové výši 900 Kč (2x 450 Kč), náhrada cestovného za cestu vozidlem ze sídla právního zástupce do sídla soudu a zpět dne 6. 11. 2024, tj. za 497 km (1 cesta měří 248,3 km) při kombinované spotřebě 4,6 litrů nafty/100 km, dle § 156 a násl. zákoníku práce a vyhlášky č. 398/2023 Sb. v celkové výši 3 629,49 Kč (cena PHM ve výši 846,29 Kč + základní náhrada ve výši 2 783,20 Kč), náhrada za promeškaný čas při cestě vozidlem ze sídla právního zástupce do sídla soudu a zpět dne[Anonymizováno]6. 11. 2024, tj. celkem za 10x hod. (jedna cesta vozidlem trvá 2 hodiny a 21 minut) po 100 Kč dle § 14 advokátního tarifu v celkové výši 1 000 Kč (10x z 100 Kč), náhrada cestovného za cestu vozidlem ze sídla právního zástupce do sídla soudu a zpět dne 8. 4. 2025, tj. za 500 km při kombinované spotřebě 4,6 litrů nafty/100 km, dle § 156 a násl. zákoníku práce a vyhlášky č. 475/2024 Sb. v celkové výši 3 698,10 Kč (cena PHM ve výši 798,10 Kč + základní náhrada ve výši 2 900 Kč), náhrada za promeškaný čas při cestě vozidlem ze sídla právního zástupce do sídla soudu a zpět dne 8. 4. 2025 (1 cesta trvá 2 hod. a 32 minut), tj. celkem za 12x hod. po 150 Kč dle § 14 advokátního tarifu ve znění vyhlášky č. 258/2024 Sb. v celkové výši 1 800 Kč (12x z 150 Kč). Dále soud přiznal i DPH ve výši 21 % z odměny, paušálních náhrad hotových výdajů, základní náhrady u cestovních výdajů a paušálních náhrad za promeškaný čas právního zástupce, tedy z částky 34 907,59 Kč dle § 137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 7 330,60 Kč.

68. Celkovou částku ve výši 44 238,19 Kč pak přisoudil na zákonné platební místo a lhůtu k plnění stanovil v souladu s § 160 odst. 1 částí věty za středníkem o. s. ř., když uvedená lhůta odpovídá technickoorganizačním podmínkám čerpání peněžních prostředků ze státního rozpočtu, jimiž se organizační složka státu vystupující v řízení za žalovanou řídí (výrok II.).

Poučení