15 Co 131/2025 - 349

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře - rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Roberta Ožvalda a soudců JUDr. Ivany Kosové a JUDr. Marcely Pechové ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně], narozená dne [Datum narození žalobkyně] bytem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem Mgr. Vladimírem Štolem sídlem Převrátilská 330, 390 01 Tábor proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený dne [Datum narození žalovaného] bytem [Adresa žalovaného] zastoupený advokátkou Mgr. Lucií Stano sídlem Husovo nám. 529/6, 390 02 Tábor o zdržení se zásahů do vlastnického práva a o vzájemném návrhu žalovaného o odvolání obou účastníků proti rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 12. 12. 2024 č. j. 13 C 135/2022-305 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se v odstavci III. v bodech b), c), d), e) v části výroku o uložení povinnosti zdržet se zásahu do vlastnického práva žalobkyně potvrzuje.

II. Rozsudek soudu I. stupně se v odstavci III. v bodu a) v části výroku o uložení povinnosti žalovanému zdržet se zásahu do vlastnického práva žalobkyně, spočívající v průjezdu silničním motorovým vozidlem o hmotnosti nad 3,5 tuny přes pozemek žalobkyně parc. č. [hodnota] v k. ú. a obci [adresa], mění tak, že se žaloba v této části zamítá.

III. Rozsudek soudu I. stupně se v odstavcích I. ve výroku o částečném zastavení řízení o vzájemném návrhu, II. ve výroku o částečném zamítnutí vzájemného návrhu, III. v bodu f) v části výroku o uložení povinnosti žalovanému zdržet se zásahu do vlastnického práva žalobkyně, spočívající v průjezdu silničních motorových vozidel třetími osobami pro účel bydlení, IV. ve výroku o částečném zamítnutí žaloby na uložení povinnosti žalovanému zdržet se zásahu do vlastnického práva žalobkyně, spočívající v průchodu třetími osobami pro účely bydlení, a V. ve výroku o náhradě nákladů řízení zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací soudu I. stupně k dalšímu řízení.

Odůvodnění

1. Citovaným rozhodnutím soud I. stupně zastavil řízení o vzájemném návrhu, aby žalovanému byla povolena služebnost nezbytné cesty ve prospěch každého vlastníka parc. č. [hodnota] v k. ú. [adresa], jehož součástí je stavba č. p. [Anonymizováno], spočívající ve služebnosti cesty za účelem podnikání, průjezdem domu č. p. [Anonymizováno], který je součástí parc. č. [hodnota] v k. ú. [adresa]. Současně zamítl vzájemný návrh v části, aby žalovanému byla povolena služebnost nezbytné cesty ve prospěch stejné nemovitosti, spočívající ve služebnosti cesty za účelem bydlení a přenechání věci k užití jinému, rovněž průjezdem domu č. p. [Anonymizováno], který je součástí parc. č. [hodnota] v k. ú. [adresa]. Dále rozhodl, že žalovaný je povinen zdržet se zásahů do vlastnického práva žalobkyně spočívajících v a) průjezdu silničních motorových vozidel o hmotnosti nad 3,5 tuny přes parc. č. [hodnota], b) venčení psů a jejich pobíhání bez vodítka na tomtéž pozemku, c) znečišťování tohoto pozemku a budovy č. p. [Anonymizováno] odhazováním nedoplatků či jiným způsobem, d) kouření v průjezdu na parc. č. [hodnota], e) stání vozidel před vjezdem na parc. č. [hodnota] či jiného jednání bránícímu žalobkyni, včetně její rodiny, návštěv, nájemníků či jiných osob jdoucích za žalobkyní, v parkování na parc. č. [hodnota] či ve vjezdu na něj či výjezdu z něj od pondělí do pátku od 0:00 hodin do 6:00 hodin a od 18:00 hodin do 24:00 hodin, v sobotu od 0:00 hodin do 7:00 hodin a od 13:00 hodin do 24:00 hodin, v neděli od 0:00 hodin do 24:00 hodin a o státních svátcích od 0:00 hodin do 24:00 hodin, s výjimkou státního svátku připadajícího na sobotu, f) užívání průjezdu na parc. č. [hodnota] třetími osobami průjezdem silničními motorovými vozidly pro účel bydlení v nemovitosti žalovaného na parc. č. [hodnota]. Žalobu na uložení povinnosti žalovanému zdržet se zásahu do vlastnického práva žalobkyně spočívajícího v užívání průjezdu na parc. č. [hodnota] třetími osobami průchodem pro účel bydlení v nemovitosti žalovaného na parc. č. [hodnota] zamítl. Konečně rozhodl, že žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 57 183 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

2. Soud I. stupně vycházel z toho, že rozsudkem téhož soudu z 3. 12. 2019, č. j. 9 C 189/2018-239 byla ve prospěch každého vlastníka parc. č. [hodnota], jehož součástí je stavba č. p. [Anonymizováno], zřízena služebnost nezbytné cesty spočívající v průjezdu silničních motorových vozidel o hmotnosti do 3,5 tuny za účelem jejich opravy a údržby v pracovních dnech od 6:00 hodin do 18:00 hodin a v sobotu od 7:00 hodin do 13:00 hodin, a to po části pozemku parc. č. [hodnota], vymezené geometrickým lánem [právnická osoba] č. [hodnota], a současně i služebnost nezbytné cesty spočívající v průchodu po stejné části parc. č. [hodnota]. Žalobkyně v žalobě tvrdí, že více způsoby žalovaný zasahuje do jejího vlastnického práva, nad rámec služebnosti. Žalovaný se žalobou nesouhlasil a současně podal vzájemný návrh na zřízení služebnosti nezbytné cesty. Částečným rozsudkem soudu I. stupně z 15. 12. 2023 ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu z 19. 4. 2024 bylo pravomocně vyhověno 4 z 10 návrhů žalobkyně na zdržení se zásahu do vlastnického práva.

3. Soud I. stupně se nejdříve zabýval vzájemným návrhem žalovaného, kterým se jednak domáhá zřízení práva cesty pro podnikání v neomezené míře, jednak neomezeného práva cesty pro účely bydlení a přenechání věci k užití jinému. Pokud jde o první část návrhu, je zřejmé, že s rozsahem služebnosti stanovené v předchozím rozsudku žalovaný nesouhlasí, neboť žádá právo průjezdu a průchodu pro podnikání v ničím neomezené míře jak časově (bez omezení dny a hodinami), prostorově (v celém průjezdu žalobkyně) i co do typu vozidel (bez omezení jejich tonáže). Jde tedy o pokračování nesouhlasu žalovaného s předchozím rozsudkem zřizujícím služebnost. Ovšem od jeho vyhlášení nedošlo k žádné změně ve způsobu podnikání na panujícím pozemku, nedošlo ani ke změnám stavebních dispozic průjezdu. Jedinou faktickou změnou bylo dočasné omezení v provozu autoservisu v důsledku rekonstrukce provozovny. Soud I. stupně proto dle § 104 odst. 1 ve spojení s § 159a odst. 2 o. s. ř. řízení v této části vzájemného návrhu zastavil, neboť v tomto směru jde již o věc pravomocně rozhodnutou. Jinak je to se vzájemným návrhem práva cesty pro účely bydlení. V předchozím řízení sp. zn. 9 C 189/2018 přišel žalovaný v odvolacím řízení s tvrzením, že svou nemovitost hodlá používat i pro účely bydlení a v návaznosti na to navrhl zřízení služebnosti nezbytné cesty i k tomuto účelu. Toto rozšíření žaloby však odvolací soud nepřipustil, neboť uplatnění nového nároku je v odvolacím řízení vyloučeno. Nelze však současně pominout, že služebnost spočívající v ničím neomezeném průchodu po části parc. č. [hodnota] byla zřízena bez jakéhokoliv zúžení specifikace účelu. Nebyla tak zřízena jen za omezeným účelem podnikání, ale naopak za účelem komplexního a kompletního uplatnění vlastnického práva v nemovitosti žalovaného. Okresní soud má proto za to, že když nebylo právo průchodu předchozím rozhodnutím nijak omezeno účelem, může žalovaný toto právo využít jakýmkoliv způsobem, tedy i k bydlení. Toto ničím neomezené právo průchodu již nelze nijak více rozšířit. Jelikož služebnost byla zřízena nikoliv ve prospěch konkrétní osoby, ale jako věcná služebnost, mohou tímto způsobem průjezd využívat i veškeré další osoby odvozující své právo od žalovaného (rodiny, návštěvy, lékař, ale i nájemce). Soud má prokázané ze sdělení Krajského úřadu Jihočeského kraje z [datum] ve spojení s kolaudačním rozhodnutím z [datum], že v nemovitosti žalovaného se nacházel byt, který byl pak užíván jako kancelář, a nyní došlo jen k návratu k původnímu účelu užívání místností. Soud I. stupně tak v souladu s § 135 odst. 2 o. s. ř. vychází z toho, že stavba žalovaného má v souladu se stavebními předpisy sloužit mimo jiné i účelu bytu. Pak nic nebrání tomu, aby věcně přezkoumal, zda dosavadní služebnost nevztahující se k podnikání je vhodná co do územního a časového rozsahu i za situace, kdy je v nemovitosti žalovaného i byt o 2 pokojích. S ohledem na velikost tohoto bytu, s ohledem na to, že zřízená služebnost zahrnuje dle geometrického plánu téměř celý průjezd, a s ohledem na to, že oprávnění procházet přes průjezd platí pro jakýkoliv den v týdnu v kteroukoliv denní či noční hodinu, není namístě další rozšiřování služebnosti na úkor zatíženého pozemku. Pokud žalovaný požadoval i průjezd za účelem bydlení, bylo by to v rozporu se zákonným imperativem co nejmenšího obtěžování vlastníka služebního pozemku. Proto v této části byla vzájemná žaloba zamítnuta. S těmito závěry souvisí i část žalobního návrhu žalobkyně. Právo cesty je třeba rozdělit na průjezd motorovými vozidly a na průchod, když co do průchodu byla žaloba zamítnuta, neboť třetí osoby užívající nemovitost žalovaného k bydlení tak činí v souladu se stavebně právními předpisy. Rozsah užívacího práva odvozují od rozsahu služebnosti průchodu určené v předchozím rozhodnutí. Naopak pokud jde o průjezd motorovými vozidly pro účel bydlení, bylo návrh žalované vyhověno, neboť okresní soud má již zřízenou služebnost toliko průchodu za odpovídající potřebě řádného užívání nemovitosti.

4. Při posuzování dalších žalobních nároků žalobkyně vycházel okresní soud mimo jiné z videozáznamů a fotografií pořízených žalobkyní, neboť se neztotožňuje se stanoviskem žalovaného, že je nelze použít. Skutková situace v této věci je zcela jiná, než řešil Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1267/2018. S odkazem na další judikaturu soud I. stupně dodává, že pořízením těchto nahrávek žalobkyně sledovala legitimní cíl předvídaný zákonem, pořizovala je výlučně z důvodu ochrany svého majetku a tyto snímky a záznamy použila v řízení před soudem, kde se zákonným způsobem domáhá ochrany svého práva. Při testu proporcionality, ve vztahu k osobnostnímu právu žalovaného na straně druhé, nejsou uvedené důkazy nezákonné. Průjezd vozidel o hmotnosti nad 3,5 tuny přes průjezd byl mezi účastníky nesporný, i z fotografií je zřejmé, že pokračoval i po zahájení řízení. Ke změně došlo až v průběhu řízení po změně právního zastoupení žalovaného a po vydání předběžného opatření, ukládajícího žalovanému takový zákaz, což pak respektoval. Soud I. stupně proto zvažoval, zda této části žaloby vyhovět či nikoliv, když dle tvrzení žalovaného již taková situace nemůže nastat, neboť odpadla potřeba zásobování uhlím i potřeba vozit materiál na stavbu. Dle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 867/2020 lze v zákazu přistoupit i tam, kde rušení již přestalo, avšak existuje konkrétní nebezpečí jeho opakovaní v budoucnu. V dané věci se nejednalo o jednorázový zásah, ale o celou řadu zásahů. Žalovaný své jednání odůvodňuje pro něj zcela logickými argumenty, dovolává se mylného poučení tehdejším právním zástupcem. Není vyloučeno, že i jiný právní zástupce mu podá mylný výklad, nebo že dojde k situaci, kdy bude pro něj logické, že použije k průjezdu vozidlo s hmotností nad 3,5 tuny. Proto okresní soud dospěl k závěru, že je žalovanému třeba jasně a jednoznačně tímto rozhodnutím sdělit, že služebnost průjezdu byla stanovena jen pro vozidla do 3,5 tuny. Tyto průjezdy jsou plně přičitatelné žalovanému, i když sám vozidla neřídil. Ve smyslu rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 374/2015 nevystupuje jako přímý rušitel, ale jako tzv. nepřímý rušitel. Žalovaný je osobou, která měla možnost či lépe povinnost jako vlastník nemovitosti a oprávněný ze služebnosti rušení třetích osob zabránit. Tyto závěry se týkají i další části žaloby žalobkyně. Z důkazů citovaných soudem I. stupně plyne, že skutečně docházelo a dochází i za trvání řízení k venčení (pobíhání bez vodítka, ale i vykonávání vylučovacích potřeb) černého psa na pozemku žalobkyně, a to zejména osobou, kterou žalovaný identifikoval jako přítele své nájemkyně, a jím venčeného psa za psa nájemkyně. Ke znečišťování průjezdu žalovaný sdělil, že nemůže vyloučit, že by jeho zákazníci kouřili v průjezdu, potvrdil, že jeho nájemkyně a její přítel jsou kuřáky. To odpovídá záznamu ze specifikovaných dnů, kdy je rovněž prokázané, že docházelo k močení osob v průjezdu žalobkyně, a to druhem nájemkyně a jeho přáteli, a to i po podání žaloby. Se žalovaným lze jistě plně souhlasit, že mu nelze přičítat každé znečištění průjezdu žalobkyně, tak tomu ovšem v dané věci není. Pokud žalovaný v průběhu řízení uvedl, že připravil poučení pro své zákazníky, které vyvěsil na dveře, tímto není zajištěno faktické seznámení zákazníků s jejich právy a povinnostmi. Je na žalovaném, aby zvolil takový způsob, aby poučení bylo nepřehlédnutelné. Okresní soud se neztotožňuje s tím, že by žalovanému umožnil nesplnitelnou povinnost. Jednak mu neukládá žádnou povinnost konat, ale naopak zdržet se jednání. Jednak tato povinnost není nesplnitelná, když sám žalovaný si je vědom toho, že i když nejde o jeho přímé jednání, může jednání přímých rušitelů odvrátit tím, že je třeba vyloučí z kolektivu jeho zákazníků nebo osob, kterým bude nemovitost pronajímat. Proto bylo žalobě týkající se znečišťování pozemku žalobkyně, ať už venčením psů, jejich pobíháním bez vodítka, močením, kouřením či odhazováním nedopalků, vyhověno. Pokud jde o stání vozidly před průjezdem v době, kdy v něm žalovaný nemá soudem zřízenou služebnost průjezdu, lze souhlasit se žalovaným, že jeho parkování na chodníku před průjezdem mohou řešit orgány státní správy v rámci veřejného práva. Současně ale platí soukromé právo a pokud někdo vytvoří překážku, která brání průjezdu na pozemek, zasahuje tak do vlastnického práva majitele pozemku. Navíc se nelze ani ztotožnit s tím, že by se vždy jednalo jen a pouze o krátkodobé zastavení žalovaného v řádu minut, neboť je prokázáno stání i v řádu hodin, například 6. 12. 2020, 19. 12. 2024 nebo 13. 11. 2022. Je irelevantní, že na záznamech není patrno, že by žalobce či jiné osoby odvozující právo od jejího práva chtěli do průjezdu žalobkyně zajíždět, neboť zásahem je již samo postavení překážky bránící vlastníku v průjezdu na svůj pozemek. I v této části tak bylo žalobě vyhověno.

5. Proti tomuto rozsudku podala včas odvolání žalobkyně, která žádala jeho změnu ve výroku o částečném zamítnutí její žaloby na zdržení se zásahu do jejího vlastnického práva spočívajícího v užívání průjezdu třetími osobami průchodem pro účel bydlení v nemovitosti žalovaného. Poukazuje na to, že v předešlém řízení 9 C 189/2018 žalovaný netvrdil, že jeho nemovitost je užívána pro účely bydlení, s tímto tvrzením přišel teprve v průběhu odvolacího řízení. Odvolací soud v návaznosti na to rozšíření žaloby nepřipustil. Vzhledem k tomu žalobkyně nepočítala a nemohla počítat s tím, že služebnost bude opravňovat žalovaného či jiné osoby k průchodu pro účely bydlení. Osoby bydlící v nemovitosti žalovaného či jejich známí se přitom chovají v průjezdu žalobkyně nepřístojným způsobem a nerespektují ani pravidla stanovená pro užívání průjezdu. Služebnost přitom nemůže dle judikatury zatěžovat pozemek povinného v rozsahu, na který povinný nemohl při vzniku služebnosti vzhledem k okolnostem pomyslet (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 60/2008).

6. Rozsudek byl napaden včasným odvoláním také ze strany žalovaného, který ho napadá v celém rozsahu, vyjma výroku o částečném zamítnutí žaloby. Nadále trvá na tom, že fotografie a nahrávky předložené žalobkyní jsou důkazy nezákonnými, a to na základě argumentace, kterou uvedl již v dovolání z 25. 6. 2024. Pokud jde o částečné zastavení řízení, uváděl ve vzájemném návrhu, že v důsledku technických parametrů průjezdu dochází k najetí vozidel či podvědomého vstupu osob na chodníček, který již není součástí plochy pro výkon práva. Vymezení rozsahu tak neumožňuje bezproblémový vjezd vozidel ani průchod osob a vede k dalším sporům mezi účastníky. Vzájemný návrh žalovaného v podstatě nebyl věcně projednán, s výjimkou důkazů vztahujících se k existenci bytové jednotky. Procesně nevhodný se také jeví postup soudu I. stupně, který do svého prvního rozhodnutí oddělil část žaloby a druhou část se vzájemným návrhem žalovaného rozhodoval samostatně, byť všechny nároky skutkově i právně souvisí. Jelikož po změně soudce pak nebyl předestřen právní názor soudu na věc, účastníci nemohli v řízení adekvátně reagovat. Pokud soud I. stupně neshledal možnost ničím neomezeného práva průjezdu za účelem bydlení, za situace, kdy není vázán návrhem, mu nic nebránilo vymezit toto právo jiným způsobem. Právo průjezdu bylo zřízeno pro podnikatelské účely. Pokud by soud I. stupně právo průjezdu za účelem bydlení vymezil stejnými parametry, nedošlo by k rozšíření zřízené služebnost. Pokud by odvolací soud dospěl k závěru, že tomuto vzájemnému návrhu žalovaného nelze vyhovět, žádá zabývat se otázkou, zda průjezd vozidly do 3,5 tuny v časovém a prostorovém rozsahu stanoveném v rozsudku z 3. 12. 2019 za účelem bydlení je v rozporu s tímto rozhodnutím. V tomto směru žalovaný poukazuje na § 1264 odst. 2 o. z., dle něhož služebnost se nemění změnou v rozsahu služebné nebo panující věci, ani hospodaření na panujícím pozemku, a na judikaturu: „není rozšířením služebnosti každé zvýšení užívání, k němuž došlo následkem pravidelného hospodářského využití panujícího statku. Jím jest jedině nepředvídatelné zvětšení neb účelové přeměnění panujícího statku, jež přináší se sebou podstatně vyšší zatížení služebního statku, než s kterým mohlo být počítáno“ (Sbírka Vážný č. 2745). Mírou služebnosti ve smyslu § 1264 odst. 1 o. z. se přitom rozumí způsob, frekvence a intenzita využití cizí věci. Účel bydlení v době zřízení služebnosti rozsudkem z 3. 12. 2019 zohledněn nebyl. Bylo prokázáno, že za účelem podnikatelské činnosti projede průjezdem ve vlastnictví žalobkyně denně několik desítek vozidel. Služebnost průjezdu tak byla zřízena jako neomezená. Vjezdem vozidel do 3,5 tuny ve stanoveném časovém a prostorovém rozsahu tohoto práva k jinému účelu než k podnikání žalovaného, tak nedochází ke zvýšení míry služebnosti. Ubytování 2 osob v nemovitosti žalovaného pak není možné pokládat za nepředvídatelnou nebo účelovou změnu panující nemovitosti, ale pouze za výkon vlastnického práva k jejímu hospodářskému využití. Pokud jde o průjezd vozidel s hmotností nad 3,5 tuny, v minulosti jimi došlo k navážení paliva k vytápění. V tomto došlo k nápravě již v průběhu minulé topné sezóny a nyní již tato potřeba odpadá po rekonstrukci vytápění. Dále byly průjezdy těmito vozidly realizovány v souvislosti s rekonstrukcí nemovitosti žalovaného, od čehož však žalovaný po vydání předběžného opatření okamžitě upustil. Od té doby k žádnému takovému zásahu nedošlo, takže žalovaný má za to, že nebylo prokázáno konkrétní nebezpečí, že by mohlo dojít k opakování. Pokud pak jde o znečišťování průjezdu různými činnostmi, žalovaný se sám osobně žádných z těchto jednání nedopustil. Soud I. stupně k tomuto vychází z judikatury vztahující se k rozlišení přímého a nepřímého rušitele. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 374/2015 však také vyplývá, že pokud jednání nepřímého rušitele přičte vlastníku nemovitosti, je povinen zabývat se tím, jakým konkrétním způsobem lze rušení zamezit. Žalovaný se nedomnívá, že na základě prostředků označených soudem I. stupně (poučení na objednávce, informační značky apod.) je v jeho silách dosáhnout ve vztahu k nepřímým rušitelům požadovaného stavu. Jako drobný podnikatel při své činnosti neuzavírá smlouvy zpravidla písemně. Žalobkyně do průjezdu umístila informační značky, přesto z důkazů vyplynulo, že dochází k porušování pravidel. I přesto také žalovaný připravil informaci pro své zákazníky, což soud I. stupně označil pouze za formální. Vyloučení zákazníka by nejenže mělo negativní ekonomický dopad do sféry žalovaného, problémem je ale i zjištění takového porušení zákazníkem, protože prostor je monitorován žalobkyní, nikoliv žalovaným a po pracovní době není žalovaný vůbec v objektu přítomen. Nelze tak souhlasit s okresním soudem, že zde nemůže nastat situace doživotního ukládání pokut žalovanému, dokladem toho je i návrh žalobkyně na exekuci ze 17. 6. 2024. U stání vozidly před vjezdem na pozemek je nejzásadnější otázkou střet oprávněného výkonu práva nezbytné cesty ve formě průchodu s právem žalobkyně, nepravomocně přiznaným. Právo průjezdu je časově omezeno, právo průchodu však nikoliv. Z důkazů plyne, že v případě stání osobního vozidla v průchodu zbývá k průchodu v trese služebnosti z každé strany vozidla úzký pás, v případě širších vozidel je průchod prakticky nemožný. Vzhledem k tomu není možné žalobkyni „posvětit“ její právo v průjezdu parkovat. Soud I. stupně pak uložil také povinnost zdržet se jiného jednání bránícímu žalobkyni a třetím osobám v parkování, ve vjezdu či výjezdu, žádné jiné jednání však z důkazů nevyplývá.

7. Žalobkyně ve vyjádření k odvolání žalovaného navrhla potvrzení rozsudku soudu I. stupně v napadených výrocích. Závěr o použitelnosti videonahrávek a fotografií pokládá za zcela správný. Plocha pro výkon služebnost byla vymezena dle návrhu žalovaného v především řízení, po vydání rozsudku v něm o nezbytné cestě nedošlo k žádné změně okolností. Procházet a projíždět průjezdem lze nepochybně i bez užití chodníčku. Žalobkyně odmítá, že mohla při zřízení služebnosti počítat s tím, že budou v nemovitosti žalovaného bydlet nájemci. K tomuto prostory žalovaného nikdy nesloužily, žalovaný je zrekonstruoval pro účely bydlení v rozporu se stavebním zákonem. Žalovaný pak dlouhodobě nerespektoval nejen omezení služebnosti pro vozidla do 3,5 tuny, ale i další rozsah služebnosti cesty. Žalovaný nedodržoval ani vykonatelný částečný rozsudek v této věci. Z pohledu žalobkyně nepochybně stále hrozí, že žalovaný nebude dodržovat omezení služebnosti pro vozidla do 3,5 tuny, pokud se mu to bude hodit. Jednání jeho zákazníků, nájemců či návštěv je jednoznačně přičitatelné žalovanému, čehož se žalovaný nemůže zbavit jen poskytnutím určitého poučení těmto osobám. Pokud slovní poučení nestačí, musí žalovaný přijmout jiné opatření, například neprodloužit nájemci smlouvu, dohlížet na zákazníky při průjezdu apod. Zřízením služebnosti cesty nebyla žalobkyně vyloučena z možnosti užívat průjezd, je pouze limitována zřízenou služebností. Ta však nezahrnuje absolutní přednost žalovaného při užívání průjezdu. Proto se žalobkyně domnívá, že může v průjezdu stát či parkovat nebo v tomto prostoru zastavit i v době povolené pro průjezd vozidel. Důkazy bylo prokázáno, že žalovaný opakovaně bránil žalobkyni v užívání průjezdu.

8. Podle § 212 o. s. ř. přezkoumal odvolací soud rozsudek soudu I. stupně, s ohledem na rozsah obou odvolání, v celém rozsahu. Po projednání věci dospěl k následujícím závěrům.

9. Procesní pochybení soudu I. stupně nenastaly v tom, co žalovaný namítá. Jistěže všechny uplatněné nároky ze strany žalobkyně i vzájemný návrh žalovaného spolu skutkově či právně souvisí, na straně druhé zásahy, jichž se žalobkyně dožaduje po žalovaném zdržet, jsou obsahově rozdílné a tudíž skutkově samostatné, a jak plyne z rozsudku krajského soudu z 19. 4. 2024 č. j. 15 Co 46/2024-173, nebyl shledán procesně vadným postup soudu I. stupně, který rozsudkem z 15. 12. 2023 rozhodl částečně o některých nárocích žalobkyně na zdržení se zásahů do jejího vlastnického práva. Jde tudíž o pravomocně vyřešenou část žaloby, takže je navíc i zcela nadbytečné řešit vhodnost či nevhodnost dosavadního postupu okresního soudu. Není zřejmé, jakého poučení se žalovaný v odvolání dovolává, protože poučovací povinnost ve smyslu § 118a o. s. ř. i § 119a o. s. ř. představuje procesní instituty, jež se týkají naplnění procesních práv a povinností účastníků. Žádné z těchto poučení se však netýká hmotného práva, neboli svůj hmotněprávní náhled na důvodnost žaloby, na věcnou správnost žalobního petitu, na správné vymezení okruhu účastníků apod. vyjevuje soud v rozhodnutí ve věci samé (viz k tomuto Občanský soudní řád, 3. vydání 2024, C. H. Beck). Ani z obsahu odvolání žalovaného pak nevyplývá, že uplatnil nebo chtěl uplatnit nové rozhodné skutečnosti nebo navrhnout další důkazy k některému ze svých tvrzení, takže ze žádného procesního pohledu nelze dovodit, že by snad žalovaný nemohl v řízení před okresním soudem „adekvátně reagovat“. Lze s ním souhlasit jenom v tom, že dle obsahu protokolu o jednání z 15. 10. 2024 se soud I. stupně prakticky nevěnoval vzájemné žalobě žalovaného (vyjma otázky existence bytové jednotky v jeho nemovitosti). Právě proto nelze hovořit o tom, že by procesně a skutkově byly vyřešeny všechny otázky relevantní pro rozhodnutí o vzájemné žalobě (k tomu viz níže).

10. Jinak ovšem po skutkové stránce, z hlediska vyhodnocení důkazů a přijímání skutkových závěrů, nelze soudu I. stupně nic podstatnějšího vytknout. Jím vyslovená skutková zjištění mají oporu v provedených důkazech, ze kterých je v odůvodnění rozsudku obsaženo vše relevantní pro danou otázku. Skutkové závěry jsou také jasně a srozumitelně popsány, a to zpravidla u jednotlivých dílčích nároků, jak byly přehledně soudem I. stupně posuzovány. Z hlediska principů pro hodnocení důkazů ve smyslu § 132 o. s. ř. v tomto směru nelze shledat žádných podstatnějších nedostatků, které ostatně účastníci ani nenamítají. Jedinou konkrétní námitkou v tomto směru zůstává setrvalý postoj žalovaného k nepřípustnosti videozáznamů a fotografií pořízených žalobkyní jako důkazy. Tomu se však soud I. stupně rozsáhle věnoval, způsobem, který lze označit za vyčerpávající, který se vypořádává i s argumentací žalovaného (na kterou v odvolání znovu odkazuje) a který logicky poměřuje konkrétní situaci při pořizování uvedených důkazních prostředků s judikaturou soudů, včetně ústavního rozměru. Žalovaný opomíjí, že není monitorován ani jeho majetek, ani veřejný prostor, ale majetek ve vlastnictví žalobkyně. Současně nelze nevzít v úvahu, že je monitorován prostor, v němž se mohou pohybovat pouze oprávněné osoby z určitého titulu, přičemž jsou dostatečně transparentním způsobem upozorněni na to, že zde monitoring probíhá. Konečně lze zmínit, že monitorovaný prostor je určen pro tyto osoby, včetně žalovaného, pouze k průjezdu či průchodu, takže tyto osoby nejsou monitorovány ve svém soukromí nebo v místě, kde by třeba delší dobu vykonávaly pracovní, sportovní či jinou činnost. V dalším lze plně odkázat na odůvodnění napadeného rozhodnutí (body 13. a 14.).

11. Část nároků žalobkyně, kterým soud I. stupně vyhověl ve výroku III. pod body b) – d) a které obecně podřadil pod pojem znečišťování, byla vesměs posouzena správně. Jistě lze souhlasit se žalovaným, že je zde postihován za jednání, které sám nečinil. Podstatná část těchto porušení, jak plyne z výsledků dokazování, jde na vrub nájemkyně bytové jednotky žalovaného a k ní patřících osob. Jinak z toho, co soud I. stupně žalovanému přičítá, jsou pak už jenom případné kouřící osoby z okruhu zákazníků autoservisu. Žalovaný přitom nezpochybňuje ani správnost právního východiska soudu I. stupně, který v rozsáhlém rozboru, včetně citace příslušné judikatury, uzavřel, že zde žalovaný vystupuje jako nepřímý rušitel, který odpovídá z titulu služebnosti zřízené v jeho prospěch i za jednání těchto osob. Žalovaný se brání pouze tím, že jednání těchto osob zamezit nemůže, což je dle něho skutečnost významná pro danou věc dle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 374/2015. V něm vyslovené právní závěry a skutkový kontext však jenom potvrzuje správnost závěru okresního soudu. Nejvyšší soud i zde vyslovil, že „pasivně legitimována tak může být podle okolností případu nejen osoba, která přímo vlastníka ruší (zde nájemci sousedního objektu využívající pozemek žalovaných k přístupu), ale i osoba, která vlastníka ruší nepřímo tím, že protiprávní zásah přímého rušitele podnítila, udržovala jej nebo neučinila očekávanou nápravu, tedy osoba, která má faktickou nebo právní možnost jednání třetí osoby, která je přímým rušitelem, ovlivnit nebo mu zabránit. … rozhodující tedy je, zda měl nepřímý rušitel možnost nebo povinnost rušení ze strany třetích osob ovlivnit nebo mu zabránit. Pokud ano, může být i on úspěšně žalován na zdržení se protiprávního zásahu, přičemž prostředky, jakými toho dosáhne, jsou přenechány na jeho volbě. Tyto závěry výslovně dovodila rakouská nauka i na pronajímatele jako osobu pasivně věcně legitimovanou v řízení o negatorní žalobě v situaci, kdy přímého rušení se dopouštěl nájemce. Pokud neexistuje žádný jiný účinný prostředek, jak zabránit rušení, je na pronajímateli (vlastníkovi pozemku), aby případně ukončil nájemní vztah s nájemci (přímými rušiteli).“. Tyto právní závěry přitom vyslovuje Nejvyššího soud právě s ohledem na to, že „v některých případech nelze po rušeném vlastníkovi spravedlivě žádat, aby žaloval přímo osoby jeho právo rušící; je tomu tak zejména tehdy, je-li jeho vlastnické právo rušeno v souvislosti s užíváním cizí nemovitosti dalšími, obtížně identifikovatelnými osobami (hlučící hosté po odchodu z restaurace), a nebo osobami, jejichž okruh se neustále mění (např. zákazníci vlastníka sousedního domu, návštěvy apod.).“ 12. V daném případě je přece obdobná skutková situace. Výše popsaného jednání se dopouštěla především nájemkyně bytové jednotky žalovaného (a k ní patřící osoby nebo její pes). I zmíněný judikát výslovně připouští, že v takovém případě je osobou pasivně věcně legitimovanou také pronajímatel – vlastník nemovitosti. Je tudíž na žalovaném, aby využil všechny faktické i právní prostředky k tomu, aby přímý rušitel ukončil toto své nevhodné chování. Nejvyšší soud dokonce uvádí, že pokud nepřímý rušitel nemá „jiný účinný prostředek“ zabránit rušení, pak má vždy volbu ukončení nájemního vztahu s nájemcem, který je přímým rušitelem. Pokud pak jde o zákazníky autoservisu, s nimi je žalovaný v přímém osobním kontaktu a má tak možnost jim na počátku vzájemného jednání (pokud jde o nového zákazníka a poučen ještě nebyl) stručně vysvětlit situaci s přístupem ke své provozovně a jednoduše jim říct „průchod není můj, nestůjte tam, nekuřte tam“ apod. Tyto osoby mohou objektivně průchod na pozemku žalobkyně využívat pouze a jedině v době, kdy je zde žalovaný osobně přítomen, takže žalovaný má možnost jejich jednání ovlivnit. Navíc je nutno připomenout, že jde o osoby, jejichž okruh se neustále mění, k nimž právě žalovaným zmiňovaný rozsudek Nejvyššího soudu uvedl, že „nelze po rušeném vlastníkovi spravedlivě žádat, aby žaloval přímo“ tyto osoby. Ke znečišťování pozemku žalobkyně může dojít i jiným způsobem, než se dosud stalo, jedná se o pojem obecnějšího charakteru, které může být naplněn i jiným chováním. Negatorní žaloba v podobě zdržení se určitého jednání má i preventivní charakter. Z hlediska soudní praxe je tak přídavek „jiným způsobem“ procesně standardní a věcně přijatelný.

13. Argumentace žalovaného ohledně zdržení se stání vozidel či jiného jednání bránícího žalobkyni v parkování na jejím pozemku parc. č. [hodnota] se míjí podstaty věci. Odvolací soud již v rozsudku z 19. 4. 2024 uvedl, že ve vztahu k zřízené služebnosti má žalobkyně jedinou povinnost, a sice ve vymezeném časovém rozsahu nikterak neomezovat výkon průchodu a průjezdu v daném prostoru. Pokud svým jednáním žalobkyně tuto svou povinnost neporušuje, zjednodušeně řečeno může dělat v tomto také jejím vlastnickém prostoru, co chce. Mimo časový rozsah průjezdu tak může na svém pozemku přirozeně také parkovat či umožnit jiné osobě tuto činnost. Jestliže žalovaný v odvolání tvrdí, že při parkování vozidel ze strany žalobkyně je omezena či dokonce znemožněna (u širších vozidel) možnost průchodu, jedná se o skutečnost, která v původním řízení o zřízení služebnosti nezbytné cesty nebyla ani tvrzena, tudíž ani prokazována. Bude na žalovaném, aby v tomto řízení v rámci svého vzájemného návrhu prokázal, že nastala jednáním žalobkyně taková situace, že jemu (či jiné od něho oprávněné osobě) byl průchod znemožněn. Tato skutečnost však přirozeně sama o sobě nikterak neovlivňuje správnost závěru soudu I. stupně, že zjištěné stání žalovaného v řádu hodin před vstupem na sporný pozemek žalobkyně představuje zásah do jejího vlastnického práva, neboť vytváří překážku, která brání v užívání pozemku žalobkyní třeba za účelem zajetí vozidla do daného prostoru na parc. č. [hodnota]. Odvolací soud pokládá za vhodné dodat, že pokud by šlo pouze o výjimečné zastavení před vjezdem na několika málo minut, třeba za účelem vyložení určité věci do nemovitosti žalovaného, bylo by patrně vhodné posuzovat, zda požadavek žalobkyně nemá do jisté míry šikanózní charakter. Obdobně tomu by tak bylo, pokud by procházející osoba vstoupila na chodník nacházející v průchodu mimo prostor vymezený pro služebnost na krátkou chvíli třeba kvůli projíždějícímu autu, nebo by vozidlo v tomto prostoru na malou chvíli zastavilo pro nemožnost pokračovat dál do autoservisu žalované v důsledku tam vzniklé náhlé dopravní situace. Ovšem soud I. stupně v tomto i dalších bodech žaloby neukládá povinnost žalovanému za takováto marginální jednání.

14. Z těchto důvodů odvolací soud mohl přistoupit k potvrzení rozsudku soudu I. stupně jako věcně správného dle § 219 o. s. ř. ve výrocích o povinnosti žalovaného zdržet se zásahu do vlastnického práva žalobkyně spočívajícího ve venčení psů a jejich pobíhání bez vodítka na pozemku parc. č. [hodnota], jeho znečišťování a kouření na něm, stejně jaká stání vozidly před vjezdem na něj či jiného jednání bránícího žalobkyni v parkování na něm.

15. U průjezdu vozidel s hmotností nad 3,5 tuny přes uvedený pozemek je skutková situace nyní jednoznačná. V minulosti docházelo k porušování služebnosti nezbytné cesty průjezdem takových vozidel. Bylo to hlavně v souvislosti se zásobováním nemovitosti žalovaného palivy, což se (dle vyjádření žalovaného již v průběhu řízení před soudem I. stupně) neuskutečňuje v důsledku změny způsobu vytápění. Dále pak taková vozidla nárazově projela zejména v souvislosti s rekonstrukcí nemovitosti žalovaného, která již neprobíhá. Po vydání předběžného opatření soudem I. stupně v červnu 2024 už k žádnému porušení ze strany žalovaného ani jednou nedošlo. V právní rovině soud I. stupně správně vychází z odborné literatury i soudní judikatury, dle kterých lze zákaz uložit i v případě, že neoprávněné rušení již přestalo, avšak „existuje konkrétní nebezpečí jeho opakování v budoucnu“. Nelze se však již ztotožnit se právním závěrem, že taková hrozba existuje. Sám okresní soud vlastně říká, že již nejsou důvody, pro které průjezd vozidel nad 3,5 tuny pro žalovaného probíhal. Současně je jednoznačné, že žalovaný plně respektoval zmíněné předběžné opatření soudu I. stupně, což současně znamená, že již delší dobu (v tuto chvíli téměř rok) k žádnému porušení v tomto směru nedošlo. Ze všech vyjádření žalovaného během této doby je rovněž zřejmé, že si rozsah svého práva z hlediska hmotnosti vozidla, jemuž svědčí průjezd, uvědomuje. Nelze proto shledat žádnou konkrétní okolnost, jež by reálné hrozbě porušení ze strany žalovaného mohla svědčit. Tím jistě nemůže být ryze teoretická možná změna právního zastoupení žalovaného a v důsledku toho změna jeho právního názoru. Vzhledem k tomu tak lze sice konstatovat, že také žaloba na zdržení se průjezdu vozidel o hmotnosti nad 3,5 tuny přes pozemek žalobkyně parc. č. [hodnota] byla důvodná, ovšem pro změnu skutkového stavu během řízení, která trvá již delší dobu, nejsou splněny zákonné parametry k uložení takové povinnosti. Proto byla tato část rozsudku soudu I. stupně změněna dle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. tak, že žaloba se v tomto rozsahu zamítá.

16. Posledními výroky k přezkumu jsou povinnost žalovaného zdržet se užívání pozemku parc. č. [hodnota] průjezdem třetích osob pro účel bydlení (odst. III. písm. f), zamítnutí žaloby na zdržení se užívání tohoto pozemku průchodem třetích osob pro účel bydlení (odst. IV.) a zastavení respektive zamítnutí vzájemného návrhu žalovaného (odst. I., II.). Tady lze souhlasit se žalovaným, že tyto části rozsudku spolu skutkově souvisí a měly by být projednány společně, neboť právní závěry o jedné z těchto částí se mohou dotýkat i posouzení další části (k tomu viz i dále). Celý tento zbývající předmět řízení je přitom projednatelný věcně, protože s výrokem o částečném zastavení řízení o vzájemném návrhu žalovaného souhlasit nelze. Jestliže žalobce považuje změnu pravomocně stanovené služebnosti s tvrzením, že její rozsah není vhodně a účelně nastaven, je pojmově vyloučeno uvažovat o překážce věci pravomocně rozsouzené. Přece taková skutková tvrzení představují novotu, jinými slovy je tvrzen jiný skutkový stav, než byl v době předešlého rozhodování, čímž dle dlouhodobě ustálené judikatury nemůže být dána totožnost předmětu řízení z hlediska totožnosti skutku. A žalovaný zde tvrdí u vzájemného návrhu, že při realizaci služebnosti nastaly skutečnosti, které odůvodňují její vymezení i pro účely podnikání (jehož se předchozí rozsudek týká) časově, prostorově i co do typu vozidel odlišně. Tato tvrzení nevyplývají ze změny způsobu podnikání žalovaného (nic takového žalovaný netvrdí), ale dle obsahu jeho vzájemného návrhu se v reálném životě ukazuje časové a prostorové vymezení služebnosti pro jeho podnikání nedostatečné. Soud I. stupně se tudíž měl věcně zabývat těmito skutečnostmi, provést k nim dokazování, vyhodnotit, zda a v jakém rozsahu jsou prokázané a pak právně uzavřít, zda dávají důvody k nějaké změně v rozsahu vymezení služebnosti nezbytné cesty pro účel podnikání. Pro nesprávný procesní náhled na věc se však tomu nevěnoval, takže v této části nezbývá než označit napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné.

17. V druhé části vzájemného návrhu žalovaného na povolení práva cesty pro účely bydlení se soud I. stupně skutkově věnoval jenom existenci bytové jednotky v nemovitosti žalovaného, kde byl mezi účastníky spor. Tuto otázku vyřešil dle odvolacího soudu zcela správně, plně v souladu s výsledky dokazování. Nutno především zdůraznit, že existenci tohoto bytu ve smyslu stavebního práva žalobkyně zpochybňovala i svými podáními u příslušných stavebních úřadů, které se tak detailně zabývaly situací, rozsudek soudu I. stupně cituje stěžejní závěry z jejich sdělení a rozhodnutí, přičemž v návaznosti na to správně aplikuje § 135 odst. 2 o. s. ř. Jestliže dle k tomu příslušných státních orgánů slouží nemovitost žalovaného v souladu se stavebními předpisy i k bytovým účelům, je nutno z tohoto závěru vycházet i v tomto řízení.

18. Na straně druhé je nutno označit za mylný právní názor soudu I. stupně, že rozsudky soudů I. stupně z 3. 12. 2019 a II. stupně z 20. 10. 2020 bylo zřízeno ve prospěch žalovaného právo průchodu i pro účely bydlení. Sám okresní soud nejdříve konstatuje, že odvolací soud nepřipustil rozšíření žaloby na zřízení nezbytné cesty i pro účely bydlení. Již to procesně znamená, že předmětem tehdejšího řízení zůstalo zřízení nezbytné cesty pouze a jedině pro účely podnikání žalovaného (jak v části průjezdu, tak v části průchodu). Absolutně nic jiného nevyplývá ani z odůvodnění zmíněného rozsudku krajského soudu, v němž není jediná zmínka o tom, že by právo nezbytné cesty spočívající v průchodu bylo jakkoliv spojeno s bytovou jednotkou v nemovitosti žalovaného. Odlišný právní závěr dovozuje soud I. stupně pouze z formulace výroku o zřízení služebnosti nezbytné cesty spočívající v průchodu, aniž by vzal logicky v úvahu nejenom to, že tento výrok navazuje na předchozí výrokovou část rozsudku o zřízení služebnosti spočívající v průjezdu vozidel, ale také to, že tímto soudy obou stupňů rozhodovaly jenom o shora uvedené původní žalobě, jež požadovala nezbytnou cestu pouze pro podnikání žalovaného.. Jinými slovy není žádná opora pro náhled okresního soudu, že služebnost průchodu byla zřizována za účelem „komplexního a kompletního uplatnění vlastnického práva“ žalovaného v jeho nemovitosti.

19. To znamená, že teprve v tomto řízení (na základě vzájemného návrhu žalovaného) mohlo dojít a mělo dojít ke komplexnímu posouzení rozsahu nezbytné cesty pro celou nemovitost žalovaného, tedy také pro účely užívání bytové jednotky. Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 328/2005 jistě hovoří o právním závěru, že odvozeným výkonem práva věcného břemene nedochází k jeho rozšiřování, v daném případě však taková služebnost nebyla zřízena ani pro pronajímatele – žalovaného (jak vyplývá ze závěrů v předešlém odstavci). Soud I. stupně také správně cituje prvorepublikovou judikaturu, ze které plyne i dnes platný právní názor o tom, že výkon služebnosti se neurčuje „osobními potřebami dočasného vlastníka panující usedlosti, nýbrž věcnými potřebami panující usedlosti“. Jak ovšem správně namítá žalobkyně, soud I. stupně opomněl, že mezi tyto věcné potřeby nebylo v původním řízení před Okresním soudem v Táboře sp. zn. 9 C 189/2018 zařazeno a tudíž věcně posouzeno užívání bytové jednotky v nemovitosti žalovaného. V návaznosti na to je třeba konstatovat, že zamítnutí žaloby co do zdržení se užívání průjezdu třetími osobami průchodem pro účel bydlení je nesprávné, pokud ho soud I. stupně postavil na právním názoru, že předchozími rozhodnutími vydanými v řízení 9 C 189/2018 byla služebnost nezbytné cesty zřízena i pro účel bydlení. Vyhovění tomuto návrhu, ale také návrhu na uložení povinnosti žalovanému zdržet se průjezdu vozidly třetích osob pro účel bydlení, by ale bylo předčasné, protože z hlediska hmotněprávního by neobstálo, aby v jednom řízení (byť třeba samostatnými rozhodnutími) byla na straně jedné v nějaké formě povolena žalovanému služebnost průchodu a průjezdu pozemkem parc. č. [hodnota] pro účely bydlení v jeho nemovitosti a současně uložena povinnost zdržet se takové činnosti (byť dle žaloby třetími osobami, které však právo odvozují od žalovaného). Navíc se za daného stavu věci nelze ztotožnit s právním názorem soudu I. stupně, že pro účely bydlení již není namístě zřizovat průjezd vozidly přes pozemek žalobkyně. Jak vyplývá ze shora uvedených závěrů, nezbytná cesta jednak dosud nebyla pro tento titul povolena, takže pokud by žalovaný (nebo jiné osoby odvozující právo od něj) využívali průjezd za tímto účelem, činili by tak v rozporu s dosavadním pravomocným rozhodnutím. Jinými slovy, byť by formulace rozsudku zůstala stejná, mělo by z něho vyplývat, že služebnost nezbytné cesty je zřízena nejenom za účelem „opravy a údržby“ vozidel, ale i za účelem bydlení. Z věcného hlediska je pak opodstatněná námitka žalovaného, že pokud je průjezd pro vozidla ve vztahu k jeho podnikatelské činnosti zřízen ve vymezeném časovém prostoru prakticky neomezeně (neboť počet vozidel denně není ohraničen), takže průjezdů může být třeba několik desítek denně, pak nemůže být ve vztahu k vlastnickému právu žalobkyně nadměrným zatížením, pokud by současně v tomto časovém rozmezí byl průjezd využíván patrně maximálně několikrát týdně pro účely zajištění užívání bytové jednotky. Soud I. stupně pak vůbec nehodnotil, zda a v jakém rozsahu by byl průjezd potřebný pro účely bydlení mimo ten časový prostor, který je vymezen pro průjezd v souvislosti s podnikáním žalovaného.

20. Z těchto důvodů nezbývá než konstatovat, že rozsudek soudu I. stupně je ve shora vymezeném zbylém předmětu řízení nepřezkoumatelný. Proto odvolacímu soudu nezbylo než ho ve výrocích o částečném zastavení řízení o vzájemném návrhu žalovaného, o částečném zamítnutí tohoto vzájemného návrhu, o uložení povinnosti žalovanému zdržet se užívání pozemku parc. č. [hodnota] třetími osobami průjezdem vozidly pro účel bydlení, o zamítnutí žaloby na uložení povinnosti žalovanému zdržet se užívání tohoto pozemku průchodem třetích osob pro účel bydlení, jakož i v závislém výroku o nákladech řízení zrušit dle § 219a odst. 1 písm. b) o. s. ř. a věc v tomto rozsahu vrátit soudu I. stupně k dalšímu řízení dle § 221 odst. 1 písm. a) o. s. ř.

21. Ve shodě se shora vyslovenými právními názory odvolacího soudu (§ 226 odst. 1 o. s. ř.) se soud I. stupně musí důkladně zabývat skutkovými tvrzeními žalovaného v jeho vzájemném návrhu, jimiž odůvodňuje požadavek na jiný rozsah vymezení služebnosti nezbytné cesty. Je přitom pravdou, že z procesního hlediska není vázán žalobními návrhy účastníků, takže může přistoupit i k odlišné úpravě služebnosti než je některou ze stran navrhováno. Nelze ovšem opomenout, že prvotně je na účastnících povinnost tvrzení i povinnost důkazní. Pokud ve vzájemném návrhu žalovaný požaduje změnu služebnosti i co do typu vozidel, dostává se do rozporu se jeho změněným stanoviskem v průběhu řízení, které akceptuje omezení průjezdu vozidly do 3,5 tuny (ve vztahu k žalobě žalobkyně). Současně je třeba zmínit, že žalovaný dosud podrobněji nevymezil, jaké jsou věcné a časové potřeby průjezdu i průchodu pro zajištění užívání a údržby bytové jednotky.

22. Soud I. stupně v novém rozhodnutí znovu rozhodne v souladu s § 224 odst. 3 o. s. ř. o nákladech celého řízení.

Poučení