13 C 135/2022 - 305

Rubrum

Okresní soud v Táboře rozhodl předsedou senátu Mgr. Jiřím Vaňkem jako samosoudcem ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně], narozená dne [Datum narození žalobkyně] bytem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] se sídlem [Adresa advokáta] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený dne [Datum narození žalovaného] bytem [Adresa žalovaného] zastoupený advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] o zdržení se zásahů do vlastnického práva a o vzájemném návrhu žalovaného takto:

Výrok

I. Řízení o vzájemném návrhu, aby žalovanému byla povolena služebnost nezbytné cesty ve prospěch každého vlastníka pozemku p. č. [hodnota] v katastrálním území (dále jen „k. ú.“) [adresa], jehož součástí je stavba čp. 724, spočívající ve služebnosti cesty za účelem podnikání, průjezdem domu čp. 760, který je součástí pozemku žalobkyně p. č. [hodnota] v k. ú. a obci [adresa], se zastavuje.

II. Vzájemný návrh, aby žalovanému byla povolena služebnost nezbytné cesty ve prospěch každého vlastníka pozemku p. č. [hodnota] v k. ú. [adresa], jehož součástí je stavba čp. 724, spočívající ve služebnosti cesty za účelem bydlení a přenechání věci k užití jinému, průjezdem domu čp. 760, který je součástí pozemku žalobkyně p. č. [hodnota] v k. ú. a obci [adresa], se zamítá.

III. Žalovaný je povinen zdržet se zásahů do vlastnického práva žalobkyně spočívajících v: a) průjezdu silničních motorových vozidel o hmotnosti nad 3,5 tuny přes pozemek žalobkyně p. č. [hodnota], v k. ú. a obci [adresa], b) venčení psů a jejich pobíhání bez vodítka na pozemku žalobkyně p. č. [hodnota], v k. ú. a obci [adresa], c) znečišťování pozemku žalobkyně p. č. [hodnota], v k. ú. a obci [adresa] a budovy čp. 760, která je jeho součástí, močením, odhazováním nedopalků či jiným způsobem, d) kouření v průjezdu na pozemku žalobkyně p. č. [hodnota], v k. ú. a obci [adresa], e) stání vozidly před vjezdem na pozemek žalobkyně p. č. [hodnota], v k. ú. a obci [adresa], či jiného jednání bránícímu žalobkyni, včetně její rodiny, návštěv, nájemníků či jiných osob jdoucích za žalobkyní, v parkování na pozemku žalobkyně p. č. [hodnota], v k. ú. a obci [adresa], či ve vjezdu na něj, či výjezdu z něj od pondělí do pátku v době od 0:00 do 6:00 a od 18:00 do 24:00, v sobotu v době od 0:00 do 7:00 a od 13:00 do 24:00, v neděli od 0:00 do 24:00 a o státních svátcích v době od 0:00 do 24:00 s výjimkou státního svátku připadajícího na sobotu, f) užívání průjezdu na pozemku žalobkyně p. č. [hodnota] v k. ú. a obci [adresa] třetími osobami průjezdem silničními motorovými vozidly pro účel bydlení v nemovitosti žalovaného stojící na pozemku p. č. [hodnota] v k. ú. a obci [adresa].

IV. Žaloba, aby se žalovaný zdržel zásahů do vlastnického práva žalobkyně spočívajícího v užívání průjezdu na pozemku žalobkyně p. č. [hodnota] v k. ú. a obci [adresa] třetími osobami průchodem pro účel bydlení v nemovitosti žalovaného stojící na pozemku p. č. [hodnota] v k. ú. a obci [adresa], se zamítá.

V. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 57 183 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se jako vlastník pozemku st. parc. č. [hodnota] v k. ú. [adresa], jehož součástí je budova č. p. 760 a na němž se nachází průjezd na pozemek parc. č. [hodnota] v k. ú. [adresa], domáhá vůči žalovanému jako oprávněnému ze služebnosti nezbytné cesty, která byla zřízena pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 3. 12. 2019, č. j. [spisová značka], zdržení se zásahu do vlastnického práva žalobkyně, neboť průjezd žalobkyně je oprávněným ze služebnosti užíván nad rámec stanovený rozsudkem a svémocně rozšiřován. V žalobním petitu uvedla 10 konkrétních bodů, ohledně nichž požaduje zdržení se zásahu do jejího vlastnického práva, neboť ani po zaslání předžalobní výzvy ze dne 14. 7. 2022 nedošlo k žádnému zlepšení situace.

2. Žalovaný se k žalobě nejprve vyjádřil tak (č. l. 41), že nad rámec platné služebnosti nezasahuje do vlastnického práva žalobkyně a není ani zřejmé, které neoprávněné rušení žalobkyně ze strany žalovaného či třetích osob trvá či pokračuje, anebo existuje konkrétní nebezpečí opakování v budoucnu. Dále uvedl (č. l. 70–79), že plocha služebnosti by se měla změnit a podal vzájemný návrh na zřízení služebnosti nezbytné cesty. Současně se podrobně vyjádřil k užívání služebnosti v období od 27. 11. 2020 do 2. 4. 2023. I dle svého vyjádření nedodržoval časový limit pro průjezdy vozidly uvedený v rozhodnutí soudu o zřízení služebnosti, podle něj tím však žalobkyně není obtěžována. Žalobkyně nerozlišuje nevhodné chování žalovaných a nevhodné chování třetích osob a zvířat, žalovaný vytýkané jednání nepovažuje za porušení či rozšíření služebnosti. Spolu s tímto vyjádřením předložil ještě další podrobné vyjádření k vytýkanému jednání (č. l. 74), které je ve spise založeno jako příloha od žalované strany (čítá 29 stran textu).

3. Částečným rozsudkem zdejšího soudu ze dne 15. 12. 2023, č. j. [spisová značka], ve spojení s rozsudkem [Anonymizováno] [Anonymizováno] v [adresa] – [Anonymizováno] v [Anonymizováno] ze dne 19. 4. 2024, č. j. 15 Co 46/2024–173, bylo pravomocně vyhověno 4 z návrhů žalobkyně na zdržení se zásahů do jejího vlastnického práva [1) průjezdu silničních motorových vozidel přes pozemek žalobkyně p. č. [hodnota], v k. ú. a obci [adresa], od pondělí do pátku v době od 00:00 hodin do 6:00 hodin a od 18:00 hodin do 24:00 hodin, v sobotu v době od 00:00 hodin do 7:00 hodin a od 13:00 hodin do 24:00 hodin, v neděli v době od 00:00 hodin do 24:00 hodin a o státních svátcích v době od 00:00 hodin do 24:00 hodin s výjimkou státních svátků připadajících na sobotu; 2) průjezdu silničních motorových vozidel a průchodu přes části pozemku p. č. [hodnota], v k. ú. [adresa], mimo nezbytnou cestu vymezenou geometrickým plánem č. [hodnota]-[Anonymizováno]/[Anonymizováno], který je nedílnou součástí rozsudku Okresního soudu v Táboře č. j. [spisová značka] ze dne 3. 12. 2019; 3) stání či parkování silničních motorových vozidel na pozemku žalobkyně p. č. [hodnota], v k. ú. a obci [adresa]; 4) zastavení silničních motorových vozidel na pozemku žalobkyně stavební p. č. [hodnota], v k. ú. a obci [adresa], k neprodlenému naložení nebo složení nákladu]. Předmětem řízení tak zůstalo 6 zbývajících nároků uvedených ve výroku III. a IV. tohoto rozsudku a dále bylo též nutné rozhodnout o vzájemném návrhu žalovaného (č. l. 79). Ve vztahu k původnímu žalovanému [jméno FO] bylo řízení pravomocně zastaveno jak ohledně návrhu žalobkyně vůči tomuto žalovanému (ve shora uvedeném částečném rozsudku), tak ohledně vzájemného návrhu tohoto žalovaného vůči žalobkyni (usnesením ze dne 7. 11. 2024, č. j. [spisová značka]).

4. Podle § 1 odst. 1, věta druhá, zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen “o. z.”) platí, že uplatňování soukromého práva je nezávislé na uplatňování práva veřejného. Podle § 1029 odst. 1, 2 o. z. vlastník nemovité věci, na níž nelze řádně hospodařit či jinak ji řádně užívat proto, že není dostatečně spojena s veřejnou cestou, může žádat, aby mu soused za náhradu povolil nezbytnou cestu přes svůj pozemek. Nezbytnou cestu může soud povolit v rozsahu, který odpovídá potřebě vlastníka nemovité věci řádně ji užívat s náklady co nejmenšími, a to i jako služebnost. Zároveň musí být dbáno, aby soused byl zřízením nebo užíváním nezbytné cesty co nejméně obtěžován a jeho pozemek co nejméně zasažen. To musí být zvlášť zváženo, má-li se žadateli povolit zřízení nové cesty. Podle § 1042 o. z. se vlastník může domáhat ochrany proti každému, kdo neprávem do jeho vlastnického práva zasahuje nebo je ruší jinak než tím, že mu věc zadržuje. Podle § 1257 odst. 1 o. z. věc může být zatížena služebností, která postihuje vlastníka věci jako věcné právo tak, že musí ve prospěch jiného něco trpět nebo něčeho se zdržet. Podle § 1258 o. z. služebnost zahrnuje vše, co je nutné k jejímu výkonu. Není-li obsah nebo rozsah služebnosti určen, posoudí se podle místní zvyklosti; není-li ani ta, má se za to, že je rozsah nebo obsah spíše menší než větší. Podle § 1264 odst. 2 o. z. se služebnost nemění změnou v rozsahu služebné nebo panující věci, ani změnou hospodaření na panujícím pozemku. Podle § 1274 odst. 1, 2 o. z. služebnost stezky zakládá právo chodit po ní nebo se po ní dopravovat lidskou silou a právo, aby po stezce jiní přicházeli k oprávněné osobě a odcházeli od ní nebo se lidskou silou dopravovali. Služebnost stezky neobsahuje právo vjíždět na služebný pozemek na zvířatech ani vláčet po služebném pozemku břemena. Podle § 1276 odst. 1 o. z. služebnost cesty zakládá právo jezdit přes služebný pozemek jakýmikoli vozidly. Podle § 104 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví. Podle § 159a odst. 4 o. s. ř. jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné osoby věc projednávána znovu.

5. Soud má v dané věci za prokázané ze spisu zdejšího soudu sp. zn. [spisová značka] (dále jen „přílohový spis“), že výše uvedeným rozsudkem č. j. [spisová značka] (dále jen „předchozí rozsudek“) došlo jeho výrokem I. k zřízení služebnosti nezbytné cesty ve prospěch každého vlastníka pozemku parc. číslo [hodnota], jehož součástí je stavba č.p. 724, zapsaného v katastru nemovitostí u [právnická osoba] pro Jihočeský kraj, katastrálního pracoviště [adresa] na LV č. [hodnota] pro obec a katastrální území [adresa] spočívající v průjezdu silničních motorových vozidel o hmotnosti do 3,5 tuny za účelem jejich opravy a údržby v pracovních dnech od 6:00 hodin do 18:00 hodin a v sobotu od 7:00 hodin do 13:00 hodin, a to po části pozemku parc. č. [hodnota] zapsaného v katastru nemovitostí u [právnická osoba] pro Jihočeský kraj, katastrálního pracoviště [adresa] na LV č. [hodnota] pro obec a katastrální území [adresa] vymezené geometrickým plánem [právnická osoba] číslo [hodnota]-550/2018, který je nedílnou součástí tohoto rozsudku, a dále jeho výrokem II. k zřízení služebnosti nezbytné cesty ve prospěch každého vlastníka pozemku parc. číslo [hodnota], jehož součástí je stavba č.p. 724, zapsaného v katastru nemovitostí u [právnická osoba] pro Jihočeský kraj, katastrálního pracoviště [adresa] na LV č. [hodnota] pro obec a katastrální území [adresa] spočívající v průchodu po části pozemku parc. č. [hodnota] zapsaného v katastru nemovitostí u [právnická osoba] pro Jihočeský kraj, katastrálního pracoviště [adresa] na LV č. [hodnota] pro obec a katastrální území [adresa] vymezené geometrickým plánem [právnická osoba] číslo [hodnota]-550/2018, který je nedílnou součástí tohoto rozsudku. Při svém rozhodování předchozím rozsudkem postupoval zdejší soud podle shora citovaného § 1029 o. z., jak je výslovně uvedeno v jeho odůvodnění (odst. 4 i odst. 8.), tedy stanovil služebnost tak, aby odpovídala potřebě vlastníka nemovité věci řádně ji užívat s náklady co nejmenšími, a zároveň dbal na to, aby byl soused zřízením nebo užíváním nezbytné cesty co nejméně obtěžován a jeho pozemek co nejméně zasažen. Soud si byl vědom, že při rozhodování není vázán návrhem účastníků a že rozsah nezbytné cesty může stanovit odlišně na základě své úvahy, neboť řízení o povolení nezbytné cesty spadá mezi řízení, u nichž podle § 153 odst. 2 o. s. ř. z právní úpravy vyplývá určitý způsob vypořádání vztahů mezi účastníky (viz výslovně odst. 8 předchozího rozsudku). Za tím účelem provedl podrobné dokazovaní listinami, výslechem svědků (10 osob), provedl místní ohledání za účasti geodeta a v rozhodnutí podrobně zdůvodnil, proč zřídil právo nezbytné cesty právě ve shora uvedeném rozsahu. Tato je v citovaném výroku předchozího rozsudku přesně a podrobně vymezena jak prostorově – v návaznosti na geometrický plán předložený oprávněným ze služebnosti dne 14. 5. 2019 (č. l. 150 přílohového spisu), tak obsahově – co do času, hmotnosti vozidel, a i co typu služebnosti – ve prospěch každého vlastníka panujícího pozemku (tj. in rem). Žalovaný však se stanoveným rozsahem služebnosti nesouhlasil, podal proti předchozímu rozhodnutí odvolání i dovolání, která byla zcela neúspěšná, a tedy mezi účastníky platí výše uvedená pravomocná úprava služebnosti stanovená soudním rozhodnutím.

6. Žalovaný podal vzájemný návrh na zřízení služebnosti, kterým se domáhá jednak zřízení práva cesty, tedy průjezdu a průchodu, pro podnikání v neomezené míře a dále též ničím neomezeného práva cesty pro účely bydlení a přenechání věci k užití jinému průjezdem domu čp. 760, který je součástí pozemku žalobkyně p. č. [hodnota] v k. ú. a obci [adresa] (dále jen průjezd žalobkyně).

7. Pokud se jedná o právo cesty pro účely podnikání přes průjezd žalobkyně, ze vzájemného návrhu žalovaného opět vyplývá (stejně jako z jím podávaných opravných prostředků v přílohovém spisu), že s rozsahem služebnosti stanoveném v předchozím rozsudku nesouhlasí, neboť žádá o právo cesty, tedy průjezdu a průchodu, pro podnikání v ničím neomezené míře jak časově (tj. bez omezení v předchozím rozsudku uvedenými dny a hodinami), prostorově (tj. v celém průjezdu žalobkyně, bez omezení vyplývajícího z geometrického plánu, který byl nedílnou součástí předchozího rozsudku), i co do typu vozidel (tj. bez jakéhokoli omezení jejich tonáží, jak byla uvedena v předchozím rozsudku). Jde tedy o pokračování v nesouhlasu žalovaného s přechozím rozsudkem zřizujícím služebnost, který však již byl podroben přezkumu odvolacího Krajského soudu v [adresa] – pobočka v Táboře, i dovolacího Nejvyššího soudu ČR. Předchozí rozsudek v těchto přezkumech obstál, tedy je třeba jej považovat za souladný se zákonem, kdy soud, který nebyl vázán návrhem, stanovil služebnost v zájmu spravedlnosti tak, aby na jednu stranu odpovídala potřebě vlastníka a na stranu druhou, aby jí byl služebný pozemek co nejméně zatížen. Je evidentní, že zájem stran je rozdílný a žalovaný jako vlastník panujícího pozemku pochopitelně žádá co nejširší (a zde v podstatě ničím neomezené) právo užívat služebný pozemek, zatímco žalobkyně, jako vlastník služebného pozemku, má zájem na co nejmenším omezení jejích vlastnických práv. Toto napětí v právech mezi vlastníky sousedních pozemků, kdy vlastník panujícího pozemku požaduje zřízení služebnosti na úkor sousedního pozemku pro své podnikání, však již bylo podrobným a vyčerpávajícím způsobem vyřešeno pravomocně v předchozím rozhodnutí a je třeba jej respektovat. Od jeho vyhlášení nedošlo k žádné změně ve způsobu podnikání na panujícím pozemku, ke kterému má služebnost nezbytné cesty sloužit (oprava a údržba motorových vozidel), nedošlo ani k změnám stavebních dispozic průjezdu, tedy okolnosti jsou stále stejné jako v době rozhodování v předchozím rozsudku. Jedinou faktickou změnou, která v řízení vyplynula, bylo dočasné omezení v provozu autoservisu v důsledku rekonstrukce provozovny, což ale nemá na již stanovený rozsah služebnosti žádný vliv. Soud proto podle § 104 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 159a odst. 2 o. s. ř. řízení v této části vzájemného návrhu zastavil, neboť v tomto směru jde již o věc pravomocně rozhodnutou, což je neodstranitelný nedostatek podmínky řízení.

8. Jinak je tomu se vzájemným návrhem práva cesty pro účely bydlení. Soud má za prokázané z přílohového spisu, že žalovaný přišel až v odvolacím řízení s tvrzením, že ve své nemovitosti po rozhodnutí soudu I. stupně provedl rozsáhlou rekonstrukci prvního patra a hodlá ji používat i pro své bydlení, neboť svůj dosavadní byt prodává (č. l. 277 přílohového spisu). Odvolacímu soudu v návaznosti na tato nová tvrzení navrhl, aby změnil předchozí rozsudek mimo jiné tak, aby zřídil služebnost nezbytné cesty k jeho nemovitosti i pro účely bydlení. Toto rozšíření žaloby odvolací soud usnesením ze dne 10. 8. 2020, č. j. [spisová značka] nepřipustil, neboť uplatnění nového nároku je v odvolacím řízení vyloučeno (§ 216 odst. 2 o. s. ř.), a dosavadní úvahy a rozhodování soudu I. stupně ve vztahu k provedenému dokazování se netýkaly bydlení, ale podnikání žalovaného v jeho nemovitosti. V této části vzájemného návrhu žalovaného tedy nejde o věc pravomocně rozhodnutou, a proto soud zkoumal, zda lze za dané konkrétní skutkové situace vzájemnému návrhu žalovaného vyhovět. Nemohl přitom pominout skutečnost, že služebnost nezbytné cesty byla předchozím rozsudkem zřízena nejen pro účely podnikání (výrokem I. – spočívá v průjezdu motorových vozidel s časovým a typovým omezením), ale došlo současně dále výrokem II. ke zřízení služebnosti nezbytné cesty spočívající v ničím neomezeného průchodu v tom samém územním rozsahu (dle téhož geometrického plánu) ve prospěch každého vlastníka sousedního pozemku p. č. [hodnota], jehož součástí je stavba č.p. 724, tedy bez jakéhokoli zúžení specifikací účelu, pro který se služebnost průchodu zřizuje. Služebnost průchodu dle výroku II. tedy nebyla zřízena jen za omezeným účelem podnikání, ale naopak za účelem komplexního a kompletního uplatnění vlastnického práva jako takového v nemovitosti žalovaného, tj. pro zajištění možnosti dostat se do svého objektu i mimo hodiny vymezené pro podnikatelskou činnost, jak je výslovně uvedeno v odůvodnění předchozího rozsudku (č. l. 241 p. v. přílohového spisu). Pro užití této služebnosti průchodu nebyl vlastník nijak omezen v tom, jak bude v nemovitosti své vlastnické právo vykonávat, resp. jeho neomezená možnost průchodu není předchozím rozhodnutím vázána na jakýkoli způsob užití jeho nemovitosti, tedy tento je zcela neomezen. Žalovanému a každému jinému vlastníku bylo prostě zřízeno právo dostat se do svého objektu neomezeně, jediným omezením je, že se tak může dít jen právem průchodu a nikoli průjezdu. Oproti tomu služebnost průjezdu byla zřízena omezeně výslovně jen pro účely podnikání. Soud má proto za to, že když nebylo právo průchodu v předchozím rozhodnutí nijak omezeno účelem, může žalovaný právo průchodu využít k užití své nemovitosti jakýmkoli způsobem, tedy i k bydlení, a stejně tak může toto právo bydlení ve vlastní nemovitosti přenechat jiným osobám formou nájmu apod. a tyto jiné osoby pak odvozují své právo průchodu právě od práva žalovaného. Výrokem I. předchozího rozsudku zřízená služebnost nezbytné cesty pro účely podnikání tak svým charakterem spočívajícím v přesně limitovaném průjezdu motorovými vozidly naplňuje charakter služebnosti cesty ve smyslu výše citovaného § 1276 o. z., zatímco výrokem II. předchozího rozsudku zřízená služebnost nezbytné cesty svým charakterem spočívajícím v ničím neomezeném průchodu naplňuje charakter služebnosti stezky dle § 1275 o. z. I podle odborné literatury je mezi tímto ustanovením a ustanoveními o nezbytné cestě dle § 1029 o. z. přímá souvztažnost. Konkrétně dle komentáře k o. z. (Spáčil, J. a kol., Občanský zákoník III., Komentář, 1. vydání, [adresa], [právnická osoba]. Beck, 2013, str. 1162) „Účelem práva stezky je umožnit nebo usnadnit spojení mezi panujícím pozemkem a vnějším světem. Nelze-li spojení panujícího pozemku zajistit jinak a sousedé se nedohodnou, může soud podle § 1029 a násl. zřídit právo nezbytné cesty.“ Dle téže odborné literatury „Právo přecházet nebo lidskou silou se dopravovat po stezce se vztahuje rovněž na rodinné příslušníky oprávněného, běžné návštěvy (včetně například poštovního doručovatele, lékaře, instalatéra apod.), nájemce panujícího pozemku nebo místností v budově, která je jeho součástí (NS [spisová značka]), a jeho rodinné příslušníky a návštěvy. Je-li panující pozemek užíván k podnikání, vztahuje se právo stezky na zaměstnance, dodavatele a zákazníky vlastníka panujícího pozemku, popřípadě jeho nájemce nebo osoby jinak oprávněné užívat panující pozemek (například z titulu práva užívacího).“ Právě v komentářem výše zmíněném rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „NS ČR“) šlo o obdobnou situaci užívání průjezdu a taktéž se jednalo o služebnost nikoli osobní, ale o služebnost, jejíž výkon byl spojen s vlastnictvím nemovitosti. NS ČR v něm připomenul i prvorepublikovou judikaturu (sbírka Vážného pod č. [hodnota]; ASPI pod č. [hodnota]), z které je přiléhavá citace i pro nyní projednávaný spor. Podle ní jde-li o právo stezky nabyté pro vlastníka určitého domu jako služebnosti nikoli osobní, ale služebnosti, jejíž výkon byl spojen s vlastnictvím nemovitosti, jak je tomu v dané věci, pak se „její výkon neurčuje osobními potřebami dočasného vlastníka panující usedlosti, nýbrž věcnými potřebami panující usedlosti, bez ohledu kým je usedlost obhospodařována nebo obývána, ať již je to vlastník sám nebo osoba, která právo v usedlosti bydleti odvozuje od práva vlastníkova. Nejvyšší soud v uvedené věci uzavřel, že služebnost vztahuje se i na dočasné obyvatele v domě panující usedlosti bydlící a bylo-li služebnosti chůze nabyto pro vlastníka určitého domu, zahrnuje v sobě i oprávnění nápotomních nájemníků domu. Judikaturní obsah rozhodnutí NS ČR ve věci sp. zn. [spisová značka] je shrnut v právní větě (v ASPI) „Nájemce bytu v domě vlastníka, který je osobou oprávněnou z věcného břemene chůze po zatíženém pozemku, je osobou, která odvozuje právo užívat zatížený pozemek k chůzi od vlastníka domu. Odvozeným výkonem práva věcného břemene chůze nájemcem nedochází k rozšiřování věcného břemene.“ 9. V dané věcí byla předchozím rozsudkem zřízena služebnost nezbytné cesty v podobě práva stezky, a žalovaný jako vlastník panující nemovitosti má dle pravomocného rozhodnutí neomezenou možnost průchodu přes pozemek (průjezd) žalobkyně. Toto ničím neomezené právo průchodu již nelze nijak více rozšířit, vlastník panujícího pozemku může neomezeně procházet přes průjezd žalobkyně jakýkoli den v týdnu, a to v kteroukoli denní či noční dobu, bez jakéhokoli omezení počtu či účelu průchodů. Tak to pojímal i soud v přechozím rozsudku, když úkol pro znalkyni zněl v této části v usnesení o ustanovení znalce k ocenění služebnosti ze dne 14. 5. 2019, č. j. [spisová značka], tak, aby cenu stanovila s ohledem na skutečnosti, že „výkon služebnosti průchodem bude realizován bez časového omezení“. Vzhledem k tomu, že služebnost stezky byla předchozím rozhodnutím zřízena nikoli ve prospěch konkrétní osoby, ale jako věcná služebnost, mohou tímto neomezeným způsobem průjezd užívat veškeré výše příkladmo uvedené osoby, které odvozují své užívací právo od oprávněného ze služebnosti, tj. jeho rodina, návštěvy, lékař, ale i nájemce panující nemovitosti. Soud má za prokázané ze sdělení Krajského úřadu Jihočeského kraje ze dne 29. 11. 2023, č. j. KUJCK [č. účtu] (č. l. 121), ve spojení s kolaudačním rozhodnutím ze dne 31. 5. 1993 (příloha od žalovaného), že v nemovitosti žalovaného se nacházel byt (viz poslední řádka na titulní straně kolaudačního rozhodnutí, kde je výslovně uvedeno „hlavní objekt s prodejnou a bytem“). Ve výše uvedeném sdělení krajského úřadu je detailně chronologicky popsán postup orgánů státní správy na úseku územního rozhodování a stavebního řádu. Lze jen v největší stručnosti zopakovat z velmi obsáhlého sdělení, že Stavební úřad MěÚ [adresa] již v podání ze dne 15. 2. 2022, č. j. METAB 9454/2022/St/SÚ/AVav, vysvětlil žalobkyni, že v jeho archivu se nachází výše uvedené kolaudační rozhodnutí, v němž byla stavba povolena, a dále jí sdělil v podání ze dne 17. 6. 2022, č. j. METAB [č. účtu]/SÚ/AVav, že kolaudace proběhla podle tehdy platného zákona č. 50/1976 Sb. V nemovitosti žalovaného proběhla dále dne 22. 2. 2023 kontrolní prohlídka, a do protokolu o jejím provedení bylo mimo jiné zachyceno, že ve 2. NP se nachází bytová jednotka. Vzhledem k tomu, že v archivu stavebního úřadu nebyla nalezena kompletní spisová dokumentace, byl žalovaný vyzván k předložení zjednodušené dokumentace (pasportu stavby), v němž by se nacházela mimo jiné bytová jednotka. Tento pasport stavby byl stavebnímu úřadu předložen dne 27. 4. 2023 včetně revizních zpráv a stavební úřad svým opatřením č. j. METAB [č. účtu]/SÚ/APar ověřil pasport stavby „Bytová jednota v rámci provozovny autoservisu čp. 724“. I oddělení stavebního řádu Krajského úřadu Jihočeského kraje, jako příslušný orgán státní správy ve věcech stavebního řádu, dospěl k závěru, že v nemovitosti žalovaného se nacházela bytová jednotka, která byla po roce 1950 bez příslušného rozhodnutí užívána jako kancelář, a nyní došlo jen k návratu původního účelu užívání místností. Soud při svém rozhodování vychází v dané věci v souladu s § 135 odst. 2 o. s. ř. z rozhodnutí, o němž přísluší rozhodnout jinému orgánu, a tedy má za to, že stavba žalovaného má v souladu se stavebními předpisy sloužit mimo jiné i účelu bytu, jak explicitně vyplývá z kolaudačního rozhodnutí, zejména když navíc i všechny orgány státní správy na tomto úseku ve svých aktuálních vyjádřeních (ale i opatřeních – viz výše), tento účel stavby žalovaného stvrzují. Ostatně mezi účastníky bylo nesporné, že v nemovitosti žalovaného skutečně bydlí nájemníci, když žalobkyně již v samotné žalobě výslovně uvádí, že eviduje osobu užívající nemovitost žalobce k bydlení (odst. 3. žaloby) či osoby užívající nemovitost žalovaného za účelem bydlení (odst. 4. žaloby). Žalobce při jednání potvrdil, že byt ve své nemovitosti pronajal paní [jméno FO]. V bytě bydlí 2 osoby, neboť s nájemkyní bydlí její druh pan [jméno FO] (č. l. 273). Je jen logické, že v žalobkyní zdůrazňovaném znaleckém posudku [tituly před jménem] [jméno FO] není byt popsán, když byt se i dle zjištění příslušných orgánů státní správy ke dni znalcem zpracovávaného posudku ze dne 4. 10. 1994 v nemovitosti žalovaného nenacházel (byt byl bez příslušného rozhodnutí užíván jako kancelář). Návrh na provedení důkazu výslechem tohoto znalce (stejně tak jeho posudkem a vyjádřením ze dne 28. 2. 2022) je tedy zcela nadbytečný, shodně jako navržené výslechy dalších osob, které měly vypovídat v tomto směru (č. l. 90 p. v.), a to dále zejména vzhledem ke skutečnosti, že k okamžiku tohoto rozhodování má dle aktuálních vyjádření příslušných státních orgánů stavba žalovaného v souladu se stavebními předpisy dle kolaudačního rozhodnutí sloužit i bytovým účelům. Pro úplnost lze dodat, že znalecký posudek znalkyně Votavové navržený k prokázání tvrzení žalobkyně, že v domě žalovaného není byt, prováděn též nebyl, neboť při jednání dne 15. 10. 2024 vyplynulo, že se vůbec nemovitosti žalovaného netýkal (č. l. 271 p. v.).

10. Pak tedy soudu nic nebrání, aby v tomto řízení v souladu se judikaturou (NS ČR sp. zn. [spisová značka]) věcně přezkoumal, zda dosavadní služebnost nezbytné cesty již zřízená předchozím rozhodnutím ve prospěch každého vlastníka nevztahující se k podnikání spočívající v neomezeném právu průchodu přes průjezd žalobkyně, je vhodná co do územního a časového rozsahu i za situace, kdy je v nemovitosti žalovaného i byt o dvou pokojích, anebo je třeba v souladu s návrhem žalovaného rozšířit dosavadní služebnost tak, aby se jednalo o právo cesty, tedy nejen průchodu, ale i průjezdu, a navíc v celém profilu pozemku žalované, tj. nikoli v již stanoveném rozsahu dle geometrického plánu, který byl nedílnou přílohou předchozího rozsudku. Jak již bylo vícekrát žalovanému vysvětleno v předchozím řízení (odůvodnění rozhodnutí soudu I. stupně na č. l. 241 přílohového spisu, nebo soudu II. stupně na č. l. 356 přílohového spisu), ale i v tomto řízení (odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu na č. l. 178), při zřízení služebnosti musí soud postupovat zejména tak, aby byl služebný pozemek co nejméně zasažen a jeho vlastník co nejméně obtěžován (viz přímo zákonný text § 1029 odst. 2 o. z.), tedy služebnost nemá sloužit k co nejkomfortnějšímu či co nejpohodlnějšímu přístupu k panující nemovitosti (shodně rozhodnutí NS ČR ve věci sp. zn. [spisová značka], nebo sp. zn. [spisová značka]; též shodně odborná literatura: Spáčil, J. a kol., Občanský zákoník III., Komentář, 1. vydání, [adresa], [právnická osoba]. Beck, 2013, str. 204). Po zvážení konkrétních skutkových okolností spočívajících zejména ve velikosti bytu o dvou pokojích, jež je užíván pro běžné bytové potřeby, a který odděluje od [adresa], na které se nachází parkovací místa, jen průjezd žalobkyně, jakož i s přihlédnutím k velikosti již zřízené služebnosti cesty dle geometrického plánu, který zahrnuje téměř celý průjezd, a též vzhledem k tomu, že nájemníci v domě vlastníka, který je oprávněn z věcného břemene chůze po zatíženém pozemku, jsou osobami, které odvozují právo užívat zatížený pozemek k chůzi od vlastníka domu (viz výše podrobně rozhodnutí NS ČR sp. zn. [spisová značka]), tedy že i nájemníci mají neomezené právo průchodu jakýkoli den a v kteroukoli denní či noční hodinu, dospěl soud k závěru, že není na místě další rozšiřování služebnosti na úkor zatíženého pozemku. Tím by bylo navrhované zřízení práva cesty, tedy i průjezdu vozidly, a to celým průjezdem domu čp.

760. Pokud se týká dosavadního územního vymezení služebnosti, toto je dostatečně velké pro zcela pohodlný vstup osob do nemovitosti žalovaného, jak plyne z geometrického plánu, když jeho územní rozsah je totožný s územním rozsahem pro vjezd vozidel. I podle posledně citované odborné literatury je jako příklad, kdy převáží zájem na co nejmenším obtěžování vlastníka zatížené nemovitosti, oproti jejímu komfortnímu užívání vlastníkem panující nemovitosti, omezení práva vlastníka panující nemovitosti v příjezdu automobilem až přímo před jeho dům. Právě v této věci je konkrétní situace taková, že v bezprostředním okolí nemovitostí účastníků je možnost parkování, a uprostřed města je zcela obvyklé, že vlastníci vozidla neparkují přímo před svým domem. V konkrétní situaci je průjezd žalobkyně navíc již tak dost zatížen služebností průjezdu silničních motorových vozidel do provozovny žalovaného v souvislosti s jeho podnikatelskou činností. Další zatížení průjezdu žalobkyně navrhovaným neomezeným právem cesty za účelem bydlení (včetně přenechání bydlení jinému), tedy i neomezeného průjezdu, by bylo v rozporu se zákonným imperativem co nejmenšího obtěžování vlastníka služebného pozemku. Lze tedy shrnout, že již zřízená služebnost je zřízena v rozsahu, který plně odpovídá i potřebě panující nemovitosti, která je užívána mimo jiné i pro účely uvedeného bydlení, pro které je zajištěna ničím neomezená služebnost průchodu, a to i pro nájemce, jak bylo výše dovozeno, a proto soud vzájemnou žalobu žalovaného v této části zamítl.

11. Jakkoli soud dospěl k právním závěrům, že služebnost průchodu zřízenou předchozím rozsudkem mohou v již zřízeném rozsahu užívat i další osoby kromě vlastníka panující nemovitosti, nedochází tím nijak k rozšíření služebnosti v tom smyslu, že by žalovaný byl po tomto výkladu povinen platit ještě další náhradu za již zřízenou služebnosti, když návrh na rozšíření služebnosti byl zamítnut. Jak již bylo výše uvedeno, znalecky byla oceněna neomezená možnost průchodu, a to nikoli ve prospěch konkrétní osoby, ale jako věcná služebnost nezbytné cesty pro každého vlastníka pozemku pac č. [hodnota]. Jak už bylo uvedeno, není možné ji ještě nějak více oceňovat, když každý vlastník má neomezenou možnost průchodu k jakémukoli účelu a tato služebnost ve prospěch vlastníka v sobě od počátku zahrnovala a zahrnuje odvozené právo služebnosti pro další osoby. Znalkyně při vypracování znaleckého posudku přesně vyšla z uvedeného zadání (č. l. 180 přílohového spisu), tedy stanovila cenu služebnosti průchodem bez jakéhokoli časového omezení (ať již dnem v týdnu nebo časového období dne), a dále vyšla z toho, že četnost průchodu bude malá. Soud má za to, že i nyní, když byt žalovaného obývá jedna nájemkyně a její přítel, je vzhledem k tomuto malému počtu osob (2) četnost průchodu malá, a ostatně ani sama velikost bytu neumožňuje trvalé bydlení žádnému zásadně většímu počtu osob. Již při stanovení služebnosti předchozím rozsudkem zde byla celá řada dalších osob, které mohly služebnost využívat jako osoby odvozující své právo od služebnosti zřízené ve prospěch panujícího pozemku, které byly jmenovány ve výše uvedené komentářové literatuře (členové rodiny, návštěvy, instalatéři atd.). Navíc osoby bydlící v bytě samozřejmě prochází průjezdem žalobkyně i v době, kdy služebný pozemek zatěžuje další služebnost jízdy pro podnikatelské účely žalovaného (od 6:00 hodin do 18:00 hodin a v sobotu od 7:00 hodin do 13:00 hodin). I v této době platí, že právo služebnosti mohou užívat osoby odvozující své právo od oprávněného vlastníka, tedy v prvé řádě jeho zaměstnanci, zákazníci servisu či jeho dodavatelé, ale mohou to být i další osoby, např. rodina vlastníka, která ho přijde do práce navštívit, přinese mu oběd apod. Právo průchodu je přitom evidentně v uvedené době užíváno, zejména když zákazníci projedou průjezdem žalobkyně a ponechají auto v servisu žalovaného na opravu (ta může jednak trvat i více dnů, anebo jen nechtějí čekat po dobu opravy v provozovně žalovaného), musí logicky odejít v provozních hodinách průjezdem žalobkyně a opět si v provozních hodinách pro vozidlo jejím průjezdem přijít. To je v souladu s dlouhodobou judikaturou, že služebnost průjezdu v sobě zahrnuje i služebnost chůze (Rv II 63/23, [[adresa]]). Podle aktuální odborné literatury ([adresa], J., Výtisk, M., Beran, V. a kol., Občanský zákoník, Komentář, 2. vydání (3. aktualizace), [adresa]: [právnická osoba]. Beck, 2024) „V zásadě tedy právo stezky (chůze, průchodu) v právu jízdy zahrnuto je (viz i NS [spisová značka]), nelze však vyloučit, aby v konkrétní věci po zvážení věci z hlediska dobrých mravů a zásad spravedlnosti soud rozhodl jinak“. V dané věci soud „v konkrétní věci“, tj. v předcházejícím rozhodnutí, jinak nerozhodl, a proto je třeba považovat právo průchodu za obsažené v soudem zřízené služebnosti průjezdu. Vzhledem k tomu, že služebnost pro podnikatelské účely byla zřízena bez jakéhokoli omezení počtu vozidel denně, je prakticky i právo průchodu bez jakéhokoli omezení počtu osob. Pokud tedy může v provozní době podnikání žalovaného, či přesněji v době vymezené ve výroku I. předchozího rozsudku, tj. v podstatné části týdne, procházet průjezdem žalobkyně neomezený počet zákazníků autoservisu, zaměstnanců žalovaného či jeho dodavatelů, je průchod nájemci žalovaného v této době (kteří nota bene odvozují své právo průchodu od výroku II. předchozího rozsudku, tedy neomezeně bez ohledu na pracovní dny či časové období dne) zcela zanedbatelný. Lze tedy shrnout, že ani s využitím panující nemovitosti pro účely bydlení v rozsahu, jaký je dán velikostí bytu, a i jeho faktickým užíváním prokázaným v řízení, soud nemá za to, že by bylo třeba rozšiřovat stávající již zřízenou služebnost průchodu, tato odpovídá potřebě vlastníka nemovité věci a i osob, které od jeho práva odvíjí své oprávnění užití průjezdu žalobkyně a již stanovená náhrada za služebnosti odpovídá neměnné malé četnosti průchodu vztahujícího se k této služebnosti.

12. Pokud se týká žalobního návrhu žalobkyně, mají výše uvedené závěry odraz v rozhodnutí o jejím návrhu, aby se žalovaný zdržel užívání průjezdu třetími osobami pro účely bydlení. Žalobkyně se domáhá zákazu jakéhokoli užívání, tedy zdržení se jakéhokoli práva cesty pro účely bydlení. V souladu s výše uvedenými závěry je však třeba právo cesty rozdělit na užívání motorovými vozidly a průchodem, když co do průchodu byl žalobní návrh žalobkyně zamítnut (výrok IV.), neboť jak bylo výše uvedeno, třetí osoby užívající nemovitost žalovaného k bydlení tak činí v souladu se stavebněprávními předpisy a rozsah užívacího práva odvozují od rozsahu služebnosti průchodu určené v předchozím rozhodnutí ve prospěch vlastníků panující nemovitosti, tedy žalovaného. Naopak pokud jde o užívací právo spočívající v průjezdu silničními motorovými vozidly pro účel bydlení v nemovitosti žalovaného, bylo návrhu žalované vyhověno [výrok III. písm. f)], neboť soud má již zřízenou služebnost toliko průchodu za odpovídající potřebě řádného užívání nemovitosti, jak bylo výše podrobně odůvodněno v předchozím odstavci a bylo by nadbytečné překopírovávat tu samou argumentaci o povinnosti soudu dbát, aby nebyl vlastník zatíženého pozemku co nejméně obtěžován a pozemek byl co nejméně zasažen, parkovacích místech na přilehlé Budějovické ulici, atd.

13. Při posuzování dalších žalobních návrhů žalobkyně bude soud vycházet mimo jiné i z videozáznamů a fotografií pořízených žalobkyní. Soud se totiž neztotožňuje se stanoviskem žalovaného, že tyto videozáznamy a fotografie nelze v tomto řízení použít. Žalovaný ve svém závěrečném návrhu uvádí, že se jedná o nezákonný důkaz a v podrobnostech odkazuje (č. l. 284 p. v.) na svoji argumentaci obsaženou v dovolání k NS ČR (na č. l. 235-237 p.v.). Žalovaný pro podporu svých úvah o nezákonnosti uvedených důkazů odkazuje na rozhodnutí NS ČR ve věci sp. zn. [spisová značka]. Skutková situace, kterou řešilo uvedené rozhodnutí, však byla diametrálně odlišná od nynějšího sporu, neboť NS ČR posuzoval „přístup žalovaného, který „úskočně“ nahrál obsah schůzky a jednání, jež při ní proběhlo, bez vědomí toho, kdo o schůzku požádal“. NS ČR v něm mimo jiné porovnával současnou platnou právní úpravu s předchozí právní úpravou v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, a dospěl k závěru, že „Rozsah omezení absolutního osobnostního práva je však v současné úpravě širší, neboť vedle možnosti pořízení nebo použití podobizny, písemnosti osobní povahy nebo zvukového či obrazového záznamu na základě zákona k úřednímu účelu (srov. § 88 odst. 2 o. z., dříve § 12 odst. 2 zákona č. 40/1964, občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů) zákon nově umožňuje pořízení nebo použití podobizny nebo zvukového či obrazového záznamu také s ohledem na výkon a ochranu jiných subjektivních soukromých práv. Z žalovaným citované právní věty z uvedeného rozhodnutí (č. l. 236, poslední odstavec) plyne, že i tam, kde je pořízen obrazový záznam osoby bez jejího vědomí, lze jej použít jako důkaz v občanském soudním řízení, pokud skutečnost nelze prokázat jinak a nelze upřednostnit právo na ochranu osobnosti dotčené osoby před právem na spravedlivý proces. V nyní projednávaném sporu má soud z předložených fotografií (č. l. 101, 142), jakož i z výslechu žalobkyně, za prokázané, že žalobkyně nepořizuje obrazové záznamy průjezdu, tedy osob a zvířat, které se v něm pohybují, potají či jinak úskočně. Naopak při vjezdu do jejího průjezdu z [adresa], tak i v samotném průjezdu, jsou umístěny nepřehlédnutelně veliké značky, na kterých jsou všechny osoby opakovaně upozorňováni na snímání tohoto prostoru kamerou zcela srozumitelnými piktogramy kamery. Dále jsou též výslovně opakovaně písemně upozorňováni na kamerové záznamy taktéž zcela srozumitelným textem: „Prostor je střežen kamerovým systémem se záznamem“. Žalobkyně k tomu při jednání vypověděla (č. l. 276 p. v.), že piktogram a výslovný text, že objekt je střežen, dala i na druhou (levou) stranu vjezdu, je dále nad vraty, na vstupních dveří do domu, na prostřední výloze i na rozvodné elektrické skříni, a to se souhlasem příslušného pracovníka dodavatele elektřiny. Nelze si prakticky představit, jak transparentněji by žalobkyně ještě mohla upozornit na své nemovitosti na pořizování kamerových záznamů jejího vlastnictví. Pokud je připuštěn v zájmu práva na spravedlivý proces obrazový záznam pořízený bez vědomí nahrávané osoby, tím spíše tomu tak je, pokud je jako v nyní projednávané věci každý na pořizování nahrávky upozorňován. Podle názoru soudu pořízením předmětných nahrávek žalobkyně sledovala legitimní cíl předvídaný zákonem (§ 12 o. z. a § 88 odst. 1 o. z.), neboť snímky a záznamy žalobkyně pořizovala výlučně z důvodu ochrany svého výlučného majetku, když oba účastníci přiznávají právo žalobkyni chránit svůj majetek i za pomoci moderní techniky (č. l. 236 p. v., č. l. 261), a tyto snímky a záznamy použila v řízení před soudem, tedy před orgánem veřejné moci, kde se zákonným způsobem ochrany svého vlastnického práva domáhá. Snímky a záznamy se zjevně týkají průjezdu ve vlastnictví žalobkyně, a to v nezbytném rozsahu, tedy k zásahu do osobnostních práv osob užívajících průjezd žalobkyně došlo jen způsobem nutným k ochraně vlastnického práva žalobkyně. Pokud by tyto snímky a záznamy nemohly být pořizovány, musela by žalobkyně pro zjištění porušení rozsahu služebnosti a zásahů do jejího vlastnického práva stát nebo sedět na židličce ve svém průjezdu 24/7 a tato porušení si poznamenávat, což je v době nynějšího technického pokroku absurdní. Navíc i kdyby k porušení došlo, mohl by porušující své škodlivé jednání později popřít (viz níže věc sp. zn. S-META 17596/[adresa]), a opět by tu byla patová situace tvrzení proti tvrzení.

14. K řádné evidenci důkazů o žalobkyní tvrzeném protiprávním jednání žalovaného ostatně vybízel i správní orgán v přestupkovém řízení. To plyne z důkazu usnesením přestupkové komise ze dne 17. 2. 2022, č.j. P 1749, 1750/2021Dr (č. l. 16a), dle kterého bylo přestupkové řízení vůči žalovanému zastaveno, neboť spáchání skutku mu nebylo jako obviněnému prokázáno, přičemž tyto protiprávní skutky žalovaného se měly opět týkat jeho jednání v průjezdu žalobkyně. Správní orgán ve svém rozhodnutí přímo uvádí, že „ani nebyl doložen žádný důkazní materiál /fotografie, videozáznam/, který by potvrdil, že dvůr servisu je prázdný a obviněný [jméno FO] vozidlo nechává stát v průjezdu úmyslně.“ (č. l. 20 p. v.). Pomiňme nyní, že odvolací soud naproti tomu dovodil, že žalovaný je povinen příjezdový prostor na svém pozemku udržoval vždy tak, aby na něj mohlo jakékoliv vozidlo projíždějící průjezdem vjet bez nutnosti zastavení či stání v průjezdu (č. l. 179), tedy podle odvolacího soudu jde o porušení jeho povinností nejen při úmyslném jednání, ale i z nedbalosti, ale v uvedené větě správní orgán výslovně nabádá žalobkyni k pořizování důkazního materiálu v podobě fotografií a videozáznamů, jinak ji opět hrozí, že neprokáže svá tvrzení. Obdobně na str. 12 uvedeného rozhodnutí správní orgán ohledně (mimo jiné) jednání žalovaného uvádí: „Oba dva shodně popírají, že by se dopustili hrubého jednání vůči osobě pana [adresa]. Nebyl předložen žádný důkaz (audio nahrávka, video nahrávka…“ (č. l. 21 p. v.) opět se závěrem, že o vině nelze rozhodovat na základě pouhé pravděpodobnosti skutkového stavu. Žalobkyni tedy nezbývá než pořizovat záznamy jednání žalovaného, jak plyne ostatně i z další přestupkové věci sp. zn. S-META 17596/[adresa] (č. l. 154), která se také týkala jednání žalovaného v předmětném průjezdu. Žalovaný v ní tvrdil, že žalobkyni neurážel (č. l. 155 p. v.), avšak jeho tvrzení bylo vyvráceno právě pořízeným záznamem (č. l. 156 p. v.) a žalovaný byl uznán vinným z přestupku proti občanskému soužití (č. l. 154). Když žalovaný uvádí nepravdivá tvrzení (soud je podle § 135 odst. 1 o. s. ř. vázán rozhodnutím o přestupku žalovaného), jde k jeho tíži, že žalobkyně musí pro podporu svých tvrzení pořizovat záznam o jednání žalovaného, resp. dalších osob v jejím průjezdu, neboť jí tvrzené skutečnosti nelze prokázat jinak. Žalobkyně tedy nemonitorovala z rozmaru soukromí žalovaného, ale po výslovném upozornění průjezd ve svém výlučném vlastnictví toliko za účelem ochrany a uplatnění svých práv ve smyslu § 88 odst. 1 o. z. a dle § 90 o. z. tyto záznamy nebyly užity nepřiměřeným způsobem v rozporu s oprávněnými zájmy člověka. I podle rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 4201/16, kdy kamera nebyla umístěna na viditelném místě a ani zde nebylo jakékoli upozornění na snímání, se ÚS ztotožnil se závěry soudů obecné soudní soustavy, že nešlo o nezákonný důkaz, neboť videozáznamy byly pořízeny právě pro ochranu majetku, tedy sledovaly legitimní cíl, záznamy byly použity jen v předmětném řízení k prokázání rozhodných skutkových okolností a jejich použití tak představovalo ústavně souladné omezení práv podle čl. 10 Listiny. V dané věci byl navíc oproti oběma uvedeným judikátům každý zcela zřetelně a více způsoby upozorňován na ochranu majetku žalobkyně v průjezdu kamerou se záznamem; tím spíše tedy nelze dovodit, že by se v tomto sporu jednalo o úskočné porušování práva žalobkyně na soukromí a jeho zneužití, kdy by bylo namístě upřednostnit právo na ochranu osobnosti před právem na spravedlivý proces. Soud se neztotožňuje s tím, že by žalobkyně pořizováním videozáznamů způsobovala žalovanému, zákazníkům žalovaného a jeho dodavatelům nepřiměřený či jakkoli jinak neobvyklý zásah do jejich osobnostních práv. Pořizování videozáznamů, na něž jsou zákazníci výslovně upozorněni i jen piktogramy, z důvodu ochrany majetku, přece není v dnešní době ničím neobvyklým nebo vzácným. Dříve je používaly nejprve jen kasina, banky (bankomaty) či jiné peněžní ústavy, avšak v dnešní době je zcela obvyklé, že zákazníci jsou snímáni prakticky v každé provozovně (od večerky až po hypermarket, v obchodních domech, v prodejnách elektra, obuvi, kosmetiky, restauracích atd. atd.). Raritní spíše je, pokud používány nejsou. Soud tedy neshledává, že by do osobnostních práv zákazníků žalovaného bylo v dané věci zasaženo více, než se tak děje v případě ostatních obchodů, podniků služeb či bank. Vzhledem ke všemu výše uvedenému je zjevné, že i při testu proporcionality týkající se střetu dvou základních ústavních práv, nejsou žalobkyní navržené důkazy obrazovými záznamy nezákonným důkazem, a proto je soud provedl a vychází z nich i v dalším odůvodnění.

15. Průjezd silničních motorových vozidel o hmotnosti nad 3,5 tuny přes průjezd žalobkyně byl mezi účastníky nesporný, jak plyne z vyjádření žalovaného ze dne 15. 5. 2023, který sám podle pořízených videozáznamů napočítal takovýchto průjezdů 11 (č. l. 74). Tyto průjezdy nadlimitními vozidly konkrétně plynou např. ze záznamů ze dne 1. 12. 2020, 6. 1. 2021, 10. 9. 2021, 2. 12. 2022 atd., a to ve spojení s výpisem z registru vozidel (č. l. 266), podle kterého je provozní hmotnost předmětných vozidel vyšší než 3,5 tuny. Dále zjevně plynou i z fotografií založených ve spise (č. l. 207, 214, 215, 220), tedy pokračovaly i po zahájení řízení. Žalovaný průjezd nadměrnými vozidly odůvodnil tím (č. l. 273), že jeho předchozí právní zástupce mu říkal, že omezení hmotnosti ve služebnosti se nevztahuje na zásobování. Nechával proto zavážet do své provozovny v dřívějších letech v rozporu se soudem stanovenou služebností v předchozím rozhodnutí uhlí vozidly nad 3,5 tuny. Až nová právní zástupkyně mu vysvětlila, že když ve služebnosti není výjimka pro zásobování, musí limit tonáže dodržovat všechna vozidla. Navíc došlo ke změně způsobu vytápění a vozidla s uhlím nad 3,5 tuny již v budoucnu nikdy k nemovitosti žalovaného nebudou vjíždět (č. l. 271 p. v.). Pokud se jedná o průjezdy vozidel nad 3,5 tuny v letošním roce, tak měl za to, že vzhledem k probíhající stavbě mohou průjezd žalobkyně párkrát nárazově projet i tato větší vozidla. Jeho nová právní zástupkyně mu pak vysvětlila, a bylo to uvedené i v předběžném opatření, že i když má stavební povolení, tak tam ta vozidla nad 3,5 tuny jezdit nemohou, což pak respektoval. Soud zvažoval, zda v této části žalobě vyhovět či nikoli, když dle tvrzení žalovaného již takováto situace nemůže znovu nastat, neboť odpadla jeho potřeba zásobování uhlím, i jeho potřeba vozit materiál na stavbu (resp. odvážet ze stavby suť), a je již řádně poučen. Podle soudní judikatury „zákaz neoprávněného rušení vlastníka věci podle § 1042 o. z. přichází v úvahu tam, kde neoprávněné rušení vlastníka ze strany rušitele trvá, resp. pokračuje, nebo tam, kde sice již přestalo, avšak existuje konkrétní nebezpečí jeho opakování v budoucnu. Negatorní žalobou je možné se v zásadě domáhat ochrany proti již vykonaným zásahům, které trvají anebo jejichž opakování hrozí (viz např. stanovisko Nejvyššího soudu Slovenské republiky ze dne 27. 6. 1972, Cpjn 59/71, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 65/1972, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 1999, sp. zn. [spisová značka], publikovaný v časopise Soudní rozhledy č. 7/1999, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. [spisová značka], uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 70/2018). Negatorní žaloba je žalobou na plnění, v zásadě tak chrání jen proti zásahům již vykonaným; je-li právo ohroženo či je-li sporné, poskytuje ochranu žaloba určovací, má-li žalobce na jejím podání naléhavý právní zájem (§ 80 o. s. ř.). Neoprávněným zásahem do vlastnického práva není pouhé vyhrožování takovým zásahem. Vlastník, kterému je takto vyhrožováno, se nemůže bránit žalobou zápůrčí (negatorní), může však žádat, aby soud určil, že žalovaný není oprávněn provést zásah, kterým hrozí (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2001, sp. zn. [spisová značka]). To platí i pro pouhé zpochybňování práva žalobců.“ viz rozhodnutí NS ČR, č. j. [spisová značka]. Ke zcela totožným závěrům dochází i odborná literatura (viz Spáčil, J. a kol.: Občanský zákoník III, Komentář, 2. vydání, [adresa]: [právnická osoba]. Beck, 2021, str. 248), která odkazuje na shodnou dřívější judikaturu „(NS [spisová značka] = Rc 70/2018, NS [spisová značka]). V dané věci se evidentně nejednalo o jednorázový zásah do vlastnických práv, ale o celou řadu zásahů, jimiž docházelo k rozšiřování stanovené služebnosti opakovaným provozem vozidly nad 3,5 tuny v průjezdu žalobkyně (nadměrná tonáž vozidel plyne i ze zprávy MěÚ [adresa], odboru dopravně správních agend ze dne 11. 9. 2024 – č. l. 266). Žalovaný si všechna svá jednání, kterými nedovoleně rozšiřoval své právo služebnosti průjezdu, odůvodňuje pro něj zcela logickými argumenty (nezbytné zásobování nemovitosti otopem, nezbytné přivážení materiálu na povolenou stavbu, nezbytný odvoz suti z povolené stavby), dovolává se mylného poučení tehdejším právním zástupcem, avšak tím spíše je třeba v dané věci žalobě vyhovět, neboť není vyloučeno, že i jiný právní zástupce mu podá mylný výklad v jeho prospěch, anebo že opět dojde k jiné situaci, kdy pro něj bude logické, že použije v průjezdu žalobkyně vozidlo s hmotností nad 3,5 tuny. Podle názoru soudu je třeba jasně a jednoznačně tímto rozhodnutím žalovanému sdělit, že služebnost průjezdu byla předchozím rozhodnutím stanovena jen pro vozidla do 3,5 tuny. Nelze proto připustit, aby jím projížděla vozidla o vyšší hmotnosti. A to i kdyby žalovanému kdokoli radil, že tomu tak není, anebo i jemu samotnému přišel průjezd těžších vozidlem vhodnější či rozumnější. Prostě je zde pravomocné a zcela určité rozhodnutí soudu, a tímto je třeba se řídit. Přestože nyní žalovaný uvádí, že průjezd vozidly těžšími 3,5 tuny neplánuje, je namístě vzhledem k celé řadě porušení služebnosti žalovaným v tomto bodu, jakož i způsobu odůvodňování rozšiřování služebnosti nad stanovený rámec, žalobě v této části vyhovět.

16. Uvedené průjezdy vozidly těžšími 3,5 tuny jsou plně přičitatelné žalovanému, i když sám vozidla neřídil, neboť bylo jeho povinností při objednání služeb dopravců tyto upozornit na hmotností limit vozidel užívajících průjezd žalobkyně, když tito provozovatelé samozřejmě nemají povinnost při každé zakázce sledovat v katastru nemovitostí, zda průjezdem svého vozidla neoprávněně nerozšiřují stanovenou či dohodnutou služebnost. Podle rozsudku NS ČR ve věci sp. zn. [spisová značka] „Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. [spisová značka] řešil otázku, zda tato negatorní žaloba musí směřovat jen proti tomu, kdo svou činností přímo druhého obtěžuje, nebo zda může být úspěšně podána i proti vlastníkovi nemovitosti, ze které rušení pochází, i když sám vlastník rušivou činnost nevykonává. Dovolací soud zaujal názor, že tato žaloba může být úspěšně podána jak proti přímému rušiteli, tak i proti vlastníku nemovitosti, který ji přenechal jinému k činnosti, ze které rušení vzchází; je pak věcí tohoto vlastníka, aby přímému rušiteli v dalším rušení zabránil. Dodal, že „tento právní názor je v souladu s názorem, který zaujal již komentář k obdobně formulovanému § 364 obecného občanského zákoníku z roku 1811 [Rouček, F., Sedláček, J. a kol. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. [adresa] : V. [adresa], díl II., s. 247: ‚Žalovaným jest (tedy pasivně jest legitimován) vlastník pozemku, odkud vychází zásah, bez zřetele k tomu, kdo jest původcem takového zásahu (t. j. kdo je porušovatelem, jenž nepříležitosti působí)‘“. Pasivně legitimována tak může být podle okolností případu nejen osoba, která přímo vlastníka ruší (zde nájemci sousedního objektu využívající pozemek žalovaných k přístupu), ale i osoba, která vlastníka ruší nepřímo tím, že protiprávní zásah přímého rušitele podnítila, udržovala jej nebo neučinila očekávatelnou nápravu, tedy osoba, která má faktickou nebo právní možnost jednání třetí osoby, která je přímým rušitelem, ovlivnit nebo mu zabránit [kromě citované judikatury srovnej rovněž např. rozhodnutí rakouského Nejvyššího soudního dvora ze dne 24. 1. 2011, sp. zn. [spisová značka], nebo ze dne 16. 12. 2008, sp. zn. [spisová značka] (obě dostupná na www.ris.bka.gv.at)]. Tato povinnost nepřímého rušitele tedy zahrnuje i povinnost působit na ty třetí osoby, které se rušení přímo dopouštějí. Splnění této povinnost se lze domáhat i negatorní žalobou také právě na osobě, která svým jednáním (např. zřízením práv třetím osobám) nebo opomenutím vytvořila podmínky pro protiprávní zásah ze strany třetí osoby [např. rozhodnutí rakouského Nejvyššího soudního dvora ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. [spisová značka] (dostupné na www.ris.bka.gv.at)], protiprávní zásah přivodila nebo ho podporuje [srovnej rozhodnutí rakouského Nejvyššího soudního dvora ze dne 20. 6. 2002, sp. zn. [spisová značka] (dostupné na www.ris.bka.gv.at)]. Tomu nebrání ani skutečnost, že třetí osoba jako přímý rušitel jedná z vlastního podnětu. Rozhodující tedy je, zda měl nepřímý rušitel možnost nebo povinnost rušení ze strany třetích osob (přímých rušitelů) ovlivnit nebo mu zabránit. Pokud ano, může být i on úspěšně žalován na zdržení se protiprávního zásahu, přičemž prostředky, jakými toho dosáhne, jsou přenechány na jeho volbě. Pokud neexistuje žádný jiný účinný prostředek, jak zabránit rušení, je na pronajímateli (vlastníkovi pozemku), aby případně ukončil nájemní vztah s nájemci (přímými rušiteli).“ 17. V dané věci tedy žalovaný slovy výše citované soudní judikatury nevystupuje jak přímý rušitel, ale jako tzv. nepřímý rušitel, když v dané věci se nejedná o rušení formou imisí z cizího pozemku, ale o rušení spočívajícím v nedovoleném rozšiřování služebnosti, tedy přímou činností na pozemku žalobkyně. Je tomu tak z výše uvedených důvodů, že to byl žalovaný jako vlastník nemovitosti, kdo inicioval (podnítil) porušení služebnosti jejím rozšířením nad stanovený rámec na úkor vlastnického práva žalobkyně tím, že jeho zaviněním, a to ať již přímým (objednáním vozidel s hmotností přesahující 3,5 tuny na přepravu materiálu), anebo nepřímým (opomenutím sdělení přepravci, že nelze užít vozidlo s hmotností přesahující 3,5 tuny), došlo k výše uvedenému protiprávnímu rozšiřování služebnosti. Obdobně přitom platí i poslední věta citovaného rozhodnutí, tedy pokud by konkrétní objednaný přepravce nemohl provést přepravu vozidlem s hmotností nepřesahující 3,5 tuny, neboť by např. takovým vozidlem ani nedisponoval, musel by s ním žalovaný smluvní vztah ukončit. Žalovaný je tedy osobou, která měla možnost, či lépe povinnost, rušení ze strany třetích osob (přímých rušitelů) zabránit. Navíc není ani reálné, aby žalobkyně žalovala přímo řidiče toho kterého vozidla s nadměrnou hmotností, neboť jí nejsou známé jejich identifikační údaje (tito navíc mohou být v zaměstnaneckém poměru a za porušení práv žalobkyně ani osobně odpovědni nejsou). Tak to ostatně konstatuje i odborná literatura (shodná jako výše) „V některých případech však nelze po rušeném vlastníkovi spravedlivě žádat, aby žaloval přímo osoby jeho právo rušící; je tomu tak zejména tehdy, je-li jeho vlastnické právo rušeno v souvislosti s užíváním cizí nemovitosti dalšími, obtížně identifikovatelnými osobami (hlučící hosté po odchodu z restaurace), anebo osobami, jejichž okruh se neustále mění (například zákazníci vlastníka sousedního domu, návštěvy apod.). V takovém případě je třeba rušení přičíst vlastníkovi nemovitosti, jejíž užívání je zdrojem rušení, má-li reálnou možnost takovému rušení zamezit; soud se musí zabývat i tím, jakým konkrétním způsobem tak lze učinit. To platí i na pronajímatele jako osobu pasivně věcně legitimovanou v řízení o negatorní žalobě v situaci, kdy přímého rušení se dopouštěl nájemce. Pokud neexistuje žádný jiný účinný prostředek, jak zabránit rušení, je na pronajímateli (vlastníkovi pozemku), aby případně ukončil nájemní vztah s nájemci (přímými rušiteli) – NS [spisová značka].“ 18. Tyto závěry o možnosti žalovaného ovlivnit přímé rušitele se týkají i další části žaloby žalobkyně, ve které se žalobkyně domáhala zákazu chování žalovaného spočívajícího v rozšiřování věcného břemene znečišťováním jejího pozemku, a to konkrétně venčením psů, močením, kouřením, odhazováním nedopalků či jiným způsobem, a dále pobíháním psů bez vodítka v průjezdu žalobkyně. Žalovaný se k tomuto vytýkanému jednání vyjádřil právě tak (č. l. 76), že žalobkyně nerozlišuje nevhodné chování žalovaného a třetích osob a zvířete. Dále uvedl, že vytýkané jednání nepovažuje za porušení služebnosti, ani za nepřípustné rozšíření služebnosti stezky, tedy práva průchodu. Soud naopak tato jednání považuje za porušení služebnosti a nepřípustné rozšíření služebnosti, neboť žalovanému nebyla předchozím rozhodnutím zřízena v průjezdu žalobkyně služebnost venčení psa, ani služebnosti kouření, odhazování nedopalků, močení či dalšího obdobného jiného způsobu užívání průjezdu žalobkyně, kterým by docházelo k jeho znečišťování. Mezi účastníky bylo nesporné, že na výše uvedeném znečišťováním průjezdu (zejm. močením, venčením – č. l. 274) se podílí celá řada neidentifikovatelných osob. Je pochopitelné, že žalobkyně se snaží co nejvíce toto závadné jednání omezit, k čemuž směřuje tento návrh, když žalobkyně jako důkazy předkládá záznamy, kde se uvedeného jednání dopouští zákazníci a nájemci žalovaného (a jejich pes). Konkrétně, pokud se jedná o venčení psa a jím způsobené znečišťování průjezdu žalobkyně, jde o záznamy na předloženém disku, např. ze dne 9. 10. 2022, 10. 2. 2022, 19. 2. 2022, 21. 2. 2022, 2. 5. 2022, 22. 5. 2022 atd., když další data uvedeného jednání plynou z označení důkazů na č. l. 12-16, a tedy není třeba je všechny přepisovat, a dále jej prokazují i ve spise založené fotografie (č. l. 101, 103–108). Z uvedených důkazů plyne, že skutečně docházelo a dochází i za trvání tohoto řízení k venčení (pobíhání bez vodítka, ale i vykonávání vylučovacích potřeb) černého psa na pozemku žalobkyně, a to zejména osobou s tetováním na noze. Tuto osobu žalovaný identifikoval jako přítele své nájemkyně pana [právnická osoba] jím venčeného psa za psa nájemkyně (č. l. 271). Žalovaný se k tomu vyjádřil tak, že jeho nájemnice mu odpřisáhla, že pes je vždy na vodítku, avšak při provádění důkazů sám uvedl, že vidí, že pes je bez vodítka (č. l. 273 p. v.) a močí na dům žalobkyně (č. l. 274). Pokračování v močení psa na dům žalobkyně i za trvání tohoto řízení přímo dokazuje fotografie ze dne 21. 1. 2023 (č. l. 103), na níž je zachycena nájemnice žalovaného se svým černým psem na vodítku, kterého nechává močit v průjezdu žalobkyně, jakož i další obrazové záznamy o tomto jednání po podání žaloby, kdy důkazy byly provedeny za účasti obou stran zobrazením v notebooku zástupce žalobkyně při jednání dne 15. 10. 2024 (č. l. 273 p. v. - 274). K vytýkanému znečišťování průjezdu žalobkyně žalovaný dále uvedl, že nemůže vyloučit, že by si jeho zákazníci kouřili v průjezdu a potvrdil, že jeho nájemnice i její přítel jsou kuřáky. To odpovídá záznamům např. ze dnů 18. 7. 2022, 6. 8. 2022, 8. 8. 2022, 27. 8. 2022, 30. 8. 2022, 1. 9. 2022, jakož i při jednání dne 15. 10. 2024 provedeným obrazovým záznamům z letošního roku, na kterých je patrné znečišťování průjezdu žalobkyně kouřením. Při jednání bylo podrobně probíráno též močení osob v průjezdu žalobkyně, a z provedených důkazů má soud za prokázané, že k němu v průjezdu žalobkyně docházelo, a to i druhem nájemkyně žalovaného (č. l. 273), jakož i jeho přáteli (č. l. 274), a to i po podání žaloby. Výpovědí žalovaného při jednání soudu dne 15. 10. 2024 je vyvráceno jeho tvrzení uvedené v písemném vyjádření k vytýkanému jednání (příloha od žalovaného), že muže močícího v průjezdu nezná a že není zřejmé čí je pes pobíhající volně bez vodítka. S žalovaným lze jistě plně souhlasit, když uvádí, že mu nelze přičítat každé znečištění průjezdu žalobkyně; tak tomu však v dané věci není, neboť výše uvedená jednání se týkají výhradně osob, jejichž jednání může žalovaný ovlivnit a není třeba zde znovu opakovat výše vysvětlovaný rozdíl mezi přímým a nepřímým rušitelem.

19. Žalovaný si přitom navíc byl ještě před počátkem tohoto soudního sporu vědom možnosti ovlivnit přímé rušitele, když sám uvádí v odpovědi ze dne 1. 8. 2022 (č. l. 43) na předžalobní výzvu žalobkyně, že pokud mezi osobami porušujícími služebnost budou zákazníci autoservisu či řádní nájemníci, budou pokáráni a důrazně požádáni, aby napříště upustili od nevhodného chování a „v závažných a opakovaných případech budou vyloučeni z kolektivu stálých zákazníků autoservisu“. K těmto opatřením však evidentně nepřistoupil, když nevhodné jednání pokračuje i po podání žaloby a žalovaný sám vypověděl, že konkrétní kroky k nápravě podnikal až s novou právní zástupkyní (plná moc až ze dne 24. 5. 2024 na č. l. 185 p. v.), která připravila poučení jeho zákazníků, jak se chovat v průjezdu. Současně však uvedl, že neví, zda si poučení zákazníci všimli, neboť jej vyvěsil z vnitřní strany fixní části vstupních dveří, tedy při vchodu do provozovny jej mají za zády (č. l. 275). Nájemníci mají povoleno kouřit v jeho domě a pak až na Budějovické ulici, žádnou pokutu za kouření v průjezdu nájemní smlouva nestanoví, není v ní ani uveden zákaz kouření v průjezdu žalobkyně (274 p. v.). Z uvedeného je zřejmé, že stejně jako žalovaný sám přistupoval lehkovážně k respektování přesně vymezených práv služebnosti v předchozím rozhodnutí (sám uvádí, že rozsah služebnosti překračuje – č. l. 74), taktéž ani ve vztahu k osobám, které od jeho práva odvíjí své oprávnění užití průjezdu žalobkyně (zejména ke svým zákazníkům a nájemcům,) dosud nevynaložil dostatečné úsilí, aby respektovaly soudem stanovený rozsah služebnosti. Je totiž prvotně na žalovaném (a nikoli na žalobkyni), aby tyto osoby řádně poučil o jejich právech a povinnostech. Žalovaný však ve své výpovědi před soudem uvedl, že mu přijde jako nepatřičné napomínat svoji nájemkyni, když se chová nevhodně v průjezdu žalobkyně, neboť jde přece o dospělou osobu, natož aby jí říkal, že by jí kvůli takovému nevhodnému chování ukončil nájemní smlouvu (č. l. 274 p. v.). V tomto svém postoji žalovaný zcela pomíjí, že je jeho odpovědností, kdo bude jeho nájemcem, a tudíž osobou užívající pozemek žalobkyně na základě soudem zřízené služebnosti, a proto je právě na něm, aby si vytvořil právní nástroje k usměrnění chování nájemce, spočívající např. v hrozbě smluvní pokuty (jejímu případnému uložení), či v ustanovení nájemní smlouvy, že porušení (rozšiřování) práv ze zřízené služebnosti nájemcem, které jsou určitě a srozumitelně stanoveny v předchozím rozhodnutí, bude hrubým porušením nájemní smlouvy, tedy spočívající i v hrozbě ukončení nájemního vztahu. To platí obdobně vůči zákazníkům autoservisu. Žalovaný uvádí, že on sám se žádného z vytýkaných jednání nedopustil, avšak pokud své zákazníky ani nijak neinformoval o jejich povinnostech (do vyvěšení poučení zákazníků), nelze se divit, že jimi docházelo k porušení práva služebnosti (zákazníci zaviněním žalovaného ani nevěděli, že něco porušují) a za této situace je argument žalovaného, že on sám nic neporušil, to jeho zákazníci, pouhým alibismem. Poučení zákazníků by nemělo být jen formalismem, jak se jeví jeho nynější vyvěšení na dveře, kde není zajištěno faktické seznámení zákazníků s jejich právy a povinnostmi. Je na žalovaném, aby zvolil takový způsob, aby poučení bylo nepřehlédnutelné, a tedy se minimalizovaly zásahy do vlastnického práva žalobkyně (např. na objednávce díla, kterou zákazníci podepisují, nebo informačními značkami či piktogramy i ze strany dvora žalovaného, kterým se vchází do průjezdu žalobkyně). Pak by nemělo k zásahům do vlastnického práva prakticky docházet, a pokud se tak výjimečně stane, bude na žalovaném, aby přistoupil ke kroku, kterého si je od počátku řízení sám vědom, tedy vyloučit jednotlivého neukázněného objednatele z řad svých zákazníků (č. l. 43). Soud se neztotožňuje s tím, že by uložil žalovanému nesplnitelnou povinnost, resp. povinnost k jednání, které objektivně není možné, jak žalovaný uvádí s odkazem na judikaturu Ústavního soudu (č. l. 285). Za prvé soud ve svém výroku žalovanému neukládá žádnou povinnost konat, ale naopak zdržet se jednání. Za druhé tato uložená povinnost není nesplnitelná, když sám žalovaný si je dobře vědom toho, že i když nejde o jeho přímé jednání, může jednání přímých rušitelů odvrátit tím, že je vyloučí z kolektivu jeho zákazníků, jak uvádí, potažmo z osob, kterým bude nemovitost pronajímat (citovaná literatura a judikatura viz výše). Nemůže proto nastat tamtéž žalovaným předestřená situace doživotního ukládání pokut žalovanému. Stejně tak nemůže být k tíži žalovaného, pokud se budou chovat závadně v průjezdu žalobkyně pro něj neznámé skupinky dětí, jak uvádí (č. l. 286), ke kterým nemá žádný vztah, neboť vůči nim nemá postavení nepřímého rušitele. Pokud však bude pro něj neznámé dítě venčit na vodítku černého psa jeho nájemkyně, který bude vykonávat velkou potřebu v průjezdu žalobkyně (jak je tomu např. na záznamu z 3. 12. 2022, kdy následně dítě se psem na vodítku odchází na dvůr žalovaného), pak i když toto dítě žalovaný osobě nezná, bude dána jeho odpovědnost jako nepřímého rušitele založená na jeho právním vztahu s nájemkyní vlastnící psa způsobujícího znečišťování průjezdu žalobkyně. Lze však rozumně předpokládat, že pokud žalovaný zintenzivní informovanost svých zákazníků a nájemce, nebude napříště docházet k zásahům do vlastnických práv žalobkyně, když její průjezd na pozemek žalovaného je v rozsahu doslova několika kroků a není žádný důvod, proč by tyto osoby neměly na tomto velmi krátkém úseku ovládat své jednání ve smyslu poučení žalovaného, aby nekouřili či jinak neznečišťovali průjezd žalobkyně. Jak bylo uvedeno již v usnesení o předběžném opatření (255 p. v.), čistý, a tedy příjemný průjezd do provozovny žalovaného je přece i ve vlastním zájmu žalovaného. Není vyloučeno vyhovět žalobě, pokud se žalobkyně domáhá zákazu znečišťování „jiným způsobem“. Obdobně jako lze poprávu uložit povinnost zdržet se rušení vlastnického práva uskladňováním [právnická osoba] a „jiných věcí“ na žalobcově pozemku (Rc 65/1972), má soud za to, že lze žalovanému uložit povinnost zdržet se znečišťování pozemku žalobkyně i jiným způsobem (k jinému způsobu znečištění – videozáznam z 22. 3. 2024 přehraný při jednání dne 15. 10. 2024 – č. l. 274). Ze všech výše uvedených důvodu bylo proto žalobě v této části vyhověno.

20. Závěrem zbývalo posoudit návrh žalobkyně, aby byl žalovaný povinen zdržet se zásahů do jejího vlastnického práva stáním vozidly před jejím průjezdem v době, kdy v něm nemá žalovaný soudem zřízenou služebnost průjezdu, tak jak přesně specifikováno v žalobním petitu. Podle žalovaného nelze návrhu žalobkyně vyhovět, neboť před jejím pozemkem se nachází komunikace (chodník) určená k obecnému užívání ve smyslu zákona č. 13/1997 Sb. o pozemních komunikacích, tedy povolaným řešit tyto otázky užívání komunikací jsou oprávněny orgány podle předpisů veřejného práva a není tedy ani dána pravomoc civilního soudu. Nadto uvedené parkování nijak nezasahuje do práv žalobkyně, neboť nebylo prokázáno, že by tímto stáním byl zmařen pokus žalobkyně či jiné oprávněné osoby ve vjezdu do průjezdu. Došlo by též k omezení rozsahu služebnosti průchodu žalovaného a dále žalovaný (nebo jeho zaměstnanci) zde nestojí, ale jen zastavují. Soud se s žádným z uvedených argumentů nemohl ztotožnit. Pokud se jedná o vztah veřejného a soukromého práva, výše citovaný § 1 o. z. explicitně stanoví, že uplatňování soukromého práva je nezávislé na uplatňování práva veřejného. Podle odborné literatury (Lavický, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1–654). Komentář. 2. vydání. [adresa]: [právnická osoba]. Beck, 2022, str. 13) je pro právní následky v oblasti soukromého práva v zásadně bez významu, jaké právní následky s týmiž právními skutečnostmi spojuje veřejné právo. Demokratické právo opustilo dřívější socialistickou doktrínu o jednotnosti práva ve prospěch právního dualismu práva soukromého a veřejného. Stejně jako se žalovaný mylně domníval, že veřejné právo spočívající ve vydání stavebního povolení mu zajistilo průjezd vozidel nad rámec soudem zřízené služebnosti, je mylný i jeho názor, že žalobkyně je odkázána jen na nástroje veřejného práva, když žalovaný parkuje na chodníku přímo před vjezdem do jejího průjezdu. S žalovaným se lze ztotožnit v tom, že toto jeho parkování na chodníku mohou řešit orgány státní správy v rámci veřejného práva - např. podle § 27 odst. 1 písm. n) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích (zákon o silničním provozu) řidič nesmí zastavit a stát před vjezdem na pozemní komunikaci z místa ležícího mimo pozemní komunikaci, nebo dle § 53 odst. 2 téhož zákona jiní účastníci provozu na pozemních komunikacích než chodci, nesmějí chodníku užívat. Současně ale platí i soukromé právo a pokud někdo vytvoří překážku, která brání průjezdu na pozemek, zasahuje tak do vlastnického práva majitele pozemku a vlastník se může domáhat ochrany proti každému, kdo neprávem do jeho vlastnického práva zasahuje nebo je ruší jinak než tím, že mu věc zadržuje (§ 1042 o. z.). Rušenému vlastníkovi je citovaným zákonným ustanovením přiznána blíže neurčená „ochrana“ vlastnického práva, která se konkretizuje v každém jednotlivém případě až v závislosti na specifickém způsobu zásahu do vlastnického práva. Tím je v dané věci vytvoření překážky vjezdu na pozemek žalobkyně (do jejího průjezdu) spočívající ve stání vozidla přímo před průjezdem žalobkyně. I veřejné právo zakazuje jak stání, tak zastavení před vjezdem na pozemní komunikaci, a stejně tak je dle názoru podepsaného soudu zásahem do vlastnického práva jak stání, tak zastavení, neboť oboje vytvoří překážku, která brání průjezdu na nemovitost vlastníka. Navíc se nelze ani ztotožnit s tím, že by se vždy jednalo jen a pouze o krátkodobé zastavení žalovaného v řádu minut, jak žalovaný toto jednání bagatelizuje, ale soud má za prokázané stání i v řádu hodin, a to např. dne 6. 12. 2020 (minimální od 8:02 hodin do 10:14 hodin – na fotkách vždy vozidlo v tomtéž postavení bez řidiče), dne 19. 12. 2024 (minimálně od 12:47 hodin do 14:15), nebo dne 13. 11. 2022 (minimální 12:14 hodin do 15:19 hodin). Podle názoru soud je irelevantní, že na záznamech není patrno, že by žalobkyně či jiné osoby odvozující své právo od práva žalobkyně právě v tuto dobu chtěly do průjezdu žalobkyně zajíždět, neboť zásahem do vlastnického práva je již samo postavení překážky bránící vlastníku v průjezdu na svůj pozemek. Ostatně při tak zjevné blokaci průjezdu žalobkyně vozidlem je logické, že žádný další dopravní prostředek nebude stát na frekventované silnici a čekat, až žalovaný odjede, ale okolo zablokovaného vjezdu do průjezdu jen projede. Jak již uzavřel odvolací soud v předchozím rozhodnutí v této věci, pokud jde o žalobkyni „Její povinností je pouze ve vymezeném časovém rozsahu nikterak neomezovat výkon průchodu a průjezdu v daném prostoru.“ (č. l. 179). Soud vyhověl návrhu žalobkyně v tomto bodě [výrok III., písm. e)] v plném rozsahu, tedy včetně formulace o parkování, avšak na žalobkyni je, aby parkovala v průjezdu jen s takovým dopravním prostředkem, kterým neomezí soudem v předchozím rozhodnutí stanovený rozsah práva průchodu žalovaného.

21. K veřejnému právu působícímu v dané věci lze ještě dodat, že i veřejné právo pro předmětné území zakazuje venčení psů bez vodítka, jak se domáhá žalobkyně. Podle čl. 3 odst. 1 obecně závazné vyhlášky [adresa], o pravidlech pro pohyb psů na veřejném prostranství a o vymezení prostorů pro volné pobíhání psů, je osoba, která psa doprovází, povinna vést psa na vodítku na veřejném prostranství v území označeném v příloze č. [hodnota] vyšrafovanou plochou. Tato plocha zahrnuje i nemovitosti účastníků. Ačkoli je porušení této obecně závazné vyhlášky postihováno podle zákona o přestupcích (§ 4 odst. 2 zákona č. 251/2016 Sb.), je i v tomto případě uplatňování soukromého práva nezávislé na uplatňování práva veřejného. Žalovaný při jednání dne 15. 10. 2024 uvedl, „Mě by jen zajímalo, jak to mám dělat se zákazníky, kteří přijedou se psem. Ten pes jim třeba uteče, jak už se v minulosti stávalo.“ (č. l. 275). Již při jednání bylo soudem žalovanému sděleno, že je jeho odpovědností, aby zákazníky poučil, že je třeba, aby si psa ihned dali na vodítko (popřípadě mu i nasadili košík), aby průjezdem volně nepobíhali. Takové poučení je také v zájmu žalovaného a jeho zaměstnanců, aby se předešlo zranění, který by mohl způsobit volně pobíhající pes zákazníka. I z citovaného vyjádření žalovaného plyne (nad rámec dokazování uvedeného v odst. 17 tohoto rozsudku), že tímto způsobem docházelo k rušení vlastnictví žalobkyně v předmětném průjezdu psy jeho zákazníků, a bylo namístě žalobě vyhovět.

22. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, která byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu vynaložených nákladů řízení. Tyto náklady sestávají z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená podle § 6, § 7 a 3 písm. c) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a.t.”) ve výši 2 500 Kč za 14 úkonů právní služby dle vyúčtování žalobkyně [za převzetí a přípravu zastoupení, sepis žaloby, účast při jednání soudu dne 12. 4. 2023, dne 27. 9. 2023 (dva úkony – jednání přesahující 2 hodiny), dne 29. 11. 2023 (dva úkony – jednání přesahující 2 hodiny), dne 15. 12. 2023, dne 15. 10. 2024 (dva úkony – jednání přesahující 2 hodiny], tj. 35 000 Kč, a dále dle § 11 odst. 2 a. t. ve výši 1 250 Kč za 2 úkony právní služby (sepis návrhu na předběžné opatření ze dne 26. 6. 2024 a účast při vyhlášení rozsudku dne 12. 12. 2024), tj. 2 500 Kč. Advokátu náleží i paušální náhrada výdajů stanovená dle § 13 odst. 3 a. t. v částce 300 Kč za každý z výše uvedených 16 úkonů právní služby, tj. 4 800 Kč, a dále daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 42 300 Kč (35 000 + 2 500 + 4 800) ve výši 8 883 Kč. S přičtením zaplaceného soudního poplatku za žalobní návrh v částce 5 000 Kč a za návrh na nařízení předběžného opatření, kterému bylo pravomocně vyhověno, ve výši 1 000 Kč, činí celkové náklady žalované částku 57 183 Kč (42 300 + 8 883 + 5 000 + 1 000). Platební místo bylo určeno dle ust. § 149 odst. 1 o. s. ř.

Poučení