13 C 255/2020 - 354

Rubrum

Okresní soud v Liberci rozhodl samosoudkyní JUDr. Ivanou Šoljakovou ve věci žalobkyně: [Anonymizováno] [Anonymizováno] - [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] se [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] 6[Anonymizováno] [Anonymizováno] 15 [Anonymizováno] proti žalovaným: 1. [Anonymizováno] [Anonymizováno], IČO [Anonymizováno] se sídlem [Anonymizováno] [Anonymizováno][Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno], [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] za účasti vedlejších účastníků: [Jméno účastníka A], nar. [Datum narození účastníka A] [Anonymizováno] [Anonymizováno]/[Anonymizováno], [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Jméno účastníka B], nar. [Datum narození účastníka B] [Anonymizováno] [Anonymizováno], [Anonymizováno] [Anonymizováno] 2. [Anonymizováno] [Anonymizováno] - [Anonymizováno] úřad [Anonymizováno] [Anonymizováno], IČO [IČO účastníka B] se sídlem [Adresa účastníka B], o regresní náhradu částky 153 810,50 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaný č. 1 je povinen zaplatit žalobkyni částku 109 169,30 Kč s ročním zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ode dne 19. 11. 2019 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaný č. 2 je povinen zaplatit žalobkyni částku 44 641,20 Kč s ročním zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ode dne 19. 11. 2019 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů tohoto řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně dne [datum] zahájila řízení o regresní nárok, kde se proti oběma žalovaným jako územně samosprávným celkům, jejichž správní orgány, konkrétně stavební úřad žalovaného č. 1 v prvním stupni, a odvolací orgán žalovaného č. 2, vedly v přenesené působnosti nepřiměřeně dlouhé řízení o odstranění tzv. černé stavby, kůlny manželů Večeřových. Domáhala se po nich náhrady částky, kterou musel stát odškodnit jejich sousedy, manžele [jméno FO], jako účastníky tohoto stavebního řízení, jakož i příslušenství, které s ní souviselo. Řízení trvalo do doby, než svůj dům [jméno FO] prodali, 10 let a 8 měsíců a 17 dnů, ukončeno nebylo, ale újma samotných [jméno FO] prodejem jejich domu přestala narůstat. [jméno FO] byla přiznána v řízení vedeném před [Anonymizováno] soudem pro [adresa] rozsudkem č. j. [spisová značka] ze dne [datum] nakonec pravomocně, ve spojení s odvolacím rozsudkem Městského soudu v Praze č. j. [spisová značka] ze dne [datum], částka [částka] na samotné újmě, dále musela žalobkyně zaplatit úrok z prodlení a náklady soudního řízení ve výši [částka], což činí celkem právě částku [částka]. Té se tak původně po obou žalovaných v režimu společně a nerozdílně žalobou domáhala. Úrok z prodlení nárokovala po žalovaných ode dne po uplynutí lhůty, kterou jim poskytla ve výzvě k plnění v délce 45 dnů. Výzvy byly žalovaným doručeny 4. 10. 2019, poslední den lhůty tak připadl na 18. 11. 2019, zákonný úrok byl proto nárokován ode dne 19. 11. 2019 do zaplacení, neboť úhradu oba žalovaní odmítli s tím, že nic nezavinili.

2. Tvrdila, že žalovaný č. 1 je obcí s pověřeným obecním úřadem a vykonává tak mj. i přenesenou působnost na úseku stavebního zákona. Podle § 16 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb. je povinen uhradit žalobkyni regresní náhradu, pokud způsobil při výkonu této činnosti škodu nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným postupem. Je irelevantní, že sám žalovaný celek nemůže zasahovat do samotné věci a nemá pravomoc ovlivňovat vlastní správní řízení, které jeho orgán v přenesené působnosti vede, jak žalovaný č. 1 argumentoval k výzvě o úhradu. Jeho povinností je zajistit odborný výkon agend, a územní celek je pasivně legitimován právě proto, že prostřednictvím svých zaměstnanců musí řádný výkon přenesené státní správy zajistit. Žaloba je opřena o právní úpravu dvoustupňového regresního postupu, kdy pokud uspěje účastník proti státu, musí státu následně nahradit takto vzniklou škodu právě územní celek, a ten se pak může obrátit s regresním nárokem dále proti svým konkrétním úředníkům. V samotném řízení o odškodnění účastníka se nehodnotí vůbec vina územních celků ani jednotlivých jeho úředních osob, kdy tento princip odpovědnosti je odlišný než u regresu. Na regresní nárok ale vzniká právo pouze, byla-li škoda zaviněna porušením právní povinnosti, což je povinna žalobkyně prokázat, a prokazuje se až zde.

3. Stavební úřad žalovaného č. 1 zahájil [datum] správní řízení, které vedl, a z jehož nepřiměřené délky pak vznikla poškozeným účastníkům nemajetková újma, kterou musel stát odškodnit. Nešlo o řízení, kde by se měly řešit dramaticky obtížné právní či skutkové otázky, ani nic, k čemu by neměl být daný stavební úřad způsobilý. Přinejmenším z nedbalosti, kdy úřad věděl, že újmu může způsobit, pokud nebude včas konat, došlo k zavinění této škody žalovaným č.

1. Zbytečnými průtahy stavebního úřadu byl přivozen vznik újmy, za kterou stát odpovídá objektivně,[Anonymizováno]a musel tak podle zcela jiného principu poskytnout zadostiučinění. Rozhodnutí, která žalovaný č. 1 dostával od žalovaného č. 2, nebyla protichůdná a nezavazovala ho rozpornými právními názory s jedinou výjimkou, kdy tento závěr vyplývá i z rozhodnutí pražských soudů, které rovněž zjistily, že ani úkony účastníků nebyly příčinou vzniklé újmy a sami účastníci tedy délku řízení nezavinili. Argumentace, kterou již při mimosoudním uplatnění žalovaný č. 1 použil, je nejen nesprávná, ale zejména tvrzení, že většina délky lhůt i porušení má jít na vrub odvolacího orgánu, je zcela lichá a samotným správním spisem vyvrácená. O tom, že by žalovaný č. 1 plnil svědomitě své povinnosti, jak tvrdí, nemůže být ani řeč. S ohledem na množství zaviněných porušení je zcela zjevné, že šlo o soustavný přístup, kdy nikoliv ojedinělým porušováním bylo jasně dáno, že žalovaný č. 1 měl a mohl vědět, že způsobí újmu.

4. Co do konkrétních průtahů u žalovaného č. 1 pak žalobkyně popsala některá konkrétní prodlení, jak sama uvedla, jen příkladmo, s tím, že z nich je patrné, jak žalovaný č. 1 postupoval, a tedy z toho plyne, že tím vyvolal celou délku řízení. Tyto skutky, nejprve 21, později doplnila ještě 22. během jednání, demonstrují dle žalobkyně přístup žalovaného č. 1, a proto dokládají celou škodu. Zpočátku byl tento výčet až detailní a kopíroval celý průběh věci, později se stal skutečně demonstrativním, neboť některé úseky nejméně časově byly zcela přeskočeny, aniž by bylo uvedeno, zda měl být postup v tu dobu podle žalobkyně v pořádku, anebo v té době existující průtahy prostě do výčtu ze svého rozhodnutí toliko demonstrovat nezařadila, kdy po výzvě a poučení soudu žalobkyně setrvala na tom, že další průtahy doplňovat již nebude. I přesto, že v žalobě sama uvedla, že si je vědoma prokázat zavinění žalovaných, setrvala na tom, že tak lze učinit jen příkladmo některými prodleními, neboť z těch, které uvedla, dle ní vyplývá, že za žalovanými jde celá délka řízení. Jednotlivé skutky, výše uvedených 22 nakonec celkem, které byly i předmětem rozsáhlého dokazování, pak soud pro přehlednost, právě s ohledem na rozsáhlost věci, kdy i dílčí skutky samy o sobě jsou obsáhlejší jak na tvrzení, tak dokazování, uvádí až níže samostatně. Tedy každý tvrzený skutek, včetně reakce žalované strany, současně k němu i provedené důkazy a závěry ohledně každého dílčího skutku. Jinak by jen těžko mohlo být přehledně a srozumitelně toto rozhodnutí odůvodněno.

5. Ohledně odpovědnosti žalovaného č. 2 tvrdila žalobkyně opakovaná porušení lhůty pro vydání rozhodnutí, když žalovaný č. 2 rozhodoval zásadně později než do 30 dnů, které mu stanoví správní řád. Uvedla, že není pravdou, jak argumentuje, že by jeho zavinění bylo popřeno v pražských rozhodnutích. Neztotožnila se ani s tím, že by v případě rozhodování mělo jít o zvlášť složitý případ ve smyslu správního řádu, kdy toto z pražských rozhodnutí rovněž nevyplývá. V případě odvolacího řízení sp. zn. [Anonymizováno] [Anonymizováno]/[Anonymizováno] došel žalovanému spis 6. 6. 2012 a řízení trvalo 55 dnů, přitom rozhodná lhůta zde byla 30 dnů. V případě řízení sp. zn. [Anonymizováno] [Anonymizováno]/[Anonymizováno] porušil žalovaný č. 2 povinnost vyjádřit závazný právní názor, který by měl oporu v právním předpise, a uložil žalovanému č. 1 v novém projednání posoudit soulad stavby s § 8 vyhl. č. 137/1998 Sb., která však byla již rok a půl zrušená. To byl také důvod, proč následné řízení o výjimce muselo být zastaveno pro bezpředmětnost, což sám žalovaný č. 2 aproboval v rozhodnutí v řízení sp. zn. [Anonymizováno] [Anonymizováno]/[Anonymizováno], kdy v odůvodnění připustil, že podle vyhlášky nelze postupovat. Tím žalovaný č. 2 potvrdil nesprávnost svého předchozího postupu a zavinil vůbec vedení řízení o výjimce a zbytečný celý úsek stavebního řízení.

6. Rovněž žalobkyně žalovanému č. 2 vytýkala, že z předkládaných rozhodnutí žalovaného č. 1 bylo zjevné, že řízení nezvládá ani po procesní stránce ani věcně, přesto mu žalovaný č. 2 po opakované kvalifikované kasaci věc neodebral. Byť to není obligatorní postup, docházelo zde k soustavnému porušování základní zásady správního řízení, a to na první pohled, aniž by to však žalovaný č. 2 řešil. Nelze se vymlouvat na to, že tak nemusí učinit. Nejpozději tak měl učinit v červenci 2013, kdy na to upozorňovali již i poškození. Všechna tato porušení povinností žalovaného č. 2 pak opodstatňují závěr o existenci příčinné souvislosti se vznikem újmy, kterou musela žalobkyně odškodnit, i když je zde intenzita zaviněného porušení právních povinností tímto žalovaným nižší. I tak ale žalovaný č. 2 měl a mohl vědět, že může způsobit újmu, která byla následně státem odškodněna.

7. Nárok pak žalobkyně uplatnila společně a nerozdílně po obou žalovaných s tím, že sice podle § 18 odst. 3 zák. č. 82/1998 Sb., jsou povinni škůdci zaplatit úhradu podle své účasti na způsobení škody, ale v odůvodněných případech může být rozhodnuto, že odpovídají společně a nerozdílně. Zejména, je-li zde společná nedbalost či paralelní akce, které vyústí ve škodu, a kdy každý pachatel má vztah nejen k jednání vlastnímu, ale i jiných osob podílejících se na vzniku škody. V případě žalovaného č. 2, který zanedbal minimálně dozorovou povinnost vůči žalovanému č. 1, zde žalobkyně dovozovala jednoznačně vznik takové solidární odpovědnosti, kdy je podle jejího názoru vyloučeno určit odpovědnost dílčí.

8. Žalovaný č. 1 žalobu jako celek odmítl, kdy uplatnil již v reakci na žalobu celou řadu argumentů, počínaje nedostatkem své pasivní legitimace, přes argumenty, že se ničeho nedopustil, postup žalobkyně je protichůdný, neumožnila mu včas se vyjádřit, a v době, kdy v řízení nastaly průtahy, už nemělo být vůbec vedeno, protože je měl ukončit žalovaný č. 2, podle jehož pokynů, a za jehož dohledu žalovaný č. 1 věc svědomitě vyřizoval, proto není odpovědný za odškodňovanou újmu, až po námitku promlčení, kterou ještě vznesl na začátku jednání. Konkrétně namítal, aniž by šlo o argumentaci ke konkrétním skutkům uvedenou pak níže přímo u nich, že se nedopustil porušení své jediné povinnosti, kterou má, a to zajistit kvalitní výkon přenesené působnosti řádným obsazením úřadu. Zákon o obcích vymezuje obecní úřad jako orgán obce a povinností žalovaného č. 1 tak je zajistit odborný výkon agend, ale nic jiného. Toto také žalovaný č. 1 učinil, kdy zajistil kvalifikované pracovníky, kteří byli dále i pravidelně proškolováni. Žádnou jinou odpovědnost pak nést nemůže, neboť učinil vše, co mohl, a nesměl do řízení vedeného dlouhodobými pracovníky, na které nikdy nepřišla žádná stížnost, zasahovat. Proto se nemohl dopustit ani nevědomé nedbalosti, neboť nemohl vědět, že dlouhodobým zaměstnáváním úředníků se všemi vzdělanostními předpoklady může způsobit újmu, když neměl ani právo obeznamovat se se spisem, natož pak ovlivňovat úřední činnost.

9. Dále v písemném vyjádření k žalobě žalovaný č. 1 polemizoval s pravidly regresního postihu s tím, že výklad žalobkyně není správný, a stát může vymáhat regresní úhradu i přímo od úřední osoby, a tedy těch, kteří se na nezákonném postupu podíleli, resp. musí, když jsou uvedeni v textu normy i jako první. Nesouhlasí s tím, že by první měl stát žalovat pouze územní celek, a až ten potom konkrétní úředníky. Dva stupně regresu podle žalovaného č. 1 spočívají v tom, že právě úředníci, které by žaloval stát, pak mohou v druhém stupni (a to je onen druhý stupeň podle žalovaného č. 1) nárokovat škodu po jim podřízených úřednících či i jiných osobách, které se s nimi na škodě podíleli. Po žalovaném č. 1, nad kterým má dozor žalovaný č. 2, nemůže být vyžadována regresní úhrada dle žalovaných bodů, neboť tyto proti němu nesvědčí, ale jen proti úřední osobě, žalovanému č. 2 a žalobkyni. Žalobkyně pak porušila zákon, když žalovanému č. 1 neumožnila uplatnit námitky přímo v řízení proti poškozeným, kam navíc spis odeslal 11. 11. 2015, a nemá ho k dispozici. O možnosti těchto námitek ho pak žalobkyně ani nepoučila, čímž porušila ve výzvě k úhradě zákon, a vyloučila tím svůj nárok na regres.

10. Sama žalobkyně odmítla 2. 1. 2015 odškodnit nárok [jméno FO] a argumentovala v soudním řízení s nimi tím, že není dána příčinná souvislost mezi jejich újmou, byť došlo k určitým průtahům, protože hlavní příčinou jsou špatné sousedské vztahy. I s dalšími argumenty, jako doba, po kterou bylo řízení přerušeno, či opravné prostředky poškozených, pak zastávala žalobkyně názor, že by žaloba [jméno FO] měla být zamítnuta, a nemůže tedy nyní po těchto vyjádřeních otočit o 180 stupňů a tvrdit svých 21 bodů. Buď má žalobkyně skutečně názor, který uplatňovala v Praze, pak je ale tato žaloba proti žalovaným nesmyslná a i zcela nepravdivá, anebo žalobkyně má názor jiný a v pražských řízeních i řízení dovolacím žalobkyně lhala a lže. Zatajila i podané dovolání a obelhávala soud, když navrhovala, aby si u žalovaného č. 1 a 2 vyžádal spis, byť si byla vědoma, že je s dovoláním u Nejvyššího soudu. Za nepřípustnou tak má žalovaný č. 1 její argumentaci, která naprosto odporuje argumentaci, kterou sama žalobkyně v pozici žalované poškozenými [jméno FO] uplatnila, a s odlišnými argumenty než uplatňovanými v dovolání.

11. Konkrétně se pak žalovaný č. 1 vyjadřoval ke všem 21 bodům žaloby, což je zapracováno níže. Úvodem prvního jednání ve věci žalovaný č. 1 vznesl i námitku promlčení, a rovněž brojil proti tomu, aby měl hradit i náhradu nákladů pražských řízení a úroky z prodlení, neboť oba tyto nároky zavinila žalobkyně špatným závěrem a neodškodněním [jméno FO] mimosoudně. Tyto měla zaplatit a ne se s nimi soudit, jsou výsledkem jejího postupu, ne žalovaných, a rovněž žalovaný č. 1 odmítal, aby regresní úhrada byla případně uložena k zaplacení solidárně, neboť podíl žalovaného č. 1 je podstatně nižší, než žalovaného č.

2. V rozhodující míře je odpovědným právě žalovaný č. 2, který má vykonávat nad žalovaným č.[Anonymizováno]1 státní dozor a je orgánem odvolacím.

12. Žalovaný č. 2 rovněž odmítl, že by měl odpovídat za vzniklou škodu, a že by porušil své povinnosti, kdy i vyčíslil dobu, po kterou bylo řízení vedeno před ním, a která je vzhledem k jeho celkové délce zanedbatelná. Uvedl, že i sama žalobkyně správně připouští, že nelze povinnost uloženou jí bez dalšího přenést na úřední osoby či územní celky, a na to, že žalobkyně má samostatné procesní povinnosti tvrzení i důkazní, které však neunesla. Argumentoval tím, že ve stavebním řízení rozhodování bezodkladně, jinak do 30 dnů, připadá v úvahu jen zcela výjimečně, a lhůtu tak lze až o dalších 30 dnů prodloužit. Toto nebylo v původním řízení s poškozenými posuzováno, a žalovaný č. 2 neměl možnost se k věci jakkoliv vyjádřit. To, že žalovaný č. 2 mohl nepochybně rozhodovat až v 60 denní lhůtě, a splnění podmínek pro to, lze posuzovat jen na základě správních spisů. Tvrzení pražských soudů, že žalovaný č. 2 jakožto odvolací orgán nečinil ve většině případů úkony ve stanovených lhůtách, je zcela obecné, nepřezkoumatelné a právně vadné. Soudy v Praze se konkréty v tomto směru vůbec nezabývaly.

13. Kvantifikoval, že poprvé obdržel odvolání 4. 4. 2007, a v řízení sp. zn. [Anonymizováno] [Anonymizováno]/[Anonymizováno] rozhodl 31. 5. 2007, šlo tak o 57 dnů. Podruhé obdržel odvolání 2. 4. 2008, a v řízení sp. zn. [Anonymizováno] [Anonymizováno]/[Anonymizováno] rozhodl 16. 5. 2008, tedy po 44 dnech. Potřetí obdržel odvolání 22. 6. 2009, a v řízení sp. zn. [Anonymizováno] [Anonymizováno]/[Anonymizováno] rozhodl 24. 7. 2009, tj. po 32 dnech. Čtvrté odvolání obdržel 23. 9. 2010, a v řízení sp. zn. [Anonymizováno] [Anonymizováno]/[Anonymizováno] rozhodl 19. 11. 2010, které tak trvalo 57 dnů. Naposledy, popáté, mu bylo předloženo odvolání [datum], a v řízení sp. zn. [Anonymizováno] [Anonymizováno]/[Anonymizováno] rozhodl 1. 8. 2012, toto tak trvalo 56 dnů. V případě řízení z roku 2009, 2010 a 2012 je ve spise žalovaného č. 2 záznam, že dospěl k závěru, že jde o zvlášť složitý případ, a proto bude o odvolání rozhodnuto do 60 dnů od jeho obdržení. Zbývající dva spisy z roku 2007 a 2008 toto sice výslovně neobsahují, ale zákon to zapsat nenařizuje. Kritérium složitosti ze zákona č. 82/1998 Sb. nelze vykládat jinak než jako zvlášť složitý případ ve smyslu správního řádu, vedlo by to až k absurdním důsledkům, pokud by podle jednoho předpisu bylo posouzeno řízení jako nikoliv složité a podle druhého naopak. Promítnuto v odškodňovacím řízení by to vedlo i k nespravedlivým důsledkům. Stavební řízení podle žalovaného č. 2 nemůže být nikdy jednoduché, a aplikace lhůt ze správního řádu jako subsidiárního předpisu pro odvolací řízení, je podle žalovaného č. 2 dírou v zákoně, kterou lze překlenout alespoň prodloužením lhůty na 60 dnů. Orgán prvního stupně má ze stavebního zákona lhůty delší, např. u územního rozhodnutí, či stavebního povolení, ale odvolací orgán přitom nikoliv.

14. Rovněž žalovaný č. 2 nesouhlasil se závěrem, že kontradiktornost nepřispívá ke složitosti, a poukazoval na to, že musí být zvažovány nejen veřejnoprávní, ale i soukromoprávní zájmy, a to vše promítnuto v odvolacím rozhodnutí, když jde o rozhodnutí konečné. Rovněž zdůraznil, že řízení bylo zahájeno za účinnosti starého stavebního zákona, úprava se měnila, a v přelomovém období se teprve začala tvořit judikatura, výkladové vzduchoprázdno tak postupu ve věci rovněž nepřispělo. Nesouhlasil tak s tím, že odvolací soud v Praze s odkazem na složitost řízení snížil odškodnění, ale zde by mělo absurdně jít prodloužení lhůt z tohoto důvodu k tíži žalovaného č.

2. Kdyby pak žalobkyně umožnila žalovanému č. 2 vznášet námitky již ve vztahu k poškozeným v jejich řízení, mohla by být náhrada nižší, žalobkyně však o názor žalovaného č. 2 nepožádala, a ani ho nijak neoslovila. Tím minimálně spoluzavinila vznik škody, kterou nyní regresně uplatňuje. Toto její pochybení nemůže být napraveno. Ohledně vyslovení názoru bez opory v právním předpise, žalovaný č. 2 připustil, že měl mylný odkaz v rozhodnutí ze 14. 5. 2008 na v té době již neplatné ustanovení, ale žalobkyně neuvádí nic k tomu, jak toto přispělo k prodloužení doby trvání řízení, když řízení o výjimce probíhalo paralelně s řízením hlavním, a je to žalobkyně, kdo je povinen zde tvrdit a kvantifikovat.

15. Za zcela chybnou označil žalovaný č. 2 úvahu žalobkyně, že případ neodebral žalovanému č. 1, neboť tu byl jediný případ, kdy měl žalovaný č. 2 důvod se zabývat nečinností žalovaného č. 1, a to v červenci 2013, kdy si stěžovali účastníci, což bylo posouzeno právě jako podnět k opatření proti nečinnosti, v té době ale žalovaný č. 1 nečinný nebyl. Nejde pak také o obligatorní postup, neboť podle § 80 odst. 4 správního řádu nadřízený orgán může takto postupovat, ale takovou povinnost nemá, a nemůže tak jít o její porušení. Delegace zde nebyla vhodná, a problém s délkou stavebního řízení je systémový, úřady jsou přetížené, což je notorieta. Plyne z toho i to, že by delegace nebyla efektivní, když na jiných úřadech to není lepší, a ještě by se museli seznamovat se spisem, kdy psychologicky toto také není správné, a vedlo by to k tomu, že problémové věci budou odkládány, a podřízené orgány by nebyly motivovány intenzivně pracovat na své agendě. Došlo by k jakémusi paradoxnímu odměnění žalovaného č. 1, který by se v případě žalobkyní zmiňované atrakce či delegace nepříjemného případu zbavil, a toto by vedlo k obecnému prodlužování takových řízení.

16. Rovněž namítal žalovaný č. 2, že zde není příčinná souvislost mezi jeho údajným porušením povinností a vznikem újmy, kdy pokud by vznikla stejná újma, i kdyby ze strany žalovaného k údajným pochybením nedošlo, není zde takový vztah. Vzhledem k rozsahu, kdy žalovaný č. 2 u sebe vedl řízení celkem jen 246 dnů, tak i pokud by si zákonnou lhůtu neprodlužoval, šlo by o minimálně 150 dnů, což je cca 60 %, a v tomto rozsahu bezpochyby lhůty měl. Ve vztahu k celkové délce řízení, i pokud by bylo vycházeno z 246 dnů, pak stejně řízení přesáhlo 10 let, a protože se náhrada za újmu počítala podle let, byla by i bez žalovaného č. 2 celková újma stejná. I pokud by zde měl žalovaný č. 2 za nějakou škodu odpovídat, v žádném případě nejde o solidární odpovědnost se žalovaným č. 1, když žalovaný č. 2 vedl řízení jen po cca 6,3 % celkové jeho doby. V průměru prodloužil lhůtu ani ne o 20 dnů na jedno odvolací řízení, což je značný nepoměr k prodlevám v řádech měsíců, ani ne na jedno kolo řízení, ale jen na jeden úkon u žalovaného č.

1. Celková doba, o kterou pak překročil svou základní lhůtu, a tedy 96 dnů nad minimálních 150, představuje jen 2,6 % z celkové doby řízení. Očividná porušení žalovaného č. 1 jsou v naprostém nepoměru k údajným porušením povinností žalovaného č. 2.

17. Namítal, že solidární odpovědnost, pokud by měla být dovozována ze zanedbání dozorové činnosti, by musela být při odškodňování pravidlem, nikoliv výjimkou, jak tomu je, neboť toto by bylo možné přičítat nadřízenému orgánu vždy. Ani toto tak nelze akceptovat, a tento požadavek je nejen neodůvodnitelný, ale i nemravný. Nejde o typickou dohodnutou součinnost, ze které se v judikatuře solidární odpovědnost, např. u činnosti celého gangu, dovozuje. Dělenou odpovědnost pak nelze vyloučit jen tím, že jednoznačně nelze podíl jednotlivých škůdců na dosažení celkového škodního výsledku určit. O žádném dohodnutém konání nemůže být řeč, netvrdí to ani žalobkyně, a solidární zavázání by nebylo ani procesně efektivní, protože potom by se o vzájemné vypořádání museli oba žalovaní soudit v samostatném a zbytečném sporu. Pokud tak nebude žaloba zamítnuta proti žalovanému č. 2, mělo by být uloženo z újmy k náhradě žalovanému č. 2 nanejvýš 2,6 %.

18. Soud provedl ve věci rozsáhlé dokazování, kdy se nejprve zabýval vznikem škody ve smyslu její existence a námitkou promlčení, poté tvrzenými průtahy, které měly újmu způsobit, a provedl všechny důkazní návrhy účastníků, na kterých setrvali. Po provedení důkazů k základním společným otázkám, pak soud prováděl důkazy listinami ze správního spisu, kdy vzhledem k tomu, že žalobkyně tvrdila po doplnění konkrétních 22 skutků na straně žalovaného č. 1, kterých se měl dopustit, a kde tak vzniklo zbytečné prodlení, pro přehlednost soud uvádí po těchto 22 bodech samostatně nejen tvrzení k nim, ale i které důkazy byly k tomu kterému skutku konkrétně provedeny, a co z nich zjistil, jaký tedy učinil dílčí skutkový závěr ohledně každého z tvrzených skutků.

19. Co se tak týká samotného vzniku škody a promlčení, provedl soud důkaz oběma pražskými rozhodnutími, kdy z rozsudku [Anonymizováno] soudu pro [adresa], č. j. [spisová značka], zjistil, že žalobkyni bylo uloženo, aby [jméno FO] společně a nerozdílně uhradila v pozici žalované v tomto řízení částku 183 600 Kč s úrokem z prodlení, jakož i náhradu nákladů řízení. Z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že v řízení týkajícím se manželů [jméno FO], jejichž sousedé jako stavebníci dne 29. 12. 2004 ohlásili provedení udržovacích prací na objektu kůlny v sousedství, došlo k nepřiměřené délce stavebního řízení, za které tak bylo přiznáno odškodnění. Řízení vedl žalovaný č. 1 a 2 jako orgán prvního a druhého stupně. Soud zde dovodil, že obecně by přiměřená délka řízení o odstranění nově vystavěné kůlny, namísto původní, která měla být podle ohlášení jen opravována, měla činit 9 měsíců. Řízení samo bylo zahájeno až rozhodnutím žalovaného č. 1 dne 3. 7. 2006, a ke dni podání žaloby trvalo 8 let a 11 měsíců. Případ se pak týkal kůlny, nebyl tedy tak složitý jako např. developerský projekt, nebyly pořizovány ani znalecké posudky, ale pouze prováděno místní šetření. Protichůdné zájmy žalobců a stavebníků nemohou mít vliv na složitost rozhodování, kdy téměř v každém řízení proti sobě vystupují účastníci, jejichž zájmy si odporují. I když žalobci činili větší počet podání, byla většinou krátká, často na ně stavební úřad ani nereagoval. Využívání opravných prostředků také nemůže jít k jejich tíži, a rovněž i doby, kdy bylo řízení přerušeno, což se mnohdy dělo až poté, co již uplynuly lhůty pro samotné rozhodnutí. Ani žalovaný č. 1, ani č. 2, nečinili ve většině případů úkony v zákonných lhůtách, a rozhodnutí žalovaného č. 1 byla opakovaně rušena žalovaným č.

2. Soud tak dospěl k závěru, že délka řízení byla zapříčiněna právě postupem obou žalovaných.

20. Z konečného odvolacího rozhodnutí [Anonymizováno] soudu v [Anonymizováno] č. j. [spisová značka] pak bylo zjištěno, že byla potvrzena přiznaná částka, pouze vypuštěno, že by mělo být hrazeno [jméno FO] společně a nerozdílně, byla zkrácena doba přiznaného úročení, a upravena výše nákladů. Odvolací soud potvrdil, že samo odškodňované řízení bylo zahájeno až 3. 7. 2006, řízení dosud tehdy ještě běželo, ovšem žalobci k 20. 3. 2017 svou nemovitost již prodali, proto není další újma jejich. Žalobcům [jméno FO] i dle odvolacího soudu vznikla újma, když nemohli řádně užívat svou nemovitost, nová kůlna stínila okna jejich domu, a byli rušeni činností Večeřových na pochůzné střeše. Ztotožnil se se soudem prvního stupně v tom, že jen konstatování porušení práva je v tomto případě nedostatečné a žalobci musí být odškodněni finančně, korigoval však výpočet. Původně použitou základní částku 20 000 Kč ročně považoval odvolací soud za nepřiměřeně vysokou, snížil ji na 16 000 Kč s tím, že není žádný důvod k tomu, aby za první dva roky nebyla snížena na polovinu. I tak se dostal výpočtem při 10 letech, 8 měsících a 17 dnech, kdy byla působena újma konkrétně [jméno FO], na částku 160 710 Kč pro každého ze žalobců, současně ale nemohlo být překročeno to, co žalobci sami zažalovali. Proto potvrdil původně přiznané částky soudem prvního stupně, i když ve výpočtu roční částku snižoval. Odchýlil se dále od názoru soudu prvního stupně v tom, že řízení nebylo složité, neboť u stavebních řízení se obecně o nízkou složitost nejedná, a rozhodovalo se zde na dvou stupních soustavy. Potvrdil, že žalobci sami svým jednáním k průtahům nepřispěli, kdy odškodnění zvýšil i s ohledem na to, že žalovaný č. 1 opakovaně neprováděl dokazování v rozsahu, který mu uložil žalovaný č. 2, kdy navíc žalovaný č. 1 nehodnotil ani zcela zjevné okolnosti, ze kterých vyplývalo, že kůlna požadavky zákona nesplňuje. Uzavřel, že ve stavebním řízení byla jednoznačně porušena práva obou žalobců, což však jako sdílená újma na druhé straně snižuje intenzitu zásahu, a výsledné odškodnění s ohledem na to ponižoval.

21. Z bankovního výpisu ze dne [datum] předloženého žalobkyní bylo zjištěno, že na účet č. [č. účtu] pod VS [var. symbol] byla tento den odepsána částka 249 238,51 Kč, kdy v názvu účtu je uvedeno „Oldřich“, a na účet, v jehož názvu je uvedeno „[adresa]“, č. [č. účtu], pak pod stejným VS byla odepsána částka 82 365 Kč. Z e-mailu zaslanému zástupci žalobkyně [tituly před jménem] [jméno FO], která v pražských řízeních zastupovala [jméno FO] jako advokátka, bylo dále zjištěno, že advokátkou byla žalobkyni zaslána obě tato bankovní spojení s požadavkem, aby k jejím rukám šly náklady řízení, a přímo [jméno FO] pak nemajetková újma s příslušenstvím. Z těchto listin tak vyplývá, že žalobkyně soudem pravomocně uloženou újmu k náhradě, včetně příslušenství a nákladů řízení, zaplatila dne 6. 6. 2019, kdy se tak majetek státu snížil o odepsané částky, a tedy jednoznačně dříve, než uplynul od samotného odepsání plateb jeden rok, zahájila 5. 6. 2020 toto regresní řízení. O náhradu byli oba žalovaní vyzváni žalobkyní dopisy z 30. 9. 2019, které dle doručenek z datových schránek byly doručeny 4. 10. 2019, kdy těmito listinami byl rovněž v řízení proveden důkaz.

22. Z hlediska existence základu nároku a jeho promlčení je problematika právně upravena v zák. č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zák. č. 82/98 Sb.“). Podle tohoto přepisu, jak stanoví jeho § 1 odst. 1, odpovídá stát za škodu způsobenou při výkonu státní moci, které se podle § 2 nelze zprostit. Stát pak odpovídá podle § 3 odst. 1 písm. a) nejen za samotné státní orgány, které škodu způsobily, ale rovněž za tzv. úřední osoby, kterými se podle písm. b) rozumí ty právnické a fyzické osoby, kterým byla svěřena státní správa zákonem nebo na základě zákona (jedná se o soudní exekutory či notáře atp., tj. tam, kde zvláštní zákon stanoví těmto subjektům výkon státní správy, přestože mají určité samostatné a specifické postavení, pro které jsou právě označovány obecně jako úřední osoby, nelze to však zaměňovat s úředníky státních orgánů, ani s úředníky územních samosprávných celků), a podle písm. c) pak stát odpovídá za orgány územně samosprávných celků, pokud vykonávají státní správu v přenesené působnosti. Pokud by škodu způsobily při výkonu v působnosti samostatné, pak by nebyl odpovědným za ně stát, ale odpovídal by za ně sám územně samosprávný celek podle § 1 odst. 2 tohoto zákona.

23. Stát odpovídá podle § 5 písm. a) zák. č. 82/98 Sb. jednak za škodu způsobenou rozhodnutím, mj. i ve správním řízení (ale opět jen za státní správu, kterou vykonává přímo, anebo za něj v přenesené působnosti orgány územně samosprávných celků), anebo podle písm. b) za nesprávný úřední postup, který ji způsobil. Nesprávným úředním postupem je podle § 13 odst. 1 také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí ve lhůtě přiměřené. Nárok se podle § 14 odst. 1 zák. č. 82/98 Sb. uplatňuje u úřadu uvedeného v § 6, tj. u příslušného ministerstva, do jehož působnosti patří dané odvětví státní správy podle odst. 1 ve spojení s odst. 2 písm. b), které pak přiznanou škodu vyplácí do 6 měsíců podle § 15 odst. 1, a poškozený se může obrátit na soud jen v případě, že jeho nárok nebyl podle odst. 2 v této lhůtě plně uspokojen.

24. Nahradil-li stát škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, nebo poskytl-li ze stejného důvodu zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu, může požadovat podle § 16 odst. 1 regresní úhradu na úředních osobách a na územních celcích v přenesené působnosti, pokud škodu způsobily. Stát může ale podle odst. 4 požadovat regresní úhradu pouze ve výši odpovídající účasti územního celku či úřední osoby na způsobení vzniklé škody. Uhradily-li úřední osoby nebo územní celky v přenesené působnosti regresní úhradu státu, mohou pak podle § 17 odst. 3 požadovat regresní úhradu od těch, kdo se podíleli na vydání nezákonného rozhodnutí nebo na nesprávném úředním postupu. Jestliže je takto uplatněn nárok na regresní úhradu proti osobě, u níž účast na výkonu veřejné moci náležela k povinnostem vyplývajícím z pracovního poměru, nebo z poměru mu na roveň postaveného, anebo z poměru služebního, řídí se výše regresní úhrady podle odst. 4 zvláštními předpisy. Nárok na regresní úhradu vylučuje podle odst. 5 současně nárok na náhradu škody podle obecných předpisů.

25. Právo na regresní úhradu však vznikne podle § 18 odst. 1 zák. č. 82/98 Sb. pouze tehdy, byla-li škoda způsobena zaviněným porušením právní povinnosti, které je podle odst. 2 povinen prokázat ten, kdo uplatňuje nárok na regresní úhradu. Současně platí podle odst. 3, že byla-li škoda způsobena zaviněným porušením právní povinnosti více osob, jsou povinny zaplatit regresní úhradu podle své účasti na způsobení škody, a jen v odůvodněných případech může soud rozhodnout, že odpovídají společně a nerozdílně. V tomto případě pak dle odst. 4 musí dojít k dalšímu vypořádání mezi nimi podle účasti na způsobení vzniklé škody. Ten, proti němuž byl uplatněn nárok na regresní úhradu, má podle odst. 6 § 18 zák. č. 82/98 Sb. proti subjektu, který po něm regresní úhradu požaduje, právo uplatnit všechny námitky, které tento subjekt mohl uplatnit vůči poškozenému v řízení o náhradě škody. Nárok státu podle § 16 a § 17 odst. 1 zák. č. 82/98 Sb. se podle jeho § 34 odst. 1 promlčí za rok ode dne, kdy byla zaplacena náhrada škody. Nárok územního celku v přenesené působnosti a úřední osoby podle § 17 odst. 2 na regresní úhradu se promlčí podle § 34 odst. 2 za rok ode dne, kdy byla zaplacena regresní úhrada.

26. Z výše uvedeného plyne, že stát v daném případě na základě pravomocného soudního rozhodnutí musel uhradit nemajetkovou újmu způsobenou ve stavebním řízení poškozeným [jméno FO], které mimosoudně neodškodnil, a jejichž žalobě se bránil. Jeho stanovisko ovšem nebylo soudem shledáno správným, a proto mu byla uložena k náhradě [jméno FO] částka 183 600 Kč, kterou na újmě žalovali, neboť jim nelze přiznat více, přestože újma jim vzniklá byla vyšší, soudním rozhodnutím. Tím byl dán základ pro případnou regresní úhradu, ale jen maximálně v tomto rozsahu, neboť tato částka byla i vyplacena, jak žalobkyně prokázala, a ode dne platby jí plynul jeden rok, během kterého běží promlčecí doba. Až po jejím uplynutí by vznesená námitka promlčení mohla zamezit tomu, aby jí byl nárok v tomto řízení přiznán. K tomu však nedošlo, neboť jak je výše uvedeno, žaloba byla podána dříve, než uplynul jeden rok již ode dne, kdy byla žalobkyni z účtu uhrazená částka [jméno FO] odepsána. V dalším řízení tak bylo třeba i přes vznesenou námitku promlčení žalovaným č. 1 pokračovat, jak i soud učinil, a řešit, zda žalovaní, a v jaké míře, jsou povinni žalobkyni vyplacenou sumu, resp. její část nahradit.

27. Jen v tomto rozsahu (maximálně do částky 183 600 Kč) se pak může jednat o škodu, kterou stát nahradil za postup někoho jiného než svůj vlastní. Jak vyplývá z právní úpravy výše citované, žalobkyně je povinna nárok v povinné mimosoudní fázi přezkoumat a odškodnit, kdy v takovém případě na soudní řízení o něm vůbec nedojde. S tím již ani jeden ze žalovaných nemá nic společného a na tomto postupu nijak neparticipuje. Jestliže žalobkyně odmítla nárok uspokojit, přestože byl poté shledán v soudním řízení důvodným, a dostala se tak s jeho úhradou do prodlení, a soudní řízení prohrála, vznikly jak náklady soudního řízení, tak úroky z prodlení nikoliv postupem žalovaných, ale samotné žalobkyně. V tomto rozsahu žádný nárok na regresní úhradu nemůže být dán, a částky zaplacené žalobkyní z těchto důvodů jí nemohou být proti žalovaným přiznány.

28. Proti oběma žalovaným tak byla zamítnuta již [datum] rozsudkem č. j. [spisová značka], kterým ve věci rozhodl okresní soud poprvé, mj. žaloba jak co do částky žalobkyní zaplaceného úroku z prodlení, tak nákladů soudního řízení s [jméno FO], obojí včetně nárokovaného příslušenství. Příčinou újmy v tomto rozsahu nebylo protiprávní chování žalovaných, ale samotné žalobkyně. Rozsudek č. j. [spisová značka] byl zrušen usnesením odvolacího soudu č. j. [spisová značka] ze dne 26. 5. 2023 ve výrocích vyhovujícím žalobě I a II a ve výroku o nákladech řízení. Výroky, kterými byla žaloba zamítnuta, zůstaly nedotčeny, a jsou pravomocné.

29. Již rozsudkem č. j. [spisová značka] tak byla žaloba zamítnuta v celém zbývajícím rozsahu nad částku 109 169, 30 Kč s ročním zákonným úrokem z prodlení 10 % ode dne 19. 11. 2019 do zaplacení proti žalovanému č. 1, jakož i v celém zbývajícím rozsahu nad částku 44 641,20 Kč s ročním zákonným úrokem z prodlení 10 % ode dne 19. 11. 2019 do zaplacení proti žalovanému č. 2, když zamítnut byl i žalobní požadavek, aby plnění bylo žalobkyni přiznáno proti oběma žalovaným v režimu společně a nerozdílně.

30. Soud odmítl, že by byly splněny podmínky pro to, aby proti oběma žalovaným měla být přiznána i důvodná část, kde bylo žalobkyni vyhověno, společně a nerozdílně, neboť dospěl k závěru, že na to žalobkyně nárok nemá. Žalobkyně toto akceptovala, neodvolala se, a neodvolala se ani do zamítnutých částek, pokud jde o náklady řízení zaplacené [jméno FO], a úroky z prodlení, které podle soudu zavinila sama, ale ani co do rozdílové částky (správně 29 789,50 Kč), která rozsudkem č. j. [spisová značka] nebyla proti žalovaným (z vyplacené náhrady 183 600 Kč) přiznána.

31. Předmětem řízení tak po částečném zrušení rozsudku č. j. [spisová značka] zůstala částka 153 810,50 Kč (109 169,30 + 44 641,20 Kč) s ročním zákonným úrokem z prodlení 10 % ode dne 19. 11. 2019 do zaplacení celkem. Jde o 153 810,50 Kč nezamítnutých ze 183 600 Kč přiznaných proti státu čistě na újmě [jméno FO]. Ohledně této částky tedy soud rozhodoval znovu, neboť výroky I a II původního rozsudku byly zrušeny. Nebylo tak možno opravit jen odůvodnění rozsudku, ve kterém se neuložil opravený výpočet, na základě kterého byly a jsou přiznané částky správné.

32. Soud původní výpočtovou chybu v připravovaném rozhodnutí již před vyhlášením původního rozsudku nalezl, a správně vyslovil výši nejen zamítnutých, ale i přiznaných částek, neuložilo se však opravené odůvodnění, kde byla matematická chyba opravena a odstraněna. Proto se částky v odůvodnění a výrocích prvního rozsudku drobně lišily. Jde o chybu hned na počátku procesu, v počtu dnů celkového prodlení v době od třetího roku, bod 157. původního rozsudku, kdy součet dnů není 3190, ale 3180, a proto denní sazba, se kterou bylo dále počítáno, nečiní 52,50 Kč, ale 52,70 Kč, a proti prvotnímu výpočtu byla provedena tomu odpovídající korekce, aniž by se tato v odůvodnění uchovala.

33. Proto také soud vycházel z dříve provedených důkazů, a rozhodoval poté, co situaci osvětlil účastníkům, již bez jednání. S tímto postupem všichni konkludentně souhlasili, když na výzvu soudu v poskytnuté lhůtě nesdělili nesouhlas s takovým postupem.

34. Kromě vzniku základu nároku na regresní úhradu, tj. povinnosti žalobkyně odčinit újmu, jejího skutečného uhrazení, jakož i podání žaloby včas (nepromlčení nároku), bylo třeba dále posoudit pasivní věcnou legitimaci, kterou napadal zejména žalovaný č.

1. Jeho námitky v tomto směru soud neshledal důvodnými, neboť výklad výše citované úpravy, jak jej žalovaný č. 1 provedl, je naprosto neodpovídající jejímu obsahu. Žalovaný č. 1 tvrdil, že vytýkaná pochybení nejsou jeho, že on je územním samosprávným celkem, a odpovídat mají státu přímo úředníci žalovaného č. 1, o kterých dovozoval, že jde o zákonem zmíněné úřední osoby, což však není pravdou, jak bylo dříve uvedeno. Úřední osoba je de facto jakýsi „úřad“ sui generis, ani státní orgán jako takový, ani orgán územního samosprávného celku, ale zvláštní druh úřadu vykonávajícího (i) státní správu, dle zvláštního zákona, ze kterého takové její postavení musí vyplynout. Např. pokud notáři či exekutoři jsou nadáni pravomocí dle zvláštních právních předpisů, které regulují nejen výkon těchto činností, ale i jejich postavení.

35. Úředník, který v rámci pracovněprávního či obdobného poměru buď ke státu samotnému, nebo k územně samosprávnému celku, vykonává v jeho orgánu úřední činnost, a rozhoduje na úseku státní správy přímo nebo v přenesené působnosti, takovou úřední osobou není. Výklad provedený žalovaným č. 1 v tomto směru plyne z neznalosti právní úpravy i jejího mechanizmu, jde o laický vlastní výklad jen ze slovního označení, který zcela ignoruje mechanizmus nejen odškodňovacího zákona, ale i to, že konkrétní osoby, které rozhodují v orgánech státní správy, jsou v právním poměru a odpovídají svému zaměstnavateli, a jsou i v této pozici chráněni finančnímu limity této odpovědnosti. Jejich ústy a písemným podáním je tvořeno rozhodnutí na úseku státní správy, oni sami však oním „úřadem“ a ani úřední osobou ve smyslu zák. č. 82/98 Sb. nejsou.

36. Žalovaný č. 1 odlišuje „sebe“ jako územní celek a své úředníky, které zaměstnává, kdy zjevně má zato, že jejich konání, resp. nekonání, mu není přičitatelné, a tvrdí, že stojí jaksi mimo ně, nemůže tedy vědět, že oni působí případně škodu. Takové nazírání na věc je však zcela mimo právní rámec, kdy oni úředníci „jsou“ právě žalovaný č. 1, a jejich prostřednictvím on sám koná, či nekoná, včetně toho, že působí případně újmu. Stejně tak neodpovídá výklad žalovaného č. 1 v tom směru, že stát může rovnou náhradu žádat i po úřednících, kteří jsou úředními osobami a uvedeni i jako první v textu ustanovení zákona, a že se jim tak není možné při regresu vyhnout. Obstát nemůže rovněž ani názor, že by úprava umožňovala, aby se pak ještě nadřízení a podřízení úředníci soudili mezi sebou, či úředník dále vymáhal regres na jiných osobách, které ani úředníky nejsou.

37. Pro stát vykovává buď konkrétní osoba onu úřední činnost v pracovním či obdobném poměru přímo k němu, tato osoba státem zaměstnávaná pak státu odpovídá z titulu tohoto pracovně právního vztahu, pokud přímo stát způsobil škodu, když jednal jeho (státní) orgán obsazený tímto zaměstnancem. Nebo jde o zaměstnance někoho jiného, tedy i územně samosprávného celku, a jen on je s ním pak ale v daném vztahu, kde si musí dořešit i odpovědnost, státní správu však vykonával pro stát přeneseně nikoliv tento konkrétní cizí zaměstnanec, ale územní celek, a ten je také státu odpovědný, neboť za jím vykonávanou státní správu směrem k poškozeným, navenek, vždy odpovídá stát (jde o státní správu, bez ohledu na to, zda ji stát vykonal přímo či „subdodavatelsky“ přeneseně), a nemůže se jí zprostit. Třetím případem jsou pak ony úřední osoby, které nejsou zaměstnanci, ale podnikají ve specifických oblastech, a které zase zaměstnávají další osoby, které pro ně vedle nich samotných také mohou, ovšem zase jen jim uvnitř, způsobit škodu, pokud jejich činností (obdobně jako u úředníků územně samosprávných celků) vznikne na úseku státní správy škoda. Odpovědnost k poškozeným nese navenek stát, jemu však odpovídá v těchto případech ona úřední osoba, a té případně její zaměstnanci, pokud nekonala sama, ale jejich prostřednictvím.

38. Na všechny tyto situace zák. č. 82/98 Sb. myslí, upravuje za respektu k principům odpovědnosti za škodu způsobenou zaměstnanci či obdobnými osobami dvojstupňový regres, kdy každý stupeň sám může dále nárokovat jen po „svých lidech“, které zaměstnává, a kteří jako konečný článek škodu způsobili, její náhradu, jinak se může obracet jen na ten stupeň pod ním, který je pro něho partnerem, a který mu „dodává“ přeneseně či podnikatelsky dle zvláštní právní úpravy službu výkonu státní správy. Tam, kde takového prvního subdodavatele v řadě nemá, působí případně škodu on sám, a může ji podle stejných principů jako zaměstnavatel nárokovat k náhradě, vždy ale jen po svých, nikoliv cizích zaměstnancích či osobách obdobného poměru, a jejichž ochrana na těchto pozicích je garantována pracovněprávními a obdobnými předpisy.

39. Jak žalovaný č. 1, tak žalovaný č. 2 mají tedy pasivní legitimaci v tomto řízení, neboť oni, jako územně samosprávné celky, vykonávaly státní správu, kdy při tomto výkonu byla škoda, za kterou (neb jde stále o státní správu) odpovídá stát, musel ji uhradit, ale „subdodavatelsky“ ji pro něho vykonaly právě územně samosprávné celky, které si za své zaměstnance a obsazení úřadů odpovídají, a s nimi pak mohou dále řešit případnou odpovědnost, je-li škoda jimi zaviněna. Ono zavinění pak nemusí být totožné v tom smyslu, že i pokud škodu zavinil územně samosprávný celek, nemusí být automaticky zaviněna i osobami, kterými on obsadil úřad. Závisí to i na tom, jaké směrem dovnitř územně samosprávných celků byly pracovní podmínky, kdy vše, co jde za územním celkem, může vzniknout zaviněním konkrétních zaměstnanců, ale také může jít čistě o zavinění jen samotného celku, byť obě tyto situace jsou hraničními, a zpravidla se jedná o situace někde mezi těmito dvěma mantinely. To je však předmětem posuzování (a právě proto) v dalším stupni regresu, a proto je také takto již v principu odstupňován. Což jediné zajišťuje spravedlivé rozložení újmy na toho, kdo ji skutečně způsobil, a současně chrání toho, na kom či ve vztahu ke komu je státní správa vykonávána, a jehož partnerem je tak jen stát jako takový, a stanoveno, kdo za něj na úseku odškodnění jedná, aby se újmy bez zbytečných komplikací a po konkrétně daném subjektu poškozený snadno i domohl.

40. Rovněž není nijak podstatné, že dříve neměl žalovaný (ani jeden z nich, neboť toto sdělovali oba) možnost vznášet námitky v průběhu samotného odškodňování [jméno FO] v soudním řízení s nimi. Ty jsou jim zachovány, jak stanoví zák. č. 82/98 Sb. výslovně v § 18 odst. 6, v plném rozsahu do tohoto řízení, a tedy tím nijak nejsou žalovaní kráceni. Takový přístup ztěžuje situaci státu, který pro případnou neznalost konkréta dané věci zaplatí případně vyšší odškodnění, neboť se pak v plném rozsahu, po uplatnění námitek, regresně nedomůže celé náhrady. Rizika, že se včas neptá, tak jdou čistě za ním a samotné žalované toto nijak nepostihuje, neboť v tomto řízení je jim veškerá argumentace zachována, a mají-li pravdu, jde takto případně zbytečně uhrazená újma za státem. Není pravdou, jak dovozoval žalovaný č. 1, že nemožnost námitky dříve dát, a nepoučení žalovaných žalobkyní o tom, by vylučovaly možnost uplatnit regresní nárok, neboť nic takového v právní úpravě stanoveno není.

41. Také z právní úpravy nevyplývá, že pokud žalobkyně sama odmítla nárok odškodnit, ale byla odsouzena, nemůže nárokovat regres, pokud jí soud nedal za pravdu, a i přes její obranu jí uložil újmu finančně odčinit. Naopak, pokud byly argumenty žalobkyně vyvráceny již v řízení se samotnými poškozenými, jen těžko lze s týmiž argumenty uspět zde, byť se přístup žalobkyně jeví do jisté míry jako protichůdný, a některé argumenty tak z pozice žalobkyně opravdu vyznívají. Nelze na to však nahlížet jinak, než že žalobkyně musela přijmout závěry soudu, korigovat tak svou vlastní pozici, a podle toho pak postupovala dále.

42. Po vypořádání těchto obecných otázek a argumentů tak bylo třeba se zabývat konkrétními porušeními právních povinností, které mohou založit povinnost žalovaných k regresní náhradě, jak stanoví zák. č. 82/98 Sb. v § 18 odst.

2. Žalobkyně si toho na jedné straně byla vědoma, uvedla to i sama v žalobě, na straně druhé dovozovala, že stačí pochybení uvést toliko příkladmo. To by bylo možné a dostačující jedině za situace, kdy by ono jen některé, příkladné porušení samo o sobě, nejen až společně s dalšími, mohlo zakládat příčinnou souvislost skutečně k celé vzniklé škodě. Taková situace je však spíše výjimečná, a rozhodně o ni nejde zde, kdy se měly ve více jak deset let trvajícím řízení objevovat různá porušení, která měla právě z hlediska dopadu na délku řízení různé dílčí následky.

43. Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 17. 1. 2020 ve věci sp. zn. 30 Cdo 2793/2018 vyložil, že regres je samostatný nárok, podle § 18 odst. 2 zák. č. 82/1998 Sb. tíží stát povinnost tvrdit i dokazovat, v jakém rozsahu jím odškodněná újma byla zaviněna územním celkem. I když byl stát povinen odškodnit nepřiměřenou délku řízení, je na něm, aby tvrdil příčiny jejího vzniku na straně orgánů veřejné moci, kterými typicky konkrétní průtahy nebo vydávání vadných rozhodnutí, nepřezkoumatelných či nerespektujících závazný právní názor, jsou. Odkazuje se zde dále i na rozhodnutí ve věci sp. zn. 30 Cdo 1328/2009, kde bylo vyloženo, že právě jejich existenci lze kvalifikovat jako zaviněné porušení povinností a vede k závěru, že je dán regres, a musí být proto konkretizováno, v čem zaviněné porušení spočívalo, a v čem je dána příčinná souvislost mezi ním a jí uloženou povinností k náhradě.

44. Proto, pokud byla uvedena jen některá prodlení ze všech, která nastala, a měla by tvořit celou délku řízení, není to dostačující. Plyne to i z rozhodnutí ve věci sp. zn. 30 Cdo 1414/2017, kde bylo řečeno, že je třeba tvrdit, jaká konkrétní ustanovení správního řádu byla ve stavebním řízení porušena, či které konkrétní lhůty byly překročeny, aby bylo možno dovodit u žalovaných, že (právě) jimi zavinili vznik nemajetkové újmy, tj. každé porušení musí být vzhledem k následku poměřováno, a aby bylo možné se žalobou zcela uspět, musí zde být příčiny tohoto typu, zaviněné tedy odpovědným subjektem, které odůvodňují skutečně celou odškodněnou délku řízení.

45. Při hodnocení, zda došlo k protiprávnímu jednání žalovaných, je nutné vycházet z právní úpravy, jaké povinnosti tedy ve vztahu k vyřizované agendě podle ní měli. Jelikož vedli řízení, které se v základu řídí zák. č. 500/2004 Sb. správním řádem, ve znění v době konkrétního konání či nekonání (dále jen „spr. ř.“), jde právě o tento předpis. Jeho § 6 odst. 1 ve znění do 31. 1. 2020 ukládal, aby správní orgán vyřizoval věci bez zbytečných průtahů. Nečiní-li správní orgán úkony v zákonem stanovené lhůtě nebo ve lhůtě přiměřené, není-li zákonná lhůta stanovena, použije se ke zjednání nápravy ustanovení o ochraně před nečinností dle § 80 spr. ř. Podle prvního odst. § 64 může správní orgán řízení usnesením přerušit jen ve stanovených případech, a to podle písm. a) současně s výzvou k odstranění nedostatků žádosti podle § 45 odst. 2, kdy podle odst. 4 řízení lze přerušit jen na dobu nezbytně nutnou.

46. Lhůty pro vydání rozhodnutí jsou stanoveny v § 71 spr. ř., který ve znění do 30. 6. 2017 stanovoval, že podle odst. 1 je správní orgán povinen vydat rozhodnutí bez zbytečného odkladu. Vydáním rozhodnutí se podle odst. 2 písm. a) rozumí předání stejnopisu písemného vyhotovení rozhodnutí k doručení, které se na písemnosti nebo poštovní zásilce vyznačí slovy "vypraveno dne:". Jestliže nelze rozhodnutí vydat bezodkladně, je dle odst. 3 § 71 spr. ř. správní orgán povinen vydat rozhodnutí nejpozději do 30 dnů od zahájení řízení, k nimž se připočítává doba až 30 dnů podle písm. a), jestliže je zapotřebí nařídit ústní jednání nebo místní šetření, je-li třeba někoho předvolat, někoho nechat předvést nebo doručovat veřejnou vyhláškou osobám, jimž se prokazatelně nedaří doručovat, nebo jde-li o zvlášť složitý případ. Lhůty pro vydání rozhodnutí neběží dle odst. 4 po dobu nezbytnou k opatření údajů podle § 6 odst. 2.

47. Postup při práci prvostupňového orgánu s odvoláním upravuje § 86 spr. ř., kdy podle odst. 2 správní orgán, který napadené rozhodnutí vydal, zašle stejnopis podaného odvolání všem účastníkům, kteří se mohli proti rozhodnutí odvolat, a vyzve je, aby se k němu v přiměřené lhůtě, která nesmí být kratší než 5 dnů, vyjádřili. Současně však podle § 88 odst. 2 musí být odvolacímu orgánu spis předán se stanoviskem do 30 dnů ode dne doručení odvolání.

48. Rozhodnutí odvolacího správního orgánu upravuje § 90 spr. ř., podle jehož prvního odstavce, jestliže odvolací správní orgán dojde k závěru, že napadené rozhodnutí je v rozporu s právními předpisy nebo že je nesprávné, a) napadené rozhodnutí nebo jeho část zruší a řízení zastaví, b) napadené rozhodnutí nebo jeho část zruší a věc vrátí k novému projednání správnímu orgánu, který rozhodnutí vydal; v odůvodnění tohoto rozhodnutí vysloví odvolací správní orgán právní názor, jímž je správní orgán, který napadené rozhodnutí vydal, při novém projednání věci vázán; proti novému rozhodnutí lze podat odvolání, anebo c) napadené rozhodnutí nebo jeho část změní; změnu nelze provést, pokud by tím některému z účastníků, jemuž je ukládána povinnost, hrozila újma z důvodu ztráty možnosti odvolat se; 49. Odvolací správní orgán nemůže dle odst. 3 § 90 spr. ř. změnit napadené rozhodnutí v neprospěch odvolatele, ledaže odvolání podal také jiný účastník, jehož zájmy nejsou shodné, anebo je napadené rozhodnutí v rozporu s právními předpisy nebo jiným veřejným zájmem. Rozhodnutí v odvolacím řízení vydá podle odst. 6 odvolací správní orgán ve lhůtách stanovených v § 71 spr. ř., kdy lhůta mu počíná běžet dnem předání spisu.

50. Podle výše citované úpravy tak soud zjišťoval pro věc rozhodné skutečnosti, kdy současně vycházel i z výkladu provedeného Nejvyšším soudem ve věci sp. zn. 30 Cdo 5865/2017, kde bylo judikováno, že při posouzení dodržení lhůty podle ustanovení § 71 odst. 1 spr. ř., nelze rezignovat na zjištění okolností konkrétního případu a posouzení zbytečnosti či nezbytnosti odkladu v každém jednotlivém případě s ohledem na jeho konkrétní okolnosti. Formulace „bez zbytečného odkladu“ neznamená automaticky ve lhůtě do třiceti dnů; lhůta do třiceti dnů stanovená v ustanovení § 71 odst. 3 spr. ř. se použije, pouze pokud rozhodnutí nelze vydat bezodkladně, což musí být opět v každém jednotlivém případě zdůvodněno konkrétními okolnostmi posuzované věci.

51. Jestliže takto Nejvyšší soud posuzoval včasné rozhodnutí, tím spíše pak toto musí platit pro méně náročné úkony, ostatní v řízení, a nelze tak akceptovat výklad žalovaného č. 1 ani ke správním lhůtám, když tvrdil, že v podstatě pro jakoukoliv činnost má oněch 30 dnů, jinak nic neporušuje, a totéž pak platí pro automatické rozhodování žalovaného č. 2 ve lhůtě prodloužené, kdy ani tento závěr tak nemůže obstát.

52. Jako skutek č. 1 tvrdila žalobkyně, že nastalo prodlení v délce 1 měsíc, kdy od zahájení řízení 3. 7. 2006 žalovaný č. 1 učinil úkon až 2. 8. 2006, a to jen opravoval chybu v rozhodnutí o zahájení řízení, které vydal, což mohl učinit okamžitě. Rovněž podle žalobkyně nebylo zřejmé, že by bezodkladně žalovaný č. 1 požádal dotčené orgány o vyjádření, z čehož dovozovala, že byl nečinný. Žalovaný č. 1 k tomu argumentoval, že zde není předepsána konkrétní lhůta, nešlo o rozhodnutí, a navíc nemohl konat, dokud mu dotčené orgány stanovisko nedaly, což je zřejmé z rozdělovníku doručovaného rozhodnutí, že je žádal.

53. K důkazu bylo zjištěno z oznámení o zahájení správního řízení o odstranění stavby, že [právnická osoba] [adresa] odbor výstavby a územní správy, konkrétně [jméno FO], podepsáno i [Jméno účastníka B] jako vedoucím odboru, vydal dne 3. 7. 2006 oznámení, kterým oznámil zahájení řízení ohledně stavby, kterou byla nahrazena původní kůlna navazující na zeď sousedního objektu, novou zděnou, již nenavazující. Mezi kůlnami byla nyní pro přístup vlastníků ponechána mezera cca 78 cm, sama kůlna má rozměry 4,5 m x 5 m, výšku 2,2 m a pultovou střechu, na níž je rozebíratelná dlažba, a provedeno dřevěné zábradlí. Záměrem pochůzné střechy je využívat ji jako letní sezení, kdy právě provedení střechy je v rozporu se sdělením k ohlášení udržovacích prací ze dne 29. 12. 2004. Dle textu se oznámení doručuje účastníkům řízení, což jsou [Anonymizováno], [Anonymizováno], [jméno FO], [adresa] a pozemkový fond, a dále dotčené orgány státní správy, tedy [Anonymizováno] [Anonymizováno].

54. Dále bylo z tabulky pro vyjádření jednotlivých odborů úřadu zjištěno, že ručně k odstranění stavby [Anonymizováno] byly činěny na MML OŽP záznamy od 18. 7. do 25. 7. 2006, kdy se vyjádřil poslední ze 7 pracovníků. V tento den pak bylo i sepsáno souhrnné stanovisko OŽP, které soud rovněž provedl k důkazu, vycházející z ručních záznamů z pracovní tabulky, a které bylo doručeno podle podacího razítka žalovanému č. 1 dne 27. 7. 2006. Dále z dopisů [jméno FO] a Večeřových bylo soudem zjištěno, že dle podacích razítek [Anonymizováno] [adresa] se sousedé vyjádřili, respektive doručili svá stanoviska 27. 7. 2006, kdy [Anonymizováno] připomínali, že řádně ohlásili práce, a nechtěli narušit sousedské vztahy, mají za to, že do nich nezasahují. S odstraněním stavby tak nesouhlasili, kdy [jméno FO] naopak upozorňovali na to, že původně dřevěná kůlna zcela změnila svůj charakter, a mezera mezi ní a jejich kůlnou se ze 78 cm zužuje na druhém konci až na 15 cm, nebylo řádně provedeno místní šetření, a že je nutné zjistit všechny skutečnosti, kdy vypadla část věty prvního odstavce oznámení. Na toto reagoval žalovaný č. [hodnota] právě usnesením z [datum], kdy vzhledem k neúplnosti textu v oznámení korigoval, o jakou stavbu se jedná, a určil vzhledem k neúplnosti textu lhůtu k vyjádření od tohoto usnesení.

55. Skutkově lze z provedených listin učinit závěr, že skutečně dle rozdělovníku bylo oznámení z 3. 7. 2006 doručováno i MML OŽP, kdy byla shromažďována stanoviska jednotlivých složek, a konečný výstup formou souhrnného stanoviska žalovaný č. 1 obdržel až 27. 7. 2006, kdy nejde o nijak nepřiměřenou dobu, zvlášť v období letních dovolených, a žalovaný č. 1 tedy v tomto případě skutečně ihned se zahájením řízení tato stanoviska žádal. Není tedy pravdou, že by do 2. 8. 2006 byl žalovaný č. 1 nečinný, a způsobil v tomto období zbytečnou prodlevu tvrzenou žalobkyní. V průběhu této doby bylo doručováno i účastníkům a bez stanovisek OŽP nemohl žalovaný č. 1 pokračovat. V případě skutku č. 1 tak soud průtah neshledal.

56. Jako skutek č. 2 tvrdila žalobkyně, že žalovaný č. 1 porušil 30denní lhůtu pro vydání rozhodnutí, když 15. 11. 2006 rozhodl o pokračování v řízení, ale až 21. 12. 2006 ve věci rozhodl. Žalovaný č. 1 poukazoval na to, že musel dát prostor účastníkům na pokračování nějak reagovat, a pokud došlo k překročení, tak maximálně o 6 dnů.

57. K důkazu bylo soudem přečteno vyrozumění o pokračování v řízení, které žalovaný č. 1 vydal 15. 11. 2006, a ve kterém, jak bylo zjištěno, sdělil, že do spisu byly doplněny jednak dokumentace skutečného provedení stavby, a jednak souhlasné souhrnné stanovisko MML OŽP, proto ukončuje přerušení řízení. Z ručně psaného záznamu datovaného 27. 11. 2006 v 15:25 hodin dále vyplývá, že [jméno FO] byla k nahlédnutí poskytnuta dokumentace o rozsahu 3 x A4. Z dopisu [jméno FO], doručeného dle podacího razítka žalovanému č. 1 dne 29. 11. 2006, bylo zjištěno dále, že ve třech odstavcích shrnují, že žádali o odstranění stavby, na čemž nadále trvají, dokumentace, se kterou se seznámili, nesplňuje požadavky vyhl. č. 132/1998 Sb., a stavba byla realizována v rozporu vyhl. č. 137/1998 Sb. Z rozhodnutí o dodatečném povolení stavby soud zjistil, že dne 21. 12. 2006 žalovaný č. 1, konkrétně [jméno FO], kdy rozhodnutí je opět podepisováno i vedoucím odboru, vydala pod č. j. Výst: 3755/846/2006-Be-[jméno FO], rozhodnutí, kterým bylo vydáno dodatečné povolení pro pochůznou střechu kůlny u objektu individuální rekreace č. e. 2 [adresa], a současně byl udělen souhlas s jejím užíváním. Součástí je i rozhodnutí o námitkách účastníků řízení, kdy blíže nekonkretizované námitky a připomínky [jméno FO] se ve výroku zamítají, a námitkám a připomínkám [Anonymizováno] se vyhovuje. Z odůvodnění rozhodnutí pak vyplývá popis běhu řízení, a ohledně námitek [jméno FO] se uvádí, že v původním místě stavba kůlny dle fotodokumentace existovala, proto úřad požadavek na odstranění kůlny zamítl, a připomínkami z hlediska provedení stavby a vzájemných odstupů se nezabýval, neboť se nejedná o umístění nové stavby. Stavební úřad pouze podotkl, že podmínky jsou v místě stísněné, a stavební činnost v této lokalitě mezi č. e. 2 a č. e. 8 je problematická. Stavebník pak podle odůvodnění rozhodnutí doložil se žádostí o dodatečné povolení i podklady vyžádané úřadem ve stanoveném rozsahu.

58. Skutkově je tedy pravda, že od vyrozumění o pokračování v řízení, došlo k vydání rozhodnutí o dodatečném povolení stavby s odstupem celkem 36 dnů, kdy v mezidobí byla doručena vyjádření [jméno FO], k tomu však došlo ještě v listopadu 2006, a obsahově bylo vyjádření velice stručné, kdy dle obsahu rozhodnutí, se pak tímto vyjádřením žalovaný č. 1 v podstatě nijak nezabýval. Soud zde neshledal žádný důvod, pro který by nemělo být rozhodnuto nejpozději 30. den, tedy v zákonné lhůtě, průtah v délce 6 dnů je tak dán.

59. Jako skutek č. 3 žalobkyně vymezila prodlevu s předložením odvolání podaného 22. 1. 2007, kde nebyla dodržena 30denní lhůta, a odvolání bylo předloženo až 28. 3. 2007. Žalovaný č. 1 toto neshledával nepřiměřené, když se nevěnuje jen jedinému spisu, a nešlo o tak dlouhé prodlení, aby jím byla způsobena škoda.

60. K důkazu bylo z odvolání sepsaného [jméno FO] zjištěno, že je doručili žalovanému č. 1 dne 22. 1. 2007, kde poukazovali a fotografiemi dokládali, nakolik se změnila původní dřevěná kůlnička Večeřových bez základů na stavbu sousedící s jejich objektem o další více jak 3 m než původně, dále na mezeru zužující se od 78 cm až k 15 cm na délce 5 m, kdy z pochůzné střechy stříká voda na dřevěnou stěnu jejich domu, tvoří se plíseň, a stavbu mají v úrovni oken obývacího pokoje, kdy nejsou dodrženy odstupy. Kromě toho je zatěžuje každodenní popíjení a grilování na terase, čímž se stává pokoj neobyvatelným. Uvedli, že jde o černou stavbu, protože nejde o opravu kůlničky, tu [Anonymizováno] celou zbourali, a sbíječkou dělali nové základy velké stavby. Podklady, které dostal i OŽP, tak také neodpovídaly. Z vyrozumění o podaném odvolání, které žalovaný č. 1 rozesílal s poučením o možnosti do 15 dnů od doručení se k němu vyjádřit, bylo soudem zjištěno, že je datováno 16. 2. 2007, kdy dle podacího razítka přišlo ještě dodatečné vyjádření [adresa]. 2. 2007, a dále pak vyjádření [Anonymizováno] s tím, že v odvolání jsou nepřesnosti a polopravdy, převážnou část roku se s ohledem na bydliště v Praze v místě nezdržují, a objekt využívají o víkendech nebo přes letní měsíce, snaží se obtěžovat co nejméně, a stavba není černá, protože byla dodatečně povolena, které bylo dle podacího razítka doručeno 2. 3. 2007. Z postoupení k rozhodnutí odvolacímu úřadu soud zjistil, že listina byla vyhotovena 28. 3. 2007.

61. Žalobkyně má proto pravdu, pokud tvrdí, že k 28. 3. 2007 byla překročena zákonná lhůta 30 dnů, a to konkrétně o 7 dnů v únoru a 28 v březnu, tj. celkem o 35 dnů. Je na žalovaném, aby došlou poštu třídil, a podle toho, co je doručeno, i plánoval další kroky tak, aby zákonné lhůty dodržel. Pokud odvolání rozesílá až po 25 dnech, kdy je obdržel, je už jen z toho zřejmé, že zákonnou lhůtu nedodrží, současně je předepsáno pro vyjádření 5 dnů jako minimum, a každý úředník si je tedy schopen rozvrhnout, jak rychle musí odvolání rozeslat, a jakou lhůtu maximálně pro vyjádření účastníků stanovit, aby dodržel to, co mu zákon ukládá. Na žádném úřadu se pak nevěnuje nikdo jen jedinému spisu, a vnitřní logistika je základem dobré správy a nutnou součástí administrativní práce. Průtah vzniklý jejím nezvládnutím jde za žalovaným č. 1, kdy 35 dnů v tomto případě žalobkyně prokázala.

62. Jako skutek č. 4 vymezila žalobkyně prodlevu mezi vrácením spisu žalovaným č. 2 dne 29. 6. 2007, kdy nebylo žalovaným č. 1 konáno bezodkladně, ale až 1. 8. 2007, kdy učinil žalovaný č. 1 další úkon, a prodlevu tak tvrdila jeden měsíc, když úkon mohl být učiněn ihned. Žalovaný č. 1 namítal, že překročení lhůty mohlo být pouze o 3 dny, když vše by mělo být konáno bezodkladně, nejpozději však do 30 dnů. Má tedy takovou lhůtu nejen pro rozhodnutí, ale pro všechny úkony, a argumentace je nepřijatelná, protože se průběžně řeší řada věcí, není možné řešit spis okamžitě, a nikdo nemohl předvídat, do jaké katastrofy se tak dostane tento spis, a že v něm musí být okamžitě konáno.

63. K důkazu bylo z průvodního dopisu o vrácení spisového materiálu zjištěno, že spis byl do podatelny žalovaného č. 1 doručen [datum]. Dále soud zjistil z výzvy žalovaného č. 1 k doplnění podkladů, že tato byla sepsána 1. 8. 2007 [tituly před jménem] [jméno FO]. První strana rekapituluje průběh řízení, a v jejím závěru jsou vyzýváni stavebníci [Anonymizováno], aby do 30. 10. 2007 doplnili žádost o dodatečné povolení stavby na rozšířený předmět řízení, tj. na celou stavbu nové kůlny, včetně pochůzné střechy, kdy jsou rozepsány 3 body dle § 16 a 3 body dle § 18 vyhl. č. 132/1998 Sb., obecně, a řízení je současně do konce této lhůty přerušeno. V odůvodnění se toliko uvádí, že bez podkladů nelze řízení provést.

64. Skutkově z toho tedy vyplývá, že spis žalovaný č. 1 obdržel skutečně 29. 6. 2007 a 1. 8. 2007 byla zpracována výzva víceméně technického obsahu s rekapitulací dosavadního řízení, která rozhodně není náročná jako samo rozhodnutí ve věci, a pokud by tedy rozhodováno mělo být do 30 dnů, nelze si stejnou lhůtu nárokovat i pro tento úkon. I s přihlédnutím k letnímu období z hlediska obsahu výzvy, v řízení, které trvá druhý rok, a které zjevně prodloužil zcela chybný postup úřadu, nelze než dospět k závěru, že toto bylo možné učinit při vědomí lhůty pro meritorní rozhodnutí za týden, maximálně 10 dnů, a snažit se situaci co nejrychleji napravit, tj. do třetiny času stanoveného jinak pro rozhodnutí, kdy další doba tří týdnů tak nebyla konkrétně pro činěný úkon nutná. Soud zde k přihlédnutím ke všem konkrétům i judikatuře NS ČR shledal průtah 21 dnů, když do oné „katastrofy“ se věc dostane právě vršením dílčích průtahů, kdy ani po roce marného řízení není k věci přistupováno s jiným nahlížením, že pro každé „pohnutí“ se spisem si úřad nárokuje 30 dnů.

65. Dále jako skutek č. 5 tvrdila žalobkyně prodlevu žalovaného č. 1 o 15 dnů, když nedostatky byly odstraněny 17. 10. 2007 a do 16. 11. 2007 nebylo nařízeno místní šetření a vyrozuměni účastníci o termínu, což není nic složitého. Žalovaný č. 1 toto odmítal s tím, že o průtahy by se mohlo jednat, jen pokud by nikdo nic nedělal a nekonal přesto, že mohl, kdy věc byla vyřízena v nebližším možném termínu, a 30 dnů pro úkon nebylo překročeno.

66. Ze žádosti o stavební povolení soud zjistil, že do podatelny žalovaného č. 1 byla dne 17. 10. 2007 doručena žádost, respektive doplnění žádosti o dodatečné stavební povolení, s připojenou projektovou dokumentací na stavbu nové kůlny a pochůzné střechy, a dále doklady o vlastnickém právu k pozemku. Z projektové dokumentace vyplývá, že tato byla pořízena projektovou kanceláří [jméno FO] v srpnu 2007. Z vyrozumění o pokračování řízení bylo dále zjištěno, že toto žalovaný č. 1 sepsal 16. 11. 2007, kdy obsahem je z drtivé části okopírovaná část rekapitulující předchozí průběh řízení, a je stanoven termín ústního jednání na 11. 12. 2007.

67. Skutkově z těchto dokladů vyplývá, že žalovaný č. 1 v podstatě toliko technickou pozvánku sepsal až po třiceti dnech, kdy v tomto případě je situace totožná jako u předchozího bodu, a lze skutečně žádat, aby technický úkon byl učiněn alespoň v poloviční době než rozhodnutí ve věci samé, tj. dalších zbytečných 15 dnů, které zde tvrdila žalobkyně, shledává i soud a hodnotí je jako zaviněný průtah. Je zde zřejmé, že ono dříve zmíněné nárokování si 30 dnů na cokoliv, co je ve spisu činěno, začíná nabalovat měsíce, a pokud je takový přístup systémový (kdy samozřejmě ojedinělé prodlevy by toto nikdy nezpůsobily), pak se tím zakládá téměř od počátku nejméně na riziko, že řízení překročí přiměřenou délku.

68. Pod skutkem č. 6 tvrdila žalobkyně prodlevu s odvoláním doručeným 30. 1. 2008 v rozsahu nad zákonných 30 dnů, když žalovaný č. 1 předložil odvolání až 25. 3. 2008. Žalovaný č. 1 zde odmítal, že by porušil zákon.

69. K důkazu bylo zjištěno z odvolání [jméno FO], že napadli dodatečné povolení stavby nové kůlny s pochůznou střechou, kdy odvolání je podle podacího razítka doručeno žalovanému č. 1 dne 30. 1. 2008. Z vyrozumění žalovaného č. 1 po podaném odvolání, kde dává účastníkům lhůtu k vyjádření do 15 dnů, bylo zjištěno, že je sepsáno 13. 2. 2008, z vyjádření k odvolání [Anonymizováno] bylo zjištěno, že je podle podacího razítka doručili 26. 2. 2008, a z průvodního dopisu o postoupení odvolání žalovanému č. 2 vyplývá, že bylo sepsáno [datum].

70. Nezbývá než skutkově uzavřít, že již z toho, že první reakce žalovaného č. 1 byla učiněna až 13. 2. 2008, kdy byla ještě poskytnuta 15denní lhůta, je zřejmé, že nebylo možné odvolání do 30 dnů předložit, a tato lhůta tedy byla překročena. Žalovaný č. 1 se ji zjevně ani nesnažil dodržet, kdy 29. 2. 2008 uplynula, a došlo tak k prodloužení o dalších 25 březnových dnů. Je třeba si uvědomit, jak se skládá měsíc k měsíci, jak bylo uvedeno v hodnocení předchozího skutku, a to i na prodlevách u naprosté rutiny ve spisu, v době, kdy nejsou letní prázdniny či Vánoce, a v druhém roce trvání řízení by to mělo být pro všechny alarmující. I zde jde o průtah zaviněný žalovaným č. 1 v délce 25 dnů.

71. Dále žalobkyně jako skutek č. 7 tvrdila prodlevu od vrácení spisu dne 24. 6. 2008 v délce poloviny doby, kdy až 23. 7. 2008 žalovaný č. 1 vydal opět toliko technické rozhodnutí, které tak mohl učinit dříve.

72. Z rozhodnutí žalovaného č. 2 ze dne 14. 5. 2008 bylo zjištěno, že toto rozhodnutí bylo žalovanému doručeno podle podacího razítka 19. 5. 2008, a celý spis se podle průvodního dopisu vrátil dle razítka podatelny 24. 6. 2008. Z výzvy žalovaného č. 1 k doplnění podkladů, kterou adresoval stavebníkům, pak bylo zjištěno, že ji žalovaný č. 1 sepsal 23. 7. 2008, okopírovány jsou odstavce o průběhu řízení na celou jednu stranu, a stavebníci jsou ve lhůtě do 30. 11. 2008 vyzýváni, aby předložili zde uvedených 10 bodů podkladů, kterými žalovaný č. 1 reaguje na pokyny odvolacího orgánu, a do uplynutí této lhůty řízení přerušuje.

73. Skutkově z toho plyne, že jde skutečně o víceméně technický úkon, kdy požadavky na doplnění jsou pak převzaty z odvolacího rozhodnutí, a vzhledem k tomu, že nejde o rozhodování ve věci samotné, lze dát za pravdu žalobkyni, že bylo možné toto stihnout za 15 dnů, nikoliv za 30, kdy tedy vznikla 15denní zbytečná prodleva. Není totiž možné ignorovat, jak dlouho již v tuto dobu řízení trvalo, a že v něm podruhé prvoinstanční orgán selhal, měl by tedy ve vztahu k tomu konkrétnímu řízení činit vše pro bezodkladné dořešení. Soud zde proto shledal průtah 15 dnů vzniklý přístupem žalovaného č. 1, kdy nelze přehlédnout, že zatímco dříve žalovaný č. 1 přerušoval pro dodání podkladů na 3 měsíce, tak nyní, kdy znovu nejsou podklady v pořádku, přerušuje namísto kratší lhůty, o měsíce 4, přestože řízení je vedeno třetím rokem, a bylo by tak na místě určitě spěchat, čímž celé řízení dále prodlužuje.

74. Jako skutek č. 8 tvrdila žalobkyně, že žalovaný č. 1 způsobil prodlevu 30 dnů, když poté, co byla podána 20. 11. 2008 žádost o výjimku, a 15. 12. 2008 oznámeno zahájení řízení, nerozhodl žalovaný č. 1 ani do 60 dnů, a řízení zastavil až 9. 3. 2009. Přesto, že řízení mělo být zastaveno v podstatě hned, neboť podklad pro ně byl zrušený, vycházela žalobkyně z toho, že i kdyby tedy rozhodl žalovaný č. 1 alespoň v prodloužené 60denní lhůtě ode dne zahájení 15. 12. 2008, nevznikl by tu další zbytečný měsíc nejméně navíc. Žalovaný č. [hodnota] [Anonymizováno], že v řízení se mezitím konaly úkony, nevidí proto žádné pochybení, kdy vedlejší účastníci žalovaného č. [hodnota] argumentovali tím, že žalovaný č. 2 i přes zrušený předpis udělil pokyn, proto postupovali ve víře v nadřízený orgán, a mezi tím s [tituly před jménem] [jméno FO] telefonicky konzultovali, co s tím vlastně dělat, kdy to nakonec vyústilo v závěr, že je to nesmysl, a musí se to zastavit. Žalovaný č. 2 zdůrazňoval, že zpětně to může vypadat jinak, ale nebyl pořádek v přechodných ustanoveních, a nastaly výkladové potíže, jak naložit s vyhláškou, která byla zrušena již k 30. 12. 2006, ve vztahu k novele účinné od 1. 1. 2007, a přechodnými ustanoveními. Výklad se musel nejprve vyjasnit, kdy z hlediska účelu vše nasvědčovalo tomu, že dosavadními předpisy se míní i vyhláška zrušená dříve, než k 31. 12. 2006, a až později se toto vyložilo opačně. Postup tedy nebyl nesmyslným ani zjevně chybným.

75. K důkazu soud ze žádosti o udělení výjimky zjistil, že ji [Anonymizováno] doručili žalovanému č. 1 dne 20. 11. 2008. Z oznámení o zahájení řízení o povolení výjimky vyplývá, že je žalovaný č. 1 sepsal 15. 12. 2008, kdy [jméno FO] podali námitky datované 30. 12. 2008. Z výzvy žalovaného č. 1 plyne, že 19. 1. 2009 sepsal výzvu ohledně práva vyjádřit se k podkladům, a z podání Večeřových vyplývá, že tak učinili 3. 2. 2009. Z unesení žalovaného č. 1 bylo dále zjištěno, že rozhodl 9. 3. 2009.

76. Za situace, kdy žalobkyně akceptovala prodlouženou 60denní lhůtu od 15. 12. 2008, do kdy tvrdila, že měl žalovaný č. 1 ohledně výjimky rozhodnout, je zřejmé, že do 9. 3. 2009 uplynulo dalších 24 dnů. Soud se zde ztotožňuje se žalobkyní v tom, že pokud pro meritorní rozhodnutí ve zvlášť složitých věcech je lhůta ohraničena 60 dny, pak toto byla maximální lhůta, kdy měl žalovaný č. 1 řízení o výjimce skončit, a dalších 24 dnů za ním jde prodlení.

77. Dále žalobkyně jako skutek č. 9 tvrdila prodlení 19 dnů, kdy odvolání doručené 30. 3. 2009 žalovaný č. 1 předložil až 18. 5. 2009. Žalovaný č. 1 upozorňoval na doručování, délku úložní doby, kdy i žalovaný č. 2 uváděl, že v praxi dochází k překračování 30denní lhůty, protože lhůtu lze stihnout při optimálním postupu ve věci, úředníci si musí z pravidla sami tisknout dokumenty, připravit obálky, naskládat do nich písemnosti, a tiskárna bývá jedna na patře, také se musí zajistit podpisy.

78. Z vyrozumění žalovaného č. 1 o podaném odvolání bylo zjištěno, že bylo sepsáno až 17 dnů po podaném odvolání, a byla v něm poskytnuta lhůta 10 dnů, z čehož je zřejmé, že do 30 dnů tak nebylo možné odvolání při tomto přístupu předložit. Spis byl předán 18. 5. 2009, a skutkově tak nezbývá než uzavřít, že žalovaný č. 1 předkládal odvolání skutečně 19 dnů po uplynutí 30denní lhůty, a o tuto dobu se řízení jeho postupem prodloužilo. V řízení trvajícím tři roky nebyl prostor pro další překračování lhůty, kdy mělo být konáno v takové věci okamžitě. Je zde průtah 19 dnů zaviněný žalovaným č. 1, kdy byla překročena zákonná lhůta.

79. Pod skutkem č. 10 tvrdila žalobkyně, že žalovaný č. 1 způsobil průtah 79 dnů, když obdržel spis 16. 9. 2009, a výzvu, kterou učinil, měl odeslat nejpozději 1. 11. 2009, učinil tak však až 18. 1. 2010. Zde i žalovaný č. 1 připustil, že lze těžko něco namítat, patrně všichni zůstali v tu dobu na úřadě už v šoku, a ustrnuli. Zdůrazňoval, že od zahájení řízení už uplynulo 3 a půl roku, věc už neměla u něho být, a neustálé vracení jen působilo zmatek. Žalovaný č. 2 zdůraznil, že věc tam být měla, neboť potvrdil rozhodnutí žalovaného č. 1 o výjimce a odvolání zamítal, kdy [jméno FO] zbytečně využili opravný prostředek. Zde se pak připojila žalobkyně s argumentací, že žalovaný č. 2 má povinnost řešit nečinnost žalovaného č. 1, má k tomu prostředky, a od určité fáze se proto domáhá solidárního plnění, protože žalovaný č. 2 viděl, co se v řízení děje, a nijak nezasáhl.

80. Toto žalovaný č. 2 odmítal s tím, že kauza pro něho rozhodnutím o odvolání končí, nemá povinnost ji dále sledovat, a všechny lhůty mu běží znovu. Dozví se o problémech jen, pokud se sami účastníci aktivně domáhají, aby opatření proti nečinnosti využil, a nebylo tak možné k žádným opatřením přistoupit. Odmítal rovněž, že by ze spisů, které se k němu vracely v letech 2007, 2008, 2010 a 2012 měl zjistit, že je něco v nepořádku, a že by se takto měl dozvědět o nečinnosti či neschopnosti žalovaného č. 1 v rozumné době věc vyřešit. Odmítal, že by ze svého rozhodnutí mohl nějak zakročit. Uvedl rovněž, že pokud se věc bude spoustu let opakovaně vracet, „je to život“, a nejde tomu nějak zabránit, i když jde o extrém. Pokud něco chybí, není možné, aby rozhodnutí změnil, není možné, aby přebíral věci, protože by je neměl kdo vyřizovat, pokud by je atrahoval na sebe, kdy po každém úředníkovi se žádá vyřešení jednoho odvolání týdně, a s řízením v prvním stupni úředníci žalovaného č. 2, nemají zkušenosti. Má také jen své tři kompetence podle § 80 správního řádu. Není povolaný k tomu, aby přistupoval mimo vyřízení odvolání k dalším akcím, a to ani jako dozorový orgán.

81. Soud k důkazu přečetl výzvu k doplnění podkladů, ze které zjistil, že dne 18. 1. 2010 ji sepsal žalovaný č. 1, a ve lhůtě do 31. 3. 2010 vyzval stavebníky, aby doplnili 3 stručně uvedené body, výzva je čistě technického charakteru. Datum vrácení spisu žalovanému č. 1 bylo dne 16. 9. 2009 nesporné, a proto skutkově soud uzavřel, že tvrzení žalobkyně o tom, že téměř čtyři měsíce nebylo nijak konáno, a nejméně 79 dnů je zde prodleva, je správné. V učinění zjištěné výzvy mnohem dříve žalovanému č. 1 nic nebránilo, jak ostatně sám připustil, a rozhodně k žalobkyní tvrzenému datu do 1. 11. 2009, tak mohl učinit. Nejméně dalších 79 dnů zde bylo skutečně zbytečných, kdy se jedná o průtah zaviněný žalovaným č. 1.

82. Skutek č. 11 byl žalobkyní vymezen jako prodleva v délce 14 dnů, neboť poté, co stavebníci odstranili 29. 3. 2010 nedostatky žádosti, byl učiněn další úkon až 21. 4. 2010, šlo ale přitom jen o technickou výzvu, která mohla být učiněna do týdne. Žalovaný č. 1 s odkazem na 30denní lhůtu pro úkon popřel, že by nějaké prodlení vzniklo, nicméně, jak již bylo řečeno, taková lhůta platí pro samotné meritorní rozhodnutí, a proto je soud názoru, že nejpozději do 10 dnů bylo skutečně na místě konat, zejména v řízení, které trvalo již takto dlouho.

83. K důkazu bylo přečteno sdělení o seznámení se s podklady, které žalovaný č. 1 vydal 24. 1. 2010 poté, co z technické zprávy a dalších podkladů, respektive z podacího razítka na nich, bylo dále zjištěno, že skutečně 29. 3. 2010 byly podklady doručeny. Z toho plyne, že do 8. 4. bylo na žalovaném č. 1, aby sdělení, které je čistě technického charakteru, a z drtivé části nakopírované z předchozích kroků, nejpozději v tento den učinil. Tvrzená prodleva žalobkyně, respektive nejméně 13 dnů tak zde skutečně je, a jedná se o průtah zaviněný žalovaným č. 1.

84. Dále žalobkyně tvrdila jako skutek č. 12 prodlení žalovaného č. 1 v délce 52 dnů, kdy odvolání doručené 23. 6. 2010 bylo předloženo až 21. 9. 2010. Žalovaný č. 1 tvrdil, že lhůty nepřekročil, činil i výzvu účastníkům, a s ohledem na povodně, o kterých nemohl vědět dopředu, se vlastně podařilo předložit je ještě včas.

85. Skutkově soud zjistil z odvolání [jméno FO], že bylo do podatelny žalovaného č. 1 doručeno 23. 6. 2010, a 30denní lhůta tak uplynula 23. 7. 2010, ze spisu byla zjištěna výzva žalovaného č. 1 k vyjádření k odvolání z 15. 7. 2010, kde dává další lhůtu 15 dnů, z čehož je zřejmé, že v důsledku tohoto postupu žalovaného č. 1 nebylo možné zákonnou lhůtu dodržet. Z vyjádření [jméno FO], které je velmi stručné, plyne, že je do podatelny žalovaného č. 1 doručili 26. 7. 2010, a z vyjádření [Anonymizováno] pak plyne doručení 2. 8. 2010. Z předání spisu odvolacímu orgánu, které sepsal žalovaný č. 1, pak bylo zjištěno, že se tak stalo 21. 9. 2010, ze spisu odvolacího orgánu pak bylo zjištěno dále, že odvolání bylo reálně předloženo 23. 9. 2010.

86. Jedná se od 23. 7. 2010 skutečně o prodlevu v délce tvrzených 52 dnů. Nelze pak dát za pravdu žalovanému č. 1, že za to mohou povodně, neboť pokud by žalovaný č. 1 konal řádně, zářijové povodně by na to neměly žádný vliv. I zde se jedná o průtah, který zavinil.

87. Jako skutek č. 13 tvrdila žalobkyně prodlevu v délce tři měsíce, kdy podle ní by mohla nárokovat ještě více, neboť spis byl po odvolacím řízení žalovanému č. 1 vrácen 14. 12. 2010, a rovnou mělo dojít k zamítnutí, nicméně i pokud by žalovaný č. 1 konal do 30 dnů, a bylo by akceptováno, že činil výzvu, pak i od ní uplynuly marně do dalšího úkonu 15. 4. 2011 právě tři měsíce. Žalovaný č. [hodnota] poukazoval na situaci po povodních, kdy se řešily akutní věci, a rovněž na to, že samotný odvolací orgán uložil, aby účastníci byli vyzváni, a snažil se dosáhnout nějaké dohody.

88. Soud provedl k důkazu průvodní dopis k vrácení spisového materiálu, ze kterého bylo zjištěno, že spis byl vrácen 14. 12. 2010. Dalším úkonem ve správním spisu byla výzva žalovaného č. 1 z 15. 4. 2011, ze které bylo zjištěno, že obsahově je rekapitulován pouze stav dosavadní na celých dvou stranách, kdy jakási vlastní činnost žalovaného č. 1 je o objemu tří řádků, obecného charakteru, aby se účastníci vyjádřili nejpozději do 31. 7. 2011, jak pokračovat v daném řízení s tím, že stavbu nelze tak, jak je navržena a provedena, dodatečně povolit. Řízení bylo do stejného data přerušeno.

89. Za těchto okolností, i pokud ještě měly doznívat následky povodní, se jednalo o tak časově nenáročnou práci, a současně tak dlouhé řízení, že se soud ztotožňuje s tvrzením žalobkyně, že měla být učiněna nejpozději do 30 dnů, což i zohledňuje stav po povodních, když jinak tyto technické úkony jsou žádány do třetinové doby. Skutkově tak byly zjištěny tři zbytečné měsíce, jak tvrdila žalobkyně, které čítají 91 dnů. V této délce tak byl prokázán v řízení průtah.

90. Další skutek č. 14 vymezila žalobkyně jako prodlevu 130 dnů do 5. 9. 2011 (s tím, že od druhého zrušujícího rozhodnutí podle ní už sice řízení probíhat nemělo, a mělo být skončeno nejpozději krátce po něm, ale) pokud byla učiněna 15. 4. 2011 výzva (která být činěna vůbec neměla, neboť účastníci další postup neurčují, ovšem žalovaného č. 1 takto zavázal odvolací orgán), pak nemělo být takto přerušeno, lhůta pro rozhodnutí jako takové už v té době byla pryč, a nejméně 130 dnů je zde zbytečných.

91. Za situace, kdy je učiněno nesporným, což účastníci učinili, že 5. 9. 2011 byla učiněna formální výzva, tak to byl ovšem první krok po skončení přerušení. Soud skutkově situaci vyhodnotil s ohledem na neschopnost žalovaného č. 1 vysvětlit, proč po předchozí prodlevě byla dána ještě takto dlouhá lhůta, jako prodlení za období od poloviny května do 5. 9. 2011, neboť výzva se před dalším rozhodnutím udělat musí, ale i s doručováním toto mohlo zabrat maximálně měsíc. Kdyby dal žalovaný č. 1 lhůtu 15 dnů od doručení, pak od [datum] včetně úložní doby na poště by nejpozději od 15. 5. 2011 mohlo být pokračováno. Nepochybně tak zde je prodleva v délce 113 dnů, a v tomto rozsahu se jedná o průtah zaviněný žalovaným č. 1.

92. Skutek č. 15 byl tvrzen jako prodlení 107 dnů od výzvy z 5. 9. 2011, kde byla poskytnuta 15denní lhůta, ale žalovaný č. 1 už spis podle žalobkyně znal, a mohl tedy rozhodnout do dalších 15 dnů, proto do rozhodnutí až 20. 1. 2012 vznikla taková prodleva. Žalovaný č. 1 uváděl, že bylo třeba delší prostor, protože situaci zkomplikoval odvolací orgán, lhůta účastníkům uplynula až 4. 10., a pokud by tak bylo rozhodováno do 4. 1. 2011, činí překročení jen 77 dnů.

93. K důkazu soud provedl sdělení z 5. 9. 2011, ze kterého bylo obsahově zjištěno, že kromě nakopírované stránky a tři čtvrtě je přidané přepsané sdělení, které obdržel žalovaný č. 1 od [Anonymizováno], a je poskytována 15denní lhůta od doručení pro možné vyjádření k podkladům před rozhodnutím. Obsahově tak zde není nic zásadního, respektive ani žádné další podklady v podstatě nepřibyly, seznámení účastníků, nejen příprava rozhodnutí, tak nebyly nijak složité. I pokud z doručenek bylo dále zjištěno, že poslední nevyzvednutá zásilka byla uložena do 18. 9. 2011, a lhůta tak plynula do 3. 10. 2011.

94. I dle názoru soudu bylo možné rozhodnout rychleji, nicméně z rozhodnutí žalovaného č. 1 ze dne 20. 1. 2012 bylo zjištěno, že žalovaný č. 1 poprvé rozhodl tak, že nařídil (prvně) odstranit stavbu. Za tohoto stavu soud akceptoval standardních 30 dnů pro rozhodnutí, které uplynuly 2. 11. 2011, zbytečná byla pak doba do 20. ledna 2012, kdy se jedná o 79 dnů trvající průtah způsobený žalovaným č. 1.

95. Jako skutek č. 16 tvrdila žalobkyně prodlení 63 dnů, o které bylo později předáno odvolání. Žalovaný č. 1 zpochybňoval jeho délku. K důkazu bylo provedeno odvolání Večeřových, z něhož bylo zjištěno, že podle podacího razítka je žalovaný č. 1 převzal 22. 2. 2012, a 30denní lhůta tedy skončila 23. 3. 2012. Výzvu k vyjádření však žalovaný č. 1 sepsal až 16. 3. 2012, z vyjádření [jméno FO] o třech řádcích vyplývá, že reagovali 29. 3. 2012, a z průvodního dopisu k předání spisu pak to, že k němu došlo 25. 5. 2012. Od 23. 3. tak uplynulo skutečně 63 dnů tvrzených žalobkyní, a jedná se o průtah, který jde za žalovaným č. 1.

96. Dále jako skutek č. 17 tvrdila žalobkyně prodlení 266 dnů, neboť spis byl vrácen od odvolacího orgánu 6. 8. 2012, a další úkon byl učiněn až 14. 5. 2013, kontrolní prohlídku však žalovaný č. 1 mohl nařídit do 15 dnů. Zde i žalovaný č. 1 připustil, že je hrůza, po jaké době vzal spis do ruky, a toto vysvětloval v podstatě šokem z odvolacího rozhodnutí, řízení však podle něho už v tu dobu nemělo vůbec běžet.

97. Po skutkové stránce soud zjistil z vrácení spisového materiálu, že průvodní dopis byl sepsán 6. 8. 2012 a výzva k účasti na kontrolní prohlídce pak byla žalovaným č. 1 učiněna až 14. 5. 2013. Obsahově z ní plyne, že jde v podstatě jen a pouze o obsílku, tedy tvrzení žalobkyně, že na ni stačilo 15 dnů, je zcela důvodné. Žalovaný č. 1 tak měl učinit nejpozději 21. 8. 2012, a do doby, kdy pak reálně konal, uplynulo tvrzených 266 dnů žalobkyní, a jedná se o prodlevu, kterou způsobil čistě žalovaný č. 1, kdy toto jeho pocity z odvolacího rozhodnutí nemohou ospravedlnit. Vliv na to také nemá, že mohl rozhodnout žalovaný č. 2, protože pokud se tak nestalo, nebyla jiná možnost než v řízení řádně pokračovat. V této délce tak byl soudem shledán další průtah způsobený žalovaným č. 1.

98. Pod skutkem č. 18 tvrdila žalobkyně, že došlo k prodlení 7 dnů, neboť žalovaný č. 1 byl na kontrolní prohlídce 2. 8. 2013, a nejpozději týden nato mohl učinit výzvu k doplnění, konal ovšem až 16.

8. Žalovaný č. 1 do toho brojil, že nic neporušil.

99. Ze spisu bylo skutkově zjištěno z protokolu o kontrolní prohlídce, že tato se uskutečnila 2. 8. 2013 za účasti pouze [Anonymizováno], a s datem 16. 8. 2013 pak sepsal žalovaný č. 1 sdělení. Jeho obsahem byla mj. informace o odstranění části zábradlí z pochůzné střechy, proto žalovaný č. 1 vyzývá k doplnění žádosti podle skutečné povahy věci, když k zábradlí bylo současně sděleno, že střecha už nebude rekreační a přístup je tam jen kvůli údržbě. Soud tak dovodil, že prodleva zde sice není nijak zásadní, ale skutečně v tomto smyslu mohli být [Anonymizováno] vyzváni okamžitě při prohlídce samotné, a 7 dnů prodlevy, a průtah v této délce, tak zde shledává.

100. Další prodlení jako skutek č. 19 vymezila žalobkyně prodlení 40 dnů, kdy nedostatky žádosti měly být odstraněny ve lhůtě, o jejíž prodloužení stavebník požádal 15. 12. 2013, žalovaný č. 1 se tím však zabýval až 13. 1. 2014, a ještě prodloužil lhůtu nad rámec žádosti nejen o měsíc, ale až do konce února. Žalovaný č. 1 poukazoval obecně na více vedených řízení a předvánoční období.

101. Soud provedl k důkazu doplnění žádosti o dodatečné stavební povolení, kdy zjistil, že podklady byly [Anonymizováno] doručovány 26. 11. 2013, ze sdělení žalovaného č. 1 ze dne 5. 12. 2013 se pak zjistilo, že poskytl 15denní lhůtu k seznámení se s nimi před vydáním rozhodnutí. Ze žádosti advokátky [jméno FO] vyplývá dále, že požádala písemností z 15. 12. 2013 o prodloužení této lhůty na 30 dnů celkem od doručení výzvy. Z doručenky z datové schránky vyplývá, že žádost byla doručena 17. 12. 2013 a následovalo usnesení o prodloužení lhůty, ze kterého soud zjistil, že je žalovaný č. 1 sepsal až 13. 1. 2014, a lhůtu prodloužil nikoliv na 30 dnů celkem, ale až do 28. 2. 2014.

102. Skutkově tak soud uzavírá, že pokud 17. 12. 2013 bylo žádáno, aby lhůta, která měla uplynout [adresa]. 12. 2013, a byla 15denní, byla prodloužena na 30 dnů ode dne doručení sdělení, pak sami [jméno FO] žádali o prodloužení do 12. 1. 2014. Nejenže do té doby se žalovaný č. 1 touto žádostí sám vůbec nezabýval, ale následujícího dne lhůtu prodloužil až do konce února. V situaci řízení trvajícího osmým rokem bylo skutečně na místě prodloužit maximálně na dobu jen žádanou a bezodkladně, proto zde soud shledává prodlení od 13. 1. 2014 do 28. 2. 2014, tedy tvrzených 40 zbytečných dnů průtahu žalobkyní je nepochybně důvodných.

103. Skutek č. 20 představuje žalobkyní tvrzené prodlení do 28. 8. 2014, kdy žalobkyně vymezila 7 měsíců a 1 den od poslední doručené písemnosti účastníky dne 27. 1. 2014. Žalovaný č. 1 toto vysvětloval stavem naprosté otupělosti, do které se dostal usilovnou setrvalou činností žalovaného č.

2. Ten k tomu uvedl, že byť má pochybnosti o účelnosti svého postupu, tak ale bylo zadáno žalovanému č. 1, co se má dít, a za to, že to žalovaný č. 1 nedělal, odpovědnost nenese. Za problém označil právě to, že se nerozhoduje, kdy sebehorší rozhodnutí je lepší než žádné.

104. Skutkově soud zjistil z doplnění [jméno FO], že toto bylo sepsáno, a dle doručenky i doručeno žalovanému č. 1 dne 27. 1. 2014, kdy další je ve spisu až úřední záznam žalovaného č. 1 z 28. 8. 2014 o tom, že se v kanceláři žalovaného č. 2 sešli k odborné metodické pomoci stavebnímu úřadu oba žalovaní, konkrétně [tituly před jménem] [jméno FO] a [tituly před jménem] [jméno FO] k individuální konzultaci stavby [Anonymizováno]. Text úředního záznamu byl co do základu sepsán na počítači, patrně připraven předem, kdy následují body 1 - 12, co a jak se má vyřešit, kdy v 9 hodin se úředníci po podpisu záznamu rozešli. V bodech je řešeno, jak naložit se zábradlím, jak se štěrbinou, že je nutné posoudit soulad s ÚP projektantem, který posoudí i § 20 vyhl. č. [hodnota], jak s hlediskem kvality území, kritérium udržovatelnosti, co uložit Večeřovým, dále přerušit, jak posoudit odstupy a podle čeho, vypořádat se s tím, že už nebyla opora ve vyhlášce.

105. Z provedených listin vyplývá jednak plná nečinnost od 27. 1. 2014 do 28. 8. 2014, jak tvrdila žalobkyně, tedy v délce 213 dnů, jakož i to, že žalovaný č. 2 byl evidentně schopen krok za krokem provést žalovaného č. 1 tím, co je potřeba učinit, kdy si i při vyjádření k tomuto skutku chválil, že se k němu spis už znovu nedostal. Rovněž z toho plyne, že žalovaný č. 1 se měl možnost takto radit, a v tristní situaci měl takovou instruktáž žádat sám a mnohem dříve. Evidentně nebyly dostačující [tituly před jménem] [jméno FO] tvrzené dřívější telefonické rychlé porady, o kterých navíc nebylo nic předloženo. Ve tvrzeném období je tedy na straně žalovaného č. 1 průtah jím způsobený 213 dnů.

106. Skutek č. 21 představuje prodlení, kdy žalobkyně tvrdila po přerušení řízení prodlevu od poloviny prosince 2014, respektive po doručení výzvy k seznámení se s podklady před rozhodnutím, do úkonu 24. 3. 2015, kde je nejméně 90 dnů, byť řízení jako takové už mělo být skončené a pokračování bylo neúčelné. A dále pak ještě navazujících 5 měsíců do 17. 8. 2015, kdy se znovu jen vyzývalo, aby se účastníci seznámili s podklady. Žalovaný č. 1 tvrdil, že do 24. 3. 2015 nic neporušil, k dalšímu období nemá co namítnout, ovšem, ať by rozhodl, jak chtěl, a i kdyby tedy vydávalo rozhodnutí další, stejně by mu všechno žalovaný č. 2 zrušil. Žalovaný č. 2 se ohrazoval, že to jsou čisté spekulace, a zdůrazňoval, že celkově u něho byl spis 246 dnů, takže kdyby rozhodoval žalovaný č. 1 včas, tak by se nedosáhlo v řízení při dodržování pokynů ani dvou let celkem, které jsou z hlediska judikatury ještě akceptovatelné.

107. Skutkově soud zjistil ze žádosti advokátky [Anonymizováno], že 30. 11. 2014 žádala o prodloužení lhůty pro vyjádření a doplnění projektové dokumentace, a to do 28. 2. 2015, šlo o lhůtu dle výzvy z 28. 8. 2014. Z usnesení žalovaného č. 1 vydaného 3. 12. 2014 vyplývá, že lhůtu takto prodloužil. S datem 24. 3. 2015 pak žalovaný č. 1 sepsal sdělení, kde účastníky vyzval v 15denní lhůtě, aby se seznámili s podklady pro rozhodnutí. Skutkově nutno uzavřít, že i při tvrzeném doručování výzvy k doplnění podkladů před polovinou října 2014 bylo v celku odvážné na konci listopadu 2014 vůbec žádat o prodloužení, a rozhodně soud sdílí při délce řízení názor, že nemělo být vyhověno až do konce února, kdy tak byly poskytnuty další tři měsíce, a tedy jednou tak dlouho.

108. Za maximální zde soud považuje měsíc, a tedy do konce roku 2014, kdy postupem žalovaného č. 1 vzniklo další prodlení až do 24. 3. 2015, a tedy v délce 83 dnů. Dále byl proveden důkaz sdělením v podstatě shodného obsahu, které žalovaný č. 1 sepsal 17. 8. 2015, a tedy do opakování výzvy uplynulo dalších 146 dnů. Veškeré podklady měly být i podle zbytečně prodloužené lhůty k dispozici do konce února, opakování výzvy tak bylo samo o sobě zbytečné a postupem žalovaného č. 1 tedy vznikl průtah 229 dnů v návaznosti na tato tvrzení žalobkyně.

109. Žalobkyně při jednání doplnila ještě skutek č. 22, kdy tvrdila, že až do 20. 3. 2017, do kdy stát platil [jméno FO] odškodnění, trval průtah žalovaného č. 1 od 17. 8. 2015, kdy byla činěna opakovaně výzva k seznámení s podklady, které však žádné nepřišly, a jde o dalších 19 měsíců prodlení.

110. K důkazu bylo ze spisu zjištěno, že 20. 7. 2015 sepsali [jméno FO] vyjádření, ani sám žalovaný č. 1 však nebyl schopen říci, zda snad proto opakoval výzvu či nikoliv. V každém případě ve spisu pak následuje až sdělení o možném seznámení se s podklady, další, sepsané žalovaným č. 1 dne 4. 3. 2021. Do tvrzeného data žalobkyní 20. 3. 2017 tak skutečně v řízení nebylo nijak pokračováno, a jedná se od 17. 8. 2015, respektive po uplynutí lhůty k seznámení (nebylo s čím, ale to ten, kdo do spisu nenahlédl, nevěděl), nejpozději od 10. září 2015 do 20. března 2017 o průtah v délce 556 dnů (112 do konce roku 2015, 365 dnů v roce 2016 a 79 dnů v roce 2017) vzniklý postupem, resp. nekonáním žalovaného č. 1.

111. V případě žalovaného č. 1 tak byla shledána prodleva 6 dnů u skutku č. 2, 35 dnů u skutku č. 3 (kde byla lhůta překročena o víc než jednou), 21 dnů u skutku č. 4 (poté bylo řízení přerušeno na 3 měsíce, ale měla se doplňovat dokumentace pro stavbu, tedy nelze toto poměřovat optikou rozhodnout do 30/60 dnů, jako když žádají stavebníci o povolení, ke kterému ale dokumentaci už mají nachystanou sami), 15 dnů u skutku č. 5 (kde ale již stavební úřad nijak nespěchal s běžnou úředničinou, jako by bylo dost času a řízení neběželo rok a půl), 25 dnů u skutku č. 6 (kdy s odvoláním po 1 a roce trvání řízení pracuje stavební úřad vědomě tak, že není schopen dodržet zákonnou lhůtu, a to aniž by se mu něco ze strany odvolacího orgánu dělo, a přestože si nevšimli rozdílu mezi udržovacími pracemi a stržením dřevěné kůlny a postavením nové na stejném místě!), kdy tyto prodlevy byly zjištěny v období prvních dvou let vedení řízení, tedy 102 dnů celkem.

112. Další prodleva, počínaje třetím rokem trvání řízení, byla zjištěna u skutku č. 7 v délce 15 dnů (znovu se přerušuje, znovu pro podklady, které už měl stavebník dávno předložit, a tentokrát ne o 3 měsíce jako dříve, což bylo více než dost, ale tady k opakované výzvě dokonce o 4 měsíce!), 24 dnů u skutku č. 8, 19 dnů u skutku č. 9, 79 dnů u skutku č. 10, 13 dnů u skutku č. 11, 52 dnů u skutku č. 12, 91 dnů u skutku č. 13, 113 dnů skutku č. 14, 79 dnů u skutku č. 15, 63 dnů u skutku č. 16, 266 dnů u skutku č. 17, 7 dnů u skutku č. 18, 40 dnů u skutku č. 19, 213 dnů u skutku č. 20, 229 dnů u skutku č. 21 a 556 dnů u skutku č.

22. Celkem se tak jedná o 1859 dnů od třetího roku sporu, a úplně celkem u žalovaného č. 1 o 1961 dnů prodlev, které zavinil.

113. Co se týká rozhodovací činnosti žalovaného č. 2, provedl soud k důkazu v prvé řadě jeho rozhodnutí jako odvolacího orgánu. Poprvé rozhodoval pod sp. zn. OÚPSŘ 64/2007 dne 31. 5. 2007, věc vyřizoval jako referent [tituly před jménem] [jméno FO], a v rozhodnutí, které nabylo právní moci 11. 6. 2007, kdy tato byla vyznačena 26. 6. 2007, bylo zrušeno rozhodnutí žalovaného č. 1, č. j. Výst.: 3755/846/2006-Be-[jméno FO], ze dne 21. 12. 2006, kterým byla dodatečně povolena stavba pochůzné střechy na kůlně u domu č. ev. 2 v [adresa]. Věc byla vrácena k novému projednání žalovanému č. 1, a to k odvolání manželů [jméno FO], kde poukazovali na to, že již v roce 2004 měla být provedena nová stavba kůlny včetně základů, kdy dešťové vody stékají do mezery mezi postavenou kůlnou, a kůlnou [jméno FO], kterou vody podmáčí, a vyskytují se zde plísně, rovněž odstup staveb na jedné straně 15 cm a na druhém konci 78 cm neumožňuje provádění údržby, nejsou dodrženy odstupy staveb, a celkově je brojeno do samotného umístění stavby. Odvolací orgán s odůvodněním, že byla ohlášena pouze oprava kůlny, dospěl k závěru, že zjevně byla postavena na stejném místě kůlna nová, ke které však nejsou žádné technické podklady, jako např. technické výkresy starého a nového stavu, nesporně však nebyla ani ohlášena pochůzná střecha, kdy měl být vyměněn na střeše pouze eternit za asfaltové pásy.

114. Odvolací orgán tedy s ohledem na to, že nebyly k dispozici dostatečné podklady, nemohl rozhodnout, a poukázal na to, že aby během řízení o odstranění stavby mohlo dojít k jejímu dodatečnému povolení, musí stavebník předložit podklady v plném rozsahu, jako kdyby žádal o vydání stavebního povolení, pouze u zde zcela dokončené stavby není třeba předkládat podklady ohledně vlastního provádění stavby. Ve spise však byl pouze jediný dokument technické povahy bez řádného označení i identifikace osoby, kdy nebylo ani možné zjistit, zda je oprávněna k projektování. Stavebnímu úřadu tak uložil, aby vedl řízení o odstranění stavby, jehož předmětem bude celá nová stavba kůlny, kdy zbourání původní a postavení nové bylo zřejmé i z předloženého technického dokladu, kde je to popsáno. Právě z toho dovodil, že jde o novou a nepovolenou stavbu v místě dřívější kůlny, a je nutné řešit tedy stavbu jako takovou. Úkol prvostupňovému orgánu stanovil tak, aby vyzval stavebníka k doplnění žádosti o vydání dodatečného povolení na celou stavbu, nikoliv jen pochůznou střechu, stanovil mu k tomu lhůtu, a poučil ho o následcích nesplnění, kdy po uplynutí lhůty stavební úřad znovu rozhodne.

115. Z výše uvedeného rozhodnutí dospěl soud ke skutkovému závěru, že mezi vydáním rušeného rozhodnutí 21. 12. 2006 a vydáním rozhodnutí odvolacím orgánem 31. 5. 2007 uplynul necelý půlrok, do půl roku bylo rozhodnuto i pravomocně, a z rozhodnutí je zřejmé, že byla postavena tzv. na černo nová kůlna, ke které však nebyla v podstatě žádná dokumentace. Rozsah přezkumné činnosti odvolacího orgánu byl minimální již jen z toho důvodu, že byla předložena pouze jediná technická listina o rozsahu jediné stránky, ze které nebylo možné zjistit v podstatě vůbec nic. Současně však za tohoto stavu nebylo možné očekávat jiné rozhodnutí než zrušující, kdy odvolací orgán rozhodoval poprvé, zcela konkrétně vysvětlil, jaké řízení a o čem má být dále vedeno, a rovněž tak v této fázi byl odpovídající úkol pro orgán prvního stupně, vyžádat kompletní dokumentaci pro stavební povolení, který byl vymezen s ohledem na vše zjištěné dostatečně.

116. Nelze tak přisvědčit výhradám žalovaného č. 1, že není vysvětleno, proč by nemělo být vedeno řízení pouze v rozsahu pochůzné střechy, kdy to, že pro to není důvod (byla postavena celá nová stavba bez povolení), zde odvolací orgán jasně vysvětlil, a změnit vydávané rozhodnutí, a vše v této fázi ukončit neměl podle čeho, když byla zbourána původní stavba a k nové nebyly žádné podklady, a stavebníci s ohledem na to, že si stavební úřad nové stavby jaksi nevšiml, nebyli vyzváni k tomu, aby je doložili. Rozhodně již v této fázi byly také zřejmé námitky [jméno FO], a to jak co do nemožnosti údržby, tak zatékání, plísní, odstupů staveb, i odvodu dešťové vody, které zde odvolací orgán opakoval, a bylo zjevné, že tyto problémy se tedy během další fáze řízení musí vyřešit. Řízení o odstranění stavby pak není ovládáno zásadou dispoziční, není vedeno na návrh účastníka, a nevyřeší se tím, že se jeho žádost zamítne, resp. řízení zastaví. Rozhodnutí, které by pak nařídilo odstranit stavbu, aniž by měl ale stavebník možnost doložit podklady a byl poučen v odpovídajícím rozsahu a vyzván, by řízení sice v tu chvíli skončilo, ale nemohlo by obstát, byla by krácena práva stavebníka. Argumentace žalovaného č. 1 v tomto směru je zcela lichá, kromě toho, že ignoruje jeho povinnost konat bez průtahů, a to, že žalovaný č. 2 není povinen řízení ukončit jen proto, aby se nemohl žalovaný č. 1 dopouštět za jeho dalšího trvání průtahů.

117. Podruhé odvolací orgán, a tedy žalovaný č. 2, rozhodoval pod sp. zn. [Anonymizováno] [Anonymizováno]/[Anonymizováno] dne 14. 5. 2008, rovněž jde o rozhodnutí [tituly před jménem] [jméno FO], kdy předmětem přezkumu bylo rozhodnutí žalovaného č. 1 č. j. Výst: 3755/846/2006- [jméno FO] ze dne 28. 12. 2007. Právní moci nabylo rozhodnutí žalovaného č. 2 dne 30. 5. 2008, vyznačena byla 18. 6. 2008. I v tomto případě došlo ke zrušení rozhodnutí o dodatečném povolení stavby, tentokrát kůlny s pochůznou střechou, kdy odvolací orgán věc vrátil k novému projednání. Odvolatelé [jméno FO] poukazovali na to, že stavba nevyhovuje § 8 vyhl. č. 137/1998 Sb. o obecných technických požadavcích na výstavbu, a rovněž popisovali podrobně negativní dopady stavby na jejich majetek i užívání jejich stavby. Odvolací orgán zde shrnul, že již jedenkráte byla věc vrácena, a na svou předchozí činnost tak navazoval. V tomto případě v rozsáhlém rozhodnutí odvolací orgán popsal, že pro dodatečné povolení stavby musí stavebník prokázat, že stavba je v souladu s veřejným zájmem, zejm. územně plánovací dokumentací, a v souladu se všemi požadavky na výstavbu. Pokud nedodá potřebné doklady, nařídí se její odstranění, kdy ale musí úřad prokázat, že je stavba nepřípustná, a nelze ji v území ponechat.

118. I v tomto případě odvolací orgán dospěl k závěru, že nebyl zjištěn skutkový stav tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti. Jednak dal za pravdu odvolatelům, že stavba není řádně posouzena z hlediska umístění a odstupů podle vyhlášky č. 137/1998 Sb., rovněž nebylo vyhodnoceno naplnění podmínek pro bezpečné užívání stavby, kdy schází okótovaný zákres, umístění ve vztahu ke všem objektům v území, na jeho základě pak nebyla vypracována řádná projektová dokumentace včetně vlivu stavby na okolí. Zmíněn je znovu odvod dešťových vod, rovněž absentuje uvedení účelu pochůzné střechy a v návaznosti na to případné řešení únosnosti a statiky, kdy povinností autorizovaného projektanta je toto vše vyřešit. Rovněž musí být účel doplněn do výroku rozhodnutí, pokud bude stavba povolena, kdy je nutné doplnit potřebnou dokumentaci a vypořádat námitky. Dále jsou připojeny různé úvahy odvolacího orgánu, pro co by mohla být střecha užívána, co to případně může způsobit, jak by to mohlo být řešeno, kdy rovněž je vyjadřován názor k některým dřívějším závěrům prvostupňového orgánu, a poukazováno na to, co nesouhlasí, dále hypoteticky uvažováno, co by se mohlo dále řešit. Přímo v rozhodnutí je pak uvedeno, že pokud se prokáže, že stavba nevyhovuje stavebním předpisům, je ji nezbytné odstranit, a obecně dále navigován stavební úřad, podle které úpravy má postupovat, že je třeba provést kontrolní prohlídku, a stav si na místě samém vyhodnotit.

119. Z rozhodnutí lze tedy skutkově dovodit, že poté, co prvostupňový orgán rozhodoval podruhé do půl roku, i odvolací orgán rozhodl znovu do půl roku od vydání opětovného rozhodnutí, a znovu pro absenci řádné dokumentace a vypořádání v podstatě shodných námitek odvolatelů, bylo rozhodnutí podruhé zrušeno. Bylo to však současně první rozhodnutí, kde stavební úřad skutečně řešil černou stavbu nové kůlny jako takové, kdy rozhodnutí odvolacího orgánu je hodně obsáhlé, obsahuje celý výčet toho, co vše bylo v předchozím rozhodování špatně, a i když je psáno do jisté míry vzletně, a slohově jako práce, není zcela přehledné. Výsledkem není zcela přehledný návod, a postupné kroky, kterými by byl prvostupňový orgán zavázán a jednoznačně instruován, co vše, a v jakém pořadí má udělat. I když si má být samozřejmě i orgán prvního stupně vědom toho, co je pro povolení stavby potřeba, nelze přehlédnout, že už zde bylo zřejmé, že řízení nevede stavební úřad úplně nejlépe, a bylo tak namístě, aby mu odvolací orgán tomu odpovídajícím způsobem zadal úkoly, kdy se měl nejméně snažit o to, aby se opatřila skutečně odpovídající materie, na základě které bude již možné rozhodnout, neboť v té době uplynuly celé dva roky od zahájení řízení o odstranění kůlny, byť zpočátku se vedlo špatně jen o její střeše. Rozhodně bylo třeba reagovat na to, že se více jak dva roky [jméno FO] domáhají řešení černé stavby sousedů, která jim má zhoršovat užívání vlastní stavby, a tuto i poškozovat, a stále zde není relevantní výstup.

120. Nejen prvostupňový orgán, ale i odvolací by měly mít na zřeteli, že tu v prvé řadě jde o samotné účastníky a jejich práva, nikoliv o precizování správních rozhodnutí, hezkého slohu, ani o přehled a detailní rozbor toho, co je špatně, kdy všechny správní orgány mají řízení povinnost co nejdříve skončit a naplnit jeho účel a smysl. Odvolací orgán má být oním erudovanějším a zkušenějším, ovšem jeho primární úlohou je, byť i polopaticky, je-li to nutné, dovést orgán prvého stupně k tomu, aby zvládl zjistit potřebný stav, a reagovat na rozhodné skutečnosti. Míru detailnosti a konkrétnosti by měl odvolací orgán přizpůsobit rozsahu zjištěných vad a dosavadnímu postupu podřízeného orgánu, aby jeho instrukce měly alespoň naději na úspěch, když orgán prvního stupně evidentně nefunguje tak, jak by měl.

121. Potřetí rozhodoval žalovaný č. 2, tentokrát [jméno FO], pod sp. zn. OÚPSŘ 187/2009 dne 24. 7. 2009, kdy byla zamítnuta odvolání [jméno FO] proti rozhodnutí žalovaného č. 1 č. j. Výst: 7505/2000/2008-6.[jméno FO].Zast ze dne 9. 3. 2009, kterým bylo zastaveno řízení Večeřových o povolení výjimky z § 8 odst. 3 vyhl. č. 137/1998 Sb. Rozhodnutí žalovaného č. 1, které vydal dne 9. 3. 2009, tj. po tři čtvrtě roce, bylo pravomocně žalovaným č. 2 vyřešeno i v tomto případě do půl roku pravomocně 6. 8. 2009, kdy vyznačena byla právní moc 9. 9. 2009. V tomto případě jde o stručnější rozhodnutí, kde je dovozeno, že správně došlo k zastavení tohoto řízení, neboť úprava již byla zrušená, a nebylo ji možné tedy použít, rozhodnutí je tak správné, a odvolací orgán se zabýval v podstatě čistě právními otázkami. Sám se dle textu seznámil s tím, že [jméno FO] již sami poukazují na délku řízení, v době odvolání tři roky, kdy s ohledem na obsah rozhodnutí se zde prvostupňovému orgánu konkrétně nic neukládá.

122. Počtvrté rozhodoval odvolací orgán pod sp. zn. [Anonymizováno] [Anonymizováno]/[Anonymizováno] dne [datum], kdy referent [tituly před jménem] [jméno FO] zrušil potřetí rozhodnutí žalovaného č. 1, tentokrát č. j. Výst: [Anonymizováno]/[Anonymizováno]/[Anonymizováno]-[jméno FO]-DoSP ze dne [datum], kterým byla dodatečně povolena kůlna s terasou tvořenou pochůznou střechou opatřenou zábradlím o výšce jeden metr dostupnou z podkroví rekreačního objektu stavebníků, a vrátil mu tak věc k novému projednání. Toto rozhodnutí nabylo právní moci [datum], vyznačena byla [datum], a i v něm se cituje ohledně obou předchozích zrušujících rozhodnutí, kdy je opět obecně shrnováno, co vše musí být pro dodatečné povolení splněno, a podle jakých předpisů má být rozhodováno. Nově se zde objevuje vysvětlení pohledu odvolacího orgánu na uplatňování obecných požadavků na výstavbu a argumentace k vyhl. č. 137/1998 Sb., kdy je poukazováno na to, že jejím zrušením nenastal ode dne [datum] stav, že by nebylo nic vyžadováno, ale musí být postupováno proporcionálně a přiměřeně, podle konkrétních podmínek území a vzhledem k cíli právní úpravy, kdy pojednání je obecné, a dále je vyhodnoceno, že opět nebyl zjištěn stav věci bez důvodných pochybností, aby o něm bylo možné rozhodnout. V rozhodnutí řešeném odvolání stále [jméno FO] argumentují dešťovými vodami, změnou parametrů nové kůlny, odstupem, a nově nesouhlasí s řešením zastřešení nově vzniklé mezery mezi kůlnami.

123. Prvostupňovému orgánu znovu vytýká žalovaný č. 2 nedostatečný popis umístění stavby, kdy ve výroku rozhodnutí nejsou vzdálenosti od hranic pozemků a okolních staveb, není uveden popis přístupu na pochozí střechu a jeho technické řešení, není dořešen odvod dešťové vody, a kapacita vsakování kolem plochy bazénu, a tedy možné podmáčení. Zdůrazňuje se, že z hlediska umístění neprovedl stavební úřad žádné vyhodnocení, nijak nevysvětlil, že kůlna nebude překážkou z hlediska oslunění, a odůvodňování se vyhnul. Odvolací orgán zde učinil závěr, že funkce pochozí střechy kůlny jako terasy pro rekreační pobyt stavebníků, není v území přijatelná, a to s ohledem na úroveň oken obytných místností [jméno FO], kdy uvolněné místo po zbourání staré kůlny nemohou stavebníci využít na úkor sousedních pozemků a staveb, a musí být zachována kvalita rekreačního bydlení. Odvolací orgán dovozuje, že nově po stavbě vznikl problém volného prostoru, který neumožňuje řádnou údržbu a zastřešení by sice zamezilo zatékání, ale snížilo by přirozené [rodné přijmení], a museli by s ním souhlasit odvolatelé. Pokud by byla kolna projednávána nadále bez rekreační terasy a zábradlí, vzdálenost od oken by dostačovala, a toto možnost stejně jako možnost zastřešení proluky mezi kolnami bude předmětem dalšího řízení. Poukazováno je na chybějící popis napojení elektrické přípojky, nedořešení úklidu sněhu ze střechy, a nedostatečnost situačního výkresu stavby s tím, že stavebník i stavební úřad ignorovali podrobné vysvětlení rozhodnutí z roku 2008. Závěrem apeluje odvolací orgán na obě strany, aby dospěly k dohodě, neboť současný stav je nevyhovující a prostor obou kůlen přilehlých domů musí být přehodnocen. Stavebnímu úřadu tak ukládá, aby vyzval stavebníky k vyjádření a návrhu, jak pokračovat v daném řízení, neboť danou stavbu tak, jak byla provedena dodatečně povolit nelze.

124. Po skutkové stránce je zřejmé, že odvolací orgán dodržel svou půlroční dobu pro rozhodování poté, co bylo zřejmé, že aktivita prvostupňového orgánu klesá, další rozhodnutí vydal po tři čtvrtě roce, a rozhodnutí mu bylo zrušeno potřetí za situace, kdy sám odvolací orgán jednoznačně řekl, že tak, jak je černá stavba postavena, ji není možné povolit. Jeho apelování na znesvářené sousedy, kteří po více jak čtyřech letech stále nemají rozhodnuto, a uložení stavebnímu úřadu, aby vyzýval stavebníky k návrhům, jak v daném řízení postupovat, nelze hodnotit jinak než jako selhání odvolacího orgánu, a absurdní postup. [jméno FO] evidentní, jak uzavírá i sám odvolací orgán, že sousedé jsou v těžké při, nevstřícní, dotčení opakovaným rozhodováním, a přesto za situace, kdy stavbu takto nelze povolit a stav je tedy jasný, je zadáván buď nesplnitelný úkol, aby byli tito sousedé smířeni, a jen těžko uvěřitelné zadání, že by sami účastníci měli navrhovat orgánu, jak má dále v řízení postupovat. V tomto směru je zjevně bezradný se situací i odvolací orgán, a vyhýbá se de facto tomu, aby bylo nařízeno odstranění černé stavby, přestože už byla opakovaně, a po několik let, dávána opakovaně černým stavebníkům možnost to vyřešit a předložit vše potřebné. V tomto případě je tak soud přesvědčen o tom, že pokud se měl někdo snažit smiřovat nesmiřitelné sousedy, pak to byl sám odvolací orgán, jestliže to ještě chtěl přece jen zkusit, a měl takový názor, čímž by zjistil rovnou a bez dalšího rušení a „kolečka“ mezi instancemi, které řízení opět prodloužilo, zda se stav může změnit či nikoliv, a v tom případě, jak sám uvedl, stavba nemůže být povolena, ale musí být odstraněna.

125. Popáté žalovaný č. 2 rozhodoval, opět [tituly před jménem] [jméno FO], pod sp. zn. [Anonymizováno] [Anonymizováno]/[Anonymizováno] dne 31. 7. 2012, kdy zrušil rozhodnutí žalovaného č. 1, č. j. Výst: [Anonymizováno]/[Anonymizováno]/[Anonymizováno] ze dne 20. 1. 2012, kterým bylo nařízeno odstranění černé kůlny, a věc vrátil počtvrté k novému projednání. Toto rozhodnutí nabylo právní moci 1. 8. 2012, a vyznačena byla 6. 8. 2012. Tentokrát se řešilo odvolání stavebníků, neboť tito byli marně vyzváni, aby navrhli další postup, když stavbu nelze dodatečně povolit, tak jak byla provedena, a kteří pak v odvolání navrhli, že odsouhlasí zrušení zábradlí a funkci střechy jako terasy pro rekreaci, když dříve nebyli dostatečně poučeni, jak mají postupovat. Odvolací orgán dospěl k závěru, že postupem stavebního úřadu nebyla dostatečně zohledněna pravidla pro rozhodování. Ocitoval právní úpravu, jakož i předchozí vývoj situace včetně toho, že řízení bylo zahájeno 3. 7. 2006, kdy s ohledem na koncepčně jiný správní řád, je třeba písemnost odvolatelů z 25. 7. 2011 brát nejen jako potvrzení podané žádosti o dodatečné povolení stavby z roku 2006, ale i jako změnu žádosti, když projevili postoj, a vůli odstranit zábradlí i rekreační funkci střechy.

126. Odvolatelé, jak poukázal odvolací orgán, mohli sami podle současné úpravy zábradlí odstranit, když projevili tuto ochotu, a stavební úřad ovšem na tuto skutečnost reagoval až v odůvodnění rozhodnutí 20. 1. 2012, čímž porušil principy správního řízení ohledně přístupu k účastníkům. Usnesením, které stačilo poznamenat do spisu, měl vyčlenit z řízení o odstranění stavby k samostatnému projednávání žádost o dodatečné povolení stavby v písemnosti z 25. 10. 2006, včetně doplnění ze dne 16. 10. 2007, až po písemnost ze dne 25. 7. 2011, kdy po vrácení věci si stavební úřad provede detailní revizi toho, co z podání odvolatelů patří k žádosti o dodatečné povolení včetně změn a doplňků. Tento přístup je dle odvolacího orgánu nutný, neboť jde o dvě protichůdné problematiky, dodatečného povolení stavby a odstranění nepovolené stavby. Toto odůvodňuje tím, že v případě nerozdělení by měl stavební úřad povinnost prokazovat, že stavbu dodatečně povolit nelze, což by neodůvodněně zvýhodňovalo stavebníka nepovolené stavby, který má naopak povinnost prokazovat splnění předpokladů pro její povolení. Uložil tedy, aby stavební úřad oddělil problematiku žádosti o dodatečné povolení, zrevidoval si spis, přerušil zřízení o odstranění stavby z důvodu probíhajícího řízení o její dodatečné povolení, kde pak vyzve žadatele k doplnění, uloží jim termín, a pokud nebudou mít dostatečné podklady, žádost jim zamítne. Odvolatelům by měl sdělit, že vyčká, dejme tomu do 31. 8. 2012 na odstranění zábradlí, o kterém by pak řízení nevedl. Závěrem odvolací orgán uvádí, že další průběh projednávání ani výsledek nemůže předjímat.

127. Skutkově tak z rozhodnutí žalovaného č. 2 plyne, že odvolací orgán tentokrát další zrušení postavil na formálních otázkách, na oddělení dvou řízení formálním usnesením poznamenávaným toliko do spisu, nechal jaksi vyčkávat na to, zda černí stavebníci snad odstraní to, co, jak uvedl, měli a mohli odstranit už o rok dříve, a nechá stavební úřad, aby si šestým rokem vedení řízení revidoval svůj spis, a znovu ukládal doplnění podkladů v nových lhůtách, než bez předjímání, a jasného návodu, bude snad pokračováno dále. S ohledem na celkovou délku řízení i dosavadní vývoj situace jsou formální aspekty věci to poslední, na čem by mělo být postaveno páté zrušující rozhodnutí. Prostor pro takové další nabalování délky řízení však byl v prvé řadě vytvořen už předchozím zrušujícím rozhodnutím, kde po několika letech vedení řízení a opakovaných šancích pro stavebníky, byla stavba v nepovolitelném stavu, a měla být tedy odstraněna. Dvě poslední „kolečka“ rozhodování tak vznikla tímto způsobem a zcela zbytečně, na straně druhé v dispozici žalovaného č. 1 bylo, zda je provede bez průtahů, nebo s nimi, a to, že šlo o kolečka delší, než měla být, tak na to žalovaný č. 2 vliv neměl.

128. Dokazování bylo doplněno i výslechy, svědků, a to [tituly před jménem] [jméno FO], který ve věci rozhodoval, a dále pak výslechem [tituly před jménem] [jméno FO], která je vedoucí odboru žalovaného č. 2. [tituly před jménem] [jméno FO] uvedla, že se žalovaným č. 1 se setkává pracovně, a u žalovaného č. 2, je stále zaměstnaná, kdy ale její výpověď tímto nebyla zjevně nijak poznamenána. Svědkyně vypovídala věcně a přesvědčivě, žádnému z účastníků nijak nestranila, a rovněž zřejmé bylo, že svou práci má ráda, odborně je na výši, kdy tomu odpovídal celý její velmi kultivovaný projev, a že se snaží situacím jako je tato za svého působení předcházet. Vypověděla, že si informace k této věci konkrétně dohledávala, protože s ní přišla do kontaktu až na přelomu roku 2009/2010. Hovořila o tom, že obecně kauzy, kde bylo něco postaveno na černo, jsou problémové, a v daném případě došlo i k přijetí nového stavebního zákona, což situaci zkomplikovalo. Současná situace je přehlednější, samostatně se řeší dodatečné povolení, a případné odstranění stavby, dříve to bylo spojené a předpisy také nebyly podrobné.

129. Zdůraznila, že vždy je třeba chránit na jedné straně práva sousedů, pokud je stavba na hranici, ovšem i černá stavba je něčí vlastnictví, a z toho vyplývá potřeba pečlivého posouzení, aby se nikomu do práv příliš nezasáhlo. Kauza začala v roce 2006, stavebníci ohlásili něco, realizovali však něco úplně jiného, co ohlášení nekrylo. Žalovaný č. 1 pak zahájil řízení, ale jen ohledně části černé stavby, celkově to bylo celé špatně uchopené, proto se rozhodnutí rušilo a vracelo. V dalším kole bylo rozhodnuto o dodatečném povolení stavby, ovšem bez potřebných podkladů, proto za účelem jejich obstarání musela být věc znovu vrácena žalovanému č.

1. Výklad byl takový, že pokud scházely podklady, nebylo možné rozhodnutí v druhém stupni přímo změnit, až nyní se nahlížení mění, resp. do budoucna by mohlo. V důsledku změny stavebního zákona byl i zmatek v rušených prováděcích vyhláškách, kdy patrně chybou byla vyhláška č. 137/1998 zrušena nikoliv k 31. 12. 2006 jako ostatní předpisy, ale již k 30. 12. 2006, a nikdo si tak neuvědomil, že ji přes přechodná ustanovení už nejde použít. Proto i v jednom rozhodnutí žalovaného č. 2 bylo ještě za nové úpravy uloženo, aby podle ní žalovaný č. 1 stavbu posuzoval. Takto ovšem žalovaného č. 2 školila sama žalobkyně, a to hned několik osob přímo z ministerstva. Svědkyně zjišťovala i mezi kolegy, kdy se názor na to měnil, a shodli se na tom, že až v roce 2009 v návaznosti na rozhodnutí správního soudu, konkrétně počátkem roku, někdy v lednu nebo v únoru 2009 byli na poradě na to upozorněni. Postup do té doby dával smysl i věcně, a postupovala takhle celá republika. Tím vysvětlovala, že nešlo o nějaký skutečně nesmyslný postup či fatální selhání ze strany žalovaného č. 2.

130. Svědkyně zdůraznila, že sama dbala na řádné zjištění skutkového stavu, aby nevznikla někomu újma, kdy současně uvedla, že je na černém stavebníkovi, aby shromáždil veškeré podklady, které jsou potřeba, aby mu bylo možné stavbu dodatečně povolit, neboť on nese důkazní břemeno. Bohužel nejprve v tomto případě nebyl vůbec správně předmět samotného řízení, podruhé stavební dokumentace, a proto nezbývalo než rozhodnutí na odvolacím orgánu rušit. Potřetí nebyly splněny opět podmínky pro dodatečné povolení stavby, a po čtvrté, když bylo nařízeno její odstranění, nebylo rozhodnutí žalovaného č. 1 vykonatelné. Ke lhůtám, v jakých žalovaný č. 2 rozhodoval, shrnula svědkyně, že kontroly, které probíhaly za roky 2008 až 2011, nevedly nikdy k tomu, že by jim bylo vytýkáno jejich překračování či dohledová činnost, naopak žalovaný č. 2 byl ministerstvem chválen. Ministerstvo jim zajišťovalo školení, a zvalo je na porady, oni pak působili pro podřízené orgány obdobně, a dbalo se na širokou podporu, aby byli pomocnou rukou pro stavební úřady, nikoliv, aby se zaměřovali na hledání a vytýkání jejich chyb. Od roku 2009, kdy se stala vedoucí, trvala na tom, aby s nimi úředníci stavebních úřadů mohli konzultovat, a nebyly odmítány žádosti o radu. Sama se věnovala i přednáškové činnosti, a dbala na metodiku.

131. Že je třeba věc vracet, vycházelo z rozhodování zdejšího správního soudu, konkrétně senátu [tituly za jménem] [Anonymizováno], který jinak vytýkal, že věc neměli dokončit sami, a že porušují zásadu dvojinstančnosti. Náplní odvolacího řízení dle judikatury nemělo být zjišťování nového skutkového stavu, proto od toho upustili, kdy stejná praxe se drží dosud, a až pro futuro je právě zvažována změna. V případě, že se opakovaně rušilo a stále byly problémy v podkladech, tak se to snažili řešit přes tajemníka, který má úředníky na starosti, a jeho žádali o součinnost. Tam, kde probíhá řízení na žádost, se stavebníci snaží, a takové problémy vůbec nejsou. Pokud by situaci evidentně první stupeň nezvládal, pak i soudním rozhodováním bez stanoviska, jak to vyřešit, procházely případy, kdy se rušilo a vracelo opakovaně. Kdyby podřízený orgán dodržel rychlost, je otočení bezproblémové, tady celou situaci způsobilo, že vše trvalo velmi dlouho. Rovněž se rušilo z různých důvodů, neopakoval se ten samý problém. 132. [adresa] měla vždy dobře obsazený stavební úřad, všichni měli i odborné zkoušky, a jiné úřady jsou na tom určitě hůře. Sami nezkoušeli jako odvolací instance nikdy věc převzít, ale toto nezažila ani nikde jinde, že by udělali. Není s nimi ani komunikováno ohledně regresů ze strany ministerstva, takže ani nějaká zpětná vazba, jak se vyvarovat podobně problematických situací jim nebyla dána. Dříve ani nevěděli, že někdo uplatňuje odškodnění, a neměli tak možnost se k tomu vyjádřit. Atrahování věci po nich žalobkyně určitě nikdy nechtěla. K [tituly před jménem] [jméno FO] pak svědkyně uvedla, že byl velice výkonný, rozhodoval 65-70 věcí měsíčně, kolegové pak kolem 55, kdy standardně má úředník v běhu stále kolem 10 věcí, a řešená problematika je rozsáhlá, kromě toho ji upravuje zhruba 50 předpisů, a jde o individuální věci, nikoliv rutinu. Ze soudních rozhodnutí se bohužel dozví, kde pochybili, ale ne, jak to udělat správně. U NSS neuspěli s odbornou náročností s tím, že si musí zajistit pomoc, aby zvládli každý případ zpracovat, a považuje tak za nutné, aby tedy stejně postupovaly i jim podřízené orgány. Nevybavuje si, že by o pomoc v této konkrétní věci byla ona sama žádána, kdy toto by ale řešil úředník, který v ní rozhoduje. Oficiální žádost ze strany tajemníka zde nebyla, to by potom měli snahu, aby se to vyřešilo celorepublikově pro všechny. 133. [tituly před jménem] [jméno FO] při výslechu uvedl, že k žalobkyni není v žádném bližším vztahu, pracuje u žalovaného č. 2, a žalovaného č. 1 zná od 90. let v současném personálním obsazení, vztahy jsou ale jen pracovní. Ke konkrétně řešené věci uvedl, že se do ní promítlo, že přišel nejen nový správní řád od roku 2006, ale v následujícím roce pak ještě nové stavební předpisy. Vybavil si, že šlo o to, že byla zjištěna kůlna postavená bez oprávnění, kdy toto bylo špatně klasifikováno, posuzovala se jen část této stavby, proto rozhodnutí rušil. Rozhodnutím pro něho věc končí, a přesto, že by primárně mělo jít o to, aby se věc skončila, nelze upírat účastníkovi jeho účast na prvoinstančním rozhodnutí. Od předchozího správního řádu z roku 1967 stále trvá polemika o tom, jak ohledně dvojinstančnosti postupovat. Vzhledem k tomu, že v řízení bylo sice opakovaně rušeno prvoinstanční rozhodnutí, ale pokaždé z jiného důvodu, tak v tom neviděl problém s tím, že takhle to prostě chodí, i když vznikne taková délka řízení. O něčem se rozhodne, uloží se prvoinstančnímu orgánu, jak dál postupovat, a pokud se příště objeví problém jiný, tak se řeší zase ten, věc se takhle posouvá.

134. Připomněl, že zde se promítají dvě řízení, jednak o odstranění, a jednak o povolení stavby, což není šťastné, jakož i to, že černá stavba je již hotová, takže se nedá zjistit například, kudy vede elektřina či plyn, a k tomu všemu se musí dodatečně zajistit podklady. K dotazu soudu uvedl, že neví, jak vyřešit situaci, kdy by se takto mohla věc bez konečného řešení „posouvat“ při opakovaném rušení stále dál. Připomněl, že pokud by zde bylo nějaké ohrožení, tak tam je možné stavbu odstranit i dříve, než se to dořeší. Dále uvedl, že účastníkům nikdo nebrání, aby se obraceli na soud. Řízení je složité, kdy stavební úřad musí rozklíčovat, co mají účastníci doložit, a stanovit jim lhůtu pro dodání, potom ale do toho vstupují ostatní, včetně sousedů, kteří mohou vznášet námitky, a to v těch podkladech ošetřené být nemusí. Nevidí tedy prostor, jak by se řízení mělo skončit dříve. Situace je horší než, když se žádá o povolení stavby, která ještě neexistuje, protože tam se účastníci můžou dohodnout, a tomu i ty podklady přizpůsobit, kdy následně ale připustil, že k tomu by mohlo dojít i v tomhle řízení, jde o to, že nemá smysl to podle něho hrotit, a hned odstraňovat už existující stavbu. Sám však uvedl, že (pouze) měsíc dva je možné vyčkat, co ještě účastníci dodají. Hůře se však mění nebo upravuje, to, co je již postavené. Ohledně své práce setrval na tom, že když odevzdá rozhodnutí k podpisu, věc pro něho končí, a dál už o tom nic neví, přestože spis dostává opakovaně.

135. Konkrétně k této věci uvedl, že mu kauza nijak neutkvěla, neví o tom, že by se to roky nekončilo. Následně ale shrnul, že šlo o rekreanty z Prahy, kteří si na střeše udělali bazén, a pálili tam oheň, a i důchodci vedle chtěli trávit léto, takže tam nebyla naděje k dohodě, vztahy byly vypjaté, a na řízení se to projevilo. Podle něho je ovšem kauza dlouhá „opticky“, když uvnitř jsou různé věci, které se řešily samostatně, nejsou to totožná řízení, a problém by neměl být házen na úřad. V souvislosti s délkou řízení svědek reagoval až podrážděně, dotazy v tom směru, jak délku zkrátit, či co mělo být učiněno jinak, vztahoval nejméně jako útok na odvolací orgán, ne-li svou vlastní osobu, kdy zjevně odmítal, že by u jeho rozhodování a postupu žalovaného č. 2 měl být problém vzhledem k tomu, jak dlouho řízení běželo. Připustil, že se mezi žalovanými v případě potřeby konzultuje neformálně po telefonu s tím, že ale záleží na tom, kdo a jak se ptá, protože ve spisu nakonec může být situace jiná, a už si nevybavuje, co konkrétně s kým v této věci bylo řešeno, přestože k pár telefonátům došlo.

136. Na jedné straně svědek sice uváděl, že metodicky se směrem dolů pomáhá, na druhé straně sám soud při výslechu viděl velmi nepříjemné reagování a vystupování, kdy pokud se svědkovi dotaz nepozdával, úsečně až roboticky citoval právní úpravu, kdy je zřejmé, že jednotlivá ustanovení svědek sice dobře ovládá, nicméně jeho vystupování směrem k ostatním je nepříjemné a odrazující, a to velmi, pokud má za to, že v pohledu na konkrétní skutečnost se s komunikujícím rozchází, či s ním druhý nesouzní. Současně bylo vícekrát zřejmé, že se svědek zcela distancuje od toho, že by se ze spisu, pokud mu je předložen opakovaně, měl vůbec dozvědět, že se tak děje, a řízení trvá velmi dlouho, natož pak, že by se i sám měl snažit dalšímu prodlužování zamezit. Rozhodně nepřipustil ani to, že při několikátém odvolacím kolečku by se mohl o smír účastníků pokusit sám i z pozice vyšší odvolací autority, ale za zcela souladné se správním řádem považoval další zrušení, kdy toto uložil učinit orgánům prvního stupně. A to přestože možnost usmíření účastníků vyhodnotil sám jako nereálnou, a přestože by jinak bylo skutečně třeba stavbu odstranit, když se strany nedohodnou.

137. K opakovanému dotazu soudu nakonec připustil, že když by se účastníci nedohodli, mohlo být tedy vše rovnou uzavřeno, protože stavbu povolit nešlo, kdy uvedl, že se ale mohly objevit i jiné problémy, a řešit další věci, proto to měl dělat stavební úřad, aniž by však toto dávalo smysl – jestliže by se účastníci nedohodli, bylo nepodstatné, co všechno ještě nesouhlasilo, když stavbu nešlo takto povolit. Za situace, kdy by se strany nedohodly, což mohlo být zjištěno přímo v odvolacím řízení, by už totiž nebylo potřeba řešit nic dalšího. Když už neměl další argument, opáčil svědek soudu, že opakované rušení a vracení bylo možné takto eliminovat, je věc názoru, jak ve věci postupovat. Všechny podklady, které byly pro rozhodnutí potřeba, tak ty měl pro věc předložit samotný projektant a stavební úřad ho měl už jen zkontrolovat.

138. Z tohoto důvodu svědek nevidí důvod, aby do zrušujícího rozhodnutí vypsal stavebnímu úřadu, co se dodat má. Dopředu to podle něho ani zadat nejde, a jestli opakovaně na stavebním úřadu nebyli schopní shromáždit potřebný materiál pro rozhodnutí, měli to řešit oni, oni měli přijít za ním, a z vlastní iniciativy. Setrval tak na tom, že není na něm, aby při opakovaných procesních i skutkových nedostatcích jakkoliv řešil, že to konkrétní úředník opravdu nezvládá. Pokud neopakuje podle svědka tu stejnou chybu, tak nejde učinit závěr, že je úředník nekompetentní. Uvedl, že stavební úřad má svá razítka, svou úřední desku, své zaměstnance, a je svéprávný, takže proto se jim věc vrátí, a takové případy, kdy to dostanou popáté k dalšímu rozhodnutí, se opravdu stávají. K dotazu žalovaného č. 1 pak svědek doplnil, že řízení zastavit nešlo, protože o postavené kůlně se muselo nějak rozhodnout, přestože tu nebyly podklady, a dokud tyto podklady nejsou, nelze vlastně vyhodnotit ani okruh účastníků, natož cokoliv jiného, proto ani není možné odkázat účastníky s občanskoprávními námitkami na soud.

139. Dokazování bylo doplněno protokolem o kontrole činnosti žalovaného č. 2 žalobkyní, z [datum], č. j. [Anonymizováno]–[č. účtu]-[Anonymizováno]/[Anonymizováno]. Z něho bylo zjištěno, že na straně č. 4 pod písm. c) je řešen přístřešek pro auto, kdy pro odstranění přístřešku a nemeritorní přerušení řízení nebyla žalobkyní nijak zpochybňována jako nepřiměřená 60 denní lhůta, ve které žalovaný č. 2 ve věci jiných účastníků rozhodoval. V protokolu jsou pak i další případy, byť méně podobné svým charakterem stavbě posuzované ve zkoumaném řízení, kdy žalobkyně běžně, ve 12 z 12 kontrolovaných případů, akceptovala rozhodnutí v agendě stavebního řádu a územního rozhodování v prodloužené lhůtě 60 dnů, s tím, že lhůta byla v těchto případech podle kontrolních zjištění dodržena. Byť se nejedná přímo o řízení poškozených účastníků, vyplývá z kontrolních závěrů, že žalobkyně akceptovala žalovanému č. 2, že na této agendě rozhoduje v 60 denní, nikoliv 30 denní lhůtě, a s ohledem na počet kontrolovaných případů, kde takto bylo rozhodováno, lze její závěry zobecnit, jak to učinil i žalovaný č. 2 jako nutný výstup z kontroly, když stejné nahlížení je zřejmé již i z protokolu o kontrole prováděné v dubnu 2009, který byl rovněž k důkazu proveden, a kde je taktéž akceptována bez výhrad 60denní lhůta, tj. přístup žalobkyně je v tomto směru ve vztahu k žalovanému č. 2 stále shodný, a není o tom podle dvou protokolů s odstupem skoro deseti let pochyb.

140. Na straně č. 5 pod bodem e) protokolu z 5. 12. 2018 se pak nachází případ, k němuž k důkazu přiložil žalovaný č. 2 i samotné rozhodnutí OÚPSŘ-133/2017-330- rozh. z 29. června 2017, pak bez kterého vyplývá, že jde o páté zrušující rozhodnutí a věc se vrací, aniž by toto bylo dle kontrolního protokolu vytýkáno. Jedná se však o jediné rozhodnutí s takovým postupem, z něhož stejné zobecňující závěry jako v případě 12x potvrzené 60 denní lhůty nejsou na místě, kromě toho měla věc podstatně rychlejší průběh, když dle textu se zde řešil plot, povolený v roce 2013, resp. jeho změny, a situace zde nebyla natolik časově dramatická, jako u řízení zahájeného v tomto případě od roku 2006, byť i zde trvalo několik let. Kontrola nicméně mohla vycházet ze situace takové jako mimořádné a ojedinělé, neboť více takových případů z těchto důkazů zjištěno nebylo. Soud se na rozdíl od mnohokrát potvrzené 60 denní lhůty, a to nejen ex post, ale již v době, kdy probíhalo zde posuzované řízení, neztotožňuje s tím, že by na základě tohoto jednoho konkrétního případu mohl žalovaný č. 2 mít „chválené“ opakované několikanásobné rušení v jakékoliv věci. Rozhodně si takový závěr nemohl jako adekvátní učinit jen z jediné věci, a především jde o výstup z kontroly až v roce 2018.

141. Pokud jde o činnost žalovaného č. 2, lze tak skutkově shrnout, že mu bylo předloženo první odvolání 4. 4. 2007 a rozhodl 31. 5. 2007, kdy vzhledem k tomu, že posuzována byla de facto jediná listina, nebyly žádné podklady k přezkumu, stavební úřad nerozlišil mezi střechou a nově postavenou stavbou. Délka nad 30 dnů pro takové stručné rozhodnutí a po takto náročném vyhodnocování byla určitě zbytečná, a to o 27 dnů. Druhé odvolání bylo předloženo 2. 4. 2008, rozhodnuto bylo žalovaným č. 2 dne 14. 5. 2008, a i zde bylo překročení lhůty nad 30 dnů zbytečné, o kůlně se už něco vědělo a šlo o soupis toho, co chybí pro povolení stavby, tj. je zde prodleva 12 dnů, kdy nelze odhlédnout od toho, že řízení trvá druhým rokem. Třetí odvolání bylo předloženo 22. 6. 2009, rozhodnuto o něm bylo 24. 7. 2009, a zde byla délka nad 30 dnů zcela zbytečná, když výklad aplikace dříve sporné výjimky byl od začátku roku 2009 znám, jak potvrdila svědkyně, jsou tu tak 2 dny prodlevy. Čtvrté odvolání předloženo 23. 9. 2010 (23. 10. byla sobota) a žalovaný č. 2 rozhodl 19. 11. 2010, měl rozhodnout 25. 10. 2010, takže je zde dalších 25 dnů prodlení. Délka nad 30 dnů zde určitě byla zbytečná, jak tvrdí žalobkyně, stavba nešla povolit, jak dovodil i žalovaný č. 2, a argumenty odvolatelů byly pořád stejné. Páté odvolání bylo předloženo nejpozději 6. 6. 2012, podle obalu spisu žalovaného č. 2, byť datum na listině průvodního dopisu je 25. 5. 12, do rozhodnutí 31. 7. 2012 je od 6. 7. tedy vydáno později o dalších 25 dnů. Rušeno tentokrát bylo odstranění kůlny, v podstatě proto, že stavebníci, co to stále neměli dané do pořádku, projevili vůli stavbu upravit.

142. V případě žalovaného č. 2 vzal soud ovšem v potaz, že žalobkyně kontrolovala žalovaného č. 2 v roce 2009 v celé řadě jiných věcí, kde nijak nevytýkala 60denní lhůtu pro rozhodnutí. A i když zde ještě nebyl natolik propracovaný protokol, jako v roce 2018, a kde neměla žádné výhrady v rozhodování o i jednoduchých záležitostech v prodloužené lhůtě 60 dnů, je evidentní, že tento přístup z její strany je trvalý. Byla to tedy sama žalobkyně, kdo v podstatě tímto potvrzoval, nebo nejméně nijak nevytkl, téměř automaticky prodlužovanou lhůtu pro rozhodnutí odvolacího orgánu, a s ohledem na množství kontrolovaných věcí si logicky žalovaný č. 2 z toho zobecnil závěr, že lhůta 60 dnů problémem není. Soud proto celkové zjištěné průtahy, jak byly sumarizovány výše, zohlednil u žalovaného č. 2 jen z poloviny. Na tom, že se u žalovaného č. 2 rozvinula praxe, kterou nelze označit za správnou, a kdy skutečně rozhoduje v podstatě pravidelně v prodloužené lhůtě, navíc i ve věcech alarmujícího stáří, se stejným dílem promítá kontrolní praxe žalobkyně samotné. Není možné, aby při kontrolách tento postup schvalovala, či alespoň nijak nekorigovala, a poté v tomto řízení na stejnou praxi poukazovala, a žalovanému č. 2 ji kladla k tíži. Oba, jak žalobkyně, tak žalovaný č. 2 musí vědět, jaká je lhůta ze zákona, a že pokud by paušálně měla být dvojnásobná, také by to v zákoně bylo. Jak vypověděl [tituly před jménem] [jméno FO], nejen orgán prvního stupně je svéprávný a má své razítko, ale i sám žalovaný č. 2, a že základem je rozhodování do 30 dnů, umí v zákoně přečíst.

143. Nejde o žádnou „díru“, o které žalovaný č. 2 hovořil, ale o právní úpravu, která platí léta, a je nutné ji respektovat. Skutečně jinou věcí jsou velké stavby a velké developerské projekty, a jinou malý dům či pouhá kůlna jako v tomto případě. Kde by se měl vzít důvod pro prodloužení, soud netuší, protože jak by pak mělo být zacházeno se stavbami mnohem většími, není zřejmé. Přitom prodloužení lhůty mnohonásobně není možné. A jestliže žalovaný č. 2 nenalezne ve spisu v podstatě žádné podklady, resp. onu jednu listinu, např., a přesto nerozhodne do 30 dnů, je na jeho straně evidentně něco v nepořádku. Jakkoliv ho do jisté míry mohla ukolébat podivná kontrolní praxe žalobkyně, na obou stranách musí být ona „svéprávnost“ úřadu, proto odpovědnost za takto vzniklé průtahy soud rozdělil rovným dílem mezi žalobkyni a žalovaného č. 2, a jemu tak započetl pro další kvantifikaci vzniklé škody namísto 39 dnů v prvních dvou letech řízení jen 20, a počínaje třetím rokem z dalších 52 dnů jen 26, celkem tedy 46 dnů, pokud jde o opožděné rozhodování.

144. Rovněž se soud neztotožnil se závěry žalovaného č. 2 v tom směru, že kritérium složitosti ze zákona č. 82/1998 Sb. je totožné jako zvlášť složitý případ ve smyslu správního řádu, a jestliže tak řízení bylo shledáno složitým a odškodnění za ně v tomto duchu modifikováno, rozhodoval ve zvlášť složité věci ve smyslu správního řádu a měl nárok lhůtu pro jakékoliv rozhodnutí v takovém řízení vždy prodlužovat. Ve skutečnosti se o totožné pojmy nejedná, což plyne už jen z výkladu, že složitost jako kritérium při odškodňování se má za naplněné i tím, že ve věci rozhodovalo více instancí, a byla tak třeba delší doba pro jeho skončení. Primárně se tak odlišuje při odškodňování věc jednoduchá, která měla „běžet“ zcela plynule a být rychle vyřízená, např. i jen v jedné instanci, nenáročná na skutek i právní úpravu, od věcí náročných (náročnějších) skutkově, právně anebo v obojím smyslu. Složitost jako kritérium pro odškodnění pak komplexně hodnotí celé řízení, nikoliv konkrétní rozhodnutí, a to na rozdíl od lhůty pro rozhodnutí (jedno konkrétní) ve správním řádu. Správní řád umožňuje prodloužení lhůt pro rozhodování v případech zvlášť složitých, tj. ne všech složitých, ale těch výjimečně obtížných již jen podle gramatického výkladu. A z ničeho neplyne, že by to pak bylo možné u jakéhokoliv rozhodnutí v takovém řízení. Ne každé dílčí rozhodnutí i ve věci celkově složité musí vykazovat onu zvláštní složitost.

145. Tam, kde opravdu půjde o zvlášť složité rozhodování, shoda s odškodňovacím zákonem nastane, a půjde o věc složitou. Zcela překrývající se oba termíny však nejsou, kdy ne každá složitější věc je současně onou zvlášť složitou (dílčí) věcí (rozhodnutím), ve které tak může být rozhodováno správními orgány v prodloužené lhůtě. Kromě toho zákon upravující obecně odškodňování musí umožnit odlišovat mezi různými druhy řízení, z nichž, jak uvedl i Městský soud v Praze, jde u stavebních řízení zpravidla o ta složitější, nicméně odvolací orgán ve stavebním řízení opět v rámci své agendy a lhůt musí (i v této stavební agendě) odlišovat věci složité a zvlášť složité, a vždy je třeba toto v těchto souvislostech (a to podle obou předpisů) hodnotit ad hoc ve vztahu ke všemu, co bylo zjištěno. Mezi správním řízením, ve kterém se posuzuje splnění několika konkrétních požadavků pro přiznání dávky, anebo stavebním řízením o kůlně, je samozřejmě rozdíl. Ten je pak ale i v řízení stavebním o oné kůlně a o developerském projektu, a toto nelze směšovat. Jestliže tak při odškodnění bylo toto sníženo za charakter věci, více stupňů, které rozhodovaly, akceptoval tím soud, že bylo potřeba objektivně více času, což takto promítl, aby řízení skončilo. Nepotvrdil ovšem tím současně, že o každé jednotlivé otázce si z tohoto času mohl správní orgán, byť odvolací, brát prodlouženou lhůtu, naopak snížení odškodnění by fungovalo, pokud bude rozhodováno v řádných lhůtách, a jen mimořádně prodlužováno, pak tato korekce eliminuje chtít po správním orgánu celkově z hlediska celkové délky řízení nemožné.

146. Soud se primárně při dalším posouzení věci zabýval otázkou, co konkrétně v daném případě způsobilo, že řízení trvalo jen za sledovanou dobu téměř 11 let. V prvé řadě je nutné říci, že pokud by prvostupňový orgán konal ve stanovených lhůtách, či bezodkladně, řízení by jednoznačně bylo, a to zásadně, kratší. Zpočátku prodlevy, byť jim věnovala žalobkyně ve svých tvrzeních velkou pozornost, nebyly až tak velké, postupem času se ovšem stávaly delšími, a koncem období gradovaly v prodlevy těžko uvěřitelné. Povinností prvostupňového orgánu je nepochybně dodržovat správní řád a rozhodovat, a to případně i stále dokola, pokud mu jsou jeho rozhodnutí rušena, nelze na to rezignovat, a ani nelze předjímat, jak tvrdil žalovaný č. 1, že by mu bylo rušeno stále dál a dál, proto se tím, že nerozhodoval, na věci nic nezměnilo. Takový postoj není možné akceptovat, protože bez dalšího rozhodnutí, pokud předchozí bylo zrušeno, se prostě věc sama od sebe, a bez aktivity prvostupňového orgánu, neskončí.

147. Všechny průtahy v součtu, které tak žalobkyně tvrdila na straně žalovaného č. 1, a které prokázala, tvoří nepochybně tu část délky řízení, kterou zavinil žalovaný č. 1, a je nutné tyto prodlevy, které jdou za ním, sumarizovat, aby bylo možno stanovit, v jakém rozsahu žalovaný č. 1 nepřiměřenou délku řízení zavinil. I kdyby došlo k tomu, že žalovaný č. 2 zrušil rozhodnutí zbytečně či chybně, lze k jeho tíži klást, že muselo být konáno další „kolečko“, ovšem řádné kolečko, když oba orgány jsou povinny rozhodovat bezodkladně, ve lhůtách a bez průtahů. Na žalovaného č. 2 je tedy třeba nahlížet, kromě průtahů při jeho samotném rozhodování, což je stejné jako u žalovaného č. 1, i z hlediska toho, že mohl skutečně vyvolat zbytečné kolečko, potom jeho řádná očekávatelná délka prodloužení, je jeho zaviněním, ale nikoliv čistě průtahy, které v tomto kolečku žalovaný č. 1 udělal.

148. Soud proto sumarizoval průtahy žalovaného č. 1, tedy období, které se v řízení nemělo vůbec objevit, neboť tam porušoval žalovaný č. 1 své povinnosti, které má, a tato doba není nijak zaviněna nikým jiným. Žalovaný č. 2, i když věc vrátil po zrušení rozhodnutí žalovanému č. 1, mu nesvazoval ruce, nepřispíval k tomu, že žalovaný č. 1 byl nečinný, v práci mu nebránil. Jakkoli mohla být situace pro žalovaného č. 1 frustrující, jeho a zcela základní povinností i za takových okolností bylo snažit se věc co nejrychleji a správně skončit rozhodnutím. Kdyby toto dělal, doby průtahů jím způsobených, by zde vůbec nebyly. V tomto rozsahu je tedy dána odpovědnost čistě žalovaného č. 1 a v rámci uhrazeného regresu je třeba ji promítnout. U žalovaného č. 2 je situace v tomto směru složitější, kdy pokud nerozhodoval ve stanovené lhůtě, podobně jako žalovaný č. 1, je situace stejná, pokud ale „přispíval“ k dosažené délce řízení jinak, je třeba dovodit, kde a jak konkrétně takto učinil, a jakou zbytečnou dobu toto přineslo. Toto nahlížení, ještě se zohledněním specifika prvních dvou let trvání řízení, jak bude rozebráno později, je dle soudu nejen zcela legitimní, ale i maximálně spravedlivé z hlediska rozdělení škody, kterou je potřeba nahradit.

149. Lze si představit totiž v podstatě dvě základní situace, na kterých lze demonstrovat, co by udělalo porušování povinností čistě jen jedním orgánem, a tak stanovit, za co může žalovaný č. 1, a za co žalovaný č.

2. Pokud by žalovaný č. 1 konal vždy včas, byť by jeho rozhodnutí byla rušena, je zřejmé, že by celková délka řízení byla z větší části odbourána. Sice by zde byla ona kolečka rozhodování, ale pokud by každé z nich čítalo řádově půl roku až rok i s druhou instancí, zabral by ten samý průběh věci, při pěti zrušeních prvostupňových rozhodnutí celkem pět koleček po necelém roce a ve výsledku by se řízení do stejné fáze dostalo do pěti let maximálně. Tedy onou první situací, je stav, kdy by jen žalovaný č. 2 zbytečně rušil a vracel, případně i sám měl při rozhodování průtahy. „Stačil“ by si sám na to, aby se řízení prodlužovalo, tedy čistě jeho vinou, kdyby žalovaný č. 1 plnil, jak bylo rozebráno, své povinnosti. Stejně tak si ale lze představit situaci, kdy žalovaný č. 2 rozhoduje bez průtahů, a řádně, neruší zbytečně, není formalistický. Pak, pokud bude průtahy činit žalovaný č. 1, a nebude vydávat odpovídající rozhodnutí respektující pokyny odvolacího orgánu ve lhůtách, pak i kdyby naopak žalovaný č. 2 plnil své povinnosti na 100 %, stejně řízení jen těžko proběhne v době, ve které by při řádném průběhu mělo. Z toho je zřejmé, že nejméně určité části řízení, časové úseky, lze přičíst bez pochybností jednomu, a některé druhému ze žalovaných, pokud nepostupovali správně oba.

150. Nelze akceptovat argumentaci, že žalovaný č. 1 za nic nemůže, protože kdyby řízení ukončil dříve svým rozhodnutím žalovaný č. 2, jak žalovaný č. 1 tvrdil, nemohl by již žalovaný č. 1 žádné průtahy způsobit. Je pravda, že by nemohl, ale to už by bylo uvažováno o vině žalovaného č. 2 ve smyslu odpovědnosti za „příčetnost“ žalovaného č. 1 vůbec, kterého, jak bylo výše řečeno, ani chybný a opakovaný postup žalovaného č. 2 nezbavuje povinnosti dodržovat správní řád a plnit své povinnosti. Na žalovaného č. 1 však nelze hledět jako na nezpůsobilý subjekt, za jehož porušování povinností je odpovědný žalovaný č.

2. Byť má žalovaný č. 2 povinnost starat se o řízení, a i dozorově o nečinnost žalovaného č. 1, odpovídá sám za sebe, za to, že porušoval případně i tyto povinnosti, nikoliv za protiprávní postup žalovaného č. 1 jako takový. Jinak řečeno, žalovaný č. 2 má dle názoru soudu povinnosti, a to aktivní povinnost předcházet nečinnosti, ale i pokud tak neučiní, nezbavuje to žalovaného č. 1 jeho odpovědnosti za to, že nečinný byl. Pouze odpovídají oni oba dva, pokud se to, co jim lze přičítat, kumulovalo.

151. Každý ze žalovaných sám zcela stačí na to, aby se řízení stalo nepřiměřeně dlouhým, a pokud budou porušovat pravidla oba dva, jde určitá část nepřiměřené délky za jedním a část za druhým, aniž by zde však byl důvod pro solidární odpovědnost, neboť i při „překrytí“, kdy porušují oba dva, lze nalézt mechanizmus, jak odpovídající podíl jejich přičinění stanovit. Nejedná se o situaci, kdy by se na takovém postupu domluvili a o určitý stav se snažili, jak je typickým základem solidární odpovědnosti, a kde míru stanovit nelze. Základem je určit onen podíl, solidární odpovědnost by měla být výjimečná, a nelze přehlédnout, že stejně musí být onen „klíč“ nakonec nalezen, neboť i solidárně odsouzení se musejí (alespoň musí mít takovou možnost) mezi sebou vypořádat. Pokud by se žalovali následně mezi sebou, tak jako tak by soud musel nalézt onu míru a způsob, jak ji určit. Solidarita primárně chrání vymahatelnost věřitele, měla by smysl jinde, než ve sporu státu a územních celků o regresní náhradu.

152. Jestliže tak soud zvolil ten postup, že kvantifikoval samotná prodlení žalovaného č. 1, a jen jeho prodlení, v byť i marných kolečcích, jde o část, za kterou prostě odpovídá žalovaný č. 1, kterému nikdo nepřičítá nic navíc, nepřenáší na něho žádnou odpovědnost někoho jiného, ale pouze se takto stanoví, kde se žalovaný č. 1 sám měl a mohl vzniku prodlení vyhnout. Jednoznačně jeho postupem, spíše pasivním než aktivním, po určité časové úseky řízení trvalo, bez něho by to nebylo možné. Vedle toho pak lze dovodit, o kolik podobně prodloužil řízení žalovaný č. 2, a v jakém rozsahu celé řízení co do délky „nabobtnalo“ pro opakované rušení a nevyužití nástrojů, jak řízení ukončit dříve postupem samotného žalovaného č.

2. A podle toho se zohledněním žalobkyně a toho, nakolik se zhostila svých procesních břemen, lze i určit, kolik v řízení žalobkyně na prodlevách ve smyslu judikatury prokázala, kolik je tedy celkem úměrně k tomu i k regresní náhradě celkem, a jak má být tato rozdělena mezi oba žalované. Jde o všechny tři subjekty, které musí být posouzeny z hlediska regresu, aby byl výsledek odpovídající, neboť plnou náhradu lze mezi oba žalované dělit jen za situace, kdy žalobkyně prokáže, že celá délka řízení byla jimi (každým z části, ovšem v součtu čítajícím celek) skutečně zaviněna.

153. Soud se tak neztotožnil s argumentací žalovaného č. 1 nejen v tom rozsahu, že by zde za nic žalovaný č. 1 neodpovídal a ničeho se nedopustil, což je naprosto absurdní stanovisko s ohledem na skutková zjištění, ale ani s tím, že nemá být odpovědný za své vlastní protiprávní chování jen proto, že mu v něm žalovaný č. 2 nezabránil. Postup žalovaného č. 1 musel nutně způsobit následky, je zde vztah příčinné souvislosti, a žalovaný č. 1 věděl a vědět musel, v co vše může jeho postup vyústit. Rozhoduje o právech a povinnostech, je nadán pravomocí, je na něj přenesena veřejná moc, a nemůže se dovolávat toho, že snad za své jednání není zodpovědný, že mu někdo neměl umožnit, aby se choval protiprávně, a proto na něho důsledky jeho chování přejdou. Průtahy, které zde soud kvantifikoval, jsou průtahy způsobené čistě a jen postupem žalovaného č. 1, a za žalovaným č. 2 nemůže jít to, že v částech řízení, jejichž vedení i mohl způsobit žalovaný č. 2 (a mohl tak učinit i navíc, nebyly by zcela nutné), vznikl další zbytečný časový prostor. V dalším, byť zbytečném kolečku se buď mohl žalovaný č. 1 chovat právně (a pak by mu nebylo možné klást k tíži, že se v tuto dobu řízení vedlo, vedl-li by je řádně) anebo se choval protiprávně, řízení prodloužil čistě svým postupem (a pak musel ale být srozuměn s tím, že na toto prodloužení, dobu navíc, odpovědnost ponese, neboť k tomu nemuselo dojít, pokud by a jen on sám průtahy nezpůsoboval).

154. Z rozhodování žalovaného č. 2 vyplývá, že každé zrušující rozhodnutí si vyžádalo alespoň půlroční dobu na vydání nového prvostupňového rozhodnutí a stejnou dobu na rozhodnutí odvolací, než se intervaly (v rozhodování žalovaného č. 1) začaly prodlužovat. Tj. po zrušení prvostupňového rozhodnutí byl očekávatelný běžný průběh takový, že do dalšího rozhodnutí ve druhé instanci si toto vyžádá jeden rok. Již z prvního rozhodnutí žalovaného č. 1 bylo zřejmé, že měl potíže už s tím vymezit předmět řízení, z druhého rozhodnutí měl i odvolací orgán jasno v tom, že žalovaný č. 1 nezvládá situaci uchopit ani skutkově ani právně, nicméně korigoval pokaždé něco jiného, a samotné řízení, které bylo nutné vést, vlastně posuzoval věcně poprvé až u druhého rušení rozhodnutí žalovaného č. 1 v roce 2008.

155. Zde došlo k chybnému požadavku žalovaného č. 2 na řízení o výjimce, které řízení znovu a zbytečně prodloužilo, nicméně toto za v řízení zjištěného stavu soud k tíži žalovaného č. 2 neklade, neboť vždy v období, kdy se zásadně mění právní úpravy je těžké, ne-li někdy nemožné, se vypořádat do ustálení výkladu a prvních zkušeností se změnou právních úprav a přechodným obdobím správně. Z výpovědi [tituly před jménem] [jméno FO] zejména má pak soud za prokázané, že skutečně i směrem od žalobkyně byl poskytován výklad a metodika, kterou soudy následně označily za chybnou, a že ke změně v praxi došlo až počátkem roku 2009. Toto je tak přesně ono období, za které stát, nikoliv žalovaní, účastníkům odpovídá, odpovídá objektivně, ale nelze dovodit zavinění situace žalovaným č. 2 ani č. 1, i pokud chybovali ve výkladu a postupu. To však nemá vliv na samotné průtahy, které se objevit neměly. Onu část prodlevy vzniklé primárně nejasnými a nepřehlednými přechodnými ustanoveními, a možná skutečně legislativní chybou, kdy jediná z vyhlášek byla zrušena nikoliv až k 31. 12. 2006, ale již k 30. 12. 2006, čímž vznikla nenávaznost nové úpravy jako celku, je nutné přičítat primárně státu a nikoliv žalovaným.

156. Proto soud zvažoval skutečně všechny tři účastníky jako tři ty, kteří se mohli na odpovědnosti podílet. U žalobkyně jde o to, že neprokáže v celém rozsahu zavinění žalovaných, buď proto, že odpovídá ona sama, resp. stát, jak zde bylo prokázáno v souvislosti se změnami právní úpravy, anebo proto, že zavinění žalovaných jen neprokáže, byť k němu mohlo dojít. V obou případech však zbyde „díl“ z vyplacené náhrady samotným poškozeným na stát, potažmo tedy žalobkyni. A bez této její „účasti“, která musí být soudem v tomto řízení zohledněna, by rozhodnutí nemohlo být správné a spravedlivé.

157. Nelze přijmout s ohledem na uvedené zjednodušenou konstrukci žalobkyně, kdy se domnívá, že prokáže-li jen některé průtahy, jsou povinni si mezi sebou rozdělit žalovaní plnou částku, kterou proplatila, v rámci regresu. Ztratil by se pak prvek zavinění, takovouto „zkratkou“ se ubírat nelze, neboť žalobkyně sama odpovídá poškozeným objektivně za délku řízení, ona skutečně zjednodušeně do určité míry, bez ohledu na to, jak konkrétně to případně bylo zaviněno. Povinností státu je zajistit délku přiměřenou, byť to někdy není téměř možné, resp. může k tomu dojít přesto, že všichni činili všechno, co mohli. Regres je ale mnohem přísnější, u něho se zkoumá, zda bylo činěno vše, co bylo možné, a pokud nešlo více, odpovědnost, zavinění, dovodit nelze. Ona objektivní kategorie je nejpřísnějším principem státu ve vztahu k účastníkům řízení, a jen mezi nimi platí, a nelze se jí zprostit.

158. Zatímco u žalovaného č. 1 lze bez diskuzí kvantifikovat čistě jeho průtahy, u žalovaného č. 2 toto přímočaré měřítko bylo možné použít jen částečně. Soud se neztotožnil s tím, že měl nárok automaticky používat prodloužené lhůty, jak bylo výše rozebráno, a tam pak byla situace stejná, jako u žalovaného č.

1. Nelze současně přehlédnout, že tyto jeho postupy ovšem sama žalobkyně sledovala, kontrolovala, a neměla žádné výhrady v takovém množství kontrolovaných věcí, že z toho bylo možné učinit obecný závěr. Z toho důvodu proto do délky zaviněné žalovaným č. 2 jeho průtahy při porušování lhůt soud započetl jen polovinou, když postup žalobkyně směrem k žalovanému č. 2 je v tomto směru nekonzistentní a matoucí. Jejich podíl na takto prodlužovaném řízení soud zhodnotil jako rovnocenný, kdy žalovaný č. 2 lhůty porušoval, ale žalobkyně mu toho běžně tolerovala.

159. Dále bylo třeba zhodnotit celkově enormní množství oněch „koleček“, a zda u žalovaného č. 2 nebylo na místě, aby postupoval jinak. V tomto směru nelze mít výhrady k prvnímu zrušení, rovněž pak u rozhodnutí z roku 2008, kde se poprvé řešilo věcně řízení ohledně celé stavby kůlny, a kde se věc již evidentně komplikovala. Objevila se alespoň nějaká dokumentace, padla řada námitek, poprvé se řešilo „skutečné“ řízení, kdy se žalovaný č. 2 musel se vším seznámit, a měl instruovat žalovaného č. 1, de facto prvně rušil rozhodnutí, které vůbec řešilo to, co mělo. Zde tedy výhrady mít nelze.

160. Zásadní problém nastal ale u třetího zrušujícího rozhodnutí, kde žalovaný č. [hodnota] měl jasno v tom, že stavbu takto povolit nelze, bez vůle samotných účastníků ke kompromisu, o kterém současně hovoří jako v podstatě o nemožném, žalovanému č. 1 ukládá, aby přesto s účastníky tento kompromis hledal, snažil se smířit nesmiřitelné, a aby po účastnících, kterým toto nepřísluší, požadoval návrhy, jak v řízení postupovat. Těmito kroky, pro které lze jen těžko hledat oporu v předpisech, a kdy se nedalo nic smysluplného očekávat, nejenže vyvolal žalovaný č. 2 další „kolečko“ rozhodování dvou instancí, ale otevřel jaksi prostor, aby se řešená problematika dále rozplizla o případně něco zcela jiného, přestože řízení již trvalo 4,5 roku, kdy stavebníci měli opakovaně možnost dodat podklady, či sami stavbu zkorigovat, jak sám žalovaný č. 2 řekl ve svém odůvodnění, opakovaně, byla to věc projektanta, aby pro to žalovaným zkompletoval potřebnou materii, a kdy současně výslovně uvedl, že jeho pokyny z roku 2008 ignoroval nejen žalovaný č. 1, ale i stavebníci.

161. I když není na místě za každou cenu stavbu odstraňovat, jde o vlastnictví, jde ale na druhé straně i o práva sousedů a povinnosti orgánů řízení smysluplně a včas skončit. Jestliže se sám žalovaný č. 2 nepokusil o neočekávané smíření, což mohl učinit a nevyhýbat se účastníkům, uplatnit svou autoritu vyššího stupně, pak měl ze situace vyvodit závěry a řízení skončit. Jak vyplynulo z výslechu [tituly před jménem] [jméno FO], pokud bylo dvakrát zrušeno, snaží se rozhodnout sami na druhém stupni, a není žádný důvod, proč to nemělo, nota bene za závěru, že stavbu nelze povolit, být učiněno i zde. Za žalovaným č. 2 tak jde i jedno další zbytečné “kolečko“, které bylo nutné absolvovat, nicméně v délce, která by byla běžná, a nikoliv s již značnými průtahy u žalovaného č.

1. Jak to fungovalo alespoň na počátku, a žalovaný č. 2 i viděl, šlo o dobu jednoho roku a musel být srozuměn, že o takovou dobu tímto postupem v řízení celou jeho délku zatíží, kdy samozřejmě ale současně nemohl ani vědět, ani předpokládat, že žalovaný č. 1 bude toto kolečko natahovat o jeho průtahy, a ty zůstávají a jsou soudem zohledněny u žalovaného č. 1.

162. V podstatě ze stejných důvodů pak soud shledává zavinění žalovaného č. 2 i v délce dalšího ročního marného kolečka po čtvrtém zrušujícím rozhodnutí žalovaného č. 1, tentokrát, když nařídil odstranění stavby. Sám žalovaný č. 2 předchozím rozhodnutím jasně stanovil, že stavbu nelze povolit, tj. závěr, že pokud se nedohodnou účastníci, nevyjdou si vstříc, a proto ji nebude možné povolit, je nutné odstranit. Aniž by se cokoliv změnilo, účastníci se nedohodli, žalovaný č. 1, a tedy alespoň on, přistoupil k rozhodnutí o jejím odstranění, začal žalovaný č. 2 na formálních postupem v řízení „pro zjednodušení“ pozice žalovaného č. 1 požadovat formálně jiný postup, revizi spisu, a vršit v tuto chvíli vzhledem k předchozímu svému rozhodnutí formální požadavky, a toto upřednostňovat před ukončením věci po šest letech marného vedení řízení.

163. Toto není přijatelné, popírá to veškeré zásady, podle kterých by měl správní orgán postupovat. Argumenty, že se věc opět někam posune, vyřeší se něco nového, nejsou v konfrontaci s právy účastníků a principy vedení řízení, akceptovatelné. Přístup žalovaného č. 2 reprezentovaný [tituly před jménem] [jméno FO], který v řízení jako svědek uvedl, že účastníkům nikdo nebrání se soudit, a na tom, že se jejich věc bude neustále vracet, léta se nedořeší evidentně černá stavba, která by existovat vůbec neměla, přivodil právě toto. Účastník zde byl až na místě posledním, kdy odpovědi referenta na dotazy soudu byly až pohrdlivé, o co vlastně soudu jde, a ať to „nehází“ na správní orgán, když se účastníci nejsou schopní domluvit. Na otázku, jak by sám pociťoval roky neuzavřené správní řízení o černou stavbu ve svém sousedství, neměl odpověď, a soud nevěří tomu, že v této pozici by [tituly před jménem] [jméno FO] měl pocit, že je vše v pořádku. I když je nepochybně odborně zdatný a zkušený, je referentem orgánu státní správy, který má sloužit lidem, a z jejich daní je placen, úkolem není neustále vyhledávání chyb u orgánu prvního stupně a psaní rozhodnutí o tom, jak nebylo řízení zvládnuto. Kromě toho z posledních dvou rozhodnutí žalovaného č. 2 bylo zjevné, že sám žalovaný č. 2 neví, co s věcí, v podstatě se snažil vyhnout rozhodnutí o odstranění černé stavby i po řadě let, kdy nakonec k vyhýbání se takovému závěru posloužily i požadavky na usnesení zaznamenávané jen do spisu, rozpojení řízení, aby měl postup žalovaný č. 1 (ovšem za této situace a délky řízení!) jednodušší, a revize spisu a tvrzení v něm a jejich rozdělování po šesti letech, což je nepřijatelné.

164. Proto v případě žalovaného č. 2 soud z hlediska kvantifikace jednak vyčíslil průtahy žalovaného č. 2 v oné poloviční výši, a jednak tedy dvě zbytečná kolečka, u kterých mu muselo být jasné, že jde o 2x 1 rok navíc (řádného běhu, bez průtahů žalovaného č. 1), tedy dalších 730 dnů. Celkem tak za žalovaným č. 2 jde při takto provedené kvantifikaci o 46 dnů průtahů po ponížení a těchto 2 x 365 dnů, tedy 776 dnů, kdy až od třetího roku je to 756 dnů, prvních 20 spadá do doby prvních dvou let trvání řízení. Poměr mezi 1961 dny žalovaného č. 1 a 776 dny žalovaného č. 2 je pak 7:3.

165. Soud se musel ještě vypořádat s otázkou, jak naložit s oněmi prvními dvěma lety trvání řízení, která jsou specifická z toho pohledu, že jde o dobu, která by se u přijatelného průběhu věci nijak nehradila, ale hradí se naopak vždycky, byť polovinou, když se řízení časově nezvládne. Na tom se sice více podílel žalovaný č. 1, ale další narůstání řízení vlivem žalovaného č. 2 vršilo neúměrnou délku, a jen s ohledem na ni došlo nakonec (a postupem tedy obou žalovaných) k tomu, že se odškodňovalo řízení celé, včetně oněch prvních dvou let. Bylo tak, jako jediné spravedlivé, nutné promítnout odpovídajícím poměrem i odškodnění za tyto první dva roky mezi oba žalované. Za první dva roky náležela dle odvolacího soudu v pražském řízení polovina roční částky 16 000 Kč, a tedy celkem 16 000 Kč, kdy je zřejmé, že toto se zaplatilo zaviněním žalovaných, a to obou. Tuto částku tak soud rozdělil ve zjištěném poměru 7:3 na celkových průtazích, a tedy co do 11 200 Kč na žalovaného č. 1, a co do 4 800 Kč na žalovaného č.

2. Zjistit výši nároků jinak, než úvahou ve smyslu § 136 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), zde není možné. Soud se proto snažil nalézt mechanizmus tak, aby byl co nejpřesvědčivější a nejspravedlivější, aniž by jakýkoliv objektivní či stanovený postup pro posuzovanou věc existoval.

166. Z nahrazené újmy poté zbyla k řešení částka 183 600 – 16 000, což je 167 600 Kč, a ta připadala na 8 dalších odškodňovaných let, 8 měsíců a 17 dnů, což činí 8 x 365 (2 920) + 8 m (365/12 x 8), tj. 243 dnů a 17, celkem tak 3 180 dnů odškodněných, a na jeden tak připadá 52,70 Kč. Touto sazbou pak soud počítal částky připadající na oba žalované za dobu jim přičitatelného prodlení v době od třetího roku vedení řízení. Proto také bylo třeba stanovit z celkového prodlení tu část, kterou pojmuly první dva roky, a část zbývající, u každého z nich, jak soud činil. Tím se vyhnul tomu, aby jim k tíži zduplikoval to prodlení, které je již zahrnuto v částce 16 000 Kč rozdělené poměrně mezi oba žalované, a k ní připočtena již jen doba další.

167. Je pravdou, že takto se odškodňovaly v nepřiměřeně dlouhém řízení již všechny dny, i ty, které se absolvovat musely, byly nutné a připadaly na běžné vyřizování, a pokud soud přizná jen za dny průtahů, jak je stanovil od počátku třetího roku, zůstane určitá část vyplacené újmy nepokrytá. S tím by se však vypořádal, podobně jako s prvními dvěma lety, pokud by žalobkyně netvrdila průtahy jen demonstrativně, ale všechny. Pak by soud totiž mohl stanovit průtahy zaviněné jedním i druhým žalovaným, a celkovou dobu, kdy průtahy nebyly, a z jakého důvodu, nebo kdy nejde o průtahy zaviněné některým ze žalovaných. Tam, kde by vzniklo prodlení, které nelze přičítat ani jednomu ze žalovaných, bylo by možné poměrem mezi všemi třemi skupinami průtahů, z nichž jedna by zbyla na stát (podobně jako v řízení o výjimce, či tam kde kontrolami stát dával chybný návod pro délku rozhodování atp.) stanovit, v jakém poměru si tedy, ale všichni tři účastníci, včetně státu, musí rozdělit mezi sebe zbytek újmy, také poměrně.

168. Tím, že soud ani přes výzvu neměl potřebné údaje, všechny, mohl stanovit jen čistě prodlení zaviněné tím kterým ze žalovaných, aby ho nepoškodil, a aby byla jistota, že toto zavinil, a část za toto tomu kterému uložit. Mohlo, a patrně tak došlo k tomu, že za žalobkyní tak jde o něco vyšší část než jen z čistě objektivních důvodů, které nést stát musí, ale stalo se tak proto, jak tvrdila, resp. netvrdila v řízení žalobkyně dostatečně, a proto nebylo možné řešit poměr ještě další, a pro soud nepopsané (neznámé) části řízení. Toto jde ale k tíži žalobkyně, o čemž byla poučena, a princip jí i soudem vysvětlen, kdy se sama rozhodla, že setrvá na onom neúplném demonstrativním vylíčení průtahů, maje za to, že z toho lze dovodit zavinění všeho jen žalovanými. Již jen na některých konkrétních situacích, jako výjimka a její výklad, či kontrolní činnost žalobkyně, však bylo jasně vysvětleno, že toto není možné, a proč.

169. Na žalovaného č. 1 tak připadá z průtahů po druhém roce trvání řízení (ty byly kvantifikovány v plném rozsahu a mohly být rozděleny poměrem mezi oba žalované, kdy jdou čistě za nimi, nebylo tam v tuto dobu nic, co by měl nést stát) při 1859 dnech x 52,70 Kč částka dalších 97 969,30 Kč a při připočtení 11 200 Kč za první dva roky, jde o 109 169,30 Kč, které soud uložil žalovanému č. 1 k zaplacení. Na žalovaného č. 2 připadá při 756 dnech v období od třetího roku vedení řízení, a tedy kromě části za první dva roky 4 800 Kč, dále 756x 52,70 a tedy 39 481,20 a celkem tak 44 641,20 Kč, které byly žalobkyni přiznány. Celkem byla přiznána tedy náhrada ve výši 153 810,50 Kč celkem.

170. Na žalobkyni tak zůstalo zbývajících 29 789,50 Kč, které již byly včetně příslušenství zamítnuty prvním rozsudkem v rozdílové částce. Tyto buď jdou na vrub státu, např. vyvolané změnami právní úpravy a z toho vzniklými prodlení, jak bylo uvedeno výše, anebo jak rovněž soud osvětlil, tím že nebyly známy úplné délky prodlení, aby bylo možné poměrně mezi všechny tři subjekty rozdělit, jak se na zbývající částce skutečně podílely.

171. Částky, které soud proti žalovaným výroky I a II opětovně přiznal, přiznal včetně nárokovaného příslušenství, tj. zákonného úroku z prodlení, a to od nárokovaného data 19. 11. 2019 do zaplacení, ke kterému dosud nedošlo. Otázky příslušenství a prodlení se podle § 26 zák. č. 82/98 Sb., který je sám neupravuje, řídí zákonem č. 89/2012 Sb., občanským zákoníkem (dále jen „o. z.“), podle kterého prodlení s plněním nastává dle § 1968, pokud dlužník neplní řádně a včas. Podle § 1958 odst. 2 o. z. v případě, že není doba plnění ujednána mezi stranami, může věřitel žádat plnění ihned a dlužník je povinen dluh zaplatit bez zbytečného odkladu. Za situace, kdy žalobkyně poskytla od doručení výzvy k plnění žalovaným lhůtu 45 dnů, nepochybně i vzhledem k vnitřním rozhodovacím procesům uvnitř žalovaných, i výši částek, se jednalo o lhůtu delší než bezodkladně.

172. Výzvy byly žalovaným doručeny 4. 10. 2019, poslední den lhůty tak připadl na 18. 11. 2019, zákonný úrok byl proto nárokován ode dne 19. 11. 2019 důvodně, když bylo na žalovaných, aby do konce lhůty nejpozději k plnění přistoupili, po jejím uplynutí nastalo s důvodnými částkami jejich prodlení. Jde-li o prodlení s peněžitým dluhem, vzniká podle § 1970 o. z. věřiteli nárok na úrok z prodlení, jehož výše se stanoví podle vládního nařízení. Žalobkyně nárokovala správnou výši sazby zákonného úroku, která platila k prvnímu dni kalendářního pololetí, ve kterém k prodlení došlo, jak vyplývá z § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. a nebylo tak důvodu jí ani co do sazby, ani pokud jde o počátek prodlení, u přiznaných částek nevyhovět.

173. Z hlediska úplnosti vypořádání v řízení vznesených argumentů pak, pokud jde o další dříve nevypořádané námitky, či jen velmi stručně, soud uvádí, že nelze přijmout myšlenku žalovaného č. 1, že když neodpovídaly zajištěné podklady k černé stavbě, mělo být řízení žalovaným č. 2 o její odstranění zastaveno. Již jen z logiky je zřejmé, že černá stavba musí být dořešena, ostatně řízení o jejím odstranění sám žalovaný č. 1 zahajuje, chrání tím mj. sousedy, a jestliže pro její alespoň dodatečné povolení nedodá černý stavebník podklady, není možné ho „odměnit“ tím, že by takové řízení bylo zastaveno. Ukončení řízení z tohoto důvodu postrádá jakékoliv ratio, není řešením je formálně ukončit, neboť toto by chráněné zájmy ostatních nijak neřešilo. V tomto se soud ztotožňuje s tím, co k věci uvedli jako svědci oba úředníci žalovaného č. 2.

174. Soud se však neztotožnil s argumentací žalovaného č. 2, že by nemohl použít opatření proti nečinnosti, nicméně s ohledem na to, kde shledal jeho zavinění, se tímto nebylo třeba blíže zabývat. Rozhodně však ve správním řádu existuje možnost přenést na sebe rozhodování místo podřízeného orgánu, a učinit ze sebe orgán prvního stupně, kdy by zcela odpadla překážka toho, že by řízení nebylo ve dvou instancích, neboť nad žalovaným č. 2 by pak převzal jemu nadřízený a existující orgán řízení odvolací. Úprava v § 80 spr. ř. s tímto počítá, a jakkoliv se to podle svědkyně [tituly před jménem] [jméno FO] dosud nepoužívá, mimořádné situace vyžadují i mimořádný zásah. Nelze akceptovat, že žalovaný č. 2 v podstatě nezvolil žádnou z možností, jak věc urychlit, kdy u atrakce lze shrnout, že pokud by všichni čekali, až toto použije někdo jiný, nebylo by to využito nikdy nikým. Patrně právě až v důsledku dovozené odpovědnosti tak orgány státní správy začnou hledat nástroje, jak se vyhýbat tomu, aby škodu způsobily. Je třeba si uvědomit, že jsou zde různé stupně správní soustavy, každý má určitou úlohu, ale všechny sledují tentýž cíl, a to řízení ukončit rozhodnutím.

175. Všechny stupně soustavy tu pak jsou pro účastníky, a nikoliv pro to, aby donekonečna rozhodovaly, ale aby poskytly státní službu, a v jejím rámci ochranu jejich práv. To však zahrnuje i rozhodnutí v přijatelné době, kdy právě proto, že se tak nestane, je stát povinen platit odškodnění. Všechny správní orgány jsou pak vázány základními zásadami, které lze shrnout jako řádný výkon státní správy. Je do značné míry i na nich, jak se zařídí v konkrétní věci tak, aby těmto principům dostály. Je však nepřijatelné tvrdit, že pokud nepoužijí nástroje, které mají v rovině možnosti (tj. které mohou využít), že tedy nic neporušují, jak argumentoval žalovaný č. 2, protože nemají nařízeno, aby je využili. Taková logika je nejméně zavádějící, pokud však ještě o logiku vůbec jde.

176. Stejně tak tvrdit, jak činil v řízení žalovaný č. 2, že se bez podnětu účastníka o problému nedozví, a že ze spisu, který se mu v průběhu řady let a několikrát vrátí, sám nezjistí, kolikrát se mu věc vrací, a že se tak děje léta. Toto svědčí o selhání daného orgánu při plnění jeho základních funkcí. K tomu přistupuje i to, že až pod tlakem podobných situací, které se bohužel, jak potvrzoval zejm. žalovaný č. 2 prostřednictvím všech slyšených osob, stávají, a to nikoliv výjimečně, se snaží žalovaný č. 2, aniž by se změnila právní úprava, potřetí a vícekrát již věc nerušit v současné době, a dokončit ji. Odškodnění jako zaplatil stát [jméno FO] je důsledek právě toho, že žalovaný č. 2 takovou potřebu dříve neměl, a [tituly před jménem] [jméno FO] má za to, že když se s každým dalším rozhodnutím věc posune, je přijatelné ji takto rušit neomezeně dlouho, pokud stavba nikoho přímo neohrožuje. Řízení však v takovém případě není nepřiměřené dlouhé jen opticky, jak uváděl, ale reálně, a takový stav je nepřijatelný, proto také žalobkyně řízení s [jméno FO] prohrála.

177. Excesivně dlouhé řízení je pak ze samotné spisové dokumentace zcela zřejmé, a komukoliv, kdo se spisem řádně pracuje, se vyjeví při seznámení s materiálem, jak dlouho trvá, a kolikrát bylo odvolacím orgánem rušeno rozhodnutí orgánu prvního stupně. Rovněž není třeba nijak zvlášť odborných znalostí, aby takto kdokoliv vyhodnotil, z jakých důvodů se tak děje, a že věc se v prvním stupni skutečně podle představ odvolacího orgánu nezvládá. Úředník, který by dokola opakoval naprosto stejnou chybu, by se na své místo vůbec neměl dostat, a jen proto, že se zde vrší různá pochybení, nelze říci, že jde o řádnou a odpovídající práci, která je zvládána. Závěry [tituly před jménem] [jméno FO] v tomto směru jsou až absurdní, kdy naopak z toho, že se vrší další a další chyby, lze jednoznačně uzavřít, že věc zvládnuta nebyla.

178. Je třeba dát za pravdu žalobkyni, že žalovaný č. 1 překračoval lhůty, nekonal dlouhá období, a dopouštěl se i evidentních pochybení, ovšem pravdu má i v tom, že žalovaný č. 2 stále rozhodnutí žalovaného č. 1 jen rušil, a žádný jiný postup ani nezvažoval. Rovněž pokud byl schopen v roce 2014 bodově přesně zaúkolovat žalovaného č. 1, není žádný důvod, proč tak neučinil již dříve, nejméně po opakovaném pochybení. Žalovaný č. 1 pak má pravdu, že pokud nebudou fungovat vertikálně všechny složky, nemůže systém fungovat, toto však nijak neeliminuje jeho vlastní a fatální selhání. I poté, co proběhlo celé řízení, ještě v závěrečném návrhu setrvávat na tom, že mu nebylo prokázáno zavinění, a že problém je jen v zákoně, je nejen úplně mimo realitu, ale výrazem naprosté ztráty sebereflexe.

179. Žalovaný č. 1 rozhodně nebyl tím, kdo by dělal všechno, co může, a přesto řízení trvalo roky, kdy pokud by tomu tak bylo, bylo by v podstatě nemožné dokončit správní řízení, a to zcela běžně, což se naštěstí stále ještě neděje. Žalovaný č. 2 sice připustil, že délka zde řešeného řízení je nepřijatelná, ale rovněž tvrdošíjně obhajoval svůj postup, kdy bez podnětu nic neví, sám nic nezjistí, sám nic nemůže, a ochoten byl uvažovat o případném pochybení pouze z hlediska 30/60 dnů pro rozhodnutí. Soud mu tak v podstatě nevytýká řízení o výjimce, kdy lze pochopit, že se názor a výklad nové právní úpravy musel vyvinout a usadit, ale v podstatě celkově veškerý ostatní přístup k celé věci, který prezentoval a setrvával na něm po celé řízení.

180. Působil bohužel i tím dojmem, že účastník a skončení řízení je v podstatě až to poslední, na co se při práci myslí. Převažoval tak čistě formální přístup, kdy bez striktně uložené povinnosti sám žalovaný č. 2 nebude ani uvažovat, jak dosáhnout i onoho obecnějšího a vyššího smyslu, a vykonávat řádně správu. Rozhodně ve vyhledávání argumentů, proč něco nemusí, nebo to není možné, byl žalovaný č. 2 vynalézavější, a aktivnější než ve snaze ukončit konkrétní řízení. Obavy žalovaného č. 2 ze všeho možného rozhodně převážily nad obavou, kterou reálně měl mít, a tedy, co se bude dít, když druhou dekádu vedené neskončené stavební řízení bude muset být odškodněno. Patrně skutečně až pod tlakem vyplácených odškodnění a uplatňovaných regresních nároků jako je tento, lze docílit nutné změny v přístupu správních orgánů.

181. V rozhodnutí, kterým se řízení končí, je třeba rozhodnout i o nákladech řízení. Na jejich náhradu má nárok v řízení úspěšný účastník podle § 142 odst. 1 o. s. ř., v případě poměrného úspěchu ji soud poměrně rozdělí podle odst. 2 anebo nikomu nepřizná.

182. Soud poměřoval úspěch žalobkyně v kontextu druhů nároků, které do regresní žaloby zahrnula. Již od počátku bylo zřejmé, že se žalobkyně chybně domáhala zaplacení i nákladů soudního řízení, které sama prohrála, a úroků, které byla povinna zaplatit za své vlastní prodlení. Tyto proti oběma žalovaným nedůvodně uplatněné částky čítají řádově polovinu toho, co žalovala. Z druhé poloviny se pak jedná o regres samotný, který sice nebyl v plném rozsahu proti oběma žalovaným přiznán, nicméně do výše částky se promítá i hodnocení soudu v kontextu judikatury, posouzení formy odpovědnosti ve vztahu ke spolupůsobení obou žalovaných, a určitá míra uvážení, které nejsou předem jasně a jednoduše dané. Žalobkyně tak sice nárokovala více po každém ze žalovaných, než jí bylo přiznáno, nicméně prokázala, že je zde škodní nárok, na kterém se mají podílet oba žalovaní. U konkrétních částek pak bylo potřeba do jisté míry i ad hoc uvážit proporcionálně soudem nakolik, a nalézt spravedlivý mechanizmus, kdy nakonec v převažující části, podstatně převažující, regresního odškodnění žalobkyně dosáhla.

183. Soud proto přesto, že nepřiznal úplně celou částku 183 600 Kč, ani při zohlednění podílů obou žalovaných, učinil celkově závěr, že žalobkyně na tomto, co do základu nepochybně důvodném nároku, byla úspěšná, přestože se celé sumy nedomohla. Celkově tak dovodil přibližně stejný úspěch na straně žalobkyně i konkrétních žalovaných, a náhradu nákladů tak žádnému z účastníků nepřiznal. Žalobkyně z poloviny žalovala nedůvodně, oba žalovaní však z oné druhé poloviny a především samotném základu nároku, jakékoliv plnění odmítali, přesto jim však soud příslušný díl k náhradě uložil uhradit. V tomto kontextu byly v podstatě všichni účastníci obdobně úspěšní i neúspěšní, a nelze dovodit převážný úspěch na straně některé z nich, který by takovémto typu sporu odůvodňoval přiznání náhrady nákladů.

Poučení