58 Co 254/2022- 67

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Markéty Wildové a soudkyň JUDr. Vladimíry Čítkové a JUDr. Blanky Bendové ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 13 C 251/2019-46, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení částku [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. V záhlaví uvedeným rozsudkem ze dne [datum] soud I. stupně zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky [částka] (výrok II.), a žalobkyni uložil povinnost do 3 dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení [částka] (výrok II.).

2. Soud I. stupně rozhodl v řízení v němž se žalobkyně (žalobou došlou soudu I. stupně dne [datum], ve znění jejích následných doplnění k výzvě prvostupňového soudu) domáhala zaplacení částky [částka] jako náhrady nemajetkové újmy (přiměřeného zadostiučinění) podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen„ OdpŠk“ případně„ zákon o odpovědnosti za škodu“), která měla žalobkyni vzniknout pochybením správce daně tím, že nesprávným úředním postupem způsobil vydání nezákonného rozhodnutí. Za nezákonná rozhodnutí označila celkem pět v žalobě specifikovaných zajišťovacích příkazů Finančního úřadu pro Karlovarský kraj vydaných dne [datum] podle § 167 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád (dále případně jen „daňový řád“) ve spojení s § 103 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (dále případně jen „zákon o DPH“), které byly spolu s rozhodnutím Odvolacího finančního ředitelství ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 2914/17/5100-41453-711400, zrušeny rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 30 Af 16/2017-64, vydaném v řízení o žalobě podané žalobkyní proti uvedenému rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství.

3. Žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby. Ke své obraně uvedla, že v žalobě označené zajišťovací příkazy sice byly zrušeny, nikoliv však pro nezákonnost, když přezkumem zákonnosti předpokladů pro vydání zajišťovacích příkazů se soud v označeném zrušovacím rozhodnutí nezabýval, není tak dán odpovědnostní titul pro založení odpovědnosti státu za škodu. Další důvod pro zamítnutí žaloby podle názoru žalované vychází ze znění § 254 odst. 6 daňového řádu upravujícího úrok z neoprávněného jednání správce daně. Jelikož žalobkyni ve smyslu uvedeného ustanovení přiznaný úrok mnohonásobně převyšuje žalovanou částku, není možné žalobkyni v jejím žalobním nároku vyhovět.

4. Soud I. stupně vyšel z nesporných tvrzení účastníků jak o uplatnění žalovaného nároku žalobkyní u žalované [datum], tak o jejím projednání žalovanou [datum], a dále ze skutkových zjištění z provedeného dokazování uvedených v odůvodnění napadeného rozhodnutí pod bodem 6. a 7. (na která v tomto směru odvolací soud pro stručnost vlastního rozhodnutí odkazuje). Po právní stránce odkázal na § 1, § 5 písm. a), b), § 7 odst. 1, 2 a § 8 odst. 1, 3 OdpŠk, přičemž žalobu ohledně žalovaného nároku shledal nedůvodnou.

5. Soud I. stupně (s poukazem na podmínky, jejichž naplnění je nezbytné pro úspěch žaloby o náhradu majetkové či nemajetkové újmy proti státu), konstatoval, že účastníci nesporovali okolnosti postupu správce daně, tj. Finančního úřadu pro Karlovarský kraj, který vydal předmětné zajišťovací příkazy, ani o to, že žalobkyně proti zajišťovacím příkazům brojila odvoláními, žalobami ve správním soudnictví i kasační stížností. Žalobkyně tvrdila, žalovaná nesporovala a výsledky provedeného dokazování bylo podpořeno, že na zajišťovací příkazy správce daně navázal daňovou exekucí postihující majetek žalobkyně. Účastnící se shodovali i v tom, že žalobkyně docílila odklizení zajišťovacích příkazů, které byly zrušeny, nicméně žalovaná poukazovala na to, že se tak ale nestalo pro jejich nezákonnost.

6. Soud I. stupně dospěl k závěru, že žalobkyní jako nezákonné označované zajišťovací příkazy nebyly zrušeny pro nezákonnost, pročež není naplněna podmínka vyplývající z § 8 odst. 1 OdpŠk. Pro nezákonnost bylo ve správním soudnictví zrušeno rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 2914/17/5100-41453-711400, avšak žalobkyně od tohoto rozhodnutí svou újmu neodvozovala. Tvrzená újma (vzhledem k její specifikaci ze strany žalobkyně a k čemu její vznik připisovala) nemůže být zapříčiněna ani rozhodnutím Finančního úřadu pro Karlovarský kraj ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 860948/19/2407-50521-402678, jímž správce daně zamítl námitku žalobkyně proti postupu správce daně, který na osobní daňový účet žalobkyně nepřipsal úrok z neoprávněného jednání správce daně ve smyslu § 254 daňového řádu; navíc by nebyl splněn předpoklad existence zrušení pravomocného rozhodnutí, když o změně uvedeného rozhodnutí bylo rozhodnuto v řízení o odvolání, tj. v řízení o řádném opravném prostředku. Pokud žalobkyně zdůrazňovala rovněž význam daňové exekuce, za nezákonné ve smyslu § 8 OdpŠk podle soudu I. stupně nelze považovat (ve věci vydané) exekuční příkazy, když se nejedná o rozhodnutí, která by byla pro nezákonnost zrušena; daňovou exekuci na jejich základě vedenou nelze považovat za nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 OdpŠk., neboť postup finanční správy vyústil ve vydání rozhodnutí.

7. Nárok uplatněný žalobou není dán ani z titulu náhrady nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 OdpŠk a to ani ve vztahu k postupu orgánů veřejné moci v rámci vydání zajišťovacích příkazů a jejich následného přezkumu, neboť se jednalo o úkony úředního postupu vedoucí k vydání rozhodnutí (k tomu srov. závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 2 Cdon 129/97).

8. Soud I. stupně dále uvedl, že vázán konstatováním„ nesprávného úředního postupu“ v rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 30340/20/5100-41453-711400, když nelze směšovat podmínky odpovědnosti státu za škodu z hlediska existence odpovědnostního titulu podle OdpŠk, a to, jak správní orgán v rámci odvolacího přezkumu v souvislosti s požadavkem žalobkyně na přiznání úroku z neoprávněného jednání správce daně kvalifikoval postup Odvolacího finančního ředitelství při odvolacím přezkumu zajišťovacích příkazů, tj. skutečnost, že správní orgán konstatoval existenci nesprávného úředního postupu (a na tom založil své rozhodnutí o tom, že je na místě žalobkyni přiznat úrok z neoprávněného jednání správce daně), bez dalšího neznamená, že by soud měl rezignovat na zjišťování podmínky existence odpovědnostního titulu. Soud I. stupně v této souvislosti poukázal na to, že zákonodárce v § 254 odst. 6 daňového řádu ve znění účinném do 31. 12. 2020 vyjádřil, že úrok přiznaný podle tohoto ustanovení se započítává na přiznanou náhradu škody nebo přiznané zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu způsobenou daňovému subjektu nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem správce daně, nicméně ani to neznamená, že by rozhodovací činnost Odvolacího finančního ředitelství nahrazovala úvahu soudu při posuzování podmínek odpovědnosti státu za škodu. Rozhodování o přisouzení úroku z neoprávněného jednání správce daně má z povahy věci jinou funkci (jiný smysl a účel) než rozhodování soudu o žalobě na odškodnění za nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup a byť fakticky dochází k propojení právní úpravy v zákoně č. 280/2009 Sb. se zákonem OdpŠk, nemá pro daňový subjekt pozitivní rozhodnutí o přiznání úroku (a důvody vedoucí k takovému rozhodnutí) jiný vliv než je ten, že se úrok započítává jak na náhradu majetkové škody, tak i na přiznané zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.

9. Soud I. stupně uzavřel, že již jen s ohledem na absenci odpovědnostní titulu je žaloba nedůvodná a žalobkyni nelze požadované odškodnění přisoudit. Nad rámec uvedeného konstatoval, že i za splnění podmínky existence odpovědnostního titulu by nebylo možné opomenout, že daňová exekuce trvala velmi krátkou dobu (od [datum] do [datum]), daňové řízení je neveřejné, a lze si proto obecně stěží představit, že by takový„ zásah“ mohl způsobit nemajetkovou újmu v rozsahu líčeném žalobkyní. V případě splnění podmínky existence odpovědnostního titulu by musel zohlednit i to, že žalobkyni byl přiznán úrok z neoprávněného jednání správce daně; nebylo by proto možné žalobkyni přisoudit peněžité zadostiučinění v požadované výši,„ podkročující“ částku odpovídající žalobkyni přiznanému úroku z neoprávněného jednání správce daně; žalobkyně by byla s ohledem na zákonem konstruované započtení s nárokem na odškodnění tvrzené nemajetkové újmy poskytnutím peněžitého zadostiučinění neúspěšnou. Ze všech uvedených důvodů soud I. stupně žalobu zamítl.

10. O nákladech řízení mezi účastníky rozhodl dle § 142 odst. 1 zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, dále jen,,o. s. ř.“ s tím, že v řízení zcela úspěšné žalované přiznal za použití § 151 odst. 3 o. s. ř. čtyři paušální náhrady nezastoupeného účastníka podle vyhlášky č. 254/2015 Sb.

11. Proti rozsudku podala žalobkyně včasné a přípustné tzv. blanketové odvolání s tím, že soud I. stupně neprovedl důkazy, které žalobkyně navrhla, dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním a věc nesprávně právně posoudil. V doplnění odvolání žalobkyně namítla, že prvostupňový soud nesprávně dovodil, že v posuzované věci nebyly zajišťovací příkazy zrušeny pro nezákonnost, a není tak naplněna podmínka vyplývající z § 8 odst. 1 OdpŠk. Podle žalobkyně to znamená, že se v případě vydání nezákonných zajišťovacích příkazů nemůže daňový poplatník nikdy domoci náhrady škody. V této souvislosti žalobkyně odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], podle něhož, pokud správní soud dospěje při posuzování oprávněnosti vydání zajišťovacích příkazů k tomu, že tyto příkazy byly vydány nezákonně, nelze postupovat jinak, nežli zrušit rozhodnutí správce daně, neboť tyto nedostatky nelze zhojit. Žalobkyně dále namítla, že soud I. stupně nesprávně dovodil, že tvrzená újma není v příčinné souvislosti se zrušeným rozhodnutím Odvolacího finančního ředitelství ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 2914/17/5100-41453-711400 a zrušenými zajišťovacími příkazy ze dne [datum], které zrušil Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací]. Žalobkyně dále poukazovala na skutečnost, že podala žalobu na náhradu nemajetkové újmy již dne [datum], tj. v době, kdy platilo ustanovení § 254 odst. 6 daňového řádu, nicméně zákon č. 283/2020 Sb., kterým se mění daňový řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, § 254 novelizoval a odstavec 6 zcela zrušil. Podle žalobkyně správce daně pochybil, když svým nesprávným úředním postupem způsobil vydání nezákonného rozhodnutí. Žalobkyně vyslovila názor, že nelze od sebe oddělit příčinu a následek, a proto nelze konstatovat, že rozhodnutí bylo sice vedeno nesprávným úředním postupem, nicméně přesto je zákonné; podle žalobkyně nesprávný úřední postup musí vždy vést k nezákonnému rozhodnutí. Podle žalobkyně je nesprávný závěr soudu I. stupně, že exekuční příkazy vydané na základě nezákonných zajišťovacích příkazů jsou zákonné, a že rozhodnutí, učiněná správcem daně v průběhu daňové exekuce nejsou rozhodnutími, která by mohla být zrušena pro nezákonnost. Podle žalobkyně se jedná o úkony úředního postupu vedoucí k vydání rozhodnutí. Žalobkyně dále podrobně argumentovala k nesprávnosti závěru prvostupňového soudu o tom, že velmi krátké trvání exekuce nemohlo způsobit nemajetkovou újmu v rozsahu líčeném žalobkyní. Namítla, že náhrada škody a přiznaný úrok z neoprávněného jednání správce daně jsou samostatnými nároky, vyplývajícími z odlišných institutů; žalobkyní uplatněná náhrada škody tak není kryta úhradou úroku z neoprávněného jednání správce daně. V této věci nejde jen o žalobou uplatněnou částku, ale také o zadostiučinění a o to, aby bylo jednoznačně konstatováno, že žalobkyni vznikla újma, že tuto újmu zavinil stát. Bez takového zjištění nebude žalobkyně schopna nikdy se zbavit stigmatu daňového podvodníka. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu I stupně změnil a žalobě v plném rozsahu vyhověl, in eventum aby napadený rozsudek soudu I. stupně zrušil a věc vrátil soudu prvého stupně k dalšímu řízení.

12. Žalobkyně ve vyjádření k odvolání žádala potvrzení rozsudku soudu I. stupně jako věcně správného. Zopakovala svoji argumentaci, uplatněnou před soudem I. stupně, o absenci nezákonného rozhodnutí v případě zrušení zajišťovacích příkazů ze dne [datum]. Uvedla, že v projednávané věci není dána ani existence nesprávného úředního postupu ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk; o nesprávný úřední postup se nejedná jak ve věci postupu orgánů veřejné moci v rámci vydání zajišťovacích příkazů, tak v případě jejich následného přezkumu, neboť se jednalo o úkony úředního postupu vedoucího k vydání rozhodnutí. Další důvod pro zamítnutí žaloby vychází z § 254 odst. 6 daňového řádu; žalobkyni přiznaný úrok z nesprávně stanované daně ve výši [částka] mnohonásobně převyšuje žalovanou částku [částka], není tak možné žalovanému nároku žalobkyně vyhovět. Je třeba rozlišovat existenci nesprávného úředního postupu v případě přiznání úroku z neoprávněného jednání správce daně od nesprávného úředního postupu ve věci nároku na náhradu nemajetkové újmu. Polemika žalobkyně s právním názorem soudu I. stupně, pokud uvedla, že podala žalobu na náhradu nemajetkové újmy již dne [datum], tj. v době, kdy platilo ustanovení § 254 odst. 6 daňového řádu, nicméně zákon č. 283/2020 Sb., kterým se mění zákon daňový řád, ve znění pozdějších předpisů, další související zákony, výrazně § 254 novelizoval a odstavec 6 zcela zrušil, je irelevantní, když s ohledem na datum podání žaloby je pro rozhodování o ní stěžejní právní úprava platná k datu jejího podání. Žalovaná vyjádřila nesouhlas s názorem žalobkyně, že nesprávný úřední postup vede vždy k nezákonnému rozhodnutí. V této souvislosti uvedla, že pojem nesprávného úředního postupu vychází z § 13 odst. 1 OdpŠk, nicméně vhledem k jeho nedostatečné definici je nutné jej vykládat i s přihlédnutím k aktuální judikatuře, přičemž označila rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3013/2011 nebo sp. zn. 28 Cdo 323/2011. Oba rozsudky za nesprávný úřední postup shodně označují porušení pravidel předepsaných právními normami. Znak nesprávnosti úředního postupu je třeba obecně vztahovat k porušení pravidel předepsaných zpravidla procesní normou s tím, že takové porušení se nemusí v době vzniku jevit samo o sobě nesprávné. V době jednání mohl být úřední postup v souladu s pravidly, avšak později mohl zapříčinit vznik škody nebo nemajetkové újmy, čímž se tento postup stal nesprávným. Na druhé straně samotný nesprávný úřední postup, pokud se neodrazí v rozhodnutí s nezákonným následkem, odpovědnost státu nezakládá.

13. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaného odvolání správnost rozhodnutí soudu I. stupně i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a o. s. ř.), a to při nařízeném jednání (§ 214 odst. 1 o. s. ř.). Zopakoval dokazování rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], kterým byly spolu s rozhodnutím Odvolacího finančního ředitelství ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 2914/17/5100-41453-711400, zrušeny i v žalobě specifikované zajišťovací příkazy Finančního úřadu pro Karlovarský kraj vydané dne [datum], z něhož zjistil, že soud podle § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. (zákon č. 150/2002 Sb., správní řád soudní) zrušil napadené rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství a podle § 78 odst. 3 s. ř. s. i rozhodnutí správního orgánu nižšího stupně, která mu přecházela (zajišťovací příkazy Finančního úřadu pro Karlovarský kraj) a podle § 78 odst. 4 s. ř. s. věc vrátil žalovanému (Odvolací finančního ředitelství), kdy jako důvod uvedl, že v daném případě došlo k podstatnému porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, které mohlo mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci samé.

14. Odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné. Odvolací soud na základě skutkových zjištění soudu I. stupně - po jejich částečném upřesnění dílčím zopakováním důkazu rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 1. 2019, č. j. 30 Af 16/2017-64 (jak je uvedeno shora), dospěl k závěru, že soud I. stupně v zásadě zjistil skutkový stav věci v rozsahu dostatečném pro rozhodnutí, při právním posouzení věci odkázal na odpovídající právní přepisy a v zásadě dospěl i k správnému právnímu závěru, že v projednávané věci nelze žalovaný nárok spočívající v tvrzené nemajetkové újmě žalobkyni přiznat.

15. Jednou ze zákonem stanovených podmínek vzniku odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím je, aby toto rozhodnutí bylo pro svou nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Na nezbytnost splnění této podmínky, vyplývající z § 8 odst. 1 a 2 OdpŠk, je ostatně poukazováno i v ustálené judikatuře Nejvyššího soudu (viz např. rozsudek ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 443/2013, nebo ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 2590/2016, či usnesení ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 25 Cdo 2162/2005). Např. v rozsudku ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 443/2013 (proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 3047/13), Nejvyšší soud uvedl, že pojem„ nezákonné rozhodnutí“, od něhož je vznik škody odvozován, není v zákoně č. 82/1998 Sb. blíže definován. [příjmení] bylo možno rozhodnutí státního orgánu považovat za nezákonné, je třeba v zásadě splnit dvě podmínky: rozhodnutí musí být pravomocné (případně vykonatelné bez ohledu na právní moc) a rozhodnutí musí být zrušeno nebo změněno příslušným orgánem pro nezákonnost. Podmínka pravomocného rozhodnutí vychází z premisy, že do okamžiku nabytí právní moci má účastník řízení možnost bránit se odpovídajícími procesními prostředky a v rámci instančního přezkumu dosáhnout změny či zrušení rozhodnutí, které je pro něj nepříznivé. S právní mocí je rovněž spjata vykonatelnost rozhodnutí, neboť výkonem rozhodnutí může dojít ke vzniku škody. Podmínka zrušení či změny rozhodnutí pro nezákonnost v sobě zahrnuje dva dílčí aspekty: zrušení či změnu rozhodnutí a nezákonnost původního rozhodnutí. Podmínka zrušení rozhodnutí pro nezákonnost odpovídá principu presumpce správnosti rozhodnutí, podle nějž soud v řízení o odpovědnosti státu za škodu není oprávněn sám posuzovat zákonnost rozhodnutí vydaného v jiném řízení, nýbrž je zrušujícím nebo měnícím rozhodnutím vázán ve smyslu ustanovení § 135 odst. 2 o. s. ř., a nemůže zákonnost rozhodnutí posuzovat ani jako otázku předběžnou (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 25 Cdo 40/2005, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 29 Cdo 2778/2010). Přezkum zákonnosti rozhodnutí je možný pouze v rámci instančního přezkumu odvolacím či dovolacím soudem a za podmínek stanovených zákonem o Ústavním soudu Ústavním soudem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2162/2005). V původním řízení by proto mělo být vysloveno, z jakých důvodů se rozhodnutí zrušuje či mění, nebo by taková skutečnost ze zrušovacího rozhodnutí měla alespoň jasně vyplývat.

16. Odvolací soud je (oproti soudu I. stupně) názoru, že v projednávané věci je naplněn první předpoklad odpovědnosti státu za škodu, a to existence nezákonného rozhodnutí, pokud v žalobě specifikované zajišťovaní příkazy ze dne [datum] byly zrušeny rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], kterým bylo zrušeno jak pravomocné rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne [datum rozhodnutí] (č. j. 2914/17/5100-41453-711400), tak specifikované zajišťovací příkazy, které tím rovněž pozbyly právní moci, jako nezákonné pro vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

17. Nicméně odvolací soud sdílí závěry prvostupňového soudu v tom směru, že je nezbytné s ohledem na datum podání žaloby ([datum]) přihlédnout k § 254 odst. 6 daňového řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2020, tj. podle něhož úrok přiznaný podle tohoto ustanovení se započítává na přiznanou náhradu škody nebo přiznané zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu způsobenou daňovému subjektu nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem správce daně. V projednávané věci bylo žalobkyni rozhodnutím Odvolacího finančního ředitelství ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 30340/20/5100-41453-711400, rozhodnuto o tom, že žalobkyni náleží v souvislosti se zrušením zajišťovacích příkazů a v souvislosti s daňovou exekucí provedenou na jejich podkladě úrok z neoprávněného jednání správce daně podle § 254 odst. 1 a 2 daňového řádu v celkové výši [částka]. Již jen s ohledem na tuto skutečnost nemohla být žalobkyně se svým nárokem na nemajetkovou újmu ve výši [částka] úspěšná, i pokud by bylo prokázáno naplnění všech zákonných předpokladů odpovědnosti státu za škodu - tj. v projednávané věci vedle odpovědnostního titulu spočívajícího v existenci nezákonných rozhodnutí (předmětných zajišťovacích příkazů finančního úřadu), též existence nemajetkové újmy jako takové a příčinná souvislost nezákonného rozhodnutí a tvrzené nemajetkové újmy. Požadovanou nemajetkovou újmu by s ohledem na výši přiznaného úroku z nesprávně stanované daně nebylo možné žalobkyni přiznat ani poté, co novelou daňového řádu, provedenou zákonem č. 283/2020 Sb., účinnou od 1. 1. 2021, byl shora citovaný odst. 6 ust. § 245 daňového řádu zrušen, když nelze přehlédnout, uvedenou novelou do daňového řádu, vtělené ustanovení § 251d daňového řádu, podle něhož přiznat náhradu škody nebo přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu, které byly způsobeny daňovému subjektu jednáním správce daně, lze pouze v rozsahu, v jakém nevzniká úrok hrazený správcem daně. Byt lze přisvědčit argumentaci žalobkyně, že náhrada škody a přiznaný úrok z neoprávněného jednání správce daně jsou samostatnými nároky, vyplývajícími z odlišných institutů, ze shora citovaného ustanovení vyplývá zákonný zápočet přiznaného úroku z neoprávněného jednání správce daně na žalobkyní uplatněnou náhradu nemajetkové újmy. Soud I. stupně za dané situace nepochybil, nezabýval-li se naplněním všech předpokladů odpovědnosti státu za škodu. Pokud jde o žalobkyní v odvolání zmiňovaný nesprávný úřední postup, odvolací soud v tomto směru zcela sdílí závěry soudu I. stupně, na něž pro stručnost také odkazuje.

18. Odvolací soud proto napadený rozsudek ve výroku o věci samé podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil, včetně správného akcesorického výroku o náhradě nákladů řízení.

19. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 o. s. ř. a § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy v odvolacím řízení úspěšné žalované byla za použití § 151 odst. 3 o. s. ř. přiznána náhrada nákladů řízení spočívajících ve dvou paušálních náhradách nezastoupeného účastníka (vyjádření k odvolání a účast na jednání odvolacího soudu) po výši [částka] podle vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu

Poučení