13 C 189/2020-61

Rubrum

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Podveskou ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátkou [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] o zaplacení 7 732,40 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 4 500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně za dobu od 5. 7. 2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. V části, v níž se žalobkyně na žalovaném domáhala zaplacení částky 3 232,40 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 859,94 Kč a úroku z prodlení z částky 4 500 Kč ve výši 8,5 % ročně za dobu od 18. 5. 2020 do 4. 7. 2020, se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se na žalovaném domáhala zaplacení 7 732,40 Kč s příslušenstvím s tím, že se žalovaným uzavřela dne [datum] smlouvu o úvěru [číslo] na základě které poskytla žalovanému částku ve výši 4 500 Kč na jeho bankovní účet. Žalovaný se zavázal kromě jistiny ve výši 4 500 Kč zaplatit žalobkyni rovněž poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 982,40 Kč, přičemž celkovou částku se žalovaný zavázal splatit do 16. 2. 2018. Uvedená smlouva pak byla uzavřena elektronicky za pomocí prostředků komunikace na dálku. Žalovaný se nejdříve dne [datum] zaregistroval na webových stránkách žalobkyně, kam zadal požadované údaje o své osobě včetně e-mailové adresy, čísla účtu a čísla mobilního telefonu. Následně žalobkyně zaslala žalovanému téhož dne na e-mailovou adresu uvedenou při registraci e-mailovou zprávu, kterou potvrdila úspěšnost registrace. V návaznosti na to byla žalovanému v informačním systému žalobkyně založena klientská sekce a byly mu sděleny přístupové údaje do systému. Zároveň žalobkyně žalovanému zaslala na telefonní číslo uvedené v žádosti za účelem potvrzení registrace SMS zprávu. V průběhu registrace si žalobkyně od žalovaného vyžádala kopii občanského průkazu a řidičského průkazu. Poté již žalovaný dne [datum] prostřednictvím klientské sekce požádal o poskytnutí úvěru a žalobkyně jeho žádost schválila, o čemž byl žalovaný informován e-mailovou zprávou a SMS zprávou. K tomu, jakým způsobem byla před uzavřením smlouvy posuzována úvěruschopnost žalovaného, žalobkyně ani na výzvu soudu ničeho neuvedla. Žalovaný svému závazku řádně nedostál a žalobkyni poskytnutý úvěr nesplatil. Žalobkyně proto požadovala po žalovaném zaplacení jistiny ve výši 4 500 Kč, poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 982,40 Kč, smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z částky 4 500 Kč od 17. 2. 2018 do 1. 7. 2019, tj. ve výši 2 250 Kč a s ohledem na prodlení žalovaného s úhradou rovněž zaplacení úroku z prodlení z dlužné jistiny, a to od 17. 2. 2018, tj. ode dne následujícího po dni splatnosti úvěru, do zaplacení (za období od 17. 2. 2018 do 17. 5. 2020 žalobkyně úrok z prodlení kapitalizovala, a to částkou 859,94 Kč).

2. Žalovaný nárok žalobkyně neuznal a na svou obranu uvedl, že si není vědom toho, že by s žalobkyní někdy jednal či s ní podepisoval nějaké dokumenty.

3. Ve věci bylo nařízeno jednání na den 21. 1. 2021, přičemž předvolání k tomuto jednání bylo žalovanému řádně doručeno do vlastních rukou formou náhradního doručení dne 21. 12. 2020 v souladu s § 49 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.). Dne 18. 1. 2021 žalovaný telefonicky požádal o odročení jednání s tím, že tak činí ze zdravotních důvodů. Zároveň sdělil, že žádost o odročení zašle také e-mailem, v němž blíže osvětlí svůj zdravotní stav. To však žalovaný neučinil a nedoložil ani jakoukoli dokumentaci vztahující se k jeho zdravotnímu stavu, z níž by bylo možno vyvozovat důvodnost jeho žádosti. Zdravotní problémy účastníka sice zcela jistě mohou představovat důležitý důvod pro odročení jednání, avšak naopak ne vždy musí konkrétní zdravotní problém účastníkovi v účasti na nařízeném jednání bránit. Tuto otázku je tak třeba posuzovat vždy individuálně na základě doložených podkladů. Žalovaný tedy soudu nedoložil dostatečné podklady k tomu, aby mohl posoudit, zda jsou dány vážné důvody, které žalovanému brání v účasti u nařízeného jednání.

4. S ohledem na shora uvedené má soud za to, že byly splněny podmínky pro to, aby mohlo být ve věci jednáno v nepřítomnosti žalovaného ve smyslu § 101 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaný neprokázal, že žádá o odročení jednání z důležitých důvodů.

5. Žalobkyně soudu doložila dokument označený jako„ Smlouva o spotřebitelském úvěru [číslo]“, v níž na straně úvěrujícího vystupovala žalobkyně, a na straně úvěrovaného žalovaný. Na základě této smlouvy měla žalobkyně poskytnout žalovanému finanční prostředky ve výši 4 500 Kč a žalovaný měl tyto finanční prostředky splatit do 28 dnů od jejich poskytnutí společně s úrokem ve výši 284,87 % ročně. Celková částka, kterou měl žalovaný žalobkyni splatit, tak činila 5 483,40 Kč. V článku V. smlouvy pak byl popsán proces registrace a uzavírání smluv prakticky odpovídající shora uvedenému způsobu popsanému žalobkyní. K tomuto žalobkyně doložila výpis ze svého interního systému, z něhož je patrné, že na telefonní číslo a na e-mail uvedené ve smlouvě byly sděleny přihlašovací údaje do klientské sekce a posléze oznámeno schválení žádosti o úvěr. Dále žalobkyně doložila výpis ze svého interního systému označený jako„ Profil klienta“, v němž bylo uvedeno rovněž rodné číslo a číslo občanského průkazu žalovaného a číslo bankovního účtu. Mimoto zde bylo uvedeno, že žalovaný působí jako OSVČ a že jeho čistý měsíční příjem činí 11 000 Kč. Žalobkyně doložila také kopii občanského průkazu žalovaného a kopii jeho řidičského průkazu. Dle doloženého potvrzení o provedení platby vystaveného [právnická osoba] žalobkyně dne [datum] zadala příkaz k úhradě částky 4 500 Kč na účet uvedený v „ Profilu klienta“, přičemž v kolonce„ Zpráva pro příjemce“ bylo uvedeno„ Úvěr dle smlouvy [číslo] [anonymizováno]“. Tato částka byla dne [datum] skutečně připsána na bankovní účet uvedený v „ Profilu klienta“ (účet číslo [bankovní účet]), což dosvědčuje výpis z tohoto účtu za měsíc leden 2018. To, že se skutečně jednalo o bankovní účet žalovaného, pak potvrzují žalobkyní doložené výpisy z tohoto účtu za měsíce červenec 2017 a srpen 2017, na nichž je žalovaný jako majitel účtu uveden. Žalobkyně dále doložila daňové přiznání žalovaného za rok 2016, dle něhož základ daně žalovaného činil v tomto roce 62 973 Kč a oznámení České správy sociálního zabezpečení ze dne 19. 12. 2017, z něhož plyne, že byl žalovanému od ledna 2018 vyplácen důchod ve výši 6 558 Kč měsíčně. K úhradě dlužné částky měl být žalovaný vyzván e-mailem ze dne 4. 5. 2020 a dále písemnou předžalobní upomínkou z téhož dne.

6. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

7. Podle § 561 odst. 1 občanského zákoníku, k platnosti právního jednání učiněného v písemné formě se vyžaduje podpis jednajícího. Podpis může být nahrazen mechanickými prostředky tam, kde je to obvyklé. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat.

8. Podle § 562 odst. 1 občanského zákoníku, písemná forma je zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby.

9. Podle § 7 zákona č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce, k podepisování elektronickým podpisem lze použít zaručený elektronický podpis, uznávaný elektronický podpis, případně jiný typ elektronického podpisu, podepisuje-li se elektronický dokument, kterým se právně jedná jiným způsobem než způsobem uvedeným v § 5 nebo § 6 odst. 1.

10. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

11. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

12. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

13. Podle § 2993 občanského zákoníku, plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

14. Podle § 1970 občanského zákoníku, po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

15. Soud dospěl k závěru, že shora uvedené listinné důkazy ve svém souhrnu dosvědčují, že mezi žalobkyní a žalovaným byla dne [datum] prokazatelně uzavřena smlouva o úvěru [číslo] to za pomocí prostředků komunikace na dálku. V první řadě třeba konstatovat, že se jeví jako vysoce nepravděpodobné, aby žalobkyně za situace, kdy by s ní žalovaný dle svého tvrzení nikdy nejednal, měla kromě kopie hned dvou dokladů žalovaného – občanského průkazů a řidičského průkazu (u nichž by mohlo teoreticky dojít ke zneužití ze strany jiné osoby), k dispozici rovněž výpisy z jeho bankovního účtu, jeho daňové přiznání a oznámení České správy sociálního zabezpečení o výměře důchodu žalovaného. Žalobkyně věrohodným způsobem popsala proces, prostřednictvím něhož byla smlouva se žalovaným uzavřena, přičemž její tvrzení v tomto ohledu jsou podpořena výpisy z jejího interního systému. Smlouva přitom byla ze strany žalovaného podepsána v souladu se shora citovanými zákonnými ustanoveními elektronickými prostředky tzv. jiným typem elektronického podpisu tvořeným kliknutím žalovaného na příslušné pole v klientské sekci v chráněném webovém rozhraní žalobkyně, kam měl po provedené registraci přístup pouze žalovaný. Dle závěrů soudobé judikatury je pro uzavření spotřebitelské smlouvy jiný typ elektronického podpisu (dříve prostý elektronický podpis) postačující a nevyžaduje se kvalifikovaný elektronický podpis (srov. např. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. 37 ICm 4495/2014 nebo rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 5. 6. 2017, sp. zn. 33 Icm 547/2016). Ačkoli se tato judikatura vztahovala k zákonu o elektronickém podpisu, je dle názoru soudu použitelná i za účinnosti nového zákona o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce. V neposlední řadě jakékoli pochybnosti o tom, že mezi účastníky skutečně došlo k uzavření předmětné smlouvy o úvěru, vylučuje skutečnost, že v den uzavření smlouvy zadala žalobkyně příkaz k úhradě finančních prostředků ve výši 4 500 Kč (tedy finančních prostředků ve stejné výši, kterou se žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout na základě předmětné smlouvy) na účet žalovaného, přičemž z popisu transakce bylo zřejmé, že se jedná o finanční prostředky zaslané žalovanému z titulu smlouvy o úvěru, kdy tyto prostředky byly na účet žalovaného následně skutečně připsány.

16. Žalobkyně však, jak již bylo uvedeno výše, ani k výzvě soudu neuvedla, zda a jakým způsobem byla před uzavřením předmětné smlouvy o úvěru zkoumána schopnost žalovaného poskytnutý spotřebitelský úvěr splácet tak, jak to vyžadují shora citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru. Nicméně pokud jde o příjmovou stránku žalovaného, doložila žalobkyně daňové přiznání žalovaného za rok 2016 (novější daňové přiznání za rok 2017 žalovaný v době uzavření smlouvy ještě nemohl mít k dispozici) osvědčující příjmy žalovaného z podnikání a oznámení České správy sociálního zabezpečení osvědčující výši důchodu žalovaného, přičemž součet těchto měsíčních příjmů zhruba odpovídá měsíčnímu příjmu ve výši 11 000 Kč uvedenému ve výpisu„ Profilu Klienta“ ze systému žalobkyně. Lze tak mít za to, že příjmy žalovaného žalobkyně řádně prověřila. Co se však týče výdajové stránky žalovaného, tak z žalobkyní doložených listin neplyne, že by se žalobkyně jakkoli zajímala o výdaje žalovaného, a to ani co do nákladů spojených s bydlením tvořících obvykle podstatnou část výdajů každého jednotlivce. Tyto výdaje nelze vyčíst kupříkladu ani z žalobkyní doložených výpisů z účtu za měsíce červenec 2017 a srpen 2017. Nadto se nejedná o výpisy z účtu za měsíce bezprostředně předcházející uzavření předmětné smlouvy, tudíž z nich žalobkyně ani nemohla činit jakékoli závěry o aktuální finanční situaci žalovaného. Soud proto dospěl k závěru, že žalobkyně své povinnosti řádně posoudit před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalovaného nedostála.

17. Vzhledem k citovaným ustanovením zákona o spotřebitelském úvěru, se však soud musel dále zabývat tím, zda žalobkyně řádně dostála své povinnosti posoudit před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalovaného. Problematikou posuzování úvěruschopnosti spotřebitele se zabýval Nejvyšší správní soud České republiky v rozsudku sp. zn. 1 As 30/2015 ze dne 1. 4. 2015, kde mimo jiné konstatoval, že věřitel je povinen náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení. Pokud jde o příjmy žalovaného, ohledně těchto lze mít za to, že byly ze strany žalobkyně řádně ověřeny, jelikož si žalobkyně od žalovaného vyžádala výplatní pásky za celkem čtyři měsíce předcházející poskytnutí úvěru. Co se však týče výdajové stránky žalovaného, tak není ani ze samotných tvrzení žalobkyně zřejmé, že by se vůbec jakkoli zajímala o výdaje žalovaného, a to ani, pokud jde o náklady spojené s bydlením, jež obvykle tvoří podstatnou část výdajů každého člověka. Bez znalosti výdajové stránky pak dle názoru soudu žalobkyně nemohla pouze na základě příjmů řádně posoudit schopnost žalovaného úvěr splatit. S ohledem na uvedené skutečnosti tedy soud dospěl k závěru, že žalobkyně nedostála své povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného.

18. Dle shora citovaného § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom představuje transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pak pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republiky, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C -6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2011).

19. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako„ Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně:„ Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení„ členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako„ Sankce“ stanoví následující:„ Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou„ účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C -377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, když poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že„ Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C -240/98 až C -244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C -243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C -497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C -176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C -473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele.

20. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém nedávném rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C -679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

21. Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud proto příslušné ustanovení v této části neaplikoval. Předmětnou smlouvu tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit žalobkyni pouze poskytnutou jistinu ve výši 4 500 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení.

22. Jelikož žalovaný žalobkyni z titulu předmětné smlouvy ničeho neuhradil, přiznal soud žalobkyni právo na zaplacení poskytnuté jistiny v plné výši, a to včetně požadovaného úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalovaného s úhradou. Pokud jde o den, od kterého náleží žalobkyni právo na zaplacení úroku z prodlení, pak povinnost k vydání bezdůvodného obohacení patří k nárokům, u nichž není zákonnou úpravou stanovena splatnost pohledávek vzniklých z tohoto právního titulu a doba plnění je u nich obvykle vázána na výzvu věřitele, přičemž je dlužník povinen dluh splnit prvního dne poté, co byl o to věřitelem požádán (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 28 Cdo 696/2018 ze dne 17. 10. 2018). V daném případě měl být sice žalovaný k úhradě dlužné částky vyzván předžalobní upomínkou, avšak žalobkyně žádným způsobem neprokázala její odeslání, neboť nedoložila k této předžalobní upomínce podací arch ani jiný doklad. Soud proto musel vázat počátek prodlení žalovaného na okamžik doručení žaloby. Žaloba pak byla žalovanému doručena dne 3. 7. 2020 a žalovaný tak byl povinen dlužnou částku uhradit do 4. 7. 2020. Ode dne následujícího, tj. ode dne 5. 7. 2020 byl tak žalovaný v prodlení a žalobkyně má právo na úroky z prodlení právě od tohoto data. Co do poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 982,40 Kč, smluvní pokuty ve výši 2 250 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 859,94 Kč a úroku z prodlení z částky 4 500 Kč od 18. 5. 2020 do 4. 7. 2020, soud žalobu zamítnul, neboť v této části byla žaloba nedůvodná.

23. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., dle kterého, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V projednávané věci byl poměr úspěchu a neúspěchu žalobkyně a žalovaného přibližně stejný, a soud proto o nákladech řízení rozhodl tak, že žádnému z účastníků nepřiznal právo na jejich náhradu.

Poučení