30 Co 207/2023-467

Plný text

Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Soltanové a soudců Mgr. Petry Vogelové a Mgr. Romana Flanderky ve věci žalobkyně: Česká republika - Ministerstvo pro místní rozvoj, IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/2 proti žalovaným: 1) město Chrastava, IČO 00262871 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/1 2) Liberecký kraj, IČO 70891508 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 o zaplacení částky 153 810,50 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalovaných proti rozsudku Okresního soudu v Liberci č. j. 13 C 255/2020-354 ze dne 15. srpna 2023

I. Rozsudek Okresního soudu v Liberci č. j. , spisová značka, ze dne , datum, se ve výroku I mění tak, že se zamítá žaloba v požadavku na zaplacení částky , částka, s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení žalovaným 1).

II. V části výroku II, jíž bylo žalovanému 2) uloženo zaplatit žalobkyni částku , částka, s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení, se napadený rozsudek potvrzuje.

III. V části výroku II, jíž bylo uloženo žalovanému 2) zaplatit žalobkyni částku , částka, a úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení, se napadený rozsudek mění tak, že se žaloba v tomto rozsahu zamítá.

IV. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 1) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

V. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému 2) náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši , částka, , a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Shora označeným rozsudkem okresní soud uložil prvému žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku částku , částka, s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od , datum, do zaplacení (výrok I), druhému žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku , částka, s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od , datum, do zaplacení, rovněž ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II), a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).

2. Z odůvodnění se podává, že bylo rozhodováno o požadavku žalobkyně na zaplacení regresního nároku za vedení nepřiměřeně dlouhého stavebního řízení o odstranění tzv. černé stavby – kůlny, kterého se žalobkyně domáhala proti prvému žalovanému coby stavebnímu úřadu rozhodujícímu v prvním stupni a druhému žalovanému coby odvolacímu orgánu. Žalobkyni byla rozsudkem Obvodního soudu pro , adresa, č. j. , spisová značka, ze dne , datum, , ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze č. j. , spisová značka, ze dne , datum, , uložena povinnost zaplatit poškozeným manželům Votavovým za nepřiměřenou délku stavebního řízení částku , částka, spolu s úrokem z prodlení a náklady řízení, celkem , částka, . Řízení trvalo do doby, než svůj dům Votavovi prodali, celkem , hodnota, let, 8 měsíců a 17 dnů. Žalobkyně má za to, že žalovaní přinejmenším z nedbalosti zavinili nepřiměřenou délku stavebního řízení, za níž byla žalobkyně nucena zaplatit náhradu nemajetkové újmy, neboť opakovaně nedodržovali zákonné lhůty pro vydání rozhodnutí. Konkrétně žalobkyně vytýkala prvému žalovanému průtahy v celkem , hodnota, jednotlivých případech. Druhému žalovanému pak kromě průtahů při rozhodování odvoláních směřujících proti rozhodnutím prvého žalovaného žalobkyně vytýkala zejména nesprávný postup a porušení povinnosti vyjádřit ve svém rozhodnutí závazný právní názor v řízení vedeném pod sp. zn. OÚPSŘ 83/2008 a dále to, že druhý žalovaný nepostupoval v řízení dle § 80 odst. 1, odst. 3, odst. 4 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád. Uvedenými pochybeními pak oba žalovaní dle žalobkyně zavinili celkově nepřiměřenou délku řízení, v němž dle žalobkyně nebyly řešeny žádné dramaticky obtížné právní či skutkové otázky.

3. Jde v pořadí již o druhé rozhodnutí okresního soudu v této věci, když předchozí rozsudek okresního soudu č. j. , spisová značka, ze dne , datum, byl usnesením odvolacího soudu č. j. , spisová značka, ze dne , datum, ve výrocích I a II žalobě částečně vyhovujících a ve výroku V o nákladech řízení zrušen a věc byla okresnímu soudu v tomto rozsahu vrácena k dalšímu řízení. Předmětem řízení byla původně částka , částka, (, částka, , které žalobkyně zaplatila z titulu nemajetkové újmy vzniklé nepřiměřenou délkou řízení manželům Votavovým, , částka, zaplacených žalobkyní na nákladech řízení vedeného o náhradu uvedené nemajetkové újmy a úroky z prodlení z manželům Votavovým přiznané částky , částka, ve výši 8,05 % ročně za dobu od , datum, do , datum, ), kterou žalobkyně požadovala zaplatit po obou žalovaných společně a nerozdílně. Okresní soud již v rozsudku č. j. , spisová značka, ze dne , datum, uzavřel, že škodou, kterou stát nahradil za postup někoho jiného než svůj vlastní, je právě a jen částka ve výši , částka, přiznaná manželům Votavovým za nepřiměřenou délku stavebního řízení. Pokud žalobkyně byla nucena zaplatit manželům Votavovým také náklady soudního řízení a úroky z prodlení, zavinila jejich vznik ona sama a právo na jejich regresní úhradu zde nemůže být dán. Zároveň okresní soud již v tomto rozsudku uzavřel, že nejsou v daném případě naplněny předpoklady solidární odpovědnosti žalovaných, která by měla být pouze výjimečná, a že je na místě posuzovat jejich případnou odpovědnost u každého z žalovaných zvlášť podle toho, do jaké míry se každý z nich podílel na nepřiměřené délce správního řízení. Takový závěr okresního soudu se pak odrazil i ve výrocích rozsudku, jimiž byla uložena (po zohlednění spoluzavinění žalobkyně) prvému žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku , částka, s úrokem z prodlení a druhému žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku , částka, s úrokem z prodlení. Ve zbývající části, včetně požadavku na uložení plnění oběma žalovaným solidárně, byla žaloba zamítnuta (výroky III a IV rozsudku ze dne , datum, ). Protože zamítavé výroky nebyly napadeny odvoláním, nabyl rozsudek okresního soudu ze dne , datum, v této části právní moci a předmětem řízení nadále zůstala částka , částka, s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od , datum, do zaplacení.

4. Okresní soud se nejprve k námitce žalovaných zabýval otázkou, zda žalobou uplatněný nárok není promlčen. Poukázal na ustanovení § 34 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen „zákon č. 82/1998 Sb.“), dle kterého se nárok státu podle § 16 a § 17 odst. 1 na regresní úhradu promlčí za rok ode dne, kdy byla zaplacena náhrada škody. V daném případě bylo ze strany žalobkyně plněno dne , datum, a žaloba byla podána dříve, než uplynula jednoroční promlčecí doba. Nárok tedy promlčen není. Okresní soud dále uzavřel, že oba žalovaní jsou ve věci pasivně věcně legitimováni a zabýval se jednotlivými pochybeními obou žalovaných, které jim byly ze strany žalobkyně v žalobě vytýkány a v nichž bylo spatřováno žalobkyní zaviněné jednání obou žalovaných v příslušném stavebním řízení, které ve svém důsledku vedlo k nepřiměřené délce řízení.

5. Okresní soud u jednotlivých vytýkaných jednání, která dle žalobkyně měla vést k nepřiměřené délce správního řízení, posuzoval, zda došlo k průtahům, zda tyto průtahy jsou omluvitelné, či zda byly způsobeny zaviněním prvého žalovaného, resp. druhého žalovaného, a uzavřel, že ze strany prvého žalovaného jakožto orgánu prvého stupně docházelo opakovaně k průtahům, neboť prvý žalovaný nekonal opakovaně ve stanovených lhůtách či bezodkladně, jak mu ukládá zákon. Pokud by prvý žalovaný konal ve stanovených lhůtách, řízení by bylo jednoznačně zásadně kratší.

6. Dále okresní soud zvažoval kritérium složitosti správního řízení. Dle okresního soudu je třeba odlišovat složitost řízení, jak ji chápe zákon č. 82/1998 Sb. od zvlášť složité věci dle správního řádu. V daném případě, kdy ve správním řízení bylo rozhodováno o kůlně, o zvlášť složitý případ, v němž by bylo ospravedlnitelné rozhodování v prodloužených lhůtách, dle okresního soudu nejde. Bylo tedy povinností prvého žalovaného konat v souladu se správním řádem ve stanovených (třicetidenních) lhůtách, resp. bezodkladně.

7. V další části svého rozsudku se okresní soud podrobně zabýval všemi 22 skutky, na nichž žalobkyně ilustrovala, jakým způsobem bylo zaviněno celkové prodlení v řízení (jeho nepřiměřená délka) ze strany prvého žalovaného a u každého jednotlivého skutku uvedl konkrétní počet dní, o které byl prvý žalovaný v prodlení s vydáním rozhodnutí. Dospěl přitom k závěru, že prvý žalovaný zapříčinil celkem , hodnota, zaviněných dní prodlev.

8. Průtahy okresní soud shledal i v rozhodování druhého žalovaného jakožto odvolacího orgánu, který opakovaně vracel věc k novému řízení prvému žalovanému rozhodujícímu v prvém stupni, a to v celkové délce 91 dní. I v případě druhého žalovaného okresní soud vyšel z toho, že měl rozhodovat ve lhůtě 30 dní. Dále okresní soud hodnotil obsah rozhodnutí vydaných druhým žalovaným, přičemž dospěl k závěru, že 2 z celkem , hodnota, vydaných zrušujících rozhodnutí vydána být neměla. Konstatoval tedy, že zde byla „dvě zbytečná kolečka vedoucí k průtahu o dalších 730 dnů“ zapříčiněná třetím a čtvrtým zrušujícím rozhodnutím.

9. Okresní soud tedy shledal zaviněné jednání na straně obou žalovaných, a tedy oprávněnost žalobního požadavku na regresní úhradu dle § 16, § 17, § 18 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. Zároveň však okresní soud přihlédl i k jednání žalobkyně ve vztahu k druhému žalovanému. Žalobkyně totiž v rámci dohledové činnosti druhého žalovaného opakovaně kontrolovala a nijak mu nevytýkala rozhodování v „prodloužené“ lhůtě 60 dní, na místo lhůty 30 dní. Nelze tak druhému žalovanému vytýkat, že měl za to, že rozhodování ve lhůtě 60 dní neznamená žádný problém. Okresní soud proto celkové průtahy zjištěné u druhého žalovaného zohlednil jen z jedné poloviny, tedy v rozsahu 46 dní. Celkem tedy druhý žalovaný dle okresního soudu zavinil průtahy v délce 776 dní. Poměr mezi 1961 dny prvého žalovaného a 776 dny druhého žalovaného je pak 7:3.

1. Při určení konkrétní výše náhrady okresní soud vyšel z toho, že za první dva roky řízení byla manželům Votavovým přiznána náhrada v celkové výši , částka, , tuto částku proto okresní soud rozdělil dle shora uvedeného poměru na částku , částka, připadající na prvého žalovaného a na částku , částka, připadající na druhého žalovaného. V úvahu vzal skutečnost, že, byť se na celkové délce řízení podílel více prvý žalovaný, k dalšímu narůstání celkové doby řízení docházelo i v důsledku postupu druhého žalovaného, tedy postupem obou žalovaných došlo k tomu, že se odškodňovalo celé řízení, včetně prvních dvou let, které jinak obecně jsou považovány za přijatelnou dobu řízení. Zbývající částku ve výši , částka, (, částka, – , částka, ) připadající na zbylých 8 let, 8 měsíců a 17 dní (tj. 3180 dní) okresní soud vydělil uvedeným celkovým počtem dnů 3180 a dospěl k závěru, že na jeden den odškodnění připadá částka , částka, . Touto sazbou pak okresní soud počítal, kolik připadá na každého z žalovaných s ohledem na jemu přičitatelnou dobu prodlení v době od 3. roku vedení správního řízení. Tak uzavřel, že na prvého žalovaného připadá z průtahů po druhém roce trvání řízení při zjištěných 1859 dnech prodlení dalších , částka, (1859 dnů x , částka, ); při připočtení částky , částka, za první dva roky jde o , částka, , k jejichž zaplacení byl zavázán prvý žalovaný. Na druhého žalovaného pak připadá při 756 dnech prodlení od 3. roku vedení řízení , částka, (756 x , částka, ), k tomu je třeba připočítat částku , částka, připadající na první dva roky řízení; celkem tak jde o , částka, , které byly žalobkyni vůči druhému žalovanému přiznány. Dále okresní soud uvedl, že „na žalobkyni tak zůstalo zbývajících , částka, , které již byly včetně příslušenství zamítnuty prvním rozsudkem. Tyto buď jdou na vrub státu, např. vyvolané změnami právní úpravy a z toho vzniklými prodleními, jak bylo uvedeno výše anebo jak rovněž soud osvětlil, tím, že nebyly známy úplné délky prodlení, aby bylo možné poměrně mezi všechny tři subjekty rozdělit, jak se na zbývající částce skutečně podílely“.

2. Okresní soud přiznal žalobkyni vedle jistiny dle § 1968, § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. také právo na úroky z prodlení ve výši 10 % ročně od , datum, do zaplacení. Pro určení počátku prodlení vyšel okresní soud z toho, že dne , datum, byly žalovaným doručeny výzvy k plnění a že lhůta k plnění v délce 45 dní uplynula , datum, .

3. Proti rozsudku okresního soudu se odvolali oba žalovaní.

4. Odvolání prvého žalovaného směřuje dle svého obsahu proti výroku I rozsudku okresního soudu a prvý žalovaný v něm namítá zejména nesprávné právní hodnocení věci okresním soudem. Vytýká okresnímu soudu nesprávnou aplikaci ustanovení § 71 správního řádu. Odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , spisová značka, ze dne , datum, a tvrdí, že při posouzení, zda byla dodržena zákonem stanovená lhůta pro vydání rozhodnutí, nelze rezignovat na zjištění okolností konkrétního případu a posouzení zbytečnosti či nezbytnosti průtahu v každém jednotlivém případě s ohledem na jeho konkrétní okolnosti. Toto konkrétní posouzení každého jednotlivého nezákonného postupu však nebylo žalobkyní tvrzeno. Pro vyslovení nezákonného postupu je přitom třeba v každém jednotlivém pochybení prokázat, že došlo k průtahu zbytečnému. Prvý žalovaný odmítá způsob, jakým okresní soud v jednotlivých případech tvrzeného nezákonného postupu hodnotí, zda bylo prvým žalovaným jakožto správním orgánem rozhodujícím v prvním stupni postupováno řádně a zda nedocházelo k neodůvodněným překračováním lhůt stanovených správním řádem pro vydání rozhodnutí. Prvý žalovaný poukazuje na skutečnost, že prodlevy, k nimž při rozhodování docházelo, byly do značné míry způsobeny postupem druhého žalovaného jako odvolacího orgánu a jeho chaotickou argumentací v odůvodnění jednotlivých zrušujících rozhodnutích. Za nesprávný považuje prvý žalovaný rovněž výpočet, který byl podkladem pro rozdělení škody způsobené státu mezi účastníky, a vytýká okresnímu soudu, že se v odůvodnění napadeného rozsudku nevypořádal s argumentací obsaženou v závěrečném návrhu. Navrhuje zrušení rozsudku okresního soudu v odvoláním napadeném rozsahu.

5. Druhý žalovaný se odvolal výslovně proti výrokům II a III rozsudku okresního soudu. Má za to, že okresní soud ze správně zjištěného skutkového stavu vyvodil nesprávné jak skutkové, tak právní závěry. Druhý žalovaný poukazuje na to, že jako odvolací správní orgán rozhodoval na rozdíl od prvého žalovaného vždy v 60denní lhůtě. Nepřiměřenou délku řízení tak dle druhého žalovaného zavinil prvý žalovaný, který rozhodoval zcela mimo zákonné lhůty. Za nesprávný považuje závěr okresního soudu o tom, že v daném případě nešlo s ohledem na „velikost“ stavebního záměru o složitou věc. Okresní soud pomíjí, že správní řízení může být složité i z hlediska právního posouzení, počtu účastníků, nutnosti vypořádat složité občanskoprávní námitky, případných změn právní úpravy v průběhu řízení a počtu právních předpisů upravujících danou problematiku. Obtížnost řízení dle stavebního zákona je dána především tím, že vedle správního řádu jako základního procesního předpisu je třeba aplikovat další, velmi komplikovaný, speciální předpis, jímž je zákon č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), případně ještě předchozí stavební zákon č. 50/1976 Sb., a celou řadu dalších podzákonných předpisů. Druhý žalovaný dále uvádí, že kontrolní orgán žalobkyně akceptoval v minulosti rozhodování odvolacího orgánu v prodloužené 60denní lhůtě, což je dáno odbornou znalostí a vědomím reality rozhodování správních orgánů. V praxi není reálné rozhodnout v odvolacím řízení ve lhůtě 30 dnů. Druhý žalovaný je proto přesvědčen, že se nedopustil žádného pochybení, jestliže rozhodoval ve lhůtě 60 dnů. Za nepodloženou považuje druhý žalovaný úvahu okresního soudu o tom, že zavinil průtahy v trvání celkem , hodnota, dnů. Okresní soud dává druhému žalovanému nesprávně k tíži i značnou část doby, po kterou byl správní spis v držení prvého žalovaného. Druhý žalovaný přitom vždy rozhodoval ve lhůtě stanovené zákonem, postupoval v rámci své kompetence a jím vydaná rozhodnutí nebyla nikdy žádným ze zákonem stanovených způsobů zrušena. Okresní soud je proto v tomto řízení nemůže označit za nezákonná. Ze skutečnosti, že věc mohla být, posuzováno zpětně, vyřízena lépe či hospodárněji, nelze dovozovat porušení povinnosti, a tedy ani uložit náhradu škody. Druhý žalovaný poukazuje na to, že z celkové doby řízení v délce 10 let, 8 měsíců a 17 dní vedl řízení celkem , hodnota, dní, tj. 6,3 % z celkové doby řízení. Pokud by pak měla být považována za „neoprávněnou“ doba, o níž byla překročena zákonná lhůta 30 dní, jde o 96 dní, tj. 2,6 % z celkové doby řízení. Dle druhého žalovaného nemůže soud v občanském soudním řízení o náhradě škody v odůvodnění svého rozsudku označit rozhodnutí správního orgánu za „zbytečná“, a tedy zřejmě nezákonná, jak to učinil okresní soud, který vytýká druhému žalovanému „dvě zbytečná kolečka“. Vydání zákonného rozhodnutí v rámci kompetence odvolacího orgánu není dle druhého žalovaného nikdy možné považovat za nezákonné, případně za nesprávný úřední postup, a nelze s ním spojovat povinnost hradit škodu, nebylo-li takové rozhodnutí zákonem předvídaným způsobem zrušeno. Dále druhý žalovaný poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. , spisová značka, ze dne , datum, , dle kterého „okolnost, že došlo k opakovanému zrušení nepravomocného rozhodnutí stavebního úřadu nadřízenou instancí, čímž se celková délka řízení protáhla, pak sama o sobě nesprávný úřední postup nedokládá, neboť zákon právě v zájmu dosažení správnosti a jednotnosti rozhodování prvoinstančních orgánů umožňuje domáhat se přezkumu prvoinstančního rozhodnutí na základě opravného prostředku s odkladným účinkem“. Žalobkyně však, ačkoliv ji v řízení tížila povinnost tvrzení, údajnou zbytečnost či nezákonnost rozhodnutí druhého žalovaného nenamítala a žalobu takto „nesměřovala“. Skutečnost, že šlo o rozhodnutí „zbytečná“, dovodil okresní soud z vlastní iniciativy. Nebylo v řízení rovněž tvrzeno ani prokázáno, že by se druhý žalovaný v průběhu správního řízení dozvěděl o nezákonné nečinnosti prvého žalovaného a že by z tohoto důvodu mělo být aplikováno ustanovení § 80 odst. 4 správního řádu, tedy mělo být prvému žalovanému přikázáno provést ve stanovené lhůtě nápravná opatření či vydat rozhodnutí. Druhému žalovanému byl za celou dobu vedení řízení podán manžely Votavovými pouze jeden podnět k učinění opatření proti nečinnosti a ten byl řádně vyřízen. Druhý žalovaný poukazuje také na to, že není žádným právním předpisem stanovena povinnost odvolacího orgánu po vydání kasačního rozhodnutí dále sledovat, co se s daným případem děje a jak orgán prvního stupně nadále postupuje. Odvolací správní orgán může vůči prvostupňovému správnímu orgánu uplatňovat pouze jemu zákonem svěřené kompetence. Jestliže prvý žalovaný v daném případě vyřešení věci nezvládal, pak mohl postupovat dle § 131 odst. 1 písm. a) správního řádu a mohl dát druhému žalovanému podnět k převzetí věci. To však prvý žalovaný neučinil, ačkoliv mohl. Dále druhý žalovaný považuje za nesprávný výpočet okresního soudu týkající se poměru, v jakém byla rozdělena náhrada mezi účastníky. Druhý žalovaný je přesvědčen, že se nedopustil žádného porušení právních předpisů, které by jej činilo odpovědným za vzniklou škodu, a proto navrhuje změnu napadeného výroku II tak, že žaloba bude zamítnuta, eventuálně jeho zrušení a vrácení věci okresnímu soudu k dalšímu řízení.

6. Prvý žalovaný ve vyjádření k odvolání druhého žalovaného nesouhlasí s odvolacími námitkami. Tvrdí, že druhý žalovaný rovněž nepostupoval v souladu se zákonem a na několika případech ilustroval nedodržení lhůt. Podle prvého žalovaného se také nemohlo při jednání u odvolacího orgánu jednat o složitý případ, který by si vyžádal prodloužení lhůty na vydání rozhodnutí na 60 dní. Druhý žalovaný ani konkrétně netvrdil, proč by se o takový případ mělo jednat. Odkazoval toliko na nutnost vypořádat komplikované občanskoprávní námitky. Podle prvého žalovaného si však měl druhý žalovaný podle § 142 odst. 4 stavebního zákona o takové námitce učinit úsudek sám a ve věci rozhodnout. Zároveň zdůrazňuje, že k průtahům by vůbec nedocházelo, kdyby druhý žalovaný vydal ve věci konečné rozhodnutí místo toho, aby věc neustále vracel k novému projednání prvému žalovanému. Podle prvého žalovaného se žalobkyně, druhý žalovaný i soud prvního stupně nesprávně zaměřují na formální počítání časových úseků uskutečněných úkonů. Tento přístup pak označuje za čistě formalistický s tím, že je to druhý žalovaný, který se vyhýbal vydání konečného rozhodnutí. Druhý žalovaný měl místo vracení věci k novému projednání aktivně jednat a postup prvého žalovaného kontrolovat v souladu s § 126 a § 129 odst. 3 písm. b) zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení). Prvý žalovaný přitom odkazuje také na rozsudek Městského soudu v Praze č. j. , spisová značka, ze dne , datum, , v němž byla dle jeho názoru řešena nezákonnost spočívající v nedodržení lhůt pro vydání rozhodnutí.

7. Druhý žalovaný ve vyjádření k odvolání prvého žalovaného nesouhlasí s užitím citovaného rozsudku Městského soudu v Praze. Konstatuje, že jde o rozhodnutí správního soudu, jehož předmětem bylo zejména vyřešení otázky pasivní legitimace a otázky, jakým způsobem se účastníci řízení mohou domáhat ochrany v případě, že není dodržena 30denní lhůta k předložení odvolání prvostupňovým správním orgánem odvolacímu orgánu. Druhý žalovaný v této souvislosti odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. , spisová značka, ze dne , datum, , podle nějž se taková situace řeší pomocí opatření proti nečinnosti. Tyto závěry však není možné bez dalšího užít v regresním řízení, neboť se zde řeší především otázka zavinění. Druhý žalovaný se dále ohrazuje proti tvrzením prvého žalovaného, podle nichž jako odvolací orgán nesl vinu za zdržení správního řízení. Konstatuje, že za dodržování lhůt odpovídá ten správní orgán, u něhož v daný moment probíhá řízení. Stejně tak nelze tvrdit, že by měl druhý žalovaný jako odvolací orgán nezákonné rozhodnutí potvrdit, čímž by jej umožnil přezkoumat správnímu soudu. Taková argumentace totiž neobstojí zejména proto, že správní soudy rozhodují na kasačním principu. Došlo by tedy pouze ke zrušení nezákonného rozhodnutí žalovaného, který by musel znovu ve věci rozhodovat a tím i k dalšímu zdržení řízení.

8. K odvoláním obou žalovaných se písemně vyjádřila žalobkyně. Odkazuje obecně na stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/210 ze dne , datum, s tím, že napadený rozsudek považuje za velmi pečlivý a řádně vyargumentovaný. K argumentaci prvého žalovaného uvádí, že průtahy zcela evidentně způsobil zejména prvý žalovaný. To dokládá i skutečnost, že v průběhu řízení byla zjištěna dlouhodobá nečinnost spočívající v „uložení spisu do skříně“ odpovědným úředníkem. Žalobkyně se dále vyjadřuje k námitce týkající se povodňové situace, která měla mít vliv na zdržení řízení. Uvádí, že prvý žalovaný měl spisovou dokumentaci předat odvolacímu orgánu dne , datum, , stav nebezpečí po prudkých povodních byl však vyhlášen až , datum, . Povodně tak nemohly být příčinou průtahu v řízení. Ve vztahu k druhému žalovanému žalobkyně nesouhlasí s tvrzením, že pokud odvolací orgán vydá své rozhodnutí v zákonné lhůtě, přestože je opakovaně zrušující, nemůže zapříčinit vznik nemajetkové újmy. Druhý žalovaný měl v řešené situaci podle žalobkyně užít institutu opatření proti nečinnosti podle § 80 odst. 4. správního řádu. Pokud tak neučinil, je rovněž zodpovědný za průtahy řízení.

9. Odvolací soud přezkoumal k odvolání obou žalovaných rozsudek okresního soudu a řízení jeho vydání předcházející a po částečném doplnění dokazování dospěl k závěru, že s výjimkou té části výroku II, jíž byla druhému žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku , částka, s úrokem z prodlení a odvolání proti níž nebylo shledáno důvodným, jsou zde důvody pro jeho změnu.

10. Odvolací soud byl při přezkumu napadeného rozsudku ve smyslu § 212 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), jednak vázán mezemi, ve kterých se odvolatelé domáhají přezkoumání rozhodnutí, a jednak vycházel ze zásady zákazu reformace in peius (která znamená, že ten, kdo využil opravného prostředku, nemůže mít v důsledku rozhodnutí odvolacího soudu horší postavení, než jaké mu přiznávalo napadené rozhodnutí, tj. odvolací soud nesmí změnit napadené rozhodnutí k tíži odvolatele), která se uplatní i v občanském soudním řízení, jak plyne např. z nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1238/23 ze dne , datum, . Uvedené v intencích nyní projednávané věci, kdy se odvolali oba žalovaní (a nikoliv také žalobkyně), a to s přihlédnutím k již pravomocným výrokům v pořadí prvého rozsudku okresního soudu, znamená, že nebylo možné uvažovat ve vztahu k prvému žalovanému o vyšší částce regresní náhrady, než je již přiznaných , částka, , a ve vztahu k druhému žalovanému o vyšší částce regresní náhrady, než je okresním soudem přiznaných , částka, . Stejně tak nebylo možné přezkoumávat závěr okresního soudu o tom, že nejde na straně žalovaných o solidární odpovědnost, neboť v požadavku, aby oba žalovaní byli zavázání společně a nerozdílně, byla žaloba již pravomocně zamítnuta.

11. Okresní soud provedl poměrně rozsáhlé dokazování k objasnění skutkového stavu, přesto ve vztahu k některým dílčím skutkům, v nichž žalobkyně spatřovala zavinění prvého žalovaného na nepřiměřené délce řízení, nebyl skutkový stav zjištěn dostatečně. Odvolací soud proto žalobkyni a rovněž prvého žalovaného poučil dle § 118a odst. 1, odst. 3 o. s. ř. o tom, k jakým jednotlivým dílčím skutkům mají doplnit svá tvrzení a o čem konkrétně a k jakým tvrzením mají označit důkazy, včetně následků nesplnění povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní.

12. V rámci listin, které byly odvolacímu soudu účastníky předloženy v souvislosti s poučením odvolacího soudu dle § 118a odst. 1, odst. 3 o. s. ř., a v rámci sdělení výsledku jednání o mimosoudním vyřešení sporu vyšlo najevo, že ze strany prvého žalovaného došlo ke složení částky, jejíž zaplacení mu bylo uloženo rozsudkem soudu prvního stupně, na účet žalobkyně, a to včetně příslušenství. Odvolací soud proto prvého žalovaného vyzval k doplnění tvrzení v tomto směru, tj. kdy a v jaké výši poskytl žalobkyni plnění na základě dosud nepravomocného rozsudku okresního soudu, a k doložení této skutečnosti.

13. Na uvedenou výzvu prvý žalovaný reagoval předložením výpisu z usnesení Rady města , adresa, ze dne , datum, a výpisu z účtu , právnická osoba, označeného jako „Oznámení o zadání domácí platby“. Z těchto listin bylo odvolacím soudem zjištěno, že rada města mimo jiné schválila, ve snaze předejít možnosti zvýšení úroků z prodlení z nezaplacené částky, uhrazení částky , částka, (, částka, jistina + , částka, úrok z prodlení), k jejímuž uhrazení bylo město , adresa, „odsouzeno“ v soudním řízení regresním u Okresního soudu v Liberci vedeném na návrh MMR zastupujícího v řízení Českou republiku, městem , adresa, Ministerstvu pro místní rozvoj. Důvodem plnění dle usnesení byla skutečnost, že Česká republika byla pravomocně „odsouzena“ k náhradě nemajetkové újmy manželům Votavovým, kterou utrpěli z důvodu nepřiměřené celkové délky správního řízení vedeného u Stavebního úřadu v , adresa, a odvolacího orgánu Krajského úřadu , adresa, . Ve výpisu z účtu , právnická osoba, označeném jako „Oznámení o zadání domácí platby“ je uvedeno bankovní spojení klienta s předčíslím 50032, číslo účtu , tel. číslo, kód banky 0800, měna CZK, bankovní spojení příjemce předčíslí 19, číslo účtu 629001, kód banky 0710, údaje o platbě částka , částka, , datum splatnosti , datum, , VS , tel. číslo, zpráva pro plátce: „, spisová značka, – Votavovi“. Ve zprávě pro příjemce je uveden údaj „, spisová značka, “. Z vyjádření žalobkyně ze dne , datum, a k němu připojené emailové zprávy ze dne , datum, pak vyplývá, že žalobkyně jí poskytnuté plnění ze strany prvého žalovaného přijala.

14. Odvolací soud se proto, aniž by se zabýval věcným přezkumem napadeného rozsudku ve vztahu k prvému žalovanému, zaměřil nejprve na posouzení právního jednání prvého žalovaného spočívajícího ve splnění okresním soudem dosud nepravomocně uložené povinnosti zaplatit žalobkyni částku , částka, s úrokem z prodlení a jeho dopady na výsledek sporu.

15. Podle § 1908 odst. 1 o. z. splněním dluhu závazek zaniká.

16. Podle § 556 odst. 1 o. z. co je vyjádřeno slovy nebo jinak, vyloží se podle úmyslu jednajícího, byl-li takový úmysl druhé straně znám, anebo musela-li o něm vědět. Nelze-li zjistit úmysl jednajícího, přisuzuje se projevu vůle význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen.

17. Splnění je právní skutečností způsobující zánik závazku. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu „splnění dluhu nastává na základě jednostranného právního úkonu dlužníka, kterým dlužník poskytuje věřiteli předmět plnění s úmyslem splnit svůj dluh, a na základě jednostranného právního úkonu věřitele spočívajícího v přijetí plnění. K naplnění předpokladů pro zánik dluhu splněním je tedy nezbytné, aby dlužník odevzdal plnění do dispoziční sféry věřitele s úmyslem splnit svůj dluh. Není-li zde tento úmysl, ke splnění dluhu nedojde, i když se poukázaná částka do dispoziční sféry věřitele dostane“ (srovnej rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. , spisová značka, ze dne , datum, a sp. zn. , spisová značka, ze dne , datum, , usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. , spisová značka, ze dne , datum, , případně sp. zn. , spisová značka, ze dne , datum, ).

18. Z uvedeného vyplývá, že k zániku závazku je nezbytné nejen samo jednání dlužníka, ale rovněž úmysl jednajícího (dlužníka) dluh splnit, a to úmysl v době splnění dluhu.

19. Při výkladu právního jednání, resp. úmyslu prvého žalovaného jednat (splnit dluh, o který v tomto řízení jde), ve smyslu citovaného § 556 odst. 1 o. z. je rozhodná skutečná vůle jednajícího (tj. prvého žalovaného) v okamžiku, kdy projev vůle učinil (tj. v okamžiku poskytnutí plnění), jakož i okolnosti, které na základě právního jednání prvého žalovaného mohla vnímat jako adresát tohoto jednání žalobkyně. Přihlédnout je třeba také ke skutečnostem, které právnímu jednání předcházely, jakož i k tomu, co strany daly následně najevo. Pohnutka jednajícího je nerozhodná.

20. Ze shora uvedených listin prokazujících úhradu celkové částky , částka, prvým žalovaným žalobkyni vyplývá, že prvý žalovaný plnil částku konkrétně definovanou v napadeném rozsudku, tj. jistinu ve výši , částka, a úroky z prodlení z této částky za dobu od , datum, do zaplacení, přičemž uvedenou platnou byla žalobkyni zcela uhrazena okresním soudem přisouzená částka vč. úroků z prodlení. Zároveň z listin jednoznačně plyne, že bylo placeno právě na dluh, který byl předmětem tohoto řízení. Prvý žalovaný platbu popsal spisovou značkou zde projednávané věci, resp. spisovou značkou, pod níž byla projednáváno původní „odškodňovací“ řízení vedené před Městským soudem v Praze proti žalobkyni, v němž byla založena povinnost žalobkyně poskytnout náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřené dlouhé řízení a na jehož základě se nyní žalobkyně domáhá regresní náhrady po žalovaných. Zároveň je nepochybné, že platba byla provedena v souladu s předloženým usnesení Rady města , adresa, , z něhož se zcela jednoznačně podává, že jde o plnění poskytované právě na základě (nepravomocného) rozhodnutí okresního soudu vydaného v nyní projednávané věci. V době plnění a ani následně nevyšly najevo žádné skutečnosti, které by mohly svědčit o jiném závěru. Jednání prvého žalovaného nebylo nikterak podmíněno a žalobkyni bylo dáno jasně najevo, na co prvý žalovaný plní. Žalobkyně plnění poskytnuté prvým žalovaným přijala, přičemž neměla žádný důvod domnívat se, že by bylo plněno z jiného důvodu, když zde ani žádný jiný závazek, na který by prvý žalovaný byl povinen žalobkyni plnit, nebyl.

21. Odvolací soud tedy na základě uvedeného uzavírá, že došlo k zániku závazku, jehož splnění se žalobkyně žalobou domáhala, splněním dle § 1908 o. z., a to v celém rozsahu, neboť prvý žalovaný zaplatil celou částku, která byla předmětem řízení před odvolacím soudem, včetně příslušenství.

22. Odvolací soud proto napadený rozsudek ve výroku I změnil podle § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. tak, že se žaloba v požadavku na zaplacení částky , částka, s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení prvým žalovaným zamítá.

23. Pro úplnost odvolací soud dodává, že zamítnutí žaloby v uvedeném rozsahu v poměrech nyní projednávané věci neznamená, že by prvý žalovaný mohl důvodně žádat poskytnuté plnění zpět. Je tomu tak proto, že rozsudek, i kdyby bylo žalobě vyhověno, byl by pouze rozsudkem deklaratorním a povinnost prvého žalovaného by nebyla založena (konstituována) teprve až na základě pravomocného rozhodnutí soudu. Povinnost prvého žalovaného plnit totiž vznikla, za splnění předpokladů dle § 16 a násl. zákona č. 82/1998 Sb., již na základě výzvy k plnění adresované jí žalobkyní poté, co bylo žalobkyni v původním odškodňovacím řízení uloženo zaplatit poškozeným za nepřiměřenou délku řízení náhradu nemajetkové újmy.

24. Ve vztahu k druhému žalovanému byla předmětem odvolacího řízení částka , částka, a úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení. Žalobkyně svůj žalobní požadavek na regresní náhradu vůči druhému žalovanému opírá o tvrzení, že druhý žalovaný zavinil nepřiměřenou délku řízení průtahy při vyřizování odvolání proti rozhodnutím prvého žalovaného. Zároveň druhému žalovanému vytýká, že v jednom případě ve svém zrušujícím rozhodnutí zavázal prvého žalovaného nesprávným právním názorem, kdy jej pověřil aplikací již zrušené vyhlášky. Za porušení právní povinnosti druhého žalovaného pak žalobkyně považuje také neodebrání spisu prvému žalovanému ve smyslu § 80 odst. 1, 3, a 4 písm. c) správního řádu v situaci, kdy bylo zřejmé, že vyřízení věci nezvládá.

25. Okresní soud ve vztahu k druhému žalovanému provedl dokazování v dostatečném rozsahu a učinil na jeho základě správná skutková zjištění, na něž pro stručnost odvolací soud odkazuje. Okresní soud rovněž na věc aplikovat správné právní předpisy, avšak učinil na jejich základě nesprávné právní závěry, pokud jde o posouzení míry zavinění druhého žalovaného na nepřiměřené délce řízení. Správně naopak okresní soud posoudil otázku pasivní věcné legitimace účastníků a námitku promlčení žalobou uplatněného nároku, odvolací soud proto, pokud jde o posouzení těchto dílčích otázek (tj. pasivní věcné legitimace a promlčení), odkazuje na odůvodnění rozsudku okresního soudu.

26. Podle § 16 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. nahradil-li stát škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem nebo poskytl-li ze stejného důvodu zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu, může požadovat regresní úhradu na úředních osobách a na územních celcích v přenesené působnosti, pokud škodu způsobily. Podle § 16 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. bylo-li rozhodnutí územního samosprávného celku přezkoumáno příslušným orgánem a následně byla rozhodnutí tohoto orgánu a územního samosprávného celku zrušena pro nezákonnost, může stát požadovat regresní úhradu na kraji, je-li příslušným orgánem orgán kraje, nebo na územním samosprávném celku. Podle § 16 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. bylo-li nezákonné rozhodnutí vydáno proto, že se ten, kdo je vydal, řídil nesprávným právním názorem příslušného orgánu, který zrušil v řízení původní zákonné rozhodnutí, nemá stát právo na regresní úhradu. Podle § 16 odst. 4 zákona č. 82/1998 Sb. stát může požadovat regresní úhradu pouze ve výši odpovídající účasti územního celku v samostatné působnosti, územního celku v přenesené působnosti či úřední osoby na způsobení vzniklé škody.

27. Podle § 18 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. právo na regresní úhradu vznikne pouze tehdy, bylali škoda způsobena zaviněným porušením právní povinnosti. Podle § 18 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. zavinění je povinen prokázat ten, kdo uplatňuje nárok na regresní úhradu. Podle § 18 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. byla-li škoda způsobena zaviněným porušením právní povinnosti více osob, jsou povinny zaplatit regresní úhradu podle své účasti na způsobení škody. V odůvodněných případech může soud rozhodnout, že odpovídají společně a nerozdílně. Podle § 18 odst. 4 zákona č. 82/1998 Sb. kdo je povinen platit regresní úhradu společně a nerozdílně s jinými, vypořádá se s nimi podle účasti na způsobení vzniklé škody. Podle § 18 odst. 5 zákona č. 82/1998 Sb. soud může regresní úhradu přiměřeně snížit zejména s přihlédnutím k tomu, jak ke škodě došlo, jakož i k osobním a majetkovým poměrům fyzické osoby, která ji způsobila. Snížení nelze provést, jde-li o škodu způsobenou úmyslně. Podle § 18 odst. 6 zákona č. 82/1998 Sb. ten, proti němuž byl uplatněn nárok na regresní úhradu, má proti subjektu, který po něm regresní úhradu požaduje, právo uplatnit všechny námitky, které tento subjekt mohl uplatnit vůči poškozenému v řízení o náhradě škody. Podle § 18 odst. 7 zákona č. 82/1998 Sb. povinnost poskytnout nezbytnou součinnost podle § 14 odst. 4 platí pro posouzení práva na regresní úhradu obdobně.

28. Podle § 24 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. nárok státu podle § 16 a § 17 odst. 1 a nárok územního celku v samostatné působnosti podle § 23 a 24 na regresní úhradu se promlčí za rok ode dne, kdy byla zaplacena náhrada škody.

29. Citovaná ustanovení přiznávají státu v případě, že nahradil škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem nebo poskytl ze stejného důvodu zadostiučinění za nemateriální újmu v penězích, při splnění zákonem stanovených podmínek právo požadovat takto odčiněnou újmu po úředních osobách a územních celcích, které ji při výkonu přenesené působnosti způsobily. Právo regresu však náleží oprávněnému (státu) pouze tehdy, byla-li újma způsobena zaviněným porušením právní povinnosti. Regresní úhrada je tedy, na rozdíl od primární povinnosti k náhradě za újmu způsobenou výkonem veřejné moci (která je odpovědností objektivní bez možnosti liberace), založena na odpovědnosti za zavinění (subjektivní princip), přičemž postačí zavinění ve formě nevědomé nedbalosti. Regresní odpovědnost za zavinění tedy vzniká tehdy, jsou-li (kumulativně) splněny tyto předpoklady: porušení právní povinnosti, vznik újmy, příčinná souvislost mezi porušením právní povinnosti a vznikem újmy a zavinění. Důkazní břemeno ohledně prokázání všech předpokladů pro přiznání regresní náhrady vůči odpovědné osobě (územnímu celku) má stát, který regres uplatňuje. Způsobí-li škodu zaviněným porušením právní povinnosti více fyzických nebo právnických osob, vznikají mezi oprávněným z regresní úhrady a jednotlivými osobami samostatné závazkové právní vztahy, jejichž společným atributem je pouze to, že vznikly na základě téhož právního důvodu. Povinnost k regresní úhradě se mezi povinné dělí podle míry jejich účasti na způsobení škody, přičemž posouzení této míry je rovněž předmětem dokazování. Pouze výjimečně může soud v odůvodněných případech založit solidární odpovědnost povinných k regresu. Regresní nárok státu se pak promlčí za rok ode dne, kdy byla zaplacena náhrada škody.

30. Je rovněž třeba vzájemně odlišovat nárok na odškodnění nemajetkové újmy způsobené v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nevydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě a nárok na odškodnění nemajetkové újmy způsobené porušením povinnosti učinit úkon v zákonem stanovené lhůtě. Tak při odčinění nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení nevznikne právo požadovat regresní úhradu, prokáže-li se způsobení nemajetkové újmy v důsledku porušení povinnosti učinit úkon v zákonné nebo přiměřené lhůtě, ale pouze tehdy, bude-li prokázáno zaviněné jednání, jež vedlo k nepřiměřené délce řízení. Jinými slovy, nelze přiznat státu regresní úhradu z jiného důvodu, než z jakého mu byla v odškodňovacím řízení uložena povinnost k náhradě nemajetkové újmy.

31. Ze závěrů vyslovených Nejvyšším soudem v rozsudku sp. zn. , spisová značka, ze dne , datum, pak vyplývá, že povinnost uloženou žalobkyni v odškodňovacím řízení nelze bez dalšího přenést na úřední osoby či územní celky, neboť regresní nárok je samostatným nárokem, a proto se k němu vztahují pro žalobkyni samostatné procesní povinnosti tvrzení a důkazní. Výrok pravomocného rozsudku vydaného v odškodňovacím sporu mezi poškozeným a státem není pro účastníky regresního řízení závazný. Žalovaný proto v regresním řízení může uplatňovat všechny námitky, jež by bylo možno uplatnit vůči poškozenému v původním odškodňovacím řízení. Rozsudek vydaný v odškodňovacím řízení pro poměry řízení o regresním nároku prokazuje jen to, že žalobkyně měla povinnost uhradit na náhradě újmy způsobené poškozeným nepřiměřenou délkou stavebního řízení určitou částku. Veškeré další skutečnosti vyžadované § 16 a § 18 zákona č. 82/1998 Sb. musí žalobkyně tvrdit a prokázat. Nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené porušením práva na přiměřenou délku řízení je nárokem jediným. To však neznamená, že by nebylo možno identifikovat příčiny jeho vzniku na straně orgánů výkonu veřejné moci, které jsou typicky dány průtahy v řízení nebo vydáváním rozhodnutí, jež jsou z procesního pohledu vadná (např. jsou nepřezkoumatelná nebo nerespektují závazný právní názor). Existence takových okolností, které lze kvalifikovat jako zaviněné porušení povinnosti ve smyslu § 18 odst. 1, odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. na straně orgánů územních celků, povede k závěru o tom, že regresní nárok státu je dán. Otázkou pak je, zda územní celek odpovídá za státem vyplacenou náhradu v plném rozsahu či pouze částečně, a to v závislosti na okolnostech, které vedly k závěru o tom, že délka původního řízení byla nepřiměřená. Plyne dále z citovaného rozsudku Nejvyššího soudu, že v případě, kdy způsobí újmu zaviněným porušením právní povinnosti více osob, vznikají mezi oprávněným z regresní úhrady a jednotlivými osobami samostatné závazkové právní vztahy, jejichž společným atributem je pouze to, že vznikly na základě téhož právního důvodu. Povinnost k regresní úhradě se mezi ně dělí dle podílu na skutečnostech, které vedly k odsouzení žalobkyně v původním řízení. Žalobkyně tedy musí v regresním řízení nově tvrdit zaviněné porušení povinnosti na straně žalovaných, tedy specifikovat, v čem toto zaviněné porušení povinnosti spočívá a v čem je dána příčinná souvislost mezi ním a povinností plnění, která byla žalobkyni uložena v původním řízení.

32. V daném případě žalobkyně spatřuje zavinění druhého žalovaného na nepřiměřeně dlouhém správním řízení v prvé řadě v porušení lhůt stanových právními předpisy pro vydání rozhodnutí. Podle žalobkyně měl druhý žalovaný rozhodovat v 30denních lhůtách, a pokud tak neučinil, zavinil dílčí průtahy v řízení, které ve svém důsledku vedly k nepřiměřené délce správního řízení. Zásadní pro posouzení této dílčí otázky je tedy určit, v jakých lhůtách měl druhý žalovaný jako odvolací orgán rozhodnutí vydat.

33. Podle § 6 odst. 1 správního řádu ve znění účinném do , datum, správní orgán vyřizuje věci bez zbytečných průtahů. Nečiní-li správní orgán úkony v zákonem stanovené lhůtě nebo ve lhůtě přiměřené, není-li zákonná lhůta stanovena, použije se ke zjednání nápravy ustanovení o ochraně před nečinností (§ 80). Podle § 6 odst. 2 správního řádu ve znění účinném do , datum, správní orgán postupuje tak, aby nikomu nevznikaly zbytečné náklady, a dotčené osoby co možná nejméně zatěžuje. Podklady od dotčené osoby vyžaduje jen tehdy, stanoví-li tak právní předpis. Lze-li však potřebné údaje získat z úřední evidence, kterou správní orgán sám vede, a pokud o to dotčená osoba požádá, je povinen jejich obstarání zajistit. Při opatřování údajů podle tohoto ustanovení má správní orgán vůči třetím osobám, jichž se tyto údaje mohou týkat, stejné postavení jako dotčená osoba, na jejíž požádání údaje opatřuje.

34. Podle § 71 odst. 1 správního řádu ve znění účinném do , datum, správní orgán je povinen vydat rozhodnutí bez zbytečného odkladu. Podle § 71 odst. 2 správního řádu vydáním rozhodnutí se rozumí a) předání stejnopisu písemného vyhotovení rozhodnutí k doručení podle § 19, popřípadě jiný úkon k jeho doručení, provádí-li je správní orgán sám; na písemnosti nebo poštovní zásilce se tato skutečnost vyznačí slovy: „Vypraveno dne:“, b) ústní vyhlášení, pokud má účinky oznámení (§ 42 odst. 1), c) vyvěšení veřejné vyhlášky, je-l doručováno podle § 25, nebo d) poznamenání usnesení do spisu v případě, že se pouze poznamenává do spisu. Podle § 71 odst. 3 správního řádu pokud nelze rozhodnutí vydat bezodkladně, je správní orgán povinen vydat rozhodnutí nejpozději do 30 dnů od zahájení řízení, k nimž se připočítává doba a) až 30 dnů, jestliže je zapotřebí nařídit ústní jednání nebo místní šetření, je-li třeba někoho předvolat, někoho nechat předvést nebo doručovat veřejnou vyhláškou osobám, jimž se prokazatelně nedaří doručovat, nebo jde-li o zvlášť složitý případ, b) nutná k provedení dožádání podle § 13 odst. 3, ke zpracování znaleckého posudku nebo k doručení písemnosti do ciziny. Podle § 71 odst. 4 správního řádu po dobu nezbytnou k opatření údajů podle § 6 odst. 2 lhůty pro vydání rozhodnutí neběží. Podle § 71 odst. 6 správního řádu nedodržení lhůt se nemůže dovolávat ten účastník, který je způsobil.

35. Podle § 90 odst. 6 správního řádu rozhodnutí v odvolacím řízení vydá odvolací správní orgán ve lhůtách stanovených v § 71. Lhůta počíná běžet dnem předání spisu odvolacímu správnímu orgánu k rozhodnutí (§ 88).

36. Odvolací soud, na rozdíl od soudu okresního, má za to, že v případě správního (stavebního) řízení vedeného před oběma žalovanými šlo o věc složitou, a proto bylo povinností (nejen) druhého žalovaného vydat rozhodnutí dle § 71 odst. 3 písm. a) správního řádu ve lhůtě 60 dní. Nelze se při úvahách o složitosti věci omezit pouze na to, že předmětem stavebního řízení bylo odstranění kůlny a nikoliv žádný složitý developerský projekt. V úvahu je třeba vzít, jak správně poukazuje druhý žalovaný, otázku právního posouzení, počtu účastníků, nutnosti vypořádat složité občanskoprávní námitky, změn právní úpravy v průběhu řízení a počtu právních předpisů upravujících danou problematiku. „Z uvedených důvodů může být poměrně časté, že se jedná o zvlášť složitý případ. Definice zvlášť složitého případu však není nikde vymezena. Obecně se může jednat o případ, kdy je třeba provést větší množství důkazů, vyhodnotit mnoho podkladů pro vydání rozhodnutí apod. Zpravidla se bude jednat o případy prováděné na ústředních správních úřadech či jiných úřadech specializujících se na určitou, zpravidla mimořádně složitou problematiku“ (srovnej JEMELKA, Luboš, PONDĚLÍČKOVÁ, Klára, BOHADLO, David. § 71 [Lhůty pro vydání rozhodnutí]. In: JEMELKA, Luboš, PONDĚLÍČKOVÁ, Klára, BOHADLO, David. Správní řád. 7. vydání. , adresa, : , právnická osoba, . Beck, 2023, s. 549.)

37. Lze-li tedy za zvlášť složitý případ považovat zejména řízení před specializovaným správním orgánem, pak do této kategorie spadá tím spíše řízení před odvolacím orgánem ve věci stavební. Je to právě stavební řízení, které je obecně známé svou složitostí. Ta je dána nejen složitostí právního posouzení nebo počtem účastníků, ale zejména poměrně turbulentně se měnící právní úpravou. Odvolací soud tedy shrnuje, že druhý žalovaný byl povinen vydat rozhodnutí ve lhůtě 60 dní, jejíž počátek se váže ke dni, kdy mu byl předán spis k rozhodnutí prvostupňovým orgánem (§ 90 odst. 6 věta druhá správního řádu).

38. Rozhodování druhého žalovaného v 60denních lhůtách ostatně akceptovala i sama žalobkyně, resp. její kontrolní skupina, v Protokolu o výsledcích kontroly výkonu přenesené působnosti na úseku územního rozhodování a stavebního řádu ze dnů 22. – , datum, , v němž opakovaně vyhodnotila rozhodování druhého žalovaného ve lhůtě 60 dní jako řádné.

39. Ze skutečností objasněných okresním soudem přitom plyne, že druhý žalovaný 60denní lhůtu pro vydání rozhodnutí dle § 71 odst. 3 písm. a) správního řádu dodržoval, když první odvolání mu bylo předloženo k rozhodnutí dne , datum, a bylo o něm rozhodnuto dne , datum, , druhé odvolání mu bylo předloženo k rozhodnutí dne , datum, a bylo o něm rozhodnuto dne , datum, , třetí odvolání mu bylo předloženo k rozhodnutí dne , datum, a bylo o něm rozhodnuto dne , datum, , čtvrté odvolání mu bylo předloženo dne , datum, a bylo o něm rozhodnuto dne , datum, a páté odvolání mu bylo předloženo dne , datum, a bylo o něm rozhodnuto dne , datum, . Porušení zákona v tomto směru tedy na straně druhého žalovaného shledat nelze.

40. Neobstojí ani závěr okresního soudu o tom, že druhý žalovaný zavinil nepřiměřenou délku řízení tím, že „dvě poslední kolečka rozhodování vznikla zcela zbytečně“, neboť měl sám již řízení skončit a již neměl rozhodnutí prvostupňového orgánu rušit a věc mu vracet k dalšímu řízení. Soudy v občanském soudním řízení nejsou oprávněny kontrolovat kvalitu vydávaných správních rozhodnutí, ať již vydaných v prvním stupni či v řízení odvolacím, a hodnotit jejich správnost a zákonnost. Jestliže rozhodnutí správního orgánu nebylo zrušeno (nebyla vyslovena jeho nezákonnost nebo nesprávnost) zákonem stanoveným způsobem předvídaným předpisy správního práva, nelze je jako nesprávné či nezákonné označit v řízení vedeném dle občanského soudního řádu.

41. Konečně pak nelze dovodit ani zavinění druhého žalovaného na nepřiměřené délce řízení spočívající v žalobkyní tvrzeném porušení povinnosti vyplývající z § 80 odst. 1, 3, a 4 písm. c) správního řádu upravujícího opatření proti nečinnosti. U takto složitého a již výrazně rozpracovaného případu se nejeví jako vhodný způsob řešení věci žalobkyní zmiňovaná delegace na jiný správní orgán. Nutnost takového postupu se nepodává ani z obsahu správního spisu. Ostatně i sama žalobkyně v žalobě uvádí, že nejde o obligatorní postup odvolacího správního orgánu. Nelze navíc dovodit, a to právě s ohledem na složitost věci, množství úkonů v řízení učiněných jak ze strany účastníků, tak i ze strany správních orgánů, již uplynulou dobu vedení řízení a nutnost seznámení se s již poměrně obsáhlým spisovým materiálem jiným správním orgánem, že by v případě postupu druhého žalovaného dle § 80 správního řádu, byla celková doba stavebního řízení kratší. Jinými slovy, ani v případě, že by druhý žalovaný postupoval v rozporu s uvedeným ustanovením, nebylo by možné dovodit existenci příčinné souvislosti mezi porušením jeho povinnosti (jakkoliv se toto v nyní projednávané věci na základě okresním soudem objasněného skutkového stavu nepodává) a nepřiměřenou délkou řízení.

42. Jedinou z žalobkyní tvrzených příčin, v níž lze spatřovat zavinění druhého žalovaného na celkové nepřiměřené délce řízení, je skutečnost, že ve zrušujícím rozhodnutí sp. zn. OÚPSŘ 83/2008-rozh. ze dne , datum, zavázal prvého žalovaného nesprávným právním názorem a pověřil jej aplikací již zrušené vyhlášky, přičemž toto své pochybení druhý žalovaný v dalším průběhu správního řízení sám doznal. Jako zaviněné zdržení (a tedy zavinění na celkové nepřiměřené délce stavebního řízení) lze však žalovanému přičíst toliko zákonnou 60tidenní lhůtu na vydání nového rozhodnutí prvým žalovaným. Pokud totiž prvý žalovaný v této lhůtě nerozhodl, pak je další zdržení mající vliv na celkovou délku stavebního řízení opět zaviněno jeho nečinností a nelze jej již přičítat druhému žalovanému. Na straně druhého žalovaného se tedy s ohledem na celkovou dobu, po kterou bylo vedeno stavební řízení, jedná o zcela marginální zavinění na jeho nepřiměřené délce, která vedla k přiznání odškodnění poškozeným manželům Votavovým. Pokud totiž řízení bylo vedeno 10 let, 8 měsíců a 17 dnů, pak na průtah zaviněný žalovaným připadá toliko 0,5 % trvání celkové délky řízení. Za těchto okolností odvolací soud shledal s ohledem na výši částky, kterou byla žalobkyně nucena zaplatit na náhradě nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení jako přiměřenou náhradu ve výši , částka, .

43. Odvolací soud proto potvrdil rozsudek okresního soudu podle § 219 o. s. ř. ve vztahu k druhému žalovanému v části výroku II, jíž mu byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku , částka, s úrokem z prodlení. Právo na úroky z prodlení vyplývá z ustanovení § 1970 o. z., dle kterého po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výše úroku z prodlení je pak stanovena v § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. a v době vzniku prodlení v daném případě činila okresním soudem přiznaných 10 % ročně. Počátek prodlení nastal , datum, , tj. den po marném uplynutí lhůty k plnění stanovené žalobkyní ve výzvě k zaplacení doručené mu dne , datum, , jak správně uzavřel okresní soud.

44. Ve zbývajícím rozsahu tedy byla žaloba vůči druhému žalovanému odvolacím soudem shledána nedůvodnou, proto byl rozsudek okresního soudu v části výroku II, jíž byla druhému žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni , částka, (, částka, minus , částka, ) s úrokem z prodlení, odvolacím soudem změněn podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. tak, že se žaloba v tomto rozsahu zamítá.

45. Co se týká náhrady nákladů řízení ve vztahu mezi žalobkyní a prvým žalovaným, prvý žalovaný byl ve věci zcela úspěšný, měl by proto dle § 142 odst. 1 o. s. ř., § 224 odst. 1, odst. 2 o. s. ř. právo na náhradu nákladů řízení. Prvý žalovaný však v průběhu jednání před odvolacím soudem uvedl, že náhradu nákladů řízení nepožaduje. Odvolací soud proto rozhodl, že ve vztahu mezi žalobkyní a prvým žalovaným nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

46. Ve vztahu mezi žalobkyní a druhým žalovaným, byla žalobkyně úspěšná ve zcela marginální části, když jí oproti žalobnímu požadavku na zaplacení celkem , částka, úrokem z prodlení požadovaných společně a nerozdílně po obou žalovaných, bylo přiznáno pouze právo na zaplacení částky , částka, s úrokem z prodlení, tj. méně než 1 % z původně žalované částky. Odvolací soud proto přiznal druhému žalovanému podle § 142 odst. 3 a § 224 odst. 1, odst. 2 o. s. ř. právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů v plné výši , částka, . Jde o paušální náhradu ve výši , částka, podle § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu (dále jen „vyhláška č. 254/2015 Sb.“), za celkem , hodnota, úkonů podle § 1 odst. 3 téže vyhlášky. Konkrétně se jedná o paušální náhradu za 3 písemná podání ve věci samé ze dne , datum, (vyjádření k žalobě), ze dne , datum, (vyjádření k odvolání prvého žalovaného proti v pořadí prvému rozsudku okresního soudu) a ze dne , datum, (vyjádření k odvolání prvého žalovaného proti nyní přezkoumávanému rozsudku okresního soudu) podle § 1 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 254/2015 Sb., paušální náhradu za 5 příprav účasti na jednání před okresním soudem ve dnech , datum, , , datum, , , datum, , , datum, a , datum, podle § 1 odst. 3 písm. b) vyhlášky č. 254/2015 Sb., paušální náhradu za 16 započatých dvouhodin účasti na jednání před okresním soudem ve dnech , datum, (3x), , datum, (3x), 24. 2 2022 (3x), , datum, (4x), , datum, (3x), a za 2 účasti na jednání před soudem odvolacím ve dnech , datum, a , datum, podle § 1 odst. 3 písm. c) vyhlášky č. 254/2015 Sb. a 2 podání odvolání proti rozsudku okresního soudu ze dne , datum, a ze dne , datum, podle § 1 odst. 3 písm. f) vyhlášky č. 254/2015 Sb.

47. Nebylo druhému žalovanému přiznáno právo na paušální náhradu za podání učiněná dne , datum, , v němž druhý žalovaný pouze sděluje, zda byl soudu spolu s vyjádřením k žalobě připojen kompletní spis a navrhuje doplnit dokazování označenou listinou, dne , datum, , v němž druhý žalovaný pouze označuje důkazy, a dne , datum, obsahující návrh na vstup vedlejších účastníků do řízení, neboť nejde v jejich případě o písemné podání nebo návrh ve věci samé ve smyslu § 1 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 254/2015 Sb.

48. Při určení výše náhrady nákladů vynaložených druhým žalovaným v odvolacím řízení, vyšel odvolací soud z obsahu spisu, neboť jejich výši druhý žalovaný nevyčíslil.