13 C 184/2014-119

Rubrum

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Podveskou ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] [anonymizováno 6 slov] [adresa] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] zastoupený advokátem [anonymizováno] [jméno] [jméno] sídlem [adresa] o zaplacení 57 750 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Řízení se v části, v níž se žalobkyně na žalovaném domáhala zaplacení úroku z prodlení v roční výši odpovídající výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro příslušné kalendářní pololetí, zvýšené o 7 procentních bodů vždy k prvnímu dni kalendářního pololetí, v němž prodlení trvalo, a to úroku z prodlení z částky 57 750 Kč za dobu od 18. 7. 2018 do 26. 4. 2021, zastavuje.

II. Návrh žalobkyně, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 57 750 Kč s úrokem z prodlení z této částky v roční výši odpovídající výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro příslušné kalendářní pololetí, zvýšené o 7 procentních bodů vždy k prvnímu dni kalendářního pololetí, v němž prodlení trvalo, a to úroku z prodlení za dobu od 1. 2. 2014 do 17. 7. 2018 a za dobu od 27. 4. 2021 do zaplacení, se zamítá.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 19 118 Kč k rukám zástupce žalovaného [příjmení] [jméno] [jméno], a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se na žalovaném domáhala zaplacení částky 57 750 Kč s příslušenstvím s tím, že se jedná o regresní nárok, který žalobkyni vůči žalovanému vznikl v důsledku toho, že žalobkyně byla povinna nahradit škodu vzniklou nesprávným úředním postupem žalovaného v exekučním řízení. Žalobkyně popsala, že povinnost k zaplacení částky 57 750 Kč jí byla uložena rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi č. j. 10 C 75/2008-339 ze dne 16. 3. 2021. Tuto částku žalobkyně vyplatila [právnická osoba] [anonymizováno] (dále také jen„ poškozená“), které postupem žalovaného vznikla škoda, za kterou odpovídá žalobkyně. Nesprávný úřední postup žalovaného spočíval v tom, že v exekučním řízení vedeném proti povinnému panu [jméno] [příjmení] pojal do soupisu movitých věcí prováděného dne 15. 9. 2005 na adrese provozovny poškozené také [značka automobilu] [registrační značka] (dále také jen„ automobil“), jehož vlastníkem byla leasingová společnost a který na základě leasingové smlouvy užívala poškozená, a to přesto, že zaměstnanec žalovaného byl o těchto skutečnostech na místě informován. Nesprávný úřední postup spatřovala žalobkyně také v následné nečinnosti žalovaného, který i přes uvedené skutečnosti nečinil žádné kroky k ověření vlastnického práva k automobilu a k vyloučení automobilu z exekuce došlo až dne 10. 2. 2006. Jelikož žalovaný automobil v den soupisu zároveň odvezl, vznikla poškozené škoda spočívající v tom, že po uvedenou dobu si musela pronajmout jiné vozidlo. Jak již bylo výše zmíněno, k náhradě této škody byla zavázána žalobkyně, která se na žalovaném domáhala úhrady vyplacené částky na základě práva regresu, přičemž o zavinění žalovaného tvrdila, že ke vzniku škody došlo minimálně v rovině nevědomé nedbalosti. S ohledem na prodlení žalovaného s úhradou požadovala též zaplacení úroku z prodlení, který (původně) požadovala od 1. 2. 2014 do zaplacení, následně po částečném zpětvzetí žaloby jej požadovala za období od 1. 2. 2014 do 17. 7. 2018 a za období od 27. 4. 2021 do zaplacení (v rozsahu tohoto zpětvzetí bylo řízení dle § 96 odst. 2 o. s. ř. řízení zastaveno).

2. Žalovaný nárok žalobkyně neuznal, namítal, že se žádného protiprávního postupu nedopustil, tím méně zaviněně (přičemž zavinění je předpokladem pro přiznání požadované regresní náhrady), neboť postupoval v souladu s tehdy účinnými právními předpisy a jeho postup byl v souladu s tehdejším výkladem těchto předpisů (odkázal na v projednávané věci vydané rozhodnutí Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 1126/2014-209 ze dne 27. 4. 2016 a dále na nález Ústavního soudu I. ÚS 2906/12 vydaný ve věci obdobné). Zpochybňoval též konečný výsledek soudního řízení vedeného o nároku poškozené, zejména poukazoval na skutečnost, že soudy při posuzování tvrzeného pochybení žalovaného vycházely z právní úpravy, která v době, kdy ke vzniku škody mělo dojít, nebyla účinná. Tuto argumentaci vztáhl i na tvrzenou nečinnost a poukázal na skutečnost, že v dotčené době exekuční řád ještě neupravoval možnost vyškrtnutí věci ze soupisu a jediným použitelným prostředkem byla vylučovací žaloba.

3. Z exekučního spisu sp. zn. 007 EX 1590/05 vedeného žalovaným jako soudním exekutorem soud o průběhu exekuce a postupu žalovaného zjistil následující. Dne 11. 5. 2005 byl Okresnímu soudu ve Vyškově doručen návrh na nařízení exekuce proti povinnému panu [jméno] [příjmení], a to za účelem uspokojení pohledávky ve výši 110 000 Kč s příslušenstvím. V návrhu je jako bydliště povinného uvedena adresa [adresa], zároveň je zde připojena douška, že toho času se povinný zdržuje u paní [jméno] [příjmení], na adrese [adresa]. Usnesením č. j. 9 Nc 1983/2005-6 ze dne 20. 5. 2005 byl žalovaný pověřen provedením exekuce. Z úředního záznamu ze dne 13. 9. 2005 vyplývá, že tohoto dne zaměstnanec žalovaného navštívil povinného na adrese trvalého bydliště [obec a číslo], nicméně zjistil, že zde již delší čas nebydlí. Dne 14. 9. 2005 byl sepsán protokol s manželkou povinného, která uvedla, že s povinným již asi dva a půl roku nežije a majetek mají vypořádaný soudním rozhodnutím. Dále uvedla, že povinný„ …žije se svou milenkou v [obec] a provozují cukrárnu. Údajně bydlí na ulici [anonymizováno]“ Z obsahu vyjádření manželky povinného se dále podává, že povinný dříve vlastnil firmu, kterou převedl na jinou společnost s tím, že povinný vlastnil 12 chladících vozů a měl asi 100 zaměstnanců. Kromě toho uvedla, že povinný„ momentálně jezdí s autem [anonymizována tři slova]“ a„ Pravděpodobně bydlí [anonymizována dvě slova] [obec]“ Dne 15. 9. 2005 byl proveden soupis movitých věcí povinného na posledně zmíněné adrese, a to za přítomnosti policie České republiky (v protokole jsou uvedena dvě čísla služebních průkazů přítomných policistů). V protokole je uvedeno, že o poměrech povinného bylo zjištěno, že„ bydlí v kanceláři [právnická osoba] [obec] [anonymizována dvě slova]“, kde bydlí se svou přítelkyní. Z protokolu též vyplývá, že povinný byl u poškozené společnosti zráoveň zaměstnán. K dotazu pracovníka exekutora uvedl, že automobil nemá, z odpovědi na dotaz ohledně dalších závazků vyplývá, že další závazky povinného v té době v souhrnu činily přibližně 1 400 000 Kč (tyto skutečnosti potvrdil povinný i ve své svědecké výpovědi podané v projednávané věci). Pod položkou 1 bylo do soupisu pojato vozidlo [anonymizována dvě slova] [registrační značka] [anonymizována dvě slova] (tedy výše zmiňovaný automobil). Dalšími položkami v soupisu jsou televizor, dvoulůžko, lednice, mikrovlnná trouba, automatická pračka a hotovost. V protokole je poznamenáno, že„ dle tvrzení povinného a jeho přítelkyně“ sepsaný automobil patří poškozené společnosti a jak povinný, tak jeho přítelkyně byli písemně poučeni o vylučovací žalobě. V protokole se též nachází rukou dopsaná poznámka doprovázená (zřejmě) podpisem povinného o tom, že pracovníkovi exekutora byl zároveň předán malý technický průkaz a„ poj. a emise“. Dne 5. 10. 2005 obdržel žalovaný výzvu Okresního soudu ve Vyškově, v níž se soud dotazoval, z jakého důvodu byl v místě podnikání zaměstnavatele povinného sepsán osobní automobil, který je dle tvrzení zaměstnavatele povinného ve vlastnictví leasingové společnosti. V odpovědi ze dne 5. 10. 2005 žalovaný osvětlil, že k soupisu došlo v místě, v němž povinný bydlí se svou přítelkyní, která je zároveň jednatelkou a jedinou majitelkou poškozené, u níž je povinný též zaměstnán, navíc bylo zjištěno, že povinný automobil užívá. Soupis povinného byl tedy dle žalovaného proveden v místě bydliště povinného. Ve vztahu k leasingové smlouvě žalovaný ve vyjádření uvedl, že nebylo zřejmé, zda se jedná o platnou leasingovou smlouvu a proto postupoval v souladu s (mimo jiné) § 51 odst. 1 a 2 vyhlášky č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy a vozidlo sepsal. Dne 13. 10. 2005 byla žalovanému doručena výzva Okresního soudu ve Vyškově k zaslání kopie protokolu o soupisu, z této výzvy je patrné, že paní [jméno] [příjmení] podala žalobu na vyloučení věcí z exekuce (jednalo se o movité věci sepsané vedle automobilu). Usnesením Okresního soudu ve Vyškově č. j. 9 Nc 1983/2005-27 ze dne 15. 11. 2005 byla odložena exekuce prodejem movitých věcí sepsaných dne 15. 9. 2005. Z usnesení vyplývá, že leasingová společnost podala žalobu na vyloučení automobilu z exekuce. Dne 8. 2. 2006 žalovaný požádal, aby byl povinnému odňat cestovní pas (případně, aby jeho vydání bylo odepřeno), což zdůvodnil tím, že„ povinný v průběhu exekuce učinil opatření, která způsobují, že vymožení jeho pohledávek exekucí je prakticky znemožněno“. Dne 8. 2. 2016 žalovaný obdržel přípis Okresního soudu ve Vyškově, v němž se jej soud dotazuje, zda s ohledem na skutečnost, že„ p. [příjmení]“ (tj. oprávněný) souhlasí s vyloučením automobilu z exekuce, je automobil stále exekucí postižen. K přípisu byly připojeny též leasingová smlouva ze dne [datum], přejímací protokol, faktura o zaplacení mimořádné leasingové splátky a vyjádření oprávněného k vylučovací žalobě. Dne 10. 2. 2006 dal žalovaný pokyn k vyloučení automobilu z exekuce a téhož dne byla tato skutečnost písemně oznámena poškozené.

4. Poškozená uplatnila svůj nárok na náhradu škody vůči státu žalobou podanou u Okresního soudu v Břeclavi dne 11. 4. 2008. Poškozená se touto žalobou domáhala náhrady škody spočívající v nákladech vynaložených na pronájem náhradního vozu, ve svých vyjádřeních kladla důraz na to, že automobil byl sepsán v provozovně společnosti. Poškozená v řízení doložila smlouvu o nájmu dopravního prostředku, včetně dohody o jeho předání a ukončení nájmu. Stanovisko žalované České republiky k žalobě bylo negativní, namítala, že pochybení v rámci exekučního řízení nedošlo a exekutor postupoval v souladu s předpisy, poukázala též na to, že povinný byl značně zadlužen, zaplacení svých závazků se bránil a dalo se předpokládat, že leasingová smlouva byla na jméno poškozené uzavřena pouze formálně a jednalo se o neplatný či zastřený úkon. V označeném řízení byly soudu předloženy doklady vztahující se k automobilu, a to doklad o pojištění odpovědnosti vozidla, smlouva o finančním leasingu, přejímací protokol a faktura o úhradě mimořádné leasingové splátky, dokládající, že v dotčeném období byla vlastníkem automobilu leasingová společnost a poškozená byla nájemcem. Ve spise se též nachází výpis z centrální evidence vozidel, potvrzující výše uvedenou skutečnost, z výpisu lze zároveň zjistit, že následně (od 11. 7. 2008 se provozovatelem vozidla stal na základě kupní smlouvy pan [jméno] [příjmení]). Rozsudkem č. j. 10 C 75/2008-134 ze dne 1. 3. 2012 Okresní soud v Břeclavi uložil České republice povinnost nahradit škodu ve výši 57 750 Kč a konstatoval, že soudní exekutor nepostupoval v souladu s § 46 odst. 1 exekučního řádu a § 2 o. s. ř., neboť nedbal ochrany„ práva žalobkyně užívat předmětný osobní automobil coby třetí osoby dotčené jeho postupem“, a to přesto, že mu při soupisu byly předloženy tři listiny (leasingová smlouva, doklad o pojištění a malý technický průkaz) prokazující vlastnické právo a právo užívání osob odlišných od povinného. S poukazem na § 51 odst. 1 poslední věty vyhlášky č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, tedy soudní exekutor neměl pojmout automobil do soupisu. Prvostupňový soud dále spatřoval nesprávný úřední postup v následné nečinnosti soudního exekutora, který neprovedl žádné další kroky za účelem ověření vlastnického práva k automobilu. Proti tomuto rozsudku podala Česká republika odvolání, rozsudkem Krajského soudu v Brně č. j. 17 Co 487/2012-169 ze dne 24. 9. 2013 byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Následně proti tomuto rozsudku podala Česká republika dovolání, v němž zdůraznila blízký vztah povinného a jednatelky poškozené, poukázala též na skutečnost, že tehdejší právní úprava soudnímu exekutorovi neumožňovala věc ze soupisu vyškrtnout, neboť tato možnost byla zavedena až s účinností od 1. 11. 2009. Rozsudkem Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 1126/2014-209 ze dne 27. 4. 2016 byly rozsudky obou soudů nižších stupňů zrušeny. V rozsudku se mimo jiné s odkazem na předchozí rozhodovací činnost Nejvyššího soudu uvádí, že„ v případě kdy exekutor sepíše automobil navzdory tvrzení ze strany povinného nebo žalobkyně, že tento automobil není ve vlastnictví povinného, nedopouští se nesprávného úředního postupu“. Nejvyšší soud pak v této části uzavírá, že odvolací soud se dopustil nesprávného právního posouzení věci, pokud uzavřel, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícím ve výše popsaném soudním postupu exekutora. Soudům nižších stupňů ještě vytkl, že dovozovaly nesprávný úřední postup též z nečinnosti exekutora, bez toho, že by žalobkyně (poškozená) takovou skutečnost tvrdila nebo prokazovala. Řízení pak pokračovalo před soudem prvního stupně, který rozsudkem č. j. 10 C 75/2008-251 ze dne 11. 4. 2017 žalobu zamítnul, přičemž vycházel z právního hodnocení vysloveného Nejvyšším soudem. Proti rozsudku podala žalobkyně (poškozená) odvolání, Krajský soud v Brně pak rozsudkem č. j. 17 Co 167/2017-279 ze dne 21. 11. 2017 rozsudek potvrdil. Tento rozsudek byl napaden dovoláním, o němž Nejvyšší soud rozhodl rozsudkem č. j. 31 Cdo 1330/2020-299 ze dne 9. 9. 2020, kterým rozsudky obou soudů nižších stupňů zrušil. Nejvyšší soud rekapituloval východiska, na nichž bylo postaveno jeho předchozí rozhodnutí ve věci, a sice že podle judikatorních závěrů je pro zahrnutí movité věci do soupisu bez významu tvrzení povinného, popř. třetí osoby, že povinný není vlastníkem věci, podporovaných též komentářovou literaturou uvádějící, že při soupisu movitých věcí není možné, aby soud (soudní exekutor) zkoumal, kdo je skutečným vlastníkem věci. Úvahu o tom, proč se od těchto závěru nyní odchýlil, opřel Nejvyšší soud o nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2906/12 ze dne 16. 7. 2013 a vyslovil závěr, že soudní exekutor může sepsat silniční motorové vozidlo do soupisu movitých věcí, ačkoliv je mu při soupisu předložen technický průkaz osvědčující vlastnictví třetí osoby, pouze tehdy, má-li důvodné pochybnosti o pravdivosti údajů v technickém průkazu. Této situaci však dle názoru Nejvyššího soudu skutková zjištění učiněná v projednávané věci neodpovídala a ze strany soudního exekutora se jednalo o nesprávný úřední postup. V návaznosti na tyto závěry pak Okresní soud v Břeclavi rozsudkem č. j. 10 C 75/2008-339 ze dne 16. 3. 2021 (který nabyl právní moci dne 30. 4. 2021) zavázal Českou republiku k náhradě škody ve výši 57 750 Kč, přičemž nesprávný úřední postup exekutora spatřoval (stejně jako v případě svého v pořadí prvního rozsudku) jednak v samotné okolnosti, že automobil vůbec byl pojat do soupisu a dále též v následné nečinnosti exekutora.

5. Žalobkyně k prokázání vzniku regresního nároku soudu dále předložila doklady stvrzující vyplacení náhrady poškozené (schvalovací doložky ze dne 11. 11. 2013, výpis z účetního systému) a výzvu k zaplacení ze dne 16. 6. 2021 určenou žalovanému.

6. Žalobkyně vedle výslechu povinného navrhla též výslech jednatelky poškozené paní [jméno] [příjmení], ta se ovšem k jednání nedostavila, a jelikož soud s ohledem na zjištěný stav věci nepovažoval provedení jejího výslechu za podstatné, upustil od něj.

7. Právní základ žaloby podané v této věci je obsažen v § 16 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), (dále jen zákon č. 82/1998 Sb.):„ (1) Nahradil-li stát škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem nebo poskytl-li ze stejného důvodu zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu, může požadovat regresní úhradu na úředních osobách a na územních celcích v přenesené působnosti, pokud škodu způsobily.“ 8. V projednávané věci je zřejmé, že žalobkyně v souvislosti s řízením o náhradu škody vyplatila poškozené částku 57 750 Kč s tím, že se jedná o škodu, která poškozené vznikla v přímé souvislosti s nesprávným úředním postupem exekutora. Samotné toto zjištění však pro vznik regresního nároku nestačí, neboť na rozdíl od odpovědnosti státu, který za takto vzniklou škodu odpovídá bez ohledu na zavinění a své odpovědnosti se nemůže zprostit (srov. § 2 zákona č. 82/1998 Sb.), pro vznik regresního nároku § 18 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., zavinění vyžaduje:„ (1) Právo na regresní úhradu vznikne pouze tehdy, byla-li škoda způsobena zaviněným porušením právní povinnosti.“ 9. Pro posouzení nároku bylo tedy nezbytné zabývat se nejen tím, zda jednání žalovaného lze považovat za nesprávný úřední postup, ale též tím, zda lze u žalovaného hovořit o zavinění. Žalobkyně žalovanému přičítala zavinění ve formě nevědomé nedbalosti. Této formě zavinění odpovídá konstrukce, kdy jednající osoba nechce, aby ke vzniku škody došlo, a ani neví, že její jednání ke vzniku škody vést může, nicméně vzhledem k okolnostem a osobním poměrům to vědět mohla a měla.

10. Co se týče samotné okolnosti, že žalovaný pojmul automobil do soupisu (přestože byl povinným a poškozenou upozorněn, že vlastníkem automobilu je leasingová společnost a toto tvrzení bylo též podpořeno předloženými doklady), soud se domnívá, že jakkoli Nejvyšší soud v řízení o náhradu škody konstatoval, že se v projednávané věci jednalo o postup nesprávný, není namístě u žalovaného hovořit o zavinění, a to ani ve formě nedbalosti nevědomé.

11. Činnost exekutora upravuje zákon č. 120/2001 Sb., exekuční řád, zároveň 52 odst. 1 e. ř. zakotvuje subsidiární použití zákona č. 99/1963, Sb., občanského soudního řádu:„ (1) Nestanoví-li tento zákon jinak, použijí se pro exekuční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu.“ Subsidiární použití o. s. ř. pro mobiliární exekuce v rozhodné době (ve zněním účinném do 31. 12. 2012) zakotvoval i § 68 e. ř.: „Nestanoví-li tento zákon jinak, použijí se na provádění exekuce prodejem movitých věcí a nemovitostí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu upravující výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí a nemovitostí.“ 12. Žalobkyně byla k náhradě škody zavázána mimo jiné s odkazem na § 2 o. s. ř. a § 46 odst. 1 e. ř. Ustanovení § 2 o. s. ř. obecně upravuje činnost soudů, přičemž znění účinné v době vzniku škody (což je znění účinné do 31. 12. 2013) bylo následující:„ V občanském soudním řízení soudy projednávají a rozhodují spory a jiné právní věci a provádějí výkon rozhodnutí, která nebyla splněna dobrovolně; dbají přitom, aby nedocházelo k porušování práv a právem chráněných zájmů fyzických a právnických osob a aby práv nebylo zneužíváno na úkor těchto osob.“ Druhé ze zmíněných ustanovení, a sice § 46 odst. 1 e. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2007), znělo takto:„ (1) Exekutor pověřený provedením exekuce činí i bez návrhu úkony směřující k jejímu provedení.“ Je přitom zjevné, že soud rozhodující o náhradě škody vycházel z jiného (pozdějšího) znění, které (s účinností od 1. 11. 2009) obdobně jako citovaný § 2 o. s. ř. výslovně zdůrazňuje potřebu ochrany práv účastníků a třetích osob:„ (1) Pověřený exekutor postupuje při provádění exekuce rychle a účelně; při tom dbá ochrany práv účastníků řízení i třetích osob dotčených jeho postupem.“ 13. Místo, kde k soupisu věcí povinného může exekutor přistoupit, upravoval § 326 odst. 1 o. s. ř. (ve znění účinném do 30. 6. 2009) takto:„ (1) Soud v bytě (sídle, místu podnikání) povinného nebo na jiném místě, kde má povinný své věci umístěny, sepíše věci, které by mohly být prodány, a to v takovém rozsahu, aby výtěžek prodeje sepsaných věcí postačil k uspokojení vymáhané pohledávky oprávněného spolu s náklady výkonu rozhodnutí.“ Z exekučního spisu přitom vyplývá, že žalovaný disponoval informacemi, že na adrese provozovny poškozené povinný bydlí (tuto informaci obdržel jednak od manželky povinného a byla též uvedena oprávněným v samotném návrhu na nařízení exekuce), což korespondovalo též s tím, jaké další movité věci byly na místě sepsány (televizor, lednice, pračka, postel, mikrovlnná trouba) a též s informací, že jednatelka poškozené je přítelkyní povinného. Navíc na místě též nalezl automobil, o němž se manželka povinného vyjádřila, že jej povinný užívá. Za těchto okolností nelze úvahu žalovaného o tom, že soupis byl proveden v bydlišti povinného, označit za nepřiléhavou či nepřiměřenou.

14. Z důvodu subsidiárního použití o. s. ř. dopadá na postup soudního exekutora též úprava obsažená ve vyhlášce č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy. Vzhledem k době, kdy k nesprávnému úřednímu postupu mělo dojít, je nutné vycházet z § 51 odst. 1 této vyhlášky ve znění účinném do 31. 8. 2007:„ (1) Tvrdí-li manžel povinného nebo jiná osoba, že má k věcem právo, které nepřipouští výkon rozhodnutí, nebo tvrdí-li povinný, že věci náležejí někomu jinému nebo jsou vyňaty z výkonu rozhodnutí, provede vykonavatel přesto jejich soupis, pokud nejsou jiné postižitelné věci postačující k úhradě nároku s příslušenstvím.“ Cílem výkonu rozhodnutí (exekuce) je dosáhnout, aby oprávněný byl co nejrychleji a v co nejširším rozsahu uspokojen. Právní úprava proto umožňuje, aby do soupisu byly pojaty i věci, k nimž uplatňují právo osoby od povinného odlišné. Citované znění § 51 vyhlášky č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, přitom vycházelo z domněnky, že pro účely výkonu rozhodnutí (exekuce) se za věci patřící povinnému považují všechny věci, s nimiž může povinný v místě provádění soupisu nakládat. Teprve novelou účinnou od 1. 9. 2007 bylo toto ustanovení doplněno o následující větu:„ Soupis se neprovede, pokud je na místě nepochybně prokázáno, že tyto věci nepatří povinnému.“ Až tato novela tedy zúžila okruh věcí, které lze do soupisu pojmout a vyloučila ze soupisu ty věci, u nichž je vlastnictví třetí osoby nepochybně na místě prokázáno. S ohledem na předestřený právní rámec se soud domnívá, že soudnímu exekutorovi nelze klást za vinu, že zvolený postup (zařazení automobilu do soupisu) vyhodnotil jako souladný s právem. Ostatně takto situaci napoprvé vyhodnotil samotný Nejvyšší soud a při vědomí této okolnosti lze jen stěží odepřít dobrodiní omluvitelného omylu žalovanému, a nelze tedy mít za to, že žalovaný mohl a měl vědět, že jeho postup je s právem rozporný. Velmi jednoduše řečeno, jestliže se omylu v hodnocení postupu žalovaného dopustil i Nejvyšší soud a teprve dodatečně při novém posouzení věci (ovšem při stejném skutkovém stavu) své závěry přehodnotil, není možné říci, že žalovaný se mohl a měl tohoto omylu vyvarovat. Nezbývá pak než uzavřít, že (i pokud se soud ztotožní se závěrem Nejvyššího soudu o existenci nesprávného úředního postupu) na straně žalovaného chybí zavinění, které je však nezbytným předpokladem pro vznik regresního nároku.

15. Žalobkyně též poukazovala na následnou nečinnost žalovaného a i v ní spatřovala nesprávný úřední postup. Soud rozhodující o náhradě škody se odvolával na obecnou povinnost šetřit práva a„ dbát, aby nedocházelo k porušování práv a právem chráněných zájmů“. Soud nijak nezpochybňuje, že žalovaný jako soudní exekutor tuto povinnost měl a má (byť pro něj v rozhodné době vyplývala pouze z § 2 o. s. ř., neboť v tehdy účinném znění § 46 e. ř. zakotvena ještě nebyla). Nicméně ve vztahu k vytýkané nečinnosti, není soudu zřejmé, jaký prostředek měl žalovaný k tomu, aby sám z vlastní iniciativy mohl věc, která již byla do soupisu pojata, z něj vyškrtnout či ji z exekuce vyloučit. K vyloučení věci z exekuce slouží vylučovací žaloba upravená v § 267 o. s. ř., což je nástroj, k jehož využití je oprávněna osoba, která tvrdí, že má k postižené věci právo nepřipouštějící výkon rozhodnutí, soudní exekutor k jejímu podání oprávněn není a v řízení ani sám nevystupuje, neboť na straně žalovaného vystupuje oprávněný. Vyškrtnutí věci ze soupisu umožňující řešit takovéto situace efektivněji a rychleji než vylučovací žaloba, bylo do právního řádu zavedeno až od 1. 11. 2009. Pokud by ke vzniku škody došlo po tomto datu, pak by bylo žalovanému možné jeho nečinnost vytýkat, neboť ustanovení § 68 odst. 3 věty druhé e. ř. exekutorovi vyškrtnutí věci ze soupisu nejen umožňuje, ale v určitých situacích výslovně ukládá:„ (3) … Exekutor vždy vyškrtne věc ze soupisu, pokud během exekuce vyjde najevo, že povinnému nepatří či patřit nemůže.“ V rozhodné době však vedle vylučovací žaloby existoval pouze jediný další způsob jak věc, která byla do soupisu pojata, ze soupisu vyloučit, a to se souhlasem oprávněného, tedy postupem dle § 326 odst. 4 věty druhé o. s. ř. (ve znění účinném do 30. 6. 2009):„ (4) … Do soupisu se neuvedou věci, o nichž oprávněný výslovně prohlásí, že nemají být sepsány.“ Ještě jednou shrnuto, v době, kdy k vytýkané„ nečinnosti“ mělo dojít, žalovaný nedisponoval žádným právním nástrojem, který by sám z vlastní iniciativy a o své vůli mohl za účelem vyškrtnutí či vyloučení automobilu využít. Zastavení exekuce dle § 268 odst. 1 písm. f) o. s. ř. bylo (a i nyní je) podmíněno existencí pravomocného rozhodnutí o tom, že exekuce postihuje majetek, k němuž má někdo právo nepřipouštějící výkon rozhodnutí (tedy existencí rozhodnutí, kterým bylo vyhověno excindační žalobě) a vyškrtnutí věci ze soupisu tehdejší právní úprava soudnímu exekutorovi neumožňovala. Jestliže tedy k vyloučení automobilu z exekuce žalovaný přistoupil až na základě souhlasu oprávněného (což žalovaný učinil bezprostředně poté, co mu stanovisko oprávněného bylo zasláno), nelze hovořit o jeho nečinnosti, neboť žalovaný sám jiným právním nástrojem, který by k požadovanému výsledku vedl, nedisponoval.

16. Soud tedy konstatuje, že u nesprávného úředního postupu spočívajícího v pojetí automobilu do soupisu, chybí zavinění žalovaného, v souvislosti s tvrzenou nečinností pak soud neshledal, že by se o nesprávný úřední postup vůbec jednalo, a proto žalobu (v části, která zůstala po částečném zpětvzetí předmětem řízení) zamítnul.

17. Právo na náhradu nákladů řízení má podle § 142 odst. 1 o. s. ř. žalovaný, který byl ve věci zcela úspěšný. Náklady žalovaného sestávají z nákladů spojených s tím, že jej v řízení zastupoval advokát. Advokát žalovaného ve věci učinil tři úkony právní služby (příprava a převzetí zastoupení, vyjádření k žalobě, účast u jednání). Z toho prvé dva úkony učinil za situace, kdy předmětem řízení bylo zaplacení částky 115 236 Kč, a za každý z těchto úkonů mu podle § 7 bodu 5 náleží odměna ve výši 5 740 Kč, poslední úkon učinil v době, kdy předmětem řízení bylo zaplacení částky 57 750 Kč a za tento úkon mu proto náleží odměna ve výši 3 420 Kč. Zároveň advokátu podle § 13 advokátního tarifu náleží za každý z úkonů paušální náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč Celkem tedy náklady žalovaného (včetně daně z přidané hodnoty ve výši 21 % z odměny a náhrad advokáta) činí 19 118 Kč.

Poučení