126Co 103/2022

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Burešové a soudců Mgr. Bc. Jiřího Hanzala a Mgr. Daniely Jandové ve věci nezletilého: [osobní údaje nezletilého] zastoupený kolizním opatrovníkem [anonymizováno 5 slov] sídlem [adresa] dítěte rodičů: [jméno] [příjmení], [datum] bytem [adresa], Slovenská republika zastoupená advokátkou [anonymizováno] [jméno] [příjmení] [příjmení], [anonymizována dvě slova]. sídlem [adresa] [jméno] [příjmení], narozený dne [datum] bytem [adresa] zastoupený advokátkou [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o námitce matky nedostatku mezinárodní příslušnosti v řízení o svěření do péče a určení výživného, o odvolání matky proti usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 2. 8. 2022, č. j. 35 Nc 10/2022-112 takto:

Výrok

Usnesení soudu prvního stupně se potvrzuje.

Odůvodnění

1. Soud prvního stupně v záhlaví citovaným usnesením zamítl matčinu námitku nedostatku své pravomoci a příslušnosti ve věci rozhodovat. Rozhodnutí odůvodnil tím, že podle čl. 8 odst. 1 a 2, čl. 10, 12 odst. 3 a čl. 17 Nařízení Rady (ES) č. 2201/2003 ze dne 27. listopadu 2003 o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti a o zrušení nařízení (ES) č. 1347/2000 (dále jen„ Nařízení Brusel II bis“) je ve věci dána pravomoc českých soudů. Nezletilý měl od narození evidován trvalý pobyt na adrese [adresa]. Na této adrese měli evidován trvalý pobyt i oba rodiče, a to do konce září 2021, kdy byla adresa změněna na [adresa]. Otec s přestěhováním nezletilého na Slovensko nesouhlasil a dosud nesouhlasí. Místem bydliště nezletilého dítěte ve smyslu § 877 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějším předpisů (dále jen„ o. z.“) se rozumí místo, kde se dítě zdržuje na základě dohody rodičů, rozhodnutí soudu či jiné skutečnosti a má tam své rodinné a sociální vazby, zejména tedy navštěvuje školské zařízení, má mimoškolní aktivity, rodinu, kamarády, ošetřujícího lékaře a podobně. Významnou změnou bydliště dítěte je taková změna místa, kde se zdržuje, která s sebou nese změnu rodinných a sociálních vazeb. Rodič nesmí bez souhlasu druhého rodiče či soudu významně změnit bydliště nezletilého dítěte. Matka svým jednostranným rozhodnutím zasáhla jak do práv otce, tak do práv nezletilého, když jej vytrhla z dosavadního prostředí, ve kterém dosud žil. Jednala v rozporu se zájmy nezletilého, nad které nadřadila zájmy své.

2. Proti tomuto usnesení podala matka odvolání, které odůvodnila tím, že rodiče ukončili svůj partnerský vztah po vzájemné dohodě v prosinci 2021 a také se domluvili, že nezletilý [jméno] bude v její péči matky a přestěhuje se s ním na Slovensko, kde budou žít, a současně otec bude syna pravidelně navštěvovat a platit výživné 7 000 Kč měsíčně. Také matce nabízel pomoc s přestěhováním a dále s ní komunikoval o praktických věcech - kolik má posílat na syna, kolik bude stát školka, kde bude syn pojištěný. Z předložené konverzace je zřejmé že otec věděl, že matka se stěhuje se synem na Slovensko, souhlasil s tím a aktivně se informoval na věci související se životem nezletilého na Slovensku. Matka zdůrazňuje, že pokud rodič po delší dobu akceptuje odlišné bydliště dítěte, neprotestuje proti němu a stýká se s ním, nemůže poté namítat, že s tím nesouhlasil. Povědomost o existenci takové dohody měli i příbuzní a známí obou rodičů a navrhla jejich výslech jako svědků. Matka se též odvolala na čestné prohlášení své matky. Otec věděl, že si matka na Slovensku pronajala byt a nabízel, že jí pošle [anonymizováno] pokojíček a bydlení v [obec] prodá. Nezletilý je ve Slovenské republice zdravotně pojištěn a registrován u dětského lékaře. Otec nyní jednostranně a zcela nečekaně přestal respektovat dohodu rodičů o změně synova bydliště. Dohodu rodičů o přestěhování nezletilého na Slovensko lze změnit opět jen dohodou, která však neexistuje. Ve věci jsou tak příslušné slovenské soudy podle obvyklého bydliště nezletilého. Proto matka navrhla odvolacímu soudu, aby napadené usnesení změnil tak, že řízení se zastavuje pro nedostatek mezinárodní příslušnosti českých soudů.

3. Otec k podanému odvolání uvedl, že nikde v matkou předložené komunikaci není zmínka o jeho souhlasu s trvalým přestěhováním nezletilého na Slovensko. Otec měl za to, že matka odjíždí se synem ke svým rodičům dočasně tak, jako tomu bylo v minulosti. Nikdy neudělil souhlas s přemístěním nezletilého, čemuž odpovídá jeho email matce ze dne 16. 3. 2022. Projevy vůle obou rodičů v jejich komunikaci nejsou takové, aby z nich mohlo být usuzováno na uzavření dohody. V prosinci 2021, kdy rodiče řešili partnerskou krizi, se rodina stěhovala z [obec] do [obec] a měli věci zabalené v krabicích. Proto otec matce psal, že pošle krabice. Bydlení v [obec] vybrala sama matka, jak uváděla při svém výslechu v návratovém řízení. Stejně uvedla, že ji otec při partnerské hádce vyhazoval na Slovensko, že jí tam bude líp. Nezletilý je ve věku [anonymizováno] let a proto matka pro něj od září 2022 zajistila mateřskou školu, aby mohla nastoupit do páce v kasinu, kde pracuje na směny. Není tedy pravdivé matčino tvrzení, že nezletilý je na ni fixován a proto o něj pečuje 24 hodin denně. Nezletilý je schopný trávit s čas bez matky jen s otcem, který dokáže se o něj postarat. Argumentace absencí matčina zázemí v České republice není důvodná. Sama se rozhodla, že bude žít v České republice a může si zde vytvořit zázemí stejně, jako si je vytvořila na Slovensku, kde si pronajala byt. Otec s vyjádřením předložil přepis elektronické komunikace mezi ním a matkou z období 19. - 24. 8. 2022 a 2. - 4. 9. 2022 a audiozáznam z jednání konaného u Okresného súdu Bratislava I, sp. zn. 2P/22/ 2022 konaného dne 13. 6. 2022 ve věci nařízení návratu nezletilého do České republiky. Závěrem navrhl odvolacímu soudu, aby napadené usnesení potvrdil.

4. Kolizní opatrovník se vyjádřil tak, že otec se dle doložené komunikace mohl smířit s přemístěním nezletilého, avšak posouzení této otázky náleží výlučně soudu. I kdyby se s tím smířil, nelze z toho automaticky dovozovat, že se tím změnilo také obvyklé bydliště nezletilého, neboť je třeba zohlednit množství dalších faktorů. Ani slovenské soudy dosud v této otázce nebyly jednotné. Má za to, že mezinárodní příslušnost českých soudů je prozatím zachována. Není totiž jisté, zda by matka v případně zastavení řízení v České republice mohla znovu podat návrh na úpravu poměrů na Slovensku, kde již bylo takové řízení pravomocně zastaveno právě pro nedostatek příslušnosti tamních soudů. Zastavení řízení i v České republice by tedy nebylo v zájmu nezletilého. Pokud by rovněž odvolací soud v návratovém řízení dospěl k závěru, že obvyklé bydliště dítěte je na Slovensku a proto by návrh otce na nařízení návratu dítěte byl slovenskými soudy pravomocně zamítnut, mohl by český soud zvážit přenesení příslušnosti podle čl. 15 Nařízení Brusel II bis na slovenský soud jako soud vhodněji umístěný. Takový postup by kolizní opatrovník podpořil. Proto navrhl odvolacímu soudu, aby napadené usnesení potvrdil.

5. Krajský soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou a včas (§ 202 a contrario, § 201, § 204 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“) za použití § 1 odst. 1, 3 a 4 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ z. ř. s.“)) přezkoumal usnesení soudu prvního stupně a řízení, které mu předcházelo podle § 212 a § 212a odst. 1, 5 a 6 a podle § 28 z. ř. s., když k projednání odvolání nebylo třeba nařizovat jednání (§ 214 odst. 1 písm. c) o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání matky není důvodné.

6. Na základě přezkoumání obsahu spisu soudu prvního stupně odvolací soud postupem podle § 212a odst. 5 o. s. ř. zjistil, že řízení před soudem prvního stupně netrpí zmatečnostními vadami uvedenými v § 229 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., ani jinými vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí a jejichž náprava nemohla být zjednána za odvolacího řízení.

7. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že otec podal dne 13. 4. 2022 návrh na nařízení předběžného opatření, kterým se domáhal uložení povinnosti matce navrátit nezletilého do místa posledního bydliště nezletilého v České republice. Návrh odůvodnil tím, že rodiče od roku 2018 vedli společnou domácnost na adrese [adresa], posléze se rozhodli najít si větší bydlení v [obec]. Matka s nezletilým před Vánoci 2021 odjela za svými rodiči na Slovensko, kde s nimi i otec oslavil svátky. Po Vánocích se matka s nezletilým vrátila ze Slovenska již do [obec]. Poté matka s nezletilým odjela opět navštívit rodiče na Slovensko, otec zůstal pracovně v České republice, až později zjistil, že si matka našla na Slovensku nový byt a nehodlá se již s nezletilým vrátit. Otec dne 16. 3. 2022 soudu předloženým emailem sdělil matce, že doufal, že se domluví. Pořád se baví o České republice, kde nezletilý vyrůstal, má zde lékaře, pojištění, druhou část rodiny. Nikdy se spolu nebavili o tom, že by jejich syn vyrůstal na Slovensku. Otec požádal matku o zaslání dokladů nezletilého a informací o adrese místa pobytu na Slovensku a plánovaných návštěv lékařů. Matka reagovala téhož dne sdělením, že dítě má automaticky trvalé bydliště dle své matky. Věc bude řešit s právníky a přes soud, bez rozhodnutí soudu a jejího souhlasu si nezletilého otec vzít nemůže. Matka jinak otci neodpovídá na jeho dotazy stran toho, kde se nezletilý zdržuje, a kdo o něj pečuje v čase její nepřítomnosti. Otec matce sdělil termín objednání nezletilého k lékaři ve středu 23. 3. 2022. Matka na to odpověděla, že mu zařídila lékaře v [anonymizováno], nechť si pro něj ale přijede. Otec navrhl, že by jej vyzvedl v Bratislavě v úterý v 18.00 hodin, matka pouze napsala, že„ to bude řešit s právníkem“. Protože otec se změnou bydliště syna nesouhlasí, obrátil se dne 23. 3. 2022 na orgán sociálně-právní ochrany dítěte (dále jen„ OSPOD“) v [obec a číslo], který jej odkázal na [anonymizováno 6 slov] [obec] (dále též„ [anonymizováno]“), který dne 29. 3. 2022 odeslal slovenskému ústřednímu orgánu žádost o navrácení nezletilého do České republiky, sp. zn. UMPOD- UMČO203/22-8. Současně otec podal návrh ve věci úpravy péče, výživy a styku. Nezletilý má evidován trvalý pobyt od svého narození na adrese [adresa]. Na této adrese měli evidován trvalý pobyt i oba rodiče, a to do konce září 2021, kdy byla adresa změněna na [adresa]. Usnesením Okresného súdu v Topoľčanech ze dne 4. 4. 2022, č. j. 10P/55/2022-39, bylo k návrhu matky nařízeno předběžné opatření, kterým byl nezletilý [jméno] dočasně svěřen do její péče do skončení řízení ve věci samé. K odvolání otce usnesením Krajského súdu Nitra ze dne 24. 5. 2022, č. j. 25 CoP/18/2022-129, byl prohlášen nedostatek pravomoci slovenských soudů a napadené usnesení bylo zrušeno a řízení zastaveno. Soud shledal, že nezletilý [jméno] měl obvyklý pobyt v České republice, jejíž pravomoc trvá i po neoprávněném přemístění nezletilého do Slovenské republiky. Usnesením soudu prvního stupně ze dne 19. 4. 2022, č. j. 35 Nc 10/2022-16, bylo k návrhu otce nařízeno předběžné opatření o uložení povinnosti matce navrátit nezletilého [jméno] do radia 15 km od jeho bydliště na adrese [adresa], Česká republika a zdržet se dalšího přemístění nezletilého do doby pravomocného rozhodnutí ve věci samé. Přes odvolání matky bylo napadené usnesení potvrzeno usnesením odvolacího soudu ze dne 11. 7. 2022, č. j. 126 Co 61/2022-106. Oba soudy shodně dospěly k závěru, že matka neoprávněné změnila bydliště nezletilého do Slovenské republiky jednostranně bez souhlasu otce, kdy nezletilý dosud má své (obvyklé) bydliště na území České republiky. Usnesením Okresného súdu Bratislava I ze dne 13. 6. 2022, sp. zn. 2P/22/ 2022, byl zamítnut návrh otce ze dne 27. 4. 2022 na navrácení nezletilého do České republiky. Soud dospěl k závěru, že na straně otce existovala vůle, aby nezletilý [jméno] nejméně od 14. 12. 2021 žil na území Slovenské republiky, a to na základě vzájemné komunikace rodičů. Proti tomuto usnesení otec podal odvolání, kdy Krajský súd Bratislava o něm v řízení vedeném pod sp. zn. 20CoP /125 2022 rozhodl dne 9. 11. 2022 tak, že napadené usnesení potvrdil. Šetřením Úradu práce, sociálnych vecí a rodiny v Topoľčanech dne 29. 4. 2022 bylo zjištěno, že matka s nezletilým od 30. 12. 2021 obývá pronajatý byt s vhodným zázemím pro nezletilého. Matka pobírá rodičovský příspěvek v České republice ve výši 10 000 Kč měsíčně (potvrzeno také oznámením úřadu práce pro hl. m. Prahu o přiznání dávky státní sociální podpory ze dne 23. 7. 2020). Matka za bydlení vydá 430 €, za pohonné hmoty 70 € a telefon 430 Kč. Dětským lékařem nezletilého je [anonymizováno] [příjmení] v České republice, matka ještě na Slovensku pediatra nevyhledala. Nezletilý je pojištěný v České republice, matka bude žádat zdravotní pojišťovnu, aby tomu tak bylo i nadále. Matka chce nezletilého přihlásit do mateřské školy v [anonymizováno] od září 2022 a poté nastoupit do zaměstnání. Otec syna na Slovensku několikrát navštívil, naposledy v březnu přijel na křtiny i s dědečkem. Otec se se synem na Slovensku stýkal i v nepřítomnosti matky. Podle výpisu platebních transakcí otec zaplatil v lednu, únoru a březnu 2022 na výživné pro nezletilé vždy po 7 000 Kč a v dubnu 2022 zaplatil 5 000 Kč. Podle kartičky DÔVERA zdravotní pojišťovna, a. s. má nezletilý [jméno] veřejné zdravotní pojištění ve Slovenské republice od 31. 5. 2022. Matčina matka sepsala čestné prohlášení, ve kterém uvedla, že věděla o dohodě rodičů nezletilého [jméno] o tom, že matka s ním bude na Slovensku a otec je bude navštěvovat každé dva týdny. Při osobním setkání jí otec měl říct, že matce s dítětem bude na Slovensku lépe a budou tam šťastnější. Dne 9. 5. 2022 matka podala námitku nedostatku pravomoci českých soudů, v níž argumentuje shodně jako ve svém odvolání proti napadenému usnesení a připojila k ní znovu komunikaci rodičů již založenou do spisu a fotografie nezletilého zaslané otci dne 13. 2., 15. 2. a 15. 3. 2022. Dne 14. 12. 2021 otec napsal matce:„ Fakt se poseru. Jistě já nemám přehled. Ty si to nedokážeš představit. Nikdo neříká žes měla vydělat na celý jesle. Nebo hlídání. Řekni jak si to představuješ to Slovensko. Jak často a kdy a kde budu s [anonymizováno] Kdy sem bude jezdit? Protože my se nehnem. Do vše Tě musím tlačit. Bezva. Takto je bezva. Hlavně že budeš šťastná.“ Dne 17. 12. 2021 otec napsal matce:„ Že jsem se probudil. Tak mi pak dej vědět s tou sedačkou a věcma. Věci umím poslat v krabicích na SK, když není cesta. Zle ti víc dělat nebudu. Asi stačilo, ne?“ Matka odpověděla:„ Mne to už stačilo věru.“. Otec dále psal:„ Jo chápu. Teď ty provozní věci. Sedačka. A tak. Se všema věcma pomůžu. To víš ale sama. Aspoň na něco jsem dobrej. Napsal jsem spoustu věcí.“ Matka odpověděla:„ Ale veď sedačku nechaj zatiaľ v aute.“ Otec píše:„ Táta ji potřebuje. Kolik mám posílat peněz. Kde bude pojištěný.“ Matka odpověděla:„ Preto hovorím zatiaľ. Alebo ju prines hore.“. Otec se dále ptá:„ Kolik bude stát školka.“ Dne 22. 12. 2021 otec psal matce, ať si najde pořádně férového chlapa, ne„ sráče“ jako je on. Táže se matky, zda ví, jak mu je. Otec si odpovídá sám, že (matka) neví, protože si sama myslí svoje. Matku oslovuje„ [anonymizováno]“ a přeje dobrou noc. Dne 25. 1. 2022 otec napsal matce:„ Bohužel 500 km. Tak asi. Ten [anonymizováno] pokoj ti pošlu. [obec] prodám. Tak se mějte hezky, já to takhle bohužel nedám. Takže nic. (…) No tak si třeba někdy napíšem, tohle nemá cenu, hele chápu tě, ale takhle to nemusíme podstupovat. Není to příjemné tobě ani mně. Všechno během 14 dnů pošlu, ať máš svoje věci a [anonymizováno] pokoj. Není důvod mi opakovat cokoliv z toho, co jsem udělal. Tak se opatrujte, kdybys něco potřebovala, dej vědět a zkusíme se domluvit.“ Matka odpověděla:„ Písať si môžme. V kontakte budeme stále vravím. Ty budeš chodiť sem a já do [obec] (…) A vieš mi povedať, kedy prídeš ty sem? Či prídeš budúci víkend jako sme boli dohodnutí? Nech sa aj já zariadim.“. Otec odpověděl:„ Nepřijedu. Až se se mnou budeš bavit normálně, přijedu. Udělejte si víkend, přijdu, až to bude normální.“. Dne 31. 1. 2022 se matka otce ptá, zda bude spát u nich. Otec píše, že spíš v hotelu, matka odpovídá, že to chápe. Otec se dále dotazuje, co má synovi koupit, zda je něco potřeba, jako např. mléko nebo oblečení. Matka odpovídá, že není třeba asi nic. Dne 7. 2. 2022 mezi rodiči proběhla hádka.

8. Podle § 1 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ ZMPS“) tento zákon upravuje v poměrech s mezinárodním prvkem a) právním řádem kterého státu se řídí soukromoprávní poměry včetně používání jiných předpisů než určeného rozhodného práva, b) právní postavení cizinců a zahraničních právnických osob v soukromoprávních poměrech, c) pravomoc a postup soudů a jiných orgánů při úpravě poměrů uvedených v písmenech a) a b) a rozhodování o nich včetně postupu v řízení, jestliže je mezinárodní prvek jen v řízení samotném, d) uznávání a výkon cizích rozhodnutí, e) právní pomoc ve styku s cizinou, f) některé záležitosti týkající se úpadku, g) některé záležitosti týkající se rozhodčího řízení včetně uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů.

9. Podle § 2 ZMPS zákon se použije v mezích ustanovení vyhlášených mezinárodních smluv, kterými je Česká republika vázána (dále jen„ mezinárodní smlouva“), a přímo použitelných ustanovení práva Evropské unie.

10. V přezkoumávané věci je dán tzv. cizí prvek, neboť nezletilý [jméno] má dvojí státní občanství, a to jak České republiky, tak Slovenské republiky, matka je rovněž státní občankou Slovenské republiky, na jejímž území se s nezletilým zdržuje (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 11. 2010, sp. zn. 21 Cdo 200/2009). Z výše citovaných ustanovení je zřejmé, že ve věcech s cizím prvkem se užije ZMPS, avšak v mezích mezinárodních smluv, kterými je Česká republika vázána podle čl. 10 Ústavy České republiky, a přímo použitelných předpisů Evropské unie (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2374/2012). Tím je především Nařízení Brusel II bis (vzhledem k datu zahájení řízení), jež má podle svých čl. 59 odst. 1 a čl. 60 až 62 aplikační přednost před mnohostranných a dvoustrannými mezinárodními smlouvami uzavřenými mezi členskými státy ve věcech upravených tímto nařízením, tj. rodičovské odpovědnosti (čl. 1 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a), čl. 2 odst. 7). Otázku výživného upravuje Nařízení Rady (ES) č. 4/2009 ze dne 18. prosince 2008 o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a o spolupráci ve věcech vyživovacích povinností (dále jen„ Nařízení o výživném“) - viz čl. 1 odst.

1. Podle čl. 15 Nařízení o výživném ve spojení s Rozhodnutím Rady ze dne 30. listopadu 2009, č. 2009 /941/, též Haagský protokol ze dne 23. listopadu 2007 o právu rozhodném pro vyživovací povinnosti (dále též„ Haagský protokol“). Při konkurenci Nařízení o výživném, resp. Haagského protokolu a mezinárodní smlouvy uzavřené mezi členskými státy má aplikační přednost toto nařízení (viz jeho čl. 69 odst. 2); Haagský protokol je použitelný pouze mezi členskými státy Evropské unie a smluvními státy.

11. Podle čl. 8 odst. 1 a 2 Nařízení Brusel II bis soudy členského státu jsou příslušné ve věci rodičovské zodpovědnosti k dítěti, které má v době podání žaloby obvyklé bydliště na území tohoto členského státu (odst. 1). Odstavec 1 platí s výhradou článků 9, 10 a 12 (odst. 2).

12. Podle čl. 10 Nařízení Brusel II bis v případech neoprávněného odebrání nebo zadržení dítěte jsou soudy členského státu, ve kterém mělo dítě obvyklé bydliště bezprostředně před svým neoprávněným odebráním nebo zadržením, příslušné do doby, kdy dítě získá obvyklé bydliště v jiném členském státě, a a) každá osoba, orgán nebo jiný subjekt mající právo péče o dítě dá souhlas k odebrání nebo zadržení, nebo b) dítě mělo bydliště v jiném členském státě po dobu nejméně jednoho roku poté, co se osoba, orgán nebo jiný subjekt mající právo péče o dítě dozvěděla nebo se měla dozvědět místo, kde se dítě nachází, dítě si ve svém novém prostředí zvyklo a byla splněna nejméně jedna z těchto podmínek: i) do jednoho roku poté, kdy se nositel práva péče o dítě dozvěděl nebo se měl dozvědět místo pobytu dítěte, nebyla podána žádost o navrácení dítěte u příslušných orgánů členského státu, kam bylo dítě odebráno nebo kde je zadržováno; ii) žádost o navrácení dítěte podaná nositelem práva péče o dítě byla vzata zpět a ve lhůtě stanovené v bodě i) nebyla podána nová žádost; iii) věc projednávaná u soudu v členském státě, ve kterém mělo dítě obvyklé bydliště bezprostředně před svým neoprávněným odebráním nebo zadržením, byla uzavřena podle čl. 11 odst. 7; (iv) soudy členského státu, ve kterém mělo dítě obvyklé bydliště bezprostředně před neoprávněným odebráním nebo zadržením, vydaly rozhodnutí o právu péče o dítě, které neobsahuje navrácení dítěte.

13. Podle čl. 17 Nařízení Brusel II bis pokud je soudu některého členského státu předložena věc, k níž není podle tohoto nařízení příslušný a k níž je podle tohoto nařízení příslušný soud jiného členského státu, prohlásí tento soud bez návrhu svou nepříslušnost.

14. Podle čl. 3 písm. a), d) Nařízení o výživném k rozhodování ve věcech vyživovacích povinností je v členských státech příslušný soud místa, v němž má odpůrce místo obvyklého pobytu, nebo soud, který je podle práva místa soudu příslušný pro řízení o rodičovské zodpovědnosti, souvisí-li záležitost vztahující se k vyživovacím povinnostem s tímto řízením, ledaže je tato příslušnost odvozena výlučně ze státní příslušnosti jedné ze stran.

15. Podle čl. 10 Nařízení o výživném je-li u soudu některého členského státu zahájeno řízení ve věci, k níž není podle tohoto nařízení příslušný, prohlásí bez návrhu svou nepříslušnost.

16. Podle čl. 15 a 17 Úmluvy o pravomoci orgánů, použitelném právu, uznávání, výkonu a spolupráci ve věcech rodičovské zodpovědnosti a opatření k ochraně dětí (sdělení č. 141/2001 Sb. m. s.) při výkonu pravomoci podle ustanovení kapitoly II použijí orgány smluvních států své vlastní právo. Výkon rodičovské zodpovědnosti se řídí právem státu obvyklého bydliště dítěte. Pokud se obvyklé bydliště dítěte změní, řídí se právem státu nového obvyklého bydliště.

17. Podle čl. 15 Nařízení o výživném právo rozhodné pro otázky vyživovacích povinností se v členských státech, které jsou vázány Haagským protokolem ze dne 23. listopadu 2007 o právu rozhodném pro vyživovací povinnosti, určuje v souladu s uvedeným protokolem.

18. Podle čl. 3 odst. 1 a 2 Haagského protokolu vyživovací povinnosti se řídí právem státu, v němž má oprávněný místo obvyklého pobytu, nestanoví-li tento protokol jinak (odst. 1). V případě změny místa obvyklého pobytu oprávněného se použije právo státu, v němž má oprávněný nové místo obvyklého pobytu, a to od okamžiku takové změny (odst. 2).

19. Mezinárodní soudní pravomoc je jednou z podmínek řízení, jejichž splnění soud zkoumá během řízení (§ 103 o. s. ř.). Rozhodujícím okamžikem pro určení mezinárodní příslušnosti soudu je okamžik zahájení řízení, a tedy skutečnosti významné ve vztahu k hraničnímu určovateli musí být posuzovány k tomuto datu. Je tomu tak proto, že čl. 16 Nařízení Brusel II bis, resp. čl. 9 Nařízení o výživném počítá s rozdílnou procesní úpravou v jednotlivých členských státech. Protože právní řád České republiky odvíjí okamžik zahájení řízení od podání návrhu u soudu (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 3088), je třeba posuzovat skutečnosti rozhodné pro posouzení hraničního určovatele mezinárodní soudní příslušnosti k okamžiku podání návrhu na zahájení řízení u soudu (viz usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. 12. 2017, sp. zn. 21 Cdo 2850/2016).

20. Pojem obvyklého pobytu dítěte, který je hraničním určovatelem mezinárodní soudní pravomoci ve věcech rodičovské odpovědnosti (čl. 8 Nařízení Brusel II bis), je třeba vykládat eurokonformně. Podle usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 9. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2244/2011, pojem„ obvyklé bydliště“ musí být vykládán v tom smyslu, že toto bydliště odpovídá místu, které vykazuje určitou integraci dítěte v rámci sociálního a rodinného prostředí. Za tímto účelem musí být přihlédnuto zejména k trvání, pravidelnosti, podmínkám a důvodům pobytu na území členského státu a přestěhování rodiny do tohoto státu, ke státní příslušnosti dítěte, k místu a podmínkám školní docházky, k jazykovým znalostem, jakož i k rodinným a sociálním vazbám dítěte v uvedeném státě. Vnitrostátnímu soudu přísluší určit místo obvyklého bydliště dítěte s přihlédnutím ke všem konkrétním skutkovým okolnostem v každém jednotlivém případě. Kromě fyzické přítomnosti dítěte v členském státě je třeba zohlednit další skutečnosti, které mohou nasvědčovat tomu, že tato přítomnost nemá pouze dočasnou či příležitostnou povahu a že pobyt dítěte vykazuje jistou integraci v rámci sociálního a rodinného prostředí. Uvedené závěry vychází z rozsudku Soudního dvora Evropské unie (dále jen„ SDEU“) ze dne 2. 4. 2009, ve věci„ A“, sp. zn. C -523/07. K těmto principům se SDEU přihlásil v rozsudku ze dne 22. 12. 2010, ve věci Barbara Mercredi proti Richardu Chaffovi, sp. zn. C -497/10, kde vyložil, že z použití přídavného jména„ obvyklý“ lze pouze usoudit, že pobyt musí vykazovat určitou trvalost či pravidelnost. Za účelem rozlišení mezi obvyklým bydlištěm a pouhou dočasnou přítomností je třeba zdůraznit, že pobyt musí obvykle určitou dobu trvat, aby se vyznačoval dostatečnou míru stálosti. Sociální a rodinné prostředí dítěte, které je zásadní pro určení místa jeho obvyklého bydliště, je tvořeno různými faktory, které se liší v závislosti na věku dítěte. Skutečnosti, které je třeba vzít v úvahu v případě dítěte školního věku, se proto liší od skutečností, ke kterým je třeba přihlížet v případě nezletilého, který ukončil své studium, nebo také od skutečností, které jsou relevantní v případě kojence.

21. V každém případě je třeba zohledňovat jeho specifika, posuzovat jej individuálně a v zájmu nezletilého dítěte (čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte; sdělení č. 104/1991 Sb.), k otázce nejlepšího zájmu dítěte blíže viz rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 4. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3430/2011. Rovněž právo Evropské unie stojí na principu nejlepšího zájmu dítěte, tudíž při výkladu pravidel příslušnosti stanovených v čl. 8 až 15 Nařízení Brusel II bis je nutné jej zohlednit. Je tomu tak tím spíše, že se uvedené nařízení musí uplatňovat v souladu s čl. 24 odst. 2 Listiny základních práv Evropské unie, podle něhož musí být při všech činnostech týkajících se dětí, ať už uskutečňovaných veřejnými orgány nebo soukromými institucemi, prvořadým hlediskem nejvlastnější zájem dítěte (k tomu srov. obdobně rozsudek ze dne 16. 7. 2015, A. proti B., C -184/14, ECLI:EU:C: 2015, bod 46.). Princip nejlepšího zájmu dítěte se v rovině hmotněprávní projevuje tím, že je obsažen v pravidlech pro určení mezinárodní příslušnosti soudu. Podle bodu 12 úvodních ustanovení Nařízení Brusel II bis, pravidla pro určení příslušnosti ve věcech rodičovské zodpovědnosti stanovená tímto Nařízením jsou formulována s ohledem na nejlepší zájmy dítěte, zejména na blízkost. To znamená, že příslušným by měl být především soud členského státu, ve kterém má dítě své obvyklé bydliště, s výjimkou určitých případů změny bydliště dítěte, nebo soud určený dohodou nositelů rodičovské zodpovědnosti (viz usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4909/2014).

22. Odvolací soud se zabýval vlivem návratového řízení na posouzení otázky obvyklého pobytu nezletilého. Podle rozsudku SDEU ze dne 22. 12. 2010, ve věci Barbara Mercredi proti Richardu Chaffovi, sp. zn. C -497/10, rozhodnutí soudu členského státu, kterými se podle Haagské úmluvy z roku 1980 zamítá žádost o bezodkladné navrácení dítěte na území, pro něž je dána místní příslušnost soudu jiného členského státu, a která se týkají rodičovské zodpovědnosti ve vztahu k tomuto dítěti, nemají žádný vliv na rozhodnutí, která mají být vydána v tomto jiném členském státě v řízeních ve věcech rodičovské zodpovědnosti, která byla zahájena dříve a stále v tomto státě probíhají (ECLI:EU:C: 2010, bod 71.). Na druhou stranu je třeba ověřit důvody, pro které dítě nebylo navráceno (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1994/2013).

23. Otázku obvyklého pobytu si soudy státu, ze kterého mělo být nezletilé dítě přemístěno, posuzují po účely mezinárodní příslušnosti. Tutéž otázku si soudy státu, do kterého bylo nezletilé dítě přemístěno, posuzují pro posouzení (ne) oprávněnosti přemístění dítěte. Ačkoliv se jedná o stejné kritérium, soudy každého státu je posuzují jen pro poměry svého řízení a soudy jednoho státu nejsou vázány posouzením této otázky soudy druhého státu, avšak jen v případě rozhodnutí o nenavrácení dítěte (k tomu srov. také bod 17. úvodních ustanovení a čl. 11 odst. 8 Nařízení Brusel II). V případě, kdy je rozhodnuto, že se dítě navrátí zpět do místa svého obvyklého pobytu, je řešení problematiky příslušnosti přesunuto do státu obvyklého bydliště. Tím může být jak Česká republika, tak jiný členský stát nebo třetí země. Při rozhodnutí o nenavrácení dítěte zůstává řešení problematiky příslušnosti na českém soudu, u něhož probíhá řízení o úpravě poměrů. Proto svou mezinárodní příslušnost danou podle obvyklého pobytu dítěte si posoudí sám.

24. V případě, že soud dospěje k závěru o nabytí obvyklého pobytu dítěte v jiném členském státě, zabývá se tím, zda mezinárodní příslušnost českých soudů nadále trvá podle čl. 10 Nařízení Brusel II bis anebo, zda si nezletilé dítě nepodrželo obvyklý pobyt v České republice i s ohledem na vůli rodičů projevenou v uzavřené dohodě o výkonu povinností a práv z rodičovské odpovědnosti. Pokud v rámci posouzení otázky mezinárodní příslušnosti dojde k závěru, že nezletilé dítě mělo ke dni zahájení řízení obvyklý pobyt na území České republiky, je splněna podmínka řízení a ve věci samé rozhodne. Otázka posuzování místa obvyklého pobytu dítěte se ovšem zaměřuje na komplex mnoha faktorů popsaný ve shora citované judikatuře SDEU. Jedním z nich mohou být také důvody pro nenavrácení dítěte podle čl. 12 odst. 2 a contrario nebo podle čl. 13 písm. a), resp. b) Haagské úmluvy z roku 1980. Pokud by dítě nebylo navráceno z důvodů uvedených ve vyjmenovaných ustanovení, bylo by možné v souladu se shora citovaným usnesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4909/2014, usuzovat na nabytí obvyklého pobytu dítěte ve státu, kam bylo přemístěno, byť neoprávněně. Slovenský soud však zamítl žádost o navrácení nezletilého [jméno] do České republiky proto, že dospěl k závěru, že rodiče se dohodli na tom, že nezletilý bude žít ve Slovenské republice. Proto se pro nadbytečnost nezabýval jinými důvody předpokládající nenavrácení dítěte podle čl. 12 a 13 Haagské úmluvy z roku 1980. Avšak jak bylo dovozeno shora, český soud v rámci posouzení své mezinárodní příslušnost není vázán závěry soudu o obvyklém pobytu dítěte učiněné v návratovém řízení a sám dospěl k následujícím závěrům.

25. Nezletilý [jméno] je státním občanem jak České, tak Slovenské republiky, avšak od svého narození žil a bydlel v České republice Nezletilý se na Slovensku nachází od 17. 12. 2021, kdy zde s oběma rodiči oslavil vánoční svátky, matka se do České republiky vrátila jen pro jeho věci, jejichž zbytek otec dovezl při další návštěvě syna. Otec kromě návrhu na úpravu poměrů nezletilého podal návrh na nařízení předběžného opatření, jemuž bylo vyhověno, a též návrh na nařízení návratu nezletilého [jméno] do České republiky, přičemž jeho zamítnutí není ze shora uvedených důvodů významné. Je tak nepochybné, že otec se s přemístěním nezletilého nesmířil, byť podle tvrzení matky pomáhal s jejich stěhováním, tomuto jednání však odporují jeho další (procesní) kroky, kterými se domáhá návratu syna do České republiky. Otec se obrátil s žádostmi o pomoc na [anonymizováno] orgány obou státu, a to [anonymizováno] a Centrum pre medzinárodnoprávnu ochranu detí a mládeže v [jméno]. Stěžejní je otcův email ze dne 16. 3. 2022 adresovaný matce, ze kterého je nepochybné, že nikdy nevyslovil souhlas s přestěhováním nezletilého do Slovenské republiky. Ke dni zahájení řízení, který je rozhodným okamžikem pro posouzení kritérií určující obvyklý pobyt nezletilého, tj. ke dni 13. 4. 2022, neexistovala dohoda rodičů o změně bydliště nezletilého [jméno], a to ani v konkludentní formě, neboť z žádného jednání otce nelze dovozovat, že by se s přemístěním nezletilého smířil.

26. V době zahájení řízení byl nezletilý [jméno] účastníkem veřejného zdravotního pojištění v České republice, kde byl registrován u praktického lékaře pro děti a dorost. Matka v té době stále pobírala rodičovský příspěvek z České republiky. Pokud otec od ledna 2022 platil výživné, nelze z této skutečnosti dovozovat smíření se s přestěhováním nezletilého na Slovensko. Z takového počínání otce lze usuzovat nanejvýš na plnění vyživovací povinnosti vůči nezletilému pro případ, že rodiče nezletilého dítěte spolu nežijí. Pokud nezletilý začal navštěvovat mateřskou školu od září 2022, tato skutečnost je bez významu, neboť rozhodným okamžikem je den 13. 4. 2022, kdy bylo zahájeno řízení. Stejně bez vlivu jsou jakékoliv změny výše rozhodných skutečností jako např. registrace u slovenského pediatra, účast na slovenském veřejném zdravotním pojištění, skončení matčiny rodičovské dovolené, jež nastaly po uvedeném datu. Ke dni zahájení řízení nebyl nezletilý [jméno] ve Slovenské republice integrován v takové míře, z níž by bylo možné usuzovat na těžiště jeho života ve smyslu shora citované judikatury SDEU v tomto členském státě.

27. Argumentaci matky, že otec pomáhal se stěhováním na Slovensko a že z jeho komunikace s ní je zřejmé, že o stěhování věděl a také s ním souhlasil, nelze přisvědčit. Věty, o které se matka opírá, jsou vytržené z kontextu. Z doslovného přepisu zpráv uvedeného v bodě č. 7 odůvodněníshora je zřejmé, že otcovy„ souhlasy“ s přestěhováním a„ smíření se“ s danou situací byly vyřčeny v afektu na podkladě„ on-line hádky“ mezi rodiči a že nejsou míněny vážně. Ze zpráv je zřejmý rezignovaný postoj otce ke vzniklé situaci, že např. prodá bydlení v [obec], protože byl citově zasažen rozpadem rodiny. Pokud se otec informoval na zajištění záležitostí týkající se nezletilého na Slovensku (např. školka, zdravotní pojištění), tak tomu nelze přikládat význam vyjadřující souhlas s pobytem nezletilého na Slovensku. Pouze zjišťoval informace, na základě nichž pak by případně uděloval souhlas s přemístěním nezletilého, k čemuž však nedošlo, a to v žádné formě. Pokud matka namítá, že otec stěhoval věci nezletilého, nabízel jejich zaslání v krabicích nebo nabízel autosedačku, tak ze všech zřejmých souvislostí nelze dospět k udělené souhlasu otce se změnou bydliště nezletilého. K matčině odchodu došlo v době, kdy se rodina přestěhovala s [obec] do [obec] a všechny své věci měly v krabicích. Pokud tedy matčiny věci a případně i nezletilého měly být přepraveny na Slovensko, tak by to bylo právě v těchto krabicích. Pokud by je tam otec zaslal, jen by tím byly zajištěny odůvodněné potřeby nezletilého jako např. oblečení a hračky, neboť matka si pronajala na Slovensku byt a pobývala tam se synem bez všech potřebných věcí. Avšak to stále za absence dohody rodičů o odchodu matky s nezletilým na Slovensko. Když otec nabízel matce autosedačku, tak odpověděla, ať ji vezme„ hore“. Z toho lze usuzovat, že tato zpráva musela být psána v době, kdy se otec nacházel také na Slovensku a nemohlo se tak jednat o otcovu nabídku jejího dovezení z České republiky, kdy otec měl autosedačku na Slovensku s sebou. Z komunikace mezi rodiči je zřejmé, že se snažili o věci jednat a dohodnout, což se jim však nepodařilo, protože žádná určitá dohoda o rodičovské odpovědnosti vůči nezletilému [jméno] s určitou platností nevznikla. Od matčina odjezdu se synem na Slovensko (17. 12. 2021) do otcova projevu nesouhlasu se vzniklou situací (16. 3. 2022) uplynula přiměřená doba. Z této časové prodlevy nelze nijak dospět k závěru, že se otec s daným stavem sžil. Tento závěr nemůže zvrátit ani skutečnost, že otec syna na Slovensku navštěvoval. Jiné řešení matkou zapříčiněné situace, které by bylo v zájmu nezletilého, nepřicházelo v úvahu. Matka s nezletilým, kterému v té době byly 2 roky, byla na rodičovské dovolené, tudíž mezi nimi přirozeně existovala silná vazba a nezletilý byl na matku fixován více než na otce. Otci tak nezbylo nic jiného než nezletilého na Slovensku navštěvovat, neboť jeho„ násilný“ návrat zpět do České republiky a bez matky by byl v příkrém rozporu s nejlepšími zájmy dítěte. Samotné přestěhování nezletilého dítěte i s jeho potřebnými věcmi automaticky neznamená také změnu místa jeho obvyklého pobytu, neboť jsou významné okolnosti, za kterých k takovému přemístění došlo. Rodina odjela toho času oslavit vánoční svátky k matčiným rodičům na Slovensko. Matka se následně odmítla vrátit se synem zpět do České republiky, kde si pak byla vyzvednout jen své věci.

28. Odvolací soud ke zjištění skutečností rozhodných pro přezkoumání napadeného rozhodnutí neprovedl matkou navržené výslechy svědků. Bylo prokázáno, že dohoda rodičů o výkonu rodičovské odpovědnosti s obsahem tvrzeným matkou uzavřena nebyla. Svědci měli potvrdit její existenci, avšak byl prokázán opak jinými důkazy. Pokud by svědci měli povědomost o existenci a obsahu rodičovské dohody, byla by nanejvýš zprostředkovaná od jednoho nebo druhého rodiče, neboť nebylo ani tvrzeno, že dohoda rodičů měla být uzavřena v přítomnosti třetí osoby. Stejně tak odvolací soud nevyšel z čestného prohlášení matčiny matky, které dokládá pouze její tvrzení, přičemž samo o sobě není způsobilé prokázat v něm uváděné skutečnosti. Odvolací soud nepřihlížel k otcem předložené komunikaci rodičů ze srpna 2022, neboť se netýká období významného pro posouzení věci, tj. před 13. 4. 2022. Jde-li o zvukový záznam z jednání Okresného súdu Bratislava I rozhodujícího v návratovém řízení, tak potřebná zjištění odvolací soud učinil z písemného vyhotovení jeho rozhodnutí v dostatečném, proto je nadbytečné vycházet i z obsahu jednání před soudem.

29. Nezletilý [jméno] měl ke dni zahájení řízení a dosud má obvyklý pobyt ve smyslu čl. 8 Nařízení Brusel II bis v České republice, čímž je podle odst. 1 tohoto ustanovení dána pravomoc českých soudů v otázce rodičovské odpovědnosti, která stále trvá. Není a nemůže být dána na základě čl. 10 Nařízení Brusel II bis, neboť nezletilý [jméno] nenabyl obvyklý pobyt ve Slovenské republice. V této souvislosti je také dána pravomoc českých soudů v otázce výživného (čl. 3 písm. d) Nařízení o výživném), která je odvozena i od bydliště otce jako osoby zavázané z vyživovací povinnosti vůči dítěti (čl. 3 písm. a) Nařízení o výživném).

30. V přezkoumávané věci je dána mezinárodní pravomoc českých soudů, které věc posoudí podle českého práva (čl. 15 a 17 Úmluvy o pravomoci orgánů, použitelném právu, uznávání, výkonu a spolupráci ve věcech rodičovské zodpovědnosti a opatření k ochraně dětí (sdělení č. 141/2001 Sb. m. s.), čl. 3 odst. 1 Haagského protokolu) za užití českého procesního práva (§ 8 odst. 1 ZMPS), jak správně uzavřel soud prvního stupně a nejsou tak splněny podmínky pro prohlášení nedostatku mezinárodní příslušnosti podle čl. 17 Nařízení Brusel II bis, resp. čl. 10 Nařízení o výživném, zrušení napadeného rozhodnutí a zastavení řízení (§ 219a odst. 1 písm. a), § 221 odst. 1 písm. c) o. s. ř.).

31. Rozhodnutí soudu prvního stupně je věcně správné, odvolací soud je proto podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

32. Ohledně náhrady nákladů odvolacího řízení odvolací soud nerozhodoval, neboť o tom rozhodne soud prvního stupně v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§ 151 odst. 1 o. s. ř.).

33. Pro úplnost odvolací soud uvádí, že s ohledem na výše uvedené právní závěry při stávajícím stavu věci lze uvažovat o postoupení věci k projednání vhodněji umístěnému soudu podle čl. 15 odst. 1 písm. a) nebo b), odst. 2 písm. a) nebo b), odst. 3 písm. c), příp. d), odst. 4 nebo 5 Nařízení Brusel II bis za případného užití § 468b z. ř. s., tj. Okresnému súdu v Topoľčanech.

Poučení