13 C 222/2021-59

Rubrum

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Podveskou ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátkou [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] o zaplacení 3 770 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 3 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 23. 10. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. V části, v níž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 770 Kč a úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 3 000 Kč od 22. 9. 2020 do 22. 10. 2020, se žaloba zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 893 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalobkyně [příjmení] [jméno] [příjmení], [anonymizováno].

Odůvodnění

1. Žalobkyně se na žalovaném domáhala zaplacení 3 770 Kč s příslušenstvím s tím, že se žalovaným uzavřela dne [datum] smlouvu o úvěru [číslo] na základě které poskytla žalovanému částku ve výši 3 000 Kč na jeho bankovní účet. Žalovaný se zavázal kromě jistiny ve výši 3 000 Kč zaplatit žalobkyni rovněž poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 665 Kč. Uvedená smlouva pak byla uzavřena elektronicky za pomocí prostředků komunikace na dálku. Žalovaný se nejdříve zaregistroval na webových stránkách žalobkyně, kam zadal požadované údaje o své osobě včetně e-mailové adresy, čísla účtu a čísla mobilního telefonu. Za účelem ověření své totožnosti přitom žalovaný žalobkyni elektronickou cestou předložil kopii dokladu totožnosti a výpis ze svého bankovního účtu. Po úspěšně provedené registraci byla žalovanému v informačním systému žalobkyně založena klientská sekce a sděleny přístupové údaje do systému. Prostřednictvím této klientské sekce žalovaný posléze požádal o poskytnutí úvěru a následně odsouhlasil znění smlouvy. K tomu, jakým způsobem byla před uzavřením smlouvy posuzována úvěruschopnost žalovaného, žalobkyně uvedla, že vycházela z výpisů z účtu žalovaného za období od května 2020 do července 2020, na nichž byl viditelný kreditní obrat ve výši několika desítek tisíc Kč, přičemž výše příjmů žalovaného se jevila pro splacení úvěru ve výši 3 000 Kč jako dostatečná. Dále si žalobkyně opatřila výpisy z databází EUCB a CRIF, z nichž bylo zjištěno, že žalovaný neměl v době poskytnutí úvěru žádné další úvěry po splatnosti. Žalobkyně podotkla, že zákon o spotřebitelském úvěru neupravuje přesná kritéria pro posuzování úvěruschopnosti a používá neurčité pojmy, jako je nezbytnost, dostatečnost a přiměřenost informací. Vyjádřila přesvědčení, že rozsah posouzení je rozdílný u úvěru v částce 3 000 Kč splatného za 14 dní a u úvěrů v částce několika desítek či set tisíc splácených v období několika let. Konečně zdůraznila, že absolutní neplatnost právního jednání může soud dovodit pouze ze skutečností předestřených stranami a není pak možné, aby soud právně významné skutečnosti, které nebyly účastníkem, jehož ve vztahu k nim tíží povinnost tvrzení, uplatněny, sám vyhledal, a to ani tehdy, jestliže by jejich zjištění mohlo vést k závěru o neplatnosti hodnoceného jednání. V této souvislosti odkázala na rozhodnutí Krajského soudu v Plzni č. j. 64 Co 7/2021-72. Žalovaný svému závazku řádně nedostál a žalobkyni poskytnutý úvěr nesplatil. Žalobkyně proto požadovala po žalovaném zaplacení jistiny ve výši 3 000 Kč, poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 665 Kč, smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z částky 3 000 Kč od 22. 9. 2020 do 26. 10. 2020, tj. ve výši 105 Kč a s ohledem na prodlení žalovaného s úhradou rovněž zaplacení úroku z prodlení z dlužné jistiny, a to od 22. 9. 2020, tj. ode dne následujícího po dni splatnosti úvěru, do zaplacení (za období od 22. 9. 2020 do 26. 10. 2020 žalobkyně úrok z prodlení kapitalizovala, a to částkou 23,67 Kč).

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání.

3. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi žalobkyní a žalovaným byla dne [datum] uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru [číslo] na základě níž se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému částku 3 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal vrátit společně s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 665 Kč, a to do 14 dnů. Tato smlouva pak byla uzavřena shora popsaným způsobem uvedeným v článku V. smlouvy, kdy žalovaný v průběhu procesu registrace a uzavírání smlouvy obdržel SMS zprávu obsahující PIN kód, jenž následně zadal do k tomu určeného políčka na webových stránkách žalobkyně, což bylo podmínkou pro vygenerování údajů pro přihlášení do klientské sekce, a poté vyjádřil souhlas se zněním smlouvy kliknutím na políčko„ Odeslat návrh na uzavření smlouvy“. Ověření totožnosti žalovaného ze strany žalobkyně před uzavřením smlouvy dosvědčuje doložená kopie občanského průkazu žalovaného a jeho fotografie odpovídající fotografii na občanském průkazu. Dle doloženého potvrzení o provedené odchozí platbě žalobkyně dne 4. 8. 2020 vyplatila částku 3 000 Kč na bankovní účet, jehož majitelem byl dle doložených výpisů z tohoto účtu právě žalovaný.

4. Z doložených výpisů z účtu žalovaného lze dále vyčíst, že žalovanému byla na tento účet v měsíci květnu 2020 připsána částka 8 659 Kč odeslaná z účtu společnosti [právnická osoba], v měsíci červnu 2020 byla na účet žalovaného připsána částka 22 101 Kč opět odeslaná z účtu shora jmenované společnosti a konečně v měsíci červenci 2020 byla na účet žalovaného připsána částka 19 436 Kč rovněž z účtu shora jmenované společnosti. Dále jsou na těchto výpisech zřetelné drobnější částky zasílané na účet žalovaného různými osobami. V měsíci květnu 2020 přitom na účet žalovaného přišly finanční prostředky v celkové výši 15 582,98 Kč, odešly z něj finanční prostředky ve výši 16 780,10 Kč a konečný zůstatek na účtu žalovaného činil 0,13 Kč, v měsíci červnu 2020 přišly na účet žalovaného finanční prostředky v celkové výši 39 031 Kč, odešly z něj finanční prostředky ve výši 39 071,13 Kč a konečný zůstatek na účtu žalovaného činil – 40 Kč, v měsíci červenci 2020 přišly na účet žalovaného finanční prostředky v celkové výši 76 856 Kč, odešly z něj finanční prostředky ve výši 70 033,50 Kč a konečný zůstatek na účtu žalovaného činil 6 782,50 Kč. Ke konci tohoto měsíce byla na účet žalovaného připsána částka 6 900 Kč od společnosti [právnická osoba] specifikovaná jako zápůjčka. Část odchozích finančních prostředků byla pak v měsíci červnu zjevně zaslána na účet [právnická osoba] [anonymizováno]. a v měsíci červenci na účet [právnická osoba], [anonymizována tři slova]. V měsíci červenci 2020 lze vedle dalšího identifikovat odchozí platbu z účtu žalovaného popsanou jako„ nájem“. Z doloženého výpisu z registru EUCB je patrné, že u zde registrovaných poskytovatelů úvěrů bylo žalovanému zamítnuto celkem sedm žádostí o úvěr, přičemž poslední z nich byla zamítnuta dne 3. 8. 2020 a že žalovaný měl ke dni 3. 8. 2020 jeden závazek ze smlouvy o úvěru ve výši 9 739,26 Kč (zjevně šlo o výše uvedené finanční prostředky zaslané na účet žalovaného na konci měsíce července 2020), který měl splatit do 29. 8. 2020, což dále potvrzuje také výpis z registru platebních informací.

5. K úhradě dlužné částky byl žalovaný vyzván předžalobní upomínkou ze dne 14. 10. 2020, v níž mu byla poskytnuta lhůta k úhradě v délce sedmi dnů od doručení této výzvy, a to prostřednictvím e-mailové zprávy na e-mailovou adresu uvedenou ve smlouvě.

6. Je zjevné, že mezi žalobkyní a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku:„ Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“ 7. Předmětná smlouva o úvěru měla být mezi žalobkyní a žalovaným uzavřena za pomocí prostředků komunikace na dálku v souladu s § 561 odst. 1 občanského zákoníku:„ (1) K platnosti právního jednání učiněného v písemné formě se vyžaduje podpis jednajícího. Podpis může být nahrazen mechanickými prostředky tam, kde je to obvyklé. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat“. A dále v souladu s § 562 odst. 1 občanského zákoníku:„ (1) Písemná forma je zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby.“ 8. Shora uvedeným jiným právním předpisem je myšlen zákon č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce, dle jehož ustanovení § 7 (ve znění účinném do 23. 7. 2021)„ K podepisování elektronickým podpisem lze použít zaručený elektronický podpis, uznávaný elektronický podpis, případně jiný typ elektronického podpisu, podepisuje-li se elektronický dokument, kterým se právně jedná jiným způsobem než způsobem uvedeným v § 5 nebo § 6 odst. 1.“ 9. Soud dospěl v tomto případě k závěru, že ze strany žalovaného došlo ke kontraktaci smlouvy způsobem, který lze považovat za jiný typ elektronického podpisu tvořený kliknutím na příslušné pole v chráněném webovém rozhraní žalobkyně, kam měl po provedené registraci podmíněné doložením kopie dokladu totožnosti a zadáním PIN kódu zaslaného na uvedené telefonní číslo na základě přiděleného uživatelského jména a hesla přístup pouze žalovaný. Dle závěrů soudobé judikatury je pro uzavření spotřebitelské smlouvy jiný typ elektronického podpisu (dříve prostý elektronický podpis) postačující a nevyžaduje se kvalifikovaný elektronický podpis (srov. např. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. 37 ICm 4495/2014 nebo rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 5. 6. 2017, sp. zn. 33 Icm 547/2016). Ačkoli se tato judikatura vztahovala k zákonu o elektronickém podpisu, je dle názoru soudu použitelná i za účinnosti nového zákona o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce.

10. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně je podnikatelem a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.

11. Pro žalobkyni proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost:„ Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“ 12. Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení:„ (2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“ 13. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že„ Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“ 14. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv.„ maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS (dále také jen„ Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice:„ 1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že„ musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“ 15. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).

16. Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je„ porovnání příjmů a výdajů“ a„ způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích„ nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených.“ 17. Co se týče příjmové stránky žalovaného, mohla žalobkyně s ohledem na skutečnost, že byla ve všech sledovaných měsících na účet žalovaného připsána určitá částka od společnosti [právnická osoba] usuzovat, že je žalovaný u této společnosti v pracovním poměru, z něhož mu plynou pravidelné měsíční příjmy. Ve vztahu k dalším finančním prostředkům, jež byly žalovanému, jak již bylo uvedeno výše, ze strany různých osob zasílány po menších částkách, však není vůbec zřejmé, z jakého titulu byly tyto částky na účet žalovaného zasílány. Žalobkyně se zjevně o důvod těchto transakcí žádným způsobem nezajímala. Tyto finanční prostředky přitom byly pro posouzení úvěruschopnosti žalovaného poměrně zásadní. Lze totiž souhlasit se žalobkyní v tom, že příjmy žalovaného připsané na tento účet byly (minimálně v měsících červen a červenec) relativně vysoké, avšak stejně tak vysoká byla i výše odchozích finančních prostředků (navíc žalobkyně neměla k dispozici žádnou informaci o tom, že se jedná o příjmy, které jsou pravidelné, které by mohla při posuzování úvěruschopnosti zohlednit). Tato skutečnost pak vedla ke vzniku minimálního či dokonce záporného konečného zůstatku na účtu žalovaného. Zde třeba zmínit, že na konci měsíce července 2020 byl zůstatek na účtu žalovaného kladný pouze díky financím připsaným na tento účet z titulu další smlouvy o zápůjčce, kterou uzavřel ke konci tohoto měsíce. Nelze dále opominout platby žalovaného směřující na účet sázkových kanceláři vzbuzující podezření o závislosti žalovaného na sázení. Tyto okolnosti žalobkyně nejspíš při svém posouzení nikterak nezohledňovala, jinak by totiž nemohla dojít k závěru o schopnosti žalovaného poskytnuté finanční prostředky společně s poplatkem za poskytnutí úvěru v celkové výši 3 665 splatit do 14 dnů od poskytnutí bez toho, aniž by tak případně učinil z finančních prostředků získaných na základě další smlouvy o úvěru či zápůjčce uzavřené s jiným poskytovatelem. Podezření mohlo u žalobkyně dále vzbudit kupříkladu i množství předchozích zamítnutých žádostí žalovaného o poskytnutí zápůjček či úvěrů u jiných poskytovatelů, neboť vykresluje obraz snižující se schopnosti žalovaného hradit své výdaje, kterou si tito ostatní poskytovatelé patrně uvědomovali. Žalobkyně tak dle názoru soudu při posuzování úvěruschopnosti žalovaného nepostupovala s odbornou péčí. Nad rámec shora uvedeného ještě možno dodat, že z doložených výpisů z účtu nejsou jednoznačně identifikovatelné platby žalovaného na výdaje spojené s bydlením, jež obvykle tvoří podstatnou část výdajů každého člověka, které obvykle na rozdíl od výdajů na stravování, ošacení, drogerii apod. nelze ihned snížit s ohledem na aktuální finanční situaci, a tudíž je třeba jejich výši vždy řádně zjišťovat a prověřovat. Pouze na účtu za měsíc červenec je, jak bylo uvedeno výše, jedna z odchozích položek v částce 4 000 Kč označena jako„ nájem“, nicméně o jaký nájem se jedná (zda se jedná o výdaj na bydlení) určit nelze. Žalovaný mohl pochopitelně s ohledem na svůj relativně nízký věk ještě bydlet s rodiči, tuto skutečnost však byla žalobkyně povinna zjišťovat a prověřovat.

18. Soud tedy s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že žalobkyně před uzavřením předmětné smlouvy řádně nedostála své povinnosti posoudit úvěruschopnost žalovaného.

19. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom představuje transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pak pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republiky, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C -6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2011).

20. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako„ Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně:„ Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“. Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení„ členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako„ Sankce“ stanoví následující:„ Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou„ účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C -377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, když poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že„ Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C -240/98 až C -244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C -243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C -497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C -176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C -473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele.

21. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém nedávném rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C -679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

22. Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud proto příslušné ustanovení v této části neaplikoval. Předmětnou smlouvu tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit žalobkyni pouze poskytnutou jistinu ve výši 3 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení tak, jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku:„ Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“ 23. Jelikož žalovaný žalobkyni z titulu předmětné smlouvy ničeho neuhradil, přiznal soud žalobkyni právo na zaplacení poskytnuté jistiny v plné výši, a to včetně požadovaného úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalovaného s úhradou. Pokud jde o den, od kterého náleží žalobkyni právo na zaplacení úroku z prodlení, pak povinnost k vydání bezdůvodného obohacení patří k nárokům, u nichž není zákonnou úpravou stanovena splatnost pohledávek vzniklých z tohoto právního titulu a doba plnění je u nich obvykle vázána na výzvu věřitele, přičemž je dlužník povinen dluh splnit prvního dne poté, co byl o to věřitelem požádán (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 28 Cdo 696/2018 ze dne 17. 10. 2018). V daném případě soud vázal prodlení žalovaného na předžalobní upomínku odeslanou na jeho e-mailovou adresu. Dle názoru soudu lze v určitých případech za konkrétních okolností akceptovat zaslání předžalobní výzvy formou e-mailu, jak ostatně konstatovat například i Krajský soud v Brně ve svém usnesení sp.zn. 27 Co 86/2017, kdy konkrétně uvedl, že výzva zaslaná na adresu udávanou žalovaným v obchodním styku účastníků splňuje požadavky výzvy k plnění dle § 142 a o.s.ř. V tomto případě pro akceptaci tohoto postupu svědčí, že šlo o smlouvu uzavřenou za pomocí prostředků komunikace na dálku, tudíž celá komunikace mezi účastníky probíhala v online prostoru, a dále především dohoda účastníků v článku XI. smlouvy o doručování prostřednictvím elektronických kanálů včetně e-mailu. Předžalobní upomínka byla na e-mail žalovaného odeslána dne 15. 10. 2020 a jelikož mu byla určena lhůta k úhradě do sedmi dnů, byl povinen úhradu provést do 22. 10. 2020. Ode dne následujícího, tj. ode dne 23. 10. 2020, byl tak žalovaný v prodlení a žalobkyně má právo na úroky z prodlení právě od tohoto data. Co do poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 665 Kč, smluvní pokuty ve výši 105 Kč, úroku z prodlení z částky 3 000 Kč od 22. 9. 2020 do 22. 10. 2020, soud žalobu zamítnul tak, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozhodnutí.

24. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, dle kterého, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobkyně požadovala po žalovaném zaplacení částky 4 064,90 Kč, přičemž jí bylo soudem přiznáno 3 273,94 Kč (úrok z prodlení soud kapitalizoval ke dni vyhlášení rozsudku, tj. ke dni 30. 11. 2021). Žalobkyně tak byla ve věci úspěšná z 80 % a z 20 % neúspěšná (z 20 % byl tak úspěšný žalovaný). Žalobkyně tak má vůči žalovanému právo na zaplacení 60 % náhrady nákladů řízení.

25. Náklady řízení sestávají jednak ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 400 Kč a dále z nákladů souvisejících se zastupováním žalobkyně advokátem. Soud postupoval podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Zástupkyně žalobkyně učinila ve věci tři úkony právní služby dle § 11 odst. 1 advokátního tarifu (převzetí a příprava zastoupení, návrh ve věci samé, výzva k plnění). V daném případě se zcela nepochybně jedná o návrh podaný na ustáleném vzoru uplatněném týmž žalobcem a ve skutkově a právně obdobných věcech, což dosvědčuje množství dalších návrhů podávaných ke zdejšímu soudu (srov. např. řízení vedená pod sp.zn. 13 C 189/2020, pod sp.zn. 13 C 115/2020 či pod sp.zn. 22 C 26/2021). Při vyčíslení náhrady nákladů řízení je tak třeba aplikovat § 14b advokátního tarifu. Sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon činí podle § 14b odst. 1 advokátního tarifu 200 Kč a dále jí za ně podle § 14b advokátního tarifu náleží paušální náhrada hotových výdajů ve výši 100 Kč, opět za každý z těchto úkonů. Celkem tedy náklady žalobkyně (včetně daně z přidané hodnoty ve výši 21 % z odměny a náhrad advokáta) činí 1 489 Kč. Soud pak přiznal žalobkyni právo na náhradu nákladů v částce 893 Kč.

Poučení