13 C 76/2024 - 48

Rubrum

Okresní soud v Liberci rozhodl soudkyní JUDr. Ivanou Šoljakovou ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený [Datum narození žalovaného] o zaplacení částky 138 437,34 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen uhradit žalobkyni 131 187,02 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se částečně, co do dalších 7 250,32 Kč na jistině, jakož i co do všeho příslušenství, kapitalizovaného i plynoucího do budoucna, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně zahájila řízení o nároky ze tří smluv, resp. rámcové smlouvy č. [hodnota] o vedení běžného účtu č. [č. účtu] a dodatků, kdy dodatkem č. 1 ze dne 4. 6. 2019 byl žalovanému povolen k vedenému účtu kontokorent ve výši 10 000 Kč s úrokem 18,9 % ročně z čerpané částky. Kontokorent byl povinen jednou ročně žalovaný zcela vyrovnat, měsíčně pak byl povinen splácet úroky, 14. 5. 2023 však došlo pro neplacení k jeho zesplatnění. Dodatkem č. 5 z 29. 8. 2022 byl dále sjednán úvěr ve výši 131 645 Kč, který byl žalovanému vyplacen na účet 31. 8. 2022, a který měl žalovaný splácet k 15. dni od září 2022 po 1 727 Kč měsíčně, úrok zahrnutý ve splátkách činil 9,9 % ročně, a i tento úvěr byl 14. 5. 2023 zesplatněn pro neplnění podmínek.

2. Pokud jde o kontokorent, nárokovala žalobkyně vrácení vyčerpané částky 10 000 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 386 Kč s tím, že se jedná o nesplacený úrok z kontokorentu z čerpané jistiny za období od 1. 3. 2023 do 14. 5. 2023 při sazbě 18,9 % ročně, a dále pak nárokovala tento úrok z jistiny ode dne 15. 5. 2023 do 2. 7. 2023, a od následujícího dne jen ve výši 15 % ročně do zaplacení. Předmětem řízení učinila i úrok z prodlení ve výši dalších 15 % ročně ode dne 13. 7. 2023 z jistiny kontokorentu do zaplacení, neboť pro úhradu byla poskytnuta ještě dodatečná lhůta. K výzvě soudu pak ohledně zkoumání úvěruschopnosti sdělila, že šlo o nízkou částku, proto nebyly poměry žalovaného, který uvedl, že dosahuje příjmu 20 tis Kč měsíčně, zkoumány.

3. Co se týká úvěru ve výši 131 645 Kč, tak zde konkrétně žalobkyně nárokovala dosud nevrácenou úvěrovou jistinu 127 135,34 Kč, kapitalizovaný smluvní úrok za období od 15. 2. 2023, kdy byla zaplacena poslední splátka, do zesplatnění ve výši 3 052,03 Kč při sazbě 9,9 % ročně a ten nárokovala dále od 15. 5. 2023 do zaplacení. I zde učinila předmětem řízení i 15% úrok z prodlení z jistiny ode dne 13. 7. 2023 do zaplacení. K úvěruschopnosti v souvislosti s tímto úvěrem doplnila, že příjem žalovaného měl činit 20 000 Kč, na jiné splátky sdělil klient, že splácí 600 Kč, z úvěrové zprávy pak bylo zjištěno, že hradí dalších 10 000 Kč. Bydlení sdělil žalovaný jako nájemní, za které vynakládá částku 8 000 Kč, za stravu a běžné potřeby pak vydává dalších 5 000 Kč. Dle expertní analýzy stanovila žalobkyně jako potřebnou částku na výdaje žalovaného 3 410 Kč.

4. Jako poslední nárok uplatnila vydání částky 1 302 Kč, o kterou byl přečerpán běžný účet žalovaného, k čemuž došlo naúčtováním 2x 500 Kč na smluvních nákladech vymáhání dluhu ve dnech 4. 4. a 24. 4. 2023 a naúčtováním smluveného pojistného 2x 151 Kč dne 27. 4. 2023, neboť na účtu již nebyly ani prostředky z kontokorentu, a platby tak žalobkyně strhla do mínusu.

5. Žalovaný se k věci samé nijak nevyjádřil, k nařízenému jednání se nedostavil, nepřebíral si zásilky.

6. Soud provedl důkaz úvěrovou zprávou k žádosti žalovaného o úvěr, ze které zjistil, že ke kontokorentu byla vyhotovena 3. 6. 2019 zpráva, v níž nebyly v podstatě obsaženy žádné údaje (toto žalobkyně vysvětlila tím, že nebyly zjištěny žádné jiné úvěry, o kterých se pouze zpráva vyhotovuje.) Ve zprávě k žádosti o úvěr vyhotovené 29. 8. 2022 se pak uvádí, že score bylo problematické, za posledních 12 měsíců byla vysoká částka překročení limitu, a že tak jde o rizikový typ produktu. Rozepsané byly splátky na úvěr 20 000 Kč poskytnutým 5. 11. 2020, a evidován byl kontokorent.

7. Z výpisů z běžného účtu žalovaného za květen až červenec 2022 bylo zjištěno, že počáteční zůstatek činil cca mínus 8 tis Kč, konečný pak mínus 7 tis Kč, hospodaření tedy žalovanému jaksi nevycházelo. Od tvrzeného zaměstnavatele Herní svět s. r. o. mu nepřicházela tvrzená mzda 20 tis Kč, ale necelých 10 tis Kč v květnu 2022, v červnu 2022 pak 14 tis. Kč a v červenci ani ne 9 tis Kč, kdy tak nebyl schopen hradit ani jím samotným uvedené výdaje na bydlení a jídlo, čemuž pak odpovídají záporné zůstatky na účtu.

8. Z přehledu žádostí žalovaného o úvěr dále vyplynulo, že vcelku logicky se shora uvedeným žádal opětovně žalovaný o úvěr i samotnou žalobkyni, která mu přes jeho situaci popsanou shora opětovně vyhověla. Kromě kontokorentu z 3. 6. 2019 mu schválila půjčku 5. 11. 2020 ve výši 20 000 Kč, poté 29. 8. 2022 úvěr ve výši 131 645 Kč a poprvé mu zamítla až žádost z 2. 3. 2023 o dalších 228 424 Kč. Podle evidence žádostí uváděl žalovaný, že je vyučen, žije sám, s výdaji na bydlení 8 000 Kč a na spotřebu dalších 5 000 Kč, splácí 600 Kč a příjem vždy uváděl ze společnosti [Anonymizováno]-[Anonymizováno].[Anonymizováno] s. r. o., který měl činit 20 000 Kč s tím, že má ještě příjem vedlejší „jiný“ ve výši 10 000 Kč.

9. Z výpisu čerpání a splácení kontokorentu soud dále zjistil, že žalovaný by čerpal od 9. 2. 2023 do 15. 3. 2023 celý úvěrový rámec 10 000 Kč. Jediná platba je evidována k 1. 3. 2023 ve výši 53,94 Kč. Z bankovního výpisu žalovaného vyplývá načerpání úvěru 131 645 Kč dne 31. 8. 2022, a i vyplacení předchozí půjčky (předčasné splacení) ve výši 11 458,21 Kč. Ze splátkového kalendáře úvěru soud dále zjistil, že z počátku byly prováděny splátky v termínu, po březnu 2023 však ustaly. Dle přehledu plateb vedeného žalobkyní k úvěru vyplývá, že uhrazeno bylo 6x 1 727 Kč od září do února 2023 včetně, 15. 3. 2023 pak naposledy a již jen 42,04 Kč.

10. Skutkově tak soud dospěl k závěru, že žalovanému žalobkyně měla otevřít dle dodatku č. 1 kontokorent 10 000 Kč, aniž by zjišťovala jeho výdaje a poměry, spokojila se s tím, že žalovaný sám měl uvést příjem 20 tis. Kč, nicméně v přehledu žádosti, kterou navrhla k důkazu, ani žádný takový údaj není. Žalovanému tak umožnila dle jeho uvážení čerpat až takto vysokou částku, aniž by jakkoliv prověřila, že je schopen cokoliv splácet, že vůbec nějaký příjem má. Není podstatné, zda to byla jen možnost čerpat, jak namítala při jednání, čerpání bylo možné, částka této výše byla k dispozici, a pak by musel žalovaný splácet. Pravidelně bylo třeba hradit splátku úroku, pokud by bylo čerpáno, a to v nemalé výši 18,9 % ročně, tj. z celé částky 1 890 Kč ročně a měsíčně tak 157,50 Kč na úrocích, nicméně do roka musel kontokorent žalovaný vyrovnat, a tedy měsíčně na to musel být schopen „odložit“ dalších 833 Kč cca, aby to nakonec neměl vyrovnat jiným zadlužením než bude moci kontokorent opět vyčerpat, a to odjinud, a to je již částka kolem 1 tis. Kč měsíčně. Kontokorent byl vyčerpán v plné výši, a dle žalobkyně (aniž by sám žalovaný prokázal či vůbec tvrdil úhradu vyšší) bylo na něj uhrazeno toliko 53,94 Kč.

11. Dodatkem č. 5 pak měla žalobkyně sjednat úvěr 131 645 Kč za situace, kdy kromě kontokorentu měl žalovaný z 5. 11. 2020 schválenou ještě půjčku 20 000 Kč, a ke svým výdajům uvedl jen za bydlení a spotřebu částku 13 tis Kč, a na půjčkách dalších 10 tis Kč, tedy jeho výdaje i dle jeho vlastních tvrzení překračovaly příjem. Příjem se pak dle výpisů z účtů prokázal v pouhé polovině, než kterou žalovaný tvrdil, a tedy zjevně nebyl schopen nic dalšího splácet, přitom dále žádal o půjčky, které mu i sama žalobkyně zamítla, což vede k závěru, že dalšími půjčkami dorovnával ty předchozí, což při jeho poměrech nemohlo být v podstatě jinak. Žalobkyně přitom i v době podání žádosti o úvěr měla k dispozici informace, že je žalovaný je průběžně v záporném zůstatku, a jeho hospodaření vede pravidelně k přečerpání, přesto však úvěr poskytla. Učinila tak za situace, kdy nebyly pochybnosti o schopnosti žalovaného splácet, ale byla jistota, že splácet nebude schopen.

12. Po právní stránce uplatnila žalobkyně nároky ze smlouvy o úvěru, dle které se podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Uzavřená smlouva dále podléhá v případě, kdy není uzavírána s podnikatelem, i regulaci zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „z. s. ú.“).

13. Podle jeho § 86 odst. 1 je poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

14. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

15. Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 z. s. ú. větou druhou, je smlouva podle § 87 odst. 1 neplatná. V současném znění účinném od 29. 5. 2022 je již uvedeno, že soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu, a spotřebitel je pak povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Do 28. 5. 2022 bylo sice v textu tohoto ustanovení, že spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti z tohoto důvodu v obecné promlčecí době tří let běžící ode dne uzavření smlouvy, nicméně šlo o chybnou transpozici evropské úpravy. Podle té byla vždy neplatnost z tohoto důvodu absolutní a z ní tak musí být vycházeno bez ohledu na to, zda smlouva byla uzavřena do 28. 5. 2022 anebo po tomto datu, kdy od následujícího dne byl i český zákon opraven a dán do souladu.

16. Zde soud odkazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 6. října 2021 ve věci sp. zn. Pl. ÚS 3/20, ze kterého jednoznačně plyne, že i pokud smlouva o spotřebitelském úvěru byla uzavřena za účinnosti zákona ve znění do 28. 5. 2022, je obecný soud povinen k eurokonformnímu výkladu § 87 odst. 1 z. s. ú., jakož i k přímému použití směrnice 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru, podle které jde vždy o neplatnost absolutní. S poukazem na datum uzavření smlouvy tedy nelze v případě nesplnění povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost ustát platnost smlouvy.

17. Poskytovatel je pak povinen učinit tak s odbornou péčí, řádně a v potřebném rozsahu tak, aby skutečně nebyl důvod pochybovat o schopnosti úvěr splácet. V usnesení ve věci sp. zn. 33 Cdo 922/2022 Nejvyšší soud vyložil, že odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit. Za klíčovou označil i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva z databáze [právnická osoba], a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými, nikoliv pouze tvrzenými, informacemi o jeho příjmech a výdajích, byť je třeba posuzovat každý případ individuálně s ohledem na konkrétní okolnosti projednávaného případu.

18. Ústavní soud ČR dokonce v řízení sp. zn. III. ÚS 4129/18 dovodil, že pokud soud nezkoumal, zda poskytovatel úvěru při jeho poskytnutí prověřil schopnost úvěr splatit, pak zasáhl do základního práva spotřebitele na soudní ochranu. Tato povinnost je tak i v rovině ústavněprávní vnímána jako zcela zásadní, a nikoliv pouze formální, při které by poskytovatel úvěru mohl účinně argumentovat tím, že stačí, aby mu spotřebitel sdělil informace, na které by měl být oprávněn bez dalšího spoléhat. Povinnost aktivního přezkumu je nosnou myšlenkou evropské úpravy, která má legitimní a zcela pochopitelné cíle, a to vyhnout se dluhovým spirálám, které zatěžují nakonec celou společnost. Bez ohledu na to, že každý má jednat poctivě, tedy uvádět pravdu v závazkových vztazích, a nemá se samozřejmě dopouštět trestné činnosti včetně úvěrových podvodů, je tak dána zcela konkrétní a na takovém nepoctivém či nezákonném jednání zájemce o úvěr nezávislá povinnost jeho poskytovateli.

19. Ústavní soud připomněl i dřívější závěry Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen samotného dlužníka, ale celé společnosti, na kterou mají vliv důsledky předlužení a případné insolvence. Je tomu tak proto, že nejen dlužník, ale i jeho blízcí se pak dostávají do postavení, které vyžaduje, aby stát začal plnit svou sociální roli, a celá společnost pak saturuje stav, který neměl vůbec nastat. Proto je na poskytovateli úvěru, aby náležitě před poskytnutím prověřil a posoudil schopnost žadatele ho splácet. Úvěr smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když s odbornou péčí úvěruschopnost posoudil, a z jeho zjištění je skutečně zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li toto dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná.

20. Porušení této povinnosti poskytovatele tak nejen odporuje zákonu, ale současně narušuje veřejný pořádek, neboť ochrana spotřebitele má předcházet negativním a nežádoucím celospolečenským dopadům jako je předlužení, sociální úpadek a nemožnost dostat se z dluhové pasti. Je třeba si uvědomit, že člověk v tíživé situaci často hledá jakékoliv řešení, a potlačuje informace, které mu ve vyřešení aktuálního problému brání. Řada osob pak nedokáže odhadnout ekonomickou situaci, zejména svoji vlastní objektivně, kdy jim chybí potřebné znalosti a zkušenosti, ale i schopnost určité kvalifikované ekonomické úvahy. Není tak na místě, aby poskytovatel mohl „rozdávat“ úvěry bez patřičného vyhodnocení, následně vymáhat plnění, a aby poté celá společnost nesla vzniklé následky na straně dlužníka a jeho rodiny na sociálních dávkách. Výše uvedené závěry tak mají jasné opodstatnění, a poskytovatel úvěru jako silnější a odborněji vybavená strana, podnikající v této sféře, musí nést potřebnou míru odpovědnosti, aby na následky jejího podnikání nedoplácela společnost jako celek. Ona na první pohled možná vysoká ochrana jednotlivce žádajícího o úvěr, je ve skutečnosti požadavkem a tlakem na podnikatele ve finančním odvětví, aby při svém podnikání neprofitoval v konečném efektu na úkor celé společnosti. Ostatně Ústavní soud ve výše citovaném nálezu připomněl i to, že porušení povinnosti ověřit úvěruschopnost, je mj. i správním deliktem poskytovatele, jak rozhodl Nejvyšší správní soud ČR ve věci sp. zn. 1 As 30/2015.

21. Mimo jakoukoliv pochybnost tak stojí závěr, že poskytovatel úvěru má aktivní povinnost nejen zjistit jak příjmy, tak výdaje žadatele o úvěr, ale tyto prověřit, a provést zcela konkrétní a přezkoumatelnou úvahu, která obstojí, že odborně a pečlivě učinil vše pro to, aby neposkytl úvěr žadateli, u něhož nebylo řádně prověřeno, že je schopen úvěr splácet. Na základě shora uvedeného je zřejmé, že žalobkyně svou povinnost řádně přezkoumat a posoudit úvěruschopnost jednoznačně nesplnila, a tedy smlouva, z níž žalobkyně nárokuje plnění, je podle § 87 odst. 1 z. s. ú. absolutně neplatná. Smluvní nároky proto nelze přiznat. Zůstává jen povinnost žalovaného podle § 87 odst. 1 z. s. ú. vrátit poskytnuté plnění, a to v době přiměřené jeho možnostem.

22. Soud proto při poskytnuté jistině 10 000 Kč konkorentu, na který bylo uhrazeno toliko 53,94 Kč uložil žalovanému vrátit částku 9 946,06 Kč, a z úvěru čerpaném ve výši 131 645 Kč pak částku 121 240,96 Kč, když dosud dle žalobkyně splatil celkem žalovaný 10 404,04 Kč, a žalovaný sám nejen neprokázal v řízení, ale ani netvrdil, že by uhradil více. Na zbývající smluvní nároky žalobkyně vzhledem ke ujištěné absolutní neplatnosti smluv nemá nárok, a byly proto zamítnuty včetně příslušenství. To platí i pro přečerpání účtu a nárok č. 3, ohledně kterého žalobkyně potvrdila, že vznikl toliko inkasem právě smluvních nároků z účtu žalovaného.

23. Dále se soud zabýval lhůtou k plnění., která samozřejmě také nemůže být posuzována podle neplatné smlouvy, protože pokud smlouva není platná, nejsou strany ani vázány tím, co v ní bylo ujednáno ohledně splatnosti. Podle § 87 odst. 2 z. s. ú. je-li spor o to, jaká doba je odpovídající možnostem spotřebitele, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Z tohoto ustanovení plyne, že pokud se strany nedohodnou na tom, jak bude jistina z neplatné smlouvy vrácena, míněno (nově) do času, do kdy konkrétně či v jakých splátkách, pak by se měly obrátit na soud. Jestliže se tak dosud nestalo, a bylo žalováno rovnou na plnění, není jiná možnost než lhůtu stanovit ve sporu o zaplacení, ovšem podle stejných pravidel.

24. Zde nebylo ani tvrzeno, že by snad dříve bylo ohledně splatnosti žalováno, a z toho, co žalobkyně i v řízení tvrdí, je zřejmé, že se tak nestalo, žalobkyně měla dosud smlouvu za platnou, a podle v ní ujednaných splátek a termínů žalovala, i dovozovala existenci prodlení žalovaného. Nejvyšší soud v rozsudku ve věci sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 uvedl, že již dle textu samotného zákona a tedy čistě gramatickým výkladem ustanovení § 87 odst. 1 a 2 z. s. ú. lze zjistit, že toto ustanovení upravuje speciálně dobu (okamžik) vrácení poskytnuté a dosud nesplacené jistiny spotřebitelského úvěru ze smlouvy neplatné právě podle § 87 odst. 1 věty první, aniž by se tak uplatnila obecná pravidla pro vydání bezdůvodného obohacení.

25. Nejvyšší soud v rozhodnutí připomněl, že samotný zákon č. 257/2016 Sb. byl do českého právního řádu přijat jako implementace aktuálních směrnic Evropského společenství požadujících zvýšenou ochranu spotřebitele v prostředí spotřebitelských úvěrů, jejichž poskytovatelé často požadují po spotřebiteli nepřiměřené úroky a podmínky splatnosti takovýchto úvěrů. Konkrétním účelem § 87 je vedle ochrany samotného spotřebitele i postih poskytovatele spotřebitelského úvěru, který dostatečně neposoudil úvěruschopnost žadatele a upřednostnil svůj ekonomický zájem poskytnout úvěr, čímž zapříčinil i neplatnost úvěrové smlouvy, soukromoprávní sankcí, jejímž faktickým důsledkem je ztráta zisku v podobě smluvních úroků a dalších poplatků za poskytnutí spotřebitelského úvěru. A projevem ochrany spotřebitele je pak dále právě i zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy.

26. Poukazuje dále i na důvodovou zprávu k ustanovení § 87 z. s. ú., která zohledňuje, že z neplatnosti smlouvy vyplývá obecně povinnost stran vzájemně si, a to bez zbytečného odkladu, vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož by ovšem pro spotřebitele (který nemusel být ani schopen úvěr vracet podle pravidel v neplatné smlouvě, když toto nebylo řádně zjišťováno) mohly vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru (a povinnost vracet jistinu ještě dříve než tomu mělo dle neplatné smlouvy dojít). Proto se stanoví na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, ale až v době odpovídající jeho možnostem (které nebyly řádně posouzeny a zjištěny poskytovatelem, proto je zjistí soud a podle nich rozhodne). Spotřebitel je tedy povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, ale v takových splátkách, v jakých je skutečně schopen splácet. Text zákona „v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase.

27. Ve zde souzeném případě platby žalovaného zcela ustaly, a nebyl veden dříve spor o to, kolik a kdy má hradit. Rozhodnuto o tom tedy dosud nebylo, a nebyly ani dříve zjišťovány možnosti žalovaného, podle kterých by případně byla splatnost nastavena. K dohodě stran evidentně v návaznosti na možnosti dlužníka nedošlo, dlužník nesplácí, tj. se žalobkyní jsou ve sporu ohledně toho, kdy by mělo být plněno, neboť ho žalobkyně o plnění žaluje. Za situace, kdy by se žalovaný dostavil k jednání a objasnil zde své možnosti, mohlo by být ještě rozhodnuto o splátkách, ve kterých dluh vyrovná, pokud není objektivně schopna jej uhradit najednou. Na to mu totiž v důsledku neplatnosti smlouvy pro porušení povinností poskytovatele úvěru vzniklo právo. V naposledy citovaném rozhodnutí pak výslovně Nejvyšší soud shrnul, že dokonce může nastat i situace, že splátky jistiny budou zcela minimální, a nelze a priori vyloučit ani to, že soud uzná, že v možnostech spotřebitele není v daném okamžiku vracet jistinu vůbec. V případě, že se následně změní možnosti spotřebitele, může soud na návrh dobu změnit. Jinak, než v návaznosti na takto stanovenou splatnost pak nemůže ani nastat na straně žalované prodlení, kdy pokud strany nedojdou k dohodě mimo smlouvu co do splatnosti, lze jedině soudně a tedy do budoucna posoudit schopnost dlužníka splácet, a podle toho tedy stanovit, kdy a kolik má zaplatit.

28. V tomto případě splatnost dříve řešena nebyla nijak, tj. nemohl ani vzniknout vedle jistiny dříve nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z., než bude porušena povinnost uhradit dle tohoto rozhodnutí, které je ohledně nové splatnosti první. Jak totiž Nejvyšší soud závěrem citovaného rozhodnutí shrnul, je ustanovení § 87 z. s. ú. speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti - buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené, která neodvisí ani od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka.

29. Ani ochrana dlužníka ovšem nemůže být bezbřehá, a poskytovaná bez jeho nezbytné součinnosti tak, aby mohla být litera zákona naplněna. Jestliže má soud dobu plnění stanovit podle jeho možností, nelze dojít k absurdnímu závěru, že pokud je dlužník netvrdí a neprokáže, není zjištěno, zda je vůbec schopen platit, a tedy plnění neuložit. Je na žalovaném, aby umožnil jeho možnosti za stavu neplatné smlouvy v řízení zjistit, a tím dosáhnout na ochranu spočívající v další možnosti přiměřeného splácení, či dokonce výjimečného odkladu platby. Jedná se o ustanovení, ze kterých chce on případně dovozovat svůj nárok a čerpat ochranu. Jestliže se tak nedostaví k nařízenému jednání, ani jinak do doby rozhodnutí v řízení nevyjasní a nedoloží své možnosti, o čemž by ho soud případně i poučil a vyzval k doplnění tvrzení i důkazů, pak se mu takové ochrany na úkor věřitele nemůže dostat. Jeho liknavostí v soudním řízení ochrana končí, a soud pak nemá jinou možnost než uložit důvodné plnění spočívající ve vrácení toho, co bylo poskytnuto, v základní lhůtě dle § 160 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“).

30. Soud tedy uložil žalovanému vrátit to, co přijal a dosud nevrátil, v základní třídenní lhůtě od právní moci tohoto rozsudku, když k rozložení do splátek či odkladu nebylo pro pasivitu žalovaného možno zjistit a řešit rozhodné skutečnosti. Jde k tíži samotného žalovaného, že neumožnil zjištění svých možností v současné době, aby jim plnění bylo případně přizpůsobeno. Ve zbývajícím rozsahu pak soud žalobu zamítl, neboť žalobkyně na další částky nemá nárok.

31. Náklady řízení soud nikomu nepřiznal, neboť namísto žaloby na stanovení splatnosti za shora popsaných okolností, kdy byla uzavřena smlouva, aniž by byla patřičně zkoumána a řádně zhodnocena úvěruschopnost žalovaného, byla žalována pohledávka, která dosud vůbec nebyla splatná. Žalobkyně, i když jí byla přiznána jistina, žalovala plnění, které dosud nebyl povinen žalovaný platit, a tato povinnost mu teprve vznikne. Nelze tak ve smyslu § 142 odst. 1 o.s.ř. dovodit, že by žalobkyně měla v řízení úspěch, resp. alespoň větší úspěch než žalovaný, protože až v budoucnu bylo stanoveno žalovanému, jak samotné jistiny, které čerpal vrátí. Byl jí přisouzen dosud nesplatný nárok, v podstatě nyní dosáhla určení splatnosti, které měla žalovat dříve a jako první, a podle něho pak splatnou pohledávku. Ohledně takové by pak byla procesně úspěšná, takto je úspěch stran nejméně srovnatelný, když žalovanému je teprve nyní stanoveno, kdy má vrátit, a to jen jistinu, nikoliv zaplatit smluvní nároky, a že tak má učinit až v budoucnu. Pokud toto dodrží, splní řádně jedinou povinnost, která mu na základě tvrzené úvěrové smlouvy vůbec vznikla, a žádného porušení povinností se vůbec nedopustí. Žalobkyně zde vymáhala nárok, který dosud ani neměla.