13 Co 187/2022- 485

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Havlové a soudců Mgr. Jiřího Novotného a JUDr. Hany Zemanové ve věci žalobkyně: [jméno] [příjmení], narozená dne [datum] bytem [adresa] zastoupená advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalovaným: 1. [územní celek], [IČO] sídlem [adresa] zastoupené advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] za účasti vedlejšího účastníka: [osobní údaje vedlejšího účastníka] sídlem [adresa] 2. [anonymizována dvě slova] [obec] [anonymizována dvě slova] [anonymizováno], [IČO] sídlem [adresa] zastoupená advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o zaplacení částky 375 272 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Sokolově ze dne 2. 5. 2022, č. j. 23 C 70/2019-352 ve znění opravného usnesení ze dne 2. 1. 2023, č. j. 23 C 70/2019-385 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I potvrzuje.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích II, III a IV mění takto:

1. Žalobkyně je povinna nahradit 1. žalovanému náklady řízení ve výši 81 470,50 Kč do šesti měsíců od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce 1. žalovaného.

2. Žalobkyně je povinna nahradit 2. žalovanému náklady řízení ve výši 75 348 Kč do šesti měsíců od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce 2. žalovaného.

3. Žalobkyně je povinna nahradit vedlejšímu účastníku náklady řízení ve výši 1 876,50 Kč do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalobkyně je povinna nahradit 1. žalovanému na nákladech odvolacího řízení částku 55 878 Kč ve lhůtě šesti měsíců od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho právního zástupce. Žalobkyně je povinna nahradit 2. žalovanému na nákladech odvolacího řízení částku 55 791 Kč ve lhůtě šesti měsíců od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho právního zástupce.

IV. Žalobkyně a vedlejší účastník na straně 1. žalovaného nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

V. Žalobkyně je povinna nahradit státem zálohované náklady řízení v částce 859,57 Kč ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku na účet Krajského soudu v Plzni.

Odůvodnění

1. Shora citovaným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, jíž se žalobkyně po žalovaných domáhala zaplacení částky 375 272 Kč s příslušenstvím (výrok I), žalobkyni uložil povinnost nahradit 1. žalovanému na nákladech řízení částku 162 941 Kč a 2. žalovanému částku 150 696 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jejich právních zástupců (výrok II, III) a dále zavázal žalobkyni k náhradě nákladů vedlejšího účastníka ve výši 3 753 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku (výrok IV). Zamítavý výrok rozhodnutí byl postaven na zjištění, že žalobkyni se nepodařilo unést důkazní břemeno ohledně místa, kde došlo k jejímu pádu, což vylučuje podřadit věc pod některý z odpovědnostních vztahů zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, či pod ustanovení o náhradě škody zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. Výpověď žalobkyně, v části vztahující se k prokázání místa jejího pádu, soud nepovažoval za věrohodnou, a to zejména pro její rozpor s obsahem výslechu svědkyně [příjmení], [příjmení] a [příjmení], jakož i s obsahem listiny označené jako„ žádost žalobkyně o náhradu škody“ ze dne 23. 5. 2016, s obsahem dopisu žalobkyně ze dne 31. 1. 2017 a ze dne 12. 11. 2018, které byly adresovány vedlejšímu účastníkovi na straně 1. žalovaného a s obsahem předžalobní upomínky zástupce žalobkyně ze dne 23. 3. 2019 adresované 1. žalovanému a ze dne 5. 5. 2019 adresované 2. žalovanému. V odůvodnění rozsudku soud podrobně popsal skutečnosti, na nichž postavil své rozhodnutí, úvahy, jimiž se řídil a rozhodný skutkový a právní stav věci. Nákladový výrok našel oporu v ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., když soud přiznal žalovaným a vedlejšímu účastníku právo na plnou náhradu nákladů řízení.

2. Ve včasném odvolání vyjádřila žalobkyně nesouhlas s tímto rozhodnutím. Měla za to, že v řízení prokázala místo pádu, při němž si způsobila zranění, jehož odškodnění požaduje. Odlišnosti mezi jednotlivými důkazy, na něž v odůvodnění rozhodnutí soud prvního stupně odkazuje a z nichž dovozuje neunesení důkazního břemene žalobkyně při určení místa zranění žalobkyně, nejsou podle přesvědčení žalobkyně zásadní. Podstatné je to, že žalobkyně a svědkyně [příjmení] popsaly místo pádu relativně shodně, když po žalobkyni a svědkyni není možné s odstupem několika let požadovat přesné vylíčení skutkového děje, včetně místa pádu. Podstatnou je ta skutečnost, že se úrazový děj odehrál. V řízení bylo prokázáno poškození vozovky ve vlastnictví 1. žalovaného a správě 2. žalovaného, k pádu žalobkyně došlo na uvolněných kostkách vozovky a prokázáno bylo i zranění žalobkyně v důsledku tohoto pádu. Obecně nelze spravedlivě po žalobkyni požadovat, aby do detailu přesně určila místo pádu, k němuž došlo 8. 5. 2016, neboť nemohla přesně vnímat okolnosti pádu, byla v šoku ze zranění a uplynula již také dlouhá doba. Nakonec po doplnění důkazního řízení v odvolacím řízení bylo místo pádu žalobkyně identifikováno i výpovědí svědka [jméno] [jméno]. Na místě pádu žalobkyně byla nepředvídatelná závada ve schůdnosti vozovky spočívající v uvolněných dlažebních kostkách, a to v místě, kde se běžně pohybují chodci, když jde o klidovou zónu vnitřního města s nízkým provozem automobilů. Podle žalobkyně bylo v řízení prokázáno, že žalovaní porušili své zákonné povinnosti při údržbě a správě předmětné komunikace, proto nesou žalovaní odpovědnost k náhradě škody vzniklé žalobkyni úrazem při pádu na vozovce, a to podle zákona č. 13/1997 Sb., respektive případně podle obecné úpravy odpovědnosti za škodu podle občanského zákoníku, když žalovaní alespoň nenaplnili generální prevenční povinnost podle ust. § 2900 občanského zákoníku, neboť dlouhodobě neopravili poškozenou komunikaci, případně nebezpečné místo viditelně neoznačili, aby tímto zabránili vzniku újmy takového charakteru. Vzhledem k tomu, že napadený rozsudek byl postaven na skutkovém závěru o neidentifikování místa pádu a úrazu žalobkyně, a po doplnění dokazování v odvolacím řízení, lze skutkový závěr soudu prvního stupně považovat za vyvrácený, navrhla žalobkyně zrušení rozsudku soudu prvního stupně a vrácení mu věci k dalšímu řízení. Pro případ potvrzení tohoto rozsudku, požádala žalobkyně o aplikaci ust. § 150 o. s. ř. na rozhodnutí o nákladech řízení, při zohlednění příjmové a majetkové nedostatečnosti žalobkyně, která je v důchodu a nemá možnost přivýdělku, navíc je nemajetná. Podle žalobkyně náklady žalovaných na právní zastoupení nelze považovat za účelně vynaložené, když 1. žalovaný je veřejnoprávní korporací a 2. žalovaný je organizací zřízenou 1. žalovaným, oba disponují aparátem, jenž mohl zajistit zastupování žalovaných v předmětném soudním řízení, proto zastoupení obou žalovaných advokátem nebylo přiměřené charakteru a složitosti projednávané věci. Žalobkyně rovněž poukázala na silnější ekonomickou pozici žalovaných, oproti žalobkyni, proto podle jejího názoru lze po žalovaných spravedlivě požadovat, aby si nesli náhradu nákladů řízení k tíži svých majetkových poměrů.

3. Žalovaný č. 1 se ztotožnil s odůvodněním napadeného rozsudku. Místo pádu žalobkyně po provedeném dokazování nebylo zjištěno, tvrzení žalobkyně v tomto směru byla rozporná s řadou dalších důkazů, včetně výpovědi svědkyně [příjmení], a soud prvního stupně tyto rozpory podrobně a správně popsal v odůvodnění rozsudku. Sama žalobkyně popisovala průběh skutkového děje v řízení odlišně. Žalobkyně byla v rozporu i s výpovědí svědka [jméno] [jméno], jež byla učiněna v odvolacím řízení, zvláště ohledně vytvoření kontaktu mezi nimi a nalezení shody o znalosti skutku k učinění svědecké výpovědi. Sám svědek [jméno] je nevěrohodný pro propojení a spříznění s advokátní kanceláří právního zástupce žalobkyně, jež ho zastupuje v řadě soudních sporů a právní zástupce žalobkyně má v domě vlastněném svědkem advokátní kancelář. Svědek [jméno] je nevěrohodný i z důvodu, že uplatňuje velké množství pojistných událostí. Nelze pak přehlédnout tu zásadní skutečnost, že svědek – na rozdíl od žalobkyně – uvedl, že s žalobkyní hovořil o předmětné události ještě před vydáním napadeného rozsudku, tj. mohl svědčit již v řízení před soudem prvního stupně. Skutkový stav věci se v odvolacím řízení nikterak ve prospěch žalobkyně nezměnil, naopak odvolací řízení přineslo další znevěrohodnění pozice žalobkyně. Nebyla tak ani prokázána závada ve schůdnosti vozovky a nepředvídatelnost této závady. Navíc žalobkyně vozovku přecházela způsobem právními předpisy zapovězeným, tj. šikmo, v místě pro přecházení vozovky neuzpůsobeném, přesto, že takové místo se v blízkosti nacházelo, přičemž stav vozovky musela žalobkyně znát, bylo-li místo tvrzeného pádu v naprosté blízkosti jejího bydliště, respektive, pokud žalobkyně před úrazem upozorňovala městského strážníka na„ vyvalené kostky“, na nichž následně měla upadnout. S uvedenou argumentací navrhl 1. žalovaný potvrzení rozsudku soudu prvního stupně a přiznání mu náhrady nákladů odvolacího řízení. S aplikací ust. § 150 o. s. ř. na rozhodnutí o nákladech řízení 1. žalovaný nesouhlasil. Poukázal na své neměnné stanovisko, jež prezentoval od počátku řízení, že žaloba nemůže být z celé řady důvodů opodstatněná, přesto žalobkyně na uplatněném nároku setrvala. Právní zastoupení 1. žalovaného advokátem představuje účelně vynaložený náklad, když charakter a složitost sporu přesahovaly možnost pracovníků žalovaného právně účinně zastupovat žalovaného v soudním řízení. Náklady v řízení byly navyšovány procesním postupem žalobkyně, nikoliv žalovaného, který náklady minimalizoval tím, že činil toliko nezbytné úkony právní služby. Vyúčtovaná náhrada nákladů právního zastoupení 1. žalovaného v celkové výši je natolik vysoká, že by nebylo spravedlivé jí zatížit majetkové poměry města.

4. Žalovaný č. 2 považoval rozsudek soudu prvního stupně za věcně správný, odkázal na jeho odůvodnění a navrhl potvrzení rozsudku. I po doplnění dokazování v odvolacím řízení se nezměnil rozhodný skutkový stav věci. Místo pádu žalobkyně zůstalo neprokázané, stejně jako okolnosti s ním související. Za stěžejní pro nepřiznání nároku žalobkyni bylo také její sdělení, že před udávaným pádem měla vědomost, že v jí označeném místě pádu, byly delší čas„ vyvalené kostky“, na nichž měla upadnout. Místo tvrzeného pádu bylo v bezprostřední vzdálenosti od jejího bydliště, žalobkyně tedy znala namítaný závadový stav vozovky, dokonce, jak sama uvedla, na uvedenou závadu ve schůdnosti – v době před pádem – upozorňovala městského strážníka. Žalobkyně navíc prokazatelně přecházela vozovku šikmo, nevyužila v těsné blízkosti se nacházející uzpůsobená místa pro chodce, kde by nemohlo dojít k zakopnutí, respektive nevěnovala dostatečnou pozornost přecházení vozovky a jejímu povrchu nepřizpůsobila svoji chůzi. Výpověďmi svědkyň [příjmení] a [příjmení], jakož i ze zápisů stavebního a montážního deníku z rozhodného období, bylo zjištěno, že 2. žalovaný neporušil své zákonné povinnosti při údržbě a správě vozovky. S případným úspěchem v řízení, žádal 2. žalovaný přiznání mu náhrady nákladů odvolacího řízení. Žalovaný č. 2 nesouhlasil se snížením mu náhrady nákladů řízení za použití ust. § 150 o. s. ř., neboť žalobkyně zcela bezúspěšně setrvávala na stanovisku opodstatněnosti žaloby, byť od počátku byla žalovanými upozorňována na neexistenci jejího nároku, s odkazem na zjevně právně relevantní důvody, které jí byly žalovanými předestírány. Žalovaný č. 2 je subjektem hospodařícím s velmi napjatým rozpočtem a částka představující náhradu nákladů řízení je pro něho citelným zásahem, pokud by mu nebyla žalobkyní hrazena. Žalobkyně byla v řízení zastoupena advokátem a naprosto nedůvodně vedla a prodlužovala řízení, proto by měla být zavázána k náhradě nákladů řízení. Žalovaný není ekonomicky silným subjektem, za daného stavu nelze na něho přenášet neodůvodněně finanční zátěž spojenou s provedeným řízením. Žalovaný pak zdůraznil, že ze strany jeho právního zástupce byly minimalizovány náklady řízení, když jím byly účtovány pouze úkony související s účastí u soudního jednání, nikoliv další úkony za vyjádření, ačkoliv i jejich náhrada by mu náležela.

5. Vedlejší účastník považoval napadený rozsudek za věcně správný, proto žádal jeho potvrzení. Pokud nedošlo k určení místa pádu žalobkyně bez vší pochybnosti, nelze dovodit odpovědnost žalovaných za tvrzenou škodu. Skutkový závěr, na němž soud prvního stupně postavil své rozhodnutí, má oporu v provedených důkazech, soudem byl náležitě vyložen, proto lze podle vedlejšího účastníka plně odkázat na odůvodnění napadeného rozsudku. Sama žalobkyně rozporně popisovala v průběhu řízení místo pádu a okolnosti, za nichž k pádu došlo. Jednak tvrdila, že k pádu došlo při vstupu do vozovky, jindy, že upadla při dokončení přechodu vozovky. Žalobkyně zpočátku neuváděla, že by se za ní mělo pohybovat vozidlo, s tímto tvrzením přišla až v průběhu dokazování. Pokud na základě uvedeného zrychlila přechod vozovky, jde o tak důležitou okolnost, že lze pochybovat o tom, že si na ni na počátku řízení nevzpomněla. Odvolací řízení, a v něm provedené dokazování, nepřineslo nic ve prospěch žalobkyně. Naopak bylo zjevné, že svědecká výpověď [jméno] [jméno] byla účelově připravena poté, co byla žalobkyně v řízení před soudem prvního stupně neúspěšná. Mezi výpovědí žalobkyně a svědka byly zjištěny zásadní rozpory ohledně vyhledání svědka a zřečení se o celé záležitosti, pochybný je časový moment kontaktu, když svědek a žalobkyně bydleli v naprosté blízkosti, svědek v minulosti komunikoval s manželem žalobkyně, proto nelze uvěřit tomu, že žalobkyně nemohla svědka navrhnout ke slyšení v řízení před soudem prvního stupně, přičemž k tomuto důkaznímu návrhu přistoupila až v odvolacím řízení. Značné pochybnosti vyvolává rovněž skutečnost, že svědek je propojen s právním zástupcem žalobkyně, který svědka zastupuje v řadě soudních řízení, přičemž právní zástupce žalobkyně má v domě vlastněném svědkem advokátní kancelář. Pro vedlejšího účastníka je svědek nevěrohodný i tím, že měl řadu nahlášených pojistných událostí. Dále vedlejší účastník upozornil na skutečnost, že žalobkyně sama před odvolacím soudem uvedla, že nakonec mohla jít i jinak, než dosud uváděla. Vedlejší účastník upozornil i na to, že z lékařské dokumentace, jež byla k dispozici, zjistil, že žalobkyně trpěla hypokalémií, tj. svalovou slabostí a silnou únavou, proto nelze vyloučit i jinou příčinu pádu. Podle vedlejšího účastníka nelze dovodit odpovědnost žalovaných za udávanou škodu podle zákona č. 13/1997 Sb., neboť – kromě výše uvedeného – v posuzovaném případě k jejímu naplnění chyběl prvek nepředvídatelnosti a prokázané závady ve schůdnosti, když žalobkyně nepřizpůsobila chůzi stavu vozovky, šla rychle, šikmo, mimo místo určené pro přecházení chodců, jež se nacházelo v bezprostřední blízkosti, a měla přitom upadnout na„ vyvalených kostkách“, o nichž věděla a na něž upozorňovala dříve městského strážníka. Ve vztahu k náhradě nákladů řízení ponechal vedlejší účastník na odvolacím soudu, zda a v jaké míře na věc bude aplikovat ust. § 150 o. s. ř.

6. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek a řízení mu předcházející (ust. § 212, § 212a o. s. ř.), doplnil dokazování výslechem svědka [jméno] [jméno] a účastnickou výpovědí žalobkyně, a po projednání věci dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

7. Podle § 27 odst. 3 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, vlastník (správce) místní komunikace nebo chodníku odpovídá za škody, jejichž příčinou byla závada ve schůdnosti chodníku, místní komunikace nebo průjezdního úseku silnice, pokud neprokáže, že nebylo v mezích jeho možností tuto závadu odstranit, u závady způsobené povětrnostními situacemi a jejich důsledky takovou závadu zmírnit, ani na ni předepsaným způsobem upozornit.

8. Úprava obsažená v zákoně o pozemních komunikacích zakládá zpřísněnou (tzv. objektivní) odpovědnost vlastníka komunikace za újmu, která vznikne uživateli (v projednávaném případě chodci) v důsledku zvláštní nekvality komunikace, která je definována pojmem závada ve schůdnosti (ve sjízdnosti). Jde o odpovědnost bez ohledu na protiprávnost a zavinění (za výsledek). Popsaná odpovědnost však není absolutní, neboť zákon stanoví liberační důvody (§ 27 odst. 3 zákona), při jejichž prokázání v soudním sporu se vlastník komunikace může odpovědnosti zprostit, a také není založena na jakékoliv nekvalitě komunikace, nýbrž je spojena jen s určitou zvláště kvalifikovanou okolností, kterou je výskyt tzv. závady ve schůdnosti (sjízdnosti), definované v § 26 odst. 7 zákona č. 13/1997 Sb. Závadou, s níž jedině se pojí objektivní odpovědnost vlastníka komunikace, je výrazně kvalitativně zhoršené místo, oproti celkovému okolnímu stavu komunikace, které je pro svou povahu či umístění pro uživatele nenadálé, tj. nepředvídatelné ve smyslu § 26 odst. 2 zákona, a vymyká se obecnému stavu komunikace natolik, že uživatel není schopen rozlišit a upravit způsob chůze tomuto nenadálému nebezpečí.

9. Dovolací soud se otázkou odpovědnosti za škodu způsobenou závadou ve schůdnosti opakovaně zabýval a obsah tohoto pojmu ve smyslu § 26 odst. 7 a § 27 odst. 3 zákona č. 13/1997 Sb. a vymezení povahy závady ve schůdnosti v řadě rozhodnutí vyložil. Tak již v rozsudku ze dne 21. 11. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1304/2006, uzavřel, že zákon při stanovení podmínek vzniku odpovědnosti vlastníků pozemních komunikací za závady ve schůdnosti zohledňuje pouze tzv. nepředpokládatelné závady, při jejichž posuzování je třeba vycházet z objektivního kritéria přizpůsobení chování chodce stavu komunikace. V R 140/2011 pak přijal a odůvodnil závěr, podle něhož závadou ve schůdnosti ve smyslu ust. § 26 odst. 7 silničního zákona se rozumí v podstatě nepředvídatelná změna ve schůdnosti komunikace, způsobená vnějšími vlivy, a to změna natolik významná, že chodec ani při obezřetné chůzi respektující stav komunikace či důsledky povětrnostních vlivů nemůže její výskyt předpokládat a účinně na ni reagovat. Tento výklad je v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu bez výjimky ustálen (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1535/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 25 Cdo 2758/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3886/2014) a je dlouhodobě základním východiskem pro posuzování nároků osob, jimž vznikla újma z nevyhovujícího stavu pozemní komunikace.

10. Nelze-li stav komunikace, jenž byl příčinou škody, v konkrétním případě podle shora popsaných kritérií označit za závadu ve schůdnosti, pak může přicházet v úvahu obecná odpovědnost vlastníka (správce) komunikace za konkrétní porušení právní povinnosti s presumovaným zaviněním, a to podle obecného předpisu, jímž je občanský zákoník. Zákon č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, totiž upravuje jen objektivní odpovědnost správce komunikace za škody, jejichž příčinou byly závady ve sjízdnosti či ve schůdnosti, nikoliv obecnou odpovědnost každého za škodu vzniklou v příčinné souvislosti s porušením konkrétní právní povinnosti. Obecnou odpovědnost založenou na principu presumovaného zavinění upravuje občanský zákoník, přičemž předpoklady objektivní odpovědnosti (za výsledek) a předpoklady odpovědnosti obecné (za zaviněné porušení právní povinnosti) nejsou totožné a totožné nejsou ani podmínky, za nichž se lze odpovědnosti zprostit (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 684/2012, 25 Cdo 3597/2013, 25 Cdo 580/2014 nebo 25 Cdo 1481/2017). Kombinace obou typů odpovědnosti umožňuje postihovat, jak případy škod způsobených nepředvídatelnými závadami ve schůdnosti (založením objektivní odpovědnosti vlastníka komunikace s možností liberace ve smyslu § 27 odst. 3 zákona), tak situace, v nichž chodec utrpí újmu ze změny (zhoršení) schůdnosti komunikace, která pro něj byla předvídatelná (možným vznikem povinnosti vlastníka komunikace k náhradě újmy ze zaviněného porušení zákonné povinnosti ve smyslu § 2900 obč. zák.).

11. Zásady posuzování nároků na náhradu škody (resp. v podmínkách zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014), újmy způsobené pádem chodce na komunikaci, byly po vydání nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. I ÚS 2315/2015, či v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 5. 2020, sp. zn. II ÚS 4100/19, shora popsaným způsobem sjednoceny a rekapitulovány v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 31 Cdo 1621/2020 a na něj navazujícím nálezem Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2022, sp. zn. I ÚS 2853/21.

12. Popsané pojetí tak vychází z možné kombinace obou typů odpovědnosti a umožňuje postihovat, jak případy újem způsobených nepředvídatelnými závadami ve schůdnosti (založením objektivní odpovědnosti vlastníka komunikace s možností liberace ve smyslu § 27 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích), tak situace, v nichž chodec utrpí újmu ze změny (zhoršení) schůdnosti komunikace, která pro něj byla předvídatelná (možným vznikem povinnosti vlastníka komunikace k náhradě újmy ze zaviněného porušení zákonné povinnosti ve smyslu § 2910 o. z.).

13. Z obecného konstatování uvedeného shora tedy vyplývá, že možné rozhodnutí o odpovědnosti žalovaného 1. a žalovaného 2. za žalobkyni vzniklou újmu je v konkrétním případě, mimo jiné, podmíněno skutkovým zjištěním soudu, na jakém místě (včetně zjištění stavu tohoto místa) a jakým způsobem došlo ke vzniku újmy žalobkyně tak, aby bylo možno posoudit, zda tyto konkrétní soudem zjištěné skutečnosti odpovídají pojmu závady ve schůdnosti a jsou s touto závadou (a újmou žalobkyně) v příčinné souvislosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1495/2003, nebo rozsudek ze dne 26. 7. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1257/2005), případně zda by tyto soudem zjištěné skutečnosti mohly být v příčinné souvislosti, jak s újmou žalobkyně, tak s porušením konkrétní zákonné či smluvní povinnosti žalovaných.

14. Výpověď žalobkyně v části vztahující se k prokázání místa jejího pádu nelze považovat za věrohodnou, a to zejména pro její rozpor s obsahem dalších soudem provedených důkazů, konkrétně pro rozpor s obsahem výslechu svědkyně [příjmení], [příjmení] a [příjmení], s obsahem listiny označené jako„ žádost žalobkyně o náhradu škody“ ze dne 23. 5. 2016, stejně jako s obsahem dopisu žalobkyně ze dne 31. 1. 2017 a ze dne 12. 11. 2018 adresovaných vedlejšímu účastníku na straně žalovaného 1., a s obsahem předžalobní upomínky zástupce žalobkyně adresované žalovanému 1. ze dne 23. 3. 2019 a žalovanému 2. ze dne 5. 5. 2019.

15. Zatímco ve své žádosti o náhradu škody ze dne 23. 5. 2016 popsala žalobkyně místo a průběh okolností provázejících její pád tak, že se před přecházením křižovatky ulice [ulice] a [ulice] rozhlédla a bezprostředně po tomto rozhlédnutí zakopla o vyvalené silniční kostky, v dopise adresovaném vedlejšímu účastníku na straně žalovaného 1. ze dne 12. 11. 2018 žalobkyně k místu a okolnostem jejího pádu uvedla, že se na místě křížení ulic [ulice] a [ulice] rozhlédla, vkročila do vozovky, následně se však vyšší rychlostí po předmětné komunikaci začalo blížit vozidlo, po kterém se žalobkyně ohlédla a následně zakopla o vyčnívající dlažební kostky. Naproti tomu v předžalobních upomínkách adresovaných žalovaným, byly okolnosti pádu žalobkyně popsány tak, že se žalobkyně před přecházením nejprve ujistila, že po předmětné komunikaci nejede žádné vozidlo, vstoupila do vozovky, když zhruba v polovině přecházení vozovky se náhle objevil vyšší rychlostí jedoucí automobil. K zakopnutí žalobkyně o vyvrácené dlažební kostky a jejímu pádu však došlo až těsně před tím, než žalobkyně na protější straně komunikace vstoupila na chodník. V doplnění žaloby ze dne 12. 11. 2021 žalobkyně uvedla, že jedoucí automobil zaregistrovala až těsně před dokončením jejího přecházení komunikace na křižovatce ulic [ulice] a [ulice], ale o vyvrácené a mírně vyčnívající dlažební kostky zakopla již zhruba dva metry před chodníkem, ke kterému směřovala, a poté celým tělem upadla na komunikaci a chodník. Při výslechu žalobkyně k místu a okolnostem jejího pádu uvedla, že zhruba v polovině přecházení komunikace u křižovatky ulice [ulice] a [ulice], nejprve zaslechla blížící se automobil, zrychlila svoji chůzi, avšak poté co tento automobil zahlédla a opět zrychlila chůzi, zakopla o vyčnívající dlažební kostky, padala dva až tři metry a dopadla na chodník.

16. Odlišný popis místa pádu žalobkyně pak vyplynul rovněž z dalších soudem provedených důkazů, a sice z lékařské zprávy ze zdravotnického zařízení [právnická osoba], ze dne 8. 5. 2016, kde byla žalobkyně ošetřena bezprostředně poté, co mělo dojít k jejímu pádu, a ve které je uvedeno, že žalobkyně upadla na chodníku. Naproti tomu v předběžné propouštěcí zprávě [anonymizována čtyři slova] ze dne 19. 5. 2016, je jako místo pádu žalobkyně uvedena silnice.

17. Je sice pravdou, že popis místa a okolností provázejících pád žalobkyně tak, jak jsou zachyceny v žádosti o náhradu škody ze dne 23. 5. 2016, označila žalobkyně za nepravdivý, přičemž toto své tvrzení žalobkyně odůvodnila tím, že předmětná žádost nebyla sepsána samotnou žalobkyní, ale svědkyní [příjmení], která do uvedené žádosti zřejmě zaznamenala nepravdivé skutečnosti. Soud však tomuto tvrzení žalobkyně neuvěřil. Žalobkyně při svém výslechu sama potvrdila, že svědkyně [příjmení] předmětný zápis činila spolu se žalobkyní, a to na základě informací, které jí žalobkyně poskytla. K dotazu soudu, proč žalobkyně připojila k žádosti o náhradu škody svůj podpis, když údajně tato žádost obsahovala nepravdivé informace, žalobkyně uvedla, že si obsah žádosti zřejmě nepřečetla. Lze tedy jen těžko uvěřit, že při tak významném úkonu, jakým byla žádost o odškodnění způsobené újmy, ve které lze co nejpřesnější popis místa a okolností jejího pádu považovat za stěžejní, se žalobkyně spokojila s popisem, který sama označila za nesprávný a listinu obsahující takové informace podepsala. To vše přesto, že na přesném popisu okolností jejího pádu dbala natolik, že ještě před nahlášením úrazu městskému úřadu požadovala po ošetřujícím lékaři, aby tyto detailní okolnosti zapsal přímo do lékařské zprávy, což se nestalo. K uvedenému je třeba rovněž doplnit, že informaci o projíždějícím automobilu žalobkyně neuvedla ani v jejím dopisu adresovaném vedlejšímu účastníku na straně žalovaného 1. ze dne 31. 1. 2017, ve kterém vyjadřovala svůj nesouhlas s negativním stanoviskem vedlejšího účastníka k náhradě újmy.

18. Navíc rozpor v popisu místa a okolností pádu žalobkyně vyplývá i z obsahu dalších soudem provedených důkazů, a to z předžalobních výzev žalobkyně adresovaných žalovaným, ve kterých je uvedeno, že žalobkyně upadla na dlažebních kostkách až těsně před samotným dokončením přecházení komunikace u křižovatky ulic [ulice] a [ulice]. Naproti tomu v doplnění žaloby ze dne 12. 11. 2021 bylo uvedeno, že žalobkyně zaregistrovala jedoucí automobil až těsně před dokončením přechodu komunikace na křižovatce ulic [ulice] a [ulice], ale o vyvrácené a mírně vyčnívající dlažební kostky měla zakopnout již zhruba dva metry před chodníkem, ke kterému směřovala, poté celým tělem upadnout na komunikaci a chodník. Při svém výslechu však žalobkyně k místu a okolnostem jejího pádu uvedla, že zhruba v polovině přecházení komunikace u křižovatky ulice [ulice] a [ulice] nejprve zaslechla blížící se automobil, zrychlila svoji chůzi, avšak poté co tento automobil zahlédla a opět zrychlila chůzi, zakopla o vyčnívající dlažební kostky, padala dva až tři metry a dopadla na chodník.

19. V této souvislosti je třeba doplnit, že ani samotné konkrétní místo, které svědkyně [příjmení] při své výpovědi označila na mapě na č. l. 55 jako místo, kde se měla žalobkyně na silnici nacházet, se neshoduje s místem, které jako místo svého zakopnutí a pádu označila sama žalobkyně. Svědkyně [příjmení] nejen, že toto místo identifikovala na opačné straně komunikace, než na které se nacházely žalobkyní označené vyčnívající dlažební kostky, ale rovněž uvedla, že se toto místo nacházelo nikoliv na samotném křížení ulic [ulice] a [ulice], ale pod tímto křížením, přímo na [ulice]. Poté, co byly svědkyni [příjmení] ukázány snímky ulice [ulice] a [ulice] v [obec] na serveru [webová adresa], svědkyně [příjmení] označila místo, kde viděla žalobkyni ležet na komunikaci, ve směru od ulice [ulice] zhruba ve čtvrtině [ulice], konkrétně mezi zadní částí bílého automobilu a přední polovinou červeného automobilu (viz z této aplikace pořízený snímek na č. l. 316 – 317). Nutno však zohlednit i tu skutečnost, že svědkyně si zcela nebyla jista popisem místa pádu žalobkyně, avšak zásadní je to, že se neztotožnila s místem pádu uváděným žalobkyní.

20. Vyjma výše uvedeného, soud ve vztahu k věrohodnosti výpovědi žalobkyně hodnotil také rozpor s obsahem výpovědi svědkyně [příjmení] ohledně přítomnosti manžela žalobkyně, jako očitého svědka pádu žalobkyně. Žalobkyně ve své výpovědi uvedla, že její manžel celou událost, tedy pád žalobkyně a situaci kdy jí neznámý muž pomáhal zvednout se ze země, sledoval ze dveří jejich domu. Následně se měl sám vydat žalobkyni naproti, přičemž zhruba v polovině cesty mezi místem, které žalobkyně označila jako místo jejího pádu a domem, kde žalobkyně s manželem na [ulice] bydleli, mělo dojít k jejich setkání. Svědkyně [příjmení] však uvedla, že ve dveřích domu ani nikde v jeho okolí manžela žalobkyně neviděla, a to přesto, že sledovala žalobkyni a neznámého muže až ke dveřím domu žalobkyně. Také v tomto ohledu považoval soud výpověď svědkyně [příjmení] za pravdivou, a to nejen s ohledem na shora uvedené důvody, ale rovněž s ohledem na skutečnost, že svědkyně [příjmení] manžela žalobkyně znala a nelze tedy předpokládat, že by nedokázala manžela žalobkyně identifikovat.

21. Z provedeného dokazování lze sice usuzovat, že žalobkyně si pádem dne 8. 5. 2016 způsobila zranění (viz výpověď žalobkyně, svědkyně [příjmení], lékařské zprávy), nicméně za neprokázané – v souladu se soudem prvního stupně – považuje odvolací soud místo, kde k pádu a vzniku zranění (škody) mělo dojít. Žalobkyně sice identifikovala místo, ohledně něhož tvrdila, že je místem pádu (křižovatka ulice [ulice] a [ulice] v části přiléhající k budově tzv. [příjmení] [anonymizováno] – [anonymizováno]), provedeným dokazováním však nebylo postaveno najisto, že skutečně se v daném místě odehrál pro řízení rozhodný skutkový děj, od něhož lze odvozovat odpovědnost žalovaných za škodu. Bez jednoznačného (nezaměnitelného) určení místa pádu, není možné posoudit stav vozovky, zda vykazovala závadu ve schůdnosti, tj. v podstatě nepředvídatelnou změnu ve schůdnosti způsobenou vnějšími vlivy, kterou chodec nemohl předpokládat (odpovědnost podle zákona č. 13/1997 Sb.) či posoudit, zda škoda v poměrech žalobkyně nenastala porušením prevenční povinnosti ze strany vlastníka (správce) vozovky, v důsledku porušení povinnosti udržovat komunikaci v řádném stavu, umožňujícím bezpečný pohyb osob (odpovědnost podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku). Bez nezaměnitelného určení místa pádu – tedy stavu vozovky – nelze dovodit odpovědnost žalovaných za tvrzenou škodu, tj. naplnění zákonných předpokladů některého ze zmíněných odpovědnostních vztahů podle zákona č. 13/1997 Sb. či zákona č. 89/2012 Sb. Stěžejním důkazním prostředkem v tomto směru se měla stát účastnická výpověď žalobkyně, jež však jí samotnou byla zatížena řadou zásadních nepřesností, které v konečném výsledku tuto výpověď znevěrohodnily. Nepřesnosti v tvrzeních žalobkyně byly podrobně pojmenovány a rozebrány v písemném vyhotovení napadeného rozsudku, na něž také odvolací soud odkazuje, a zčásti je začlenil odvolací soud i do odůvodnění svého rozhodnutí. Žalobkyně byla seznámena s právním náhledem soudu o možnosti neprokázání místa pádu a neprokázání odpovědnosti žalovaných za tvrzenou škodu, žalobkyni se dostalo řádného poučení o povinnosti tvrzení a důkazní ve smyslu ust. § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. a ust. § 120 odst. 1 o. s. ř., přesto shora vytčené rozpory nebyly vysvětleny a odstraněny, respektive žalobkyně neunesla důkazní břemeno ohledně místa jejího pádu a okolností rozhodných pro nalezení odpovědnosti žalovaných ve vztahu k žalobkyní požadované náhradě škody. Jediný relevantní svědek [jméno] [příjmení] pak popsala místo, kde viděla ležet (zvedat se) žalobkyni, jinak než žalobkyně. Svědkyně vyloučila, že by před domem, kde žalobkyně bydlí, stál tehdy její (později zemřelý) manžel. Nakonec v odvolacím řízení žalobkyně ještě více zpochybnila jí udávanou verzi pádu, pokud opakovaně uvedla, že nemusela upadnout na„ vyčnívajících dlažebních kostkách“, ale na klasické dlažbě položené v historickém centru města zakopnutím o tzv.„ kočičí hlavy“. Stěžejním důkazem ve prospěch žalobkyně se měl stát výslech svědka [jméno] [jméno]. Žalobkyně přípustnost tohoto důkazu v odvolacím řízení – po poučení účastníků podle ust. § 119a odst. 1 a § 205a o. s. ř. – odůvodňovala argumentací, že identifikace svědka a možnost jeho výslechu byla nastolena až po vydání napadeného rozsudku, když do té doby svědka neznala. Odvolací soud provedl důkaz výslechem svědka, nicméně jím byly zjištěny takové skutečnosti, které vylučují jeho využití pro rozhodnutí o projednávané věci. Svědecká výpověď se totiž dostala do zásadního rozporu s těmi skutečnostmi, na jejichž základě byla odvolacím soudem – podle dřívější argumentace právního zástupce žalobkyně – posouzena přípustnost svědecké výpovědi v odvolacím řízení a její použitelnost pro rozhodnutí o projednávané věci. Sdělení svědka vyvrátila tvrzení právního zástupce žalobkyně, že nemohla předmětný důkaz navrhnout k provedení již v řízení před soudem prvního stupně, neboť žalobkyně svědka znala a o předmětném úrazu s ním hovořila v době předcházející vydání napadeného rozsudku, tj. asi před dvěma roky před provedením výslechu svědka v tomto odvolacím řízení. Ostatně, svědek bydlí (vlastní dům) v bezprostřední blízkosti bydliště žalobkyně, asi ve vzdálenosti 100 až 150 metrů, na protilehlé straně náměstí. Jinak svědek se znal„ od vidění“ s manželem žalobkyně a komunikoval s ním. Pochybnost ohledně využitelnosti navrženého důkazu se pojila i se zjištěním, že právní zástupce žalobkyně má v uvedeném domě svědka sídlo advokátní kanceláře, kterého tento advokát zastupuje v řadě soudních sporů, jak bylo ověřeno šetřením ze strany odvolacího soudu. Rozporná byla také sdělení svědka a žalobkyně o způsobu navázání kontaktu a zřečení se v projednávané věci. Odvolací soud proto s odkazem na ust. § 119a odst. 1 a § 205a o. s. ř. nemohl k obsahu svědecké výpovědi [jméno] [jméno] přihlédnout. Bylo však potřebné registrovat, že argumentace žalobkyně, ve vztahu k prosazení přípustnosti svědecké výpovědi [jméno] [jméno], byla postavena na nepravdivých sděleních, což prohloubilo nevěrohodnost v hodnocení skutkových tvrzení žalobkyně v řízení.

22. Veden těmito skutečnostmi, odvolací soud podle ust. § 219 o. s. ř. potvrdil napadený rozsudek ve věci samé jako věcně správný a zákonný.

23. Nákladový výrok za řízení před soudem prvního stupně měl oporu v úspěchu žalovaných a vedlejšího účastníka v řízení, kdy jim s odkazem na ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. náleží právo na náhradu účelně vynaložených nákladů.

24. Ústavní soud se ve své judikatuře opakovaně zabýval otázkou, kdy lze náklady na zastoupení advokátem pokládat za„ potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva“ ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. Při posuzování otázky, zda lze náklady na zastoupení advokátem považovat za účelně vynaložené, musí soudy vzít v úvahu i to, kdo se advokátem nechal v řízení zastoupit. Pokud jde o stát, Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že„ tam, kde je stát k hájení svých zájmů vybaven příslušnými organizačními složkami, není důvod, aby výkon svých práv a povinností z této oblasti přenášel na soukromý subjekt (advokáta); pokud tak však stát učiní, není důvod uznat takto vzniklé náklady řízení jako náklady účelně vynaložené“ (nález sp. zn. II ÚS 3855/14 ze dne 1. 9. 2015 (N 162/78 SbNU 429), bod 10; shodně nález sp. zn. I ÚS 2929/07 ze dne 9. 10. 2008 (N 167/51 SbNU 65), nález sp. zn. IV ÚS 1087/09 ze dne 24. 11. 2009 (N 243/55 SbNU 349)). Zastoupení státu advokátem lze akceptovat jen za zcela výjimečných okolností (nález sp. zn. I ÚS 3768/14 ze dne 6. 2. 2015 (N 28/76 SbNU 375), bod 16). Obdobné závěry pak Ústavní soud vztáhl i na některé další subjekty mimo stát, které jsou veřejnými institucemi, hospodaří s veřejnými prostředky, jako je Česká televize (nález sp. zn. I ÚS 3344/12 ze dne 24. 7. 2013 (N 129/70 SbNU 193); nález sp. zn. II ÚS 1333/14 ze dne 18. 2. 2015 (N 36/76 SbNU 503), bod 12) či Všeobecná zdravotní pojišťovna (nález sp. zn. IV ÚS 474/13 ze dne 16. 12. 2014 (N 229/75 SbNU 557), body 30-31) nebo fakultní nemocnice (nález sp. zn. I ÚS 195/11 ze dne 15. 12. 2011 (N 215/63 SbNU 473)). Tyto závěry Ústavní soud vztáhl i na statutární města, protože u nich lze presumovat existenci dostatečného materiálního a personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byla schopna kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy..., aniž by musela využívat právní pomoci advokátů (nálezy sp. zn. I ÚS 2315/15, bod 120 a sp. zn. II ÚS 2077/14, bod 24).

25. Ústavní soud však výše uvedenou presumpci dostatečné materiální a personální vybavenosti a zabezpečenosti ovšem nevztáhl na všechny obce. Ve výše citovaném nálezu sp. zn. I ÚS 2315/15 Ústavní soud dospěl k závěru, že u obcí je třeba zkoumat, zda jsou dostatečně personálně a materiálně vybaveny k tomu, aby hájily své zájmy samy. Pokud obecný soud v případě konkrétní obce dospěje k závěru, že tomu tak je, náklady této obce či jejího správce komunikace na zastoupení advokátem nejsou účelně vynaloženými (nález sp. zn. I ÚS 2315/15, bod 122). U menších obcí, zejména obcí vykonávajících přenesenou působnost v základním rozsahu ve smyslu § 61 odst. 1 písm. a) zákona č. 128/2000 Sb., zákon o obcích, lze pak obecně presumovat, že nejsou materiálně ani personálně vybaveny dostatečně, aby hájily své zájmy samy bez zastoupení advokátem, neprokáže-li se opak.

26. Pokud jde o [obec], jedná se o obec s pověřeným obecním úřadem, nejedná se o obec s rozšířenou působností. Podle struktury Městského úřadu, nemá [obec] právní odbor. Vedle starosty a místostarosty, je na úřadu ustanovena pozice tajemníka a odbory finanční (pokladna), majetkový, výstavby, územního plánování a dopravy a správní a sociální odbor. [obec] má status města a žije v něm přibližně [anonymizována dvě slova] obyvatel. S ohledem na strukturu úřadu a velikost a charakter obce, nelze úřad považovat za natolik personálně a materiálně vybavený, aby nebylo potřebné k účelnému bránění jeho práva v projednávané věci právního zastoupení advokátem.

27. Žalobkyně předmětem řízení učinila nárok s vysokou částkou, jedná se o spor poměrně složitý, týkající se širší právní problematiky, jež i v soudní praxi byla v minulosti předmětem odlišného způsobu rozhodování, rovněž skutkový stav věci je obsáhlý, s potřebou řešení nejen předpokladů odpovědnosti za škodu, ale i způsobu vyčíslení požadované náhrady škody. Pakliže úřad nemá právní odbor (právníka), nelze po úřadu spravedlivě požadovat, aby se v řízení hájil prostřednictvím administrativních pracovníků či jiných osob bez právního vzdělání, zvláště za stavu, kdy rovněž žalobkyně byla zastoupena advokátem.

28. Není proto důvodná námitka žalobkyně, že náklady vynaložené na právní zastoupení žalovaných, nejsou účelně vynaložené. Žalovaní byli oprávněni se nechat právně zastoupit advokátem. Odvolací soud ve prospěch žalovaných zdůrazňuje tu skutečnost, že minimalizovali své náklady právního zastoupení na zcela nezbytné úkony právní služby (například nepodáváním vyjádření ve věci, pokud jich nebylo třeba). Uvedená skutečnost je ze spisu zcela zjevná.

29. Lze proto přisvědčit postupu soudu prvního stupně, pokud spojil rozhodnutí o nákladech řízení s užitím ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. Odvolací soud provedl přepočet přiznaných nákladů řízení podle napadeného rozsudku a shledal jej věcně správným.

30. Pouze výjimečně, jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nemusí soud podle ust. § 150 o. s. ř. zcela nebo zčásti přiznat úspěšnému účastníku náhradu nákladů řízení.

31. Byť žalobkyně, jak správně namítli žalovaní, vedla od počátku soudní spor s rizikem neúspěchu v řízení, na což byla žalobkyně opakovaně upozorňována, aplikoval odvolací soud na rozhodnutí o nákladech řízení ust. § 150 o. s. ř., za jehož využití snížil žalobkyni povinnost k náhradě nákladů řízení žalovaným a vedlejšímu účastníku o 50 %. Odvolací soud především zohlednil nepříznivé osobní, příjmové a majetkové poměry žalobkyně, která je ve věku 69 let, vdova, pobírá starobní důchod ve výši 22 600 Kč měsíčně, na který je odkázána, když jiný zdroj příjmů nemá. Žalobkyně vlastní byt, v němž uspokojuje své bytové potřeby, jiný hodnotnější majetek nemá. Je pravdou, že výše nákladů řízení byla odvislá i od výše nároku, kterou žalobkyně uplatnila k projednání, respektive náklady řízení byly navyšovány žalobkyní nejednoznačným vymezením skutkového stavu věci, což vedlo k potřebě provedení rozsáhlejšího dokazování, avšak celková náhrada nákladů řízení, jak byla vyčíslena ze strany žalovaných a vedlejšího účastníka, by představovala značný zásah do poměrů žalobkyně, který byl odvolacím soudem eliminován za využití ust. § 150 o. s. ř. Odvolacím soudem – oproti soudu prvního stupně – zvolený postup je sice vůči žalovaným krajním opatřením, který lze však využít a po žalovaných spravedlivě požadovat, s ohledem na jejich silnější ekonomické postavení. S ohledem na sdělené, odvolací soud podle ust. § 220 odst. 1 o. s. ř. změnil nákladové výroky II, III a IV napadeného rozsudku, když žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému č. 1 náklady řízení ve výši 81 470,50 Kč a žalovanému č. 2 náklady řízení ve výši 75 348 Kč, a to v prodloužené lhůtě plnění v trvání šesti měsíců od právní moci rozsudku (ust. § 160 odst. 1 o. s. ř.); ve vztahu k vedlejšímu účastníku byla žalobkyně zavázána povinností k náhradě nákladů řízení ve výši 1 876,50 Kč ve lhůtě plnění jednoho měsíce od právní moci rozsudku (ust. § 160 odst. 1 o. s. ř.).

32. Rozhodnutí o nákladech odvolacího řízení vychází z ust. § 224 odst. 1 a ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., když odvolací soud přiznal žalovaným proti žalobkyni právo na plnou náhradu těchto nákladů. Náklady odvolacího řízení nebyly kráceny postupem podle ust. § 150 o. s. ř., který lze považovat za výjimečný, pokud odvolací řízení se převážně soustředilo na doplnění dokazování výslechem svědka [jméno] [jméno], který nakonec nebyl použitelný pro rozhodnutí, a to pro jeho nepřípustnost, když žalobkyně prosadila toto dokazování na základě nepravdivých sdělení obsažených v odvolání a právních podání zástupce žalobkyně.

33. Právní zástupce 1. žalovaného požadoval k náhradě jen část vynaložených nákladů za poskytnutou právní službu v tomto odvolacím řízení, a to za účast při odvolacím jednání dne 13. 12. 2022 (1 úkon právní služby), náhradu jízdného 1 444,18 Kč, náhradu za účast při odvolacím jednání dne 28. 3. 2023 (2 úkony právní služby – 13:04 hod. až 15:53 hod.), náhradu jízdného 1 378,05 Kč, náhradu za účast při odvolacím jednání dne 25. 4. 2023 (1 úkon právní služby), náhradu jízdného 1 378,05 Kč, náhradu za promeškaný čas v souvislosti se třemi odvolacími jednáními 3 x 600 Kč a náhradu 3 režijních paušálů po 300 Kč. Hodnota úkonu právní služby z předmětu řízení, vymezeného žalobkyní na částku 375 272 Kč, představuje částku 9 820 Kč. Za čtyři úkony právní služby náleží 1. žalovanému náhrada 39 280 Kč. Celková náhrada nákladů právního zastoupení 1. žalovaného za dané odvolací řízení činí částku 46 180,28 Kč, k níž je potřebné připočíst náhradu 21 % DPH z tohoto plnění ve výši 9 697,85 Kč, proto celková náhrada nákladů daného odvolacího řízení se rovná částce 55 878,13 Kč Lhůta plnění této platební povinnosti byla stanovena v trvání šesti měsíců od právní moci rozsudku, tedy jako lhůta prodloužená, s ohledem na příjmové a majetkové poměry žalobkyně (ust. § 160 odst. 1 o. s. ř.) Místo plnění bylo určeno v souladu s ust. § 149 odst. 1 o. s. ř. k rukám právního zástupce 1. žalovaného.

34. Žalovanému č. 2 náleží právo na náhradu nákladů odvolacího řízení za účast jeho právního zástupce při jednání dne 13. 12. 2022 (1 úkon právní služby) 9 820 Kč, náhrada jízdného 1 376,26 Kč, náhrada odměny 19 640 Kč za účast zástupce při jednání dne 28. 3. 2023 (2 úkony právní služby – 13:04 hod. až 15:53 hod.), náhrada jízdného 1 376,26 Kč, náhrada odměny za účast zástupce při jednání dne 25. 4. 2023 (1 úkon právní služby) 9 820 Kč, náhrada jízdného 1 376,26 Kč a dále náhrada za promeškaný čas v souvislosti s účastí jeho právního zástupce u třech odvolacích jednání 1 800 Kč (3 x 600 Kč) a náhrada tří režijních paušálů 900 Kč (3 x 300 Kč). Celková náhrada právního zastoupení 2. žalovaného za dané odvolací řízení činí částku 46 108,78 Kč, k níž je potřebné připočíst náhradu 21 % DPH z tohoto plnění ve výši 9 682,84 Kč, proto celková náhrada nákladů daného odvolacího řízení se rovná částce 55 791,62 Kč Lhůta plnění této platební povinnosti byla stanovena v trvání šesti měsíců od právní moci rozsudku, tedy jako lhůta prodloužená, s ohledem na příjmové a majetkové poměry žalobkyně (ust. § 160 odst. 1 o. s. ř.) Místo plnění bylo určeno v souladu s ust. § 149 odst. 1 o. s. ř. k rukám právního zástupce 2. žalovaného.

35. Ve vztahu k vedlejšímu účastníkovi rozhodl odvolací soud tak, že žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., když úspěšnému vedlejšímu účastníkovi náklady s tímto řízením nevznikly. Pokud jde o náhradu vedlejším účastníkem zaplaceného soudního poplatku, o jeho náhradě žalobkyní bylo rozhodnuto v rámci rozhodnutí o nákladech za řízení před soudem prvního stupně.

36. Výrok o náhradě nákladů státu, vzniklých v souvislosti s výslechem svědka [jméno] [jméno], má oporu v ust. § 148 odst. 1 o. s. ř., kdy odvolací soud k jejich náhradě zavázal neúspěšnou žalobkyni, avšak pouze ve výši poloviny těchto nákladů, neboť zohlednil její nedostatečné osobní, příjmové a majetkové poměry.

Poučení