12 Co 728/2024 - 134

Rubrum

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Vilda a soudců JUDr. Lenky Novotné a Mgr. Tomáše Hodného ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený dne [datum] bytem [adresa] zastoupený [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: [Anonymizováno] [Anonymizováno] - [Jméno žalované A], IČO [IČO žalované A] sídlem [Adresa žalované A], za níž jedná [Jméno žalované B], IČO [IČO žalované B] sídlem [Adresa žalované B] o zaplacení 300 000 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobce i žalované proti rozsudku Okresního soudu v [Anonymizováno] ze dne [datum], č.j. [spisová značka] takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 17 143,30 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku k rukám [Jméno advokáta], advokáta se sídlem v [Anonymizováno].

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem okresní soud rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 50 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 50 000 Kč od 19. 10. 2023 do zaplacení, a to do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I.), zamítl žalobu co do uplatněného nároku na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 250 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 250 000 Kč od 19. 10. 2023 do zaplacení (výrok II.) a žalované uložil povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 33 036,50 Kč, a to do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce (výrok III.).

2. Okresní soud rozhodoval o žalobě, jíž se žalobce domáhal náhrady nemajetkové újmy za nezákonné rozhodnutí – usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 30. 11. 2017, č.j. [Anonymizováno], na jehož základě byl (do té doby bezúhonný) stíhán a následně obžalován pro spáchání přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 a 3 trestního zákoníku, přičemž trestní stíhání skončilo zproštujícím rozsudkem Okresního soudu v [Anonymizováno] ze dne 10. 11. 2022, č.j. [spisová značka]. Tvrdil, že nezákonné trestní stíhání, během něhož byl trestním příkazem nepravomocně odsouzen k trestu odnětí svobody v délce 1 roku s podmíněným odkladem na dobu 2 let a hrozil mu trest odnětí svobody až na 5 let, mu způsobilo nemajetkovou újmu, na jejíž odčinění požadoval po žalované 300 000 Kč s ohledem na konkrétně označený referenční případ přiznaného zadostiučinění poškozeným [jméno FO] a [jméno FO]. Tvrdil, že po celou dobu trestního řízení žil v úzkostech a strachu, pocitu ponížení, nespravedlnosti a bezmoci zvláště proto, že byl v minulosti dlouholetým příslušníkem Policie ČR. Byl vystaven psychickému tlaku a narušení jeho života v soukromé, rodinné a pracovní sféře, ztrátě reputace, odlivu zákazníků a obchodních partnerů, špatně snášel medializaci případu a s ní spojené veřejné opovržení. Uvedl, že nárok uplatnil u žalované 18. 4. 2023, ke dni podání žaloby se mu žalovaná za nezákonné trestní stíhání písemně omluvila a sdělila, že mu finanční zadostiučinění neposkytne. Požadoval proto přiznat také zákonný úrok z prodlení z částky 300 000 Kč od 19. 10. 2023 do zaplacení.

3. Žalovaná uplatněný nárok odmítla s tím, že po projednání žádosti žalobce o přiznání zadostiučinění dne 17. 10. 2023 konstatovala vydání nezákonného rozhodnutí o zahájení trestního stíhání ve smyslu § 7 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. a vyslovila mu omluvu, kterou pokládá za dostačující. Poukázala na to, že žalobce uplatnil i nárok na náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení, na který mu přiznala částku 67 563 Kč.

4. Okresní soud vyšel z nesporných zjištění, že dne 27. 3. 2015 bylo vydáno usnesení policejního orgánu č.j. [Anonymizováno] o zahájení trestního stíhání žalobce jako obviněného ze spáchání přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 a 3 trestního zákoníku na základě tam popsaného skutku, jehož se měl dopustit společně s [jméno FO] (mělo se jednat o odcizení osobních motorových vozidel i dalších movitých věcí v provozovně autobazaru [právnická osoba]. v [Anonymizováno] v červnu 2017) a pro který byl následně obžalován. V řízení vedeném u Okresního soudu v [Anonymizováno] pod sp. zn. [spisová značka] byl žalobce rozsudkem ze dne 10. 11. 2022 pravomocně zproštěn obžaloby z důvodu podle § 226 písm. b) trestního řádu, trestní řízení tak probíhalo po dobu téměř 5 let. Nesporným bylo i to, že dne 13. 4. 2023 žalobce uplatnil u žalované požadavek na poskytnutí zadostiučinění ve výši 300 000 Kč za nesprávný úřední postup spočívající ve vydání nezákonného rozhodnutí o zahájení trestního stíhání podle zákona č. 82/1998 Sb., že souběžně se domáhal zadostiučinění za nepřiměřenou délku trestního řízení a že žalovaná ve stanovisku ze dne 17. 10. 2023, které bylo žalobci doručeno 18. 10. 2023, konstatovala nezákonnost vydání usnesení o zahájení trestního stíhání a vyslovila omluvu. Za nepřiměřenou délku trestního stíhání poskytla žalobci částku 67 563 Kč.

5. Okresní soud neměl za prokázané žalobcem tvrzené konkrétní zásahy do jeho soukromého, rodinného a pracovního života, které měly spočívat v narušení rodinných vztahů, v tom, že on sám i jeho rodina byli vystaveni posměchu a veřejnému opovržení v důsledku medializace případu, že prožíval úzkost a strach z mnohaletého vězení, stres, pocit nespravedlnosti, ponížení a frustrace plynoucí z dojmu, že je možné si objednat trestní stíhání dosud netrestaných osob, že ztratil reputaci a zákazníky. Vyšel z výpovědi svědka [jméno FO], podle níž žalobce coby bývalý elitní policista trestní stíhání nesl zvlášť úkorně, ztratil chuť do života i do práce, vnímal poškození svého dobrého jména a cti své rodiny, přestal jezdit na firemní akce, rodinné rekreace, srazy kamarádů, nejcitelněji pak prožíval medializaci případu. Okresní soud nicméně dovodil, že odpovědnost za medializaci nelze přičítat žalované z důvodu, že orgány činné v trestním řízení při informaci o případu žalobce nikde nezmiňovaly. Podle skutkových zjištění okresního soudu k zveřejňování článků v místních denících a na Facebooku docházelo z podnětu a na objednávku třetí osoby – [jméno FO], který se také dle tvrzení žalobce měl přičinit o blokaci úvěrového limitu u [právnická osoba], a tím poškodit jeho práva. Okresní soud uzavřel, že žalovanou nelze činit odpovědnou za projevy třetí osoby. Za prokázanou neměl ani ztrátu obchodních příležitostí žalobce v důsledku trestního stíhání, neboť žalobce, byť avizoval, že navrhne výslechy osob z okruhu zákazníků a obchodních partnerů, tak nakonec (přes poučení o následcích nesplnění důkazní povinnosti) neučinil, žádný důkaz nenavrhl ani k tvrzenému narušení rodinných vztahů. Za podstatné soud považoval zjištění, že žalobce nadále podniká ve stejném oboru (nákup a prodej vozidel) a ani jeho rodina se nerozpadla. Okresní soud dále vysvětlil důvody neprovedení některých žalobcem navržených důkazů, a to dílem pro jejich nadbytečnost v případě, že šlo o skutečnosti již prokázané, v případě účastnického výslechu pak proto, že k následkům trestního stíhání se sám žalobce detailně písemně vyjádřil a jím tvrzené skutečnosti bylo možno prokázat jiným způsobem, např. výslechem rodinných příslušníků.

6. Zjištěný skutkový stav okresní soud posuzoval podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Měl za splněnou podmínku včasného uplatnění nároku u žalované podle § 14 odst. 1, 3 zákona č. 82/1998 Sb., jakož i to, že žalovaná teprve v poslední den šestiměsíční lhůty doručila žalobci stanovisko, v němž konstatovala nezákonnost trestního stíhání a vyslovila omluvu, finanční zadostiučinění mu neposkytla. Dovodil, že žalovaná odpovídá žalobci za nemajetkovou újmu vzniklou nezákonným trestním stíháním podle § 5 písm. a), § 31a zákona č. 82/1998 Sb., neboť skutek, pro který byl stíhán a obžalován, nebyl podle zprošťujícího rozsudku trestným činem. Při hodnocení vzniklé újmy bral v úvahu kritérium povahy trestní věci, délky trestního řízení a následků způsobených trestním řízením v osobní sféře poškozeného. Konstatoval, že povaha trestní věci byla spíše méně závažná vzhledem k tomu, že přečin krádeže obvykle nevyvolává zvýšenou míru společenského odsouzení, jako je tomu např. u násilných deliktů, a byť se maximální délka možného trestu až 5 let jeví jako výrazná, reálně žalobci hrozil pouze podmíněný trest. Tvrzení žalobce o hrozícím nepodmíněném trestu na samé horní hranici trestní sazby shledal nepodloženým. Vycházel z toho, že délka trestního stíhání (bez dvaceti dnů 5 let) je významná z hlediska posouzení délky zásahu do osobnostních práv poškozeného. Za účelem zjištění přiměřeného zadostiučinění za utrpěnou nemajetkovou újmu okresní soud porovnával posuzovanou věc s jinými případy náhrady nemajetkové újmy, hodnotil přitom jejich shodné a odlišné znaky. Jako referenční případy zvolil: 1) věc vedenou u Obvodního soudu pro[Anonymizováno]Prahu 2 pod sp. 37 C 111/2021 týkající se poškozeného stíhaného pro trestný čin podvodu dle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku, tj. pro trestnou činnost obdobné povahy jako u žalobce) s trestní sazbou 5 až 10 let (vyšší než u žalobce), jehož trestní stíhání trvalo déle než 6 let (déle než u žalobce), přičemž v případu narozdíl od žalobce rozhodovaly dvě soudní instance, prokázány byly zásahy do sféry osobního, rodinného i pracovního života a celková výše přiznaného zadostiučinění dosáhla 121 500 Kč; 2) věc vedenou u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 96/2020 týkající se poškozeného stíhaného pro zločin krádeže dle § 205 odst. 1, odst. 4 písm. c) trestního zákoníku, tj. za stejný trestný čin jako u žalobce, ale vyššího stupně závažnosti, s trestní sazbou 2 až 8 let (vyšší než u žalobce), jehož trestní stíhání trvalo rok a pět měsíců (kratší dobu), v případu rozhodovaly dvě instance na rozdíl od případu žalobce, tvrzeny byly shodně jako u žalobce zásahy do sféry rodinného života, pracovního života, do sféry sociální a poškozenému bylo přiznáno zadostiučinění ve výši 30 000 Kč; 3) věc vedenou u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 46 C 112/2022 týkající se poškozeného stíhaného pro trestný čin podvodu dle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. c) trestního zákoníku, tj. pro trestnou činnost obdobné povahy s trestní sazbou 2 až 8 let (vyšší než u žalobce), jehož trestní stíhání trvalo téměř 3 roky (kratší dobu), avšak poškozenému hrozilo vzetí do vazby, byl vzat do cely předběžného zadržení po dobu 2 dnů (před tím již byl dvakrát vazebně stíhán), přičemž řízení se vedlo ve dvou instancích oproti jedné jako v případu žalobce, tvrzeny byly shodně jako u žalobce zásahy do sféry rodinného, pracovního života poškozeného včetně rozšíření informace o jeho trestním stíhání v místě bydliště, výše přiznaného zadostiučinění činila celkem 40 000 Kč; 4) věc vedenou u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 101/2017 týkající se poškozeného stíhaného pro trestný čin krádeže dle § 205 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku, tj. za stejný trestný čin jako u žalobce, jehož trestní stíhání trvalo tři roky (kratší dobu), prokázány byly zásahy a dopady do sféry pracovní v rozsahu ukončení tří dohod o provedení práce, vedení na úřadu práce, nezískání zaměstnání kvůli stíhání, poškozený byl zatčen před zraky spolupracovníků, bylo poškozeno jeho dobré jméno, pověst, čest a výše přiznaného zadostiučinění činila celkem 50 000 Kč. Vzhledem k neprokázání tvrzené specifické újmy žalobce, která by mohla mít vliv na zvýšení náhrady, považoval okresní soud na základě porovnání uvedených čtyř případů za odpovídající zadostiučinění pro žalobce částku 50 000 Kč. Při hodnocení žalobcem navrženého referenčního případu poškozených [jméno FO] a [jméno FO], jimž žalovaná mimosoudně přiznala zadostiučinění ve výši 300 000 Kč, okresní soud dospěl k závěru, že vykazuje významně odlišné znaky od posuzované věci. Konstatoval, že oba poškození byli minimálně po určitou dobu trestního stíhání příslušníky bezpečnostních sborů, takže přípravnou fázi trestního řízení vůči nim vedla Generální inspekce bezpečnostních sborů a nemohli tak na rozdíl od žalobce vykonávat své původní zaměstnání policisty. Jejich trestní stíhání trvalo déle než osm let, tedy výrazně déle než u žalobce, v jeho průběhu byli oba poškození dvakrát shledáni vinnými a k jejich zproštění došlo až po pravomocném odsouzení na základě mimořádného opravného prostředku. Tuto skutečnost považoval okresní soud za významně negativně zasahující do osobností poškozených vzhledem k obecně nízké průměrné úspěšnosti dovolání. Závažnějším a škodlivějším z hlediska společenského vnímání shledal i charakter stíhané trestné činnosti, jíž bylo zneužití pravomoci úřední osoby a nadržování, byť hrozící trestní sankce až 5 let byla shodná se sazbou hrozící žalobci. Okolnosti žalobcem označeného případu přiznaného zadostiučinění proto okresní soud shledal v podstatných rysech nesouměřitelnými s jeho případem. Na základě tohoto posouzení uložil žalované zaplatit žalobci na náhradu nemajetkové újmy částku 50 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ode dne následujícího po marném uplynutí 6měsíční lhůty běžící od uplatnění nároku u žalované, do zaplacení, v rozsahu požadované částky 250 000 Kč s konkretizovaným úrokem z prodlení žalobu jako nedůvodnou zamítl. Žalobci úspěšnému co do základu nároku přiznal okresní soud podle § 142 odst. 3 o. s. ř. právo na plnou náhradu nákladů řízení ve výši, kterou podrobně specifikoval.

7. Proti tomuto rozsudku podali včasné odvolání oba účastníci. Žalobce odvoláním směřujícím do zamítavého výroku II. vytkl okresnímu soudu, že se dostatečně nevcítil do pozice nezákonně stíhaného člověka a že přiznaná výše zadostiučinění působí jako výsledek postupu bez citu pro elementární spravedlnost až cynicky. Za nesprávný označil postup okresního soudu, pokud jím navržené důkazy pro nadbytečnost zamítl, a zejména neprovedl jeho účastnický výslech, aniž by o tomto důkazním návrhu rozhodl. Zdůraznil, že požadovaná náhrada nemajetkové újmy ve výši 300 000 Kč odpovídá povaze a délce jeho nezákonného trestního stíhání, jakož i existujícím přitěžujícím okolnostem, pro které mu hrozil trest odnětí svobody 2 roky nepodmíněně, tak aby odčinila zásah do jeho důstojnosti, strach, ponížení a psychické utrpení. Poukázal na to, že srovnání případů ze strany soudů musí být důkladné, musí z něj být zřetelné, které okolnosti se shodují, které liší, a rovněž musí respektovat ekonomickou realitu České republiky i obecné vnímání spravedlnosti. Dle jeho názoru je jediným srovnatelným případem poskytnutí zadostiučinění případ [jméno FO] a [jméno FO], kteří oba obdrželi od žalované mimosoudně po 300 000 Kč a dalších několik desítek tisíc korun jim přiznal soud. Oba tito poškození byli stejně jako on bezúhonnými občany a bývalými policisty. Dodal, že podle nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2021, sp. zn. I. ÚS 4293/18 nesmí být výše přiznané náhrady symbolická, ale musí vždy naplnit požadavky plynoucí z čl. 369 odst. 3 Listiny a principu demokratického právního státu podle čl. 1 odst. 1 Ústavy. Ústavní soud apeloval na soudy, aby výše přiznaného odškodnění v případech, kdy stát zasáhne do života člověka nedůvodným trestním stíháním, poškodí či dokonce zničí jeho postavení ve společnosti a mnohdy i v rodině, byla dostatečná. Navrhl, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu ve výroku II. zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení.

8. Žalovaná odvoláním napadla správnost vyhovujícího výroku I. a odvislého nákladového výroku III. rozsudku. Zopakovala, že vzhledem ke všem okolnostem věci považuje za dostatečné odčinění nemajetkové újmy žalobce konstatováním nezákonnosti rozhodnutí a vyslovením omluvy, což je v souladu s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1641/2021. Zdůraznila, že žalobce sice v souvislosti s uplatněním nároku i v průběhu řízení tvrdil různé dopady trestního stíhání do jeho osobní sféry, vznik konkrétní újmy v příčinné souvislosti s trestním stíháním však neprokázal, byť mnohé skutečnosti by bylo možno doložit např. lékařskými zprávami či firemními účetními doklady. Okresní soud také dle jejího názoru dostatečně nevyhodnotil, že žalobce se souběžně v řízení u Obvodního soudu pro Prahu 2 domáhá i náhrady nemajetkové újmy za nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce řízení. Navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobu zamítne v celém rozsahu a přizná jí náhradu nákladů řízení.

9. V písemných vyjádřeních k odvolání protistrany oba účastníci zopakovali svá stanoviska.

10. Krajský soud jako soud odvolací přezkoumal k odvolání obou účastníků napadený rozsudek v celém rozsahu, přezkoumal i řízení, které jeho vydání předcházelo, a důvodnost nepřiznal žádnému z nich.

11. Podle názoru odvolacího soudu soud prvního stupně v daném řízení, jež vyústilo ve vydání shora označeného rozsudku, po dokazování provedeném v souladu s důkazní iniciativou obou stran sporu zjistil skutkový stav v rozsahu dostatečném pro rozhodnutí ve věci, odvolací soud jej proto přejímá a jde-li o skutková zjištění, také odkazuje na písemné vyhotovení napadeného rozhodnutí. Soud prvního stupně rovněž správně posuzoval nárok po právní stránce, pokud se při stanovení výše zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním ve smyslu § 31a zákona č. 82/1998 Sb. zabýval nosnými hledisky, jak je vymezil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, tedy povahou trestní věci, délkou trestního stíhání a následky způsobenými trestním řízením v osobní sféře poškozených. Při hodnocení jejich závažnosti ve smyslu stanovení formy a výše zadostiučinění se dle názoru odvolacího soudu okresní soud neodchýlil od ustálené judikatorní praxe.

12. V dané věci je třeba respektovat závěry vyslovené Ústavním soudem v nálezu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 3271/20, podle nichž již samotné trestní stíhání zásadním způsobem ovlivňuje osobní život stíhaného, zejména zasahuje do jeho cti a dobré pověsti, a to navzdory principu presumpce neviny. Takový zásah je navíc o to citelnější, bylo-li trestní řízení posléze skončeno zprošťujícím rozsudkem, v němž bylo konstatováno, že skutek, z něhož byl stěžovatel obžalován, nebyl trestným činem. Současně Ústavní soud uvedl, že výše přiznané peněžité náhrady nesmí být symbolická, ale musí vždy naplnit požadavky plynoucí z čl. 36 odst. 3 LPS a principu demokratického právního státu podle čl. 1 odst. 1 Ústavy. Osoba, která byla povinna se podrobit úkonům orgánů činných v trestním řízení, musí mít záruku, že pokud trestnou činnost nespáchala, dostane se jí odškodnění. Pokud by taková perspektiva neexistovala, nebylo by možné trvat na povinnosti jednotlivce taková omezení v rámci trestního stíhání snášet. Tato záruka musí být dána i v případě, jestliže je pro poškozenou osobu výše újmy či příčinná souvislost problematicky prokazatelná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2021, sp. zn. II. ÚS 417/21).

13. Podle ustálené judikatury je nezbytné vycházet z toho, že konstatování porušení práva je namístě jen v těch případech, kdy lze újmu vytrpěnou poškozeným považovat za zanedbatelnou, není-li tomu tak, je namístě přiznání zadostiučinění v penězích, a to v přiměřené výši. V konečném důsledku musí výše soudem přiznaného zadostiučinění odpovídat výši přiznaného zadostiučinění v případech, které se v podstatných znacích (poměřovaných zejména s ohledem na uvedená kritéria) shodují. Jinak vyjádřeno, výše přiznaného zadostiučinění by se neměla bez zjevných a podstatných skutkových odlišností konkrétního případu podstatně odlišovat od zadostiučinění přiznaného v případě skutkově obdobném. Významnější odchylka je v tomto směru možná jen tehdy, bude-li též soudem řádně a přesvědčivě zdůvodněna. Nelze-li nalézt takový případ, který by se v podstatných znacích shodoval s projednávanou věcí, je třeba provést srovnání s jinými případy náhrad nemajetkové újmy.

14. Se soudem prvního stupně lze souhlasit, že trestný čin krádeže, za který byl žalobce stíhán, zpravidla nevyvolává vyšší míru společenského odsouzení. Jde-li o délku trestního stíhání, z obsahu spisu vyplývá, že poškozený žalobce se již vůči žalované domohl finančního plnění ve výši 67 563 Kč na náhradu nemajetkové újmy z titulu nesprávného úředního postupu spočívajícího v porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě (§ 13 odst. 1 věta druhá a třetí zákona č. 82/1998 Sb.). Byť je délka trestního stíhání jedním z kritérií pro přiznání zadostiučinění za nezákonné trestní stíhání, nelze zcela odhlédnout od toho, že náhrada újmy za nepřiměřenou délku trestního stíhání projevující se nejistotou poškozeného v sobě zahrnuje (a také kompenzuje) i některé následky v jeho osobnostní sféře.

15. K odvolací námitce žalované, že žalobce žádné konkrétní tvrzené skutečnosti svědčící o poškození jeho soukromého, rodinného a pracovního života, neprokázal, odvolací soud poznamenává, že ani taková důkazní situace by sama o sobě (bez dalšího) neznamenala, že žalobci nenáleží žádné zadostiučinění ani to, že odpovídající satisfakcí za nezákonné trestní stíhání je pouze konstatování porušení práva a vyslovení omluvy. Žalovaná nicméně přehlíží nezpochybněné skutečnosti vyplývající ze svědecké výpovědi [jméno FO], konkrétně to, že trestní stíhání negativně ovlivnilo psychiku a rozpoložení žalobce, vedlo k tomu, že se stranil společnosti i bývalých kamarádů z řad policie, přestal se zúčastňovat firemních akcí, jezdit na dovolené. Takové důsledky trestního stíhání na psychický stav bezúhonné osoby, byť zpravidla obtížně prokazatelné, jsou dle názoru odvolacího soudu zcela pochopitelné a nelze je bagatelizovat. Odvolací soud proto sdílí závěr soudu prvního stupně, že v poměrech posuzované věci se zřetelem k typové (presumované) závažnosti, jakou představuje každé nezákonné trestní stíhání dosud bezúhonné osoby, nelze újmu žalobce považovat za zanedbatelnou, a tudíž nelze považovat za dostatečné morální zadostiučinění formou omluvy a konstatování nezákonnosti trestního stíhání žalobce, k čemuž již dříve ze strany žalované došlo, ale že je na místě žalobci poskytnout další zadostiučinění v podobě finančního plnění.

16. Jeho výši stanovenou soudem prvního stupně po porovnání tzv. referenčních případů odvolací soud považuje za adekvátní. Je nutno přisvědčit okresnímu soudu, že žalobcem zdůrazňovaný případ odškodnění [jméno FO] a [jméno FO] nevykazuje potřebný srovnávací potenciál, neboť není v podstatných znacích shodný s posuzovanou věcí. Jedná se o případ nesouměřitelný jak z hlediska povahy a závažnosti trestné činnosti (zneužití pravomoci úřední osoby, nadržování), podstatně delší doby trestního stíhání, během níž byli opakovaně a dokonce pravomocně odsouzeni, tak i z hlediska prokázaných dopadů do osobního, pracovního a soukromého života poškozených, především v podobě ztráty možnosti vykonávat povolání policisty. Soudem prvního stupně zvolené případy přiznaného zadostiučinění za nezákonné trestní stíhání pro obdobně závažnou majetkovou trestnou činnost (krádež, podvod) lze naopak považovat za zásadně komparovatelné, přičemž soud správně hodnotil shodné i odlišné znaky jednotlivých případů ve srovnání s případem žalobce. Výtka žalobce, že tak okresní soud nečinil, proto není namístě. Soudem prvního stupně přiznané zadostiučinění ve výši 50 000 Kč považuje i odvolací soud za přiměřené okolnostem daného případu, reflektující všechna podstatná hlediska v intencích rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, a tudíž spravedlivé. Důvody ke zvýšení ani snížení, tím méně k odepření přiznané částky proto odvolací soud neshledal.

17. K námitce žalobce odvolací soud dodává, že v posuzované věci nezjistil ani vady řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Neprovedení účastnického výslechu žalobce, který je podle § 131 o. s. ř. důkazem podpůrné povahy přicházejícím v úvahu tehdy, nelze-li tvrzenou skutečnost prokázat jinak, soud prvního stupně přiléhavým způsobem odůvodnil a jeho závěr o neúčelnosti tohoto důkazu v dané věci sdílí i odvolací soud.

18. Z těchto důvodů odvolací soud napadený rozsudek v meritorních výrocích I. a II. potvrdil jako věcně správný podle § 219 o. s. ř., a to včetně správného a řádně odůvodněného výroku III. o nákladech řízení, jehož nesprávnost žádný z účastníků zvlášť nenamítal, odvolací soud proto v podrobnostech odkazuje na odůvodnění jednotlivých nákladových položek v napadeném rozsudku.

19. Žádný z účastníků sice nebyl v odvolacím řízení úspěšný, avšak vzhledem k tomu, že výše požadovaného plnění byla odvislá od úvahy soudu, přísluší žalobci plná náhrada nákladů i tohoto odvolacího řízení dle § 142 odst. 3 ve spojení s ust. § 224 odst. 1 o. s. ř. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta za 3 úkony právní služby podle § 6 odst. 1, § 7 bod 5., § 9 odst. 4 písm. a), § 11 odst. 1 písm. d), g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) ve znění účinném ke dni provedení úkonu právní služby (dále jen „AT“), z toho za dva úkony (podání odvolání, vyjádření k odvolání žalované) po 3 100 Kč a za účast u odvolacího jednání dne 23. 4. 2025 ve výši 5 620 Kč, dále náhrady hotových výdajů k těmto úkonům právní služby podle § 13 odst. 1, odst. 2 AT ve výši celkem 1 050 Kč, cestovného advokáta k odvolacímu jednání z [adresa] osobním automobilem při obousměrné vzdálenosti 134 km, průměrné spotřeby benzínu 9,6 l/100 km, ceně pohonných hmot 40,50 Kč/litr a paušální náhradě za 1 km ve výši 5,80 Kč (podle vyhlášky č. 475/2024 Sb.), jehož výše činí 1 298 Kč. K nákladům právního zastoupení náleží i náhrada za 21 % daň z přidané hodnoty z částky 14 168 Kč ve výši 2 975,30 Kč dle § 137 odst. 3 o. s. ř. Náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 17 143,30 Kč uložil odvolací soud žalované zaplatit žalobci v prodloužené 15denní lhůtě (§ 160 odst. 1 o. s. ř.) k rukám jeho zástupce (§ 149 o. s. ř.)

Poučení