13 C 304/2020-348

Rubrum

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Tomáše Zubka a soudců Mgr. Dušana Broulíka a Mgr. Davida Mařádka ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] zastoupená advokátem JUDr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa], [PSČ] [obec] o zaplacení částky 48 032 Kč s příslušenstvím o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 18. 5. 2023, č. j. 13 C 304/2020-232 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I., pokud jím žalovaná byla zavázána zaplatit žalobci částku 48 032 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 4 879,68 Kč za dobu od [datum] do zaplacení, úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 20 496,80 Kč za dobu od [datum] do zaplacení a úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 22 656 Kč za dobu od [datum] do zaplacení, potvrzuje.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I., pokud jím byla žalovaná zavázána zaplatit žalobci úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 4 879,68 Kč za dobu od [datum] do [datum], ve výši 8,05 % ročně z částky 20 496,80 Kč za dobu od [datum] do [datum], ve výši 8,5 % ročně z částky 22 656 Kč za dobu od [datum] do [datum], mění tak, že se žaloba v této části zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 74 562 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. [jméno] [příjmení], advokáta se sídlem [adresa].

IV. Žalovaná je povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Novém Jičíně náhradu nákladů řízení ve výši 433,90 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobou podanou dne [datum] se žalobce jako zaměstnanec proti žalované jako své někdejší zaměstnavatelce domáhal zaplacení částek specifikovaných výroky I. a II. se zdůvodněním, že s ní dne [datum] uzavřel pracovní smlouvu, na jejímž základě pro ni vykonával práci pilota. Jeho pracovní poměr skončil ke dni [datum] na podkladě jeho výpovědi ze dne [datum]. Od žalované však nedostal řádně zaplacenou mzdu za 3 odpracované dny v září 2017, kdy měl podle žalované čerpat neplacené volno, což není pravdou. Jeho průměrná hodinová mzda za II. čtvrtletí roku 2017 přitom činila 203,32 Kč. Tato část žalované částky tudíž odpovídala částce 4 879,68 Kč (3 dny x 8 hodin x 203,32 Kč). V listopadu 2017 žalovaná žalobci ve výplatnici vykázala neplacené volno 5 dnů a neomluvenou absenci v rozsahu 7 dnů, přičemž ani za tyto dny neobdržel mzdu, třebaže neplacené volno nečerpal a žádnou směnu nezameškal. Průměrná žalobcova hodinová mzda za III. čtvrtletí roku 2017 pak činila 188,80 Kč. Dlužná částka proto činí 18 124,80 Kč (12 dnů x 8 hodin x 188,80 Kč). Dále měl žalobce podle výplatnice za listopad 2017 od žalované v hotovosti obdržet částku 2 372 Kč jakožto zálohu na listopadovou mzdu, což se ovšem nestalo. Nakonec zůstala žalovaná žalobci dlužna i náhradu za nevyčerpanou dovolenou v délce 15 dnů, kdy mu ve výplatnicích neprávem vykázala čerpání 4 dnů dovolené v září, 3 dnů v říjnu a 8 dnů v prosinci 2017. Náhrada tudíž činí 22 656 Kč (15 dnů x 8 hodin x 188,80 Kč). Žalovaná přitom z výše uvedených důvodů neměla právo krátit žalobci dovolenou. Splatnost jednotlivých částek žalobce navázal na výplatní termín - 20. dne následujícího kalendářního měsíce. Žalobce nemohl každodenně nastoupit do práce na letišti mezi 6:00 a 7:30 a opustit pracoviště mezi 14:30 a 16:00, protože to vzhledem k letům realizovaným po celé Evropě nebylo fyzicky možné, a navíc by tím často překračoval letecké předpisy, jež zakotvují maximální povolenou pracovní dobu pilota, do níž by se přitom počítala i doba strávená kancelářskou prací. Žalovaná porušovala svou povinnost předložit pilotům 14 dnů předem letový plán, takže žalobce mnohdy oslovil dispečer s otázkou, zda může let vykonat, den či pouhých několik dnů předem. Žalovaná realizovala jednotlivé lety ad hoc, na konkrétní zakázku. Žalobce se nacházel v zásadě buďto v režimu pracovní pohotovosti, vykazované jako stand-by (STBY) ve smyslu unijního nařízení č. 965/2012, anebo čerpal volno ([příjmení] OFF), na něž měl nárok. V době pohotovosti tak žalobce v souladu se zákonem zpravidla pobýval doma a čekal na telefonu. Zvýšené pracovní úsilí v podobě většího počtu dnů, strávených během měsíce v režimu STBY, žalovaná žalobci kompenzovala prodloužením volna v měsících následujících. To znamená, že se režim předpokládaný pracovní smlouvou a mzdovým výměrem s pravidelným začátkem a koncem pracovní doby a úvazkem 40 hodin týdně ve skutečnosti nikdy nepraktikoval, což také žalovaná akceptovala.

2. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby se zdůrazněním režimu nastoleného pracovní smlouvou; žalobcovou pracovní povinností bylo být denně, nejpozději v 7:30, přítomen na svém pracovišti v [obec] a zde být připraven k plnění pracovních povinností včetně případného pilotování letadla v režimu cvičných letů. O žalobcově docházce vedla žalovaná evidenci. Žalobce však trávil dobu pracovní pohotovosti v pohodlí svého domova. V září 2017 vykázal za dny 2. 9. a 3. 9. létání pro jiné provozovatele, ve dnech 4. - 15.

9. čerpal náhradní volno a poté dovolenou. Ve dnech 25. - 28. 9. držel pracovní pohotovost doma, 29. 9. létal (vykázáno zkratkou LZIB/LKPR). Na výplatní pásce bylo žalobci období 18. - 22. 9. vykázáno v souladu s jeho vlastním pracovním výkazem jako řádná dovolená, další týden od 25. 9. opět jako řádná dovolená, avšak zde došlo u žalované k chybě, když žalobci jako den dovolené byl vykázán den 29. 9., zároveň byl ovšem vynechán den 28.

9. Za říjen 2017 vykázal žalobce ve svém výkazu celkem 8 dnů v režimu [příjmení] [jméno], ačkoli nelze zjistit, za co. Po zbývající dny jsou vykázány lety. Na výplatní pásce žalovaná vykázala dovolenou ve dnech 27., 30. a 31. 10. a celkem 19 odpracovaných dnů. V listopadu trávil dle vlastního výkazu žalobce 5 pracovních dnů v režimu náhradního volna, 9 dnů v režimu pracovní pohotovosti bez upřesnění místa a vykázal celkem 170,5 pracovních hodin. Žalovaná na výplatní pásce vykázala žalobci neplacené volno na jeho žádost a v počtu 5 dnů, dále neomluvenou absenci 7 dnů a 10 odpracovaných dnů. Ze mzdového listu za rok 2017 lze zjistit celkem 209 odpracovaných dnů, 12 dnů dovolené, 8 dnů svátků a 22 dnů čerpání nemocenských dávek. Ode dne [datum] zavedla žalovaná pouze kvůli žalobci na pracovišti elektronickou knihu docházek, jež byla aktivována otiskem palce. Žalobce pak přestal docházet do práce úplně. Za dny, kdy žalobce do práce nepřišel, čímž porušil své povinnosti, mu žalovaná vykázala neplacené volno či neomluvenou absenci, kvůli níž posléze využila svého práva a zkrátila žalobci dovolenou.

3. Okresní soud napadeným rozsudkem žalobě plně vyhověl (výrok I.) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 85 575,94 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.). Dospěl přitom mimo jiné ke skutkovým zjištěním, že účastníci uzavřeli dne [datum] pracovní smlouvu na práci pilota s místem výkonu práce Česká republika. Ve smlouvě se dále dohodli, že žalobce souhlasí s vysíláním na pracovní cesty mimo sjednané místo výkonu práce, to je mimo [obec]. Žalobci byla stanovena základní měsíční mzda ve výši 35 000 Kč s týdenním rozsahem 40 hodin, denním rozsahem 8 hodin, s tím, že začátek pracovní doby je od 6:00 do 7:30 nebo jinak podle dohody. Z výpovědí svědků [jméno] a [jméno] [příjmení] okresní soud zjistil, že když přišel požadavek na let, letový dispečer jej zpracoval, poté zavolal pilotům, jestli mohou letět nebo ne a podle toho se zařídil. Piloti byli doma a většinou o letu věděli několik dnů předem. Pokud nebyla zrovna zakázka, měli piloti volno v režimu pohotovosti a mohli odjet, kam chtěli. Zavolalo se jim, když bylo potřeba. Pokud byl vypracován rozpis 14 dní předem, nebyla v něm definována doba pracovní pohotovosti. Byla jen ústní dohoda, že 14 dnů budou piloti ve službě a 14 dnů ne. Nikdy se nestalo, že by dispečer musel nahánět žalobce do práce, že se na něj čeká. Z výpovědi výkonné ředitelky žalované, [jméno] [příjmení], vyplynulo, že žalobce neměl písemně nařízeno, že v určitých konkrétních dnech bude v pracovní pohotovosti po 24 hodin denně a že také musí vykonat let. Žalovaná je charterovou společností, takže se předem neví, kdy se poletí. Pohotovost tedy reálně nebyla, vše záviselo pouze na domluvě. Zavolalo se tedy pilotovi, jestli může nebo nemůže letět. Od [datum] byla na základě požadavku majitele společnosti nainstalována elektronická evidence docházky na otisk prstu. Do doby spuštění elektronické evidence se docházka evidovala tak, že si to psal každý sám. Podle dopisu Úřadu pro civilní letectví (dále jen ÚCL) je publikace plánu služeb v České republice stanovená minimálně na dobu 14 dnů pro notifikaci plánu služeb členům posádek, která je určena zákoníkem práce. Plán služeb nemusí bezpodmínečně obsahovat konkrétní lety a činnosti, ale zejména musí být jasně určeny dny volna a dny, ve kterých může člen posádky předpokládat přidělení letové či jiné služby, aby si mohl naplánovat adekvátní odpočinek. Podle pracovních výkazů žalobce v září roku 2017 ve dnech 2. a 3. září vykonal let, od 4. do 15. 9. měl náhradní volno, v dalším týdnu je uvedeno čerpání dovolené, ode dne 25. do 28. 9. pracovní pohotovost a dne 29. let do Bratislavy. V říjnu dle výkazu 2. 10. let, 3. 10. pohotovost v Bratislavě, 4. 10. přeprava na letiště, 5. 10. náhradní volno, 6. 10. přeprava na letiště, 7. 10. pohotovost, 8. 10. let, 9. 10. let, 10. 10. let, od 11. do 13. náhradní volno, 15. 10. přeprava na letiště, 16. 10. let, 17. 10. náhradní volno, 18. 10. let, 19. a 20. náhradní volno, 22. až 24. lety, 25. 10. náhradní volno, 26. a 27. října lety, 28. 10. vyčkávání na odlet, 29. 10. let, 30. 10. přeprava na letiště do [obec]. V listopadu od 1. do 3. 11. náhradní volno, 4. 11. přeprava na letiště do [obec], 5. a 6. 11. let, 7. a 8. 11. náhradní volno, 9. až 21. listopadu pohotovost, 22. 11. přeprava na letiště v Augsburgu, 23. 11. let, 24. a 25. pohotovost na letišti Avignon, 26. 11. let, 27. a 28. listopadu pohotovost na letišti v Dublinu, 29. a 30. 11. let. V prosinci 1. 12. let, 4. a 5. 12. pohotovost, 6. 12. přeprava na letiště do Bratislavy, 7. 12. let a od 8. 12. do konce měsíce nemocenská. V elektronické evidenci docházky žalobce je v období září až prosinec roku 2017 pouze jeden časový záznam dne 27. 9., kdy je příchod i odchod zaznamenán v 15:

41. Žalobce obdržel v roce 2017 hrubou mzdu ve výši 37 961 Kč za duben, ve výši 35 000 Kč za květen, červen, červenec a srpen, dále ve výši 28 181 Kč za září, ve výši 38 770 Kč za říjen, ve výši 14 915 Kč za listopad a ve výši 8 334 Kč za prosinec. Pouze u listopadu je uvedeno, že žalobce obdržel v hotovosti částku 2 372 Kč a za prosinec měl obdržet v hotovosti celou čistou mzdu. V ostatních případech je uvedeno, že mzdu obdržel bezhotovostně. V září je žalobci ve výplatnicích vykázáno 9 dnů dovolené a 3 dny neplaceného volna na žádost, v říjnu 3 dny dovolené a v listopadu 7 neomluvených absencí a 5 dnů neplaceného volna na žádost. Podle výplatnice za listopad je zůstatek dovolené 8 dnů, v prosinci 2017 již 0 dnů. V dubnu měl žalobce odpracovat 160 hodin + 11 hodin přesčas, v květnu 184 hodin, v červnu 176 hodin, v červenci 168 hodin, v srpnu 184 hodin a v září 65 hodin, dále měl 31 hodin neplaceného volna a 72 hodin řádné dovolené. Pracovní poměr žalobce u žalované byl ukončen výpovědí žalobce ze dne [datum]. Tuto výpověď žalobce odůvodnil tím, že byly porušovány pracovněprávní a letecké předpisy, nebyl mu zasílán rozvrh práce alespoň 14 dnů předem, nalétal nízký počet hodin za posledních 12 měsíců a rovněž se mu nelíbilo nízké finanční ohodnocení. Z emailové korespondence okresní soud zjistil, že žalobce vyjádřil nesouhlas s tím, že by měl mít neplacené volno za měsíc listopad v délce 5 dnů, neboť o něj nežádal a rovněž nesouhlasil s tím, že měl neomluvenou absenci, když docházel na lety tak, jak byl zavolán, a jinak byl v pohotovosti. Rozporoval také to, že obdržel hotovost ve výši 2 372 Kč. Před podáním žaloby vyzval žalobce žalovanou prostřednictvím svého právního zástupce dopisem ze dne [datum] k zaplacení dlužné částky do [datum].

4. Z právního hlediska okresní soud věc posoudil tak, že žalovaná porušila povinnost zakotvenou v § 84 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákoníku práce), předložit žalobci minimálně čtrnáctidenní plán služeb zahrnující alespoň období pracovní pohotovosti konkrétního pilota. Proto nebylo zřejmé, kdy má vlastně žalobce pohotovost a kdy náhradní volno. Navíc byl mezi stranami spor o to, zda v době držení této pohotovosti se má žalobce zdržovat osobně na svém domovském letišti, nebo být pouze na telefonu a pobývat v přiměřené dojezdové vzdálenosti, což je nepochybně i jeho domov. Žalovaná tuto otázku neměla upravenu v žádné vnitřní normě, tedy z ničeho nevyplývala žalobcova povinnost nacházet se fyzicky na letišti. Žalovaná jako zaměstnavatelka mohla po žalobci požadovat vykonávání administrativní práce i v kanceláři (§ 16 odst. 1 písm. f) vyhlášky MD č. 466/2006 Sb., o bezpečnostní letové normě, ve znění pozdějších předpisů (dále jen b. l. n.)), což nicméně opět naráželo na absenci jasného plánu služeb. Žalobce porušil svou povinnost evidovat své příchody a odchody na domovské letiště. Na pracovišti vládl chaos, kdy piloti ani nevěděli, jestli mají pohotovost nebo ne a dispečeři je v případě poptávky na let obvolávali s dotazem, zda mohou letět. Pokud jde o neplacené volno, žalovaná nebyla oprávněna je žalobci jednostranně nařídit; to lze na základě dohody. Žádná žalobcova žádost o neplacené volno ovšem nebyla předložena. I kdyby bylo dané volno reakcí na žalobcovu neomluvenou absenci, měla ji žalovaná zaevidovat, nikoli nařídit žalobci neplacené volno. Co se týká neomluvené absence, žalobce nebyl povinen trávit pracovní pohotovost na pracovišti (letišti), takže žádnou neomluvenou absenci nezaznamenal. Byl povinen konat let v době pracovní pohotovosti, zatímco žalovaná byla povinna mu určit a předložit dobu pracovní pohotovosti a dobu ostatní na dobu nejméně 14 dnů, což neudělala. Tím pádem neměla právo krátit žalobci dovolenou. Co se týče zálohy na mzdu, pak měla-li ji žalovaná žalobci vyplatit hotově a má-li zaplacení vyplynout jen z výplatnice, nebylo uspokojení této pohledávky prokázáno.

5. Proti rozsudku podala žalovaná odvolání, jež zdůvodnila tím, že podstatou sporu je odpověď na otázku, zda musí být pilot v době pracovní pohotovosti přítomen na pracovišti. Žalovaná žalobce nikdy nenutila k nastoupení letu navzdory právní překážce v podobě překročení limitu odpracovaných hodin. U žalované to fungovalo tak, že pilot mohl z jakéhokoli důvodu říci, že není schopen let vykonat a žalovaná by zjednala někoho jiného. Tento postup vyplynuvší ze svědeckých výpovědí byl u žalované zažitý a fungoval až do žalobcova příchodu na pracoviště. Okresní soud neustále odročoval ústní jednání, protože žalobcova tvrzení a důkazy byly nedostatečné, a to i po koncentraci řízení, čímž žalovanou utvrzoval v přesvědčení, že v případě nesplnění výzev bude žaloba zamítnuta, a současně porušil pravidla koncentrace řízení. Nakonec žalobě zcela překvapivě vyhověl. Žalovanou nikdy k doplnění tvrzení či důkazů nevyzval. Žalobce uplatnil týž nárok jako v řízení před Okresním soudem v Opavě námitkou započtení. Okresní soud žalobce poučil o důkazním břemeni ke skutečnosti, že od žalované neobdržel zálohu na mzdu za listopad 2017 a že žalovaná bezdůvodně evidovala jeho dovolenou dne [datum]. V bodě 12. napadeného rozsudku je ovšem napsáno, že je výplata této částky zachycena pouze ve výplatnici a protože neexistuje žalobcem podepsaný doklad o její výplatě, je možno říci, že nebyla žalobci vyplacena. Okresní soud však žalovanou nepoučil, že nese důkazní břemeno stran zaplacení zálohy. Okresní soud celou dobu dával najevo, že rozhodující je obsah pracovní smlouvy. V rozsudku však naopak zdůraznil porušení povinností žalované např. tím, že žalobci nepřeložila plán letové služby s ohledem na obsah b. l. n. V pracovní smlouvě, o níž okresní soud neřekl, že je neplatná, se přitom žalobce zavázal být na pracovišti každodenně a v konkrétní pracovní době, s výjimkou doby výkonu profese pilota a jiných příslušných dob podle zákoníku práce. Žalobce nakonec neprokázal, za které dny výkonu relevantní pracovní činnosti sám sobě vykázal a poté žalobou uplatnil nárok na denní mzdu z titulu čerpání náhradního volna. To vše znamená, že měla být žaloba zamítnuta nejpozději po druhém jednání pro nesplnění povinnosti tvrzení a důkazní, případně odmítnuta jako neprojednatelná. Okresní soud žalobci i za této situace přiznal náhradu nákladů všech doplňujících vyjádření. Dále není jasné, proč za účast na jednání ze dne [datum] zdvojnásobil odměnu podle § 12 odst. 1 a. t.

6. Žalobce navrhl potvrzení napadeného rozsudku s tím, že soud vždy může vyzvat žalobce, aby svá tvrzení a návrhy doplnil. Zákon nelimituje počet takových výzev. Zákon zároveň ukládá soudu povinnost komunikovat s účastníky svůj předběžný právní názor na věc, avšak jeho předběžnost spočívá v tom, že z něj nelze dovozovat, jak soud meritorně rozhodne. Zvlášť v situaci, kdy po sdělení předběžného názoru vyzve účastníka k doplnění tvrzení nebo důkazů. Žalobce by rovněž uvítal, pokud by nadepsaný soud rozhodl dříve, nicméně respektoval pravidla zmíněná výše a trpělivě se pokoušel soudu tvrdit a prokazovat rozhodné skutečnosti, aby byl v řízení úspěšný. Žalovaná byla v řízení spíše pasivní. Okresní soud v Opavě již v rozsudku č. j. 26 C 200/2018-93 nárok žalobce v rámci kompenzační námitky shledal jako oprávněný. 2 porady (ze dne [datum] a [datum]) mezi žalobcem a jeho zástupcem jsou u řízení trvajícího 3 roky přiměřené. [příjmení] byly vždy důsledkem poučení soudu prvního stupně k doplnění tvrzení a důkazů, na které musel žalobce reagovat, aby byl ve věci úspěšný. Po poradě následovalo v obou případech písemné vyjádření, zaslané soudu. K oběma vyjádřením byla připojena nová tvrzení a důkazy. Pokud soud případ vyhodnotil jinak než žalovaná, jde o projev zásady volného hodnocení důkazů. Žalobce prokázal, že žalovaná porušovala předpisy při plánování směn, resp. že plánování v podstatě neprobíhalo.

7. Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř.)) po zjištění, že odvolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a že je přípustné, přezkoumal na odvolacím jednání napadený rozsudek, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání, a dospěl k závěru, že odvolání žalované je pouze zčásti důvodné.

8. Prvostupňový dospěl na základě provedených a správně vyhodnocených důkazů ke správným skutkovým zjištěním, jež mají oporu v provedeném dokazování. Odvolací soud je tudíž jako správná přejímá a pro stručnost na ně v plné šíři odkazuje. Dodává k nim, že z okresním soudem provedené a vyhodnocené zprávy ÚCL ze dne [datum] vyplynulo i to, že byla žalovaná v období od [datum] do [datum] v leteckém rejstříku zapsána jako vlastnice letadla typu SR 22 (provozovatelkou společnost [právnická osoba]) a letadla typu L410 UVP-E20 (provozovatelkou žalovaná). Ze zprávy ÚCL ze dne [datum] pak vyplynula též skutečnost, že není kancelářská práce pilota zakotvena v žádné legislativě, takže záleží na dohodě mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem.

9. Podle názoru odvolacího soudu byla žaloba od počátku projednatelná. Žalobce nemohl specifikovat konkrétní dny, které mu žalovaná vykázala jako neomluvenou absenci či neplacené volno, poněvadž ve výplatnicích ani v žádném jiném jemu přístupném dokumentu pochopitelně jmenovitě uvedeny nebyly, a protože to byla žalovaná, která je vykázala, a tudíž by měla být schopna je i konkretizovat. Tato odvolací námitka tedy byla neopodstatněná. V řízení bylo prokázáno, že žalovaná byla v rozhodném období mezi zářím a prosincem 2017 malou leteckou společností, disponující jen několika letadly. Jako letecký dopravce provozovala obchodní leteckou dopravu (§ 2 odst. 10, odst. 11, resp. odst. 9, odst. 10 zákona č. 49/1997 Sb. o civilním letectví a o změně a doplnění zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), v obou zněních účinných v rozhodném období (dále jen c. l.), čl. 2 odst. 1 nařízení Komise (EU) č. 965/2012 ze dne [datum] (dále jen nařízení)) a zaměstnávala žalobce jako pilota. Tím pádem byla povinna vydat bezpečnostní letovou normu – normu regulující maximální dobu ve službě, dobu letové služby, dobu letu, minimální požadavky na odpočinek včetně odpočinku při překračování více časových pásem, principy dělené služby, principy pro použití zesílené a zdvojené posádky a pravidla pro určování letové zálohy členů posádek letadel. A to v souladu s čl. 8 nařízení, s čl. 8 odst. 4 a hlava Q přílohy III nařízení (EHS) č. 3922/91, s § 22a odst. 1 a 2 c. l. a s Částí třetí b. l. n. Tato norma následně podléhala schválení ze strany ÚCL (§ 22a odst. 3 c. l.). Z důkazů provedených soudem prvního stupně je patrno, že žalovaná tuto povinnost nesplnila. Zároveň byla povinna žalobci předem písemně rozvrhnout pracovní dobu a s tímto rozvrhem jej seznámit, a to nikoli podle obecného ust. § 84 zákoníku práce, nýbrž podle speciálního § 100 odst. 1 písm. e) zákoníku práce ve spojení s § 22 odst. 4 nařízení vlády č. 589/2006 Sb., kterým se stanoví odchylná úprava pracovní doby a doby odpočinku zaměstnanců v dopravě, ve znění účinném v rozhodném období (dále jen o. p. d.). Podle zmíněného ustanovení vypracuje„ zaměstnavatel provozující obchodní leteckou dopravu letouny písemný rozvrh týdenní pracovní doby na každý kalendářní měsíc období sjednaného v kolektivní smlouvě pro nerovnoměrně rozvrženou pracovní dobu a seznámí s ním člena posádky letadla nejpozději 10 dnů před začátkem následujícího kalendářního měsíce, v němž je pracovní doba nerovnoměrně rozvržena, pokud se nedohodne s členem posádky letadla jinak.“ Přitom zaměstnavatel musí respektovat omezení délky směny ve smyslu § 22 odst. 1 – 3 o. p. d. Žalobce jako pilot by měl pracovní dobu rozvrženou bezesporu nerovnoměrně (§ 78 odst. 1 písm. m) zákoníku práce). [příjmení] se zásadně mohl nacházet buďto v době, kdy mohl předpokládat přidělení služby (§ 16 odst. 1 b. l. n.), anebo v době volna (§ 19 odst. 4 – 6 b. l. n.). Žalovaná tudíž byla povinna předem jasně určit přinejmenším konkrétní dny služby a konkrétní dny volna. [jméno] tedy pouze stanovit celkový počet dnů služby a dnů volna za kalendářní měsíc či jiné období bez jmenovité specifikace těchto dnů. Ani této své povinnosti nicméně nedostála. [obec] toho vždy v reakci na aktuální zakázku ad hoc oslovila toho kterého pilota s otázkou, zda může – mnohdy již v nejbližších dnech – let vykonat, a podle jeho odpovědi se zařídila. Protože nevydala žádnou vlastní bezpečnostní letovou normu ani průběžně nezpracovávala plány služeb, určovala se doba služby teprve pod dojmem konkrétní zakázky a na základě okamžité ústní domluvy. Právě proto se zřejmě žalovaná pilotů na možnost letu ptala. A tak vytvořila stav, kdy nebylo předem (natož písemně) určeno ani základní dělení na dobu služby a dobu volna. V pracovní smlouvě a mzdovém výměru sice byla určena výše specifikovaná pravidelná pracovní doba. Z ostatních důkazů však naprosto jednoznačně vyplynulo, že pokud pilot právě aktivně nevykonával let či bezprostředně související úkony (např. odpočinek na letišti, přesun mezi letištěm a domovem či přesun mezi letištěm a hotelem), pak i kdyby se právě nacházel v režimu služby, mohl být doma. Tím spíše pak v době volna. To vše znamená, že žádná ze stran od prvopočátku neměla ani neprojevila vážně míněnou vůli (kterou by zároveň chtěla být právně vázána), aby žalobce či ostatní piloti v pracovní době mimo dobu aktivního výkonu té které části služby museli konat práci na letišti, potažmo„ mateřském letišti.“ Strany naopak celou dobu respektovaly stav, kdy byli piloti v této době mimo letiště. Jestli se tak dělo v době vykazované jako STBY či volno ([příjmení] OFF), je již věc druhá. Tím pádem je jasné, že režim předpokládaný pracovní smlouvou, resp. mzdovým výměrem, se ve skutečnosti nikdy nerealizoval. Z toho plyne, že ani žalovanou zavedený elektronický systém evidence pracovní doby nemohl přinejmenším v případě pilotů dost dobře fungovat prostě proto, že byl vázán pouze na jedno konkrétní místo – Letiště [ulice] v [obec]. Žalovaná tak nesplnila ani povinnost vést řádnou evidenci pracovní doby (§ 96 odst. 1 zákoníku práce), kterou zde nevylučují ani letecké předpisy. Ze svědeckých výpovědí sice vyšlo najevo, že si piloti vedli vlastní výkazy práce, které žalovaná akceptovala. To ovšem neplatí právě pro žalobcovy výkazy z rozhodného období, které je předmětem řízení. V tomto kontextu je také třeba podotknout, že žalovaná nepředložila žádný vnitřní předpis, náplň práce ani jiný dokument, podle nějž by žalobce jako pilot musel pravidelně konat kancelářskou práci. Prvostupňovým soudem citované ust. § 16 odst. 1 písm. f) b. l. n. sice skutečně hovoří o„ administrativní práci v kanceláři,“ leč proto, že do jeho osobní působnosti náleží všichni členové posádky letadla (§ 15 písm. c) b. l. n.), což není jen pilot; totéž ustanovení ostatně hovoří i o povinnosti sekání trávy a další údržby vzletové a přistávací dráhy, což jistě není běžnou pracovní povinností pilota. Navíc by doba strávená kancelářskou prací musela být dobou výkonu jiné činnosti vyžadované žalovanou (§ 16 odst. 1 písm. f) b l. n.). A jak bylo výše vysvětleno, žalovaná žádný dokument, na jehož základě by po žalobci kancelářskou práci mohla vyžadovat, nedoložila. Proto ÚCL odpověděl, že v tomto ohledu záleží na dohodě mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem. Žalovaná tedy byla povinna předem žalobci rozvrhnout pracovní dobu a právě v rámci tohoto rozvrhu mu přidělovat práci (§ 34b odst. 1 zákoníku práce). Žalobce byl přidělenou práci povinen odvést pouze v řádně rozvržené pracovní době (§ 38 odst. 1 písm. b) zákoníku práce) Jestliže však žalovaná žalobci pracovní dobu s ohledem na letecké předpisy a specifika práce pilota ani nerozvrhla, ba ani neevidovala způsobem, který by sama respektovala, pak žalobci zkrátka nemohla po právu vykázat neomluvenou absenci ani neplacené volno. Žalovaná ostatně nedokázala specifikovat konkrétní dny, kdy měl žalobce čerpat neplacené volno či zaznamenat neomluvenou absenci, ba ani konkrétní důvod, proč mu neplacené volno nařídila. Namísto toho tyto důvody nepřítomnosti v práci žalobci vykázala o své vůli (jak ostatně připustila již v odporu proti platebnímu rozkazu), ačkoli např. neplacené volno může zaměstnanec čerpat pouze na základě dohody se zaměstnavatelem, uzavřené typicky na žádost zaměstnance, jak správně uvedl prvostupňový soud. V tom případě nastala jiná překážka v práci na straně zaměstnavatele, čímž žalobci vznikl nárok na zaplacení náhrady mzdy, a to ve výši, jež odpovídá průměrnému výdělku za hodiny podle fondu pracovní doby (§ 208 část věty před středníkem ve spojení s § 207 zákoníku práce per eliminationem). Tedy ve výši rovnající se průměrnému hrubému hodinovému výdělku (§ 351 ve spojení s § § 352, 356 odst. 1 zákoníku práce), který žalovaná žalobci zúčtovala k výplatě v rozhodném období vždy předchozího kalendářního čtvrtletí na základě žalobcem odpracované doby v tomto čtvrtletí a který zjistila k prvnímu dni kalendářního měsíce následujícího po příslušném rozhodném období (§ 353 odst. 1, odst. 2 ve spojení s § 354 odst. 1, odst. 2 zákoníku práce). Účastníci ujednali základní měsíční mzdu ve výši 35 000 Kč a týdenní pracovní dobu 40 hodin (§ 113 odst. 1 zákoníku práce) Tomu odpovídají žalobcem předložené výplatnice, z nichž vycházejí všechny jím použité a soudem prvního stupně vyhodnocené vstupní údaje a výpočet. Tento výpočet je v souladu s výše uvedenými ustanoveními. Tím pádem žalovaná neměla právo krátit žalobci dovolenou (§ 223 odst. 2 ve spojení s 222 odst. 4 zákoníku práce a contrario). I zde mu tak vznikl nárok na náhradu mzdy za nevyčerpanou dovolenou v případě skončení pracovního poměru, a sice ve výši již zmíněného průměrného výdělku (§ 222 odst. 2, odst. 3 zákoníku práce), kterou okresní soud rovněž správně vypočítal. Co se týče zálohy na mzdu za listopad 2017, jako důkaz o jejím zaplacení byla provedena výplatnice. Výplatnice ovšem zachycuje stav„ má dáti,“ nikoli stav„ dal,“ pročež z objektivního hlediska splnění tohoto dluhu neprokazuje. To nevyplynulo ani z ostatních provedených důkazů. Žalobce prokázal vznik odpovídající pohledávky. Subjektivní důkazní břemeno stran jejího zániku uspokojením tudíž nesla žalovaná, která z této skutečnosti odvozovala vlastní procesní úspěch. Prvostupňový soud tedy pochybil, vyzval-li k předložení důkazu o nezaplacení zálohy žalobce, leč posléze rozsudek založil na neunesení důkazního břemene žalované, kterou přitom nepoučil a nevyzval ve smyslu § 118a odst. 3 o. s. ř., jak správně namítla žalovaná. Odvolací soud proto onu vadu napravil (§ 213b o. s. ř.), načež žalovaná uvedla, že žádný další důkaz nenavrhuje. Proto platí skutkový závěr, že žalovaná žalobci zálohu neuhradila, pročež nebylo odvolání důvodné ani v této části. Žalobce i soud prvního stupně ovšem chybně navázali počátek prodlení žalované se splněním jednotlivých dluhů na výplatní termín (20. den následujícího kalendářního měsíce). Z důkazů nevyplynulo, že by splatnost mzdy byla sjednána odchylně od zákona. [obec] splatnosti mzdy (§ 141 odst. 1 z. p.) je okamžikem odlišným od termínu výplaty (§ 141 odst. 3 z. p.). Vzhledem k § 141 odst. 1 zákoníku práce, podle kterého jsou„ mzda nebo plat splatné po vykonání práce, a to nejpozději v kalendářním měsíci následujícím po měsíci, ve kterém vzniklo zaměstnanci právo na mzdu nebo plat nebo některou jejich složku,“ byla ta která část mzdy splatná vždy posledního dne následujícího kalendářního měsíce. To platí i pro náhradu mzdy za nevyčerpanou dovolenou (§ 144 první věta zákoníku práce), jež se přitom vyplácí vcelku po skončení pracovního poměru, za celkový počet dnů nevyčerpané dovolené (§ 222 odst. 2 zákoníku práce). Žalovaná se tedy na rozdíl od žalobce vždy dnem následujícím den splatnosti ocitla v prodlení, čímž jí vznikla povinnost zaplatit mu z dané částky úrok z prodlení ve výši odpovídající ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů (§ 4 zákoníku práce ve spojení s § § 1968, 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. z.), a ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ve znění pozdějších předpisů). Za dobu od [datum] (z částky 20 496,80 Kč) měl žalobce právo na úrok z prodlení ve výši 8,50 % ročně, požadoval však pouze 8,05 % ročně a oba soudy byly jeho návrhem vázány (§ 153 odst. 2 o. s. ř.). Pokud jde o procesní odvolací námitky žalované, procesní postup soudu prvního stupně celkově vzato skutečně nebyl koncentrovaný, nýbrž zdlouhavý a poněkud matoucí. Jeho konečný názor na rozložení subjektivního důkazního břemene stran zaplacení zálohy na mzdu musel pro žalovanou být s ohledem na názor dříve projevený do značné míry překvapivým, a to ve smyslu absence příležitosti vyjádřit se k odlišnému právnímu hodnocení. Odvolací soud tuto vadu napravil výše popsaným způsobem. Právní hodnocení zbytku uplatněných nároků překvapivým v tomto ohledu nebylo. Je sice pravdou, že prvostupňový soud vyzýval k doplnění skutkových tvrzení a důkazních návrhů převážně žalobce, zároveň však dával oběma účastníkům najevo předběžný názor, že žalovaná porušila právní předpisy, což signalizovalo i možnost, že pro ni výsledek řízení nemusí být příznivý. Poučení podle § 118a odst. 1 – 3 o. s. ř. prolamuje koncentraci řízení (§ 118b odst. 1 třetí věta o. s. ř.) a je zásadně věcí soudu, zda, kdy a kolikrát je účastníkovi poskytne, jak přiléhavě zdůraznil žalobce. Žalovaná navíc měla během prvostupňového řízení řadu šancí se k věci komplexně vyjádřit. Tento procesní postup prvostupňového soudu neměl z výše rozvedených příčin vliv na věcnou správnost výroku I. jeho rozsudku. Ze všech těchto důvodů odvolací soud výrokem I. jako věcně správný potvrdil výrok I. napadeného rozsudku (§ 219 ve spojení s § 223 částí věty před středníkem o. s. ř.) s výjimkou části, obsahující úroky z prodlení za dobu, než se žalovaná dostala do prodlení. V této části výroku I. pak odvolací soud vzhledem k nesprávnému právnímu hodnocení počátku prodlení ze strany soudu prvního stupně napadený rozsudek výrokem II. změnil tak, že žalobu částečně zamítl (§ 220 odst. 1 písm. a) ve spojení s § 223 částí věty před středníkem o. s. ř.).

10. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení je odůvodněno ustanovením § 224 odst. 1, odst. 2 ve spojení s § 142 odst. 3 o. s. ř. Odvolací soud napadené rozhodnutí zčásti změnil, pročež musel znova rozhodnout o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (§ 224 odst. 2 o. s. ř.). Žalobce byl procesně neúspěšný pouze v poměrně nepatrné části, pročež má právo na náhradu nákladů řízení v plné šíři (§ 142 odst. 3 o. s. ř.). Druhou věcí je účelnost jednotlivých nákladů (§ 142 odst. 1 o. s. ř.). Ty lze rozdělit na dvě části: hotové výdaje žalobce a náklady jeho zastoupení advokátem (§ 137 odst. 1, odst. 2, odst. 3 o. s. ř.). Žalobce má bezpochyby právo na náhradu cestovného, přestože jej zastupuje advokát, poněvadž může jako účastník řízení osobně participovat na každém jednání, a protože zákon takové náklady v § 137 odst. 1 o. s. ř. předpokládá. I soudní poplatek je ostatně hotovým výdajem účastníka (§ 137 odst. 1 o. s. ř.). Tato část náhrady tak sestává ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 922 Kč a z cestovného. Odvolací soud žalobci nepřiznal cestovné za jednání ze dne [datum], protože se jej nezúčastnil. Počítal přitom vždy s kombinovanou spotřebou 6 l [číslo] km a pro jednání uskutečněná soudem prvního stupně s ujetou vzdáleností 105 km (tedy nikoli s účtovanou vzdáleností 116 km), což je podle mapových aplikací vzdálenost mezi žalobcovým bydlištěm a sídlem soudu. Za jednání ze dne [datum] tak jde o cestovné ve výši 633,36 Kč při vyhláškové ceně motorové nafty 27,20 Kč l a základní náhrady za 1 km jízdy 4,40 Kč (§ 137 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § § 1 písm. b), 4 písm. c) vyhlášky MPSV č. 589/2020 Sb. v prvním účinném znění). Za jednání ze dne [datum] cestovné ve výši 720,93 Kč při vyhláškové ceně motorové nafty 36,10 Kč l a základní náhrady za 1 km jízdy 4,70 Kč (§ 137 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § § 1 písm. b), 4 písm. c) vyhlášky MPSV č. 511/2021 Sb. v prvním účinném znění). Za jednání ze dne [datum] cestovné ve výši 790,23 Kč při vyhláškové ceně motorové nafty 47,10 Kč l a základní náhrady za 1 km jízdy 4,70 Kč (§ 137 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § § 1 písm. b), 4 písm. c) vyhlášky MPSV č. 511/2021 Sb. ve znění vyhlášky č. 116/2022 Sb.). Za jednání ze dne [datum] cestovné ve výši 790,23 Kč při vyhláškové ceně motorové nafty 47,10 Kč l a základní náhrady za 1 km jízdy 4,70 Kč (§ 137 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § § 1 písm. b), 4 písm. c) vyhlášky MPSV č. 511/2021 Sb. ve znění vyhlášky č. 237/2022 Sb.). Za jednání ze dne [datum] cestovné ve výši 823,83 Kč při vyhláškové ceně motorové nafty 44,10 Kč l a základní náhrady za 1 km jízdy 5,20 Kč (§ 137 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § § 1 písm. b), 4 písm. c) vyhlášky MPSV č. 467/2022 Sb. ve znění vyhlášky č. 85/2023 Sb.). Za odvolací jednání ze dne [datum] cestovné ve výši 166, 362 Kč při ujeté vzdálenosti 21 km, vyhláškové ceně motorové nafty 38,70 Kč l a základní náhrady za 1 km jízdy 5,60 Kč (§ 137 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § § 1 písm. b), 4 písm. c) vyhlášky MPSV č. 398/2023 Sb. ve znění pozdějších předpisů). Z cestovného k odvolacímu jednání nebyla žalobci přiznána náhrada DPH, protože zákonné právo na takovou náhradu má pouze žalobcův zástupce (§ 137 odst. 3 o. s. ř.). Celkové žalobcovo cestovné činí 3 924, 942 Kč. Druhá část náhrady se skládá z položek vyčíslených podle vyhlášky MSp č. 177/1996 Sb. o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb ve znění pozdějších předpisů (advokátní tarif, dále jen a. t.). Odvolací soud zde na rozdíl od soudu prvostupňového nepovažuje za účelné všechny žalobcem účtované úkony právní služby. Sazbu mimosmluvní odměny za 1 úkon stanovil podle § 8 odst. 1 ve spojení s § 7 bodem 5. a. t., tedy částkou 3 060 Kč. Žalobci přiznal náhradu nákladů převzetí a přípravy zastoupení (§ 11 odst. 1 písm. a) a. t.), předžalobní výzvy obsahující základní právní a skutkový rozbor (§ 11 odst. 1 písm. d) a. t.), žaloby (§ 11 odst. 1 písm. d) a. t.), účasti na šesti jednáních ve dnech [datum], [datum], [datum], [datum], [datum] a [datum], přičemž jednání ze dne [datum] trvalo dva započaté dvouhodinové úseky, pročež za ně přísluší dvě náhrady, nikoli zvýšení podle § 12 odst. 1 a. t. (§ 11 odst. 1 písm. g) a. t.). Odvolací soud naopak žalobci nepřiznal repliku ze dne [datum] již proto, že k ní nebyl soudem vyzván, a navíc se v ní obsažená tvrzení, důkazy a právní argumenty objevily v ostatních žalobcových podáních. Náhradu za vyjádření ze dne [datum] odvolací soud přisoudil, neboť v něm žalobce skutečně reagoval na poučení soudu uděleném na jednání ze dne [datum], jež bylo navíc překvapivé (§ 11 odst. 1 písm. d) a. t.). Je sice pravdou, že soud žalobce na jednání ze dne [datum] vyzval k předložení důkazů o nevyplacení zálohy a o bezdůvodném vykázání dovolené v listopadu 2017, leč fakt, že k těmto skutečnostem podle názoru soudu neunáší důkazní břemeno, byl zjevný již z předchozího jednání. Bylo žalobcovou povinností vnést do řízení všechna tvrzení, důkazy a argumenty již v první reakci na výzvu soudu. Jestliže tak učinil teprve později, nemohou být náklady pozdějšího vyjádření účelné. Proto mu soud nepřiznal náhradu za vyjádření ze dne [datum]. Žalobce nebyl vyzván ani k vyjádření ze dne [datum], pročež jsou i jeho náklady neúčelné. Odvolací soud nepřiznal ani náhradu za vyjádření ze dne [datum], poněvadž na předchozím jednání soud opakoval stále týž názor na rozložení důkazního břemene, který již byl žalobci znám. Nadto je třeba si uvědomit, že ke vnesení tvrzení, důkazů a právních argumentů do řízení slouží zásadně žaloba, případně účast na jednání. Žalobci opět nic nebránilo, aby tento materiál uplatnil již dříve. Co se týče písemného závěrečného návrhu, ten odvolací soud pokládá za účelný, protože k němu účastníky soud na jednání ze dne [datum] vyzval, přičemž následnému jednání ani vyhlášení rozsudku nebyli přítomni. Odvolací soud považuje za účelnou i další poradu ze dne [datum], jež se odehrála mezi jednáním ze dne [datum] a následným vyjádřením ze dne [datum] (jejichž náhrady odvolací soud přiznal), poněvadž je přirozené, že se žalobce se svým zástupcem přinejmenším o reakci na překvapivou výzvu soudu musel poradit (§ 11 odst. 1 písm. c) a. t.) Odvolací soud naopak nepřiznal náhradu za poradu ze dne [datum], uskutečněnou před vyjádřením ze dne [datum], a to z důvodů vysvětlených u tohoto vyjádření. Dále odvolací soud přiznal náhradu za vyjádření k odvolání (§ 11 odst. 1 písm. k) a. t.) a za účast na odvolacím jednání (§ 11 odst. 1 písm. g) a. t.). Za 15 úkonů právní služby tedy přísluší náhrada mimosmluvní odměny za zastoupení ve výši 45 900 Kč a paušální náhrada hotových výdajů ve výši 4 500 Kč (300 Kč za 1 úkon, viz § 13 odst. 4 a. t.). Další složkou nákladů je náhrada za promeškaný čas na cestě z advokátní kanceláře žalobcova zástupce k prvostupňovému soudu a zpět vždy v délce 4 započatých půlhodin po 100 Kč, celkově tedy 400 Kč za každé jednání, poněvadž podle aplikace google maps je možno s přihlédnutím k běžným dopravním komplikacím přiznat požadované 4 půlhodiny (§ 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 a. t.). Celková náhrada za šest jednání činí 2 400 Kč. Dále cestovné žalobcova advokáta stran jednotlivých jednání. Odvolací soud zohlednil vždy kombinovanou spotřebou 5,3 l [číslo] km a ujetou vzdálenost 98 km. Za jednání ze dne [datum] tak jde o cestovné ve výši 575, 5932 Kč při vyhláškové ceně automobilového benzinu 95 oktanů 27,80 Kč l a základní náhrady za 1 km jízdy 4,40 Kč (§ 137 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § § 1 písm. b), 4 písm. a) vyhlášky MPSV č. 589/2020 Sb. v prvním účinném znění). Za jednání ze dne [datum] cestovné ve výši 653, 2974 Kč při vyhláškové ceně paliva 37,10 Kč l a základní náhrady za 1 km jízdy 4,70 Kč (§ 137 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § § 1 písm. b), 4 písm. a) vyhlášky MPSV č. 511/2021 Sb. v prvním účinném znění). Za jednání ze dne [datum] cestovné ve výši 653, 2974 Kč při vyhláškové ceně paliva 37,10 Kč l a základní náhrady za 1 km jízdy 4,70 Kč (§ 137 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § § 1 písm. b), 4 písm. a) vyhlášky MPSV č. 511/2021 Sb. ve znění vyhlášky č. 47/2022 Sb.). Za jednání ze dne [datum] cestovné ve výši 691, 733 Kč při vyhláškové ceně paliva 44,50 Kč l a základní náhrady za 1 km jízdy 4,70 Kč (§ 137 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § § 1 písm. b), 4 písm. a) vyhlášky MPSV č. 511/2021 Sb. ve znění vyhlášky č. 116/2022 Sb.). Za jednání ze dne [datum] cestovné ve výši 691, 733 Kč při vyhláškové ceně paliva 44,50 Kč l a základní náhrady za 1 km jízdy 4,70 Kč (§ 137 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § § 1 písm. b), 4 písm. c) vyhlášky MPSV č. 511/2021 Sb. ve znění vyhlášky č. 237/2022 Sb.). Za jednání ze dne [datum] cestovné ve výši 723, 5928 Kč při vyhláškové ceně paliva 41,20 Kč l a základní náhrady za 1 km jízdy 5,20 Kč (§ 137 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § § 1 písm. b), 4 písm. a) vyhlášky MPSV č. 467/2022 Sb. ve znění vyhlášky č. 85/2023 Sb.). Celkové cestovné pak činí 3 989, 2468 Kč. Protože je žalobcův advokát plátcem DPH, připočítal soud k nákladům též 11 925, 741828 Kč jako náhradu za DPH (§ 137 odst. 3 písm. a) ve spojení s § 151 odst. 2 druhou větou o. s. ř. a § 47 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb.). Celková náhrada tedy činí 74 562 Kč Lhůtu k zaplacení soud ve výroku III. stanovil podle § 160 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř. vzhledem tomu, že měla žalovaná během řízení dostatek času připravit se na zaplacení náhrady nákladů řízení pro případ svého procesního neúspěchu. Je sice povinna nahradit náklady řízení žalobci, avšak danou částku musí zaplatit advokátovi jako jeho zástupci (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

11. Výrokem IV. odvolací soud rozhodl o náhradě svědečného, o níž opomněl rozhodnout soud prvního stupně; ten pouze proplatil svědečné ve výši 215,45 Kč svědkyni [jméno] [příjmení] a ve výši 218,45 Kč svědkyni [jméno] [příjmení], nerozhodl však o náhradě svědečného. Vzhledem k tomu, že byl žalobce v řízení neúspěšný pouze v poměrně nepatrné části (§ 142 odst. 3 o. s. ř.), uložil odvolací soud náhradovou povinnost v plné šíři žalované (§ 148 odst. 1 ve spojení s § 139 odst. 1 první větou o. s. ř.), a to v téže lhůtě podložené týmiž důvody, jako v případě povinnosti nahradit náklady řízení žalobci.