13 C 251/2019-46

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl samosoudkyní Mgr. Petrou Zatloukalovou ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] o zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu takto:

Výrok

I. Žaloba o zaplacení částky 110.000 Kč se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 1.200 Kč, do tří dnů ode dne, kdy toto rozhodnutí nabude právní moci.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou došlou soudu dne [datum] domáhala vydání rozhodnutí ukládajícího žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 110.000 Kč, tedy odškodnit žalobkyni nemajetkovou újmu, která žalobkyni vznikla„ nesprávným rozhodováním a nesprávným postupem správce daně“. Konkrétně žalobkyně popsala, že Finanční úřad pro Karlovarský kraj vydal dne [datum] celkem pět zajišťovacích příkazů podle ust. § 167 zák. č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve spojení s ust. § 103 zák. č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (č.j. 618815/15/2407-00540-401543, č.j. 618817/15/2407-00540-401543, č.j. 618810/15/2407-00540-401543, č.j. 618798/15/2407-00540-401543 a č.j. 618811/15/2407-00540-401543). Proti těmto rozhodnutím brojila žalobkyně odvoláním, které bylo Odvolacím finančním ředitelstvím rozhodnutím ze dne 21. 7. 2015, č.j. 23323/15/5100-41453-706611 zamítnuto a napadená rozhodnutí Finančního úřadu pro Karlovarský kraj byla potvrzena. Žalobkyně se dále bránila žalobou proti rozhodnutí odvolacího orgánu ze dne 21. 7. 2015, č.j. 23323/15/5100-41453-706611. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 8. 2016, č.j. 30Af 27/2015-50 byla žaloba žalobkyně proti rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 21. 7. 2015, č.j. 23323/15/5100-41453-706611 zamítnuta. Nejvyšší správní soud, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně, rozsudkem ze dne 16. 12. 2016, č.j. 7 Afs 194/2016-30 zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 8. 2016, č.j. 30Af 27/2015-50, a zrušil i rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 21. 7. 2015, č.j. 23323/15/5100-41453-706611. Věc byla vrácena k dalšímu řízení„ žalovanému“. Odvolací finanční ředitelství rozhodnutím ze dne 19. 1. 2017, č.j. 2914/17/5100-41453-711400 opětovně zamítlo odvolání žalobkyně a opětovně potvrdilo zajišťovací příkazy. Krajský soud v Plzni, rozhodující o žalobě žalobkyně proti rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 19. 1. 2017, č.j. 2914/17/5100-41453-711400, rozsudkem ze dne 30. 1. 2019, č.j. 30 Af 16/2017-64, který byl právnímu zástupci žalobkyně doručen dne [datum], rozhodl o zrušení rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 19. 1. 2017, č.j. 2914/17/5100- 41453-711400 a shora specifikovaných zajišťovacích příkazů, věc byla vrácena k dalšímu řízení„ žalovanému“. Žalobkyně poukázala na to, že podle názoru soudu došlo k podstatnému porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, které mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Z uvedeného žalobkyně usuzovala na nezákonnost shora citovaných zajišťovacích příkazů. Správce daně na základě zajišťovacích příkazů zahájil okamžitou daňovou exekuci na majetek žalobkyně, zablokoval finanční částku, která vícenásobně převyšovala částku údajně dlužné daně uvedenou v zajišťovacích příkazech.„ [příjmení] žalobkyně“ zrušila finanční garanci pro celní správu a žalobkyně ztratila postavení tzv. oprávněného příjemce. Došlo k prudkému poklesu tržeb a postupnému odchodu zaměstnanců. [ulice] činnost žalobkyně byla v oblasti obchodování s pohonnými hmotami zastavena. Žalobkyni vznikl nárok na přiměřené zadostiučinění za újmu, a to ve výši 110.000 Kč, samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Přiměřenost zadostiučinění stanovila žalobkyně s přihlédnutím k míře poškození svého„ dobrého jména“ a své pověsti, kterou si žalobkyně budovala více než 20 let, ke vzniku nedůvěry odběratelů, ke vzniku nedůvěry k žalobkyni v bankovním a finančním sektoru, k výši nezákonně požadovaného zajištění úhrady daně z přidané hodnoty, ke vzniku nedůvěry zaměstnanců a ztrátě jejich motivace pro dobrou práci pro žalobkyni, ke zneužití práva správcem daně jako orgánem veřejné moci, kdy postupoval navenek formálně správně dle daňového řádu, ve skutečnosti se jeho postup při daňové exekuci opíral o nezákonně vydané zajišťovací příkazy. Žalobkyně rovněž poukazovala na to, že je třeba přihlédnout ke kritériím uvedeným v ust. § 31a odst. 3 zák. č. 82/1998 Sb., aniž by však současně tvrdila porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě, či porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Žalobkyně uplatnila nárok na přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu u Ministerstva financí, odškodněna však nebyla.

2. Co do tvrzení o vzniku nemajetkové újmy žalobkyně svá tvrzení rozvedla tak, že banky vlivem nezákonného rozhodnutí a nesprávného úředního postupu ztratily„ ochotu podílet se na financování obchodů i normálního chodu firmy žalobkyně“. Žalobkyně, významný obchodník s pohonnými hmotami na celorepublikové úrovni, si své postavení na trhu budovala více než 25 let. V letech 2012 až 2014 ustálila žalobkyně svůj roční obrat na částce 0,5 miliardy Kč, v květnu 2015 došlo k zásahu finanční správy vydáním zajišťovacích příkazů a ve srovnání s rokem 2014 došlo ke snížení obratu žalobkyně o„ cca 200 mil. Kč“. Dalším ukazatelem zhoršení ekonomické situace byl objem provedených obchodů (v roce 2014 žalobkyně vystavila celkem [číslo] ks faktur na zboží, v roce 2015 to bylo [číslo] faktur, v roce 2016 to bylo [číslo] faktur, v roce 2017 to bylo [číslo] faktur a v roce 2018 na zboží prakticky žádná faktura). Velmi rychle a nekontrolovaně se rozšířila informace, že žalobkyně má velké potíže s finančním úřadem, s tím vznikla pomluva, že se žalobkyně dopustila daňových podvodů v rámci karuselových obchodů a další nepravdivé informace, které žalobkyni poškozovaly (především v tom, že dodavatelé, dříve dodávající žalobkyni na splátky, nově požadovali uhradit celou kupní cenu předem formou zálohy, řada stálých klientů žalobkyně postupně odcházela k jiným dodavatelům. Celkový zásah správce daně do finančních prostředků a toku peněz byl mnohem vyšší než zajištěných 6, 000.000 Kč, neboť žalobkyně musela zvýšit své ručení za kontokorent bankám o dalších 10, 000.000 Kč. Poškození dobrého jména se konkrétně projevilo v odlivu stávající klientely žalobkyně k jiným dodavatelům, neboť žalobkyně přestala být schopna poskytovat svým odběratelům nadstandardní podmínky pro obchodování. Dodavatelé odmítali dodávat zboží jinak než s předchozí zálohovou platbou kupní ceny, v letech 2016 a 2017 došlo k enormnímu nárůstu zálohových faktur na předfinancování nákupu zboží. [příjmení] doposud financující obchodní činnost žalobkyně vypověděly své smlouvy o kontokorentním financování a bankovní záruce za stávajících podmínek a byly ochotny pokračovat ve financování obchodů„ firmy“ za mnohem přísnějších podmínek s většími zárukami a mnohem více zavazujícími podmínkami úvěrování.„ Zakleknutí“ správce daně zasáhlo do obchodní sféry žalobkyně, ta přešla„ do útlumu“ a následné„ likvidace“. Příčinnou souvislost mezi nezákonným rozhodnutím a vznikem tvrzené újmy vyvozuje žalobkyně z toho, že v důsledku vydání nezákonných rozhodnutí a nesprávného úředního postupu správce daně došlo k tomu, že žalobkyně ihned získala pověst nedůvěryhodného podnikatele, který má problémy s daňovou správou. Následkem toho dodavatelé žalobkyně zpřísnili své podmínky, za nichž byli ochotni dodávat zboží žalobkyni, odběratelé výrazně omezili své objednávky a jejich platební morálka se výrazně zhoršila a část zaměstnanců dala výpověď a části zaměstnanců musela žalobkyně výpověď dát. To vše, spolu s výše popsaným postupem bank, vedlo nakonec k zániku podnikatelské činnosti žalobkyně. Pokud by daňová správa nevydala svá nezákonná rozhodnutí, žalobkyně by bezpochyby fungovala na trhu i nadále.

3. V průběhu řízení žalobkyně doplnila žalobní argumentaci o rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 10. 8. 2020, č.j. 30340/20/5100-41453-711400, zrušující rozhodnutí Finančního úřadu pro Karlovarský kraj ze dne 17. 9. 2019, č.j. 860948/19/2407-50521-402678. Tímto rozhodnutím došlo k vyhovění námitce žalobkyně a bylo rozhodnuto o tom, že žalobkyni náleží v souvislosti se zrušením zajišťovacích příkazů a v souvislosti s daňovou exekucí provedenou na jejich podkladě úrok z neoprávněného jednání správce daně dle ust. § 254 odst. 1 a 2 daňového řádu v celkové výši 5, 021.456 Kč. Odvolací finanční ředitelství ve svém rozhodnutí dospělo k závěru, že zamítnutí odvolání žalobkyně proti zajišťovacím příkazům rozhodnutím ze dne 19. 1. 2017, č.j. 291417/5100-41453-711400 představovalo ze strany odvolacího orgánu nesprávný úřední postup, nesprávným úředním postupem bylo již nedůsledné vypořádání odvolacích námitek v rozhodnutí ze dne 21. 7. 2015, č.j. 23323/15/5100-41453-706611. Podle žalobkyně tak„ na straně žalované“ došlo k nesprávnému úřednímu postupu.

4. Žalovaná se k žalobě vyjádřila tak, že zajišťovací příkazy ze dne [datum] sice byly zrušeny, nikoliv však pro nezákonnost (přezkumem zákonnosti předpokladů pro vydání zajišťovacích příkazů se soud ve svém zrušovacím rozhodnutí nezabýval). Původní žalobní tvrzení k závažnosti a okolnostem vzniku nemajetkové újmy považovala žalovaná pro jejich obecnost za nedostatečná. Ve věci nejsou podle žalované splněny podmínky pro založení odpovědnosti státu za škodu, není dána existence nezákonného rozhodnutí ve formě zajišťovacích příkazů. Další důvod pro zamítnutí žaloby vychází ze znění § 254 odst. 6 daňového řádu - jelikož přiznaný úrok mnohonásobně převyšuje žalovanou částku, není možné žalobkyni v jejím žalobním nároku podle přesvědčení žalované vyhovět.

5. Z provedených listinných důkazů soud učinil následující zjištění:

6. Jak vyplývá z rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 21. 7. 2015, č. j. 23323/15/5100-41453-706611, zajišťovacími příkazy, tj. rozhodnutími ze dne 22. 5. 2015, č. j. 618815/15/2407-00540-401543, č. j. 618817/15/2407-00540-401543, č. j. 618810/15/2407-00540-401543, č. j. 618798/15/2407-00540-401543 a č. j. 618811/15/2407-00540-401543 Finanční úřad pro Karlovarský kraj postupem dle ust. § 167 zák. č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve spojení s ust. § 103 zák. č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, uložil žalobkyni, aby zajistila úhradu daně z přidané hodnoty, která nebyla dosud stanovena, složením jistoty na depozitní účet finančního úřadu, a to pro období od [datum] do [datum] v částce 518.475 Kč, pro období od [datum] do [datum] v částce 328.094 Kč, pro období od [datum] do [datum] v částce 699.972 Kč, pro období od [datum] do [datum] v částce 2, 465.371 Kč a pro období od [datum] do [datum] v částce 1.942.106 Kč („ zajišťovací příkazy“). Zajišťovací příkazy byly napadeny odvoláním žalobkyně došlým Odvolacímu finančnímu ředitelství dne [datum]. Odvolací finanční ředitelství odvolání žalobkyně zamítlo a zajišťovací příkazy potvrdilo.

7. Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 12. 2016, č.j. 7 Afs 194/2016 – 30 soud zjistil, že žalobkyně brojila kasační stížností proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 8. 2016, č.j. 30 Af 27/2015 – 50 a Nejvyšší správní soud v řízení o této kasační stížnosti citovaný rozsudek zrušil, zrušil také rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 21. 7. 2015, č. j. 23323/15/5100-41453-706611 a věc vrátil Odvolacímu finančnímu ředitelství k dalšímu řízení. Nejvyšší soud vytkl ve svém rozhodnutí nepřezkoumatelnost rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 8. 2016, č.j. 30 Af 27/2015 – 50 pro nedostatky odůvodnění, když Krajský soud v Plzni měl pro nepřezkoumatelnost zrušit rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 21. 7. 2015, č. j. 23323/15/5100-41453-706611. Z rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 21. 7. 2015, č. j. 19. 1 2017, č. j. 2914/17/5100-41453-711400 plyne, že odvolací orgán i napodruhé zamítl odvolání žalobkyně a zajišťovací příkazy opětovně potvrdil. Jak zjistil soud z rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 1. 2019, č. j. 30 Af 16/2017-64, zajišťovací příkazy byly zrušeny v řízení o žalobě žalobkyně proti (rovněž zrušenému) rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 21. 7. 2015, č. j. 19. 1 2017, č. j. 2914/17/5100-41453-711400, věc byla vrácena odvolacímu finančnímu ředitelství k dalšímu řízení. Z rozsudku přitom nevyplývá, že by zajišťovací příkazy byly soudem zrušeny pro nezákonnost. Zajišťovací příkazy byly soudem zrušeny postupem podle ust. § 78 odst. 3 zák. č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, a to s ohledem na to, že soud pro vady řízení zrušil rozhodnutí, které na zajišťovací příkazy navázalo (rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 19. 1. 2017, č. j. 2914/17/5100-41453-711400). Z jednotlivých exekučních příkazů vydaných Finančním úřadem pro Karlovarský kraj, Územní pracoviště v [obec] dne [datum] soud zjistil, že v návaznosti na vydání zajišťovacích příkazů správce daně postihl majetek žalobkyně, a sice přikázáním pohledávky z účtu vedeného pro žalobkyni [právnická osoba] (exekuční příkazy vydané pod č. j. 619558/15/2407-00540-401543, č. j. 619550/15/2407-00540-401543, č. j. 619555/15/2407-00540-401543, č. j. 619545/15/2407-00540-401543, č.j. 619564/15/2407-00540-40154) a přikázáním pohledávky z účtu vedeného pro žalobkyni [právnická osoba] (exekuční příkazy vydané pod č. j. 619566/15/2407-00540-401543, č. j. 619548/15/2407-00540-401543, č. j. 619553/15/2407-00540-401543, č. j. 619556/15/2407-00540-401543 a č. j. 619559/15/2407-00540-401543). Z rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 10. 8. 2020, č. j. 30340/20/5100-41453-711400 se podává, že odvolací orgán, na podkladě odvolání žalobkyně, změnil rozhodnutí Finančního úřadu pro Karlovarský kraj ze dne 17. 9. 2019, č.j. 860948/19/2407-50521-402678 tak, že se vyhovuje námitce žalobkyně a náleží jí v souvislosti se zrušením zajišťovacích příkazů a v souvislosti s daňovou exekucí provedenou na jejich podkladě úrok z neoprávněného jednání správce daně dle ust. § 254 odst. 1 a 2 daňového řádu v celkové výši 5, 021.456 Kč. Z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že odvolací orgán své rozhodnutí založil na tom, že Krajský soud v Plzni při rozhodování o žalobě žalobkyně proti rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství shledal postup Odvolacího finančního ředitelství podstatně porušujícím ustanovení o řízení před správním orgánem ve smyslu ust. § 76 odst. 1 písm. c) zák. č. 150/2002 Sb. a takové podstatné porušení ustanovení o řízení pak nelze podle názoru správního orgánu kvalifikovat jiným způsobem, než že se jednalo o nesprávný úřední postup.

8. Dále soud v řízení zjistil, že žalovaná dne [datum] obdržela od žalobkyně písemné uplatnění nároku na odškodnění nemajetkové újmy poskytnutím peněžitého zadostiučinění ve výši 110.000 Kč (vyrozumění o zaevidování podání žalobkyně, adresované zástupci žalobkyně, datované dnem [datum]) a písemností ze dne [datum] byla žalobkyně vyrozuměna žalovanou o tom, že pro nenaplnění podmínek odpovědnosti státu za škodu žalovaná požadovanou náhradu nemajetkové újmy žalobkyni nepřiznává (stanovisko žalované datované dnem [datum], adresované zástupci žalobkyně).

9. Z dalších listin soud neučinil pro věc, tedy pro posouzení vzájemných práv a povinností žalobkyně a žalované, žádná další relevantní zjištění a při svém rozhodování z nich nevycházel. Soud neprovedl důkaz (žalobkyní pořízeným) porovnáním sestav faktur za rok 2016 a 2017, a to pro nadbytečnost (takový důkaz by nemohl vzhledem k tomu, co jím chtěla žalobkyně prokazovat, závěr soudu o nedůvodnosti žaloby zvrátit).

10. Co se týče závěru o skutkovém stavu, lze odkázat na shora vylíčená zjištění, která soud učinil.

11. Podle ust. § 1 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb., stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

12. Podle ust. § 5 zák. č. 82/1998 Sb., stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem.

13. Podle ust. § 7 odst. 1, 2 zák. č. 82/1998 Sb., právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda. Právo na náhradu škody má i ten, s nímž nebylo jednáno jako s účastníkem řízení, ačkoliv s ním jako s účastníkem řízení jednáno být mělo.

14. Podle ust. § 8 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb., nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán. Podle ust. § 8 odst. 3 zák. č. 82/1998 Sb., nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné, lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím přiznat pouze tehdy, pokud poškozený využil v zákonem stanovených lhůtách všech procesních prostředků, které zákon poškozenému k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení, nebo návrh na zastavení exekuce.

15. Soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

16. Úspěch žaloby o náhradu majetkové či nemajetkové újmy proti státu závisí na současném splnění tří podmínek, a to (1.) podmínky existence nesprávného úředního postupu či nezákonného rozhodnutí, (2.) podmínky vzniku majetkové či nemajetkové újmy a (3.) podmínky existence vztahu příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím a vznikem majetkové či nemajetkové újmy na straně žalobce.

17. Účastníci se nepřeli o okolnosti postupu správce daně, tj. Finančního úřadu pro Karlovarský kraj, který vydal zajišťovací příkazy, sporu nebylo ani o to, že žalobkyně proti zajišťovacím příkazům brojila odvoláními, žalobami ve správním soudnictví i kasační stížností. Žalobkyně tvrdila, žalovaná nesporovala a výsledky provedeného dokazování je podpořeno, že na zajišťovací příkazy správce daně navázal daňovou exekucí postihující majetek žalobkyně. Účastnící se shodovali v tom, že žalobkyně docílila odklizení zajišťovacích příkazů, které byly zrušeny, žalovaná poukazovala na to, že se tak ale nestalo pro jejich nezákonnost.

18. Žalobkyně argumentovala nezákonností rozhodnutí (zajišťovacích příkazů). Jelikož tato rozhodnutí nebyla zrušena pro nezákonnost, není naplněna podmínka vyplývající z ust. § 8 odst. 1 zák. č. 89/2012 Sb., odpovědnostní titul v podobě nezákonného rozhodnutí (zajišťovací příkazy) tedy schází. V řízení bylo zjištěno, že pro nezákonnost bylo ve správním soudnictví zrušeno rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 19. 1. 2017, č. j. 2914/17/5100-41453-711400, ale tak, jak žalobkyně konstruovala vznik tvrzené újmy a příčinnou souvislost, tak tvrzená újma nemůže být tomuto rozhodnutí přičitatelná (žalobkyně ostatně od tohoto rozhodnutí svou újmu neodvozovala). Tak, jak žalobkyně tvrzenou újmu popisovala a čemu její vznik připisovala, je zřejmé, že tato nemůže pocházet ani z rozhodnutí Finančního úřadu pro Karlovarský kraj ze dne 17. 9. 2019, č.j. 860948/19/2407-50521-402678, nemůže být zapříčiněna tímto rozhodnutím, jímž správce daně zamítl námitku žalobkyně proti postupu správce daně, který na osobní daňový účet žalobkyně nepřipsal úrok z neoprávněného jednání správce daně ve smyslu ust. § 254 zák. č. 280/2009 Sb., daňový řád. Ve vztahu k úvaze nad odpovědností za nezákonné rozhodnutí by navíc nebyl splněn předpoklad existence zrušení pravomocného rozhodnutí, když o změně rozhodnutí bylo rozhodnuto v řízení o odvolání, tj. v řízení o řádném opravném prostředku.

19. Žalobkyně zdůrazňovala rovněž význam daňové exekuce, ale za nezákonné ve smyslu ust. § 8 zák. č. 82/1998 Sb. nelze považovat (ve věci vydané) exekuční příkazy. Nejedná se totiž o rozhodnutí, která by byla pro nezákonnost zrušena. [příjmení] exekuci na jejich základě vedenou nelze považovat za nesprávný úřední postup ve smyslu ust. § 13 zák. č. 82/1998 Sb., neboť postup finanční správy vyústil ve vydání rozhodnutí.

20. S tím souvisí, resp. ze stejného důvodu není možné věc posoudit z hlediska odpovědnosti státu za nesprávný úřední postup (postup orgánů veřejné moci v širším záběru, než byla daňová exekuce). Ač se žalobkyně svou argumentací snažila odpovědnost v tomto smyslu dovodit, nárok uplatněný žalobou není odůvodnitelným z titulu nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem dle ust. § 13 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb., a to ani pokud jde o postup orgánů veřejné moci v rámci vydání zajišťovacích příkazů a jejich následného přezkumu, neboť se jednalo o úkony úředního postupu vedoucí k vydání rozhodnutí (k tomu srov. závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 2 Cdon 129/97).

21. Soud není vázán konstatováním„ nesprávného úředního postupu“ v rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 10. 8. 2020, č.j. 30340/20/5100-41453-711400. Soud shora vyložil, proč věc nelze posuzovat z hlediska nesprávného úředního postupu ve smyslu ust. § 13 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb. Nelze směšovat podmínky odpovědnosti státu za škodu z hlediska existence odpovědnostního titulu tak, jak jej zákon č. 82/1998 Sb. formuluje, a to, jak správní orgán v rámci odvolacího přezkumu, v souvislosti s požadavkem žalobkyně na přiznání úroku z neoprávněného jednání správce daně, kvalifikoval a pojmenoval postup Odvolacího finančního ředitelství při odvolacím přezkumu zajišťovacích příkazů. Jinými slovy to, že správní orgán konstatoval existenci nesprávného úředního postupu (a na tom založil své rozhodnutí o tom, že je na místě žalobkyni přiznat úrok z neoprávněného jednání správce daně), bez dalšího neznamená, že by soud měl rezignovat na zjišťování podmínky existence odpovědnostního titulu. Zákonodárce v ust. § 254 odst. 6 zák. č. 280/2009 Sb., daňový řád (ve znění účinném do [datum]) vyjádřil, že úrok přiznaný podle tohoto ustanovení se započítává na přiznanou náhradu škody nebo přiznané zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu způsobenou daňovému subjektu nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem správce daně, nicméně ani to neznamená, že by rozhodovací činnost Odvolacího finančního ředitelství nahrazovala úvahu soudu při posuzování podmínek odpovědnosti státu za škodu. Rozhodování o přisouzení úroku z neoprávněného jednání správce daně má z povahy věci jinou funkci (jiný smysl a účel) než rozhodování soudu o žalobě na odškodnění za nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup a byť fakticky dochází k propojení právní úpravy v zákoně č. 280/2009 Sb. se zákonem č. 82/1998 Sb., nemá pro daňový subjekt pozitivní rozhodnutí o přiznání úroku (a důvody vedoucí k takovému rozhodnutí) jiný vliv než je ten, že se úrok se započítává jak na náhradu majetkové škody, tak i na přiznané zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.

22. Tím, že není dán odpovědnostní titul, se již tímto nedostatkem žaloba stává nedůvodnou a žalobkyni nelze požadované odškodnění přisoudit.

23. Nad rámec shora uvedených závěrů, již bez dopadu na (pro žalobkyni nepříznivé) rozhodnutí, by i za splnění podmínky existence odpovědnostního titulu nebylo možné opomenout, ža daňová exekuce trvala velmi krátkou dobu (od [datum] do [datum]), daňové řízení je neveřejné, a lze si proto obecně stěží představit, že by takový„ zásah“ mohl způsobit nemajetkovou újmu v rozsahu líčeném žalobkyní.

24. Soud by se pro případ existence odpovědnostního titulu musel zabývat také tím, že žalobkyni byl přiznán úrok z neoprávněného jednání správce daně. Nebylo by proto možné žalobkyni přisoudit peněžité zadostiučinění v požadované výši, podkročující částku odpovídající žalobkyni přiznanému úroku z neoprávněného jednání správce daně. Žalobkyně by byla s ohledem na zákonem konstruované započtení s nárokem na odškodnění tvrzené nemajetkové újmy poskytnutím peněžitého zadostiučinění neúspěšnou. Úvaha nad případným konstatováním porušení práva je nadbytečnou, a to s ohledem na nedostatek odpovědnostního titulu.

25. Nezbylo proto, než žalobu jako nedůvodnou zamítnout.

26. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., procesně úspěšné žalované náleží náhrada nákladů řízení proti procesně neúspěšné žalobkyni. Tyto náklady sestávají z nákladů řízení uplatněných v souladu s ust. § 151 odst. 3 o. s. ř. za použití vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb., dle které účastníkovi řízení, jenž nebyl zastoupen zástupcem podle ust. § 151 odst. 3 o. s. ř. a nedoložil výši hotových výdajů, náleží částka 300 Kč za každý úkon dle ust. § 2 odst. 1 uvedené vyhlášky. V posuzované věci žalovaná realizovala celkem 4 úkony (vyjádření k žalobě, replika k vyjádření žalobkyně, příprava na jednání soudu a účast na jednání soudu). Výše náhrady nákladů řízení žalované tak činí 1.200 Kč.

27. Uloženou povinnost je žalobkyně povinna splnit ve lhůtě určené dle ust. § 160 odst. 1 o. s. ř.

Poučení