13 C 141/2020-62

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl samosoudkyní Mgr. Petrou Zatloukalovou ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] o náhradu škody a nemajetkové újmy takto:

Výrok

I. Zamítá se žaloba, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 41.815,67 Kč a odškodnění nemajetkové újmy poskytnutím peněžitého zadostiučinění v částce 500.000 Kč a konstatováním porušení práva žalobkyně na ochranu vlastnictví.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 1.200 Kč, do tří dnů ode dne, kdy toto rozhodnutí nabude právní moci.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou došlou soudu dne [datum] domáhala vydání rozhodnutí ukládajícího žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 41.815,67 Kč (odškodnit žalobkyni tvrzenou majetkovou škodu) a povinnost konstatovat porušení práva žalobkyně v souvislosti s nemajetkovou újmou, která žalobkyni vznikla. V průběhu řízení žalobkyně žalobu upřesnila tak, že konstatovat porušení práva má soud, a dále rozšířila žalobu tak, že se vyjma konstatování porušení práva domáhala poskytnutí peněžitého zadostiučinění v částce 500.000 Kč za tvrzenou nemajetkovou újmu. Nároky žalobkyně odvozovala od nesprávného úředního postupu správce daně ([ulice] úřad pro Moravskoslezský kraj, Územní pracoviště [obec]), v jehož důsledku byla žalobkyni způsobena škoda ve výši 41.815,67 Kč a dále bylo postupem správce daně porušeno právo žalobkyně na ochranu vlastnictví. Postupem správce daně došlo k porušení„ zákonem stanoveného procesního postupu v daňovém řízení“, když v rozporu s ust. § 73 odst. 6 písm. a) zák. č. 337/1992 Sb. byl postižen toliko majetek třetí osoby (žalobkyně) namísto majetku daňového subjektu, Ing. [jméno] [příjmení], DIČ CZ6506140487 (manžela žalobkyně), žalobkyně přitom nebyla účastníkem„ předmětného řízení“. Nezákonnost postupu správce daně tkví v tom, že se„ nejednalo o přikázání pohledávky na peněžní prostředky daňového dlužníka na účtech vedených u bank a spořitelních a úvěrových družstev nebo jiné pohledávky“. Správce daně v souvislosti s řízením vedeném s daňovým subjektem provedl daňovou exekuci„ vůči majetku žalobkyně“, aniž by k takovémuto postupu existovalo zákonné oprávnění - exekučním příkazem č. j. 8527/06/376921/4150 byl postižen účet vedený u [právnická osoba] pod č. [bankovní účet], z tohoto účtu byla dne [datum] odepsána částka 41.815,67 Kč. Postiženy byly prostředky ve výlučném vlastnictví žalobkyně, tedy nejednalo se o postih prostředků daňového subjektu. Exekuční příkaz č. j. 8527/06/376921/4150, ani následné vyrozumění o právní moci ze dne 27. 2. 2006, č. j. 17962/06/376921/4150, nebyly žalobkyni ani daňovému subjektu ke dni podání žaloby doručeny, a to v rozporu s ust. § 73 odst. 8 zák. č. 337/1992 Sb. Správce daně procesně pochybil, což v konečném důsledku znamenalo na straně daňového subjektu nemožnost podat proti exekučnímu příkazu námitky. Správce daně vyhotovil vyrozumění o právní moci ze dne 27. 2. 2006, č. j. 17962/06/376921/4150, přičemž žalobkyně tento postup považuje za„ účelové obcházení povinností správce daně stanovené ust. § 73 odst. 8 zák. č. 337/1992 Sb., za zjevnou nezákonnost“. Exekuční příkaz se dostal do dispozice daňového subjektu dne [datum] na základě ústního jednání se správcem daně a následně byl daňovým subjektem předán do dispozice žalobkyně. Obsah daňového spisu„ zavdává důvodné pochybnosti“ o tvrzení správce daně, že exekuční příkaz byl vydán na základě sdělení [právnická osoba] a.s. ze dne [datum], vystaveného paní [jméno] [příjmení]. Ke dni [datum] byl zůstatek nedoplatku vedený na ODÚ daňového subjektu nulový a zcela odepsaný, jak plyne ze sestav [příjmení] [jméno]

4. K navedení daňového nedoplatku došlo teprve na základě interního sdělení ze dne [datum]. Správce daně daňovému subjektu při nahlížení do spisu sdělil, že sdělení [právnická osoba] a.s. bylo učiněno na základě hromadně generované žádosti o součinnost ze dne [datum] (ta však není součástí daňového spisu). V této době však žalobkyně neměla u [právnická osoba] veden účet, disponovala bankovním účtem vedeným u [právnická osoba] Sdělení [právnická osoba] a.s. však bylo správci daně zasláno až [datum], tedy téměř dva a půl měsíce od„ tvrzení žádosti o součinnost“. Žalobkyně tak důvodně pochybuje o existenci tvrzené žádosti o součinnost ze dne [datum]. Postup správce daně, který neoprávněně postihl prostředky ve výlučném vlastnictví žalobkyně, odporoval ust. § 73 odst. 6 písm. a) zák. č. 337/1992 Sb. Exekučně postižený účet byl účtem„ ve vlastnictví“ žalobkyně, daňový subjekt nebyl stranou smlouvy o běžném účtu. Prostředky na účtu pocházely z dědictví po zůstavitelce [jméno] [příjmení], dne [datum] byla na účet připsána od pana [jméno] [příjmení], manžela jedné z dědiček, částka 111.918,70 Kč, a tedy se jednalo o prostředky ve výlučném vlastnictví žalobkyně, které tato nabyla jako dědictví.„ Ustálená rozhodovací praxe soudů“ neumožňovala postih„ nároků na účtu manžela daňového subjektu“, na straně manžela daňového subjektu neexistuje právní důvod k poskytnutí plnění správci daně. Nebyla tedy postižena pohledávka daňového subjektu, nýbrž pohledávka manžela daňového subjektu. Majetková škoda v částce 47.815,67 Kč odpovídá srážce z účtu žalobkyně. Žalobkyni v důsledku nesprávného úředního postupu správce daně vznikla i nemajetková újma spočívající v poškození dobrého jména a dobré pověsti žalobkyně. K poškození dobrého jména a dobré pověsti žalobkyně došlo provedením exekuce na základě exekučního příkazu, je všeobecně známo, že v důsledku takové skutečnosti„ zpravidla dochází k zápisu do Centrálního registru dlužníků“, případně také do dalších registrů dlužníků, z nichž čerpají informace banky či další finanční subjekty při zjišťování bonity svých smluvních partnerů, a tato skutečnost může být důvodem pro neposkytnutí úvěru či poskytnutí úvěru za méně výhodných podmínek až po dobu deseti let. Je na místě, aby žalovaná konstatovala, že v důsledku nesprávného úředního postupu správce daně, zejména vydáním exekučního příkazu č. j [číslo], bylo porušeno právo žalobkyně na ochranu vlastnictví. Žalobkyně svůj nárok uplatnila dne [datum] u žalované, dne [datum] bylo zástupci žalobkyně doručeno zamítavé stanovisko.

2. Žalovaná se k žalobě vyjádřila tak, že odmítla žalobní požadavky na odškodnění majetkové i nemajetkové újmy. Pro přehlednost shrnula průběh daňového řízení, a to tak, že daňovému subjektu (Ing. [jméno] [příjmení]) vznikly daňové povinnosti na dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 1996 a 1997, splatné k [datum] a [datum], tyto byly předány k vymáhání. Na základě daňových přiznání daňového subjektu byla do evidence daní předepsána daňová povinnost ke dni [datum] a ke dni [datum] [ulice] úřad pro Moravskoslezský kraj (správce daně) předal daňové nedoplatky k vymáhání. Na základě interního sdělení správce daně ze dne 18. 12. 2003, č.j. 66502/03/376921/5167 byl v evidenci daní dne [datum] zaznamenán odpis nedoplatku na dani z příjmů fyzických osob pro jeho nedobytnost v celkové částce evidované na daňovém účtu 3, 038.528,98 Kč. Dne [datum] obdržel správce daně v reakci na výzvu k součinnosti od [právnická osoba] sdělení (zaevidované pod č.j. 3272/06/376921/4150) o tom, že daňový subjekt je spolumajitelem bankovního účtu č. [bankovní účet], na účtu je evidován zůstatek ve výši 89.405,23 Kč. Na základě tohoto zjištění správce daně zrušil předepsání odpisu nedoplatku pro nedobytnost zaznamenaného dne [datum]. Dne [datum] vydal správce daně exekuční příkaz na přikázání pohledávky na peněžní prostředky daňového subjektu na účtech vedených u bank č.j. 8527/06/376921/4150. Exekuční příkaz postihl účet daňového subjektu do částky 199.979 Kč, byl doručen bance a daňovému subjektu, který si jej osobně převzal dne [datum] proti podpisu, o čemž svědčí předložená dodejka. Daňový subjekt proti exekučnímu příkazu neuplatnil námitky, ten proto dne [datum] nabyl právní moci. Dne [datum] došlo k připsání prostředků z účtu daňového subjektu ve výši 41.815 Kč na účet správce daně. Postup správce daně pro vedení daňové exekuce byl v rozhodném období upraven v ust. § 73 zák. č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, a současně, na základě odkazu v ust. § 73 odst. 7 zák. č. 337/1992 Sb., také v zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád („ o. s. ř.“). Ust. § 304 odst. 2 o. s. ř., ve znění v rozhodném období, ukládalo povinnost správci daně doručit usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí oprávněnému, povinnému a peněžnímu ústavu, resp. zák. o správě daní a poplatků upravoval doručování exekučního příkazu speciálně v § 73 odst.

8. S ohledem na poskytnutou součinnost poddlužníka [právnická osoba] měl správce daně za prokázané, že daňový subjekt disponuje postižitelnými finančními prostředky a lze tak nařídit exekuci přikázáním pohledávky na peněžní prostředky daňového subjektu na účtu u banky. Na úhradu daňového nedoplatku prostřednictvím daňové exekuce mohl být s ohledem na ust. § 262a odst. 1 o. s. ř., ve znění v rozhodném období, použit majetek v individuálním vlastnictví nebo spoluvlastnictví povinného, současně také majetek patřící do společného jmění manželů. Protože předmětem daňového exekuce přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu je nárok na tuto pohledávku a protože tyto nároky samy o sobě nejsou součástí společného jmění manželů, nemůže být manžel povinného osobou zúčastněnou na daňové exekuci přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu. Povinnost zajistit, aby nedošlo k přikázání jiných pohledávek jiný osob, než je osoba daňového subjektu, je především na straně banky. V exekučním příkazu byl daňový subjekt a účet přesně specifikován, přičemž je zřejmé, že nemohou být postiženy jiné pohledávky, než pohledávky daňového subjektu. Úsudek o tom, jaký je podíl povinného na prostředcích na účtu, si musí udělat poddlužník (banka), při nařízení výkonu rozhodnutí není třeba výslovně uvádět, že povinný je toliko spolumajitelem postiženého účtu, ani podíl povinného na prostředcích na účtu, podíl musí vyplývat ze smlouvy o účtu, a je tedy peněžnímu ústavu znám, případně se má zato, že podíly všech majitelů účtu jsou stejné. Potřebnými podklady pro vyhodnocení podílu daňového subjektu na prostředcích na účtu měla [právnická osoba]. Žalobkyně navíc své tvrzení o tom, že je majitelkou účtu č. [bankovní účet] vedeného u [právnická osoba], neprokázala. Na základě sdělení banky se patrně jednalo o účet, jehož byla společně s manželem spolumajitelkou. Jednalo-li by se o prostředky žalobkyně získané z dědictví, mohla uplatnit právo k majetku, které nepřipouští výkon rozhodnutí a podat tzv. excindační žalobu postupem dle ust. § 267 o. s. ř., ve znění v rozhodném období, příp. za účinnosti daňového řádu excindační návrh dle ust. § 179 zák. č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů. Pokud žalobkyně takový návrh dosud nepodala, či nestihla lhůtu či její návrh byl zamítnut (přičemž ani jednu z variant žalobkyně netvrdí), pak z hlediska nároku na náhradu škody již z tohoto důvodu není splněna podmínka nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu. Správce daně postupoval v souladu s platnou právní úpravou, když exekuční příkaz č.j. 8527/06/376921/4150, ze dne 31. 1. 2006 doručil pouze daňovému subjektu a bance. V té souvislosti žalovaná odmítla tvrzení žalobkyně o nedoručení exekučního příkazu č.j. 8527/06/376921/4150, ze dne 31. 1. 2006 daňovému subjektu. Tvrzenou nemajetkovou újmu žalobkyně nedokládá, její konstrukce je tak založena na„ všeobecně známé“ skutečnosti, kterou má být„ zpravidla zápis do Centrálního registru dlužníků“. Exekuční příkaz nebyl vydán vůči žalobkyni, a je tedy zřejmé, že žalobkyně postupem správce daně ani poškozena být nemohla. Žalovaná současně vznesla námitku promlčení nároku žalobkyně, s odkazem na ust. § 32 odst. 1, § 32 odst. 2, 3 zák. č. 82/1998 Sb. Vzhledem k datování žalobkyní předloženého výpisu z bankovního účtu se lze oprávněně domnívat, že žalobkyně se o stržení částky ve výši 41.815 Kč dozvěděla nejpozději do konce roku 2006. Žalobu je proto podle žalované na místě zamítnout.

3. Žalobkyně v reakci na vyjádření žalované v podání ze dne [datum] uvedla, že správce daně nepředložil tvrzenou výzvu k poskytnutí součinnosti a žalobkyně se k ní proto nemůže nijak vyjádřit. Žalobkyni ani daňovému subjektu nebyly„ do dnešního dne“ doručeny exekuční příkaz č. j. 8527/06/376921/4150, ani vyrozumění o právní moci č. j. 17962/06/376921/4150. Pravost podpisu na dodejce je sporná, podle žalobkyně by žalovaná měla prokázat, že se skutečně jedná o podpis daňového subjektu. K tvrzení o tom, že exekučně postižen byl společný účet, žalovaná nepřekládá žádný důkaz. Vlastnictví žalobkyně lze dovodit z bodu 13. 6. 1. obchodních podmínek společnosti [právnická osoba] To, že žalovaná uvádí, že se na základě sdělení banky patrně jednalo o účet, u nějž byla žalobkyně společně s daňovým subjektem jeho spolumajitelkou, nasvědčuje tomu, že ani sama žalovaná neměla jisto v otázce, že předmětný účet je spoluvlastněn daňovým subjektem, i přes tuto skutečnost však žalovaná postupovala způsobem blíže rozvedeným v žalobě. Tvrzení žalované založené na předpokladu toho, že se žalobkyně o nařízení exekuce dozvěděla, je„ v rozporu s důkazy objektvizovaným skutkovým stavem“. Stran námitek žalované, že nemohla žalobkyni vzniknout postupem správce daně nemajetková újma spočívající v poškození jejího dobrého jména a dobré pověsti, je evidentní, že žalovaná nezná realitu každodenního občanského života. K poškození dobrého jména a dobré pověsti zpravidla dojde právě provedením exekuce, když je mezi běžnou populací všeobecně známo, že v důsledku této skutečnost zpravidla dochází k zápisu do Centrálního registru dlužníků, případně též do dalších registrů dlužníků (a v té souvislosti žalobkyně znovu zopakovala, k jakým těžkostem pak dochází při poptávání úvěru). Žalovanou vznesená námitka promlčení je nedůvodná, když o tom, kdo za škodu odpovídá, se žalobkyně mohla nejdříve dozvědět teprve po dni [datum], kdy se exekuční příkaz dostal do její dispozice. S ohledem na„ okolnost případu“ by soud měl posoudit vznesení námitky promlčení jako jednání žalované v rozporu s dobrými mravy.

4. V průběhu řízení žalobkyně doplnila žalobní argumentaci„ ve věci skutkové podstaty“ odkazem na žalobu ze dne [datum], o níž je vedeno řízení u Krajského soudu v Ostravě ve věci sp. zn. 22 Af 1/2021. V řízení brojí manžel žalobkyně (daňový subjekt) proti rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne [datum], součástí žalobních námitek je požadavek manžela žalobkyně na přezkum věcné správnosti výkazu nedoplatků. Předpokladem pro posouzení nezákonnosti úkonu prvostupňového správce daně je přezkoumání věcné správnosti výkazu nedoplatků sestaveného ke dni [datum] jako exekučního titulu. Exekuční titul je základním předpokladem vymáhání v daňové nebo civilní exekuci, neexistence exekučního titulu, jakož i nedostatek jeho formální či materiální vykonatelnosti, má za následek, že exekuce nemůže být nařízena, a pokud by nařízena byla, musí být zastavena. Konkrétní námitky žalobkyně proti výkazu nedoplatků jsou zachyceny v podání žalobkyně na č.l. 27 až 34 spisu. V průběhu ústního jednání soudu pak zástupce žalobkyně uvedl, že řízení vedené u Krajského soudu v Ostravě ve věci sp. zn. 22 Af 1/2021 nebylo dosud skončeno, přičemž přezkumem věcné správnosti výkazu nedoplatků se musí zabývat i soud rozhodující o žalobě žalobkyně na náhradu majetkové škody a nemajetkové újmy.

5. Žalovaná ve svém dalším podání (č.l. 43 a násl.) ve vztahu k žalobě manžela žalobkyně (žalobě daňového subjektu) projednávané v řízení u Krajského soudu v Ostravě ve věci sp. zn. 22 Af 1/2021 uvedla, že manžel žalobkyně se podanou žalobou domáhá zrušení rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne [datum] (pozn. soudu – správně má být zřejmě uvedeno datum 9. 11. 2020), č. j. 36884/20/5200-11423-705893, kterým bylo změněno rozhodnutí o přeplatku ze dne 20. 11. 2019, č. j. 3920237/19/3216-50524-809845 vydané správcem daně, jímž bylo rozhodnuto o žádosti manžela žalobkyně o vrácení přeplatku tak, že se žádosti nevyhovuje, s odůvodněním, že žádný přeplatek nebyl evidován. Odvolací finanční ředitelství rozhodlo o vrácení přeplatku ve výši 460.000 Kč manželovi žalobkyně, manžel žalobkyně podanou žalobou požaduje přezkoumání značného množství úkonů se záměrem domoci se zjištění správného stavu evidence daní. Ačkoliv se žalobkyně snaží soud přesvědčit o dlouhodobém nesouhlasu manžela s nařízenou exekucí, daňový subjekt nevyužil svého práva jakkoliv se proti postupu správce daně zákonným způsobem bránit.

6. Žalobkyně podáním ze dne [datum] (č.l. 46 – 50) doplnila, že setrvává na tvrzení o nesprávném úředním postupu správce daně„ spočívající zejména v : a) nezákonném postižení účtů žalobkyně, b) nezákonném odepsání a opětovném navedení nedoplatku do evidence daní, c) nevykonatelnosti všech položek výkazu sestaveného ke dni [datum], d) nesprávné evidenci daní a písemností za účelem skrytí nezákonných úkonů“. Žalobkyně rovněž doplnila, že nemajetková újma jí vznikla nejen poškozením dobrého jména,„ ztráty důvěry v rámci bankovního sektoru“, ale i„ snížením životního komfortu“. Žalobkyni byl do roku 2008 odepřen přístup k úvěrovým prostředkům a nemohla realizovat soukromé investiční záměry. Postižení osobního účtu žalobkyně mělo následky v podobě ztráty právní jistoty na dobu překračující 13 let. Ještě v období [číslo] až 1/ 2013 si správce daně pod pohrůžkou zástavy nemovitosti ve výlučném vlastnictví žalobkyně vynutil mimořádnou úhradu ve výši 600.000 Kč.

7. Z provedených listinných důkazů soud učinil následující zjištění:

8. Podle výkazu nedoplatků sestaveného Finančním úřadem v [obec] ke dni [datum], správce daně evidoval k uvedenému dni u daňového subjektu Ing. [jméno] [příjmení] nedoplatek na v částce 197.189 Kč [ulice] úřad v [obec] vyslovil dne [datum] souhlas s (vlastním) návrhem na odpis daňového nedoplatku daňového subjektu Ing. [jméno] [příjmení], v částce 3, 096.506,98 Kč, s tím, že daňový subjekt nevlastní žádný majetek (návrh na odpis daňového nedoplatku ze dne [datum]). Ze záznamů daňového informačního systému (archivní sestava plátců) soud zjistil, že u daňového subjektu Ing. [jméno] [příjmení] byl v roce 2005 evidován nulový nedoplatek na dani.

9. Z odpovědi na výzvu k součinnosti třetích osob soud zjistil, že [jméno] [příjmení] dne [datum] vyhotovila pod hlavičkou [právnická osoba] sdělení adresované Finančnímu úřadu v [obec], v němž se odvolává na dopis adresáta ze dne [datum] týkající se zjištění údajů o vedení účtů a dalších informací a uvádí, že„ z daných subjektů“ je zákazníkem„ naší banky“ Ing. [jméno] [příjmení] – spolumajitel tří níže specifikovaných bankovních účtů, do jejichž výčtu je zahrnut i bankovní účet č. [bankovní účet], který byl bankou„ otevřen“ dne [datum] a jehož aktuální zůstatek činí 89.405,23 Kč. Písemnost je opatřena otiskem razítka stvrzující dojití písemnosti správci daně dne [datum].

10. Podle interního sdělení Finančního úřadu v [obec] ze dne [datum] správce daně ve vztahu k daňovému dlužníku Ing. [jméno] [příjmení] zaznamenal, že při zjišťování majetkových poměrů daňového dlužníka bylo zjištěno, že tento je vlastníkem peněžního účtu vedeného u [právnická osoba], na účtu je zůstatek ve výši 89.405,23 Kč, přičemž v té souvislosti zaměstnanec správce daně navrhl odepsaný nedoplatek částečně uvolnit a umožnit tak provedení exekuce.

11. Z exekučního příkazu vydaného dne [datum] Finančním úřadem v [obec] pod č.j. 8527/06/376921/4150 soud zjistil, že správce daně uvedeného dne rozhodl podle ust. § 73 odst. 6 písm. a) a § 73 odst. 7 zák. č. 337/1992 Sb. o tom, že se přikazuje peněžnímu ústavu ([právnická osoba]), aby od okamžiku, kdy mu bude doručeno citované rozhodnutí, z účtu daňového dlužníka Ing. [jméno] [příjmení] až do výše vykonatelného nedoplatku v částce 199.979 Kč nevyplácel peněžní prostředky, neprováděl na ně započtení a ani jinak s nimi nenakládal, a dále aby ve dni, který následuje po doručení vyrozumění o tom, že exekuční příkaz nabyl právní moci, provedl odepsání prostředků dlužníka Ing. [jméno] [příjmení] z účtu či účtů vedených peněžním peněžním ústavem a vyplatil je správci daně. Z dodejky opatřené razítkem dodací pošty a podpisem vydávajícího pracovníka soud zjistil, že dne [datum] písemně (oproti podpisu) stvrdil adresát Ing. [jméno] [příjmení] osobní převzetí zásilky obsahující písemnost č.j. 8527/06/376921/4150 doručenou mu Finančním úřadem v [obec] na adresu [adresa], [PSČ] [obec a číslo]. Správce daně písemně vyrozuměl [právnická osoba] o tom, že exekuční příkaz vydaný Finančním úřadem v [obec] dne 31. 1. 2006, č.j. 8527/06/376921/4150 nabyl právní moci dne [datum] (vyrozumění o právní moci ze dne 27. 2. 2006, č.j. 17962/06/376921/4150).

12. Jak vyplývá z částečného výpisu z bankovního účtu [číslo] vedeného u [právnická osoba] (výpis z běžného účtu – strana 5 ze 6, období [datum] – [datum]), dne [datum] byla k tíži tohoto bankovního účtu zúčtována debetní transakce v částce 41.815 Kč, s popisem platby nasvědčujícím tomu, že se jednalo o projev exekučního postižení pro pohledávku správce daně. V rámci popsaných transakcí je zachycen i výběr ([datum]) a platba ([datum]) prostřednictvím karty CITICARD [číslo]. Z Obchodních podmínek Citibank pro fyzické osoby, leden 2005 soud zjistil, že tyto podmínky upravují veškeré právní vztahy založené smlouvami či dohodami uzavřenými mezi [právnická osoba] a jejím klientem, v souvislosti s poskytováním bankovních produktů bankou klientovi, přičemž dle čl. 13 ([číslo]) platí, že účet může být bankou zřízen také více klientům, kteří budou spolumajiteli takovéhoto účtu, a to na základě smlouvy o běžném účtu uzavřené se všemi takovýmito klienty. Jak vyplývá z dopisu adresovaného žalobkyni ze dne [datum], [právnická osoba] uvedeného dne písemně informovala žalobkyni o tom, že na základě žádosti žalobkyně bylo na její Citibank kreditní kartě aktivováno celoroční cestovní pojištění. Z potvrzení o vrácení debetní karty bylo zjištěno, že [právnická osoba] dne [datum] písemně potvrdila, že žalobkyně na pobočce banky odevzdala debetní kartu [číslo] tuto skutečnost banka potvrdila na žádost„ klienta“.

13. Dne [datum] se daňový subjekt Ing. [jméno] [příjmení] dostavil spolu se svým zástupcem na [ulice] úřad pro Moravskoslezský kraj, Územní pracoviště v [obec], za účelem vyjasnění nesrovnalostí na ODÚ, správce daně předal daňovému subjektu ověřené soupisy exekučního spisu – 2 soupisy (protokol o ústním jednání při správě daní ze dne 21. 10. 2019, č.j. 3646149/19/3213-50524-809845). Z doručenky datové zprávy [číslo] se podává, že [ulice] úřad pro Moravskoslezský kraj, Územní pracoviště v [obec], dne [datum] doručil příjemci Punktum, spol. s r.o. datovou zprávu, přičemž k tomuto provedenému důkazu zástupce žalobkyně uvedl, že uvedenou listinou chtěla žalobkyně prokazovat své tvrzení o tom, že exekuční příkaz byl daňovému subjektu, tj. manželu žalobkyně, doručen dne [datum].

14. Z rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 9. 11. 2020, č.j. 36884/20/5200-10423-705893 soud zjistil, že uvedeným rozhodnutím Odvolací finanční ředitelství částečně (ve výroku) změnilo Ing. [jméno] [příjmení] napadené rozhodnutí správce daně ze dne 20. 11. 2019, č.j. 3920237/19/3213-50524-809845 (rozhodnutí o přeplatku). Proti uvedenému rozhodnutí manžel žalobkyně [příjmení] [jméno] [příjmení] brojí, jak se podává i ze shodných tvrzení účastníků, žalobou ve správním soudnictví (řízení vedeno u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 22 Af 1/2021, které ke dni vyhlášení tohoto rozhodnutí nebylo skončeno.

15. Dále soud v řízení zjistil, že zástupce žalobkyně dne [datum] sepsal a téhož dne opatřil elektronickým podpisem podání adresované Ministerstvu financí, jímž uplatnil nárok žalobkyně na náhradu škody (41.815,67 Kč) a nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem Finančního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Územní pracoviště [obec] (uplatnění nároku na náhradu škody a nemajetkové újmy ze dne [datum]). Ministerstvo financí zjevně v reakci na žalobkyní uplatněné nároky zástupci žalobkyně sdělilo, že neshledalo splnění podmínek pro vznik odpovědnosti státu za škodu a nemajetkovou újmu – neexistuje nesprávný úřední postup, nebylo vydáno nezákonné rozhodnutí, vznik škody a nemajetkové újmy ve smyslu zák. č. 82/1998 Sb. nebyl prokázán, neexistuje tak ani příčinná souvislost mezi jednáním správce daně a tvrzenou škodou; případné nároky jsou navíc promlčeny (sdělení ministerstva financí ve věci žádosti o náhradu škody ze dne [datum]).

16. Z dalších listin soud neučinil pro věc, tedy pro posouzení vzájemných práv a povinností žalobkyně a žalované, žádná další relevantní zjištění a při svém rozhodování z nich nevycházel. Soud pro nadbytečnost neprovedl důkaz, resp. za tím účelem ani neopatřoval sdělení [právnická osoba] (k dotazům formulovaným žalobkyní), neprovedl ani důkaz znaleckým zkoumáním daňové evidence manžela žalobkyně, výslechem manžela žalobkyně, neopatřoval k návrhu žalobkyně sdělení správce daně, které měl soud obstarat za účelem„ předložení veškerých pohybů na exekučních účtech manžela žalobkyně od roku 2006“, znaleckým zkoumáním pravosti podpisu manžela žalobkyně na dodejce k exekučnímu příkazu č. j. 8527/06/376921/4150. Takové důkazy provádět (a za tím účelem je k návrhu žalobkyně obstarávat) by se příčilo zásadě hospodárnosti řízení a nezatěžování účastníků sporu i osob odlišných od účastníků sporu, když tyto důkazy nemají potenciál zvrátit závěr soudu o nedůvodnosti žaloby.

17. Co se týče závěru o skutkovém stavu, lze odkázat na shora vylíčená zjištění, která soud učinil. Prokázaný skutkový stav lze koncentrovaně popsat tak, že manželu žalobkyně vznikl daňový nedoplatek, který správce daně v roce 2013 odepsal pro tehdejší nedobytnost. V roce 2005 správce daně evidoval ve vztahu k manželovi žalobkyně nulový nedoplatek na dani. Správce daně v lednu roku 2006 získal informaci o tom, že [právnická osoba] vede ve prospěch manžela žalobkyně tři bankovní účty, přičemž na jednom z nich je disponibilní zůstatek. V návaznosti na toto sdělení správce daně u daňového dlužníka (manžela žalobkyně) částečně uvolnil předtím odepsaný nedoplatek na dani, aby mohla být provedena exekuce. Poté správce dně vydal exekuční příkaz na přikázání pohledávky manžela žalobkyně z účtu či účtů, které pro něj vedla [právnická osoba] Ta daňovou exekuci zrealizovala, z bankovního účtu u ní vedeného pod [číslo] odepsala prostředky v částce 41.815 Kč, a to poté, co byla správcem daně zpravena o zpravomocnění exekučního příkazu. Na dotčeném bankovním účtu byly prováděny v lednu a na začátku února roku 2006 transakce prostřednictvím platební karty (debetní), přičemž žalobkyně tuto kartu bance vrátila v polovině února roku 2006. Realizace platební transakce (odepsání prostředků z bankovního účtu v březnu roku 2006) byla zachycena ve výpisu z bankovního účtu vydaného bankou za dotčené období (leden až březen roku 2006), který v řízení předložila žalobkyně, z popisu platby se dalo usuzovat na to, že se jednalo o realizaci daňové exekuce. V řízení nebylo zjištěno, že by daňová exekuce byla zastavena, že by realizovaný exekuční příkaz byl formálně či fakticky odklizen, že by proti daňové exekuci manžel žalobkyně jakkoliv brojil. V řízení nebylo zjištěno ani to, že by se žalobkyně domáhala svých tvrzených práv ve vztahu k [právnická osoba], s níž (dle tvrzení žalobkyně) žalobkyni pojil závazek ze smlouvy o účtu. V březnu roku 2020 žalobkyně uplatnila vůči příslušné organizační složce státu nárok na náhradu škody a nemajetkové újmy, žalovaná nároky žalobkyně odmítla uspokojit.

18. Podle ust. § 1 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb., stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

19. Podle ust. § 5 zák. č. 82/1998 Sb., stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem.

20. Podle ust. § 7 odst. 1, 2 zák. č. 82/1998 Sb., právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda. Právo na náhradu škody má i ten, s nímž nebylo jednáno jako s účastníkem řízení, ačkoliv s ním jako s účastníkem řízení jednáno být mělo.

21. Podle ust. § 8 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb., nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán. Podle ust. § 8 odst. 2 zák. č. 82/1998 Sb., byla-li škoda způsobena nezákonným rozhodnutím vykonatelným bez ohledu na právní moc, lze nárok uplatnit i tehdy, pokud rozhodnutí bylo zrušeno nebo změněno na základě řádného opravného prostředku. Podle ust. § 8 odst. 3 zák. č. 82/1998 Sb., nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné, lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím přiznat pouze tehdy, pokud poškozený využil v zákonem stanovených lhůtách všech procesních prostředků, které zákon poškozenému k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení, nebo návrh na zastavení exekuce.

22. Soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

23. Úspěch žaloby o náhradu majetkové či nemajetkové újmy proti státu závisí na současném splnění tří podmínek, a to (1.) podmínky existence nesprávného úředního postupu či nezákonného rozhodnutí, (2.) podmínky vzniku majetkové či nemajetkové újmy a (3.) podmínky existence vztahu příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím a vznikem majetkové či nemajetkové újmy na straně žalobce.

24. Účastníci se nepřeli o to, že správce daně přistoupil k daňové exekuci, tedy že daňovou exekucí hodlal postihnout majetek daňového subjektu (manžela žalobkyně), nikoliv nedlužící žalobkyně. [příjmení] byl veden o to, zda postupem správce daně, daňovou exekucí, mohla vzniknout žalobkyni újma (majetková i nemajetková). Žalobkyně se v řízení nejprve soustředila na zpochybňování postupu správce daně co do vydání exekučního příkazu, v průběhu řízení začala zpochybňovat i výkaz nedoplatků, tedy podklad pro provedení daňové exekuce (exekuční titul).

25. Řízení, v němž manžel žalobkyně správní žalobou brojí proti rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 9. 11. 2020, č.j. 36884/20/5200-10423-705893, jímž bylo změněno rozhodnutí o přeplatku ze dne 20. 11. 2019, č.j. 3920237/19/3216-50524809845 vydané Finančním úřadem pro Moravskoslezský kraj, je vedeno u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 22 Af 1/2021, nebylo dosud skončeno. Žalobkyně v tomto řízení opakovaně uváděla, že součástí žalobních námitek jejího manžela je požadavek na přezkum věcné správnosti výkazu nedoplatků. Je tak zřejmé, že věcná správnost výkazu nedoplatků nebyla pravomocným soudním rozhodnutím zpochybněna. Přitom soudu rozhodujícímu o žalobě žalobkyně na náhradu majetkové škody a nemajetkové újmy nepřísluší autoritativně přezkoumávat věcnou správnost výkazu nedoplatků, neboť soud není oprávněn sám posuzovat zákonnost rozhodnutí vydaného v jiném řízení, je zrušujícím nebo měnícím rozhodnutím vázán ve smyslu ust. § 135 odst. 2 o. s. ř., nemůže zákonnost posuzovat ani jako otázku předběžnou (k tomu srov. závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 25 Cdo 40/2005, ve věci sp. zn. 29 Cdo 2778/2010).

26. Žalobkyně svou argumentací zcela nerozlišovala nesprávný úřední postup a nezákonné rozhodnutí, resp. vydání exekučního příkazu žalobkyně evidentně chápe jako nesprávný úřední postup (na uvedené lze usuzovat zejm. z formulace žalobního petitu, jak se podává z žaloby). Stát však v případě jedné příčiny nemůže odpovídat zároveň z titulu nezákonného rozhodnutí a nesprávného úředního postupu. Ve vydání exekučního příkazu, jímž správce daně přikročil k vymáhání daňové pohledávky, nemůže být spatřován nesprávný úřední postup. Pro tuto formu odpovědnosti je určující, že úkony činěné v rámci úředního postupu„ samy o sobě nevedou k vydání rozhodnutí, a je-li rozhodnutí vydáno, bezprostředně se neodrazí v jeho obsahu. [jméno], kde orgán státu zjišťuje či posuzuje předpoklady pro rozhodnutí, shromažďuje podklady (důkazy) pro rozhodnutí, hodnotí zjištěné skutečnosti, právně je posuzuje apod., jde o činnosti přímo směřující k vydání rozhodnutí; případné nesprávnosti či vady tohoto postupu se pak projeví právě v obsahu rozhodnutí a mohou být zvažovány jedině z hlediska odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím. Jinak řečeno, odpovědnost za škodu z nesprávného úředního postupu orgánu státu nezakládají vady řízení, jestliže měly za následek nesprávné rozhodnutí“ (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3035/2018). V posuzované věci je podstatné to, že exekuční příkaz, od něhož žalobkyně odvozuje svoji újmu, byl vydán, a proto lze odpovědnost žalované posuzovat toliko jen z titulu nezákonného rozhodnutí, nikoliv (zároveň) z titulu nesprávného úředního postupu. Exekuční příkaz však není možné kvalifikovat jako rozhodnutí nezákonné, jelikož toto rozhodnutí nebylo změněno ani zrušeno, resp. daňová exekuce nebyla zastavena, neskončila rozhodnutím, vedle nějž by nemohlo zahájení a vedení exekuce obstát jako správné (důvodné), a tedy není možné vyhodnotit, že by zahájení a vedení daňové exekuce bylo nezákonné. Nedošlo k formálnímu ani faktickému odklizení exekučního příkazu. Není proto naplněna podmínka vyplývající z ust. § 8 zák. č. 82/1998 Sb. a není tedy ani dán odpovědnostní titul. S ohledem na to, že se jednalo o daňovou exekuci přikázáním pohledávky z účtu povinného (manžela žalobkyně), není možné žalobkyni považovat za účastníka řízení (ust. § 73 odst. 7 zák. č. 337/1192 Sb., v tehdy účinném znění, ve spojení s ust. § 255 odst. 2 o.s.ř., v tehdy účinném znění), tedy ve vztahu k existenci odpovědnostního titulu schází i podmínka vyplývající z ust. § 7 odst. 1, 2 zák. č. 82/1998 Sb.). Odpovědnost státu za škodu má subsidiární povahu, žalobkyně netvrdila (a v řízení ani nevyšlo najevo), že by žalobkyně svá práva (majetková) bránila neúspěšně jinak (proti jiným subjektům), byť se soud nedomnívá, že je důvodnou argumentace žalované o tom, že se žalobkyně mohla bránit cestou vylučovací žaloby (ust. § 267 o.s.ř., v tehdy účinném znění) či později excindačním návrhem dle ust. § 179 zák. č. 280/2009 Sb. (k tomu ještě podrobněji níže). Případná obrana nedlužného manžela v exekuci pro pohledávku odpovídající dluhu dlužícího manžela, směřovala – li žalobkyně svou argumentaci ohledně postižení jejího výlučného majetku tímto směrem, nemůže nacházet uplatnění v řízení o náhradu škody a nemajetkové újmy proti státu.

27. Zabývat se za této situace argumentací žalobkyně o tom, že správce daně řádně nedoručil exekuční příkaz, není na místě. Nadto si však nelze nepovšimnout, že správce daně při doručování exekučního příkazu postupoval v souladu se zákonem (ust. § 73 odst. 8 zák. č. 337/1992 Sb., v tehdy účinném znění), když exekuční příkaz doručil daňovému dlužníkovi (manželu žalobkyně) a poddlužníkovi (bance). Zpochybňovala-li žalobkyně pravost podpisu svého manžela na dodejce stvrzující převzetí zásilky jejím manželem (přičemž na dodejku je na místě pohlížet jako na veřejnou listinu, k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 30Cdo 2514/99), pak v tomto řízení nebylo na místě se touto obranou, vzhledem ke shora uvedenému, zabývat. Dokazování znaleckým zkoumáním pravosti podpisu manžela žalobkyně na uvedené listině by navíc nákladově, v průběhu sporu, zatěžovalo žalobkyni.

28. Pro absenci odpovědnostního titulu nemohla být žaloba žalobkyně soudem vyhodnocena jako důvodná.

29. Nad rámec shora uvedeného soud poukazuje na to, že to, co žalobkyně vnímá jako majetkovou škodu, nemůže mít původ v nesprávném úředním postupu či nezákonném rozhodnutí, resp. majetková škoda žalobkyni ani nevznikla, pokud by platilo to, co žalobkyně v řízení tvrdila (a sice že ona sama byla ve smluvním vztahu se [právnická osoba] založeném smlouvou o vedení účtu, smlouvou avšak nezakládající zároveň jinému subjektu právo na výplatu prostředků z účtu, který byl exekučně postižen). Za takové situace by totiž plněním poskytovatele platebních služeb správci daně pohledávka žalobkyně vůbec nezanikla.

30. Žalobkyně při formulaci žaloby opomněla, že své nároky odvozuje od exekučního postižení majetku daňového dlužníka (osoby odlišné od žalobkyně) konkrétně realizovaného tak, že správce daně přikázal peněžnímu ústavu ([právnická osoba]), aby z bankovního účtu daňového dlužníka nevyplácel peněžní prostředky, neprováděl na ně započtení a ani jinak s nimi nenakládal, resp. aby po doručení vyrozumění o nabytí právní moci exekučního příkazu prostředky daňového dlužníka odepsal a vyplatil je správci daně. Žalobkyně zřejmě ne zcela důsledně při formulaci žaloby vnímala povahu exekučního postižení majetku přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu. Takto nejsou postihovány samotné prostředky nacházející se na účtu (jedná se toliko o evidovaný údaj – záznam o kladném zůstatku indikuje rozsah disponibilních prostředků). Postihováno je právo povinného (v posuzované věci manžela žalobkyně) vůči peněžnímu ústavu, přičemž toto právo vyplývá ze smlouvy uzavřené mezi bankou a jejím klientem. Povinný může, coby věřitel, požadovat výplatu v souladu se stavem prostředků evidovaných na účtu, ale stále se jedná o prostředky banky (k tomu srov. závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 20 Cdo 1411/2011). Princip tohoto exekučního postižení je takový, že povinný právo na výplatu prostředků ztrácí, toto právo přechází na oprávněného v rozsahu odpovídajícím exekučnímu titulu. Je to peněžní ústav (banka zřizující účet), kdo musí postiženou část prostředků z účtu nejprve rezervovat pro účel výkonu rozhodnutí, a následně ji vyplatit namísto povinnému oprávněnému, aby mohla být uspokojena pohledávka vyplývající z exekučního titulu (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 29 Cdo 48/2009). Žalobkyně vznášela pochybnosti stran procesu, jakým správce daně nabyl informaci o tom, že [právnická osoba] vede ve prospěch manžela žalobkyně bankovní účet, který vykazuje postižitelný (kladný) zůstatek. Soud neměl za to, že by bylo na místě podrobně objasňovat proces obstarání informace a poskytnutí součinnosti bankou správci daně, jelikož pokud by banka, na které leží odpovědnost za sdělení údajů, sdělila správci daně informace nepřesné či nesprávné, pak se toto případné pochybení nemohlo odrazit ve vzniku škody, která by byla přičitatelná státu. Navíc je notorietou, že v rámci exekuce (nejen daňové), při objasňování konkrétních možností exekučního postižení, při volbě způsobů provedení exekuce, dochází k hromadným výzvám k poskytnutí součinnosti, na které adresáti výzev jsou povinni reagovat, přičemž je zcela bez právního významu, ve vztahu k žalobě žalobkyně, pokud by tak právě [právnická osoba] učinila s časovým„ zpožděním“, které zdůrazňuje žalobkyně. Z listin, které soudu předložila žalobkyně a které soud k jejímu návrhu provedl k důkazu, nicméně zřetelně vyplynula návaznost mezi obdržením informace a navazujícím postupem správce daně. Zpochybňování procesu vyžádání a získání potřebných informací správcem daně navíc ani nemá žádnou relevanci (i pokud by správce daně před vydáním exekučního příkazu nedisponoval sdělením [právnická osoba], pokud by sdělení vypracovala osoba, která k tomu nebyla„ oprávněna“, na což spekulativně usuzuje žalobkyně, či pokud by [právnická osoba] poskytla„ součinnost“ i bez výzvy k jejímu poskytnutí, tyto okolnosti by následné vydání exekučního příkazu nečinily nezákonným). Obsahem exekučního příkazu bylo postižení pohledávky manžela žalobkyně za [právnická osoba] (která se ve vztahu ke správci daně hlásila k tomu, že mezi ní a manželem žalobkyně je smluvní vztah, z něhož manželovi žalobkyně plyne právo na to, aby mohl požadovat po bance výplatu disponibilních prostředků). Bylo proto na poddlužníkovi (bance), aby s exekučním příkazem naložila v souladu s právy a povinnostmi vyplývajícími ze smluvního vztahu, který byl mezi ní a manželem žalobkyně (byl – li zde takový smluvní vztah). Nebyl – li zde takový smluvní vztah, který by zakládal manželovi žalobkyně právo na výplatu prostředků až do výše exekvované pohledávky, a zasáhla – li banka výplatou prostředků ve prospěch správce daně do práva žalobkyně (právě s ohledem na ujednání mezi bankou a žalobkyní), pak je zřejmé, že stát by za tvrzenou škodu nemohl odpovídat. Jinými slovy, pokud došlo výplatou prostředků k zaevidování této platební transakce na bankovním účtu, který pro žalobkyni banka vedla, ač ke zúčtování takové platební transakce podle smlouvy uzavřené mezi žalobkyní a bankou dojít vůbec nemělo, stalo se tak v rozporu se smlouvou mezi žalobkyní a bankou, když stát v tomto ani nemohl nijak ingerovat, a je proto vyloučeno, aby (za případné cizí pochybení) odpovídal stát z titulu náhrady škody nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím. Závěrem se soud vrací ještě k úvaze žalované o tom, že se žalobkyně mohla svých práv domáhat pomocí excindačního návrhu (ust. § 179 zák. č. 280/2009 Sb., daňový řád). Soudy dovodily, byť za účinnosti zák. [číslo] Sb., že proti nařízení daňové exekuce přikázáním pohledávky z účtu u poskytovatele platebních služeb ve smyslu ust. § 190 zák. č. 280/2009 Sb. se není možné bránit návrhem na vyloučení majetku z daňové exekuce dle ust. § 179 odst. 1 zák. č. 280/2009 Sb. - pokud má ve skutečnosti pohledávku vůči poskytovateli platebních služeb namísto daňového dlužníka jiná osoba, tato pohledávka plněním poskytovatele platebních služeb správci daně v rámci daňové exekuce nezaniká (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve věci s. zn. 5 Afs 259/2019). V citovaném rozhodnutí Nejvyšší správní soud dovodil, i s ohledem na závěry rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (např. 20 Cdo 2414/2012), že„ v případě daňové exekuce přikázáním pohledávky z účtu u poskytovatele platebních služeb se (obdobně jako v případě výkonu rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu) nezasahuje do práv třetích osob tak, že by správce daně mohl přímo postihnout jejich majetek, nařízením exekuce se zakládá toliko úkojné právo správce daně vůči poddlužníkovi (poskytovateli platebních služeb). V takovém případě je na poskytovateli platebních služeb, aby posoudil, zda exekuce může být provedena a popřípadě sdělil správci daně, že tomu tak není (např. z toho důvodu, že daňový dlužník nemá vůči poskytovateli platebních služeb pohledávku).“ Soud na citované rozhodnutí poukazuje v kontextu shora vyložených úvah o tom, jaké důsledky z hlediska vzájemných práv a povinností žalobkyně a banky mělo provedení daňové exekuce přikázáním pohledávky z účtu (kdy judikaturní závěry jsou použitelné i ve vztahu k daňové exekuci realizované v režimu zák. č. 337/1992 Sb., když princip daňově exekuce postižením pohledávky přikázáním z účtu je stejný), a činí tak na podporu svého závěru o tom, že pakliže žalobkyni podle smlouvy uzavřené se [právnická osoba] svědčilo právo na výplatu prostředků a do tohoto práva bylo zasaženo výplatou prostředků správci daně, jednalo by se o zásah do práva žalobkyně pouze domnělý, neboť žalobkyni by její případná pohledávka za bankou nezanikla (a z toho důvodu jí nemohla vzniknout ani škoda připisovatelná státu).

31. Nezbylo proto, než žalobu jako nedůvodnou zamítnout.

32. Nad rámec shora uvedeného soud pro úplnost dodává, že nepřehlédl námitku promlčení vznesenou žalovanou. Zcela lichou je obrana žalobkyně proti uplatněné námitce v tom smyslu, že se žalobkyně o tom, kdo za škodu odpovídá, mohla dozvědět nejdříve po [datum], a to z toho důvodu, že podle ust. § 32 odst. 1 věta první zák. č. 82/1998 Sb. je počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty sice vázán na vědomost poškozeného o tom, kdo za škodu odpovídá, nicméně to se týká pouze rozlišení odpovědného subjektu ve smyslu zák. [číslo] Sb, tedy státu či některého územního samosprávného celku. Z hlediska tohoto ustanovení má tedy význam pouze rozlišování mezi státem a některým územním samosprávným celkem, přičemž takovou pochybnost žalobkyně míti nemohla, i vzhledem k tomu, jak byla na výpisu z bankovního účtu, který sama žalobkyně v řízení předložila, zúčtovaná platební transakce popsána. Jelikož žalobkyni škoda ani nemajetková újma přičitatelné státu nevznikly, nemohlo dojít k započetí běhu promlčecích lhůt, které proto ani nemohly před zahájením sporu marně uplynout.

33. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., procesně úspěšné žalované náleží náhrada nákladů řízení proti procesně neúspěšné žalobkyni. Tyto náklady sestávají z nákladů řízení uplatněných v souladu s ust. § 151 odst. 3 o. s. ř. za použití vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb., dle které účastníkovi řízení, jenž nebyl zastoupen zástupcem podle ust. § 151 odst. 3 o. s. ř. a nedoložil výši hotových výdajů, náleží částka 300 Kč za každý úkon dle ust. § 2 odst. 1 uvedené vyhlášky. Z obsahu spisu se podává realizace celkem 4 úkonů (i. vyjádření žalované k žalobě ze dne [datum], ii. vyjádření žalované ze dne [datum], v reakci na podání žalobkyně ze dne [datum], iii., iv. účast na jednání soudu ve dnech [datum] a [datum]). Výše náhrady nákladů řízení žalované tak činí 1.200 Kč.

34. Uloženou povinnost je žalobkyně povinna splnit ve lhůtě určené dle ust. § 160 odst. 1 o. s. ř.

Poučení