8 Co 631/2024 - 139

Rubrum

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Viléma Šetka a soudců JUDr. Martina Vícha a Mgr. Zdeňka Hammera ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený dne [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: [Jméno žalované] IČO [IČO žalované] sídlem [Adresa žalované] o určení vlastnického práva k nemovitým věcem, o odvolání žalované proti rozsudku [Anonymizováno] ze dne [Anonymizováno], takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna uhradit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 9 979 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám právního zástupce žalobce.

Odůvodnění

1. V záhlaví uvedeným rozsudkem Okresní soud v [Anonymizováno] (dále jen „okresní soud“) určil, že žalobce je výlučným vlastníkem pozemku parc. č. [hodnota] o výměře 94 m2, druh pozemku: zahrada a pozemku parc. č. [hodnota] o výměře 526 m2, druh pozemku: zahrada, nacházejících se v katastrálním území [adresa], zapsaných v katastru nemovitostí u [právnická osoba] pro [Anonymizováno] kraj, Katastrálního pracoviště [adresa] /dále jen „nemovité věci“/ (výrok I.), žalované uložil zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 28 800 Kč, k rukám jeho zástupce, do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.) a dále jí uložil zaplatit České republice na účet okresního soudu náklady státu ve výši 4 274,88 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.).

2. Okresní soud při svém rozhodnutí vyšel ze zjištění, že [jméno FO] a jeho manželce [jméno FO] byl rozhodnutím o přídělu rodinného domku č. [Anonymizováno] přidělen rodinný domek č. p. [Anonymizováno] v obci [adresa] se všemi parcelami, který byl zapsán ve vložce 1092 pozemkové knihy katastrálního území [adresa]. Jmenovaní v roce [Anonymizováno] prodali [jméno FO] a [jméno FO] nemovité věci, které získali přídělem. Darovací smlouvou ze dne [datum] žalobcovi rodiče [jméno FO] a [jméno FO] darovali vlastnické právo k domu č. p. [Anonymizováno], který je součástí parcely parc. č. [hodnota], stavbě bez č.p./č.o. – jiné stavbě, která je součástí parcely parc. č. [hodnota] a k pozemku parc. č. [hodnota], v katastrálním území [adresa], žalobci. Na základě trhové smlouvy ze dne [datum], [jméno FO] prodal [jméno FO] dílec pozemkové parcely č. kat. [Anonymizováno] v katastrální obci [adresa] v polohopisném plánu ze dne [datum] blíže co č. kat. [Anonymizováno], označený ve výměře 644m2a dílec označený písmenem „[Anonymizováno]“ ve výši 88 m2. Nemovité věci, které jsou k datu 29. 5. 2024 v katastru nemovitostí zapsány ve vlastnictví žalované, jsou situovány jižně od rodinného domu, s ostatními pozemky jsou zaploceny. Rozloha nemovitých věcí a pozemků, které se přimykají k rodinnému domu a na kterých dům stojí, převyšuje rozlohu pozemků jiných vlastníků v okolí, což si ti, kteří byli v řízení slyšeni jako svědci ([jméno FO], [jméno FO]), uvědomovali, avšak nepřemýšleli nad tím, potvrdili přitom konstantnost zaplocení. Otec žalobce [jméno FO] uvedl, že naopak mezi nemovitými věcmi a zbylými pozemky nikdy žádný plot nebyl. Žalobcova matka [jméno FO] vypověděla, že její tchán vždy říkal, že všechny zaplocené pozemky jsou jejich. Žalobcova rodina užívá nemovité věci asi od roku [Anonymizováno] nepřetržitě.

3. Při právním hodnocení věci se okresní soud prvotně zabýval otázkou, zda je dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení vlastnického práva ve smyslu § 80 zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“). Dospěl k názoru, že tento je dán, neboť žalobce tvrdí, že je vlastníkem předmětných pozemků, čemuž však neodpovídá zápis v katastru nemovitostí, přitom rozhodnutí ve věci je rozhodnutím určujícím a bude zaznamenáno v katastru nemovitostí.

4. Otázku vydržení nemovitých věcí okresní soud posoudil podle § 1095 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“), tedy skrze institut mimořádného vydržení. Shrnul prvotně existující judikaturu Nejvyššího soudu k uvedenému ustanovení (rozsudek ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, usnesení ze dne 19. 10. 2022, sp. zn. 22 Cdo 788/2022, usnesení ze dne 27. 6. 2023, č. j. 22 Cdo 1102/2022, usnesení ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1241/2022). Uvedený předpis a judikaturu aplikoval na zjištěný skutkový stav. Zdůraznil, že žalobce a jeho právní předchůdci nemovité věci užívají několik desetiletí, fakticky byly nemovité věci vždy spojeny se zbytkem nemovitých věcí, které jsou v katastru nemovitostí pro žalobce zapsány (rodinný dům č. [hodnota] s pozemkem a přilehlé pozemky), přičemž jejich společné užívání není nikým přes sedmdesát let zpochybňováno. Nemovité věci žalobce držel již před 1.1.2019 a drží je do současnosti, on i jeho rodina se chovali ve vztahu k nim tak, jako by jim patřily. Žalobce nemovité věci užívá jako vlastník 21 let, od doby, co mu byly v roce [Anonymizováno] darovány, žalobu podával 19 let po tomto darování, zjevně i z toho důvodu, že dříve byl u nemovitých věcí jako vlastník uveden tzv. neznámý vlastník [jméno FO], který o ně nejevil sebemenší zájem. Postup podle § 65 zák. č. 256/2023 Sb., katastrálního zákona (dále jen „k.z.“) byl v daném případě vyloučen, protože se žalobce domáhal určení vlastnického práva z titulu mimořádného vydržení, nikoliv z důvodu svého nedostatečného označení. V darovací smlouvě sice nejsou nemovité věci výslovně uvedeny, avšak byly užívány spolu s nemovitými věcmi, ohledně kterých vlastnického právo uvedenou darovací smlouvou bylo bezpochyby převedeno, přičemž na straně žalobce a jeho předchůdce absentoval nepoctivý úmysl. Nepřípadným okresní soud shledal argument žalované, že nemovité věci dosahují velikosti pozemků, které byly žalobci darovány darovací smlouvou z roku [Anonymizováno], poukázal na to, že Nejvyšší soud v usnesení ze dne 13.9.2024, č. j. 22 Cdo 2288/2024, posuzoval případ, kdy šlo o mimořádné vydržení pozemků čtyřnásobně svou rozlohou převyšujících pozemky přilehlé se závěrem, že v daném případě, s ohledem na další tam zjištěné skutkové okolnosti, byl žalobce v nepoctivém úmyslu. O takto rozsáhlé překročení výměry se však v daném případě nejednalo. Žalobce a jeho předchůdci za nemovité věci platili daně, stát se jejich vyklizení nedomáhal ani poté, co v roce 2022 začal žalobcovo vlastnictví k nim zpochybňovat. Žalobcovi předchůdci nemohli sami nemovité věci vydržet, protože u nich zjevně absentoval právní titul k vydržení, navíc žalobce vydržel nemovité věci sám. Okresní soud proto žalobě v plném rozsahu vyhověl a o nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o.s.ř. s tím, že žalobci přiznal veškeré účelně vynaložené náklady řízení, sestávající se ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 5 000 Kč a nákladů zastoupení, jejíchž výši určil podle vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu /dále jen „AT“/ (k podrobnostem srov. bod 41 odůvodnění rozsudku okresního soudu). Podle § 148 o.s.ř. dále uložil zcela neúspěšné žalované, jež nesplňuje podmínky pro osvobození od soudních poplatků, zaplatit náklady státu v podobě vyplaceného svědečného.

5. Proti rozsudku podala žalovaná včasné odvolání, kterým jej napadla v plném rozsahu. Zdůraznila, že i kdyby se žalobce stal vlastníkem nemovitých věcí z titulu mimořádného vydržení, byl splněny podmínky pro nabytí vlastnictví státem podle § 65 k.z. Ustanovení § 65 odst. 9 k.z. jednoznačně normuje, že pokud se nepodaří vlastníka nemovité věci zjistit a uplyne-li marně lhůta, po jejímž uplynutí se podle jiného právního předpisu má za to (uplatňuje se zde nevyvratitelná domněnka), že nemovitost je opuštěná, pohlíží se na ni jako na opuštěnou. K.z. komplexně řeší problematiku tzv. nedostatečně identifikovaných vlastníků, stát u nich bude podle § 65 odst. 9 k.z. zapsán jako knihovní vlastník, ke dni 2.1.2024 se žalovaná proto stala vlastníkem předmětných pozemků. K.z. není jediným případem právní úpravy, kdy je jednoznačně stanoveno, že jsou – li splněny podmínky zákona, dochází (automaticky) k nabytí vlastnictví státem. Například majetek obcí za splnění podmínek zák. č. 172/1991 Sb. přešel do vlastnictví obcí, ale pokud obec neučinila kroky k zápisu svého vlastnického práva do katastru nemovitostí do 30.3.2013, stal se vlastníkem majetku obce opět stát ke dni 1.4.2013. Zákon rovněž vycházel z formálního zápisu v katastru nemovitostí, ačkoliv skutečným vlastníkem byla ze zákona obec, a takto specifikovaný majetek stanovil majetkem státu. Nebyly ostatně splněny ani podmínky pro to, aby se žalobce stal vlastníkem nemovitých věcí skrze institut mimořádného vydržení. Žalobce sám uvedl, že po nabytí vlastnického práva k nemovitým věcem uvedeným v darovací smlouvě ze dne [datum] zjistil, že není vlastníkem nemovitých věcí, které jsou předmětem tohoto řízení. Okresní soud učinil z výslechu svědkyně [jméno FO] nesprávný závěr, že žalobcova rodina užívala nemovité věci od války, neboť vzhledem k datu narození jmenované tato uvedené dosvědčit nemohla. Žalobci muselo být objektivně zřejmé, že se ujal, na základě darovací smlouvy, držby pozemků o větší rozloze, než byla uvedena v darovací smlouvě, od začátku své držby tak byl ohledně nemovitých věcí v nepoctivém úmyslu. Navrhla, aby odvolací soud napadaný rozsudek okresního soudu změnil tak, že žalobu zamítne.

6. Žalobce se k odvolání žalované vyjádřil tak, že skutečnost, že žalobcova rodina nemovité věci užívá od války, je zřejmá i z výpovědi žalobcova otce, který se narodil v roce [Anonymizováno] a uvedl, že rodina nemovité věci užívala od roku [Anonymizováno], tedy od války. Žalovaná netvrdila a nijak neprokazovala nepoctivý úmysl žalobce. Nabytí vlastnického práva podle k.z. ve prospěch žalované nemůže bránit mimořádnému vydržení. Žalobce se nade všechnu pochybnost stal výlučným vlastníkem nemovitých věcí v roce 2023, a to z titulu mimořádného vydržení. Navrhl, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu jako věcně správný potvrdil.

7. Krajský soud jako soud odvolací poté, co zjistil, že odvolání bylo podáno osobou k tomu oprávněnou (§ 201 o. s. ř.) a včas (§ 204 o. s. ř.) a je přípustné, přezkoumal napadený rozsudek a řízení předcházející jeho vydání v mezích uvedených v § 212 o. s. ř. a § 212a o. s. ř., v rámci nařízeného jednání a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

8. Okresní soud provedl dokazování v rozsahu potřebném pro své právní posouzení žalobou uplatněného nároku a provedené důkazy správně hodnotil. Jeho závěr o skutkovém stavu odvolací soud považoval za zcela dostačující pro své právní závěry, převzal jej proto a v odvolacím řízení již neprováděl žádné dokazování. Na hodnocení jednotlivých důkazů v rozsudku okresního soudu pro stručnost odkazuje.

9. Podle § 80 o. s. ř., určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem.

10. Okresní soud se správně prvotně zabýval tím, zda žalobce má naléhavý právní zájem na tom, aby bylo určeno vlastnické právo žalobce k předmětným pozemkům. Naléhavý právní zájem je totiž je prvořadým předpokladem úspěšnosti určovací žaloby (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. 26 Cdo 4033/2010, dostupný na www.nsoud.cz). Z obecných východisek ohledně problému existence naléhavého právního zájmu odvolací soud připomíná, že naléhavý právní zájem o určení právního vztahu nebo práva je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení stalo jeho právní postavení nejistým; žaloba domáhající se určení nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat o splnění povinnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR z 24. 2. 1971, sp. zn. 2 Cz 8/1971, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 17/1972). Naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva k nemovité věci je dán tam, kde rozhodnutí soudu může být podkladem pro provedení změny zápisu v katastru nemovitostí, který by uvedl do souladu zapsaný a faktický stav týkající se nemovité věci. (SR 2/1995 s. 25). Vlastník nemovité věci, jež své vlastnictví tvrdí, u níž je v katastru nemovitostí veden jako vlastník někdo jiný, má ve vztahu k této osobě naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva k ní (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2009, sp. zn. 22 Cdo 646/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1875/2002, dostupné na www.nsoud.cz). Žalobce tvrdil své vlastnictví nemovitých věcí, které jsou však zapsány v katastru nemovitostí ve vlastnictví žalované, okresní soud u něj správně shledal naléhavý právní zájem na požadovaném určení.

11. Věcnou legitimaci v řízení o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, má ten, kdo je účasten právního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde, nebo jehož právní sféry se sporný právní vztah nebo sporné právo týká (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.1.2006, sp. zn. 29 Odo 294/2003, dostupný na www.nsoud.cz). Pasivně věcně legitimován nemůže být žalovaný, který nevlastní nemovitou věc, u které má být určeno žalobcovo vlastnické právo (srov. rozsudek ze dne 4. 7. 2006, sp. zn. 26 Cdo 2383/2005, dostupný na www.nsoud.cz). Žalovaná podle knihovního zápisu je vlastníkem nemovitých věcí, žalobcovy právní sféry se sporné právo nepochybně týká, správný je tedy i závěr okresního soudu stran legitimace účastníků ve sporu (srov. bod 27 odůvodnění rozsudku okresního soudu).

12. Podle § 3028 odst. 1,2 o.z., tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.

13. Podmínky tvrzeného vydržení vlastnického práva žalobcem k předmětným pozemkům se ve smyslu ustanovení § 3028 odst. 2 o. z. posuzují podle o.z., konkrétně podle § 1095 o.z. a § 3066 o.z., neboť k nabytí vlastnického práva tímto originárním způsobem mělo dojít po 1. 1. 2014 (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3872/2015, dostupný na www.nsoud.cz; mimořádné vydržení ostatně obč. zák. neupravoval, za jeho účinnosti možné nebylo).

14. Podle § 65 odst. 9 k. z., nepodaří-li se vlastníka zjistit a uplyne-li marně lhůta, po jejímž uplynutí se podle jiného právního předpisu má za to, že nemovitost je opuštěná, pohlíží se na ni jako na opuštěnou; další postup se řídí právními předpisy upravujícími hospodaření s majetkem státu. Podle § 1045 odst. 1, 2 o. z., věc, která nikomu nepatří, si každý může přivlastnit, nebrání-li tomu zákon nebo právo jiného na přivlastnění věci. Movitá věc, kterou vlastník opustil, protože ji nechce jako svou držet, nikomu nepatří. Opuštěná nemovitá věc připadá do vlastnictví státu. Podle § 1050 odst. 2 o. z., nevykonává-li vlastník vlastnické právo k nemovité věci po dobu deseti let, má se za to, že ji opustil. Podle § 1 odst. 1 o. z., ustanovení právního řádu upravující vzájemná práva a povinnosti osob vytvářejí ve svém souhrnu soukromé právo. Uplatňování soukromého práva je nezávislé na uplatňování práva veřejného. Podle § 1095 o.z., uplyne-li doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by bylo jinak zapotřebí, vydrží držitel vlastnické právo, i když neprokáže právní důvod, na kterém se jeho držba zakládá. To neplatí, pokud se mu prokáže nepoctivý úmysl. Podle § 3066 o.z., do doby stanovené v § 1095 o.z. se započte i doba, po kterou měl držitel, popřípadě jeho právní předchůdce, věc nepřetržitě v držbě přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; tato doba však neskončí dříve než uplynutím dvou let ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, jde-li o věc movitou, a pěti let, jde-li o věc nemovitou.

15. Těžiště odvolací argumentace žalované se zakládá (poměřováno rozsahem argumentace odvolání k této otázce v relaci k ostatní odvolací argumentaci) v zásadě na vztahu § 65 odst. 9 k.z. a o.z. Žalovaná přikládá úpravě v k. z. prioritu, dovozuje, že se stala vlastníkem nemovitých věcí k 2.1.2024, neboť tehdy byly splněny podmínky stanovené citovaným ustanovením, hledá paralely v zák. č. 172/1991 Sb. Z toho, že de dnem 2.1.2024 stala, podle zápisu v katastru nemovitostí, vlastníkem nemovitých věcí, dovozuje, že žaloba žalobce nemůže být (již proto) úspěšná.

16. Odvolací soud se s názorem žalované neztotožňuje. Žalovaná předně opomíjí, že katastrální zákon je normou práva veřejného, zatímco občanský zákoník je hlavním kodexem práva soukromého. Právo soukromé se podle § 1 odst. 1 o. z. zásadně uplatňuje nezávisle na právu veřejném. Ačkoliv samozřejmě nelze dogmaticky trvat na striktním oddělení práva veřejného a soukromého, neboť právní řád je jako takový jednotný a měl by být vnitřně nerozporný, oddělení práva veřejného a soukromého je tak toliko relativní (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 6.2.2007, sp. zn. I. ÚS 531/05), nelze se domnívat, že by bylo možné skrze předpis veřejnoprávní povahy doplňovat předpis soukromoprávní, v podstatě jej nepřímo novelizovat či stavět jej do pozice zákona speciálního. Uvedenému pojetí brání jednak již zmíněné, autonomní postavení práva soukromého na právu veřejném, komplexní úprava institutu nabývání vlastnictví v o. z., a konečně i pravidla legislativního procesu, neboť z čl. 54 odst. 1 Legislativních pravidel vlády vyplývá, že nepřímé novelizace právních předpisů jsou zapovězeny. Takové tzv. přílepky ostatně shledal Ústavní soud neústavními (srov. nález ÚS ze dne 15.2.2007, sp. zn. Pl. ÚS 77/06). Žalovaná se odvolává na důvodovou zprávu k § 65 odst. 9 k.z., odvolací soud však má za to, že právě již z hlediska legislativního procesu je vyloučeno, aby zákonodárce porušil vlastní pravidla pro tvorbu předpisů, a tak významnou soukromoprávní hmotněprávní otázku, kterou bezpochyby je nabývání vlastnictví, řešil nepřímou novelizací ve veřejnoprávním přepisu, případně stanovením speciálního pravidla ve veřejnoprávním předpisu, který je navíc zjevně předpisem v drtivé většině procesním. Ustanovení § 65 odst. 9 k.z. nicméně má vazbu na o.z., konkrétně k ustanovení § 1050 odst. 2 o.z. Pro správné posouzení tohoto vztahu je podle názoru odvolacího soudu podstatné právě to, že hmotněprávní úprava nabytí vlastnictví k nemovité věci je (komplexně) obsažena v o. z., úprava v k. z. má toliko charakter procedurální, stanoví postup, jakým se některé skutečnosti zapisují do katastru, jakým způsobem má být katastr veden a kdo jej má spravovat. S ohledem na již výše uvedené lze předpokládat, že ambicí zákonodárce nebylo v k. z. jakkoliv modifikovat hmotněprávní úpravu nabývání vlastnictví obsaženou v o. z. Platí to i pro institut nabytí opuštěné věci. Ten je upraven v § 1050 odst. 2 o. z. Ustanovení § 65 odst. 9 k. z. jej nemění ani nedoplňuje, ale toliko pro účely k. z. stanoví, že pro knihovní zápis vlastnictví do katastru nemovitostí pro Českou republiku postačuje splnění podmínek v § 65 odst. 9 k. z. V daném případě jde o to, že žalobce se dovolával vydržení nemovité věci, přitom k němu mělo dojít před 2.1.2024, kdy, jak argumentuje s pomocí § 65 odst. 9 k.z. žalovaná, měla nabýt vlastnictví. Vlastnické právo vydržení vznikne originárním způsobem, při splnění ostatních podmínek, uplynutím vydržecí doby. V případě vydržení nemovité věci tak dojde k zániku vlastnického práva dosavadního skutečného vlastníka k ní a naopak k originálnímu vzniku vlastnictví vydržitele. Již v roce 2023 tak by se žalobce, pokud by vydržel vlastnické právo k nemovitým věcem skrze mimořádné vydržení, stal vlastníkem nemovitých věcí, které on a jeho právní předchůdci, fakticky drželi a užívali od konce čtyřicátých let minulého století. Naproti tomu žalovaná získala k 2.1.2024 pouhou knihovní držbu, jež pro otázku vydržení je obecně bez významu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 22 Cdo 962/2020). Pokud se vezme toto v úvahu, pak podle názoru odvolacího soudu je jasně zřetelné, že zápis vlastnického práva pro žalovanou k nemovitým věcem mohl mít pouze evidenční charakter, smyslem tohoto zápisu bylo – jedině pro účely správného vedení katastru – zjednat nápravu nežádoucího stavu, kdy u nemovitých věcí byl zapsán vlastník, který své vlastnické právo zjevně nevykonával. Z pohledu civilního řízení o určení vlastnictví však nelze připustit výklad, který prosazuje žalovaná, že po splnění podmínek v § 65 odst. 9 k.z. se stala vlastnicí nemovitých věcí, a žaloba žalobce již proto je odsouzena k neúspěchu. Jak ji bylo uvedeno shora, ještě před „pořádkovým“ knihovním zápisem vlastnického práva by se stal, bez ohledu na to, jaký byl zápis vlastnictví u nemovitých věcí v katastru nemovitostí, jejich vlastníkem. Následný vklad vlastnické práva do katastru nemovitostí na základě rozhodnutí soudu má pak pouze deklaratorní význam.

17. Odvolací soud se shoduje s okresním soudem v obecných výkladech o institutu mimořádného vydržení (zejména srov. bod 25 odůvodnění rozsudku okresního soudu), které čerpá především z tam uvedené komentářové literatury a judikatury, pro stručnost na něj tedy odkazuje a shrnuje, že smyslem mimořádného vydržení je povolit vydržení i v těch případech, které vylučovalo řádné vydržení, pouze s tou výjimkou, kdy žalovaný prokáže žalobcův nepoctivý úmysl. Jeho účelem je uvedené dlouhodobého faktického stavu do souladu se stavem právním, nikoliv však nucené zbavení vlastnického práva původního vlastníka (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 14.11.2006, sp. zn. I. ÚS 360/06, dostupné na webových stránkách Ústavního soudu). K mimořádnému vydržení zákon nevyžaduje, aby se zakládala na platném právním důvodu, průkaz právního důvodu chopení se držby tedy nezbytný není (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14.10.2024, sp. zn. 22 Cdo 1074/2024), ani to, aby ten, jenž ji vykonává, měl z přesvědčivého důvodu za to, že mu právo náleží, nemusí jít tedy o držbu řádnou (§ 991 o.z.), poctivou (§ 992 o.z.), její podmínkou je však nedostatek poctivého úmyslu držitele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19.4.2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, dostupný na www.nsoud.cz). Nepoctivý úmysl nelze ztotožnit s poctivou držbou, ale lze jej připodobnit držbě nepravé (srov. Nepoctivý úmysl – držba spíše nepravá, nikoliv nepoctivá, Mgr. Adam Holubář a Mgr. Petra Petříková in Pocta Jiřímu Spáčilovi, C.H.Beck, 1. vydání, 2023, str. 143). Nepoctivým ve smyslu § 1095 o. z. je v zásadě (zpravidla) úmyslné jednání naplňující znaky nepravé držby, kdy například držitel usiluje proměnit v trvalé právo to, co mu bylo povoleno pouze výprosou (srov. rozsudek NS sp. zn. 22 Cdo 3357/2021, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.5.2022, sp. zn. 22 Cdo 1686/2021, dostupný na www.nsoud.cz). Poctivost držby anebo držbu jako takovou může vlastník napadnout toliko prostřednictví žaloby na ochranu vlastnického práva anebo žaloby o určení vlastnického práva, pouze tak může zabránit mimořádnému vydržení, naopak nerozhodné je to, že držitel snad později zjistí, že vlastníkem věci (subjektem drženého práva) je někdo jiný (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.7.2024, sp. zn. 22 Cdo 922/2024, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.11.2027, sp. zn. 22 Cdo 2748/2024).

18. Zásadní pro věcné posouzení žaloby v daném případě bylo to, zda byl na straně žalobce žalovanou prokázán jeho nepoctivý úmysl v době uchopení se držby (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10.5.2023, sp. zn. 22 Cdo 2307/2023), neboť ten by vylučoval mimořádné vydržení. Ve shodě s okresním soudem má odvolací soud za to, že žalovaná žalobcův nepoctivý úmysl v době uchopení se držby neprokázala. Žalobcova rodina, respektive žalobce po roce [Anonymizováno], užíval nemovité věci zaplocené s dalšími pozemky, pro které existoval právní titul již v podobě přídělové listiny (rozhodnutí o přídělu) z čtyřicátých let minulého století. Od narození tak znal stav nemovitých věcí tak, jak jsou dodnes, zaplocení nikdy nedoznalo změny, nemovité věci nebyly nikdy ohraničeny vlastním ohrazením. Nemovité věci, přestože v souhrnu s těmi, které byly žalobcově rodině přiděleny rozlohou přesahovaly výměru jiných pozemků v oblasti, jako jeden celek a nepochybné vlastnictví žalobcovy rodiny vnímali i sousedé.

19. K nepoměru nabytých nemovitých věcí, kterých se vydržitel chopil, k nemovitým věcem, jejichž držby se držitel bez právního vědomí chopil, se Nejvyšší soud vyjádřil v usnesení ze dne 31. 1. 2024 sp. zn. 22 Cdo 3680/2023. Uzavřel, že pokud by byl poměr výměry nabytého pozemku s pozemkem, jehož držby se držitel bez právního důvodu chopil (sousedním pozemkem) tak velký, že držiteli muselo být nepochybně jasné, že drží více, než nabyl (výměra takto drženého pozemku dosahovala zpravidla výrazně více než 50 % výměry pozemku koupeného či jinak nabytého), pak, nebyly-li tu okolnosti výrazně svědčící v jeho prospěch (např. sporný pozemek byl od nepaměti připlocen k pozemku právních předchůdců držitele a s nimi jako rodinnými příslušníky užíván, přičemž přístup na něj byl možný jen z usedlosti držitele, šlo o pozemek nepravidelného tvaru v nepřehledném terénu, nebo držitel byl do omylu uveden znalcem, jeho výměra nebyla ve smlouvě uvedena), jde o držbu nabytou v nepoctivém úmyslu. Je též třeba zvážit, proč skutečný vlastník nemovitosti proti držbě po nepřiměřeně dlouhou dobu nezasáhl. Vždy pak bude záležet na komplexním a individuálním posouzení věci. Uvedený názor Nejvyšší soud potvrdil ve svém usnesení ze dne 13.9.224, sp. zn. 22 Cdo 2288/2024, který se týkal případu, kdy mělo jít o mimořádné vydržení nemovitých věcí pozemků čtyřnásobně svou rozlohou překračujících původně nabyté nemovité věci, poukázal na svou starší judikaturu a zdůraznil, že když někdo kupuje pozemek a neseznámí se s jeho obvyklou výměrou, nezachová obvyklou opatrnost. Již výše odvolací soud uvedl, že žalobce, který žije v domě, jež je užíván spolu s nemovitými věcmi od narození, vždy vnímal nemovité věci s pozemky, na kterých stojí dům a obklopují jej, jako celek, vždy byly užívány společně a takto byly připloceny. Individuální přístup na ně možný není, vždy se na ně vstupovalo přes sousední pozemek parc. č. [hodnota], pro jehož držbu žalobce má právní titul v podobě darovací smlouvy ze dne [datum]. Nemovité věci jsou sice rozlohou srovnatelné s nabytými nemovitými věcmi (ne tedy čtyřnásobně větší, jako v případě, řešeném Nejvyšším soudem ve věci sp. zn. 22 Cdo 2288/2024), přesto však podle názoru odvolacího soudu nelze z tohoto důvodu dovozovat na straně žalobce nepoctivý úmysl, neboť, jak výše zdůrazněno, na základě darovací smlouvy (nutno podotknout, že uzavřené mezi osobami příbuznými, kdy míra obvyklé opatrnosti je podstatně nižší než u smlouvy kupní, uzavírané s třetími osobami) se chopil majetku, který tvořil organický celek a byl jako celek po desetiletí užíván, aniž by to kdokoliv zpochybňoval. Jen pro dokreslení lze připomenout, že žalovaná poté, co byla u nemovitých věcí zapsána jako knihovní vlastník, své vlastnické právo nijak nebránila, ačkoliv zřejmě musela vědět, že již v minulosti ohledně nemovitých věcí probíhal u okresního soudu spor (sp. zn. [spisová značka]) a již v roce [Anonymizováno] se na ni ve věci vlastnictví k nemovitým věcem žalobce obrátil.

20. Odvolací soud dále uvádí, že splněna byla i podmínka uplynutí vydržecí doby. Ta žalobci počala plynout [datum] (v souvislosti s uzavřenou darovací smlouvou), uplynula dne [datum]. Žalobcova rodina přitom nemovité věci držela již déle jak padesát let před uzavřením darovací smlouvy, námitka žalované, že vlastnictví vydržením nabyl již některý z žalobcových předků, se sice nabízí, relevantní však tato skutečnost pro řešenou věc není. Je třeba zdůraznit, že i kdyby některý z žalobcových předků vlastnické právo k nemovitým věcem vydržením nabyl, tak samotný žalobce splnil (znovu) všechny podmínky (mimořádného) vydržení, totiž absenci nepoctivého úmyslu při chopení se držby a uplynutí celé vydržecí doby od doby chopení se držby. Okresní soud sice správně uvedl, že oprávněný držitel za úpravy dané zák. č. 40/1964 Sb., občanským zákoníkem, musel disponovat právním titulem držby, bývalo by však postačovalo, kdyby existoval putativní právní titul, kdy by držitel byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu takový právní titul svědčí (rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 2. 2000 sp. zn. 22 Cdo 417/98). Takovým titulem zjevně byl, s přihlédnutím ke všem dalším okolnostem, pro žalobcovy rodiče notářský zápis č. [Anonymizováno] pro žalobcovy prarodiče pak přídělová listina (podmínky vydržení podle § 116 zák. č. 141/1950, občanského zákoníku, byly obdobné jako podle zák. č. 40/1964 Sb.). Pakliže by již žalobcovi rodiče nemovité věci nabyli vydržením a žalobce by samostatně nesplnil podmínky pro vydržení, mohl by se jejich vlastníkem stát jedině tak, že by mu tyto nemovité věci byly v roce [Anonymizováno] darovány spolu s nabytými nemovitými věcmi, současně by si nemohl započíst podle § 1096 o.z. dobu držby rodičů do držby své. Žalobce však, a to odvolací soud znovu zdůrazňuje, sám držel nemovité věci nikoliv s nepoctivým úmyslem více jak dvacet let (ke dni rozhodování okresního soudu), nepotřeboval tedy zápočtu dob, kdy drželi nemovité věci jeho rodiče a nemá tak smysl zkoumat, zda jeho rodiče (anebo jeho prarodiče, kteří započali držbu ještě za účinnosti zák. č. 946/1811 Sb., ale délka a podmínky vydržení by se v souladu s § 562 a násl. zák. č. 141/1950 Sb. posuzovala již podle tohoto přepisu) snad vlastnické právo vydržením nabyli již před žalobcem.

21. Odvolací soud z vyložených důvodů rozsudek okresního soudu ve výroku I. jako věcně správný potvrdil.

22. Správným odvolací soud shledal i nákladové výroky II. a III. rozsudku okresního soudu.

23. Žalobce vynaložil náklady řízení v podobě zaplaceného soudního poplatku ve výši 5 000 Kč a nákladů zastoupení. Jeho zástupce učinil sedm úkonů právní služby ve smyslu § 11 AT, v podobě převzetí věci, předžalobní upomínky, podání žaloby, vyjádření a doplnění důkazů na poučení okresního soudem, účasti na jednání ve dnech [datum] a [datum] (přesáhlo dvě hodiny, tedy počítá se jako úkony dva). Za každý z úkonů právní služby náleží podle § 8 odst. 1 AT ze základu určeného podle § 9 odst. 4 písm. b) AT odměna v sazbě 3 100 Kč podle § 7 bod 5 AT. Ke každému z úkonů právní služby náleží paušální náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč podle § 13 odst. 1,3 AT. Dohromady tak náklady žalobce činí 28 800 Kč.

24. Náklady státu v podobě proplaceného znalečného ve výši 4 274,88 Kč okresní soud správně uložil podle § 148 odst. 1 o.s.ř. žalované, která byla v řízení zcela neúspěšná, současně nesplňuje předpoklady pro osvobození od soudních poplatků.

25. V odvolacím řízení byl plně úspěšný žalobce, odvolací soud mu tak podle § 142 odst. 1 o.s.ř., § 224 odst. 1 o.s.ř. přiznal plnou náhradu účelně vynaložených nákladů odvolacího řízení, spočívající v nákladech zastoupení. V odvolacím řízení zástupce žalobce učinil úkony právní služby v podobě podání vyjádření k odvolání a účasti na jednání odvolacího soudu. Za první z těchto úkonů mu náleží odměna ve výši 3 100 Kč podle § 8 odst. 1, § 9 odst. 4 písm. b), § 7 bod 5 AT a hotové výdaje ve výši 300 Kč podle § 13 odst. 1,3 AT ve znění účinném do 31.12.2024. Za druhý z těchto úkonů mu náleží odměna ve výši 5 620 Kč podle § 8 odst. 1, § 9 odst. 4 písm. a), § 7 bod 5 AT a hotové výdaje ve výši 450 Kč podle § 13 odst. 1,3 AT ve znění účinném od 1.1.2025. Nákladem řízení jsou dále podle § 13 odst. 1,4 AT cestovné a podle § 14 AT náhrada za ztrátu času. Zástupce žalobce cestoval na jednání soudu a zpět 36 kilometrů, na cestě strávil jednu hodinu. Náhrada za ztrátu času tak činí 200 Kč. Cestovné při užití vyhl. č. 475/2024 Sb. činí celkem 309 Kč (36 x 5,8 amortizace) + [36: (100:8)x34,70 Kč cenaNM]. Žalovaná je povinna náklady ve výši 9 979 Kč žalobci zaplatit do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (§ 163 odst. 1 o.s.ř.), k rukám zástupce žalovaných 1. a 2. (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).