127 C 22/2023 - 57

Rubrum

Okresní soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Viktora Doležílka a přísedících [Anonymizováno] [Anonymizováno] a [Anonymizováno] [Anonymizováno] ve věci žalobkyně: [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] - [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno], IČO [Anonymizováno] sídlem [Anonymizováno]. [Anonymizováno] [Anonymizováno]/[Anonymizováno], [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno]-[Anonymizováno] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený [Datum narození žalovaného] bytem [Adresa žalovaného] zastoupený advokátem [Anonymizováno]. [Anonymizováno] [Anonymizováno], [Anonymizováno][Anonymizováno]D. sídlem [Anonymizováno] [Anonymizováno]/[Anonymizováno], [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] o zaplacení 57 946 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 57 946 Kč s 15% úrokem z prodlení od [datum] do zaplacení do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 5 898 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení 57 946 Kč s příslušenstvím vymezeným ve výroku I. tohoto rozsudku. Žalobu odůvodnila tím, že žalovaný byl u žalobkyně zaměstnán na základě pracovní smlouvy ze dne [datum], přičemž pracovní poměr byl ukončen dohodou o rozvázání pracovního poměru ze dne [datum]. Žalovaný neoprávněně přijal příplatky za práci za všechny soboty a neděle v období od [datum] do [datum] a příplatky za práci ve svátek dne [datum] a [datum], a to ve výši celkem 57 946 Kč, kdy následnou kontrolou bylo z dostupných evidencí zjištěno, že žalovaný v daném období žádnou práci nekonal. Žalovaný svůj dluh písemně uznal dne [datum]. V dohodě o rozvázání pracovního poměru se pak zavázal dlužnou částku uhradit do [datum], což neučinil. Žalobkyně žalovaného vyzvala k zaplacení žalobou požadované částky do [datum], avšak ani v takové lhůtě k zaplacení nedošlo.

2. Žalovaný s žalobou nesouhlasil a uvedl, že veškeré žalovanému vyplacené příplatky ať již v roce [Anonymizováno] či kdykoli v minulosti byly vyplaceny vždy řádně a plně v souladu s politikou žalobkyně – ta je navíc auditovaným subjektem s poměrně vysoce kvalifikovaným mzdovým a pracovním aparátem, a tedy jakákoli chyba nemohla být připuštěna, rozhodně ne na straně žalovaného. K platnému uznání dluhu dne [datum] nemohlo dojít, neboť měl být uznán dluh, který nemohl existovat. Navíc při uznání došlo k tlaku na žalovaného s tím, že jeho podpisem zůstane pracovní poměr žalovaného u žalobce zachován, k čemuž následně nedošlo a žalobkyně připravovala organizační změnu, na základě které mělo dojít k ukončení pracovního poměru žalovaného pro nadbytečnost. Lze tedy mít pochybnosti i okolnostech uzavření předmětného dokumentu ve vztahu k tísní a nápadně nevýhodným podmínkám pro žalovaného. Navrhováno bylo zamítnutí žaloby.

3. Soud vzal v řízení nejprve ze shodných tvrzení účastníků řízení (srov. ust. § 120 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v účinném znění – v textu rozsudku dále jen jako „o. s. ř.“) za prokázáno, že oba účastníci řízení připojili své podpisy k listině označené jako Pracovní smlouva s datem [datum], listině označené jako Dohoda o změně sjednaných pracovních podmínek s datem [datum], listině označené jako Dohoda o změně sjednaných pracovních podmínek s datem [datum], listině označené jako Uznání dluhu a Dohoda o plnění s datem [datum] a listině označené jako Dohoda o rozvázání pracovního poměru s datem [datum]; že žalovanému byly žalobkyní vyplaceny částky v rozsahu, který je požadován žalobou; a že hrubý příjem žalovaného a odpracovaná doba odpovídají tomu, co bylo uvedeno v žalobě.

4. Dále vzal soud po provedeném dokazování z listinných důkazů za prokázané následující podstatné skutečnosti:

5. Z listiny označené jako Pracovní smlouva s datem [datum] ve spojení s listinou označenou jako Dohoda o změně sjednaných pracovních podmínek s datem [datum] a listinou označenou jako Dohoda o změně sjednaných pracovních podmínek s datem [datum], že účastníci řízení se dohodli tak, že žalovaný bude pro žalobkyni od [datum] pracovat jako řidič autobusu a později jako vedoucí autoprovozu, za což bude žalobkyní pravidelně odměňován. Listiny jsou opatřeny podpisy obou účastníků řízení.

6. Z listiny označené jako Uznání dluhu a dohoda o plnění (v textu rozsudku dále jen jako „Uznání“), že v listině je žalobkyně označena jako věřitel a žalovaný jako dlužník, a dále je v listině mj. uvedeno následující: „Dlužník prohlašuje, že věřitel má vůči jeho osobě pohledávku ve výši 57 946 Kč. Tato pohledávka vznikla z důvodu neoprávněně vyúčtovaných příplatků za práci v sobotu a neděli v souvislosti s pracovní pohotovostí za rok [Anonymizováno]. Dlužník uznává tuto částku za svůj dluh co do výše i důvodu vůči věřiteli a zavazuje se ji uhradit jednorázově – hotově pokladna [Anonymizováno]-[Anonymizováno] [Anonymizováno].“ Listina je opatřena datem [datum] a podpisy obou účastníků řízení.

7. Z listiny označené jako Dohoda o rozvázání pracovního poměru, že účastníci řízení (žalobkyně označená jako zaměstnavatel a žalovaný jako zaměstnanec) se dohodli na ukončení vztahu založeného pracovní smlouvou ze dne [datum], a to ke dni [datum], přičemž v listině je mj. uvedeno následující: „Zaměstnavatel se zavazuje, že vyplatí zaměstnanci odchodné ve výši desetinásobku průměrného měsíčního výdělku. (...) Zároveň se zaměstnanec zavazuje, že zaměstnavateli uhradí do [datum] dlužnou jistinu 57 946 Kč, kterou se zavázal uhradit na základě Uznání dluhu a dohody o plnění ze dne [datum].“ Listina je opatřena datem [datum] a podpisy obou účastníků řízení.

8. Z listiny označené jako Výzva k úhradě 57 946 Kč ve spojení s doručenkou datové zprávy, že žalobkyně vyzvala dne [datum] žalovaného k zaplacení žalobou požadované částky do 7 dnů od doručení výzvy.

9. Soud vzal dále ze svědeckých výpovědí za prokázané následující podstatné skutečnosti:

10. Z výpovědi [tituly před jménem] [jméno FO], že svědkyně je zaměstnancem žalobkyně na pozici kvestora, kdy zajišťuje personální a ekonomický útvar. Ohledně skončení pracovního poměru žalovaného u žalobkyně svědkyně jednala osobně s žalobcem, přičemž takových jednání se zaměstnanci mívá svědkyně větší množství a všechna vede stejně. S žalovaným proběhly dvě schůzky v říjnu roku [Anonymizováno], kdy žalovaný byl informován o možnostech, které existují, tedy především byl upozorněn na to, že se chystá organizační změna a zaměstnavatel je připraven se s ním dohodnout. Žalovanému bylo řečeno, že může dojít k uzavření dohody o skončení pracovního poměru a byla mu nabídnuta výše odchodného, žalovaný si vzal čas na rozmyšlenou a na druhé schůzce navrhl svou variantu odchodného, přičemž pokud svědkyně ví, s touto žalobkyně souhlasila a byla vyhotovena dohoda o rozvázání pracovního poměru, která zároveň poté, co toto bylo konzultováno s právním referentem, obsahovala i údaj o tom, že žalovaný zaplatí žalobkyni konkrétní částku. Svědkyně slyšela o tom, že žalovaný má tvrdit to, že na něj měl být údajně činěn nátlak ohledně uznání dlužné částky, ale svědkyně si nic takového nevybavuje a má za to, že k něčemu obdobnému nedošlo. Pokud by na vzájemných schůzkách s žalovaným došlo k něčemu nestandardnímu, zcela jistě by si to svědkyně vybavila. Svědkyně přitom hovořila i s vedoucí personálního útvaru paní [jméno FO], která v rámci schůzky s žalovaným rovněž nic nestandardního nezaznamenala. Chystaná organizační změna týkající se žalovaného mu byla vysvětlena, celá situace se řešila dlouhodobě. Uznání je standardní listinou žalobkyně a obsahuje v levé části u kolonky za věřitele podpis svědkyně, a dále je tam parafa pana [jméno FO], který byl přímým nadřízeným žalovaného; obdobné listiny jako Uznání svědkyně obvykle podepisuje ještě před zaměstnancem a následně listinu předává zaměstnanci jeho nadřízený. K Uznání došlo na základě interního auditu, kdy se přišlo na to, že se neoprávněně vyplácely částky zaměstnancům, a to ještě před rokem [Anonymizováno], ale žalobkyně se k tomu postavila tak, že se bude řešit jen rok [Anonymizováno]. Uznání žalovanému k podpisu předával pan [tituly před jménem] [jméno FO] a svědkyně nemá žádnou informaci o tom, že by při podpisu Uznání měl být na žalovaného vytvářen nějaký nátlak. Uznání dluhu se týkalo více zaměstnanců a až na žalovaného dlužnou částku všichni zaplatili. Svědkyně si nepamatuje, že by se vůči Uznání žalovaný jakýmkoliv způsobem vymezil, k podpisu takové listiny došlo před oněmi dvěma schůzkami, jak o nich svědkyně hovořila, přičemž ani na těchto schůzkách se toto, kromě toho, že se to projevilo do Dohody o skončení pracovního poměru, neřešilo. Svědkyně neví nic o tom, že by žalovanému bylo něco přislíbeno v rámci Uznání dluhu. Pokud někdy byla žalovanému nařízena pracovní pohotovost či práce přesčas, svědkyně nikdy neřešila, že by snad takovou práci žalovaný nevykonal.

11. Z výpovědi [tituly před jménem] [jméno FO], že je zaměstnancem žalobkyně jako dispečer střediska dopravy od roku [Anonymizováno] a žalovaný byl jejím přímým nadřízeným od roku [Anonymizováno] do roku [Anonymizováno] a svědkyně ví, že někteří zaměstnanci museli žalobkyni vracet nějaké vyplacené částky, což se týkalo i žalovaného a souviselo to s pracovní pohotovostí.

12. Z výpovědi [tituly před jménem] [jméno FO], že je bývalým zaměstnancem žalobkyně, kdy u ní působil v pozici vedoucího útvaru správy a provozu od [datum] do [datum]. Nadřízeným zaměstnancem svědka byla [tituly před jménem] [jméno FO] a nadřízeným žalovaného svědek. Dle svědka je předmětem řízení nárok žalobkyně na vrácení neoprávněně vyúčtovaných prostředků za pracovní pohotovost – to se týkalo více zaměstnanců, pouze žalovaný však takovou částku odmítl žalobkyni zaplatit. V roce [Anonymizováno] proběhl u žalobkyně interní audit, přičemž dle svědka bylo jedním z pochybení špatné účtování pracovní pohotovosti. Na základě pokynu svědek předložil žalovanému Uznání, které vycházelo z výsledků interního auditu a z výkazů práce, a toto žalovaný podepsal a řekl, že takovou částku zaplatí. Při předložení Uznání žalovanému na něj svědek nevyvíjel žádný tlak a zcela určitě žalovanému neřekl, že v případě nepodepsání Uznání dojde ke skončení pracovního poměru žalovaného a svědka – v té době již navíc svědek věděl, že u žalobkyně bude končit. Aktuálně svědek udržuje nahodilý kontakt s žalovanou, resp. jejími zaměstnanci.

13. Z výpovědi žalovaného jako účastníka řízení bylo dále zjištěno, že dle žalovaného žádný audit neproběhl, [tituly před jménem] [jméno FO] toliko na základě sdělení mzdové účetní rozhodla, že každý, kdo měl pracovní pohotovost, bude odměnu za ni vracet. Žalovaný a další asi 4 řidiči přitom pracovní pohotovost drželi. Žalovaný dále uvedl, že mu [tituly před jménem] [jméno FO] oznámil rozhodnutí kvestorky o vrácení peněz za pracovní pohotovost, přičemž mu [tituly před jménem] [jméno FO] měl říct, že má podepsat Uznání, jinak s ním i s [tituly před jménem] [jméno FO] bude ukončen pracovní poměr, a že se to pak případně bude dál řešit v rámci odměn, tudíž žalovaný Uznání podepsal. Podle žalovaného byla v době držení pracovní pohotovosti samotná práce žalovaným vykonávána zhruba co 14 dnů, a to např. v zimě, kdy šlo o odklízení sněhu v objektu žalované.

14. Z ostatních v řízení provedených – a v rozsudku neuvedených – důkazů soud nezjistil žádné další podstatné skutečnosti, které by měly význam pro závěr o skutkovém stavu a jeho právní hodnocení. Soud zároveň k důkazu neprováděl zprávu o auditu předloženou žalobkyní, neboť tato se týkala jiného období, než za které žalobkyně požadovala vrátit žalovanému poskytnuté odměny a zároveň nebyla způsobilá prokázat tvrzení žalovaného s ohledem na jím nesené důkazní břemeno (srov. odst. 28 a násl. tohoto rozsudku).

15. Na základě takto provedeného dokazování dospěl soud k následujícímu podstatnému závěru o skutkovém stavu:

16. Účastníci řízení se dne [datum] dohodli tak, že žalovaný bude pro žalobkyni osobně pracovat jako řidič, a posléze vedoucí úseku autodopravy, dle pokynů žalobkyně, za což bude pravidelně odměňován. Žalobkyně posléze zjistila, že žalovanému byla vyplacena částka 57 946 Kč za práci o sobotách a nedělích v období od [datum] do [datum] a dvakrát o svátcích, ačkoliv taková práce vůbec nebyla uskutečněna, což žalovaný dobrovolně potvrdil dne [datum] v rámci Uznání. Žalobkyně vyzvala dne [datum] žalovaného k zaplacení uvedené částky do sedmi dnů od doručení výzvy, to však žalovaný neučinil.

17. Pro právní posouzení byla rozhodující především následující ustanovení právních předpisů:

18. Podle ust. § 4 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce – s přihlédnutím ke dni uvedenému v Uznání – ve znění účinném do 30. 11. 2022 platí, že pracovněprávní vztahy se řídí tímto zákonem; nelze-li použít tento zákon, řídí se občanským zákoníkem, a to vždy v souladu se základními zásadami pracovněprávních vztahů.

19. Podle ust. § 553 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník – s přihlédnutím ke dni uvedenému v Uznání – ve znění účinném do 4. 1. 2023 (v textu rozsudku dále jen jako „o. z.“) platí, že o právní jednání nejde, nelze-li pro neurčitost nebo nesrozumitelnost zjistit jeho obsah ani výkladem.

20. Podle ust. § 587 odst. 1 o. z. platí, že kdo byl k právnímu jednání přinucen hrozbou tělesného nebo duševního násilí vyvolávající vzhledem k významu a pravděpodobnosti hrozícího nebezpečí i k osobním vlastnostem toho, jemuž bylo vyhrožováno, jeho důvodnou obavu, má právo namítnout neplatnost právního jednání.

21. Podle ust. § 2053 o. z. platí, že uzná-li někdo svůj dluh co do důvodu i výše prohlášením učiněným v písemné formě, má se za to, že dluh v rozsahu uznání v době uznání trvá.

22. Po shora zjištěném skutkovém stavu dospěl soud na základě především citovaných právních předpisů k následujícímu právnímu posouzení věci:

23. Soud se v řízení zabýval nejprve tím, zda Uznání je třeba považovat za zdánlivé s ohledem na žalovaným tvrzenou neurčitost tohoto právního jednání, a rovněž tím, zda vedlo k platnému uznání dluhu, neboť žalovaný měl také za to, že Uznání platné nebylo. Dále pak soud po takovém vyhodnocení posuzoval, jaké mělo toto (případně určité a platné) právní jednání význam pro otázku důkazního břemene v řízení, a konečně bylo namístě uzavřít, zda takové břemeno bylo účastníkem řízení, jenž jím byl zatížen, uneseno. Soud přitom dospěl k následujícím závěrům.

24. Mezi účastníky řízení vznikl pracovní poměr, jenž byl dne [datum] založen pracovní smlouvou, a rozvázán byl na základě dohody obou účastníků ze dne [datum]. V mezidobí, konkrétně dne [datum], bylo svědkem [tituly před jménem] [jméno FO] předloženo žalovanému Uznání, ke kterému žalovaný připojil svůj podpis a slíbil v něm uvedenou částku žalobkyni uhradit. Obecně lze říci, že projev vůle je neurčitý, je-li po jazykové stránce sice srozumitelný, avšak nejednoznačný zůstává jeho obsah, tj. když se jednajícím nepodařilo obsah vůle jednoznačným způsobem stanovit; vůle vtělená do smlouvy je svým projevem určitá a srozumitelná, jestliže je výkladem objektivně pochopitelná, tj. může-li typický účastník tuto vůli bez rozumných pochybností o jejím obsahu adekvátně vnímat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. [hodnota], ročník 1998, pod číslem [hodnota] přílohy, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 35/2001 nebo aktuálně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]). Pokud jde o obsah Uznání, považuje jej podepsaný soud s přihlédnutím k uvedeným judikaturním závěrům za natolik jednoznačný, aby toto právní jednání uspělo co do své určitosti. Je zde totiž přesně vymezena dlužná částka (uvedením její konkrétní výše) a stejně tak důvod vzniku takového dluhu žalovaného (neoprávněně účtované příplatky za práci v sobotu a neděli v souvislostí s pracovní pohotovostí za rok [Anonymizováno]). Není zde ani žádný rozpor mezi jednotlivými větami či užitými výrazy. Soud si tak příliš nedovede představit, jak určitěji by žalobkyně měla v Uznání, které vyhotovila a předložila žalobci k případnému podpisu, uvést předmět takového uznání dluhu, a jednoznačně se tak nelze ztotožnit s názorem žalovaného, že by Uznání bylo neurčité, a tedy zdánlivé (srov. shora cit. ust. § 553 odst. 1 o. z.).

25. Pokud jde o důvody pro případnou absolutní neplatnost Uznání, ke které by muselo být přihlédnuto i bez návrhu (srov. ust. § 588), ty nebyly soudem shledány, ani účastníky řízení tvrzeny. Žalovaný nicméně dále uváděl, že Uznání je (relativně) neplatné z toho důvodu, že bylo uskutečněno v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek pro žalovaného, stejně jako že měl být na žalovaného vyvíjen nátlak a v podstatě mu mělo být vyhrožováno. Takové důvody relativní neplatnosti lze právně podřadit pod shora citované ust. § 587 odst. 1 o bezprávné výhrůžce. V řízení však nebylo prokázáno, že by žalovaný k Uznání přistoupil pod tlakem jakékoliv tísně či že by byl na žalovaného činěn jiný nátlak, aby takové právní jednání uskutečnil. Soud má naopak za to, že k žádnému tlaku ze strany žalobkyně vůči žalovanému nedošlo, neboť svědkyně [tituly před jménem] [jméno FO] v rámci svého výslechu uvedla, že v případě skončení pracovního poměru nedošlo mezi účastníky řízení k ničemu nestandardnímu a byť Uznání časově předcházelo dohodě o skončení pracovního poměru, v samotné dohodě je opětovně zmíněna povinnost žalovaného zaplatit žalobkyni žalobou požadovanou částku; pakliže by měl žalovaný od počátku výhrady vůči Uznání, lze si jen stěží představit, že by v podstatě totožný závazek znovu bez jakýchkoliv výhrad akceptoval. Uvedenému pak nasvědčuje i výpověď svědka [tituly před jménem] [jméno FO], který vyloučil tvrzení žalovaného, podle něhož měl svědek žalovanému hrozit tím, že v případě nepodepsání Uznání bude pracovní poměr žalovaného i svědka ukončen – přinejmenším tak v tomto směru soud považuje výpověď žalovaného za vyvrácenou.

26. V případě všech v řízení vyslechnutých svědků přitom soud uzavírá, že o jejich věrohodnosti nemá důvod pochybovat, neboť nezaznamenal jakékoliv známky fabulace či záměrného zatajování skutečností, kdy zároveň výpovědi všech svědků byly v podstatných bodech ve vzájemném souladu. Pokud jde např. o okolnost, že svědkyně [tituly před jménem] [jméno FO] a [tituly před jménem] [jméno FO] jsou současnými zaměstnanci žalované, nemůže taková skutečnost sama o sobě vést k jejich případné nevěrohodnosti (shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], uveřejněný pod č. [hodnota] v časopise Soudní judikatura, roč. 1999 nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]). I když ve vztahu k svědkovi [tituly před jménem] [jméno FO] žalovaný namítal, že tento si nebyl schopen vybavit okolnosti skončení pracovního poměru žalovaného u žalobkyně, ačkoliv o jiných záležitostech byl podrobně zpraven, nelze takovou skutečnost přisuzovat nevěrohodnosti svědka, nýbrž spíše slábnutí jeho paměťové stopy – bez povšimnutí nelze ponechat v tomto směru fakt, že svědek disponoval listinami týkajícími se Uznání a nikoliv skončení pracovního poměru žalovaného, tudíž je logické, že k prvému jmenovanému byl schopen poskytnout podrobnější výpověď.

27. Pokud jde o skutečnost, na kterou upozorňoval žalovaný, a sice že žalobkyně nepřistoupila k zápočtu své pohledávky vůči pohledávce žalovaného týkající se „odchodného“ vymezeného v dohodě o skončení pracovního poměru, je třeba především zmínit, že žalobkyně žádnou povinnost uskutečnit jednostranný zápočet neměla a záleželo toliko na ní, zda tak učiní či nikoliv. Přitom však nelze shledat nic kuriozního na tom, že k jednostrannému započtení žalobkyně nepřistoupila za situace, kdy „odchodné“ bylo v dohodě o skončení pracovního poměru vymezeno jako desetinásobek průměrného měsíčního výdělku žalovaného, neboť žalobkyně ke dni podepsání takové dohody nemusela znát přesnou výši takové pohledávky žalovaného (na rozdíl od pohledávky vlastní), a to za situace, kdy fakticky takovou dohodu připravovala [tituly před jménem] [jméno FO], která u žalobkyně nepracuje jako mzdová účetní – i pokud by však žalobkyně (resp. [tituly před jménem] [jméno FO]) přesnou výši takové pohledávky žalovaného znala, na uvedeném závěru soudu by to ničeho nezměnilo.

28. Vzhledem k výše uvedenému lze dojít k dílčímu k závěru, a sice že Uznání představuje platné právní jednání, které žalovaného jednak zavazovalo a zavazuje, a jednak založilo právní domněnku existence dluhu v době uznání. To nevede k tomu, že by věřitel (žalobkyně) nemusel rozhodná skutková tvrzení umožňující jednoznačnou individualizaci uplatněného nároku (též z pohledu překážek věci zahájené a věci pravomocně rozhodnuté) uvádět, naopak toto učinit musí (shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum] sp. zn. [spisová značka] nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]), což ale žalobkyně v daném případě jednoznačně splnila v rámci skutkové narace v žalobě uvedené. Důsledkem uznání závazku však je přesun důkazní povinnosti (důkazního břemene) z věřitele na dlužníka, na němž tak je, aby prokázal, že závazek nevznikl, zanikl či byl převeden na jiného. V rovině procesního práva vyvratitelná domněnka nachází svůj odraz v ustanovení § 133 o. s. ř., které určuje, že pokud v řízení nevyšel najevo opak, platí za prokázanou skutečnost, pro kterou je v zákoně stanovena domněnka; pouhá, třebas i závažná pochybnost o tom, zda existuje skutečnost, které svědčí právní domněnka, tedy nestačí k tomu, aby tato skutečnost nebyla považována za prokázanou. Skutečnost, které svědčí vyvratitelná právní domněnka, není předmětem procesního dokazování a nebyla-li v řízení domněnka existence uznaného závazku vyvrácena, soud musí mít podle § 133 o. s. ř. skutečnost za prokázanou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum] sp. zn. [spisová značka], rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum] sp. zn. [spisová značka], rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum] sp. zn. [spisová značka], rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum] sp. zn. [spisová značka], rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum] sp. zn. [spisová značka] nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]). Jinými slovy a prizmatem projednávané věci, v řízení bylo na žalovaném, aby prokázal jím tvrzenou skutečnost, že částku, kterou prostřednictvím Uznání uznal co do důvodu i výše, mu žalobkyně vyplatila po právu, tedy že skutečně odpracoval to, co dle žalobkyně (a textu Uznání) naopak neodpracoval.

29. Žalobce k prokázání vyvrácení existence uznaného závazku navrhoval především výslech svědků uvedených shora. Žádný z nich však neuvedl nic, co by takovému závěru nasvědčovalo, naopak se shodli (až na svědkyni [tituly před jménem] [jméno FO], která si na takovou skutečnost nepamatovala) na tom, že u žalobkyně proběhl audit, na základě kterého bylo zjištěno, že konkrétním zaměstnancům byly neoprávněně vyplaceny částky související s jejich pracovní pohotovostí. Žádný svědek neuvedl, že by např. došlo k omylu při takovém auditu, nebo že by ke svým závěrům žalobkyně dospěla účelově s úmyslem poškodit žalobce či cokoliv jiného, co by mohlo nasvědčovat případné neexistenci závazku uvedeného v Uznání. Pokud přitom jde o výslech žalovaného, který měl neexistenci závazku plynoucího z Uznání rovněž prokázat, je třeba uvést, že žalovaný především zdůrazňoval, že držel pracovní pohotovost (taková skutečnost přitom v řízení nebyla sporná), nebyl však schopen přesně vymezit, v kterých dnech, za něž žalobkyně požadovala vrátit vyplacenou odměnu, skutečně pracoval, tudíž ani výslech žalovaného nebyl způsobilý prokázat to, že dluh žalobkyní tvrzený nevznikl.

30. S přihlédnutím k tomu, že důkazní břemeno ohledně neexistence závazku vyplývajícího z Uznání nesl žalovaný a uvedené se mu prokázat nedařilo (srov. výše), přistoupil soud ve vztahu k němu k poučení podle ust. § 118a odst. 3 o. s. ř., žalovaný však po takovém (opětovném – srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], který byl uveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. [hodnota], ročník 2012 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]) poučení žádné další důkazy nenavrhl. Soudu tak nezbylo než uzavřít, že v případě svého tvrzení, že závazek vyplývající z Uznání nevznikl, žalovaný neunesl důkazní břemeno.

31. S ohledem na vše výše uvedené lze uzavřít, že vzhledem k určitému a platnému Uznání soud v souladu s ust. § 133 o. s. ř. a citovanou judikaturou vzal v žalobě tvrzené skutečnosti, kterých se týkalo Uznání, za prokázány a žalobě v celém rozsahu vyhověl, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku. Úroky z prodlení byly žalobkyni přiznány v souladu s ust. § 1970 o. z. ve výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb., a to (v souladu s požadavkem žalobkyně) od data splatnosti dle předžalobní upomínky zaslané žalovanému. Lhůta k plnění byla určena podle ust. § 160 odst. 1 o. s. ř.

32. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., dle kterého zavázal soud žalovaného zaplatit v řízení plně procesně úspěšné žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 5 898 Kč, která se skládá z paušálních náhrad po 300 Kč za deset úkonů (výzva k plnění, návrh ve věci samé, příprava účasti na jednání dne [datum], účast na jednání dne [datum], příprava účasti na jednání dne [datum], účast na jednání dne [datum], které přesáhlo dvě hodiny, což tvoří dva úkony, příprava účasti na jednání dne [datum] a účast na jednání dne [datum], které přesáhlo dvě hodiny, což tvoří dva úkony) dle ust. § 1 odst. 3 písm. a), b) a c) a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení a ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 2 898 Kč. Pokud jde o podání žalobkyně ze dne [datum], nebyla za takový úkon paušální náhrada přiznána, neboť se nejednalo o podání ve věci samé. Lhůta k plnění plyne z ust. § 160 odst. 1 o. s. ř.

Poučení