13 C 246/2024 - 76

Rubrum

Okresní soud v Liberci rozhodl soudkyní JUDr. Ivanou Šoljakovou ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] proti žalované: [Jméno žalované], narozená [Datum narození žalované] o zaplacení částky 46 974,25 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna uhradit žalobkyni částku 23 853,50 Kč v pravidelných měsíčních splátkách po 1 300 Kč, splatných nejpozději do 25. dne v kalendářním měsíci, počínaje kalendářním měsícem po právní moci tohoto rozhodnutí, pod sankcí ztráty výhody splátek.

II. V celé zbývající části, a to jak na jistině, tak co do všeho příslušenství, se žaloba zamítá.

III. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně zahájila řízení o nároky ze smlouvy o úvěru s tím, že se žalovanou uzavřela [datum] nejprve rámcovou smlouvu č. [hodnota], na základě které jí aktivovala běžný účet, a dále pak k ní byly uzavírány dodatky. Dne [datum] to byl dodatek č. [hodnota], kterým byla žalované schválena žádost o úvěr [IBAN], a tentýž vyplaceno 51 749 Kč na běžný účet žalované. Smlouvou byl sjednán úrok 17,9 % ročně, splatný společně s jistinou pravidelnou splátkou 1 015 Kč vždy k 20. dni v měsíci, počínaje 20. 7. 2022.

2. V řízení nárokovala žalobkyně dlužnou jistinu úvěru 46 974,25 Kč k 25. 2. 2024, neboť následující den úvěr pro neplacení zesplatnila, a dlužný smluvní úrok k tomuto datu ve výši 2 150 Kč za období od 24. 11. 2023, od kdy již nebylo žalovanou nic placeno. Dále smluvní úrok z jistiny 46 974,25 Kč ve výši 17,9 % ročně od 26. 2. 2024 do 26. 3. 2024, a poté ve výši 15 % ročně ode dne 27. 3. 2024 do zaplacení. Rovněž z jistiny 46 974,25 Kč ode 7. 3. 2024, kdy uplynula lhůta pro úhradu zesplatnění částky, úrok z prodlení 15 % ročně do zaplacení.

3. K výzvě soudu ohledně zkoumání úvěruschopnosti žalobkyně doplnila, že úvěrem byl doplácen jiný produkt žalované, kontokorent, který již měla dle dodatku č. [hodnota] k rámcové smlouvě ze dne [datum]. Tehdy, před jeho sjednáním, bylo vyhodnoceno, že jej lze žalované poskytnout až do výše 50 000 Kč, a současně si strany sjednaly, že kontokorent může být převeden na úvěr s anuitním splácení, což se stalo. V takovém případě jde o změnu závazku a povinnost přezkoumávat úvěruschopnost by tedy žalobkyně měla podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru jen v případě, že by došlo k významnému navýšení původního úvěru, což se nestalo. Protože se nezvýšilo celkové zadlužení žalované, pouze dostala možnost uhradit stávající kontokorent ve splátkách, a zůstala jí i možnost kdykoliv celý dluh doplatit, stejně jako původně, stačilo dle žalobkyně původní posouzení úvěruschopnosti.

4. Při poskytnutí kontokorentu pak tvrdila, že měla žalovaná příjem od zaměstnavatele [Anonymizováno]-[Anonymizováno] s. r. o. 16 000 Kč. Jiné zjištěné splátky na dluh ve výši 80 000 Kč byly ověřeny úvěrovou zprávou ve výši 5 562 Kč. Výdaje žalované činily 4 250 Kč, výdaje domácnosti dalších 6 500 Kč, tedy žalobkyně dovodila, že je zde schopnost splácet.

5. Žalovaná se k věci samé nijak blíže nevyjádřila, k nařízenému jednání se 24. 10. 2024 stejně jako žalobkyně, která se omluvila, nedostavila. Při tomto jednání byly provedeny důkazy navržené žalobkyní, nastala zákonná koncentrace řízení, a bylo odročeno již jen za účelem vyhlášení rozhodnutí ve věci.

6. V mezidobí byl soudu ale doručen návrh na schválení smíru, který žalobkyně sepsala, a postupně byl doručen z datových schránek obou účastnic. Usnesením č. j. 13 C 246/2024-66, které nabylo právní moci dne 4. 1. 2025 soud smír neschválil, neboť jeho obsah byl v rozporu s kogentním ustanovením zákona. Ve věci tak následně (po ukončení dlouhodobé a opakované DPN soudce) toliko vyhlásil rozhodnutí, když již jen za tím účelem bylo původně, než mohl ve věci po rozhodnutí o návrhu na schválení smíru pokračovat, odročeno.

7. Z potvrzení o výši příjmů žalované bylo zjištěno, že částka nad 15 tis. Kč byla žalované vyplacena pouze v prosinci 2020, v lednu i únoru 2021 bylo vyplaceno pouze 12,6 tis. Kč, kdy tak jen díky zvýšenému prosincovému příjmu z toho nakonec vznikl alespoň průměrně příjem vyšší, ovšem toliko 13 639 Kč měsíčně, nikoliv žalobkyní tvrzených 16 tis. Kč. Plyne z něho rovněž to, že potvrzení bylo vyhotoveno až ze dne 30. 3. 2021, tj. téměř dva měsíce poté, co byl již úvěr sjednán, a nikoliv před jeho poskytnutím.

8. Z přehledu žádostí žalované o úvěr vyplývá, že žalovaná žádala opakovaně o úvěry v řádech desetitisíců až statisíců, nicméně až následně po kontokorentu. Ten jako první v řadě, a jediný, nemá současně při žádosti zaneseny žádné údaje ohledně úvěruschopnosti žalované, které jsou zaznamenány až od dalšího následujícího požadavku. Jestliže měla mít žalobkyně i výpisy z účtu, podle kterých zvládala žalovaná všechny své výdaje hradit, jak tvrdila, pak soudu předložila pouze výpis z účtu za období od 1. 3. 2022 do 31. 5. 2022, kde byla ale po celou dobu žalovaná v mínusu, těsně pod hranicí 50 tis. Kč, a po celou dobu bylo na účet připsáno pouze 13,7 tis. Kč.

9. Z úvěrové zprávy vyplývá, že by měla mít žalovaná 6 existujících splátkových a 1 nesplátkový úvěr, kdy na splátkových úvěrech byla zatížena splátkou [částka] měsíčně při částce k doplacení [částka] a na nesplátkových úvěrech je využita částka 23 272 Kč při úvěrovém rámci [částka], a to k [datum], kdy byla zpráva (tedy rovněž až po uzavření úvěru, cca týden) pořízena.

10. Z rámcové smlouvy bylo zjištěno, že pod č. [hodnota] účastnice 5. 2. 2021 sjednaly poskytování bankovních služeb včetně platebních, kdy žalobkyně otevřela žalované běžný účet č. [č. účtu]. Z dodatku č. [hodnota] soud dále zjistil, že 11. 2. 2021 sjednaly účastnice tzv. kontokorent do výše 50 000 Kč, o který mohla žalovaná přečerpat běžný účet, a který bude průběžně splácet každým připsáním peněz, vždy jej ale musí vyrovnat do 1 roku od vzniku mínusu. Ujednáno bylo právo žalované požádat o převedení kontokorentu na úvěr s anuitními splátkami v případě, že nebyly porušeny žádné podmínky. Poté již nelze čerpat, a dluh se splatí v anuitních splátkách. První 3 měsíce byly ujednány bez úroků, poté sazba 18,9 % ročně s tím, že úroky za daný kalendářní měsíc zaúčtuje žalobkyně v první den měsíce následujícího k tíži běžného účtu. Pokud nebude dostatek prostředků, bude o tyto úroky navýšeno čerpání samotného kontokorentu. Podmínkou bylo dále to, že kontokorent žalovaná splatí vždy do jednoho roku od data 1. čerpání, nebo od kteréhokoliv dalšího, kdy na účtu vznikne mínus, a bude přečerpán. Rovněž musí být na účtu dostatek prostředků pro úhradu měsíčních úroků, tj. alespoň z kontokorentu musí zůstat na nevyčerpané části tolik, aby z tohoto úvěru mohly být uhrazeny právě úroky.

11. Dle dodatku č. [hodnota] k rámcové smlouvě měl být sjednán úvěr ve výši 51 749 Kč k vyčerpání převodem na běžný účet žalované č. [č. účtu] dne 28. 6. 2022. Doba jeho splácení měla činit 97 měsíců při měsíční splátce 1 015 Kč k 20. dni každého měsíce počínaje měsícem po čerpání, úroková sazba základní činila 17,9 % ročně, bonusová o procento méně. Z dodatku č. [hodnota] k rámcové smlouvě soud zjistil, že se toliko měnilo datum pravidelné měsíční platby k úvěru č. [IBAN] z 20. dne na 24. dne v měsíci od září 2022.

12. Z potvrzení o vyplacení kontokorentu datovaného 28. 6. 2022 soud zjistil, že jde o dopis žalobkyně adresovaný žalované, kde je sdělováno, že na její přání byl kontokorent převeden na půjčku s pravidelnou měsíční splátkou. Nejedná se o samotný doklad o úhradě. Z výpisu z účtu ze dne 28. 6. 2022 bylo dále zjištěno, že na účet č. [č. účtu] byla dne 28. 6. 2022 připsána částka 51 749 Kč s údajem, že jde o načerpání půjčky z [právnická osoba]. Současně byl za tento den naúčtován obchodní úrok z kontokorentu do mínusu 698,58 Kč. Z počátečního zůstatku účtu mínus 49 439,51 Kč tak vznikl konečný zůstatek při těchto dvou bankovních operacích, 1 610,91 Kč v plusu.

13. Ze splátkového kalendáře k půjčce [IBAN] ve výši 51 749 Kč, vytvořeného 27. 3. 2024, soud zjistil, že vedle rozepsaných 20měsíčních splátek, ve kterých je zahrnuta část na úrok a zbytek na jistinu (celková výše 1 015 Kč), jsou zaevidovány platby žalované ve výši měsíční splátky. Některé byly připsány v termínu, některé s prodlením, některé v několika srážkách. Celkem vykazuje kalendář úhradu 17 plateb po 1 015 Kč, tj. celkem úhrady žalované ve výši 17 255 Kč v období od 20. 7. 2022 do 12. 12. 2023.

14. Z přehledu plateb vyplývá, že jde o totožnou tabulku předepsaných splátek a příchozích plateb jako ve splátkovém kalendáři. Z poukazovaných splátek bylo strháváno nejen na jistinu, ale i na úrok, jak byly i splátky sestaveny. Po těchto platbách mělo zůstat na dlužné jistině 49 124,27 Kč, jak žalobkyně uvedla i ve výzvě k zaplacení z 26. 2. 2024.

15. Skutkově tak soud dospěl k závěru, že žalobkyně otevřela dle dodatku č. [hodnota] z [datum] žalované k dříve zřízenému běžnému účtu kontokorent 50 000 Kč, aniž by zjišťovala její příjmy, výdaje a poměry, a spokojila se s tím, že žalovaná sama měla uvést průměrný měsíční příjem cca 16 tis. Kč. Příjmy byly dokládány žalovanou až na konci března 2021, a ani v přehledu žádostí o úvěry žádný údaj ani k příjmům ani k výdajům v souladu s tím není. I samu úvěrovou zprávu, ze které vyplynulo značné úvěrové zatížení jinde, generovala žalobkyně až týden po poskytnutí kontokorentu. Žalované tak umožnila čerpat až takto vysokou částku, aniž by jakkoliv prověřila, že je schopna cokoliv splácet, a že vůbec nějaký příjem má. Pravidelně bylo třeba hradit nejen splátku úroku téměř osm set korun, ale do roka musela kontokorent žalovaná dle smlouvy vyrovnat, a musela by být schopná „odložit“ si tedy měsíčně na úhradu kontokorentu cca 4 166 Kč, pokud nakonec neměla vyrovnávat kontokorent opět jiným zadlužením, odjinud.

16. Příjem žalované průměrně činil jen 13 639 Kč měsíčně, a již v této době a s takto nízkým příjmem dlužila žalovaná 80 tis. Kč, a byla povinna hradit, jak sama žalobkyně uvedla, měsíčně značnou částku (jejímu příjmu samu o sobě neodpovídající) 5 562 Kč. Na vše ostatní tak zbývalo žalované pouhých 8 077 Kč, a bylo více než na místě pečlivě hodnotit její situaci, zda vůbec jakýkoliv další úvěr bylo možné poskytnout. Této povinnosti žalobkyně v žádném případě nedostála, pokud za „expertní analýzu výdajů“ domácnosti tvrdí 4 250 Kč, což je částka pouhého životního minima, nezahrnující náklady na bydlení, a od které se pak odvíjí i nároky na sociální dávky, aby člověk vůbec mohl být schopen fungovat. Po jejím odečtení, jen této částky, mělo zůstávat žalované 3 827 Kč, za které v podstatě ani žádné bydlení nelze měsíčně pořídit, nemluvě o jakýchkoliv dalších výdajích typu léky, doprava či obměna ošacení nebo obuvi, která je čas od času nutná u každého. Jedná se o věci, nikoliv zbytné, kde se stačí uskrovnit, jako např. výdaje na kulturu či zábavu, kde se naopak toto v případě úvěru předpokládá. Z úvěrové zprávy, obstarané opět až dodatečně pak vyplývá, že žalovaná měla úvěrů sedm již v tuto dobu, kdy o úvěr žádala v podobě kontokorentu, žalované v tuto dobu rostla částka po splatnosti za posledních 12 měsíců, a šlo o vysokou částku překročení limitu za posledních 12 měsíců! Měsíční splátky žalované byly zachyceny ve výši 6 227 Kč, tj. ještě vyšší.

17. Vše toto tak vede k jednoznačnému závěru, nikoliv o schopnosti žalované jakýkoliv další úvěr splácet, ale o tom, že jí úvěr žalobkyní, kontokorent s rámcem 50 000 Kč, neměl být vůbec poskytnut. Žalobkyně měla údaje, které jednoznačně hovořily o zadlužování a narůstající platební neschopnosti žalované, kdy bylo namístě s pravděpodobností blížící se jistotě předpokládat, že právě tuto situaci bude žalovaná se sedmi úvěry v únoru 2021 řešit úvěrem osmým od žalobkyně. Situace se následně i potvrdila, kdy celý rámec bez drobných byl žalovanou vyčerpán, a řešila změnu jeho splácení, aby se vyhnula vymáhání, ani toto však nebyla následně schopná dodržet, což při příjmu 13-14 tis. Kč měsíčně bez dalšího zadlužování nebylo ostatně ani možné.

18. Po právní stránce uplatnila žalobkyně nároky ze smlouvy o úvěru, dle které se podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Uzavřená smlouva dále podléhá v případě, kdy není uzavírána s podnikatelem, i regulaci zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „z. s. ú.“).

19. Podle jeho § 86 odst. 1 je poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

20. Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 z. s. ú. větou druhou, je smlouva podle § 87 odst. 1 neplatná. V současném znění účinném od 29. 5. 2022 je již výslovně uvedeno, že soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu, a spotřebitel je pak povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Do 28. 5. 2022 bylo sice v textu tohoto ustanovení, že spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti z tohoto důvodu v obecné promlčecí době tří let běžící ode dne uzavření smlouvy, nicméně šlo o chybnou transpozici evropské úpravy. Podle té byla vždy neplatnost z tohoto důvodu absolutní a z ní tak musí být vycházeno bez ohledu na to, zda smlouva byla uzavřena do 28. 5. 2022 anebo po tomto datu, kdy od následujícího dne byl i český zákon opraven a dán do souladu.

21. Zde soud odkazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 6. října 2021 ve věci sp. zn. Pl. ÚS 3/20, ze kterého jednoznačně plyne, že i pokud smlouva o spotřebitelském úvěru byla uzavřena za účinnosti zákona ve znění do 28. 5. 2022, je obecný soud povinen k eurokonformnímu výkladu § 87 odst. 1 z. s. ú., jakož i k přímému použití směrnice 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru, podle které jde vždy o neplatnost absolutní. S poukazem na datum uzavření smlouvy tedy nelze v případě nesplnění povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost ustát platnost smlouvy.

22. Poskytovatel je pak povinen učinit tak s odbornou péčí, řádně a v potřebném rozsahu tak, aby skutečně nebyl důvod pochybovat o schopnosti úvěr splácet. V usnesení ve věci sp. zn. 33 Cdo 922/2022 Nejvyšší soud vyložil, že odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit. Za klíčovou označil i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva z databáze Českého statistického úřadu, a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými, nikoliv pouze tvrzenými, informacemi o jeho příjmech a výdajích, byť je třeba posuzovat každý případ individuálně s ohledem na konkrétní okolnosti projednávaného případu.

23. Ústavní soud ČR dokonce v řízení sp. zn. III. ÚS 4129/18 dovodil, že pokud soud nezkoumal, zda poskytovatel úvěru při jeho poskytnutí prověřil schopnost úvěr splatit, pak zasáhl do základního práva spotřebitele na soudní ochranu. Tato povinnost je tak i v rovině ústavněprávní vnímána jako zcela zásadní, a nikoliv pouze formální, při které by poskytovatel úvěru mohl účinně argumentovat tím, že stačí, aby mu spotřebitel sdělil informace, na které by měl být oprávněn bez dalšího spoléhat. Povinnost aktivního přezkumu je nosnou myšlenkou evropské úpravy, která má legitimní a zcela pochopitelné cíle, a to vyhnout se dluhovým spirálám, které zatěžují nakonec celou společnost. Bez ohledu na to, že každý má jednat poctivě, tedy uvádět pravdu v závazkových vztazích, a nemá se samozřejmě dopouštět trestné činnosti včetně úvěrových podvodů, je tak dána zcela konkrétní a na takovém nepoctivém či nezákonném jednání zájemce o úvěr nezávislá povinnost jeho poskytovateli.

24. Ústavní soud připomněl i dřívější závěry Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen samotného dlužníka, ale celé společnosti, na kterou mají vliv důsledky předlužení a případné insolvence. Je tomu tak proto, že nejen dlužník, ale i jeho blízcí se pak dostávají do postavení, které vyžaduje, aby stát začal plnit svou sociální roli, a celá společnost pak saturuje stav, který neměl vůbec nastat. Proto je na poskytovateli úvěru, aby náležitě před poskytnutím prověřil a posoudil schopnost žadatele ho splácet. Úvěr smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když s odbornou péčí úvěruschopnost posoudil, a z jeho zjištění je skutečně zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li toto dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná.

25. Porušení této povinnosti poskytovatele tak nejen odporuje zákonu, ale současně narušuje veřejný pořádek, neboť ochrana spotřebitele má předcházet negativním a nežádoucím celospolečenským dopadům jako je předlužení, sociální úpadek a nemožnost dostat se z dluhové pasti. Je třeba si uvědomit, že člověk v tíživé situaci často hledá jakékoliv řešení, a potlačuje informace, které mu ve vyřešení aktuálního problému brání. Řada osob pak nedokáže odhadnout ekonomickou situaci, zejména svoji vlastní objektivně, kdy jim chybí potřebné znalosti a zkušenosti, ale i schopnost určité kvalifikované ekonomické úvahy. Není tak na místě, aby poskytovatel mohl „rozdávat“ úvěry bez patřičného vyhodnocení, následně vymáhat plnění, a aby poté celá společnost nesla vzniklé následky na straně dlužníka a jeho rodiny na sociálních dávkách. Výše uvedené závěry tak mají jasné opodstatnění, a poskytovatel úvěru jako silnější a odborněji vybavená strana, podnikající v této sféře, musí nést potřebnou míru odpovědnosti, aby na následky jejího podnikání nedoplácela společnost jako celek. Ona na první pohled možná vysoká ochrana jednotlivce žádajícího o úvěr, je ve skutečnosti požadavkem a tlakem na podnikatele ve finančním odvětví, aby při svém podnikání neprofitoval v konečném efektu na úkor celé společnosti. Ostatně Ústavní soud ve výše citovaném nálezu připomněl i to, že porušení povinnosti ověřit úvěruschopnost, je mj. i správním deliktem poskytovatele, jak rozhodl Nejvyšší správní soud ČR ve věci sp. zn. 1 As 30/2015.

26. Mimo jakoukoliv pochybnost tak stojí závěr, že poskytovatel úvěru má aktivní povinnost nejen zjistit jak příjmy, tak výdaje žadatele o úvěr, ale tyto i prověřit, a provést zcela konkrétní a přezkoumatelnou úvahu, která obstojí, že odborně a pečlivě učinil vše pro to, aby neposkytl úvěr žadateli, u něhož nebylo řádně prověřeno, že je schopen úvěr splácet.

27. Na základě shora uvedeného je zřejmé, že žalobkyně svou povinnost řádně přezkoumat a posoudit úvěruschopnost jednoznačně nesplnila, a tedy smlouva, z níž žalobkyně nárokuje plnění, je podle § 87 odst. 1 z. s. ú. absolutně neplatná. Jak žalobkyně správně namítala, měla povinnost prověřit úvěruschopnost žalované před poskytnutím úvěru (poprvé) v podobě kontokorentu, neboť následně se již jen měnil režim, jak bude splacen. Stále ale šlo o tentýž úvěr, žádný nový další, ale jen změnu stávající smlouvy. Dokonce takovou změnu, která byla přímo ujednána, jako nárok žalované na změnu splatnosti sjednávaného kontokorentu. Úvěrová smlouva tedy nebyla uzavřena v roce 2022 v červnu, kdy se jen smlouva měnila, ale již v roce 2021 v únoru, kdy byl úvěr skutečně sjednán. Před tímto sjednáním měla žalobkyně vyžádat potvrzení o výši příjmu, či jej ověřit jinak, výpisem z účtu atp., vyžádat úvěrovou zprávu a zjistit skutečné zadlužení, a porovnávat výdaje žalované s jejím doloženým příjmem, aby dostála povinnosti prověřit, že jí lze úvěr poskytnout.

28. Před poskytnutím úvěru na samém počátku neměla žalobkyně doložené žádné informace, a vše co sama zjistila dodatečně a tvrdila, vede k závěru, že žalovaná byla zadlužená, a v roce 2021 si již opakovaně půjčovala. Přesto nebyla schopna ani běžně „vyjít“ a v zadlužování spirálovitě pokračovala. Byť byla příjemcem pravidelné mzdy, šlo o mzdu nízkou, a jen výše splátek ji zásadně vyčerpávala. Namísto pochybností zde byla spíše jistota o tom, že splácet nemá z čeho a s vysokou pravděpodobností řeší starší úvěry čerpáním nových.

29. Smlouva tak od počátku nebyla uzavřena platně, a soud se tímto musel zabývat z úřední povinnosti, stejně jako částkou, která byla od žalobkyně vyčerpána, a kolik z ní dosud není vráceno, a lhůtou, v jaké se tak má stát.

30. Smluvní nároky není možné přiznat, zůstala toliko povinnost žalované podle § 87 odst. 1 z. s. ú. vrátit poskytnuté plnění, a to v době přiměřené jejím možnostem. Ani prodlení tak do té doby nenastalo, tj. ani na ně by žalobkyni nevznikl nárok. Nejvyšší soud v rozsudku ve věci sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 uvedl, že již dle textu samotného zákona a tedy čistě gramatickým výkladem ustanovení § 87 odst. 1 a 2 z. s. ú. lze zjistit, že toto ustanovení upravuje speciálně dobu (okamžik) vrácení poskytnuté a dosud nesplacené jistiny spotřebitelského úvěru ze smlouvy neplatné právě podle § 87 odst. 1 věty první, aniž by se tak uplatnila obecná pravidla pro vydání bezdůvodného obohacení.

31. Poukazuje dále i na důvodovou zprávu k ustanovení § 87 z. s. ú., která zohledňuje, že z neplatnosti smlouvy vyplývá obecně povinnost stran vzájemně si, a to bez zbytečného odkladu, vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož by ovšem pro spotřebitele (který nemusel být ani schopen úvěr vracet podle pravidel v neplatné smlouvě, když toto nebylo řádně zjišťováno) mohly vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru (a povinnost vracet jistinu ještě dříve než tomu mělo dle neplatné smlouvy dojít). Proto se stanoví na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, ale až v době odpovídající jeho možnostem (které nebyly řádně posouzeny a zjištěny poskytovatelem, proto je zjistí soud a podle nich rozhodne). Spotřebitel je tedy povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, ale v takových splátkách, v jakých je skutečně schopen splácet. Text zákona „v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase.

32. Výslovně Nejvyšší soud shrnul, že dokonce může nastat i situace, že splátky jistiny budou zcela minimální, a nelze a priori vyloučit ani to, že soud uzná, že v možnostech spotřebitele není v daném okamžiku vracet jistinu vůbec. V případě, že se následně změní možnosti spotřebitele, může soud na návrh dobu změnit. Jinak, než v návaznosti na takto stanovenou splatnost pak nemůže ani nastat na straně žalovaného prodlení, kdy pokud strany nedojdou k dohodě mimo smlouvu co do splatnosti, lze jedině soudně a tedy do budoucna posoudit schopnost dlužníka splácet, a podle toho tedy stanovit, kdy a kolik má zaplatit.

33. Samotná jistina, po odečtení plateb, které všechny na ni žalobkyně od žalované přijala, tak je k vrácení. Soud měl k dispozici pouze část transakcí, až od změny splátkového režimu, kde při „vyrovnání“ kontokorentu (28. 6. 2022 51 749 Kč), byl dostupný údaj o naúčtovaném úroku za měsíc, kdy se tak stalo (698,58 Kč). Tyto úroky byly ale kromě prvních tří měsíců dle smlouvy strhávány k tíži účtu anebo jako čerpání samotného kontokorentu i za dobu od 4. měsíce od jeho sjednání, až do konce.

34. Kdy přesně žalovaná čerpala kontokorent, ani kolik přesně jí bylo strháváno z účtu na úhradu úroků z něho anebo z prostředků na jejím účtu, a kolik tedy uhradila, nebylo možné z ničeho přesně zjistit. Žalobkyně se jednání neúčastnila, a soud ji tak nemohl vyzvat podle § 118a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), a poučit (poučení se uděluje v návaznosti na průběh jednání a jen při něm), aby tyto skutečnosti doplnila a doložila, byť je dle citované úpravy a judikatury možné přiznat jen částku skutečně poskytnutou, po odečtení všech plateb, které byly provedeny/vráceny.

35. Za této situace tak připadalo v úvahu zamítnutí žaloby, neboť soud nezná (a pro neúčast žalobkyně) nemohl zjistit částku, kterou je skutečně žalovaná vrátit a měla by být přiznána. Na druhé straně je ale z ujednání zřejmé, že kontokorent měla žalovaná na 3 měsíce bezúročně, poté byla sjednána sazba 18,9 % ročně. Soud je tak schopen z těchto skutečností stanovit maximální výši úroku měsíčně, odpovídající tomu, že více jak celý kontokorent nemohl být vyčerpán, a sjednané sazbě. I když může jít o částku vyšší, než kterou žalovaná na úrocích z kontokorentu zaplatila (a neměla, neboť kontokorent později změněný co do režimu splácení, je jako stále tentýž úvěr stižen absolutní neplatností, a na smluvní úroky nebyl nárok), stále je toto řešení v zájmu žalobkyně, neboť jí potom lze přiznat to, co s jistotou dosud vráceno nebylo, a odpovídá to i spravedlivějšímu uspořádání vztahů mezi účastnicemi více než zamítnutí celé částky pro nemožnost zjistit přesnou výši.

36. Za úročené období (po uplynutí tří měsíců od účinnosti dodatku, jak bylo sjednáno) od 12. 5. 2021 činí úrok 18,9 % ročně z částky 50 tis Kč do 31. 5. 2022 částku 9 941,92 Kč, za červen byl úrok zjištěn na mimořádném výpisu z účtu, činil 698,58 Kč, tj. celkem lze stanovit částku 10 640,50 Kč jako maximální částku za smluvní plnění do doby, než byla sjednána změna splácení kontokorentu v pravidelných splátkách. V těchto splátkách pak podle platebního kalendáře dalších 17 255 Kč, a tedy od čerpané jistiny kontokorentu 51 749 Kč soud odečetl 27 895,50 Kč a přiznal 23 853,50 Kč jako částku, kterou i při informačním deficitu v řízení lze mít prokazatelně jako dosud jistě nevrácenou.

37. Během jednání by měl soud současně zjišťovat poměry žalované, aby posoudil, zda je schopna v dané době provádět splátky, a v jaké výši, aby mohl rozhodnout o nové splatnosti. Ani žalovaná se však k jednání nedostavila, a k její tíži v tomto směru jde, že nebylo možné ověřit, kolik je schopna hradit. Pokud by soud neměl informace žádné, nezbylo by mu než rozhodnout v základní lhůtě pro peněžité plnění. Ve prospěch žalované však v tomto směru lze vzít splátky, které si ujednávaly účastnice v neschváleném navrhovaném smíru. Je pro ni stále příznivější dovodit, že se (snad) zavázala ke splátkám, kterým je schopna nyní dostát než uzavřít, že své poměry při jednání před soudem nesdělila, a nedoložila.

38. Plnění tedy soud uložil ve splátkách 1 300 Kč splatných nejpozději do 25. dne v kalendářním měsíci, počínaje kalendářním měsícem po právní moci tohoto rozhodnutí, pod sankcí ztráty jejich výhody v případě, že by nebyly dodržovány. Zbývající část nárokované jistiny převyšující částku 23 853,50 Kč, jakož i všechny ostatní nároky, které měly vyplynout ze smlouvy, soud zamítl.

39. Jelikož již jen částka přiznaná a zamítnutá jsou ve stejných výších, nebyl důvod přiznat komukoliv náhradu nákladů řízení podle § 142 odst. 2 o. s. ř., neboť jejich úspěch v řízení je srovnatelný.

Poučení