17 C 90/2020-218

Rubrum

Okresní soud v Karlových Varech rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Ondřeje Doubka a přísedících Mgr. Stanislava Makovička a Václava Hampla ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] pro: neplatné okamžité zrušení pracovního poměru takto:

Výrok

I. Soud určuje, že okamžité zrušení pracovního poměru dané dopisem žalované ze dne 26. 5. 2020 žalobkyni, doručeným žalobkyni dne 27. 5. 2020, je neplatné.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 53.062 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se domáhala určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru daného dopisem žalované ze dne 26. 5. 2020, doručeným žalované dne 27. 5. 2020. Žalobkyně pracovala jako prodavačka v butiku podle pracovní smlouvy z 2. 5. 2018 od 7. 5. 2017 za sjednanou mzdu ve výši 14.900 Kč měsíčně (na adrese [adresa]). V souvislosti s pandemií žalovaná omezila provoz butiku, pro veřejnost provozovnu uzavřela. Žalobkyně dostávala pokyny, kdy se do provozovny dostavit, SMS zprávami. Od 16. 3. 2020 měla žalobkyně do provozovny přístup jen se souhlasem žalované, protože jednatelce žalované musela vrátit klíče; současně si měla žalobkyně z provozovny odnést své věci. Jednatelka žalované měla na skončení pracovního poměru žalobkyní zájem, vyvíjela nátlak, aby žalobkyně ukončila pracovní poměr a aby souhlasila se snížením mzdy; žalobkyně to odmítla. Žalovaná dala žalobkyni výpověď dopisem z 24. 3. 2020 dle § 52 písm. c) z. č. 262/2006 Sb. (dále jen „zákoníku práce“); pracovní poměr měl skončit k 31. 5. 2020. Žalobkyně docházela do provozovny podle pokynů jednatel žalované i v dubnu 2020, naposledy 30. 4. 2020. Uvedený den žalobkyně neobdržela informaci, jak to bude s prací v měsíci květnu 2020 (jednatel žalované uvedla, že se ozve), a proto žalobkyně jednatelce žalované dne 30. 4. 2020 uvedla, že v práci na svátky žalobkyně nebude (aniž by to byla pravda). V měsíci květnu 2020 žalobkyně nebyla jednatel žalované kontaktována. Žalobkyni nebyla vyplacena mzda za měsíc březen 2020; uhrazena byla až po výzvě zástupce žalobkyně 14. 5. 2020; zástupce žalované žádal zástupce žalobkyně o sjednání ukončení pracovního poměru žalobkyně u žalované, pravděpodobně s ohledem na snahu vyhnout se placení odstupného. Dopisem ze dne 26. 5. 2020 žalovaná okamžitě zrušila pracovní poměr žalobkyně z důvodu a) absence v práci v květnu 2020, b) vulgární chování žalobkyně k jednatelce žalované. Žalobkyně uvedené důvody odmítla a odkázala na své písemné oznámení s nesouhlasem s okamžitým zrušením pracovního poměru (dopisem z 28. 5. 2020). I v případě neoprávněné nepřítomnosti žalobkyně v práci měla být primárně žalobkyni nařízena dovolená, která nebyla žalobkyní čerpána do skončení pracovního poměru.

2. Žalovaná se žalobou nesouhlasila. Žalovaná měla výhrady proti práci žalobkyni a vycházela z toho, že by mohla proti žalobkyni uplatňovat své peněžité nároky (pramenící právě z výkonu práce žalobkyně). Není pravda, že by žalovaná omezila provoz butiku v souvislosti s pandemií, pouze respektovala omezení provozu obchodů podle nařízení vlády. Žalobkyně se chovala vůči jednatelce urážlivě, což je zřejmé též z písemného prohlášení [jméno] [příjmení]. Od 27. 4. 2020 byly splněny podmínky pro obnovení provozu obchodu; to žalobkyně musela vědět, protože se jeho provozu 27. 4., 29. 4. a 30. 4. 2020 účastnila. Žalovaná měla povinnost v květnu 2020 na pracoviště docházet a svou absencí porušila své povinnosti z pracovního poměru zvlášť hrubým způsobem.

3. Mezi účastníky bylo nesporné (jako právně významná skutečnost 1/), že žalobkyně jako zaměstnanec a žalovaná jako zaměstnavatel uzavřeli dne 2. 5. 2018 pracovní smlouvu (č.l. 6) na dobu neurčitou na pracovní pozici prodavačky s místem výkonu práce [obec] a dnem nástupu do práce 7. 5. 2018. Uvedená skutečnost je potvrzována listinou – pracovní smlouvou; pracovní poměr byl sjednán pro výkon práce po dobu 40 hodin týdně.

4. Mezi účastníky bylo nesporné (jako právně významná skutečnost 2/), že žalovaná jako zaměstnavatel dala žalobkyni jako zaměstnanci výpověď z uvedeného pracovního poměru dopisem z 24. 3. 2020, který byl doručen žalobkyni do konce měsíce března 2020 z důvodu nadbytečnosti dle § 52 písm. c) zákoníku práce (listina je založena č.l. 4).

5. Mezi účastníky bylo nesporné (jako právně významná skutečnost 3/), že žalovaná žalobkyni dlužila mzdu za měsíc březen 2020, která byla splatná k 15. 4. 2020, žalovaná žalobkyni dlužnou mzdu uhradila po výzvě žalobkyně z 5. 5. 2020 (č.l. 5), žalovaná reagovala na výzvu žalobkyně dopisem z 8. 5. 2020 (č.l. 8), (v uvedeném dopise navrhovala dohodu o skončení pracovního poměru; absence žalobkyně v práci nebyla uplatňována).

6. Mezi účastníky bylo nesporné (právně významná skutečnost 4/), že žalovaná vůči žalobkyni dopisem z 26. 5. 2020 uplatnila právo na okamžité zrušení pracovního poměru pro absence žalobkyně na pracovišti od 1. 5. 2020 do 26. 5. 2020 a pro křik a urážení jednatel žalované ve dnech 27. 4., 29. 4. a 30. 4. 2020. Okamžité zrušení bylo žalobkyni doručeno 27. 5. 2020.

7. Mezi účastníky bylo sporné (právně významná skutečnost 5/), že žalobkyně oznámila jednatelce žalované 30. 4. 2020, že v [obec] do 11. 5. 2020 nebude přítomna. Mezi účastníky byl sporný obsah a kontext rozhovoru žalobkyně a jednatel žalované dne 30. 4. 2020 po ukončení inventury. Mezi účastníky bylo sporné (právně významná skutečnost 8/), že dne 30. 4. 2020 jednatel žalované žalobkyni sdělila, že se jí ozve, až bude potřebovat, aby žalobkyně přišla do práce. Mezi účastníky nebylo ale sporu o tom, že od 1. 5. 2020 do 26. 5. 2020 k osobní, telefonické ani písemné komunikaci mezi účastníky nedošlo, pokud jde o přítomnost či nepřítomnost žalobkyně na pracovišti. Žalobkyně a žalovaná označily k spornému průběhu komunikace mezi účastníky 30. 4. 2020 provedení výslechu žalobkyně, jednatel žalované a svědkyně [jméno] [příjmení]. Uvedené sporné skutečnosti se též týkalo prohlášení [jméno] [příjmení] z 25. 5. 2020 (č.l. 20). K uvedeným sporným skutečnostem byly účastníky označeny záznamy SMS komunikace mezi účastníky v období únor až duben 2020 (č.l. 32 a násl, č.l. 86 a násl.); žalobkyně doplnila obsah komunikace před 15. 3. 2020.

8. Žalobkyně nepopírala, že o její nepřítomnosti po dobu květnových svátků byla dne 30. 4. 2020 (po skončení inventury) řeč (žalobkyně uvedený rozhovor vyvolala). V řízení nebylo prokázáno, že by v rozhovoru mezi žalobkyní a jednatel žalované bylo zmíněno konkrétní období nepřítomnosti (uvedený údaj, do 11. 5. 2020, zmínila pouze jednatel žalované a dále byl uveden v prohlášení z 25. 5. 2020, aniž by to bylo potvrzeno výpovědí svědkyně [příjmení], která ostatně komunikaci žalobkyně a jednatel žalované po inventuře přítomna nebyla). V řízení nebylo prokázáno, že by žalobkyně opakovaně odmítla přijít do práce v květnu 2020, jak uvedla svědkyně [příjmení] (ostatně podle svědkyně měla údajně odmítnout přijít i na první den inventury, aniž by to jednatel potvrdila). Uvedenou skutečnost nepotvrdila ani jednatel žalované, která měla být adresátem tohoto prohlášení žalobkyně (ta potvrdila jen prohlášení žalobkyně o své nepřítomnosti do 11. 5. 2020 v době, kdy již u rozhovoru svědkyně [příjmení] nebyla). Z SMS zpráv je zřejmé, že jednatel žalované žalobkyni udílela pokyny k výkonu práce prostřednictvím telefonu (SMS zpráv). To je zřejmé ze zpráv z 11. 2. 3. 3., 12. 3., 15. 3., 16. 4., 22. 4. 27 4., 29. 4., 30. 4. 2020. Žalobkyně komunikovala takto též vůči jednatelce žalované, byť méně často (27. 4., 16. 3. a 8. 3. 2020). I s ohledem na nedostatek komunikace ze strany žalované v květnu 2020 bylo prokázáno (zejména výpovědí žalobkyně a žalované), že jednatel žalované na sdělení o nepřítomnosti na počátku května 2020 vůči žalobkyni nereagovala (ať již nereagovala vůbec, jak zmiňovala jednatel, nebo uvedla, že se jednatel ozve, jak zmiňovala žalobkyně); ostatně sama svědkyně [příjmení] v souvislosti s údajným opakovaným odmítnutím žalobkyně do práce na počátku května 2020 přijít, nedokázala uvést, jak jednatel žalované měla vyjádřit nesouhlas (uváděla reakci„ tak nepřijdete“). Na tom nic nemění ani dopis žalobkyně z 4. 5. 2020, který se netýká zajištění provozu v květnu 2020, a dopis žalované z 12. 4. 2020, který se týká komunikace účastníků v době uzavření provozovny v dubnu 2020.

9. Mezi účastníky bylo sporné (jako právně významná skutečnost 6/), že by žalobkyně verbálně hrubě napadala žalovanou ve dnech vymezených v okamžitém zrušení pracovního poměru. Mezi účastníky bylo dále sporné, zda s ohledem na vymezení těchto útoků v okamžitém zrušení je možné k tomuto důvodu okamžitému zrušení pracovního poměru přihlížet. Žalovaná označila k právně významné skutečnosti 6/ důkaz okamžitým zrušením, výslechem svědkyně [jméno] [příjmení] a čestným prohlášením z 25. 5. 2020 (č.l. 20).

10. Pokud jde o právně významnou skutečnost 6/, pak jednatel žalované a svědkyně [jméno] [příjmení] vypověděly, že žalobkyně měla na adresu žalobkyně adresovat nadávky 27. 4. 2020; uvedené údaje byly v zásadě v souladu s čestným prohlášením z 25. 5. 2020 (č.l. 20). V rozporu s uvedenými skutečnostmi byla výpověď žalobkyně (které naopak vyčítala vulgaritu jednatelce žalované). Výpověď svědkyně [příjmení] pak obsahovala řadu rozporů s obsahem čestného prohlášení a s výpovědí jednatel žalované (v části prvního, viz výše, i druhého odstavce prohlášení z 25. 5. 2020, např. opakované konflikty, reakce žalobkyně na výzvu z vysvětlení); svědkyně [příjmení] ve své výpovědi a v prohlášení navíc nedokázala přesně rozlišovat mezi tím, co se dozvěděla od jednatel a tím, čemu byla osobně přítomna, čímž znehodnocovala význam své výpovědi i prohlášení, které vyhotovila jednatel žalované. Jednatelka a svědkyně nedokázaly ani přesně popsat, jaké konkrétní vulgarismy měla žalobkyně na adresu jednatel pronést. Svědkyně [příjmení] sama spontánně zmínila zejména konflikt mezi přítelem žalobkyně a jednatel žalované, který se dle jednatel v uvedeném kontextu vůbec neodehrál. Oproti okamžitému zrušení navíc k útoku žalobkyně nemělo dojít ve třech dnech, ale dle samotné jednatel pouze 27. 4. 2020 (v souvislosti se sporem o zboží, které se dohledávalo). Žalované se nepodařilo prokázat, že žalobkyně v rámci konfliktu 27. 4. 2020 (o chybějící zboží) verbálně napadla jednatel žalované. Protože v řízení nebylo potvrzeno (ani samotnou jednatel žalované), že k útokům mělo docházet též v další dva dny inventury (29. 4., 30. 4. 2020), zakládá se na reálné události (konfliktu) pouze část vymezeného důvody okamžitého zrušení pracovního poměru (hádka, při které žalobkyně údajně sdělila jednatelce žalované tři nadávky). Protože byla výpověď jednatel žalované osamocená (a v rozporu s obsahem okamžitého zrušení pracovního poměru) a protože přes poučení soudu o hrozbě neunesení důkazního břemene žalovaná neoznačila k prokázání verbálního útoku další důkazy, soud nemá uvedený důvod okamžitého skončení pracovního poměru za prokázaný.

11. Mezi účastníky bylo nesporné (právně významná skutečnost 7/), že žalobkyně neměla od 24. 3. 2020 k dispozici klíče od provozovny, na pracoviště (provozovnu, kde pracovala) od tohoto dne docházela na základě požadavku a za součinnosti jednatel žalované (ta jí musela přístup na provozovnu umožnit).

12. Mezi účastníky bylo nesporné (právně významná skutečnost 9/), že žalobkyně dopisem z 28. 5. 2020 oznámila žalované, že nesouhlasí s okamžitým zrušením pracovního poměru, žalované byl dopis doručen 1. 6. 2020.

13. Mezi účastníky bylo nesporné (právně významná skutečnost 10/), že žalobkyně nebyla v době od 1. 5. do konce měsíce května v práci. Mezi účastníky bylo ale sporné, jaké byly důvody této nepřítomnosti, vizte sporné skutečnosti výše a skutková zjištění z provedených důkazů.

14. Mezi účastníky bylo sporné (právně významná skutečnost 11/, vymezovaná v rámci právně významné skutečnosti 10/), zda obchod byl či nebyl v měsíci květnu 2020 provozován. Žalovaná i žalobkyně označily jako důkaz účetní doklady týkající se provozu předmětného obchodu v měsíci květnu 2020. Žalovaná nakonec upřesnila své tvrzení o provozování obchodu tak, že obchod v květnu 2020 nevykazoval žádné tržby, nebyl otevřený, ale byl (v případě zájmu zákazníků) obsluhován z další provozovny v ulici [ulice] (prostřednictvím jednatel žalované, popř. jiné prodavačky na této jiné provozovně.

15. Z výpisu z účtu žalované za dobu května 2020 soud zjistil, že žalovaná hradila provozní náklady (za elektřinu a ostrahu); v květnu 2020 byl též uhrazen mzdový nárok žalobkyně (a související příslušenství). Soud má za prokázané, že předmětný obchod byl v květnu 2020 uzavřený a že z jeho provozu nevzešel žádný příjem (pro žalovanou). Bez významu není ani to, že obchod, který byl v blízkosti předmětné provozovny, byl uveden do provozu až v průběhu měsíce května 2020 (jak potvrdila jednatel žalované a svědkyně [příjmení]).

16. Důkazy, které byly k návrhu žalobkyně prováděny k otázce zůstatku dovolené žalobkyně a rozsahu její pracovní činnosti (pracovní výkazy žalované 5/ 2018 – 5/ 2020, mzdové listy žalované za rok 2018 – 2020 a mzdových lístků žalované 5/ 2018 – 5/ 2020), neprokazují, zda a v jakém rozsahu žalobkyně vykonávala práci a zda a v jakém rozsahu čerpala řádnou dovolenou. Protože však soud uzavřel, že nepřítomnost žalobkyně v práci s ohledem na nedostatek pokynů ze strany žalované neznamenal porušení právních předpisů vztahujících se k jí vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem, soud nepovažoval žalovanou tvrzené skutečnosti (o možnosti čerpání dovolené v měsíci květnu 2020) za podstatné pro rozhodnutí o (ne) platnosti okamžitého zrušení pracovního poměru. Mezi mzdovými listy z č.l. 143 a násl., mzdovými páskami z č.l. 88 a násl. a pracovními výkazy z č.l. 147 a násl., z č.l.166 a násl., z č.l. 188 a násl. na straně jedné a pracovní smlouvou (z č.l. 6) a fotografiemi obchodu, popř. dokladů o provozní době obchodu (č.l. 62 – 64) jsou rozpory, které věrohodnost údajů žalované oslabují, a tedy jen na základě nich spolehlivý závěr v tomto ohledu učinit nelze. Nic nebylo zjištěno ze zprávy Okresní správy sociálního zabezpečení v [obec] z 27. 11. 2020 (nebylo možné srovnat údaje žalované a údaje úřadu).

17. Soud jako důkaz neprovedl výpověď z pracovního poměru (č.l. 4) a doklady o doručování písemností (č.l. 7, 9, 10, 13), protože se týkaly nesporných skutečností.

18. Soud za svůj skutkový závěr ve věci převzal skutečnosti mezi účastníky nesporné a jednotlivé dílčí skutkové závěry ke sporným (právně významným) skutečnostem.

19. Soud dospěl k právnímu závěru: Podle § 55 odst. 1 z. č. 262/2006 Sb. (dále jen„ z. pr.“) zaměstnavatel může výjimečně pracovní poměr okamžitě zrušit jen tehdy, a) byl-li zaměstnanec pravomocně odsouzen pro úmyslný trestný čin k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na dobu delší než 1 rok, nebo byl-li pravomocně odsouzen pro úmyslný trestný čin spáchaný při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na dobu nejméně 6 měsíců, b) porušil-li zaměstnanec povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem. Podle § 60 z. pr. okamžitém zrušení pracovního poměru musí zaměstnavatel i zaměstnanec skutkově vymezit jeho důvod tak, aby jej nebylo možno zaměnit s jiným. Uvedený důvod nesmí být dodatečně měněn. Okamžité zrušení pracovního poměru musí být písemné, jinak se k němu nepřihlíží.

20. Podle § 69 odst. 1 z. pr. dal-li zaměstnavatel zaměstnanci neplatnou výpověď nebo zrušil-li s ním zaměstnavatel neplatně pracovní poměr okamžitě nebo ve zkušební době, a oznámil-li zaměstnanec zaměstnavateli bez zbytečného odkladu písemně, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, jeho pracovní poměr trvá i nadále a zaměstnavatel je povinen poskytnout mu náhradu mzdy nebo platu. Náhrada podle věty první přísluší zaměstnanci ve výši průměrného výdělku ode dne, kdy oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, až do doby, kdy mu zaměstnavatel umožní pokračovat v práci nebo kdy dojde k platnému skončení pracovního poměru. Podle § 72 z. pr. neplatnost rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením, zrušením ve zkušební době nebo dohodou může jak zaměstnavatel, tak i zaměstnanec uplatnit u soudu nejpozději ve lhůtě 2 měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit tímto rozvázáním.

21. Mezi účastníky nebylo sporu, že žalobkyni vznikl k žalované pracovní poměr na základě pracovní smlouvy (§ 33 odst. 1, § 36 z. pr.).

22. Žalobkyně ve vztahu k uplatňované neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru podala žalobu včas. Zrušení bylo obsahem dopisu, který byl žalované doručen 27. 5. 2020 a žalobkyně oznámila následně, že trvá na zaměstnání, protože je okamžité zrušen neplatné. Pokud byla žaloba podána u soudu 3. 6. 2020, pak byla podána v prekluzivní lhůtě dle § 72 z. pr. Jsou tak podmínky pro přezkoumání, zda okamžité zrušení bylo podáno na základě reálných důvodů a zda tyto důvody spadají pod vymezení § 55 odst. 1 písm. b) z. pr., tedy zda porušila žalobkyně povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem (tak, že na zaměstnavateli nelze spravedlivě požadovat, aby žalovanou zaměstnával do konce výpovědní doby ve smyslu § 52 písm. g) z. pr.).

23. Je třeba se vyjádřit k náležitostem okamžitého zrušení pracovního poměru, protože u jednoho z uplatňovaných důvodů bylo namítáno jeho neurčité vymezení (tj. nadbytečnost dokazování k této otázce). Podle rozsudku Nejvyššího soudu z 20. 1. 2016, sp. zn. 21 Cdo 4902/2014 musí právní jednání směřujícím k ukončení pracovního poměru splňovat požadavek přesného popisu vytýkaného skutku, tj. kdy, kde, jakým jednáním a která konkrétní povinnost měla být porušena. Námitka žalobkyně, že skutek není dostatečně vymezen, aby jej nebylo možné zaměnit s jiným, není na místě, protože není třeba podrobně skutek popisovat (např. včetně konkrétních vulgarismů), stačí pouze uvést takové znaky, aby nebylo možné měnit uvedený skutek za jiný. [příjmení] zařazení skutku postačovalo, ostatně v řízení nebyly zjištěny jiné útoky žalobkyně, které by bylo možné zaměnit s prokazovanými událostmi (hádkou žalobkyně a jednatel žalované). Jak již bylo zmíněno (a vyplývá ze skutkových závěrů), vulgarismy ze strany jednatel žalované nebyly prokázány. Pokud jde o tento důvod zrušení pracovního poměru, v řízení byl projednáván pouze tvrzený ojedinělý exces, který lze hodnotit (s ohledem na okolnosti) jako pouhé méně závažné porušení pracovní kázně; mělo se tak stát bez přítomnosti zákazníků při provádění inventury poté, co došlo k neshodě o evidenci zboží na prodejně, a pro spolupráci uvedený konflikt problémy nevytvořil, protože žalobkyně do té doby pracovala prakticky samostatně (navíc měl pracovní poměr skončit ve lhůtě měsíce). Pro uvedený útok by tak (ani v případě jeho prokázání) nemohl být dán důvod pro okamžité zrušení pracovního poměru.

24. Pokud jde o důvod zrušení pracovního poměru, který spočíval v nepřítomnosti žalobkyně v práci od 2. 5. do 31. 5. 2020, soud tento důvod považuje za potencionální naplnění důvodu pro okamžité zrušení, protože měsíční nepřítomnost zaměstnance v práci (pokud je spolu s jednatel žalované jedinou prodavačkou v provozovně), může ohrožovat řádné fungování provozovny. V posuzované věci však není bez významu, jaké byly události, které nepřítomnosti žalobkyně v práci předcházely. Provozovna žalované byla v období do 26. 4. 2020 uzavřena (s ohledem na protiepidemická opatření nařízená vládou) a žalobkyně se dostavovala do práce na základě pokynů jednatel žalované prostřednictvím telefonu a SMS (konkrétně od 27. 4. 2020). Uvedená vyžádaná účast přitom nebyla na dobu obvyklé provozní doby obchodu; to vše za situace, kdy žalobkyně do obchodu neměla samostatný přístup (neměla klíče) a kdy nebyla informována o tom, že v květnu 2020 měl být v blízkosti uveden do provozu obchod, ve kterém měla být činná jednatel žalované. Z rozhodnutí Vrchního soudu v Praze z 21. 2. 1995, sp. zn. 6 Cdo 5/94 je zřejmé, že pokud zaměstnavatel přestane přidělovat zaměstnanci práci, ačkoliv zaměstnanec byl připraven práci konat, je zaměstnanec povinen znovu nastoupit do práce poté, co jej zaměstnavatel k tomu vyzval a vyjádřil tak ochotu zaměstnanci práci opět přidělovat; není porušením pracovní kázně, jestliže se zaměstnanec, kterého zaměstnavatel k opětovnému nástupu nevyzval, nedostavil do zaměstnání a nedožadoval se přidělení práce. I když uvedené rozhodnutí míří na situaci, která byla vyvolána sporem mezi účastníky pracovněprávního vztahu, přesto vystihuje situaci, kdy zaměstnanci přestane být (bez jeho přičinění) přidělována práce. Rozsudek Nejvyššího soudu z 22. 1. 2002, sp. zn. 21 Cdo 90/2001 vychází z toho, že pokud zaměstnanec nepřestal vykonávat práci pro zaměstnavatele na základě vlastního rozhodnutí, ale z iniciativy zaměstnavatele (zaměstnavatel mu přestal přidělovat práci), může zaměstnavatele vyzvat k plnění jeho povinností, avšak není povinen přidělování práce na zaměstnavateli vyžadovat, ani se zdržovat po dobu, kdy zaměstnavatel neplní své právní povinnosti, na místě zaměstnavatelem určeném. Z judikatury je tak zřejmé, že sice zaměstnání není slovy žalované„ školka“, ale v případě nepravidelností v přidělování práce, ať už je zaměstnavatel zavinil, nebo nezavinil, musí být aktivita na straně zaměstnavatele (jako toho, kdo práci zaměstnanci organizuje).

25. Pokud žalovaná po skončení povinnosti uzavření provozovny (v důsledku vládních opatření) přidělila práci žalobkyni pouze po dobu tří dnů v měsíci dubnu 2020 a pak již práci žalobkyni nepřidělovala, nelze vinit žalobkyni, že se do práce sama o své vůli nedostavovala, popř. sama nepožadovala přidělování práce, nebo snad nečekala před dveřmi provozovny. Nelze odhlédnout od toho, že v době po skončení nejpřísnějších opatření v jarní fázi epidemie 2020 byly obchodní příležitosti pro prodej zboží v oblasti lázeňského centra Karlových Var minimální. Žalobkyně se tak mohla spravedlivě domnívat, že žalovaná i v souvislosti se skončením pracovního poměru výpovědí (omezení přístupu žalobkyně v přístupu do provozovny a provedení inventury v prodejně) rozhodla o uzavření provozovny. [jméno] žalovaná potvrdila, že žalovaná nedosáhla v měsíci květnu 2020 žádných tržeb (přestože podle svého tvrzení zajišťovala též sporadický provoz předmětné provozovny, tj. na vyžádání). To jen posiluje závěr judikatury výše, že žalovaná jako zaměstnavatel měla žalobkyni o svých představách rozsahu pracovní činnosti (v rámci pracovní smlouvy) vyrozumět (stejně jako komunikovala se žalovanou běžně dříve, třeba cestou SMS).

26. Pokud by žalovaná prostřednictvím jednatel práci žalobkyni přidělila, dostaly by se ke slovu závěry Nejvyššího soudu z 21. 11. 2016, sp. zn. 21 Cdo 4762/2015; tj. není na žalobkyni jako zaměstnanci, aby posuzoval, zda zaměstnavatel pro něj práci skutečně má. Ale ani jednatel žalované ve své výpovědi nepotvrdila, že by žalovaná učinila jednoznačně pokyn žalobkyni, ať nastoupí v konkrétní dobu do práce a ať dodržuje rozvržení pracovní doby v měsíci květnu 2020. V takovém případě by nebylo podstatné, zda má žalobkyně v květnu 2020 nějaké plány (nebo nemá).

27. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že přiznal žalobci, jenž byl v řízení zcela úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 53 062 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 2 000 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 9 odst. 3 písm. a), § 6 odst. 1 a § 7 bod 5., § 9 odst. 3 písm. a), § 11 odst. 1 písm. a), d), g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen„ a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 35 000 Kč sestávající z částky 2 500 Kč za každý z patnácti úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. (převzetí zastoupení, nesouhlas s okamžitých zrušením pracování poměru, sepsání žaloby, vyjádření z 10. 8. 2020, vyjádření ze dne 9. 11. 2020, vyjádření z 23. 11. 2020, účast na jednáních soudu dne 19. 10. 2020 /po dobu delší dvou hodin/, dne 25. 11. 2020 /o dobu delší dvou hodin/, dne 20. 1. 2021 /po dobu delší čtyř hodin/, dne 8. 2. 2021 /po dobu delší dvou hodin/), včetně patnácti paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 2 × 30 minut v částce 200 Kč podle § 14 odst. 1 písm. b), odst. 3 a. t. (v souvislosti s promeškáním času 35 minut při jednání soudu dne 8. 2. 2021) a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 42 200 Kč ve výši 8 862 Kč. Soud nepovažoval za účelně vynaložený náklad (dle § 142 odst. 1 o. s. ř.) úkon právní služby (a související paušální náhradu) v souvislosti s doplněním důkazů v podání ze dne 11. 8. 2020, protože uvedené skutečnosti mohly být obsaženy již v podání z 10. 8. 2020 (za který přísluší odměna a související hotové výdaje).

Poučení