16 Co 114/2025 - 88

Rubrum

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Tomáše Zubka a soudců Mgr. Dušana Broulíka a Mgr. Davida Mařádka v právní věci žalobkyně: [právnická osoba], IČO [Anonymizováno] sídlem [adresa] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený [Datum narození žalovaného] bytem [Adresa žalovaného] zastoupený advokátem [jméno FO]. sídlem [adresa] o zaplacení 57 946 Kč s příslušenstvím o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 7. března 2025, č. j. 127 C 22/2023-57, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 900 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobou došlou Okresnímu soudu v Ostravě dne 8. 12. 2023 se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 57 946 Kč s příslušenstvím. Svůj návrh odůvodnila tím, že žalovaný byl u žalobkyně zaměstnán na základě pracovní smlouvy ze dne 1. 11. 1982, přičemž pracovní poměr byl ukončen dohodou o rozvázání pracovního poměru ze dne 20. 10. 2022. Žalovaný neoprávněně přijal příplatky za práci za všechny soboty a neděle v období od 1. 3. 2022 do 30. 6. 2022 a příplatky za práci ve svátek dne 15. 4. 2022 a 18. 4. 2022, a to ve výši celkem 57 946 Kč, kdy následnou kontrolou bylo z dostupných evidencí zjištěno, že žalovaný v daném období žádnou práci nekonal. Žalovaný svůj dluh písemně uznal dne 22. 9. 2022. V dohodě o rozvázání pracovního poměru se pak zavázal dlužnou částku uhradit do 31. 12. 2022, což neučinil. Žalobkyně žalovaného vyzvala k zaplacení žalobou požadované částky do 18. 7. 2023, avšak ani v takové lhůtě k zaplacení nedošlo.

2. Žalovaný s žalobou nesouhlasil a uvedl, že veškeré mu vyplacené příplatky, ať již v roce 2022 či kdykoli v minulosti, byly vyplaceny vždy řádně a plně v souladu s politikou žalobkyně – ta je navíc auditovaným subjektem s poměrně vysoce kvalifikovaným mzdovým a pracovním aparátem, a tedy jakákoli chyba nemohla být připuštěna, rozhodně ne na straně žalovaného. K platnému uznání dluhu dne 22. 9. 2022 nemohlo dojít, neboť měl být uznán dluh, který nemohl existovat. Navíc při uznání došlo k tlaku na žalovaného s tím, že jeho podpisem zůstane pracovní poměr žalovaného u žalobce zachován, k čemuž následně nedošlo a žalobkyně připravovala organizační změnu, na základě které mělo dojít k ukončení pracovního poměru žalovaného pro nadbytečnost. Lze tedy mít pochybnosti i okolnostech uzavření předmětného dokumentu ve vztahu k tísni a nápadně nevýhodným podmínkám pro žalovaného. Navrhl proto zamítnutí žaloby.

3. Okresní soud v Ostravě jako soud prvního stupně rozsudkem identifikovaným v záhlaví zavázal žalovaného zaplatit žalobkyni 57 946 Kč s 15% úrokem z prodlení od 19. 7. 2023 do zaplacení (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II.). V odůvodnění rozsudku okresní soud uvedl, že dne 22. 9. 2022 bylo svědkem [tituly před jménem] [jméno FO] předloženo žalovanému uznání, ke kterému žalovaný připojil svůj podpis a slíbil v něm uvedenou částku žalobkyni uhradit. Obecně lze říci, že projev vůle je neurčitý, je-li po jazykové stránce sice srozumitelný, avšak nejednoznačný zůstává jeho obsah, tj. když se jednajícím nepodařilo obsah vůle jednoznačným způsobem stanovit; vůle vtělená do smlouvy je svým projevem určitá a srozumitelná, jestliže je výkladem objektivně pochopitelná, tj. může-li typický účastník tuto vůli bez rozumných pochybností o jejím obsahu adekvátně vnímat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 1996, sp. zn. 3 Cdon 1032/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 1998, pod číslem 1 přílohy, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2018/98, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 35/2001 nebo aktuálně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2023, sp. zn. 23 Cdo 1872/2023). Pokud jde o obsah uznání, považuje jej s přihlédnutím k uvedeným judikaturním závěrům za natolik jednoznačný, aby toto právní jednání uspělo co do své určitosti. Je zde totiž přesně vymezena dlužná částka (uvedením její konkrétní výše) a stejně tak důvod vzniku takového dluhu žalovaného (neoprávněně účtované příplatky za práci v sobotu a neděli v souvislosti s pracovní pohotovostí za rok 2022). Není zde ani žádný rozpor mezi jednotlivými větami či užitými výrazy. Okresní soud si tak příliš nedovede představit, jak určitěji by žalobkyně měla v uznání, které vyhotovila a předložila žalovanému k případnému podpisu, uvést předmět takového uznání dluhu, a jednoznačně se tak nelze ztotožnit s názorem žalovaného, že by uznání bylo neurčité, a tedy zdánlivé (srov. ustanovení § 553 odst. 1 občanského zákoníku). Pokud jde o důvody pro případnou absolutní neplatnost uznání, ke které by muselo být přihlédnuto i bez návrhu (srov. ustanovení § 588 občanského zákoníku), ty nebyly okresním soudem shledány, ani účastníky řízení tvrzeny. Žalovaný nicméně dále uváděl, že uznání je (relativně) neplatné z toho důvodu, že bylo uskutečněno v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek pro žalovaného, stejně jako že měl být na žalovaného vyvíjen nátlak a v podstatě mu mělo být vyhrožováno. Takové důvody relativní neplatnosti lze právně podřadit pod ustanovení § 587 odst. 1 občanského zákoníku o bezprávné výhrůžce. V řízení však nebylo prokázáno, že by žalovaný k uznání přistoupil pod tlakem jakékoliv tísně či že by byl na žalovaného činěn jiný nátlak, aby takové právní jednání uskutečnil. Okresní soud má naopak za to, že k žádnému tlaku ze strany žalobkyně vůči žalovanému nedošlo, neboť svědkyně [tituly před jménem] [jméno FO] v rámci svého výslechu uvedla, že v případě skončení pracovního poměru nedošlo mezi účastníky řízení k ničemu nestandardnímu a byť uznání časově předcházelo dohodě o skončení pracovního poměru, v samotné dohodě je opětovně zmíněna povinnost žalovaného zaplatit žalobkyni žalobou požadovanou částku; pakliže by měl žalovaný od počátku výhrady vůči uznání, lze si jen stěží představit, že by v podstatě totožný závazek znovu bez jakýchkoliv výhrad akceptoval. Uvedenému pak nasvědčuje i výpověď svědka [tituly před jménem] [jméno FO], který vyloučil tvrzení žalovaného, podle něhož měl svědek žalovanému hrozit tím, že v případě nepodepsání uznání bude pracovní poměr žalovaného i svědka ukončen – přinejmenším tak v tomto směru okresní soud považoval výpověď žalovaného za vyvrácenou. V případě všech v řízení vyslechnutých svědků přitom okresní soud uzavřel, že o jejich věrohodnosti nemá důvod pochybovat, neboť nezaznamenal jakékoliv známky fabulace či záměrného zatajování skutečností, kdy zároveň výpovědi všech svědků byly v podstatných bodech ve vzájemném souladu. Pokud jde např. o okolnost, že svědkyně [tituly před jménem] [jméno FO] a [tituly před jménem] [jméno FO] jsou současnými zaměstnanci žalobkyně, nemůže taková skutečnost sama o sobě vést k jejich případné nevěrohodnosti (shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1751/97, uveřejněný pod č. 18 v časopise Soudní judikatura, roč. 1999 nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 5. 2020, sp. zn. 21 Cdo 3838/2019). I když ve vztahu k svědkovi [tituly před jménem] [jméno FO] žalovaný namítal, že tento si nebyl schopen vybavit okolnosti skončení pracovního poměru žalovaného u žalobkyně, ačkoliv o jiných záležitostech byl podrobně zpraven, nelze takovou skutečnost přisuzovat nevěrohodnosti svědka, nýbrž spíše slábnutí jeho paměťové stopy – bez povšimnutí nelze ponechat v tomto směru fakt, že svědek disponoval listinami týkajícími se uznání a nikoliv skončení pracovního poměru žalovaného, tudíž je logické, že k prvému jmenovanému byl schopen poskytnout podrobnější výpověď. Pokud jde o skutečnost, na kterou upozorňoval žalovaný, a sice že žalobkyně nepřistoupila k zápočtu své pohledávky vůči pohledávce žalovaného týkající se „odchodného“ vymezeného v dohodě o skončení pracovního poměru, je třeba především zmínit, že žalobkyně žádnou povinnost uskutečnit jednostranný zápočet neměla a záleželo toliko na ní, zda tak učiní či nikoliv. Přitom však nelze shledat nic kuriozního na tom, že k jednostrannému započtení žalobkyně nepřistoupila za situace, kdy „odchodné“ bylo v dohodě o skončení pracovního poměru vymezeno jako desetinásobek průměrného měsíčního výdělku žalovaného, neboť žalobkyně ke dni podepsání takové dohody nemusela znát přesnou výši takové pohledávky žalovaného (na rozdíl od pohledávky vlastní), a to za situace, kdy fakticky takovou dohodu připravovala [tituly před jménem] [jméno FO], která u žalobkyně nepracuje jako mzdová účetní – i pokud by však žalobkyně (resp. [tituly před jménem] [jméno FO]) přesnou výši takové pohledávky žalovaného znala, na uvedeném závěru okresního soudu by to ničeho nezměnilo. Vzhledem k výše uvedenému okresní soud došel k dílčímu k závěru, a sice že uznání představuje platné právní jednání, které žalovaného jednak zavazovalo a zavazuje, a jednak založilo právní domněnku existence dluhu v době uznání. To nevede k tomu, že by věřitel (žalobkyně) nemusel rozhodná skutková tvrzení umožňující jednoznačnou individualizaci uplatněného nároku (též z pohledu překážek věci zahájené a věci pravomocně rozhodnuté) uvádět, naopak toto učinit musí (shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2005 sp. zn. 32 Odo 1173/2004 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2023, sp. zn. 21 Cdo 1525/2023), což ale žalobkyně v daném případě jednoznačně splnila v rámci skutkové narace v žalobě uvedené. Důsledkem uznání závazku však je přesun důkazní povinnosti (důkazního břemene) z věřitele na dlužníka, na němž tak je, aby prokázal, že závazek nevznikl, zanikl či byl převeden na jiného. V rovině procesního práva vyvratitelná domněnka nachází svůj odraz v ustanovení § 133 občanského soudního řádu, které určuje, že pokud v řízení nevyšel najevo opak, platí za prokázanou skutečnost, pro kterou je v zákoně stanovena domněnka; pouhá, třebas i závažná pochybnost o tom, zda existuje skutečnost, které svědčí právní domněnka, tedy nestačí k tomu, aby tato skutečnost nebyla považována za prokázanou. Skutečnost, které svědčí vyvratitelná právní domněnka, není předmětem procesního dokazování a nebyla-li v řízení domněnka existence uznaného závazku vyvrácena, soud musí mít podle § 133 občanského soudního řádu skutečnost za prokázanou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2000 sp. zn. 29 Cdo 2854/99, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2001 sp. zn. 29 Cdo 633/2000, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2003 sp. zn. 29 Odo 180/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2004 sp. zn. 32 Odo 1160/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2012 sp. zn. 33 Cdo 2206/2010 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 21 Cdo 4606/2018). Jinými slovy a prizmatem projednávané věci, v řízení bylo na žalovaném, aby prokázal jím tvrzenou skutečnost, že částku, kterou prostřednictvím uznání uznal co do důvodu i výše, mu žalobkyně vyplatila po právu, tedy že skutečně odpracoval to, co dle žalobkyně (a textu uznání) naopak neodpracoval. Žalovaný k prokázání vyvrácení existence uznaného závazku navrhoval především výslech svědků uvedených shora. Žádný z nich však neuvedl nic, co by takovému závěru nasvědčovalo, naopak se shodli (až na svědkyni [tituly před jménem] [jméno FO], která si na takovou skutečnost nepamatovala) na tom, že u žalobkyně proběhl audit, na základě kterého bylo zjištěno, že konkrétním zaměstnancům byly neoprávněně vyplaceny částky související s jejich pracovní pohotovostí. Žádný svědek neuvedl, že by např. došlo k omylu při takovém auditu, nebo že by ke svým závěrům žalobkyně dospěla účelově s úmyslem poškodit žalovaného či cokoliv jiného, co by mohlo nasvědčovat případné neexistenci závazku uvedeného v uznání. Pokud přitom jde o výslech žalovaného, který měl neexistenci závazku plynoucího z uznání rovněž prokázat, je třeba uvést, že žalovaný především zdůrazňoval, že držel pracovní pohotovost (taková skutečnost přitom v řízení nebyla sporná), nebyl však schopen přesně vymezit, v kterých dnech, za něž žalobkyně požadovala vrátit vyplacenou odměnu, skutečně pracoval, tudíž ani výslech žalovaného nebyl způsobilý prokázat to, že dluh žalobkyní tvrzený nevznikl. S přihlédnutím k tomu, že důkazní břemeno ohledně neexistence závazku vyplývajícího z uznání nesl žalovaný a uvedené se mu prokázat nedařilo, přistoupil okresní soud ve vztahu k němu k poučení podle ustanovení § 118a odst. 3 občanského soudního řádu, žalovaný však po takovém (opětovném – srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, který byl uveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 115, ročník 2012 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2024, sp. zn. 24 Cdo 2633/2024) poučení žádné další důkazy nenavrhl. Okresnímu soudu tak nezbylo než uzavřít, že v případě svého tvrzení, že závazek vyplývající z uznání nevznikl, žalovaný neunesl důkazní břemeno. S ohledem na vše výše uvedené okresní soud uzavřel, že vzhledem k určitému a platnému uznání v souladu s ustanovení § 133 občanského soudního řádu a citovanou judikaturou vzal v žalobě tvrzené skutečnosti, kterých se týkalo uznání, za prokázány a žalobě v celém rozsahu vyhověl. Úroky z prodlení žalobkyni okresní soud přiznal v souladu s ustanovením § 1970 občanského zákoníku ve výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb., a to (v souladu s požadavkem žalobkyně) od data splatnosti dle předžalobní upomínky zaslané žalovanému.

4. Proti uvedenému rozsudku podal žalovaný odvolání. V odvolání uvedl, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci, chybném hodnocení důkazů, rozporných skutkových zjištěních a procesních pochybeních. Uznání dluhu je neplatné pro nátlak, tíseň a neurčitost. Formulace „neoprávněně vyúčtované příplatky za práci v sobotu a neděli v souvislosti s pracovní pohotovostí za rok 2022“ neumožňuje jednoznačně identifikovat závazek, a tudíž nemůže založit domněnku o dluhu. Uznání dluhu bylo podepsáno pod nátlakem a v tíživé situaci, což činí tento právní úkon neplatným podle § 587 odst. 1 občanského zákoníku, případně § 585 občanského zákoníku pro rozpor s dobrými mravy. Ve své výpovědi žalovaný uvedl, že [tituly před jménem] [jméno FO], jeho přímý nadřízený, mu sdělil, že pokud uznání nepodepíše, bude ukončen pracovní poměr žalovaného a rovněž jeho vlastní pracovní poměr. Tato výhrůžka měla povahu bezprávné vyhrůžky ve smyslu § 587 odst. 1 občanského zákoníku, neboť vyvolala v žalovaném důvodnou obavu o ztrátu zaměstnání, což by v jeho věku (74 let) znamenalo vážné existenční ohrožení. Oba svědci byli zaměstnanci žalobkyně, což vytváří potenciální konflikt zájmů. [tituly před jménem] [jméno FO], jako přímý nadřízený žalovaného, měl osobní zájem na tom, aby uznání bylo podepsáno, neboť sám čelil tlaku ze strany žalobkyně (jak sám naznačil svým sdělením o ukončení pracovního poměru). Jeho tvrzení, že na žalovaného nátlak nevyvíjel, je tedy nedůvěryhodné a v rozporu s výpovědí žalovaného. Okresní soud neodůvodněně přesunul důkazní břemeno na žalovaného, ačkoli žalobkyně neprokázala svůj nárok evidencí ani auditem. Nevyjasnění povahy nároku (držení pohotovosti vs. konání práce) a nepředložení auditu znemožnily spravedlivé posouzení věci. Okresní soud neřešil rozpory mezi výpovědí žalovaného o nátlaku, neurčitostí uznání a žalobním tvrzením, ani otázku zápočtu pohledávky, což vedlo k nekonzistentnímu skutkovému základu. Nedostatečné poučení o důkazním břemeni žalovanému znemožnilo efektivní obranu, což porušilo zásadu rovnosti zbraní. Žalovaný proto navrhoval, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.

5. Žalobkyně k odvolání žalovaného uvedla, že odvolání je jen zopakováním a rozvedením dosavadní argumentace žalovaného, obohacené o vytčení všech myslitelných pochybení okresního soudu tak, aby byly tvrditelné všechny teoreticky v daném sporu možné odvolací důvody. V kontextu s tím, co se dělo v průběhu řízení – tedy s neschopností unést důkazní břemeno ohledně tísně a nátlaku v reakci na poučení soudu, neschopností samotného žalovaného alespoň v rámci své výpovědi uvést, co tedy vlastně mu bylo ze strany žalobkyně údajně negativního činěno, stejně tak jako v kontextu přiznání žalovaného v rámci jeho výpovědi, že ve dnech uvedených v žalobě pro žalobkyni nepracoval, a současně nesporného tvrzení, že žalovanou částku na svůj účet dostal, a v kontextu jednoznačných výpovědí svědků vylučujících tíseň i nátlak, je vcelku zjevné, že jde o odvolání účelové. Z pohledu žalobkyně není v daném řízení dán žádný odvolací důvod a okresní soud postupoval správně, když na základě provedených důkazů posoudil žalobu jako důvodnou. S ohledem na výše uvedené navrhla potvrzení napadeného rozsudku okresního soudu jako zcela správného.

6. Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací [§ 10 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.)] po zjištění, že odvolání žalovaného proti rozsudku soudu prvního stupně (okresního soudu) bylo podáno ve lhůtě uvedené v § 204 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal rozsudek okresního soudu, jakož i řízení jemu předcházející se zřetelem k ustanovení § 206 a § 212 o. s. ř., a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

7. Okresní soud dospěl na základě provedených a správně (v souladu s ustanovením § 132 o. s. ř.) vyhodnocených důkazů ke správným skutkovým zjištěním a jeho skutková zjištění mají oporu v provedeném dokazování. Odvolací soud skutková zjištění okresního soudu, popsaná v bodech 3.-13. a shrnutá v bodu 16. odůvodnění napadeného rozsudku, jako správná přejímá, vyjma dále uvedeného.

8. Obecně je třeba uvést, že skutková zjištění a závěry jsou v první řadě věcí okresního soudu, před kterým byly důkazy provedeny. To odpovídá zásadám ústnosti, přímosti a bezprostřednosti, kdy povinností (okresního) soudu je provedené důkazy hodnotit podle § 132 o. s. ř. na základě své úvahy. Odvolací soud pak v rámci přezkumné činnosti může zasáhnout do výsledku činnosti okresního soudu při hodnocení důkazů pouze tehdy, jestliže způsob, jak k němu okresní soud dospěl, neodpovídá postupu vyplývajícímu z § 132 o. s. ř. Za chybu při vytváření skutkových závěrů okresního soudu může být proto považováno pouze, pokud okresní soud vezme v úvahu skutečnosti, které z dokazování ani z přednesů účastníků nevyplývají ani nevyšly při řízení jinak najevo, dále pokud opomene hodnotit skutečnosti, které vyplynuly z dokazování nebo které vyšly za řízení najevo jinak, a pokud neprovede navrhované důkazy, přestože byly navrženy důvodně. Chybou rovněž je, jestliže v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje § 133 až § 135 o. s. ř. Nelze-li okresnímu soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry. Jinak řečeno, hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, nesmí odvolací soud napravovat z jiných, než výše uvedených důvodů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2017 sp. zn. 21 Cdo 1472/2017). V posuzované věci odvolací soud neshledal při zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů ze strany okresního soudu žádné pochybení ve shora uvedeném směru, mimo skutečnost, že bylo na okresním soudu, aby v souladu s § 118a odst. 1, odst. 3 o. s. ř. poučil žalobkyni o povinnosti tvrdit konkrétní skutečnosti, ze kterých vyplývá, že žalovaný v době podpisu uznání dluhu a dohody plnění ze dne 22. 9. 2022 věděl, že uznává konkrétní dílčí dluhy, tak jak byly specifikovány v bodě II žaloby, k označení důkazu jej prokazujících, a také poučil ji o následcích nesplnění této výzvy, tedy že odvolací soud bude vycházet z toho, že nedošlo k platnému uznání dluhu. Odvolací soud proto postupoval v souladu s § 213b odst. 1 o. s. ř. a potřebné poučení žalobkyni poskytl, která na něj adekvátně reagovala (navrhla výslech svědka [tituly před jménem] [jméno FO] a svědkyně [tituly před jménem] [jméno FO]). Odvolací soud proto v souladu s § 213 odst. 4 o. s. ř. doplnil dokazování a dospěl k následujícím skutkovým zjištěním.

9. Svědek [tituly před jménem] [jméno FO] ve své svědecké výpovědi před odvolacím soudem uvedl mj., že samotnou listinu uznání dluhu připravilo personální oddělení, na tom se nepodílel, také měl k dispozici přehled za jednotlivé dny. Po nahlédnutí do spisu uvádí, že se jednalo o tabulku, která je založena na č. l. 2, resp. na č. l. 8 verte. Tuto tabulku zaměstnancům, kterých se to týkalo, ukazoval. Při podpisu dohody o uznání dluhu zaměstnancům ukazoval předmětnou tabulku a vysvětloval jim pojem pracovní pohotovosti.

10. Svědkyně [tituly před jménem] [jméno FO] ve své svědecké výpovědi před odvolacím soudem uvedl mj., že dohodu o uznání dluhu jí předložil [tituly před jménem] [jméno FO], bylo to v jeho kanceláři, byla tam společně s žalovaným. [tituly před jménem] [jméno FO] jim vysvětlil, že to je z toho důvodu, že si neoprávněně účtovali přesčasy za soboty a neděle, že žádnou pracovní pohotovostí nebyli pověřeni. Ona tedy dohodu podepsala. Současně s dohodou o uznání dluhu jí byla předložena listina, byla to nějaká sjetina, která mohla vypadat stejně, jak je tabulka založená ve spise na č. l. 2, resp. č. l. 8 verte. Nemůže říct, zda [tituly před jménem] [jméno FO] i žalovanému předložil nějakou sjetinu, nějakou tabulku, neboť nejdříve hovořila s [tituly před jménem] [jméno FO] ona, to uznání dluhu podepsala a hned to šla zaplatit na pokladnu. Žalovaný s [tituly před jménem] [jméno FO] tam zůstal sám.

11. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat podle § 4 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce (dále jen zákoník práce) a § 553, § 587 a § 2053 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník – s přihlédnutím ke dni uvedenému v uznání – ve znění účinném do 4. 1. 2023 (dále jen o.z.), kdy odvolací soud se zcela ztotožňuje s právními závěry okresního soudu, jak jsou popsaná v bodech 24.-31. odůvodnění napadeného rozsudku, která byla reprodukována shora, a pro stručnost na ně odkazuje.

12. Odvolání žalovaného je toliko polemikou se závěry okresního soudu, který se všemi námitkami žalovaného podrobně vypořádal. Byť odvolací soud na rozdíl od okresního soudu neměl v uznání dluhu ze dne 22. 9. 2022 použitou formulaci „neoprávněně vyúčtované příplatky za práci v sobotu a neděli v souvislosti s pracovní pohotovostí za rok 2022“, za jednoznačně určitou (srozumitelnou), tak po doplnění dokazování výslechem svědků [tituly před jménem] [jméno FO] a [tituly před jménem] [jméno FO], je zřejmé, že žalovaný věděl (musel vědět), co uznává za svůj dluh vůči žalobkyni (byla mu předložena tabulka s jednotlivými dny a byl s ní seznámen). Ani odvolací soud neshledal, shodně s okresním soudem, že by žalovaný k uznání dluhu přistoupil pod tlakem jakékoliv tísně či že by byl na žalovaného činěn jiný nátlak, aby písemně uznal dluh vůči žalobkyni, kdy věk žalovaného (74 let) bez dalšího nemůže být toho důkazem. S věrohodností svědka [tituly před jménem] [jméno FO] se pak dostatečně vypořádal okresní soud, jak je shora reprodukováno. S přihlédnutím k tomu, že důkazní břemeno ohledně neexistence závazku vyplývajícího z uznání dluhu nesl žalovaný, okresní soud správně přistoupil ve vztahu k němu k poučení podle ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř., žalovaný však po takovém (opětovném) poučení žádné další důkazy nenavrhl. Tedy není pravdou, že žalovaný nebyl okresní soudem procesně poučen, naopak byl poučen podle ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř., a to jak během ústního jednání dne 25. 11. 2024, tak opětovně 7. 3. 2025. Okresním soud tak správně uzavřel, že žalovaný v případě svého tvrzení, že závazek vyplývající z uznání nevznikl, neunesl důkazní břemeno, a proto vzal v žalobě tvrzené skutečnosti, kterých se týkalo uznání, za prokázané a žalobě v celém rozsahu vyhověl.

13. Vzhledem ke všemu výše uvedenému byl výrok I rozsudku okresního soudu (soudu prvního stupně) shledán ve výroku ve věci samé jako věcně správný a jako takový byl v souladu s ustanovením § 219 o. s. ř. potvrzen, včetně jeho nákladové části, která odpovídá výsledku sporu, kdy v podrobnostech odvolací soud odkazuje na bod 32. odůvodnění rozsudku okresního soudu.

14. O náhradě nákladů účastníků za odvolací řízení bylo rozhodnuto v souladu s § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobkyně byla v odvolacím řízení zcela procesně úspěšná, a proto jí byly přiznány požadované náklady odvolacího řízení představující paušální náhrady dle § 151 odst. 3 o. s. ř. ve výši 900 Kč za tři úkony (sepis vyjádření k odvolání a 2x účast u jednání odvolacího soudu dne 9. 9. 2025 a 19. 11. 2025) dle § 2 odst. 3 ve spojení s § 1 odst. 3 písm. a), písm. c) vyhlášky č. 254/2015 Sb. Žalovaný byl zavázán zaplatit náklady odvolacího řízení do tří dnů od právní moci rozhodnutí, když tato lhůta je v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř.

Poučení