13 C 408/2021-193

Rubrum

Okresní soud v Karlových Varech rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Oldřicha Umlaufa a přísedících Hany Král Vávrové a Marie Majdlové ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] pro 55 302 Kč s příslušenstvím, takto:

Výrok

I. Žaloba ohledně nároku na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 9 336 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % p. a. od 16. 3. 2020 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 2 953,40 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % p. a. z této částky od 16. 4. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

III. Ve zbytku nároku na zaplacení částky 19 253 Kč s příslušenstvím, tj. co do částky 16 299,60 Kč, jakož i co do úroku z prodlení ve výši 10 % p. a. z této částky od 16. 4. 2020 do zaplacení, se žaloba zamítá.

IV. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 7 348,60 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % p. a. z této částky od 16. 5. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

V. Ve zbytku nároku na zaplacení částky 9 096 Kč s příslušenstvím, tj. co do částky 1 747,40 Kč, jakož i co do úroku z prodlení ve výši 10 % p. a. z této částky od 16. 5. 2020 do zaplacení, se žaloba zamítá.

VI. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 7 714 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % p. a. z této částky od 16. 6. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

VII. Ve zbytku nároku na zaplacení částky 8 183 Kč s příslušenstvím, tj. co do částky 469 Kč, jakož i co do úroku z prodlení ve výši 10 % p. a. z této částky od 16. 6. 2020 do zaplacení, se žaloba zamítá.

VIII. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na kapitalizovaném úroku z prodlení z částky 9 044 Kč za období od 16. 6. 2020 do 15. 6. 2021 částku ve výši 1 204,20 Kč, na kapitalizovaném úroku z prodlení z částky 30 430 Kč za období od 16. 6. 2020 do 4. 6. 2021 částku ve výši 2 951,30 Kč, na kapitalizovaném úroku z prodlení z částky 16 384 Kč za období od 16. 6. 2020 do 15. 6. 2021 částku ve výši 1 638,40 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IX. Řízení o žalobě ohledně nároku na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 9 434 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % p. a. z této částky od 16. 6. 2020 do zaplacení, se zatavuje.

X. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou ze dne 29. 12. 2021 domáhala vydání rozhodnutí, jímž by žalované byla uložena povinnost k zaplacení částky 55 302 Kč s příslušenstvím, skutkově uváděje, že na základě pracovní smlouvy z 2. 5. 2018 vykonávala u žalované práci prodavačky za sjednanou měsíční mzdu ve výši 14 900 Kč, pracovní poměr skončil ke dni 31. 5. 2020, kdy rozsudkem OS K. Vary č. j. 17 C 90/2020-218 bylo určeno, že okamžité zrušení pracovního poměru dané dopisem žalované z 26. 5. 2020 je neplatné. Vzhledem ke skutečnosti, že po skončení pracovního poměru došlo ke zjištění, že nebyly uspokojeny veškeré její pracovněprávní nároky z uvedeného pracovního poměru, a to přes výzvu z 10. 6. 2021, nezbylo žalobkyni než se svými nároky obrátit na soud, kdy za období únor 2020 nebyla vyplacena částka 9 336 Kč hrubého, jak specifikováno v bodě II. písm. a) žaloby, za období březen 2020 nebyla vyplacena částka 19 253 Kč hrubého, jak specifikováno v bodě II. písm. b) žaloby, za období duben 2020 nebyla vyplacena částka 9 096 Kč hrubého, jak specifikováno v bodě II. písm. c) žaloby, za období květen 2020 nebyla vyplacena částka 8 183 Kč hrubého, jak specifikováno v bodě II. písm. d) žaloby, žalovaná byla v prodlení s výplatou plnění, jak specifikováno v bodě II. písm. e) žaloby, nebyla uhrazena částka ve výši 9 434 Kč hrubého, jak specifikováno v bodě II. písm. f) žaloby. Podáním z 22. 4. 2022 vzala žalobkyně žalobu ve věci zčásti zpět, a to ohledně nároku na zaplacení částky 9 434 Kč s příslušenstvím, uváděje, že zbývající uplatněné nároky považuje za důvodné, neboť při stanovení náhrady mzdy vycházela z osmihodinové pracovní doby, kdy žádný dodatek k pracovní smlouvě neuzavřela, konkrétně uváděje, jak uvedeno v podání. Do protokolu o jednání dne 29. 4. 2022 žalobkyně uvedla, že pokud jde o skutečnosti uvedené v pracovních výkazech za období únor až květen 2020, tak i skutečnosti uvedené ve výplatních listech, tyto neodpovídají skutečnosti, kdy právě z tohoto důvodu vznikly jednotlivé dílčí nároky, které žalobkyně v tomto řízení uplatňuje. V podání z 30. 5. 2022 žalobkyně mimo jiné uváděla, že si není vědoma uzavření dodatku [číslo] k pracovní smlouvě z 2. 5. 2018, není zřejmý důvod, pro který by takovou dohodu uzavírala vzhledem k pracovní době na provozovně, kde pracovala sama. Pokud jde o vnitřní předpis z 1. 4. 2020, uváděla, že jí byl dne 20. 4. 2020 předložen, se s nížením náhrady mzdy nesouhlasila vzhledem k informacím od úřadu práce. Dále poukazovala na skutečnost, že jí při výplatě k podpisu nebyly předkládány výplatnice, nedostávala ani výplatní lístky. V podání z 7. 2. 2023 se žalobkyně mimo jiné vyjádřila ke způsobu vedení evidence pracovní doby žalovanou s tím, že ta nebyla vedena v souladu s ustanovením § 96 zákoníku práce, nebyla vedena průkazně tak, aby vypovídala o tom, zda žalobkyně odpracovala či neodpracovala sjednanou pracovní dobu, v jakém rozsahu, pracovní výkazy zpracovávané na základě záznamu o kódování provozovny žalovanou předloženy nebyly, konkrétně uváděje, jak uvedeno v podání. Podáním z 9. 3. 2023 se žalobkyně vyjádřila mimo jiné tak, že předkládané pracovní výkazy jsou neprůkazné, údaje v nich nemají oporu v žádné skutečné evidenci docházky do zaměstnání, neboť ta žalovanou vedena nebyla. Pracovní doba žalobkyně tak byla denně od 10:00 do 20:00 hodin a v zimním období od 10:00 do 19:00 hodin, což byla skutečná provozní doba provozovny. Pokud žalovaná tvrdí, že byla sjednána sedmihodinová pracovní doba, v pracovních výkazech by měla být vykazována přesčasová práce, což z pracovních výkazů nevyplývá, kdy pro stanovení náhrady mzdy je rozhodná délka pracovní doby. Dále žalobkyně namítla, že jednala v omylu vyvolaném lstí žalovanou, neboť k podpisu dodatku pracovní smlouvy došlo za situace, kdy žalobkyně jednala v omylu ohledně skutečné denní doby výkonu práce u žalované. Pokud jde o čerpání dovolené, žalovaná jednala v rozporu s ustanovením § 217 odst. 1 zákoníku práce, kdy čerpání dovolené určila, aniž by žalobkyni o tomto vyrozuměla, v únoru roku 2020 žádnou dovolenou nečerpala, ani jí čerpání nebylo určeno. V podání z 22. 5. 2023, k výzvě soudu dle § 118a odst. 1 o. s. ř., žalobkyně doplnila svá skutková tvrzení tak, že pokud jde o dodatek k pracovní smlouvě, o zkrácení pracovního úvazku s žalovanou nikdy nejednala, dodatek vědomě nepodepsala, důvod ke zkrácení pracovní doby objektivně neexistoval, neměla žádnou možnost zjistit, že žalovaná vykazuje ohledně mzdových údajů odlišné skutečnosti, neboť nedostávala žádné výplatní lístky, lstivé jednání spatřovala v tom, že ze strany žalované nebyly předávány doklady (výplatní lístky), výplata byla vyplácena bez toho, aby bylo převzetí výplaty podepisováno, nebyly předkládány k podpisu evidenční listy důchodového pojištění, předmětný dodatek byl k podpisu podstrčen a do tohoto dopsáno ujednání o zkrácení pracovní doby. Stejnopis dodatku nebyl žalobkyní vydán, nedostávala mzdové lístky, neměla tak možnost na vzniklý stav v reálném čase reagovat. Nevěděla, že vykonává práci přesčas. Žalobkyně vzhledem k intenzitě narušení veřejného pořádku jednáním žalované při porušení základních zásad pracovně právních vztahů uváděla, že je zde důvod absolutní neplatnosti předmětného dodatku pracovní smlouvy z důvodu zjevného narušení veřejného pořádku. V podání z 13. 7. 2023 žalobkyně označila důkazy a dále specifikovala lstivé a podvodné jednání jednatelky žalované spočívající v nepředávání dokladů, které jí měla v souvislosti s trváním pracovního poměru předávat, držení žalobkyně v nevědomosti, vyplácení výplaty bez podpisu převzetí výplaty, nepředkládání podpisu listu důchodového pojištění.

2. Žalovaná s podanou žalobou nesouhlasila, v podání z 15. 2. 2022 se vyjádřila k jednotlivým dílčím žalobou uplatněným nárokům, k nároku v bodě II. písm. a) žaloby namítla, že zde je rozpor v tvrzení žalobkyně, pokud se za tvrzenou dobu náhradního volna 10. 2. až 23. 2. 2020 dožaduje náhrady mzdy za dovolenou, kdy v tomto období na základě oboustranného souhlasu byla čerpána dovolená, náhrada mzdy je stanovena chybně, kdy dle dodatku k pracovní smlouvě z 30. 10. 2018 pracovní doba byla snížena na 35 hodin týdně. Pokud jde o nárok uplatněný v žalobě v bodě II. písm. b), namítala, že se nesprávně vychází z osmihodinové denní pracovní doby, žalobkyni bylo uloženo čerpání dovolené v době, kdy provozovna musela být z důvodu vládního nařízení uzavřena. K nároku uplatněnému v žalobě v bodě II. písm. c) namítala, že se nesprávně vychází z osmihodinové denní pracovní doby, v měsíci dubnu zde byly překážky v práci na straně žalované, vnitřním předpisem z 1. 4. 2020 byla snížena náhrada mzdy na 60 % průměrného výdělku, žalobkyně byla s vnitřním předpisem seznámena dne 20. 4. 2020, což odmítla písemně potvrdit. K nároku uplatněnému v bodě II. písm. d) žaloby namítala, že se nesprávně vychází z osmihodinové pracovní doby, byla vyplacena náhrada mzdy, a to po vydání rozsudku OS K. Vary věci sp. zn. 17 C 90/2020. Pokud jde o nárok v bodě II. písm. e) žaloby, namítala, že dlužná mzda a část odstupného za květen 2020 byla vyplacena až v době po vydání rozsudku ve věci OS K. Vary sp. zn. 17 C 90/2020, přičemž jsou zde důvody zvláštního zřetele vhodné pro nepřiznání úroku z prodlení. Pokud jde o nárok pod bodem II. písm. f) žaloby, namítala, že nárok na náhradu na dovolenou vzniknout nemohl, vzhledem ke skončení pracovního poměru ke dni 31. 5. 2020. V podání z 30. 12. 2022 se žalovaná vyjádřila k evidenci pracovní doby v období únor až květen 2020 s tím, že ta byla předložena v podobě pracovních výkazů na jméno žalobkyně, tato evidence splňuje náležitosti dle § 96 zákoníku práce, na jejím základě lze určit nároky žalobkyně související s odpracováním pracovní doby. Dále zde bylo uvedeno, že jako podklad k přítomnosti žalobkyně na pracovišti sloužila i historie záznamů o kódování provozovny vedená společností [právnická osoba], která však již není k dispozici. Nicméně žalobkyně se za období únor až květen domáhá náhrady mzdy za dobu, kdy pro žalovanou práci nevykonávala. V podání z 9. 3. 2023 se žalovaná vyjádřila nesouhlasně k přenesení důkazní povinnosti na žalovanou, poukázala na shodná tvrzení účastníků o nepřítomnosti žalobkyně na pracovišti s tím, že zde je spor toliko o rozsah ujednané pracovní doby, pokud bylo určeno čerpání dovolené, byla k tomu žalovaná oprávněna, naopak žalobkyně nebyla oprávněna čerpat neplacené volno, konkrétně uváděje, jak uvedeno v podání. V podání z 19. 4. 2023 žalovaná opakovaně argumentovala, že evidovala pracovní dobu v souladu se zákoníkem práce, což vyplývá z pracovních výkazů za únor až květen 2020, poukázala na skutečnost, že žalobkyně od března 2020 nedocházela na pracoviště, nevykonávala práci, rozhodnutí zaměstnavatele o určení čerpání dovolené je jednostranné, nevyžadující dohodu se zaměstnancem, nedostavila-li se žalovaná na pracoviště v období poloviny března do konce května 2020, měl by pro to existovat zákonem připuštěny důvod, jinak by se jednalo o neomluvenou absenci. V podání z 15. 6. 2023 žalovaná odmítla tvrzení žalované ohledně lstivého jednání při podpisu dodatku pracovní smlouvy, poukázala na nekonzistentnost tvrzení žalobkyně ve vztahu k předmětnému dodatku pracovní smlouvy, konkrétně uváděje, jak uvedeno v podání.

3. Z pracovní smlouvy z 2. 5. 2018 soud zjistil, že byla uzavřena mezi [právnická osoba], s. r. o., jako zaměstnavatelem, a [celé jméno žalobkyně], jako zaměstnancem. Dle čl. I. byl sjednán druh práce prodavačka, místo výkonu práce [obec], den nástupu do práce 7. 5. 2018. Dle čl. II. pracovní poměr byl sjednán na dobu neurčitou. Dle čl. IV. měsíční mzda byla sjednána částkou 14 900 Kč. Dle čl. V. bod 7 bylo uvedeno, že nedílnou součástí pracovní smlouvy je mzdový výměr a popis práce, které blíže vymezuje obsah mzdových a pracovních podmínek. Dle čl. VI. bod 2 byla uvedena délka a rozvrh pracovní doby, tj. 5 dní v týdnu – 40 hodin. Smlouva byla podepsána zaměstnancem, za zaměstnavatele jednatelkou.

4. Z dodatku [číslo] k pracovní smlouvě z 2. 5. 2018 soud zjistil, že byl uzavřen dne 30. 10. 2018, byl podepsán zaměstnancem, tak i jednatelkou zaměstnavatele. Obsahem dodatku bylo ujednání, že zaměstnavatel a zaměstnanec se dohodli na změně pracovní smlouvy v čl. VI bod 2 tak, že délka pracovní doby se po vzájemné dohodě sjednává na 35 hodin v týdnu, mzda bude poměrně krácena, tato změna vstupuje v platnost 1. 11. 2018, ostatní náležitosti pracovní smlouvy zůstávají nezměněny.

5. Z výpovědi z pracovního poměru z 24. 3. 2020 soud zjistil, že tímto zaměstnavatel vypověděl pracovní poměr zaměstnance, který byl uzavřen na základě pracovní smlouvy z 2. 5. 2018, výpověď z pracovního poměru byla dána dle § 52 písm. c) zákoníku práce z důvodu nadbytečnosti. Výpovědní lhůta činila 2 měsíce dle § 51 odst. 1 zákoníku práce.

6. Z rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech č. j. 17 C 90/2020-218, který nabyl právní moci, soud zjistil, že tímto bylo určeno, že okamžité zrušení pracovního poměru dané dopisem zaměstnavatele z 26. 5. 2020, je neplatné.

7. Z výplatního lístku na jméno žalobkyně za období únor 2020 soud zjistil, že zde byla uvedena výše hrubé mzdy částkou 15 497 Kč, čisté mzdy 12 741 Kč, počet pracovních dnů 20, počet odpracovaných dnů 9 (63 hodin), počet čerpaných dnů dovolené 11.

8. Z výplatního lístku na jméno žalobkyně za období březen 2020 soud zjistil, že zde byla uvedena výše hrubé mzdy částkou 14 975 Kč, čisté mzdy 12 382 Kč, počet pracovních dnů 22, počet odpracovaných dnů 0 (0 hodin), počet čerpaných dnů dovolené 22.

9. Z výplatního lístku na jméno žalobkyně za období duben 2020 soud zjistil, že zde byla uvedena výše hrubé mzdy částkou 10 367 Kč, čisté mzdy 9 211 Kč, počet pracovních dnů 20, počet odpracovaných dnů 1,5 (8 hodin), počet čerpaných dnů dovolené 2.

10. Z výplatního lístku na jméno žalobkyně za období květen 2020 soud zjistil, že zde byla uvedena výše hrubé mzdy částkou 55 858 Kč, čisté mzdy 47 332 Kč, odstupné jako složka mzdy 46 814 Kč, počet pracovních dnů 19, počet odpracovaných dnů 0 (0 hodin), počet čerpaných dnů dovolené 0. Důvod nepřítomnosti na pracovišti – překážka ze strany zaměstnavatele 21 dnů (147 hodin).

11. Z pracovního výkazu na jméno žalobkyně za období únor 2020 soud zjistil, že je zde evidována přítomnost na pracovišti v období 3. - 7. 2. 2020, v období 25. - 28. 2. 2020, počet odpracovaných hodin 72. Dále je zde evidována nepřítomnost na pracovišti z důvodu dovolené ve dnech 10. – 14. 2. 2020, ve dnech 17. – 21. 2. 2020, dne 24. 2. 2020.

12. Z pracovního výkazu na jméno žalobkyně za období březen 2020 soud zjistil, že je zde evidována nepřítomnost na pracovišti, a to za všechny pracovní dny v měsíci s uvedením důvodu nepřítomnosti v jednotlivých dnech dovolená.

13. Z pracovního výkazu na jméno žalobkyně za období duben 2020 soud zjistil, že je zde evidována nepřítomnost na pracovišti dne 1. 4. 2020 s uvedením důvodu dovolená, nepřítomnost ve dnech zbývajících z důvodu překážky. Dále je zde evidována přítomnost na pracovišti ve dnech 27., 29., 30. 4. s uvedením počtu odpracovaných hodin.

14. Z pracovního výkazu na jméno žalobkyně za období květen 2020 soud zjistil, že je zde evidována nepřítomnost na pracovišti po dobu celého měsíce v jednotlivých dnech s uvedením důvodu překážky.

15. Z vnitřního předpisu zaměstnavatele z 1. 4. 2020 soud zjistil, že byl vydán žalovanou ve věci výše náhrady mzdy v souvislosti s jinou překážkou na straně zaměstnavatele (částečná nezaměstnanost). V bodě 1 bylo mimo jiné uvedeno, že v důsledku nouzového stavu vyhlášeného vládou ČR z důvodu ohrožení zdraví v souvislosti s prokázáním výskytu coronaviru a spojenými krizovými opatřeními k řešení této situace, vznikly na straně zaměstnavatele ve smyslu § 209 odst. 1 zákoníku práce překážky, pro které nemůže přidělovat práci svým zaměstnancům v rozsahu týdenní pracovní doby z důvodu dočasného omezení poptávky po jím poskytovaných službách v provozovně na adrese [adresa], že v případech vzniku překážek na straně zaměstnavatele, pro které nemůže přidělovat práci v rozsahu týdenní pracovní doby, přísluší zaměstnanci podle zákoníku práce náhrada mzdy, kterou dle § 209 odst. 2 zákoníku práce upravuje zaměstnavatel tímto vnitřním předpisem tak, že výše náhrady mzdy v tomto případě činí 60 % průměrného výdělku. Dle bodu 4 bylo uvedeno, že vnitřní předpis nabývá účinnosti dne 1. 4. 2020. Vnitřní předpis byl podepsán jednatelkou zaměstnavatele, dále zde bylo uvedeno, že [celé jméno žalobkyně] převzetí vnitřního předpisu, seznámení se s tímto, odmítla dne 20. 4. 2020 podepsat. 16. [právnická osoba] [právnická osoba] z 1. 12. 2022 ve věci doložení dat ze zabezpečovacího systému soud zjistil, že zde bylo uvedeno, že společnost již není schopna doložit historii záznamů a příchodů a odchodů z prodejny po zakódování alarmu, neboť záznamy se uchovávají standardně 6 měsíců, smluvní vztah byl ukončen k 31. 10. 2020 a objekt byl úplně odpojen, nelze již dohledat žádné informace.

17. Z protokolu o jednání z 20. 1. 2021 spisu Okresního soudu v Karlových Varech sp. zn. 17 C 90/2020 (části výpovědi jednatelky žalované [jméno] [příjmení]) soud zjistil, že mimo jiné ve výpovědi uváděla ohledně průběhu inventury ve dnech 27. 4. – 30. 4. 2020, které byla přítomna žalobkyně.

18. Z výplatního lístku za období říjen 2019 na jméno žalobkyně soud zjistil, že zde byla uvedena hrubá mzda částkou 17 033 Kč, při odpracované době 23 dnů (161 hodin).

19. Z výplatního lístku za období listopad 2019 na jméno žalobkyně soud zjistil, že zde byla uvedena hrubá mzda částkou 14 148 Kč, při odpracované době 16 dnů (112 hodin).

20. Z výplatního lístku za období prosinec 2019 na jméno žalobkyně soud zjistil, že zde byla uvedena hrubá mzda částkou 17 235 Kč, při odpracované době 22 dnů (154 hodin).

21. Z přepisu emailu z 21. 5. 2020 soud zjistil, že tímto právní zástupce žalované zaslal právnímu zástupci žalobkyně v příloze tohoto emailu výplatní lístky paní [celé jméno žalobkyně] za období březen a duben 2020.

22. Na základě shora uvedených listinných důkazů (vyjma pracovních výkazů a výplatních lístků za období únor až květen 2020), na základě skutkových tvrzení obsažených v žalobě ohledně doby přítomnosti (nepřítomnosti) žalobkyně na pracovišti (provozovně žalované) v období únor až květen 2020, tak i ohledně důvodu nepřítomnosti na pracovišti, soud zjistil následující skutkový stav: Dne 2. 5. 2018 byla mezi žalobkyni a žalovanou uzavřena pracovní smlouva, dle níž žalobkyně vykonávala u žalované práci prodavačky za sjednanou měsíční mzdu 14 900 Kč při délce a rozvrhu pracovní doby 5 dní v týdnu (40 hodin). Dodatkem [číslo] k této pracovní smlouvě z 30. 10. 2018 došlo k dohodě ohledně změny čl. VI. bod 2 pracovní smlouvy tak, že byla sjednána délka pracovní doby v rozsahu 35 hodin v týdnu, s platností od 1. 11. 2018. Pracovní poměr žalobkyně u žalované skončil ke dni 31. 5. 2020, a to na základě výpovědi z pracovního poměru dané zaměstnavatelem, kdy rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech sp. zn. 17 C 90/2020 bylo pravomocně rozhodnuto o určení neplatnosti zrušení pracovního poměru dopisem z 26. 5. 2020. Žalovaná vystavila výplatní lístky za období února až květen 2020 na jméno žalobkyně, v nichž byly obsaženy údaje o výši čisté a hrubé mzdy, tak i údaje další. Žalovaná vystavila pracovní výkazy na jméno žalobkyně za období únor až květen 2020, v nichž byly evidovány údaje ohledně odpracovaných tak i neodpracovaných dnech v každém měsíci, údaje o příchodu tak i odchodu ze zaměstnání, délce odpracované doby v každém jednotlivém dni, ohledně důvodu nepřítomnosti na pracovišti. V období únor 2020 žalobkyně nebyla na pracovišti přítomna ve dnech 10. 2. až 23. 2. 2020, a to z důvodu čerpání neplaceného volna, na hrubé mzdě za únor 2020 byla vyplacena žalobkyni částka 15 497 Kč. Žalobkyně v měsíci březen 2020 odpracovala 7 dnů, byla nepřítomna na pracovišti 15 dnů, a to ve dnech 11. 3. 2020 až 12. 3. 2020, z důvodů čerpání dovolené, dne 13. 3. 2020, ve dnech 16. 3. 2020 až 20. 3. 2020, ve dnech 23. 3. 2020 až 27. 3. 2020, ve dnech 30. 3. 2020 až 31. 3. 2020, z důvodu překážky v práci na straně zaměstnavatele, na hrubé mzdě byla vyplacena částka 14 975 Kč. Žalobkyně v měsíci duben 2020 odpracovala 3 dny, byla nepřítomna na pracovišti 19 dnů, a to ve dnech 1. 4. 2020 až 3. 4. 2020, 6. 4. 2020 až 10. 4. 2020, 13. 4. 2020 až 17. 4. 2020, 20. 4. 2020 až 24. 4. 2020 z důvodu překážky v práci na straně zaměstnavatele, na hrubé mzdě byla vyplacena částka 10 367 Kč. Žalobkyně v měsíci květen 2020 neodpracovala žádný den, byla nepřítomna na pracovišti 22 dnů z důvodu na straně zaměstnavatele, na hrubé mzdě za měsíc květen bylo vyplaceno 9 044 Kč.

23. Dle ustanovení § 96 odst. 1 písm. a) zákona č. 262/2006 Sb. (zákoník práce) zaměstnavatel je povinen vést u jednotlivých zaměstnanců evidenci odpracované pracovní doby, práce přesčas, další dohodnuté práce přesčas, noční práce, doby v době pracovní pohotovosti. Dle odst. 2 na žádost zaměstnance je zaměstnavatel povinen umožnit zaměstnanci nahlédnout do jeho účtu pracovní doby nebo evidence pracovní doby a do jeho účtu mzdy a pořizovat si z nich výpisy, popř. stejnopisy, na náklady zaměstnavatele.

24. Dle ustanovení § 109 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb. (zákoník práce) za vykonanou práci přísluší zaměstnanci mzda, plat nebo odměna z dohody za podmínek stanovených tímto zákonem, nestanoví-li tento zákon nebo zvláštní právní předpis jinak.

25. Dle ustanovení § 208 zákona č. 262/2006 Sb. (zákoník práce) nemohl-li zaměstnanec konat práci pro jiné překážky na straně zaměstnavatele, než jsou uvedeny v § 207, poskytne mu zaměstnavatel náhradu mzdy nebo platu ve výši průměrného výdělku, to neplatí, bylo-li uplatněno konto pracovní doby.

26. Dle ustanovení § 217 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb. (zákoník práce) dobu čerpání dovolené je povinen zaměstnavatel určit podle písemného rozvrhu čerpání dovolené vydaného s předchozím souhlasem odborové organizace a rady zaměstnanců tak, aby dovolená mohla být vyčerpána zpravidla vcelku a do konce kalendářního roku, ve kterém právo na dovolenou vzniklo, pokud v tomto zákoně není dále stanoveno jinak. Při určení rozvrhu čerpání dovolené je nutno přihlížet k provozním důvodům zaměstnavatele a k oprávněným zájmům zaměstnance. Poskytuje-li se zaměstnanci dovolená v několika částech, musí alespoň jedna část činit nejméně 2 týdny vcelku, pokud se zaměstnanec se zaměstnavatelem nedohodne na jiné délce čerpané dovolené. Určenou dobu čerpání dovolené je zaměstnavatel povinen písemně oznámit zaměstnanci alespoň 14 dnů předem, pokud se nedohodne se zaměstnancem na kratší době.

27. Dle ustanovení § 222 odst. 1 věta prvá zákona č. 262/2006 Sb. (zákoník práce) zaměstnanci přísluší za dobu čerpání dovolené náhrada mzdy nebo platu ve výši průměrného výdělku.

28. Dle ustanovení § 351 zákona č. 262/2006 Sb. (zákoník práce) má-li být v pracovněprávních vztazích uvedených v § 3 větě druhé použit průměrný výdělek, postupuje se při jeho zjištění podle této hlavy.

29. Dle ustanovení § 352 zákona č. 262/2006 Sb. (zákoník práce) průměrným výdělkem zaměstnance se rozumí průměrný hrubý výdělek, nestanoví-li pracovní předpisy jinak.

30. Dle ustanovení § 353 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb. (zákoník práce) průměrný výdělek zjistí zaměstnavatel z hrubé mzdy nebo platu zúčtované zaměstnanci k výplatě v rozhodném období a z odpracované doby v rozhodném období. Dle odst. 2 za odpracovanou dobu se považuje doba, za kterou zaměstnanci přísluší mzda nebo plat.

31. Dle ustanovení § 354 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb. (zákoník práce) není-li v tomto zákoně stanoveno jinak, je rozhodným obdobím předchozí kalendářní čtvrtletí. Dle odst. 2 průměrný výdělek se zjistí k prvnímu dni kalendářního měsíce následujícího po rozhodném období.

32. Dle ustanovení § 580 zákona č. 89/2012 Sb. (občanský zákoník) neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

33. Dle ustanovení § 583 zákona č. 89/2012 Sb. (občanský zákoník) jednal-li někdo v omylu o rozhodující okolnosti a byl-li v omyl uveden druhou stranou, je právní jednání neplatné.

34. Dle ustanovení § 583 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb. (občanský zákoník) bylo-li právně jednáno v omylu vyvolaném lstí, je právní jednání neplatné, třebaže se omyl týká jen vedlejší okolnosti, 35. Dle ustanovení § 586 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. (občanský zákoník) je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba. Dle odst. 2 nenamítne-li oprávněná osoba neplatnost právního jednání, považuje se právní jednání za platné.

36. Dle ustanovení § 141 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb. (zákoník práce) mzda nebo plat jsou splatné po vykonání práce, a to nejpozději v kalendářním měsíci následujícím po měsíci, ve kterém vzniklo zaměstnanci právo na mzdu nebo plat nebo některou jejich složku.

37. Dle ustanovení § 1970 věta prvá zákona č. 89/2012 Sb. (občanský zákoník) po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný.

38. V souladu s citovanými zákonným ustanoveními, na základě skutkového stavu, jak uvedeno shora, shledal soud žalobou uplatněné nároky důvodnými zčásti, jak uvedeno ve výroku I. až VIII. rozsudku, a to z následujících důvodů:

39. Z provedených důkazů, a to pracovní smlouvou, výpovědí z pracovního poměru, rozsudku OS K. Vary ve věci sp. zn. 17 C 90/2020, se podává, že mezi účastníky vznikl pracovněprávní vztah, jehož právním důvodem vzniku byla předmětná pracovní smlouva uzavřená dne 2. 5. 2018, k zániku pracovněprávního vztahu došlo ke dni 31. 5. 2020 uplynutím výpovědní doby dle výpovědi z pracovního poměru z 24. 3. 2020. Z provedených důkazů, a to pracovní smlouvou z 2. 5. 2018, se podává, že žalobkyně vykonávala práci prodavačky při sjednané měsíční mzdě 14 900 Kč, v čl. VI. bod 2 byla sjednána délka a rozvrh pracovní doby, tj. v rozsahu 40 hodin. Z provedeného důkazu dodatkem [číslo] k předmětné pracovní smlouvě se podává, že s účinností od 1. 11. 2018 došlo k dohodě o změně pracovní smlouvy v čl. VI. bod 2 tak, že délka pracovní doby byla sjednána v rozsahu 35 hodin týdně. Nedůvodnou soud shledal námitku žalované ohledně neplatnosti předmětného sporného dodatku [číslo] to z důvodu omylu vyvolaného lstivým jednáním jednatelky žalované. Přes skutečnost, že žalobkyně se neplatnosti předmětného právního jednání v průběhu řízení ve věci dovolala ve smyslu ustanovení § 586 občanského zákoníku, má soud podepsaný za to, že zde tvrzený důvod relativní neplatnosti dán není, neboť přes doplnění tvrzení ze strany žalobkyně dle poučení soudu dle § 118a o. s. ř. ve skutečnostech uváděných žalobkyní nelze spatřovat lstivé jednání žalované, které by bylo způsobilé uvést žalobkyni v omyl ohledně podstatných okolností, eventuálně vedlejších okolností předmětného právního jednání (dohody o změně pracovní smlouvy). Obsah předmětného dodatku je zcela určitý a srozumitelný, tímto dochází ke změně ujednání v jediném ustanovení pracovní smlouvy, tj. ohledně rozsahu týdenní pracovní doby. Nerozhodnou je skutečnost, zda žalobkyně měla k dispozici výplatní pásky či jiné doklady, v nichž by byla uvedena pracovní doba. Měla-li žalobkyně jakékoliv pochybnosti ohledně účtu pracovní doby, evidence pracovní doby, účtu mzdy, mohla vůči žalované uplatnit právo dle § 96 odst. 2 zákoníku práce, což se však nestalo. Nelze rovněž přehlédnout skutečnost, že v období předcházejícím období, které je předmětem řízení ve věci, byly ve výplatních lístcích v období říjen až prosinec 2018 uvedeny údaje ohledně pracovní doby v rozsahu 7 hodin denně. Žalobkyně nespecifikovala žádné konkrétní jednání přičitatelné žalované (jednání jednatelky žalované) vztahující se k samotnému uzavření (podpisu) předmětného dodatku [číslo] tj. nespecifikovala žádné jednání a jeho okolnosti, které by mohly být předmětem dokazování a eventuálně vyhodnoceny soudem jako jednání lstivé. Lze přisvědčit námitce žalované ohledně té skutečnosti, že žalobkyně v průběhu řízení ve věci nekonzistentně a účelově měnila své námitky ve vztahu k předmětnému spornému dodatku [číslo]. Soud zde neshledal žádný důvod absolutní neplatnosti předmětného právního jednání ve smyslu § 580 odst. 1 občanského zákoníku, § 588 občanského zákoníku, kdy z žádných skuteční nelze dovozovat zjevné narušení veřejného pořádku. Z provedených důkazů, a to jednotlivých pracovních výkazů (výplatních lístků) rozhodného období, se podává, že tyto byly vyhotoveny žalovanou, byly zde obsaženy údaje ohledně přítomnosti či nepřítomnosti žalobkyně na pracovišti, odpracované doby, tak i důvodu nepřítomnosti. Důvodnou soud nicméně shledal námitku žalobkyně, že se nejedná o řádnou evidenci ve smyslu § 96 odst. 1 zákoníku práce, za stavu, kdy zde není žádných podkladů, z nichž by údaje obsažené v jednotlivých pracovních výkazech vycházely. Nevedla-li žalovaná žádnou evidenci ohledně příchodu a odchodu žalobkyně do místa, kde vykonávala práci (provozovna žalované), ať již v listinné nebo elektronické formě, která by byla podkladem pro vyhotovení pracovních výkazů, lze uzavřít, že žalovaná porušila právní povinnost ohledně evidence jednotlivých údajů vztahující se k výkonu práce žalobkyně ve smyslu § 96 odst. 1 zákoníku práce. Důvodnou soud shledal námitku žalobkyně ohledně té skutečnosti, že žalovaná postupovala v rozporu s ustanovením § 217 odst. 1 zákoníku práce, pokud jde o určení čerpání dovolené žalobkyni v rozhodném období, nedošlo-li k písemnému oznámení o určení čerpání dovolené. S ohledem na uvedené protiprávní jednání žalované, jakožto zaměstnavatele, při vedení evidence pracovní doby dle § 96 odst. 1 zákoníku práce, při určení čerpání dovolené dle § 217 odst. 1 zákoníku práce, soud přistoupil k přesunu důkazního břemene na žalovanou, a to ohledně skutečností uvedených v pracovních výkazech v rozhodném období, tj. ohledně sporných skutečností přítomnosti či nepřítomnosti žalobkyně na pracovišti v jednotlivých dnech, tak i ohledně důvodu nepřítomnosti, majíce za to, že žalovaná nemůže mít prospěch ze svého protiprávního jednání, nelze po žalobkyni spravedlivě požadovat, aby v řízení prokazovala, že údaje obsažené v pracovních výkazech (výplatních lístcích) za rozhodné období neodpovídají skutečnosti. Přes poučení, které se žalované ze strany soudu dostalo dle § 118a) o. s. ř. ohledně přesunu důkazního břemene, ohledně povinnosti důkazní ve vztahu ke sporným skutečnostem, tj. jednotlivým údajům obsaženým v pracovních výkazech (výplatních lístcích) ohledně přítomnosti či nepřítomnosti na pracovišti, ohledně důvodu nepřítomnosti, žalovaná k tomuto žádné důkazy neoznačila, neunesla břemeno důkazní. Z provedeného důkazu, a to vnitřním předpisem žalované z 1. 4. 2020 se podává, že tímto žalovaná přistoupila k úpravě výše poskytované náhrady mzdy dle § 209 odst. 2 zákoníku práce pro případ částečné nezaměstnanosti z důvodu specifikovaného v bodě 1 tohoto vnitřního předpisu, tj. pro překážku v práci na straně zaměstnavatele. Ze samotného znění vnitřního předpisu, ze zde uvedeného důvodu překážky v práci na straně zaměstnavatele, má soud za to, že se nejedná o překážku v práci na straně zaměstnavatele ve smyslu § 207 zákoníku práce, jedná se o jinou překážku v práci na straně zaměstnavatele ve smyslu § 208 zákoníku práce, žalovaná tak nebyla oprávněna postupovat při vydání vnitřního předpisu dle § 209 odst. 2 zákoníku práce, tj. nebyla oprávněna snížit náhradu mzdy na 60 % průměrného výdělku. Důvodnou je tak námitka žalobkyně ohledně absolutní neplatnosti tohoto vnitřního předpisu pro rozpor se zákonem ve smyslu § 580 odst. 1 občanského zákoníku. Ve smyslu ustanovení § 109 odst. 1 zákoníku práce žalobkyni za vykonanou práci přísluší mzda ve výši sjednané pracovní smlouvou, a to za odpracovanou dobu. Ve smyslu ustanovení § 208 zákoníku práce žalobkyni přísluší náhrada mzdy ve výši průměrného výdělku, a to za dobu nepřítomnosti na pracovišti z důvodu překážky v práci na straně zaměstnavatele. Ve smyslu ustanovení § 222 odst. 1 zákoníku práce žalobkyni přísluší náhrada mzdy ve výši průměrného výdělku, a to za dobu nepřítomnosti na pracovišti z důvodu čerpání dovolené. Při stanovení výše mzdy soud vycházel z pracovní smlouvy, kdy průměrná hodinová výše hrubé mzdy činí 106,40 Kč. Při stanovení výše náhrady mzdy soud vycházel z údajů obsažených ve výplatních lístcích za období říjen až prosinec 2019, tj. při stanovení průměrného výdělku postupoval dle § 351, § 352, § 353, § 354 odst. 1, 2 zákoníku práce, kdy průměrná výše hrubé hodinové mzdy činí 114 Kč. Soud zamítl (neprovedl) veškeré zbývající důkazní návrhy (zejména výpovědi svědků, listinné důkazy nevztahující se k rozhodnému období), neboť ty směřovaly k prokázání nerozhodných skutečností.

40. Pokud jde o nárok na zaplacení částky 9 336 Kč s příslušenstvím (dle bodu II. písm. a) žaloby), soud jej shledal nedůvodným, jak uvedeno ve výroku I. rozhodnutí, kdy žalobkyně ve dnech 10. 2. 2020 až 23. 2. 2020 čerpala neplacené volno, za což náhrada hrubé mzdy nenáleží, v měsíci únor 2020 odpracovala 10 dnů (80 hodin), čemuž odpovídá hrubá mzda 8 512 Kč. Bylo-li žalobkyni na hrubé mzdě, náhradě mzdy, za měsíc únor vyplaceno 15 497 Kč, lze uzavřít, že pracovněprávní nároky žalobkyně zanikly zcela splněním. Jakýkoliv nárok další na náhradu mzdy za čerpanou dovolenou žalobkyni nevznikl.

41. Pokud jde o nárok na zaplacení částky 19 253 Kč (dle bodu II. písm. b) žaloby), soud jej shledal důvodným zčásti, jak uvedeno ve výroku II., III. rozhodnutí, kdy žalobkyně v měsíci březen 2020 odpracovala 7 dnů (56 hodin), čemuž odpovídá hrubá mzda 5 958,40 Kč. Žalobkyně byla nepřítomna na pracovišti 15 dnů (105 hodin), a to ve dnech 11. 3. 2020 až 12. 3. 2020, z důvodů čerpání dovolené, dne 13. 3. 2020, ve dnech 16. 3. 2020 až 20. 3. 2020, ve dnech 23. 3. 2020 až 27. 3. 2020, ve dnech 30. 3. 2020 až 31. 3. 2020, z důvodu překážky v práci na straně zaměstnavatele, čemuž odpovídá náhrada hrubé mzdy ve výši 11 970 Kč. Bylo-li žalobkyni na hrubé mzdě, náhradě mzdy, za měsíc březen vyplaceno 14 975 Kč, ačkoliv mělo být vyplaceno 17 928,40 Kč, lze uzavřít, že pracovněprávní nároky žalobkyně zanikly splněním zčásti, kdy zůstala neuhrazena částka 2 953,40 Kč. Výši úroku z prodlení soud stanovil dle § 1970 občanského zákoníku za dobu prodlení ve výši dle Nařízení vlády [číslo] Sb., kdy ve smyslu ustanovení § 141 odst. 1 zákoníku práce žalovaná byla v prodlení s plněním pracovněprávních nároků žalobkyně.

42. Pokud jde o nárok na zaplacení částky 9 096 Kč (dle bodu II. písm. c) žaloby), soud jej shledal důvodným zčásti, jak uvedeno ve výroku IV., V. rozhodnutí, kdy žalobkyně v měsíci duben 2020 odpracovala 3 dny (24 hodin), čemuž odpovídá hrubá mzda 2 553,60 Kč. Žalobkyně byla nepřítomna na pracovišti 19 dnů (133 hodin), a to ve dnech 1. 4. 2020 až 3. 4. 2020, 6. 4. 2020 až 10. 4. 2020, 13. 4. 2020 až 17. 4. 2020, 20. 4. 2020 až 24. 4. 2020 z důvodu překážky v práci na straně zaměstnavatele, čemuž odpovídá náhrada hrubé mzdy ve výši 15 162 Kč. Bylo-li žalobkyni na hrubé mzdě, náhradě mzdy, za měsíc duben vyplaceno 10 367 Kč, ačkoliv mělo být vyplaceno 17 715,60 Kč, lze uzavřít, že pracovněprávní nároky žalobkyně zanikly splněním zčásti, kdy zůstala neuhrazena částka 7 348,60 Kč. Výši úroku z prodlení soud stanovil dle § 1970 občanského zákoníku za dobu prodlení ve výši dle Nařízení vlády [číslo] Sb., kdy ve smyslu ustanovení § 141 odst. 1 zákoníku práce žalovaná byla v prodlení s plněním pracovněprávních nároků žalobkyně.

43. Pokud jde o nárok na zaplacení částky 8 183 Kč (dle bodu II. písm. d) žaloby), soud jej shledal důvodným zčásti, jak uvedeno ve výroku VI., VII. rozhodnutí, kdy žalobkyně v měsíci květen 2020 neodpracovala žádný den. Žalobkyně byla nepřítomna na pracovišti 22 dnů (154 hodin) z důvodu na straně zaměstnavatele, čemuž odpovídá náhrada hrubé mzdy ve výši 16 758 Kč. Bylo-li žalobkyni na náhradě hrubé mzdy za měsíc květen vyplaceno 9 044 Kč (po odečtení odstupného), ačkoliv mělo být vyplaceno 16 758 Kč, lze uzavřít, že pracovněprávní nároky žalobkyně zanikly splněním zčásti, kdy zůstala neuhrazena částka 7 714 Kč. Výši úroku z prodlení soud stanovil dle § 1970 občanského zákoníku za dobu prodlení ve výši dle Nařízení vlády [číslo] Sb., kdy ve smyslu ustanovení § 141 odst. 1 zákoníku práce žalovaná byla v prodlení s plněním pracovněprávních nároků žalobkyně. Soud zde neshledal žádné důvody pro nepřiznání plnění z důvodu rozporu s dobrými mravy.

44. Pokud jde o nárok na zaplacení kapitalizovaného úroku z prodlení (dle bodu II. písm. e) žaloby), soud jej shledal důvodným zcela, jak uvedeno ve výroku VIII. rozhodnutí, kdy ve smyslu ustanovení § 141 odst. 1 zákoníku práce žalovaná byla v prodlení s plněním pracovněprávních nároků žalobkyně, kdy ohledně výše částek tak i doby prodlení nebylo sporu, tj. výši úroku z prodlení soud stanovil v kapitalizované výši dle § 1970 občanského zákoníku za dobu prodlení ve výši dle Nařízení vlády [číslo] Sb. Soud zde neshledal žádné důvody pro nepřiznání úroků z prodlení z důvodu rozporu s dobrými mravy.

45. Výrok IX. je odůvodněn ustanovením § 96 o. s. ř., kdy žalobkyně svým podáním z 22. 4. 2022 vzala žalobu z části zpět (ohledně nároku dle bodu II. písm. f) žaloby).

46. Výrok X. o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 2, § 146 odst. 2 věta prvá o. s. ř., kdy žalobkyně byla ve věci úspěšná z části cca ve výši 45 % z celého předmětu řízení, tj. vzhledem k poměru úspěchu a neúspěchu ve věci účastníkům náklady řízení nepřiznány.

Poučení