13 C 140/2024 - 119

Rubrum

Okresní soud v Litoměřicích rozhodl samosoudcem Mgr. Pavlem Skalkou ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], IČO [IČO žalovaného] sídlem [Adresa žalovaného] pro určení vlastnického práva takto:

Výrok

I. Určuje se, že žalobce je výlučným vlastníkem pozemku parc. č. [hodnota], o výměře 94 m2, zahrada, a pozemku parc. č. [hodnota], o výměře 526 m2, zahrada, vše se nacházející v katastrálním území [adresa], zapsané v katastru nemovitostí u [právnická osoba], Katastrální pracoviště [adresa].

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku [částka] k rukám zástupce žalobce do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalovaná je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Litoměřicích na náhradě nákladů řízení zaplatit částku [částka] do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou ze dne [datum] domáhal určení, že je vlastníkem pozemku parc. č. [hodnota], o výměře 94 m2, zahrada, a pozemku parc. č. [hodnota], o výměře 526 m2, zahrada, vše se nacházející v katastrálním území [adresa], zapsané v katastru nemovitostí u [právnická osoba] Katastrální pracoviště [adresa] (dále jen „předmětné nemovitosti“), neboť měl za to, že vlastnické právo k těmto nemovitostem vydržel dle ustanovení § 1095 ve spojení s § 3066 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“). K věci uvedl, že nabyl vlastnické právo k sousedním nemovitostem – pozemku parc. č. [hodnota], o výměře 134 m2, zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba č.p. 581, rodinný dům; pozemku parc. č. [hodnota], o výměře 690 m2, zahrada; pozemku parc. č. [hodnota], o výměře 73 m2, zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba bez čísla popisného či evidenčního, jiná stavba (dále též „Nemovitosti 1“) – na základě darovací smlouvy ze dne [datum] od svých rodičů [jméno FO] a [jméno FO], kteří tyto nemovitosti nabyly od svých rodičů [jméno FO] a [jméno FO] v roce 1977. Prarodiče žalobce nabyli vlastnické právo k Nemovitostem 1 na základě rozhodnutí o přídělu FNO ze dne [datum]. Prarodiče žalobce při nabytí vlastnického práva k Nemovitosti 1 měla však za to, že nabyli vlastnické právo rovněž k předmětným nemovitostem, neboť tyto tvoří s Nemovitostmi 1 ucelený funkční celek. Rodina žalobce tak předmětné nemovitosti držela po celou dobu v dobré víře. Teprve poté, co se žalobce stal vlastníkem nemovitostí 1 zjistil, že není katastrálním vlastníkem předmětných nemovitostí, neboť ty byly zapsány na nedostatečně určeného vlastníka. Žalobce se na soud obrátil v minulosti, věc byla vedena pod sp. zn. [spisová značka], avšak s ohledem na vývoj v judikatuře byl žalobce nucen čekat, než bude žalovaná zapsána v katastru nemovitostí jako vlastník.

2. Žalovaná se k věci vyjádřila v podání ze dne [datum], v němž uvedla, že pokud by se vycházelo z katastrálního zápisu ke dni [datum], nebyla by pasivně věcně legitimována, neboť jako vlastník byl evidován [jméno FO], adresa neznámá, tj. jednalo se o nedostatečně identifikovaného vlastníka. Žalovaná dále upozornila na to, že ačkoli žalobce odkazuje na ustanovení § 65 zákona č. 256/2013 Sb., katastrální zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „katastrální zákon“), fakticky toto ustanovení na daný případ nedopadá, neboť žalobce netvrdí, že by byl tzv. nedostatečně zapsaným vlastníkem, nýbrž tvrdí, že vlastnictví předmětných nemovitostí mimořádně vydržel. Žalovaným by tak měl být do [datum] evidovaný vlastník této nemovitosti, resp. jeho právní nástupci. Žalovaná přitom nebyla v katastru nemovitostí zapsaným vlastníkem ke dni [datum]. Z důvodu nedostatku pasivní věcné legitimace ostatně žalobce vzal zpět svou předchozí žalobu vedenou pod sp. zn. [spisová značka]. Protože ale v mezidobí uplynul den [datum], došlo k nabytí vlastnického práva žalovanou k předmětným nemovitostem ex lege. Dále poukazovala na rozpor mezi katastrálním zákonem a občanským zákoníkem, resp. provázanost § 65 odst. 9 katastrálního zákona na ustanovení § 1050 odst. 2 občanského zákoníku. Dovozovala, že katastrální zákon komplexně řeší problematiku nedostatečně identifikovaných vlastníků způsobem, který navazuje na úpravu opuštění nemovitostí věci v občanském zákoníku. Pokud by konkrétní nemovitá věc ve vlastnictví nedostatečně identifikovaného vlastníka po [datum] ve skutečnosti opuštěná nebyla, chopil by se stát v takovém případě pouze držby – řádné, poctivé a pravé, přičemž by teprve následně mohl nabýt vlastnické právo vydržením. Zdůraznila, že ani samotný žalobce v projednávané věci netvrdí, že byl tím nedostatečně identifikovaným vlastníkem dle katastrálního zákona. Pokud žalobce měl vlastnické právo dle jeho tvrzení k [datum] nabýt, není žalované zřejmé, proč se ihned nepokusil domoci se svých práv. K otázce vydržení vlastnictví žalobcem pak uvedla, že v rámci rodiny žalobce muselo být známo, že sporné parcely nebyly nikdy prarodičům žalobce přiděleny a že tak nemají žádný právní titul k ujmutí se držby; rovněž rodiče žalobce zakoupily pouze pozemky uvedené v příslušné smlouvě. Rodina tak předmětné nemovitosti mohla užívat maximálně jako výprosu. Dále poukázala na výměru předmětných nemovitostí oproti výměře nemovitostí 1 ve vlastnictví žalobce. Předmětné nemovitosti nejsou sice větší než nemovitosti 1, ale rozhodně nejsou nepoměrně menší, jejich rozloha je téměř stejná ve srovnání s pozemky ve vlastnictví žalobce. Rodina žalobce tak nemohla být v dobré víře, že jim předmětné nemovitosti patří. Jestliže se žalobce sám výlučně ujal držby předmětných nemovitostí, pak mu muselo být jasné, že drží více, než nabyl darovací smlouvou s ohledem na výměry pozemků. Při uchopení držby tak byl žalobce v nepoctivém úmyslu. Pokud žalobce tvrdí, že jeho předchůdci drželi poctivě, je na místě posoudit, zda oni nesplnili podmínky vydržení a nestali se tak vlastníky předmětných nemovitostí. Stran nákladů řízení žalovaná uvedla, že i kdyby soud žalobě vyhověl, není namístě žalobci přiznat právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalovaná se na daném stavu nijak nepodílela. Provedené listinné důkazní prostředky:

3. Z e-mailové komunikace ze dne [datum] soud zjistil, že se žalobce u žalované domáhal smírného vyřešení věci v podobě smluvního převodu vlastnického práva na svou osobu. Žalovaná na tuto žádost odpověděla sdělením ze dne [datum], v němž uvedla, že pokud má žalobce za to, že vydržel vlastnické právo k předmětným nemovitostem, měl by se se svým nárokem obrátit na soud.

4. Z výpisu katastru nemovitostí pro kat. území [adresa] soud zjistil, že žalobce je mj. vlastníkem pozemků parc. č. [hodnota] , a to jak ke dni [datum], tak ke dni [datum], přičemž vlastníkem se stal s právními účinky k [datum].

5. Z Darovací smlouvy se zřízením věcného břemene ze dne [datum] soud zjistil, že rodiče žalobce ([jméno FO] a [jméno FO]), darovali vlastnické právo mj. k těmto nemovitostem – dům č.p. [Anonymizováno] na parcele č. [hodnota]; stavba bez čp/če jiná stavba na parcele č. [hodnota], pozemek parc. č. [hodnota] o výměře 73 m2, pozemek parc. č. [hodnota] o výměře 667 m2; pozemek parc. č. [hodnota] o výměře 134 m2. Dle notářského zápisu č. [Anonymizováno] soud ověřil, že [jméno FO], nar. [datum] a [jméno FO], nar. [datum], prodali [jméno FO] a [jméno FO] nemovitosti, které získali na základě rozhodnutí o přídělu FNO ze dne [datum], tj. rodinný dům č. p. [Anonymizováno], stavební [Anonymizováno] o výměře 138 m2, stavební [Anonymizováno] o výměře 270 m2 a zahradu [Anonymizováno] o výměře 450 m2.

6. Žalobce se k vlastnictví předmětných nemovitostí přihlásil rovněž v přípisu ze dne [datum], v němž se dovolával držby nemovitostí od roku 1947, na což žalovaná reagovala dopisem z [datum], v němž žalobce vyzvala k předložení listin. Žalobce dále žalovanou vyzýval v předžalobní výzvě k součinnosti stran zápisu vlastnického práva do katastru nemovitostí.

7. Z rozhodnutí o přídělu rodinného domku č. [Anonymizováno] soud ověřil, že [jméno FO] a jeho manželce [jméno FO] byl přidělen rodinným domek č.p. [Anonymizováno] v obci [adresa] se všemi parcelami zapsaný ve vložce 1092 pozemkové knihy katastrálního území [adresa].

8. Z výpisu z katastru nemovitostí k datu [datum] soud ověřil, že zapsaným katastrálním vlastníkem předmětných nemovitostí je Česká republika. Z výpisu z katastru nemovitostí k datu [datum] soud ověřil, že zapsaným katastrálním vlastníkem předmětných nemovitostí je „[jméno FO], adresa neznámá“, přičemž v poznámce je uvedeno, že došlo k předání údajů o nemovitosti do evidence ÚZSVM z důvodu nedostatečně identifikovaného vlastníka.

9. Ze smlouvy trhové ze dne [datum] soud zjistil, že [jméno FO], majitel panství, uzavřel tuto smlouvu s panem [jméno FO], kterému takto odevzdal do jeho vlastnictví a užívání dílec pozemkové parcely č. kat. [Anonymizováno] role v katastrální obci [adresa] v polohopisném plánu ze dne [datum] blíže co č. kat. [Anonymizováno] označený ve výměře 644 m2 a dílec označený písmenou „D“ ve výši 88 m2.

10. Z ortofotomap soud ověřil, že předmětné nemovitosti se nacházejí jižně od nemovitostí 1 ve vlastnictví žalobce, resp. že předmětné nemovitosti přímo sousedí s pozemky parc. č. [hodnota] a [Anonymizováno]. Ke stejnému závěru soud dospěl na základě ortofotomapy a 6 fotomap ze serveru mapy.cz předložené žalobcem v rámci jeho podání ze dne [datum]

11. Ze spisu zdejšího soudu vedeného pod sp. zn. [spisová značka] soud zjistil, že žalobce se žalobou ze dne [datum] podanou vůči žalované domáhal určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem z titulu vydržení. Žalovaná ve vyjádření ze dne [datum] uvedla, že není pasivně legitimovanou, neboť není vlastníkem předmětných nemovitostí. Žalobce reagoval na tuto argumentaci žalované v podání ze dne [datum], v němž se dovolával postupu dle § 65 katastrálního zákona. V dané věci bylo nařízeno jednání na den [datum], během kterého zdejší soud sdělil předběžný právní názor, podle něhož je § 65 katastrálního zákona určen výhradně k tomu, aby byly vyřešeny otázky nedostatečného označení vlastníků pozemku v katastru nemovitostí, a za tímto účelem je žalované poskytnuta pasivní legitimace soudních řízení. S ohledem na tento předběžný názor vzal žalobce žalobu z [datum] zpět, tudíž zdejší soud usnesením ze dne [datum], č. j. [spisová značka] řízení zastavil.

12. Ze sdělení Finančního úřadu pro [Anonymizováno], Územní pracoviště v [adresa] č. j. [Anonymizováno] vyplývá, že za předmětné nemovitosti platil daň z nemovitosti [jméno FO], nar. [datum], a to od roku 1993 do roku 2024 s tím, že ohledně právního vztahu k těmto nemovitostem uvádí pan [jméno FO], že je uživatelem dle § 3 odst. 4 zákona č. 338/1992 Sb.

13. Z fotografií předložených žalobcem v rámci jeho podání ze dne [datum] soud zjistil, že na fotografii na č. l. [Anonymizováno] je pohled z ulice na dům spolu s plotem vedoucím k dalšímu domu, přičemž přes plot vede jediná vstupní branka; na fotografii na č. l. [Anonymizováno] je zahrada a přilehlá stěna domu; na fotografii na č. l. [Anonymizováno] je zachycena zahrada s barelem na vodu; na fotografii na č. l. [Anonymizováno] je zahrada spolu s vyústěním okapové roury z domu a část tohoto domu z různých úhlů; na fotografii na č. l. [Anonymizováno] jsou rostliny na zahradě (kosatec); na fotografii na č. l. [Anonymizováno] fotografie plotu před domem se vstupní bránou z pohledu z ulice; na fotografii na č. l. [Anonymizováno] je zachycena zahrada za plotem při pohledu z ulice, přičemž po levé straně je dům se satelitní anténou; na fotografii na č. l. [Anonymizováno] je detail vyústěním okapové roury z domu na sousední zahradu. Výslechy svědků 14. Svědek [jméno FO], otec žalobce k věci uvedl, že nemovitosti 1 představují jejich dům a pozemek s garáží, nynější sušárnou. Tyto nemovitosti používají od roku 1947; jeho otec byl za války v koncentračním táboře, uměl německy a po návratu spolupracoval při odsunu Němců. Nemovitost 1 proto dostal. Protože se dál o ně nikdo nezajímal, tak je odkoupil. Příslušnou kupní smlouvu ale neviděl. Celá nemovitost 1 byla podle něj pod jedním oplocením, přičemž na ortofotomapě na č. l. [Anonymizováno] ukázal i na předmětné nemovitosti (pozemky parc. č. [hodnota] a [Anonymizováno]), které podle jeho názoru tvoří součást celého pozemku koupeného jeho otcem. Zdůraznil, že mezi nemovitostmi 1 a předmětnými nemovitostmi nikdy nebyla žádná hranice či plot. Jižní část jejich pozemků (fakticky se jedná o předmětné nemovitosti) se proto užívala vždy s nemovitostmi 1. Podle svědka hranice jejich pozemků tvoří na jihu plot u sousedního pozemku č. [Anonymizováno], na západě bývalou stavbou komunálu a na severu hranicí s pozemky parc. č. [Anonymizováno]. Tyto hranice se podle svědka nikdy neměnily. Obsah rozhodnutí o přídělu FNO z [datum] mu však není znám. Předmětné nemovitosti považuje za pozemky, jež jsou součástí jejich domu, přičemž tento rozsah jejich pozemků vyznačil i na příslušné ortofotomapě. Předmětné nemovitosti jsou dostupné buď přes jejich dům, anebo přes vrata na pozemku parc. č. [hodnota]. Zahrada byla podle svědka oplocená po celé délce a přístup na ni měla od jeho narození pouze rodina [jméno FO]. Svědek nevěděl o tom, že by někdy předmětné nemovitosti po nich někdo vyžadoval. Stran oplocení předmětných nemovitostí (zahrady) uvedl, že v minulosti tam byl dřevěný plot, který ale kvůli zchátralosti opravil po celé jeho délce až k sousedům, asi někdy před rokem 1968. Stran jímky u domu vysvětlil, že je asi 1,5 hluboká a 1 m široká, přičemž ta tam již byla v době, kdy kupoval dům jeho otec a nachází se blízko domu. Zdůraznil, že daň z nemovitých věcí za předmětné nemovitosti hradila jeho rodina. Dřevěný plot tam byl podle jeho rodičů již dřív. Dřevěný plot byl nejen z ulice, ale i vzadu, kde byl zbourán, jak tam stavěli komunál. Jiný dřevěný plot uvnitř pozemku nebo na zahradě nebyl. Svědek přiznal, že v dané ulici nemá nikdo jiný zahradu v podobném rozsahu; k tomu uvedl, že na pozemku parc. č [Anonymizováno] chtěl stavitel [jméno FO] postavit sklad na sušení cihel, ale pak přišel Mnichov a byli odsunuti, přičemž po válce toto dostali jeho rodiče. Informace mu sdělil jeho otec. Vždy to bral tak, že předmětná zahrada je pod oplocením a více se o to nezajímal.

15. K fotografiím popsaným v odst. 13 tohoto rozsudku svědek [jméno FO] uvedl, že fotografie na č. l. [Anonymizováno] zachycují z ulice jejich dům a plot ke sklenářství, který ohraničuje jejich zahradu (nacházející se na předmětném pozemku); na č. l. [Anonymizováno] poznal hrušku z jejich pozemku se svodem okapu do nádrže; na č. l. [Anonymizováno] je zahrada se svodem do jímky na dešťovou vodu na hranici pozemků č. [hodnota] a [Anonymizováno]; na č. l. [Anonymizováno], je zachycena zahrádka, kam manželka zasadila květiny; na č. l. [Anonymizováno] je pohled na dům, jeho severní části; na č. l. [Anonymizováno] je zachycena jejich zahrada z ulice; na č. l. [Anonymizováno] je roh jejich pozemku, zahrady, se sklenáři na levé straně; na č. l. [Anonymizováno] je jejich dům s přilehlou zahradou; na č. l. [Anonymizováno] poznal kosatce, kde je jímka, avšak nyní svedl dešťovou vodu okapem dál, aby voda nezatékala pod dům.

16. Svědkyně [jméno FO] uvedla, že je matkou žalobce. Vysvětlila, že nemovitosti 1 užívala vždy rodina [jméno FO]; ona o tom ví od roku 1965, kdy se tam přivdala. Předmětné nemovitosti označila za vedlejší zahradu, kterou [jméno FO] vždycky užívali; k tomu vysvětlila, že otec manžela jí vždycky říkal, že je to jejich. Písemné doklady k této vedlejší zahradě však neviděla. Za nemovitosti ve vlastnictví rodiny [jméno FO] označila nemovitosti 1 a předmětné nemovitosti; na jižní hranici proto jejich pozemky sousedí s pozemkem parc. č. [Anonymizováno] kde dříve bydleli [jméno FO] a nyní asi [jméno FO]. Svědkyně však nic neví o obsahu přídělu FNO z [datum]. Zdůraznila, že předmětné nemovitosti po celou dobu užívá rodina [jméno FO]. Svědkyně uvedla, že pozemky dostaly v 70. letech od rodičů manžela, přičemž měla zato, že v této smlouvě byly vyjmenovány i předmětné nemovitosti. Zopakovala, že předmětné nemovitosti jsou propojené s nemovitostmi 1, od roku 1965 tam nebyl plot. Na vedlejší zahradu je možné se dostat přes dům; tak to tam bylo vždycky. Svědkyně neví o tom, že by někdy rodinu [jméno FO] vyzýval k vyklizení předmětných nemovitostí. Celé oplocení zobrazené na fotografii na č. l. [Anonymizováno] svědkyně označila za jejich až ke sklenářům. Toto oplocení dělala s manželem asi v roce 1970. Předtím tam byl dřevěný plot o stejné délce na stejném místě. Stran jímky uvedla, že ta tam byla již v době, kdy tam přišla; jímka byla vybetonována. O stromy a květiny na zahradě se stará ona; stromy tam zasadily rodiče žalobce. Svědkyni si nedovedla vysvětlit, proč má jejich dům tak velkou zahradu oproti jiným zahradám v ulici; svědkyně nad tím nepřemýšlela, přivdala se tam a bylo jí k tomu od rodičů manžela sděleno, že to celé včetně zahrady je rodiny [jméno FO].

17. K fotografiím popsaným v odst. 13 tohoto rozsudku svědkyně [jméno FO] uvedla, že fotografie na č. l. [Anonymizováno] zachycují z ulice jejich dům a plot ke sklenářství a k [jméno FO]; na č. l. [Anonymizováno] je zachycena jejich zahrada; na č. l. [Anonymizováno] je zachycena jejich zahrada s tím, že poznala hroznové víno a na č. l. [Anonymizováno] ukázala na odtok vody; na č. l. [Anonymizováno] je pohled na předek domu, částečně zachyceno jeho navázání k sousedům [jméno FO]; na č. l. [Anonymizováno] je zachycena jejich zahrada s tím, že na č. l. [Anonymizováno] je vidět vlevo sousední sklenářství; na č. l. [Anonymizováno] je zahrada s výpustí vody, kde je jímka na dešťovou vodu.

18. Svědkyně [jméno FO] sdělila, že je sousedkou žalobce, bydlí naproti. Za nemovitosti 1 svědkyně označila zahradu a dům naproti jejímu domu. Od svých 5 let si tam hrála se sestrou žalobce. Po celou dobu tam žila rodina [jméno FO]. Svědkyně ale nevěděla, zda se jedná o samostatné parcely. Žalobce užívá celou nemovitost, kterou má oplocenou jedním plotem. Nevzpomněla si, že by docházelo ke změnám v oplocení pozemku. Stran velikosti pozemku žalobce uvedl, že ten je asi 1x větší než její pozemek. Pozemek žalobce na jihovýchodní straně sousedí se sklenářstvím; v minulosti tam byl ale velký pozemek prázdný, než došlo k jeho zastavění, dříve tam byla zahrádka, asi paní [jméno FO]. Hranice pozemku je ale podle svědkyně pořád stejná, pouze se tam postavil domek. Svědkyně rovněž nevěděla nic o rozhodnutí o přídělu FNO z [datum]; pouze si vzpomněla, že její prarodiče a mamka říkali, že [jméno FO] se tam přistěhovali po válce. Od té doby tam [jméno FO] jsou. K výslovnému dotazu soudu na předmětné nemovitosti svědkyně uvedla, že neví, o kterých pozemcích je řeč; poté, co jí soud ukázal tyto pozemky na ortofotomapě na č. l. [Anonymizováno], uvedla, že to je zahrada [jméno FO]. Vstup na tuto zahradu je z pozemku parc. č. [hodnota] a přes bránu. Přímý vstup na pozemek parc. č. [hodnota] z ulice nikdy nebyl. Svědkyně nikdy neslyšela o tom, že by po rodině [jméno FO] někdo chtěl, aby vyklidila předmětné nemovitosti. Nikdo v minulosti rovněž neřešil, proč mají [jméno FO] tak velkou zahradu. Svědkyni v neposlední řadě nepřišlo divné, že je jejich zahrada o tolik větší oproti jiným domům v ulici; ostatně oni měli ještě jeden dům, který měl ještě větší zahradu než [jméno FO].

19. K fotografiím popsaným v odst. 13[Anonymizováno]tohoto rozsudku svědkyně [jméno FO] uvedla, že fotografie na č. l. [Anonymizováno] zachycují z ulice dům [jméno FO] s přilehlou zahradou v levé části fotografie, přičemž na zahradě měli dřív skleník a pařeniště; na č. l. [Anonymizováno] poznala jejich hrušku; na č. l. [Anonymizováno] je plot a možná kostra pařeniště; na č. l. [Anonymizováno] jsou kosatce na zahrádce, o které se stará paní [jméno FO] (na č. l. [Anonymizováno] bylo vlevo pařeniště a vzadu byl skleník); na č. l. [Anonymizováno] je zahrada s ovocným sadem; na č. l. [Anonymizováno] je druhá strana pozemku (vlevo by byla vidět zahrada), přičemž zde je vidět vstup na pozemek [jméno FO]; na č. l. [Anonymizováno] je pohled na dům ze severovýchodu; na č. l. [Anonymizováno] je pohled z jihu na dům; na č. l. [Anonymizováno] je dům se zahradou, kde se nachází hruška; na č. l. [Anonymizováno] je asi meruňka, přičemž se jedná o pohled jakoby od ní z domu, přičemž svědkyně uvedla, že pozemek žalobce sahá až na levou stranu fotografie ke konci plotu, kdy podle svědkyně tomu tak bylo vždycky; na č. l. [Anonymizováno] je zahrada žalobce; na č. l. [Anonymizováno] je pohled na dům z jihu včetně zahrady; na č. l. [Anonymizováno] je zahrada žalobce, přičemž na čl. [Anonymizováno] je pohled z jihu s hruškou a s obrysem skleníku.

20. Protože svědkyně požadovala svědečné, přiznal ji Okresní soud usnesením ze dne [datum], č. j. [spisová značka] svědečné v hrubé výši [částka].

21. Svědek [jméno FO] soudu sdělil, že je soused žalobce. Nemovitosti 1 jsou podle svědka ve vlastnictví rodiny [jméno FO], a to od jeho narození. Stran velikosti těchto nemovitostí vysvětlil, že je to od jeho narození stejné. Za pozemek žalobce považuje to, co je celé za jeho plotem, co je vidět z ulice. Rozměry pozemku žalobce jsou asi 80 x 40 m. V minulosti se hranice tohoto pozemku nikdy neměnily. Neví však, jak jsou hranice nemovitosti zapsány v katastru nemovitostí. Nemyslí si, že by docházelo k posunům hranice. Pozemek žalobce je oplocen ze severu i z jihu, rovněž je oplocen ze strany z ulice a vzadu je postavena nějaká zeď firmy. Svědek nevěděl ničeho o přídělu FNO z [datum]. Svědek neznal pozemková čísla předmětných nemovitostí; poté, co mu soud ukázal ortofotomapu na č. l. [Anonymizováno], svědek uvedl, že za pozemky ve vlastnictví žalobce považuje pozemky parc. č. [hodnota]. [adresa] hranice pozemků žalobce je až u pozemku č. [Anonymizováno] kde je sklenářství. Až k tomuto sklenářství je to podle svědka ve vlastnictví žalobce. Stran vstupu na předmětné nemovitosti uvedl, že ten je možný pouze z brány na pozemku č. [hodnota]; jiný vstup tam není a ani nebyl v minulosti od data jeho narození v roce 1979. Svědek zopakoval, že na místě, jak to vypadá dle ortofotomapy dle č. l. 50, se nic nezměnilo, pouze se přistavilo sklenářství asi před 30 lety. Svědek neví o tom, že by někdo žalobce vyzýval k vyklizení předmětných nemovitostí. Stran oplocení pozemku žalobce svědek uvedl, že tak, jak je zachyceno na fotce na č. l. [Anonymizováno], to vypadalo vždy. Svědek zopakoval, že o předmětné nemovitosti se vždy starala rodina [jméno FO]. Svědek v neposlední řadě sdělil, že nikdy nepřemýšlel nad velikostí zahrady [jméno FO]; má za to, že si každý může koupit, co chce.

22. K fotografiím popsaným v odst. 13 tohoto rozsudku svědek [jméno FO] uvedl, že poznává fotografie na č. l. [Anonymizováno], které zachycují z ulice dům [jméno FO] s přilehlou zahradou v levé části fotografie, bránou a plotem až k sousednímu domu, sklenářství (přičemž to celé za plotem podle svědka vlastní žalobce); na č. l. [Anonymizováno] poznal okap od [jméno FO] domu; na č. l. [Anonymizováno] je dům [jméno FO], vlevo je [jméno FO] a vpravo je dům souseda; na č. l. [Anonymizováno] je roh domu [jméno FO] a jejich zahrada; na č. l. [Anonymizováno] jejich zahrada a sklenářství; na č. l. [Anonymizováno] roh jejich domu s okapem; na č. l. [Anonymizováno] je roh jejich domu se zahradou.

23. Podle ustanovení § 1095 NOZ platí, že „Uplyne-li doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by bylo jinak zapotřebí, vydrží držitel vlastnické právo, i když neprokáže právní důvod, na kterém se jeho držba zakládá. To neplatí, pokud se mu prokáže nepoctivý úmysl.“ Podle ustanovení § 1096 odst. 2 NOZ platí, že „Při mimořádném vydržení se nástupci započte vydržecí doba poctivého předchůdce bez dalšího.“ Podle ustanovení § 1091 odst. 2 NOZ „K vydržení vlastnického práva k nemovité věci je potřebná nepřerušená držba trvající deset let.“ Podle ustanovení § 3066 NOZ platí, že „Do doby stanovené v § 1095 se započte i doba, po kterou měl držitel, popřípadě jeho právní předchůdce, věc nepřetržitě v držbě přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; tato doba však neskončí dříve než uplynutím dvou let ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, jde-li o věc movitou, a pěti let, jde-li o věc nemovitou.“ 24. Podle § 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem.

25. Výkladem ustanoven § 1095 NOZ se zabýval Nejvyšší soud v rozsudku ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], podle kterého „Podmínkou mimořádného vydržení (§ 1095 o. z.) není poctivá držba (§ 992 odst. 1 o. z.), ani (pro dobu držby před [datum]) držba oprávněná (§ 130 odst. 1 obč. zák.), ale nedostatek nepoctivého úmyslu držitele. O nepoctivý úmysl jde, jestliže jednání držitele při nabytí a výkonu držby nebylo úmyslně poctivé (morální) v obecném smyslu. Důkazní břemeno ohledně nepoctivého úmyslu držitele tíží toho, kdo vydržení popírá. V § 1091 až 1094 o. z. je upravena vydržecí doba potřebná k řádnému vydržení; na mimořádné vydržení se tato ustanovení nepoužijí. Ustanovení § 1096 a násl. se týkají jak vydržení řádného, tak vydržení mimořádného. Držiteli, který se dovolává mimořádného vydržení, se započte vydržecí doba předchůdce, který držel věc „nikoli v nepoctivém úmyslu“; není třeba, aby byl předchůdce držitelem poctivým (§ 992 odst. 1 o. z.), anebo oprávněným (§ 130 odst. 1 obč. zák.). Do vydržecí doby jak pro řádné, tak mimořádné vydržení (§ 1092, § 1096 o. z.) se ve prospěch vydržitele započte i doba držby jeho předchůdce, jen pokud předchůdce sám nesplnil podmínky vydržení, a nestal se tak vlastníkem věci.“ Nejvyšší soud dále v usnesení ze dne 19. 10. 2022, sp. zn. 22 Cdo 788/2022 dospěl k závěru, „že podmínkou mimořádného vydržení není poctivá držba (§ 992 odst. 1 o. z.), ale mnohem benevolentněji posuzovaná „držba nikoliv v nepoctivém úmyslu“. Na dovoláním položenou otázku lze odpovědět, že jde „o jinou, novou míru kvality přesvědčení držitele, odlišnou od poctivé i nepoctivé držby“. I zde lze odkázat na podrobný výklad v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, publikovaného na www.nsoud.cz... Problém je do značné míry v tom, že zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, nahradil přiléhavější pojem „oprávněná držba“ souslovím „poctivá držba“, ačkoliv u poctivé držby nejde o otázku poctivosti v obecném smyslu; tato terminologie pak vyvolává v praxi nejasnosti (k tomu viz Spáčil, J., Králík, M. a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 96, a další literaturu tam uvedenou).“ Obecně se Nejvyšší soud otázkou poctivosti zabýval v usnesení ze dne[Anonymizováno][datum], č. j. 22 Cdo 1102/2022-128, v němž uvedl, že „Samotný „nikoliv nepoctivý úmysl“ se nemusí změnit v úmysl nepoctivý jen tím, že držitel zjistí okolnosti, ze kterých se podává, že vlastníkem věci je ve skutečnosti někdo jiný (např. že smlouva, na jejímž základě se chopil držby vlastnického práva, je z nějakého důvodu neplatná). Je třeba zvážit, že i vlastnické právo k nemovitosti lze nabýt mimoknihovně (vydržením), takže ani vědomost o tom, že držitel nemovitosti není jako vlastník evidován ve veřejném seznamu, nevylučuje nepoctivý úmysl; to platí tím spíše pro zápisy v takovém seznamu, které mají původ v letech 1948 až 1990, ev. i o něco později, v dobách, kdy nebyla vedena řádná evidence práv k nemovitostem. Nepoctivým ve smyslu § 1095 o. z. je v zásadě (zpravidla) úmyslné jednání naplňující znaky nepravé držby, tedy pokud se držitel úmyslně „vetřel v držbu svémocně nebo že se v ni vloudil potajmu nebo lstí, anebo usiluje proměnit v trvalé právo to, co mu bylo povoleno jen výprosou“ (§ 993 o. z.)… Odvolací soud správně hodnotil, že podmínkou mimořádného vydržení není existence řádné držby založené na platném právním titulu, ale držba nikoliv v nepoctivém úmyslu. Taková kvalita držby byla v řízení prokázána především dlouhodobým nerušeným výkonem držby zaploceného pozemku žalobcem i jeho právními předchůdci (prarodiči a rodiči žalobce); to již od roku 1928. Držba pozemku nebyla až do roku 2019 nikým zpochybňována; sama žalovaná upozornila žalobce na to, že „hospodaří s pozemkem státu“ po více než padesáti letech nepřerušované držby. Nelze proto jako zjevně nepřiměřený hodnotit závěr odvolacího soudu, že žalobce i jeho právní předchůdci byli prokazatelně dlouhodobě (od roku 1928) v přesvědčení, že jejich držba nepůsobí nikomu újmu… samotný „nikoliv nepoctivý úmysl“ se nemusí změnit v úmysl nepoctivý jen tím, že držitel zjistí okolnosti, ze kterých se podává, že vlastníkem věci je ve skutečnosti někdo jiný (např. že smlouva, na jejímž základě se chopil držby vlastnického práva, je z nějakého důvodu neplatná).“ 26. Nejvyšší soud dále v usnesení ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1241/2022, stran výkladu „nepoctivého úmyslu“ konstatoval, že „Hodnocení poctivosti úmyslu držitele je vždy individuální; žalující vlastník vyloučí mimořádné vydržení, pokud prokáže, že jednání držitele při nabytí a výkonu držby nebylo úmyslně poctivé (morální) v obecném smyslu. Posouzení této otázky je v zásadě na úvaze soudů v nalézacím řízení, která musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená“… K naplnění takové držby postačí „držba v přesvědčení, že se jí nepůsobí nikomu újma“; jde zde o kritérium obdobné dobré víře „v nejméně přísném pojetí“ (Petrov, J. in Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 1163). Samotný „nikoliv nepoctivý úmysl“ se nemusí změnit v úmysl nepoctivý jen tím, že držitel zjistí okolnosti, ze kterých se podává, že vlastníkem věci je ve skutečnosti někdo jiný (např. že smlouva, na jejímž základě se chopil držby vlastnického práva, je z nějakého důvodu neplatná). Potud rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, na jehož podrobné odůvodnění se odkazuje.“ V usnesení ze dne 13. 9. 2024, č. j. 22 Cdo 2288/2024-493 pak Nejvyšší soud uvedl, že „jsou-li okolnosti případu „tak zjevné, že průměrný člověk při běžné péči a opatrnosti musí bez pochybností poznat, že se ujímá držby pozemku o výrazně větší rozloze, než jaký nabyl, pak lze učinit závěr o nikoliv poctivém úmyslu nabyvatele. Nestačí tu však pouhý omyl držitele, byť i jinak neomluvitelný, situace musí být taková, že je třeba učinit závěr o tom, že o rozdílu věděl, resp. vědět musel, přičemž je nutno vždy přihlížet k individuálním okolnostem každého případu" (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2023 sp. zn. 22 Cdo 2307/2022, usnesení ze dne 28. 11. 2023 sp. zn. 22 Cdo 930/2023, či usnesení ze dne 31. 1. 2024 sp. zn. 22 Cdo 3680/2023, bod 14). Tyto úvahy Ústavní soud posoudil jako ústavně souladné (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2024 sp. zn. III. ÚS 476/24). V přítomné právní věci žalobce postupoval při uchopení držby tak, že úvaha o tom, že jednal v nepoctivém úmyslu, neboť musel vědět, že se ujímá držby pozemku o vyšší výměře, než mu náleží, obstojí. V první řadě to prokazuje čtyřnásobné překročení výměry skutečně nabytého pozemku. To žalobce vysvětluje tím, že v kupní smlouvě nebyla výměra pozemku uvedena a on ji neznal. Dovolací soud však opětovně vyslovil, že kupuje-li někdo pozemek, patří k běžným a zachovávaným zvyklostem, že se seznámí s jeho výměrou. V případě, že někdo kupuje pozemek, aniž by znal jeho výměru, nejde o zachování obvyklé opatrnosti, kterou lze po každém požadovat (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1384/2010). Průměrný člověk, tedy osoba, která je svéprávná a má rozum průměrného člověka i schopnost užívat jej s běžnou péčí a opatrností (viz zákonné vymezení v § 4 odst. 1 o. z.), se při obvyklé opatrnosti seznámí s výměrou kupovaného pozemku a pokud jde o jeho hranice, neměl by se spokojit s jejich ukázáním z dálky, aniž byly odděleny od sousedních pozemků nějakou rozhradou. Odvolací soud, jehož skutkovými zjištěními je dovolací soud vázán, dále přihlédl k judikatorně ukotvenému aspektu, dle nějž se absence poctivého úmyslu rovněž hodnotí, a sice že nejedná se o pozemek nepravidelného tvaru v nepřehledném terénu. Předchozí vlastník žalobci přesné hranice nabyté nemovitosti neukazoval a sdělil mu, že „co bude udržovat, je jeho“. Za této situace není úvaha odvolacího soudu o nepoctivém úmyslu žalobce při uchopení držby zjevně nepřiměřená a není v rozporu s judikaturou dovolacího soudu.“ 27. Předně se soud zabýval otázkou, zda je žalobce aktivně věcně legitimován a zda u žalobce existuje naléhavý právní zájem. Žalobce, jehož právní sféry se sporné právo týká, je aktivně věcně legitimován. Dále, též v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], jestliže žalobce navrhuje určení svého vlastnického práva k nemovitosti, která se zapisuje do Katastru nemovitostí ČR, je na takovém určení vždy naléhavý právní zájem, má-li být soudní rozhodnutí určující právo zaznamenáno do katastru nemovitostí a tímto způsobem dosaženo shody mezi stavem právním a stavem zapsaným v Katastru nemovitostí ČR. Žalobce tudíž má naléhavý právní zájem na výsledku sporu, a tedy i na požadovaném určení.

28. Soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že předmětné nemovitosti (tj. pozemky parc. č. [hodnota] a 560 v kat. území [adresa]) užívá žalobce a předtím jeho rodiče a prarodiče asi od roku 1949, kdy prarodiče získali na základě přídělu ze dne [datum] nemovitosti 1 – viz výslech rodičů žalobce, [jméno FO] a [jméno FO] a příděl popsaný v odst. 7 rozsudku ve spojení se smlouvami popsanými v odst. 5 rozsudku. Otázka užívání předmětných nemovitostí, tedy toho, že se žalobce se svými rodiči a prarodiči o předmětné nemovitosti fakticky dlouhodobě stará, pečuje o ně, přitom nebyla mezi účastníky sporná; nebylo tedy sporná skutečnost, že předmětné nemovitosti byly dlouhodobě po několik desítek let užívány žalobcem, resp. jeho právními předchůdci.

29. Soud má dále za to, že se žalobci podařilo prokázat, že předmětné nemovitosti jsou (a byly) fakticky dlouhodobě spojeny s nemovitostmi 1. Za stěžejní v tomto směru považuje soud zjištění, že tyto pozemky byly dlouhodobě užívány rodinou [jméno FO] společně a že mezi těmito pozemky nikdy nebylo žádné oplocení, jak vyplývá nejen z fotografií popsaných v odst. 13 tohoto rozsudku, ale i z výslechů rodičů žalobce, [jméno FO] a [jméno FO], kteří všichni potvrdili, že žádný plot mezi nimi či jakéhokoli jiné omezení vstupu mezi předmětnými nemovitostmi a nemovitostmi 1 dlouhodobě neexistoval. Naopak ze způsobu užívání nemovitosti 1, a to konkrétně domu č.p. [Anonymizováno], je zřejmé, že tyto nemovitosti byly fakticky propojeny, neboť z domu č.p. [Anonymizováno] ještě před tím, než dům nabyla rodina [jméno FO], byl zřízen svod do jímky na dešťovou vodu, která se nachází na pozemku parc. č. [hodnota] v kat. území [adresa], tj. na předmětných nemovitostech. Rovněž soud poukazuje na to, že přístup z veřejné komunikace na předmětné pozemky je možný zjevně pouze přes nemovitosti 1 ve vlastnictví žalobce. Z těchto skutečností tak má soud za prokázané, že několik desítek let jsou předmětné nemovitosti propojeny s nemovitostmi 1, přičemž tento stav není nikým přes 70 let zpochybňován.

30. Předmětem sporu bylo to, zda žalobce k tomuto užívání měl nějaký titul, resp. zda vlastnictví předmětných nemovitostí vydržel. K této otázce soud na úvod vysvětluje, že oproti koncepci institutu vydržení dle předchozí právní úpravy, tj. dle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do [datum], která mj. požadovala, aby držitel při vydržení byl tzv. oprávněným držitelem a aby disponoval tzv. právním titulem držby (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1007/98 a odbornou literaturu - SPÁČIL, Jiří. § 134 [Vydržení]. In: ŠVESTKA, Jiří, SPÁČIL, Jiří, ŠKÁROVÁ, Marta, HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník I, II. 2. vydání. [adresa]: [právnická osoba]. Beck, 2009, s. 777, marg. č. [hodnota].), právní úprava institutu mimořádného vydržení dle ustanovení § 1095 NOZ žádný (domnělý) právní titul po vydržiteli nepožaduje. Naopak tato právní úprava slouží k odstranění dlouhodobého rozdílu mezi stavem formálně právním a faktickým, a to ve prospěch faktického držitele věci, o kterou se formálně-právně zapsaný vlastník dlouhodobě nestará.

31. V daném případě tedy soud zaměřil pozornost pouze na posouzení otázky pro splnění podmínek pro mimořádné vydržení v podobě toho, zda žalobce předmětné nemovitosti držel v nikoli nepoctivém úmyslu po dobu 20 let (viz ustanovení § 1095 NOZ ve spojení s § 1091 odst. 2 NOZ) s tím, že tato doba (tj doba, po kterou žalobce či jeho právní předchůdce předmětné nemovitosti držel) mohla začít plynout už před nabytím účinnosti NOZ, přičemž tato doba vydržení nemohla skončit dříve než [datum] (viz ustanovení § 3066 NOZ). Skutečnost, že předmětné nemovitosti žalobce držel, byla prokázána (viz odst. 28 a 29 rozsudku ve spojení s výslechy rodičů žalobce, [jméno FO] a [jméno FO], kteří všichni potvrdili, že se žalobce či jeho rodina k předmětným nemovitostem chovali tak, jako kdyby jim patřily a že takto to vnímali i jejich sousedé v ulici, kteří [jméno FO] považovali za vlastníky Nemovitosti 1 i předmětných nemovitostí od války, kdy se na místo přistěhovali – viz výslech [jméno FO]). Soud rovněž dospívá k závěru, že byla prokázána délka držby žalobce opravňující závěr o vydržení předmětných nemovitostí, neboť žalobce se fakticky ujal držby předmětných nemovitostí na základě toho, že se stal výlučným vlastníkem nemovitostí 1, tj. dle darovací smlouvy z května 2003 s právními účinky vkladu k [datum]), tudíž předmětné nemovitosti žalobce užívá jako vlastník 21 let.

32. Soud v tomto směru nepřehlíží, že v darovací smlouvě z května 2003 nejsou předmětné pozemky vyjmenované. Za stěžejní však má soud skutečnost, že předmětné nemovitosti byly užívány v rámci rodiny [jméno FO] spolu s nemovitostmi 1, které naopak na žalobce touto darovací smlouvou přešly. Považuje tak za jediné možné logické vyústění, že délku držby ve vztahu k žalobci je možné odvozovat od této darovací smlouvy, neboť soud má za to, že rodina [jméno FO] považovala předmětné nemovitosti fakticky za součást nemovitostí 1, tj. že tam vyjmenované pozemky jsou fakticky větší, než jak vyplývá z jejich výměry dle katastru nemovitostí.

33. Soud přitom nemá za to, že by se žalované podařilo prokázat, že žalobce či jeho právní předchůdci (tj. jeho rodiče či prarodiče) předmětné nemovitosti drželi v nepoctivém úmyslu; příslušné břemeno tvrzení a důkazní v tomto směru tížilo žalovanou (viz ustanovení § 1095 NOZ ve spojení s rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3387/2021). Tento nepoctivý úmysl by přitom musel být žalobkyni prokázán k okamžiku nabytí držby předmětných nemovitostí, tudíž pozdější nabytí určitých pochybností pro naplnění podmínek vydržení nevadí – srov. výše citované usnesení NS sp. zn. 22 Cdo 1241/2022. Na daném závěru o tom, že žalobce nepostupoval v nepoctivém úmyslu, tj. že se držitel v držbu netřel svévolně, potajmu nebo lstí, nic nezmění ani to, že následně podal žalobce žalobu na určení vlastnického práva nebo že s žalovanou poslední 2 roky v tomto směru komunikuje. Tato žaloba totiž byla podána až v roce 2022, tj. 19 let poté, co žalobce zjevně začal navenek vystupovat jako vlastník předmětných nemovitostí.

34. K poukazu žalované, že se žalobce a jeho rodina ve vztahu k předmětným nemovitostem chopili držby pozemků v rozsahu odpovídající téměř výměře jejich pozemků (k tomu srov. že plocha předmětných nemovitostí činí 620 m2, kdežto plocha nemovitostí 1 činí 897 m2), což podle jejího názoru dokládá, že měli jednat nepoctivě, resp. že o celé situaci museli vědět, soud odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2024, č. j. 22 Cdo 2288/2024-493, v němž Nejvyšší soud dovodil, že v dané věci žalobce jednal nepoctivě při uchopení držby, pokud se ujal pozemků překračující čtyřnásobně výměru jím skutečně nabytého pozemku. Soud zdůrazňuje, že zjevně o takovýto případ takto výrazného překročení výměry nabytých pozemků se zde nejedná. Nadto musel soud přihlédnout k tomu, že předmětné nemovitosti rodina žalobce užívá asi od roku 1949 a tyto si v rámci rodiny předává – srov. odst. 5 tohoto rozsudku – přičemž soud nemá za to, že je možné klást na rodinu žalobce v době nabytí držby předmětných pozemků zvýšené nároky odpovídající roku 2024. Naopak má za logické a pochopitelné, že se rodina žalobce ujala držby předmětných nemovitostí v souladu s rozhodnutím o přídělu z roku 1949 (nadto po ukončení 2. světové války a odsunu Němců z tehdejšího státu, kdy zjevně docházelo k turbulentním změnám ve společnosti a ke změnám vlastníků jednotlivých pozemků), tj. že se nastěhovala do domu č.p. 562, přičemž za součást tohoto domu a přilehlých pozemků považovali rovněž předmětné nemovitosti, které zjevně byly fakticky a funkčně spojeny s nemovitostmi 1 (viz zjištění soudu stran vybetonované jímky a umístění svodu dešťové vody z domu do této jímky a stran společného oplocení), kdy tuto skutečnost přes 70 let nikdo fakticky nezpochybňoval. Soud nepomíjí, že formálně rodina žalobce nezískala v roce 1949 právní titul k ujmutí se vlastnického práva k předmětným nemovitostem; pokud by tomu tak bylo, pak by zjevně předmětná žaloba byla irelevantní a žalobce by byl zapsaným vlastníkem předmětných nemovitostí. Pouhá skutečnost, že se v roce 1949 stala chyba, resp. že prarodiče žalobce tehdy více nezkoumaly stav zápisu v tehdejších evidencí pozemků, nemůže podle zdejšího soudu vést k závěru o nemožnosti nabýt vlastnické právo prostřednictvím institutu mimořádného vydržení. Pokud by tomu tak bylo, zjevně by tím soud vyprázdnil obsah tohoto institutu, který zjevně má dopadat na případy dlouhodobého, „dobrověrného“ užívání nemovitostí bez příslušného formálního titulu, který byl zaveden právě pro řešení těchto situací, které byly za předchozí právní úpravy obsažené v zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, prakticky neřešitelné, neboť dotyčné osoby často ani nemohli žalovat formálně zapsaného vlastník z důvodu jeho neztotožnění, případně dotčené osoby nemohli pro účely tehdejší právní úpravy vydržení doložit tzv. právní titul držby (viz odst. 30 tohoto rozsudku). K dotazům žalované na svědky, že současný stav předmětných nemovitostí a nemovitostí 1 neodpovídá rázu dané lokality, soud uvádí, že zjevně nelze používat současný ráz daného místa jako doklad nepoctivého úmyslu ze strany rodiny žalobce při nabytí držby předmětných nemovitostí, neboť tento ráz se v průběhu doby zjevně měnil, když docházelo v nejbližším okolí ke stavebním úpravám (viz výpověď paní [jméno FO] [adresa] [jméno FO]).

35. Soud nepřehlíží, že formálně zapsaný vlastník předmětných nemovitostí před [datum] byl tzv. neznámý vlastník, [jméno FO], avšak soud má za to, že ten o předmětné nemovitosti zjevně 70 let nejeví jakýkoli zájem. Za situaci, kdy tohoto nelze pro nedostatek údajů ztotožnit, neměl žalobce až do roku 2024 jinou možnost než vyčkávat na to, až se zapsaným knihovním vlastníkem předmětné nemovitosti stane stát, kterého bude moci zažalovat a vyřešit tak vlastnický režim předmětných nemovitostí.

36. To, že rodina žalobce nejednala nepoctivě, soudu v neposlední řadě vyplývá z toho, že ačkoli o celé situaci stát zjevně ví (viz nejméně přípis žalobce z [datum] a skutečnost, že rovněž příslušný katastr nemovitostí žalované předával informace stran zápisu vlastnického práva k předmětným nemovitostem na nedostatečně identifikovaného vlastníka), celou situaci neřešil a ani po [datum] se nedomáhal vyklizení předmětných nemovitostí. Podpůrně soud poukazuje na to, že rodina žalobce zjevně za předmětné nemovitosti platila příslušné daně (viz sdělení Finančního úřadu popsaný v odst. 12 rozsudku). Pokud stát po několik desítek lez (byť z hlediska daně z nemovitosti) přijímá od rodiny žalobce příslušné platby s tím, že je to v pořádku, nemá soud za správné, aby následně dovozoval nepoctivost jednání rodiny žalobce. Skutečnost, že v příslušném sdělení Finančního úřadu je rovněž uvedeno, že k předmětným nemovitostem je [jméno FO] (otec žalobce) plátcem z toho titulu, že je pouze uživatelem, podle soudu nezpochybňuje výše uvedené závěry, že rodina žalobce či žalobce sám při nabytí držby předmětných nemovitostí nejednala v nepoctivém úmyslu, neboť toto pouze dokládá, že z hlediska daně z nemovitých věcí bylo následně s rodinou žalobce toto řešeno, avšak nikoli samotný vlastnický režim předmětných nemovitostí, přičemž žalobce při nabytí držby předmětných nemovitostí s ohledem na to, že tuto daň platil jeho otec, nemusel být o této souvislosti z důvodu mlčenlivosti správce daně informován. Rovněž toto nedokládá, že se žalobce tzv. z hlediska judikatury Nejvyššího soudu citované v odst. 25 a 26 tohoto rozsudku vetřel v držbu svémocně nebo že se v ni vloudil potajmu nebo lstí, anebo usiluje proměnit v trvalé právo to, co mu bylo povoleno jen výprosou.

37. Soud tak uzavírá, že si žalobce v otázce délky vydržecí doby může započíst délku držby předmětných nemovitostí ze strany jeho rodičů a prarodičů, tudíž tato doba zjevně přesáhla zákonem požadovanou délku 20 let, neboť rodina žalobce nemovitosti drží asi od roku 1949. I kdyby však soud toto období nepřipočetl, samotný žalobce předmětné nemovitosti drží od roku 2003, tudíž je zjevné, že takto mu sama o sobě uplynula vydržecí doba. K poukazu žalované, že bylo na místě zkoumat, zda vlastnické právo vydrželi právní předchůdci žalobce, soud uvádí, že tento požadavek opřený o rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3387/2021 je pro věc s ohledem na délku vydržecí doby samotného žalobce irelevantní, neboť i kdyby se tomu tak stalo, samotný žalobce pak předmětné nemovitosti držel přes 20 let, což žalovaná nezpochybňuje. Nad rámec tohoto závěru soud poukazuje na to, že právní předchůdci žalobce zjevně nemohli vlastnictví k předmětným nemovitostem před rokem 2003 vydržet, neboť zjevně nemohli splnit podmínky vydržení podle zákona č. 40/1964 Sb., (viz odst. 30 tohoto rozsudku stran tohoto, že vydržení muselo být podle této právní úpravy založeno na tzv. právnímu titulu držby, který v projednávané věci zjevně absentuje).

38. K výtkám žalované, že není pasivně věcně legitimována, soud uvádí, že ačkoli dle výpisu z katastru nemovitostí byl jako vlastník předmětných nemovitostí zapsán „[jméno FO], adresa neznámá“, formálně se tímto vlastníkem stala žalovaná po [datum] – jak ostatně potvrdila žalovaná v podání ze dne [datum]), přičemž žalovaná nyní dovozuje, že fakticky z důvodu znění § 1050 odst. 2 NOZ ve spojení s § 1045 NOZ nabyla pouze držbu. K tomu soud uvádí, že zjevně dle zápisu v katastru nemovitostí je žalovaná formálně zapsaným knihovním vlastníkem, přičemž žalobce tím pádem má možnost podat žalobu na určení svého vlastnického práva k předmětným nemovitostem, tj. ustanovení § 1050 NOZ nevylučuje, aby se skuteční vlastníci domohli svého vlastnického práva, což ostatně žalobce v předmětné věci i činí. Soud tak nijak nezpochybňuje úvahy žalované stran možného výkladu ustanovení § 1050 NOZ ve spojení s § 1045 NOZ, resp. § 65 katastrálního zákona, avšak tyto jsou pro vedení předmětné věci irelevantní, neboť soud má za to, že žalobce vydržel vlastnictví k předmětným nemovitostem, přičemž svého práva se formálně domohl žalobou vůči žalované, které postavení vlastníka zakládá § 1050 NOZ na základě příslušné domněnky, která však byla po provedeném dokazování vyvrácena ve prospěch žalobce, jak bylo výše rozvedeno.

39. Pokud žalovaná poukazovala na to, že žalobce nepostupoval dle ustanovení § 65 katastrálního zákona, resp. že nebyly splněny podmínky dle tohoto ustanovení, pak soud uvádí, že žalobce se nedomáhal svého vlastnického práva na základě toho, že by v katastru nebyl zapsána jako vlastník z důvodu jeho nedostatečného označení, ale z důvodu jím tvrzeného mimořádného vydržení předmětných nemovitostí. Postup dle citovaného ustanovení tedy zjevně nepřichází do úvahy. Žalobce toto ustanovení katastrálního zákona v žalobě citoval pouze z toho důvodu, jak byl stav předmětných nemovitostí evidován v katastru nemovitostí, tj. jako vlastník předmětných nemovitostí je formálně evidována [Anonymizováno], jejímž jménem jedná žalovaná.

40. K procesnímu postupu soudu stran dokazování soud pro stručnost uvádí, že neprovedl ohledání pozemků parc. č. č. [hodnota], vše v k.ú. [adresa], pro nadbytečnost, neboť zjevně by tento důkazní prostředek nemohl být relevantní pro posouzení stěžejní otázky, zda žalobce či jeho rodina při nabytí držby předmětných pozemků se v držbu nevetřel svémocně nebo že se v ni nevloudil potajmu nebo lstí, anebo že neusiluje proměnit v trvalé právo to, co mu bylo povoleno jen výprosou. Stav pozemků relevantní pro posouzení dané věci soud zjistil z výpovědi všech svědků (viz odst. 14 až 22 rozsudku), z fotografií (popsaných v odst. 13 rozsudku) a ortofotomap a fotomap se serveru mapy.cz (viz odst. 10 rozsudku). Soud dále k důkazu neprovedl čestná prohlášení [jméno FO], [jméno FO], [jméno FO] [adresa] [jméno FO], neboť pro takový postup z důvodu nesouhlasu žalované nebyly splněny podmínky (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka]).

41. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že přiznal žalobci, jenž byl v řízení zcela úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce [částka]. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce [částka] a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 9 odst. 4 písm. a), § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši [částka] sestávající z částky [částka] za každý z sedmi úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. včetně sedmi paušálních náhrad výdajů po [částka] dle § 13 odst. 4 a. t.

42. Soud k nákladům řízení doplňuje, že zástupci žalobce nepřiznal v rozporu s jeho vyúčtováním ze dne [datum] právo na náhradu úkonu v podobě repliky z [datum], neboť žalobce v něm pouze zrekapituloval argumentaci obsaženou v žalobě ze dne [datum]. K požadavkům žalované na to, aby soud nepřiznal ani jednomu z účastníků právo na náhradu nákladů řízení v souladu s ustanovením § 150 o. s. ř. soud uvádí, že pro postup dle tohoto ustanovení neshledal příslušné podmínky, neboť aplikace tohoto ustanovení je ryze výjimečnou záležitostí – (komentář k § 150 [Moderační právo soudu]. In: SVOBODA, Karel, SMOLÍK, Petr, LEVÝ, Jiří, DOLEŽÍLEK, Jiří a kol. Občanský soudní řád. 3. vydání (2. aktualizace). [adresa]: [právnická osoba]. Beck, 2023, marg. č. [hodnota].). Soud má přitom za to, že žalovaná se mohla předmětnému sporu vyhnout smírným jednáním se žalobcem, které žalobce rovněž v průběhu řízení nabízel (k tomu srov. protokol z jednání ze dne [datum]). Soud má dále za to, že to byl stát, který příslušnou právní úpravu řešící problematiku neznámých vlastníků a nedostatečně určených vlastníků přijal, tudíž mohl a měl přijmout takovou právní úpravu, která by umožnila celou věc vyřešit bez použití žaloby na určení vlastnického práva. O tom, že budou vedeny spory tohoto typu stran „starých či nepřesných zápisů vlastnického práva“, přitom musel stát vědět dlouho dopředu, ostatně v projednávané věci již byl na fakt možného sporu o vlastnické právo k předmětné nemovitosti upozorněn v řízení vedeném před zdejším soudem pod sp. zn. [spisová značka].

43. Dle § 149 odst. 1 o. s. ř. je žalovaná povinna zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám zástupce žalobce. Lhůta k plnění je stanovena v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř., když soud neshledal důvod pro stanovení delší lhůty splatnosti či plnění ve splátkách.

44. Výrok III je pak odůvodněn ustanovením § 148 odst. 1 o. s. ř., podle kterého stát má podle výsledků řízení proti účastníkům právo na náhradu nákladů řízení, které platil. V projednávané věci přitom vznikl státu náklady v podobě úhrady svědečného svědkyni [jméno FO] (viz odst. 20 rozsudku), proto uložil žalované, aby tyto náklady uhradila.

Poučení